Lucie Olivová, Čínské vypravěčství
Čínské vypravěčství (quyi 曲艺, shuochang 说唱 nebo shuoshu 说书) je vytříbený druh ústní
slovesnosti: profesionální jevištní umění mnoha regionálních variant a s tisíciletou historií, které –
nejen v Číně, ale i dalších oblastech východní Asie - přežilo do dnešních dob, zatímco evropské
obdoby v podstatě vymizely. Na rozdíl od homérských eposů a severských ság se čínské vypravěčství
zformovalo na pozadí již zralého a bohatého písemnictví, za urbanizačního rozkvětu v době songské
宋 (960-1279). Z dob mnohem starších, počínaje Hany 漢, existují indicie o žánrech, které měly
k vypravěčství velmi blízko, např. soukromé i veřejné vyprávění krátkých příběhů či anekdot, ale jak
přesně došlo k profesionalizaci takových zábav, je stále předmětem dohadů. Rozhodně k jeho rozvoji
zásadně přispěly lidové výklady súter a podobenství, jež ústně šířili buddhističtí mnichové ve
středověku. Dokladem jsou četné příběhy na náměty náboženské, ale i světské (tzv. bianwen 變文),
které se zachovaly mezi dunhuangskými 敦煌 texty. Jsou psány hovorovým jazykem, srozumitelným
na poslech, a užívají smíšený styl, střídající verše a prózu.
Rovněž pro ústní slovesnost, jak ji známe dnes, platí, že je "vyprávěná i zpívaná", což je
doslovný význam čínského termínu shuochang. Záleží však na regionální vypravěčské variantě
(útvaru), zda převládají verše nebo prozaické vyprávění. Těchto útvarů se po celé Číně, včetně
vypravěčství nehanských národností, předvádí na tři sta. Některé útvary jsou založeny na mluveném,
či spíše deklamovaném slově (například yangzhouské pinghua 扬州评话); v jiných (například
suzhouské tanci 苏州弹词) převládají verše, zpívané s hudebním doprovodem (loutny pipa 琵琶,
trojstrunky san-sien 三线 aj.), veršované pasáže tedy představují samostatné písňové formy
s rozličnými melodiemi. V dalších útvarech (například shandongské kuaishu 山东快书) se verše
nezpívají, nýbrž se za doprovodu bicího nástroje (klapaček zhuban 竹板) recitují. Verš mívá sedm
slabik, jak je pravidlem v klasické poesii.
Vypravěči jsou školení profesionálové, většinou z lidových vrstev, někdy to mohli být i příslušníci
vyšších vrstev - deklasovaní vzdělanci. Je doloženo, že za dynastie Yuan 元, v době rozkvětu měst,
psali vzdělanci, sdružení v obdobě našich cechů, na zakázku vypravěčské i divadelní skladby. Každý
vypravěč je úzce specializovaný na ten který vypravěčský cyklus. Jednotlivé příběhy cyklu bývají
velice dlouhé, vystačí na dvě tři hodiny. Vypravěč musí text dokonale znát zpaměti, kromě toho musí
umět recitovat verše, zpívat a ovládat určité prvky hereckého projevu. Samozřejmě předvádí i
nejrůznější jazykolamy a hlasové imitace (ptačího zpěvu, střelby a jiných zvuků). Těmto znalostem se
učí od dětství. Výuka byla a je předávána ústně, neboť jen tím způsobem získává žák současně
poučení o přednesu, prokládaném stereotypními vypravěčskými obraty (taoyu 套语), o mimice a
gestech. Proto nebyl důvod texty zapisovat a písemný materiál, který se sporadicky dochoval, ať již
jde o tvorbu či dodatečný zápis, jsou stručné příručky s hlavními body příběhu a poznámkami
k provedení (huaben 话本, diben 底本, jiaoben 校本). Teprve od padesátých let 20. století bylo
vynaloženo nemalé úsilí texty podchytit, písemně či zvukově, a některé vyšly tiskem. Výjimku tvoří
skupina tzv. posvátných (též drahocenných) svitků, čínsky baojuan 宝卷. Tyto příběhy čerpaly
náměty z lidových výkladů buddhistických nebo taoistických písemností; pokud byl jejich námět
světský, měl silné moralistní vyznění. Hrdiny byli světci anebo obyčejní lidé, nejčastěji ženy,
vystavení krutému zacházení nebo stižení krutým osudem, nakonec však vždy zvítězila ctnost nad
zkažeností a dobro nad zlem. Posvátné svitky jsou doloženy již za Songů, ve velké oblibě byly v druhé
polovině 19. století, kdy vycházely běžně tiskem a ze kdy se jich mnoho zachovalo.
Obecně vzato bývají skladby ústní slovesnosti založeny na tradičním příběhu literárním či
folklórním, v různé míře nově prezentovaném. Jsou převážně epického charakteru, čímž se odlišovaly
od lyrických lidových písní, například dobrodružné příběhy z Romance tří říší (Sanguo yanyi 三国演
义), z Příběhů od jezerního břehu (Shuihu zhuan 水浒传), nebo nověji z partyzánských bojů za války
s Japonskem. Méně často šlo o vlastní skladby vypravěčů, čerpající i z jejich současnosti, které se
ovšem dále tradovaly a přetvářely. Co se kompozice příběhů týče, skládají se z prologu a vlastního
příběhu, který postupně graduje a vrcholí na švech kapitol, kdy bylo nutné vybrat peníze a přilákat
posluchačstvo na příští vystoupení. Stavba je pro pobavení posluchačů kontrapunktována napětím a
lyrismem, dramatičností a burleskním humorem. Zaměření na nižší městské vrstvy se odráží ve
vědomě lidové tematice: hlavní postavou je městský řemeslník, maloobchodník, dokonce i vyvrženec
společnosti; pokud je z vyšších vrstev, např. student, je zlidovělý, líčený z pohledu nižších vrstev.
Vzhledem k tomu bývají příběhy pozoruhodně realistické, proniká do nich naturalismus a vulgarismy.
Vypravěč kalkuluje se spoluúčastí obecenstva, kterému naoko klade různé otázky (otázky může klást i
hrdinům příběhu, o kterých vypravuje) a pro něž děj v odbočkách s humorným nadhledem komentuje.
Specifickým útvarem ústní slovesnosti jsou komické dialogy xiangsheng 相声, které se ještě
donedávna, počátkem devadesátých let, těšily značné oblibě. Vznikly na severu Číny, vyvinuly se
z divadelních situačních dialogů a jako samostatný žánr se běžně předváděly již za dynastie Ming 明.
Obsahově stavějí na satiře.
Ústní slovesnost zaujímá významné místo v čínské tradiční literatuře, přestože spadá do jejího
neortodoxního, pomíjeného proudu, ležícího do 20. století mimo zájem literární kritiky. Na
vypravěčských příbězích a technikách částečně rostla povídka, román a divadelní hry a jsou jimi
zřetelně poznamenané. Uchovaly v sobě hlas vypravěče, jenž představuje postavy, komentuje a
vysvětluje, moralizuje atd. Skutečnost, že se ve společnosti tradoval stejný příběh v psané i v ústní
podobě, tedy současně na poli vysoké i nižší kultury, zůstává zajímavou okolností čínské duchovní
tradice.
Převzato z: Josef Kolmaš a Jaroslav Malina, eds. Čína z antropologické perspektivy.
Masarykova universita – nakl. CERM, Brno 2005, str. 169-171 (upraveno). ISBN 80-7204-296-3