Gérard de Nerval
MYRTHO
Na tebe myslím, Myrtho, božské okouzlení, Na hrdý Posíllip, tisíců ohňů květ. Tvé čelo světlem svým zaplavil Orient, Zlato a hrozny splet v tvých vlasech na temeni.
Tam z tvého poháru svou opilost jsem pil, Tak jako záblesky tvých očí úsměvných. Tam Iakchos viděl mě modlit se ve zdech svých, Když synem Řecka být vděk Múz mi dovolil.
Vím proto také proč se vulkán otevřel... Ty jsi jej vzbudila včera svým dotekem, Popel se náhle vznes a horizont zastřel.
Normandský hrabě tříšť tvých bohů svrh na zem.
Snítky vavřínu však, zvedlé Virgiliem,
S bledou Hortensií spjal vánek, myrtou chvěl.
ARTEMIS
Třináctá se vrací... Je však pořád první; Je stále Samotná, - možná pouhý moment; Neboť jsi Královnou, TyT, první - poslední? Jsi Král, ty, Opuštěn - ty, poslední amant?...
Miluj milující z kolébky do rakve;
Ta, již jsem miloval, miluje mě něžně;
Je to Smrt - je Mrtvou... RozkošT Ó nemožnéT
Růže, kterou drží, je Růží smrti tvé.
Svatá z Neapole, tvé ruce - plameny, Srdce růže lila, svaté Guduly květ; Našel jsi zde svůj Kříž Obloh opuštěných?
Růže, opadávejT Bůh je terčem hany; Bílý stíne, klesni, nebe začlo hořet; - Světicí všech světic je svatá PustinyT
MYRTHO
Je pense ä toi, Myrtho, divine enchanteresse, Au Pausilippe altier, de mille feux brillant, Ä ton front inonde des clartes d'Orient, Aux raisins noirs möles avec l'or de ta tresse.
C'est dans ta coupe aussi que j'avais bu l'ivresse. Et dans l'eclair furtif de ton ceil souriant, Quand aux pieds d'Iacchus on me voyait priant, Car la Muse ma fait Tun des fils de la Grece,
Je sais pourquoi la-bas le volcan s'est rouvert... C'est qu'hier tu l'avais touchy d'un pied agile, Et de cendres soudain I'horizon s'est couvert.
Depuis qu'un due normand brisa tes dieux d'argile, Toujours, sous les rameaux du laurier de Virgile, Le pale Hortensia s'unit au Myrthe vert 7
ADRIENA
vadla. z\ ěr
Autor Sylvie je zamilován do herečky Aurélie, kterou chodí každý večer obdivovat do diva Jednou v noci v něm noticka v novinách („Slavnost venkovské kytice*') probudí „dalekou ozvěn proslinkých slavností v mládí" v kraji Valois, který zůstal drahý jeho srdci. Připomíná kouzelný tanec před starým zámkem. Avšak atmosféra se nepostřehnutelně proměňuje s proměnami světla a výjev nabývá tajemné a básnické symboliky (II. kap.). Je to opravdu vzpomínka? Nerval sám na začátku následující kapitoly hovoří o „napolo sněné vzpomínce" a dodává: „Tato neurčitá a beznadějná láska k herečce ... měla své zřídlo ve vzpomínce na Adrienu, noční květ. rozkvetlý v bledém měsíčním svitu... Milovat řeholnici v postavě herečky!... A kdyby to tak byla táž žena! To by se z toho člověk zbláznil!" (Sylvie - Amélie)
Viděl jsem v duchu1 zámek /. doby Jindřicha IV.: s hrotitými věžemi, pokrytými břidlicí, a s červenavým průčelím, jehož rohy byly zubovitě ozdobeny zažloutlými kameny, veliké zelené prostranství, obklopené jilmy a lipami, jejichž koruny proráželo zapadající slunce svými plamennými šípy-1. Děvčata tančila ve sboru na trávníku, zpívajíce staré písně, jimž se naučila od svých matek a jejichž řeč byla tak přirozeně čistá, že člověk cítil, že opravdu je v tom starém valoiskčm kraji, v němž přes tisíc let bilo srdce Francie.
Byl jsem jediný hoch při tom tanci, k němuž jsem přivedl svou družku, ještě zcela mladičkou Sylvii4, čilé a svěží děvčátko ze sousední vísky, černookou dívenku s pravidelným profilem a s pletí mírně osmahlou...! Miloval jsem jenom ji, viděl jsem jenom ji - do té doby5! Skoro jsem si v kruhu tanečnic ani nevšiml vysoké a krásné světlovlásky, jíž říkali Adriena. Najednou se podle tanečních pravidel Adriena octla sama se mnou uprostřed kola. Byli jsme stejné postavy. Vyzvali nás, abychom se políbili, a tanec i sbor zavíril živěji než dosud. Když jsem jí dával ten polibek, neubránil jsem se, abych jí nestiskl ruku. Dlouhé, stočené prstence jejích zlatých vlasů6 se lehce dotkly mých lící. Od té chvíle se mne zmocnil jakýsi neznámý zmatek7. - Krásná Adriena mčla zazpívat, aby získala právo na návrat do tanečního kola. Všichni si kolem ní posedali a ona hned svěžím a silným hlasem, mírně zastřeným jako u všech dívek z toho mlhavého kraje, zazpívala jednu z těch starých romancí, plných melancholie a lásky a vypravujících vždy o neštěstích nějaké princezny, vězněné ve věži otcem, který ji trestá za její lásku. Nápěv byl za každým odstavcem zakončen těmi chvějivými trylky, jež tak výrazně zpívávají mladé hlasy, když modulovaným chvěním napodobují třesavý hlas stařen.
Zatímco zpívala, stín se snášel z velikých stromů a záře vycházejícího měsíce dopadala jenom na ni8, osamocenou uprostřed našeho pozorného kola. - Zmlkla a nikdo se neodvážil přerušit mlčení. Trávník byl pokryl lehkými zhoustlými parami, které kutálely své bílé vločky po hrotech trav. Myslili jsme si. že jsme v ráji9. - Konečně jsem vstal a rozběhl jsem se k zámecké zahradě, kde rostly vavříny, pěstěné ve velikých jednobarevných majolikových nádobách. Přinesl jsem dvě vavřínové větévky, spletené ve věnec a svázané stuhou, a položil jsem na Adrie-ninu hlavu tuto ozdobu, jejíž lesklé listy zasvítily v bledých paprscích luny na jejích světelných vlasech. Podobala se Dantově Beatrici. která se usmívá na básníka, bloudícího po okraji posvátných míst10.
Adriena vstala. Vzpřímivši své štíhlé tělo. půvabně sc nám uklonila a odběhla do zámku. - Řekli nám, že je to vnučka jednoho z potomků rodiny, spřízněné s bývalými francouzskými králi; v jejích žilách proudila krev rodu Valois. Pro ten slavnostní den jí dovolili účastnit se našich her; neměli jsme ji už spatřit, neboť příštího dne odjela zase do kláštera, v němž byla chovankou.
Když jsem se vrátil k Sylvii, zpozoroval jsem, že pláče. Příčinou jejích slz byl věnec, daný mou rukou krásné zpěvačce. Nabídl jsem jí, že uviji takový věnec také pro ni; ale ona odpověděla, že oň nestojí, protože ho nezasluhuje. Marně jsem se chtěl bránit: neřekla mi. když jsem ji doprovázel k jejím rodičům, už ani slovo.
A když jsem se vrátil nazpět do Paříže ke studiím, odnesl jsem si s sebou tento dvojí obraz něžného, smutně přerušeného přátelství - a nemožné a neujasněné lásky, zřídla bolestných myšlenek, jež gymnazijní filozofie ukojit nedovedla.
Jenom Adrienina podoba zůstala vítězná - přelud slávy a krásy, zlahodňující nebo přerušující hodiny přísných studií. - O prázdninách příštího roku jsem se dověděl, že tato krasavice, již jsem sotva zahlédl, byla svou rodinou zaslíbena životu řeholnímu.