Lstislav se nechal odvézt zpět ke dvoru svého královského otce, aby se vyléčil. Začal se na Finette
tak usilovně hněvat, že myslel více na pomstu než na své uzdravení.

Princezně nebylo dvakrát do zpěvu. Počestnost jí byla tisíckrát milejší než život a potupná slabost
jejích sester ji uvrhla do takového zoufalství, že ho jen stěží mohla mít pod kontrolou.
[P1] Nicméně špatný zdravotní stav princezen způsobený tím, co následovalo po jejich nedůstojných
svatbách, představoval pro neoblomnou Finette další zkoušku. Lstislav, který již byl zběhlý šibal,
po svém dobrodružství sebral veškerý svůj rozum, aby své šibalství dotáhl[P2]  k dokonalosti. Ani
stoka ani pohmožděniny ho nerozhodily[P3]  tolik jako fakt, že narazil na někoho, kdo je mazanější
než on. Tušil, jaké následky budou mít jeho dvě svatby, a tak, aby nalákal skomírající princezny,
nechal pod okna zámku přinést obrovské bedny naplněné[P4]  stromy s výstavním ovocem. Ledabylka a
Žvanilka, které bývaly často u okna, si tohoto ovoce všimly a okamžitě na něj dostaly neodolatelnou
chuť a dotíraly na Finette, aby v koši sestoupala[P5]  dolů a ovoce natrhala. Princezna byla tak
laskavá, že chtěla sestry uspokojit a nakonec tedy sestoupila a donesla jim nádherné ovoce, které
princezny hltavě spořádaly.

Příštího dne se na stromech [P6] objevilo jiné ovoce. Princezny znovu dostaly chuť a Finette chtěla
znovu sestrám udělat radost, nicméně Lstislavovi poddaní, kterým se den předtím nezadařilo[P7] ,
tentokrát nepromarnili svou příležitost a zmocnili se Finette a unesli ji přímo před očima jejích
sester, které si zoufalstvím rvaly vlasy na hlavě.

Lstislavovi pomocníci pak přivezli Finette do sídla, kde se princ zotavoval. Jelikož se na
princeznu nepopsatelně hněval, zahrnul ji hromadou nadávek, na které vždy odpověděla s jistotou a
podle své ušlechtilé duše, tak jak se slušelo na hrdinku jako Finette. Nakonec, poté, co ji několik
dní držel ve vězení, ji nechal odvézt na velmi vysokou [P8] horu a sám za ní vzápětí přijel. Tam jí
oznámil, že ji nechá zemřít takovým způsobem, kterým se jí pomstí za všechny lsti, které mu
provedla. Následně pak tento proradný princ Finette barbarsky ukázal sud zevnitř plný ostrých nožů,
břitev a hřebíků a řekl jí, že ji strčí do sudu, který pak nechá skutálet z vršku hory až dolů, aby
ji jaksepatří potrestal. Ačkoliv Finette nebyla Římanka, nebála se mukou, [P9] která na ni čekala,
na rozdíl [P10] od  Regula, než ho potkal stejný osud. Princezna zachovala klid a duchapřítomnost.
Lstislav, místo toho, aby obdivoval její hrdinskou povahu, se na ni znovu rozzlobil a chtěl ji
zabít co nejdříve. S tímto úmyslem se pak sehnul k otvoru v sudu, který měl být nástrojem jeho
pomsty, aby zkontroloval, že je řádně vybaven všemi smrtelnými nástroji. Finette, která viděla
svého pronásledovatele, jak pozorně zkoumá sud, nemeškala a šikovně ho shodila do sudu a než se
princ stačil vzpamatovat, strčila sud z hory dolů.


Ledabylka podléhala zoufalství, že vedla[P11]  život tak odlišný od toho, co jí bylo po chuti[P12]
a zemřela zármutkem a únavou. Žvanilka, která později našla způsob, jak v noci uniknout z vílina
zámku, si rozbila hlavu o strom a následně[P13]  zemřela mezi prostým lidem.[P14]

Finette, pro své dobré srdce, [P15] velmi silně prožívala bolestný osud svých sester ; do toho
všeho se dozvěděla, že Krasoslav krále požádal o její ruku a král mu ji přislíbil, aniž by o tom
princezně řekl, protože v té době vůbec nebylo bráno v potaz, co k sobě snoubenci cítili[P16] .
Finette se při této novině až zachvěla, oprávněně se bála, aby Lstislav nev[P17] nikla i do srdce
jeho bratra, jemuž na něm tolik záleželo[P18]  a obávala se, že si ji chce princ vzít jen proto,
aby ji obětoval svému bratru. Plná obav se šla Finette poradit s moudrou vílou, která si jí vždy
vážila tak moc, jako její sestry neuznávala.

Víla však Finettě nechtěla nic prozradit, jediné, co jí řekla bylo: „Princezno, jste moudrá a
rozumná, až doposud jste vždy při svém chování měla správně na mysli jen to, že je třeba důvěřovat,
ale i prověřovat. Usilovně myslete i nadále na tyto důležité mravní zásady a nakonec budete šťastná
i bez mých rad. Finette, které se nepodařilo z víly vytáhnout žádné další rozumy, se velmi
znepokojená vrátila do paláce.

Pár dní na to si princův vyslanec princeznu vzal v zastoupení prince a odvedl ji, aby se setkala se
svým chotěm, který na ni čekal ve svém honosném kočáru. V prvních dvou městech za hranicemi
Čestmírova království princeznu slavnostně přivítali a ve třetím se setkala s Krasoslavem, který ji
na příkaz svého otce vyjel naproti. Všichni byli překvapení, když viděli prince s blížící se
svatbou tak smutného, kterou si [P19] prý sám přál. I sám král mu to vyčítal a přes jeho nechuť ho
poslal princezně naproti.

Když ji Krasoslav spatřil, byl jí ohromen; složil jí několik poklon, ale tak rozpačitě, že oba
dvory, které věděly, jak je princ duchapřítomný a milý, si myslely, že byl [P20] tak zamilovaný, že
ho to naprosto vyvedlo z míry. Celé město znělo radostným voláním a všude bylo slyšet hudbu a
ohňostroje. A nakonec, po výborné hostině, se měli novomanželé odebrat do svých komnat

Finette, která měla neustále na paměti, co jí připomněla víla, měla na mysli svůj záměr. Princezna
si získala jednu ze svých služebných, která měla u sebe klíč od jejich královské komnaty, která jí
byla určena, a poručila jí, aby do ní nanosila slámu, rybí[P21]  měchýř, ovčí krev a střívka
zvířat, která jedli na večeři. Pod nějakou záminkou se princezna dostala do komnaty, ze slámy
udělala postavu, do které umístila střeva a měchýř plný krve a oblékla ji do noční košilky a
nočního čepce. Když Finette tuto pěknou loutku dokončila, připojila se znovu k ostatním a nějaký
čas na to byli odvedeni do jejich[P22]  komnat. Poté co měli čas se upravit, komorná odnesla louče
a vzdálila se. Finette okamžitě umístila figuru do postele a schovala se v rohu. Princ, poté, co se
dvakrát třikrát hlasitě vzdychl, popadl svůj meč a probodnul jím tělo, které mělo patřit Finette.
V tu ránu ucítil, jak krev stříkala[P23]  všude okolo a nahmatal nehybnou ženskou postavu.


V poznámkách 1,2,3,7 jsem upozorňovala na stylovou nevyrovnanost, ale bylo by možné střídání stylů
(vkládání nesourodých prvků do jinak mírně archaizujícího stylu) považovat za oživující prvek; čte
se to dobře

přítomné časy (vyžadované sousledností) vyprávění aktualizují


celkově velmi pěkné
________________________________

 [P1]trochu odborné, co třeba „ovládala/ mu vzdorovala...!

 [P2]zase jiný styl. rejstřík, asi lépe „dovedl“

 [P3]současný hovorový rejstřík

 [P4]osázené/  v nichž rostly

 [P5]lépe: „aby se ... spustila dolů“

 [P6]D

 [P7]viz P3

 [P8]může být, ale co třeba „vysokánskou“

 [P9]muk

 [P10]o nic více než...

 [P11]vede

 [P12]čárka

 [P13]příliš současné, „na to zranění

 [P14]málo konkrétní „u nějakých venkovanů“/ v péči prostých lidí“

 [P15]bez čárek

 [P16]lépe „cítí“

 [P17]zde něco chybí

 [P18]čárka

 [P19]když si ji

 [P20]je

 [P21]to se neví, spíš „zvířecí“

 [P22]svých

 [P23]stříká