Flaubert - Salambo
Na konci první punské války (241 př. Kr.) se strana míru přes nesouhlas kartáginského vůdce HAMILKARA dohodla s Římem. Kartágo, zpola zruinované obrovským výkupným, dosud nevyplatilo žoldnéře, netrpělivé a hrozící vzpourou. Aby je senát uklidnil, uspořádal pro ně v Hamilka-rových zahradách za vůdcovy nepřítomnosti hostinu, kterou Flaubert barvitě popisuje. Opilí barbaři v záchvatu ničivé zuřivosti zapalují zahrady, pobíjejí Hamilkarovy otroky, mrzačí jeho slony a lvy. pochytají posvátné ryby a uvaří si je k snědku! Uprostřed zmatku se zjeví Hamilkarova dcera Salambo. uctívačka Tanitina (1. kap.).
Zase se pustili do pití. Voňavky, které jim kanuly z čel, smáčely velkými krůpějemi jejich rozedrané tuniky, a jak se opírali pěstmi o stoly, zdálo se jim. že se s nimi kymácejí jako lodi. A tak bloudili kolem vytřeštěným opilým pohledem a hltali aspoň očima to, co už nemohli uchvátit. Jiní chodili mezi mísami po purpurových pokrývkách a drtili pod nohama podnožky ze slonoviny a tyrské nádobky. Písně se mísily do chroptění otroků skonávajících mezi roztříštěnými číšemi. Dožadovali se masa, vína, zlata. Křičeli po ženách. Blábolili sterými jazyky. Uprostřed výparů, které se kolem nich vznášely, se někteří domnívali, že jsou v parní lázni, nebo se domýšleli, když pohlédli do korun stromů, že jsou na lovu, a rozbíhali se na své druhy jako na divokou zvěř. Požár zachvacoval jeden strom po druhém a mohutné spousty zelení, z níž unikaly dlouhé bílé spirály, vypadaly jako sopky, jež začínají dýmat. Ryk vzrůstal; zranění lvi řvali v tmách.
Nejvyšší terasu paláce náhle zalilo světlo, prostřední dveře se otevřely a žena, dcera Hamilkarova, oděná v černý šat, se objevila na prahu. Sestoupila po prvním schodišti, které sbíhalo šikmo podél nejvyššího poschodí, pak po druhém, po třetím a zastavila se na poslední terase nad schodištěm galér'. Bez hnutí, se skloněnou hlavou pohlížela na vojáky.
Za ní po obou stranách stanuly dvě dlouhé řady bledých mužů, oděných do bílých rouch s rudými třásněmi, které jim spadaly až k nohám. Neměli vousy, vlasy ani obočí. V rukou, na nichž se blyštěly prsteny, nesli obrovské lyry a pěli sborem pronikavým hlasem hymnu k božstvu Kartága. Byli to kněží kleštěnci /. chrámu Tanitina2, které Salambo často povolávala do svého domu.
Konečně sestoupila po .schodišti galér. Kněží šli za ní. Pustila se cypřišovou alejí a pomalu kráčela mezi stoly setníků, kteří poněkud ustupovali, jak ji viděli jít kolem.
Dík kštici, poprášené fialovým pískem a stažené do tvaru věže po způsobu kananejských1 panen, působila mnohem vyšším dojmem. Šňůry perel, upevněné na spáncích, jí visely až ke koutkům úst, růžových jako rozpuklé granátové jablko. Na prsou měla bohatou ozdobu ze zářivých kamenů, které svým pestrým světélkováním napodobily šupiny murény4. Nahé paže, ozdobené démanty, vy stupovaly z tuniky bez rukávů, poseté jako hvězdami červenými květy na zcela černém podkladě. Kotníky měla spjaty řetízkem kvůli pravidelné chůzi a vláčela za sebou široký temně nachový plášť ušitý z neznámé látky, který se vzdouval při každém jejím kroku, jako by za ní běžela široká vlna.
Kněží vyloudili občas ze svých lyr přidušené akordy a v přestávkách mezi hud bou bylo slyšet lehký cinkot zlatého řetízku s pravidelným klapáním jejích sandálů z papyrusu.
Ještě ji nikdo neznal. Vědělo se jen, že žije v ústraní, zcela oddána boho službám. Vojáci ji v noci vídali na střeše jejího paláce, jak klečí pod hvězdami v kotoučích dýmu zapálených kaditclnic. Měsíční svit jí dodal bledosti a cosi božského ji obklopovalo jako lehýnká pára. Jako by upírala zřítelnice kamsi do dálek za pozemské prostory. Kráčela se skloněnou hlavou a v pravé ruce držela malou ebenovou lyru. (...)
Salambo si zoufá nad ztrátou posvátných ryb a uhnití se na žoldneře s osnými výčitkami. Pote' za doprovodu lyry zpívá o „dobrodružství Melkarta. boha Si donsky, h a otce její rodiny ". Ohromení barbaři poslouchají,. s otevřenými ústy a natažen vin krkem "
Nikdo se na ni nedíval tak jako jeden mladý numidský náčelník, který seděl u stolu setníků mezi vojáky své národnosti5. Jeho opasek byl tak naježený krátkými oštěpy, až tvořil hrb na jeho širokém plášti, přitaženém ke spánkům koženým řemínkem. Látka vzdutá na ramenou mu halila do stínu tvář, z níž bylo vidět jen plameny dvou upřených očí. Jen náhodou se účastnil hostiny, protože jeho otec ho dal do domu Barků*. jak činívali králové, kteří posílali své děti do vznešených rodin, aby tak připravili spojenectví. Ale za toho půl roku, co tam Narr Havas žil, ještě vůbec nespatřil Salambo. A skrčen v podřepu, bradu skloněnu k násadcům svých oštěpů, pohlížel na ni rozevíraje nozdry jako levhart přikrčený v bambusové houštině.
Na druhé straně stolů se tyčil Libyjec obrovské postavy a krátkých černých kadeřavých vlasů. Ponechal si na sobě jen vojenský kabátec, jehož bronzové kroužky trhaly purpur lehátka. Náhrdelník se stříbrným měsícem se mu zaplétal do chlupů na hrudi. Krůpěje vytrysklé krve mu třísnily tvář. opíral se o levý loket a usmíval se široce otevřenými ústy.
Salambo již zanechala posvátných zpěvů. S jemným ženským postřehem užívala všech barbarských řečí, aby zmírnila jejich hněv. K Řekům mluvila řecky, pak se obrátila k Ligurům. ke Kampáncům. k černochům. A každý, kdo jí naslouchal, nacházel v jejím hlase něhu své rodné země. Uchvácena vzpomínkami na Kartágo. opěvala nyní dávné boje s Římem. Tleskali jí. Rozohňovaly ji záblesky obnažených mečů; křičela a rozpínala paže. Lyra jí vypadla z rukou, zmlkla a s rukama přitisknutýma na srdce vychutnávala bez pohnutí se zavřenýma očima po několik minut vzrušení všech těch mužů.
Libyjec Matho se k ní naklonil. I ona se k němu bezděky přiblížila a pobídnuta uznáním, kterého se dostalo její pýše7, nalila mu do zlatého poháru praménkem víno na usmířenou s vojskem.
„Pij!" řekla.
Vzal pohár a pozdvihl ho ke rtům, když vtom mu jeden Gal, týž, kterého Giskon zranil, poklepal na rameno a žertoval přitom o čemsi s bodrým úsměvem ve své rodné řeči. Spendíus* nebyl daleko; nabídl se, že to vysvětlí.
Později se Matho stává protivníkem Kartága
Nejčastěji však Matho, těžkomyslný jako augur, odcházel hned za východu slunce na toulky po kraji; natáhl se na písek a ležel tak bez hnutí až do večera.
Ptal se postupní na radu všech hadačů ve vojsku, těch, kteří pozorují pohyb hadů, kteří čtou ve hvězdách, kteří dýchají na popel mrvol. Požil gabalu, sesselu i zmijího jedu, jenž zmrazuje srdce; černošské ženy mu za zpěvu barbarských slov při svitu měsíce propicho-valy kůži na čele zlatými jehlicemi; ověšoval se náhrdelníky a amulety; vzýval po řadě Baal - Chamona, Molocha, sedm Kabirů, Tanit i řeckou Venuši. Vyryl jakési jméno na měděnou destičku a zahrabal ji do písku na prahu svého stanu. Spcndius ho slyšel sténat a mluvit sama se sebou.
Jedné noci k němu vešel.
Matho, nahý jako mrtvola, ležel na břiše na lví kůži s tváří v obou dlaních; visící lampa ozařovala zbraně, zavěšené nad jeho hlavou na stanové tyči.
„Ty trpíš?" řekl mu otrok. „Co bys potřeboval? Odpověz mi!" Zatřásl mu ramenem a něholikrát ho volal: „Pane! Pane ..."
Konečně k němu Matho pozdvihl velké kalné oči.
„Poslyš!" řekl mu tiše s prstem na rtech. „Je to hněv bohů! Pronásleduje mě Hamilkarova dcera! Bojím se jí, Spendie!" Tiskl se k jeho hrudi jako dítě, poděšené Strašidlem. „Řekni mi něco! Jsem nemocen! Chci se uzdravit! Zkusil jsem všechno! Ale ty snad znáš mocnější bohy nebo nějaké účinné zaříkání?"
„Nač?" tázal se Spendius.
Odpověděl, bije se oběma pěstmi do hlavy:
„Abych se jí zbavil!"
Potom říkal v dlouhých pomlkách sám k sobě:
„Snad jsem obětí, kterou slíbila bohům... Drží mě spoutaného neviditelným řetězem. Když kráčím, jde ona kupředu, zastavím-li se, ona odpočívá! Její oči mě spalují, slyším její hlas. Obklopuje mě, proniká mnou. Zdá se mi, že se stala mou duší!
A přece jsou mezi námi dvěma jakési neviditelné vody nekonečného oceánu. Je vzdálená a nesmírně nedostupná; nádhera její krásy ji halí v oblak světla; a chvílemi si myslím, že jsem ji nikdy nespatřil... že neexistuje.... a že tohle všechno je jen sen..
Tak plakal Matho v tmách; barbaři spali. Při pohledu na něho vzpomněl si Spendius na mladíky, kteří ho kdysi se zlatými nádobami v rukou úpěnlivě prosili, když vodil městy své stádo nevěstek; pravil, pohnut soucitem:
„Buď silný, můj pane. Seber svou vůli a nepros už bohy, neboť oni se ani neotočí na výkřiky lidí! Pláčeš jako zbabělec! Což tě neponižuje, že takto trpíš pro >xnu?
„Jsem snad dítě?" pravil Matho. „Myslíš, že mě ještě dojímají jejich tváře a jejich písně; v Dřepánu jsme je měli k zametání stájí. Měl jsem je při útocích, pod hrou-
(ícími se stropy, a když se ještě katapult chvěl! . .. Ale tato, Spendie, tato .. Otrok ho přerušil:
„Kdyby to nebyla Hamilkarova dcera..."
„Ne!" zvolal Matho. „Nemá nic společného s jinou lidskou dcerou. Viděl jsi její velké oči pod velikým obočím jako slunce pod vítěznými oblouky? Vzpomeň si: všechny pochodně zbledly, jakmile se objevila. Mezi diamanty jejího náhrdelníku zářila místečka na její nahé hrudi; za ní se táhla jakási vůně chrámu a z celé její bytosti vyzařovalo cosi lahodnějšího než víno a strašnějšího než smrt. A ona kráčela dále a potom se zastavila."
Zmlkl, ústa měl otevřena, hlavu sklopenu, oči upřeny před sebe.
„Ale já ji chci! Potřebuji ji! Umírám proto! Zběsilá radost mě unáší při představě, že ji svírám v objetí, a přitom ji nenávidím, Spendie! Chtěl bych ji bít! Co si mám počít? Mám chuť se prodat, abych se stal jejím otrokem. Tys jím byl! Tys ji vídal: vyprávěj mi o ní! Každé noci vychází na terasu svého paláce, viď? Ach, kameny se asi zachvívají pod jejími sandály a hvězdy se sklánějí, aby ji uviděly!"
Upadl znovu v zuřivost a ryčel jako raněný býk.
Potom Matho zpíval: „Pronásledoval v lese obludu, jejíž ohon se vlnil po suchém listí jako stříbrný potok." Táhlým hlasem napodoboval hlas Salambo, a jeho rozpjaté ruce při tom napodobovaly dvě lehké ruce na strunách lyry.
Na všechny Spendiovy útěchy odpovídal stejně; trávili další noci úpěním a povzbuzováním.
Matho se chtěl otupit vínem. Po opojení byl ještě smutnější. .
Salambo kráčela až k okraji terasy. Jej! zraky chvíli bloudily po obzoru, potom se sklonily k spícímu městu a hluboký vzdech jí pozdvihl ňadra a rozvlnil od shora dolů dlouhou bílou simaru, která jí bez agraf a pasu splývala s těla.
Její sandály se zahnutými špičkami mizely pod spoustou smaragdů a jej! rozpuštěné vlasy vyplňovaly síťku z nachových nitek.
Zdvihla však hlavu, pohledla na lunu a šeptala, mísíc do svých slov úryvky hymny:
„Jak lehce se otáčíš, podpírána nehmatatelným etherem! Uhlazuje se kolem tebe a pohyb tvého chvěn! udil! větry a úrodné rosy. Podle toho, zda narůstáš nebo ubýváš, prodlužují se nebo zmenšuj! oči koček a skvrny pardálů. Manželky vyjí tvé jméno v porodních bolestech! Nadouváš škeble. Tvou mocí kvasí víno a hnij! mrtvoly! Utváříš perly v hloubi moře!
A všechna semena, ó Bohyně, klíčí v temných hlubinách tvé vlhkosti.
Jakmile se objevíš, rozprostírá se nad zem! klid; květiny se zavírají, vlny se utišují, zmavení lidé uléhají s hrudí k tobě obrácenou a svět se svými oceány a horami se zhlíží v tvé tváři jako v zrcadle. Jsi bílá, sladká, zářivá, neposkvrněná, pomáháš lidem, očišťuješ, jsi plna jasu!"
Srpek luny stál právě nad horou Horkých Vod, v údolí mezi jejími dvěma vrcholy na druhé straně zálivu. Pod ní byla malá hvězdička a kolem dokola bledý kruh. Salambo pokračovala:
„Jsi však strašlivou vládkyní! Tvou mocí se rod! obludy, úděsné přízraky, lživé sny; tvé oči hltají kameny budov a opice onemocní při každém tvém omládnutí.
Kam to jdeš? Proč věčně měníš tvar? Jednou jsi útlá a zahnutá, pluješ prostorem jako galéra bez stěžňů, nebo se mezi hvězdami podobáš pastýři, který hlídá svá stáda. A lesklá a kulatá se dotýkáš vrcholů hor jako kolo vozu.
Ó Tanito, viď, že mě miluješ? Tolik jsem se na tebe nahleděla! Ach nc! Běžíš svým blankytem, a já zůstávám nehybně na zemi.
Závěr románu
Kromě očí již neměl lidské podoby; byla to dlouhá, úplně rudá hmota; přervaná pouta mu visela podél stehen, nebylo je však možno rozeznat od obnažených šlach jeho zápěstí; ústa měl otevřena dokořán; z očních důlků mu šlehaly dva plameny a zdálo se, že mu dosahují až k vlasům — a nešťastník kráčel dále!
Došel až k patě terasy. Salambo byla nakloněna přes zábradlí; upíraly se na ni jeho strašlivé zřítelnice a ona si náhle uvědomila, co všechno pro ni vytrpěl. Ačkoliv umíral, viděla ho v jeho stanu, na kolenou, jak jí objímá rukama pás a koktá sladká slova; žíznila po nich, chtěla je opět cítit, slyšet; nechtěla, aby zemřel! V této chvíli se Matho strašlivě zachvěl; chtěla vykřiknout. Klesl naznak a již se nepohnul.
Salambo byla přenesena téměř v mdlobách na svůj trůn kněžími, kteří se kolem ní seběhli. Blahopřáli jí; bylo to její dílo. Všichni tleskali a dupali, skučíce její jméno.
Jakýsi muž se vrhl na mrtvolu. Ačkoliv byl bezvousý, měl na ramenou plášť Molochových kněží a u pasu zvláštní nůž, kterým krájeli posvátné maso, s rukojetí zakončenou zlatou lopatkou. Jediným řezem proťal Mathonovu hruď, vyrval srdce a položil je na lžíci; Šahabarim zdvihl paži a obětoval srdce slunci.
Slunce se sklánělo za vlny; jeho paprsky padaly jako dlouhé šípy na rudé srdce. A jak jeho tlukot ustával, nořilo se nebeské těleso do moře; při posledním záchvěvu zmizelo.
Tu se od zálivu až k laguně, od úžiny k majáku, ve všech ulicích, na všech domech a na všech chrámech rozlehl jediný výkřik; chvílemi ustal a znovu zazněl; budovy se jím chvěly; Karthago se svíjelo v křečích titanské radosti a bezmezné naděje.
Narr' Havas, opojený pýchou, vsunul levici pod Salambin pás na znamení vlastnictví; do pravé ruky vzal zlatou číši a připil strážnému duchu Karthaga.
Salambo povstala s pohárem v ruce jako její manžel, aby se také napila. Klesla zpět, s hlavou zvrácenou přes opěradlo trůnu — zsinalá, ztuhlá, s rozevřenými rty — a rozpuštěné vlasy jí visely až k zemi.
Tak zemřela Hamilkarova dcera, protože se dotkla Tanitina pláště.