JAK PSÁT O UMĚNÍ Název ■Recenze výstavy: Barbara Probst ■Recenze výstavy Celník Douanier Rousseau – Malířův ztracený ráj ■Nenechte si ujít! Výstava módního fotografa Roberta Vana ■Ve Veletržáku je vskutku na co koukat! ■Ako čítať výstavu Ako čítať temnotu? ■Ideologické aparáty utváření člověka Socha básníka Jana Skácela – Jiří Sobotka Příprava textu – Intuitivní přemýšlení o umění ■schopnost utvořit si v krátkém okamžiku relevantní názor ■JERRY SALTZ, ‘20 Things I Really Liked at the Art Fairs’: ■This artist, who died young in 1999, is way overlooked. And much better than people realize. The intricate brickwork makes the painting look like a labor of love, a piece of flat sculpture, and a wall from the artist’s memory. ■One of an array of sixteen little clay landscapes or paintings or metaphysical maps, all laid flat. Each reads as a world, design, or tile. Wonderful Morandi-like internal space. Want. Tvorba umělce Kryštofa Kintery Tři zásady komunikativního psaní o umění ■1. Co je to? - Jak to vypadá? Jak je to vytvořeno? Co se v díle odehrává? ■2. Co to může znamenat? ■3. Jak se dílo vztahuje k širšímu kontextu (ke světu)? Příklad ■In the late 1970s, [Craigie] Horsfield commenced one of the most sustained and unique artistic investigations around the governing relationship between photography and temporality. Working with a large-format camera, he traveled to pre-Solidarity Poland, specifically to the industrial city of Krakow, then in the throes of industrial decline and labor agitation [2]. There he began shooting a series of ponderous and, in some cases, theatrically anti-heroic black-and-white photographs comprising portraits, deserted street scenes and machinery [1]. Printed in large-scale format [1], with tonal shifts between sharp but cool whites and velvety blacks, these images underline the stark fact of the subject, whether its of a lugubriously lit street corner or a solemn, empty factory floor, or portraits of young men and women, workers and lovers [1]. The artist worked as if he were bearing witness to the slow declension of an era [3], along with a whole category of people soon to be swept away by the forces of change […] With their stern, stubborn mien, they stand before us as the condemned [3]. ■Okwui Enwezor - Documents into Monuments: Archives as Meditations in Time’, Jak nalézt rovnováhu mezi vizuálním popisem díla, faktickými informacemi a osobním vkladem? ■Formulace zajímavé interpretace, která je podložena fakty a argumenty ■Dva způsoby, jak podložit své interpretace ■ a) Faktický nebo historický důkaz ■ b) Vizuální důkaz Vizuální důkaz ■Už na konci padesátých let maloval Lubomír Přibyl obrazy velkorysého měřítka (k jeho nejoblíbenějším formátům patří rozměr 162 x 122 cm), na kterých se objevovaly jednoduché figurální znaky. Experimentoval v nich se škrábáním nebo překrýváním vrstev barvy, což předznamenalo jeho zájem o vlastnosti třídimenzionálního povrchu obrazu. Ještě před koncem padesátých let se dopracoval k čistě abstraktnímu geometrickému projevu. Nejpozději roku 1960 se v jeho práci objevila diagonála jako výrazný dynamizující prvek a současně prostředek symetrického členění obdélníkového tvaru obrazu. V roce 1961 Přibyl v rámci svého zaměstnání v ČKD navštívil zkušebny přístrojů vysokého napětí v Běchovicích. Hala plná podivných přístrojů, které byly schopné generovat blesky a výboje, ho inspirovala k abstraktním vizualizacím energií a fyzikálních zákonů. V této době také drasticky zredukoval barevnost svých děl. Napříště už bude potřebovat jen černou barvu. Řady černých monochromů jen někdy proloží obdobím monochromů stříbrných. Okolo roku 1964 objevil Přibyl síť. Nalezené provazové sítě natahoval přes podložku obrazu, vypínal je a deformoval. Později vyvinul svou vlastní techniku: do překližkové desky navrtá geometrické řady otvorů, mezi které vypíná provázek. Vše poté sjednotí černou olejovou barvou. ■Tomáš Pospiszyl – Přibylova úhlopříčka Faktický důkaz ■Přibylova výstava roku 1964 ve výstavní síni Mladé fronty musela působit jako manifest geometrického modernismu či minimalismu. Radikálností abstraktního výtvarného konceptu a v neposlední řadě i působivostí velkých formátů se vymykala všemu, co u nás v té době – a to i v rámci teprve se rodících tzv. konstruktivních tendencí – vznikalo. Bohužel u nás tehdy neexistovala kriticko-teoretická platforma, která by jeho význam plně rozpoznala. Nechyběla ovšem v zahraničí, kde Přibyl od šedesátých let pravidelně vystavoval. Bylo ho možné řadit k celosvětové vlně konkrétního a geometrického umění, která na poli malby vedla ke konceptualizaci obrazu a k jeho posunu směrem k prostorovému objektu. ■Tomáš Pospiszyl – Přibylova úhlopříčka Příklad špatné kritiky ■Nově získané dílo… demonstruje zájem umělkyně o emocionální a senzorickou translaci, což po ní vyžaduje, aby se povznesla nad nacionalismus a patriarchální společnost stejně jako nad všeobecně známé podmínky lidské existence, a to prostřednictvím komplexní umělecké strategie abstrakce a afektu. Haegue Yang - Towel Light Sculpture Kritika by měla být výstižná bez zbytečných odboček a ulpívání na detailech ■Lucien Solvay: ■„Pekařova rodina, která právě vyhrála hlavní cenu v loterii.“ Kritika, která přemýšlí o uměleckém díle nikoliv jako o stabilním objektu, ale procesu ■dílo je souhrn materiálu, setkání lidí, různých médií, objektů, které se spojily a vytvořily něco jedinečného, co je zajímavější než tyto jednotlivé části ■úkol představit umělecké dílo jako proces ■originální styl, který souzní s charakterem daného díla ■„Anděl, jenž vypadá, jako by hodlal opustit něco, čím je fascinován. Oči má vypoulené, ústa dokořán a jeho křídla jsou rozpjatá. Tváří se obrací do minulosti. Co se nám jeví jako řetěz událostí, to co vidí jako jednu jedinou katastrofu, která bez přestání kupí trosky na trosky a hází mu je pod nohy. Rád by prodlel, rád by vzbudil mrtvé a spravil, co je rozbité. Ale z ráje duje vichřice, která se opírá do jeho křídel a má takovou sílu, že je anděl už nemůže složit. Tato vichřice ho nezadržitelně pohání do budoucnosti, jíž nastavuje záda, zatímco hora trosek před ním roste do nebe. Tato vichřice je tím, čemu říkáme pokrok.“ ■Walter Benjamin - „Teze k filosofii dějin“ Jak psát uměleckou kritiku – 9 zásad ■1. Je třeba být konkrétní 1. ■Dílo Haroona Mizry v sobě spojuje různé technologie. Ty společně vytvářejí jistý druh světelného představení doprovázeného specifickým druhem hudby, který by divák rozhodně neočekával. ■2. Když píšeme kritiku, měli bychom mít před sebou obraz uměleckého díla ■3. Nevysvětlovat jednu složitou abstraktní ideu jinou abstraktní ideou ■4. Používání konkrétních podstatných jmen, aktivních sloves a přiléhavých přídavných jmen ■Podstatná jména - nejvhodnější pro vytvoření mentálního obrazu díla ■Aktivní slovesa – dodají textu dynamiku ■Přídavná jména – omezit počet, nacházet výstižná přídavná jména ■ 5. Logický postup ■Postup od obecného ke konkrétnímu, správné dávkování informací, rozpoznání jejich důležitosti ■6. Nebezpečí tvorby nekonečných seznamů autorů, děl, galerií apod. ■Taková byla sedmdesátá léta – limuzíny, barbíny, homosexuálové, obrovské stadióny, plážová letoviska… veškerá kultura namíchaná v jednom gigantickém technicolorovém šlehači a já jsem to miloval. ■DAVE HICKEY - Fear and Loathing Goes to Hell ■ 7. Vyprávění příběhu ■Podněcuje u čtenáře zájem o dílo, kterému se věnujeme ■Možnost do příběhu vložit důležité informace ■Vyprávění obzvlášť vhodné v případě, kdy píšeme o časovém umění ■ 8. Komparace ■vhodná pro vysvětlení složitější myšlenky, možnost ukázat dílo z jiné perspektivy ■9. Síla metafory ■vhodně zvolená metafora vydá za tisíc slov