Thomas Mann Smrt v Benátkách Gustav Aschenbach, nebo von Aschenbach, jak od jeho padesátých lurozenin úřední znělo jeho jméno, sc jednoho jarního odpoledne n-'-u j8o., který po celé měsíce ukazoval našemu kontinentu rak hri >zivou tvář, vydal ze svého bytu ve třída Prince regenta v Mnicho--ámtia ';lä procházku. Predrážcěn svízelnou a choulostivou prací d.- ooledních hodin, která právě ted vyžadovala svrchovanou obc-zi:;lost, rozvážnost, pronikavost a přesnost vůle, spisovatel nebyl ani po obědě s to zastavit rozkmitané produkující soustrojí vc svem nitru, onen „rnotus animi contiiuuis", v němž tkví podle Ciccrona podstata výmluvnosti, a nenalezl úlevný spánek, jehož mu při vzrůstající opotrebovanosti sil bylo jednou za den tolik třeba. Proto si brzy po řaji vyšel, doufaje, že vzduch a pohyb to zase postaví na nohy a dopomůže mu k blahodárnému večeru. Byl začátek května a po sychravých a chladných týdnech přikvačilo jakési vrcholné léto. V Anglické zahradí, ač teprve jen jemňounce olistčné, bylo dusno jako v srpnu a v bií/kosu města plno kočárů a procházejících se Udí. U Aumeiscra, kam ho cesty čím dál tišší zavedly, pozoroval Ascheubach chvíli lidově oživenou hospodskou zahradu, u jejíhož okraje stálo několik drožek a ekvipáží, odtamtud se, když slunce zapadalo, vydal na zpáceční cestu, nikoliv parkem, ^" nřes pole, a protože se cítil unaven a nad Pohringem hrozila , urka, čekal u Severního hřbitova na tramvaj, která ho rnčla dovézt prímou trasou zpátky do města. Stanice i její okolí bylo náhodou liduprázdné. Ani na vydlážděné Ungercrstrasse, jejíž osaměle se lesknoucí koleje sc táhly k Schwabin-gu, ani na tohrinské silnici nebylo vidět jediný povoz; za ploty kamc-nictví, kde kříže, pamětní desky a pomníky vystavené na prodej tvořily druhý, neobydlený hřbitov, se nic nehýbalo a byzaurijiská architektura protější hřbitovní kaple stála mlčky v odrazu loučícího s dne. Její průčelí, zdobené řeckými kříži a hieratickými výjevy v světlých barvách jc symetricky ozdobeno seřazenými nápisy v Jarých písmenech, vybranými úslovími vztahujícími sc na život ■;-«mrtný, například: „Vešli v příbytek Boží", nebo „Světlo věčné ; jim svítí"; a čekající spisovatel sc po několik minut vážně rozptyloval tím, že tyto formulky pročítal a v dueňu se hroužil do jejich průhledné mystiky, ale pak, procitnuv ze snění, si v bráně nad oběma apokalyptickým! zvířaty střežícími schodiště všiml člověka, jehož ne zcela obvyklý zjev zavedl jeho myšlenky úplně jinam. Kdo ví, vystoupil-li ten člověk bronzovou bránou z haly řj přiblížil—li sc a dostal se nepozorovaně nahoru zvenčí, Aschenbach o tom příliš nehloubal a přikláněl se k první domněnce. Muž, středně vysoké postavy, hubený, bezvousý, s nápadně tupým nosem patřil k typu zrzounů a míl jejich mléčnou a pihovatou plet. Nebyl zřejmě Bavorák: alespoň lýkový klobouk se širokou a rovnou krempou, který mě) na hlavě, dodával jeho zjevu jakéhosi cizokrajného rázu člověka přišlého zdaleka. K. tomu klobouku měl, pravda, na zádech tlumok, jaký se obvykle v kraji nosí, žlutavý, přepásaný oblek, patrně z lode-šedivou pláštěnku do deště, přehozenou přes levou ruku, kterou ípíral v bok, a v pravé ruce hůl se železným bodeem, zaraženou šikmo do země, o jejíž rukověť sc s nohama zkříženýma bokem opíral. Sc vztyčenou hlavou, takže mu na hubeném krku, vyčnívajícím 7. rozhalené sportovní košile, nápadně trčel nahý ohryzek, bezbarvýma očima s narudlými víčky, mezi nimiž se rýsovaly dvě kolmé, energické vrásky, vyjímající se dost podivně nad král kým, ohrnutým nosem, hleděl ostře a pátravé do dálky. Takto.— a možná že k tomu dojmu přispívalo i jeho vyšší, vyvýšené stanoviště--měl jeho postoj do sebe cosi pánovitě přehlížejícího, smělého, ba divokého. Jestli ho osbiovalo světlo a křivil obličej proti slunci, či 5lo-li o trvalé fyziognomické znetvoření: jeho rty, snad příliš krátké, byly zcela odchlíplé d zubů, 'akže zuby mezi nimi, bílé a dlouhé a obnažené až k dásním, ••ypadaly jako vyceněné. Je možné, že Aschenbach, když si toho cizího člověka napůl rozježíte, napůl inkvizitorsky měřil, si nepočínal dost šetrně; pojednou totiž zpozoroval, že muž jeho pohled opětuje a to tak bojovně, tak 7, očí do očí, tak očividně odhodlán hnát věc do krajnosti a přinutit protějšek, aby svůj pohled odvrátil, že se Aschenbach, trapně dotčen, otočil a začal přecházet podél plotu, rozhodnut, žc si toho člověka už nebude všímat. V příštím okamžiku na něho zapomněl. Ale bud že tulácky rys v cizincově zjevu rozvířil Aschenbachovu fantarii, bud že zde byl ve hře nějaký jiný, tělesný či duševní vliv: Aschcnbacn si nenadále uvědomil, že se jeho nitro podivné rozšířilo, že ho posedl jakýsi toulavý nepokoj, jakási mladiství žíznivá, dychtivá touha po dálkách, a tento pocit byl tak živý, tak nový, či alespoň tak dávno odvyklý Byla to choutka cestovat, nic jiného; ale přepadla ho jako nějaký záchvat, vystupňovaná až k vášnivosti, ba až k smyslnému zmámení. Jeho žádostivá touha byla zřivá, jeho obraznost, dosud neuklidněná po hodinách práce, si vytvářela příklad pro všeelmy divy 1 hriizy mnohotvárne zemí a snažila si je představit všechny najednou. Jsi příliš zaměstnán úkoly, které tnu kladla jeho Já a duše evropského člověka, nadmíru zatížen povinností tvořit, pociťoval přílišnou nechuť ke každému rozptylování, nehodil se za milovníka pestrého vnějšího světa a spokojoval se zcela představou, jakou o povrchu země moM získat každý, aniž sc hnul někam díl ze svého okolí, a nepocítil iiildv ani pokušení otmstit Rvronn. Byla to touha utéci, to si přiznal, touha po dálkách a po něčem novém, dychtivá touha osvobodit se, shodit ze sebe břímě a zapomenout — puzeni utéci od díla, od každodennosti strnulé, studené 1 vášnivé služby. Miloval ji sice a miloval skoro už i onen vyčerpávající, den co den se obnovující boj mezi svým toužením a pyšnou, kolikrát vyzkoušenou vůli a touto vzrůstající únavou, o které nikdo nesměl zvědět a kterou nesmělo dílo samo žádným náznakem selháni a slabosti prozrailit. Nicméně se zdálo rozumné nepřepínat tetiva a neudusit umíněně touhu tak živě propuklou. Aby nijaký významný duchovní výtvor rázem široce a hluboce zapůsobd, musí mezi jeho autorem a obecným osudem spolužíjící generace existovat jakási lajná příbuznost. Lidé nevědí, proč připravují nějakému uměleckému dílu slávu. Nejsou zdaleka znalci a doni 11í- vají se, že objevuj! v díle na sta předností, které opravňují tak veliký zájem; ale vlastní příčinou jejich chvály je cosi nczvažitelného, sympatie. Aschenbach to jednou na místě celkem bezvýznamném vyslovd: že totiž všechno veliké, co tu jc, je tn „navzdory", uskutečnilo se navzdory žalu a mukáni, chudobě, opuštěnosti, tělesné slabosti, neřesti, vášni, navzdory tisícerým zábranám. Ale tento výrok byl čímsi víc než pouhou poznámkou, byla to zkušenost, ba přímo formule jeho Života a slávy, klíč k jeho dílu; jaký tedy div, že byl i mravním rysem, vnějším gestem jeho nejcbaraktcristiČtějších postav-: O tomto novém typu hrdiny, stále znovu se opakujícím v ztvárněných postavách jedinců, typu, jemuž tento spisovatel dával přednost, napsal už záhy jeden moudrý analytik: že je koncepcí jakési „intelektuální a jinošské mužnosti, která v hrdém studu zadná zuby a klidní stojí, když jí meče a kopí probedávaj: tělo". To bylo krásně, duchaplně a přesně, byt i zdán'ivč příliš pasivisricky řečeno. Zachovat totiž pevný klid vůči osudu, snášet s půvabem muka, neznamená je pouze trpně snášet; to je aktivní výkon, kladné vítězství, a postava Šebestiána jc nejkrásnřjším symbolem nc-li veškerého umění vůbec, tedy jistě onoho umění, o němž tu jc řeč. Naliléd)-li někdo do tohoto vyprávěného světa, viděl: elegantní sebeovládání, skrývající před zraky světa až do posledního okamžiku vnitrní podrytost, biologický rozpad; zažloutlou, o smyslnost zkrácenou šerednost, která dovede ze svého doutnajícího smyslného neklidu rozdmychat čistý plamen, ba povznést sc až k panování v říši krásy; bledou bezmoc, vynášející z. žhnoucích hlubin ducha sílu, již celý jeden zpupný národ vrhá k nohám kříže, k jejím nohám; roztomilý a laskavý postup při pusté a přísné službě tvaru; nepravý, nebezpečný život, rychle sc vysilující touha a umění rozeného podvodníka; sledoval-li kdo všechny tyto osudy a mnoho podobných, mohl zapochybovat o tom, zda existuje vůbec nějaký jiný licroismus, než je heroismus slabosti. Ale buď jak bud: existuje nějaké časovější hrdinství, než je toto f Gustav Aschenbach byl básníkem všech, kdož pracují na. pokraji vyčerpání, všech těch přetížených, už vysílených, jen taktak se ještě držících, všech moralistií výkonu, kteří, vzrůstem útlí, s pomocí vzpírajících sc prostředků, s roznícenou vůlí a moudrým hospodařením silami dosahují aspoň na čas účinků velikosti. Je jich mnoho, jsou to hrdinové doby. A ti všichni se poznávali v jeho díle, připadalo jim, žc je jeho dílo potvrzuje, povyšuje, oslavuje, byli mu vděčni, Podivné souvislosti! Byl to jakýsi duchovní následek tohoto „znovuzrození", tčro nové důstojnosti a přísnosti, že právě tou dobou sc takřka přemrštěně prohloubil jeho smysl pro krásu, pro onu aristokratickou ryzost a pravidelnost formy a tvaru, které dodávaly pak jeho výtvorům takový do očí bijící, ba chtěný ráz mistrovství a klasicity. Ale mravní odhodlanost za hranici vědění, za hranicí rozkladného a brzdícího poznání — cožpak to není opít jakési zjednodušení, morální znaivnění světa i duše a tudíž i posílení sklonu ke všemu zlému, zakázanému, mravně nepřijatelnému f A ncmí Né';o!ik záležitostí světského i literárního rázu zdrželo spisovatele to iícího cestovat v Mnichově ještě asi dva týdny po oné procházce. Končině dal príkaz, aby připravili jeho venkovský dům k nastěhováni do čtyř neděl, a jednoho dne mezí polovinou a koncern máje odjel nočním vlakem do Terstu, kde pobyl pouhých čtyřiadvacet hodin a příštího rána se nalodil na luiľ plující do 1'ulje. Hledal něco cizokrajneho, oproštěného od jakýchkoliv vztahů, ale snadno dosažitelného, a ubytoval sc na jednom jadranskom ostrově, který už léta slýchal vychvalovat, nedaleko istrijského pobřeží, s Pestrobarevně otrhanými vesničany hovořícími cizocizími zvuky a • krásně rozeklanými útesy v místech otevřených k moři. Ale déšť a dusno, malosvětská uzavřená rakouská hotelová společnost a nc-di.s'arck onoho pokojného a vřelého vztahu k moři, jakého nabýváme j--. tam, kde je pozvolná písečná pláž, ho rozsuzovaly a vnukaly mu '., že nenašel pravé místo; jakési vnitřní tíhnuti, které mu dosud nt >bjasnilo, k čemu směřuje, ho zneklidňovalo, studoval lodní spoje, rozhlížel sc, hledaje, a zčistajasna, překvapivě a zároveň samozřejmě sc mu před očima zjevil cíl. Chccnic-li přes noc dosáhnout čehosi pohádkově jedinečného, co se všemu ostatnímu vymyká, kam půjdeme? To jc přece jasné. Co pohledává zde> Pochybil. Měl jet tam. Nelenil a ukončil ten mylný pobyt. Za půldruhého týdne po příjezdu na ostrov, za mlhavého rána odválel ho i jeho zavazadla motorový člun přes vodu zpátky do válečného přístavu, kde Aschenbach vystoupil na pevnin u jenom proto, aby hned nato přešel přes prkennou lávko nn vlhkou nalubu lodi. připravené odplout do Benátek. Zas jc tedy uzřel, ta úžasná, nejúžasnější přístaviště, tu oslnivou kompozici fantastické architektury, kterou republika nastavuje uctivým pohledům přibližujících se mořeplavců. Aschenbach, dívaje sc na to, si říkal, že piijc: do Benátek po zemi, na nádraží, znamená vejít do paláce zadním vchodem a že se do tohoto neinepravděpodobnějšího města stavnim můstku. Kdo nemusí zdolávat letmou hrůzu, jakýsi tajný strach a tíseň, když má poprvé nebo po dlouhé době, v níž tomu odvykl, usednout do benátské gondoly ? Toto podivné plavidlo přežívající beze změny z b.iladcskuích dob a tak divně černé, jak tiž jinak na světě žádná věc kunti rakve neni, připomíná richá a zločinná dobrodružství za šplouchajících nocí, a ještě víc připomíná samu smrt, máry a ponurý )br.'.d pohřbu, poslední mlčeidivoti cestu. Zdalipak vám neušlo, že <- ■ .dío tak >vé bárky černě nalakované jako rakev a matně černě . j,lolštářované křeslo v něm je nejměkčíni, uejrozinařilcjším, svrcho-zmalátňujícím sedadlem na světě; Aschenbach si to uvědomil, b -/ž usedl k nohám gondoliera, proti svým zavazadlům, jež ležela Pečliví srovnána u zobce. Veslaři se pořád ještě Udali; drsně, nesrozumitelně, s výhrůžnými posunky. Alt- zvláštní echo vodního města jako by jejich hlasy do sebe mírně vsakovalo, cdhmotňovalo, rozptylovalo po vodě. Tady, v přístavu, bylo teplo. Vlažně ovíván dechem scirocca, opřen v poduškách na poddajném živlu zavřel Aschenbach oči v slastném pocitu nezvyklého a sladkého klidu. Plavba bude krátká, napadlo lio; kéž by trvala stále! Cítil, jak v tichém kolébání uniká tlačenici a spícd hlasů. Poznatky a prožitky mlčcnlivébo,osamělého člověka bývají rozplizlejší, ale zároveň pronikavější než u člověka družného, jeho myšlenky těžší, podivínštější a nikdy nepostrádaj! teskného přídechu. Obrazy a postřehy, které by se daly snadno odbýt pohledem, zasmáním, výměnou názorů, ho neúměrně zaměstnávají, v mlčení se prohlubuji, 'vaji na významu, stávají se zážitkem, dobrodružstvím, citem. \ amotě zraje originalita, v ní zrají věci úžasné odvahy a krásy, zraje báseň. V samotí uzrávají však i věci opačné, upřílištnosr, absurdita, věci nedovolené. — Ascheubachovn mysl ještě teď znepokojovaly jevy posbírané cestou, onen děsivý starý {loutek se svým blábolením o milence a zákazem postižený, na černo působící, o mzdu ošizený gondoliúi. Tyto jevy nekladly rozumu žádné těžkosti, vlastně ani neposkytovaly látku k přemýšlení, a přesto, připadalo Aschenbachovi, byly svou povahou neskonale divné a znepokojující, p:-ávě pro ten rozpor. Mezi těmito úvahami Aschenbach zdravil moře a s radostí si uvědomoval, že jc tak dosažitelně biízko Benátek. Nakonec sc odvrátil od okna, umyl si obličej, udělil pokojské několik pokynů pro zdokonalení svého pohodlí a dal se zeleně oblečeným : /carem, . To, co bylo dnes ráno poloviční lítostí, lehkým pochybováním o správností jeho počínání, se nyní proměnilo v hoře, v pravou bolest, duševní tíseň tak trpkou, žc mu několikrát vehnala slzy do očí, a o níž si říkal, žc ji předtím rozhodně nemokl předvídat. To, co mu připadalo takřka k neunesení, ba chvílemi až strašné, bylo zřejmě pomyšlení, že tiž nikdy Benátky neuvidí, že je to rozloučení provždy. Jestliže se totiž už podruhé ukázalo, ž* z tohoto města pokaždé onemocní, jesdižc je musí podruhé o překot opustit, musí je od nynějška pro sebe samého pokládat za místo nemožného a zakázaného pobytu, za místo, jemuž není s to čelit a kam by nemělo smyslu znovu přijet. Ano, cítil, že odjede-li ted, .zabrání mu stud a vzdor spatřit ještě někdy to milované město, před kterým už dvakrát tělesně selhal; a svár mezi tím, kam ho duše táhla, a tělesnou schopností byl pro stárnoucího Asclienbacha najednou tak těžký a převýznamný, znamenal pro něho takovou potupnou fyzickou porážku, kterou bylo třeba stůj co stůj odvrátit, že nechápal, jak se mohl včera bez vážnějšího zápasu tak snadno vzdát a odhodlat sc tuto porážku uznat a nést. Mezitím se parní člun blíží k nádraží a bolest a bezradnost se stupňují v pravý zmatek. Odejet připadá usouzenému Aschenbachovi nemožné, vrátit sc rovněž. Nadobro rozerván vejde na nádraží. Je už hodně pozdě, chcc-li ještě stihnout vlak, nesmí ztrácet ani vteřinu. Chce a nechce. Ale čas dotírá, bičuje ho vpřed; Aschcnbach spěchá zakoupit si jízdenku a rozhlíží se v hlučící hale po zaměstnanci hotelové společnosti, který tu úřaduje. Úředník sc objeví a hlásí, že veliký kufr odeslal. Už odeslal? Ano, v pořádku odeslal do Coma. Do Coma; A z chvatného dohadování, zlostných otázek a zaražených odpovědí vyjde najevo, že v dopravně zavazadel hotelu Exceisicr kufr ještě s jinými, cizími zavazadly už odeslali někam docela jinam. Aschenbach měl co dělat, aby uchoval tvář, jaká byla za těchto okolností jedině pochopitelná. Jakási dobrodružná radost, neuvěřitelná veselost zalomcovala jeho hrudí. Zaměstnanec odkvapil, aby pokud možno kufr ještě zadržel, a vrátil se, jak se dalo čekat, s nepořízenou. Tu Aschenbach prohlásil, že bez svého zavazadla nepojede, že se vrátí a raději vyčká v Lázeňském hotelu, až tam kufr dojde. ]c na nádraží motorový člun hotelové společnosti? Úředník ho ujistil, žc člun je před domem. Přívalem italských slov přiměl úředníka u přepážky, aby koupenou jízdenku vzal zpět, a zapřísahal se, že budou telegrafovat, že neopominou a nepromeškají nic, aby kufr byl zas co nejdřív na místě, a pak nastala ta prazvláštní situace, žc dvacet minut po příjezdu na nádraží se cestující plavil zase Velkým kanálem zpátky k Lidu. Zvláštní, neuvěřitelné, zahanbující, směšně snové dobrodružství: místa, s kterými jsme sc právě s hlubokou bolestí navždy rozloučili, spatřujeme v tví chvíli znovu, zahnáni zpátky zvratem osudu. S pčnou před přídí, vyhýbajíc sc hbitě a šprýniovne gondolám a parníkům, letělo malé, horlivé plavidlo vstříc svému cíli, zatímco jeho jediný pasažér skrýval pod maskou hněvné rezignace úzkostně rozpustilé vzrušení kluka, který utekl. Chvílemi sc mu ještě pořád hrud" otřásala smíchy nad touto nehodou, která by ;c nemohla, jak si v duchu říkal, úslužněji přihodit ani šťastnému nedělňátku. Bude muset vysvětlovat, vydržet pohledy udivených tváří — a potom bude dobře, říkal si; zabránilo se neštěstí, napravil se těžký omyl a všechno, o čem si myslil, že to opustil, se um znovu otevře, Často, takřka neustáic vídal Aschcnbach cttlapce Tadzia; omezený prostor, denní řád piatný pro každého, to přinášely s sebou, že mu přes den, až na malé přestávky, byl krásný hoch stále nablízku. Viděl ho, setkával se s ním všude: v dolních místnostech hotelu, na chladivých plavbách do města a zpátky, i v samotném okázalém městě, a mezitím někdy ještě i na různých cestách a stezkách, když se o to Z toho, co říkal, neporozuměl Aschcnbach ani slova, a i když šlo o slova nejběžnější, v jeho sluchu splývala v rozplizlý iibozvuk. Chlapcova cizota povyšovala takto jeho jazyk na hudbu, zpupné slunce na něho vylévalo marnotratnou zář a velebný, hlubinný pohled moře byl stálou fólií a pozadím jeho zjevu. Stál na kraji moře, sám, stranou od svých Sester, zcela blízko Asclienbacha, vzpřímený, s rukama za hlavou, a houpal sc zvolna na chodidlech, snil o něčem, a drobné připlouvající vlnky mu máčely prsty u nohou. Kadeře medově zlatistých vlasů se mu kroutily u skrání i na Šíji, slunce mu prosvěcovalo chmýří nahoře na páteři, jemná kresba žeber, souměrná ínud se rýsovaly pod přiléhavým zahalením, podpaží měl ještě hladká jako socha, poclkolcní se leskla a drobné žilkoví na nich vzbuzovalo dojem, že jeho telo je utvořeno z jakési svetlejší hmoty. Kolik kázně, jakou přesnou myšlenku vyjadřovalo to natažené, mladistvé dokonalé tělo! Ale onu přísnou a ryzí vůli, která tu byla tajně při díle a dokázala vykřesat na světlo tuto božskou sochu — nezná ji dobře i on, umělec i Nepůsobí i v něm samotném, když všecek proniklý střízlivou vášni vyprošťuje Z mramorové hmoty jazyka štíhlý tvar, který má v duchu před očima a který lidem ztvárňuje jako sochu a zrcadlo duchovní krásy; Socha a zrcadlo! Objat očima tu ušlechcilon postavu na kraji modravého moře, domnívaje se ve vzníceném úchvatu, že tímto pohledem přichází na kloub samotné kráse, tvaru jakožto boží myšlence, té jediné a ryzí dokonalosti, která žije v duchu a jejíž lidský obraz a podobenství zde byly lehce a líbezně vztyčeny a předloženy k ucdvátiíi Bylo to opojení; a stárnoucí umělce je bez rozpaků, ba lačně uvítal. Jeho duch sc chystal rodit, jeho vzdělání sc octlo ve varu, jeho pamět načrtávala prastaré myšlenky, jeho mladosti tradičně odevzdané a doposud ještě nikdy vlastním ohněm nezažehnuté. Nestojí psáno, že slunce odvádí naši pozornost od věcí intelektuálních k věcem smyslovým; Řiká se, že omamuje a očarovává rozum a paměť natolik, že duše samou radostí zapomíná Apkrě na svůj vlastní Stav a ulpívá s žasnoucím obdivem na nejkrásn.ějším, prosluněném předmětu: ba jen s pomocí těla je pak ještě schopna se povznést k vznešenějšímu vidění. Opravdu, Amor si počíná jako matematikové, kteří neschopným dčtetu ukazují hmatatelné obrazy čistých tvářil: a tak i Bůh, aby nám zviditelnil věci duchovní, rád používá podoby a barev lidské mladosti, které jakožto nástroj vzpomínky vyzdobnje veškerým odleskem krásy, takže při pohledu na ni planeme bolestí a nadějí. Toto si myslil nadšením roznícený Aschenbach; takto byl s to cítit. A z opojení mořem a sluneční záře vyvstal v něm jakýsi rozkošný obraz; starý platan nedaleko zdí athénských — ono posvátně stinné, vůní arnikových květů prosycené místo, ozdobené na počest nymf a boha Acheloa votivumií sochami a zbožnými dary. Pod rozvětveným stromem se řinul přes oblázky průzračný potok; cvrčci cvrkali. Na trávníku, který se mírně svažoval, takže bylo možno zvednout vleže hlavu, odpočívali dva lidé, kteří se tu skryli před denním žárem; postarší muž a mladík, šereda a krasavec, mudrc vedle roztomilého jinocha. A při způsobně zdvořilém a duchaplně vemlouvavém žertování Sokrates poučoval Faidra o tom, co je touha a ctnost. Mluvil o horoucím úleku, jaký utrpí vnímavý člověk při pohledu na podobenství věčné krásy; promlouval o žádostivosti člověka bez posvěcení, člověka špatného, který nedovede pomyslně chápat krásu, jakmile uzří její obraz, a který' není schopen úcty; hovořil o posvátné bázni, jaká se zmocní člověka ušlechtilého, zjcvi-li sc mu tvář podobná bohu. zjeví-li se mu dokonalé tělo —jak se zachvěje a je celý bez sebe, skoro se ani neodvažuje na ně pohlédnout a zbožňuje toho, kdo onu krásu vlastní, ba byl by schopen mu obětovat jako nejaké soše, kdyby se nebál, že lidé ho bucou považovat za blázna. Neboť krása, milý Faidřc, jen krása je roztomilá a zároveň viditelná; krása — dobře si to pamatuj! — je jedinou ferinou duchovna, kterou vnímáme smysly, kterou jsme s to smysly unést. Vždyť co by z nás bylo, kdyby se nám božskost, kdyby se nám rozum a ctnost a pravda chtěly zjevit jinak, smyslové; Nezašli bychom, licshořcli bychom láskou jako kdysi Scmelc před Diem; A tak je krása pro dtíciho človéka cestou ducha — pouhou jen cestou, jenom prostředkem, můj milý Faidřc... A pak vychytralý, do přízně se vemlouvajíci Sokrates vyřkl slovo nejbystřeji!: že člověk, který miluje, je božštější než člověk milovaný, protože v milujícím je Bůh, ale v milovaném ne — vyřkl snad nej-něžnější i nejposměšněji! myšlenku, kterou si sdy kdo pomyslil, a ze které prýští veškerá šelmovství a uejtajnější rozkoš touhy. Štěstím spisovatele je myšlenka, která je plní citem, je cit, který sc může plní stát myšlenkou. Takovou pulsující myšlenku, takovýto přesný cit tenkrát měl a vládl jimi osamělcc Aschenbach: že totiž přírodu jímá slastná hrůza, když se duch sklání před krásou a holduje jí. Zčistajasna zatoužil psát. Říká se sice, že £rós miluje zahálku a že pro nic jiného není stvořen. Ale v tomto bodě krize se vzrušení postiženého Aschcnbacha toužilo vybít tvůrčí prací. Její popud byl skoro lhostejný. Pracovnici duchovního světa byli dotázáni, byli vybídnuti, aby o určitém významném a palčivém problému kultury a vkusu promluvili své vyznávající slovo, a tato výzva došla i za odcestovavším Aschenbachem. Aschenbach sc v dotyčném problému vyznal; zažil jej; zmocnila sc ho pojednou nepřekonatelná chuť dát mu zazářit ve světle svého slova. A zatoužil pracovat v přítomnosd Tadziově, při psaní si brár za vzor chlapcovu postavu, obkreslovat svým stylem linie jeho těla, které sc mu zdálo božské, přenášet jeho krásu do oblasti duchovní, tak jako orel unášel do éteru trojského pastevce. Ještě nikdy mu rozkoš ze slova natolik ncsiádla, nikdy do té míry nevěděl, že ve slově je Erós, jako v těch nebezpečně skvostných chvílích, kdy u svého ncohoblovaiiého stolu pod stínící plachtou, před tváří své modly, v sluchu hudbu jeho Iilasu, formoval podle ľadziovy krásy své malé pojednání — oné půldruhé stránky vybrané prózy, jejíž přesnost, výsostnost i napjatý citový vzlet n-.čJy zakrátko vzbudit obdiv mnoha čtenářů. Jc jistě dobře, žc svět zná pouze krásné dílo a nikoliv i jeho původ, okolnosti, za jakých vzniklo; znalost zdrojů, z nichž vytrysklo umělci vnuknuti, by je často zmátla, odradila a tím zmařila účinky tnamcmtcho výtvoru. Podivné chvíle! Podivně vysilující klepotá! ?oaÍvnč plodívý styk ducha s tělem! K dyž Aschenbach složil práci a už mouštěl pláž, býval vysílený, až rozervaný a měl pocit, že jeho svědo-rtí naříká, jako by byl spáchal nějakou prostopášnost. Ale stárnoucí Aschenbach jmě nestál o nějaké vystřízlivění, jeho opojení mu bylo příliš .hé. Kdo se dohmátne podstaty a charakteru nmělectví! Kdo po-)pí hluboké, instinktivní splynutí kázně a bezuzdnosti, která v něm i! Příčit sc vůli k léčivému vystřízlivění jc bezuzdnost. Už ani nepočítal, kolik času již uplynulo ze lhůty, kterou si pru své voino sám vymezil. Pomyšlení na návrat mu ani nepřišlo na mysl. Dal si poslat dostatek peněz. Jeho jedinou starostí bylo, aby snad polská rodina neodjela; mezidm se lhostejným vyptáváním u hotelového holiče dověděl, že toto panstvo k nim přibylo krátce před jeho Ale blížil se van, okřídlená zvěst z nepřístupných příbytků, že Erós sc zvedá od boku své choti, nejvzdáleněji pásy nebes i moře se vzňaly prvním sladkým ruměncem, který ohlašuje smyslové zhmotnění stvořeného světa. Blížila se bohyně, únoskynč jinochů, která tdoupila Kleita, Kefala a která navzdory závisti celého Olympu požívala lásky spanilého Oriona. Na okraji světa se rozsypaly růže, nevýslovně líbezné záření a vzkvétání, dětské obláčky, zjasněné, prosvícené vznášely se jako posluhující andělíčci v růžovomodravé vůni, nach padl na moře, které jako by jej před sebou valilo a odplavovalo, odzdola k výšinám nebes šlehala zlatá kopí, zář sc proměnila v požár, neslyšné, s božskou mocí valily se vzhůru oheň a zář a plápoly plamenů, a hrabajíce kopyty hnali sc bratrovi posvátní běžci přes okrsek země. Zavál silnější vítr, a Poseidonovi oři, vzpínajíce se, letčh vpřed, i býci náležející bohu modrých kadeří, sklánějíce v rozběhu a s řevem rohy. Ale mezi valouny vzdálenějších útesů vyskakovaly vlny jako poskakujíc! kozy. Jakýsi posvátně znetvořený svět, plný panického života, obklíčil obluzeného Ascheubacha a jeho srdce si vysnívalo něžné báje. Když za Benátkami zapadalo slunce, sedával občas v parku na některé z laviček, aby mohl pozorovat Tadzia, který v bělostném obieku přepásaném barevným pásem si na uvál-COváném pískovišti hrál s míčem, a spisovateli sc zdálo, žc vidí Hya-cinta, ktciý musel zemřít, protože ho milovali dva bohové. Ano, vmýšlclsc v Zefýrovu bolestnou závist vůči soupeři, který zapomněl na věštbu, luk i na kitharu, jen aby si stále mohl hrát s krásným cliiap-cem; viděl, jak disk, vržený krutou žárlivostí, zasáli! líbeznou hlavu, a sám pojednou zbledlý zachytil zlomené tělo do náruče; a květ vypučevší z té sladké krve měl název jeho nekonečného nářku. Není nic podivnějšího a choulostivějšího, než je vztah lidi, kteří se znají pouze očima, kteří se derme, ba každou hodinu potkávají, pozorují, a přitom musí, aby vyhověli mravu nebo vlastnímu vrtochu, udržovat bez pozdravu a mlčky zdání, žc jsou si lhostejní a cizí. Vzniká mezi nimi neklid a předrážděná zvědavost, hysterie neukojené, nepřirozeně potlačované touhy, poznat se a promluvit spolu, a zejména i jakási napjatá úcta. Člověk totiž člověka miluje a ctí tak dlouho, dokud ho nemůže posoudit., a touha je výplodem nedostatečného poznání. Nějaký vztah a známost sc mezi Aschenbachem a Tadziem musely stůj co stůj vyvinout, a starž£ muž s bouřlivou radostí pozoroval, že jeho zájem a pozornost nezůstávají zcela neopětovány. Slunce a mořský vzduch ho neopálily, jeho kůže zůstávala nažloutlá jako zpočátku; dnes se ale zdá] bledší než jindy, bud od chladu, nebo vlivem sinavého měsíčního světla lamp. Jeho pravidelné oboč! se rýsovalo ostřeji, oči se hluboce zamávaly. Byl krásnější, než se dá říci, a Aschenbach si jako už tolikrát s bolestí uvědomil, že slovo může smyslovou krásu jen velebit, nikoliv vyjádřit. Nenadál se, že spatří ten dtahý zjev, objevil se znenadání, Aschenbach neměl kdy dodat tváři výraz pevného klidu a důstojnosti Když se jeho pohled setkal s pohledem postrádaného chlapce, zahrála mu na tváři zjevná radest, překvapeni, obdiv — a vtom sc Tadzio usmál; usmál se na něho výmluvně, důvěrně, líbezně a nepokrytě, usmál se rty, které se teprve při úsměvu pomalu rozevřely. Byl to úsměv Narcise naklánějícího se nad zrcadlící se vodu, byl to onen hluboký, očarovaný, zvábený úsměv, s jakým Narcis vztahuje ruce po odrazu vlastní krásy — úsměv malounko pokřivený bezvýhied-noslí snahy políbit půvabné rty svého stínu, úsměv koketní, zvědavý a trochu zmučený, omámený a omamující. Z úst mu unikla podivně rozhořčená a něžná výstraha: „Takhle sc nesmíš usmívat! Slyšíš, takhle se na nikoho nesmíme usmívat!" Klesl na lavičku a všecek bez sebe vdechoval vůni nočních rostlin. Opřel se o opěradlo lavičky, svěsil paže, a přemožen a obléván hrůzou, zašeptal tradiční formuli touhy — formuli v tomto případě nemožnou, absurdní, zavrženíhodnou, směšnou, a přesto i v tomto případě ještě posvátnou, úctyhodnou „Miluji tě!" Holič sc zmínil o německé rodině, která právě po velmi krátkém pobytu odjela, a s tlachavou lichotivostí dodal: „Vy, pane, zůstanete; vy sc té nemoci nebojíte." Aschenbach se na něho podíval. „Nemoci?" opáčil. Mluvka zmlkl, předstíral, žc jc zaměstnán, přeslechl otázku. A když ji Aschenbach vyslovil důrazněji, holič prohlásil, že o ničem neví, a snažil sc s ubreptanou rozpačitosrí převést řeč jir.am. Zamilovaný Aschenbach sc totiž ničeho jiného nebál, než lby Tadzio neodejel, a uvědomoval si nikoliv bez zděšení, že odjede-H Tadzio, nebude on už s to žít. Nicméně míval i chvíle, kdy přicházel trochu k sobe a vzpamatovával se. Kam jsem to zabředl, myslíval si pak zděšeně, Kam jsem to zabředl! Jako každý človek, jemuž přirozené zásluhy vnukají jakýsi aristokratický zájem o jeho původ, byl zvyklý při výkonech a úspěších svého života vzpomínat na své předky, v duchu sc ujišto-vat jejich souhlasem, jejich spokojeností, úctou, kterou si na nich vynutil. I teď a zde, zapleten do tak nepřípustného zážitku, propadlý exotickým citovým výstřednostem, na ně vzpomínal, vzpomínal na jejich zásadovou přísnost, rádnou mužnost a teskně se usmíval. Co by řekli >. Jenže — co by řekli jeho celému životu, který se až k zvrhlostí odchýlil od života, jaký vedli oni, tomu životu v klatbě umění, o němž kdysi sám v mčšfáckcm smýšlení předků pronášel tak posměšné mladické poznatky a který se v podstatě tomu jejich tolik podobal! I on slouží, i on je vojákem a bojovníkem — neboť umění je válka, úmorný boj, jaký dnes nejsme s to nadlouho vydržet, Život sebepřemáhání a „navzdory", trpký, perný, statečný a odříkavý život, jejž ztvárnil v symbol jemného a dobového heroismu — jistě jej smi nazvat mužným, smí jej nazvat chrabrým, připadalo mu, že Erós, který si ho osedlal, takovému životu jaksi zvlášť přeje a je mu příznivý. Netěšil sc snad Erós znamenite úctč u nejudatnějších národů, ba neříkalo se, že jejich městům sc pro jeho chrabrost dařilo ■ Mnoho válcčnických reků dávnověku ochotně neslo jeho jho, ncboE žádné bohem uvalené ponížení nebylo ponížením, a to, čemu by se jako známkám zbabělostí zlořečilo, kdyby se to bývalo dělo za jiným účelem: padání na kolena, přísahy, dožebrávání sc a rabské počínání, to všechno milujícímu nebylo pro ostudu, ale naopak ke chvále. Takové bylo mínění zaslepeného Aschenbacha, takto sc snažil sám sebe podpírat, uchovat si důstojnost. Ale zároveň s jakousi umíněnou a slídivou pozorností neustále sledoval nečisté události uvnitř města, ono dobrodružství vnějšího světa, jež temně splývalo s dobrodružstvím jeho srdce a živilo jeho vášeh nejasnými, nezákonnými nadějemi. Jako posedlý se snažil dovědět něco nového a spo-lelilivého o rozsahu a postupu nemoci, slídil v městských kavárnách po novinách z domova, protože z čtenářského pultu v hotelu od několika dn.fi zmizely. V novinách se střídavě níco tvrdilo a zase vyvracelo. Počet onemocnení a úmrtí prý sc odhaduje na dvacet, čtyřicet, sto i více osob, a hned nato se jakýkoli výskyt nemoci nc-h zcela popíral, tedy redukoval jen na několik veskrze ojedinělých, odjinud zavlečených případů. Zprávy byly promíšeny varovnými úvahami, protesty proti tomu, jak si italské úřady nebezpečně zahrávají. Nebylo možné dopátrat se jistoty. Už několik let jevila indická cholera značný sklon se šířit a stěhovat. Epidemie, zrodivší se v teplých bažinách ústí řeky Gangy, vystoupila s mefitickým dechem onoho přebujele nepotřebného prasvěta a ostrovní divočiny, jíž se lidé vyhýbají a v jejímž bambusovom houští sc krčí tygři, řádila trvale a s neobvyklou prudkostí po celém Hindustá-nu, přeskočila tm východ do Číny, na západ do Afghánistánu a Persic a sledujíc hlavní silnice karavanové dopravy zanesla své hrůzy až do Astrachanu, ba až do Moskvy. Ale zatímco se Evropa třásla, aby přízrak k ní nenašel cestu po souši, zavlekly ji sem syrské kupecké lodě a vynořila sc takřka současně v několika stredomorských přístavech, zvedla hlavu v To ulomí a Malaze, několikrát ukázala svou masku v f alermu a Neapoli, a zdá se, že se už nehodlá dát vypudit z celé Kalábrie a Apulie. Severní poloostrov zůstal uchráněn. Ale letos v polovině května objevili jeden a týž den v Benátkách její strašné vibriony ve vychrtlých, zčernalých mrtvolách jednoho lodníka a jedné zelinářky. To sc zatajilo. Ale za týden už to bylo deset, bylo to dvacet, třicet případů, a to v různých bytech. Muž z rakouské provincie, který se pro zábavu zdržel několik dní v Benátkách, co návratu do svého domovského městečka zemřel za jednoznačných příznaků, a tak se stalo, že sc v německých novinách ocdy první chýry o epidemii v městě lagun. Benátské úřady vzkázaly v odpověď, žc zdravotní poměry ve městě nebyly nikdy lepší, než jsou ted, a vykonaly nejnutnější opatření na potírání epidemie. Ale pravděpodobní byly infikovány potraviny, zelenina, maso nebo mléko, neboť umírání, třebaže popíráno a ututláváno, se zahryzávalo v úzkých uličkách pořád dál a dáJ Angličan pronesl o těchto věcech rozhodující slovo. „Udělal byste dobře," dodal, „kdybyste odejel raději dnes než zítra. Déle než za několik dní budou musit vyhlásit karanténu." — „Děkuji vám," řekl Aschcnbach a opustil kancelář. Tu noc měl strašný sen. — lze-li označit za sen jakýsi tělesně duchovní zážitek, který se mu sice přihodil v pevném spánku nezávisle a jakoby v smyslové přítomnosti, aniž však Aschcnbach viděl sebe samého přecházet a pobývat v prostoru mimo události; dějištěm oněch událostí byla spíše jeho duše, a události přikvačily zvenčí, mocí zlomily jeho odpor — odpor hluboký, duchovní — prošly jím a zanechaly jeho bytí, zanechaly kulturu jeho života zpustošenou, zničenou. Ale on znal jedno slovo, slovo sice nejasné, ale přesto označujíc! to,co se blíží: „Cizí bůh!" Zadoutnal řadivý žár: a vtom už Aschcnbach rozeznal horskou krajinu, podobnou krajině kolem svého letního domu. A v rozervaném světle se to mezi kmeny a rnectovitými troskami balvanů valilo a vířivě řítilo ze zalesněné výšiny: lidé, zvířata, houf, běsnící dupa — a zaplavilo svah těly, plameny, vřavou a vrávorajídm eborovodem. Ženy, klopýíajíc: přes příliš dlouhá roucha z kožešiny, která jim visela od pasu, potřásaly zvonkovými bubínky nad sténavě zvrácenými hlavami, mávaly dýkami a pochodněmi, z nichž sc rozléta! oheň, držely v půli těla hady se šlehajícími jazyky, nebo nesly s rykem v obou rukou své prsy. Muži, rohy nad čelem, opásáni kožešinou, chlupatí, ohýbali šíje a. zvedali paže i stehna, řinčeli kovovými puklicemi a zuřivě doukli na tympany, kdežto chlapci s hladkou pled popoháněli a bodali holí, ovinutou listin), kozly, přidržovali sc jich za rohy a nechávali se s jásotem smýkat jejich skoky. A všichni s nadšeným vytím provolávali slovo, skládající sc z měkkých souhlásek a protahovaného „u" na konci, slovo sladké a zárovní divoké jako žádné jiné kdy slýchané slovo: v jednom místě zaznělo, jako by je troubili říjící jeleni, odjinud se zase vracelo, imioholllasnč, 5 pustou vítězoslávou, tím slovem se navzájem povzbuzovali k tanci, vymršťovali nohy, údy, a nedali tomu slovu umlknout. Ale tím vším pronikal a všechno to ovládal vábivý tón flétny. Nevábil s tiestondnou vytrvalostí i jeho, který to s odporem spoluprožíval, k slavnosti a nezměrné krajní oběti ř Aschehbachův odpor byl nesmírný, nesmírný byl jeho strach, měl poctivou vůli chránit všechno své před tímto cizincem, nepřítelem usebrauého a důstojného ducha. Ale ten hluk, to vytí odrážející se mnohonásobnou ozvěnou od horské stěny vzrůstalo, nabývalo převahy, sílilo až k strhujícímu šílenství. Mysl tísnily výpary, štiplavý zápach kozlů, šupějících tel a závan jakoby zahrávajících vod a k tomu ještě jiný, známý puch: puch ran a obcházející epidemie. Jeho srdce dunělo spolu s údery kotlů, mozek mu vířil, zmocnila se ho zloba zaslepením, omamující vilnost, a jeho duse žádostivé toužila přidružit se k chorovodu boha. Odhalili a vyvýšili obscénní symbol, obrovský, ze dřeva: všichni zavyli bezuzdné hesle, s pěnou na rtech, běsnili, vydražcíovali sc navzájem smilnými posunky a chlipnýma rukama, smějíce se a sténajíce, vráželi jeden druhému do těla bodce a lízali s údů krev. Ale s nimi a v nich byl nyní i snící Aschcnbach a patřil tomu cizímu bohu. Ano, oni byli on sám, když se zuřivě a vražedně vrhali na zvířata a hltali kusy kouřícího se masa, když na rozváleném mechu započalo neomezené tělesné obcování, bohu za oběť. A jeho duše zakoušela smilství a běsnění zániku. Z tohoto snu procitl postižený Aschcnbach vysílený, rozvrácený a bezvládně propadlý démonu. Už se nebál pozorujících pohledů; nedbal, zda se vystavuje jejich podezření. A lidé koneckonců prchali, odjížděli; mnoho pobřežních košů bylo prázdných, v jídelně zelo mnoho mísr neobsazených a v městě bylo už jen zřídkakdy vidět cizince. Pravda zřejmě prosákla na povrch, panika se navzdory solidaritě zainteresovaných lidí už nedala déle zadržet. Avšak paní, ozdobená perlovým náhrdelníkem, se svou rodinou zůstávala, bud že k ní dosud chyty nepronikly, nebo že byla příliš pyšná a nebojácná, aby před nimi ustoupila. Tadzio zůstával; a Aschenbacli při své bezstarostnosti míval chvílemi pocit, že útěk a smrt odstraní všechen rušivý život kolem něho a že na tomto otrově zůstane s krásným chlapcem sám — ano, když dopoledne « moře jeho poliled spočíval těžce, nezodpovědně neodvratně na želaném chlapci, když ho na sklonku dne nedůstojně sledoval ulicemi, v nichž sc. ohavné a zatajovaní umíralo, připadala mu tato obludnost mnohoslibná a mravní zákon vratký. Jako každý milující chtěl se líbit a měl bJodavý strach, žc to nebude možné. Oživoval svůj zevnějšek mladistvými drobnostmi, nosil drahokamy a používal pařícími, několikrát za den věnoval drahný čas své toaletě a k tabuli přicházel vyšňořený, vzrušený a pln vnitřního napětí. Tváří v tvář sladkému mládí, jež mu učarovalo, si ošklivil své stárnoucí tělo; při pohledu na své šedivé vlasy a ostré rysy upadal do studu a beznaděje. Pudilo ho to tělesně se osvěžovat a obnovovat a často chodil k holiči v hotelu. V holiČském pláštíku, opřen v židli, pod šlechtícíma rukama žva-liivého holiče, prolilížcl si zmučeným pohledem svůj obraz v zrcadle. Koncertě se zdálo, že kosmetik je spokojen, a podle zvyku lidí svého druhu s patolízalskou zdvořilostí děkoval člověku, kterého obsloužil. „Trochu jsme tomu pomohli," řekl, dokončuje úpravu Aschcnba-dbova zevnějšku, „Teď se pán může bez rozpaků zamilovat." Poblázněný Asckenbach Sel, šťastný jako ve snu, zmatený a plný obav. Kravatu měl červenou, slaměný širák ovinutý pestrou stuhou. Zvedl sc vlahý vichr; pršelo zřídkakdy a skrovně, ale vzduch byl vlhký, dusný a plný hnilobných výparů. Pleskot, šum, plištění obestí-raly sluch, pod šminkou horečně se třesoucímu Aschcnbachovi pripadalo, Že v prostoru řádí dechové vichru, neblahé plémě, zlovolné mořské ptactvo rozhrabávajíd, rozhlodávající a kálením zhauobnjíd pokem odsouzence. Dusno zahánělo chuC k jídlu a vnucovalo představit, že pokrmy jsou otráveny nakažlivými látkami. Jednou odpoledne Aschcnbach, když sledoval stopy krásného chlapce, zapadl do vnitřní spleti ochořelého města. Pozbývaje orientace v uličkách, u vod, na mostech a malých náměstích oněch bludišť příliš se sobě navzájem podobajících, mysl upřenou jen na to, aby neztratil z očí toužebně sledovaný obraz, přinucován k potupné opatrností tiskl se ke zdím, hledal ochranu za zády chodců kráčejících před nim a. dlouho si nebyl vědom únavy a vyčerpání, jež jeho tělu a jeho duchu přivodil cic a nepřetržité napětí. Tadzio kráčel za svými řcholnickými sestrami a vychovatelkou, dával jim na úzkých místech obvykle přednost, a ubíraje se loudivě sám, poocáčel chvílemi hlavu, aby se pohledem svých zvláštních šedomodrých očí přes rameno ujistil, že jeho milovník jde za ním. Zahlédl ho, ale neprozradil ho. Opojen tímto poznáním, váben vpřed těmato očima, poblázněn vášní kradl se zamilovaný Aschenbach za svou nepřístojnou nadějí — 4 nakonec se přece jen pohledu na ni nedočkal. Poláci přešli krátký klenutý most, vrchol oblouku je zakryl očím pronásledovatele, a když i Aschenbach došel nahoru, už je neviděl. Rozhlížel se po nich na tři strany, rovně před sebe i po obou stranách úzkého a špinavého nábřeží. Vyčerpání :: slabost ho nakor.ee donutily vzdát se hledání. Hlava mu žhnula, tělo mu pokrýval lepkavý pot, šíje se inu třásla, mučila ho žízeň, už nesnesitelní, poohlížel se po něčem, co by ho jakkoliv, co by ho okamžitě osvěžilo. Před zelinářským krámkem si koupil trochu ovoce, jahody, přezrálé a měkké, a v chůzi je jedl. Malé prostranství, jakoby opuštěné, jakoby zakleré sc před ním rozevřelo a Aschenbach je poznal; tady sc před několika týdny rozhodl k útěku, který potom ztroskotal. Klesl na schůdky kašny stojící uprostřed a opřel hlavu o její kamenný kulatý okraj. Mezi rozpadávajícími se vůkolními domy, nestejně vysokými, byl dům podobající se paláci s lomenými špičatými okny, za nimiž sídlilo prázdno, a balkónky s lvími ozdobami. V prízcmku jiného domu byla lékárna. Teplé poryvy větru sem chvílemi zanášely 2ápach karbolu. A seděl tam, on, mistr, umělec nabyvší důstojnosti, autor „Ubožáka", který se tak vzorně ryzí formou zřekl bohévaství a kalných hloubek, vypověděl sympatie propasti a zavrhl všechno zavržitclné, on, jenž vystoupil tak vysoko, překonal své vědění a odrostl veškeré ironii, on, přivyknuvší povinnostem, jaké mu ukládala „důvěra davu", on, jehož sláva byla úřední potvrzena, jehož jménu se dostalo šlechtického přídomku a jehož styl doporučovali chlapcům, aby se na něm učili — tam seděl, víčka přivřená, jenom chvilkami vyklouzl zpod nich úkosem pohled posměšný a rozpačitý a ihned se zas skryl, a jeho ochablé, přilícené rty utvářely jednotlivá slova z toho, co v divné snové logice spřádal jeho polo dřímající mozek. „Krása totiž, to si dobře pamatuj, Faidřc, jenom krása je božská a zároveň viditelná n je tudíž cestou smyslovosti, malý Faidře, umělcovou cestou k duchu. Domníváš se snad, že ten, pro něhož cesta k duchovnu vede skrze smysly, může kdy nabýt moudrosti a pravé mužné důstojnosti, můj milý?Nebo máš spíše za to (ponechávámti to k volnému rozhodnutí), že je to jakási nebezpečně půvabná cesta, cesta vpravdě bludná a hříšná, která nutně zavádí na scestí í Musíš totiž vědět, že my, básníci, nemůžeme jít cestou krásy, aby se k ní nepridružil Erós a neujal se vůdcovství; ano, i když po svém jsme hrdinové a počestní válečníci, jsme jako ženy, neboť vášeň je naším povýšením a naší touhou musí zůstat láska — to je naše slast a naše hanba. Jc ti nyní jasné, že my, básníci, nemůžeme být moudři ani důstojní? 2c nevyhnutelně zacházíme na scestí, že nevyhnutelně zůstáváme lehko myslmky a dobrodruhy citu í Mistrovská vyrovnanost našeho slohu je lež a bláznovství, naše sláva a naše čestné postavení je fraška, důvěra davů k nám vrcholně směšná, výchova lidu a mládeže skrze umění je troufalé podnikání, mělo by se zakázat. Jak se může hodit za vychovatele ten, komu je od přírody vrozeno směřovat nenapravitelně k prop.isrií Rádi bychom tento sklon zapírali a nabyli důstojnosti, ale ať sc obrátíme kam obrátíme, vábí nás propast. By í jsme se i odřekli rozkladného poznání, neboť poznání, Faidřc, nezná důstojnosti a přísnosti; poznání je vědoucí, chápající, odpouštějící, bez důstojnosti a bez tvaru; sympatizuje s propastí, je propastí. Proto je rozhodně zavrhujeme a naše usilování platí nadále už jedině kráse, to jest prostotě, vznešenosti a nové přísnosti, druhotné nestrannosti a tvaru. Ale tvar a nestrannost, milý Faidřc, vedou k opojeni a ctižádostivosti a zavedou ušlechtilého ducha možná k strašlivé citové svévoli, svévoli, kterou duch ve své krásné přísnosti sám zavrhuje jako podlost, vedou k propastí, protože my nedovedeme vzlétnout, dovedeme jenom vybočit. A ted půjdu, Faidře, ty zůstaň; a teprve až už mne nebudeš vidět, odejdi i ty." O několik dní později Gustav von Aschenbach, protože mu nebylo dobře, opouštěl lázeňský hotel v pozdější ranní hodinu než obvykle. Zápasil s návaly závratě, jež byly jen zpola rázu tělesného a provázeny jakýmsi vyvstávajícím strachem, pocitem bezvýchodnosti a beznaděje, o němž by byl nedovedl říci, vztahuj e-Ji se na vnější svět, anebo na jeho vlastní bytí. V hale spatřil veliké množství zavazadel připravených k transportu, zeptal se vrátného, kdo to odjíždí, a uslyšel polské šlechtické jméno, na které byl v skrytu připraven. Vyslechl je bez jediného mrknutí v přepadlém obličeji, jen s krátkým zdvihem hlavy, s jakým běžně bereme na vědomí, co nemusíme vědět, a zeptal se ještě: „Kdy >" Odpověděli mu: „Po íunchi." Pokývl hlavou a zamířil k moři. Na ktaji vody prodlel, s hlavou sklopenou, špičkou nohy kreslil obrazce do vlhkého písku a potom vkročil do mělčiny, která mu v nej-hlubším místě nesahala ani ke kolenům, prošel ji, brodě se s klidem vpřed, až došci k písčině. Tam chvíli postál, tvář obrácenou do dáli, a pote zvolna kráčel vpravo po dlouhém a úzkém pruhu obnaženého dna. Odloučen širou vodou od pevniny, odloučen pyšným vrtochem od kamarádů, kráčel s vlajícími vlasy, zjev výsostní odpoutaný a s ničím nespojený, venku v moři, vc větru, před mlžným nekonečnem. A opět sc zastavil a rozhlížel. A zčistajasna, jako by si byl vzpomněl, jako 7. nějakého impulsu, krásným obratem pootočil trup ze základní pozice a s rukou zapřenou v bok pohlédl přes rameno k břehu. Zírající Aschenbach tam seděl jako seděl kdysi, tehdy, když onen šero-šedý poliled, vyslaný od tamtoho prahu, sc setkal s jeho pohledem poprvé. Jeho hlava na opěradle, lehátka sledovala pomalu pohyb hocha kráčejícího venku v moři; ted se nadzvedla, jakoby onomu pohledu v ústrety, a sklesla na prsa, takže oči hleděly odzdola, tvář ochabla, nabývajíc vroucně pohříženého výrazu hlubokého spánku, Připadalo mu, žc onen ublcdlý, půvabný psychagog tam v dáli sc na něho usmívá, Žc mu kyne; že sňal ruku s boku, ukazuje pred sebe a vznáší sc napřed do mnohoslibné rezměrnosti. A jako tolikrát, vydal sc za ním. Uplynuly celé minuty, než přispěchali Aschcnbachovi, který se v židli zhroutil, nápomoc. Dopravili ho do jeho pokoje. A ještě týž den zvěděl uctivě vzrušený svět zprávu o jeho smrti.