INTERTEXTUALITA
INTERTEXTUALITA
intertextovost -» intertextualita1
intertextualita1 (též intertextovost), pojem označující jakýkoli vztah -» textu (textů) k jinému textu (jiným textům), efektivní (tj. smysl dodávající) přítomnost jednoho textu v textu jiném; v obecnější rovině vyjádření faktu, že veškerá „literatura se nutně rodí z literatury" (Otruba 1994b, s. 9) a pouze v jejím rámci; v užším smyslu pak označení konkrétních mezitextových vztahů. Toto užší a širší pojetí představuje dva póly přístupu k problematice i., nikoli vývojovou názorovou osu, a podmiňuje povahu a dosažnost pojmu i. - Teorie vychází z pojetí -» dialogického slova u M. M. Bachtina (1980 [1963]); koncepci dialogického a ambivalentního slova, jež má povahu „vnitřního dialogu", absolutizuje J. Kristeva přenesením modu -» dialo-gičnosti ze slova na celý text; i. se u ní pak jeví jako nutná vlastnost každého textu (a zároveň jako podmínka, resp. nový status -» semió-zy: namísto -> reference -> znak - denotát nastupuje právě vztah intertextový); tuto totalitu, pro niž byla Kristeva často kritizována, postulují i jiní autoři (H. Bloom, který pojmem -» úzkost z vlivu naznačuje břemeno zděděné literární/textové tradice, jíž se nelze vyhnout; R. Barthes, pro nějž je i. nutnou podmínkou každého textu a který chápe text jako síť citátů, část obecné kulturní textury, či M. Foucault, jenž pojímá text jako součást -» diskurzu1: kniha pro něj nemá hranice, je uzlem v rámci sítě). Totalizující chápání i. vede k představě „vyčerpané" literatury (Barthes), která již nutně opakuje samu sebe, a k představě autora, který se stává mnohem spíše komentátorem či pořadatelem byvších textů než výsostným tvůrcem; další vývoj diskuse s absolutizováním pojmu polemizuje (viz K. Stier-le a L. Doležel). Zásadním argumentem je tvrzení, že text se v pojetí i. nerozplývá v jiných textech, ale naopak se stává podnětnějším a zhutňuje se; tento fakt je ostatně „zcela v souladu s představou dialogické povahy výpovědi, jak ji koncipuje M. M. Bachtin, .praotec' intertextového myšlení: pokud konstatujeme vztah jedné výpovědi k jiným výpovědím, tato promluva v nich nemizí, nýbrž teprve nyní vyvstávají její svébytné rysy a síly, které koncentruje" (Koblížek 2009b, s. 168). - U G. Genetta (1982), jenž s Kristevou sdílí odmítání autorského záměru, je i. pojata jako rámec, v němž text funguje jakožto text a zároveň jako půda jeho smyslu. Dochází zde však k termino-
243
INTERTEXTUALITA
INTERTEXTUALITA
logické diferenciaci: ekvivalent obecně sdíleného pojmu i. u Genetta představuje pojem -»transtextualita, zatímco intertextualita je jedním z pěti jejích subtypů (viz -»intertextualita2). V intertextuálním vztahu (jakožto podtřídě vztahu transtextového) je přítomný text artikulovaný a denotativní a představuje bázi nepřítomnému, neartikulovanému a konotativnímu textu (viz -» denotace, -» konotace). -V českém prostředí se i. věnoval M. Otruba (1994), pro nějž je obecnou vlastností textu (jako u Kristevy a Barthesa). Otruba přitom navazuje jak na pojetí užší (navazovací vztah, tj. de facto vztah -» pretextu a -» posttextu), tak širší (i. jako genetická podmínka textu) zároveň. I. („mezitextovost") chápe jako vztah podmiňovací a jako problém sémiotický (vztah mezi -» znaky, který může zahrnovat i znaky neumělecké a neverbální, tj. -» synkreze). Analýze podrobil též axiologické aspekty: intertextuálně konstruovaný text chápe jako místo „axiologického neklidu", tedy střetávání axiologie pretextu a (axiologicky dominantního) posttextu. Pro M. Červenku (1996) představuje i. (vedle syntagmatičnosti, paradigmatičnosti a intra-textuality) čtvrtou dimenzi literárního díla; je nerealizovaná (v tom se podobá ose paradigmatické, viz -» paradigmatičnost) a časová (osa syntagmatická, viz syntagmatičnost) a v návaznosti na širší, kulturní chápání i. spojuje text s ostatními znakovými systémy umělecké i neumělecké povahy. Červenka (1996 [1991]) též do lyriky uvádí Bachtinův princip dialogičnosti, jejž Bachtin lyrice upíral (Červenka 1996 [1991]). Specifickým přínosem je koncept lingvoliterární historie A. Sticha, jenž sleduje konotace uchovávané uvnitř jazyka, chápané jako zdroj dynamického významu literárních děl (Seifertova Světlem oděná, 1999). Podrobněji se teorií i. zabýval J. Homoláč (1996); pro něj je i. užší pojem než „mezitextovost" (chápaná jako libovolný vztah mezi texty). Intertextualitou rozumí moment, kdy se „jistá část, rovina nebo jistý výstavbový princip pretextu stávají součástí navazujícího textu, ale i případy, kde se díky již existujícím vztahům k jinému textu zvýznamňuje i to, že jistá část, rovina pretextu převzaty nebyly. Podstatou intertextovosti tedy není přítomnost pretextu (jeho části) v navazujícím textu, ale to, že se součástí významové výstavby tohoto textu stává vztah k pretextu" (Homoláč 1996, s. 47); akcentuje se zde tedy role ->• recepce. S pojmem -> fikč-ní svět spojuje i. L. Doležel (2003); i. je pro něj vlastnost -»textury
244
INTERTEXTUALITA
INTERTEXTUALITA
(intertextuální význam je obsažen ve slovech, frazeológii, citátech, klišé apod., je tedy složkou intenzionálního významu textu), ovšem intertextuální spoje existují též na úrovni fikčních světů (ty se pak -coby extenzionální jevy [-^> extenzionální struktura fikčního světa] na textuře nezávislé - stávají kolujícími předměty kulturní paměti a v čase a prostoru se přenášejí jako extenzionální entity nezávislé na svých původních texturách; i. se tak jeví jako zřetězení fikčních světů; srov. -» sdílený fikční svět). Doležel výrazně kritizuje absolutizování i. (Kristeva, Barthes), které chápe jako neplodné; postuluje restriktivní a s interpretací spjatou i. (Doležel 2000, Fořt 2005) vymezenou aluzemi mezi fikčními světy -» prototextu a -» metatextu, která nakonec ústí do pojmu -»literární transdukce. Estetický význam i. nechápe Z. Mathauser v rozpoznání pretextu, ale v estetické distanci, vytržení z „pravděpodobnostního kritéria" (Mathauser 2005a, s. 62), jež s sebou zobrazení/intertextový konstrukt přináší. - V obecnějším rámci -» literární komunikace, jež umožňuje dopad intertextuální teorie rozšířit např. i na překlady, výklady, verbální přetlumočení atd., zkoumal i. příslušník nitranské školy A. Popovic (1983); ekvivalentem pojmu i. je u něj pojem metatextovost. - V případě i. se výrazně mění -» extenze pojmu: původní užší, lingvisticky založené chápání i. záhy přesáhlo do jiných oblastí: pojem i. se stává klíčovým termínem pro povahu textu, autora, literárních dějin i dějin kultury obecně; tento posun je charakteristický pro postmoderní myšlenkový kontext (srov. -» postmoderna). Jako soubor minulých promluv, které k nám dospívají řetězcem interpretací a reinterpretací, definuje i. P. Ricoeur; pracuje tak s představu tradice i vývoje; naopak tendenci i. k marginalizaci až úplnému odstranění temporality textu zdůrazňuje P. Zajac: díky i. se „v literárním textu mění časová ná-slednost na prostorovou souběžnost" (Zajac 2009, s. 37). Kulturně-teoretický aspekt pojmu i. rozpracovává R. Lachmann(ová); i. pro ni má dvojí význam: jednak je chápána jako „paměť textu" (psaní je „akt paměti" a současně i „nová interpretace knižní kultury"), jako paměť, zásobárna předchozí kultury, jež formuluje „dynamicky plu-rální konstituci smyslu" a „směřuje k dvojímu, polyvalentnímu čtení"; funkce této kulturní paměti nespočívá v akumulaci dat, ale ve „vytváření symbolů" (Schahadat 1999, s. 362). Zároveň Lachmann(o-vá) označuje pojmem i. čtvrtou z veličin při analýze intertextově or-
245
INTERTEXTUALITA
INTERTEXTUALITA
ganizovaného textu (vedle -» genotextu, fenotextu a -» referenčního signálu), pojímanou „jakožto ona nová textová kvalita, která vyplývá ze vztahů mezi fenotextem (viz genotext, fenotext) a referenčním textem, které jsou garantovány a implikovány referenčním signálem" (Lachmann 1984, s. 136). Podstatné však je rozpracování vztahu mezi literaturou a širším polem kulturní historie a tradice; intertextuální strategie (způsoby, jakými posttext navazuje na pretext) se pak jeví i jako strategie zacházení s kulturním dědictvím (je buď přepisováno, nebo rozepisováno, nebo se ->■ posttext jeví jako pokus o popření a vymazání -» pretextu - splývá zde s pojmem -» tropus H. Blooma); Lachmann(ová) definuje dvě trojice těchto strategií: i. -» soumezná, ->•i. podobnosti a -»■ tropiku, resp. -» participaci a -> transformaci; -Postupné vymaňování pojmu i. ze sféry umělecké kulminuje v kontextu => nového historismu, kde se zdůrazňuje propojení textů uměleckých s „texty" politickými, sociálními aj. a kde se již opouští představa „privilegovaných" textů (^ textová reference, -» systémová reference). Zároveň je to moment dalšího rozšíření významu pojmu i., kdy je možno mluvit o jeho sociálním a politickém (mocenském) rozměru; i. přestává být pouhým vztahem textů, ale zahrnuje i kontakty textů, společnosti a ->•ideologie a také strategie těchto kontaktů. Obecněji sémiotického modu (-> sémiotika) se dotýká mj. J. Kris-teva a R. Barthes. Kristeva definuje i. jako transpozici jednoho znakového systému do jiného, tedy nejen „kontakt mezi literárními texty, nýbrž i [...] interakci mezi textem a společností, textem a dějinami" (Schahadat 1999, s. 359); i. se tak dostává do sféry tzv. -> translingvistiky (srov. též -> ideologéma), kde je jako text možno chápat jakýkoli znakový systém. U Barthesa dochází k dotyku s pojetím kultury jako textu (viz -»text), jak bylo propracováno v => tar-tuské škole, zvi. u J. M. Lotmana a B. A. Uspenského. Obdobně podle P. V. Zimy (1999) nelze i. chápat pouze jako „vnitřněliterární dialog", protože do literatury se vždy vtahují i jiné entity; Zima tak dělí i. na „interní i." (míní se vnitřněliterární dialog) a „externí i.", která se vztahuje na „literární přepracování neliterárních diskurzů, např. filozofie, politiky, vědy atd." (Zima 1999, s. 45) a nabývá významu zvi. v kontextu -» postmoderny. J. Kristeva přináší chápání pojmu i. ovlivněné psychoanalýzou; intertextovost chápaná jakožto „rozhraní mezi nevědomými pudy a sociálními formami", mezi „nevědo-
246
INTERTEXTUALITA
INTERTEXTUALITA
mím a sociální sférou" (Schahadat 1999, s. 359), jako spor dvou modalit konstituujících jazyk, tj. dispozice k formulaci definic a dispozice k rozpuštění těchto definic se jeví jako modalita konstituující jazyk: „na všechny výpovědi lze tudíž pohlížet jako na křižovatku přinejmenším dvou textů - produktů sociálního významu a nevědomé touhy - a tudíž jako na projevy intertextovosti" (tamtéž). I. tak představuje práh mezi vědomím a nevědomím, kde spolu vede dialog sociální a psychická sféra (Morrisová 2000 [1993]). - Neustálé rozšiřování kompetence teorie i. vedlo Lachmann(ovou) k precizování možných přístupů k problematice i.: odlišuje tak -»i. textově teoretickou, -> textověanalytickou a -» literárněkriticko-kulturolo-gickou. - Hlavní problémové okruhy pojmu i. jsou jednak (1) samotný pojem textu, dále (2) podvojný text (-» podvojný znak) a jeho -» čtení a konečně pojem smyslu a (3) spor i. a tradice a pojem -» autora. - (1) K problematice textu: k entitám zkoumaným v rámci teorie i. náleží v prvé řadě sám text: i. jednak může klasifikovat vztahy mezi texty (pak liší v rovině časové pretext a posttext, -»■ intratext, -» sub-text, -> manifestovaný text, -> referenční text; časovou dimenzi -sukcesivitu - chápe jako „zcela základní" i Červenka [1996, s. 35]; v rovině transformace smyslu fenotext a genotext, -» proto text a -» metatext), jednak může zkoumat i text sám, stávajíc se tak de facto poetikou: u Lachmann(ové) se i. jeví jako klíč k jazykové organizaci (post)textu (-» latentní intertextualita, -» intendovaná intertextua-lita); u J. Cullera k takové podobě intertextové teorie směřuje jeho představa pragmatických -» presupozic (jako normotvorného okolí, v němž je text recipován; srov. níže). - (2) Okruh podvojného textu a jeho čtení: Myšlenka podvojnosti textu či dvojího významu (uvozená Bachtinovou -> dialogičností a ambivalencí slova) vede k výzkumu intertextových aluzí (citát, narážka, -» sylepse, -> podvojný znak, -»■ anagram, -> paragram), jež vedou k specifickému čtení, které pod povrchem jednoho textu tuší stopy textu jiného (a toto jiné musí brát v potaz, viz -» dvojí kódování); dvojný znak vede v důsledku k chápání pisatele jako -> čtenáře (resp. pisatele, který napsaným zdvojuje přečtené). Psaní, které pak aktivuje pasivní, receptivní čtení, tak můžeme charakterizovat jako „produktivní čtení". Viz též -> čitelný, psatelný text - Otevřená zůstává otázka lokace pojmu i. v klasickém trojúhelníku autor - text - čtenář. U Bachtina je i. situována
247
INTERTEXTUALITA
INTERTEXTUALITA
do estetiky produkce; spolu s mizením pojmu autor (-» smrt autora) se pozornost přenáší na text sám (čtenář už není chápán jako entita, jež textu předchází, ale spíše jako pluralita jiných textů, nekonečný kód); tak Kristeva chápe i. jako aktivitu textu, v níž tento plodí inter-textovost. Naopak u Riffaterra je intertextovost postulována jako záležitost vnímání (stává se způsobem vnímání textu, správným způsobem literárního čtení); na základě tohoto postoje vymezuje i. Homoláč (viz výše). Jako završující je možno chápat stanovisko Lachmann(ové), u níž daná otázka vlastně mizí: v jejím pojetí prostoru paměti ustupuje otázka po umístění intertextuality do trojúhelníku autor - text - čtenář do pozadí, protože autor i čtenář se na textu podílejí stejnou měrou. - (3) Okruh i. versus koncepty tradice a vlivu; problematizace autora a smyslu: Jelikož z hlediska i. se literatura nejeví jako v čase rozložená množina po sobě následujících textů, ale jako univerzum textů, může se teorie i. vyrovnat s tradičním pojmem vlivu: působení textu na text není omezeno jednosměrným časovým hlediskem (od staršího k mladšímu), ale je obousměrné; tuto kvalitu i. reflektují pojmy fenotext a genotext J. Kristevy, jež akcentují transformační povahu recipročního vztahu. Vývoj teorie i. představuje model odmítání pevného smyslu, k němuž se vztahovala představa tradice. Ta předpokládá pevný smysl, ke kterému jsou „posttexty" vztahovány (např. klasické -» mýty [Svatoň 2004]). Zatímco modernistická i. byla ještě hledáním pevného smyslu (pravdy) a subjektivní identitou ovládána, postmoderní i. na toto hledání rezignovala; modernistické intertextuální hledání se mění v postmo-dernistickou intertextuální hru; postmoderní subjekt není schopen intertextového sjednocení, nebo jej vědomě odmítá (Zima 1999). Spolu s představou pevného smyslu odmítá postmoderní teorie i. v důsledku vůbec představu tvořícího autora (jakožto jejího garanta, viz -> subjekt vypovídání, výpovědi, -» smrt autora, -> funkce autora) a pojmy příbuzné (např. romantický pojem „génia", cen-tralizovanost a hierarchizovanost textu, jenž se nadále jeví jako decentralizovaný a dehierarchizovaný); i. tak zbavuje text tyranizu-jícího autorského hlasu; srov. též -» hypertext u Barthesa. V návaznosti na představy o -» anagramu u F. de Saussura se ve hře ocitá představa „produkce". - Spolu s mizející představou autora mizí v teorii i. také historičnost textu a teleologického literárního vývoje:
248
INTERTEXTUALITA
INTERTEXTUALITA
texty se stávají „vlnami v anonymním intertextuálním toku" (Doležel 2003); namísto zájmu o konkrétní texty, jež by tvořily pretexty, navrhuje Culler představu presupozic jako toho, co existuje před textem; tyto presupozice si však vytváří až text jakožto svůj pretext; zároveň jsou to právě presupozice, které zakládajíce intertextuální vztah zakládají i poetiku (např. určitého žánru); zde se pojem i. sbližuje s pojmem -> interdiskurzitiva (N. Fairclough). - Rehabilitaci smyslu textu jako takového a s ním spjaté centralizovanosti textu přináší K. Stierle: -»• dílo podle něj zakládá významové pole, do kterého sice vstupují jiné texty, ovšem vždy respektujíce střed tohoto pole, jímž je ono dílo; identita díla tak vzdoruje jeho otevřenosti a nedourče-nosti (Stierle 2000, s. 356); podle téhož autora nemá v případě i. smysl mluvit o dialogu mezi texty, protože dialog předpokládá autonomii komunikantů, již právě i. ruší. Stejně se pokouší uchovat a zaručit jistou linii smyslu M. Riffaterre (hledání „centrálního textu"; pokus postulovat pozdější text jako autoritu, která kontroluje sémantický pohyb ->■ podvojného znaku). Viz též -» vypovídání, výpověď2, => intertextualita, -» kontext1. Srov. -» extenzionální, -» externí, -» horizontální, -»• intendovaná, -»• interní, -» konstitutivní, -» latentní, -»literárně kriticko-kulturologická, -» manifestovaná, -» podobnosti, -» soumezná, -»• textověanalytická, -»textově teoretická, -» vertikální i. *Lit.: Bachtin 1980 [1963], Barthes 1977 [1968], Červenka 1996 [1991], Červenka (1996 [1991]), Doležel 2003 [1998], Doležel 2000 [1990], Genette 1990 [1979], Genette 1993 [1982], Fořt 2005, Hodrová 2003, Holthuis 1992, Homoláč 1994, Homoláč 1996, Koblížek 2009b, Lachmann 1984, Lachmann 1996, Lachmannová 2001 [1990], Lach-mannová 2002 [1990], Lachmannová 1994, Kristeva 1999, Lotman 2003 [1971], Lotman 1981, Rathause 2005, Morrisová 2000 [1993], Otruba 1994b, Pechar 2002, Popovic 1983, Broich - Pfister 1985, Scha-hadat 1999 [1995], Stierle 2000, Stich 1999, Uspenskij 1991, Zajac 2009, Zima 1999. **-pš-
intertextualita2, u G. Genetta (1982) je i. prvním z pěti subtypů ->■trans-textuality. Genette ji definuje jako vztah dvou či více -»■ textů, kdy jeden je v druhém více či méně doslovně přítomen („efektivní přítomnost jednoho textu v druhém", Schahadat 1999, s. 361) např. ve formě citátu, -» aluze, pastiše či plagiátu; tyto typy se liší jak mírou
249
INTERTEXTUALITA
IRONIE
explicitnosti, tak mírou doslovnosti. Genette výslovně upozorňuje, že jeho pojetí i. je užší než obecně chápaný význam slova (-» inter-textualita1); s tímto běžným významem je shodný Genettův pojem -» transtextualita. *Lit.: Genette 1993 [1982], Schahadat 1999 [1995]. **-pš-
intertextualita podobnosti, u R. Lachmann(ové) jedna ze tří podob vztahu -» manifestovaného textu k -» subtextu popisujících vztah mezi literaturou a širším polem kulturní historie a tradice, kde se tyto strategie jeví zároveň jako strategie zacházení s kulturním dědictvím. V případě i. p. se -» posttext a -» pretext navzájem překrývají a navazují mezi sebou paradigmatický vztah („dřívější text je vepsán do novějšího na základě podobných struktur jako paradigma", Schahadat 1999 [1995], s. 365). Strategie i. p. kulturní dědictví přepisuje. K dalším dvěma strategiím viz -> soumezná intertextualita, -> tropika. Viz -» intertextualita1. *Lit.: Schahadat 1999 [1995]. **-pš-
intradiegetická rovina viz -» narativní roviny
intratext, v terminologii R. Lachmann(ové) pojem užívaný ve smyslu -» posttext.
ironie (z řec. eirôneiä, „klam, předstíraná nevědomost, posměšek"), rétorický efekt, jehož podstatou je rozpor mezi tím, co se říká, a co se tím míní, skutečným obsahem sdělení je totiž pravý opak řečeného. -Na pojmu i. dlouho ulpíval prvotní význam lstivého klamu, pokrytectví a povrchnosti. U Sokrata a Platóna ovšem pojem i. získává hlubší význam: už nejde o prázdné tlachání nebo klam, nýbrž o to, co sice navenek jako klam vypadá, ale svou podstatou je opakem tohoto zdání. - Quintilianus v Základech rétoriky (přibl. 95 n. 1., 1985) rozlišil tři druhy (či stupně) i.: (1) i. jako krátkou řečovou figuru vsunutou do jinak souvislého textu, (2) i. jako styl komplexního textu a (3) i. jako celkový životní postoj konkrétního člověka. Takový se Quintilianovi zdál Sokrates: předstíral, že nic nezná a že obdivuje druhé, jako by byli moudří; v Platónových dialozích „snaživě" přijímá názory protivníka - aby v posledku ukázal jejich pomýlenost (sokratovská i.). Ve středověku se i. z estetického povědomí téměř vytrácí, neboť je vnímána jako příliš podvratná, a pokud se zmiňuje, je většinou hod-
250