Rozpomínání (závěr)
O INérino! jc možné neslyšet Nilir.it zde tato místa (i tolít? Prcháš M)'hi myšlenkám; Kam odešla jsi, že už nic iNež vzpomínky, má sladká, tady 'Nenalézám. Už nevidím tě v této Rodné zemi: z toho okna. kde Často jsi »e tunou rozmlouvala, A odkud tod i odle.sk třpytu hvězd liž zmizel. Kde jsi. že neslyším zde znít Jak v oněch diiee.li t v ň j hlas. kde pouhý zvuk. Jenž ke mm' zdáli doléhal z ivvoh rtů. 1'ňsobil, že jsem bledl, když Mě dostihl? Ca» změnil se. Tvé dny Jsou ztraceny, má něžná lásko. Minuly. A dne.-, jiným je dáno projít touto zemí A bydlet zde., mezi vonnými vrclrv. Spěšně jsi tudy přešla. Jako, sen Zde uplynul lviij život. V tanci jsi odcházela. Celo Jsi měla ozářeno radostí, lak jako svoje oři, Plné důvěřivosti a světelného Mládí, předtím, než osud je zde uzavrel a ty Jsi zesnula. Ach, Nérino! V mém srdci Vězí dávná láska. A často ještě teď. Když zván jsem tam. kde bývá slaven svátek. Říkám si: Nérino, ty se už nikdy nechystáš trávit zde svátek ve světě, ue, tv už nikam nejdeš. A když se v raci máj, a spolu s květy zpěv Chlapci pak přinášejí dívkám, Híkáni si: Nevino, pro telíc jaro Se už nikdy nevrací, a ani láska. A když zde míjím, pocituje radost.
f.a klidného due svah, jenž kvete, Říkám si: JNérinti jc nž bez ví i ech v. už ani pole, Mii vzduch zde nevidí. Ach, minulosti, hic. Ví u j vřeny vzdech: t v minula jsi: stala jsi. se led hružkoii mých křehkých přeludů, mých eitú. Naplněných něhou, smutných a milovaných < znétú srdce, hořkým rozpomínáním.
Luně
Má líhe/.ná luno. vzpomínám si. Že před rokem, na tomto návrši. Hleděl jsem na tebe plti éizkosti. Ty, !ehd\ zavěšena tadj nad lesem. Ozařovala jsi kraj stejně jako dnes. Chvějící se a v mlhách, pod závojem slz. lež se mi zachytil) na řasách, mým oěím Jevila se tenkrát tvoje tvář. a mukou l!\l promne život: od té chvíle nic Se nezměnilo, má luno. Přesto však mě těsi Se rozpomínat. Počítám zde věk} Svoji bolesti. \oh. jak je příjemné-. Ve chvílích mládí, kdy naše naděje Je krátkou sumou vzpomínek,
Si připomínat vše, co ).....linulo.
Zatím co trápení a smutky trvají!
N A   N \ II I! O B N i   P O D O B T Z N U
K K Á S N É   D i M Y , VYTESANOU HO KAMENE JEJÍHO 11 KUBU
Už jsi jen byla: nadále pod zemi Pouze kostra a prach. Na kostech v blate. Marně zabezpečena nehybností. Němá, sledující let věku. Jen paměl bdí ■S žal hlídá přelud
Ztracené krásy. Ten sladký pohled. Jenž roštechvíval. jako dnes, ty, na nichž Spočinul: tyto rty, jimž z nitra. Tuk jako z naplněné urny,
\ - • • • :■);■ radost; toto hrdlo, které ještě nedávno liyUi vášnivě objímáno: tato milovaná ruka. Jež, uchopena, často
Pociťovala stoupat (hlad z prstů, které j i tiskly,
A ňadra, pro něž
Muži bledli před očima ostatních,
Ví dotvoril řas: nadále bláto
V kosti: jejichž hanbu a smutek Ukrývá pohledli zde tento kámen.
Tak míní osud Tvárnost 1'ihn, co pro nás nejživěji ztělesňovalo Božský obra*. Věčně tajemství Našeho bytí. Každodenní pramen Nevyslovitelného, plna nespočetných významu. Krása tudy sloupá a pripadá nám.
Ze tryskajíc ve své nádheře.
I prostřed arény, z nesmrtelnosti,
7, nadlidských životu.
Ze šťastných království zlatého světa.
Přináší takto smrtelným
Znátňky naděje.
Zítra však. ohratem.
Stane se hrůzným, ohavným a hnusném
'1 o, co v sobe neslo
Obraz anděla.
\ vše společně, spolu s duší,
('o vyzařovalo esenci
Podivuhodného, uniká.
Nekonečná přání A hrdě vize tvoří
V nitru toho, jenž sní.
Hudba svými tóny. plnými harmonie: Nesen neznámými proudy, slnstí Bloudí lidský ducli. Beztížnou radostí.
Jako odvážný plavec vodami Oceánu. Staří však disonancc. Zraňnjícísluch, a náhle VŠe mizí v nicotě.
Lidská přírodo, Křehká a plná mrzkosti,
Jsi-H jen ,-tín a prach, jak můžeš dýchat tady nahoře/ \ je-li v tobě vznešenost.
Jak je možné, že Ivftj elán a tvoje myšlenky Mohou lak rychle.
Uprostřed nízkosti, procitnout a zemřít?