LI G E IA
A v nitru je přítomna vůle, která neumírá. Kdo zná tajemství vůle a její životní síly? Neboť Bůh je pouze obrovská vůle, jež proniká vším svou cílevědomostí. Člověk se nevzdá andělům, ba i smrti se úplně poddá vždy až ve chvíli, kdy zeslábne jeho vůle. Joseph Glanvill
Za nic na světě si již nevzpomenu, jak, kdy, ba přesně ani kde jsem se seznámil s lady Ligeiou. Uběhla od té doby dlouhá léta a moje paměť zeslábla mnohým utrpením. Nebo si snad jen nemohu vybavit všechny okolnosti právě nyní, protože povaha mé milované, její vzácná vzdělanost, mimořádná, a přece nenápadná krása si spolu s výraznou a okouzlující výmluvností jejího hlubokého melodického hlasu našly postupně cestu do mého srdce krůčky tak vytrvalými a zároveň kradmými, že zůstaly nepovšimnuty a nezaznamenány. Domnívám se však, že jsem se s ní nejčastěji, a asi i poprvé, setkal v nějakém velkém, starobylém a chátrajícím městě poblíž Rýna. Jistě mi vyprávěla o své rodině, která je bezpochyby velice dávného původu. Ligeia! Li-geia! V pohroužení do studií, jež jsou svou povahou víc než cokoli jiného schopna umrtvovat dojmy z vnějšího světa, dokáže mi to jediné sladké slůvko - Ligeia - vykouzlit v představě před očima obraz té, která už není. A teď při psaní mi jako blesk z čistého nebe přichází vzpomínka, že jsem se nikdy nedozvěděl příjmení své přítelkyně, zaslíbené mi před Bohem, jež se mi stala napřed společnicí ve studiu a posléze ženou mého srdce. Zahrávala si snad se mnou moje Ligeia, nebo to byla zkouška síly mých citů, zdali dokážu neklást v tomto ohledu žádné otázky? Nebo snad šlo o pouhou moji libůstku, o divoce romantickou oběť na oltář nejvášnivější oddanosti? Rozpomínám se na to všechno jen velice nejasně - jakýpak potom div, že jsem zcela zapomněl na okolnosti, z nichž moje láska pramenila a které ji
provázely? A jestli skutečně onen duch, jemuž se říká Láska -pokud kdy ta sinalá Aštoret mlžných perutí z modloslužebného Egypta opravdu vládla, jak se říká, nad všemi sňatky uzavřenými ve špatném znamení, pak zcela jistě ovládala i manželství mé.
Existuje však nade vše mi drahá oblast, kde moje paměť neselhává, a tou je sama Ligeiina osobnost. Byla vysoké postavy, štíhlá a v pozdějších letech přímo vyhublá. Marně bych se pokoušel zobrazit vznešenost a pokojný klid v jejím chování nebo nepostižitelnou lehkost a pružnost její chůze. Přicházela a mizela jako stín. Nikdy jsem nepostřehl, kdy vešla do mé zavřené pracovny, až teprve při hudbě jejího sladce hlubokého hlasu, když mi kladla svou mramorovou ruku na rameno. Krásou obličeje se jí nikdy žádná dívka nevyrovnala. Byl to třpyt opiového snu - vzdušný a povznášející přelud, nespoutánější a božštější než jasnovidné obrazy, jež se vznášely před dřímajícími dušemi dcer Délu. Ale její rysy v sobě neměly onu dokonalou pravidelnost, kterou nás nesprávně učili uctívat na klasických pohanských dílech. „Není dokonalé krásy," tvrdí Bacon, lord z Verulamu, když mluví o všech jejích formách a druzích, „bez jisté úchylky od souměrnosti." Ale třebaže jsem viděl, že Ligeiiny rysy v sobě nemají klasickou pravidelnost, i když jsem si uvědomoval, že její nádhera je vskutku „dokonalá", a cítil jsem, že její krásu prostupuje nejedna „úchylka", marně jsem se pokoušel nějakou nepravidelnost vystopovat, abych se dostal ke kořenům vlastního dojmu o „odchylnosti". Zkoumavě jsem si prohlížel obrys vysokého a bledého čela - byl bez jediné chybičky: jak chladná to jsou ovšem slova k označení tak božské vznešenosti! Sledoval jsem pokožku, soupeřící v bělosti s nejčistší slonovinou, impozantní a tajemně klidnou tvář, jemně vystouplé oblouky nad spánky a havranovitě černé vlasy, lesklé, bujné a přirozeně vlnité kadeře, které plně dokládaly přiléhavost homérovského přívlastku „hyacintový"! Díval jsem se nájemně rýsovaný nos a podobnou dokonalost jsem nespat-
řil nikde kromě nádherných medailonů hebrejských. Táž úžasně hladká pokožka, týž sotva znatelný náznak orlího zahnutí, totéž souměrně vykrojené chřípí, jež prozrazuje svobodného ducha. Pozoroval jsem její sladká ústa. To byl opravdový triumf všeho nebeského: nádherná křivka krátkého horního rtu a něžně smyslný spodní, spočívající jakoby v dřímotě; na odiv vystavené dolíčky a barva, jež mluvila sama za sebe; zuby, které odrážely s až zarážejícím třpytem každičký paprsek posvátného světla, jež na ně dopadalo, když se vznešené, klidně, a přece jásavě usmála nejzářivějším ze všech úsměvů. Bedlivě jsem pátral v tvarech její brady, a i zde jsem nacházel ušlechtilou šíři, jemnost a vznešenost, plnost a oduševnělost starověkého Řecka -rysy, jež bůh Apollón zjevil pouze ve snu Kleoménovi, synu Athénaia. A pak jsem se zahleděl do Ligeiiných velikých očí.
Pro oči nemáme žádné dávné antické vzory. Je také možné, že v očích mé milované se skrývalo tajemství, na něž naráží lord z Verulamu. Nezbývá mi než věřit, že byly daleko větší, než je u naší rasy běžné. Byly dokonce plnější než ty nejplnější gazelí oči domorodého kmene z údolí Nourjahadu. A přesto si bylo možné této Ligeiiny zvláštnosti sotva všimnout, a to pouze někdy, v okamžicích silného vzrušení. A v takových chvílích byla její krása - alespoň se to tak snad jevilo mé rozjitřené fantazii -krásou nadzemských nebo mimosvětských bytostí, krásou hu-risek z tureckých pověstí. Její zřítelnice měly to nejzářivěji černé zbarvení a stínily je převelice dlouhé, ebenově temné řasy. Stejný barevný odstín mělo i lehce nepravidelně kreslené obočí. Avšak „nepravidelnost", kterou jsem nacházel v očích, nespočívala svou podstatou ve tvaru, barvě nebo lesku popsaných rysů, a je třeba ji tudíž nakonec hledat ve výrazu. Ach, to slovo, za jehož nesmírnou neurčitost pouhého prázdného zvuku ukrýváme naše tápání ohledně tolika duchovních věcí, nemá žádný obsah! Výraz Ligeiiných očí! Jak dlouhé hodiny jsem nad ním přemítal! Jak jsem se mu po celou jednu letní noc pokoušel dostat na kloub! Co to bylo - ta hloubka hlubší než studnice Démokritova, která se prostírala hluboko v očích mé milované? Co jen to bylo? Byl jsem posedlý vášnivou touhou na to přijít. Ty oči! Ty velké, zářivé, božské zraky! Staly se mi dvoj-hvězdím Ledy a já jejich nejoddanějším astrologem.
Mezi mnoha nepochopitelnými záhadami vědy o lidské duši neexistuje nic, co by tak vzrušovalo a rozechvívalo jako skutečnost, která se, tuším, nikdy nezmiňuje ve školách: že totiž při usilovném rozpomínání se na věci dávno zapomenuté přicházíme často až na samý okraj vzpomínky, abychom si nakonec přece jen nevzpomněli. A tak jsem často při náruživém pátrání v Ligeiiných očích cítil, že se blížím k plnému poznání jejich výrazu - že se mu blížím, ale pořád ho nedosahuji, až mi nakonec uniká mezi prsty! A (podivná, nejpodivnější ze všech záhad!) nepřeberné množství analogií k tomuto výrazu jsem přitom nalezl u těch nejobyčejnějších předmětů všehomíra. Mám tím na mysli, že poté, co mi Ligeiina krása pronikla až k duši a usadila se v ní jako ve svatostánku, vyvolávalo ve mně mnoho jevů materiálního světa stejný pocit, jaký jsem vždy míval při pohledu do jejích velkých, světélkujících zřítelnic. Nedařilo se mi však díky tomu nijak lépe tento cit definovat, analyzovat, dokonce ani se na něj soustředit. Opakuji, že jsem se s ním někdy setkával, když jsem třeba sledoval rychle rostoucí révu, pozoroval můru, motýla nebo jeho kuklu, běh vodního proudu. Cítil jsem jej v oceánu, v pádu meteoru. Cítil jsem jej v pohledech přestárlých lidí. A na nebi existuje několik hvězd (obzvlášť jedna z hvězd šesté velikosti, dvojitá a měnivá, kterou lze nalézt vedle největší hvězdy v souhvězdí Lyry), jejichž zkoumání ve hvězdářském dalekohledu ve mně vyvolalo týž pocit. Naplňoval mne při jistém zvuku strunných nástrojů a nezřídka při některých pasážích z knih. Mezi mnoha dalšími nesčetnými příklady si dobře vzpomínám na věty z knihy Josepha Glanvil-la, které (snad pouze pro svou bizarnost - kdo ví?) při vyvolání onoho pocitu nikdy neselhaly: „A v nitru je přítomna vůle, která neumírá. Kdo zná tajemství vůle a její životní síly? Neboť
Bůh je pouze obrovská vůle, jež proniká vším svou cílevědomostí. Člověk se nevzdá andělům, ba i smrti se úplně poddá vždy až ve chvíli, kdy zeslábne jeho vůle."
Dlouhá léta stále hlubšího rozvažování mi opravdu umožnila vystopovat jistou vzdálenou souvislost mezi těmito větami anglického moralisty ajednou stránkou Ligeiiny povahy. Intenzita myšlení, jednání a řeči byla u ní výsledkem - nebo přinejmenším znamením - obrovské soustředěnosti vůle, již se jí během naší dlouhé známosti nepodařilo projevit jiným, bezprostřednějším způsobem. Ze všech žen, které jsem kdy poznal, byla ona - navenek klidná, vždy mírná a tichá Ligeia - tou nej-bezmocnější kořistí bouřlivých výbuchů divoké vášně. A tuto vášeň jsem neuměl odhadnout jinak než právě podle tajemného rozšíření jejích očí, které mi působily rozkoš a zároveň mne děsily, podle téměř kouzelné melodie, modulace, jasnosti a mírnosti jejího velice hlubokého hlasu nebo podle prudkého důrazu (dvojnásob působivého v kontrastu se způsobem její řeči) nespoutaných slov, jež často používala.
Hovořil jsem o Ligeiině vzdělanosti: ta byla nezměrná, nikdy jsem takovou u žádné ženy nepoznal. Klasické jazyky znala do hloubky, a kam až sahaly mé vlastní znalosti moderních evropských řečí, nikdy jsem ji nepřistihl při žádné chybě. Přistihl jsem snad ale vůbec někdy Ligeiu při chybě, ať šlo o jakékoli téma nejobdivovanějších, protože prostě nejnepřístupnějších oborů, jimiž se chlubila Akademie? Jak je to zvláštní a jak mne rozechvívá, že věnuji pozornost této povahové stránce své ženy teprve v poslední době! Řekl jsem, že její znalosti byly takové, jaké jsem nikdy nepoznal u žádné jiné ženy - kde ale žije muž, který by úspěšně prozkoumal veškeré rozlehlé oblasti duchovních, přírodních i matematických věd? Tehdy jsem si neuvědomoval, co nyní chápu tak jasně: že Ligeiiny poznatky byly ohromné, úžasné; ale přece jsem si byl vědom její nekonečné převahy natolik, abych se s dětskou důvěřivostí poddal jejímu vedení v chaotickém světě metafyzických zkoumání, jimiž jsem se v prvních letech našeho manželství velice pilně zabýval. S jakým bezmezným nadšením, s jak živým potěšením a veškerou duchovní nadějí jsem cítil, když se v mých nesmělých, nevyhledávaných a neznámých bádáních sklonila nade mnou, že se přede mnou postupně pomalu otevírá nádherný průhled, jehož dlouhou, úchvatnou a zcela nevyšlapanou cestou jsem se mohl konečně vydat kupředu k bráně moudrosti příliš božské, než aby nebyla zapovězena!
Jak bolestný byl tedy zármutek, s nímž jsem po několika letech pochopil, že má opodstatněná očekávání získávají křídla a odlétají pryč! Bez Ligeiy jsem byl jako dítě tápající v temnotě. Už pouhá její přítomnost a nesmírná sečtělost živě prosvěcovaly ony nesčetné záhady transcendentalismu, do nichž jsme se nořili. V touze po oslnivém lesku jejích očí temněla leskle zlatá písmena saturnským olovem. A pojednou její oči ozařovaly stránky, do nichž jsem zahloubané zíral, stále řidčeji a řidčeji. Ligeia onemocněla. Ty vášnivé oči plály nyní přespříliš... přespříliš nádherným třpytem; bledé prsty získaly barvu průhledného hřbitovního vosku; a modré žíly na vysokém čele i při nejslabším vzrušení prudce vystupovaly a pulsovaly. Bylo mi zřejmé, že musí zemřít - a v duchu jsem zoufale bojoval s nelítostným Azraelem. A boj mé vášnivé ženy byl k mému překvapení ještě odhodlanější než můj. Mnohé v její strohé povaze mi vnukalo víru, že smrt přijme bez zoufalství a hrůzy, ale nebylo tomu tak. Slova jsou bezmocná, mají-li vylíčit jediný rys divokého odporu, s nímž zápasila se stínem smrti. Sténal jsem nad tím smutným divadlem mučivou úzkostí. Rád bych ji byl konejšil, utěšoval, logicky vše probíral, ale v prudkosti její divoké touhy po životě, po pouhém životě, se veškeré utěšování a rozumové úvahy podobaly čiré pošetilosti. Přesto však až do posledního okamžiku neotřásly ani nejkrutější křeče, v nichž se zmítala její nezkrotná duše, vnějším klidem jejího vystupování. Hlas jí zjemněl, stal se ještě hlubším, ale nepřál jsem si obírat se děsivým smyslem tiše pronesených slov. Můj mozek se svíjel bolestí,
když jsem uneseně naslouchal melodii víc než pozemské - představám a touhám, jaké lidstvo dříve nepoznalo.
Nemohl jsem pochybovat, že mne miluje; a snadno jsem se mohl domýšlet, že v srdci, jaké měla ona, kraluje láska neobyčejně vášnivá. Ale teprve v blízkosri smrti jsem si plně uvědomil sílu jejího citu. Dlouhé hodiny mne držela za ruku a vylévala mně své přetékající srdce, jehož víc než vášnivá oddanost hraničila s modlářstvím. Čím jsem si zasloužil požehnaný dar takových vyznání? Čím jsem si zasloužil prokletí, kterým mě postihl odchod mé milované právě ve chvíli, kdy jsme si byli tak blízko? Ale nesnesu již o této záležitosti dále hovořit. Stačí, když podotknu, že jsem v Ligeiině více než ženské odevzdanosti lásce - žel tolik nezasloužené, věnované tomu, kdo jí nebyl hoden - nakonec rozpoznal pramen divoké vášně a vroucí touhy po životě, jenž z ní nyní tak rychle unikal. Byla to právě ona nespoutaná touha, ten dychtivě palčivý stesk po životě - jen po životě -, co nedokážu žádnými prosrředky vyjádřir a pro co nemám žádná vhodná slova.
V den, kdy zemřela, mě přesně o půlnoci odhodlaným po-sunkem přivolala ke svému loži a požádala mě, abych jí přednesl verše, které sama několik dní předtím složila. Uposlechl jsem. Zněly takto:
Hlel To je ta slavná noc
osamělých mých pozdních let. Andělů zástup má dnes
v podivném divadle slet.
Tma - pohasla světla, zhasl celý sál!
jak malicherný je život náš'. S burácením bouře tedpadá opona -
dost látky na rubáš. A všichni ti bezkrevní, sinalí andělé
nás ujistí o smyslu tragédie: vždyť hra má jméno „Člověk11
a jejím hrdinou červ pozemský je.
„Ach, Bože!" napůl vykřikla Ligeia, seskočila na zem a křečovitým pohybem vzepjala ruce vzhůru, když jsem dočítal její ver še. „Ach, Bože! Otče na nebesích! Copak musí vše neodvratně zůstat na svém místě? Což nebude ten věčný vítěz nikdy poražen? Nejsme snad součástí Tebe samotného? Tebe, jenž znáš tajemství vůle a zdroje její životní síly? Člověk se nevzdá andělům, ba i smrti se úplně poddá vidy až ve chvíli, kdy zeslábne jeho vůle."
A pak, jakoby vyčerpána vzrušením, spustila bělostné paže podél těla a s důstojným klidem se vrátila na své úmrtní lože. Až do posledního dechu se v jejím sípání mísil na rtech tichý šepot. Sklonil jsem sekníaopěc rozpoznal závěrečná slova oné pasáže z Glanvilla: „Člověk se nevzdá andělům, ba i smrti se úplné poddá vidy až ve chvíli, kdy zeslábne jeho vůle."
Zemřela; a já, zkrušen do morku kostí bolem, jsem již nemohl déle snášet osamělou bezútěšnost svého obydlí v onom temném a chátrajícím městě na Rýnu. V tom, co svět nazývá bohatstvím, jsem netrpěl žádným nedostatkem. Ligeia mi přinesla mnohem více, mnohem, mnohem více, než bývá obvykle údělem běžných smrtelníků. A tak jsem po několika měsících, una ven bezcílným potulováním, zakoupil a zrenovoval v jednom z nejpustších a nejméně navštěvovaných kouřů krásné Anglie klášter, který nebudu jmenovat. Melancholická a ponurá majestátnost budovy, téměř divoký vzhled celého panství, četné depresivní a časem prověřené bajky vztahující se k obému, to vše mělo mnoho společného s pocity naprosté opuštěnosti, které mě do toho vzdáleného a nehostinného kraje zahnaly. Ale třebaže zvnějšku doznaly klášter i svěží, leč tíživá zeleň, pnoucí se po jeho zdech, jen velmi málo změn, uvnitř jsem se s dětskou zvráceností a snad i s jiskřičkou naděje, že tím ulevím svému žalu, oddal nádheře a eleganci, která předčila svou vznešeností královské komnaty. Měl jsem k takovým pošetilostem sklon od dětství a nyní ve mně ožil, jako bych svým žalem zdětinštěl. Běda, círím, kolik by se dalo v nádherných, fantastických drápáních, v pochmurných egyptských těžbách, v ozdobných gar-nýžích a v nábyrku, v bláznivých vzorech koberců se zlatými střapci nalézt zárodků počínajícího šílenství! Stal jsem se bezmocným otrokem v osidlech opia a v mé práci i zvycích se odráželo zbarvení mých snu. Nesmím však na těchto absurdních podrobnostech ulpívat příliš dlouho. Dovolte, abych mluvil o onom jediném, navždy prokletém pokoji, kam jsem si jednou v okamžiku náhlé duševní poruchy přivedl rovnou od oltáře svou nevěstu, nástupkyni zapomenuté Ligeiy, plavovlasou a modrookou lady Rowenu Trevanionovou z Tremainu.