HOMO SAPIENS A JEHO RITUÁLY
Je rozumné chovat se rozumné? - Blahodamost rutiny o nitem nemusí být ic ruŕemu - Pro* se obrané klanej 1
Rituály úředníku - Hovory
Mýtus rozumnosti, který o sobě vytváří a Síří moderní společnost a jímž jsou prodchnuty skoulí osnovy právo tak jako analýzy badatelů vc společenských védách i veřejné projevy a programy politiků, vychází z několika jednoduchých, bohužel nesprávných předpokladů.
Především se má za to, že člověk je tvor jednající zpravidla přísně racionálně. Na první pohled vypadá tento předpoklad velmi rozumně, ve skutečnosti je to vsak nebetyčná hloupost.
Racionální jednání neznamená nic jiného než schopnost přiřazovat pevně definovaným cílům prostředky optimální k jejich dosaženi. Člověk, který by jednal přísně racionálně, by tedy musei postupovat vždy tak, že by si nejprve stanovil zcela jednoznačný cíl, poté provedl inventarizaci všech prostředků, které má k dispozici, a posléze zvolil ten z nich, který je vzhledem k vytčenému cíli optimální. Takový člověk by musel zvažovat v každém případě zvlášť nejen pravděpodobnost, s níž každá z cest povede k cíli, ale též případná rizika a vedlejší důsledky, kterými mohou být jednotlivé cesty k dli zatíženy. Teprve po složitém kalkulování všech šancí a rizik by mohl být optimální prostředek zvolen a záměr realizován. Potom by následovalo další vytčení nového stejné jednoznačného cíle a celá složitá a časově náročná operace by se opakovala.
Příroda nevybavila člověka pro racionální způsob jednání nijak skvěle. Člověk má sice běžně na tomto světě k dispozici zhruba půl miliónu hodin čistého času, třetinu této doby však stráví neproduktivním čekáním na sny a ani o zbylých dvou třetinách si nemůžeme dělat přehnané iluze. Je příliš mnoho důležitých povinnosti, které nás odvádějí od věcného kalkulování po vzoru počítače. Jenom ranní a večerní péče o chrup prováděná v rozsahu běžně doporučovaném lékaři nás během šedesátiletého života připraví přibližně o tisíc cenných hodin, které bychom jinak mohli věnovat získávání strategických informací zcela nezbytných pro racionální rozhodování. Mnozí lidé
-ŕ
8
si však raději čistí zuby, než aby se chovali takto moudře. Právě díky tomu je ostatně druzí lidé považují za normálni.
Ani osvícenští myslitelé a jejich dědicové nejsou tak naivní, aby tvrdili, že všichni lidé se chovají naprosto racionálně. Vždy se uznávalo, že existují lidé, kteří se ve svém jednání řídí jinými zásadami než hlasem rozumu. Těmto lidem je ovšem podle názoru osvícenců (včetně osvícenců současných) třeba pomoci, vzdělat je a umožnit jim, aby prohlédli. Je třeba pomoci jim za každou cenu, třeba i proti jejich vůli. Moderní boj za jedinou světlou pravdu přinesl pravděpodobné mnohem více obětí než celý středověk se všemi svými bludy. Pro toto krvavé a nesnášenlivé hledání jediné pravdy se ujalo označení „rozvíjení pokroku".
Právě rozvíjení pokroku patří k nejposvátnějším heslům rozumné společnosti. Jako program činnosti má ovšem jednu nevýhodu. Vychází z mylného předpokladu, že lidé mají volbu buď se chovat zcela racionálně, anebo tvrdošíjně setrvávat v zajetí nerozumu, falešných představ a obskurních stereotypů.
Bohužel žádná podobná volba ve skutečnosti neexistuje. Běžný člověk není počítač a jeho životním programem není hledání nezpochybnitelných pravd. Zůstává bytostí s pouze omezenou racionalitou a na rozdíl od filozofa to alespoň tuší,
V praktickém životě se omezená lidská racionalita projevuje tím, že člověka ani nenapadne plýtvat zbytečně energii při hledání nejlep-šího možného řešení problémů. Nemá k tomu zpravidla ani vhodné informace, ani schopnost komplexně je zpracovat. Člověk ve všedním životě nepostupuje jako šachista, který zvažuje všechny možné tahy soupeře i tahy vlasmi, než zvolí optimální řešení. Lidé se skromně a realisticky spokojují s prvním přijatelným řešením, protože protihráčů, figurek i herních situací je prostě tolik, že na důkladné uváženi každého tahu nebývá ani pomyšlení. I pokud by si teoreticky nejlepší řešení skutečně vypočetli, nemusí mít z různých příčin vůbec šanci je uskutečnit.
Pokud by všechny ženy byly rozhodnuty vdát se a mít děti pouze v případě, že naleznou naprosto optimálního partnera, lidstvo by již dávno vyhynulo. Protože jsou však ochotny spokojit se i s ještě přijatelným partnerem, toto nebezpečí lidstvu nehrozí. Pokud by lidé byli ochotni prožít svých pět set tisíc hodin pouze v lokalitách po všech stránkách zcela optimálních, ušlapali by se na několika zvlášť malebných kouscích zeměkoule. Protože jsou však ochotni žít v prvém trochu uspokojivějším místě, nehrozi vylidnění ani Brnu,
86
87
ani Přerovu. Podle klasiků teorie rozhodování lidé nemají Šanci a vlastně ani motivaci nalézt v kupce sena ptávě tu jehlu, která je nejostřejší. Tím nejlepším, v co mohou vůbec doufat, je, že v ní najdou jehlu dost dobrou na to, aby se s ní dalo ještě vůbec šít.
Z různých důvodů tedy nebývá lidské jednání často nijak rozumné. Tuto skutečnost však věda o společnosti dlouho odmítala připustit. Měla pro to samozřejmě své důvody. Badatelé v přírodních vědách se mohli pyšnit tím, že odkrývali hlubokou logiku a pevný řád v pohybu planet tak jako v genetické výbavě živočichů či ve struktuře molekuly a atomu. Jejich kolegům z oblasti společenských věd bylo pak zatěžko připustit, že předmět jejich bádání, tedy člověk a jeho společnost, se této přísné logice nepodřizuje a že chování člověka ani chod společnosti nevykazuje řád, který by bylo možno vyjádřit elegantními matematickými formulemi oslňujícími zasvěcené svou jednoduchostí a laiky svou nepochopitelnostl.
Dlouho se vědci z oblasti společenských nauk snažili zakrýt před druhými, ale hlavně sami před sebou smutnou skutečnost, že objekt jejich vědeckého zájmu, tedy lidská společnost, vykazuje asi tolik rozumu jako hejno rozjásaných Šmoulů. Argumentovali tím, že Člověk a jeho společnost jako nejvyšší forma pohybu hmoty je realitou natolik komplexní a věda o nich zatím natolik mladá, že formulovat příslušné vzorce nem' zdaleka tak snadné jako v případě fyziků hrajících si s pouhými atomy. Teprve až bude objekt systémově zvládnut, exaktně proměřen a formálně rozpracován, vzorce zaručeně budou. Tito badatelé rozhodně nebyli šarlatány, jejich tragédií bylo nepochopení, že objekt jejich zájmu vykazuje zpravidla jen toliký logiky, kolik do něho samí vnesli svými mnohdy značně důmyslnými vědeckými metodami.
Problém je v tom, že jednání člověka ve společnosti druhých lidí je vedeno jirrými okolnostmi než čistě rozumovou analýzou situace. Člověk je tvor, který si přeje mít více štěstí než rozumu a podle toho se chová. Lidé se nepochybní liší od zvířat tím, že mají rozum, zatímco zvířata mají pouze své pudy. To je sice pravda, avšak nikoliv celá. Člověk se liší od zvířat také tím, že je schopen nepoužívat svého rozumu, zatímco zvířata nejsou schopna neřídit se svými pudy a zapomenout na to, že je vůbec mají. Člověk může naopak na svůj rozum zapomenout velice snadno a s oblibou tak činí. Řídí se pak svými emocemi, které jsou vyvinuty neméně než pudy zvířat a bývají neméně slepé.
Společenské vědy, které z již zmíněných důvodů uměle racionalizovaly povahu lidského jednání i charakter fungování celé společnosti, dlouho přehlížely emotivní charakter lidské povahy i lidského soužití. To jim dost dobře neumožňovalo rozpoznat výrazně rituální charakter velké části lidského konání.
Člověk nemá příliš na vybranou, bude-li se chovat s chladností a exaktností počítače, anebo bude-li se oddávat rituálním praktikám, jak to vyplývá z povahy tvora, který je ovládán svými skrytějšími i zjevnými city. Máme určitou volbu snad jen v tom, jaké druhy rituálů budeme provozovat, například budeme-li pěstovat spíše veřejné politické rituály, či skryté rituály svého soukromí.
K ritaálnimu chování nutí člověka zároveň charakter interakce s druhými lidmi i určité potřeby, které jsou mu vlasmi. Stále znovu opakovaný každodenní kontakt s lidmi, opakované zacházení se stále stejnými věcmi a nutnost konat stále tytéž všední úkony, to vše nutí člověka chovat se rutinně. Není prostě možné stále znovu se zamýšlet nad vším, co podnikáme, a stále znovu sobě i druhým vysvětlovat, proč se chováme právě určitým způsobem. Při každém vysvětlování naší činnosti dříve nebo později nastane okamžik, kdy prostě nebudeme umět odpovědět.
Vezměme triviální příklad pozdravu. Potká-li slušný člověk na ulici svého známého, pozdraví. To je v pořádku. Začněme se však ptát. Proč nemusí ani velmi slušný člověk zdravit lidi, kterým nebyl představen? V podstatě jistě proto, že by to bylo při množství lidí únavné. Ve vesnici a v horách pozdravíme i cizího člověka. Ve městě jsme uzavřeli jakousi tichou dohodu, že budeme sice slušní, ale jenom pokud nás to nebude příliš unavovat. Pozdravit ve městě zcela nezištně cizího člověka je považováno za něco nevhodného, ne-li přímo podezřelého.
Pozdrav můžeme doprovodit podáním ruky či dokonce smeknutím klobouku. Proč právě těmito gesty? Podání otevřené dlaně je patrně pozůstatkem z dávných dob, kdy bylo názorným projevem mírových úmyslů. Ukazujeme jím, že v ruce nedržíme zbraň. Smeknutí klo-' bouku je zase projevem důvěry v přátelské úmysly druhého člověka, před kterým neváháme odhalit důležitou a přitom snadno zranitelnou část těla. V době železných helmic muselo být právě toto gesto velmi působivé. Co je však presvedčivého na tom, když si dva úředníci míjející se na schodech ke kancelári navzájem obřadně předvádějí, že skutečně nemají v ruce sekyru? Zlé úmysly se v civilizované společnosti realizují jinak a sama skutečnost, že na nás někdo mává
88
89
svým slamákem, ještě nezaručuje, že si na nás nejde právě stěžovat k nadřízenému.
Rituál zdravení přesto přesně dodržujeme bez ohledu na to, kolik je v něm rozumnosti. Je příkladem rutinního jednání, které nám umožňuje neplýtvat naší omezenou kapacitou myšlení, energie a času a šetřit si tyto nedostatkové kvality na činnosti, které vyžadují zvláštní rozvažování a rozhodování. Zdravení je jednou z velkého množství situací spočívajících na mlčenlivě dohodě o tom, že se nebudeme pokoušet vysvětlovat to, co můžeme pohodlně brát za zaručené. Stovky takových nepsaných dohod nám umožňují pohybovat se velmi úsporné v sociálním prostředí, na které jsme důvěrně zvyklí. Na druhé straně nám obrovsky komplikují orientaci v cizím prostředí. Konáme-li například vědeckou stáž v zahraničí, vyplýtváme značnou část svého času i energie na orientaci v běžných situacích zcela rutinně zvládaných místními absolventy zvláštních škol. Rutinní činnost představuje tedy mimořádně účinný prostředek intelektuálně vysoce úsporné orientace v sociálním terénu.
Sociální život se překvapivě často vyznačuje tím, že překročí-li jakkoli blahodárný prvek určitou míru, mění se ve svůj naprostý opak. Příkladů je bezpočet a týkají se jak mezilidských vztahů, tak uspořádání celé společnosti. Míra přiměřeného zajištění bezpečnosti občanů leží kdesi mezi chaotickým bezvládím a policejním režimem. Přiměřená účast vůči problémům druhých lidí leží kdesi mezi sobeckou lhostejností a stejně sobeckou vlezlostí. Přiměřená míra centralizace moci je rovnováhou nalezenou mezi rizikem nerovnoměrného vývoje zcela autonomních oblastí a rizikem neomaleně direktivního potlačování regionální různorodosti. Přiměřené prosazování vlastních názorů a idejí leží někde mezi naprostou bezzásadovostí a naprostým fanatismem.
V případě rutinizace životních aktivit je situace obdobná. Její nízká míra by vážně narušila běžnou mezilidskou komunikaci. Lidé by ani u běžných úkonů nemohli vědět, co vlastně mají pro druhé znamenat, jak si jejích jednání druzí vyloží. Museli by neustále vysvětlovat, aby předešli velkým nedorozuměním. Stačí, aby někdo nevěděl, co znamená nevinné poklepávám á na čelo, a nevyjde z údivu. Zcela rutinní charakter má totiž i veškeré používám symbolů. Také naučit se cizímu jazyku znamená pouze osvojit si další užitečnou rutinu. Zde prostě platí přísloví: kolik rutin ovládáš, tolikrát jsi Člověkem. Ostatně sama přísloví jsou pouze rutinní verbální reakcí, pomocí niž komentujeme určitou skutečnost s vynaložením minimální intelek-
tuální námahy. Každé přísloví představuje určitý předem připravený polotovar moudrosti, použitelný rutinně kýmkoliv, kdo si chce ušetřit pracnější formulaci vlastního úsudku.
Příliš mnoho rutiny však škodí a společník, který by se vyjadřoval pouze skrze moudrá přísloví, by právem budil nedůvěru. Jakmile rutinizace našeho života překročí určitou mez, její přednosti se mění v hrozbu. Doprovodným prvkem rutiny je jistá lhostejnost vůči prováděné činnosti, povrchnost a nezaangažovanost, která je cenná, jen pokud šetří naši rozumovou a citovou kapacitu pro významnější momenty. Jestliže bychom však rutinně přistupovali naprosto ke všemu, stala by se rutina nesmyslnou, protože by nám šetřila pouze to, co bychom nebyli ochotni anebo schopni investovat nikdy a nikde.
Rutinní jednání však ještě není rituálem. Rutina je viditelnou Částí rituálního jednání, svou vnitřní povahou je však rituálům značně vzdálená. Rutina je vynucena technickou stránkou všední lidské interakce. Rituál však navíc odpovídá na zvláštní lidskou potřebu, a sice na potřebu překročit své omezené pozemské bytí, zakotvit svou omezenou lidskou existenci v souvislostech vyššího řádu a tím získat pevný pocit ontologického bezpečí. Člověk se nikdy nestane čistě rozumovou bytostí mimo jiné právě proto, že rozum mu tento pocit ontologického bezpečí nedokáže zprostředkovat.
V čem se Uší lidské rituály od prosté rutinní činnosti? Společné mají to, že určitá sada úkonů je prováděna zcela stereotypně a vnější pozorovatel vůbec nemusí tušit, k čemu vlastně směřují, a nedokázal by v nich pokračovat. Naopak pro toho, kdo je běžně provozuje, jsou zcela familiární a on dokáže bez rozmýšleni celou činnost zopakovat či dokončit, je-li v určitém bodě přerušen. Tím však vnější podobnost rutinního jednání a rituálu končí.
Rituál ve své pravé podobě je záležitostí skupinovou, k rutinní činnosti naopak nutně společníky nepotřebujeme. Rutinně lze řídit auto, vyřizovat korespondenci či umývat nádobí. Rituály se však odehrávají ve skupinách; přitom bývá důležité nejen složení skupiny, ale i volba vhodného místa a času pro jejich uskutečnění. Politické rituály se odehrávají v době, která je posvátná z hlediska státu či společností, náboženské rituály v době posvátné z hlediska církevní věrouky, nejrůznější sociální rituály v době, jež je významná z hlediska životní dráhy zúčastněných. Jiné rituály jsou periodické a přitom každodenní, jako například schůze politických stran či beatové koncerty, jiné jsou zase čistě nárazové (demonstrace, manifestace a podobně).
90
91
Jednáni skupiny shromážděné ke konání rituálu je stereotypizováno podobno jako prostá rutinní činnost, ovsem s jinými důsledky pro zúčastnené. Účelem rutinního stereotypu je odvrátit pozornost od dokonale zautomatizovaného úkonu a šetřit ji pro jinou činnost, kterou takto automaticky odbýt nelze. Automobilista, který zvládá řízení zcela rutinné, může během jízdy řešit problémy se silniční dopravou ani vzdáleně nesouvisící.
Rituální stereotyp má naopak úzký vztah k obřadu, který doprovází. Úzkostlivé dodržování rituálních gest a předepsaných slovních formulí je velmi důležité pro správný průběh obřadu. Stereotypizace v tomto případě upevňuje koncentraci a posiluje emoce všech zúčastněných. Vytváří mezi nimi pouto sdílených pocitů a zvláštní atmosféru pro průběh obřadu. Dopustí-li se někdo při rituálním obřadu omylu, ohrožuje jeho správnost a ničí jeho posvátnost. Dodržování předepsané formy je pro úspěch každého rituálu nejpodstatnější. V tomto smyslu se objevují rituální praktiky v Činnosti byrokratických úředníků. Ritualismus byrokracie, na který poprvé upozornil americký sociolog Robert K. Merton, nevznikl nikterak náhodně, souvisí přímo s charakterem úřední činnosti v podmínkách moderní společnosti.
Jestliže má vysoce postavený komplexní správní orgán moderního státu vůbec fungovat, je nezbytné zajistit, aby jeho členové pečlivě dodržovali vydané předpisy a nařízení. K tomu je třeba úředníky náležitě vycvičit. Je lepší, když se ztotožní se svými povinnostmi raději více než méně, podobně jako když je nosnost stavěného mostu raději několikrát předimenzována než jen o maličko poddimenzována. Důsledkem tohoto tvrdého tlaku na dodržováni norem a pravidel, který je soustavně vykonáván nadřízenými všech úrovni, je úzkostlivé lpění na čistě formálni stránce vyřizovaných případů. Právě tato vnější stránka je totiž nejlépe kontrolovatelná, a proto ji úředníci všech stupňů věnují největší pozornost Výsledkem je byrokratický virtuos, který do posledního detailu ovládá pravidla příslušných úředních procedur, nedokáže však pomoci jedinému klientovi a ani o to nemá zájem, protože neexistuje předpis, podle něhož by mohla být jeho lhostejnost vůči osudům spravovaných nějak postižena.
Dodržování pravidel, které by mělo sloužit pouze jako prostředek kontroly chodu organizace, se tak mění v očích úředníka v účel sám o sobě. Rituál discipliny a úcta k pravidlům zcela bez ohledu na obsah se stává hlavní hodnotou v životě byrokrata. Byrokratické předpisy, původně zaváděné s cílem sjednotit činnost úřadů a zvýšit efektivitujejich práce i její kontrolovatelnost, se v průběhu ritualizace
92
úřední činnosti mění v posvátné symboly, s nimiž nemohou přicházet do styku nepovolaní, neboř by je mohli znesvětit. Atmosféra úředního tajemství obklopuje každodenní rituály úředníků a dotváří mystérium jejich sekty. Úřední ceremonie se mění v obřad, jehož se smějí zúčastnit pouze vyvolení a zasvěcena do kultu. Laické veřejnosti není dovoleno přihlížet tomu, jak úřednici přijímají pod obojí linkovaný papír a inkoust ve svých svatyních provoněných těžkou vůní starých nevyřízených spisů.
Dalším a patrně nejpodstatnějším rysem rituální činnosti je její symbolický charakter. Právě v tomto bodě se rituál pronikavě Uší od pouhé rutiny. Rutinní činnost je prováděna kvůli ni samé, její zautomatizovanost a bezděčnost činí vykonávanou aktivitu v jistém smyslu neplnohodnotnou. Naproti tomu rituální činnost neprovozujeme kvůli ní samotné, ale kvůli významům, které s ní spojujeme. Účastníci oddávající se rituálu věří, že jejich obřad má transcendující význam, že jsou jeho prostřednictvím spojeni s něčím, co je samotné překračuje, co dodává sílu jejich snaženi a propůjčuje hlubší smysl jejich životu. Tímto nadosobním principem může být idea boha, s nímž právě prostřednictvím rituálu lze vstupovat do kontaktu a komunikovat. Své bohy mají ovšem i ateisté. Prostřednictvím svých politických rituálů udržují kontakt s posvátnými silami pokroku, spravedlnosti, svobody či rovnosti. Někteří ve svých rituálech vzývají zájmy třídy, jiní uctívají stejně zbožně práva jednotlivce. Posvátné formule, které při svých obřadech odříkávají, mají podobu politických frází. Nejde vůbec o jejich informativní hodnotu, většinou žádnou nemají, ale o jejich správnost. Božím hlasem rituálů demokratických je veřejné mínění. Jeho posvátnost je dokreslena tím, že jsou v něm obsaženy jak čisté hlasy těch, kdo volí dobro, tak nečisté hlasy opozičníků, kteří nedokázali dosud poznat pravdu, a jsou tedy určeni k zatracení.
Rituální ceremonie všeho druhu umožňují lidem svázat emocionální pouta, která jsou svou podstatou živočišná a spojují i jiné sociálně žijící tvory, se symboly, jejichž užíváním se lidé od zvířat odlišují. Také zvířata mezi sebou komunikují. Lidé se však dorozumívají pomocí symbolů, které jim umožňují věci a události pojmenovávat a s těmito jmény operovat i tehdy, když pojmenované věci nejsou přítomny ať již proto, že jsou časově nebo prostorově vzdáleny, anebo proto, že třeba vůbec neexistují. Prostřednictvím symbolů člověk poznává to, s čím se nikdy osobně nesetkal. Tak jsme se dověděli o průběhu stoleté války, víme leccos o problémech obyvatel Filipín,
a dokonce je nám známo, jak se chová vodník a dokážeme ho zcela bezpečně odlišit od hejkala. Právě symboly nám umožňují spojovat se s našimi bohy, dokonce i s těmi, kteří vůbec neexistují, jak je tomu například v případě pokroku.
Užíváni jazyka, které je základem lidské civilizace, má v podstatě ritualistický charakter. Mezilidská komunikace vykazuje všechny znaky rituální činnosti. Řečové rituály vyžadují přítomnost skupiny alespoň dvou Udí, kteří soustřeďují pozornost na společné téma jejich rozhovoru. Vše probíhá podle přesně vymezených a přísně formali-zovaných pravidel, jejichž neznalost v případě cizí řeči nás z rituálu nemilosrdně vyřazuje. Právě zásluhou symbolů má lidský řečový rituál transcendující charakter a umožňuje překročit zúčastněným čas i místo jejich rozhovoru a vzdálit se bezprostředně prožívané skutečnosti.
Velká část hovorů, které vedeme, vůbec není zaměřena na získávání nových informací, jak by tomu mělo být, pokud by se člověk měl chovat přísně racionálně. Funkcí mnoha hovorů je vytvářet prostě jen určité emotivní rozpoložení, přenášet je na druhé a tím skupinu stmelovat. Právě to tvoří ovšem sociální podstatu naprosto všech rituálů. Většinou svých řečí nesděl ujeme druhým nic nového a oni přesto ochotně naslouchají právě tak, jako my nasloucháme těm, s nimiž chceme udržovat kontakty, i když víme, že nás informačně nijak neobohatí, a dobře známe jejich stanoviska, vtipy i narážky. Tyto rituály solidarity lidé praktikují v soukromém životě v průběhu všedních rozhovorů s přáteli a známými i v životě veřejném, kdy se podobné rituály stávají projevem sympatií a loajality vůči politickým vůdcům. Lidé pěstují posezení se svými přáteli a účastní se průvodů a demonstrací svého hnutí ne snad proto, aby se dozvěděli něco překvapivě nového, ale aby zakusili příjemný pocit emočního bezpečí, který jim chybí v kontaktu s lidmi cizími a s lidmi odlišných názorů. Sociální svět je tak rozdělen do mnoha hnutí a skupinek vyznávajících a velebících různé politické bohy. Četné hovory jsou pouze rituální výměnou sympatií, jsou vedeny nikoli pro svůj obsah, ale jako mocný prostředek posilování sociability. Často obsahuje mnoho zamlčených narážek, čímž se dále posilují svazky mezi těmi, kdo rozumějí. Toto společenské tlachání představuje v jistých sociálních kruzích většinu konverzace. Točí se kolem módy, a to nejen v oblékání, ale také v uměni, sportu, jídle a trávení dovolené. Rituální vůdci sběhlí v tomto stylu konverzace formují zároveň vkus své skupiny i její soudržnost. Nečlenové skupiny se stávají
v těchto hovorech nejednou předmětem pohrdlivého despektu, zvláště pokud jsou v podezření, že nesdílejí hodnoty, které jsou pro skupinu posvátné.
Rituální charakter rozhovorů je posilován a umocňován neverbálními signály, které doprovázejí slovní formule a mají nezřídka větší význam než sama pronášená slova. Americký sociolog Randall Collins, který je autorem typologie hovorů jako rituálních interakcí, hovoří o tom, že naše řeč je vystavěna na křiku, prosbách, vrčení a bručení, vrkání a cukrování podobně jako dorozumívání zvířecí. Mnohé z těchto prvků lidských komunikačních rituálů jsou vrozené a nabyté rozumové zkušenosti na nich mění jen velice málo.
Rituály, ze kterých se skládá život každého člověka i celé společnosti, lze rozdělit do několika zřetelné odlišných typů.
Oslavné rituály spojují lidi, kteří chtějí vyjádřit svým bohům vděk za úspěch v nějaké akci. Touto akcí může být právě tak vojenské vítězství jako úspěšná sklizeň, dokončení důležitého díla i neúspěch nepřátel v jejich počínání. Patří sem díkuvzdání v nejrůznějších podobách od vítězných tanců přes slavnostní bankety až po slavení narozenin a pitky doprovázející shledání přátel, kteří se nějakou dobu neviděli. Lze sem zařadit také vánoční svátky stejně tak jako řádění fanoušků po vítězném zápase jejich mužstva a srazy absolventů čehokoliv.
Naopak rituály krize a nebezpečí nastupují, když prosperita skončila a hrozí úpadek. Jsme na tom hůře než naši nepřátelé a je třeba spojit se opět s naším bohem, který se od nás z nějakého důvodu odvrátil. Součásti těchto rituálů bývají často oběti, které představují dar posvátným silám, přičemž se očekává, že toto gesto bude oceněno pro ti darem, tedy tím, čeho se nám momentálně nedostává. Vykonáním oběti se posvátné síly stávají dlužníkem donátora a je slušné dluhy vyrovnat.
Na podobném principu funguje asketismus, kdy se člověk dobrovolně zbavuje určitých potěšení či statků, čímž si opět onen svět zadlužuje a smí doufat v odměnu neskonale vyšší. Rituály bojovníků připravujících se na válku i rituály plodnosti patří do této kategorie, podobně jako rituály přivolávající déšť po dlouhém období sucha či rituály odvracející nebezpečí zhoubných epidemií. Jejich moderní obdobou jsou politické manifestace lidí obávajících se ohrození ze strany skutečného či domnělého nepřítele. Všechny tyto rituály posilují soudržnost „kmene" v situaci, která je považována za kritickou. Proto političti vůdcové konstruují nejednou obraz domnělého
94
95
nebezpečí a nepřítele, aby posílili semknutost svých stoupenců a své postavení uvnitř komunity. Hrozba útoku nečistých sil dokáže stmelit vyvolené.
Rituály prechodu přetrvávají dodnes z období, kdy společnost po celé generace nehybná spatřovala v každé změně ustáleného stavu riziko ohrožující klidnou monotonii života. Proto byly vyvinuty rituály, jejichž účelem bylo začlenit nastalou změnu plynule do existujícího řádu. Ten, kdo změnou prošel, měl být začleněn hladce do nové pozice, a to s co nejmenším otřesem jak pro něho, tak pro společnost i pro širší vesmírný řád. Do této kategorie patří rituály spojené s narozením nového člověka, s jeho dospíváním, ceremonie svatební i pohřební, iniciační obřady, obřady promoční a podobně. Neměnnost rituálů konaných při těchto příležitostech vlastně symbolicky vyvažuje šok změny a pomáhá podržet identitu toho, kdo závažnou změnou prochází. V případě pohřebních obřadů je účelem rituálu usnadnit přechod zemřelého a jeho začlenění do řádu onoho světa a zároveň očistit pozůstalé od kontaktu s nečistými silami smrti. Tímto rituálem se hrozba smrť mění v garanci nového života.
Rituály trestání, af již mají podobu soudů, poprav, lynčování, anebo jemnější formu proklínání viníka, stmelují a posilují společenství spravedlivých. Bez kontrastu s tím, kdo se provinil, nemohou vyniknout ctnosti těch, kteří dokázali nezhřešit. Proto každá církev potřebuje svého dabla, každý světec své temné síly a každé náboženství své nevěřící a své kacíře. Přitažlivost nebe je umocněna nevábnou vidinou pekla a nebeské slasti vyniknou nejlépe na pozadí pekelných muk. Otázka, proč vlastně existuje zlo, pokud dobro je skutečně všemocné, komlikuje věrouku všech církví, náklady spojené s vysvětlením této záhady se však vrátí v podobě morálního efektu tohoto kontrastu. Také v případě rituálů trestání platí, že je třeba vyrobit viníka, není-li možno trestat zaslouženě. Není-li koho proklínat, je ohrožena soudržnost celé skupiny a spravedliví tápou, pokud nemohou budovat svoji integritu v konfrontaci s nehodnými hříšníky.
Rituály úcty mohou mít více podob. Existují jednostranné rituály úcty, když se dvořané a poddaní klanějí panovníkovi a podřízený nadbíhá svému nadřízenému. Zvláštním typem těchto jednostranných rituálů jsou rituály kolektivní, např. když vojáci defilují před generálem, shromáždění věřících vzývá svého boha, političtí souvěrci svého vůdce či shromážděný dav zdraví vlajku své země. Existují však také rituály vzájemné úcty, a to tehdy, když se lidé s respektem hodným posvátného začnou chovat navzájem vůči sobě. Tento moment je
důležitý, protože nám může osvětlit některé další aspekty zdvořilého chování civilizovaných Udí.
V primitivních společnostech převládají jednostranné rituály úcty. Lidé se klanějí svým bohům a též panovníkům, kteří ostatně bývají s bohy nejednou v úzkých příbuzenských vztazích. Projevy úcty jsou v těchto podmínkách zároveň projevem podřízenosti a poslušnosti toho, kdo úctu prokazuje. Ten na ni zpravidla sám nárok nemá, nikoho nenapadne, aby se mu klaněl. Uvnitř každé patriarchální domácnosti je objektem úcty všech mužská hlava domácnosti. Tento vztah je předobrazem bezmezné úcty prokazované panovníkovi i devótní úcty k bohům.
Historická změna obrovského významu nastupuje s přechodem k feudalismu toho typu, který se nejplněji rozvinul v raně středověké Evropě. Ten totiž umožnil, aby hlava nezávislé domácnosti vstoupila do služeb jiné domácnosti a přitom se nejen nestala otrokem, nýbrž služební poměr její status ještě zvýšil. Služba nedegraduje, ale naopak člověka pozdvihuje, uvádí ho do řad vojenské šlechty. Její příslušníci si prokazují úctu nyní již vzájemnou. Přestává platit, že ten, kdo druhému úctu prokáže, ji sám není hoden. Rituální projevy vzájemné úcty tvoří naopak podstatnou část kodexu chování rytířů. Rytíři jsou prvními skutečnými kolegy, spojuje je nikoliv vztah nadřízenosti a podřízenosti, nýbrž vztah rovnosti. Rituály vzájemné úcty se rozvíjejí k dokonalostí v prostředí knížecích dvorů. Zde si dvořané navzájem mezi sebou vyměňují gesta, která dříve adresovali výhradně podřízení nadřízeným. Později se však situace v mnohém změnila. Rovnost mezi rytíři byla založena na respektování zásad rytířské cti a na úctě k individuálním výkonům každého z nich v permanentních feudálních potyčkách. S ustavením mocenského monopolu knížete mizí rytířská rovnost ve volnosti, nastupuje rovnost dvořanů v podřízenosti jedinému knížeti. Ve vystupování dvořanů je tedy mnoho pokryteckého, adresují-H si navzájem podobné úklony, s jakými předstupují před svého vládce. Vojenské ctnosti rytířů jsou nahrazeny skrytými formami soupeření mezi dvořany, které je jen velmi povrchně maskováno projevy vzájemné úcty. Navíc dochází k paradoxu: význam dědičnosti a různého stupně urozenosti je přemrštěně zdůrazňován právě v situaci, kdy byrokratický absolutismus fakticky nastoluje bezmocnost všech urozených, kteří jsou začleňováni podle vůle panovníka a jeho rádců na místa důstojníků masových armád a úředníků centralizované správy. Neurozená buržoazie se v demokratických revolucích energicky bouří proti privilegiím
96
97
šlechty, protestuje proti výsadám, které byly již namnoze zbaveny mocenského významu. Jako vítězná složka společnosti pak kopíruje uhlazené mravy poražených dvořanů. Oživuje přitom ideál rovnosti, který je předpokladem vzájemného prokazování úcty. Podobně jako v případě dvořanů jedná se o rovnost v poslušnosti, ale nikoli vůči konkrétní osobě vládce, nýbrž vůči neosobním zákonům vyjadřujícím myticky prezentovanou vůli lidu. Vůle lidu se stává vůlí boží a každý člověk se pro druhé lidi mění v malého boha vyžadujícího při setkání lehký úklon hlavy jako vzdálenou vzpomínku na hluboké klaněni před božstvy skutečnými.
Náboženské rituály minulosti udržovaly idealizovanou představu boha, jemuž byla obřadně prokazována jednostranná úcta. Nyní si podobně obřadně, i když v přiměřeně zmenšeném měřítku, prokazují úctu lidé navzájem a skrze každodenní rituály vzájemné úcty se snaží předvádět jeden druhému vysoce idealizovanou podobu sebe sama. Demonstrují ji svým dobrým chováním i vhodným oděvem, správným tónem hlasu a podobně. Tím vším jednak vyjadřují respekt vůči druhým, jednak st vynucují stejný respekt sami pro sebe.
Americký sociolog Erwing Goffman ilustruje v řadě studií způsoby, jimiž lidé dokáží přehrávat před druhými svá idealizovaná představení. Ukazuje i to, jak se na své výstupy v zákulisí pečlivě připravují a jak po nich tamtéž odpočívají. Moderní člověk je schopen učinit mnoho pro to, aby á získal alespoň zlomek respektu, jenž byl dříve rezervován pouze pro kmenové bohy. Kult individualismu je rituální záležitostí jako každý jiný kult. Také individuum se jako každý objekt kultu obklopuje svatozáří nedotknutelnosti a systémem tabu, který ji garantuje. Občan kráčí každodenní rutinou a přitom očekává, že mu bude prokazována přiměřená úcta v podobě pozdravů, poklon a zdvořilé konverzace o čemkoliv.
Máme tak před sebou další zdroj lidsky slušného chováni. Lidé se mohou chovat vybraně a zdvořile ze zištnosti, kdy jejich zdvořilost je jen prostředkem k získání přízně toho, kdo má moc rozdělovat odměny. Mohou se však chovat k sobě navzájem slušně prostě proto, že vůči osobě druhého cítí posvátnou úctu a právo každé lidské bytosti na její důstojnost považuji za nedotknutelné. Rozvíjí se kult individua a individualismu.
Vývoj moderní společnosti však přináší také v tomto ohledu vyústění značně absurdní. Člověk potřebuje své rituály i poté, co byl zbaven svých bohů. Dokonce je pak potřebuje ještě naléhavěji. Umožňují mu semknout se v kruhu s druhými lidmi, promítnout takto
■
získanou oporu do světa nadpřirozených souvislostí a s touto pomocí zvládat své potlačené úzkosti pramenící z omezenosti jeho fyzického života i z cizosti prostředí, do něhož byl bez svého souhlasu na dobu půl miliónu hodin vržen. Provozováním svých rituálů upevňuje člověk pocit sounáležitosti k Širšímu celku. Činil tak vždy a bylo přitom podružné, jakému kultu byly jeho rituály konkrétně zasvěceny. Kult vypjatého individualismu, který převládl v moderní společnosti, je po této stránce ovšem zdaleka nejméně vhodný. Je-li vyznáván důsledně, ponechává každého v jeho osamocení, nepodporuje příliš společnou akci, nechává na každém, aby zůstal se svými pochybnostmi, obavami a úzkostmi docela sám. Původní představa byla taková, že hrdé a nezávislé individuum řídící se jen svým vlastním rozumem se dokáže povznést téměř na úroveň bohů. Proto je jen přirozené, dostává-li se každému člověku úcty, která dříve byla vyhrazena pouze bohům. Stalo se vsak něco, s Čím se nepočítalo a co předvídáno nebylo. Povýšení Člověka na boha mělo své vedlejší účinky, které celý projekt velice vážně zpochybnily.
Člověk osvobozený od pout svého stavu, svého cechu, své Širší rodiny, své tradiční komunity, svých nemoderních zvyků a obyčejů a dokonce i své náboženské víry zpravidla neunesl svou svobodu. Nabytá svoboda se z volnosti snadno změnila v opuštěnost. Člověk byl sice zbaven povinnosti praktikovat své staré rituály, nebyl však ani zdaleka zbaven nutnosti každodenní rutiny. Svět, který zůstal tak jako v minulosti vrchovatě naplněn touto rutinou, ztratil zdání jakéhokoli vyššího smyslu v okamžiku, kdy do role bohů byli postaveni docela obyčejní lidé. Člověk na své osvobození od starých struktur, tradic a rituálů zareagoval způsobem, který ho nepřiblížil bohům, ale zvířatům. Ve snaze vrátit se k pocitu jistoty vládnoucímu uvnitř stáda ochotně propadá masovým hnutím. Rozvíjí do obludných rozměrů rituály sounáležitosti rasové, nacionálni, třídní. Ve jménu principu přesahujícího z jeho hlediska omezenost jeho individuálního života je ochoten páchat věci, jež by si jako slušný člověk nikdy nedovolil činit jménem vlastním.
Člověka nelze osvobodit od rituálů a taková snaha je rozumná asi jako snaha osvobodit dítě od jeho hraček. Zdá se, že to nej lepší, co lze učinit pro dítě 20. století, je zařídit věci tak, aby neškodné hračky byly pro ně atraktivnější než zápalky. Právě to je pravou podstatou moderní demokracie.
98
99