pro dary milován. Před tou holí klérus i laici dnes si vše dovolí. Tuto báseň milovaným druhům posílá teď Guido z Basochiú, jenž by rád se zúčastnil těch hodů, kdyby nebyl v dáli na studiu. Před tou holí klérus i laici dnes si vše dovolí. Ar chipoeta 1161 — 1167 Nejslavnější tvůrce žákovské poezie a její zakladatel, který zaměřením svých písní na příjemné stránky života určil náplň žákovských písní a stal se po formální stránce jejich nepřekonatelným vzorem, je pro nás zcela ukryt za pseudonymem, který zdůrazňuje jeho vynikající básnické nadání. Byl rytířského původu, nabyl důkladného vzdělání a výborně znal antickou i středověkou poezii. Z, jeho života známe jen léta 1161 — 1167, v nichž byl chráněncem kancléře Reinalda z Dasselu (toho také oslovuje v předposlední stroje své Zpovědi, kterou tu přtttášíme). Byl opravdu arcibásník a na ničem jiném než na vlastní básnické tvorbě mu nezáleželo. Svým bohémským životem způsobil, že se skoro všichni tvůrci žákovské poezie tváří jako potulní žáci, nacházející obživu jen díky svým básním, třebaže někteří z nich zastávali vysoké církevní úřady. Může tedy Archipoeta za to, že žákovská poezie byla dlouho (a občas je mylně dosud) pokládána za poezii vagantskou. Většina žákovských písní sě zpívala, jejich melodie však známe jen výjimečně, protože se zapisovaly jen texty. Proto je velice důležité, že se nedávno podařilo melodii nejslavnější Archi-poetovy básně, jeho Zpovědi, rekonstruovat. 2POVEĎ ARCHIPOETOVA Slepým hněvem y nitru svém planu v mocné zlobě, v trpkosti a hořkosti promlouvám sám k sobě. Stvořen z hmoty lehounké, v níž se neklid tají, jsem jak lístek na stromě, s nímž si větry hrají. Zatímco si moudrý muž, 156 157 je-li mudrc pravý, skálu zvolí za základ, obydlí když staví, já se hlupák podobám plynoucímu toku, který mění krajinu na každičkém kroku. Unášen jsem jako člun, jemuž lodník chybí, nesu se jak vzduchem pták, kam se mi jen zlíbí. Nezdrží mě vězení, spoutati se nedám, se špatnými družím se, rovné sobě hledám. Připadá mi zatěžko míti srdce z ledu; zato mi je milý žert, lahodnější medu. Plnit příkaz Venušin, co v tom potěšení! Pro ni v srdci malátném dosti místa není. Po široké cestě jdu, jak je zvykem mládí, zapomínám ctnostně žít, k hříchu mě to svádí; více nežli po spáse po rozkoši toužím — pro duši jsem mrtev již, zato tělu sloužím. Přemoudrý můj pastýři, o milost tě žádáni: krásnou smrtí umírám, sladkou ranou padám; dívky hruď mou zraňují krásou, jíž se těším: s těmi, jež mi uniknou, aspoň v srdci hřeším. Přirozenost zdolati těžká věc, toť jisté, při pohledu na dívku zůstat mysli čisté; nemůže přec mladý muž plnit tvrdé řády, k dívenkám tak půvabným obracet se zády. Kdopak, vhozen do ohně, není ohněm spálen, a kdo mešká v Pavii, má být hříchu vzdálen? V Pavii, kde jinochy Venus láká v sítě, očima kde připoutá, krásou uchytí tě? Hippolyta pošleš-li dneska do Pávie, cudnost jeho naposled dnešního dne žije: v lůžko lásky vedou tam cesty ze všech směrů, mezi chrámy Ctnosti chrám nenajdeš tam věru. Dále se mi vytýká, hazardně že hrávám: když však posléz od stolu šatů zbaven vstávám, údy sice zebou mě, 158 159 duch však plane žárem, a já básně, verše své kuji s větším zdarem. Do třetice musím též krčmy vzpomenout!: k ní jsem celý život lnul, k ní chci vždycky lnouti, dokud svatých andělů neuvidím sbory zpívat slavné rekviem nad mrtvými tvory. Já jsem pevně rozhodnut v krčmě zemřít jednou. Ať je víno blízké rtům, nežli smrtí zblednou; zapějí pak andělé s radostnější tváří: „Pijáka nechť tohoto milostí Bůh daří." Při pohárech zaplane světlo duše naší, duch nektarem opojen do výše se vznáší. Víno, jež je z hospody, sladší chuť mi křísí nežli tvé, jež, pane můj, číšník s vodou mísí.., Hle, já vyznal hříchy své (nemám již co říci), ze kterých mě vinili tvoji služebníci, z nich však není jediný, kdo by se chtěl káti, ač se také těšit chtí, světa užívaťi: V přítomnosti biskupa, jak zní příkaz Krista, hodit po mně kamenem nechať ten se chystá, jenž by vědom nebyl si hříchu pražádného. Ten ať potom nešetří pěvce ubohého. Na sebe já řekl jsem všechno, co jsem věděl, vyvrhl jsem všechen kal, jenž mi v nitru seděl. Starý život nemám rád, nový mrav se líbí. Srdce zří však jenom Bůh, lidé vnější chyby. Ke ctnosti už láskou plám, hříchy mé mě kruší, obfozuji mysl svou, obrozen jsa v duši; nové mléko saji už jako znovuzrozen, aby od všech marností duch byl osvobozen. Ušetř mne, vždyť lítost mám, vznešený můj pane, milost, o niž prosím tě, skutkem nechť se stane. Když jsem vyznal vinu svou, rozhřešení dej mi, rád vykonám pokání, jenom hřích můj sejmi. Lev, jenž králem zvířat je, šetřiti jich umí, 160 161 vůči zvěři poddané často hněv svůj ztlumí. Totéž Čiňte také vy, vladařové světa! Tam, kde chybí vlídná tvář, samá trpkost vzkvétá. 56 Matheus Vindocinensis kolem 1130—po 1185 Ovídius byl ve 12. století'vskutku nejčtenějšfm a nejnápodo-bovanějšíňi autorem. Jeho vyp^ Pyramovi a Thisbé ze čtvrté knihy Metamorfóz (v, 55—166) se stalo námětem několika středolatinských zpracováni V nás se zachovalo v třeboňském rukopise Á4 delšízpracování pěiřičbovo o 310 verších, pro svůj výbor jsme však zvolili kratší zpracování Matouše z Vendôme, od něhož máme'.v našich knihovnách biblickou báseň Tobias a který byl na našich stejně jako na cizích školách proslulý zejména svou Ärs versiflcatoria (Umění veršovat). Předpisy, jež dává středověkým autorům v této poetice, se sám řídí ve své elégii. To, co podrobně vypráví Ovídius, přechází stručně, rozvíjí však okolnosti, jež Ovidius jen naznačil, a zejména přidává obecné úvahy moralistně zaměřetté. Samozřejmě počítal s tím, že jeho čtenáři Ovídiovo dílo znají, a soutěžil s ním. Zda úspěšně, posoudí už každý sám. Za zmínku však ještě stojí, že ačkoliv téma vzal Matouš z Metamorfóz, slovní obraty přebírá především z Žalozpěvů, Lásek, Umění milovali, jež svou formou — jsou psány elegickým di-stichem — se hodily největšíniu středověkému mistru elegické-ho disticha samozřejmě lépe než hexametrické Metamorfózy. PYRAMUS A THISBÉ K lásce patří vždy žár, však bývá příčinou zhouby, když ten, kdo ochořel jí, sám si přivodí smrt. Pyramus, Thisbé dvojice jsou a dvojice nejsou, láska, jež jedna dlí v nich, nedělá dvojici z nich. Dva jsou a zase dva nejsou, ač mysl jedinou mají, jediná láska y nich tkví, jedna věrnost i duch. Jednota lásky a vůle jim brání se dvojicí stati, z různosti těla je znát,přece jen lidéjsoudva. i Dva jsou, a jsou i jedno: tak jsou dva tělem, však v myslí I jednotu spojil je lásky jednotné žár. 162 163