Píseň o věčném žalu Bo Juyi Chanskému vládci líbily se ženy. Snil o té, jejíž krásou okouzlený by s ním byl celý svět, a neznal takovou. V Jangově domě vyrůstala panna. Ve skrytu komnat byla vychovaná a nikdo z okolí ji nikdy neviděl. Nebe jí dalo něhu, půvab tváře, a pak ji přišli vybrat pro císaře, teď její krásu už komnaty neskryly. Sotva se pohnou smíchem oči její, z překrásných tváří půvab poztrácejí hned všechny ostatní po celém paláci. Byl jarní den a za pramenem pramen z teplého vřídla splýval z jejích ramen. Poprvé stanula v jezeře Chua-čching. S pomocí služek na břeh vystoupila, zde ji, tak něžnou, opouštěla síla. Tehdy ji císař sám svou láskou obdařil. Bohaté vlasy, šperky, co v nich nosí, obličej, vůně. V loži pod lotosy prožila s císařem tu vlahou jarní noc. Za jarních nocí brzy měsíc hasne a brzy svítá. Audience časné začíná proto prý teď císař odmítat. Ona mu snáší jídla při tabuli, stále ho baví, směje se a tulí a za to patří jí každičká jeho noc. Lesk všech tří tisíc krásek zvolna bledne v odlehlých síních. Císař jen té jedné dá lásku, která dřív stačila pro všechny. Ona si večer sčeše husté vlasy a v nefritovém sále sluha zhasí. Tak skončí hostina a císař objímá... A bývá štědrý. Všichni její rodní dostali lénem mnoho polí od ní, sester a bratrů houf se chlubí poctami. Ty zprávy jdou z krajiny do krajiny; rodiče nikde nechtějí už syny a všichni začali toužit jen po dcerách. Na hoře Li až k mrakům palác sahá, nebeská hudba, splývavá a vlahá, jak větrem nesena se všude rozléhá. Ať kypí tanec, ať zní píseň tklivá, píšťala, struny, upřeně se dívá císařům věrný zrak na ni a na ni jen. V Jü-jangu buben vzbouřil lidi v chvatu, zanikl nápěv »Duhového šatu«, po městě císařském zvedá se dým a prach. Je slyšet množství koňských kopy klapat, ochranu dvoru slíbil jihozápad, a drnčí povozy, a císař utíká. Dvůr postupoval, samý prapor skvělý, a potom stanul. Průvod zadrželi daleko na západ od starých městských bran. Císařské voje mlčky stojí. Zrada. Císaři k nohám mrtvá milá padá. A on je bez moci. A on je bez rady. Ledňáččí péro leží na kamení, kdo by je zvedl? Nikoho už není. Jehlice ze zlata, hřebínek z nefritu... Císař skryl tvář, svou krásku nezachrání... Smísil své slzy s krví z jejích skrání. Pak koně pobídl. Ještě se otáčí. Žlutý prach víří, jak ho vítr žene. Nad pustou plání nebe zatažené. Císař se ubírá po cestách k Ťien-ke. Pod horou E-mej poutník přejde zřídka. Z válečných vlajek nezableskne nitka. I barva sluneční zbledla a zmatněla. Zem Šu. Tam voda bílých řek je čirá a hory světí. Vzpomínka však týrá. Ve dne i za noci se k srdci propálí. Nad polním stanem visí luna. Bodá. Buben zní nocí, v které pláče voda. Srdce je spálené, co tedy žije? Žal. Až přišel návrat. Končí zmatky v zemi. Na jednom místě stane císař, němý jak kámen náhrobní. Zde. Tady skonala. Kolem je samá tvrdá, šedá hlína. Nejsou už něžná ústa milenčina. To všecko umřelo pod svahy Ma-weje. Vzlykl. I druzí. Vzlykla by i skála. Na východ od nich městská brána stála. Koně ji cítí už, sami se vracejí. Zas doma. Snad je stejný, jak jej znají, i palác Wej-jang s jívovými háji, i svěží lotosy na Tchajském jezírku. Lotos - tvář. Její. Jíva - její vlasy. To všechno její obraz vetkává si do vlastní podoby. To zbylo mu. A pláč... Jdou dny, kdy větrem vzbuzena je slíva a kvete broskvoň. Dny, kdy podzim smývá mrazivým lijákem listoví z wutchungů. K západním křídlům, do jižního dvora svůj smutek šíří uschlá tráva chorá. Listí i na schodech Služka je nesmetá. Eunuch stárne, po císařských sálech schnou dvorní dámy, první sníh už zaleh do vlasů pěvkyním z Hrušňové zahrady. Noc, roje mušek září po paláci, sirotek lampa smutkem světlo ztrácí, jen císař sirotek své oči nezavře... Čas měřen bubny, noc uplývá hladce, dívá se do hvězd na nebeské látce - po špičkách k němu jde úleva svítání. Prejzové střechy jíním chladnou v šeru, zima je asi ledňáččímu péru na ložní přikrývce. Komu dát polovic? Dávno ji ztratil. Roky od té chvíle proběhly světem. Duše jeho milé však ani v době snů jej těšit nepřišla. +*+*+* Kněz z Lin-čchiungu velkou důvěru měl po celém dvoře. Duše vracet uměl do zemské končiny z výšiny nebeské. Poručil mnichu hledat její duši, nemohl vidět, jak po léta kruší utkvělá myšlenka císařův den i sen. Mnich sedl na mrak, vzduchu připjal sedlo, do hlubin pronik, k nebi jej to zvedlo, po cestách veškerých prolétal jako blesk. Vzhůru, kde modrá pára oblak letí. K Pramenům žlutým dolů do podsvětí. Nikde však nespatřil nejslabší její stín. O Hoře věčných uslyšel pak jednou: pustinou skrytá, mlhou neprůhlednou ve vodě stojí prý, vklíněna do moře. Věže, jež lidská ruka nepostaví, tyčí se k nebi. Nesmrtelné davy žijí tam pod nimi ve zlatém paláci. A je tam prý i běloskvoucí žena, obličej jako růže orosená, a jméno Tchaj-čen má. Bude to ona snad...? Zaklepal. Zněla nefritová brána, a poprosil, když byla otvírána, Malého Nefrita, aby ho ohlásil. V barevném přítmí spala pod závěsem, duše se budí, slyší zvěst, že jde sem kdosi, kdo hledá ji, vyslanec císařův. Podušky srovná, stane zamyšlená, z perleti závěs, postříbřená stěna se měkce rozvlní a potom otevřou. Bohaté vlasy v uzlu sklouzly stranou, má jenom přehoz, roušku nesvázanou, tak jak se před chvílí vzbudila ze spaní. Zafoukal vítr, odkryl ruce holé, rukáv se vzdouvá jako kdysi v kole, při tanci někdejším. »Duhový šat« se hrál... Tvář tone v slzách, utichlá a měkká. Jako když po hrušňové snítce stéká od květu ke květu zas první jarní déšť. +*+*+* Polyká slzy, potlačuje chvění: - Vzdálily se mi od dob rozloučení tvář i hlas císařův. Vzpomněl si na mne? Dík... Náš palác Záře zmizel, lásko, kde jsi, v paláci Pcheng-laj dny svou délkou děsí, dny a dny bez konce, měsíce - roky - čas. Otáčím hlavu, na svět zpět se dívám, na město Čchang-an, ke svým starým jívám, vidím jen oblaka a mlhu, mlhu, prach. Mám věci, jež mou lásku v sobě skryly. Svou skříňku šperků posílám ti, milý, a zlatou jehlici. To všechno, co tu mám... Sama si z obou nechám části malé, zbylé mu pošlu. Ať je střeží stále. Půl zlaté jehlice a skříňku bez víka. Jsou naše srdce pevnější než zlato, já tomu věřím. A my dva se za to nakonec provždycky sejdeme v nebesích. - Než nastal rozchod, ještě zašeptala přísahu, již jen jejich srdce znala. Znovu ji pronesla, tu přísahu jich dvou: - V měsíci sedmém, v sedmém dni jsme kdysi v Síni věčného žití slíbili si, zmámení půlnocí, samotou střežení: V nebi jak párek ptáků roztoužený, na zemi jako spolu srostlé kmeny chceme být navěky, navěky chceme být. - A nebe trvá, země nepomíjí, a přijde čas - je strhne, rozlomí ji. Žal lásky potrvá a nikdy neskončí. Přeložil Josef Kolmaš, přebásnila Jana Štroblová.