Vulgární latina
1. Slovní zásoba
klas. slovo synonymum ve
vulg. lat.
význam v době klas.
edere → manducare
gustare
comedere
= žvýkat, jíst (zde snaha vyvarovat se záměně
s tvary slovesa esse)
discere → apprendere = z apprehendere, chopit se
ferre → portare
ire → vadere = kráčet, ubírat se (odpovídá snaze vyhýbat se
jednoslabičným slovům)
caput → testa = nádoba, džbán
os → bucca = huba, nafouklá tvář, žvanec, sousto
equus → caballus = kůň (obrovský, statný)
urbs → civitas = obec (město až v poklas. lat.!)
ignis → focus = krb, pec
domus → casa, mansio = chýše, barák, bouda
magnus → grandis dává se přednost slovu silnějšímu, jasnějšímu,
grandis je tělesně velký, magnus není tolik
konkrétní
omnes → toti
- užívání deminutiv: animula, auricula, genuculum (od genus - koleno), agnellus
- iterativní slovesa: cantare, dictare, adiutare
- kumulování předpon: transvorare, adimplere, adinvenire, perexire (Egerie),
perinvisus
- pleonazmy: ante praeparatus, magis deterior, plus magis, minimissime
2. Hláskosloví
- samohlásky:
změny jsou způsobeny především změnami v přízvuku (mění se jeho poloha),
nepřízvučné slabiky byly náchylnější ke změnám než než přízvučné (zvláště v postavení
za slabikou přízvučnou, kde samohláska mnohdy mizí – např. synkopa ve slově oculus →
oclus, frigidus ve vulg. latině se vyslovovalo s krátkým i, došlo k synkopě na frigdus, dnes
potom v ital. freddo), v nepřízvučných dochází ke kvalitativním i kvantitativním změnám
samohlásek od 3. st., pokud byl na krátké slabice přízvuk, začala se vyslovovat dlouze
- ve skupinách samohlásek –ie-, -eo-, -io- se začal přesouvat přízvuk na druhou
souhlásku (parietem → pariete, alveolus → alveolus, koryto, vana)
- u sloves a často i u adj. se přesouvá přízvuk z předpony na kmen (recipit → recipit,
retinet → retinet) – zde se začíná vyslovovat kmenová samohláska dlouze
- slovesa, která mají v inf. více než tři slabiky, si zachovávají zpravidla přízvuk stejný
jako v klas. latině: colloco, replico, auguro; některá slovesa mají dvě možnosti:
implico i implico, separo i separo
- e, i, o, u – mění se jejich otevřenost či zavřenost – otevřené i a u se vyslovovaly jako e
a o (i-e a u-o se příliš nerozlišovalo v koncových slabikách, protože odpadá –m v akuz.
sg. splývá potom akuz. a abl. bonu - bono), proto v ital. lignum → legno, capillus →
capello, nux, -cem → noce, turris, -rrem → torre
- ea a eu se vyslovuje jako ia a iu, zavřené e se obecně zaměňuje s i
- ae se vyslovuje jako otevřené e, oe jako zavřené e
- au se redukuje na o, paucum (v ital. poco), ze ztaženého tvaru cantaut (viz níže) je
potom v ital. cantò
- souhlásky:
- h zcela mizí, tedy i aspirace ve skupinách ph, th, ch
- mění se znělost: b se mění ve v, g v k apod.
- na konci slov mizí souhlásky (již zmíněné m mizí jako první, již v nápisech ze 3. st. př.
n. l. chybí, n odpadá až ve 3. – 5. st. nomen → nome), ale v jednoslabičných slovech
k odpadu nedochází; důsledně mizí t (doloženo již v pompejských nápisech): caput →
capo
- u slov s dlouhou samohláskou se začíná vyslovat následující souhláska dvojitě, dlouhá
samohláska krátce (litus → littus)
- pt, ct se asimiluje na tt
- disimilace u r a l: meretrix → meletrix
- metateze koncových hlásek: semper → sempre, quattuor → quattro
3. Morfologie
 substantiva:
- mění rod (vinum → vinus), neutra mizí, přechází jak k mask., tak k fem.
- mění deklinaci – 4. a 5. přechází k 1., 2. a 3.
- analogicky vznikají nové tvary: protože sanguinis a glutinis jsou podobné genitivy,
vzniká podle nom. sanguis i nom. glutis (pův. gluten - klíh), toto subst. se ale potom
celé skloňuje jako civis, podle fraudis a jejího nom. fraus vytvořen ale také tvar glus
- splývání padů, rozlišují se předložkami, v Galii a Hispanii to dospělo tak daleko, že
zůstal jen akuz. sg. a akuz. pl.
- místo koncovky –is u 2. dekl. se prosazuje –ibus
- při tvoření nových subst. se užívají často konc. – tio, -tas, -tor, -torium, -ura
 adjektiva:
- 3. dekl. přechází a k adj. 1. a 2. dekl. (acer, acra, acrum), naopak je to méně časté
- opisné stupňování s magis, plus (to je nejčastější), maxime, případně pleonazmy,
uživání jednotlivých stupňů je promiskuitní
- produktivní přípony ve slobotvorbě: -aster, -anus, -ivus
 zájmena:
- významem splývají
- gen. a dat. sg. podle 1. a 2. dekl. (např. isti, isto, istae)
- konfuze v užívání zvratných zájmen, suus se užívá ve 3. os. sg. i v nezvratné funkci,
v pl. se užívá illorum
- qui se užívá jak pro quis, tak pro quae
- časté používání osobních zájmen (is je ale potlačeno zájmeny ille, ipse, iste), z ille se
stal také člen určitý, z unus neurčitý
- místo hic se více užívá iste
- totus místo omnis
- spojují se: iste ipse, hic ipse apod.
 číslovky:
- tvar duo má koncovky podle 2. dekl.: dui pro mask., dua pro neutr.
 slovesa:
- přechod k jiné konjugaci (florere → florire), nejpočetněji je zastoupena 1. a 4. konj.,
ty se uplatňují také při slovotvorbě
- v perf. je nejčastější koncovka – ui, dochází zde ke stahování tvarů: cantasti,cantaut
(místo cantavit)
- tvary posse, velle, esse se mění analogicky podle běžných sloves na potere (z toho
vytvořeny tvary potebam, poteo, potebo), volere, essere; v románských jazycích se
tedy uplatnily tyto tvary, nikoli klasické (potere v ital., poder špan., a putea rum.
- futurum se vyjadřuje často pomocí habeo a inf., protože staré tvary se kvůli změně
výslovnosti b → v zaměňovaly s perf., kvůli změně e → i s préz.; jiná forma futura je
laudaturi sumus
- již zmíněná záliba v iterativních slovesech
- tranzitivní slovesa se užívají jako nepřechodná či reflexivní (movere – hýbat se)
- celkově se dává přednost tvarům složeným před jednoduchými: např. v perf. a plusq.
pas. se sloveso esse stává nositelem děje a mění se jeho čas (užívá se fuit, erat, fuerat,
fuisset), participium se chápe spíše jako adj.
- mizí supinum, nahrazuje ho inf.
- místo part. préz. akt. se užívá abl. gerundia (scribendo), které nemění tvar
- při tvoření nových slov se užívá hodně typ na –esco, -isco a -ito
- přestávají se užívat deponentia, ke slovesům se přidává zvr. zájmeno
- rekomponují se: místo reddidit je reddedit (přízvuk je na kmeni), místo requirit je
requaerit
 adverbia:
- užívají se ve spojení s předložkami: de foris, in ante, ad satis apod.
 předložky:
- užívají se oproti klas. lat. v nesprávném významu a spojují se s nesprávnými pády:
gen. je nahrazen předložkovým pádem s ex, de, ab, dativ nahrazuje akuz. s předl. ad,
místo prostého abl. se užívá abl. s ab, de, ex, cum
 spojky:
- mění svůj význam: autem – neboť, nam – i když, seu, vel, sed – a, quod – nejčastější
spojka ve větě vedlejší s celou řadou významů, věta s quod, quia, quoniam nahrazuje
vazbu ak. s inf.
- si se užívá místo částic v tázacích větách
- celkově je parataxe oblíbenější než hypotaxe
- promiskuitně se užívá ind. a konj. ve vedl. větách