Joseph Roth - Radeckého pochod
Trottové byli mladý rod. Jejich předek obdržel šlechtický titul po bitvě u Solferina. Byl to Slovinec. Sipolje — jméno vesnice, ze které pocházel — se stalo jeho šlechtickým přídomkem. Osud ho vyvolil pro zvláštní čin. Ale on se postaral, abv ten čin pozdějším dobám vymizel z paměti.
V bitvě u Solferina velel jako poručík pěchoty četě. Bojovalo se už půl hodiny. Tři kroky před sebou viděl Trotta bílá záda svých vojáků. První řada čety klečela, druhá stála. Všichni byli dobré mysli, jisti vítězstvím. Vydatně se najedli a napili kořalkv na útraty a na počest císaře, který- byl od včerejška v poli. Tu a tam padl někdo z řady. Trotta v mžiku skočil do každé mezery a střílel z osiřelých pušek mrtvých a raněných.
Kolena se mu roztřásla. A odvěký vztek subalterního frontového důstojníka na vysoké pány z generálního štábu, kteří nemají potuchy o trpké praxi, diktoval poručíkovi onen čin, jímž se jeho jméno zapsalo navždycky do historie pluku. Oběma rukama popadl mocnáře za ramena a strhl ho k zemi. Snad ho popadl příliš prudce. Císař se okamžitě svalil. Průvodci se vrhli k padajícímu císaři. V tu chvíli výstřel provrtal poručíkovi levé rameno, právě ten výstřel, který měl zasáhnout císařovo srdce. Zatímco se císař zvedal, poručík klesal. Všude, po celé frontě se probudilo zmatené a nepravidelné rachocení polekaných, ze spánku vyburcovaných pušek. Císař, netrpělivě napomínán průvodci, aby opustil nebezpečné místo, se přesto sklonil k ležícímu poručíkovi, a pamětliv své císařské povinnosti, otázal se omdlelého poručíka, který už neslyšel, jak se jmenuje. Plukovní lékař, poddůstojník od sanity a dva vojáci s nosítky přiklusali, shrbení, hlavy sehnuté. Důstojníci generálního štábu nejprve strhlí k zemi císaře a potom se na zem vrhli sami. „Toho poručíka zde!" — zvolal císař na udýchaného plukovního lékaře.
Trotta měl rozdrcenou levou klíční kost. Kulku, která mu uvízla pod levou lopatkou, vyňali v přítomnosti nejvyššího náčelníka vojska a za nelidského řevu raněného, kterého bolest probudila ze mdloby.
Za čtyři neděle se Trotta uzdravil. Když se vrátil do své jiho-uherské posádky, měl hodnost hejtmana a nejwšŠÍ možné vyznamenání: řád Marie Terezie a šlechtický titul. Jmenoval se od nynějška hejtman Josef Trotta von Sipolje.
O týden později jel ľiakrem k otci do Laxenburku rovnou od audience, která trvala skrovných deset minut, ne víc než deset minut císařské přízně, a skládala se z deseti nebo dvaceti otázek přečtených z papíru, na které se muselo v pozoru bleskově odpovídat, jako když se klidně, ale najisto vystřelí z puškv: „Ano, Veličenstvo!"
Starého Trottu zastihl v kuchyni jeho služebního bytu, s vyka-sanými rukávy, u hladce ohoblovaného nepokrytého stolu, na kterém ležel tmavomodrý, červeně lemovaný kapesník, před velikým šálkem kouřící vonné kávy. Sukovitá ěervenohnědá hůl z višňového dřeva visela i s berlami na hraně stolu a tiše se houpala. Svraštělý kožený pytlík s vláknitým knastrem ležel tlustě naditý a napůl rozevřený vedle dlouhé, bílé, nahnědle zažloutlé hliněné dýmky. Její barva se hodila k otcovu mohutnému bílému kníru. Hejtman Josef Trotta von Sipolje stál uprostřed té chudé erárni útul-nosti jako bůh války, s lesklým opaskem, nalakovanou helmou, která vyzařovala jakési vlastní černé sluneční světlo, v hladkých, jako sklo vyleštěných holínkách s blýskavými ostruhami, s dvěma řadami lesklých, takřka plápolajících knoflíků na blůze, obdařený nadpozemskou mocí řádu Marie Terezie. Tak stanul syn před otcem, který zvolna vstával, jako by se chtě! tím pomalým pozdravem vyrovnat synově nádheře. Hejtman Trotta políbil otci ruku, schýlil hlavu a přijal políbení na čelo a na tvář. „Posaď se!" řekl otec.
„Gratulujú! Gratulujú!" opakoval hřímavě strážmistr. „Za našich dob to nikdy tak rychle nešlo! Za našich časů nás ještě proháněl Radecký!" To je doopravdy konec! pomyslil si hejtman Trotta. Otce od něho dělí celá hora vojenských hodností. „Pantatínku, máte ještě rakiji?" řekl, aby osvědčil poslední zbytek rodinného společenství. Napili se, přiťukli si, napili se znovu, otec po každém loku zavzdvehal, donekonečna se rozkašlal, zčervenal, zmodral, plival,
pomalu sc uklidňoval a dal se do vypravování všelijakých příhod z doby, kdy sám vojákoval, s nepochybným úmyslem snížit synovy zásluhy a kariéru. Nakonec se hejtman zvedl, políbil otcovskou ruku, přijal otcovské políbení na čelo a na tvář, připjal šavli, nasadil ěáko a šel — přesvědčen, že otce viděl v životě naposled . . .
Bylo to naposled. Syn psával starci obvyklé dopisy, žádný jiný viditelný vztah už mezi nimi nebyl — hejtman 1 rotta se odpoutal od dlouhé řady svých selských slovanských předků. Jím začínal nový' rod. Roky ubíhaly jako stejnoměrně se točící nehlučná kola. Jak odpovídalo jeho stavu, Trotta se oženil se zámožnou, ne už zcela mladou neteří svého plukovníka, dcerou okresního hejtmana v západních Cechách, zplodil hocha, těšil se z pravidelnosti svého zdravého vojenského života v malé posádce, jezdil každé ráno na cvičiště, odpoledne hrával v kavárně s notářem šachy, zdo- , mácněl ve své hodnosti, ve svém stavu, důstojenství a slávě.
Knihy náš hejtman Trotta nečetl a v skrytu litoval svého dorůstajícího synka, který už pomalu zápasil s písátkem, tabulkou a houbou, papírem, s lincálem a násobilkou a na kterého už čekaly nezbytné čítanky. Tehdy byl hejtman ještě přesvědčen, že i jeho syn musí být vojákem. Nenapadlo ho, že by některý Trotta ode dneška až do vymření rodu mohl volit jiné povolání. Kdyby měl dva, tři, čtyři syny — jenže jeho žena byla neduživá, potřebovala lékaře a léčení a těhotenství bylo pro ni nebezpečné — ze všech by byli vojáci, lak ještě tenkrát smýšlel hejtman Trotta. Mluvilo sc o válec, byl neustále připraven. Zdálo se mu skoro jisté, že je mu souzeno zemřít v bitvě. Jeho solidní prostodtichost považovala smrt v poli za nutný důsledek válečné slávy. Až jednou vzal s lehkou zvědavostí do ruky první čítanku svého syna, který dovršil právě pátý rok a jemuž domácí učitel dík matčině ctižádostivosti už tak záhy dával pocítit, jak chutnají školní trampoty. Přečetl rýmovanou ranní modlitbu, nezměnila se po kolik desetiletí, ještě se na ni pamatoval. Přečetl „Čtvero roční období", „Lišku a zajíce", „Krále zvířat". V obsahu zahlédl článek, ve kterém mohlo být něco i o něm, neboť název zněl: „František Josef První v bitvě u Solferina". Četl a musel se posadit. „V bitvě u Solferina" — začínal odstavec — „se náš císař a král František Josef První octl ve velikém nebezpečí." I o Trottovi byla v článku řeč. Ale v jaké podobě! „Mocnář," — stálo tam — „se v zápalu boje odvážil příliš daleko a náhle uzřel, že je obklopen nepřátelskými jezdci. V okamžiku nejvyšší nouze se na zpěněném ryzáku přihnal mladičký poručík, mávaje šavlí. Hohó! Jak dopadaly rány na hlavy a šíje nepřátelských jezdců!" A dál: „Nepřátelské kopí proklálo hruď mladého hrdiny, většina nepřátel bvla však již pobita. S vytaseným kordem v ruce se mladý, neohrožený panovník snadno ubránil slábnoucím útokům. Celá nepřátelská jízda padla tenkrát do zajetí. Onen mladý poručík —Josef rytíř von Trotta se jmenoval — dostal pak nejvyšší vyznamenání, jaké naše vlast uděluje svým rekovným synům: řád Marie Terezie."
Hejtman Trotta šel s čítankou v ruce do sádku za domem, kde za pěkného počasí odpoledne pracovávala jeho žena, a zeptal sejí, zhlednými rty a potichu, jestli ten nectný článek zná. Zena s úsměvem přikývla. „Je to lež!" zařval hejtman a praštil knihou na vlhkou zem! „Je to pro děti," namítla mírně žena. Hejtman se k ní otočil zádv. Hněv jím lomcoval jako vichřice útlým keřem. Rychle se vrátil do domu, srdce jako v plameni. Byl čas jít hrát šachy. Sňal z věšáku šavli, připjal si zlostným, prudkým trhnutím opasek a divokými rychlými kroky vyběhl z domu. Kdyby ho byl někdo pozoroval, musil usoudit, že Trotta se hrne pobít kopu nepřátel. Když v kavárně beze slova prohrál dvě partie, na úzkém bledém čele pod tvrdými krátkými vlasy čtyři hluboké kolmé vrásky, rozmetal zlobným pohybem chrastící figurky a řekl partnerovi: „Musím se s vámi poradit!" — Pauza. — „Zneužili mne," spustil nanovo, pohlédl zpříma do blýskavých skel notářových brýlí, a po chvíli zjistil, že se mu nedostává slov. Měl vzít čítanku s sebou. S tou odiózní věcí v ruce by se to všecko mnohem lépe vysvětlovalo. „Jak zneužili?" zeptal se notář. „Já jsem u kavalerie nikdy nesloužil," začal hejtman Trotta v domnění, že je to nejlepší začátek, ačkoliv sám uznával, že mu notář takto nebude rozumět. „A ti nestydatí škrabáci píšou v knížkách pro děti, že jsem se přihnal na ryzáku, píšou, na zpěněném ryzáku, abych zachránil panovníka, píšou."      Notář pochopil. Sám znal ten článek z učebnic svých synů. „Přeceňujete to, pane hejtmane," řekl. „Uvažte! Je to pro děti!"
Trotta na něho pohledl s úlekem: V té chvíli se mu zdálo, že se proti němu spikl celý svět. Pisatelé čítanek, notář, žena, syn, domácí učitel. ,,Všechny historické činy," řekl notář, „se pro školní potřebu upravují. Podle mého mínění je to tak správné. Děti potřebují příklady, které chápou a které se jim vryjí do paměti. Pra vou pravdu se pak dozvědí později!" — „Platit!" zvolal hejtman a vstal
Do kasina dnes nešel, ani nejedl, šel spát. Spal těžce, nic se mu nezdálo, druhý den ráno přednesl u důstojnického raportu stručně a řízně plukovníkovi svou stížnost. Postoupili ji dál. A nyní začalo martyrium hejtmana Josefa Trotty, rytíře von Sipolje, rvtíře pravdy. Trvalo týdnv, než z ministerstva válkv došla odpověď, že stížnost postoupili ministerstvu kultu a vyučování. A zase plynuly týdny, až jednoho dne došla ministrova odpověď:
Zněla takto:
„Vaše Vvsokoblahorodí, velevážený pane hejtmane!
V odpověď na stížnost Vašeho Vvsokoblahorodí, týkající se článku číslo patnáct autorizované čítanky pro rakouské obecné a měšťanské školv dle zákona z 21. července 1864, sestavené a vydané profesory Wcidnerem a Srdenym, dovoluje si pan ministr vvučování Vaše Vvsokoblahorodí co nejuctivěji upozornit na okolnost, že články významu historického, najmě pak takové, které se týkají samotné osoby Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa, jakož i jiných členů nejvyššího panovnického rodu, musí být dle vyhlášky z 21. března 1840 přizpůsobeny chápavosti žáků a pokud mo/nn nejlépe odpovídat pedagogickým účelům. Jmenovaný ("l.í nek číslo patnáct, o němž se Vaše Vysokoblahorodí ve stížnosti zmiňuje, byl předložen osobně Jeho Excelenci panu ministrovi kultury a bvl jím pro školní potřebu autorizován. V intencích vysokých a neméně i nižších školních úřaduje znázorňovat všem žákům v mocnářství heroické činy příslušníků armády tak, aby to odpovídalo dětské povaze, fantazii a vlasteneckým citům dorůstajících generací, aniž bv se tím měnila pravdivost líčených událostí, aniž by však také byly vyprávěny způsobem suchým, jakéhokoliv podnícení fantazie a vlasteneckých citů postrádajícím. Následkem těchto a podobných úvah podepsaný uctivě žádá Vaše Vysokobla horoďí, aby od stížnosti Vašeho Vysokoblahorodí upustilo."
Tento spis podepsal ministr kultu a vyučování a plukovník jej odevzdal hejtmanu Trottovi s otcovskými slovv: „Nechte toho!"
Trotta spis přijal a mlčel. Za týden požádal předepsanou služební cestou o audienci u Jeho Veličenstva a po třech týdnech stál jednou dopoledne na hradě tvář! v tvář svému nejvyššímu vojenskému veliteli.
„Podívejte se, milý Trotto!" řekl císař. „Je to hodně trapné. Ale my oba jsme přitom nepochodili špatně! Nechte toho!"
„Veličenstvo," namítl hejtman. ,Je to lež!"
„Ono se hodně lže," přisvědčil císař.
„Já nemohu, Veličenstvo," vypravil ze sebe hejtman.
Císař přistoupil těsně k němu. Mocnář nebyl vyšší než Trotta. Pohlédli si do očí.
„Moji ministři," začal František Josef, „musí sami včdčt, co dělají. Já SC na ně musím spolehnout. Chápete, milý hejtmane Trotto?" A potom, po chvíli: „Napravíme to. Uvidíte!" Audience byla u konce.
Otec ještě žil. Ale Trotta do Laxenburku nejel. Vrátil se do posádky a zažádal o propuštění z armády.
Propustili ho v hodnosti majora. Přestěhoval se do Čech, na tchánův malý statek. Císařova milost ho neopustila. Za několik neděl dostal oznámení, že císař ráčil poukázat ze soukromé pokladnv synovi svého zachránce pět tisíc zlatých na studia. Zároveň byl Trotta povýšen na svobodného pána von Sipolje. Přijal císařské dary rozmrzele, jako urážku. Tažení proti Prusům se konalo bez něho a skončilo porážkou. Zuřil. Skráně už mu šedivěly, oko umdlévalo, krok vázl, ruka těžkla, ústa umlkala víc než dřív. Ačkoliv byl v nejlepších letech, vypadal, jako bv kvapem stárnul. Vyhnán z ráje prosté víry v císaře a ctnost, v pravdu a právo a spoután bezmocným mlčením, chápal, že chytrost zajišťuje existenci světa, sílu zákonů i lesk Veličenstev. Na příležitostně vyslovené císařovo přání zmizel článek číslo patnáct z učebnic mocnářství. Jméno Trotta zbylo už jen v anonymních análech pluku. Major žil jako neznámý nositel časně zašlé slávy, podoben letnímu stínu, který
***■—^ »l'"-ti. nřnAmZt weila An ia^néhri wřta živoucích.
A baron se zase věnoval obvvklé každodenní práci. Rokv ubíhaly jako stejnoměrně sc točící, klidná, němá kola. Strážmistr nebvl poslední mrtvý, kterého baron pohřbil. Napřed pochoval tchána, pár let nato ženu, která po prudkém zápalu plic umřela rychle, skromně a bez rozloučení. Baron dal syna do penzionátu do Vídně a určil, že nesmí být nikdy aktivním vojákem. Zůstal na statku sám, v bílém prostorném domě, kterým ještě vanul dech zemřelých, mluvil jenom s fořtem, správcem, s čeledínem a kočím. Zlobil se stále řidčeji. Ale čeleď neustále cítila jeho selskou pěst a jeho hněvem nabité mlčení leželo na šíji lidí jako tvrdé jařmo. Válo před ním bojácné ticho jako před bouřkou. Dvakrát za měsíc dostával poslušné dopisv od svého dítěte, jednou za měsíc mu odpovídal dvěma krátkými větami na malých úsporných lístcích, na oněch uctivých okrajích, které odstřihl ze svnových dopisů. Jednou za rok, osmnáctého srpna, v den císařových narozenin, jel v uniformě do neibližšího posádkového města.
~ Zanechal překvapující závěť. Jelikož si je jist — napsal — ze jeho syn bv nebvl dobrým statkářem, a ježto doufá, že Trottové, vděčni císaři za jeho trvající přízeň, dojdou hodnosti a důstojenství ve státní službě a mohou být v životě šťastnější než on, poři-zovatcl závěti, rozhodl se při památce svého nebožtíka otce odkázat statek, který mu dal před lety připsat tchán, se vším, co obsahuje na majetku nemovitém i movitém, fondu vojenských invalidů, z čehož neplyne uživatelům jiná povinnost, než aby zůsta- ■ vitcle pohřbili s největší skromností na hřbitově, kde jest pochován jeho otec, co možná poblíž zesnulého. On, zůstavitel, prosí, abv se upustilo od jakékoliv pompy. Peníze, patnáct tisíc zlatých včetně úroků, uložené v bankovním domě Ephrussi ve Vídni, jakož i hotovost v domě, stříbro a měď, taktéž i prsten, hodinky a řetízek nebožkv matky náleží jedinému synovi zůstavitele, baronu Františku von Trotta a Sipolje.
Syn neplakal. Nikdo pro nebožtíka neplakal. Všechno zůstalo suché a slavnostní. Nikdo nad hrobem nerečnil. V blízkosti četnic-kého strážmistra ležel major svobodný pán von Trotta a Sipolje, rytíř pravdy. Postavili mu prostý vojenský náhrobek, na kterém byl úzkými černými písmeny vedle jména, hodnosti a pluku vyryt hrdý přídomek: „Hrdina od Solferina."
Z mrtvého zbylo tedy o málo víc než ten kámen, zašlá sláva a portrét. Tak jde sedlák zjara přes pole — — a později, v létě, je stopa jeho kroků zavála úrodou pšenice, kterou zašil. Císařský královský vrchní komisař Trotta von Sipolje obdržel ještě v témž týdnu kondolenční dopis Jeho Veličenstva, v němž byla dvakrát zmínka o nebožtíkových službách, „na které se nezapomíná".
Všechny koncerty na náměstí — hrálo sc pod balkónem pana okresního hejtmana — začínaly pochodem Radcckého. Ačkoli jej členové kapelv znali tak dobře, že by jej byli mohli zahrát v noci ze spaní bez dirigování, pokládal kapelník přece jen za nutné číst každou notu z listu.
Tenkrát před velkou válkou, kdy došlo k událostem, o nichž vám vyprávíme na těchto stránkách, ncbvlo ještě lhostejno, je-li člověk živ nebo mrtev. Když někoho vymazali ze zástupu živých, nezaujal jeho místo ihned někdo jiný, aby se na mrtvého rychleji zapomnělo — zůstávala po něm mezera, kde zemřelý chyběl, a blízcí i vzdálení svědkové jeho zániku zmlkali, kdykoliv tu mezeru spatřili. Zachvátil-li oheň některý dům v ulici, spáleniště zůstalo ještě dlouho prázdné. Zedníci totiž pracovali pomalu a rozvážně a nejbližší sousedé, jakož i náhodní kolemjdoucí, spatřivše prázdné místo, upamatovávali sc na tvar a na zdi zmizelého domu. Tak bylo tenkrát! Všechno, co rostlo, potřebovalo k růstu mnoho času; a všechno, co zanikalo, potřebovalo dlouhý čas, abv bylo zapomenuto. Ale všechno, co jednou existovalo, zanechávalo stopy, a lidé tenkrát žili vzpomínkami, tak jako žijí dnes schopností rychle a důrazně zapomínat.