Jiří Pešek
Universitat Masaryk de Brno
KJIA011 Dějiny Katalánska I
Římské impérium a Vizigóti:
Katalánsko v letech 27 př. n. l. – 711 n. l.
Katalánsko jako součást Římské říše
(27 př. n. l. – 476 n. l.)
• 27 př. n. l.: změna státního zřízení v Římě. Absolutní moc získává
Oktavius Augustus, který se zároveň stává prvním císařem Římské říše.
Vládne de facto jako diktátor, ale díky šikovné politice vypadá jako velký
zastánce římské demokracie.
• Dochází ke změně v administrativním dělení Římské říše. Hispánie se
nyní dělí na tři provincie: Hispania Ulterior Baetica, Hispania Ulterior
Lusitania, Hispania Citerior Tarraconensis. Celé území dnešního
Katalánska patří stále do Tarraconensis, kromě oblasti Val d´Aran, jež
náleží provincii Akvitánie.
• Císař Augustus pak dokončuje kolonizaci Pyrenejského poloostrova roku
19 př. n. l. Za jeho vlády, která trvala 41 let, dochází ke stabilizaci říše a
velkému hospodářskému a ekonomickému rozkvětu.
Augustův odkaz v Katalánsku
• 26 – 25 př. n. l.: Augustus sídlí v Tarracu kvůli dozoru nad válkou proti
Kantabercům a Astuřanům; Tarraco se tak vlastně stává na pár let
hlavním centrem říše, protože Augustus odsud vládne.
• Staví se řada měst a kolonií, některé na místech bývalých iberských
sídel. Z této doby víme o existenci dvou kolonií (Tarraco, Barcino) a
několika významných měst, regionálních center (Emporiae, Gerunda,
Ausa, Egara, Iluro, Baetulo, Dertosa, Ilerda). Tyto osady kopírují římský
styl naprosto ve všem: fórum, chrámy, trhy, lázně, akvadukty, pořádají
se různé hry a akce (gladiátorské zápasy, závody koňských spřežení… ).
• Augustem vedené legie zakládají řadu měst (Barcino, Caesaraugusta –
Zaragoza) a vytvářejí celou komunikační síť (např. Pont del Diable u
města Martorell, cesta Via Augusta z Pyrenejí až dolů do Cádizu apod.).
Pont del Diable (Martorell)
(Zdroj: https://ca.wikipedia.org/wiki/Via_Augusta#/media/File:Mapa_de_la_Via_Augusta.svg)
Via Augusta
Tarraco
• Za Augustovy vlády nejdůležitější město na celém poloostrově, vstupní
brána do Hispánie. K největšímu rozkvětu města pak dochází v průběhu
2. stol., které je i pro celou Římskou říši symbolem zlatého věku. Římský
básník a historik Florus v Tarracu působil a popsal ho těmito slovy:
„Tarraco je pro mne nejpříjemnějším z měst, v nichž jsem pobýval. Žijí tu
čestní a klidní lidé, kteří se sice na cizince zpočátku koukají lehce
nevraživě, avšak jakmile ho jen trochu poznají, chovají se k němu velice
přívětivě. Je tu mírné klima, bez větších teplotních výkyvů. Město
věčného jara. Na polích i v kopcích je půda úrodná. Kvalita místního vína
a obilí je jasně srovnatelná s těmi v Itálii.“ (Balcells, 2011: 88).
• V letech 121 – 122 zde pobývá císař Hadrián, opět dochází k mnoha
úpravám a stavbám. Kromě dění uvnitř hradeb byly důležitou součástí
Tarraca i přístav a amfiteátr, které se ale už nacházely vně hradeb.
Úpadek Tarraca začíná ke konci 3. stol. V následujících staletích
převezme pozvolna hlavní roli Barcino.
(Zdroj: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/ca/Roman_Empire_Map.png)
Římská říše v době největšího rozmachu (okolo roku 117 n. l.)
Barcino
Barcino
• Založeno okolo let 15 – 13 př. n. l. jednou z Augustových legií, umístění na
kopci Mont Tàber (strategické místo v oblasti Pla de Barcelona). Původ názvu
není dodnes jasný, již předtím existovala v oblasti Montjuïcu iberská osada
Barkeno. Nicméně město bylo založeno jako Colonia Iulia Augusta Faventia
Paterna Barcino.
• Na tehdejší evropské poměry malé město, asi 7x menší než Tarraco, žilo tu
okolo 2 000 osob. Pravoúhlé plánování města, kanalizace, akvadukty, fórum…
Opět typická ukázka římského města. Dobrá strategická pozice = rychlý růst
prestiže a důležitosti.
• Barcino bylo kolem dokola obehnáno hradbami, právě hradby nakonec hrály
velkou úlohu ve velkolepé budoucnosti města. Jejich přestavba a posílení z
konce 3. stol. zaručilo městu v dalších staletích privilegovanou pozici na úkor
Tarraca. Ve 2. a 3. stol. město neustále rostlo, na konci 3. stol. již 8 000
obyvatel. Hlavní ekonomickou činností byl obchod a pěstování vinné révy v
okolí města.
• Město v té době mělo i své celebrity (Lucius Minicius Natalis Quadronius Verus
– politik a vojevůdce, vítěz závodu koňských spřežení na olympiádě v roce 129;
vůbec první olympijský vítěz narozený na Pyrenejském pol.).
Barcino
• V Barceloně se do dnešních dnů dochovaly pozůstatky několika
římských památek:
Temple d’August
Termes públiques
Necròpolis de la plaça de la Vila de Madrid
La muralla
Museu d’Història de Barcelona (Plaça del Rei)
• Salve, Barcino!: https://www.youtube.com/watch?v=oIeiDlCKbAM
• Barcino ve 3D: http://arqueologiabarcelona.bcn.cat/
Katalánsko jako součást Římské říše
(27 př. n. l. – 476 n. l.)
• Další významná římská města: Emporiae, Baetulo (Badalona), Egara (Terrassa),
Ilturo (Mataró), Gerunda (Girona), Ausa (Vic), Dertosa (Tortosa), Ilerda
(Lleida) – která buď vznikla na původních iberských osadách nebo byla
založena až během římské kolonizace. Některá města si své výsadní postavení
udržela v podstatě dodnes, jiná ztratila na významu (Caldes de Malavella,
Caldes de Montbui, Llívia, Blanes).
• Složení společnosti: římští občané, lokální aristokracie, otroci.
• Další postupná romanizace: vzniká mnoho škol, kde se učí latinsky, jazyk
proniká i do obchodu a náboženství.
• Hlavním ekonomickým odvětvím je zemědělství a pastevectví, z Katalánska se
vyváží dobrá vína a celkově je tu solidní úroda. První dvě století našeho
letopočtu jsou pro oblast dnešního Katalánska symbolem bohatství a
ekonomické prosperity.
Katalánsko jako součást Římské říše
(27 př. n. l. – 476 n. l.)
• Od poloviny 3. stol. krize impéria: Řím má čím dál větší problémy
s barbarskými kmeny, které postupně ohrožují hranice impéria a provádějí
plenivé výpady do jednotlivých provincií.
• Hrozící zánik říše se podařilo odvrátit císaři Diokleciánovi, který v roce 284
přísnou centralizační a byrokratickou politikou dosáhl určité stability země.
V rámci toho se Dioklecián také stal proslulým v pronásledování křesťanů (v
Katalánsku: Sant Jordi, Santa Eulàlia).
• 313: Edikt milánský – křesťanství oficiálně uznáno a povoleno a v dalších
desetiletích si v Římské říši vybudovalo výsadní a privilegované postavení.
V Katalánsku se naplno prosazuje na přelomu 4. a 5. století. V dalších letech
postupně církevní hodnostáři získávají čím dál větší politickou moc, a tak se
křesťanství stává opravdu důležitým civilizačním a společenským faktorem.
• 391: Theodosius I. (poslední císař Říše římské) ještě upevňuje jeho pozici
křesťanství tím, že několika dekrety zakazuje veškeré formy a projevy
pohanství = křesťanství jediným povoleným náboženstvím.
Katalánsko jako součást Římské říše
(27 př. n. l. – 476 n. l.)
• 395: Rozdělení Římské říše na Východořímskou a Západořímskou říši. Od
počátku 5. stol. Začíná stěhování národů, germánské kmeny podnikají vpády
do Evropy, blíží se soumrak slavné římské historie…
• 476: Pád Západořímské říše, předěl mezi starověkem a středověkem. Evropu
ovládají „barbaři“, tedy především germánské kmeny (Alamani, Bavoři,
Burgundi, Frankové, Gótové, Langobardi, Markomani, Svébové, Vandalové
atd.).
Následnou etapou v katalánských
dějinách je panství Vizigótů:
Tolosánské království (476 – 507) a
Toledské království (507 – 711).
Vizigóti
• Vizigótská říše: označení zaniklého státního útvaru v Evropě, barbarské říše,
která se zformovala na území rozpadajícího se římského impéria v jihozápadní
Galii (dnešní Francie), postupně se rozšířila na Pyrenejský poloostrov do
Hispánie a po roce 507 ztratila téměř všechny své galské državy a zůstala
omezena jen na Hispánii. Zakladatelem říše, která existovala v letech 419–711,
bylo germánské etnikum Vizigótů.
• Již od počátku 5. stol. Germánské kmeny (Alarich I.) podnikají úspěšné výpady
na území Římského impéria. Roku 410 dokonce dobývají Řím.
• Po Alarichově smrti byl zvolen králem jeho švagr Athaulf (410–415), který
odvedl na žádost císaře Honoria Vizigóty z Itálie. Jako římští spojenci měli
bojovat v Galii s útočícími barbary. Po dobytí Akvitánie se tam usadili.
• Athaulf byl jmenován vrchním římským velitelem pro Galii, poté usiloval o
větší legitimitu postavení Vizigótů na římském území, a proto se oženil s
nevlastní Honoriovou sestrou Gallou Placidií, která byla vizigótskou zajatkyní.
Již v té době pronikali Vizigóti za Pyreneje, kde bojovali s germánskými
Vandaly. Během těchto bojů byl Athaulf roku 415 v Barceloně zavražděn –
Barcelona (Barcinona/Barchinona) tehdy centrem Athaulfovy říše. Avšak od
roku 418 se hl. městem stalo Toulouse.
Tolosánské království (476 – 507)
• Vizigóti v Akvitánii vybudovali první barbarskou říši na římském území,
nazývanou podle města Tolosy, dnešního Toulouse, které zvolil vizigótský král
Wallia za svoji rezidenci, tolosánské království. Přestože až do roku 476 králové
fakticky uznávali římskou nadvládu, bylo království prakticky na Římu
nezávislé.
• V průběhu 5. století, poznamenaného rozkladem západořímské říše, rozšířili
Vizigóti svou moc do střední Galie a dále pronikali do nitra Hispánie. Po roce
500 se postupně vyhrotily vztahy Vizigótů s Franky, následovala bitva u Vouillé
(507), v níž zvítězili Frankové.
• Vizigóti se poté museli stáhnout na území Hispánie – z původních držav
severně od Pyrenejí jim zůstala jen tzv. Septimánie, území kolem dnešního
města Narbonne.
(Zdroj: https://ca.wikipedia.org/wiki/Regne_de_Tolosa#/media/File:Regne_visigot_de_Tolosa_490-507.svg)
Tolosánské království v letech 490 - 507
Toledské království (507 – 711)
• Po neúspěchu v bitvě proti Frankům se tedy pozornost Vizigótů zaměřila
výhradně na Pyrenejský poloostrov.
• V Hispánii představovali Vizigóti pouze vládnoucí menšinu. Většinu tvořilo
obyvatelstvo hispanořímského původu, které bylo jazykově romanizované a
vyznávalo katolické náboženství. Tomu všemu se Vizigóti postupně
přizpůsobili: měli navíc tendenci udržovat staré římské instituce a rovněž
projevovali respekt k římským zákonům a zákoníkům vůbec. V praxi tak
pokračovali v římském odkazu. Předchozí romanizace byla tak silná, že již
následně nebyla ničím překonána.
• Po období drobné krize se za krále Leovigilda (568–586) a jeho syna Rekkareda
(586–601) se podařilo obnovit silnou ústřední vládu s centrem v Toledu. Na
přelomu 6. a 7. století byli z poloostrova vytlačeni Byzantinci, 568–585
vyvrácena svébská říše na severozápadě poloostrova. Poté kontrolovali
vizigótší králové celé území dnešního Španělska (Katalánska) a Portugalska.
Toledské království (507 – 711)
• 589: Král Rekkared vyhlásil katolictví za státní náboženství. Král se stal fakticky
hlavou církve a biskupové byli povinni mu sloužit. Soužití obou skupin
obyvatelstva zůstávalo už nadále relativně klidné, přesto se Vizigóti až do
počátku muslimské nadvlády vehementně bránili svému splynutí s většinovou
španělskou populací. Katolická církev nabyla velkého vlivu a již tehdy
přistoupila k pronásledování Židů, kteří tvořili významnou složku obyvatelstva.
• Uspořádání vizigótské říše vykazovalo značnou kontinuitu se společenským
zřízením římské provincie Hispánie. Zůstala správní struktura, daňový systém,
pouze funkci provinčních úřadů převzal král. V 7. století zažila vizigótská říše
své vrcholné období, nicméně čas od času vyskytující se boje o královskou
vládu ji neustále oslabovaly. To napomohlo ke zhroucení jejich moci. Navíc
kvůli své segregaci se Vizigóti po příchodu Maurů v 8. století nemohli nikterak
spoléhat na loajalitu místního obyvatelstva. Když se roku 711 vylodili na jižním
pobřeží arabští nájezdníci ze severní Afriky, nebyli jim Vizigóti schopni čelit.
Jejich říše byla dobyta v letech 711–713 Araby a Berbery, načež zanikla.
(Zdroj: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/46/Hispania_700_AD.PNG)
Toledské království okolo roku 700
Více informací:
• BALCELLS, Albert. Història de Catalunya. Barcelona: L’Esfera dels llibres/La
Butxaca, 2011. Str. 84-124.
• SOLER, Toni. Història de Catalunya (Modèstia a part). Barcelona: Columna,
1998. Str. 27-49.
• MUSEU D’HISTÒRIA DE CATALUNYA: http://www.mhcat.cat/
• MUSEU D’HISTÒRIA DE BARCELONA: http://museuhistoria.bcn.cat/
• Barcelona Televisió – Cròniques de Barcelona: Ave Barcino!
http://www.btv.cat/croniques-de-barcelona/
• Medailonky umučených katalánských patronů (Sant Jordi, Santa Eulàlia):
http://catalunya2011.blogspot.cz/2013/04/sant-jordi.html
http://catalunya2011.blogspot.cz/2012/02/santa-eulalia-de-barcelona.html