… a tu tedy jsem,

                                        ničím nezcizován, …


                                           (Zbyněk Hejda)




HLAS


Dnes už spíš mlčením

mluví ke mně ten hlas –

a možná jinde a skrz jiná ústa

znějí ta slova…


Dítě jde se psem

podél zdi do kopce:

člověk a zvíře v podivné vzájemnosti,

člověk a zvíře v houstnoucí tmě.


Jinak je klid.

Jen stíny oblaků

se sunou po trávnících

                sousedního parku:

bělavé skvrny na vysokém nebi.


Dítě jde do kopce.

Jak čepel bořící se do neznámé hmoty

bez odpovědi.


(Petr Halmay)


…


Být stínem na práh tištěn.

Po vlastní černi znát se.

Rozhrnout mraveniště

až k matce.


(Bogdan Trojak)













…

Ostrá motyka

opřená o dveře

se pohnula

aby

poodlepovala tenkou

dlaní zamrzlou hlínu

vyčichla studeným

nosem zelený list

a zasmála se dřevěně

když se opět opřela

o dřevěné dveře

Ještě tu byl jiný zvuk

To ano ten pes ale i jiný

ještě další jiný zvuk


(Petra Strá)


…



Skončil jsi někde jinde,

než když jsi tehdy začínal.

Přílišný princeznin dech

tě vůní vyzval do kina:


„Takovej film jsi ještě neviděl!“

-          Už jsem je všechny viděl.

V oparu bramborových povidel

a ve stříbřité bídě


budem se klížit proletářsky,

v kouřích a trochu zkouřeně

Bublinky shánět pro šampaňský,


hladit svou kůži na ženě.

Vstříc hvězdám pálit krátké marsky

a žhavit život, jenž se naskyt.


(Norbert Holub)















…

8. 6. 95


Žena žeroucí rybu, která padá jí

na stůl. Žena se sklání a vcucává

do sebe těžce trup té nebohé

marinované oběti. Pak jiná žena

a jiní muži a někde tam i já – výlupek

nedobroty – dlouhými doušky

piju pivo. Hospoda prázdná, plné

oči slz. Miluji? Jsem toho vůbec

schopen? Snad bez citu. Na plakátě

přede mnou další žena žmoulá si svá

ohromná ňadra a tváří se šibalsky

na fotografa, na celý přítomný svět.

Jsem nepřítomen, nepatřím sem,

a snad proto nejprve povylézá můj

jazyk a padá do popela na stole, pak

o sklenici vedle začínají zvonit mé

zuby. Uloupnutý nos visí jenom

na vlásku, oči koulí se pod stolem

a uši, jako noční motýli, ulétli oknem

na ulici.  Prsty běží do všech stran

jako vyplašené myši. Žaludek puká

a z něj vylézá štíhlý had střeva, který

zakusuje se ihned do mého krku.

Mravenci vlasů ožírají dutou leb...

Pak náhle jsem ožil. Pln života, pln

potvor nevídaných, pln živé smrti

s hrůzou zjišťuji, že skutečně sem

patřím.


(Miroslav Salava)



…

jednoho dne přivedla sklenáře

zručným tahem mi vyfoukl

mozek levým uchem

a tím pravým vdechl mi

skleněný mozek

a šel


když se teď ráno češu

zrcadlo se na mne směje


(Martin Švanda)