pouť před sebou. Jen chvilku malinkou!
A nadto sám tu dárky mám, pohleď, jak pěkné jsou!"
„Ať drahé jsou, či levné, mé svědomí je pevné a každému buď zjevné,
že není hrou.
Mám vůli rozhodnou:
mne nesváděj, už pokoj dej,
mé rty víc neřeknou."
Leč pastýřka má milá tak zle to nemyslila a nic se nebránila
za bučinou.
My v trávu voňavou
jsme skryli lásku svou.
KONEC SVĚTA
Slyš, jak smutně hraje Gualter na citeru, nemysli, že laje,
že byl vyhnán z kléru, nebo že si stěžuje, když ho nemoc sužuje,
po zdraví je veta, ale — jak vše slibuje — že se blíží, už tu je bídný konec světa.
Nechať zní citera,
církevní nám líčí věci,
jejich stav je dneska přeci horší, než byl včera.
Když se po údolí
šedé stíny plíží, ptej se kohokoli,
řekne: „Noc se blíží." Ale když se temnota i na hory namotá,
není světlo žádné, to už vládne jistota, černá jako nicota,
že už noc nám vládne.
Nechať zrn citera,
církevní nám líčí věci, jejich stav je dneska přeci
horší, než byl včera.
Údolí — toť páni, králové a jim; řádu nepoddáni
jenom špatnost činí, hoví jen své žádosti, ctibažností, leností jako zatemněni, až pak nebe zasáhne, dvojitý meč napřáhne, budou vyhlazeni.
Nechať zní citera,
církevní nám líčí věci, jejich stav je dneska přeci
horší, než byl včera.
Hory dozajista
preláti být mají, ti hlásají Krista,
172
173
■■I
^ rffr.-ir-.....^'„,«^4 ....... ^gw>j^ď!tgj
Písmo svaté znají. Na vrcholu Siónu po mystickém zákonu
ti pak přebývají. Ti by byli zrcadlem
světu, kdyby chtěli jen 60 zákon Boží hájit.
Nechať zní citera,
církevní nám líčí věci,
jejích stav je dneska přeci horší, než byl včera.
A ty hory nyní
žlaby přidělují, dostanou je jiní, než kdo zasluhují.
A tak Boží chrám a dům rozdává se dědicům, a co Kristus dává, biskupové přidělí synovcům co úděly — stačí prázdná hlava.
Jen si dobře přečti,
v prebcndách že následují,
v hříších strýců pokračují synovcové světští.
Kéž už přijde, Pane, konec doby této, po kterém nastane milostivé léto. ;
Kéž umřu a nevidím Antikrista s mečem svým,
jehož hlasatelé s vírou dávno pochybnou vládnou svatou horou Tvou, károu karatele.
Nechať zní citera,  .: církevní nám líčí věci, jejich stav je dneska přeci
horší, než byl včera.
ZKAŽENOST ŘÍMA
Sión, ten mě neumlčí, zkáza Říma nutí k pláči,
dokud nám zas névzejde spravedlivost, spravedlivý dokud nezasvítí v církvi
znova jak zář pochodně.
Sešlý Řím se válí v bahně, kdysi vládl, teď je na dně,
jals jsem stále říkával. Poznal jsem, jak opuštěný, zpustlý je a pokořený,
skutek sám to dokázal.
Uviděl jsem hlavu světa, její hrdlo, hltavé lak
jako moře sicilské. Tam je světa žravý vír, tam Crassus nenasytný hltá
zlato, stříbro pozemské.
Tady štěká Skylla lítá
s Charybdou, jež zlato chytá
radš než lodi borové, galeje tu rychle běží, pirát s pirátem se měří,
totiž lord
V moři tom se písky tají, Sirény, jež lákat znají, hrozí světu pohromou;
174
175
i y> Vojtěch Raňkův z Ježova      kolem 1350
Adalbertus Ranconis — Vojtěch Raňkúy :s.e, narodil .kolem roku 1320 v Malém Ježově 11 Votice. Více než. drnčel lei strávil v Paříži. Roku 1344-se.mm stal mistrem svobodných umění, byl členem Sorbonny a roku J355 byldokonce'rektorem,pařížské univerzity. Roku 1363.-se stal —rovněž v-Paříži— bakafarem teologie a roku J375 doktorem teologie. To však.už (od roku 1366) převážně působil v Praze. Zemřel, roku J388, Pro českou literaturu má.význam jednak svým vlivem na Tomáše Štítného, jednak latinskými filozofickými' u teologickými spisy. Dílem mládí je jeho jediná báseň, kterou nejspíše napsal jako student nebo učitel pařížské artistické, fakulty, když se nechal inspirovat:žalozpěvem.Gualiera Castellionskéhq Versa ,e$l in luctum cytbara Wallberi (č. 59). Vojtěchova báseň p formálně dobře zvládnuta a svým antickým mytologickým aparátem ukazuje přežívání tzv, humanismu 12. století až po práh vlastní renesance. Nezvyklé je v. básni satirického charakteru užití strofy Stahat mater. Báseň se zachovala jen v jediném mkopi-se, v němž'je opatřena učeným.komenlářem.
Žalně, ach, má loutna nyjef -Komusi, kdo neznalý je
Kypridiny prorady, : za uskoků Kirky svůdné ': v rouše Penelopy cudné
strojí Kypris úklady.
Řečí lstivou naděj dává, : : mysl íš-li však, že je pravá,
sám se svádíš klamným snem, Sabinkou se tváří v řeci, jako Artemis však lečí
chrta tě svým líčidlem.
Víš, co v zlosti učinila . Deíaneira? Usmrtila
jedem chotě Herkula. Hleď, co pro Konímu hoře stihlo u Getského moře
Ovídia exuířt!
Slepou lásku Venus budí, -jako vrhla do záhuby
trojského kdys Panda. Střel má Kytheřanka mnoho, ^ kdo si nedá pozor, toho
zraňuje, jak se jí zdá.
'Herkula klam její svedl.
že ten vítěz vl hti předl u Iolyy láskou slep. Nevidel jsem zápasníka, by ho Kypris, jak se říká, : nelapilana svůj kep: ;-
Pročež, rňáš-li rozum, synku, „varuj se mí bděle styků
s takou včelou prohnanou! Hleď si Múz, těm hleď být roven! Neboť moudrost Pieroven .•'■  odměnu dá vítanou. ' : ;
402
403
všichni k modlitbě sejdou a dřív si po svém nejdou. Králi, co je královo! Teď pro jméno Kristovo vy křesťanský soucit mějte a chudým doufat přejte v pomoc Vaší milosti. Nechť břemeno bědnosti tíhu pro nás ztratí, aniž kdy k nám se vrátí, když se přičiníte a žádosti vyhovíte. 2a to Boží rodička, slavná nebes dědička, dopřej vám věčného pokoje, klidu "svatého, ať smíte se bez meškání a v díků blaženém vzdání k svatých sboru přidat a s nimi Krista vzvvat!
Jan z jenštejna
1350-1400
Třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna patří k našim největ-ším středověkým básníkům. Psal sekvence, tropy, qfficia, hymny, veršované modlitby i písně, výhradně latinsky. Na studiích prošel univerzitou v Praze, v Bologni, v Montpellieru, v Paříži a dovedl se, byť byl knězem a od svých osmadvaceti let pražským arcibiskupem, vydatně těšit z daru života. Pak však došlo k jeho vnitřnímu přerodu a Jenštejn se zcela oddal kajícnému životu. Proto — a pro těžké konflikty s králem Václavem TV. — se vzdal svého úřadu a žwot dožil v Římě, kde uvázl i rukopis jeho prací (druhý je ve Vratislavi). Většina jeho básní patří k duchovní lyrice, a tedy se nehodí do našeho výboru. Aby v něm však byl tento náš snad největší středolatinský básník zastoupen, vybrali jsme z jeho tvorby alespoň čtyři písně, v nichž se ozývají i radosti a starosti tohoto světa. Druhá z nich navazuje na žalozpěv Gualtera Castellionského Versa est in luctum cythara Waltheri (č. 59) a připomíná báseň Vojtěcha Raňkova z Ježova (č. 139)■
O UPŘÍMNOSTI A LÁSCE
Mám-li o tom pojednat, tu se možná bude zdát,
že jsem vypínavý, že má práce nemá řád, že mi rozum chybí snad,
jak nemocnému zdraví.
I když ten, kdo pravdou léčí,
davu nevyhoví, ať má jak chce velkou péči,
marně plýtvá slovy a dav nikdy nepřesvědčí,
ať to jak chce poví.
434
435
V pochybnost dav obrátí, co je tobě svato,
desku z mědi podá ti jako čisté zlato,
pravda na něj neplatí, nestojí mu za to.
Dav se věčně mýlívá, nemá bystré hlavy,
ale kdo se domnívá, že je mudrc pravý,
ať se vzdá té představy, to že dá mu slávy.
Z toho možno vyvodit, že láska nic nespojí,
co by mohla žena chtít, tím se muž nespokojí,
všichni mají vlastní vkus a proti sobě stojí.
Jak dřív bylo, nebývá, mnohý se dnes zabývá
tím, jak dav si získat. Já zas bych se spíše rád od davu dal zbičovat,
než po jeho pískat.
Máš-li dobré přátele,
ti s tebou stejně cítí, co ti řeknou, o tom víš, •  že to tak musí býti, jak když všechny jediná jen plástev medu sytí.
Milý svazek přátelství, kamarádské šibalství láskou přislazené
pomůže ti z obtíží, laskavě tě podpoří, to je osvědčené.
V protivenství pomáhá, v smutku s tebou stojí,
co máš, po tom nesahá, úklady nestrojí,
přítelova povaha
k tvé se vždycky pojí.
Ženský duch je nestálý, myšlenky v něm nejsou,
neboť to, co žena chce, vlny volně nesou!
Myslí, Že tě přehádá
svou vždy řečnou pusou.
O SCHISMATU
Cithara má teskně nyje, z varhan zvučí bolný cit: v klíně církve sedí zmije, uštknout chce a zahubit.
Vírou spojil jsi své dílo a teď pomoz, Pane náš, co se kdysi sjednotilo, v jednotě ať zachováš.
Je však jasné, že svět hasne, špatností se zalyká, a když jest tu, žádá trestu nepravost ta veliká.
Když jsem začal, půjdu dále: schisma v sobě skrývá jed, smrtelný je v kapce malé, sotva se ho dotkne ret.
436
437
Chlapci na trůn usedají, aby vládli v těžkých dnech, laikové o moc hrají, lotři nabírají dech.
Na Boha se zapomíná, zašla úcta duchovních, vdova marně ruce spíná, sirotek jen budí smích.
Vy, kdož vládu v rukou máte, zemi soudit los je váš, ukončete spory klaté, které začal Satanáš.
Jen se přidej k Urbanovi, u bran Říma jistota, sice vzdoropapež nový jako had tě omotá.
Vězíš-li snad v bludu hloží, ale pláčeš, že jsi pad, se svým Synem Matka Boží pomůže ti znovu vstát.
Jezu Kriste, míru vládce, nového nám míru přej, Matko Boží, za své stádce u Pána se přimlouvej.
V DOBĚ MORU
Matko Krista, nebes paní, pomocnice ubohých, kéž tvůj Syn nás před zlem chrání v těchto dobách morových.
Co se k tobě navzdychámc, vúdkyně ty výtečná, k tobě hříšní prosbu máme, bys nám radost přinesla.
Dnešním naším putováním, na hory jímž stoupáme, veď nás žitím plným chvály, do nebe ať dojdeme.
Kéž jsme prosti tíhy světa, kéž jsme prosti těla vin, kéž nás, Panno znamenitá, v nebi oblaží tvůj Syn.
O NEPOSKVRNĚNÉM POČETÍ
Jen řekni, Mistře, jaká podivuhodná nauka
těmto pravdám sneseným a božským víru získá.
Vždyť v uměních svobodných sedmi, či jiných možných
tam o panenském porodu zpráv nikde nemáš vhodných.
Například gramatika je pokrm pacholíka,
jak tedy může sdělit nám, co porodu se týká?
Rétorika jen znova o věcech řeči snová,
leč pro porod ten vznešený nenajde vhodná slova.
438
439