RUNO SCHUIZ PŘELOŽILI OTAKAR HARTOS, ERICH SOJKA, VLASTA DVOŘÁČKOVÁ, IVETA MIKEŠOVÁ nioBoiř' it riíctir HRMO 4 (? Tra ml it ion ©Otakar Bartgíř Erich Sojka, Vlnu DvoUtkoví, \vcti Mikflovi, 1¥Í8 K |> 11 ojf v c © Olilar fiartpř, 1988 SRPEN 1 V červenci nduždčl můj otec do lázni a nechával mé s matkou a starším bratřeni napospas omamným let nim dnům,, vyběleným žárem. Oblouzení světlem, listovali isme v te velké krize prázdnin, jejíž všechny stránky planuly jasem a na dně měly dužinu zlatých hrášek,, sladkých k omdlení. Adéla se za prozářených jiter vracela jako Pnmona z výhně rozplailulěhu dne a vysypávala i košíku barevnou nádheru slunce -lesklé tresne, plné vody půd průhlednou slupičkou, tajemné černé višně, jejichž vůně předstihovala ta. co splňovala chut, i meruňky, jejichž zlatá dužina obsahovala podstatu dlouhých odpoledni; a vedle K čisté poezie ovocných plodů vytahovala pláty masa s klaviaturou telecich žeber, nalité silou a výzivnosti, chaluhy zeleniny podobné zabitým hlavonozcům. a medúzám - suroviny oběda s chuti ještě nczformovariou a jalovou, vegetativní a telurické ingredience oběda s divokou polili vůni. Temným bytem v prvním poschodí domu na náměstí každý den *kť> naskrz procházelo celé veliké léto: ticho chvějících se vzdušných sloji, Čtverce jasu, snící na podlaze svůj horoucí Sin, melodie k "li vrátku, vydolovaná z nejhlubsi zlaté žíly dne, a dvft tři takty rcľrčnij hraného kdesi na piane, znova a znova umdlévající vc tlunci na bílých chodnících a zttacené ve výhni hlubokého dne. Po úklidu spouštěla Adéla na pokoje stín stažených plátěných rolet. Barvy pak klesaly O oktávu niž, pokoj se naplňoval setem, jakoby pohroužen do světla, mořské hlubiny, ještě matněji se nJi:i/il v /iľLcinxh /r^ulki.li - -i cek dne ixidcíhnval na roletách. lehce zvlněných sněním polední hodiny V sobotu odpoledne jsem chodíval s mačkou na procházku. Z, pritmí síně se vstupovalo rovnou do sluneční lázně dne Kolemjdoucí, brodici mí zlatem, měli oči přimhouřené žárem a jako zalepené medem a odchliply hnrní ret jim odkrýval dásně ä zuby-A vSichni, kdo se brodili tím zlatavým dnem, měli primasu vedra, j,ik\;sl a v zásuvkách, po měsíce nedotčených, |snn- otavoval i nečekané věci. V dolních pokojích bydleli priručí a v noci n.i^ mnohdy budilo jejich sténáni, vyvolávané ťloěnimi můrami. V zimě byla venku ještě hluboká noc, když otec sestupoval do těch studených a temných světnic a svíčkou před sebou plašil hejna stínů, které pak po stranách ulétaly po podlaze a stěnách. Sel budit těžce chrápalici spáče ze spánku tvrdého jako kámen. Při svitu svíčky, kterou jim tam nechal, se líně vyhrabávali ze špinavého pelechu; sedali si na postel, natahovali bosé a ošklivé nohy a s ponožkou v tul e se jušce chvíli oddávali rozkoši zívání -zíváni proiažcného až ke smyslnosti a k bolestné křeči patra jako při prudkém zvraceni. V koutech nehybně seděli mohutni švábi, zveličeni vlasmi m Stínem, kterým každého z nich obtížila planoucí svíce a který se od nich neodloučil ani tehdy, když se některý z těch plochých bez- hlavých trupů dal najednou do nepřirozeného pavoučiho běhu. V t č dobé zaca! můj otec churavet. Už v prvních týdnech oné Časné zimy se stávalo, že trávil celé dny v posteli, obklopen lahvemi, pilulkami a účetními knihami, které mu přinášeli z účtárny. Hořký pach nemoci se usazoval na dně pokoje, jehož tapety houstly temnější spleti arabesek. Večer, když matka přicházela z krámu, býval podráždený a hni davý, vyčítal ji nepřesnosti ve vedeni účetnictví, tváře mu rudly a rozohňoval se aí k nepřičetnosti- Vzpomínám si, Že jsem ho jednou, když jsem se pozde v noci probudil ze spánku, uviděl, jak "v košili a bos běhá sem a tam po kožené pohovce, a tak dává před bezradnou matkou najevo své pubouřeni- Jinédny býval klidný, soustředěný a zcela se nořil do svých knih, naprosto ztracen v labyrintech spletitých výpočtů. Vidím ho, jak se ve světle čadící lampy, přikrčený mezi polštáři pod velikým vyřezávaným čelem postele, kýve v nehlasné medi a hlavou vrha na stěnu obrovský stín. Chvi krm mu hlava vynořovala z toho účetniervi, jako kd chtěl zalapat po dechu, otvíral ústa, znechucené mlaskal jazykem, který byl Suchý a hořký, a bezradně se rozhlížel, jako by něco hledal. V té době se stávalo, že se ttie vykradl z postele do rohu pokoji ke stěně, na které visel jeho důvěrné milovaný nástroj. Byli to jakási klepsydra nebo veliká skleněná fióla, rozdělená na unce a naplnená tmavým roztokem. Otec se s dm přístrojem spoiov.il dlouhou gumovou hadici, podobnou pokroucené bolestné pupeční litaei Uvln 22 2i šňůře, oči mu temněly a do zbledle tváře se pak vtiskoval výraz Utrpení nebo jakev zvrácené rozkoše. Potom opět následovaly dny tiché, soustředěné práce, protkané osamocenými monology. Když tak seděl ve světic stolni lampy, obložen polštáři ve veliké pn«rck a pokoj nabýval obrovských rozměrů nábore ve si inu aha Žúru,, jenž bo spojoval s velikým živlem městské noci 3ta oknem - i bez díváni otec pociťoval, že ho prostor obrůstá pulsujícím houštím tapet, přesyceným šepoty, sykoty .i ms .n mi l V/ ■ 11 v ,'i 11 ■" slyšel r c-11 komplot plný ipjkjgncckýdi, koketních zamrkaní oček řasících mezi květy ušních boltců, které naslouchaly, a temných úst, která se usmívala. Zdánlivé se v takových chvílích nořil ještě více do práce n kalkuloval a sčítat, neboř sc bál prozradit hněv, který jim lomcoval, a bránil sc pokušeni vrhnout se* prudkým výkřikem naslepo vpřed a nachytat plné hrsté oněch kadeřavých arabesek. OOich svazků OČÍ a uli, které íe sebe vyblouznila noc a které ted rostly, zmnohu-näsobovaly sc a nepříčetně si z mateřského pupku temnoty vymýšlely stale nové výhonky a odnože. A uklidňoval sc, teprve když s odlivem noci tapety vadly, svinovaly sc, ztrácely listí a květy podzimně prořidaly a propouštěly vzdálený úsvit. Potom za štěbetáni tapetových ptáků ve žlutém zůmnim úsvitu usínal na několik hodin hustým, černým spánkem. Po celé dny a týdny, kdy se zdálo, ze je pohroužen do zapeklitých kontokorentů* jeho myšlenky tajné vrůstaly do labyrintů vlastních vnitřností. Zadržoval dech a naslouchal. A když sc jeho zrak, zbělelý a kalný, vracel z oněch hlubin, úsměvem ho uklidňoval. 24 Nevěřil ještě oněm požadavkům a návrhům, které na něho dotíraly, a odmítal je jako néeo absurdního, Ve dne SC to jevilo jako rozvažováni, přesvědčováni a dlouhé monotónni Úvahy, vedené polohlasné a plné humorných meziher a sptýmovného škorpení. Ale v noci sc ty hlasy .zvedaly vášnivěji. Znovu a čím dál důrazněji a pádněii byl o něco žádán a slyšeli jsrne, jak rozmlouvá s Bohem, jako kdyby ho prosil a bránil se před něčím, co úporné naléhalo a něčeho se domáhalo. Až jednou v noci se ten hlas zvedl hrozivě a neodvratně a dožadoval sc, aby mu vydal svědectví ústy a vnitřnostmi svými. A uslyšeli jsme, jak do něho vstoupil duch; i zvedl se v cele své výši Z postele, rostl prorockým hněvem a dusil se halasnými slovy, která ze sebe vyrážel jako kulomet. Slyšeli jsme hlomoz bitvy a otcův sten, sten titána se zlomenou kyčli, který se nepřestává rouhat. Neviděl jsem nikdy starozákonní proroky, ale při pohledu na onoho muže, kterého povalil hněv boží a který sc teď, široce rozkročen na ohrovském porcelánovém nočníku, zakryl vichrem ramen, oblakem zoufalých zprohýbamn, nad nimiž sc ještě výše zvedal jeho cizí a tvrdý hlas - pochopil jsem boží hněv svatých mužů. Byl to dialog hrozný jako řeč hromu. Zkrouceniny jeho rukou trhaly oblohu na kusy a v prasklinách se objevovala tvář Jehovy, napuchla hněvem a plivanci kletby Nedívaje se viděl jsem ho, strašlivého Demiurga, ležícího na temnotách jako na Sinaji, s mohutnýma rukama opřenýma o kousolu záclon a s obrovskou tváři priiisknutou k horním okenním tabulkám, na kterých sc nestvůrné zplošťoval jeho masitý nos. 25 Slyšel psem jeho hlas v přestávkách otcovy prorocké tirády, slyšel jsem,, jak se mohutné od frknuti jeho vzdutých pysků, od něhož řinčely okenice, misí s výbuchy otcových kleteb, ilářků a hrozeh. Chvílemi hlasy utichaly a tiše hc choulily jako sel esteru' vetru v nočním komíně a potom opět vybuchovaly velkým, hlučným ha lasem, bouři smíšených vzlyků a kleteb. Najednou se s temným Ai'iváním otevřelo okno a plachta temnoty prolétla pokojem. V záři blesků jsem spatřil, jak otce v rozevlátém prádle M strašným, zaklenim vylévá mohutným šplichancem obsah Horníku y nki,:i do noci, šumící jako mušle. II Otec pomalu chřadl a ztrácel se před očima. Přikrčeny pud obrovskými polštáři, s divoce naježenými chomáči šedivých vlasu, polohlasně rozmlouval sám se sebou. hlubin-*- ponořen do jakýchsi zapeklitých vnitřních záležitostí, Zdilo by se, že se jeho osobnost rozpadla na mnoho navzájem znesvářených a divergentních jástvi, neboť se sám se sebou hlasitě hádal, usilovné a vášnivé vyjednával, přesvědčoval sea prosil, a potom se zase zdálo, že předsedá shromáždění mnoha zákazníků, které se snaží s vynaložením veškeré horlivosti a výmluvnosti usmířit- Ale pokaždé se tyto halasné schůze, plne horoucích temperamentů, nakonec cřištily v kletbách, zlořečeni a nadávkách. Potom nastalo údobí jakéhosi utišeni, vnitřního uklidněni <í blažené pohody ducha. Na posteli, na stole a na podlaze byly opět rozloženy velké Folianty a jakýsi henediktýnský klid se rozhostil ve světle lampy nad bílými pecinami a nad otcovou schýlenou šedivou hlavou. Ale když se matka pozdě večer vracela z krámu, 01 cc ožíval, volal jí k sobě a hrdé ji ukazoval skvělé barevné obtisky, kterými pečlivě vylepil stránky hlavní účetní knihy. Všichni jsme si v té době všimli, že se otec den po dni začal rineušuvat jako ořech, který se ve skořápce sésychá, Ten zánik však nebyl ani v neímenším doprovázen úbytkem sil. Naopak, zdálo SC, Že se jeho zdravotní stav, nálada a pohyhlivost zlepšuji. Často se v té době hlasité a štébetavé smál, přímo se zalykal smíchem, anebo klepal na postel a odpovídal si po celé hodiny v různých tóninách „dále". Občas slezl z postele, vyšplhal se na skříň, á přikrčen u sttopu, cosi přerovnával ve starých krámech, celých rezavých a zaprášených- Někdy si stavěl dvě židličky přúti sobe, vzepřel se rukama o opěradla, houpal mihama dopředu a dozadu a s rozzářenýma očima hledal v našich tvářích výrazy obdivu a povzbuzení. S Rohem se zřejmé smířil docela. Někdy se v noci v okně ložnice objevovala tvař vousatého Demiurga, zalitá temným purpurem bengálskeho ohně, a chvíli se dohrotivé dívala na hlubokého spáče, jehož zpívavé chrápání jako by putovalo daleko po neznámých prostorách snových světů. 2tt 17 Za dlouhých, pološerých odpolední té pozdni zimy zalézal můj otec občas na celé hodiny do kumbálů přecpaných různým haraburdím, a cosi tam usilovné hledal. U oběda sc často stávalo, že když jsme vsích r k i usedli kt- stolu, oícc chyhěl. Maika pak musela dlouho volat; .Jakubcí" a tlouci lžičkou do Atolu, než vylezl z nějaké skříně, polepen cáry pavučin a prachu, se zrakem nepríčetným a pohrouženým do spletitých záležitostí, 0 nichž věděl jen on a jimiž byl zaneprázdněn Někdy se vyškrabal na konsolu záclony a bral na sebe nehybnou pózu, symetricky k velkému vycpanému supovi, který byl zavěšen na stěně z druhé strany okna. V té nehybné, přikrčme póze. se Hodeným 7.rakcm a s vychytrale usměvavým výra/cmi tam setrvával po celě hodiny a potom najednou, když někdo vstoupil, zatřepetal rukama jako křidly a zakokrhal jako kohout. Prestali jsme si vjínut těch výstřednosti, do kterých zabředAval den ze dne hlouběji. Jako kdyby se úplné osvobodil od telesných potřeb, po týdny nepřijímal potravu a každým dnem se hlouběji a hlouběji nořil do spletitých a podivínských záležitosti, pro které jsme neměli pochopeni. Nedosažitelný pro naše přesvědčováni a prosby, odpovídal úryvky svého vnitřního monologu, jehož průběh nedokázalo narušit nic vnějšího, Věci>é zaneprázdněný, chorohnč roznícený, s rumenci na suchých tvářích, nevnímal a přehlížel nás. Zvyklí jsme si na jeho neškodnou přítomnost, na jeho tiché brebentěni, na to dětinské, do sebe ponořené štěbetáni, jehož tryl-ky probíhaly jakoby na okraji našeho času. V té době už mizel někdy na mnoho dni, zapadal někam do zastrčených zákoutí bytu a nebylo možno ho nalézt. Postupné nás tato mizeni přestala znepokojovat, zvykli jsme st na ně, i když sc po mnoha dnech znova objevil, o několik coulů menši a hubenější, nevěnovali jsme tomu větší pozornost. Přestali jsme ho prosté brát na vědomí, tak velmi se vzdálil ode všeho, co je lidské a co je skutečné- Uzel za uzlem se od nás odvazoval, bod za bodem ztrácel vztahy, které ho spojovaly š lidskou pospolitosti, To, co z něho ještě zůstalo, ca trocha tělesné schránky a ta hrst nesmyslných výstřednosti - to všechno mohlo jednoho dne zmizet, stejně ncpostížitelně jako šedivá hromádka smetí kupici se v knutě, kterou Adéla každý den vynášela na smetiště. 2i 29 PTÁCI vimv.i', žlutti, nudou naplnene zimní liív, Narudlou a-iiií pokfýva] děravý, potrhaný a přilij krátký ubrus sněhu Na mnoho střech už nestačil, a m k tam tičely černé nebo rezavé šindelové krovy a vikýře, obsahující začazené prostory půd - ěenié, /.uhelnatélč katedrály, naježené žebry krokvi, trámů a vzper temné plité zimních vichrů. Každý úsvit odkrýval nove komíny a dymniky. v noci vyrostlé a nočním vichrem vyduté, černé píšťalky ďábelských varhan Kominici se nemohli ubránit vranám, které se, podobny živým černým lupenům, usazovaly večer na větve stromů n koHiela a potom se opět naráz třepetavě zvedaly, až se nakonec přilepily každá na svoje mi sto na vetvi, a za úsvitu pak odlétaly ve velkých hejnech - oblaka sazi, plátky koptu, vlnici se a Fantastické - a mihotavým krákáním poskvrňovaly kalné žlutě pruhy svítáni. Díly ztvrdly zimou ä iludůu jaku loňské bochníky chleba. Lidé je načínali tupými noii, bez chuti a s lenivou ospalosti. Otec už nevycházel z domu. Topil v kamnech, studoval nikdv neprobádanou podstatu ohne a vychutnával slanou, kovovou příchuť a uzený pach zimních plamenů, studené laskáni salamandrů, olizujících v jícnu komína třpytivé saze. Se zalíbením vykonával v těch dnech všechny opravy v horních sférách pokoje. V každou denní dobu ho bylo možno vidět, jak přikrčen na vrcholku žebříku néco kuti u stropu, na rámech záclon u vysokých oken nebo na koulích a řetězech visacích lamp. Po způsobu malířů používal štaflí jako obrovských chůd a v této ptačí perspektíve -v blízkosti malovaného nebe, stropních atabesek a ptáku - mu bylo dobru. Od veci praktického života se cím dál víc vzdaloval. Když se S ním matka, znepokojená a ustaraná kvůli jeho zdravotnímu stavu, snažila zapříst rozmluvu o obchodních záležitostech a o splatnosti příštího „ultima", poslouchal ji roztržité, neklidně a v nepřítomné tváři mu to Škubalo. Stávalo sc, ív ji najednou zaklinavým pohybem ruky přerušil a běžel do kouta pokoje, přitiskl ucho ke škvíře v podlafce a s ukazováčky na obou rukou zvednutými na znamení nejvyšši důležitosti zkoumáni - naslouchal. Tehdy jsme jcšič nerozuměli smutnému pozadí onéch výstřednosti, žalostnému komplexu, který uzrával v jeho nitru. Matka na něho neměla žádný vliv, velkou úctou a pozornosti zato zahrnoval Adélu, Úklid pokoje byl pro něho velkou a důležitou ceremonií, nikdy neopomněl být jejím svědkem a sledoval se směsi strachu a rozkošnického rozechvěni všechny Adéliny úkony. Všem jejím činnostem přikládal hlubší, symbolický význam. Když děvče mladými a odvážnými pohyby posunovalo koště s dlouhou násadou po podlaze, bylo tr> téměř nad jeho síly. Z očí mu v téch chvílích tekly slzy. tvář se zalykala tichým smíchem a jeho triem 31 otřásal a rozkošnická kŕeé orgasmu. Byl tak lechtivý, že to hraničilo s šílenstvím Stačilo, aby k nému Adéla napřáhla prst s pohybem naznačuj id m lechtáni, a už v divokém zmatku uiikal pres všechny pokoje a zabouchával za sebou dveře, až konečně v posledním z nich padl hŕk h cm na postel a svíjel se v křečích smíchu, nutkán pouze vnitřním obrazem,, kterému se nedokázal vzepřít Adéla mela ptoto nad otcem téméř neomezenou moc. V tč dohč jsme si u otce poprvé všimli vášnivého zájmu o zvířata Nejprve to byla vášeň lovce a umělce zároveň, ale byla v tom možná i hlubší zoologická sympatie ke spřízněným, a přitom tak odlišným formám života, spojená s experimentem v nevyzkoušených rejstřících existence Teprve v pozdější fázi vzala na sebe tato záležitost onu perverzní, spletitou, hlubixx- hříšnou a přirozenosti odpOřU-jici podobu, kterou by bylo lépe nevytahovat na denní světlo. Začalo to nasazováním ptačích vajec- 5 vynaložením velké námahy a peněz si otec opatroval z Hamburku, z Holandska i z afrických zoologických stanic oplodněná ptačí vejce a dával je vysedět velkým belgickým slepicím. Lihnuti takto získaných pisklac, pravých monster tvarem i vybarvením, hylo procedurou i pro mne velmi zajímavou. V tčch přiíerách s ohromnými, fantastickými zobáky, které se hned po narozeni Široce rozviraly a nenasytné syčely čelistmi hrdla, v tčch ještěrkách s útlým nahým tělem hrbáčků se rěžko dali tušit budoucí p^ivi. bažanti, tetřevové a kondoři. Uložen do vaty v koäikách, zvedal ten draci potčr na tenkých krčcích slepé, bělmem zarostle hlavy a nehlasně p i pal němými chŕtánky. Můj otec chodil podél polic 12 v zelené zástěře jako zahradník kolem skleníků s kaktusy a vábil ven Z nicoty ty slepé méchýře, pulsující životem, ona nemotorná břicha, pnouci se tápavé ke světlu Za několik týdnů, když se ty slepě pupenec života rozpukly do svetla, naplnily se místnosti barevným štěbetáním a mihotavým švitořením nových obyvatel. Usadili se na rámech záclon a na římsách skrini a uhnízdili se v houšti cínových větvi a arabesek mnohoramenných visackh lamp. Když otec studoval velké ornitologické příručky a listoval v barevných přílohách, zdálo se, že z nich ta opeřená Fantasmata ulctaji a rliiplríuji pokoj harevným třepetáním, plátky purpuru a Útržky safíru, médčnky a Stříbra. Při krmení tvořili na podlaze barevný, vlnici se hrad, živý koberec, a když někdo neopatrné ^stoupil, rozpadal se a rozlétal na pohyblivé květy třepetajici se ve vzduchu, které se nakonec uvelebovaly v horních částech pokoje. V paměti mí utkvěl zvláště jeden kondor, obrovský pták s holým krkem a S tváři pomačkanou a pokrytou výrůstky, Byl to vychrtlý asketa, buddhistický láma, jehož celé chováni bylo prostoupeno lhostejnou důstojnosti a který se řídil železným ceremoniálem svého velkého rodu. Když seděl naproti otci, nehybný ve svém monumentálním postoji odvěkých egyptských božstev, s okem povlečeným bělavyrn bělmem, kťiič /e serany zatahoval na zřítelnici, Ah\ ^. úplné uzavřel do koilterriplace své důstojné samot v - vypadal se svým kamenným profilem jako starší bratr mého otce, Stejná hmota těla, šlach i pomačkané tvrdé kůže, stejné vyschlá a kostnatá tvář a stejné zrohovatělé hluboké oční důlky. Dokonce i otcovy ruce s hrubými klouby a dlouhé hubené dlane s vypouklými nehty n mely svou analogii v kondorových spárech. Když jsem ho t;lk viděl špit, nemohl jsem se ubránit dojmu, že mám před sebou mumii -vyschlou, a proto zmenšenou mumii svého otce. Mám dojem, že ani matčině pozornosti neunikla Olia podivná podobnost, třebaže jsme na toro terna nikdy nemluvili. Příznačné ÍC, ŽC kondor uži val nočníku společně s otcem. Otec se nespokojil s nasazováním stále nových exempláru, ale poradil na půdě ptačí svatby, posila] na námluvy, přivazoval do skulin a dŕt v púdé vábně a roztoužené nevěsty a nakonec dosáhl toho. že se střecha našeho domu, obrovská lomena šindelová střecha, stala skutečným ptačím shromaždištěm, archou Novinovou, ke které z dalekých krajů přilétali okrídlené* všeho druhu. Dokonce ještě dlouho po likvidaci ptačího hospodářství se udržovala v ptačím světě tato tradice našeho domu A v období jarního puto váni spadávala mnohdy na naši střechu celá oblaka jeřábů., pelikánů, pávů a všehkéhn ptactva. Po krátké slávě však tento podnik vzal brzy a smutně za své. Záhy se totiž uká^-alo, žc ic nuino přestěhovat otce do dvou pokojů v podkroví, kterě sloužily ía sklad haraburdí. Odtamtud doléhal už časně ráno zmatený halas ptačích hlasů. Dřevěné krabice pokojů na půdě, zesilované rezonanci střešního prostoru, celé Zvučely šumotem, třepetáním, kokrViámm, lokáním a hudrovánim-Tak jsme na několik týdnů ztratili Otce z. oči- Když sestupoval do hyru - což se stávalo jen zřidka - bylo vidět, že se jaksi zmenšil, srazil a zhubl. Někdy v roztržitosti vyskakoval zc židle u stolu, ŕ,irŕi |:i r:11 rukama iako křiJU. tahle Atkukrliid .1 nči se mu přitom zastřely mlhou bělma. Potom sc zahanben smál spolu s námi a snažil se obrátit celou tu příhodu v žert- Jednou se v době generálního úklidu necekané objevila v otcové ptačím království Adéla. Zůstala Stát ve dveřích a zalomila rukama nad zápachem, který se vznášet ve vzduchu, a nad kupami výkalů, pokrývajících podlahy, stoly a nábytek. Rychle sc rozhodla, otevřela okno a potom dlouhým koštětem uvedla celé ty ptačí Spousty do zmateného víření, Zvedl se pekelný mrak peři, křidel a křiku a Adéla, podobná šilejici menádě zakryté kroužením svého tvrsu, v něm tančila tanec zkázy. Otec, třepetaje rukama, se zděšené snažil vznést do vzduchu spolu s um ptačím hejnem. Křidlacý mrak mino řidl, až nakonec zůstala na bojišti jen vyčerpaná a prudce oddechující Adéla a otec s ustaraným a zahanbeným výrazem, ochotný přijmout lakoukoli kapitulaci. O něco později sestupoval otec ze schodů svého dominia - zlomený člověk, král-vybiiailec, který ztratil trůn i kralovaní. i* MANEKÝNI Tento práči podnik mého otce byl posledním výbuchem barevnosti, posledním skvělým kontramaršem Fantazie, s kterým tento nenapravitelný improvizátor, tento šcrmír obrazotvornosti vyrukoval na šance a zákopy jalové a prázdné zimy. Teprve dnes chápu osamocené hrdinství, s jakým Se samojediný pustil do boje s bee-břehým živlem nudy, urnrtvujíd město. Zbaven veškeré podpory, bez ncjmcnšihn uznání z naši strany, bránil ten podivuhodný muž ztracenou véc poezie. Byl čarovným mlýnem, do jehož trychtýřů se sypaly otruby prázdných hodin, aby v jeho ozubených kolech rozkvétaly všemi barvami a vůněmi orientálního kořeni. Ale přivyklí nádhernému kejklířství onoho meiaKv/itkehíi kmi/diuLi. měli jsme sklon podceňovat význam jeho suverénní magie, která nás zachraňovala před letargii prázdných dni a nocí. Adélu nestihla žádná výtka za její beíťnyšlenkovité a tupé vandalství. Naopak, pociťovali jsme jakési nirké uspokojeni a hanebné zadostiučiněni nad zkrocením oněch bujnosti, kterých jsme nejprve mlsné a dosyta okoušeli a za které jsme se potom perfidné vyhnuli odpo- vědnosti. A snad byla v té zradě i utajovaná poklona vítězné Adék. které jsme nejasné přisuzovali jakousi misi a poslání sil vyššího rádu. Všemi zrazen, ustoupil otec bez boje z mist své nedávné slávy. Odevzdal do rukou nepřítele doménu své nedávné slávy, aniž zkřížil kordy. Dobrovolně přijal vyhnanství, uchýlil se do prázdného pokoje na konci chodby a opevnil se tam Samotou. Zapomněli jsme na neho. Ze všech stran nás opět obklopila smuteční šedivost města, tozkvétajici za okny tmavým lišcjcm úsvitů a cizopasnou houbou soumraku, která se pak rozrůstala do prachového kožichu dlouhých zimních noci. Pokojové tapety, které hyly kdysi blaženě uvolněně a otevřené pro pestré poletováni onoho křidlatého hejna, se nyni opět uzavřely do sebe, zhoustly zapletené do monotonie horkých monologů. Lampy zčernaly a uvadly jako staré bodláky a peháéi. Visely teď nevrle a zlomyslné, a když někdo po hmatu procházel šerým ř>Mumi;ikcm pokoje, cinkaly tiše skleněnými krystalky. Nic nepomohlo, že Adéla zasadila do všech ramen oněch lamp barevné svíčky, nemohoucí náhražku a bledou vzpomínku na skvělé iluminace, kterými ještě nedávno kvetly jejich visuté zahrady. Ach, kam se podělo to tvrlikavé pučeni a chvatné n fantastické zráni v kyti-cich těch lamp, z nichž vylétaly jako z pukajících čarodějných dortu okřídlené Fantomy, rozbíjely vzduch na sěrie magických karet. 3 ty pak rnzsypávaly do barevného pleskáni, ze kterého sršely husté šupiny lazúru, paví a papoušci zelené a kovových trpytek, kreslíce ve vzduchu čáry a arabesky, mihotavé stopy letů a vířeni 37 a rozvirajice barevné véjiřc třepetáni, které se ješté dlouho po přeletu udržovalo v bohaté a třpytivé atmosfére! I nyní se v hloubi zešeřelého ovzduší skrývaly ješté Oívřrty a možnosti barevných záblesků, ale nikdo flctrluu tieriavrtával a nebozezem nezkoušel kalné vzdušné vrstvy. Tyto týdny byly ve znamení podivné ospalosti-Postele, po celý den neustlané a zaházené peřinami, zválenými a zmuchlanými od těžkých snů, stály lako hluboké lodě pripravene k odpluti do mokrých a spletitých Labyrintů jakýchsi černých, bez-hvéísdnýcb. Benátek. 7a neduživého úsvitu nám Adéla přinášela kávu. Lenivě jsme se oblékali ve studených pokojích při světle svíčky, mnohonásobné odraženém černými tabulkami okenních skel. Tato jitra byla vyplněna chaotickým pobíháním a zdlouhavým hledáním v různých zásuvkách a skříních. Po celém hyté byl slyšet klapot Adél iných pantoťličků. Příručí rozsvěcovali lucerny, brali z matčiných rukou velké klíče od krámu a vycházeli do husté, vířivé tmy. Matce trvalo dlouho, než se upravila. Svíce hady ve svícnech. Adéla mizela kdesi ve vzdálených pokojích nebo věšela na půdé prádlo. Nebylo možno se ji dovolat, Ješté mladý, kalný a špinavý oheň v kamnech lízal studené, třpytivé výrůstky sazi v jícnu komína. Svíčka hasla a pokoj se hroužil do tmy. Napůl oblečeni, usínali jsme s hlavou na ubruse stolu, mezi zbytky od snídané. Ijcžícc tvářemi na kožešinovém břiše temnoty, odplouvali jsme po jeho zvlněném oddechováni do bezhvézdné nicoty, Probouzel nás Adélin hlučný úklid. Matka ne a ne se pořádné upravit. Než se stačila učesat, příručí se vraceli na oběd, Šero na X/tri* t*iki>M. Itůitm f»36 námestí nabývalo barvy zlatavého kouře Chvíli se zdálo, že z toho kouřového medu, z těch kalných jantaru rozkvetou barvy nej-krásnejšího odpoledne. Ale ta šťastná chvile míjela, amalgam svítáni odkvětal a vzdutý kvas dne, který- byl už téměř na dosah, upadal zas do bezmocné sedí. Usedali jsme ke stolu, při ručí si mnuli ruce červené zimou, a najednou próza jejich rozhovoru přivolala bez jakéhokoli přechodu plný den, šedivé a prázdné úterý, den bez tradice a bez tváře. Ale když se na Stole objevila misa s rybou ve skelném rosolu, dvě velké ryby ležící vedle sebe. jedna obrácena hlavou k ocasu druhé jako 7 na k zverokruhu, poznávali jsme v nich erh onoho dne, kalendářový emblém bezejmenného úterku, a chvatné jstue si ho mezi sebou rozdělovali s hlubokou úlevou, že jim onen den dostal svou fyziognomii. Při ručí jej pojídali slavnostně s důstojností kalendářového ceremoniálu. Pokojem st- siřila vůně pepře. A když, uvažujíce O heraldice následujících dnu týdne, vytřeli ze svých talířů houskou zbytek rosolu a na misách růstaly jen hlavy s uvařenýma očima - cítili jsme všichni, že den byl společnými silami zdolán a že jeho zbytek se už nepočítá. Adda S tím zbytkem, který ji byl dán na pospas, nedělala v podstatě dlouhé cavyky- Za řinčeni hrnců a šplicháni studeně vody energicky likvidovala těch několik hodin do soumraku, kterc matka prospávala na otomanu. V jídelně se už incvitim připravovala scenérie večera. S rekvizitami svého řemesla se tam zabydlovaly švadleny Polda a Pavlína. Nesena v jejich náruči, vsiupovala do pokoje mlčící a nehybná panna, dáma £ cucků a plátna s černou dřevenou kouli místo hlavy. Ale jakmile byla postavena v koute mezi dveřmi a kamny, stávala se tato tichá dáma pani situace. Stojíc nehybně ve svém koutě, dohlížela mlčky na práci děvčat. Se značnou kritičnosti a nevoli prijímala icjich péči a llchockv-s nimiž před ní poklekaly, když zkoušely části satů, prostehované hilou nití. Pozorně a trpelivé obsluhovaly ten mlčící idolr kters nedokázala nic uspokojit. Moloch byl neúprosný, jak dovedou být neúprosné jen ženské molochy, vždy znova je poháněl do práce a ony, vřetenovité a stihlé, podobné dřevěným špulkám, z nichž odmotávaly nitě, a stejné pohyblivé, obratnýma rukama manipulovaly s kupou hedvábí a sukna, štěkajícími nůžkami se zakusovaly do jejt barevné hmoty, vrčely šicím strojem, našlapujíce na pedál lacinou lakýrkovau nožkou, a kolem nich rostla hromada od-střižků, různobarevných cárů a hadříků jako vyplivnuté šupiny a plevy kolem dvou vybiravých a maťnrnratnyth papoušku. Křivé čelisti nožek se skřípavé rozviraly jako zobáky téch barevných ptáků. Děvčain nt'poľorné šlapala po pestrých odstrižach a lnvděčné se v nich hrodila jako ve smetišti nějakého potcociálniho karnevalu nebo v skladišti haraburdí nějaké velké, neuskutečněné maškarády. S nervózním smíchem ze sebe střepávaly hadříky a očima lechtaly zrcadla. Jejich duše a rychlé kouzelnici ví jejich rukou nebylo v nudných šatech, které zůstávaly na stole, ale v téch stovkách odstřizků, v těch lehkomyslných a přelétavých hoblinách, kterými mohly zasypat celé město jako barevnou Fantastickou chumelenici. Najednou jim bylo hotko a otvíraly okno, aby v netrpělivosti svého 4D 11 osamocení a v Lačnosti po cizich tvá ŕ i c h spatřily aspoň bezejmennou tvář noci, přitisknutou k okenní tabuli. Ovivaly si rozpálené tváře před zimní noci, která vzdouvala záclony, odhalovaly si rozehřáté dekolty, planouce vzájemnou nenávisti a rivalitou a odhodlaně hit se o pierota, kdyby jim ho temný závan noci přinesl na okno- Ach, jak malo chtěly ty divky od skutcčnosii! Měly všechno samy v sobě, mely v sobě všeho nadbytek. Ach, byl by jim stačil pierot vycpaný pilinami, jedno, dvě slova, na která ui dávno čekaly, aby mohly vpadnout do své dávno připravené role, ku-tá se jjm drala na ústa, prosáklá sladkou a strašnou hořkostí a divoce vzrušujici jako stránky románu, jež polykaly v noci spolu se slzami kanoucími na rozpálené ruměnce tváří. Při jedné ze avých pozdních potukk po byte, podniknutých za Adéliny nepřítomnosti, narazil otec na tuto tichou večerni seanci Chvíli stál s lampou v ruce v tmavých dveřích sousedního pokoje, okouzlen tou scénou plnou horečky a chorobných rumenců, tmi idylou z pudru, barevných papírků a atrnpanu, již sloužila Za smysluplné pozadí zimní noc. oddechující mezi vzdutými záclonami na okně. Nasadil si brýle, několika kroky se přiblížil, posvítil si na divky lampou, kterou držel v ruce, a dokola je obešel- Průvan od Otevřených dveři zvedl záclony: divenky se nechaly prohlížet a kroutily se v bocích, poblyskávaty emailem oci, lakem v r jitích střevíčků a přezkami podvazků pod šatečky vzdutými větrem; od&třižky se jako krysy daly na útěk po podlaze k pootevřeným dveřím tmavého pokoje a můj Otec si zkoumavě prohlížel osúbky, které každou chvíli vyprskly Smíchy a polohlasně šeptal: „Genu* 42 avjum , , nemýlim-li se, scansores nebo pistacci . . . pozoruhodné, neobyčejně pozoruhodné." Toto náhodné setkání se stalo počátkem celé série seanci, při nichž se mému otci rychle podařilo očarovat obě dívenky kouzlem své podivuhodné osobnosti. Odměnou za konverzaci, plnou galantnosti a vtipu, kterou jim vyplňoval prázdnotu večerů, dovolovaly divky nadšenému badateli, aby studoval strukturu jejich štíhlých a laciných tělíček. Docházelo k tomu v průběhu konverzace, s důstojnosti a eleganci, která i nej riskantnějším bodům onoho zkoumáni ndnimnla zdáni dvojsmyslnosti, Když odhrnoval punčošku z Pavlinina kolena a zamilovanýma očima studoval kompaktní a ušlechtilou konstrukci ohybu, říkal můj otec: „Jak plna půvabu a |ak iťílStná je torma existence, kterou si ženy vyhrály. Jak krásna a prostá je teze, kterou vám bylo dáno vyjevil vašim Životem. Ale s jakým mistrovstvím a s jakou finesou se přitom ženy zhnsťuji svého úkolu. Kdybych odložil úctu před Stvořitelem a chtěl se zabývat kritikou stvořeni, volal bych: „Méně obsahu a více formy! Ach, jak by světu ulevil ten úbytek obsahu. Vice skromnosti v záměrech, více zdrženlivosti v nárocích - páni demiurgové - a svět by byl dokonalejší!" volal Otec, právě v okamžiku, kdy jeho ruka vylupovala Pavlín i no bílé lýtko Z půut punčošky, V tu chvi li stanula v otevřených dveřích jídelny Adéla, jež nesla tác se svačinou. To bylo prvni setkáni těch dvuu nepřátelských sil od chvíle velkého střetnutí- My vÉichťii, kdo jsme byli účastni toho setkáni, jsme prožili chvíli velké obavy. Bylo nám nevýslovné irapné stát Sě svědky nového pokořeni už tak těžce zkoušeného muže. Můj otec 41 H celý zmatený zvedl z pokleku a t vir sc mu postupne zabarvovahi hiále temnějšim přílivem studu- Ale Adéla sc nečekané ocitla na výši situace S úsměvem přistoupila k Otci a cvmkla mu do nosu Na tento sieni! Polda s Pavlínou radostné zatleskaly, zadupaly nožkama, jídvčsiW sc z ohnu stran do otce a úbtaučily s nim stul. Tak se diky dobrosrdečností dtvek zárodek trapného koillliktn rozpi v nul ve v>ťobecnéťn veselilo dab počátek velice zajímavým a podivuhodným přednáškám, kterému] otec, okouzlený půvabem toho malého a neviniiéh stTťijť .1/ é1.i\sl-sula .i stroj klapal ^.iprj^dnn. pi mňi i aji-černé, bľzhvLvdiiĽ sukno, odv i jepici se ze štůčku zim ni nocí za oknem. „Příliš dlouho jsme žili pod terorem nedostižné dokonalosti Demiurgovy,"' říkal můj otec, „přilis dlouho dokonalost jeho výtvoru ochromovala naše vlastni tvořeni. Nechceme mu konkurovat. Nemáme ctižádost vyrovnat sc mu. Chceme být tvůrci ve vlastni, nizAí sféře, toužíme po právu na vlastni tvořivost, toužíme po tvůrčí tozkosi, jedním slovem - toužíme po demiurgu.'" Nevím, ve jménu koho proklamoval můj otec ty postuláty, jaký knlckdv, jaká korporace, sekta nebo řád dávaly svou solidaritou patos pcho slovům. Pokud jde 0 nás, byli jsme vzdáleni všech derniurgických pokušeni, Ale můj otec zatim rozvinul program té druhotné demiurgie, obraz té druhé generace tvorů, která mela stanout V otevřené (ipu/ki k vládnoucí epoše. „Nepotřebujeme/" říkal, „tvory dlouho-deché, bytosti pro daleké cile, NaSe stvořeni nebudou hrdiny mnohnsvazkových románů. Jejich role budou krátké a lapidárni a jejich charaktery - bez dalších plánů Často pro jediné gesto, pro jediné slovo vezmeme na sebe námahu povolat je na tu jedinou chvílí do života. Přiznáváme otevřené: nebudeme klást důraz rva trvalost ani solidnost provedeni, naše výtvory budou jakoby provizorní, k jednorázovému použití. Budou-li to lidé, dáme jim například jenom jednu stranu obličeje, jednu ruku, jednu nohu, totiž tu, kterou budou ve své roli potřebovar. Bylo by pedanticke starat se o jejich druhou nohu, která nemá žádnou úlohu. Zezadu mohou být proste plátěné ucho obílené. Svou amhici vyiíidřime tnuto hrdou devizou; pro každé gesto jiný bérec. K obsluze každého slova a každého Činu povoláme do života jiného človeka. Takový je nás vkus, to bude svét podle naši chuti. Demiurg si liboval v elegantních, dokonalých a komplikovaných materiálech, my dáváme přednost veteši Uchvacuje nás prosté a okouzluje láce, podřadnost a nábražkovost materiálu. Chápete," ptal se můj otec, „hluboký smysl té slabosti, té vásilé pro pestrý hedvábný papír, prú papírmašé, pro lakovou barvu, papundekl, koudel a piliny? To je," říkal s bolestným úsměvem, „naše Láska k hmotě jako takové, k její kyp rošti a pórovitosti, k jeji jediné mystické konzistenci. Demiurg, ten vdký mistr a umělec, ji ctní neviditelnou, přikazuje jí, aby zmizela pod hrou života. My naopak, my milujeme její skřípot, jeji odpor a její figu r i navitou neohrabanost. Působí nám potěšeni vidět £a každým gestem a za každým pohybem jeji těžkopádnou námahu, jeji bezv Ladnost, jeji sladkou medvédovitost." Děvčata sedela nehybné sc skelnýma očima. Jejich obličeje byly napjaté a zhlouplé nasloucháním, líčka podmalovaná chorobnými ruměnci a těžko bylo v té chvíli rozhodnout, zda patři do první nebo do druhé generace stvořeni. „Jedním slovem," uzavíral otec, „chceme stvořit podruhé človeka k obrazu a podobenství manekýna.M Aby naše zpráva byla úplná, musimc zde popsat jeden drnhnv a nepatrný incident, ke kterému došlo na tomto miste přednášky li kterému nepri pisujeme žádný význam. Ten incident, zcela nepochopitelný a nesmyslný v daném sledu události, je možno vysvetli c snad jako určitý druh. částečného aucomatismu, bez precedentů a bez pokračováni, jako určitý druh zlomyslnosti objektu, která byla přenesena do oblasti psychické. Doporučujeme čtenáři, aby jej ignoroval stejně lehkomyslně, jako to činime my. Jeho průběh byl takový: V okamžiku, kdy můj otec pronášel slovo manekýn, podívala se Adéla na náramkové hodinky, a potom se pohledem dorozuměla s Poldou. Pak se i se židli vysunula O piď dopředu, zvedla okraj sukně, pomalu vystrčila nohu, obepjatou černým hedvábím, a napřáhla jej i špičku jako hadi tlamičku. Tak seděla po celou dobu té scény, zcela strnule, s velkýma roztěkanýma očima, prohloubenýma lazurem atropinu, s Poki TRAKTÁT O MANEKÝNECH DOKONCENt Jednoho dalšího večera pokračoval můj otec ve svém výkladu témito slovy: ..Když jsem ohlašoval svou přednášku o manekýnech, nechtěl jsem vlastně mluvit, mé dámy, o těch ztělesněných nedorozuměních, o těch smutných parodiích, plodech primitivní a vulgárni bezuzdnosti Měl jsem na myslí něco jiného." A tu začal otec pred očima tvořit obraz oné - jím vysněné „generatio aequivoca". jakéhosi pokolení bytostí jen zpola organických, jakési pscudovcgetacc a pseudofauny, zpLozcnců fantastické fermentace hmoty. Byly to výtvory zdánlivě podobné živým bytostem, obratlovcům, korýšům a členovcům, ale to zdáni bylo klamné. Ve skutečností to byly bytosti amorfní, bez vnitřní struktury, plody napodobivých tendenci hmoty, která - obdařena paměti - ze zvyku opakuje jednou přijaté tvary. Škála morfologií,, kterým podléhá hmota, je ve svém celku omezena a určitá zásoba forem se na různých stupních bytí vždy znovu opakuje. 57 Ony bytosti - pohyblivé, citlivé na, různé impulsy, a přesto vzdálené opravdovému životu - bylo možno stiskat tim, žc človék zavŕšil do roztoků kuchynské soli určité složité koloidy. Tyto kúloi-dy se po nékolika dnech začínaly formovat a seskupovat do jakých' si zhuštěni substance, připomínajících nižší organismy fauny. U hytosti takto vzniklých hylo možno konstatovat ptnccs dýcháni a výměnu látkovou, ale chemickým rozborem se v nich nezjistila ani stopa bílkovin, ba dokonce ani uhlovodíků. Nicméné ryto primitivní formy nebyly ničim ve srovnáni s bohatstvím tvarú a s nádherou pseudofauny a pseudofléry, které se někdy objevují v určitém, přesné vymezeném prostředí. Tímto prostředím jsou staré byty, přesycené vyzařováním mnoha životů a události, jsou jim vy potřebované atmosféry, bohaté na specifické ingredience Lidského sněni, i rumiště, přeplněná humusem vzpomínek, tužeb a jalové nudy. Na takové půdě ona pseudovegetacc rychle a povrchné klíči, hojné a efemérne cizopasi a vyráží krátkodobými generacemi, které prudce a oslnivě rozkvétají, aby zas okamžité zhasly a uvadly. V rakových bytech bývají tapety už velmi opotřebované a znuděné neustálým putováním po väech kadencích rytmů; a neni proto nic divného, že vstupují na bludné cesty dalekých a riskantních výmyslů. Dřeň nábytku a jeho substance je už uvolněná, zdegenerovaná a podléhá hříšnému vábeni: a tehdy na té neduživé, unavené a zdivočelé půdě rozkvétá - jako krásná vyrážka nebo jako fantasii r k ý povlak - barevná a rozbujelá plíseň. „7ajisté víre, mě dámy," vykládal můj otec, „že ve sta tých hytech bývají pokoje, na něž sc zapomíná. Nenavštěvovány po celé měsíce, uvrhli v n|uišr0riťistj nicŕi Starými zdmi ;i někdy se stává, tt se ••iimy v sobě zakuklují, zarůstají cihlami, a jednou provždy vypadlé i naši paměti, ztrácejí pomalu i svou existenci - Dveře, které do nich vedou z jakési podesty zadního schodište, mohou být domácími obyvateli tak dlouho přehlíženy, až vrůstají a vstupuji do zdi, jež zastře jejich stopu Fantastickou kresbou puklin a rýh." „Jednou jsem vstoupil," pokračoval otec, „časné rána na sklonku zimy po mnoha měsících nepřítomnosti do takového zpola zapomenutého traktu a byl jsem udiven vzhledem tcéh pokojů. Ze všech škvír v podlaze i ze všech říms a výklenků vyrážely tCllké ratolesti a naplňovaly šeré ovzduší mihotavým krajkovím Filigránskych Lístků, ažurovaným houštím jakéhosi skleníku, plného šepoiú, třpytu, kolébáni a nějakého falešného a blahého jara. Kolem postele pod mnohoramennou lampou i podél skříni se zachvívaly trsy něžných stromů a nahoře se rozstřikovaly do světelných korun, do fontán krajkového listoví, tryskajících rozptýleným chlorofylem až k malované obloze stropu. V urychleném procesu vy kvétáni vyrážely v tom listoví obrovské bílé a růžové květy, před očima pučela poupata, ze středu vyrážela růžovou dužinou, přetékala přes okraj a hned zase ztrácela své plátky a rozpadala se v prudkém od kvétáni." „Byl jsem šťasten," řikal otec, „pro ten necekaný rozkvět, který naplnil ovzdusi mihotavým šelestem a lahodným šuměním, sypoucím se jako pestré konfety mezi tenkými proutky větviček. Viděl jsem, jak se z chvění vzduchu a z fermentace příliš bohaté aury vyděluje a zhmotňuje to chvatné rozkvétáni, to přeléváni a rozpadaní fantastických oleandrů. které naplnily pokoj řídkou a lenivou chumelenici velkých růžových květných chomáčů " .,Ncž nastal večer," zakončoval otec, „nebylo už ani stopy po onom skvělém rozkvětu. Celá ta klamná Fatamorgána byla pouze mystifikaci a náhodnou události podivné simulace hmoty, která působí dojmem života." Otec byl toho dne podivuhodné živý, z jeho pohledů, bystrých a ironických pohledů, tryskala verva a humor, Potom najednou zvážněl a znova zkoumal nekonečnou škálu forem i odstínů, jaké na sebe bere mnohotvárná hmota. Fascinovaly ho formy krajní, pochybně a problematické, jako je ektoplazma náměsíčníků, pscu-dohmota a kataleptkká emanace mozku, která se v některých při-padech rozrůstá z ůst uspaného přes celý stůl li naplňuje celý pokoj jako rozbujelá řídká tkáň, jako astrální těsto na pomezí těla a ducha. „Kdoví,1" říkal, „kolik je trpících, zmrzačených a fragmentárnich podob života, jako uměle slátaný a hřebíky narychlo sbitý život skrini a stolů, toho ukřižovaného dřeva, těch tichých mučedníku ktuté lidské vynalézavostí? Ty strašné transplantace cizích a nenávidících se ras dreva a jejich spojení v jedné nešťastné osobnosti? Kolik starých moudrých muk je V morených Žílách, vrásách a vrstvách našich starých důvěrné známých skříni. Kdo na nich rozpozná staré, ohoblované a k nepoznání olešténé rýhy, úsměvy a pohled y V* Když to říkal, rozestupovala se otcova tvář do zamyšleného «0 6L ■dooráni vrásek a podobala se sukům a žilováni starého prkna, z něhož byly ohoblovány všechny vzpomínky. Chvílí jsme se domnívali, že otec upadne do tstavu strnulosti, který se ho někdy zmocňoval, ale najednou jako by procitl, vzpamatoval se a pokračoval: ... Stará mystická plemena balzamovala své nebožtíky. Do zdi jejich bytů byly vsazeny, vezděny těla i tváře. V salóně stál otec -vycpaný, vydělaná kůže ženy byla pod srolem jako koberec. Znal jsem jednoho kapitána, kterv mě! vc své kajuič lampu v podobě meluzíny, kterou mu vyrobili malajští balzamovačí z jeho zavražděné milenky, Na hlavě měla obrovské jeleni parohy. V tichu kajuty ta hlava, zavěšená u stropu mezí větvemi parohů, pomalu otevirala řasy očí; na pootevřených ústech se ji třpytila blanka sliny, praskající tichým šepotem. HLavonožci, želvy a obrovití krabi, zavěšeni na stropních trámech jako svícny a mnoho-ramenné lustry, šmátrali v tom tichu donekonečna nohami a stále šli a šli na místě . . Ale vtom otcovy myšlenky přešly po cestách neznámo jakých asociaci k novým příkladům a do jeho tváře se prolnul výraz usra-ranosti a zármutku: „Mám snad zamlčet," hovořil tlumeným hlasem, „že se můj bratr následkem dlouhé a nevyléčitelné choroby postupné proměnil v propletenec pumových střev a že moje ubohá sestřenice ho dnem i noci chovala v peřince a prozpěvovala tomu nešťastnému stvořeni nekonečné ukolébavky zimních noci? Může byt něco smutnějšího než- člověk proměněný ve spleteninu střev? Jaké je to rozčarováni pro jeho rodiče, jak jsou dezorientovány jejich city, jak se rozplývají sestřenice provázela í v všechny naděje, které byly vkládány do toho slibného mladí A přece ho věrná láska chudáka proměně." ..Ach, už to nev-ydrzim, nemohu to poslouchat!"" j. i i I ľ, a vyklonila se ?. křesla. ..Uklidni ho, Adélo!. . ." Dívky vstaly, Adcb přistoupila k i>tci a napřaženým prstem udělala pohyb, naznačující lechtáni. Otec upadl do rozpaků, umlk ■ zděšené začal couvat před Adéliným kývajícím se prsicm. Adél* za nim vytrvale šla, hrořila mu jedovaté prstem a krok za krokem ho vystrkovala z pokoje Pavlína živla a protáhla se. Obě s Poldou se o sebe opřely rameny a pohlédly si s úsměvem do n dniv^iu rozkoši nadšení. A najednou z těch rysů, napjatých k prasknuti, vyrazila jakás i 72 strašná, utrpením zprohýbaná grimasa a ta grimasa rostla, prijímala do sebe tamto šilenstvi i nadšeni, bobtnala jim a stále rostla a rostla, až se provalila syčícím a chrčícím k.r,\ m siuu im. Do hloubi otřesen, videl jsem, jak se pomalu zvedl z dřepu, chrchlaje smíchem z mohutné hrudí, a přikrčen jako gorila, S rukama v padajících cárech kalhot, utíkal velkými skoky, prodíraje se rozkymácenými pláty lopuch - Pan bez flétny, prchající zmateně do svých rodných houštin. PAN KAREL V sobotu po obědě se můj strýc Karel, slaměný vdovec, vydával pěšky do letoviska vzdáleného hodinu cesty od města za zenou a dětmi, které tam trávily prázdniny. Od doby, kdy jeho manželka odjela, lni byt neuklizenv a pi*ttl nikdy neustlaná. Pan Karel se vracel do bytu pozdě v noci, zneuctěný a zpustošený nočním hýřením, kterým ho vláčcl> úpal ně a prázdné dny. Zválená, studená a divoce rozházená postel se pro něho v těch chvílích stávala jakýmsi blahým přístavem a spásným ostrovem, ke kterému doiážel s vypětím všech sil jako trosečník zmítaný po mnoho dní a noci na rn? bouleném moři. Po paměti zapadal v temnotách někam mezi bělavá mračna, pásma a kupy studeného peří a tak spal v nepředstavitelné poloze, opačným směrem, hlavou dolu, zabořen temenem do prachové dřené polštářů, jako kdyby chtěl ve spánku provrtat a napřič prn-putovat ty mohutné masivy peřin, které narůstaly noci. Zápasil vc spánku s těmi peřinami jako plavec s vodou, hnětl je .1 mísil triem jako obrovskou diii téstň, do které se propadal, a za šerého úsvitu 74 71 se budil, upachtený a zalitý potem, vyvržený na břeh haldy polštářů, které nedokázal při těžkých nočních zápasech přemoci. A tak, napůl vyvržen z tůné spánku, zůstával na chvíli viset beze smyslů na okraji noci, hrudi Lapal po vzduchu a peřiny kolem neho narůstaly, kysaly - a opci ho zarůstaly jako kupy těžkého, belavého těsta. Spal pak dlouho dopoledne a polštáře se zatím urovnávaly do velké, bílé, ploché roviny, po které putoval jeho upokojený spánek. Po těch bílých silnicích se vracel pomalu sám k sobe, ke dni a kc skutečnosti - až nakonec otvíral oči jako spici pasažér, když vlak zastaví ve stanici, V pokojí panovalo ustáté pŕíieŕi s usazeninou mnoha dni samoty a ticha. Jenom okno kypělo ranním rojenim much a závěsy jiskřivě planuly. Pan Karel vyžíval ze svého těla, Z hloubi tělesných dutin zbytky včerejška. To zívání sc ho zmocňovaly v takových křečích, jako kdyby ho chtělo obrátit naruby. Vyvrhoval jim ze sebe ten pisek a ta břemena - nestrávené pozůstatky včerejška Když si tak ulevil a trochu si vydechl, zapisoval si do notesu výdaje, kalkuloval, počítal a snil. A potom dlouho nehybné ležel sc skelnýma očima, které byly vypouklé, vlhké a měly barvu vody. Ve vodnatém příšeří pokoje, rozjasňovaném odrazem žhavého dne za závěsy, odrážely jeho oci jako malinká zrcátka všechny lesklé předměty: bílé skvrny slunce v okenních Škvírách a zlatý čtyrůhel-nik závěsů - a jako kapka vody v sobě opakovaly celý pokoj s tichem koberců a prázdných židli. Zatím den za závěsy hučel stále plamenněji bťučenim much. zešílelých sluncem. Okno v sobě lumohlo sméstnat ten lni. a závěsy omdlévaly oslnivým vlněním Tehdy sc vyhrabával z peřin a ještě nějakou chvíli posteli a bezděčně sténal Překročil třicítku a jeho tělo začínal" sklon ke korpulentnosri Zdálo sc, že v tom organismu, otékajium tukem a Lty raném pohlavními výstřednostmi, ale stále ještě vzdou-vaném bujnými šťávami, dozrává nyní v tichu pomalu jeho budoucí osud. Když tak seděl v bezmyšlenkovitém, vegetativním strnuti, celý proměněn v krevní oběh, oddechováni a hluboké pulsováni Háv, rostla v hloubi jeho zpoceného těla, pokrytého na různých místech chmýřím, jakási neznámá a nezfurmovaná budoucm^t jak" nestvúrný výhonek, fantasticky bující do netušené dimenze. Neděsil se ho, neboť citil už svou totožnost s oním neznámým a obrovitým, které melo nastat, a rostl bez odporu a v podivné shodě spolu s ním, zdřevěnělý klidnou hrůzou; poznával už budoucího sebe sama v tom kolosálním květném bujeni a v léch fantastických , nakupen i nach, které dozrávaly před jeho vnitřním zrakem. Jedno oko sc mu v těch chvílích lehce stáčelo ven, jako kdyby odcházelo do jiné dimenze. Potom se z toho bezmyšlenkovitého omámení a z těch ztracených dálav vracel zpět k sobě a do přítomnosti; viděl na koberci svá tučná a jemná jakoby ženská chodidla, a pomalu vytahoval zlaté knoflíky z manžet denni košile. Potom šel do kuchyne a nacházel tam ve stinném koutě vědérko s vodou, kroužek tichého a bdělého zrcadla, kieré tam na něho čekalo - jako jediná živá a vědoucí bytost v tom prázdnem bytě. Naléval si vodu do umyvadla a vychutnával kůží její mdlou, ustátou a nasládlou mokrost. Dlouho a pečlivé se věnoval toaletě, nespěchal a vkládal pauzy mezi jednotlivé manipulace. Prázdny a zanedbaný byt ho /neuznával a nábytek i steny za nim slidily s mlčeni i vou kritikou Když vstupoval do jejich ticha, připadal si jako vetřelec v tom podvodním zatopeném království, v némž plynul jiný, odlišný čas. Když Otviral vlastni zásuvky, cítil se jako zloděj a chodil bezděčně po špičkách, jako hy se bál probudit halasnou a nadbytečnou Oivénu, čekající podrážděné na ncjmcnši příčinu, aby mohla vybuchnout. A když konečně, přecházeje tise od skříně ke skříní, nasel kousek po kousku všechno, co potreboval, a dokončoval toaletu mezi nábytkem, který ho mlčky a s nepřítomným výrazem toleroval, a když byl potom konečné hotov, stál s kloboukem v ruce na odchodu a styděl se. že ani v poslední chvílí nemohl najit slovo, které by překonalo to nepřátelské mlčeni. A tak odcházel pomalu, rezignovaně a se sklopenou hlavou ke dveřím - a opačným směrem se zatím beze spěchu - do hloubi zrcadla - vzdaloval kdosi navždy obrácený zády - prázdnou radou pokojů, které neexistovaly. 71 SKOŘICOVÉ KRÁMY Když nastaly nejkratsí, ospalé zimní dny, uzavřené z obou stran -jitrem i večerem - do kožisinových okrajů pŕiseŕi, v té době, kdy se město čím dál tím hlouběji rozvětvovalo do labyrintů zimních ivoci, s námahou privolávaných krátkým rozedněni m nazpět do stavu Střízlivosti - můj otec byl už ztracen, zaprodán a vázán přísahou tamté sféře. Obličej i hlava mu tehdy bujně a divoee zarůstaly šedivými vousy, které nepravidelné trčely vc véchtech, štetinách i dlouhých štětkách, vyrážejících z bradavic, oboči i nosních d i re k - což otiskovalo |eho fyziognomii podobu starého naježeného lišáka. Cích a sluch w. mu neobyčejné zbystřovaly a z proměn jeho mlčící, napjaté tváře bylo patrno, že pomoci těchto smyslů je ve stálém kontaktu s neviditelným světem tmavých zákouti, myších děr, prázdných ztrouchnivělých prostor pod podlahou i komínových IlIlv Všechny šramoty, noční praskoty i skrytý, skřípající život podlahy v něm měly neomylného a bdělého pozorovatele, špeha a sptk- 79 Icncc. Pohlcovalo ho to natolik, že se zcela hrou žil do té pro nás nedostupné sféry, o niž bc ani nesnažil podat nám nejakou zprávu. Nejednou, když výstřednosti tě neviditelné sféry dostávaly ráz pnliš absurdni, nezdržel se, luskal prsty a tiše se smál sám pro sebe. Pohledem se při tom dorozumíval s našim kocourem, který - rovněž zasvěcen do toho světa - zvedal cynickou, chladnuti, pruhovanou tvář a znuděně a lhostejné mhouřil kosé škvírky oči. Při obědě se stávalo, Že uprostřed jidla odkládal najednou núž a vidličku a s ubrouskem uvázaným pod bradou se kočičím pohybem zvedal, plížil se po měkkých polštářcích prstů ke dveřím sousedního prázdného pokoje a s nejvétši obezřetnosti do něho nakukoval klíčovou dírkou. Potom se jakoby zahanbené, s rozpačitým úsměvem vracel ke stolu a stále si při tom mručel a nevýrazné pobroukával něco v souvislosti s vnitřním monologem, do něhož byl pohroužen. Aby ho trochu rozptýlila a odvedla od chorobné průzkumnické činnosti, vytahovala ho matka na večerní procházky. Chodil na né mlčky, bez odporu, ale bez přesvědčení, roztržitý a duchem nepřítomný. Jednou jsme šli dokonce do divadla. Octli jsme se opět v onom velkém, špatné osvětleném a špinavém sále, plném ospalého lidského šumotu a bezladného zmatku Ale když jsme se prodrali lidskou tlačenici, ume vila se před námi obrovská bledé modrá opona jako nebe jakési jiné oblohy. Veliké, malované růžové masky s nafouklými tvářemi se nořily do nezměrného plátěného prostoru. To umělé nebe se roztahovalo, rozlévalo do šířky i do délky a vzdouvalo se nesmirným duchem patosu a vel- kých gest, atmosférou toho umělého a leskem naplněného světa, který tam na dunícím lešení scény přijímal svůj tvar. Záchvěvy, připlouvající po vilike tváři tolm nebe, i oddechováni obrovského plátna, jímž rostly a ožívaly masky, prozrazovalo iluzornost této oblohy a způsobovalo ono mihotáni skutečnosti, které v metafyzických okamžicích pociťujeme jako záchvěvy taicuistvi Masky třepetaly červenými víčky, barevné rty něco nehlasné šeptaly a já jsem viděl, že nastane chvíle, kdy napěti tajemnusti dostoupí vrcholu, a potom vzduté nebe opony doopravdy pukne, zvedne se a ukáže věci neslýchané a oslnivé. Ale nebylo mi dáno dočkat se oné chvíle, neboť otec mezitím začal projevovat jisté známky neklidu, uhmalával si kapsy a nakonec prohlásil, že si zapomněl peněženku s penězi a důležitými doklady. Po krátké poradě s matkou, při které byla podrobena Adclina poctivost chvatnému celkovému zhodnoceni, mi navrhli, abych se vydal domů a podíval se po peněžence. Podle matčina názoru bylo do začátku představeni ještě spousta času a při své hbitosti jsem se mohl vrátit včas. Vyšel jsem do zimní noci, barevné iluminacemi nebe. Byla to icdna z těch jasných noci, za kterých je hvězdná obloha tak rozlehlá a rozvětvená, jako kdyby se rozpadla, rozlámala a rozdělila na labyrint různých nebeských sfér, schopných podělit celý kalendářní měsíc zimních nocí a pokrýt svými stříbrnými a malovanými přikrovy všechny jejich noční zjevy, události, dobrodružství a karnevaly. Jc neodpustitelné lehkomyslně posilni do takové noci mladéln chlapce s důležitým a naléhavým úkolem, neboť v jejím polosvětle se ulice zmnohonásobuji, zapletaj i a ?a měnu j i jedny za druhé, V liLiiubi města se otevírán - abychom tak řekli - ulice dvojnásobné, ulice dvojnické, ulice klamné a omylné. Očarovaná a zmatená obraznost si tvoři iluzorní, ale přitom jakoby dávno známé a povědomé plány města, ve kterých ty ulice maji své místo a jméno, a noc ve své nevyčerpá tel né plodnosti nemá nic lepšího na práci než dodávat stále nové smyšlené konfigurace. Ta pokušeni zimních noci začinafi obvykle nevinně snahou zkrátit si cestu a použit neobvyklého nebo rychlejšího průchodu. Vynořuji se lákavé kombinace přetnout spletité putováni nějakou nevyzkoušenou p říčnou uličkou, Ale tentokrát to začalo jinak- Sotva jsem udělal pár kroků, všiml jsem si. Že nemám plást. Chtěl jsem se vrátit, ale po chvíli se mi zdálo, že by to hyla zbytečná ztráta času, neboť noc nebyla vůbec chladná, naopak, byla žilkovaná závany podivného tepla, dechem jakéhosi falešného jara. Snih se srazil na bílé beránky, do nevinného, sladkého rouna, které vonělo Fialkami. Do stejných beránků se rozpustilo nebe, na kterém se měsíc zdvojnásohil, ztrojnásobil a v cum svém zmnoženi ukazoval všechny své fáze a postaveni- Obloha toho dne obnažovala svou vnitřni konstrukci v mnoha téměř anatomických preparátech, ukazujících spirály a sloje světla, průřezy bledozelených hrud noci, plazmu prostorů a tkáň nočních blouznění. Za takové noci nelze jit Podvalim ani žádnou jinou z temných H2 ulic, kccrč tvoři rub a jakousi podšívku čtyř hran náměstí, a ne vzpomenout si, žc v tu pozdní dobu bývají ještě obra* otevřeny některé z oněch Mliimfch a přitažlivých krámů, na něž se ve všední dny zapomíná, ftikám jim skořicové krámy podle jejich skořicové tmavého dřeveného obloženi. Ty vskutku ušlechtilé obchody otevřené do pozdní noci byly vždy před metem mého horoucího sněni. Jdich slabé osvětlené, temné a slavnostní interiéry voněly sytou vůni barev, laku, kadidla, aromátem dalekých zemi a vzácných látek, Mohl jsi tam nalézt bengálske ohně, čarodějné krabičky, známky dávno zmizelých zemi, čínské obtisky, indigo, kalafunu z Malabaru. vejce exotického hmyzu, papoušků i tukanů, živé salamandry a bazilišky, kořen mandragory, nofimherské mechanismy, homunkuly v květináčích, mikroskopy a dalekohledy a především vzácné a nezvyklé knižky, siarc folianty plné prapodivných rytin a omamných historii, Pamatuji se na staré, důstojné kupce, kteří obsluhovali zákazníky v diskrétním mlčení se sklopenýma očima, plni moudrosti a pochopeni pro jejich nejtajnějši přáni. Ale nade vším tam kralovalo jedno knihkupectví, ve kterém jsem si jednou prohlížel vzácné a zakázané tisky a publikace." tajných klubů a odhrnoval tak roušku / mučivých n opojných tiijcmsiv-í. Tak zřídkakdy se naskýtala příležitost vstoupit do těch krámů -a ještě k tomu s malou, ale postačující částkou peněz v kapse. I přes veškerou důležitost poslání, které bylo svěřeno mé horlivosti, nebylo možno nechat si ujít takovou šťastnou náhodu. «4 \ Abych se dostal na ulici nočních krámů, bylo irena podle mých výpočtů dát se boční uličkou a minout dvě nebo tri příčné ulice. To mě vzdalovalo od mého cile, ale to. co bych zameškal, mohl bych dohonit, kdybych šel zpátky přes Solné župy. Okřídlen touhou podívat se do skořicových krámů, zabočil jsem do známé ulice, spiše jsem letěl, než šel, a přitom jsem dával bedlivě pozor, abych si nespletl cestu. Tak jsem minul ui třetí nebo čtvttou příčnou ulici, ale vytoužený průchod se stále neobjevoval. A ještě ke všemu ani konfigurace ulic neodpovídala obrazu, který jsem očekával- Po krámech ani stopy, Sel jsem ulici, íciiž tknuv neměly nikde vstupní hrány, ale jen neprodyšně uzavřená okna >lépá měsíčním odleskem. - „Po druhé straně by měla vést správná ulice, z niž se vchází do těch domů,4' myslil jsem si. Zneklidněn jsem přidával do kroku a v duchu jsem äc loučil s myšlenkou, žc se podivám do krámů. Jen abych se odtud rychle dostal do známých nblastí města. Docházel jsem na konec ulice, zneklidněn, kam mě vlastně vede. Vyšel jsem na širokou, jen tu a tam zastavěnou cestu, velmi dlouhou a rovnou. V tu chvíli mě ovanul dech volného prostoru, Přímo u cesty anebo uvnitř v zahradách tam stály malebné vily, ozdobná sidla boháčů. V průrvách mezi nimi bylo vidět parky a ůhradni zdi sadů. Z dálky připomínal ten pohled dolní, málokdy navštěvované pattic Lešňanské ulice. Mésični světlo, rozpuštěné na nchi do stříbrných šupin a do tisícerých beránků, bylo bledé a jasne jako za dne - pouze parky -,\ záhrady m- černaly na té stříbrné krajinomalbě. Když jsem si pozorné prohlédl jeden z těch domů, došel jsem S5 k závěru, Že mám pred sebou, zadni. nikdy neviděnou stranu gymnaziální budovy. Pravé jsem přicházet k brané, která byla k mému úžasu otevřena, Na chodbě se svítilo- Vesel jsem dovnitř a octl isem se na červeném koberci v chodbě- Doufal jsem, že se mi podaří nepozorovaně proklouznout budovou a vyiit přední branou, a ti m si známem cě zkrátit cestu Vzpomněl jsem si, že se v tu pokročilou dubu jistě v učebné profesora Arendta koná jedna z nepovmných hodin, protahujících se do pozdní noci, na které jsme se v zimních měsících scházeli v zápalu ušlechtilého nadšeni pro kreslířská cvičeni, k nimž nás podnítil onen znamenitý učitel. Mala skupinka pilných žáku se téměř ztrácela ve velkém tmavém sále, na jehož stěnách se do obrovských rozmetu tozrústaly a lámaly stíny našich hlav, vrhané dvěma malými svíčkami hořícími v hrdlech láhvi. Abych řekl pravdu, příliš jsme při těch hodinách nekreslili a profesor neměl zvlášť jasně vymezené požadavky- Někteří si z domova přinášeli polštáře a ukládali se na lavicích k lehké dřímote, A jenom ti nejpilnéjši kreslili přímo pod svickou, ve zlatém okruhu jejího světla. Obvykle jsme dlouho Čekali na profesorův příchod a nudili jsme se při ospalých rozhovorech. Nakunec se otevíraly dveře jeho pracovny a on vcházel - malý, S krásnými vousy, s esoterickvmi úsměvy, diskrétními zámlkami a s aromátem tajemství. Rychle za sebou přirážel dveře kabinetu, jimiž se za jeho hlavou v okamžiku otevření snažil prodrat zástup sádrových st inu, fragmentů klasických • f bolestných Ninbid, Danaid a Tantalidů, celý ten smutný a jalový Olymp vadnoucí už dlouhá léta v onom muzeu sádrových soch. Pŕišeŕi té místnosti bylo kalné i *a dne a ospale se ploužilo Z« sádrového sněni, prázdných pohledů, blednoucích oválů a zamyslených gest. odcházejících do nicoty. Rádi jsme naslouchávali f,\ dví-řnn onomu tichu, plnému povzdechů a šepotů toho rumoviště droliciho se v pavučinách, toho soumraku bohu, rozkládajícího se v nudí a monotonii Profesor, celý slavnostní a okázalý, se důstojné procházel kolem prázdných lavic, v nichž jsme cosi kreslili v šerém odlesku zimní noci - rozptýleni do malých skupinek. Bylo tise a ospale. Tu a tam se moji kamarádi ukládali ke spánku. Svíčky v lahvích pomalu dohasinaly, Profesor SC ponořil do hlubuké vitriny, plné st a rve li foliantů, staromódnich ilustraci, rytin a tisků. S esoterickými pe«t] nám ukazoval Staré litografie večetnich krajinek, nočni houštiny a aleje zimních parků, černající se na bílých měsíc nich cesiácb. Při ospalých růz-hovorech čas uplýval nepostižitelné a ubíhal nerovnoměrně, jako kdyby dělal uzly na míjení hodin a jindy zase jako kdyby polykal cele prázdné intervaly trváni A iu znenadání, bez jakéhokoliv přechodu, jsme se s naši skupinkou setkávali už na zpáteční cesté ila pěšince v parku, hilé sněhem a chránené po stranách černým, suchým houštím keřů. Sli jsme podél toho chundelatého břehu temnoty a umali n medvědí kožich krovití, praskajících pod našima nohama do |asnc bezměsičue iukí, mi do davu a zaujati tisícem záležitostí, o své drožky nestara- 102 i \u jj. V této čtvrti vnějšiho zdáni a prázdného gesta se nepřikládá příliš velká důležitost přesnému dli Cesty a pasažéři se svěřuji bludným povozům s lehkomyslnosti, která zde vtiskujc svou pečcí všemu. Castů je můžete vidět v nebezpečných zákrutech, daleko vykloněné í polámané košatiny, jak s optatěmí v rukou napjatě a ohiižné manévruji při vyhýbáni, V této čtvrti máme také tramvaje. Ambice městských radních v nich slaví svůj ncjvétši triumf. Ale politováníhodné je vzezření vozů, vyrobených z papirmašé, se stěnami zprohýbanými ů zmačkanými mnoholetým používáním. Často jim úplné chybí přední stěna, takže je možno při jizdé vidět pasažéry, kteří sedí strnule a chovají se nesmimé důstojné. Tyto tramvaje jmiu postrkovum městskými nosiči. Avšak nejpodivnéjši je železniční doprava v Krokodýli ulici. Občas, pokaždé v jinou denní dobu, většinou ke konci týdne lze pozorovat zástup lidí čekajících v zatáčce ulice na vlak. Člověk >i nikdy není jist, zda opravdu přijede a kde zastaví, a často sc stává, ze lidé zůstávají stát na dvou různých místech, neboť sc nemohou shodnout v názoru, kde bude zastávka. Čekají dlouho a stojí v černém, mlčícím zástupu poděl sotva znatelných stop koícji, tvářemi z profilu jako řada bledých papirúvých masek, vystřižených do fantastické linie úporného zahleděni, A nakonec nečekané přijíždí, už vyjel z boční uličky, odkud se ho nenadáli, nízký jako had, miniaturní, s malou supící a zavalitou lokomotivou- Vjel do toho černého špalíru a vnesl najednou do ulice tmu řadou vozů, rozsévali, i. li uhelný prach- Temné supěni parní lokomotivy, závan podiv- te I ne vážnosti, prostoupeně smutkem, i tlumeny spěch a nervozita proměňují na chvíli ulici za rychle zapadajícího zimniho soumraku v nádražní halu. Metlou našeho města je ažiutáž jízdenek a úplatkářství. V poslcdni chvíli, kdy vlak už stojí ve Stanici, dochází v nervózním chvatu k různému vyjednáváni s Úplatnými železničními úřed-niky. Drive než handrkování skonči, dáva se vlak do pohybu, provázen pomalu se sunoucím, rozčarovaným zástupem, který ho daleko vyprovází a nakonec se rozptýlí. Ulice, na chvíli vtěsnaná do improvizovaného nádraži, plného pŕitmi a dechu dalekých cest, se opět rozjasňuje, rozšiřuje a znova propouští svým korytem bezstarostný, monotónní zástup procháze-jieich se Lidi, kteří v hlučných rozhovorech putuji podél obchodních vvloh, těch špinavě šedých čtverců, plných jarmarcčniho zboží, velkých voskových manekýnů a holičských figurín, Vyzývavé oblečeny, přecházejí tam prostitutky v dlouhých krajkových šatech, Ostatně mohou to být i zeny holičů a kavárenských kapelníků. Jdou dravčim. Šoupavým krokem a na nedobrých, zkažených tvářích mají neznatelný kaz, který je přeškrtává: bud šilhají černou křivou SilhäVOStí, nebo mají roztržená ústa, nebo jim chybí špička nosu, Obyvatelé města jsou pyšni na ten pach zkaženosti, kterým dýchá Krokodýlí ulice „Nemusíme si nic odříkat," říkají si hrdě, „můžeme si dovolit i pravou velkoměstskou prostopášnost." Sami tvrdí. Že každá žena v té čtvrti je šlapka, A vskutku, scači se na některou podívat - a hned se človek setkává S úporným, lepkavým a lechti- 10A vým pohledem, který nás zmrazuje rozkošnickou jistotou. Dokonce i děvčata školou povinná zde nosi kokardy jistým charakteristicko m způsobem, osobité kladou štíhlé nohy a v pohledu maji ten nečistý kaz, v němž se skrývá ještě nezformuvauá budoucí prostopášnost. A přece — a přece, márne prozradit poslední tajemství té čtvrti, pečlivě uktývané tajemství Krokodýli ulice? Během ritišcliu pojednáni jsme několikrát dávali jistá výstražná znamení a delikátně jsme naznačovali své výhrady. Pozorný čtťiiai tedy nebude nepřipraven na ten poslední ohrat věci. Mluvili jsme O imitujícím, iluzorním charakteru té čtvrti, ale tato slova mají příliš extrémní a kategorický význam, než aby mohla vystihnout polovičatý a nerozhodný ráz její skutečnosti. Náš jazyk nemá výrazy, které by jaksi dávkovaly stupeň reality a definovaly jej i hustotu. Řekněme to bez okolků: fatálnosti tětO čtvrti je. že se v ni nic nerealizuje, žc nic nedospěje do své definitiv ni podoby, že všechny započaté pohyby zůstávali viset vc vzduchu, že všechna gesta se předčasně vyčerpávali a nemohou překročit jistý mrtvý hod. Mohli jsme si jíž všimnout, že tuto ťtvrl charakterizuj e velká bujnosi a marnotratnost - v záměrech, plánech a předsevzetích. Celá čivrí není niéim jiným než fermentaci úporných práni - předčasně vybujelou, a proto bezmocnou a prázd...... V atmosféře nesmírné snadnosti zde klíči každá sebelehci choutka, letmé napětí kyne a roste do prázdného, nadutého novotvaru a tak tu vyráží Šerá a lehká vegetace kyprých plevelů a bezbarvých huňatých máků, vytvořená z efemérni tkáně přeludu a hašiše, Nad celou tou čtvrti se vznáší lenivé a prostopášné fluidum hříchu 10T a domy, obchody i lidč působí někdy dojmem zimničniho chvěni na peiim rozpáleném těle, husí kůže na jejich horečnatých vidinách. Nikde jinde se necítime tak ohroženi možnostmi, tak otřeseni Mrzkosti toho, co se má splnit, tak zbledli a bezmocní zděšením nad realizaci plnou rozkoše. Avšak tím to také konči. Když prekročíme jistý- bod napětí, přiliv ostává a ustupuje, atmosféra hasne a odkvétá, možnosti vadnou a rozpadají se v nicotu a zcšileléšeté máky vzrušení se rozsypávaj! v popel. Budeme věcně litovat, že jsme tehdy na chvíli vyšli z konfekčního obkhnJu podezřelého rá^u. Nikdy už do něho nenajdeme cestu zpátky- Budeme bloudit od jednoho firemního štítu ke druhému a stokrát se mýlit. Projdeme desitky krámů, najdeme obchody navlas podobné, budeme putovat mezi špalíry knih, listovat v časopisech a tiscích, budeme dlouho a spletité rozmlouvat s prodavačkami, poznamenanými nadbytkem pigmentu a pokaženou krásou, kteté však nebudou umět pochopit naše ptáni. Budeme se zaplétat do nedorozuměni, až se celá naše horečka a podtiiccní rozplyne ve zbytečné námaze a ve zbůhdarma promarněné honičce- Naše naděje byly nedorozumením, dvojsmyslný vzhled lokálu a zaměstnanců - zdáním, Konfekce byla skutečnou konfekci a při-ručí neměl žádné postranní úmysly. Ženský svět v Krokodýli ulici se vyznačuje celkem průměrnou zkaženosti, přehlušenou silnými vrstvami morálních předsudků a banálni všednosti. V tomto městě laciného lidského materiálu se nevyskytuje ani vybujclý instinkt, ani nezvyklé a temné vášně Krokodýli ulice byla ústupkem našeho města ve prospěch modernosti a velkoměstské zkaženosti. Zřejmé jsme si nemohli dovolit nic jiného než papírovou imitaci, než fotomontáž, složenou z vý-střižků přcleželých Loňských novin. in? ŠVÁBI Bylo to v dubě šedivých dnu, které nastoupily po skvělé barevnosti otcovy geniální epochy. Nastaly dlouhé lýdny deprese, těžké týdny bez nedelí a svátků, obloha byla zavřená a podoha krajiny zubožená. Otec s námi ui tehdy nepřebýval. Horní pokoje byly uklizeny a pronajaty jedné telefonis«e Z celého ptačího hospodářství nám zůstal jediný exemplář, vycpaný kondor, který stál na polici v saloně. Ve studeném přišeři stažených záclon tam stejné jako zaživa stál na jedné noze v pozici buddhističkého mudrce a jeho Inhřka. vyschla asketická iváf zkameněla do výrazu krajní lhostejnosti a odříkaní Oči mu vypadly a vyplakanými slziúmi důlky se sypaly piliny Pouze rohov i té egyptské výrůstky na mohutném holém zobáku a na lysé šiji, výrůstky a hlízy vybledle blankytné barvy, vtiskovaly této stařecké hlavě cosi důstojně hieratického. Jeho pernatý hábit byl už na mnoha místech prožrán od molů a vypadávala t něho měkká, šedivá pera, která Adéla jednou za týden vymetala Spolu s bezejmenným prachem pokoje. Na vylysa-lých místech bylo vidět htubou pytloví nu, ze které lezly konopné 10 cucky. V skrytu jsem matce vyčítal, že se iak lehce vypořádala %e ztrátou otce. „Nikdy ho nemilovala," myslel jsem si, „a ponévndž otec nebyl zakořeněn v srdci žádné ženy, nemohl vrůst ani do žádné reality a věčné se vznášel na periférii života, v polorcálných oblastech, na okraji skutečnosti. Ani řádné, občanské smrti mu nebylo dopráno." přemítal jsem, „ví ech no u něho muselo být podivínské a pochybné.'' Rozhodl jsem se, že v příhodné chvi li uhndim na matku a přinutím ji k otevřené rozmluvě Onoho dne {byl těžký zimní den a už od rána se sypalo měkké chmýří soumraku) měla matka migrénu a Ležela o samotě na pohovce v salónu V tom zřidka navštěvovaném svátečním pokoji panoval od doby otcova zmizeni vzorný pořádek, o který pečovala vuskem a koštaty AdéLa. Nábytek byl pokryt ochrannými povlaky A C-dé zařízeni se podřídilo železné disciplině, jakou Adéla zavedla v onom pokoji. Pouze svazek pávic h per, stojících ve váze na prádelníku, nchylo možno udržet v patřičných mezích. Byl to živel svévuhu a nebezpečný, s ncposiižitelnoci revolučnosti jako hlučící tťida jzymnasistek, naoko plná devôtnosti, ale rozpustile tieposlusn.i jakmile sejde s oči. Ty oči celý den rejdily, provrtá valy stěny, přimhurovaly se, a třepetajíce rasami, s prstem tia uštech se tlačily jedny přes druhé, rozjívené pochichtáváním a lumpačen i ni. Naplňovaly pokoj štěbetáním a šepotem, jako motýli se rozsypávsly kolem mnohorameoné lampy, v barevném hejnu narážely do ni.it ných stařeckých zrcadel, odvyklých pohybu a veselosti, a klíčovými dírkami nakukovaly do souscdnkh místností. Dokonce atii v přítomností matky, ležící s obvázanou hlavou na pohovce, se nedoká- i i i žaly ovládnout a koketovaly, dávaly si znamení a pokřikovaly na Mľbc nemou barevnou abecedou, plnou tajemných významů. Dráždil mé ten výsměšný komplot a mihotavé spiknuti za mými zády. Přitisknut koleny k matčině pohovte, předstíral jsem, že zkoumám zamyšlené dvěma prsty jemnou látku jejího županu, a najednou jsem jakohy mimochodem rekh „Už dávno jsem se té chtěl zeptat - to je on. viď?" A třebaže jsem ani pohledem neukázal na kondora, marka to okamžité pochopila, upadla do velkých rozpaků a sklopila oči. Úmyslné jsem nechal uplynout určitou dobu, abych vychutnal její rozpaky, a potom 4 naprostým klidem, přemáhaje hněv, který sc ve mně zvedat, jsem se zeptal: „Jaký smysl maji potom všechny klepy a lži, které roztrušuješ o otci?" Ale její rysy, které se v prvním okamžiku v panice rozpadly, se začaly znovu urovnávat. „Jaké lži?" zeptala se, pomrkávajic očima, které byly prázdné, nalité temným blankytem a bez bělma. ...Slyšel jsem jc od Adély," řekl jsem, „ale vim, že pocházejí od tebe: chci znát pravdu." Usta se ji lehce chvěla a zřítelnice, vyhýbajíce se mému pohledu putovaly do očního koutku. „Nelhala jsem,'L pravila a ústa ji otekla a zároveň se Zmenšila Pocítil jsem, že se mnou koketuje jako žena s mužem. „S těmi šváby je to pravda, sám se přece pamatuješ . |i-vo-vala den ode dne výrazněji - můj otec se měnil ve švába, Začali jsme si na to zvykat. Vídali jsem ho stále řidčeji, na svých švábích cestách mizel někam na celé týdny - a my jsme ho přestali vnímat; docela splynul s tím černým neěístým plemenem, Kdo by mohl říci, zda ještě někde v nějaké škvíře v podlaze žije, zda ještě v noci běhá po pokojích, vtažen do švábích záležitostí, anebo snad byl mezi těmi mrtvými brouky, které Adéla každé ráno nalézala s hŕichcm vzhůru a naježenými nožkami a brala je s odporem na lopatku a vyhazovala? „A přece," řekl jsem zahanbené, „jsem přesvědčen, že ten kondor, to je on," Matka se na mne podívala zpod řas: „Netrap mé, miláčku, už jsem ti přece říkala, že otec jezdi jako obchodní cestující po okolí. Vždyť vis, že se někdy v noci vrací domů a potom před úsvitem odjíždi ještě dál," I VICHŘICE Za té dlouhé a prázdné zimy se v našem městě urodila nesmírná, stonásobná hojnost tmy. Snad se příliš dlouho neuklízelo na půdách a v k u m bál ech i harampádím, hrnce se pěchovaly na hrnce, láhve na láhve a donekonečna sc nechávaly narůstat prázdné baterie demižonů. A tam, v těch spálených, mnohot rámových lesích půd. se začala tma zvrhat a divoce fermentovat. Tam byly zahájeny ony černé sněmy hrnců, ono upovídané a prázdné schůzováni a ono u bublané vováni a žbluňkání demižonů a zkumavek. Až jednou v noci se pod šindelovými prostorami srotily íalangy hrnců a lahvi a vyrazily ve velkém, namačkaném davu do mésta- Půdy, vypuzené z půd, se rozlévaly jedny přes druhé, v černých zástupech se dávaly na pochod a jejich rozlehlými ozvenami probíhaly kavalkády trámů a přiček a poskoky dřevěných koz, klekajících si na jedlová kolena: a když potom vyrazily na svobodu, na plnily prostory noci úprkem krokví a halasem střešního žebroví a podpěr, A tehdy se také vyvalily ony černé řeky, poutě sudů a konvi, a plynuly napřič noci. Jejich černé, blýskavé a hlučné roje obléhaly město. Za noci se to temně sroceni nádob hemžilo a útočilo jako armáda upovídaných ryb, jako nezadržitelný nápor hádavých skopcú a tlachavých džberů, S d u n id m i dny se tam na sebe kupily vědra, sudy a konve, klimbaly se hliněné štoudve kamnářú, jedny pres druhé se nahoru škrábaly staré bučky a cylindry elegánů a rostly až k nebi v obrovských sloupech, které se rozpadaly. A všechny neohrabaně klepaly koliky dřevěných jazyků, neobratné mlely v dřevěných hubách bláboleni kleteb a nádivek a na relé prostranství noci se rouhaly blátem. Až se dorouhaly a do-p rokli naiv svého. Přivolány kvákáním nádohi, trousícího pomluvy od jednoho konce na druhý, přitáhly tam nakonec celé karavany, dorazily tam celé mohutně armády vichru a rozložily se nad noci Obrovské lábořišté, pohyblivý černý amfiteátr začal v mohutných kruzích sestupovat k městu- 1 vybuchla icmnma obrovskou rozbouřenou vichřici a zuřila po tři dny a tři noci . - . „Dneska nepůjdeš do školy," řekla ráno matka, „venku je strašná vichřice'1 Pokojem se táhl jemný závoj kouře, vonici pryskyřici. Kamna skučela a h v [zdala, jako kdyby v nich byla ovázaná celá smečka psů nebo démonů. Velká mazatiiila, vymalovaná na jejich pupkatém břichu, se šklebila barevnou grimasou a nabývala fantastické poduhy svými nafouklými tvářemi. Běžel jsem bos k oknu. Obloha byla v siř i v dál vyfoukaná větry. Byla stríhrobilá a prostorná a počmáraná siločarami, napjatými k prasknuti, a přísnými brázdami, podobnými ztuhlým žilám cínu a olova. Byla rozdělena na silová pole, chvěla se napétim a přék^ povala utaienou dynamikou. Rýsovaly m: na ni diagramy vichřice, která - sama neviditelná a nepostižicelná - nabíjela krajinu tvou energii- Nebylo ji vidět. Clůvék jí poznával podle domů a střech, do kte rve h vpadala její Zuřivost, Jak dú nich vstupovala její sila, střechy jakoby jedna po druhé rostly a vybuchovaly šílenstvím. Obnažovala prostranství, nechávala za sebou na ulicích bílou prázdnotu a celé oblasti náměstí čisté vymetala. Jen tu a tam se pod ni prohýbal a zmítal osamocený člověk, přidržující se domovního rohu. Zdálo se, že se celý prostor náměstí nadnuvá jako břicho a třpytí se pod jejími mohutnými závany jako prázdná lysina. Na nebi vyfoukal vítr studené a mrtvé barvy, méděnkově, žluté a liliové šmouhy, daleká klenuti a arkády svého labyrintu Střechy pod těmi oblohami stály černé a křivé, plné netrpélivnsui a vyčkáváni. Ty, do kterých vstoupila vichřice, se nadšené zvedaly, přcrůsraly sousední domy a pod rozvichreným nebem hládly věci budoucí. Pmom klesaly a pohasiiialy, neboť nemohly děle zadržet mohutný dech, krery letěl dál a naplňoval celý prostor vřavou a zděšením. A opět jiné domy i křikem a v záchvatu jasnozrivotti vstávaly a věštily. Obrovské buky kolem kostela stály s napřaženýma rukama jako svědkové otřesných zjeveni a křičely a křičely, Dále, ŕa strechami iiimicsti jsem videl v dálce protipožární zdi a holé stity předměstí- Šplhaly sc jeden pres druhý a narůstaly do výšky, oněmělé a ztuhlé hrůzou. Daleký, studený, červený odlesk je zbarvoval pozdními barvami. Toho dne jsme neobědvali, neboť oheň v kuchyni se v kotoučích dýmu vracel do světnice, V pokojích bylo zima a páchlo to tam větrem. Kolem druhé hodiny odpoledne vypukI na predmésti požár a prudce se siřil. Matka s Adélou začaly balit peřiny, kožichy a cennejší věci. Nastala noc. Vichr zesílil a byl čím dál lim prudší, neobyčejné se rozrost] a obsáhl celý prostor. Nyni UŽ nenavštěvoval domy a střechy, ale vybudoval nad městem mnohopatrový, mnohonásobný prostor, černý labyrint, který narůstal do nekonečných poschodí 7. toho bludiště vyrážel celým: galeriemi pokojů, bleskově vytvářel křidla a trakty, s hukotem hloubil dlouhé řady komnat a potom nechával ta vymyšlená patra, klenuti a kasematy spadnout a dral se ještě výš, vytvářeje svým nadšením samo beztvaré nekonečno. Pokoj se lehce chvěl a obrazy na stěnách řinčely. Okenní tabule se leskly mastným odleskem lampy. Záclony na okně se vzdouvaly a byly plné dechu té bouřlivé noci. Uvědomili jsme si, že od rána otce nikdo neviděl- Domnívali jsme se, ze se na úsvitu musel vypravit do krámu a tam ho překvapila vichříce a znemožnila mu návrat. „Celý den nic nejedl." naříkala matka. Starší přiruci Teodor se uvolil, že se vydá do noci a vichřice a donese mu něco k jidlu. Můj bratr se k výpravě připojil. Zachumláni do mohutných medvědích kožichů, zatížili si kapsy LIB žehličkami a moždíři, balastem, který md zabránit, aby je vichr neodnesl. Opatrné otevřeli dvéře, vedoucí do noci- Sotva přiruěí a můj bratr sc vzdutými plášti vkročili jednou nohou do tmy, pohltila ie hned na domovním prahu noc. Vitr okamžité smyl každou stopu jejich odchodu. Oknem nebylo vidět ani baterku, kterou si s sebou vzali. Vitr ic pohltil a na chvíli utichl. Adéla s matkou sc znovu pokoušely Zapálit ůhen v peci. Zápalky uhasínaly a z dvířek foukal zpátky popel a saze. Stáli jsme u dverí a naslouchali, V nářku vichřice bylu slyšet všelijaké hlasy, přesvědčování, vábeni a vyprávěni. Zdálo se nám, že slyšíme volat o pomoc otce, zbloudilého 9t vichřici, a pak zase jsme měli dojem, že si bratr s Teodorem bezstarostně povídají přede dveřmi. Dojem byl tak šalivý, že Adéla otevřela dveře a skutečné uviděla, jak sc Teodor a můj bratr těš prodírají z vichřice, do které hyli ponořeni až po krk. Udýcháni vešli do chodby a s námahou za sebou zabouchli dvéře Na chvíli se museli opřít o zárubne, tak silné narážel vichr na vrata, Konečně zasunuli zástrčku a vitr pádil dál. Ncurovnané vyprávěli o noci a vichřici. Jejich kožichy, nasáklé větrem, ještě voněly vzduchem. Na světle mrkali víčky. Z trčí. leště nlnvch noci. jim prýštila při každém spuštění viček tma. Ne mohli dojit do krámu, ztratili cestu a stéži sc dostali zpátky. Nepoznávali město, všechny ulice byly jak přestavěné. Matka je podezřívala, že lžou. Ve skutečnosti celá ta scéna dělala doicrn, jako kdyby tu čtvrthodinu stáli ve tmě pod oknem a vůbec L L¥ sc odtamtud nevzdálili. Ale možná, že už skutečně neexistovalo město ani náměstí a vichřice a noe obklopovala nás dům pouze temnými kulisami, plnými vytí, svištěni a stenů Snad skutečné vůbec neexistovaly ty obrovské a .žalostné prostoty, které nám vichr sugeroval, snad vůbec neexistovaly ty ubohé labyrinty, mno-hookenni trakty a chodby, na kterých vichřice hrála jako na dlouhých černých flétnách. Stále vice jsme se utvrzovali v presvedčení, že celá bouře je pouze nočním donkichotstvim, napodobujícím v úzkém prostoru kulis tragické nekonečno, kosmickou vyhostenom a osiřelost vichřice. Stále častěji sc n v ni otvíraly dveře do chodby 3 vpouštěly hosty, zachumlané do pelcrin a sál Uricený soused nebo známý se pomalu vymotával ze Šátků a kabátů a udýchaným hlasem ze sebe vyrážel vyprávěni, přerývaná, neuspořádaná slova, která fantasticky zvětšovala a klamně přeháněla bezmeznost noci- Seděli jsme všichni v jasné osvětlené kuchyni. Za kuchyňským ohništěm a širokou černou nistčji vedlo několik schodů ke dveřím na půdu, Na těch schůdkách seděl starší přiruči Teodora naslouchal, jak MiLili.i M','ij ■<_ vichru. Slyšel, lak se ■. píenvtvh vidi:ke >k^u:;iji měchy střešních žeber do harmoniky a střecha ochabuje a splaskává jako obrovské plíce, ze kicrých unikl vzduch, a jak potom opér nabírá dech, napřimujc sc palisádami krokvi, rozrůstá se jako flotické klenby, roztahuje sc lesem trámu, plným stonásobne ozvěny, a huci jako krabice obrovských basů, Ale potom jsme zapomněli na vichřici, Adéla tloukla skořici ve zvonivém moždíři. Na návštěvu přišla teta Pcrazie. Drobná, hbitá a plná starostlivosti, s černou krajkovou šálou na hlavě, začala hned pobíhat po kuchyni a máhat Adéle. Adéla oškubala kohouta. Teta Pcrazie zapálila |hhI nistěji hrst papírů a do černého jícnu komína z nich začaly vyletovat široké pláty plamenů. Jak Adéla držela kohouta za krk, zvedla ho nad plameny, aby na něm opálila poslcdni per i. Kohout najednou zatřepetal v ohni křidly, zakokrhal a uhořel. Teta Perazic začala hned nadávat, spílat a zlořečit- Třásla se zlosti a hrozili rukama Adéle a matce. Nechápal jsem, oč ji jde, a ona se čím dál tím víc rozohňovala hněvem, až se nakonec proměnila v chomáč gestikulací a nadávek. Zdálo se, Že se v záchvatu zlosti rozgcstiku-luje na kusy, že sc rozpadne, rozdělí, rozběhne se do sta pavouků a že se rozvětvi na podlaze do černé mihotavé splctcniny šílených švábích úprků. Místo toho sc však začala prudce zmenšovat a srážet, stále ještě roztřesená a rozsypávajici se kletbami. Najednou, shrbená a malá. odcupitala do rohu kuchyne, kde leželo dřiví na topeni, a proklínajíc a kašlapc, začala horečné šukat mezi klapajícími poleny, až našla dvě tenké žluté štěpiny. Uchopila je rukama, třesoucíma sc pobouřením, přiložila si je k nohám, pak si na n č vylezla jako na chůdy, a klepajíc po prknech, začala na těch žluiý* h berlách chodit a pak čím dál tím rychleji a rychleji běhat sem a tam po úhlopříčkách podlahy. Potom, kulhajíc na dunících prknech, vvhéhla na jedlovou lavici, odtamtud na polici s talíři, na zvuěící dřevěnou polici, táhnoucí sc podél kuchyňských stěn, a běžela po ni v přískocích na c hadovitých berlách, až nakonec, čím dál tmi menši, někde v koutě zčernala, svinula sc jako uvadlý, spálený papír, zetlela na plátek popela a rozdrobila se v prach a nicotu, 121) 121 Stáli jsme všichni bezradně před tou »ilepící fúrii zlosti, která trávila a požírala sama sebe Se rármutkem isme se di%rali na smutný průběh toho záchvatu, a když onen žalostný proces dospěl ke svému přirozenému konci, s určitou úlevou isme se vrátili ke svým každodenním pracím. Adéla, tlukoucí skořici, zazvonila Opět moidirem, matka pokračovala v přerušené rozmluvě a pŕir uč i Teodor naslouchal střešním proroctvím, dělal směšné grimasy, zvedal vysoko obočí a sám pro sebe se smál. NOC VELKÉ SEZÓNY Kaädý vi, že v radě obvyklých a normálních let rodi někdy /podivínštěly čas ze svého lůna léta jiná. léta zvláštní a léta zvrhlá, kterým - jako šestý malíček na ruce - narůstá někdy třináctý, falešný měsíc, ftikáme Falešný, nebo* málokdy se vyvine úplné. Opoždnie ff v růstu jako pozdě zplozené děti - měsíc hrbáček, výhonek v polovině uvadlý a spiše tušený než skutečný. Má to na svědomí stařecká nestřídmost léta. jeho prostopášná a pozdní životnost. Někdy se stává, že srpen už mine a starvr silný kmen léta rodí jaksi ze zvyku jcšiě dál, vyráží ze své práchni-viny tyto jalové a idiotské dny-pláňky, dny-plevcl a přídavkem a zadarmo přihazuje prázdné a nestravitelné dny-košťály, hile. udivené a nepotřebné dny. A tak vyrůstají tyto dny, nepravidelné a nevyrovnané, nevzdělané a spolu srostlé jako pučící prsty znetvořené ruky sevřené v hanlivém Restu. Někteří lidé přirovnávají ty dny k apokryfům, tajně vsunutým 121 125 mezi kapitoly velké knihy ruku, k palJmpHcstúm, skryte podstrčeným mezi její stránky, anebo k tém bílým, nepouštěným listům, ■la nichž se oči, dosyta načtené a plné obsahů, mohou opájel obrazy. Na téch stránkách človék stále více bledne, vysvobozuje se z barev a může odpočívat na jejich nicotě, než bude zatažen do labyrintů nových dobrodružství a kapitol, Ach, jaký je to starý, zažloutlý román roku, jaká je to velká a rozpadávající se kniha kalendáre! Leží si, zapomenuta někde v archivech času, a její obsah dále roste mezi deskami, neustále bobtná upovidatiosti měsiců, rychlým samoplozenim chvastounství, tlacháním a sněním, které se v ni rozmnožuje. Ach, cožpak se snad i já - když spisuji toto vyprávěni a seřazuji príhody svého otce na opotřebovaném okraji jejího textu - cožpak se i já neoddávám tajné naději, že jednou nepozorované vrostou mezi zažloutlé listy té ne j krásnější, rozpadávající se knihy, že vstoupí do velkého šelestu jejich stránek a budou jim pohlceny? To, o čem zde budeme mluvit, se tedy odehrávala v onom třinác těm, přespočetném a do jisté miry nepravém měsici toho roku, na iilľH několika prázdných listech velké kroniky kalendáře. Rána byla tehdy podivně trpká a osvěžující. Z uklidněného a chladnějšího tempa času, ze zcela nové vůně vzduchu a z odlišné konzistence světla bylo pat rno, že jsme vstoupili do jiné série dní, do nové krajiny božího roku. Pod těmi novými oblohami se hlas chvěl zvučné a svěže jako v ještě novém prázdném bytě, prostoupeném pachem laku, barev a věci započatých a nevyzkoušených. S podivným vzrušenim zkou- šel člověk novou ozvěnu a načínal ji zvědavé jako bábovku ke kávě tu chladného a střízlivého jitra přede dnem odjezdu. Otec sedal opět v zadním kontoáru za krámem, v nitiIe klenuté jizbě, rozmřižkované jako úl mnohobunkovými registraturami a obr ústa jící bez ustání šupinami stále nových vrstev papíru, dopisů a faktur. Ze šelestu archů a z nekonečného pořádáni papírů v v růstala kostičkovaná a prázdná existence této místnosti, z neustálého překládání hromady lejster sc vc vzduchu rodila z nesčetných firemních záhlaví apoteóza v podobě továrního města, viděného z ptačí perspektivy, naježeného kouřícími komíny, obklopeného radami medaili a zarámovaného do kudrlinek a kroucenin pompézních et a Camp. Tam jako vc voliéře seděl na vysoké židličce otec, holubníky registratur šelest i Iv složka m i papírů a všechna hnízda a doupata byla plná cvrlikáni cifer. Hlubiny obrovského krámu den ze dne temněly a bohatly zásobami sukna, ševiotů, sametů a kordů- Na temných policích, v těch sýpkách a skladištích studené plstěné pestrosti, Se stonásobně zúročovala tmavá, ustátá barevnost věci, množil se a sytil mocný kapitál podzimu. Ten kapitál tam rostl, temněl a čím dál tím šíře se rozestupoval na policích jako na galeriích jakéhosi velikého divadla a každý den ráno se ještě doplňoval a zmnožoval novými náklady zboží, které tam v bednách a v balících spolu s jitřním chladem nosili v oparech podzimní svěžesti a vodky funící a vousatí nosiči na medvědích ramenou. Přiručí vykládali nové zásoby posilující střižní pestrostí a pečlivé jimi naplňovali a vycpávali všechny škvíry I 19. a mezery na vysokých policích, Byl to obrovský rejstřík všelikých barev podzimu, složený ve vrstvách a roztříděný podle odstínů, klesaiici dolů a stoupající nahoru po stupnicích všech barevných oktáv jako po rezonujících schodech. Začínal dole a nesměle a zaji-kavč zkoušel altová glissanda a poltóny, potom přecházel k vyrud-lému popelu dálek, ke gobelínovým blankytům a směrem vzhůru pak rostl St Mu širšími akordy, dospíval k temné modři, k indigu dalekých lesů a k plyái šumících parků, a putom pres všechny okry, krevely, fudosti a sépie vstupoval do šelescivéhu stínu vadnoucích zahrad, až nakonec dorazil k temnému pachu hub, k dechu prach-nivin V hlubinách podzimní noci a k hluchému doprovodu nej-temnéjšich basů. Otec kráčel podél arzenálů soukenného podzimu a uklidňoval a tišil ty masy, jejich stoupající moc i pokojnou silu Sezóny. Chtěl co nejdéle udržet pohromadě zásoby uskladněné barevnosti, Bál se drobit a měnit za peníze ten železný kapitál podzimu. Ale věděl, cítil, že nadejde čas a podzimní vichr, pustošivý a teplý vichr zaduje nad těmi policemi a ony pak povolí a nic nebude moci zadržet jejich záplavu, ty proudy barevnosti, které z nich vytrysknou na celé město. Nastávalo období Velké Sezóny. Ulice ožívaly, V šest hodin odpoledne město zimniéné rozkvétalo, domy dostávaly rumence a lidé putovali, prodchnuti jakýmsi vnitrním ohněm, našminkovaní a křiklavé namalováni, s očima lesknoucíma sc jakousi slavnostní, krásnou a zlou hůrečkou, V bočních uličkách a v tichých zákoutích, nořících sc už do 1 večerní oblasti, bylo město prázdné. Pouze děti si tam hrály náměstíčkách pod balkóny, hrály si do úmoru, halasně a nesmysl. Přikládaly si k ústům malé méchýrky, nafukovaly je a pak m- m jednou Strakaté rozhudraly do velkých bublajících a rozšplichaných bouli anebo sc rozkohoutily do hloupé, červené a kokrhajici kohouti masky, do barevných pod zim nich maškar, fantastických a absurdních. Zdálo sc. že se tak nafouklé a kokrhajici vznesou do vzduchu v dlouhých pestrých řetězcích a jako podzimní klíče ptáků potáhnou nad městem - fantastické flotily z konfetu a podzimní pohody. Anebo se s křikem vozily na malých rámusivýeh vozíčcích, hrajících barevným rachotem koleček, špic a oji. Vozíky, naložené jejich křikem, sjížděly a řítily se do dolní části ulice až k plytce rozlité, žluté večerní říčce a tam se rozpadaly na trosky kroužků, kolíků a dřívek, A zatímco dětské hry byly stále hlučnější a složitější, ruměnce města temněly a rozkvétaly purpurem, celý svět začínal najednou uvadat a černat a rychle se z něho vyděloval prízračný soumrak, který jako nákaza pronikal do váech věci Zrádně a jedovaté K kolem šířila nákaza soumraku, postupovala od předmětu k předmětu, a Čeho se dotkla, to hned trouchnivělo, černalo a rozpadala «■ v práchnivinu. Lidé utíkali před soumrakem v tichém poplachu a najednou je to malomocenství dostihovalo a jako tmavá vyrážka se jim vysypávalo na čele; a tak ztráceli tváře, které z nich odpadaly jako velké beztvaré skvrny, a Ui dále, už be? podoby a bc* OČÍ, a po cestě ztráceli masku za maskou, takže se soumrak hemžil těmi odhozenými larvami, sypoucími se za jejich útěkem, Potom začínalo 127 všechno zarůstal černou práchnivéjící kůrou, kicri se odlupovala ve velkých plátech - chorých strupech tmy. A zatímco se dole všechno rozkližovaln a obracelo vniveč za tichého chaosu a v panice prudkého rozkladu, nahoře se udržoval a stále výše narůstal mlčenlivý poplach červánků, chvějici se cvrlikáním miliónů tichých zvonků a stoupající vzletem miliónu neviditelných skřivánků, letících společné do jednoho velkého, stříbrného nekonečna. A potom už náhle nastala noc - veliká noc, narůstající ještě závany větru, které jt rozšiřovaly. V jejím mnohonásobném labyrintu byla vydlabána světlá hnízda: krámy - velké, barevné lucerny, plné nakupeného zboží a shonu zákazníků. Světlými výklady těch luceren bylo možnu sledovat hluěný obřad podzimních nákupů, prostoupených podivným ceremoniálem. Ta velká, zřasená podzimní noc, která narůstala stíny a rozšiřovala se vichřicemi, skrývala ve svých temných záhybech světlé kapsy a pytlíčky s barevnými drobnostmi, s pestrým zbožím čokoládových bonbónů, keksů a koloniální strakatiny Budky a krámky, slepené r krabiček od cukroví, křiklavé vytapetované reklamami na čokoládu, plne mejdlícek, veselé veteše, pozlacených drobnůstek, staniolů, trubiček, oplatek a barevných mátových pastilek, byly stanicemi lehkomyslnosti a řehtačkami bezstarostnosti, rozesetými v síťoví ubrovské, labyrintové noci, rožky máčené vichřicemi. Velké, temné zástupy plynuly tmou v hlučném zmateni, za šoupáni tisíce ttohou a v halasu tisícerých úst - rojné a chaotické putováni táhlo artériemi podzimního města. Tak plynula ta reka, plná halasu, temných pohledů a vychytralých zamžourání, roz- kouskovaná rozhovory a rozsekaná vyprávěním, veliká dužina pomluv, smíchu a vřavy, Zdálo se, že to v zástupech vyrazily na pochod podzimní suché makovice, ze kterých se sype mák - hlavy-řehtačky, Jidé-klepačky Můj otci chodil ncivůrné po jasné osvětleném kráme. ^ tváři zbarvenou ruměnci a s planoucíma očima - a naslouchal. Tabulemi výkladní skříně a dverí sem z dálky doléhal ium melta, přitlumený hukot plynoucího davu. Nad tichem krámu jasné planula petrolejová lampa, visící z mohutné klenby, a ze všech ikvir a zákoutí vytlačovala každou sebemenší stopu stínu. Velká prázdná podlaha praskala v tichu a pn délce i po šířce v tom světic přepočítávala své třpytivé Čtverce, šachovnici velikých desek, které samy se sebou v tichu rozmlouvaly praskotem a hned zde, hned onde li odpovídaly hlasitým třeskem. Zato sukna ležela tile a nehlasné ve své plstěné hebkostí a za otcovými zády si podél si čil posílala pohledy a od police k polici si vyměňovala tichá spiklenecká znamení, Otec naslouchal- Zdálo se, ze se mu ucho v tom nočním tichu prodlužuje a rozvětvuje se ven z okna: fantastický korálovec, červený polyp, kolébající se v sedlinách noci. Naslouchal a slyšel. S rostoucím neklidem slyšel daleký přiliv zásrupú, které se blížily. Zděšené se rozhlížel po prázdném krámě. Hledal přiruči. Ale ti tmaví a rudi andělé někam odletěli- Zůstal jen sám v obavě před zástupy, které měly každou chvíli zaplavit ticho krámu rabujícím, halasným davem a rozebrat si, rozlicitovat mezi sebou celý ten bohatý podzim, po léta shromažďovaný ve velké, pokojné sýpce. 129 Kde byli pri ručí? Kde byli ti ztepilí cherubínové, kreří měli bránit temné soukenné hradhy? S bolestným tušením je otec podezíral, že právě hreší v hlubinách domu s dcerami ŕkivŕka. Nehybné, pln obav a s lesknoucíma se očima stál v jasném tichu obchodu a vnitrním sluchem cítil, co sc dčie uvnitř domu, v zadních komorách té velké barevné lucerny. Dům sc před nim otvíral, místnost po mistnusti, komora za komorou jako domek / kaiet - i viděl jak přiruči pronásledovali Adélu všemi prázdnými a jasné osvětlenými pokoji, po schodech dolů a po schodech nahoru, až jím nakonec utekla, vtrhla do světlé kuchyně a tam se za barikádovala kredenci. Stála tam udýchaná, rozzářená a rozveselená a s úsměvem třepetala dlouhými rasami. Přiruči seděli na bobku u dveří a pochechtá-vali se, Kuchyňské okno bylo otevřené do velké černé noci, plně přízraků a zmateni, Cccnč, nedovřené okenice planuly odleskem daleké iluminace. Třpytící se hrnce a láhve stály nehybné kolem a leskly se v tichu mašinou glazurou. Adéla opa tmě vykláněla z okna barevnou, našminkovanou tvář s třepetavýma očima. Hledala na tmavém dvorku přiruči, přesvědčena o jejich nástrahách. A vtom je uviděla, jak opa i mé putuji husim pochodem po úzké římse pod okny v prvním poschodí, podél stěny, zrudlé odleskem daleké iluminace, a jak se přikrádají k oknu- Otec hněvem a zoufal • iim vykřikl, ale v tu chvíli sc halas hlasů docela přiblížil a jasně výlohy krámu sc zalidnily blízkými tvářemi zkřivenými smíchem, upovídanými tvářemi, kterým se zplošťovaly nosy na lesknoucích se tabulích. Otec zbrunátněl rozhořčením a vyskočil na pult A když dav útokem dobýval tu tvrz a v halasném zástupu se dral do obcho- 130 ZiJŕ. du, vymršti] se utec jediným skokům na police se suknem, a zavěšen vysoko nad davem, ze všech sil dul do obrovského pozounu Z rohoviny a troubil na poplach. Klenba se však nenaplnila šumem andělu, spěchajících na pomoc, ale místu toho každému rakvileni trouby odpovídal velký, rozesmátý chór zástupu. „Jakube, kšeftovat! Jakube, prodávat!" volali všichni A to volání, stále opakované, ne v chótu rytmizovalo a pozvolna přecházelo do melodie refrénu, zpívané všemi hrdly. V té situaci se Otec podrobil, seskočil z vysoké římsy a s křikem se vihl k barikádám sukna, Zveličelý hněvem, s hlavou nabobtnaloo jako purpurová pěst, vyrazil jako bojujíc i prorok na soukenné hradby a začal proti nim běsnit. Celým tělem se opíral do mohutných roli vlněných Látek, vyprošťoval je z roubeni, nakládal si na sebe obrovské štůčky sukna, nosil je na shrbených bedrech a z vysokých při h rad je s tupými údery shazoval na pult- Štůčky letěly a ve vzduchu se třepetavé rozvinuly jako obrovské prapory a z polic jako pod úderem Mojžíšovy hole vyrážely odevšad výbuchy drapérii a gejzíry sukna. Tak se vylévaly zásoby polic, prudce zvracely a plynuly širokými řekami. Vytékal barevný obsah příhrad, rostl, množil se a zatápěl všechny pulty a stoly. Steny krámu zmizely pod mohutnými formacemi té soukenné kosmogonie, pod tém i pásmy pohori, kupici m i se na sebe v obrovitých masívech. Mezi horskými úbočími se otvíraly široké doliny a v rozlehlém patosu výšin hřměly Linie kontinentů. PrOStOt krámu se rozšířil do panoramatu podzimní krajiny, pln č jezer a dálek, a na pozadí této scenérie putoval můj otec mezi hřbety a údolími fantastického Kanaánu. putoval velkými kroky, s rukama prorocky rozpaženýma v oblacích, a údery nadšeni formoval kraj. A dole, u pat onoho Sinaje, vyrostlého z otcova hněvu, lid getlj-kuloval, rouhal se, uctíval Baala - a kupčil. Plnýma rukama si nabírali měkké záhyby, řasili na sohé barevna sukna, halili se du improvizovaných domin a plášíů a zmateně mluvili a mluvili. Otec najednou, zveličen hněvem, vyrůstal nad handrkující se skupinky a z výše hřímal nad modloslužebníky mocným slovem. Potom, vyveden zoufalstvím z míry, vylezl na vysoké galerie pólu a pomaiené běžel po obr u báť h pri h rad, po rěch dunících prknech obnaženého lešení, pronásledován obrazy nestydaté prostopášnosti, kterou tušil za zády uvnitř domu. Při ručí dosáhli právě želcznelm balkonu na úrovni okna, a přitisknuli k balustrádě, uchopili Adélu v pase a vytáhli ji oknem, třepetající očima a vlekoucí za sebou štíhlé nohy v hedvábných punčochách. Zatímco otec, zděiený hanebnosti hříchu, vrůstal hněvem svých gest do hrůzy krajiny, dole se bezstarostný lid Baalův oddával bezuzdné veselosti, Jakási parodistická vášeň, jakási nákaza smíchu ovládla chátru Copak bylo možno zadat od nich vážnost, od toho lidu klepaček a louskáčků í Jak by na těch mlýncích, meloucích bci ustání barevnou dužinu slov, bylo možno žádat, aby pochopily otcovy velké strasti! Hlusi k hromům prorockého hněvu, sedali li ti kupčíci v hedvábných bekešich v malých skupinkách na bobek kolem zřasených hor látek a se smíchem žvástavé přetřásali přednosti zboží. Teti černý trh roznášel na svých hbitých jazycích uiU-< h t i lou substanci krajiny, sekačkou žvanivosti ji rozmělňoval a tómir ji polykal. Kousek dál stály před vysokými vodopády světlých látek skupinky židů v barevných chalátech a a velkými kožešinovými knlpaky. Byli to mužové Velkého Shromáždění, pánové důstojní a plni ctihodnosti, kteří si hladili dlouhé pěstěné brady a vedli zdrženlivé diplomatické rozmluvy. Ale i v té obřadné konverzaci a v pohledech, které si vymenovali, byl záblesk úsměvné ironie. Mezi těmi skupinami se prodíral obecný lid, beztvarný dav, chátra bez tváře a individuality. Vyplňovala poněkud mezery v krajině a vystýlala jeji pozadí zvonky a řehtačkami nesmyslného hovoru. Byl to prvek bláznovský, roztančený dav šašků a harlekýnů, který - sám bez vážných úmyslů nakupovat - dováděl svými saškovskými šprýmy k absurditě tu a tam se navazující transakce. Postupné však, znuděn svým kejkliřstvim, rozprašoval se ten veselý nárůdek do vzdálenějších oblasti krajiny a tam se pomalu ztrácel mezi skalními zákruty a dolinami. Snad ci kašpárkové jeden po druhém napadali někam do škvír a vln terénu, jako déti unavené hrou sapadaji během plesové noci do různých koutů a skulin bytu. Otcové města, mužové Velkého Synhcdrionu, se zatím procházeli ve skupinách plných vážnosti a důstojnosti a vedli tiché a hlubo-komyslné disputace. Potom se roztrousili po celé oné velké, hornaté krajine a po dvou nebo po třech putovali dalekými zátočinami cest. Jciich malé tmavé siluety zalidňovaly celou pouštní výšinu, nad kterou visela nvka uhloha, zvrásnená a ponurá, zoraná do dlouhých rovnoběžných brázd, do stříbrných a bílých hrud, které směrem vzhůru odkrývaly stále další a další ložiska svého navrstvení. Světlo lampy vytvářelo v oné krajině umělý den - den podivo., den bez úsvitu a večera, Otec >e pomalu uklidňoval. Jeho hněv opadal ii stydl v ložin-kách a vrstvách krajiny. Seděl nyní na fiaJcriich vysokých polic a díval se do pndziméJLCibo, rozlehlého kraje. Na dalekých jezerech viděl výlov ryb, V maličkých šupinkách loděk seděli po dvou rybáři a nořili sítě do vody. Chlapci na březích nosili na hlavách koše plné mrskajícího se stříbrného úlovku. Vtnm si všiml, že skupiny poutníků v dálce obrace|i hlavy k nebi a nap ražen v ma rukama na cosi ukazuji. Obloha se okamžitě zarojila jakousi barevnou vyrážkou, vyrazily na ni kolébavé skvrny, které rostly, dozrávaly a naplnily hned prostor podivným národem ptáku. kt< i. kroužili a vířili ve velkých, křižujících se spirálách. Celé nebe sc naplnilo jejich v/nešcnuii letem, hlomozem křidel a mapestámimi liniemi tichého krouženi Někteří z nich se jako ohromní čápi nehybně vznášeli na pokojné ro/tažených křídlech a jiní, podobni barevným chocholům a barbarským trofejím, se těžce a neohrabané třepetali, aby sc udrželi na vlnách teplého vzduchu; a ještě jiní, neschopné konglomeráty křidel, mohutných nohou a oškubaných krků, připomínali špatné vycpané *upy a kondory, ze kterých se sypou piliny. Bvli mezi nimi placi dvouhlaví, ptáci mnohokřidli a byli tam i mrzáci, kulhající ve vzduchu jednokřídlým nemotorným letem. Nebe se začalo podobat staré fresce, plné nestvůr a fantastických zvířat, která kroužila, míjela a opět se vracela v harevných elipsách. M uj utL-c -ľ napřímil na podpěrách, a zalit náhlým třpytem, na- 134 135 práhl ruce a volal k sobe ptáky starým zaklinadlem. S vrcholným vzrušením je poznal. Bylo to daleké, zapomenuté potomstvo one ptači generace, kterou kdysi Adéla rozehnala do všech koutů oblohy. Nyní se, zrůdné a rozbujelé, vracelo to umélé potomstvo, degenerované a vnitřně zplanélé ptači plémě. Vzrůstem se nesmyslně rozmohlo, pošetile zmnohonásobilo, ale uvnitř bylo prázdné a bez života Všechna životnost těch ptáků přešla do opeřeni a rozrostla se do íantastičnosti. Bylo ta jako muzeum druhů stažených z oběhu, jako Vetešnictví Pracího ráje. Někteří létali naznak, měli těžké, neohrabané zobáky, podobné závorám a zámkům a obtížené barevnými výrůstky, a byli slepi- Jak otce rozrušil ten nečekaný návrat, jak se podivoval ptačímu instinktu, příchylnosti k Mistrovi, kterou onen vyhnaný rod choval v duši jako legendu, aby nakonec, po mnoha generacích, poslední den před zánikem plemene přitáhl zpět do pradávné otčiny. Ale ti papíroví, slepí ptáci už otce nepoznávali. Nadarmo na ně volal dávným zaklinadlem, zapomenutou ptači řeči - neslyšeli a neviděli ho, Naiednou vzduchem zasvištělo kameni. To kašpárkové, tú hloupé a bezmyšlenkovité plémě začalo mířit do fantastické ptačí oblohy. Nadarmo je otec varoval, nadarmo hrozil zaklínající m i gesty -neslyšeli ho a ľlevšimali si ho. A ptáci klesali. Zasaženi střelou, těžce schlípli a ještě ve vzduchu uvadali. Než dopadli na zem, byla 7. nich už jen beztvará hromádka peri. V mžiku se celá pahorkatina pokryla těmi podivnými, fam litickými zdechlinami. Než otec doběhl na bojiště, ležel už všechen ten skvostný ptači rod mrtvý, rozmetán po skalách. Teprve ted zblízka si mohl otec důkladné prohlédnout celou ľiuzotu té zubožené generace a celou stněšnost její podřadné anatomu. Byly to obrovské věch ty per, ledabyle vycpané starou mršinou, U mnoha z nich nebylo možno najit hlavu, neboť v té kyjovité části těla se nejevily žádné znaky duše- Někteří bylí pokryti chundelatou slepenou srsti jako zubři a odporné páchli. Jiní připomínali hrbaté a olysalé zdechlé velbloudy. A ještě jiní byli zřqmé z určitého druhu papíru, uvnitř prázdni, ale navenek skvostné barevní Zblízka se ukázalo, že někteří jsou vlastně jen veliké pavi ocasy, barevné vějíře, do kterých bylo nepnchopni-Jnvm zpustl h< m viJe* h nuto jakési zdáni života. Viděl jsem otcův smutný návrat- Umělý den se už pomalu zbar-voval odstiny všedního |itra. Ve zpustošeném kráme se ncjvyWÍ police sytily barvami ranni oblohy, Mezi zlomky pohaslé kraiiny, mezi zbořenými kulisami nočui scenérie - viděl otec, jak se při ruč i budí ze spánku. Zvedali se mezi balíky suken a zívali do slunce. V kuchyni v prvním pochodí Adéla rozehřátá spánkem a sc zalehanými vlasy, mlela kávu a tiskla si mlýnek k bilvm ňadrům, z nichž do zrn prýštil třpyt a žár. Kocour se myl na slunci. lit I 37 KNIHA I Ŕikám pi prosté Kniha, bez dalších charakteristik a cpircc. a ic v ic zdrženlivosti a sebekázni bezradný povzdech, tichá kapitulace před nesmirnosti tratlscedentua, neboť žádné slovo, žádný náznak se nedokáže zalesknout, zavonět, zachvátit Hm mrazením hrúzy, předtuchou tě věci beze jména, jejiž pouhé první ochutnáni na Špičce jazyka překračuje obsáhlosr našeho nadšeni. K čemu by byl patos přídavných jmen a nabubřelost epitet u srovnání s tou nezměrnou věcí, s tou nepředstavitelnou znamenitosti. Ostatně čtenář, opravdový čtenář, na něhož se spoléhá toto vyprávěni, stejné pochopi, když se mu zadívám hluboko do oči a u samého dna zasvítím tím leskem- V tom krátkém a upřeném pohledu, v tom lei mém stisku ruky pochopi, převezme, pozná - a přivře oči nadšením nad tim hlubokým vjemem. Nehoř cožpak se pod stolem, který nás děli, nedržíme všichni tajně za ruce? Kniha . . . Kdesi v raném dětství, za prvního úsvitu života roz-■asňoval se obzor jejím mirným světlem Ležela slavnostně na otcové psacím stole, otec v n t byl tiše zahloubán a nasliněným prstem 141 trpělivě natíral hřbety téch potištěných stránek, až se slepý papír začal zamlžovat, kaht, ukájet se blahou předtuchou a náhle se odlupoval v celých chomáčích a poodhaloval cípek ve tvaru pávího oka s rasami a umdlený zrak sestupoval k neposkvrněnému svítáni božích barev, k zázračné vlaliosti nejčistšiho blankytu. Ú, takhle si protřít oči, ta invaze iasu, ó, blažené jaro, o, otče . . - Otec občas vstával od Knihy a odcházel. Tu psem s ni zůstával zcela sám a vítr procházel jejími stránkami a obrazy vyvstávaly. A když tak vítr tiše listoval těmi archy a vyfukoval barvy a postavy, procházelo chvěni sloupci jejiho textu a vypouštělo t písmen hejna vlaštovek a skřivánků- Tak odlétala stránka za stránkou, rozpadávala se a mizela beze stopy v krajině, kterou napájela pestrosti. Někdy spala, vitr ji rozfu koval tiie jako fůzi stolisiou, a tu otvírala okvětí, plátek za plátkem, víčko za vičkeil), všechna slepá, hebká a uspaná, skrývajíc ve svém nitru na dně blankytnou zřítelnici, pavi dřeň, křičící hnízdo kolibříků. To bylo velmi dávno. Matka tam tehdy ještě nebyla. Trávil jsem dny o samotě s otcem v našem pokoji, který byl veliký jako svět. Hranolovité krystalky kolem lampy naplňovaly pokoj rozptýlenými barvami, rozprašovaly duhu do všech koutů, a když sc lampa otáčela na svých řetízcích, putoval celý pokoj fragmenty duhy, jako by se přesunovaly sféry sedmi planet a točily se pres sebe- Rád jsem stával mezi otcovýma nohama a objímal je z obou straii jako sloupy. Občas psával otce dopisy. Seděl jsem na psacim stole a sledoval se zauictim klikyháky podpisu, spletité a vířivé jako trylky kolo rarurniho zpěváka. Na tapetách pučely úsměvy. proklubávaJy se oči, žerty metaly kozelce. Otec pouštěl do duhového prostoru mýtl-Jové buhliny z dlouhého stébla, aby mé pobavil, Narážely na stěny, praskaly a zanechávaly ve vzduchu své barvy. Potom přišla matka a ta raná< jasná idyla skončila. Matk,..... svedla svým laskáním a já zapomněl na otce. Můp život se uhiral novým, odlišným směrem, bez svátků a bez zázraků, a byl bych snad navždy zapomněl i na Knihu nebýt té noci a toho snu. n Jednou jsem se probudil do tmavého zimního jitra - pod záhvhy temnot hořely hluboko dole ponuré ranní červánky - a jak jsem měl ještě pud vičky mravenčeni mlhavých postav a znaků, začal jsem celý ztrápený a rozžalostiiéuý nejasné a zamotané blouznit o staré, ztracené Knize, N.kd 0 mi nerozuměl a já, rozdrážděný tou tuposti, začal jsem být dotěrnějši a s horečnou netrpělivostí jsem obtěžoval rodiče. Bosý a jenom v košili, rozechvělý vzrušením, přehrabal jsem otcovu knihovnu a rozčarovaný, pohněvaný, popisoval jsem bezradně před užaslým auditoriem tu nepopsatelnou věc, již se nemohla vyrovnat žádná slova, žádný obraz načrtnutý mým chvějícím se nataženým prstem. Nepřestával jsem se namáhat udělováním popletených a protikladných informaci a plakal jsem z bezmocného zoufalství. Stáli nade mnou bc-vradiii ;i -ozpačiti. sivdéli se za svou bezmoc- 143 nast. V hloubi duše nebyli tak zrela bez viry. Má prudkost, netrpělivý a hněvivý tón dodávaly mým Žádostem zdáni oprávněnosti, převahu dobře odůvodněného nároku, Přibíhali * různými knihami a strkali mi je do rukou. Pobouřené jsem je odhazoval. Jednu z nich, velký a téiký foliant, rtů Otec Stále znovu podstrkoval s nesmělou nabídkou. Otevřel jsem ji. Bylft to bible- Spatřil jsem na jejich stránkách velké stěhováni zvířat, která táhla cestami a rozvětvenými průvody po širé zemi, spatřil jsem nebe plné ptacich klinu a máváni křídel, ohromnou obrácenou pyramidu, jejíž daleký vrcholek sc dotýkal Archy. Vrhl jsem na otce vyčítavý pohled: „Ty vis, otce/' volal jsem, „ty dobře viš, nk nezatajuj a nevykrucuj se! Ta kniha tě prozradila. Proč mi dáváš tento nuzný apokryf, tisíci kopii, nepovedeny" falši -fikat? Kam jsi dal Knihu?" Otec sklopil oci. III Minuly týdny a mé pobouřeni opadlo a utišilo se, ale v mé duši dále hořel jasným plamenem ohraz Knihy, velký šelestící Kodex, vzbouřená bible, jejímiž stránkami sel vítt a plenil ji jako obrovskou, rozpadávající se růži. Když otec vidél, že jsem klidnější, přistoupil ke mně jednou opatrné a řekl smířlivým, vemlouvavým tónem; „V podstatě existuji jenom knížky. Kniha je mýtem, V néji věřime v mládí, ale během i 14 let ho přestáváme brát vážné." Byl jsem už tehdy jiného přesvědčeni, věděl jsem, že Kniha je postulátem, že je úkolem. Cítil jsem na svých bedrech tíži vdkého posláni Pln pohrdáni a zatvrzelé, po supné pýchy jsem nic neodpověděl. V té době jsem už totiž byl vlastníkem zlomku knížky, těch žalostných zbytků, které sc podivným řízením osudu ocitly v mých rukou Starostlivé jsem ukrýval svůj poklad před všemi pohledy a truchlil nad hlubokým úpadkem ré knihy, pro jejíž zmrzačené zbytky bych nedokázal ziskat ničí pochopeni Stalo se to tak. Jistého dne oné zimy jsem zastihl Adélu při úklidu se smetákem v ruce, opřenou o pult, na němž ležel jakýsi potrhaný papíre.', salát, Nahnul jsem sc ji přes rameno, ani ne tak ze zvědavomi ale abych sc znovu opojil vůni jejího těla, jehož mladé kouzlo bylo již zjeveno mým nedávno probuzeným smyslům. „Podívej se," říkala a bez námitek snášela mé při tu len i. ., lomozné, aby někomu vyrostly vlasy až na zem? Chtěla bych ..... takové.'4 Pohlédl fscm na obrázek. Na velké foliové stránce byla podobizna ženy spiše mohutnéiškh a plnějších tvarů, s energickou a zkuie-nuu tvári. Z hlavy této dámy splývala mohutná hriva vlasů, těžce tc spouštěla ze zad a vlekla se konci silných plctcnců po zemi. Byl to jakýsi neuvěřitelný rorrnar přírody, vlnivý a hojný plást, vy předený 7 vlasových kořínků, a bylo si těžko představit, že by toto břemeno nepůsobilo pronikavou bolest a nezbavovalo vlády obtíženou hlavu. Ale zdálo sc, že majitelka nosí tuto znamenitost s pýchou a text vytištěný vedle tučnými literami hlásal historii tohoto zázraku 14$ a začínal slovy; Jí, Afiru CsiUaaová, narozena v Karlovicích na Moravě, jsem měla řídké vlaiy - - - Bv| co dlouhý při běh, podobo ý svou konstrukci historii Jobově. Anna Csillagová byla i božího dopuštěni postižena nedopalkem vlasů. Celé městečko ji liroL.iln, IvJa rak krutě poznamenána, a odpouštělo jir protože vedla bezúhonný život - ačkoli nemohlo bvt mio boží dopuštěni tak zcela nezavinené. A tu se stalo přispě-nim horoucích modliteb, že z její hlavy byla sňata kletba, Anna Csillagova dostoupila milosti osvíceni, obdržela znamení a pokyny a zhotovila přípravek, zázračný lék, který navrátil jeii hlavé úrodnost. Začala porůstat vlasy, ale tím to neskončilo - její muž, bratři a bratranci též ze dne na den obtostli hustým, černým kožichem chlupů Na druhé straně byla ukázána Anna Csillapová za íest týdnů po objevení svého receptu uprostřed svýth bratři, švagrů ii brarranců, vousatých muž.ů s bradami po pás - a člověk hleděl s obdivem na ten opravdový výbuch neFalšované medvědi mužnosti Anna Csíllagnvá obšiasinila cele městečko, jemuž se dostalo pravého požehnáni v podobě vlajících čupřin a obrovských hŕiv a jehož obyvatelé zametali zemi plnovousy širokými jakú březová košťata. Antia Gsillagová se Stala a poštolkou huňatusti. Když obáfastnila rodné město, zatoužila obsťastnit celý svět a prosila, pobízela, žadonila, aby všichni přijali pro své spaseni ten boží dar, ten zázračný lék, jehož tajemství znala ona samojediná. Ten příběh jsem přečetl Adéle přes ramenu a náhle mé oslnila myšlenka, pod jejímž úderem jsem stanul celý v plamenech- 'lák to byla Kniha, její poslední stránky, její neúřední dodatek, zadní trakt plný odpadků a haraburdí! Úlomky duhy zatančily ve viru n h tapetách, vytrhl jsem Adéle z rukou ten salát a přiškrceným hlasem jsem vydechl: „Odkud jsi vzala tu knižku?"1 „Hlupáku," řekla a pokrčila rameny, „vždyť tu prcce leží porád A denně z ni vytrháváme listy na maso z jatek a svačiny pro otce. . ." rv ! Odběhl jsem do svého pokoje. V hlubokém rozrušeni jsem začal s rozpálenou tváří obracet chvějícíma se rukama stránky roztrhané' knihy. Bohužel, bylo jich sotva přes tucet. Ani jedna stránka vlastního tex.ru, pouze samé inzeráty a oznámení. Ihned po proroctvu li dlouhovlasé Sibyly následoval list věnovaný zázračnému léku ni všechny choroby a neduhy. Elsa-fluid s labuti - nazýval se ten l/átti a dělat divy. Stránka byla plná ověřených Svědectví, vzrušu-jicich výpovědi osob, které doznaly působeni zázraku. Ze Sedmihradska, Slavonie, z Bukoviny přicházeli nadšeni rekonvalescenti, aby dosvědčili a vroucím, vzrušeným slovem pověděli své příběhy. Sli obvázáni a shrbeni a mávali nepotřebnou již berli, odhazovali náplasti a pásky z oči a z křtíc, Prizmatem těchto putujících mrzáků bylo vidět daleká a smutná městečka $ nebem bílým jako papír, která zlhosřejněla prozaickou každodennosti. Byla to města zapomenutá v hlubině času, kde lidé přivykli svým malým osudům, od nichž se neodtrbovali ani na chvili, Švec byl aždo konce ševcem, voněl kůži, měl malou a zuho- i 17 ženou tvár, krátkozraké bledé oči nad bezbarvým, čmuchajícím knírem a cítil « veskrze ševcem. A když je nebolely jejích vředy, nelůupalo jim v kloubech a vodnatelnost je nezahánéla na pelech, byli Šťastni tím bezbarvým, všedním štěstím, kouřili laciný tabak, žlutý cisařskokrálovský tabák, nebo tupě snili před sběrnou lotyrtky- Kůčky jim přebíhaly přes cestu, hned z levě a hned zase z pravé strany, zdálo se jim o Černém psu a svrbela ju dlaň. Občas opisovali dopisy z listuviúků, nalepovali na ně pečlivě známku a s váhavou nedůvěrou je svěřovali poštovní schránce, do niž tloukli pěsti, jako by ji budili. A putom se v jejich snech proháněli bili holubi s dopisy v zobáčcích a mizeli v oblacich- Dalši stránky se pov snášely nad sféru všednie h záležitosti do oblasti čisté poezie. Byly tam harmoniky, citery a harfy, druhdy násrroic kurů andělských, zpřístupněné dnes diky průmyslovému rozvoji za lidové ceny prostému člověku, bohabojnému národu pro potěšení srdce a ušlechtilou zábavu, Byly tam flašinety, skutečné zázraky techniky, v jejichž nitru bvly ukryty flétny, piskadla a píšťalky, foukaci harmoniky tremo-lujicj sladce jako hnizda tlukoucích slavíků, neocenitelný to poklad pro invalidy, pramen výnosných příjmů pro mrzáky a vůbec nezbytné v každé muzikálni domácnosti. A bylo vidět tyto flašinety, pěkné malované, jak vandrují na sádech nenápadných prostých dědečků, jejichž tváře vyjedené životem jako by byly opředeny pavučinou a úplné bez výrazu, tváře se slzícíma, nehybnýma Očima, které zvolna vytékaly, tváře zbavené projevů života, tak odbarvené a nevinné jako Stromová kůra popraskaná od veškeré nepohody a podohoé vonici už jenom deštěm a nebem. Dávno zapomněli, jak se jmenovali a kým byli, a tak ztraceni sami v sobě ŠOurali se s pokrčenými koleny drobnými, stejnoměrnými krůčky v obrovských těžkých botách pů absolutné rovné a jednotvárné přímce mezi zákruty spletitých cest mimojdoucich, Za bílých dopoledni, kdy slunce nesvítilo, dopoledni okoralých chladem, pohroužených do koloběhu všedního dne, vymotávali se nepozorované z davu, stavěli flašinet na třínožce na průsečíku ulic, pod žlutým nebem přeškrtnutým telegrafními dráty, mezi nevšímavé pospichajiciini lidmi s vyhrnutými Límci a začínali svou melodii nikoli od počátku, ale v místě, kde včera přestali, a hráli: „Daisv, Daisy, ty mi udpuvéd dej . . .", zatímco z komínů pyšně vlály hilé chocholy páry. A divná věc - ta sotva započatá melodie hned zapadala do volné mezery, na své místo v té hodině a krajině, jako by odedávna patřila k tomu zamyšlenému, do sebe propadlému dni, a v jejím taktu běžely myšlenky i všední starosti pospíchajících chodců, A když po jistém čase končila dlouhým, protáhlým zaječením vyrvaným z vnitřností flašinetu, který začinal hrát něco úplné nového - myšlenky a starosti se na chvíli zastavovaly jako v tanci, aby změnily kruk, a potom se bez rozmýšlení začínaly točit opačným směrem v taktu nové melodie, která vyletěla z píšťalek flašinetu 1 „Markétko, poklade duše mé . A nikdo si V tupé lhostejnosti toho dopoledne ani nepovšiml, Míl I4Í že smysl světa se od základu zmenil, že neběžcJ už v taktu „Daisy, Daisy • . • ", ale přímo opadne - „Mar-kc-tko . . ." Znovu obracíme list . . . Co to? Bubnuje snad parní déšť? Ne, to se sype na deštníky cvrlikáni ptáčků jako šedivě broky, neboť zde se nabízejí praví harčti kanáři, klece plné stehlíků a Špačků, košíky s okŕidienými zpěváky a mluvky. Vŕcienovití a lehcí, jakoby vycpaní vatou, trhavě poskakující, otáčiví jako na obrtliku hladkých kvíljvýeh os, rozštébetaní jako hodinové kukačky - byli Útěchou osamělých, nahrazovali mládencům teplo rodinného krbu, probouzeli v nejtvrdšich srdcích blaženstvi mateřského citu, měli v sobě tolik piskleciho a dojímavého, že ještě když sc s nimi obracela stránka, posílali odcházejícím své spojené, vábné cvrlikání, Ale dál se řítila ta ubohá písemnost do stále hlubšího úpadku. Teď zabočila na scesti jakéhosi pochybného šarlatánskeho podiví uštvi. Kdo tu nabízel Své služby veřejnosti, zahalen v dlouhý plášť, s úsměvem napůl pohlceným černým plnovousem? Pan Bosco z Milánu, svého druhu mistr černé magie, a mluvil dlouho a nejasné, přičemž cosi předváděl na konečcích prstů, což nepřispívalo k lepšímu pochopeni věci. A přestože podle vlastního přesvědčení dospíval k udivujícím závěrům, které jakoby na okamžik vážil mezi citlivými prsty, než se jejich prchavý smysl rozplyne ve vzduchu, a přestože pointoval jemné záhyby dialektiky varovným zdvižením obočí připravujícím na věci neobyčejné, nebylo mu rozumět, a co horšího - nechtělo se mu rozumět a člověk ho opouštěl i S jeho gestikulaci, tlumeným tónem a celou škálou nejasných úsměvů, aby rychle prolistoval poslední, rozpadávající se potrhané stránky- 191 Na těch posledních stránkách, které zcela zřetelné upadaly v blouznivé bláboleni, do zjevného nesmyslu, nabízel jakýsi džcrttl men svou zaručenou metodu, jak sc stát energickým a neoblomné rozhodným, a hodné mluvil o zásadách a charakteru, Ale stačilo otočit stránku, aby byl člověk úplně dezorientován ve věci neoblomnosti a zásad. Tam vycházela drobným krůčkem na scénu nejaká pani Magda Wanp, spoutaná vlečkou svých šatů a z výše sešněrovaného duknl tu prohlašovala, že kašle na mužskou neoblomnost a zásady, a že její specialitou je Lámat nejsilnějši charaktery. (Tu pohybem nožky urovnávala vlečku na zemi) K tomuto účelu existuji metody, cedila skrze zuby, zaručené metody, o nichž se nechci šířit a odkazuji na své paměti pnd titulem „Z nachových dui" (Nakladatelství Antroposofického institutu v Budapešti), v nichž jsem uložila tvé koloniálni zkušenosti z oblasti drezúry lidi (tú slovo s důrazem a ironickým leskem oči). A kupodivu se zdálo, že ta dáma, mluvicí nedbale a bezohledně, je si jista souhlasem těch. o nichž s takovým cynismem hovořila, a uprostřed zvláštní závrati a mihotáni bylo možno vycítit, že šipky morálních ukazatelů se podivné přemístily a že tu jsme v jiném klimatu, v němž kompas funguje opačně. To bylo poslední slovo Knihy, které zanechávalo v duši příchuť podivného omámení, směsici hladu a dráždivosti. 1 si Sklonený nad tou Knihou, s tvári planoucí jako duha. jsem tiše hořci od extáze k extázi. Byl jsem pohroužen do ctěni, zapomněl jsem na oběd. Předtucha mě nezklamala. Byl to Autentik, svatý originál - pres sve hluboké poníženi a degradaci. A když jsem už skoro potmě ukládaJ s blaženým úsměvem ten papírový salát co nej-hlouhěji do zásuvky a snažil se ho zamaskovat vrstvou jiných knížek - tu se mi zdála, že ukládám do prádelníku ke spánku červánky, které se vždy znovu samovolné rozhoří valy a procházely všemi purpurovými plameny, a ještě jednou se vracely a nechtěly se skončit. Jak mi byly všechny knížky lhostejné! Neboť obyčejné knížky jsou jako meteory, Každá z nich má svou chvíli, jeden takový moment, kdy s křikem vzlétá jako fénix a všechny jej i stránky hoři. Pro tu jednu chvíli, pro ten jediný moment je potom milujeme, ačkoli jsou již jen pouhým popelem. A s trpkou rezignaci putujeme někdy pozdě vychladlými stránkami a probíráme jejich mrtvé formulky s dřeveným klepotem jako zrnka růžence. Vykladači Knihy tvrdí, že všechny knížky směřují k Autcntiku. Žiji jen vypůjčeným živni on. k tkT ý sc w chvíli vzletu vrací k svému podivnému zdroji. Znamená to, že knížek ubývá a Autentik roste- Nechceme však unavovat čtenáře výkladem Doktríny. Chtěli bychom ho upozornit jen na icdnu věc; Autenticita žije a roste. Co i toho vyplývá? Nuže, až přišté rozevřeme náš papírový salát, kdovi, kde už bude Anna CsilLagová a její věrni- Možná, že spntři-me tu dlouhovlasou poutnici, jak zametá svým pláštěm moravské cesty, jak prochází dalekými kraji, bílými městečky pohrouženými do prozaické všednosti a rozdává vzorky balzámu Elsa-fluid prosfáčkúm božím, sužovaným hnisavými výtoky a svrabem. Ach. CO udělají poctiví vousáči z městečka, jimž bujné ochlupení ztěžuje pohyb, co udělá ta věrná obec, odsouzená k pěstováni a správě své nevídané nadúrody? Kdovi, zda si všichni nekoupi pravé flašineiv ze Schwarzwaldu a nepustí se do svéta za svou apoštolkou. aby ji hledali po celé zemi a na všech místech přitom hráli „Dany, Daisy?" O, odyseo vousáěů, bloudících s flašinety od města k městu v hledání své duchovni matky! Kdy sc najde tapsod hodný této epopeje? Neboř komu zůstavili ohrazené místo svěřené jejich péci, komu prc-dali vládu nad dušemi v městě Anny Csillagové? Což nemohli předpokládat, že město zbavené své duchovni elity, svých skvělých patriarchů, upadne v zoufalství a odštépenectvi a otevře své hrány - komu? - ach, cynické a litomérné .Magdě Wang [Nakladatelství Anttoposofického institutu v Budapešti), která v něm založí Školu drezúry a lámáni charakterů? Ale vraťme sc k našim poutníkům. Kdo nezná tu starou gardu, ty kočovné Cimbry, hloubavé brunety se zdánlivé mohutnými těly, zhotovenými z rozméklé tkáně bez životních šřáv? Wškerá ieiich sila, veškerá |C|ich pevnost přešla do vlasů a vousů- Antropologové si odedávna láruou hlavy nad tou 152 ]5J5 zvláštní rasou, oděnou vždy do černých šatů, která nosí těžké stříbrné klanečniky na břiie a na prstech má mohutné mosazné pečetni prsteny. Mám ic rád, jmenuji se bud Kašpaři neho Baltazarové, miluji K-jkh hlubokou vážnost, jejich pohřební dekoratív nose, t> nádherné mužské exempláře s hezkýma uéirna, které se mastné lesknou jako pražená káva, mám rád ten ušlechtilý nedostatek vitality v rnz-blijelych houbovitých tělech, morbidnost vyhasínajících rodů, sípavý dech v jejich mohutných prsou a dokonce i ten pach valerián-ských kapek, jaký se line z jejich plnovousu. Jak andělé boží stanou občas neočekávané ve dveřích našich kuchyni, obrovšti a Funící, rychle unaveni - utírají si pot z oroseného čela, blýskají namodralými očními bělmy, a v tu chvíli zapomínají na své |: i: ■". 111: a udivené hledají východisko, záminku pro svil j príchod - a natahuji dlaň pro almužnu. Vracíme se k Autentiku. My jsme ho přece nikdy neopustili, A tu upozorňujeme na podivuhodný rys papírového salátu, který je čtenáři už zřejmý - Že SC totiž při čteni rozrůstá, ŽC má hranice na všech stranách Otevřené všem Fluktuacím a prouděním. Ted napriklad už nikdo nenabízí harcké Stehlíky, nchoť z flašinetů těch brunetů, z přelomů a záhybů melodii vyletují v nepravidelných intervalech ty opeřené kometky a náměstí je jimi zasypáno jako pestrobarevnými pismeny. Ach, jaké mihotavé a štébetavé zmnoženi , , , Kolem všech výčnělků, tyček a praporků se tvoři opravdové pestrobarevné zácpy, třepotáni a boi o místo. A stačí vystrčit z okna rukověť hole a pak ji zase vtáhnout zpět do světnice celou obsypanou třepetajícím SC těžkým hroznem zpěváčků. Blížíme se nyní v našem vyprávění mílovými kroky k té nádher né, katastrofické epoše, která nese v našem životopise název geniálni, Zbytečně bychom zapírali, žc již teď ciríme, jak se nám svini srdce, Cítime ten blažený nepokoj, svatou trému, která předchází věci poslední. Brzy se nám bude v kelímcích nedostávat barev a v duši lesku, abychom mohli klást nejvyssi důrazy, namalovat ne|- prosvětlenějai a téměř transcendentní kontury tohoto obranu. Co je to geniální epocha a kdy to bylo? Tu jsme nuceni být na chvílí zcela esoteričtí jako pan Busco z -Milánu a snížit svůj hlas v pronikavý šepot. Musíme pointovat své vývody mnohoznačnými úsměvy a roztírat konečky prstů jemnou hmotu imponderabilii jako špetku soli. Není to naše vina, budeme-li občas vypadat jako prodavači neviditelných tkanin, kteri strojenými gesty předvádějí své ošidné zboží. Udála se tedy ^eniálni epocha nebo se neudala? Těžko odpovědět. Ano i ne. N choť jsou věci, které se nemohou stát beze zbytku, až do konce. Jsou priliš velké a znamenité, než aby se mohly směst-nat v události. Ony sc jenom pokoušejí dít, zkoušeji základ skutečnosti, zda je unese. A hned ustupuji, protože se bojí ztratit ivou intcgrálnost v zlomkovitosti uskutečněni. A jestliže narušily tvůj kapitál, jestliže pří těch pokusech O vtělení ztratily to či ono, pak si hned v návalu Žárlivosti berou zpět své vlastnictví a odvolávají je. rcLntcjjruji se ä potom v našem životopise zůstávají bílá místa, vonná stigmata, ty poztrácené stříbrné stopy bosých andělských nohou rozseté jako sedmimílové kroky po našich dnech a nocích, IÍ4 zatímco um úplněk slávy stále přibývá a doplňuje se a kulminuje nad námi a triumfálně překonává jedno oslněni po druhém. Ale přesto je v jistém smyslu celá a integrálni věc obsazena v každém ze svých nedostatečných a fragmentárnich vtěleni, Setkáváme sc tu r jevem reprezentace a náhradní existence. Nějaká událost může být CO do své provenience a svých vlastních prostředku malá a chudá, ale přesto, pohlcdnemc-li na ni bližc, může ve svém nitru otvírat nekonečnou a zářivou perspektivu diky tomu, že se v ní s prudkým zábleskem snaží vyslovit vyšší existence. Tak tedy budeme sbírat ty narážky, ty pozemské přihližnosti, ty zastávky a etapy na cestách našeho života jako střepy rozbitého zrcadla, Budeme po kouscích sbirat to, co jc jedinečné a nedělitelné - naši velkou epochu, geniálni epochu našeho života. Možná, že jsme ji v deminutívnim zápalu, zterorizováni nesmí r-nosti transcendentna příliš omezili, otřásli ji a uvedli ji v pochybnost, Ale přes všechny výhrady; ona byla. Ona byla a nic nám nevezme tu jistotu, tu báječnou příchuti, kterou ještě cítíme na jazyku, to mrazivé pálení na púnebi, ten vzdech široký jako nebe a svéži jako doušek čistého ultramarínu. Připravili jsme alespoň do jisté míry čtenáře na věci, které přijdou, můžeme tedy riskovat cestu do geniální epochy? Nase tréma se zmocnila i čtenáře, Cítíme jeho nervozitu. Přestože vypadáme vesele, je i nám těžko u srdee a jsme naplněni úzkosti. Nuže, ve jménu Páně - nasedat a odjezd! GENIÁLNÍ EPOCHA Běžná fakta jsou uspořádána v čase. jsou navlečena na jeho běh jako na nitku. Tam maji své antcccdcnce i své konsekvence, které se na sebe husté tlači a bez ustání, bez jakékoli mezery si šlapou na paty- Má to svůj význam i pro vyprávěni, jehož duši jc nepřetržitost a náslcdnost. Co si však počít s událostmi, které nemají své vlastni m v čase, s událostmi, které přišly příliš pozdě, když už byl všech čas rozdaný, rozdělený, rozebraný a teď zůstaly jaksi na holičkách, nezařazené, ve vzduchoprázdnu, bloudíc i bez střechy nad hlavou? 7.c hy byl čas příliš lesný pro všechny události ? Může se opr.i ■. ■ 111 stát. ?t-h\ ní ví*-r h na místa v čase byla vyprodána? Ustaráni héruui podél celého vlaku události a připravujeme sc již k odjezdu, Pro rány boží, cožpak tu opravdu neexistuje ani jakýsi spekulační prodej Iřstků na čas . . .? Pane průvodčí! Jen klidí Bez zbytečné paniky, vyřídíme to diskrétně v rámci vlastních možnosti. Zdalipak už čtenář něco slyšel o rovnoběžných časových pásmech tost „ hen 1 56 ] 5 7 v dvoukolejném čate? Ano, existuji takové vedlejší odbočky času Sice trochu nelegálni a problematické, ale když se veze kontraband, taková prespočerná, nezařaditclná událost, jako v našem pri u udě nemůže být človék přespříliš vybíravý. Pokusme se rady v některém bodě příběhu odklonit takovou vedlejší odbočku, slepou kolej, abychom na ni odstavili ry nelegální události. Jen směle. Stane se to nepozorované, čtenář bude ušetřen jakéhokoli otřesu■ Kdoví -možná, že jak o tom hovoříme, je už nečistá manipulace za námi a my jedeme již po slepé koleji. I I II Matka přiběhla celá zděšeni a objala můj křik, chtěla ho zdusit v náruči jako požár a utišit v záhyli< : h své lásky, Zamkla mi ústa svými ústy a křičela spolu se mnou- AJe odstrčil jsem ji a ukazoval na ohnivý sloup, na zlatý trám, který tkvěl našikmo v povětří iako nadřená tříska Byla plná lesku a vířících zrnek prachu a nedala se odstranit, Přitom jsem křičel: .Vytáhni ji, vytrhnif" Kamna se rozkohoutila a rozpálila velkou barevnou mazaninou, která byla namalována na jc|ich čele, celá naběhla krví a zdálo se, že se z křeči těch žil a šlach, z celé té k prasknuti naběhlé anatomie osvobodi pronikavým kohoutím křikem. Stál jsem v prorockém nadšeni s rozpjatýma rukama a nataženými pr-i\ jm.ii: ukazoval, p n hněvu ;i nelitosrného odhodláni, na-přirnený jako směrník a v extatickém rozechvění. 15tt Vedla mé má ruka, cizí a bledá, vlekla mé za ztuhlá a vosková, jak velké votívni dlaně povznesená k přísaze, jak ruka andělská. Bylo to na sklonku íiniv. Dny staly v kalužích a řeřavěly, mek půnchi rozpálené ohněm a pepřem. Lesklé nože krájely medovou kaši dne na stfibrné pláty, na hranoly, jejichž řez hrál barvami 3 kořennou pikantérii. Ale ciferník poledne hromadil na nepatrmiu prostoru všechen lesk těch dni a ukazoval všechny planoucí a ohnivé hodiny. V tuto hodinu, kdy den nestačil obsáhnout všechen žár, Svlékal ze sebe platy stříbrného plechu, chrastici staniol vrstvu po vrstvě, a odhaloval tak svuu dřen z litého lesku. A jako by to všechno ještě nestačilo, komíny dýmaly, stoupaly z nich kutouče třpytne páry a každá chvíte vybuchovaLa velkým vzletem andělů, bouři křídel, krerou pohlcovalo nenasytné nebe, stále otevřené novým výbuchům. Jeho světlá cimbuří explodovala bílými chocholy, daleké strážní věže se rozvíjely v tiché vějíře navrstvených výbuchů pod třpytivou kanonádou neviditelné artilerie. Okno pokoje, naplněné až po okraj nebem se vzdalovalo těmi nekonečnými vzlety a přelévalo se záclonami, které v plamenech a ohnivém dýmu splývaly zlatými stíny a chvěním vzduchových vrstev. Na koberci ležel kosý planuuci čtyřúhelník, leskle se vlnil ä nemohl se odtrhnout od podlahy Ten ohnivý sloup mě hluboce vrušoval. Stál jsem páko uhranutý s rozkročenýma nohama a pomlouval jsem ho změněným hlasem, cize, stroze jsem ho proklínal. Na prahu v předsíni stáli konsternovaní, vylekaní přihu/m, 59 sousede, nastrojené tetičky - a lomili rukama. Přibližovali se po špičkách a odcházeli, zvědavě nakukovali dveřmi. A já křičel. „Vidíte," křičel jsem na maiku. na bratra, „vždycky jsem vám řikal. že všechno je zadrženo hrázi, zazděno nudou, nevysvobozeno! A ted" se dívejte. |aká jc to záplava, jaký všeobecný rozkvět, jaká blaženost . . . I" A plakal jsem šťastně a bezbrannč- „Pracitnětc/' volal jsem, „pospěšte mi na pomoci Cožpak mohu sám stačit na takovou záplavu, COŽ mohu sám zvládnout tu potopu? Jak mám samojediný odpovědět na milion oslňujících otázek, kterými mé zaplavuje Bůh?" A když mlčeli, volal jsem hněvivé: „Pospíchejte, nabírejte plná vědra té hojnosti, hromaďte zásoby!" Ale nikdo mě nemohl vystřídat, stáli bezradně a ohlíželi se za sebe, schovávali se za záda sousedů Tehdy psem pochopil, co mám činit a horečné jsem začal vytahovat ze skřínky staré bible, otcovy popsané a rozpadávající se obchodní knihy a házel jsem je na podlahu pod ten ohnivý sloup, který ležel ve vzduchu a hořel Nemohli mi stačit přinášet papir. Bratr s matkou přibíhali stále s novými náručemi starých novin a deníků a házeli je na zem na hromadu, A já seděl uprostřed těch papírů oslněný jasem, s očima plnýma výbuchů, raket a barev a kreslil jsem. Kreslil jsem v panickém spěchu napřič i našikmo na potištěných a popsaných stránkách. Mé pastelky létaly v nadšeni přes sloupce nečitelných textů, běžely v geniálních mazanicích a krku lomných klikyhácích, zužujíce se neočekávané v anagramy vizí, v rébusy světelných zjevení , ty kresby plné světla, vyrůstající jakoby pod cizí rukinj, ty průzračné barvy a stiny! Jak často je nacházím ještě dnes vc snách, po tolika letech na dně starých zásuvek, raiiu a svěží jako jitro - ještě vlhké první ranni rosou: postavy, krajiny, tvářel Ó, ty hlankyty, svírající dech zalykavostí strachu, ty zeleně zelenější než údiv, ta preludia a štěbetání tušených barev, které se u-pr\L- ;'ako zloděj. IV „To jsou senzační kresby," říkal a vzdaloval je od sebe znaleckým gestem. Jeho tvář Se rozzářila odleskem barev a světel- Občas přikládal stočenou dlaň k oku a díval se tím improvizovaným kukátkem, přičemž se rysy jeho obličeje stahovaly v grimasu člověka vážného a poučeného. „Dalo by se řiei." pověděl, „že svet prošel tvýma ťukania, aby se obnovil, aby v nich zlenivěl a svlékl se z kůže jako kouzelná ještěrka- Ô, myslíš si snad, že bych byl kradl a páchal tisíce hloupostí, kdyby se svět neopotreboval a neupadl, kdyby v něm věci nebyly i r,s ztratily své pozlátko - daleký odlesk božích rukou? Jak nezoufat jak neklesat na duchu, když |t všechnu zamčeno na sedm /ap.ulu. zazděno nad svým smyslem a všude klepeš jen na cihlu jako nu stěnu vězení? Ach, Josefe, měl ses narodit dřív." šráli jsme v tom poiorettiném, hlubokém pokop, který se pudle zákonu perspektivy prodlužoval k oknu, otevřenému na náměstí. Přicházely odtud až k nám mírné pulzující vzduchově vlny a rozkládaly své ticho. Každý přiliv přinášel nový náklad ticha okořeněný barvami dálek, jako by byl předešlý už opotrebovaný a vyprodaný. Tmavý pokoj žiJ jen odlesky vzdálených domů za oknem a odrážel jejich barvy ve své hlubině jako camera obscura. Oknem bylo vidět lako tubou dalekohledu uačepýřené holuby na policejní stra/ ľiici, kteří se procházeli podél atiky nad římsou. Občas všichni najednou prudce vzlétali a opisovali půlkruh nad náměstím. Tehdy se v pokoji dělalo na chvíli jasněji od jejich roztažených letek, pokoj se rozšiřoval odleskem jejich dalekého třepetáni a potom pohasioal, když se snášeli a skládali křídla, „Tobě. Slomo," řekl jsem, „mohu prozradn tai< mstvi tčch kteseb Již od počátku se mé zmocňovaly pochybnosti, zda jsem opravdu jejich autorem- Někdy mi připadají jako bezděčný plagiát, jako tnwi, co mi bylo Uapuvczcno, podstrčeno ... Jako by něco cizího použilo mého nadšeni pro vlastni, mně íHv.námé cíle. Musím >e ti totiž přiznat,'1 dodal jsem tise, hledě mu do oči, „že jsem našel Autentik . . ." „Autentikř" zeptal se s tváři ozářenou náhlým světlem. „Ano, ostatně sám se podivej," řekl jsem a poklekl nad zasuv kou prádelníku. l í.s> Nejdříve jsem vytáhl Adéliny hedvábné šaty, krabičku se stužkami a nové střevíčky & vysokými podpatky. Vůně pudťu či parfému se roznesla vzduchem. Vyndal jsem ještě nékoJik knížek: na dně ležely vzácné ostatky knihy, které jsem vlastně |iž dlouho neviděl. a zářily. ..Slomo," řekl jsem s pohnutím, „podívej se, tady leží - . ." Ale on stál pohroužený v myšlenkách s Adéhným střevíčkem v ťuce a nesmírné vážné si ho prohlížel. „tJúh to nepověděl,"' řekl, „a presto, jak hluboce mě to přesvědčuje, zaháni do úzkých, bere mi to poslední argument. Ty linie isůu nezapuditelné, otřesné případné, definitívni a biu' jako blesk do samé podstaty věci- Jak se před nimi ukryješ, v čem najdeš protiváhu, když sám jsi už podplacen, přehlasován a zrazen nej-vérnéjšimi spojenci. Sest dni stvoření bylo božích a světlých. Ale sedmého dne Bůh rievydí.■rci SciJmého dne pocítil On pod rukama cizí osnovu a zděšené odtáhl ruCe od světa, ačkoli jeho tvůrčí ŕápal mohl vytrvat ještě mnoho dní a noci, O, Josefe, střež se sedmého dne - . -" A zvedaje s hrůzou Adéhn štíhlý střevíček, mluvil jakohy očarován lesklou, ironickou výmluvnosti té prázdne lakované slupky: „Chápeš nestvůrný cynismus tohoto symbolu na ženské noze. provokaci jejího prostopášného našlapováni na těch ubmyslných kramfličcich ? Jak bych té mohl ponechat pod nadvládou tohoto symholu! Bůh chraň, kdybych co měl učinit . . Při těchto slovech si zastrkoval hbitými pohyby Adéliny střevíčky, šaty í korále za košili. l 7 0 „Co to děláš, Slomo.J" řekl jsem užasle. Ale on rychle mířil ke dveřím a lehce pokulhával ve svých kraťoučkých kostkovaných kalhotách Ve dveřích ještě jednou otočil svůj všední, úplné bezvýrazný obličej a zvedl prst k ústům, aby mě uklidnil. A už byl za dveřmi. JARO Toto je příběh jednoho jara, jara, které bylo skutečnější, zářivější a barcvné|ši nežli jiná jara, takového jara, které prosté bralo vážně ívůi doslovný text, ten nadšený manifest, psaný nejjasnější svátečni červeni, červeni pečerniho vosku a kalendáře, červeni barevné pastelky a červeni entuziasmu, amarantovou červeni šíasmých telegramů odkudsi z dálky - Každé jaru tak začíná, těmi horoskopy velikými a omamnými, nepřiměřenými jedné roční době, každé - musím tú už jednou říci - obsahuje všecko; nekonečné průvody a manifestace, revoluce i barikády, každým provivá v jistě chvi Li ten horký vítr bláznivin, ta bezhraničnost smutku i opojeni, hledající marné svůj rovnocenný protějšek ve skutečnosti. Ale potom všecky ty nadsázky a vrcholy, /.vichřeni i estáze vstupuji V Údobí rozkvétáni, vcházejí zcela do hýrivosti chladného listí, do jarních zahrad rozjitřených noci, a šuměni je zplna pohltí. Takto se jara zpronevěřuji sama sobě jedno za druhým - pohrou- 172 žena v udýchaný šelest kvetoucích parků, v jejich povodně a přívaly - zapomínají na své přísahy, ztrácejí zc své závěti list po listu. Jediné toto jaro mělo odvahu vytrvat, zůstat věrné, dodržet všecky sliby. Po tolika nezdařených pokusech, vzletech, předzpěvy h chtělo se zde na svéié opravdu randit nastálo, propuknout jako jaro všeobecné a UŽ navždy platné Ta vichřice události, teti uragán dobrodružství: šťu-nn sumu převrat, dny patetické, vzletné a vítězoslavné] Chtěl bych, aby krok tohoto příběhu zachytil jejich vzrušujici, nadšený rytmus, jkliv pn-|.d bohatýrsky tón epopeje, aby pochodoval v radě, která si do kroku zpívá tuto jarní marseillaisu ľ Jak všeobsáhlý je horoskop para! Kría mu může zazlívat, že se jej uči číst najednou starým způsobem, že nazdařbůh kombinuje, slabikuje všemi směry, šťastné, kdy?, se mu *a matoucího dohadováni ptáků podaří něco rozluštit. Cte si svůj text odpředu i odzadu, ztrácí smysl a znovu jej nachází, má väechny mužné verze, tisíce alternativ, trylků a štěbetáni. Test jara je totiž plný samoznaků, nedokončených slov, elips, Vytečkúvaný bez písmen do prázdného blankytu, a do mezer mezi slabikami ptáci vkládají své domněnky a dohady, jak jim napadne. Proto se tento přibéh stejné jako parní horoskop pusti po mnoha rozvětvených cestách a hude protkán skrz naskrz jarními pomlkami, vzdechy i mnoha tečkami. 171 II Za předjarních noci, divokých a rozlehlých, pokrytých obrovitým nebem, ještě syrovým a bez vůni, vedoucích po cestách necestách i vzdušných lánech do hvězdných hezcesn - brával mé otec s sebou na večeři do malé zahradní restaurace, uzavřené mezi zadními stěnami posledních domů náměstí. Kráčeli jsme v mokrém světlu luceren, pnzvänéiicich v závanech vetru, napřič přes velkou vzklenuluu rozlohu námestí, osaměli, zavaleni nesmirností vzdušných Labyrintů, ztraceni a dezorientovaní v prázdných prostorách atmosféry. Otec zvedal k učni obličej zality mizivým pŕisvicem a s horkou obavou pohlížel na hvězdný štěrk, poházený po mélčinách široce rozvětvených a rozlitých proudů. Jciich nepravidelné a nespočetné spousty sc icsté ncscskupovaly v žádné konstelace, žádné podoby ještě nepře vládaly v těch širých a jalových rozlivech. Smutek hvězdných pustin ležel nad městem jaku břemeno, uspodu lucerny protkávaly noc stužkami paprsků a lhostejné na nich zad r h oval y uzel za uzlem. Pud těmi lucernami se chodci zastavovali po dvou po třech v kruhu záře, která kolem oich vytvářela letmý přelud pokoje osvětleného stolní lampou - vprostřed lhostejné, nchositnné noci, rozpadající se nahoře na nepravidelná prostranství, na divoké vzdušné krajiny, cárovité oškubané údery větru, žalostné a ničí. Rozmluvě se nedařilo, usmívali se, skrývajíce oči v hlubokém stinu klobouku a naslouchajíce zamyšlené vzdálenému šuměni hvězd, kterým prostory této noci kynuly jako těsto. L 74 V zahradní restauraci byly cesty vysypány štěrkem. Dvě lucerny na sloupech zamyšlené syčely. Muži v černých kajzrrocich seděli po dvou po třech, prihrbení nad bíle prostřenými stolky, bezmyšlenkovité zahleděni do Lesklých talířů. Sedeli a v duchu počítali jednotlivé tahy na velké Černé šachovnici nebe, viděli v dutím přeskakovat mezi hvězdami koně i ztracené figury a konstelace, okamžité zaujimajici jejich místa. Hudebníci na podiu smáčeli kníry v půllitrech horkého piva, tupé mlčeli, zahleděni sami do sebe. Jejich nástroje, housle a violou cella ušlechtilých obrysů, ležely pohozeny stranou pod nezvuěné sunúcim lijákem hvězd. Občas je brali do rukou a ladili na stěnový tbn svých hrudí, který s odkašláváním zkoušeli vyloudit. Potom nástroje znovu odkládali, jako by byly ještě nedozrálé a neúměrné té noci, která lhostejné plynula dál Tehdy v tichu a odlivu myšlenek, za tichého řinčeni vidliček a nožů nad bíle prostřenými stoly, vstávaly náhle samy od sebe housle, před chvilkou ještě tak fňuka-vé a nejisté, ale tecf předčasně dospělé a plnoleté, výmluvné, stihlé, s útlým pasem, a podávaly hlášeni o svém zplnomocněni, ujímaly ne na chvílí odročeného lidského sporu a vedly dál ten prohraný i.....es před Ihohtcot.....'ibuiiálem hvězd, me/i nimiž >t r v novak vodotiskové vlnovky a profily nástrojů, nedokončené houslové i basové klíče, lyry i labutě, irtlitátorský, bezmyšlenkovitý knmeniaí hvězd in marginc hudby, Pan fotograf, který na nás už hezkou chvílí vrhal od sousedního stolu spiklenecké pohledy, si k nám konečné přisedl a pŕcm-.l svoji sklenici piva z jednoho stolu na druhý. Mnohoznačně tc 175 usmíval, bojoval s vlastními myšlenkami, luskal prsty, zľlOvu a znovu ztrácel nc/.achytiiclnou pointu situace, Od samého začátku jsme cítili její paradoxnost. Toto improvizované restaurační tábořiště sub auspiciis vzdálcnvch hvězd beznadějné ztroskotávalo, uboze kápi tulovalo, nemohlo dostat nadměrné vzrůstajicim nárokům noci. Co isme mohli postavit proti jejím bezedným prázdnotám? Noc rozmáchle škrtala to lidské divadlo, které se marně snažily bránit housle, vyplňovala tu mezeru, táhla se svými hvězdokupami na /novu získané pozice. Viděli jsme rozpelešcné tábořiště stolů, bojiště phlé odhozených ubrousků a ubrusů, kteté noc triumfálně prekračovala, svétlavá a nevynořítatelná. Zvedli jsme se také, ale naše myšleni dávno předstihlo těla a uí dlouho utíkalo za hlučným drkotáním jejich vozů, za vzdáleným, široce rozsypaným hvězdným drkotánim těch velkých a jasných cest. Šli jsme redy pod raketami jejich hvězd a přimhouřenýma očima jsme předem viděli její vždy silnější a silnější třpyt. Ach, ten cynismus triumfující noci! Když se /mocnila celého nebe, hrála teď na jeho prostorách domino, lenivé, aniž počitala, a miliónové výhry shrabovala bez mrknuti. Potom si znuděna kreslila na zadni stranu odhozených kostek průsvitné klikyháky, usměvavé obličeje, stále jeden a týž neměnný úsměv v tisícerých kopiích, který za okamžik -už věčný - přecházel k hvězdám a rozptyloval se v hvězdnou Ihostepins-t Cestou jsme se zastavili na pár kousků v cukrárně. Sotvaže jsme vstoupili zvučicimi skleněnými dveřmi do bílé, cukrovou polevou omítnuté místnosti, plné lesklých sladkosti - noc se všemi svým hvězdami se okamžitě zastavila, náhle bdělá a pozorná, zvědavá, zda |i neunikneme Cekala na nás trpělivě celou tu dobu, h lidní a u dveří, svítila z výše a okny nahlížela dovnitř svými nehybnými hvězdami, zatímco jsme si s dlouhým rozmýšlením vybírali kousky cukroví. Tehdy jsem poprvé spatřil Biailku. Stála, obrácena profilem k pultu, vedle své vychovatelky, měla bilé šaty, byla štíhlá a kaligrafická, jako hy vystoupila ze zverokruhu. Neotáčela se. stála ve vzorném postoji mladých dívek a pojídala krémový tel, V.vidél isem ji jasně. "I 1-, m ešte c c •. poškrtan) hvězdnými klik] háky. Tehdy se poprvé zkřížily naše horoskopy, doposud velmi mlhavé. Setkaly se a lhostejné se odloučily. Ještě jsme v tom raném hvězdném aspektu nepochopili svůj úděl a lhostejné jsme odešli, řinčíce skleněnými dveřmi. Vraceli jsme se potom oklikou přes vzdálené predmestí. Domy byly stále nižší a řidly, až se konečně před námi rozestoupily i ty poslední a vkročili jsme do jiného podnebí. Vstoupili jsme náhle do lahodného jara, do teplé noci, stříbrné zářící v blátě světlem mladého fialkového měsíce, který právě vyšel. Ta předjarní noc chvatné postupovala, horečně předbíhala své pozdní fáze. Vzduch, ješié před okamžikem prosáklý obvyklou trpkosti této roéni doby, stal se náhle sladký a mdlý, plný vůně dešťových kapek, vlhkého pilu a prvních sněženek, Lunaticky rozkvétajících v magickém hilem světle. A byl to div, že se pod štědrým měsícem nezahemžila noc na stříbrných mokřadích žabí rosolovinou, nevylihla se spoustou ;iker. uerozpovidala se tisícem žvatlavých tlamiček tam na pisči- 176 177 nach u reky, proplouvajících Lesklou sici sladké vody. A bylo treba doříci, domyslit si skřehotáni v té noci hovorné a pramenité a plné skrytého třasu, aby - na chvili zastavena - vykročila dále, a měsíc vrcholil, stále bélejši a bělejší, jako by přeléval svoji běl z poháru do poháru, vždy vyšší a vidy zářivější, vidy magičié|ši a transcendentní nejsi. Tak jame šli pod vzrůstající gravitací měsíce. Otec a pan fotograf mé vzali mezi sebe, protože jsem se ospalosd sotva držel na nohou. Naše kroky chřestily v mokrém pisku. Už jsem dávno v chůzi spal a měl jsem pod vičky všecku fusforescenci nebe. plnou světelných znaku, signálů a hvězdných jevů, když |smc konečné zůstali stát v širém poli. Otec mé uložil na plášti rozestřeném po zemi. Se zavřenýma očima jsem viděl, jak se slunce, mesic a jedenácte hvézd seřadilo k slavnost n i přehlídce po nebi a defilovalo přede mnou. „Bravo, Josefe!" zvolal otec a uznale zatleskal. Byl to zřejmý plagiát, jehož se dopustil na jiném Josefu a jehož bylo poprvé použito za zcela jiných okolnosti. Nikdo mu to nevyčítal. Můj otec Jakuh kýval hlavou a mlaskal jazykem, a par fotograf rozestavil svoji třínožku na pisku, roztáhl měch aparátu jako harmoniku a celý se ponořil do záhybů černého sukna: fotografoval ten zvláštni jev, ten lesklý horoskop na nebi, zatímco já s hlavou plujici v jasném třpytu psem ležel oslnén na plášti a přidržoval be/moLtié ten hen pro i-xpuZui. 17* III Dny začaly dloužit, byly jasné a prostorné, snad až příliš prostorné vzhledem k obsahu dosud chudému a nijakému. Byly to dny, z nichž se hned rak nevyroste, dny plné čekáni, pobledlé nudou a netrpělivost i, Jasný dech, lesklý vítr éei prázdnotou těchto dm. ještě nezkalcn výpary nahých, sluncem naplněných zahrad, čisté vyfoukával ulice, až stály dlouhé, jasné, svátečné zametené, jako by čekaly na čísi dosud daleký a neurčitý příchod. Slunce pomalu mířilo k ekvinokciálnim hodům, zmirňovalo svůj běh, docházelo k vzorné pozici, v niž mělo v ideálni rovnováze nehnuté stát a vypouštět proudy ohně, dávku za dávkou, na prázdnou, lačnou zemi. Světlý a nekonečný průvan vál po celé siří obzoru, stavěl špalíry i aleje do čistých obrysů perspektivy, veliké, prázdné váni jej vyhla* zovalo, až posléze zůstával stát, udýchaný, obrovský a zrcadlovky, jako by chičl ve svém všezahrnujícím zrcadle uzavřít ideální obfal města, fatu morgánu prodlouženou do ieho světelné proláklosti. Tehdy svět na okamžik znehybnel, zastavoval se bez dechu, oslněný, s touhou zcela vstoupit do přeludného obraju. do provizorní večnosti, která se mu otvírala. Ale šťastná nabídka pomíjela, vítr rozbíjel své zrcadlo a čas nás upec přijímal pod svou vládu Nastaly velikonoční prázdniny, dlouhé a nepřehledné. Neměli jsme školu, toulali jsme se po městě bez cíle a bez potřeby, ileuuičh jsme využit svobody. Byla to svohoda prázdná, neurčitá a bez po- i 7 f užiti. Sami dosud bez definice očekávali jsme M od času, kteří ji ne-uměl nakvt a h loud i] mezi c i sici vytáčkami. Před kavárnou už postavili na dlažbu stolky. Ženy u nich seděly v světlých barevných Šatech a polykaly vítr po malých soustech jako zmrzlinu. Sukně Šustily, vítr do nich zdola kousal jako malý vzteklý psík, ženám naskakovaly rumence, tváře je od suchého větru pálily a rty Opuchly. Stále ještě trvalo meziaktí a veliká nuda meziaktí, svět se pomalu a s trémou blížil k jakési hranici, předčasné doráíel do jakéhosi cíle a vyčkával. Měli jsme všichni v těch dnech vlčí hlad. Běhali jsme větrem vysušeni domů a tam v tupém zamyšleni hltali obrovské krajíce chleba s máslem, kupovali jsme na ulici veliké preclíky, rak čerstvé, že nádherné chrupaly, seděli jsme všichni v řade v prosrorné chodbě domu na náměstí - v prázdné, klenuté chodbě - bez jediné myšlenky v hlavě. Nízkými arkádami bylo vidět bílé a čisté náměstí- Sudy od vina stály v řadě u zdi a voněly. Seděli isme na dlouhém pultě, na němž se ve dnech trhu prodávaly barevné venkovské vlňáky, a bubnovali jsme nohama ďo prken pultu Z bezradnosti a nudy, Náhle Rudolf, ústa plná predikú, vytáhl ze záŕiadri zásobník známek a rozložil jej přede mnou. IV Pochopi] jsem tenkrát, proč bylo jaro doposud tak prázdné, skleslé a zaražené. Nevědouc O tom, ticlllo samo V sobě, umlkalo, couvalo do hloubky - délalu místo, otvíralo Se celé do čisichu prostoru, prázdny blankyt bez úsudku a bez definice — udivená nahá fcniťu pro přijeti neznámého obsahu. Odtud ta blankytmi, jakoby ze Spáni vzbuzená neutralita, ta veliká a jakoby lhostejná ochota ke všemu- Toto jaro stálo v pohotovosti tiezalídtiěné a rozsáhlé, celé se dávalo k dispozici, bez dechu a hez paměti jedním slovem čekalo na čas svého příchodu- Kdo mohl tušit, ie vyjde zcela připravenu, v plné zbroji a oslnivosti - z Rudolfova zásobníku známek. Byly to podivné zkratky a formulky, recepty na CÍVÍluu i. přiručni amulety, v kterých bylo možno uchopit mezi dva pruty esenci podnebí i provincii- Byly to poukázky na impéria i republiky, na souosetovi i pevniny. Co víc mohli vlastnit cisárove a uzurpá-tuři, dobyvatelé a diktátoři? Poznal jsem náhle sladkost vlády nud zeměmi, osten té nenásytnosti, již lze ukojit jenom panováním. Zatoužil jsem s Alexandrem Makedoilskym mít celý svět- A ani o piď méně nežli svět! i sn 1Í 1 Nh^nak, nadšený, plný iieůmorré lásky pripimal jsem hold všeho stvoření, pochodující země. lesklé průvody, které jsem vidél v intervalech skrze purpurové zatměni, ohlušen pulsováním krve, připlý-vajicí do srdce v rytmu tohoto univerzálni ho pochodu všech národu. Rudolf dirigoval před mýma očima tyto bataliriny a pluky, řidi! slavnostní přehlídku, pln horlivosti a zá|mu. On, majitel alba, jako by se dobrovolně degradoval na pobočníka a skládal hlášeni sJa vrost ně, pln zaujetí, jako přisahu, zaslepený a dezorientovaný ve své nejasné a dvojznačné roli. Nakonec vzrušen, v záchvatu jakési vášnivé velkodušnosu mi připjal jako řád na prsa - růžovou Tasmánii, buřiči páko máj, a Hajdarábád, hemžící se cikánským švadroněni m propletených písmen. VT Tehdy se ukázalo to zjevení, ta náhlá vidina rozhořelé krásy světa, tehdy přišla ta šťastná zvěst, tajemně posláni, ta speciální mise o nepoznaných možnostech Života, Dokořán se otevřely obzory barevné, strmé a berouťi dech, svět se chvěl a mihotal ve svých záhybech, nebezpečné se nakláněl a hrozil vykolejením ze všech měr a pravidel. (lim je pro tebe, drahý čtenáři, poštovní známka? Cim cen profil L hj Františka Josefa l. s pleši ověnčenou vavřínem? Není symbolem všednosti, určením veškerých možnosti, zárukou ncpřekročitelných hranic, do nichž je svét už navždy uzavřen? Svět byl cenkrát ze všech stran vyměřen Františkem Josefem | > nebylo před nim úniku. Vyrůstal všude na obzoru, vynortiv.il se s.,\ každÝm rohem, jeho všudypřítomný a nevyhnutelný profil uzavíral svět na klič jako vězeni. A hle, když už jsme ztratili naději a plni hořké rezignace se vnitřně smiŕiJi s jednoznačnosti světa, s tou lesnou nemennosti, jejímž mocným ručitelem byl František Josef I. - tu jsi znenadání, jako něco jen málo významného, otevřel přede mnou ten zásobník známek, ó Bože, dovolil jsi mi vrhnout bezděčný pohled do této knihy obestřené třpytem, do zásobníku odhaluiicímu K stránku za stránkou, stále barvitějšího a až k úleku úžasnějšího a ŮŽasné|šiho . . . Kdo mi bude zazlívat, že jsem slál tenktát oslněn, bezmocný vzrušením, aie mi z oci přeplněných záři stékaly slzy, Jaký oslnivý relativismus, iaký kopem ikovský Čín. jaká plynulá pohyblivost všech kategorii a pojmů t Poskytl jsi tedy tolik způsobů bytí, o Bože, tvůj svět je tedy nespočitatclnýl Je to víc, nežli jsem si představoval v nejsmělejšich snech, Je tedy pravdivá ta časná předvídavost duše. která navzdory očividnosti tvrdošijne hájila svůj názor, že svět je ncspočitaTelnýl Lŕľl VII Svčt byl tenkrát ohraničen Františkem Josefem I. Na každé pnštov-ni známce, na každé minci i na každém razítku potvrzovala jeho podobizna neproménnost svéta, nevzrušené dogma jeho jednoznačnosti. Takový- jc svět, a neni světa krom takového světa - hlásala pečeť s císařsko královským starcem. Všecko ostatni je výmysl, divoká náročnost, uzurpátorstvi. Na všecko se položil František Josef I. a zastavil svět v růstu. Podstata naši bytosti směru|C k zákonnosti, drahý čtenáři. Loaiál-rnist naši povolné povahy není necitlivá k půvabu autority. František Josef I. hyl nejvyšši autoritou. Jestliže ten autoritatívni stařec vrhal veškerou svou důstojnost na misku této pravdy - nedalo se nic dělat, bylo nutno rezignovat na sny duše, na jeji vrouci předtuchy - zařidit se v tom jediné možném světe jak jen lze, bez přeludu a bez romantiky - a zapomenout. Ale když už se vězeni neodvolatelné Zavírá, když ic zazděn poslední utvor, když se všecko Spiklo, aby tě zamlčelo, ó Bože, když už František Josef I. zatarasil, ucpal posledm škvíru, abys nebyl spatřen, tu jsi povstal v šumícím plášti moři i pevnin a usvědčil jej ze lži. Vzal jsi tehdy na sebe, Bože, opovrženi hereze a vytryskl jsi na svét ti m obrovským, barevným a nádherným rouhačstvim. O nádherný KouhačiF Zasáhl psi mé tehdy tou hořící knihou, explodoval jsi z Rudolfovy kapsy v podobě zásobníku, Neznal jsem ještě tenkrát jeho trojúhelníkovitý tvar. Ve své slepotě jsem si jej 194 spletl S papírovou pistolkou, z které isme ve škole stříleli pod lavici a soužili tak naše profesory. Ó, jak jsi z něho vystřelil, 6 Bolel To byla tvoje nadšena tiráda, to byla tvoje plamenná a skvělá Filipi h.i prou Františku Josefu I. a jeho mocnářství prózy, to bylaskuiei ná kniha oslněni. Otevřel isem ji a zaplály přede mnou jasné barvy světu, větre neobsáhlé prostory, panoráma kroužících obzorů- Ty jsi pruclu/ stránku za stránkou a táhl za sebou tu vlečku utkanou ze vicc pásem i podnebí. Kanada, Honduras, Nlir.ara«uti. Abrakadahra Hiporabuudia . . . Pochopil jsem, ô Bože To vše byly výhonky tvého bohatství, to byla první slova, která tě nazdařbůh napadla. Sáhl jsi rukou do kapsy a ukázal jsi mi jako hrst knoflíků možnosti, kterých je v tobě nepřeberné. Nešlo tt o přesnost, mluvil jsi, co n slina přinesla na jazyk. Mohl jsi stejné říci: Panfihras a Háklivá, a vzduch me/i palmami by zašuměl mohutnými vzmaeby papoušcích křidel a nebe jako obrovská safírová ruže stolistá, dodna rozevřená vanutím větru, ukázalo by oslnivou podstatu - tvé oko, pavú> oké, obrvené a úděsné, a zamihotalo hy zářivou dřeni tvé muudrot-ti, zalesklo by se nadbarvou. zavonělo by nadvůnj. Tys mě chtěl oslnit,, ó Bože, pochlubit se, zakoketovat se mnou. protože i tv míváš okamžiky marnivosti, kdy ]si njdšen sám sebou. 0, iak milupi takové okamžiky I Kterak jsi byl ponížen. Františku Josefe 1-, ty i tvoje evangelium prozaičnosti! Můj zrak té marně hledal- Nakonec jsem té našel Byl jsi rovněž v tom davu, aJc jak malý, z trůnu sesazený a šedivý. Pochodoval jsi s ostatními prachem silnice hned za |ižni Amerikou a před Austrálii a zpíval jsi s ostatními: Hosana? 115 ! VIII Stal jsem 9C vyznavačem nového evangelia. Spřátelil jsem se s Rudolfem. Obdivoval jsem se mu v nejasné předtuše, Že ic pouze nástrojem, že kniha je určena někomu jinému. Vskutku se adálo, že je spiše jen jejím hlídačem. Katalogizoval, nalepoval, odlepoval, schovával do skrine a zamykal na klič. V podstatě byl smutný jako icnr kdo vi, že sám začne ubývat, zatímco já začnu přibývat Byl jako ten, který' přichází pripravovali cesty Páně. IX Měl jsem mnoho důkazu, ze tato kniha byla určena mně. Mnohá znamení ukazovala na to, ze kc mně se obracela jako špeciálni mise, poselstvi a osobni příkaz. Poznal jsem m už podle toho, že nikdo se necítil být jejim vlastníkem. Ani Rudolf, který ji spise jen obsluhoval- Byla mu v podstatě cizi. Byl jako neochotný a lenivý sluha robotující z povinnosti. Někdy mu hořce zalévala srdce závist-Bouřil Sé v dychu proti své Úloze klíčnika pokladu, který mu nenáležel. Hleděl žárlivé na pablesk vzdálených světů, putující po mem obličeji tichou stupnicí barev. Teprve z odrazu na mém obličeji k němu přicházel vzdálený jas těch stránek, kde se jeho duše níčehn neúčastnila. X Viděl jsem jednou kouzelníka. Stál na pódiu, stihlý, ze viech stran viditelný, a ukazoval všem svůj cylindr, jeho prázdné a bílé dnu. Zabezpečiv takto své uměni nade vši pochybnost před podezřením z podvodných manipulaci, Opsal hůlčičkou ve vzduchu své spletité magické znamení a okamžité začal s okázalou přesnosti a nápádnosti vytahovat hůlčičkou e cylindru papírové stužky, barevné stužky, Celé lokty, celé sáhy, a nakonec celé kilometry. Místnost *C naplňovala tou barevnou šelestící hmotou, rozjasňovala *e tim stonásobným zmnožením, načechraným a Lehkým hedvábným papírem, svétlavou pyramidou, a on nepřestával vytahovat teil nekonečný Útek, nedbaje ulekaných hlasů, plných nadšeného pro testu, výkřiků extáze, křečovitých vzlyků, až nakonec bylo jasné jako n a dlani, že ho to nic nestojí, že tuto hojnost nečerpá Ze svých vlastních zásob, že se mu prosté otevřely nadzemské prameny, nepodléhající lidským mi rám a výpočtům Tenkrát kdosi, kdo byl předurčen chápat hlubší smysl té pod i vaně, odcházel domů zamyšlen a v nitru oslněn, do hloubi duše prosycen pravdou, která do něho vstoupila: Bůh je ncspočitatclný , . , IB7 XI Ted" je vhodné rozvinout krátkou paralelu mezi Alexandrem Velikým a mou osnhou. Alexandr Veliký měl cit pro aróma zemi. Jeho chřipi předvídalo neslýchané možnosti, Byl jedním z těch, nad jejichž tváfí Bůh přejel ve snu svou dlani, takže vědí, co nevědi, jsOu plni dohadů a podezřeni a přes zavřená vička jim prebi ha ji udlesky vzdálených světů. Ale on vzal božské narážky přilis doslovné. Protože byl člověkem činu, čili plytkého ducha, vysvetlil si svoje posláni jakožto posláni dobyvatele světa- Jeho hrud přeplňovala táž nenasytiiost jako moji, tozpinaly li stejné vzdechy, vsrupu j id do jeho duse obzor po obzotu, krajina po křapne. Neměl nikoho, kdo by ho vyvedl z omylu. Ani Aristoteles ho nc-rhápal. Tak umřel rozčarovaný, třebaže dobyl celého světa, neboť přestal věřit V Boha, který před nim Stále prchal, a v jeho divy. Alexandrův ponrét zdobil mince i rnáiVikv všech zemi. Stal se za trest Františkem Josefem své doby. xn Chtěl bych čtenáři aspoň přibližně naznačit, čím byla tehdy tä kniha, na jejichž stránkách se předběžné určovaly a utvářely mezili problémy tuho jara. Nevýslovný, zneklidňující vitr vanul lesklým spalirem známek, vyzdobenou ulici erbů a praporců, 3 rozvival horlivé znaky i emblémy vlnici se v uříceném tichu, ve stinu mračen, hrozivé vyčnélém nad obzorem. Potom se na liduprázdné ulici náhle objevovali prvni heroldové v svátečních kabátcích, s rudými páskami na paži, lesknoucí se potem, bezradní, horlivé zaujati svým úkolem. Dávali mlčky znamení, do hloubi duše vzrušení a plni slavnostní důstojnosti, a už se ulice černala přicházejícími proud v demonstrantů, ze všech příčných ulic se sbíhaly temné zástupv. ozýval se hluk tisíců přicházejících nohou. Byla to obrovská manifestace zemi, univerzální První máj, monstrpřehlidka světů. Svět manifestoval tisícem jakoby k přísaze zvednutých rukou, vlap-k i praporců, manifestoval tisícem hlasů, že nestojí za Františkem Josefem I , ale za kýmsi mnohem, mnohem větším. Nade vSim K vlnila světle červená barva, téměř růžová, nevyliéitelná, osvobodivá barva nadšeni. 7.e San Dominga, ze San Salvadoru, z Floridy přicházely udvehané. uhřáté delegace, všechny v malinových oblecích, a skláněly buřinky třešňové barvy, zpod nichž vyletovali rozezpívaní stehlíci po dvou či po třech. Lesklý vtir zaostřoval v Šťastných zákmitech třpyt polnic, měkce a nenásilné oprašoval hrany nástrojů, z nichž na všech okrajích sršely tiché kartáčky elektřiny. Přes všechen nával, přes hromadnou přehlídku tisíců, odbývalo se všecko v pořádku, obrovská revue se rozvíjela plánovitě a v tichu. Jsou okamžiky, že prapory na balkónech, vlnici se horce a prudce, kroutici se v zřidlém vzduchu v artiarailtovyth křečích, v prudkých tichých třepotáních, v marných vzryvech nadšeni - povstávají nepohnuté iako při slavnostní výzvě a celá ulice je náhle rudá, barevná a plná mlčenlivého poplachu, zatímco I H V kdosi v ztemnělé dálce pozorné počítá duté salvy kanonády, čtyřicet devét detonaci v stmivavém vzduchu. Porom sc obzor chmuři prudce jako před |ami bouři, ostře se lesknou jen nástroje orchestru a v tichu se ozývá mručeni tcmnéjici-ho nehc, šum vzdálených prostor, zatímco ŕ blízkých zahrad připlouvá v soustředěných dávkách vůně scřemchy a rozplývá se bezbranné v nevýslovných rozlohách. XIII Až jednoho dne končeni dubna bylo dopoledne Šedé a teple, lidé šli, hleděli před sebe du zemé, pořád jen na ten čtvereční metr vlhké země před sebou, a necítili, že mijeji pů stranách štojicí stromy parku, černě rozvětvené, pukající na různých místech sladkými, jitřivými ranami. Sedě, dusivé nebe, uvázlé v černé vétcvtiaté siti stromů leželo lidem na si jích - vichernatě navršené, ncForcmuě těiké a obrovské jako duchna. Lidé se zpod něho v té teplé vlhkosti hrabali rukama i nohama jako chrousti, očichávající citlivými tykadly sladkou hlínu. Svět ležel hluchý, rozvíjel se a rostl kdesi nahoře, kdesi vzadu a v hloubce - blaženě bezmocný - a plul. Chvílemi zvolnoval a cosi mlhavé připomínal, vétevnatěl v stromech, pokukoval hustou, lesklou síťkou ptačího cvrlikáni, přehozenou pres ten Šedivý den, a směřoval do hloubky, do podzemní hadoviny kořenů, do slepého pulsováni červů a housenek, do hluchého polovědomi černozeme a h lín y, 199 A pod timto neforemným, obrovským prostorem přisedali na bobek lidé ohlušeni a bez myšlenky v hlavě, přisedávali na hnhek s hlavami v dlanich, shrbené viseli na lavičkách v parku, s plátkem novin na kolenou, z nichž teit stekl do veliké, šedé bezmyšlenkO' vitosti dne, viseli nemotorné v poze ještě včerejší a bezděčně slintali. Snad je ohlušovaly ty husté řehtačky cvrlikáni, ty neúnavné makovice sypajid šedivé broky, jimiž temněl vzduch. Chodili ospale pod tirn olověným krupobitím, a bud v husiein lipiku posun kov iié rozmlouvali, tiebu rezignovaně mlčeli. Ale když se kolem icdenácté dopoledne kdesi v ktetémsi hnidu prostoru skrze velké, oteklé tělo mračen proklubaJo bledým klíčkem slunce - ru náhle v ratoJcsiných košich stromů hustě zasvítily všecky pupencc a šedivý závoj štěbetáni se pomalu odloučil v podobě bledozlaté síťky od tváře dne, který otevřel oči. A to bylo jaro. Tu najednou v jediném okamžiku je alej parku, před chvíli prázdná, poseta lidmi spéehajicimi různým směrem, jako by byla křižovatkou všech městských ulic, a rozkvétá oděvy žen. Néku-re z těch hbitých a hezkých dívek spěchají do práce, do obchodů a kanceláři, jiné na schúAu, ale několik minut, kdy procházejí ažurnvaným košem alejí, vydechuiicun skleníkovou vlhkost a zkrá-péněm pracími trylky - patři k této alcii a této hodině, jsou - am/ 11 tlím Mlll l-,: ...i-' v, ji... .j •. (.1 iv ..: I i i. |,lKO h\ sl: /Hulily na promenádě společně s jemnými stiny větévek i lístků, které se zrovna před očima derou z pupencú na temné zlatém pozadí vlhkého pisku, a hč;i pár /Jatých, horkých a drahocenných pulsů. ■ 91 I potom náhle zblednou, povleknou sc stínem, vsáknou do pisku, průzračné jako filigrán, když slunce vstoupí v zamyšlenost oblak. Ale jednu chvíli se alej zahemžila jejich svěžim spěchem a zdálo se, ze i šelestu jejich prádla proudí bezejmenná vůně aleje. Ach, ly vzdušné a sveze naškrobené košilky, vedené na procházku pod azurovým stínem jatni chodby, košilky s mokrými skvrnami v podpaždí, jež schnou ve Fialkových závanech dálky AlK ty mladé, rvimíťké, pulnbim uhŕácé nohy v nových, hedvábné vrzavých puiX'ocháih, pod nimiž se skrývají rudé skvrny a uhriky - zdravé jarni vřidky horké krve. Ach, celý ten park je drze uhŕiknvaiý a na všech stromech vyrazily uhriky pupeneú, které pukaji cvrlikáním. Potom se alej znovu vyprázdni a pod klenbou promenády tiše povrzává drátěnými pružinami detský kočárek na štihlvch kolech. V malém lakovaném člunu, položeno v záhonu vysokých, naškrobených hedvábných kanýru spi jako v kytici cosi jemnějšího nežli květiny. Dívka, která pomalu tlačí kočárek, se nad ním chvílemi nakláni, přejíždí jen po |eho zadních kolech, až péra drnči, a překlápí k snhč ten houpavý košik. rozkvetlý svéži bělobou, a něžně roz-ťimkavá kvtiLi tslu až k sladkému dřimajicimu jádru, jehož spánkem putuje jako pohádka, zatímco kočárek míjí pruhy stínu - to proudétii oblaků a světel, Potom v poledne se stále ještě parčík plný poupat proplétá světlem a stínem, a jemnými oky jeho siré se donekonečna sype ptačí štěbetaní - sype sc z verve na větev, sype se jako perly drátěnou kleci dne, ale ženy kráčející po okraji promenády jsOu už unaveny, maji vlasy pocuchané migrénou a tváře ztýrané jarem, a pak se už 192 alej úplné vyprázdni a odpoledním tichem pomalu táhne pach jidcl ze zahradní restaurace. XIV Den CO den, vždy v Stejnou hodinu, jde Bianka se svou vychovatelkou aleji v parku. Co mám říci o Bianco, jak |i popsat? Vím lenom, že je v kouzelném souhlasí- sama m- mOOU, Že dokonale plni svůj program. Sc srdcem sevřeným hlubokou radosti vidím pokaždé znovu, jak - krok za krokem - vchází do vlastni bytosti, lehká jako tanečnice, a jak bezděčné každým pohybem proniká přesné k podstatě. Jde docela obyčejné, ne s přemírou grácie, ale S prostotou, která chyiá za srdce a srdce se svírá štěstím, že lze bytí Biankou tak proa-te, bez jakékoli vyumélkovanosti a jakéhokoli úsilí. Jednou k c m n č pomalu svedla úči a moudrost jej i ho pohledu mnou pronikla skrz naskrz jako střela. Od tč doby vím, že ji nie nezůstává utajeno, že zná všecky mé myšlenky od samého začátku Od toho okamžiku jsem se ji dal do služeb, bezhraničné a nedílně-Přijala to sotva patrným kývnutím viček. Stalo sc to beze slova, v chůzi, v jediném pohledu. Když si ji chci představit, mohu si přivolat jen jednu nevýznamnou podrobnost: její chlapecky drsnou kůži na kolenou, což ic hluboce dojemné a zavádí myšlenky do trýznivých průsmykú protikladů, mezi oblažující antinomie. Všecko ostatní, výše i níže. je transcendentní a nepředstavitelné. 193 1 XV Znovu jsem se dnes ponořil do Rudolfova zásobníku. Jaké kouzelné studium! Text je plný odkazu, narážek, náznaků a dvoj znát něho mihotáni. Ale všecky paprsky se shihaji k fiiancc. Jak blažená sou-hra! Od uzJu k uzlu béii mé podezřeni jako poděl doutnáku, zapáleno svétlavou naději - stále vit a vic oslněno. Ach, jak je mi těžko, jak se mi Svírá srdce tajemstvími, jci tuším XVI V městském parku hraje ced večer co večer hudba a alej sc změnila v jarní korzo. Lidéchodi sem a tam, mijeji a potkávají se v symetrických, stále se opakujících arabeskách. Mladí muži nosi nové jarni klobouky a nedbale drží v ruce rukavičky. Mezi kmeny strumu a živým plotem svjti v sousedních alejích šaty dívek Chodívají vždy dvé a dvě, kolébají se v bocích, načechrané pěnou kanýrů a volánu, nosí s sebou jako labutě to bílé a růžové peří - zvony plné kvetoucího mušclinu, a občas s nim usednou na lavičku jakoby znaveny prázdnou parádou oděvu - sedají si v celé té velké růži tylu a batistu, která se rozviji do bohatých plátku. A pak objevuji nohy, položené jedna přes druhou, zkřížené - spleteně v bílý tvar neodbytné výmluvný, a mladí muži přecházejici kolem mlknou a blednou, zasaženi trefnosti argumentu, naprosto přesvědčeni a přemoženi. 194 Nastává okamžik těsně pred setměni m a barvy světa k tasili. Všecky barvy vystupuji na koturny, jsou najednou slavnostní* nadšeně a Smutně. Park se rychle plni růžovým šelakem. lesklým náiěrcm, který způsobuje, že věci JSOU náhle překvapivé barevné a iluminované. Ale v těch barvách je už trocha lazuru příliš sytého, trocha krasy příliš nápadné a už podezřelé. Ještě chvíli, a houština parku, sorva obsypaná mladou zelení, ještě vétqvnatá a nahá, celá zasviti růžovou hodinou smrákáni, prosycenou balzámem chladu, prosáklou nevýslovným smutkem věci navždy A smrtelné krásných. A tu se náhle celý park stává obrovským mlčícím orchestrem, slavnostním a soustředěným, čekajícim pod zdviženou taktovkou dirigentovou, až v něm hudba uzraje a vzedme se, a najednou nad tou obrovskou, potenciálni a vrouci symfonii padá rychlý, barevný divadelní soumrak, jakoby vlivem tónů prudce bobtnajících ve všech nástrojích - kdesi ve výši přehlušuje mladou jeleň hla* žluvy, skryté v houštině - a náhle je všude kolem tak slav místném nsnmOlc a pozdně jako vť večerním lese. Stěží zachytitelný vánek proplouvá vrcholky stromů, z nichž se dmlivě sype uschlý květ střemehy - nepostižitelný á hořký. Pře-svpáva se vysoko pod soumračným nebem, v nekonečném vzduchu smrti proudí to horké aróma, do něhož první hvězdy roní sve slzy jako kvítky bezu, uštiplé l kefu tě bledé, liliové noci. (Ach. vím: její otec je lodním lékařem, její matka byLa milenka. To na ni čeká v přistavu noc CO noc cen malý rični parníček s koly po stranách a nerozsvěcuje lucerny.) Tehdy do přecházejících dvo|ic, do mladíků i dívek, stále se pravidelně na vracejících a setkávajících, vstupuje jakási podivná sila a nadšeni Každý Z nich se Stává neodolatelným krasavcem íako Don Juan, překonává sám sebe, pyšný a vítězný, a má v pohledu vražednou moc, pod niž divči srdce umdlévají A dívkám hc prohlubuji oči, otvírají se v nich jakési rozlehlé zahrady rozvětvené alejemi, laľnŕnm parků, tmavé a šumící, jejich zřítelnice se rozšiřuji svátečním třpytem, bez odporu se otvírají a vpouštěn t v dobwatele do špalírů svých tmavých zahrad, rozcházejících se v mnoha Symetrických Stezkách íako sloky kaneóny, aby se jako v smutné písni potkali a nalezli na ťúžovvch prostranstvích kolem kulatých záhonů anebo u fontán bořicích pozdním odleskem červánků, a znovu se rozcházejí a ztráceli mezi černými spoust;..... parku, večerními houštinami, stále hustšími a šumivějšími, v nichž se ztrácejí a mizí jako v spletitých kulisách, sametových závěsech a lichých alkovnách. A bůhvikdy odcházejí chladem těch velmi soumračných zahrad do zcela zapomenutých, neznámých zákoutí, do jakéhosi pného, tmavšího šuměni stromu, pluii^iho niko smuteční při krov. v němž tma kvaši a přestává být tmou á ticho se v letech mlčeni a rozkladu fantasticky kazí jako v starých, zapomenutých sudech po v mé. Takto poslepu bloudi dvojice černým plyšem těch parků a posléze se potkávají na osamělé mýtině, pod posledním zátrpytem Červánků nad rybníčkem, odedávna ^a růstajícím vrstvou černého šlemu, a na dno li ve balustrádě, kdesi na pomezí času, u zadní branky s vél a. ocitají se znovu v jakémsi dávno uplynulém živote, ve vzdálené praexistenci a v cizím čase, v kostýmech dávných století, 197 nekonečné vzlykají nad mušclincm jakési vlečky, natahuji se na špičky k nedostižným přisahám, vcházejí po schodech náruživosti a docházej i k vrcholům ,i hranicím, za nimiž je už pouze smrt a trnuti nepoj menová né rozkoše. XVII Co je to lanu soumrak? Dostali jsme se k jádru věci, anebo už tato cesta nikam dál nevede*1 Jsme u konce svých slov, která tu už řačiilaji býi blouznivá, clachavá a nezodpovědná- A přece teprve za jejich hranicemi začiná to, co je u tohoto jara všeobsáhlé a nevýslovně. Mystérium sou-mraku! Teprve za našimi slovy, kam už nesahá moc naši magie. Šumí ten temný, nepostihlý živel. Slovo se tu rozpojuje a rozkládá v pí vky, vrací se do své etymologie, vchází zpět do hloubi, k svému temnému kořeni. Jak, do hloubi? Rozumějme tomu doslovně, Hle, stmívá se, naše slova se ztrácejí v nejasných asociacích: Acherón, Orkus, Podsvětí . . . Cítíte, jak od těchto slov vane stmíváni, jak se sypou krtince, |ak tu zastudilo hlubinou, sklepem, hrobem? Co je to jarní soumrak ŕ Ještě jednou klademe tu otázku, ten vroucí refrén našich výzkumů, na který není od poved. Když kořeny stromu chtějí promluvit, když se pod drny nashromáždi velmi mnoho minulosti, starých přiběhli, prastarých historek, když se pod kořeny na kup i příliš mnoho udýchaného šepotu, neartikulované dřené a toho temného a beídechého, co je před 1*9 každým slovem - tehdy kůra stromů černá a drsné se rozpadá na silné supiny, na hluboké zářezy, a dřeň se otvitá tmavými póry jako medvědi kožišiua. Když vnoříme obličej do toho huňatého kožichu soumraku, nastane na chvilku úplná tma, hluchota a bezdechost jako pod vikem. Tu ic třeba přiložit oči jako plavky k iiejčeriiéiši tme, lehce je donutit, protlačit je neproniknutelném, prostrčit skri naskrz hluchou hlinou - a hic. jsme najednou u cíle, na druhé straně véd, jsme v hloubce, v Podzemí. A vidíme - ■ Vůbec zde není tma, jak by se dalo soudit. Naopak - celý vnitřek pulsuje světlem. Je to zřejmě vnitřní světlo kořenů, bludná fosforescence. mizivé žilky prisvitu, jimiž je mramorována tma, putující svétlavé blouzněni hmoty- Vždyť stejné tak, když spíme, odtrženi od světa, daleko zbloudili v hluboké ínttoverzi. v návratné pouti k suhé samým - vidime rovněž, vidíme jasné pod zavřenv mi vičky, protože v těch chvílích se v nás myšlenky rozsvcVuii vnitrní louči a dout navě tékaji podél dlouhých zápalných šňůr, rozhořivajice se uzel po uzlu. Takto se v nás uskutečňuje ústup na celé linii, couváni do hloubky, zpětná pouŕ ke kořenům. Takto ne v hloubi rozvětvujeme anamnézou, zachvivajicc se podzemní m třasem, který nás zachvacuje, podkožné sníme po celém blouznivém povrchu. Nebolí jen nahoře, v světle - ač už je to jednou řečeno jsme chvějivým artikulovaným svazkem melodie, zjasněným skři-vánčim vrcholem - a v hloubce se opět rozsypávame do černého mručeni, bzukotu, ncsčetnosti nekonečných příběhů. Teprve teď vidíme, na čem vlastné jaro roste, proč je tak ne-výslovně smutné a ohlížené védénim. Ach, nevěřili bychom, kdyby* , lium to neviděli na vlastni oči. Hic, tu psou labyrinty nitra, skladiště a špýchary vcei, tu jsou ještě teplé hroby, ptachnivina a mrva Prastará historie. Sedm vrstev jako v dávné Tróji, chodby, komory, klenotnice. Kolik jc tu zlatých masek, maska vedle masky, zploštělé úsměvy, vyhlodané obličeje, mumie, prázdné kukly , . , Zde jsou ca kolům baria, ty supliky na mrtvé, v nichž leži zaschli, černi jako kořeny a čekají na svůj čas. Zde jsou ty velké drogerie, kde stoji na prodej v slznicich, kelímcích, krabičkách. Stoji pó celá Jeta ve svých regálech, v dlouhých slavnostních řadách, třebaže je nikdo nekupuje. Snad už oživli v přehradách svých hnízd, už zcela uzdraveni, čisti jako kadidlo a vonní - cvrlikavé medikamenty, probuzené netrpělivé léky, balzámy a masti na rány, vážici svou časnou chuť na špičce jazyka. Zazděné holubníky isou plny klubajících se zobáčků a nejprvnějšJho, pokusného, svétlavého štéboiu. Jak jitřně, přede dnem i před veškerým časem, je najednou v těch prázdnych a dlouhých špalírech, kde se zemřeli postupné probouzeli, zplna odpočati - do zcela nového úsvitu! Ale zde icště iletii konec, sestupme hlouběp. Jen beze strachu. Prosím, podejte mi ruku, ještě krok a jsme u kořenů, a hned pc tu véicvnaté, stmívá vé a kořen ně jako v hlubokém lese. Voní tu drny i práchnivina, kořeny ve tmě putuji, splétají se, vstávají, míza do nich vzrušené proudí jako v sacích pumpách. Jsme na druhé straně, jsme u podšívky věci, ve tmě zběžné sestchované proplétanou ťosforesceuci Jaké kolotáni, pohyb a tlačenice! Jaké mravenčeni a míza, národy a generace, tisícinásobné zmnožené bible a iliady! Jaké putováni a vřava, motanice a shluk dějin! Dál už taio cesta nevede. Jsme na samém dně, o temných základů, js u Matek. Zde jsou ta nekonečná irtferna, ty beznadějné ossiaoskc prosjory, ty žal úplné nibelungiády- Zde jsou ty veliké libné pr.liéhú. táhulisncké továrny, mižnaté kuřárny dějů a pohádek. Ted* konečně lze chápat velký a smutný mechanismus para. Ach, roste na příbězích! Kolik příhod, kolik události, kolik osudůI Všecko, co jsme kdy četli, všecky vyslechnuté historka ;i všetky, které se n.iiu nikdy neslyšené - zdají od dětství - zde, a nikde jinde maji domov a vlast. Odkud by spisovatele brali své nápady, odkud by čerpali smělost vymýšlet si. kdyby za sebou necítili tyto rezervy, tento kapitál, ty nepřeberné zásoby, jimiž se Podzemí zachvivá. Jaký propletence Šepotů, jaký mu m In v ý hovor země! V sluchu ti tepe nevyčerpatelné přesvědčováni. Jdeš s přivřenýma očima v tom teple šepotů, úsměvů a nabídek, bez konce oslovován, nabodáván tisicc-rvmi otázkami jako milióny sladkých komářích sosáku. Chtěly by, abys od nich něco přijal, cokoli, aspoň štipec těch netelesných, šeptaných prinéhu, přijal jc do svého mladého života, své krve, a zachránil jc a Žil s nimi dál. Neboř čím jc vlastně jaro, ni U zmrtvýchvstáním příběhů! Ono jediné jc mezi vsim neiéh-sot-iii Živé, skutečné, chladné a zhola nevědomé- 0, jak přitahuje mlada, Zelená krev jara a jeho rostlinná nevědomost ty prizraky, všecky ty fantómy, ty zakuklenec, ty ťanrasiy! A jaro je přijímá do svého snu. bezbranné a naivní, a spi s nimi, a vzbouzi se za svítáni, a nic neví, a nic si nepamatuje, Proto je tak těžké úhrnem toho, co zapomnělo, a tak smutné, že musí samojediné žit za tolik životů, za tolik odmítnutých a upuštěných být krásné ... A má na co icn bezt- 200 20\ dnou vůni stremthy, plynoucí jediným, věčným, nekonečným rokem, v němž je všecko . . . Vždyť co to znamená zapomenout? Na starých příbězích vyrašila přes noe nová zeleň, měkký zelený poprašek, světlé, husté pupence vyrazily v každém póru rovno-mérnum šiénčkami jako chlapecké vlasy druhý den po srřiháni. Jak se jaro zelená zapomenucun, jak ty staré stromy znovu získávají sladkou a naivní nevědomost, iak se nezařízeny paměti probouzejí větévkami, jen s kořeny zarostlými do starých příběhů? Ta zeleň ic bude ještě jedenkrát čísi úplné /nova a slabikovat od samého /ařaiku, mu zeleni příběhy omládnou a začnou žit ještě jednou, jako by se nikdy neudaly. Je tolik nenarozených příběhů. O ty žalostné sbory mezi kořeny, ty navzájem se překřikující povídačky, ty nevyčerpatelné monology uprostřed náhle propukajících improvizaci! Bude dó>r trpělivosti k nasloucháni? Před nejstarši vyslechnutou historkou byly jiné, které jste neslyšeli, byli bezejmenní předchůdci, nepojmenované i: 11 ■ ■. ■ r iiibi-ovskť. in.cd c .\ monoioniu epopeje liviv.i:t hvlii'. neforemné kadluby, giganti bez obličejů zaléhající obzor, temne resty k večerním dramatům oblak a ještě dále - knihy - legendy, knihy nikdy nenapsané, knihy - večni nápadnici trůnu, bludné a svržené knihy in partihus inlidclium - - - Mezi všemi příběhy, které se nctozpleteny tisni u korání jara, je jeden, který už dávno přešel v majetek nocí, navždy usedl jako naplavenina na dně obloh - věčny doprovod a pozadí hvězdnatých prostor. Každou jarní noci, ať se v ní děje cokoli, prochází u..... příběh velikými kroky přes nesmírný kváknt žab a nekonečné klapáni mlýnů. Muž jde pod hvézdnatým semelkem, sypoucím k z žernovů noci, jde nebem, jde velikými kroky, v záhybech pláště skrývá détárko, je ustavičné na cestě, na neustálé pouti nekonečnými pláněmi noci, Ô obrovitá žalosti samoty, ó nezměrná si robo v prostorách noci, ó zátřpyty vzdálených hvězd! Na tomto příběhu už čas pranic nezmění. V každém okamžiku právě přechází přes hvězdné horizonty, právě pdc koJem nás velikými kroky, a tak to bude věčně, stále znova, neboř jedenkráte vykolejen z času je ilevyméřirelný. bezedný, žádným opakováním nevyčerpatelný. Muž jde a drži v náruči dité - schválné opakujeme tento motiv, to žalostné moro noci, abychom mohli vyjádřit přerušovanou plynul um leho chůze, chvílemi zastíranou propletencem hvězd, chvílemi zcela neviditelnou po dloube němé intervaly, kterými prolukujc věčnost. Vzdálené světy přicházejí blízko, blizoučko - strašlivé barvité, posílají věčnosti prudké signály v němých, nevýslovných hlášenich - a on jde a konejši děvčátko, ustavičně, monotónne a beznadějné, bezmocný vůči tomu šepotu, těm strašně sladkuu domluvám noci, tomu jedinému slovu, v něž se útvare;! úsia iidia. zatímco je nikdo neposlouchá . . . Je to příběh o unesené a vyměněné princezně. J i1 . 203 I xvni A kdvž se pozdě v noci tiše navraceli do rozlehle vily uprostřed sadů, do nízkého bílého pokoje, v němž sroji dlouhý černý lesklý klavír, mlčící všemi strunami, velikou skleněnou srénou jakú okny oranžérie SC sem skláni celá jarní noe - hledů a mživá hvězdami -ze všech flakňnú a nádob horce voní nad chladným plamem bílého lůžka střemeha - tu veJiknu, bezesnou noci probíhá neklid a nasloucháni, a srdee ze spáni mluví, a letí, a klopýtá, a vzlyká v rozlehlé, orosené, nočními můrami hemíivé noci. střemehou nahořklé a svér-lavc. . . Ach, ra hořká srřemeha tak rozšiřuje bezednou noc, a srdce znavené letem, ubehané po šťastných honičkách, chtělo by na okamžik usnout na nějaké vétrné hranici, na nějakém nejtenčím rozhraní, ale Z bledé, nekonečné noci se stále vynořuje nová noc, vždy bledší a bledší, netéLesnéjši a nctělcsnějši, poškrtaná světlými čarami a klikyháky, spirálami hvězd a bledých letů, tisíckrát nabodnutá sosáky neviditelných komáru, hez.šclcstných a sladkých dívěi krvi, a neúnavné srdce už znovu blábolí ze sna, neodpovédné, /ii p letěné do hvězdných a spletitých afér. udýchaného spěchu, měsíčního poplachu, nanebevzaté a stonásobné, vpletené do bledé fascinace, do strnulých náměsičných snů a zimrličné Letargie Ach, všechny únosy a pronásledováni ié noci, zrady a sepni v, černoši a kormidclnici, mříže balkonů i noční žaluzie, musel ínovc šaty a závoje vlající za udýchanými uprchlíky . . I Až posléze náhlým soumrakem, hluchou a černou pauzou, přichází ten uka- 104 mžik - všecky loutky Leží ve svých krabicích, všecky záclony jm upevněny a všecka dávno hotová vydechnuti přecházejí klidně tam a Zpět po Celé šíři toho jeviště, zatímco na zklidnělém, rozlehlém nebi úsvit nehlučné staví svoje daleká města, růžová a bílá. své jasné, vzduté pagody a minarety. xrx I Teprve pro pozorného čtenáře Knihy se stává přirozenost tohoto jara jasná a čitelná. Všecky ty ranní přípravy dne, celá jeho časná toaleta, všecku to váháni, pochyby a skrupule výběru - ndhalu|i svou podstatu tomu, kdo je zasvěcen v tajemství známek- Známky ho uvádějí do složité hry ranní diplomacie, do toho vleklého rokováni, atmosférické kohsavosti, \t?j předcházejí poslední tá esence těchto dni: šumící oceán nose obratníku, souostrovnich azurů, šťastných povodí a virů, rovníkových a slaných monzunů. Cctl jsem to jaro se zásobníkem známek v ruce. Cožpak to nebyl velký komentář doby, gramatika jejich dnů i noci? Toto jaro bylo skloňováno všemi Kolumbiemi, Kostarikami i Venezuelami, neboť CO je v podstatě Mexiko a Ecuador a Sierra Leoně, ne-li néiaká důvtipná zvláštnost, nějaké přikořcnéni chuti světa, nějaký krami 20é a přemrštěný extrém, slepá ulička aromátu, do niž svět ve hledaní vbíhá, když se pokouši hrát a cvičit na všech kláveiác Hlavni věc je nezapomenout - jako Alexandr Veliký - že tááni Mexiko není konečné, že je pouze průchozím bodem, který svět překračuje, že za každým Mexikem se otvírá nové Mexika, ještě barevnější - nadbarvy a nadvůné . . . Blanka je celá šedá, Jeji snědá plet má v sobě jakohy rozpuštěnou přísadu vyhaslého popela. Myslím, že dotek jeji ruky musí převyšovat každou představu. V jeji disciplinované krvi tkvi celé generace drezúry. ]e dojemná ta rezignovaná poslušnost příkazů taktu, svědčící o přemoženém vzdoru, o potlačených vzpourách, o tichých vzlycích v noci i násilí, zasazeném jeji pýše Každým svým pohybem se Bianka, plna dobré vůle a smutného půvabu, snaii vejit do předepsaných forem. Nedělá nic, než co je nutné, každé jeji gesto je skoupě odměřené, sotva vyplňující formu, vstupující do ni bez nadační, jakoby jenom z trpného pocitu povinnosti. Z hloubi tohoto přemáháni čerpá Bianka svou předčasnou zkušenost, svou znalost všech věci. Bianka vi všecko- A neusmívá se této moudrosti, jeji moudrost je vážná a plná smutku, a ústa nad ni přivřená v linii dokončené krásy -obočí načrtnutá s přísnou důkladnosti. Ne, ze své moudrosti nečerpá podnět k shovívavému uvolněni, k měkkosti a nevázanosti. 207 Přímo naopak. Jako by tě pravdě, na niž se zahleděly její smmnť oči, bylo možno čelit pouze vypjatou pozornosti, pouze nejpřesnéj-ším zachovává nim formy. A v tom bezúhonném taktu, v té loajalitě k formě je cele moře smutku a těžce překonaného utrpěni. A přece jen, ač zlomena formou, vyšla z něj Bianka vítězné. Ale jakou oběti vykoupila tento triumf ľ Když jde - štíhlá a rovná - neni jasně, či pýchu ntrei s prostotou v nehledaném rytmu své chůze, zda svoji vlastní přemoženou hr dost, anebo triumf zásad, jimž podlehla. 7ato když se podívá prostým, smutným vzhlédnu ti m - ví náhle všecko. Mládi jí neuchrámlo před uhádnutím nejskrytějskh věci. Její tichá mimose je zkonejšeni po dlouhých dnech pláče a vzlyků. Proto jsou joj i oči podkrouženy a skrývají vlhký, horký žár i tu nikterak marnotratnou cílevědomost pohledů, která se nikdy ne-chvbi. xxi I Bianka, kouzelná Bianka ic pro mne hádankou, Studuji ji s tvrdošíjnosti, s urputnosti - i zoufalstvím - podle zásobníku známek. Jak to? Cožpak zásobník známek pojednává i o psychologii? Naivní otázka! Zásobník známek |c univerzálni kniha, je to kompendium veškerých vědomosti o člověčenstvu. Samozřejmě V narážkách, zmínkách, nedokončených slovech. Člověk musí mit jistou schopnost domýšlet li, jistou smělost srdce, jistou vzletnost, aby našel osnovu, cu ohnivou stopu, ten blesk probíhaiici po stránkách knihy. fen jediné věci je nutno se vystříhat: úzkoprsé malichernosti pedantství, tupé doslovnosti. Všecky věci jsou navzájem spojeny, všecky niti vedou k pednomu klubku. Všimli jste si, že mezi linkami některvch knih proletuji hejna vlaštovek, celé řádky chvějivých, špičatých vlaštovek? Je třeba číst z Jeru těch ptáků .. . Ale vracím se k Biance. Jak dojemné krásné jsou ie|i pohyby. Každý z nich je učiněn s rozvahou, po staletí určen, s rezignaci vykonán, jako by předem znala cely průhěh a neodvratnou lláslednost svých životních příběhů. Stává se, Že se ji chci iia něco pohledem zeptat, v myšlenkách O něco poprosit - když sedím naproti ni v aleji v parku - a pokouším se zformulovat svou otázku či prosbu. Ale než se mi to podařilo, ona už odpověděla. Odpověděla smutné jediným hlubokým, obsažným pohledem. Proč mívá sklopenou hlavu? Na co se upírají její oči s pozornosti, se zamyšlením? Je tak bezedně smutné dno jejího údělu? A přece jen prese všecko - cožpak nenese tuto rezignaci důstojně, s hrdosti, jako by to mělo být právě tak a ne jinak, jako by ji toto vědomí, jež ji zbavuie radosti, obdarovalo zato jakousi nedotknutelnosti, iakousi vyšší svolwidou. inikvemiu na dně dobrovolné poslušnosti? To dodává její pokoře půvab triumfu a vítězi nad ní. Sedí proti mně na lavičce vedle vychovatelky, obě čtou. Jc|i bilé šaty - nikdy jsem ji neviděl v jiné barvě - leží na lavičce jako rozevřený květ. Štíhlé nohy do snědá opálené jsou přeloženy s nevýslovným půvabem jedna přes druhou- Dotyk jejího těla musí až boler soustředěnou posvátnosti spojeni- 2UV Pak obé vstavali, když předtím sklaply knihy. Jediným krátkým pohledem B Janka přijímá a vrací můj horoucí pozdrav a |akoby ničim neobtížena vzdaluje se meandrickým propletencem kroku, melodicky vpadajitim do rytmu velkých, pružných k ruku vychova-telčiilých. XXII Propátral jsem celý prostor majorátu kulem dokola. Obešel jsem několik rái celý ten rozlehlý teren, chráněný vysokou ohradou. Bílé zdi vily s terasami a rozlehlými verandami se mi objevovaly vždy v nových a nových záběrech. Za vilou se táhne park, přecházc-jici v rovinu beze stromů. Stoji tam podivné stavby, napůl továrny, napůl čeledniky. Přitiskl jsem oko ke škvíře v ohrade, a to, co isem spatřil, byl jistě nejaký klam. V tom horkém zřidlém jamim vzduchu lze nejednou vidat věci vzdálené, zrcadlené přes cele mile chvěpvého povětří. A přece mi hlava třešti nejprocichúdoějšimi myšlenkami. Musím se poradit *c zásobníkem. XXIII I fetn možné? Biančina vila exteritoriálním územím? Její domov pud ochranou mezinárodních smluv? K jakým úžasným objevům mé vede studium zásobníku známek! Cožpak tuto překvapivou pravdu znám jenom já sám? A přece nelze brát na lehkou váhu všecky náznaky a argumenty, které zásobník hromadí kolem teto otázky Prozkoumal jsem dnes zblízka celou vilu. Už týden jsem se tucil kolem velké, umělecky kované brány s erbem. Využil isem chvíle, kdy dvě velké, prázdné ekvipáie vyjely ze zahrady. Křídla hrány byla dokořán otevřenu. Nikdo je nezavíral. Vsioi.pil | -.l-i i i nedbal v in krokem, vytáhl jsem z kapsy skicák a dělal jsem, že opřen o ■koup brány kreslím jakousi architektonickou podrobnost Stál jsem na piskem vysypané stezce, po niž tolikrát kráčela Biančina lebka nožka. Srdce se mi bezhlesné zastavovalo šťastným strachem při pomyšleni, že z některých balkónových dveri vyjde její štíhlá postava v lehkých bílých šatickách. Ale všecka okna i dveře hyly zataženy zelenými stúrami. Sebemenší šelest neprozrazoval živoi v tomto domě. Na obzoru se stahovaly mraky, v dálce se blýsklo. V teplém, zřidlém vzduchu nezavanul sebemenší vánek. V tichu tohoto šedého dne promlouvaly jenom křídově bílé zdi vil v nehlasnou, ale štědrou výmluvnosti bohaté členité architektury. \\ n lehká, s vervou pronášená řeč hýřila pleonasmy. tisícerými variantami téhož motivu. Podél jasně bilého vlysu běžely v rytmických kadencich ploše tesané girlandy doleva i doprava a v rozích se nerozhodné zastavovaly, Z výše střední terasy sbíhaly mramorové schody - patetické a obřadné - mezi rychle se rozestupůmmu balustrádami a architektonickými vázami, široce stekly na zem a jako by sbíraly a stahovaly zpět svůj vzedmutý šat v hlubuke úkloué. Mam podivně citlivv smysl pro styl. Tento styl mé dráždil ? Ml a zneklidňoval čímsi nevysvětlitelným. 7_a jeho stěži zvládnutým nadšeným klasicismem, za tou zdánlivě chladnou eleganci se skrývalo nrfhjiiialnf mrazení hrůzy. Tento styl byl při liš horký, príliš ostře pointovaný, plný nečekaných příchuti. Jakási kapka neznámého jedu vkápnutá do žil tohoto slohu činila jeho krev temnou, výbušnou a nebezpečnou. Vnitrné dezorientován, zachvivaje se protichůdnými pocity, obcházel jsem po špičkách průčeli vily a plašil na schůdkách spici lešiérky. Kolem vyschlého, kulatého hazénu byla země rozpukaná sluncem a ještě holá. Tu a tam vyrazila ze štěrbiny trocha horlivé. Fanatické /clené Vyrval j>ern hrstku tohoto hýli a schoval |i dn skicáku. Celý jsem se třásl vzrušením, Nad bazénem stál vzduch, šedý, nesmírné průzračný a třpytivý, vlnici se horkem Barometr na blízkém sloupu ukazoval katastrofálni pokles. Kolem dokola leželo ticho. V bezvětří se nepohnula ani větévka. Vila spala se spuštěnými Žaluziemi a svítila křídovou běli v nekonečné mrtvotě šedého vzduchu Náhle jako by tato nehybnost dosáhla kritického bodu. vzduch sc rozechvěl barevným kvasem a rozpadl sc na pestré vločky a miho-tavý třepot, Byli to obrovští, těžci motýli, par vedle paru zajati milostnou hrou. Mrzácký, chvějivý třepot se chvilj držel v mrtvém vzduchu. Motýli se střídavě o piď předháněli a ťtiovu v letu spojovali, rozkládajíce v ztemnělém vzduchu celý karetní véjtí barevných zátřpytů. Anebo to byl jenom rychlý rozklad vybujelé aury, fáta morgána vzduchu plného hašiše a rozmarů? Udeřil jsem čapkou , 212 a těžký plyšový motýl třcpctajici křidly spadl na zem. Zvedl JKfll a schoval. Další důkaz. XXIV Uhádl jsem tajemstvi toho slohu. Linie této architektury vc své dotéravé hovornosri tak dlouho opakovaly stejnou nesrozumitelnou větu, až jsem pochopil tu zrádnou šifru, to přimhouřené oko, iu Lechtivou mystifikaci. Byla to opravdu příliš průhledná maškaráda. V těch nepřirozených a pohyblivých liniích s přemrštěnou eleganci byla jakási příliš ostrá paprika, jakýsi přebytek horké pikanterie, bylo tu cosi rtufovitého, nadšeného, příliš nápadně gestikulujícího -jedním slovem cosi barevného, koloniálního, blýskajícího očima , , , Ano. tento sloh měl u dna cosi neslýchané odpuzujícího byl prostopášný, vyumělkovaný, tropický a neslýchané cynický . . . XXV Nepotřebuji vysvětlovat, jak mnou teutiv oinev i>rr.i-J V/dáb-iu' linie SC přibližuji a spojuji, nečekané se kupí hlášeni i podobnosti. Pln pobouřeni svěřil jsem Rudolfovi svůj objev. Ukázalo se, že ho to příliš nevzrušuje. Dokonce sc na mne mrzuté obořil a vyčítal mi, že přeháním a vymyslím si. Stale častěji mí vytýká chvastounstvi, úmyslně lhaní Jestliže jsem choval k němu, jakožto k vlastníku známek, nějaký cit, pak jeho závistivé, neskrývanou hořktxsii pře 213 plnene výbuchy mč od něho stále vie a více odpuzuji. Nedávám ale na je v u svuu dotčen osr. jsem na něm bohužel závislý. Co hych si počal bez zásobníku /n.imck? On to vi a využívá své převahy. XXVI Příliš mnoho se děje letos na jaře, Příliš milohu tužeb, nekonečných nároků, nakupených a nesplnených ctižádostivých snah přeplňuje ty temné hlubiny. Rozpínavost jara nezná hranic, Ridu tu obrovskou, rozvetvenou a rozrostlou podívanou |c nad mě sily. Chtěl isem přenést část břemene na Rudolfa, proto jsem ho jmenoval spolu-vládcem. Samozřejmě anonymně. .Společně s jeho zásobníkem známek tvoříme my tři neoficiální triumvirát, tm tiérni spočívá tíha odpovědnosti za celou tu neprozkoumanou a neobsáhnutelnou sféru. XXVII Neměl jsem odvahu obejit vilu a dostat se na druhou stranu. Bezpochyby bych byl zpuzuruvátl. Proč jen mám přesto pocit, jako kdybych tam už někdy byl - někdy velmi dávno? Neznáme vlastně už předem všecky krajin)', s nimiž se v životě setkáme? Muže se vůbec stai jcšié něco úplné nového, co bychom v nc|hluhšich skrýších nitra už dávno nepredvídali? Vím, že jednou ve velmi ni puzdní hodině budu Stát tam na prahu zahrad ruku v ruce s BÍ4II kuu. Vstoupíme do těch zapomenutých zákouti, kde i*nu Httll starými zdmi uzavřeny otrávené parky, ty umělé Poeuvy ráje plné hlinu, máku aopiátových svlaČCŮ, hořících pod tmavošedým nerHin velmi starých fresek. Probudíme bilý mramor sochy spici s prázď nýma očima v tom světě za okrajem, za hranici zvadlého odpoledne Vyplašíme jejího jediného milence, červeného upíra, podřimuji cihu v jej i m kline se složenými křídly. Nezvuěně odlet i, měkký, plující a vlnici bezmocným, netelesným, křiklavě červeným cártm bez kostry a bez hmoty, zavíri, roztřepetá se a zmizí beze Stopy v zmrtvělém vzduchu Malou brankou vejdeme na zcela prázdnou mýtinu. Rostliny tam budou spálené jako tabák, |ako prérie v pozdním indiánském léfé. Bude to možná ve Státě New Orleans nebo Louisiana - avšak země |sou jen pouhou záminkou. Usedneme na kamenné obezdivce čtvercového rybníčka. Bianka si smočí bílé prsty v teplé vodě, plné žlutého lisu, a nepozvedne oči, Na druhé straně bude sedět černá Stihlá postava, celá zahalená, Septem K optám, kdo je to. Bianka zatřese hlavou a tiše odpovím „Neboj se. neposlouchá, je to moje zemřelá matka, která zde bydli." Potom mi bude vyprávět věci nejsladši, nej tišší a ocjsmuinéjši. Nebude už žádná útěcha. Bude se stmívat . . . 215 XXVIIT XXIX Události sc ženou šíleným tempem. Přijel Biančin otec. Stál jsem dnes na rohu Fontánové a Skarabeovy ulice, když přijel lesklý otevřeny landauř s vnitřkem širokým a mělkým jako mušle. V tě bilé hedvábné mušli jsem uviděl Bianku. měla tylové šaty a napůl ležela na sedadle. Její jemný proril byl zastíněn krempou klobouku, krerá by Jo sklopená a přidržovaná h tužkou pod bradou. B Janka se utápěla v chmýří bílého hedvábí; seděla vedle pána v černém císařském kabátě a hilé pikové vestě, na niž se leskl těžký zlatý řetěz s mnoha přívěsky. Pod černým, hluboko posazeným cylindrem se sedala uzavřená, zachmuřená tvář s licousy. Při pohledu na něho psem se otřásl do hloubi duše. Nemohlo být pochvbnosti. Bvl to pan de V... Zatímco mé míjel clcpjantni povoz diskrétně dunia pružnou kočárovou boudou. Rianka ptohodila cosi k Otci, ten sc obtátil a upřel na mé svoje velké černé brýle- Měl obličej jako šedý bez-hřivý lev. Vzrušen, téměř nepříčetný velmi protikladnými city, jsem zvolal: .....počítej se mnou a - „do poslední kapky krve . . * a vystřelil psem do vzduchu z pistole, kterou |scm vytáhl ze zá-ňadři. Mnohé svedči o cum, že František Josef I byl vlastně mocným a smutným demiurgem. Jeho oči, úzké, tupé jako knoflíčky, sedící v trojúhelníkovitých deltách vrásek nebyly očima člověka Jeho obličej, orámovaný mléčně bílými, dozadu sčesanými licousy jako u japonských démonu, byl obličejem starého, nevrlého lišáka. Z dálky, z výšek schonbrunnských teras tento obličcp zásluhou jistého složení vrásek vypadal usměvavé. Zblízka se tento úsměv demaskoval v grimasu hořkosti a přizemni střízlivosti, nerozjasnčtlé tŕpnem nějaké ideje. V okamžiku, kdy se na jevišti světa objevil v generálškém zeleném chocholu, v tyrkysuvém plášti až na zem. lehce prihrbený a salutu|ici, svět ve svém vývoji došel k pakéHÍ šťastné hranici. Všecky formy, které vyčerpaly svůj obsah v nekonečných metamorfózach, visely už volné na věcech, napůl od-louplé, jen|cn spadnout, Svět se dral prudce z kukly, lihl se v mladých, štébetavých ;i neslýchaných barvách, šťastné se uvolňoval ve všech uzlech a záhybech. Chybělo jen málo, a mapa světa, ta plachta plná záplat a barev, bvla by rozvlněná a plná nadšeni ulula do vzduchu. František Josef J. to pocítil jako osobni nebezpečí. Jeho živlem byl svéi zasazený v prjvidla prózy, v pragmauku nudy. Duch kanceláři a oběžníků byl jehu duchem. A podivná věc. Ten suchý a otupělý starec, který neměl v sobě nic poutavého, d ukázal přetáhnout velkou část všeho stvořeni na svoji stranu Všichni loajální a prozíraví otcove rodin sc pocítili ohroženi tpolu 21 b 217 s nim a s úlevou si oddychli, když sc tento mohutný démon položil plnou váhou na véti a zadržel vzlet světa František Josef 1. zamři žkoval h vět do rubrik, seřídil ieho béh pomoci výnosu, zasadil jej d u hranic úředního jednáni a zabezpečil před vykolejenim do nepŕcdvidatclna, dobrodružná a nevypočítate!na. František Josef 1. nebyl nepřítelem důstojné a bohabojné radosti, To on si vymyslil v své jistým způsobem prozíravé dobrúté ť, k loterii pro lid, egyptské snáře, obrázkové kalendáře a c. k. trafiky. S|i/dnotil nebeskou službu, oděl ji do symbolických modrých uniforem a vypustil na svět personál andělských zástupů, rozdělený na hodnostní stupně a třídy, v podobě listonošů, průvodčích a Financů. I ten neiposlednějši z těchto nebeských poslů měl ještě ve tváři od Tvůrce vypůjčený odlesk odvěké moudrosti a žoviálni úsměv laskavosti, zarámovaný licousy, dokonce i když jeho nohy po vydatných pozemských poutích páchly potem. Ale jestlipak někdo někdy slyšel o zmařeném spiknuti u samého podnoži třtinu, o velké palácové revoluci, v zárodku zardoušené, hned na začátku slavné vlády Všemocného? Trůny vadnou, nejsou-li zalévány krvi, jejich životnost vyrůstá nahromaděnou křivdou, popřením života, toho věčně jiného, co bylo trůnem odstrčeno a odmítnuto. Odhalujeme tu věci tajné a zakázané, dotýkáme sc státních taiemsm. tisíckráte uzamčených a zapečetěných tisícerou pečeti mlčenlivosti. Demiurg měl mladšího bratta, zcela líného ducha a jiných ideji. Kdo ho nemá v té či oné formě, koho neprovázi jako sdn, jako protiklad, jako partner věčného dialogu? ľodle jedné verze to byl jen bratranec, podle druhé sc vůbec nenarodil. Byl pouze vyvozen z obav, z demiurgových blouzněni pronášených ze sna. Možná že jej ledajak zfalšoval, h- t.\ m-lui Jedakoho podstrčil, jen aby symbolicky sehrál toto drama, aby ještě jednou, už po bůhvikolikáté, opakoval s ceremoniemi <\ obrady ten předústavni a osudný akt, který nemohl vyčerpat v tisiccr< n opakováni. Ten podmínečné narozený, profesionálně ve své roli ukřivděný a nešťastný protagonista nesl jméno arciknížete Maxmiliána. Už pouhé jméno, vysloveno šeptem, obnovuje v našich žilách krev, činí ji jasnější a červenější. kvapně|i puls^jjn ■ Mm zářivou barvou nadšeni, poštovního pečetního vosku t čeřvenr tužky, již jsou psány šťastné telegramy odkudsi z dálky. Maxmilián měl růžové tváře a jasné azurové oči, všecka srdce k němu unkal.i, vlaštovky, štébetajici radosti, mu křížily cestu, a vždy znovu a znovu |cj zajímaly do chvějivých uvozovek - šťastný citát, ruz štěbetaný a psaný sváteční kurzívou. Sám demiurg ici pot .ti i miloval, třebaže uvažoval o jeho zkáze. Jmenoval ho nejprve velitelem levantinské eskadry v naději, že se zaplete do námořnich dobro-družstvi na jižních mořích a bídné utone. Zakrátko však uzavřel tajnou úmluvu s Napoleonem III., ktery ho úkladné zatáhl do mexického dobrodružství. Všecko bylo předem smluveno. Mladík plný fantazie a nadšeni, zvábený naději vytvořit nad Pacifik m nový, šdástnéjši svět, vzdal sc všech práv na korunu i dědictví Habsburků, Na francouzské válečné lodi „Le Cid" vyjel přímo do pasti, jež na něho byla uchystána- Akta toho tajného spiknuti nespatřila nikdy denní světlo. Tak se rozptýlila poslední naděje nespokojenců. Po jeho tragické i ! 219 smrči zakázal František losef I. pod záminkou smutku u dvora červenou barvu, ("ľcrnožlutý smutek se stal oficiálni barvou. Ama-rantová barva - vlaiici prapor nadšeni - plápolala jen ta|ně v hru-dich jeho vyznavačů. Avšak demiurg ji nedokázal z přirody úplné vyplevelic Vždyť je obsažena aspoň potenciálně v slunečním světle. Stači zavřit v jarnim slunci oči, a už nám horce béži pod vičky, vlna za vlnou Fotografický papir se spaluje právě touto červeni v jarnim třpytu, přelévajicim se pres všecky hranice Býci vedeni S plachtou přehozenou přes rohy slunnou ulici města ji vidi v zářivých plochách a shýbají hlavu, připraveni útočit na imaginární toreadury. kvapně prchající v plamenných arénách. Někdy uplývá den, celý zářivý ve výbuších slunce, v navrstvení oblak, po okrajích světelně a chromatický obkreslených, na všech končící i plný přetékající červené- Lidé chodi omámení světlem, se zavi l nýma očima, a uvnitř jim exploduji rakety, světlice a soudky prachu Potom k večeru se ten uragánový oheň světla zmírni, obzor Se zaokrouhluje, krásni a naplňuje azurem jako zahradní skleněná kuu'e s miniaturní a světlavou panorámou světa, se šťastné uspořádanými piany, nad nimiž se jako závěrečné věnce řadí nad obzorem oblaka, rozkutálená v dlouhé řade jako sloupec zlatých medaili nebo zvuky zvonů, doplňující se v růžových li taní ich. Lidé se shromažďuji na náměstí, mlěi pod tou obrovskou světelnou kupoli, tvoři bezděčně skupinky a doplňuji se ve velké nehybné finále, v soustředěnou scénu čekáni, oblaka se vrší vie a víc do růžová, na dně všech očí je hluboký klid a odlesk světla v é dálky a náhle - když tak čekají - svět dosahuje svého zenitu, dozrává ve 11* dvou třech pulsech k nejvyšší dokonalosti- Zahrady se už s konečnou platnosti seskupují na křišťálové číši obzoru, májová zelen se pěni a kvpi iřpvtným vínem, aby se za okamžik přelila pres ok rape, pahorky se utváreji podle vzorů oblak: sotvaže překročí ncjvyHsi vrchol, krása světa se odděluje a vzlétá - nesmírnou vůni vstupuje do věčnosti. A zatímco lidé ještě nehybné stojí, sklopené hlavy plné jasný* h a obrovských vizi, okouzleni tim velikým, svétlavým vzletem světa, nečekané vvhahá / davu ten, na kterého bezděčné čekali, udýchaný posel, celý růžový, v krásném malinovém trikotu, ověšen zvonky, medailemi a řády, béži přes čisté prostranství námé-h vroubené tichým davem, ještě pln letu a zvěstováni - přídavek mimo program, čistý zisk odhozený tim dnem, který si icj šťastné ušetřil ze všeho třpytu. Šestkrát sedmkrát obíhá náměstí v krásiu.. h mytologických kruzích, v kruzích krásně zaoblených a zatočených, Béži pomalu, všem na očích, vička sklopená, pako by se styděl, ruce za zády. Poněkud těžké břicho otřásané rytmickým během se houpá. Obličej purpurový námahou se leskne potem p"d černým bosňáckým knírem, a medaile, řády a zvonky stejnoměrné |-n-,k neují v l--ic.de—i vv-rriln.: . i k ■ -■ sv.-;rebn: k-urnváni. |< ho /daleka videi, jak v ohybu zatáčí po přesné parabolické dráze, blíží se s janičárskou kapelou svých zvonků, krásný jako bůh, nepravděpodobně růžový, s nehybným hrudníkem, a s kosým blýsknuli m oči odhání důtkami smečku psů, která na něho poštěkává. Tehdy František Josef I., odzbrojen všeobecnou harmonii, vyhlašuje mlčkv amnestii, dovoluje červeň, dovoluje ji na ten jediný 221 májový večer v rozrcdčnč, sladké a karamelkové podobě, a usmířen se světem i sc svým protikladem stoji v otevřeném okně Schon~ brunnu, v tomto okamžiku je ho vidět na celém světě, na všech obzorech, pod nimiž na čistých prostranstvích náměstí, vroubených mlčícím davem, běží růžoví závodnici, je ho vidět jako obrovskou c. k. apoteózu na pozadí oblak, opřeného rukama v rukavičkách o balustrádu okna, v tyrkysové modrém kabátě, se stuhou komtura maltézského řádu - oči zúžené jakoby v úsměvu mezi deltami vrásek, blankytné knoflíky bez dobroty a bez Laskavosti. Stoji tak s dozadu přihlazenými, sněhobílými licousy, vyhlíží jako zosobněná dobrota - zahořklý lišák, a Z dálky imituje úsměv svým obličejem bez humoru a bez geniality, XXX Po dlouhém váháni jsem Rudolfovi vyprávěl, co se v posledních dnech událo. Nemohl jsem déle udržet tajemství, kteté mě tížilo. Ztemněl ve tváři, vykřikl, vyčítal mi lež, nakonec vybuchl očividnou závisti Všecko je lež jako věž, volal a pobíhal se zvednutýma rukama. Extetitorialita! Maxmilián! Mexikol Cha cha! Bavlniko-vé plantážcľ Dost, s tím je konec, ani mu nenapadne půjčovat svůj zásobník známek k takovým ohavnostem- Konec spojenectví. Vypovídá smlouvy. Chytil se v pobouřeni za vlasy, Byl vyveden z miry, odhodlán ke všemu, Začiil ísem jej uklidňovat a všecko mu vysvětlovat - sám velmi polekán. Doznal jsem, že celá věc je na první pohled vskutku nepravděpodobná, pŕimo k nevíře. Já sám - přiznával jsem - nevycházím z překvapeni. Žádný div. že on, úplné nepřipravený, nemůže ji hned přijmout. Apeloval jsem na jeho srdce i Čest. Cožpak si může vzít ita svědomí, že by mi právě teď, kdy celá věc vstupu jc do rozhodného stadia, odmítl svou pomoc a svou neúčasti všecka uvedl vniveč? Nakonec jsem se uvolil dokázat mu právě zásob m kem známek, že vše je slovo od slova pravda. Trochu uchlácholen rozložil album- Nikdy jsem nemluvil s takovou vervou a ohněm, překonával jsem se. Argumentoval jsem známkami, a oejenže jsem odrazil všecky výtky, tozvál všecky pochyby, ale došel jsem k závěrům přímo úžasné objevným, že sám jsem zůstal oslněn perspektivami, které se otvíraly. Rudolf pi< možen mlčel, nepadlo už ani slovo o rozvázáni spojenectví. XXXI Lze považovat za náhodu, žc právě v těch dnech přijelo velké divadlo iluzi - nádherné panoptikum .1 rozbilo svůj stan na náměstí svatě Trojice?1 Už dávno | péchotv, hile kalhotv, bilé řemeni křižem přes prsa. Chilsky jednorožec se postavil na zadní. Lze jej po večerech vidět na nebi, patetické zvíře strnulé hrúŕou, s kopyty V povětří. XXXVI Dny zacházej i stále hloub a hloub do stinu a icskliviny. Nebe se uzavřelo, zatarasilo, napuchlo Stále temnější a temnější ocelovou bouři a mlčí, nízce vyklenuto nad zemi. Spálená a strakatá země 2JS přestala oddechovat. Pouze zahrady hezdeše rostou, obsypávaji lupením, bezvědomé a opilé, a zarůstají každou volnou škvíru chladnou listovou hmotou. (Pupence byly lepkavé jako svědivč vřidky, bolestivé a hnisající - icď se boji chladnou zeleni, zajizvuji se mnohokráte list na listu, vynahrazuji si vše stonásobným zdra-vim, do zásoby, nad miťu a bez počítáni. Už překryly a zdusily pud tmavou zeleni ztracené voláni kukaččina, je slyšet již jenom vzdálený a ztlumený hlas, schovaný v hloubce kfuvin, mizici v záplavě šťastného rozkvetu.; Proč domy tak sviti v té potemnělé krajině? Čim více se smráká šuměni parků, tím ostřejši je vápenná běl domú a sviti bez slunce horkým odrazem spálené země, stále zářivěji, jako by se měla za chvíli pokrýt černými skvrnami néiake křiklavé barevné a pestré nemoci. Psi pobíhají omámení, S čumáky vzhůru. Cosi větři, roztěká tli a vzrušeni, a prohánějí se v kypré zeleni. Ze zhoustlého šumotu těchto sinrákavých dni chce COSJ vykvasil cosi objevného, cosi nad veškerou miru obrovského. Zkouším a měřím, jaká událost by mohla stačit na ten negativní souhtn očekáváni, které se kupí v ohromnou nálož záporné elektřiny, což by se mohlo vyrovnat té katastrofálni barometrické ■ n.'i Kdesi už narůstá a mohutni to, co v celé naši přirozenosti chystají tato prohlubeň, tato forma, tato hezdechá rozevřená ústa, jež parky opojnou vůni bezu nemohou vyplnit. XXXVII Černosi, černosi, davy černochů ve městě! Viděli je tu i onde, na několika mistech současné. Pobíhají po ulici ve velkém, halasném, otrhaném houfu, vnikají do potravinářských obchodů a plundruji je. zVty, šfouchancc, smích, široce otáčivá bělma, hrddní zvuky a hilč, lesklé zuby. Nežli byla přivolána policie, zmizeli jako pára. Tušil jsem to, nemohlo to být jinak. Byl to přitozený následek meteorologického napětí Teprve teď si uvědomuji, že jsem od začátku tušil: toto jato má ve službách černochy. Kde se v našem pásmu vzali černoši, odkud při vandrovaly ty četnošské hordy v pruhovaných bavlněných pyžamech? Cožpak nablízku rozbil svůj tábor velký Batnum, táhnoucí s nesčetným průvodem lidi, zvířat a démonů, anebo se někde v okoli zastavily jeho vlaky, nacpané ustavičným povykem andělů, zvířat a akrobatů? Ani nápad. Barnum byl daleko Moje podezřeni je zaměřeno zcela jiným směrem. Nic nepovim. Mlč i m kvůli tobě, Bianko, a žádné mučení zc mne nevynud doznáni. XXXVIII Oblékal jsem se toho dne dlouho a pečlivé. Nakoocc, už hotov a před zrcadlem, dal jsem své tváři vyraz klidné a neúprosné ráznosti. Opatrné jsem ošetřil pistoli, dříve než jsem jí vložil do Í35 /rtdni kapsy kalhot. Ještě jednou jsem vrhl pohled do zrcadla, dotkl jsem se rukou kabáiu, kde psem měl na prsou ukry i v dokumenty. Byl jsem připraven postavit se mu tváři v tvář. Cici] |sem se hluboce klidný a odhodlaný. Šlo přece o Bianku, a co bych pro ni nebyl schopen učinitI Rozhodl jsem >e. že se Rudolfovi s ničím nesvěřim. Čim blíže jsem ho poznával, tím pevněji jsem byl přesvědčen, že je uizkého rozletu, neschopný povznést K nad všednost. Měl jsem už dost jeho obličeje, tuhnoucí ho nepříjemným překvapením a blednoucího závisti. jimž vítal každý můj nový objev. V zamyšleni jsem rychle přešel nevelkou vzdálenost. Když sc za mnou s třeskem zavřela velká železná brán;:], chvějící se tlumenou vibrací, vkročil jsem okamžité do jiného podnebí, do jiného vzduchu, do ciziho a chladného okolí velkého roku. Cenié větve stromů sc rozrůstaly v odlišný a odtržený čas, jejich ještě bezlisté vrcholky mířily černou vrbovou vidlici na vysoko plující bílé nebe jakési jiné a cizí sféry, uzavřené ze všech stran alejemi - odlehlé a zapomenuté jako zátoka bez odtoku. Hlasy ptáků, ztracené a potíchlé ve vzdá-lenvch prostorách tohi>i:i n>z ehli-iiu iilíu-, pnstřihm :ik tichu jiným způsobem, braly jc do díla v zamyšleni, těžké, áedé, opačné zrcadlené tichým rybníčkem, a svět padal bez rozmyslu do tohoto zrcadleni, tíhl, pln vzrušení, k tomuto velkému, všeobecnému, šedému zamyšleni, k těm obráceným vývrtkám stromů bez konce uhihajicích, k té velké rozechvělé bledosti bez hranic a bez cilc. Hlavu zvednutou, chladný a do hloubi duše klidný, dal jsem se ohlásit. Uvedli mě do zpola temné haly. Vládlo tam pološero. vibrující tichým přepychem. Vysokým otevřeným oknem jako otvorem flétnv proudil v/duch ze zahrady v mirných vlnách, bfllzamiť-ký a zdrženlivý, jako do pokoje, v němž leží nevyléčitelně nemocný Tyto tiché závany, vnikající neviditelné filtrem záclonek lehce oddychujících, mírné vzedmutých zahradním vzduchem, oživovaly předměty, vzbouzely se s povzdechem, lesklá předtucha přebíhala v bázlivých pasážích řadami benátských sklenic v hluboké vitríně, listí tapet šelestilo vyplašené a stříbřitě, Potom tapety pohasinaly, zastíraly se stínem a jejich vypjaté zamyšleni, po léta natlačené v těch houštinách plných temné spekulace, sc uvolňovalo slepým blouzněním vůni a prudce vyvolávalo představy jako staré herbáře, po jejichž vyschlých prériích se kmitají hejna kolibříků i stáda bizonů, stepni požáry i hloučky pronásledovatelů, mávajících skalpem U sedla. Podivná věc, jak ty staré vnitřky domů ne a ne najit klid nad svou vzbouřenou, temnou minulosti, jak se v jejich tichu stále kdosi pokouši znovu inscenovat dokonané a zapadlé příběhy, |ak se stejné situace znovu a znovu tvoří v nespočetných variantách, popírány na všech stranách neplodnou dialektikou tapet- Tak se rozkládá toto ticho skrz naskrz zkažené a zdemoralizované v tisícinásobných Úvahách, v osamělém přemýšleni, a bloudivé obíhá tapety v nesvětelných záblescích. Proč to skrývat? Cožpak tu nemuseli noc co noc uklidňovat to nadměrné rozčileni, nahromadené třeštěni horečky, tišit je injekcemi tajemných drog, jež je odváděly do rozlehlých, konejšivých a mirných krajin, plných vzdálených vod a zrcadleni - mezi rozestupujícími se tapetami r 2.1« 2 a? Uslyšel jsem lakýsi šustot- Upozorněn lokajem, scházel po schodech zavalitý, statný muž, střídmý v pohybech, oslepený odleskem velkých rohových brýli. Poprvé jsem mu stanul tváři v tvář. Byl neproniknutelný, ale ne bez zadostíučihéni jsem už pu svých prvních slovech postřehl dvě vrásky souženi a hořkosti, jež se mu vtjuaiv do rysů obličeje. Zatímco si za slepým třpytem svých brýlí kladl na tvář masku nádherné nedostupnosti, vidél jsem mezi záhyby té masky úkradkem pronikat hledy zmatek. Postupné se ho zmocňoval stále vétši a větší zájem, z pozornějšího výrazu bylo vidět, že mě teprve teď začíná oceňovat. Pozval mě do své pracovny, ležici hned vedle, Když jsme vešli, odskočila ode dx-en jakási ženská postava v bílých šatech, vyplašená, jako by byla tajné naslouchala, a vzdálila se do dalších pokoju bytu. Ryla to Biaučifia vychovatelka? Když |scm přestupoval práh tohoto pokoje, zdálo se mi, že vcházím do džungle- Kalné zelené pološero bylo vodnaté pruhované stínem destičkoví tých žaluzii v oknech. Zdi byly ověšeny botanickými tabulkami, ve velkých klecích poletovali mah barevní ptáci, Chtěl zřejmé získat čas, proto mi ukazoval vzory primitivních zbrani, kopí, bumerangy a tomahavky, rozvěšené po stěnách. Můj zbystřený čich zachytil vůni kura re, Zatímco manipuloval s jakousi barbarskou halapartňou, doporučil jsem mu co ncjvěiši opatrnost a ovládáni pohybů, a zdůraznil jsem svoji výstrahu náhle vytaženou pistoli. Usmál se křivě, trochu vyveden z rovnováhy, a položil zbraň na misto- Usedli jsme k mohutnému ebenovému psacímu stolu. Poděkoval jsem za doutník, který mi nabídl, s dm, že nekouřím, Tolik obezřelosti mi přece jen získalo |chn uznáni. S doutníkem v koutku pokleslých úst si ni prohlížel s hrozivou, důvěru nikterak nevzbuzující náklonnosti, Potom - jakoby roztržité a nedbale přitom listoval v šekové knížce - mi znenadání nabídl kompromis, uváděje mnnhamistnon číslici, zatímco jeho zřítelnice prchly do očních koutků. Můj ironický úsměv jej přiměl, aby rychle opustil tento námět rozhovoru. S povzdechem rozložil účetní knihy. Začal mí vysvětlovat stav jměm. Biančino jméno mezi námi nepadlo ani jedenkrát, třebaže byla prnomna v každém našem slově. Hleděl jsem na něho bez hnuti, z úst mí nemizel ironický úsměv. Posléze se bezmocné opřel 0 Opěradlo křesla „Jste nesmiřitelný," prohodil jakcríy sám pro sebe, HCů vlastně chcete?'" Začal |sem znovu mluvit. Hovořil isciii tlumeným hlasem, s tlumcnvm ohněm. Na tváře nu vystoupily ruměnce. Několikrát jsem se zachvěním vyslovil Maxmiliánovo jméno, vyslovil je s důrazem, a pokaždé jsem si všiml, jak se tvář mého protivníka pokrývá vždy větší a vétši bledosti. Nakonec |sem s těžkým oddychováním skončil. Seděl zdrcen. Už neovládal ■•■■ir olilu s-j i ■: 111V Mv.ry .• i ■i.i'.ir\ .V,i-i rozh idtiuti m t.k.iÁ\" končil jsem, „zdali jste pochopil nový stav věci a zdali jste ochoten uznat jej činem, Žádám Fakta a ještě jednou Fakta ..." Roztřesenou rukou chtěl sáhnout po zvonku. Zastavil jsem jej pohybem ruky a i prstem na spoušti pistole jsem vycouval z pokoje, zády k dveřím. U východu mi sluha podal klobouk. Ocitl jsem se na sluncem zalité terase, v oéích ještě plno kroužícího soumraku a chvění. Sestupoval jsem ze schodů, aniž jsem se otočil, pln vítězoslávy a jist, že teď se už za mnou uevysune ze spuštěných žaluzií paláce žádná skrytě vraždící hlaveň pusky. z iB 219 XXXIX Důležitě záležitosti, nejzávažněji statni záleží tosi i mě nyní často nutí k důvěrným poradám * Biankou. Připravuji se na ně do všech podrubuosti, až dů iloci vysedávám u psacího stolu nad těmi dynastickými problémy najchoulo&tivéjšiho rázu. Čas plyne, not tiše Stoji v mevřeiiem okné nad stolní lampou, stále pozdiléjši a krásné|št, načmá stále vzdálenější a tma vši vrstvy, překračuje stále hlubší stupně zasvěceni a vybiji se, bezmocná, v okně v nevýslovných povzdeších- Dlouhými, pomalými doušky pohlcuje temný pokoj těžce dostupné části parku, vyměňuje si v chladných irausfuzich svůj obsah s velkou nocí, která přichází, vzedmuta tmou, s oseckém pernatých semen, temného poprašku a bezhlesých plyšových mur, obletujících stěny v tichém zděšeni. Houštiny tapet se ve tmě |CŽi strachy, stříbřitě rozcuchané^ a prosévají sypajicim se Listim bludné ä letargické mrazeni, chladné extáze a vzněty, transcendentálni bázeň a ľieOv lada těl nosí, jimiž je májová noc za svými okraji daleko po půl noc i přeplněna- J e ji průzračná a skelná fauna, lehký planktón komárů, usedá na mně, schýleném nad Listinami, a obrůstá prostor stále výš a výše tím napěněným, misttným bilým vyšíváním, kterým noc sama sebe vyšívá dlouho po půlnoci, Na papírech usedají Lúčni kobvlky a moskyu. zhotoveni z téměř průsvitné tkaniny nočních Výmyslů, skleněné larvičky, temně monogramy, arabesky vymyšlené noci, Stále větší a fantastictějši, velké jako netopýři, jako upíři, vyrobené jen a ]Cn z kaligrafie a ze vzduchu Záclona se zrovna roji tou pohyblivou krajkou, tichou invazí té imagináciu hilé fauny, V takové noci za okrajem, neznající hranic, ztrácí prostor svú| smysl Obkroužcn jasným, vjřivým tancem komárů, se svazkem I i Stín konečně hotových, dělám několik kroků neurčitým směrní i, kamsi do slepé uličky noci, která musí končit dveřmi, právě Bíau čiuými bílými dveřmi. Stisknu kliku a vcházím k ni, jakohy z pdfcftl do pokoje. A přesto sc můj černý zednářsky klobouk třepotá jakoby větrem daleké pouti, když překračuji práh, má propletená kravata fantasticky šelesti v průvanu, tisknu si k hrudi aktovku plnou přísné důvěrných dokumentu. Jako bych z předsíně noci vstoupil do pravé noci! Jak zhluboka lze dýchat ten noční nzonl Je zde prales, je zde dřeň jasmi nově noci! Zde teprve zahajuje noc svůj pravý příběh. Veliká lampa s růžovým siinitkcm hoři v hlavách Juíka. V jejím růžovém polostinu odpočívá Rianka v obrovských poduškách, nesena bílými prostěradly jako přílivem noci. pod oknem dokořán otevřeným a oddychujicim. Bianka cre, opřena 0 bledé ramínko. Na moji hlubokou poklonu odpovídá k rát kv in vzhlédnutím od knihy. Zblízka viděna je její krása jakoby zmírněna, vchází sama do sebe jako stažená lampa. Se svatokrádežnou radosti pozoruji, že její nosík není tak ušlechtilého tvaru a pleť má daleku k ideální dokonalosti. Pozoruji to s jistou úlevou, třebaže vím, že její záře je toliko přitlumena |cnnm z jakéhosi milosrdenství a jen proto, aby nezarážela dech v hrudi a nezastavovala slova v hrdle. Ta krása se rychle regeneruje médiem vzdálenosti a je pak bolestná, nesnesitelná a překrucující každou miru- 240 14 Osmělen jejím kývnu c i m usedám u lůžka a začínám podávač /právy, pomáhaje si připravenými dokumenty- Otevřeným oknem řa Biančinou hlavou připlouvá bezděčně šumění parku. Celý les, natlačen za oknem, pluje průvodem stromů, proniká stěnami, rozestupuje se, všudypřítomný a všezahrnujiei, Bianka naslouchá s jistou roztržitosti- Je vlastné k zlosti, že nepřestává čist. Svol uje, abych každou záležitost osvědil ze všech stran, ukázal všecka pro i proti, pak pozvedá od knihy oči, mrká trochu nesoustředěné, ale rozhoduje rychle, zběhle a s udivující jistotou, S bdělosti a pozornosti pro každé jeji slovo zachycuji horlivé tón jejiho hlasu, abych pronikl k skrytému smyslu. Potom ji pokorné předkládám dekrety k podpisu a Bianka podpisuje, její sklopené řasy vrhají dlouhý Stín a Bianka zpod nich s lehkou ironii pozoruje, jak proti jejímu podpisu kladu svůj. Možná že pozdni hodina, dávno překročená půlnoc, nepřeje suustředěnosti nad státními problémy Noc vykročí přes poslední hranici a začíná být nakloněna rozpustilosti-Zatímco tozmlouvámc, iluze pokoje se víc a vicc rozptyluje, jsme vlastně v Lese, trsy kapra-din zarůstají všecky kouty, hned za Lůžkem se posunuje zed houštiny, pohyblivá a plná propletenců. Z té listové stěny vystupuji ve světle lampy vclkooké veverky, datli a noční živočichové a hlcdi nehybně do světla lesklýma, vypouklýma očima, Od listě chvíle vstupujeme do ilegálního času, do noci zbavené kontroly, podléhající všem nočním rozmarům a výstřelkům. To, co se ještě děje, je už jaksi nadpočetné, nczúčtovatelné, plné drobnůstek, nespočita-tclných vybočeni a nočního čivcráctvi Jen tomu mohu připsat 242 podivné změny, jež se projevuji v Biančině povaze. Ona, vždv nik se ovládající a vážná, ztělesnění kázně a krásné discipliny, začíná být ted plna rozmarů, vzdoru a nevypočítatclnosti. Papíry leží rozloženy na velké rovině její pokrývky, Bianka |C nedbale bere do ruky. mimovolnědo nich nakoukne a lhostejné je vypouští Z pntů. Podloží si hlcdou paži pod hlavu a s našpulenými rty odkladá své rozhodnuti a nechává mě čekat, Anebo se ke mně obtact zády, zacpe Si uši a Zůstává hluchá k mým prosbám i přesvědčováni. Náhle beze slova, jediným kopnutím nožky pod pokrývkou shazuje všecky listiny na zem a divá se pres rameno z výše svých podušek záhadné rozšířenýma očima, jak hluboce skloněn sbírám horlivé papíry ze země a sfoukávám z nich jehličí Tyto rozmary, bvf plné půvabu, mi neusnadňuji už beztak těžkou a od povědí um úlohu regenta- Při našich rozhovorech šum lesa zmnožený chladným jasmínem putuje přes pokoj celými mílemi krajin. Sunou se a putuji nové a nové kusy lesa, průvody stromů i křovin, pluji cek lesní scenérie a rozcstupuii se pokojem- Tu se stává zřejmým, že jsme vlastně od začátku v lakémsi vlaku, v lesním nočním vlaku, pomalu jeduucim po okraji rokle v Lesnatém okuli města. Proto ten opojný a hluboký ľ'iľ.n: .. r,i\ |:-.il.iki. c sk-/ ii.ukľv všetka kupe M.ilc /novu a znovu v nekonečné prodloužené perspektivě předtuch. Dokonce i průvodci s lampičkou se tu odkudsi objeví, vychází ze skupiny stromů a procvikuje nam lístky svými kleštěmi. Tak vjíždíme do hlubší a hlubši noci, otvíráme jej i zbrusu nové komnaty, plné avi* raných dveři a průvanu. Biančiny oči se prohlubují, tvářejí planou, 143 půvabný úsmev ji rnzvirá mali úsca. Chce mi něco svěřit? Nejvétši taicmscvi? Ilianka vypráví o zradě a jeji beka bor i extázi, oči se úží v při val u rozkoše, když se jako ještěrka krou ti pod pokrývkou a nabádá mě k zradě nejsvětéjšiho posláni. Úporné sonduje moji pobledlou tvář sladkýma očima, které začínají šilhat. „Udělej to," šeptá naléhavě, „udělej to. Staneš se jedním z nich, jedním z těch černých černochů ..." A když pln zoufalství přikládám zapřísahá picím pohybem prst k ústům - jeji tvářička se náhle stává zlá a jedovatá- „Jsi směšný se svou nezlomnou věrnosti a s celým svým podáním. Búhvipfoč si představuješ, ze jsi nepostradatelný. A co kdybych si zvolila Rudolfal Mám ho tisíckrát radši než tebe, nudný pedante! Ach, ten by byl poslušný, poslušný až k zločinu, až k vymazáni své bytosti, až k sebezničeni . . *' Potom se náhle s vítězoslavným pohledem ptá: „Pamatuješ se na Lonku, dceru pradleny Antošky, s kterou sis hrával, když jsi byl malý?" Udiveně jsem se na ni zad i val. „To jsc-m byla já," řekla a zachichotala se, „jenže jsem byla tenkrát ještě chlapcem. Líbila iscm se ti tehdyř" Ach. v samé podstatě jata se cosi kazí a uvolňuje. Bianko, Bianko, copak mě klameš i ty? XL Bojím se předčasně ukázat svoje poslední trumfy. Hraji o příliš velkou věc, abych to mohl riskovat- Rudolfovi jsem už dávno přestal podával hlášeni o běhu události- Jeho chováni se ostatně od jisté doby změnilo, Závist, která byla převažujícím rysem jeho povahy, ustoupila jisté velkudušnobti. Jakási chvatná přejicnott smíšená s rozpaky se projevuje v jeho gestech i neobratných slovech, kdykoli se náhodou potkáme. Drive se však pod jeho nabrudenvin vzhledem nemluvy, pod jeho vyčkávavou rezervovanosti skrývala sžíravá zvědavost, hladná každé nové podrohnosti, každé nové verze. Nyní je podivně zklidnělý, už netouží néco se ode mne dovědět, Je mí to teď vlastně velice vhod, protože noc co noc mívám nesmírné důležité schůze v pauoptiku, které musí prozatím zůstat hlubokým tajemstvím. Dozorci zmoženi vodkou, kterou neskrblun. spi ve svých komůrkách spánkem spravedlivých, zatímco já ve světic několika čadivých svíček pořádám v tomto důstoiném shromážděni konference. Mezí nimi jsou prcce i korunovane hlavy a vyjednáváni s nimi nepatři k snadným věcem. Z dřívějších dob ti zachovali svůj bezpředmětný heroismus, teď prázdný a bez textu, ten plamen, to spalováni se v ohni nějaké koncepce, to sázeni celého života na jednu kartu. Jejich myšlenky, pro něž žili, se icdna za druhou zdiskreditovaly v próze všedního dne, jejich doutnakv dohořely, stoji teď prázdni a plni nevyžité dynamiky, blýskán duchaprázdné očima a čekají na poslední slovo své úlohy. Jak snadno lze v tomto okamžiku zfalšovat to slovo, podstrčit jim první ideu. která se naskytne - vždyŕ jsou tak nekritičtí a bezbramíli To mi výtečné usnadnu|e úlohu. Na druhé straně je však nesmimé těžké proniknout k jejich mysli, zapálit v ni světlo nějaké ideje, takový průvan je v icjich duši, tak pustinnv vítr je provivá skrz naskrz, Už samo jejich probuzeni ze spánku stálo mnoho námah v 244 Leželi všichni v postelích, smrtelně bledí a bez dechu. Nakláněl isem se nad nimi, pronášeic šeptem slova pro ně nejpodstatněji, slova, která jimi měla projet iako elektrický proud. Otvírali jedno oko. Báli se dozorců, tvářili se, že jsou mrtví a hluší. Teprve když se pŕesvcdiili, že jsme sami, maličko se pozvedli na svém loži, ofaěo-vani, složeni z kousků, svírající své dřevěné protézy, imitované, falešné plíce a střeva. Byli zpočátku velmi nedůvěřiví a chtěli recitovat naučené role. Nemohli pochopit, že se po nich chce něco jiného. A tak tupé seděli, občas zafňukali, ti skvěli mužové, výkvět lidstva, Dreyfus a Garibaldi, Bismarck a Viktor Emanuel I., Gambetta a Mazzini a mnoho jiných. Nejméné chápavý byl sám arcikníže Maxmilián. Když jsem mu vášnivým šepotem znovu a znovu opakoval přímo do ucha Biančino jméno, pomrkával nevědomé očima, na jeho obličeji se zračil neslýchaný údiv a ani racřpyt pochopeni nepřeletí jeho rysy. Pouze když jsem vyslovil pomalu a zřetelné jméno Františka Josefa 1., kmitla po jeho tváři divoká primasa, nic než bezděčný reflex, který už neměl s jeho duši nic společného len komplex byl už dávno vytlačen z jeho vědomi, jak by s nim mohl žít, s tím výbušným napětím nenávisti, on, jehož po onom krvavém zastřeleni ve Vera Cruz stěží dali dohromady a zajizvili mu tány. Musel jsem ho nanovo a od začátku učit jeho životu. Anamnéza byla nesmírné chabá, navazoval jsem na podvědomé záblesky citu. Vštěpoval jsem mu prvky lásky a nenávisti. Ale následující noci se ukazovalo, že všecko zapomněl. Jeho kolegové, chápavější nežli on, rru pomáhali, napovídali mu reakce, jimiž měl odpovidat, a tak výchova pozvolna pokračovala. Byl velice zanedbaný, prosté vnitrně zpustošený svými dozorci, a presto isem dokázal, že při zvuku jména Františka Josefa vytahoval šavli z pochvy. Jen taktak neprohodí Viktora F.manucla, ktetý mu dost rychle neustoupil t cesty, Tak se stalo, že všichni ostatní z toho skvělého kolegia se nadchli a zapálili pro myšlenku mnohem drive nežli těžce chápani, nešťastný arcikníže. Jejich nadšeni neznalo mezi Musel jsem je ze všech sil mírnit. Nelze říci, zda pochopili v plné šíři ideu, pro niž měli bojovat- Meritorni stránka nebyla jejich véd. Předurčení k tomu, aby shořeli v ohni něiakého dogmatu, byli plni zaníceni, íe mou zásluhou zlákali heslo, za něž mohli padnout v boji, ve vichru vzrušení. Uklidňoval jsem je hypnózou, s námahou jsem jim vštepí val, že musí zachovat tajemství. Byl jsem na ně hrdý. Kdy měl nějaký vůdce pod svým velením štáb tak skvělý, generalitu složenou z duchů tak plamenných, gardu - sice jen invalidů, ale jak geniálních! Posléze nastala ta noc, bouřlivá a vichřila, až do dna otřesená tnu, co se V ni připravovalo, ohromné a bezhraničné. Blesk Z* bleskem trhal tmu, svět se otvíral, rozdrásán až do nejhlubšich útrob, ukazoval své zářivé, úděsné a bezdeché^ nitro a znovu je s třesknutim zavíral. A plynul dále, s šuměním parků, s pochodem lesů, s průvodem kroužících obzorů Pod pláštěm tmy |smc opustili muzeum. Sel jsem v čele té nadšené kohorty, postupující vpřed i kulháním, pády, klepáním berel a hůlek. Blesky se odrážely od obnaženého ostři šavli. Takto isme ve tmě dorazili k bráně vily. Našli jsme ji otevřenou- Zneklidněn, v předtuše nějakého uskoku, 2A1 |sem poručil zapálit pochodne. Vzduch zrudl smolnými loučemi, vyplašeni ptáci vzlétli v rudém třpytu do výše; v tom bengálském světic jsme pasné spatřili vilu, jeji terasy, jeji balkóny, vse jakoby v záři požáru. Zc střechy vlál bílý ptapor. Hnán zlým tušením, vkročil jsem do dvora v čele svých bojovníkú. Na terase se objevil majordomus. Scházel z monumentálních schodů, pozdravoval nás, přibližoval se váhavě, bledý, s nejistými pohyby, stále výtaznějši ve světle louči. Namířil jsem na jeho hrud ostřím své šavle. Moji věrni stáli nehnutě, zvedajíce vysoko hořící pochodně, v tichu bylo slyšet jen šuměni kolmo šlehajících plamenů. „Kde je pan de V.?" zeptal jsem se. Prazvláštním pohybem rozhodil ruce. „Odjel, pane," řekl. „Ihned se přesvědčíme, zda je to pravda. A kde je infantka?" „Její Výsost rovněž odjela, všichni odjeli - ■ -" Neměl jsem, proč bych o tom pochyboval. Někdo mé zřeimé zradil. Nebylo možno ztrácet čas. „Na kun!" zvolal |sem. ,.Musíme lim zatarasit cestu!" Vylomili jsme dveře stáje, ve tmě na nás dýchlo teplo a pach zvířat- Za okamžik jsme váichni seděli na ořích, kteri se pod námi vzpínali a ržálí. Unášeni jejich cvalem vyrazili jsme v protáhlé kavalkádé do noční ulice, kopyta cvakala o dlažbu. „Lesem k řece," křikl jsem dozadu a zabočil jsem do lesni aleje. Kolem nás se rozběsnily hlubiny lesního houšti. Ve tmě jako by se otevřely zvjehrené krajiny katastrofa potop. Letěli isme v nd opadem šuměni, rozkyma-cenými zástupy stromů, plameny pochodni se ve velkých plátech 24S odtrhovaly za našim cválajícím zástupem. Hlavou mi leiěl myšlenek. N v la Bianka unesena, anebo v ni zviiězilu oum-u nízké dědictví nad matčinou krvi a nad posláním, jež jaetn se ji marné snažil vštip i t ? Alej se víc a víc úžila, změnila se v úvoz, v jefaoi ústi se otvírala velká Lesni mýtina. Tam jsme je konečné dostihli. Už zdaleka nás zpozorovali a zastavili koeáTy. Vnn de V. vysedl a zkřížil na prsou ruce. Sel k nám pomalu, pochmurný, blýska |i c i brýlemi, purpurový v záři pochodni. Dvanácte třpytivých šavlí se obrátilo proti jeho hrudi. Blížili jsme se velkým půlkruhem, mlčky, koně šli krokem, zastínil jsem si oči rukou, abych lépe viděl. Třpyt pochodni dopadl na kočár, spatřil jsem uvnitř na sedadle smrtelní-bledou Bianku a vedle ni - Rudolfa. Držel jeji ruku a tiskl si ji k prsům. Pomalu jsem se svezl z koně a chvějivým krokem jsem šel ke kočáru. Rudolf se zvolna zvedl, jako by mi chtěl vyjit v ústrety. Zastaviv se u kočáru, ohřátíI jsem se ke kavalkádé, zvolna postu* pujíci Širokým obloukem, se šavlemi tasenými k ráně, a pronesl jsem; „Pánove, obtěžoval jsem vás zbytečně. Toto panstvo je volné a odjede svobodně, nikým nezdržováno. Ani vlas z hlavy jim nespadne. Splnili jste svou povinnost. Schovejte šavle do pochvy. Nevím, do jaké míry jste pochopili ideu, k jejíž službě jsem vas získal, do jaké miry vás prostoupila a stala se krvi vaši krve. Tato idea, jak viditc, krachuie, krachuje na celé čáře. Domnívám se. Že pokud jde o vás, přcžípctc to bez vétsi ulnn:>. když už jste přežili bankrot své vlastni idey. Jste už nezničitelní. Pokud jde o mne . , -ale CO záleží na mé osobě. Chtěl bych jen," tu jsem se ohrátil k těm v kočáre, „abyste se nedomnívali, že to, co se stalo, mč zastihuje 1AV zcela nepřipraveného. Neni tomu tak. Už dávno jsem to vše predvi-dal. jestliže |šcm rak dlouho zdánlivě setrvával ve ivém omylu, jestliže jsem mnohé nehral na vědomi, pak icnom pru to, /c rr-i nc-příslušelo znát věci, jež. překračuji oblast mé působnosti, nepříslušelo mi předbíhat události. Chtěl jsem vytrvat na miste, kam mě osud postavil, chtěl psem do konce splnit svůj program, zůstat věrným úloze, kterou jsem sám pro sebe uzurpoval. Neboť nyní s lítosti doznávám, byl jsem p rest \šivk<.i iiasepuváiu \vé ctižádosti pouze uzurpátorem. Ve své zaslepenosti jsem se ujal výkladu Písma, chtěl jsem být vykladačem bozi vůle, ve své falešné horlivosti jsem lapal slepé náznaky a obrysy, kmitající zásohntkem známek Spo-loval jsem je bohužel jen v podobu, jež mi odpovídala. Vnudl jsem tomuio |aru svou režii,, vkládal psem v jeho všeobsáhlý rozkvet svůj ■Jasnu nrnpram a chtěl jsem je ohnout, seřídit podle vlastních plánů. Nějaký čas mé neslo na vlně svého rozkvětu, trpělivé a lhostejné, sotva mě vnímajic. Jeho necitlivost jsem považoval za snášenlivost, ba za solidárnost, za souhlas- Myslil jsem, že odhaluji z jeho rysů lip než ono samu jeho nejhlubši zámery, že mu Čtu v duši. že předjímám, co ono samo, poblázněno vlastni nesmimosti, iiiíitrn vvjadřit. Ignoroval jsem všecky projevy jeho divoké a nezkrotné nezávislosti, neviděl jsem prudké perturbace, do hloubi je rozrušující a nevypočitatelně. Vc svém velikášstvi isem se dostal tak daleko, že jsem se odvážil zasáhnout do dynastických problémů nejvyšších mocnosti, zmobilizoval jsem vás, pánové, proti Demiurgovi, zneužil jsem vaši důvěry k ideám, vaši šlechetné nekritičnosti, a vštípil jsem vám falešnou a svět ohrožující doktrínu, zneužil jsem vašeho plamenného idealismu k šíleným činům. Nechci rozhodovat, zda jsem byl povolán k věcem ri c j vyšším, po nichž sahala moje ctižádost. Byl jsem snad povolán jen k vzbouzeni iniciativy, tiep dřív povolán, potom odmítnut. Překročil psem své meze. ale i tci bylo předem určeno. Znal jsem v podstatě svú| vlastni osud od samého začátku. Stepné jako úděl tohoto nešťastného Maxmiliána byl i můj úděl údělem Ábelovým. Byla chvíle, kdy oběť moje vonná byla bohu prijemná, a tvůj dým šel k zemi, Rudolfe, Ale Kain vždycky vítězí. Tato hra byla předem naplánována,''' V tom okamžiku otřásla vzduchem vzdálená detonace, nad lesy se zvedl ohnivý sloup. Všichni otočili hlavy. „Budíc klidni," pravil jsem, „to hoři panoptikum, nechal jsem tam, opouštěje muzeum, soudek prachu se zapáleným doutnákem. Nemáte ui domov, šlechetni pánově, jste bez domova. Doufám, že vás to příliš nedojimá?" Avšak ty mohutné individuality, ti vyvolenci lidstva mlčeli, stáli bezduše v bojovém šiku v záři vzdáleného požáru a bezradné blýskali očima. Pohlíželi jeden na druhého - v hlavách ani špetku vlastního úsudku - a mžikali vičky. „Vy, Sirc,H ohráiil jsem se k arciknížeti, „iste neměl pravdu. Snad i z vaši strany to bvlo velikášstvi. Chtěl jsem neoprávněné reformovat vhšhh jménem svět. A možná, že jste to vůbec neměl v úmyslu, Červená barva je stejná barva jako ostatní, teprve všecky dohromady tvoři plnost světa Promiňte mí, že jsem zneužil vašeho jména k cilúm, jež jsou vatu cizi. Ať žije František |osef I.!" Arcikníže se při zvuku tohoto jména zachvěl, sáhl po šavli, ale 250 251 po chvíli jako by se vzpamatoval, jeho nalíčeně tváře pokryla živější červeň, koutky úst se zvedly jakoby v úsmevu, oči v dúldch se začaly otáčet, rovnoměrně a d um oj ně se obtáčel kolem dokola, jednoho po druhém obdaroval zářivým úsměvem. Pohoršené od něho ustupovali. Ta recidíva císařského majestátu v okolnostech tak nepřibodných vyvolala nejhorši dojem- „Nechtc toho. Sire," řekl jsem. „nepochybuji, že dokonale uvlá-dáte dvorní ceremoniál, ale teď na co tleni vhodná doba. Chtěl jsem vám přečist, váženi pánové, i tobě, infamko, svou abdikační listinu. Abdikuji na celé čare. Ruším triumvirát- Skládám rcgcnrstvi do Rudolfových rukou. A vy, šlechetní pánové," tu jsem se ohráiil k svému štábu, „jste volni. Měli jste nejlcpší úmysly a já (.vr cu-lc- JéK.iji jménem idey. nav v-.,l.-vrc i ." -I-'. nu zatřpytily v očích, „která prese všecko ■ -" V té chvíli se kdesi nablízku rozlehl výstřel, Všichni isme obrátili hlavy dm směrem- Pan de V. stál, v ruce kouřící pistoli, podivné strnulý a šikmo zakloněný. Ošklivé se ušklíbl. Náhle se zachvěl a padl na tvář. „Otče, otče!" zvolala liianka a vrhla se k němu na zem. Nastal zmatek. Garibaldi, který se jako starý praktik vyznal v /raněních, nešťastníka prohlédl. Koule prolétla srdcem. Piernont-ský král a Mazzini jej vzali opatrné v podpaždí a položili na nosítka. Bianka, podpíraná RudoIFcm, vzlykala, Černoši, kteří se teprve teď shromáždili pod stromy, obstoupili svého pána. „Massa, massa, náš dobrý massa," bědovali sborem. „Tato noc je vskutku osudná 1" zvolal jsem. ,,Nebude to v jejich památných hodinách poslední tragédie. Doznávám, že toto jsem 252 nepředvídal. Ukřivdil jsem mu. V jeho hrudi bilo vlastně šlechetné srdce. Odvolávám svůj úsudek o něm, kraikozraký a zaslepený. Byl možná dobrým otcem, dobrým pánem svých nevolníka. Moje koncepce i zde zkrachovala. Ale beze stínu žalu ji opouštím. Rud«il fe, tobě připadá úkol uchlácholit Bíančin smutek, milovat ji dvojnásobnou láskou, nahradit jí otce. Zajisté jej budete chtít v/m s sebou na palubu, utvořme průvod a ubírejme se k přístavu. Loď vás už dávno svolává hlasem sirény." Bianka opět nasedla do kočáru, my na knnč. Černoši vzali nosítka na ramena a ubírali jsme se k přístavu- Kavalkáda jezdců uzavírala tento smutný pochod. Bouře se za mé promluvy utišila, ivťtl I pochodni otevíralo v nitru lesa hluboké škvíry, protáhlé čer ne stíny v stovkách přeléraly po stranách i nahoře a velkým půlkruhem zacházely za našimi zády. Posléze jsme vyjeli z lesa. V dálce již bylo vidět paroloď a její kola. Už nezbývá mnoho ca dodat, naš přihéh konči. Za pláče Biauky i černochů bylo odneseno tělo zemřelého na palubu. Naposled jsme se seskupili na břehu, „ještě jedna věc, Rudolfe," řekl jsem, chytaje ho za knoflík kabátu. „Odjíždíš jako dědic obrovského pměni. nechci ti nic vnucovat, to spiše já bych se měl postarat o bezstarostní: staří těchto zde pritomných hrdinů lidstva, ale bohužel jsem nuzák."1 Rudolf okamžité sáhl po šekové knížce. Krátce jsme se opodál poradili a rychle jsme se dohodli. „Pánové," zvolá jsem, obraceje se k své gardě, „tento můj spani-lomyslný přítel se rozhodl napravit můj čin, jenž vás zbavil střechy nad hlavou. Po tom, co se stalo, vás nepřiimc už žádné panoptikum. z s 3 s tím spiše, že je velká konkurence. Budete muset trochu slevit ze své ctižádosti. Stanete sé zato svobodnými lidmi a vim, íe do dovedete ocenit. Protože vis bohužel nikdo nevyučil žádnému praktickému povoláni, vás, předem určené k ryzí reprezentaci. Financuje m ú j pŕitcl zakoupeni dvanácti flašinetů ze Schwarzwaldu. Rozejdete se po světě, budete Lidu vyhrávat k povzbuzeni Srdci. Výher árii, to je vaše věc. Proč plýtvat slovy - nejste skuteční Dreyíusové, Edisoni a Napoleonové- Jste jimi, abych tak řekl - z nedostatku lepších. Teď rozmnožíte řady mnoha svých předchůdců, téch anonymních Garibaldiů, Bismarcků a Mac-Mahonů, kteří se v tisících nepoznáni toulají svétem. V hloubi srdce jimi zůstanete navždy. A teď. drazí přátelé a váženi pánové, provolejte společně se mnou: Ať žiji Šťastní novomanželé Rudolf a Biankal" - „AĚ žiji!" zvolali shorem. Černoši začali zpívat černošský song. Když se všecko utišilo, znovu jsem je pohybem ruky shromáždil, poté jsem se postavil doprostředka, vytáhl pistoli a zvolal: „A nyní sbohem, pánové, z toho, co za chvíli spaeřite, si vezmete ponaučeni, aby se nikdo nikdy neodvažoval odhadovati boži zámery Neboř nikdo nikdy nepronikl k záměrům jara. Ignorabimus, drazí páilůvé, ignorabimus!" Přiložil |sem pistoli k spánku a střelil jsem, ale V tom okamžiku mi kdosi vyrazil z ruky zbraň. Vedle mne stál důstojník fcldjégrů, držel v ruce papíry a ptal se: „Pane, jste Josef N.?" „Ano," odpověděl jsem udiven. „A zdál se vám před jistou dobou," řekl důstojník, ..standardní seti biblického Josefa?" „Možná . . ." „Souhlasí," řekl důstojník nahlížeje do papírů. „A víte, že tohoto snu si povšimli na ncjvyššičh místech a podrobili jej přísné kritice?" „Neodpovídám za svoje sny," řekl jsem. „Naopak, odpovídáte. Jménem Jeho císařského a kráh>vskélm Veličenstva vás zatýkám!14 Usmál jsem se. „Jak pomalá je ruka Spravedlnosti. Byrokracie Jeho císařského a královského Veličenstva je poněkud těžkopádná. Už dávno jsem ten časný sen překonal činy mnohem těžšího kalibru, za něž jsem si chtěl sám vyměřit spravedlivý trest, a hle, ten promlčený Kfl mi zachraňuje život. Jsem vám k dispozici." Spatřil jsem. jak se kc mně blíži četa feldjěgfů. Sám jsem naiahJ ruce, aby mi vložili pouta. Ještě jednou jsem odvrátil oči. Naposledy jsem spatřil Blanku. Srála na palubě a mávala kapesníčkem. Garda invalidů mi mlčky salutovala- 2.ví 1Í5 Červencová noc Letni noci jsem poznat poprvé ve svém maturitním roce o prázdninách. Do našeho domu, kterým celý den profoukávaly otevřenými okny průvany, šumy, záblesky horkých letních dnů, nastehoval se novy nájemník, malinkaté, durdivé, vřeštivé stvořeníčko, chlapeček mé sestry. Přivolal na náš dům jakýsi návrat k primitivním poměrům, posunul sociálni vývoi zpět do kočovnické a harémové atmosféry matriarchátu s ležením peřin a povlaků, plinek a věčné praného a sušicího sc prádýlka, s nedbalosti renské toalety, směřujíc i k bohatému obnažováni, které mělo jakýsi vegetativně nevinný charakter, s nakyslým pachem nemluvněte a prsů napučelých mlékem. Sestra odjela po těžkém porodu do lázni, švagr 9C objevoval jen v době jidla a rodiče bývali do pozdní noci v obchodě. Nad domácnosti rozvinula sve panovaní kojná détátka, jejíž expanzivní /enskost jeátě znásobovala a utvrzovala role hnátky živitelky. V majestátu této hodnosti vtiskovala ona žena svou širo-kou a důležitou existenci celému domu pečeť gynnkracie, která sou- 25fr časné znamenala převahu syté a bujné tělesnosti moudře od vaně mezi ni samu a dvě služebné, jimž každá činnost umožni >val.i rozvinout jako pavi vějíř celou stupnici soběstačné ženskosti Na tiché kveteni a dozráváni zahrady, plné listnatých Šelestu, střibr-ných rřpytú a stinných zamyšleni, odpovídal náš dům aromátem ženskosti a m.iu i\rv:, vznášejícím se nad bilvm prádlem a kvetoucím masem, a když se v ponuře oslnivou poledni hodinu zděšené zvedaly všechny záclony v oknech pozot vírami: h prou miIh-a všechny plinky rozvěšené na šňůrách povstávaly třpytivým špalírem - plula tím bílým vzbouřením tkanin a pláten chmýrnatá semínka, zrnička priu. zatoulané okvětní lístky a pokojem procházela /volna zahrada s prouděním svých světel a stínů, s putováním šumů a zádum, jako by sc v této hodině Páně zvedaly všechny přehrady a stěny a světa sc za odlivu rozumu a citu zmocňovalo zimnič-né chvěni vseobsáhlé jednoty. Večery tohoto léta |scm trávival v městském biografu. Opouštěl jsem jej po posledním představeni. 7. ěemě kinosálu rozervané panikou létajících světel a stínů se vcházelo do tichého světlého vestibulu jako z bezmezná bouřlivé noci do útulné hospůdky. Po fantastické honičce cestami necestami filmu se srdce, uhonéné výstřelky filmového pláma, uklidňovalo v té světlé čekárně, oddělené stěnami od náporu veliké patetické noci, v tom bezpečném přístavu, kde sc kdysi dávno zastavil čas a žárovky zbytečně vvlévaly jalové světlo, vlnu za vlnou, v rytmu, určeném jednou provždy temným dusotem mororu. jimž se lehce zachvivala budka pokladny. 257 I Vestibul, ponorený do nudy pozdních hodin iako nádražní čekárny dlouho po odjezdech vlaků, zdil se chvílemi prvotním základem bytu tím, co zůstane, když pominou všechny události, když sc vyčerpá shluk mnohosti. Na velikém barevném plakátu se potácela Asta Niclsenová, na čele už navždy černé stigma smrti, ústa lednúu provždy otevřena posledním výkřikem a oči nadlidsky vytřeštěné a nekonečné krásné- Pokladní odešla už dávno domů. Jistě teď šukala ve svém pokojíku kolem odestlané postele, která na ni čekala jako lodka, aby ji odnesla náčerné Laguny spánku, do zmatku snových přihéhů a dobrodružství. Ta. co sedela v budce, to byla jenom její slupka, klamný fantóm, zírajici znavenýma, výrazné podmalovanýma očima do prázdnoty světla, třepotající bezmyšlenkovité rasami, aby setřásl zlaty pel ospalosti, sypajici se bez konce z elektrických Lamp. Chvílemi se bledé pousmivala na seržanta od hasičů, který, sám dávno opuštěn svou reálnosti, stál opřený o zecf, navždy znehybné-lý ve své blyštivé přilbě, v jalové slavnostnosti ■. |n;le:. >rribrnvxli šňůr a medaili. Z dálky drnčely v rytmu motoru tabule skleněných dveří, vedoucích do pozdní červencové noci, ale odraz elektrického lustru oslepoval sklo, negoval noc, záplatoval, jak mohl, iluzi bezpečného přístavu, neohroženého živlem obrovité noci. Ale nakonec muselo kouzlo čekárny přece jen prasknout, skleněné dveře se otviraly, černý závěs se vz dnu val dechem noci, která se pojednou stavala vším. Cítíte tajemný, hluboký smysl onoho dobtodružstvi, v němž útlý a bkdý maturant vychází skleněnými dveřmi z bezpečného přístavu sám a sám do nesmirnosti červencové noci? Probrodi se někdy těmi černými močály, bažinami a propastmi nekonečné noci. přisune kteréhosi rána v bezpečném přístavu? Kolik desítek let bude ne.u ta černá odysea? Ještě nikdo nenapsal topografii červencové noci. V geografii vnitřního kosmu zůstaly tyto listy nepopsány. Červencová noc! S Čím ji porovnat, jak ji popsat? Porovnám |i s vnitřkem ohromně černé růže, která nás pokrývá stonásobným spánkem tisíců aksamitových okvětních lístků? Noční vítr prodou-vá do hloubi její hebkost a na vonném dně nás zasahuje pohled hvézd. Porovnám ji s černou oblohou přivřených viček, plnou putujících prášků, bílého máku hvězd, raket a meteorů? A což, srovnat ji s nočním vlakem dlouhý m iako svět. který jede nekoiieu mi: j>. r:ľ, m i m: hinKr.i..u červ e.k. ■•. ■ •■. n. ni /njrnen.i prodírat se namáhavé z vagónu do vagónu tlačenici ospalých pasažérů, úzkymi chodbičkami, dusnými oddíly a křižujicimi se průvany. Červencová noci Tajemné fluidum soumraku, živá, citlivá a neklidná materie temnoty, jež neustále něco vytváří z chaosu a každý tvar opět okamžitě zavrhuje! Černá stavební hmota, vršící kolem .ispalehu c ľnuli.e icskyně, klcnhy, výklenky a průchody! Provází osamělého chodce jako dotěrný mluvka, a uzavírajíc ho do kruhu svých přízraků, neúnavná ve vymýšleni, žvastáni, fantazírováni -halucinuje před nim hvězdné dálky, bílé mléčné dráhy, labyrinty nekonečných kolosei a fór Vzduch noci. ten černý Próteus, ktetý ÍS9 si jen rak ze šprýmu uhnéráva aksamitová zhuštěni, proudy jasmi nové vůně., kaskády ozonu, nenadálá vzduchoprázdna zavětři, rozrůstající se jako čertic' báné donekonečna, pristrmé htozriy temnot nabobtnálé temnou šťávou. Prodírám se mezi těmi úzkými arkýři, skláním hlavu pod těmi nízko zavěšenými oblouky a klenbami, a tu najednou se trhá strop, s hvězdným za vzdechnutím se na okamžik otvírá bezedná kupole, ale vzápětí mé znovu vrhá mezi těsně stěny, průchody a arkýře. V těch bezdechých tišinách, v těcli zálivech rmy Stoji ještě úryvky rozhovorů, které zde zanechali nočni chodci, fragmenty nápisů na plakátech, ztraceně takty smichu, proudy šeptů, které závan noci nerozehnal. Někdy mě noc zavře jakoby v těsném pokoji bez východu. Zmocni se mne ospalost, neuvědomuji si, zda nohy ještě jdou, anebo zda už dlouho odpočívám v tom hotelovém pokojíku noci. Ale pojednou ucítím sametový horký polibek ztracený v prostoru voňavými rty, otevřou se jakési žaluzie, já překročím vysokým krokem parapet okna a putujú dál pod parabolami padajících hvězd. Z labyrintu noci vycházejí dva chodci. Klábosí spolu, vytahuji ze tmy jakýsi dlouhý, beznadějný vrkoč rozhovoru- Deštník jednoho z nich ťuká monotónně o dlažbu (takové deštníky se nosi do deště hvězd a meteorů), veliké hlavy v baňatých buřinkách se kláci jako opile. Jindy zase mé na okamžik zastaví spiklenecký pohled černého šilhavého oka a veliká kostnatá pěst s výraznými klouby pokulhává noci na chůdě hole, sevřena kolem rukoicci ze srnčího parůžku (v takových holích bývají ukryty dlouhé tenké dýky). Na konci města se noc konečné vzdává svých špilců, shodí závoj, odhalí svou vážnou a věčnou tvář. Už nás nezazdivá do iluzivního labyrintu halucinaci a přízraků, otvitá před námi svou livLvdmiu věčnost. Nebeská báň se rozrůstá donekonečna, souhvézdi plamní v nádheře svých odvěkých poloh a kresli na obloze magické obrazce, jako kdyby chtěla svým pronikavým mlčením něco zvěstovat, oznámit něco kategorického. Z mihotáni lěch vzdálených světů proudí kvákáni žab, stříbrné hvězdné štěbetáni. Červencová nebesa rozsévají neslyšný mák meteorů, jenž tiše vsakuje do vesmíru. V kterousi noční hodinu - konstelace snily na nebi svůj odvék sen - ocitl jsem se znovu ve své ulici, U jejího ústi stála nějak hvězda a voněla cizí vůní. Když jsem otviral domovní vra protahoval ulici průvan jako tmavou chodbou. V jidelně se jtá svítilo, v bronzovém svícnu Čadily čtyři svíce. Švagr nebyl ještě doma. Co sestra odjela, opoždoval se k večeří, vracíval se až pozdě v noci. Probouzeje se, vídal j setu ho, jak se s tupým a zamyšleným pohledem odstrojujc- Pak zhášel svíčku, vysvJekal se donaha a dlouho ležel bezesné na chladné posteli. Poznenáhlu na ně] sestupoval neklidný polospánek a postupně ochromoval jeho veliké tělo, ještě něco bručel, funěl, těžce vzdychal, potýkal se i nějakou tíhou, která mu zaléhala hruď. Někdy se stávalo, že znenadání tiše, suše zavzlykal. Vystrašen, ptával jsem se ho ve tmě: „Co je ti, Karle?" Ale on už zatim putoval dále svou těžkou cestou spánku, šplhaje pracně na jakousi sirmou honí chrápáni Za otevřeným oknem dýchala pomalým pulsem noc. V její veliké, nezformuvané hmotě se přelévalo chladné vonné Fluidum, v jejich tmavých hroudách se uvolňovaly vazby, protékaly jimi tenké min; k y vůně- Mrtvi hrnota tmy hledala vysvobozeni v nadšených vzletech jasmínové vůné, ale nesmírně masy v hlubinách noci ležely ještě stále nevysvobozené a mrtvé. ákviťa kolem dveři do vedlejšího pokoje svítila iako zlatá struna, zvučná a citlivá jako spánek nemluvněte,, které tam poplakávalo v kolébce. Odtamtud doléhalo švitořeni néžnůstek, idyla kojné a dítěte, selanka pí v ni lásky, prvních milostných muk a truců, atakovaná ze všech stran démony noci, kicřt zahusťovali tmu za oknem, přilákanou tou teplou jiskérkou Života, jež tu doutnala. Z druhé strany pŕilčhiila k našemu pokoji prázdná a tmavá místnost a za ni byla ložnice rodičů. Když jsem napjal sluch, slyšel jsem. iak se otec, přisáty k prsu spánku, dává v extázi unášet na jeho vzdušné cesty, celou bytosti se oddávaje dalekému Letu, Jeho zpévavé a vzdálené chtápáni vyprávělo o událostech té pouti po neznámych bezťestich snu. Tak přecházely duse pozvolna do tmavého afelia. na bezsluncč-nou stranu života, jejiž podobu nikdo živý nespatřil. Leželi jako mttvi, strašné chroptíce a plačíce, zatímco na ieiich duchu leželo lhostejným olovem černé zarméni. A když konečné minuli černý nadir, oejhlubši podsvětí duši, když se ve smrtelném potu probojovali jeho prapodivnými mysy. měchy plic se opět začaly nadouvat linou melodii a vzlétat nadšeným chrápánim k úsvitu. Mrtvá, hustá tma ožiIa zemi, její tčla ležela zabitá iako černá bezvládná hovada s vyhřezlými jazyky, se slintajícími bezmocnými tlamami. Ale jakási jiná vůně, jakási jiná barva tmy zvěstovala vzdálené přibližování úsvitu- Temnoty utékaly otrávenými fermen- te nového dne, jejich fantastické těsto kynulo jako na droždí, tíkalo do silených tvatů, přelévalo se přes všechna koryta a dize, kvílilo překotně, v panice, jen aby je svítáni nepřistihlo při té nevázané plodnosti a nefixovalo na věky ty chorobné nádory, ty zrůdné děn samoplozeni, které vyrostly z chlebových díži noci. koupajíce hc jako démoni po dvou v dětských vaničkách. To jc chvíle, kdy se na sebestřjzlivéjši, na sebenespavějši hlavu snášivá na okamžik ospalé mdloba- Lidé nemocní, velice smutní a rozháráni miva|i tehdy chvilku úlevy. Kdo ví, jak dlouho trvá tento okamžik, v němž noc spouští Oponu nad tím, co se děje v jejich hlubinách, ale tato krátká prestávka stačí k přestavěni scény, k odstraněni obrovskí- aparátu ry. k Likvidací veliké podívané noci s celou její temnou, fantastickou pompou. Probouzíš se vyděšené, s pocitem, že jsi něco zmeškal a skutečné: na obzoru vidíš jasnv pruh úsvitu ačernuu konsulidujm se hmoiu země. 2« 2AJ mOj otec se dává k hasičům V prvních říjnových dnech jsme sc s matkou vraceli z letoviska Ježícího v soused nim okrese, v lesnatém poříčí Slotvinky, nasáklém pramenitým zurčením tisíce potůčků- V uších ještě šumění olšin protkané švitořením ptáků, jeli jsme ve velikém stařičkém landauru, nabobtnalém obrovskou boudou, jako v tmavé, rozložité krčmě, namačkáni mezi vaky, v hluboké, aksamitem vypolštářované alkov-né. do niž padaly oknem list po listu barevné obrázky krajiny, jakoby pomalu přendá ván y z ruky do ruky. K večeru jsme přijeli na náhorní planinu navátou větry, na veliké, udivené rozhraní kraje. Nebe nad tim rozhraním stálo hluboké, bezdeché a v zenitu se otáčelo jako barevná větrná růžice. Zde bylo poslední mýto kraje, poslední zatáčka, za niž se v údol i otvírala tozsáhlá pozdní podzimní ktajina, Zde byla hranice a zde stál starý-, ztrouchnivělý hraniční sloup s omšelým nápisem a hrál ve vět tu. VcJikc ohtučc Jandautu zaskřípěly a uvízly v pisku, mihotavé paprsky kol umlkly, jen velká bouda dutě dunéLa a temně se třepo- tala v křižujících se větrech rozhraní |ako archa dosednuvši na pouší. Matka platila mýto,-jeřáb závory se skřípavě vznesl a landaur vjel těžce do podzimu. Vjeli jsme do povadlé nudy obrovské roviny, do vyrudleho a hle-dého váni, které zde roaeviraJo svou mdlou nekonečnost nad žlutou dálkou. Z vybledlých rozloh stoupala jakási pozdní a obrovská věčnost a vanula, Jako ve starém romantickém příběhu obracely se zažloutlé listy krajiny stále bledéii a bezmocněji, jako by mely skončit jakmisi velkou rozvátou prázdnotou. V ce rozvát i: nicotě, v té žluté nirváně byli bychom mohli zajet za čas a skutečnost a zůstat už navždy v té krajině, v tom teplém jalovém vanuti - nehybný dostavuj k na velikánských kolech, uvízly na pergamenu oblohy mezi oblaky, Stará ilustrace, zapomenutý' dřevoryt ve starém salátovém románku - kdyby byl koči posledními silami nerrhl opratěmi, nevyvedl landaur ze sladké letargie těch větrů a uezahnul do lesa. VjeJi jsme do husté a suché načechranosu, do tabákového uvadá-ni. V okamžiku bylo kolem nás tiše a hnědé jako v krabičce trabuk V tom cedrovém soumraku nás míjely kmeny stromů, suché a vonné jako doutníky. Jeli jsme, les temněl siále víc, voněl stále aromatičtěji tabákem, až nás nakonec zavřel jako do suchého pouzdra s violini cellem, které nezvučné ladil vítr. Kočí nemel zápalky; nemohl rozsvítit lucernu. Funící kuně nacházeli ve tmě cestu instinktem, Klapot kol se zpomaloval, až utichl, obruče jely měkce po voniiuu jehlici. Matka usnula. Čas ubíhal nepuč i tán a vytvářel prapodivné 2í.l 2bS u/Iv, abrcviatury svého odtékáni. Tma bylí* neproniknutelná, nad boudou hučelo ještě suché šuměni lesa, když tu náhle půda pod "ť>p\i\ koni /iiroudmatčla v tvrdou dlažbu ulice, vůz v- na miste otočil a zastavil. Zastavil tak blízko zdi, že se o ni takřka otřel. Přímo proti dvířkům landauru nahmatala matka domovní dveře. Kočí vykládal tlumoky. Vstoupili jsme do veliké rozvětvující se chodby. Byla tam tma, teplo a ticho jako ve staré prázdně pekárně ráno, po vyhasnuti pece, anebo v lázních pozdě v noci, kdy opuštěné vany a škopky stydnou ve tmě a v tichu, odměřovaném odkapáváním kapek. Cvrček trpělivé vypárával ze tmy bludné švy světla, tenounký steh, od něhož nebylo jasněji. Tápajíce, našli jsme schody. Když jsme se dostali na vrzající odpočívadlo v jejich zákrutu, řekla matka; „Probuď se, Josefe, podlamuji se pod tebou nohy, už jenom pár schodů." Ale já, omámen ospalosti, přivinul jsem se k ni ještě úžeji a usnul nadobro. Nikdy jsem se pak nemohl od matky dovědět, kolik skutečnosti bylo v tom. co jsem oné noci viděl skrz zavřená vička, znaven těžkým spánkem, zapadaje neustále do tupého zapomnění, a kolik f toho bylo výplodem mé imaginace. Byla tu jakási velká debata mezi mým otcem, matkou a Adélou, protagonistkou této scény, debata zásadního významu, jak dnes tuším. Jestliže se marně pokouším uhodnout její neustále unikající smysl, pak jsou tomu zajisté vinny mezery v mé paměti, slepé skvrny spánku, jež se snažím vyplnit dohadem, supozici, hypotézou, Bezvládnv a bezvědomý, odplouval jsem vždy znovu a znovu do tupého nevěděni a na zavřená vička mi sestupoval závan hvézdnate .....:. m/p|.iic 11 -1: 111 i. -ĺ i: Pv.ie .i^.hul.i ;isr;.-": repv ;i u.ihh- shazovala průhlednou roušku hvězd, nahlížela zvysoka do mého spánku svou starou a věčnou tváři. Paprsek vzdálené hvězdy, zapletený do mých řas, rozlil se stříbrně po slepém očním bělmu a já viděl škvírou mezi vičky pokoj ve světle svíce, vcuchané do spleti čar a klikyháků. Je ostatně možné, že se ona scéna odehrála někdy jindy. Ledacos poukazuje na to, že jsem se stal jejím svědkem až značné později, když jsme se kteréhosi dne po zamčeni krámu vrateli s matkou a přiručimi domů. Na prahu bytu vyrazila matka ze sebe výkřik úžasu a nadšeni, přjruči, omráčeni, oněměli. Uprostřed pokoje stál skvělý mosazný rytíř, opravdický svatý Jiří, zobťovitělý kyrysem, zlatými puklin nárameniků, celou tou řinčjvou výstroji vyleštěných zlatých plechů, i podivem i s radosti jsem poznal otcův načepýřený knír a jeho zježenou bradu, která trčela zpod těžké prcioriánské přilby, Pancíř se vzdouval na jeho vzbouřené hrudi, mosazné prstence dýchaly spárami jako tělo obrovského hmyzu. Zolbřimélý zbroji, v lesku zlatých plechů, podobal sc archistratéapvi zástupů nebeských. „Bohužel, Adélo," hovořil otec, „nikdy jsi neměla porozuměni pro vyšší věci. Všude a vždy jsi křížila mé počínání výbuchy neuvážené zloby. Ale zakován do zbroje, směji se dnes tvému lechtáni, kterým jsi bezbranného uváděla v zoufalství. Bezmocný vztek strhává dnes tvůj jazyk k politováníhodné vervnosti, jejíž hrubí M a nevybiravost si podává ruku s tuposti. Věř mi, že mé to naplňuje 266 267 smutkem a lítosti. Chybí ti ušlechtilý vzlet Fantazie, a proto platiči mimoděkou závisti proti všemu, co sc povznáší nad všednost." Adéla si Otce změřila pohledem plným bezmezného pohrdáni, otočila se k matce a řekla pobouřené, v očích proti své vůli slzy podrážděni; „Bere nám všechnu naši šťávu! Vynáší nám z domu všecky láhve s malinovou šťávou, kterou jsme letos v létě spolu uvařily! Chce ji dát vypit těm povalečům od stříkačky. A k tomu ke všemu mé zasypává impertinencemi!" Adéla krátce vzlykla. „Kapitán hasičů, kapnán ničemů'" Vykřikovala a měřila si otce nenávistným pohledem. „Mám jich tady všude plno. Ráno, když chci jit pro pečivu, nemůžu otevřít dveře. To se rozumí, dva z nich usnuli v předsíni na prahu a zatarasili je, Na schodišti se jich povaluje ň spi v těch mosazných helmách po lednům na každém schodě. Vtírají se do kuchyně. strka|i mezi dveře ty své králičí ksichty V mosazných kastrolech, střihají dvěma prsty jako žáčci ve škole a skuči škemravé: cukr. cukr . , . Vytrhávají mi z ruky vědýrko a běii pro vodu, tancuji kolem mne, hsaji sc ke mně, div že nevrti ocasem, Přitom loupají co chvíli zarudlými vičky a odporné se olizu.i. Stačí, když po některém hodím očkem, a už mu obličej utéká nestydatým červeným masem jako krocanovi. A takovým mám dávat naši malinovou šťavu! , , -'' „Tvá primitivní povaha," pravil otec, „zoplzli všechno, čeho se dotkne. Vymalovala* tady obraz těch synů ohné hodný tvého plytkého rozumu. Co mne sc týče, patři tomu nešťastnému rodu salamandrů, těm ubohým, vyděděným ohnivým bytostem všechny mé sympatie Celá vina toho kdysi posvátného rodu záleží v tom, SArLa. krtfyfm že se oddal službě Lidem, že se jim zaprodal za lžíci mizerne lidské stravy. Odplatili mu to pohrdánim. Tupost plebsu nemá mezi. Dohnali ty jemně bytosti k nejhlubšimu úpadku, ke krajnímu zuboženi. Nic divného, že jim nechutná strava, ta mdlá a tuctová strava, kterou vari školnice městské školy ve společném kotli jim i městským vězňům. Jejich podnebí, choulostivé a geniálni podnebi ohnivých duchů, si žádá ušlechtilých a tmavých balzámů, aromatických a barvami hýřících fluid. A proto také ié slavnostní noci. kdy budeme svátečné sedět ve velkém sále měsiské radnice u bile prostřených Stolů, v rom sále s vysokými, jasné osvětlenými okny, vrha-jícími svou zář do hlubin podzimní noci, á kdy se měsio kolem dokola zarojí lisici světly slavnostního osvětleni, bude si každý z nás s pietismem a labužnictvím, které je synům ohně vlastni, namáčet rohlík v poháru malinové Šťávy a pomalu upíjet z toho ušlechtilého a hustého lektvaru, Posiluje se lim vnitřní podstata hasiče, regeneruje se bohatství barev, které tento lid ze sebe vyvrhuje v podobě nhnnsiropů, raket a bengálskych ohňů. Má duše je plna soucitu S jejich bídou, s jejich nezaviněnou degradaci. Jestliže jsem z jejich rukou přijal kapitánskou šavli, pak jen v naději, že se mi podaří pozvednout to plémě z úpadku, vyvést je z poníženi a tozvinout nad nim prapor nové ideje-" „Jsi celý jakoby vyměněný, Jakube,11 řekla matka, „jsi skvělý. Ncodcjdeš přece na noc z domova. Nezapomeň, že jsme od mého návratu neměli přiležirost pořádné si spolu promluvit, A CO se týěe těch od stři kačky," otočila se k Adéle, „mám opodstatněný dojem, že se tvé jednám ridi nějakým předsudkem. Jsou to milí hoši. 1 7 0 třebaže povaleěi, Hledím pokaždé s potěšením na ty stihlé mladíky v jejích elegantních uniformách, utažených v pase poněkud vice, než je zapotřebí. Maji v sobě mnoho přirozené elegance a dopemná íc JLiiih horlivost a nadšeni, 9 nimž jsou v kterýkoli okamžik ochoi in prokázat službu dámám. Kdykoli mi tia ulici vypadne z ruky deštil íček. rozváže se tkanička střevice, pokaždé přiběhne některý z nich, pln účasti a plamenné pohotovosti. Nemám to srdce zklamat leiich horlivou snahu a vždycky trpělivě čekám, až přiběhne a prokáže mi službu, neboř mám dojem, že ho to čini šťastným, Když pak vyknná rytířskou povinnosc a odchází, obklopí ho okamžité hlouček kolegů, kteři s nim živě hovoří n celé pŕihodé, a hrdina jim názorné předvádí, jak se ta všechno odehrálo. Na tvém miste bych jejich galantnosti ochotné přijímala " „Považuji je za darmojedy," prohlásil starší při ručí Teodor. „Vždyť přece právě pro jejich dětinskou nezodpovědnost jim nedovolujeme hasit požáry, Abychom prokoukli zralost jejích králičího rozumu, Stačí je vidět, jak závistivé vždycky postávají u hl sladce vtahovala do své blažené znivchzováné plochosti, vyhlazené až do nicoty. Na okamžik í?v| otec plochy, v rošt Iv do fasády a cítil, jak se rozvětvené ruce, chvějící se a teplé, pltwk; vjizvup mezi zlaté s t u kanny na fasádě. (Kolik otců už takto navždy vrostlo do fasády domu v pět hodin ráno, v okamžiku, kdy sestupovali z poslednihu stupně schodů. Kolik otců se takto navždy stalo dveřníky svého vlastního vchodu, reliéfem ve výklenku, ruku na klice a cvář řešenu v samých rovnoběžných a srastných vráskách, po niehž pak láskyplné přejiždéji prsty synů, hledajících poslední stopy po otci, vtavenem už navždy do univerzálního úsměvu fasády,) Ale pak se zbytkem vůle přece jen odtrhl, ilabyl znovu třetího rozměru, a opec zlidštén, osvobozoval kované dveře krámu od visacích zámků a železných tyči. Když otevíral to těžké, železem okované křidlo krámských dveří, ucouvla tiabručcná tma na krok od vchodu, ustoupila o piď dále do krámu, změnila místo a uložila se líné vzadu. Jitřní svěžest, vypařující se neviditelně z dosud chladných dlaždic chodníku, stanula nesměle na prahu pomíjivou, chvějící se stružkou vzduchu, Vzadu ležela tma mnoha předcházejících dni a nocí, vrsrcvna-té uložena v nenačatých štůčkách sukna, táhla'se ve špalírech, tlumenými průvody a procesími do hloubi krámu, až se bezmocně zastavovala v samém jádru obchodu, v tmavém skladišti. kd<- m- uz nediferencovaná a nasycená sama sebou rozpouštěla ve lhostejnou, nejasné se rýsující soukennou prahmotu. 2$ J Otec kráčd pode] té vysoké zdi šcviotů a kordů a přejížděl rukama po obryRcch soukenných štůčků jako po výstřizích ženských šatů. Pod |cho dorekem se ty řady slepých trupů, schopné kdykoli ztropit zmatek a poruší c pořádek, uklidňovaly a upevňovaly ve svrch soukenných hierarchiích a žebříčcích. Pro mého otec byl náš krám místem věcného utrpení a soužení. Tento výtvor jeho rukou začínal naň už delší dubu - jak se rozrůstal - den ze dne neůptusiléji utočit, hrozivé a nepochopitelně jej přerůstat- Byl pro něho přílišným úkolem, úkoJem nad sily, úkolem vznešeným a nekonečným, Obrovitost toho poslání jej děsila, S hrůzou zahleděn v jeho velikost, již nemohl dostát, i kdyby na ruto jedinou kurtu vsadil celý život, pozoroval SC zoufalstvím lehkomyslnost při ručích, jejich plytký, bezstarostný optimismus a jejich žertovné a bezmyšlenkovité manipulace, odehtávapci se na okraji té velké záležitosti. S hořkou ironii zkoumal tu galerii obliče-jú nezkalených žádnou starusti, Čel, na něž neútočila žádná myšlenka, viápěl se až na duo těch oči, jejichž nevinnou důvěřivost nezamlčoval sebclchči stín podezření. Kolik mu tady mohla pomoci matka, byť sebcloajálnéjši a sebcoddanéjši? Odraz tě" přespíilišné věci nedoletí do jeji prosté duše, která netušila nebezpečí. Matka nebyla stvorenú pro heroické úkoly. Cožpak neviděl, jak SC za jeho zády rychlými pohledy dorozumívala s přiručími, majíc radost z každého nehhdaneho okamžiku, v němž mohla být účastna jejich nerozumných šaškáren? Otec SC od tohoto světa lehkomyslné bezstarostnosti stale vice odtahoval, Utikal se k tvrdé řeholi svého řádu. Zděšený neváza- 2%Z nosti, která se kolem něho šířila, uzavíral se v osamělé službě vyto* kému ideálu. Jeho ruka nikdy nepopustila přitažené oiéže, oikil^ xi nedopřál zmírněni rcgulí, pohodlné snadné měl kosti To si mohl dovolit Balanda a spol. a jíní diletanti v branži, jimž byl cizí hlad po dokonalosti, usketismus vysokého mistrovství. Otec pozoroval s bolesti Úpadek branže. Kdo z dnešní generace obchodníků se střižním zbožím znal ještě dobré tradice někdejšího umřmi, kdo z nich například ještě věděl, že. hranice soukenných štůčků, uložených do polic regálů podle pravidel kupeckého uměni, musda pod prstem přejíždějícím, shora dolů vydat tón jako stupnice na klaviatuře P Kdo z těch dnešních se vyznal ve vrcholných finesách stylu při výměně not, memorand u dopisů? Kdo ještě znal cdý ten půvab kupecké diplomacie, diplomacie dobré staré školy, celý ten nesmírné napínavý průběh jednáni od neoblomné upjatOsti, ud uzavřené rezervovanosti při příchodu zplnomocněného ministra zahraniční firmy pres pozvolné táni pod vlivem diplomatova neúnavného úsilí a lichocení až po Společnou večeři s vínem, která K podávala na psacím stole, na lejstrech, za povznesené nálady, za častého posti pováni posluhující Adély do zadečku a za peprného a nenuceného hovoru jako mezi pány, kteří vědí, čím jsou povinováni okamžiku a okolnostem - a která končívala oboustranně výhodným obchodem. Můj otec doufal. Že V tichu oněch ranních hodin, v niehž dozrávalo vedro, napde šťastný a nápaditý obrat, který potřeboval, aby mohl zakončit dopis páriům Kristiánovi Sťiplovi a synům, strojní prádelny a tkalcovny. Bylo to briskní odmítnuti ncoptávnéných požadavků] těchto pánů, replika přerušená pravé v rozhodujícím místě, kde se styl dopisu mél vypnout k silné a vtipné vrcholné pointe, pri níž dochází k onomu elektrickému výboji, pociťovanému jako Lehké vnitřní zamrazeni, a po niž je už icn možno klesnout nějakým rozmáchlým, elegantním obratem, uzavírajícím a definitivním. Cítit obťys té pointy, která mu už radu dni unikala takřka mezi prsty, užuž ji svírat, ale byla nepoLapitelná. Chyběla mu ona chvíle šťastné nálady, okamžik šťastné vervy, aby mohl zdolat šturmem překážku, o niž se pokaždé rozbíjel. Vždy znovu sahal po čistém archu, aby s novým rozběhem překonal nesnáz, která se vysmívala jeho námaze. Mezitím se krám poznenáhlu zalidňoval přiručimi. Přicházel] zarudli časným horkem a zdaleka obcházeli otcův psací stůl, pomrkávajíc po něm ustrašeně, plni spatného svědomí. Naplněni nedostatky a slabostmi, cítili na sobě tíhu jeho mlčenli-vého pohrdáni, proti němuž nemohli postavit pranic, Nic nemohlo uprosit tohoto šéfa, uzavřeného do svých starosti, žádnou horlivosti nebylo možno uchlácholit toho muže. číhajícího jako škorpión za psacím stolem, pres který jedovatě poblýskával skly brýlí, šustě v papírech jako myš. čím více sílil sluneční žár. tím více vzrůstalo jeho vzrušeni, tím vice se vzmáhala jeho nedefinovatelná vášeň. Ctyřůhclnik iasu na podlaze planul- Kovově lesklé polní mouchv protínaly jako blesky vchod do krámu, zastavovaly se na nkamžtk na dveřním rámu, jakoby vyfoukané z olovnatého skla, skleněné bubliny vyfouknuté z horké píšťaly slunce, ze skelné hutě toho plamenného dne, usedaly s rozpjatými křidélky, plny letu a hbitos- ti, a vyměňovaly si svá místa vzteklými cikeaky. Ve světlém obdélníku dveří omdlévaly v jasu vzdálené lípy v městském parku, daleká věžička kostela se tyčila v tom průhledném a roztřeseném vzduchu docela blízko jako v čočce dalekohledu. Plechové střechy žhnuly. Nad světem se vzdouvala obrovská, zlatá báň vedra. Otcova podrážděnost rostla, Bolestné schoulen, zesláblý průjmem, bezradné se rozhliicl. V ústech měl chuť hořčejší než pelyněk. Vedru sílilo, vyhičovávalo v/teklust much, vykřesávalo na jejich kovových zadečcích jasné skvrny. Čtyrůhclnik světla dospěl k p*a-ejtuu stolu a papíry hordy jako apokalypsa. Oči, Oslněné přemiruu světla, nemohly už unést jeho bílou jednolitost- Svými tlustými chromatickými skly vidi OtcC všechny předměty olemovaný purpu tem, ve fialové zelených rámečcích, a z té exploze barev, z té anarchie kulérů, která šili nad světem ve světelných orgiích, zmocňuje se ho zoufalství. Ruce se mu třesou. Podnebí má hořké a suché jako před záchvatem. Oči, číhající ve Škvírách vrásek, sleduji pozorné vývoj událostí v nitru. Když se Otec v poledne, už na pokraji šílenství, bezradný vedrem, třesoucí se bezpředmětným pobouřením, stáhl do horních pokojů a stropy V patře praskaly v tichu hned tu hned tam pod jeho čihavým přidřepnutím, nastávala v krámě chvíle přestávky a úlevy - blížila se hodina poledni siesty. 2M 285 Pŕiruči metali na štůčkách sukna kozelce, rozbíjeli na pultech soukenné stany, z drapérii si dělali houpačky, rozmotávali temné dunící siúčky, pouštěli na svobodu hebkou, stonásobně smotanou, stoletou tmu. Lety přeleželé, plstnaté šero, puštěno na svobodu, naplňovalo horní ptostory vůni jiného času, pachem minuvšich dnu, poskládaných zde trpělivé v bezpočetnýeh vrstvách za dáv-\\\hvim Měl na sobě dosud nový černý oblek z anglické látky, který li poŕidil minulé létu. Kravatu měl uvázanou poněkud nedbale. Když viděl, že nespím, řekl s milým úsměvem na tváři pnbletilé chorobou: „Mám moc velkou radost, že jsi přijel, Josefe. To je mi ale překvapeni! Cítím se tady tak osaměle. Pravda, v mé situaci si nemohu stěžovat, zažil jsem ui horší věci, a kdybych chtěl udělat raci t všech položek , . - Ale nechrne rohů, Představ si, hned první den mi tu naservírovali výtečné rilet de boeuf na hříbkách. Bylo (0 ďábelské maso, Josefe. Varujú té co nejdůrazněji - kdyby ti in kdokoli chtěl podat ťikt de boeuf . . Ještě ted cítím v bnšV oh<-i'i A průjem za průjmem , . , Vůbec jsem si s tím nevěděl rady. AU-musim ti oznámit novinu." pokračoval. „Nesměj se, ale n;i|:il jsríu si tady krám. Ano. A gratuluji si, že jsem dostal ten nápad. Vis, z duše jsem se tady nudil. Nedovedeš si představit, jaká je tady nuda. A tak mám aspoň prijemné zaměstnáni. Ale ne, aby sis představoval, že je to nějaká nádhera. Vůbec ne. Mnohem skromnější lokál než náš někdejší krám. Bouda ve srovnáni s nim. U nás v měsíc b\ch v. li y I styděl /a takový stánek, ale tady, kde jsme toho museli z našich nároků tolik slevit - neni-liž pravda, Josefe? . . ." /usmál se bolestně. „Ale i tak se dá jakž takž žit." Bylo mi trapně. Stydl' jsem se za rozpaky svého otce. který- si uvědomil, že použil nesprávného slova. 599 „Vidím, že jsi ospalý," řekl po chvíli. „Prospi *e ještě trochu a pak inč přijdeš navštívit do krámu - ano? Právě tam spěchám, abych sc podíval, jak to pokračuje. Nemáš zdáni, jak těžce jsem sháněl úvěr, jak nedůvěřivě tady jednají sc starými obchodníky, s obchodníky, kteří maji za sebou solidní minulost . . Vzpomínáš si tia optikův krámek na náměstí? Tak tedy hned vedle je náš obchod. Slit ještě nemá, ale najdeš to i bez něho. Nemůžeš se splést ,,To jdete ven bez pláště?" zeptal jsem sc starostlivě-„Zapomněli mi ho zabalit představ si to - nenašel jsem ho v kufru, ale vůbec ho nepostrádám. To mírné klima, ten sladký vzduchí , . ." „Vezměte si můj plást*,K naléhal jsem, „rozhodně si ho vezměte." Ale otec si už nasazoval klobouk. Pokynul mi rukou a vyklouzl z pokoje. Ne, nebyl jsem už ospaly. Cítil jsem, že jsem odpočatý ... a že mám hlad. S potěšením jsem si vzpomněl na bufetový pult obložený zákusky- Oblékal jsem se a uvažoval, jak si pochutnám na různých druzích těch lahůdek. Přednost jsem hodlal dát křehkému zákusku s jablky, ale nezapomněl jsem ani na skvěle vypadající piškot plněný pomerančovou kúrou, který jsem tam uviděl. Postavil jsem se před zrcadlo a chtěl si uvázat kravatu, ale jeho plocha skryla můj obraz - jako plocha sférického zrcadla - někam do hloubky a vířila jako kalná lůn. Marné jsem zkoušel různé vzdálenosti, přistupoval bliž a zase couval, ze stříbrné tekuté mlhy se nechtěl vyloupnout žádný obraz, Musím požádat, aby sem dali jiné zrcadlo, pomyslil jsem si a opustil pokoj. .110 Na chodbe byla úplná tma. Dojem slavnostního ticha umocňovala ještě blikotavá plynová lampička, která hořela namodralým plamínkem v ohbi chodby. V tom labyrintu dverí, výklenku a zákoutí jsem mohl jen těžce najit vchod do restaurace. Půjdu do mesta, rozhodl jsem se náhle. Pojim nékde v městě. Snad tam najdu nejakou dobrou cukrárnu. Za branou mé Ovanul těžký, vlhký a sladký vzduch zdejšího zvláštního klimatu- Chronická sed ovzduší sestoupila ještě o několik stupňu hlouběji Bylu to jako den, viděný skrz smuteční flór. Nemohl jsem dosytit oči aksamitovou, šťavnatou černi nejtmav-šich partii, stupnici matných šedi plyšových popelů, která Stoupala iako pasáže tlumených tonů zlomených dusttkcm kláves - nokturno krajiny. Bohaté a řasnaté ovzduší mi obtřepotalů obličej měkkou plachtou. Mělo v sobě mdlou sladkost odstaté destuvé vody. Opět to šuměni černých lesů, vracející se samo do sebe, ty hluché akordy, rozechvivajicí prostor už za hranici slyšitelnosti F Byl jsem na zadním nádvoří sanatoria, Ohlédl jsem se na vysoké zdi zadního i rak tu hlavni budovy, zalomeného do podkovy. Všechna okna byla zavřena černými okenicemi. Sanatorium bylo pohrouženo v hluboký spánek. Prošel jsem bránou z železných ryčí- Vedle ni stála psi bouda - nezvyklých rozměrů - opuštěná- Znovu mě pohltil a objal černý les, jehož tmou jsem tápal po tichém jehličí jakoby se zavřenýma očima. Když se trochu rozjasnilo, objevily se mezi stromy obrysy domů. Ještě pár kroků a stál jsem na prostranném náměstí. Podivná, klamná podobnost s náměstím našeho rudného města! |ak isou si vlastně podobny všechny rynky na světí! Takřka t domy a obchody. Chodníky hyly téměř liduprázdné. Z nedefinovatelné sede ublo hy se sypal smuteční a pozdní soumrak neurčíte denní doby. Snadno jsem přečetl všechny plakáty a štíty, a přesto bych se nebyl podivil, kdyby mi byl někdo pověděl, že je právě hluboká noc! Otevřeny byly jen některé krámy. Jiné méJy rolety napůl stažené, jejich majitelé je překotné zavirali. Hutný a hujny vzduch, vzduch opojný a bohatý, pohlcoval místy část rozhledu, smýval jako mokrá houlia tu pár domů. tu lucernu, tam kousek vývěsního štítu. Chvílemi mi bylo zatěžko zvednout vička, klesající podivnou Lhostejnosti či i topil lu-sti. Začal jsem hledat optikův krám, o kterém se otec /minii, Hovořil o tom jako o něčem, co znám, dovolával se jakohy mé znalosti místních poměrů. Copak nevěděl, že jsem tady poprvé? Nepochybné to má v hlavé pomotané. Ale co jsem mohl očekávat od otce, jen napůl skutečného, od otce žijícího Životem tak podmíněným, relativním, omezeným tolika výhradami! Těžko nepřiznat, že jsem musel vynaložil mnoho dobté vůle, abych mu vůbec mohl přiznat jakýsi způsob existence. Byla to politováníhodná náhražka živena, závislá na shovívavosti okol i, na onom „consensu omnium", z něhož čerpala své ubuhoučké šťávy, Bylo jasné, že to žalostné zdáni života se mohlo aspoň na chvíli udržet v tkám skutečnosti jen djky solidárnímu přimhuřováni obou oči před zřejmými a křiklavými nedostatky tohoto stavu věci. Sebenepatrnější opozice jim mohla otřást, sebeslabši závan skepse \c\ mohl potazit. Mohlo mu sanatorium doktora Gotarda zabezpečit tu skleni ku vou atmosféru H2 .1 U blahosklonně tolerance, ochránil ho před studenými závany střízlivosti a kriticismu? Bylo ohdivuhodné, že si otec za tohoto nenezpeč něho, problematického stavu věci dovedl ješté zachovat tak výbornou náladu, Zaradoval jsem se, když jsem Spatřil výlohu cukrárny, přeplněnou bábovkami a dorty. Ma chur k jídlu ožila. Otevřel jsem skleněné dveře s tabulkou Zmrzlina a vstoupil do tmavého krámu. Vonělo to tam kávou a vanilkou. Zezadu vyšla dívenka s tváři smazanou aerem a přijala objednávku Konev n č po dlouhé době jscTii se mohl dosyta posilnit výbornými koblihami, které jsem si namáčel v kávě- Ve tmé, obtančen vířícími arabeskami soumtaku. hltal jsem další a dalši kousky peéiva a cítil, jak se mi vířeni tmv dere pod vička a svým teplým pulsováním, m i lion násobným hemžením jemných doteku ovládá pokradmu mé nitro. Nakonec svítil šedou skvrnou v naprosté tmé už jen obdél ni k okna. Marné jsem ťukal lžičkou na desku stolu. Nikdo nepřicházel inkasovat účet za posilněni. Nechal jsem na stole ležet stříbrnou minci a vyšel na ulici. Vedle v knihkupectví ještě svítili. Přiruči třídili knihv. Zeptal jsem se jich na otcův krám, „Je to hned d tuh ý krám vedle nás," vysvětlovali mi. Úslužný chlapec přiskočil dokonce ke dveřím, aby mi ukázal, kde. Portál byl skleněný, výloha ješté neupravena, zakryta šedým papírem. Hned u dveři jsem si s údivem povšiml. Že krám je plný zákazníků. Otec stál za pultem a sčítal položky dlouhého účtu, slině co chvíli tužku. Pán, jemuž ten účet vystavoval, skloněn nad pultem, přejížděl ukazováčkem každou připsanou cifru a polohlasem počítal. Ostatní zákaznici mlčky přihlíželi. Otec, 311 prst na položce, u níž se zastavil, vrhl na mne přes brýle krátký pohled a řekl: „Máš tady nějaký dopis, leží na psacím stole mezi papíry.11 A znovu se pohroužil do počítáni. Přiruči /.u.....>dkhídali stranou koupené zboží, balili je do papíru, převazovali provázkem. Regály byly vyplněny suknem jen zčásti. Většina jich byla ještě prázdná. „Proč si nesednete, tatínku?" zcpial psem se potichu, když jsem zašel za pult. „Jste tak nemocný, a vůbec na sebe nedáváte pozor." Zvedl odmítavě dlaň, jako by odstrkoval mé přemlouváni, a nepřestal počítat Vypadal velmi spatné. Bylo nabíledni, že jen uměle vydrážděni, horečná činnost jej udržuje při sile a oddaluje okamžik úplného zhroucení. Chvíli jsem hledal na psacím stole. Byl to spiše balík než dopis Před několika dny jsem psal jednomu knihkupectví stran jisté pornografické publikace, nyni mi ji posílají sem, už zjistili mou adresu, či spiše adresu mého otce, sotva si stačil otevřít krám, bez štitu a bez firmy. Skutečné překvapující organizace výzvědné služby, obdivuhodná pružnost expedice 1 A ten neobvyklý spěch f „Můžeš si to přečíst vzadu v kanceláři," řekl otec, posílaje rm nespukojený pohled, „vidíš přece, že tady mám málo místa." Kancelář za krámem byla ješté prázdná. Skleněnými dveřmi sem vnikalo trochu světla z prodejny. Na stěnách visely pláště přiru-čich. Otevřel jsem dopis a dal se vc slabém světle od dveří do čteni. Oznamovali mi, že žádaná kniha není bohužel na skladě. Začali po ni pátrat, ale aniž by chtěli předbíhat výsledek pátráni, dovoluji si tm zatím nezávazné poslat jistou věc, která, jak předpokládán. JÍ5 míle ľnide rltpi.n.fiyhiiĽ /.unnat. A pak následoval spletitý popis skládacího hvězdářského refraktoru veliké svétclnosii a s rozličnými přednostmi. Zvědavé jsem vytáhl z obálky ten přistroj, vyrobený z černého voskovaného plátna, složeného do ploché harmoniky. Dalekohledy mne bavily odjakživa. Začal isem roťkládat mnohonásobné složený plást přístroje, Vystužen tenkými proutky, rostl mi pod rukama obrovský měch teleskopu, prodlužuj in se svým prázdným tubusem. Labyrintem temných komor, dlouhým komplexem optických temnic, zasunutých z polovice do sebe, na délku celé místnosti. Bylo to něco jakn dlouhý automobil z. lakovaného plátna, jakási divadelní rekvizita, imitující lehkým materiálem papíru nebo mlíč tkaniny masivnosi skutečnosti. Pohlédl isem du černého trychtýře okulár u a spatřil v dálce nejasné se rýsující kontury zadu i fasády sanatoria, S probuzeným zajmem soukal jsem se hlouběji do zadní komory aparátu. Sledoval jsem ted v zorném poli dalekohledu pukujskou, jak kráčela poloimuu sanatoriu chodby s podnosem v ruce. Otočila se a usmála. Copak mé vidi? - pomyslil jsem si. Neodbytná ospalost mi zahalovala oči mlhou. Seděl jsem vlastně v zadní komoře teleskopu jako v nějaké limuzíně- Lehký pohyb pákou - a aparát začal šumět třepotem papírového motýla ■i iä jsem ucítil, že se i se mnou dáva do pohybu a zatáčí ke dveřím. Jako veliká černá housenka vyjel dalekohled du osvětleného krámu Mnuli očláii kovy t run. obrovský papírový šváb s imitaci dvou svítilen vpředu. Zákaznici se smáčkli, ustupujíce před tím slepým papírovým drakem, přiruči otevřeli dokořán dveře do ulice a já jsem pomalu vyjížděl ven špalírem lidi, provázejících tento můj skutečné skandální odjezd pohoršenými pohledy. 1 I ť> l 1 •*! r/u*™-i Au, iWJf iii Tak se žije v tomto městě a čas ubíhá Většinu dne člověk prospi, ■ ro nejen v posteli. Ne, člověk Ľady v té Véd není příliš vybíravý. Kdekoli, v kteroukoli denní hodinu je botov si zdravě zdřímnout. S hlavou na restauračním viole, v drožce, ba dokonce vstoje cestou, v chodbě nějakého domu, kam si chvíli odskočí, aby se na vteřinku poddal nepřemožitelné potrebe spát. Když se probudíme, pokračujeme, ještě omámení a nejisti, v přerušeném hovoru, v namáhavé cestě, posouváme kupředu zamotanou záležitost hez počátku a bel konce To má za následek, že někde cestou se nějak mimochodem Ztrácejí celé intervaly času, ztrácíme kontrolu nad souvislosti dne a nakonec se jí přestáváme dožadovat, vzdáváme se bez lítostí výztuže nepřerušené chronologie, jejimuž pozornému ověřování jsme kdysi přivykli z vášně i z pečlivé vsedni disciplinovanosti. Dávno už jsme obětovali tu neustálou pohotovost skládat účty z prožitého času, to puntičkárske vyúčtováváni spotřebovaných hodin na haléř - tu pýchu a ctižádost naši ekonomiky. Těchto kardinálních ctnosti, u nich Ž jsme kdysi neznali zapochybování ani prohřešku, vzdali jsme se už dávno. Jako ilustrace tohoto stavu věci ať poslouží několik přikladu. V kterousi denm či noční hodinu - denní doby se různi jen sotva |-,.-,ri/ :I ■ • > 11 ľni : \: i i: I \ i .1' '. Ui • m.dltil u /,i br. i;111 musiku, který vede do sanatoria- Je šero. Zrejmé jsem. zmožen n>palosti. dlouho nevědomky putoval městem, než jsem se smrtelně utlaven dovlekl k tomuto můstku. Nemohu říci, zda mě na té cestě po celou tu dobu doprovázel dr- Gotard, který tedf stoji přede mnou a konči právě jakousi dlouhou argumentaci vyvozováním konečných závěrů, Unesen vlastni výřečnosti, bere mé dokonce za ruku a táhne Za sebou, Jdu s nim, ale ještě dříve, než přejdeme dunící prkna můstku, spím znovu. Zavřenými víčky vidím nejasné sugestivní doktorovu gestikulaci, úsměv v hlubinách uhn éerneho plnovousu a marné se snažím pochopit ten znamenitý logický obrat, ten poslední trumf, jimž doktor na vrchc'u své argumentace, znehyb-név s roztažen v ma rukama, tri u m tuje N e vi m, jak dl- uho ještě jdeme takto vedle sebe, pohrouženi do r. 'hovoru plného nedorozuměni, když tu se v určitém okamžiku p ^bouzim docela. Doktor Gotard zde už není, je úplná tma, ale tu |cn proto, že mám oči ještě stále zavřeny. Otvírám je a jsem v posteli vesvétn pokoji, kam jsem se dostal, nevjm jak. Ještě drastičtější přiklad: Vstupuji v dobé oběda dn restaurace v městě, do chaotického hluku a zmatku obědvajících lidi. A koho tu nepotkám uprostřed sálu, u stolu, který se prohýbá pod pokrmy"-1 Otce, Všechny oči jsou upřeny na něj, a on, blýskaje briliantovou jehlicí, nezvykle živý, rozplývaje se téměř extatický, nakláni se afektované na všechny Strany v mnohomluvném hovoru s celým sálem najednou. S násilnou In m vnr iiiKsti. na kterou se nemohu dívat, aniž by se mne nezmocňoval prudký neklid, objednává stále nová a nová jídla, ktetá se vrší na stole do vysokých hranic. Se zalíbením je hromadí kolem scoe. u n 31í rřebaže se nevypořádal ještě ani s prvním chodem. Mlaská jazykem, žvýká a hovoři najednou, posunky i mimikou dává najevo, jak vvsoce je s touto hostinou spokojen, provází obdivným pohledem pana Adolfa, číšníka, a chrli naň se zamilovaným úsměvem stále nové a nové' objednávky. A když je ČLŠnik, povívaje ubrouskem, běží splnit, obrací se otec s prosebným gestem na všechny, bere všechny za svědky, jaké neodolatelné kouzlo má v sobě ten zdejší Ganimcdcs. „Neocenitelný chlapec," volá s blaženým úsměvem a přivírá oči, „andělský chlapec! Uznejte, pánové, že je okouzlujícífu Opouštím znechucené sál, aniž mé otec zpozoroval, Kdyby ho tam správa ľmrelu z reklamních důvodů nastrčila úmyslné, aby animoval hosty, nebyl by se mohl chovat provokativněji a ostentativněji. S hlavou zatemněnou ospalosti se potácím ulicemi a spěchám domů Opřu se na chvili o poštovní schránku a dopřávám si krátkou siestu. Konečně nahmatám ve tmě bránu sanatoria a vstupuji dovnitř. V pokoji je tma, Otočím vypínačem, ale nejde proud. Od okna to táhne chladem- Ve tmě zavrzá postel. Otec zvedne hlavu nad peřiny a povídá: „Ach, Josefe, Josefe! Už dva dny tady ležím bez jakékoli péče, zvonky jsou zpřetrhány, nikdo se na mne nejde podívat, a můj vlastni syn mé opustí, mne. těžce nemocného člověka, a toulá se po městě za děvčaty, Podivcj, jak mi buši srdce" Jak to dát dohromady? Sedí otec v restauraci, zachvácen nezdravé ješitnou hltavostí, anebo leží těžce nemocen ve svém pokoji ř1 Nebo existuji dva otcové? Vůbec ne- Vším je vinen prudký tozpad Oasu. nekontrolovaného neustálou bdelosti. .120 Vime všichni, že ten nedisciplinovaný živel držíme na jakés takés uzdě jen zásluhou neustálé kultivace. Starostlivé péče, úzkostlivého regulováni a korigováni jeho výstřelků, Zbaven této péče, má okamžité sklony k extravagancím, k divokým aberactm, k tropeni nevypočitatelných Žertíků, k šaškovínám ber hlavy a paty. Stale zřetelněji vystupuje na povrch nesOuhLasnost našich individuálních časů. Cas mého otce a můj vlastni čas už do sebe nezapadaly. A jen tak mimochodem, otcova výtka síran uvol nenosí i mých mravů je nepodložená insinuacc. Nesbližil jsem se tady ještě ani s jediným děvčetem. Když se potácím jako opilý z jednoho spánku do druhého, ve střízlivějších okamžicích si zdejšího krásného pohlaví sotva všimnu. Ostatně chronické šero v ulicích ani pořádně nedovolí rozlišovat obličeje- Jediné, čeho jsem si stačil povšimnout jako mladý muž, který buď jak bud má ještě na tomto poli jisté zájmy, byla zvláštní chůze děvčat, Je to chůze po neúprosné přímé přímce, která nepočítá S žádnými překážkami, poslušná jen jakéhosi vnitrního ryirnu, liikclmsi záko-M j. který ta děvčata odmotávají jako z klubíčka a měn i jej v nit přímočarého cupitáni, plného akurátnosti a odměřené grácie. Každá v sobě nosí jako natažené péro nějakou jinou, individuální zákonitost. Když tak kráčejí před sebe, zahleděny do této rákonitosti. plny soustředěni a vážnosti, tu se zdá, že jsou proniknuty jedinou starosti, totiž aby t ni uk nevynechaly, nepopletly to obtížné pravidlo, tieockhýlily se od něho ani o milimetr. A tu začíná být jasné, | 321 že to. co tak pozrime a zaujatě nosí v sobě, není nic jiného než jakási fixní idea vlastni dokonalosti, která se silou jejich přesvědčeni stává téměř skutečnosti. Je to jakási anticipace, podniknutá na vlastní riziko, bez jakékoli záruky, nedotknutelné dogma, povýšené nad jakoukoli pochybnost. Kolik vad a nedostatků, kolik nosíků ohrnutých či zploštělých, kolik pih a uhrů propašovávají bravurně pod vlajkou této fikce! Neexistuje taková ošklivost a všednost, kterou by vzletnost oné viry iiestrhávalti s sebou do tohoto fiktivního nebe dokonalosti. Pod sankci oné viry tělo Zřetelné krásni a nohy, skutečně hezky modelované a elastické ilúhy v obuvi bez poskvrny, hlásají svou chůzi, vysvětluji překotně plynulým, blýskavým monologem kráčeni bohatství té ideje, o niž pyšné mlčí uzavřená tvář. Ruce maji ty divkv v kapsách svých krátkých přiléhavých kabátků. V kavárně a v divadle si nohy, odhalené vysoko ke kolenům, překládají přes sebe a výmluvné jimi mlčí, Tolik na okraj jen o jedné zvláštnosti města. Zminil jsem se o zdejši četné vegetaci. Pozornosti si zaslouží zvláště jeden druh černého kapradí, jehož obrovské listy zdobí vázy v každém zdejši m obydli a v každé veřejné místnosti. Je to takřka smuteční symbol, funehrálni erb tohoto města. iv Poměry v sanatoriu |sou den ze dne nesnesitelnější- Těžko popřít, že jsme prosté padli do pasti. Od okamžiku, kdy jsem přijel a kdy před nové příchozím rozvinula jakési zdáni hostitelské starostlivosti, nedává si správa sanatoria sebemenší práci s tím, aby v tiás vzbudila třeba jen iluzi nějaké péče. Jsme zkrátka odkázáni sami na sebe. Nikdo se nestará o naše potřeby. Už dávno jsem zjisnl. že vedeni elektrických zvonků konči hned nade dveřmi a nikam nevede. SJužchnictvo se neukáže. Chodby jsou vc dne v noci ponořeny do tmy a ticha Mám silné podezřeni, že jsme v tomto sanatoriu jedinými hosty a že ona tajuplnost a diskrétnost, s niž pokojská pečlivě zavitá dveře pokoju, kdy/ do nich vstupuje nebo / nich odchází, je ptosté mystifikace. Mívám někdy nutkáni dveře těch pokojů jedny po dtuhých dokořán pozoivirat a nechat je iak doširoka otevřené, abych demaskoval nepoctivé intriky, do nichž nás zapletli. A přece si nejsem tak docela jist svým podezřením- Někdy pozdě v noci vídám doktora Gotarda na chodbě, jak někam spěchá v bílém Operačním plášti s klystýrem v ruce a před nim béži pokuj-ská, Těžko ho v rakových okamžicích zastavit v jeho spěchu a přitisknout ke zdi rozhodnou otázkou. Nebýt restaurace a cukrárny v měsié, mohl by tady člověk zemřít hlady. Dosud jsem nebyl s to doprosit se druhé postele- O čistém ložním prádle UŽ vůbec nemluvím. Je nutno přiznat, Že všeobecné uvolněni kulturních zvyklosti neušetřilo ani nás dva. 52 2 Vlézt do postele oblečen a v botách bývalo pro mne jako pro civilizovaného člověka odjakživa něčím prosté nepředstavitelným. Teď však se vracívám domu pozdě, opilý ospalosti, v pokoji je šero, václony na okně se vzdouvaji chladným vaiiem. Nic nevnímaje, padnu na postel a zahrabávám se do perín. A takto spím po celé nepravidelné časové úseky, dny ncho týdny, cestuji prázdnými krajinami snů, neustále na cestách, neiisiále na strmých silnicích respirace, buďto lehce a pružné sjížděje Z mírných svahů, anebo zase namáhavé stoupaje po kolmé stěně chrápáni. Když dosáhnu vrcholu, obsáhnu nesmírné obzory té skalnaté a jalové pouště spánku-V kterousi hodinu, v kterémsi bode, kdesi v prudkém zákrutu chrápáni se napůl probudím a citim v nohách postele otcovo tělo. Leží tam, stočen do klubíčka, malý jako kotě. Usnu znovu s otevře nými ústy a opět přede mnou vlnivé a majestátně defiluje celé to obrovské panoráma hornaté krajiny. V obchodě vyvíjí otec nesmírně čilou činnost, provádí transakce, vynakládá veškerou svou energii, aby přesvědčil zákazníky, Tváře mu hoři vzrušením, oči sviti, V sanatoriu kvi těrce nemocen, stejně jako v posledních týdnech doma. Těžko zatajit, že se proces rychlými kroky blíži ke třasnému konci. Slabounkým hlasem mi říkává: ,.Mél bys chodit časré|i do krámu, Josefe, pŕiruči nás okrádají, Vidiš prcce, že na to už oestačim. Ležím tu už dlouhé týdny nemocen, a obchod, vydán napospas Osudu, jde od desíti k pěti- Nepřišla nějaká pošta Z domova?'1 Začínám litovat celého toho podniku, Těžko nazvat šťastným nápadem, že ismeotec, oklamáni nabubřelou reklamou, poslali sem. Í24 Cas, posunutý zpět. - . Na prvni pohled co zni hezky, ale co je to ve skutečnosti? Dostává se mu tady snad plnohodnotného, solidního času, času odmotaného jakoby z nového stúéku. času vonícího ještě novotou a barvou? Právě naopak. Je to dočista opotřebovaný, lidmi obnošený čas, čas usoupaný, na mnoha místech děravý, průhledný jako řciero. N en i divu, vždyť je co čas jakoby vyzvracený - rozumějte mi, prosím, dobře - čas z druhé ruky. Člověk by zaplakal.. . A k tomu celá ta nanejvýš nevhodná manipulace s časem. Ty zcestné pikle, to vkrádáni se do jeho mechanismu zadními dvířky, to riskantní rozdražefováni poštéváčků jeho c i divých tajemství! Jsou chvíle, kdy má člověk chuť uhodit do stolu a vykřiknout z plna hrdla: Dost, vari od času. čas je nedotknutelný, čas je zakázáno provnkovat! To vám nestačí prostor? Pro člověka je prostor, v prostoru si můžete vyvádět, jak vám Libo, metat si kozelce, padat, skákat z hvězdy na hvězdu. Ale pro boha svatého, nesahejte na čas I A na druhé straně zase - může ode mne někdo žádat, abych o své újmě vypověděl smlouvu s doktorem Gotardcm? Ať už je ca ubo-houčká otcova existence jakákoli, přece jen ho vidím, psem s nim. hovorím s nim . . . Měl bych vlastně být doktoru Gotardovi neskonale vděčen. Už několikrát jsem si s nim chcél otevřené promluvit. Jenže doktor Gotard je nepolapitelný. „Teď právě šel do restauračního sálu," oznamuje mi pokojská- Mířím tam, když tu mě pokojská dohoní a povídá mi, že se zmýlila. Že doktor Gotard je v operačním sále. Spěchám ícdv do prvního poschodí a uvažujú, jaké operace tady mohou dělat, vstoupím do pŕedpokoje, a skutečně mi řeknou, abych počkal. Dr. Gotard přijde za chvíli, právě dooperoval. mvp1 si ruce. Takřka ho vidím, malého, kráčejícího dlouhými kroky v rozevlátém plášti, jak spěchá řadou nemocničních sálů. Jenže za chvíli, co se neukážel Doktor Gotatd tady vůbec nebyl, ui léta se tu neoperovalo. Doktor Gotard spi ve svém pokoji A jeho Černý plnovous trčí vyzývavé do vzduchu. Pokoj je naplněn chrap.i ním jako chuchvalci mraků, které se rozrůstají, vrstvi, zvedají na svých oblinách doktora Gotarda i s jeho posteli stále výš a výše -veliké patetické nanebevstoupení na vlnách chrápáni a vzdouvaji-cich se peřin. Déji se zde jesté podivnější věci, věci, které zatajuji sám před sebou, věci, které jsou svou absurditou přímo fancastické, Kdykoli opouštím pokoj, mám dojem, že se někdo rychle vzdaluje ode dveří a zahýbá do postraoni chodby. Anebo jde někdo přede minm. aniž se ohlédne. Není to ošetřovatelka. Vím, kdo to jet „Mámil" volám třesoucím se, vzrušeným hlasem a matka se otočí a S prosebným úsměvem se na mne chvíli divá- Kde jsem? Co se to tu děje? Do jaké sítě jsem se to zapletl? Nevím, působi-li to pozdní roční doba, ale dny jsou svou barvou stále vážnější, chmuří se a tmavnou- Vypadá to, jako by se člověk díval na svět úplné černými brýlemi. J26 317 Celá krajina jako by byla dnem obrovského akvária, naplněného světlým inkoustem. Stromy, lidé i domy splývají do černých siluet a vlni se jako vodní rostlinstvo na pozadí inkoustové tůně. V okolí sanatoria se to hemži černými psy. Různé velicí a různých ras, pohihapi v šeru, hlavy nízko u země, po všech cestách a pěšinách, plné zaujati svými psími záležitostmi, tiši, plni napětí a střehu. Ptobihaji kolem po dvou, po třech, ostražité krky nataženy, uši špičatě vztyčeny, s žalostným tónem tichého skučeni, které se mimoděk prodírá z chřtánu a signalizuje nejvyšší stupeň vzrušeni, Zaneprázdněni svými záležitostmi, plni spěchu, neustále na cesté někam, vždycky upjati k nepochopí cel němu cíli - sotva si všimnou chodce. Jen tu a tam loupnou po něm v letu očima a v takových okamžicích čiší z toho černého a chytrého zašilhání vztek, držený ve svých choutkách na uzdě jediné nedostatkem času. Někdy dokonce podlehnou své zlobě, přibíhají se skloněnou hlavou a se zlověstným vrčením k noze, ale jen prutu, aby v půli cesty opustili svůj záměr a velikými psími poskoky běželi dále. Proti té psí metle není pomoci, ale proč u všech čertů drží správa sanatoria na řetězu obrovského vlčáka, strašnou bestii, skutečného vlkodlaka, doslova ďábelsky divokého? Po zádech mi běhá mráz, kdykoli jdu kolem jeho boudy, u niž stuji, znehybněn krátkým řetězem, s divoce naježeným límcem chlupů kolem hlavy, kniratý, štětinatý a btadatý, s mašinérii mohutné tlamy plné tesáků, Vůbec nesteká, jenom jeho divoká vizáž je při pohledu na člověka ještě strašnější, rysy tuhnou do výrazu bezedné vzteklosti a on, zvedaje pomalu strašnou mordu, oddává 321 >ľ vášnivé, v tiché křeri, nízkému, náruživému, z hlubin nenávisti vycházejícímu vyti, v němž se ozývá smutek 3 zoufalá bezmocnost. Když spulu vycházíme Ze sanatoria, prochází otce kolem té bestie lhostejné. Ale já bývám tou živelnou manifestaci bezmocné nenávisti pokaždé hluboce otřesen. Jsem tecí o dvě hlavy větší než otec, jenž malý a hubený cupitá vedle mne drobnými stařeckými kfúčky. Už když se blížíme k náměstí, vidíme neobvyklý ruch. Ulicemi pobíhají davy lidí. K našemu sluchu dolétaji neuvěřitelné zvěsti, Žc do města vtrhla nepřátelská vojska. Za všeobecného zděšení íí lide navzájem dávají poplašné a odpo-Tujici si informace. Je téžko to pochopit. Válka, již nepředcházely diplomatické akce? Válka uprostřed blaženého klidu, neporušeného žádným konfliktem P Válka s kým a OÍ? Ŕ i kaj i nám, ze invaze nepřátelské armády dodala odvahy skupině nespokojenců v městě, a ti teď vyšli do ulic se zbrani v ruce a terorizuji pokojné obyvatelstvo. Skutečné jsme spatřili hlouček těch vzbouřenců v černých civilních šatech s bílým řemením skřiženým na prsou, postupujících mlčky, se skloněnými puškami- Dav před nimi ustupoval, tlačil se na chodniky, a oni šli a vrhali zpod cylindrů ironické, temné pohledy, pohledy, v nichž se zračil pocit převahy, záblesk zlomyslné radosti a jakési spiklenecké pomrkáváni, jako kdyby potlačovali výbuch smíchu, který by demaskoval celou tu mystifikaci. Některé z nich dav poznává, ale radostné zvolaní udusí hrozba skloněných hlavní. Prošli, aniž si s kýmkoli něco začali. Opět se všemi ulicemi přelévá ustrašený, ponuře mlčící dav. Nad městem plane temné mručeni. Zdá se, ze v dálce je slyšet rachot delostrelectva, duněni 1 ui bedýnek se střelivem „Muším se dostat do krámu," povídá met. bledý, ale smířený s Osudem. „Nemusíš jit se mnou, jen bys mi překážel," dodává, „vrar se do sanatoria.4' Hlas zbabělosti mi radi abych poslechl, Vidím, jak se otec vdirá do sevřené zdi davu, a ztra- -: 1" 111 Im f OCI lJku Knihař má na sobě slušný terny oblek, ale je bosý. Pokouším se navázat S nim rozhovor, ale z jeho úst se ozývá jen nesrozumitelné iii bláboleni. Jen z oči, z těch černých, výmluvných oči čtu divokou náruživost příchylnosti, sympatie, a to mi nahání hrůzu. Občas klopýtne o kámen, o hroudu hliny a v takových o konvicích sc jeho obličej tím otřesem ihned láme, rozsýpá, napůl se Z něho vynoří zděšeni, hotové ke skoku, a hned za nim vztek, ktetý ceká jen na okamžik, kdy bude opět moci proměnit ten obličej v klubko syčících zmiji. Tu ho pokaždé uklidňuji strohým kamarádským napomenuti m. Poplácám ho dokonce po zádech, A chvílemi sc v jeho obličeji pokouši vzniknout udiveny, podezíravý, sám tobě nedůvěřující úsměv. Ach, jak je mi na obtiž to strašné přátelství. Jak mé děsí ta zrůdná sympatie. Jenže jak se zbavit toho člověka, který kráčí vedle mne a visi pohledem, vjí vášnivosti své psi duše na mém obličejir1 Nesmím však dát najevo svou netrpělivost. Vytáhnu peněženku a povídám věcným tonem: „Jisté potřebujete peníze, rád vám půjčím." Když to však vidi, jeho oblíčei tak strašné zdivu' či, že peněžen k u opět co nejrychleji schovám- Ještě dlouho se nemůže uklidnit a ovládnout tahy obličeje, které stále křiví křeč vyti. Ne, déle to už nevydržím- Všechno raději než tohle. Stejné se už vše zamotalo, beznadějné popletlo. Nad městem vidi m zář požáru. Otec je někde v ohni revoluce v hořicim krámě, doktor Gutard je nedosažitelný a k tomu všemu ještě matka, která se tu nepochopitelné objevila, inkognito, s nějakým tajným posláním' Jsou to články nějakého velikého záhadného spiknuti, které se svírá kolem mé OSOby Pryč, pryč odtud. Kamkoli. Setřást ze sebe to odporné přátelství, toho knihaře páchnoucího psinou, který ze mne nespouští oči. Stojíme před bránou sanatoria. „Prosím, pojdte do mého pokojc,"' povidám se Srdečným gestem. Civilizované pohyby ho Fascinuji, uspávají jeho divokosL. Pouštím ho před sebou dovnitř, usazuji no na židli „Půjdu do restaurace, přinesu koňak," povidám. Zdesené vyskočí a chce iic se mtiou. S mírnou rozhodnosti uklidňuji jeho neklid. „Budete tady sedět, budete tu klidně čekat," řikám mu hlubokým vibrujícím hlasem, u jehož dna sc ozývá utajovaný sttach. Sedne si s nejistým úsměvem. Vycházím ven a kráčím pomalu chodbou, pak po schodech dolů, chodbou k východu, procházím branou, miřim pres nádvoří, za-bouchávám za sebou železnou branku a nyní sc hez dechu, S tlukoucím srdcem, s bušením ve spáncích dávám dn běhu tmavou aleji, která vede k nádraží- V hlavě se mi převaluji obrazy, icden strašnější než druhý. Netvorova netrpělivost, jeho zděšeni, jeho zoufalství, jakmile pozná, že byl podveden. Návrat fúrie, recidíva vzteku, propukající ničím nerlumenou silou. Otcův návrat do sanatoria, jeho nic netušící zaklepáni a nečekané tváři v tvář se strašnou bestii. Štěstí, že otec vlastně UŽ nežt|e, že se ho to vlastně už netýká, napadá mi s úlevou ů už před sebou vidím černou radu železničních vagonů, stojících u výjezdu z nádraží. Nastupuji do jednoho z nich a vlak, jako by čekal jen na to, dává se pomalu, bez zahvízdáni do pohybu. V okně ještě jednou defiluje a pomalu se oráči obrovská mísa obzoru, naplněná tmavými Šumícími lesy, v nichž se hělaji zdi sanatoria, Sbohem, otče, sbohem, město, které už nespatřím- Od té doby jedu, stále jedu, nějak jsem se na železnici zabydlil a oni mé to toleruji, jak se toulám z vagónu do vagónu. Vozy, obrovské jako pokoje, jsou plné smeti a slámy ä v těch šedivých, bezbarvých dnech jimi skrz naskrz protahuji průvany. Oblek se mi roztrhal, roztřepil, Darovali mi obnošenou železničářskou uniformu, Obličej mám ovázán špinavým hadrem, protože mám oteklou tvář. Sedim na slámě a podřimuji, a když mám hlad. stoupnu si do chodbičky před odddy prvni tŕidy a zpívám Házejí mi drobně mince do mé železničářské čepice, do Černé konduktér-ské čepice S otrhaným štítkem, dodo Chodíval k nám v sobotu odpoledne v tmavém kabátci pres bílou piké kazajku, v buřince, ktetou mu museli na rozměry jeho hlav* dát asi dělat Ha objednávku, přicházel posedět na črvn nebo půlhodinku nad sklenici vody s malinovou šťávou, podumat » bradou opřenou O kostěný knoflík hůlčičky, kterou držel mezi koleny. Zamyslit Se nad blankvtným dýmem z cigarety. Obvykle bývali u nás tou dobou na návštěvě i jiní příbuzní a během nenuceného hovoru ustupoval Dodo jakoby do stiiiu, klesal v tom živém shromáždétů do pasivní role Statisty. Aniž si hral slovo, přejížděl odusevnělýma očima pod nádherným úbočím t jednoho hovořícího na druhého, při čemž se jeho obličej postupné prodlužoval, jako by se vymykal z kloubů, a nitím v tom živelném zaposloucháni nebrzděn, dostával hloupý výraz. Mluvil jen tehdy, když ho přímo Oslovili, a odpovídal v takových případech na otázky, ale jen jednoslabičné, jakoby neochotné, zahleděn někam na opačnou stranu, pokud ovšem ony Otázky nepřesahovaly určitou oblast prostých, snadno řešitelných věci. J 3 7 Někdy sc mu dařivalo udržet rozhovor ještě o pár otázek dále, za onen rámec, a to záluhnu zásoby výrazných posunku a gest. jimiž disponoval a která mu svou mnohoznačností prokazovala univerzální služby nim, Že vyplňovala mezery v artikulované řeči a vytvářela svou živou mimickou expresívnosti zdáni rozumné akce. Byla to vsak iluze, která se brzy rozplynula, rozhovor začal žalostne váznout a tazatelův zrak sc pomalu a zamyšleně odvracel od Doda, jenž zůstaven sám sobě, upadal znovu do sobě vlastni role Statisty a pasivního pozorovatele uprostřed všeobecné konverzace Neboť jak bylo možno pokračovat v huvůřu, když například na otázku, zda doprovázel matku na cesté na venkov, odpověděl v mollové tónině: „Nevim," i když to znamenalo smutnou a zahanbující ptavdomluvnost, protože Dodova paměť nesahala skutečné dál než za poslední okamžik a k nejbližši aktualitě. Dodo prodělal kdysi dávno, ještě v dětství, nějakou těžkou mozkovou chorobu, během niž ležel mnoho měsíců v bezvědomí, bliže smrti nežli životu, a když se nakonec prcce jen uzdravil, ukázalo se, že je už jakoby stažen z oběhu, že už nepatři do společenství rozumných lidi. Jeho výchova proběhla soukromé, jen tak pro formu, s velikou ohleduplnosti. Požadavky, tvrdé a neústupně uplatňované vůči jiným, ve vztahu k Dodovi nějak měkly, brzdily svúu přísnost a byly plny hlahovolnosti- Kolem Doda sc vytvořila jakási sféra podivné privilegovanoMi, která ho jako ochranný val, jako neutrální pásmo oddělovala od náporu života a jeho nároků Všichni vně této sféty byli v utocnem dosahu icho vlnobití, hlučně se jim brodili, dávali se jim strhovat, zaujati, uchváceni v podivné náruživostí, Uvnitř sféry byl pomlka, césura v té všeobecné vřavě. Tak vyrůstal a výjimečnost jeho osudu rostla s rum, jako bv se 10 rozumělo samo sebou, bez protestu odkudkoli. Dodo nedostával nikdy nové sáty, ale vždy jen obnošené starším bratrovi. Zatímco život jeho vrstevníků byl rozčleněn řázc, na období, určovaná mezními událostmi, vznešenými a symbo- OĽľii/ikv: jrne-Úľ.lli::. Aiíii-..<.ii: , .■.t-.n.ibiMin, pmwi ■ mi - plynul jeho život v nediferencované monotónnosti, kterou nerozviřovalo nic prijemného am nepříjemného, a také budoucnost se jevila jako naprosto přímá a jednotvárná silnice bez události a překvapeni. Mýlil by se, kdo by sc domníval, že se Dodo tomuto stavu věci vnitrně bránil. Přijímal jej prostě, jako formu života jemu vlastni bez údivu, s věcným souhlasem, s vážným opi i m ismem a zařizova se, aranžoval podrobnosti svého života v mezjch bezudálostn monotonie. Denně před polednem eyťhá/d do města na procházku a chodíval pokaždé po téže trase, třemi ulicemi, kterými prošel až na konec, a pak sc stejnou cestou vracel. V elegantním, třebaže obnoée-nern bratrové obleku, ruce sevřené kolem hůlčičky za zády, kráčival distingované a beze spěchu. Působil dojmem člověka, který pro sví-potěšeni cestuje a právě si prohlíží město. Ta absence spěchu, nějakého směru nebo cíle, který' hy sc zračil v icho pohybech, brala někdy na sebe komptomitujici formy, neboť Dodo projevoval sklím k bezmyšlenkovitému civěni před vchody do krámů, před díl tun 111 = 1 i 33& 339 v nichž klepalo a kutilů, ba dokonce i před skupinou rozmlouvajících lidi. Výraz jeho obličcíc začal brzy dozrávat, a což je podivné, zatímco životni procesy a otřesy se zastavily na prahu tohoto života šetricc jeho prázdnou nenarušenost, jeho extramarginálni výpimcčnosr. Dodovy tahy se těmito prožitky, které procházely mimo něj, formo-v.ib. anticipoval), jakýsi r... .i-^. ..i. .';u - ■. - votopis, kter\. iie m- i v sova! sotva v oblasti možnosti, modeloval a vyřezával tu tvár v iluzórni masku velkého ttagika, v masku plnou vedeni a smutku všech věci. Jeho oboči sc klenulo nádhernými oblouky, utápějic ve svém stinu veliké a smutné, hluboko podkťoužcné oči. Kolem nosu se propadly dvě vrásky, plné abstraktního utrpení a iluzórni moudrosti, a směřovaly ke koutkům a ještě dále za ně. Malé a plné rty hýly bolestné sevřeny a koketní „muška" na dlouhé bourhonské bradě mu dodávala vzezřeni staršího a zkušeného bonvivána. |e nannadé, že tu jeho privilegovanou výjimečnost vyslídila, loupeži vé vyčcnichala chytře čihajici a vždy obětichtivá lidská zlomyslnost. A tak se stále častěji stávalo, že se k němu za jeho ranních procházek připojovali Společnici, a patřilo k zákonitostem tč jeho privilegované výjimečnosti, žc to byli společnici zvláštního druhu, ne ve smyslu kamarádství a společných zájmů, ale ve smyslu velice problematickém a cti nepřidávajícím. Vážného a důstojného Dodá obklopovaly převážné značné mladší ročníky a rozhovory, které vedli, mélv specifický tón, veselý a žertovný, a pro Doda - to nelze popřít - prijemný a osvěžující. Í40 Když tak kráčel, převyšuje o hlavu veselé a větroplašné hejničkn vypadal jako peripatetický filozof, obklopený svými žáky, a na jeho obličej se zpod masky vážnosti a smutku prodíral frivolni úsměv bojující s tragickou dominantou jeho výrazu. Dodo se nyní vracíval zc svých ranních procházek později, s rozcuchanou čupřinou, oděv poněkud v nepořádku, ale pln života a chuti k veselé výměně názorů s Karlou, chudou ses třenici, již « teta Reticie ujala. Ostatně jako by vycifoval, že mu tyto schú/ky mnoho cti nepřinášejí, zachovával Dodo doma na totu téma napros tou diskrétnost. Jednou nebo dvakrát došlo v tom monotónním žtvoté k udahis tem, které svým Formátem přečnívaly mélčinu všedního děni. Jednoho dne se z ranní procházky nevrátil k obědu. Nevrátil ani k večeři, ani k obědu příštího dne. leta Reticie byla bii/k á zoufalství. Ale toho dne k večeru se Dodo vrátil, trochu pumuch laný, buřinku promáčklou a posazenou nakřivo, ale jinak zdráv a pln duševní pohody. Bylo nesnadné rekonstruovat průběh té eskapády, o niž Dodo zachovával absolutní mlčeni, Pravděpodobné se na procházce někam zacivél, dostal se do neznámých končin města a snad mu k tomu dopomohli i jeho mladi peripatetikové, kteří jisté s cl..... postavili Doda do nových a neznámých životních podmínek. Je možné, že to byl jeden z oněch dnů, v nichž Dodo posílal svou ubohou, přetíženou paměť na dovolenou a v nichž zapummal svou adresu, ba dokonce i jméno a data, na která si jindy vždycky vzpomíná val. is 341 Nikdy isme se nedověděli bližší podrobnosti O tom dobrodrufy stvi, Když Dodúv starší bratr odjel do džiny, scvrkla se rodina na tři čtyři osoby. Kromě strýce Jeronýma a tety Reticie to byla ještě Karla, která plnila ve velkém strýcové hospodářství úlohu klidníce. Strýc Jeroným nevycházel už řadu let z pokoje. Od dob, kdy mu Prozřetelnost něžně vzala z tuky kotmidlo té rozvrzané a na mělči-né uvizlé lodi života, žil životem penzisty na těsném kousku prostoru mezi chodbou a tmavnu ložnici, kterou mu přidčlili- V županu dlouhém až k zemí seděl v přístěnku a zarůstal den ze dne fantastičtějším porostem. Dlouhý plnovous barvy papíru (na konečcích dlouhých pramínků takřka bily) obtékal mu obličej kolem dokola, sahal až do půli tváři a ponechával odkryt jen krahujčí nos a dvě oči, koulející bělmy ve stínu krovitého obočí- V tmavé alko vně, v tom těsném vězeni, v němž byl odsouzen kroužit před skleněnými dveřmi do salónu sem a tam jako velký dravý kocour, stály dvě obrovské dubové postele, strýcův a tetin noční pelech, a celou zad ni stěnu pokrýval veliký gobelín, rýsující se v temném nitru ložnice nejasnou kresbou. Když oči přivykly tmě, vynořil se mezi bambusy a palmami obrovský lev, mohutný a ponurý jako prorok a majestátni |ako patriarcha. Jak tak seděli zády k sobě, vnímali se lev a strýc Jeroným navzájem, naplněni nenávistí. Nedívajíce se na sebe, hrozili Si vyccné-mm odhaleným tesákem, výhružné vrčícím slovem. Chvílemi se lev podráždene zvedal na předních tlapách, ježil hřívu na nataženém krku a jeho strašný řev se valil kolem dokola po chmurném fy ii ii Pak zase strýc Jeroným vyrůstal nad něho prorockou tirádou a jeho obličej se přcmodclovával do hrozivého výrazu velikými slovy, jichž byl pln, zatímco plnovous sc vlnil zápalem. V takových chvílích lev bolestně zužoval oči a pomalu odvracel hlavu, choule ur pod náporem slova božiho- Ten lev a ten Jeroným naplňovali tmavou alkovnu věčným tvarem. Strýc Jeroným a Dodo žili v tomto těsném bytě tak nějak mimo sebe, ve dvou různých dimenzích, které se křižovaly, aniž se kdekoli dotýkaly. Jejich oči, kdykoli se spolu setkaly, pokračovaly v cestě, dál za toho druhého, jako u zvířat dvou různých a vzdálených druhů, které se navzájem vůbec nevnímají, neboť nejsou s to udržet cizí obraz prolétající vědomím, jež jej v sobě nedovede rea-lizovat. Nikdy spolu nemluvili. Když se sedalo ke stolu, byla teta Reticie, sedící mezí manželem a synem, hranici dvou světů, istmem mezi dvěma moři šílenství. Strýc Jeroným jedl neklidně, dlouhý plnovous mu padal do talíře. Kdykoli vrzly dveře v kuchyni, napůl se zvedl z židle a uchopil talíř s polévkou, připraven utéci sc svou porci do alkovny, kdyby do obydli vstoupil někdo cizí. Tu ho teta Reticie vždycky chlácholila: „Neboj sc, nikdo nc|dc, to je služka." A současně Dodo vrhl na vyděšeného strýce hněvivý, rozhořčený pohled svých lesklých bul v a pohoršené bručel sám pro sebe; „Blázen, těžký případ . . ." Než strýc Jeroným dostal absolutorium z příliš spletitých životních komplikaci a než mu bylo dovoleno stáhnout se do svého 542 14.1 u*amélého útočiště v alkovilč, býval to člověk úplné jifičhio typu. Ti, kdož ho znali za mlada, tvrdili, že ten nezkrotný temperament neznal žádné zábrany, ohledy ani skrupule. S rozkoši oznamoval lidem nevyléčitelně nemocným. Že 1C čeká smrt, Kondolenční návštevy využival k tomu, aby před ohromenou rodinou podroboval život nebožtíka, po němž ještě neuschly slzy,, ostré kritice. Lidem, utajujícím nějaké nepříjemné a choulostivé osobni záležitosti, je nahlas a posměšné připomínal. Ale jednou v noci se vrátil z cest jako vyměněný, strachem bez sebe, a chtěl sc schovat pod postel. Za nékolik dnů poté semezi příbuzenstvem rozšířila zpráva, že strýc Jeroným se vzdal všech svých spletitých, pochybných a riskantních obchodů, které mu přernsrly přes hlavu, vzdal SC jich na celé čáře a definitivně a začal nový život, živoř sevřený přísnou a přesnou, i když pro nás nepochopitelnou řeholí. V neděli odpoledne jsme všichni chodívali k tetě Reticii na malou rodinnou svačinu. Strýc Jeroným nás nepoznával. Seděl v alkovné a skleněnými dveřmi vrhal na tu sešlost divoké a vyděšené pohledy. Ale někdy přece jen vystoupil neočekávaně ze své poustevny V tom dlouhém županu až po zem, S plnovousem vlnicím se kolem obličeje, učinil pažemi pohyb, jako by nás rozděloval, a řekli A teď vjt, proboha prosím, tak jak tu jste, rozejděte se, rozběhněte se1 tajné, potichu a nikým neviděni - -" Pak nám tajuplné pohrozil prstem a dodal: „Všichni už řikaji; Di-da Teta ho jemné strkala zpět do alkovny, ale on se ještě ve dveřích varovné otáčel a se vztyčeným ukazovákem opakoval: „Di-da " Dodo to všechno nechápal hned, nýbrž pomalu, a trvalo vždycky hezkou chvih, plnou mlčeni a konsternace, než se mu v jeho hlavě situace osvětlila. Tu pak. přejížděje zrakem z jednoho na druhého, jako by se ujišťoval, že se přihodilo něco veselého, propukal v smích a smál se hlučné a s rozkoši, potřásal Lítostivé hlavou a ve smicliu neustále opakoval: „Blázen, těžký případ . . Na dům tety Rcticic sc snášela noc, krávy, už vy dojeny, otíraly se vc tmě 0 prkna, dvě děvečky už spaly v kuchyni, ze zahrady při-plouvaly bubliny nočního ozónu a praskal v v otevřeném okně. Teta Reticic spala v hlubinách své veliké postele. Na druhé posteli seděl v poduškách jako sýček strýc Jeroným. Jeho oči se ve tmě leskly, plnovous mu stékal na pokrčená kolena, Slezl pomalu z postele a kradl sc po Špičkách k tetě. Stál pak nad *pici, přikrčeny jako před skokem, obočí ů knír naježené. Lev na stěně krátce živl a odvrátil hlavu. Teta se probudila a ulekla se té funící hlavy s jiskřícíma očima. .Jdi, jdi do postele," řekla a odháněla ho pohybem ruky jako kohouta, S -. létům ustoupil li ohlížel se, cukaje nervózně hlavou. Ve vedlejším pokoji ležel Dodo. Dodo neuměl spát, Spánkové centrum v jeho mozku nefungovalo tak, jak by mělo. Vrtěl se. zmítal sebou v peřinách, převaloval se z boku na bok. Matrace skřípěly. Dodo těžce vzdychal, supěl, bezradné se nadzvedával na poduškách. Nežitý Život se trápil, trpěl zoufalstvím, zmítal sc jako kočka v kleci. V Dodovčtěle, v tom těle idiota, někdo bez zážiiko stárnul, zrál k smrti bez kousička náplně. Jda 145 Pojed null ve tmě srdceryvně aavzlykal. Teta Reticie pribehla k |eho posteli l „Co je ti, Dodo, boh tc něco?" Dodo k ni užasle otočil hlavu. „Kdo?" zeptal se. „Proč sténáš5" ptá se teta-,.Tb ne já, to on . " „Jaký on?" „Zazděný . -,,Kdože?" Ale Dodo mávl rezignované rukou. „Bch -druhý bok. Teta Reticie M po špičkách vtátila do postele- Když šla kolem něho, pohrozil ji strýc Jeroným prstem: „Všichni už ríkaii: Di-da . * a otočil se na edík V temže poschodí domu, kde bydlíme my, v úzkém dlouhém krídle do dvora, bydli Edík se svými rodiči, Edík u z dávno neru malv chlapec, lidi k e dospelý mužský se sytým a mužným hlasem, jimž občas zpivá operní árie. : k ma sklon kc korpulentnom i, ale ne k té houbovité a měkké, nýbrž spíše k její atletické, svalnaté formě. V pažích má sílu jako medvěd, jenže co z toho, když jeho nohy, zcela degenerované a znetvorené, nejsou k ničemu, Když se člověk na Edíka divá, nedovede vlastné definovat, v čem je to podivné mrzáctvi, Vypadá to, jako kdyby nohy měly mezi kolenem a kotníkem příliš mnoho kloubů., nejméně o dva více než normální nohy. Není divu, že se v téch prespnčeinvch kloubech žalostné ohýbají, a to nejen na sírany, ale i dopředu a vůbec všemi směry. Edik se tedy pohybuje s pomoci dvou herli. brťli precizně vyrobených, hezky mahagonové poli t u rn váných. O těch berlích chodívá dennodenně dolů koupit noviny a to je jeho jediná procházka. 3+7 pcdiné zpestřeni, Je to nepři jemný pohled, když človek pozoruje jeho transport po schodišti- Nohy se mu nepravidelné vykřivuji, hned stranou, hned zase dozadu, lámou, se v nej neočekávanějších místech a chodidla, krátká a vysoká jako koňská kopyta, dum na prknech jako klády. Ale jen se Hdik ocitne na rovině, necekané se zrněni Napřimi se, nadme okázale hrud a jeho celo dostává švih. Opíraje se o berle lako o zábradlí, vyhazuje nohy daleko před sebe, a když dopadnou s nestejným zadu n čo i m na zem, přenese berle dopředu a novým Švihnutím hodí vši silou sám sebe vpřed, Takovými vrhy těla dobývá prostor. Nejednou, když manévruje berlemi na dvore, muže z prebytku sil, nahromadených dlouhým sezením, předvádět se skutečně nádhernou náruživosti tu heroickou metodu pohybu na odiv služkám z přízemi a prvniho poschodi. Jeho krk se v takových chvílích nadme, pod bradou se vytvoří dva záhyby podbradku a v obličeji otočeném stranou, v obličeji se rty sevřenými námahou se objevi potlačovaná bolestná grimasa- Edik nema žádné zaměstnáni ani povoláni, jako kdyby ho osud, který naň uvthl břímě mrzáci vi, na revanš tajné osvobodil od tohoto prokleti Adamových děti. Ve stinu své invalidity uživá Edik plně tohoto výjimečného práva na zahálku a je ve skrytu duše spokojen s touto svou soukromou, individuálne uzavřenou transakcí s osudem. Presto uvažu|cmc často o tom, čím si asi ten néco víc než dvacetiletý mladík vyplňuje čas. Mnoho práce mu dá četba novin, Edík je důkladný čtenář. Jeho pozornosti neujde ani jedna poznámka, ani jedno oznámeni. A když konečné dočte poslcdm stránku dení- ku, nečeká ho pro zbytek dne nuda, och, vůbec ne. Teď teprvi začíná vlastni práce, na kterou se Edík těší už předem, Odpoledne, zaiimco si ostatní jdou po obédé zdřímnout, vytáhne Edík své veliké tlusté knihy, rozloží je na stul u okna, připraví si lepidlo, štětec a nůžky a za puč ne svou prijemnou a zajímavou práci, začne vystřihovat nejzajimavéjši články a zařazovat je podle určitého Systému do svých knih. Berle stoji pro všechny případy připraveny, opřeny o okenní předprseň, ale Fdik je nepotřebupe, protože má všechno po ruce, a la k mu v přičinlivé práci uběhne těch pář hodin do večera. Každý třetí den si Edik holi své ryšavé vousy. Má rád tu činnost a všechny rekvizity, které k ni patři; hurkou vodu, pěnici mýdlo a hladkou, uklidňující břitvu, Zatímco si pěni mýdlo a obtahuie břitvu na koženém opasku, zpívá si Edik. neškolené, neumele, ale neafektovaně a z plných plic a Adéla tvrdí, že má prijemný hlas. Přesto však se zdá, že doma u íídika neni všechno v pořádku. Mezi nim a rodiči vládne bohužel jakási velmi vážná rozladěnou, jejíž pozadí a kořeny jsou neznámé. Nebudeme opakovat domněnky a klepy a omezíme sc na konstatováni empiricky potvrzených faktů. Docházjvá k tomu obvykle večer, v teplem letním obdobi. kdv jc Edíkovo okno otevřeno, takže k nám doléhá ji zvuky romiišck SlySime vlastně jeti jednu půlku dialogu, a to Edíkovu úlohu, protože repliky jeho protihráčů, ukrytých ve vzdálenějších místnostech bytu, k nám nedolehnou. Je nesnadné domyslit si z toho, co Edíkovi vyčítají, ale v tonu 349 jeho reakce lze usuzovat, ze je tím hluhocc zasažen, do krajnosti rozhořčen. Jeho slova jtsou prudká a nerozvážná, diktovaná nesmírným pobouřením, ale tón, třebaže nadurdený, pŕcce jen zbabelý a nuzácký. „Ovsem," volá plačtivým hlasem, „no a co má být? - . - Kdy včera? - To není pravda! - A jestliže ano? - Pak tedy tatinek lžeI-" A tak to jde dokola celé čtvrthodiny, zpestřováno jen výbuchy Edíkovy litosti a icho pobouřeni, okamžiky, kdy si Edík buši pésti do hlavy a v bezmocném vzteku si rve vlasy. Nékdy vsak - a to je právě pointa těch scén. pointa, která do nich přimíchává krapet specifického mrazeni v zádech - dochází k tomu, nač se zatajeným dechem čekáváme. V bytě jako by se něco začalo hroutit, hlučné se otevírají něiakc dveře, dunivé se kácejí nějaké kusy nábytku a pak se rozlehne srdceryvné Edíkovo pištěni- Nasloucháme otřeseni a zahanbeni, ale se zrudnou rozkoši, která se v nás probouzí při představě divokého a fantastického násilí, páchaného na atletickém, i když na nohy nemohoucím mladíkovi. I n Za soumraku, když ie nádobí po časné večeři umyto, sedává Adéla na pavlači do dvora, nedaleko Edíkova okna. Dvůr lemuji kolem dokola dvě dlouhé, dvakrát lomené pavlače, jedna v přízemi, druhá na úrovni prvního poschodí. Ve škvírách těch dřevěných balkónů roste tráva a z jedné mezery trčí dokonce malý akátek a kymácí se vysoko nade dvorem, Kromě Adély tam před svými dveřmi sedávají i sousedé. Schlíple schouleni na židlích a v lenoškách, vadnouce nezřetelné v soumraku, sedí tu, plni denní námahy, jako zavázané a němé pytle, čekající, až je tma dobrotivé rozváže. Dvůr pod nimi nasakujc rychle tmou, vlna za vlnou, ale vzduch nahoře se nechce vzdát světla a září tim jasněji, čím vice dole všechno uhelnatí a smutečné černá - září, jasný, rozechvělý a mihotavý, zatmivaje se jen nezřetelnými drahami netopýřích přeletů. Ale dole už započala rychlá a tichá práce soumraku, hemží se tu tam oněmi hbitými, žravými mravenci, kteří rozkrádají, na kousíčky ruzkládaji substanci věci, ožiraji je až na bílé kosti, na kostru a na žebra, fosforeskujicí strašidelné na tom smutném bitevním poli. Ty bílé papíry, hadry na smetišti, ty nestrávené hnáty světla zůstáván v červivé tmě zachovány nejdéle a nemohou do|it svého konce. Užuž se zdá, že je tma pohltila, ale po chvili jsou tu znovu a svítí, Oči, plné mravenči vibrace, je co chvili ztrácejí, ale člověk přestává už rozlišovat mezi těmi zbytky věci a hemžením oka, které právě nyní začíná blouznit jako ve snu, až nakonec sedi každý ve sveiu vlastním Fluidu jako v mračnu komárů, ohtancováván hvězdným rojením, jež pulsuje muzkem, přeludnou anatomiř halutinad. Tehdy začínají ze dna dvorku stoupat žilky závanů, ještě neiisté svou existenci, a už se ]i vzdávající, drive než doletí k naši tváři. \\ pruhy svěžesti, jimiž bývá na rubu jako hedvábnou podšívkou podšitá řasnatá letní noc. Zatímco se na obloze rozsvěcuji první 150 351 mihotavé hvézdy, vždy znovu sfoukávány, rozsouvá se velice pomalu dusný závoj soumraku, utkaný Z vířeni a preludii a s povzdechem se otevírá letni noc, hluboká a ve svých hlubinách plna hvězdného prachu a vzdáleného kvákaní žab. Adéla ulehá bez svétla do postele, do podušek zmuchlaných u zválených z minule noci, a sotva přivře vička, už začíná ona honička po všech patrech a všemi byty v domě. Pouze nezasvécencům se zdá letni noc být odpočinkem a zapomnění m. Jen totiž skonči den ni činnost a unavený mozek by chiél usnout a zapomenout, začíná ono neuspořádané pobíháni, onen spletitý, nepředstavitelný chaos červencové noci Všechny byty v domě, všechny pokoje a výklenky jsou najednou plny bzučících hlasů, chozeni, vcházeni a vycházeni. Ve všech oknech stoji stolní lampy se stínítky, dokonce i chodby jsou jasné osvětleny a dveře se bezustáni zavírají a otvírají. Jediný veliký, neuspořádaný, napůl ironický dialog se za neustálých nedorozuměni proplétá a rozvětvuje všemi buňkami tohoto úlu. V poschodí nevědí přesné, oč jde tem z přízemi, posílají tam posly s pilnými instrukcemi. Kurýři probíhají všemi byty, schodištěm nahoru, schodištěm dolů, cestou instrukce zapomitiaji, neboť jsou neustále voláni zpět pro nové pokyny. A vždycky je tu něco. co je třeba doplnit, pokaždé zůstalo něco ještě nevyjasněno a celé to pobíháni plné smíchu a žertů nevede k žádnému závěru. Jen posttanni pokoje, nezatažené do toho velikého zmatku noci, maji svůj samostatný čas, odměřovaný tikáním hodin, monology ticha, hlubokým oddychováním spících. Tam spi kojné, rozkynuté a nalité mlékem, spi, nadšeně přisáty k břichu noci, s tvářemi hořícími extázi, a jejich spánkem bloudi nemluvňata se zavřenýma očima, putuji mazlivé jako čenichající zvířátka po modré mapě žilek na bílých pláních prsů, lezou po nich něžné a hledají slepou iváři teplý rozštěp, vchod to tohoto hlubokého spánku, až citlivými ústy najdou bradavku snů, důvěru budicí pupiriek plný sladkého zapomnění. A ti, kdo ve svých postelích polapili spánek, už ho nepouštějí a bojuji s nim jako s andělem, který se jim vytrhává, až ho nakonec přemobou, přitisknou k poduškám a chrápapi s ním na střídačku, jako by se hádali a připomínali si na/lobetle historii své nenávisti. A když to zlobeni a durdčni ukojeno utichne, celá ca honička se rozpráší a poztrácí po všech koutech a pokoj po pokoji se noři do ticha a neexistence - stoupá přiruči Leo tápavé do schodů, stoupá pomalu, s botami v rukou, a ve tmě hledá klíčem otvor v zámku. Vrací se jako každou noc z nevěstince, oči překrvené, otřásaný Škytavkou a s nitkou sliny táhnoucí se od pootevřených úst. V pokoji pana Jakuba hoři na stole lampa a pan Jakub sám, shrben nad scolcm, píše dopis Christianu Seiplovi a synům, strojní prádelny a tkalcovny, dopis dlouhý mnoho stránek Na podlaze leží už dlouhá řada popsaných listů, ale konce je ještě daleku. Co chvíli vyskočí od stolu a obíhá pokoj kolem dokola, ruce v rozvich-řcných vlasech, a jak tak krouží, stává se, že vystoupí jen tak mimochodem na scénu, letí poděl tapet jako veliký nedefinovatelný komár, otlouká se blouznivě 0 arabesky vzorů na stěně a opět seběhne na podlahu a pokračuje ve svém zapáleném běhu kolem dokola. S52 3 5 3 Adéla spi tvrdě, ústa má pootevřena, obličej prodlouženy a nepřítomny, ale její zavřená vička jsou průsvitná a noc píše na jejích tenký pergamen svůj zápis, polou text, polou obrazy, zápis plný ^krt.i, uprav a klikyháků. Edik stmi ve svém pokoji, svlečen do půl těla, a cvičí s čin kam i -Potřebuje hodné sily. dvojnásobnou silu v pažích, které nahrazuji bezvládné nohy, a proto cvičí horlivé, cvičí potají celé noci. Adéla odplouvá zpět, za sebe, do nepřítomnosti a nemůže vykřiknout, zavolat, zabránit, aby Edik nevylězal oknem. Edik vylézá na pavlač, neozbrojen berlemi, a Adéla se zděšeně divá, zda ho nohy unesou, Ale Edik se nepokouši chodit. Jako veliký bilý pes se blíži čtveronožnými přisedy, velikými šoupavými skoky po dunících prknech pavlače a už je u Adélina okna- Jako každou noc přitiskne bledý, tučný obličej s bolestnou grimasou k okenní tabuli třpytící w světlem měsíce a plačtivé, naléhavé něco povídá, vypráví s pláčem, že mu na noc zamykají berle do skříně, takže teď musí běhat po nocích jako pes po čtyřech. Adéla je však bez vlády, docela se vzdala hlubokému rytmu spánku, který ji protéká. Nemá dokonce ani dost sil, aby si přetáhla přikrývku přes obnažená stehna, a nemůže dělat nic proti tomu, že po jejim těle putuji štěnice, šiky a armády štěnic. Ta lehounká a tenoučká těla-listcčky béži po ni tak jemně, že nečiti scbcmenši zašímráni. Jsou to ploché váčky na krev, rudé pytlíčky na krev, bez oči, bez tváře, a teď pochoduji celými klany, velikým stěhováním národů rozdělených na pokolení a rody. Bcži od nohou, v tisícich, nespočetnou promenádou, stále větší, veliké jako múry, jako ploché peněženky, jako velicí rudí bezhlaví upíři, lehké a papírové, nožkách jemnějších než pavučina. Ale jakmile proběhnou posledni opozdivši se štěnice a zmizi, pa ještě jedna, obrovská, a potom docela posledni - nastává úplné :"l" .1 zatmi en |.i . uiwolna nasakij|i šL-di Levitu, pnuek.i prázdnými chodbami a byty hluboký spánek, Ve všech postelích leži lidé s pokrčenými koleny, s obličejem prudce odhozeným stranou, hluboce soustředěným, ponořeným do spánku a bezmezné mu oddaným. Jak kdo ukořisti spánek, tak ho teď křečovitě drží, s tváří horlivou a nepříčetnou, zatímco jeho odychováni ho předběhlo a bloudi na svou pěst vzdálenými cestami. A je to vlastně jediný veliký příběh, rozdělený mezi ty spici na díly, na kapitoly a na zpěvy, Když jeden přestane a umlká, druhý přebírá jehn nit. a tak se to vyprávěni vine sem a tam širokým, epickým cikcakcm, zatímco spáči leži bezmocné v pokojích tohoto domu jako mák v přihrádkách veliké duté makovice a rostou na tom oddychováni k rozbřesku. 354 355 penzista Jsem penzista v doslov ném a plncm smyslu toho slova, na velmi vysokém Stupni vývoje této vlastnosti, značně rKikroŕilý penzista p r vili ja kosti - Je možné, žc jsem po této stránce dokonce překročil jistě nej-zazši a přípustné meze. Nechťi to tajit, vždyť CO je na tom neobyčejného? Proč to hned zveličovat a hledět na to s onou licoméř-nou úctou, stou slavnostní vážnosti, v niž je tolik utajované radosti nad neštěstím bližního? Jak málo neiprímiiivnějsihn taktu je vlastné v lidech I Takováto íakta se maji přijímat s nejobyčcjnéjšim výrazem tváře, s jistou roztržitosti a s povrchnosd. která ic u takových věci na miste Má se to přecházet mávnutím ruky, bručet si přitom jakoby něco pod vousy, tak, jak lehce to přecházím já- Snad p toto jsem v nohou poněkud nejistý a musim klást chodidla na zem pomalu a opatrně, nohu pred nohu, a dávat si velice dobrý pozor na směr. Za tohoto stavu se čluvék přece tak snadno odchýlí. Čtenář snad pochupi, že nemohu být při liš srozumitelný. Má forma existence je do značné miry závislá na schopnosti domýšlet věci a vyžaduje v tomto směru mnoho dobré vůle. Budu se \\ nejednou dovolávat, jejích nej jemnějších odstínů, O něž je možno se upominat jedině jistým způsobem diskrétního pomrkáváni, což jc u mne zvlášť ztíženo mou strnulou maskou, odvyklou mimickým pohybům. Ostatné nevnucuji se nikomu, jsem dalek toho, abych SC rozplýval vděčnosti za azyl, poskytnutý mi blahosklonné v néči chápavosti. Vzdávám se takové koncese bez pohnutí, chladné a naprosto lhostejné. Nemám rád, jestliže mi někdo spolu s dobrodiním pochopeni předkládá účet na vděčnost. Nej lip, když mé berůu do jisté miry lehkomyslné, s jakousi zdravou bezohlednosti, žertovné a kamarádsky. Po této stránce trefili na správnou notu mi dobři, duchem prosti kolegove z kanceláře, mladší kolegové z úřadu. Zajdu se tam občas ze zvyku podivat, každý měsíc kolem prvního, stojím tise před zábradlím a čekám, až si mne všimnou. A tu se vždy odehtává takováto scéna; V jistém okamžiku odloží přednosta úřadu, pan Kavalkěvič pero, dá očima znamení Úřední kům a najednou řekne, dívaje se mimo mne do prázdna, d lan u ucha: „Jestli mé neklame sluch, jste, pane rado, někde tady v kanceláři mezi námi!" Jeho oči, upřené do prázdna Vysoko nade mnou, při těchto slovech zašilhají, obličej sešprýmovně usmívá. ..Uslyšel jsem v prostoru nějaký hlas a hned jsem Si pomyslil, že to asi bude pan rada!" vulá hlasité, s důrazem, jako na někoho velmi vzdáleného. „Dejte nějaké znamení, rozviřte aspuň vzduch tam, cn sc vznáši-te."' - „Žerty stranou, pane Kavalkěvič," povídám mu ja putichu. tváři v tvář, „přišel jsem si pro výplatu." - „Pro výplatu?1' křičí pan Kavalkěvič, ziraje šilhavě do vzduchu, „říkáte pro výplatu? 357 /:r;.,i.l(, ľni ľ. paliv ľado. L J Ž d.L1, ISIIK v,;-- vyskrili /.r M/ll.kmu důchodců. Jak dlouho cbcetc ještě brái úplatu, milý rozmilý?" Tak a podobné si ze mne utahuji, hrejivé, povzbudivé a lidsky. Ta drsni pŕimost, to neceremoniálni popadnuli za rameno mi pri nasej i podivnou úlevu. Odcházím odtamtud osvěžen a veselý a rychle pospíchám k domovu, äbych si domů donesl aspoň trochu toho prijemného vnicŕniho tepla, které UŽ začíná vyprchávat. Zato však ostatní Lidé . . . Dotěrná, nikdy nevyslovená otázka, kteiou čtu neustále v icjich očích. Nelze se pred ni ubránit- Připusťme, ie je tomu tak - p toč ale hned ty dlouhé obličeje, ty slavnostní výrazy v tváři, to mlčeni, které jako by uctivé ustupovalo, ta vyděšená ohleduplnost? Aby se ani slůvkem nedotkli, aby diskrétne pumlčeli o mém stavu . ■ ■ Jak dohře jsem prokoukl tu hru! Od lidi to neni nic jiného než jakési sybaritské zalíbeni v sobě, vychutnáváni své - naštěsti E - jinakosti, kvapné distancováni se od mého Stavu, maskované pokrytectvím Vyměňuji m významné pohled v, mlčí a dovolni u :ibv se ta věc v mlčeni rozrůstala. Můj staví Je možné, ie neni zcela v pořádku. Snad má jistou nevelkou vadu zásadní povahy. Můj bože! Co na tom? To přece neni ještě důvod k té překotné a zaražené ůstupnosri. Nejednou se musim pustě smát. když vidím to náhle vážnépej pochopeni, to překotné uznám, s nimž iakohy uvolfiuii tnisto mému stavu. Jako kdyby to byl naprosto nevyvratitelný, definitivu i, neodvolatelný argument. Proč jim na tomto bodě tak záleží, proč je to pro ně tak nade všechno důležité a proč jim konstatováni te věci prináši tak hluboké zadostiučiněni, které ukrývají pod maskou vyděšené devótnosti? ľr i pusťme, že jsem, abych tak řekl, chlapík, který se nebere vážné, připusťme, že mé uvádéji do rozpaků jisté otázky jako napr. i kolik je mi let, kdy slavím jmeniny atp. - ale je tuhle důvod, aby někdo kolem těchto ucáfck neustále kroužil, jako by v nich tkvěla podstata věci? Ne, Že bych se za svůj stav styděl. Ani trochu. Ale nesnáším premršténúst, s niž zveličuji význam jistého fa k i li. jisté odlišnosti, v« skutečnosti tenké jako vlásek. J c mi k smíchu všechna ta falešná teattálnust, ten slavnostní patos, který navršili na tu záležitost, to pečlivé strojeni okamžiku do tragického kostýmu plného chmurné pompy. A zatím ve skutečnosti? Na světě není nic méně patetického, niť přirozenějšího, nic banálnějšího. Lehkost, nezávislost, nezodpovědnost ... A hudehnost, mimořádná hudch-nost ůdú, abych tak řekl. Člověk nemůže přejit kolem flašinetu, aby Si nezatančil, Ne z veselosti, ale protože |C nám všechno jedno a melodie má svou vůli, svůj tvrdohlavý rytmus. A tak se tedy člověk poddá. „Andul ičko, poklade mé duse . . ." Člověk je příliš lehký, příliš neodolný, než aby se tomu mohl opřít, a ostatně - ve jménu Čeho bych se měl opřít tak nezávazné lákavé, tak nenáročné : i l . ■ i.: 11 -.- A u* cuKiiii <\ s:iišľ vupu.iii: m.s.i.j :::i-.udn- druh i u mi krůčky penzistů a tu a tam si povyskočím. Málokdo si toho všimne, všichni jsou příliš zaujati svým každodenním spěchán. Jednomu bych však chtěl zabránit, ab-, si touž čtenář nedělal přehnané představy o mém postaveni. Důrazně varuji před jeho přeceňováním, a to jak v kladném, tak záporném smyslu. Jen žádnou romantiku. Je to postaveni jako každé jiné, sť znaky té nej přirozenější samozřejmosti a obvyklosti. Jakákoli /paradoxnosí zmizí, ocitne-li se človek, jednou tia této strane veci. Veliké osvěženi - tak bych mohl nazvat svůj stav, odhozeni všech břemen, taneéni lehkost, prázdnota, nezodpovědnost, nivelizace rozdilů, osvobozeni od všech pout, uvolněni mezi. Nic mé nedrží a nic mě neváže, nic neklade odpor, bezmezná svoboda. Podivný indiferentismus, s nimž se lehce pohybuji všem< dimenzemi jsoucna - měio by to vlastně být příjemné - vím já? Ta bezednost, ta všudybylost, zdánlivé bezstarostná, lhostejná a lehkomyslná - nechci si stěžovat- Je jedno úsloví: Nikde nezahřivat misto. Ano, to je ono: už dávno jsem přestal zahřívat misto pod sebou. Když se z okna svého vysoko položeného pokoje dívám na město, na střechy, na požární zdi a kominy v hnědém světle podzimního širá ni, na Celou tu husté zastavěnou krajinu z ptačí perspektivy, na krajinu sotva vybalenou z noci, rozednivajici se k bledé žlutým obzorům, rozstřihaným černými vlnícími se nůžkami vraniho krákáni na jasné cáry - cítím; toto je život. Každý ten cár tkvi v sobě, v kterémsi dni, do něhož se probouzí, v ktcrěsi hodině, která patři jemu, v kterémsi okamžiku. Někde v pološeré kuchyni se vaří káva, kuchařka odešla, špinavý odlesk plamene tanči na podlaze. Cas, oklamán tichem, teče chvíli zpět, za sebe, a během těch nepočita-ných okamžiků vyrůstá na v lnici m se kocourové kožíšku opéi noc. 2ofka z prvního patra dlouho zívá a protahuje se, než otevře okno, aby mohla uklízet, a bohatě naspaný, nachrápaný noční vzduch putuje líné k oknu, prochází jim a vstupuje pomalu do hnědé a zakouřené šedosti dne, Děvče noři váhavé ruce do těsta podušek, dosud teplých, nakyslých spánkem. Konečné, s vnitřním mrazením. s očima plnýma noci, vytřásá v okně velikou břichatou peřinu a nad město Jed chomáče peří, hvězdičky chmýří, líná setba nočních vidin. V takových chvilích sním o tom, že se stanu ruznašečem pečiva, montérem elektrických podniků anebo inkasistou nemocenské pokladny. Anebo aspoň kominíkem. Káno, za úsvitu, prochází člověk vc světle domovníkovy lucerny některými jen pootevřenými vraty, zvedne dva prsty ke štítku a s žertem na rtech vstoupí do toho labyrintu, který upustí až někdy večer na druhém konci města. Celý den chodit od bytu k bytu, od jednoho konce města k dr u hernu, vést jeden jediný nekončící, zamotaný rozhovor, rozdělený po kapitolách na jednotlivé náicmniky, zeptat se na něco v jednom bytě a dostat odpovéd v dalším, prohodit na jednom in iste vtip, a na dalších místech dlouho sbírat plody smíchu, Za neustálého bouchání dveřmi procházet úzkými chodbami, ložnicemi přeplněnými nábytkem, převrhovat nočiůky, vrážet do vrzajících kočárků, v nichž pláči dětí, shýbat se pro upuštěná cliřestitka nemluvňat. Zbytečně dlouho se zdržovat v kuchyni a v předsíni, kde ukli/eji služky, natahuji mladé nohy, napína|i vypouklé nárty, hraji, poblýskávaji lacinou obuvi, klapou volnými pantofličky . . . lakové |sou mé sny v nezodpovědní-cli pokrajových hodinách. Nebráním se jim, třebaže vidím jejich nesmyslnost. Každý má znát meze svého postaveni a vědět, co se pro něj hod i. Pro nás penzisty bývá podzim nebezpečnou roční dobou. Kdo ví, jak těžko dosahuje člověk v našem stavu jakés takés stabilizace, jak nesnadné je právě pro nás, pro penzisty, vyvarovat se toho. 360 Si, I abychom nebyli rozprášeni, abychom nezmizeli sami sobě pod rukama, cen pochopi, ze podzim, jeho vichřice, jeho atmosférické bouře a křeče nejsou příznivé naši i tak už ohrožené existenci. Jsou však na podzim i jiné dny, dny plné klidu a melancholie, dny, které |sou k nám laskavé. Bývaji někdy takové dny bez slunce, teplé, na vzdálených rozhraních zamlžené a jantarové. V pauze mezi domy se náhle otevře pohled do hlubin, na pruh oblohy táhnoucí se ni/ko, stále nižc. až ke konečné rozevláté žlutí nejvzdá-ijiLJšuh obzorů. V těch perspektivách, otevirajících se dovnitř do dne. putuje zrak jakoby do archivu kalendáře, vidi vrstvy dnů v průřezu, nekonečné registratury času, odcházející ve špalírech do žluté a světle věčnosti. To všechno se vrstvi a radi v plavých a rozmazaných formacích oblohy, zatimco v popředí je tento den a tato chvíle a málokdo zvedne zrak ke vzdáleným přihrádkám toho iluziviiiho kalendáře. Skloněni k zemi, všichni někam míří, netrpělivé se jeden druhému vyhýbají a celá ulice je počmáraná křivkami rěch mířeni, setkáni a vyhýbáni. Ale v té proluce mezi domy, kudy zrak vzlétá nad celou městskou dolinu, nad celé to architektonické panoráma, prosvětlené odzadu pruhem jasu slábnoucího k mdlým obzorům, je přestávka a odmlka v tom zmatku. Tam, na rozšířeném a světlém plácku řežou dřivi pro městskou školu, V kubicích a metrech tam stoji sáhy zdravého, jadrného dřiví, které pomalu, poleno po polenu, taje pod pilami a sekerami dřevorubců. Ach, dřiví, důvěru vzbuzující, ušlechtilý, plnohodnotný materiál skutečnosti, skrznaskrz kladný a solidní, ztělesněni poctivosti a prózy života. Jakkoli hluboko bys hledal v ncjhluhši jeho drcni - nenajdeš nic, co by prosté a bez okolků nevyjevil už na povrchu, vždy rovnoměrně usměvavý a světlý tím teplým a věrným jasem svého vláknitého pletiva, utkaného k obrazu lidského těla. Na každém čerstvém lomu rozštípnutého polena se objevuje nová tvář, a přece pokaždé táž, usměvavá a zlatá. Ú, prapodivný mkar-nát dřiví, teplý, ncexaltovaný, skrznaskrz zdravý, vonný a příjemný. Opravdu posvátná činnost plná vážnosti a symboliky. Štípáni dřiví! Mohl bych tak stát celé hodiny v té jasné průluce otevitajici se dovnitř pozdního odpoledne a divat se na melodicky hrající pily, na rovnoměrnou práci seker. Zde je tradice, stará jako lidstvo samo. V té světlé štěrbině dne, v té proluce času otevřené do žluté a povadlé věčnosti, štípají sáhy bukového dřiví od dob Nocmových. Tytéž patriarchálni a odvěké pohyby, táž rozpřáhnuti a shýbnuti. Stoji po prsa v té zlaté tesařinéa zařezávají se pozvolna do kubíků I sáhů dřiví, obsypání pilinami, maličkou jiskérku zrcadleni v očích, vtesávaji sc Stále hlouběji do icplé a zdravé tkáně, do ryži hmoty, a po každém Úderu se jim v očicll objeví zlatý zábh-slt, |ako papír. Nová služka Zena, anemická, bledá a bezkostná, ploužila se měkce po pokojích. Když ji člověk pohladil po zádech, kroutila se a vlnila jako had a předla jako kočička. Měla matně bílou pleť, která nebyla růžová ani pod vičky emailových oči. Z rOrtržitosti dělávala někdy zápražku ze starých Faktur a kopírovacích knih - zápražku nepoživatelnou a chuti mdlé. V té době byl muj otec už definitivně mrtev. Umíral mnohokrát, pokaždé ne ještě docela, pokaždé s jistými výhradami, které nutily k revizi tohoto faktu Mělo to i své dohré srránky, Tim, že otec J79 379 takto kouskoval svou, smrt na splátky, zvykal nás na Fakt svého odchodu. Zlhastcinčli i*me k jeho návratům, stále redukovanějším, pokaždé žalostnějším- Fyziognomie |iž neprítomného otce sc jakoby rozpoložila po pokoji, v kterém žil, rozvetvila se, vytvářejíc v některých bodech prapodivné zauzleniny neuvěřitelné výrazné podobnosti. Tapety napodobovaly na nékterých místech cukáni jeho tiků, arabesky se.formovaly do bolestného tvaru jeho úsměvu, do tvaiu rozděleného na symetrické články jako zkamenělý otisk trilobita. Nějakou dobu jsme velkým kruhem obcházeli jeho kožich piMišitý tchořinou. Kožich dýchaj. Neklid zvírárck, zakousnutých a vžitých do sebe, jim probíhal bezmocným škuhánim a ztrácel se v záhybech kožešinového Jemu. Když človék přiložil ke kožichu ucho, mohl slyšet melodické broukání jejich harmonického spánku. V réro formě, dobře vydělané, s tím lehkým pachem tchoriny, vražd a nočnich námluv, by byl mohl vydržet léta. Ale ani zde nemel dlouho stáni. Jednou se matka vrátila z města s obličejem, který vyjadřoval konsternaci. „Podívej se, Josefe/' pravila, „představ si tu náhodu, Chytila jsem ho na schodišti, jak skákal ze schodu na schod." A sun-dahi kapesník, kicry přikrýval něco na talíři. Poznal jsem ho okamžité Podobnejší byla rnimo všechnu pochybnost, i když byl teď rakem nebo velkým skurpiúncm. Utvrdili jsme se v tom navzájem pohledy, hluboce překvapeni cvidentností té podobnosti, která přes tak velké změny a metamorfózy bila do oči stále pcäté s neodolatelnou silou. i jer"" zeptal jsem se, „To se rozumí, vždyť ho sotva udržím," řekla matka. „Mám ho pustit na podlahu?" Postavila talíř na zem a oba jsme si ho ted. skloněni nad ním, prohlíželi důkladněji. Zapadlý mezi svýma mnoha obloukovitýma nohama, neznatelné jimi přebíral. Mírně zvednutá klepeta a vousy jako by naslouchaly. Naklonil jsem misku a otec vylezl opatrně, poněkud váhavé na podlahu, ale jen se dotkl rovné pudy pod sebou, rozběhl se pojednou všema svýma nohama, chrastě přitom tvrdými krunýři jednotlivých článků. Zastoupil jsem mu cestu. Zaváhal, dotkl sc rozvlněnými vousy překážky, pak zvedl klepeta a odbočil stranou. Nechali jsme ho běžet opačným směrem. Tam mu nemohl poskytnout úkryt zadu V kus náhytkvi Běžel vlnivé skulvvýin běl ion no svých různorodých nohách, až dorazil ke stěně, a než jsme se nadáli, vyběhl po ni s pomoci celé armatury odnoží, aniž se zastavil, lehce vzhůru. Otřásl jsem sc instinktivně odporem, když jsem pozoroval to mnohočlánkové putováni, směrující chrast i vé přes papirové tapety. Otec zatím dospěl k malé vezděné kuchyňské poličce, chvíli pobíhal po jejim okraji a zkoumal klepety terén uvnitř, načež zalezl celý dovnitř. lako by se z té nové krabí perspektivy znovu seznamoval s bytem, jako by znovu vnímal předmět v, pravděpodobné čichem, neboť přesto, že jsem si ho důkladné prohlédl, nemohl jsem u něho ohjcvit žádnv zrakový orgán. Zdálo sc, že se poněkud pozastavuje nad předměty, které potkával na své pouti, zastavoval se u nich, dotykal se uch lehce vibrujícími vousy, ba dokonce je i objímal klepety, jako by je ohmatával, seznamoval se s nimi. ;i teprve po chvíli se od nich odtrhl a běžel dál, vleka za sebou zadeček, lehce zvednutý nad podlahu. Stejně si počínal s kousky chleba a masa. lsti které isme mu házeli na podlahu, v domnění, že se jimi posilni. Ohmatal je jen zběžné a kráčel dál, netušil asi, že tyto předměty jsou k jídlu, Když tak člověk pudroval ty jeho trpělivé průzkumy v prostoru pokoje, mohl by si myslit, že tvrdohlavé a neúnavně něco hledá. Občas se rozběhl do kouta kuchyně, pod sud s vodou, která přetékala, a když došel k louži, zdálo se, že pije. Někdy se někam za-podél na celé dny. Vypadalo to, že se velmi dobře obejde bez P'irravy, nevšimli jsme si aspoň, že by byl proto ztrácel něco ze Svých projevů života- Se smíšenými pocity studu a odporu jsme se zabývali utajovanou ohavou, že by nás v noci mohl navštivit v posteli, To se však nestalo ani jednou,, třebaže ve dne putoval po veškerém nábytku, a zvlášť rád přebýval ve skulině mezi skříněmi a zdi. Jisté projevy rozumu, ba dokonce jakési šibalské rozpustilosti se prosté nedaly přehlédnout- Nikdy například se otec neopomenul objevit v dobé jidla v jídelně, i když jeho účast u oběda hyla čisté platonická, Jestliže zůstaly dveře do jídelny při obědě náhodou zavřeny a otec byl právě ve vedlejším pokoji, chrastil tak dlouho pode dveřmi, rak dlouho pohihal sem a tam podél skuliny, dokud jsme mu neotevřeli. Později se naučil prostrčit škvírou pode dveřmi klepera a nohy a po poněkud namáhavých prostocvicích se mu dařivalo protáhnout se bokem pode dveřmi do jídelny. Zdálo se. Že 7. roh o má radost. Znehybnel pak pod Stolem, ležel úplné /ticha a jen zadeček mu Lehce pulsoval. Co znamená to rytmické pulsováni lesklého zadečku, na 10 jsme nemohli přijít. Bylo v tom něco ironic- kého, neslušného a zlomyslného, néco, co jako by zároveň vyjadřovalo nějaké nízké a chlipné uspokojeni, Nimrod, náš pes, se k nému hlííjval pomalu a bez nadšeni, opatrné ho očichával, Frkal a lhostejně odcházel aniž si učinil přesný úsudek. Rozklad v naši domácnosti zasahoval stále širší okruh věci. Zena spávala cele dny. její štíhlé tělo se bezkustně vlnilo hlubokým óddechovártim. V polévce jsme často nacházeli cívky od niti, které tam z nepozornosti a podivné roztržitosti házela spolu se zeleninou. Ktám byl otevřen nepřetržité ve dne v noci. Vyprodej za polostažcnvmi rolctanu pokračoval den po dni ve své spletité cestě za neustálého smlouváni a presvedčovaní. A k dovršeni všeho přijel strýc Karel. Byl podivné nesvůj a málomluvný. Prohlásil s povzdechem, že se po posledních smutných zkušenostech rozhodl změnit způsob života a věnovat se studiu cizích jazyků. Nevycházel vůbec z domova, zavřel se ve svém pokoji, z něhož Zena, plna nesouhlasu s novým hostem, odstranila všechny koberce a závesy, a zahloubal se >l;i studia starých ceníků. Několikrár se pokusil šlápnout otci zlomyslné na zadeček. S křikem a zděšením jsme mu v tom zabránili. Strýc, nepřesvědčen, se jen vztekle usmíval pod vousy, zatímco otec, který si neuvědomoval nebezpečí, se zastavil nad jakýmisi skvrnami na podlaze. Otec, hbitý a pohyblivý, pokud stál na nohou, měl se všemi korvši tu společnou vlastnost, že když se převalil na záda, byl naprosto bezmocný. Byl to ncpŕiiemnv a žalostnv pohled, když zoufale hrabal všemi nohami a otáčel se na zádech nemohoucné kolem své vlastni osy. Nebylo tnoiné divat se bez odporu na ten prilts zřetelný a presné artikulovaný, takřka nestydatý mechanismus jeho anatomie, umístěné jakoby na povrchu, na nahém, mnoho-č Ján kovem břichu, které nebyJo ničím pokryto. Se strýcem Karlem to v takových okamžicích přímo cukalo, jen jen ho zašlápnout. Běželi jsme na pomoc a podávali otci nejaký předmět, kterého se křečovité chytil klepety, a když se ohratné dostal znovu do normální polohy, pustil se okamžité bleskurychlými kličkami do běhu kolem dokola, dvojnásobnou rychlosti, jako kdyby chtěl smazat vzpomínku na kumpromitujici poklesek. Musím se, i když nerad, přemoci a vyprávět podle pravdy o nepochopit elnéttl lak tu. lehož existenci se bráni cela má bytost Podnes nemohu pochopit, jak se mohlo stár, že jsme byli od začátku až do konce vědomými strůjci tohoto faktu. V tom světle nabývá ona událost tážu jakési podivné osudovosti. Neboř osudovost se nevyhýbá našemu vědomi a naši vůli, nýbrž zapojuje je do svého mechanismu tak, že jako v letargickom spánku připouštíme a přijímáme věci, jimž se za normálních okolnosti bráníme. Když jsem se, otřesen uskutečněným Faktem, zoufale zeptal matky: „Jak jsi to mohla udělat! Kdyby tu byla udělala aspoň Žena, ale ty sama . . ." matka plakala, lomila rukama, ale nebyla s torní odpovědět. Domnívala se snad, že otci tak bude lépe, viděla v tom možná jediné východisko z jeho beznadějné situace nebo jednala jen nepochopitelné lehkomyslné a bezmyšlenkovité? . , . Fátum si najde tisíc cest, ide-li mu o to, aby prosadilo svou nepochopitelnou vůli. Nějaké drobné, chvilkové zatemněni našeho rozumu. 314 okamžik zaslepenosti nebo přehlédnuli postačí, aby propašovalo čin mezi Seyllou a flharibdou našich rozhodnuti Pak můžeme donekonečna ex post interpretovat a vysvětlovat motivy, pátrat po pohnutkách - čin zůstane neodvolatelné a jednou provždy vykonán. Z našeho zaslepení jsme se vzpamatovali a otřásli, až když přinesli mého otce na mise. Ležel tu veliký a vařením mibobtnah. bledé šedý a rosolovitý. Seděli jsme beze slova jako otráveni, fen strýc Karel sáhl vidličkou do misy. ale nechal ji v půli cesty nejisté klesnout a udivené se na nás zadíval. Matku dala mísu odnést do salónu. Tam stála na stole, pokrytém plyšovým přehozem, vedle alba s fotografiemi a automatického flašinetku s cigaretami. Stála tam nehybná, námi všemi zdaleka obcházená. Tím však neměla skončit pozemská pouť mého otce a její pokračováni, to prodlouženi příběhu za nejzazši, jak se zdá, a za vůbec přípustné meze - je jejím nej bolestnější m bodem. Proč se konečně nevzdal, proč nakonec nepřiznal, že je poražen, když pro to měl přece už opravdu všechny predpoklady a když osud už nemohl jít dál v jeho ponižováni? Po několika rýdnech nehybného leženi se nějak sám v sobě zkonsolidoval, zdálo se, jako by pomalu přicházel k sobě-Jednoho rána jsme našli misu prázdnou. Jen jedna noha ležela na okraji talíře, jak zůstala vězet ve ztuhlé rajské omáčce a v aspiku, který byl zcela poničen jeho útékem. Uvařený, ztráceje cestou nohy, vlekl st- posledními silami dále, na bezdomou pouť - a nikdy jsme ho už nespatřili. SÍ5 fragmenty podzim Znáte ten čas, kdy se na Létě - ještě nedávnu tak bujném a plném sil. Létě univerzálním, jež zahrnuje do své rozsáhlé sféry vše, na CO jen můžeme pomyslet - lidi, události, věci - objeví jistého dne sotva postřeh nu tel ný kaz. Sluneční jas spadá ještě husté a bohaté, v kraiiné setrvává jcšié ono velkopanské. klasické gesto, které tomuto ročnímu období odkázal ve svém dědictví gémus Poussinův, ale - divná věc - z ranní procházky se vracíme podivně znuděni a palovi: že bychom se za něco styděli? Cítíme se trochu nesví a uhýbáme jeden před druhým pohledy - pročpak? A víme, že za soumraku půjde ten či ten s rozpačitým úsměvem do odlehlého kouta léta zaťukat, zaťukat na stěnu, je-li zvuk ještě zcela plný, důvěryhodný. V té zkoušce je poťouchlá rozkoš odhaleni, zrady, lehké rozechvěni skandálem. Ale oficiálně jsme ještě plni respektu, plni loajality: taková solidní firma, rak znamenité pojištěná firma ... A potom, když se následujícího dne rozšíří zvěst o jepm úpadku, je to zpráva už předvčerejší a nemá už tu explodující silu skandálu. A když dražba nabývá ji vlastního střízlivého, oži ven é- JH'J ho rázu, zprofanovaná apartmá se vyprazdňuji a holá se plm jasnou, střízlivou ozvenou - nevzbuzuje to už žádný smutek ani sentimentálni pocity: celá ta likvidace leta má v sobě jakousi leh-kost., lenivost a nezávaznost opozdeného karnevalu, kuví. protáhl až do Popeleční středy. Ale pesimismus je možná ještě předčasný, Rokováni ještě pokra Čuj i, rezervy léta ještě nejsou zcela vyčerpány, ještě muže dojit k jeho plné restituci . . . Ale letni hosté nevynikají rozvahou a chladnokrevností. Dokonce i hoteliéři, hoteliéři po uši zaangažovaní v záležitostech léta - kapituluji- Nel Tak málo loajality a piety vůči věrnému spojenci nesvědčí o velkém obchodním stylu? Jsou ro kupčíci, mali zbabělci, kteří nedokáži myslet na vzdálené cilc-Každý z nich si tiskne na břicho svůj váček s naskrblcnými penízky. Cynicky strhli masku srdečnosti, svlékají smokingy. Z každého se vyklubává poplatník . .. A my také balíme kufry. Je mi patnáct let a nejsem ani v nej menším zatížen povinnostmi praktického života. A protože do odjezdu zbývá ještě hodina, běžím ještě jednou ven, rozloučit se s letoviskem, zrevidovat dílo tohoto léta, podívat se, co si mohu vzit s sr hon a co je třeba už navždy zanechat v tomto městě, odsouzeném k zániku Ale na malém rondu v parku, n y m pustém a jasném v odpoledním slunci, u Míckiewiczova pomni ku, se mé duä i zjevuje pravda o krizi léta. V euforii vzhuzené tímto zjevením vystupuji na dvH schody pomníku, nadšeně opisuji pohledem a rozpřaženýma rukama oblouk, jako bych sc obracel k celému letovisku, a říkám: -Loučím se s Tebou, l>nho! Bvla jsi velmi krásna a bohatá Žádné .190 |iné léto sc s Tebou nemůže srovnávat. Dnes to uznávám, třebas nciednou iscm býval kvůli Tobě smutnv a nešťastný. Na památku Ti zanechávám všechna svá dobrodružství, roztroušená po parku, v ulicích a zahradách. Svých patnáct let si s schou vzit nemohu, tytu zůstanou už navždycky. Kromě toho isem na verandě vily, v niž jsem bydlel, vložil do škvíry mezi dvěma trámky obrázek, který jsem Ti nakreslil na památku Ty tecf sestupuješ mezi stiny. Spolu s Tebou sestoupí do říše stínů celé toto město víl a zahrad- Nemáte žádné potomstvo. Ty i město umíráte, poslední z rodu Ale nejsi bez viny, ó Dobo Řeknu Ti, v čem spočívá Tvá vina. Nechtěla jsi se. o Dobo, zastavit tia hranicích skutečnosti. Žádna skutečnost Té neuspokojovala. Překračovala jsi rámec jakékoli uskutečnitelnosti. A protože Tě nemohla nasytit skutečnost, tvořila jsi nadstavby z metafor a básnických obrazů. Pohybovala ses mezi věcmi v asociacích, narážkách a nápovědích. Každá věc odkazovala na jinou věc, ta sc odvolávala zase na další a tak bez konce. Tvé nadšeni mis nakonec už nudilo. [Jž jsme měli dost toho houpáni na vlnách nekonečné frazeológie. Ano, frazeológie - promiň mi ten výraz, Bylo to jasné od chvíle, kdy se tu a tam začal v mnoha duších probouzet stesk po skutečnosti. Od toho okamžiku jsi byla poražena. Ukázaly se hranice Tvé univerzálnosti, z Tvého velkého stylu, z Tvého krásného baroku, který byl - když jsi byla na vrcholu adekvátní skutečnosti, se teď stala manýra. Tvé radosti i Tvá zádumčivost nesly v sobě pečeť mladické exaltace- Tvé noci byly ohromné a nekonečné jako megalomanická vnuknuti zamilovaných nebo byly zaplněny zástupy přízraků jako halucinace hlou?- jql ničích. Tvé vůně byJy prehnane a přesahovaly míru lidského opojení. Pod kouzlem Tvého doteku se každá věc ndhmotňovala, nřstlií k dulširn, stále vyšším formám. Jedli jsme Tvá jablka a snili jsme přitom o plodech rajských krajin, a nad Tvými broskvemi jsme mysleli na plody éterické, které by se požívaly pouhým přivo-nénim- Na své paletě jsi měla jen ty nejjasnéjši rejstříky barev, neznala jsi sytost a jadrnost temných, zemirých, tučných hnědi, hul/m- ,.■ stesk d s «L t duši- pn materiál i:ost:, pu 'ealite. pn hranicích, Když z neznámých priem začinau liiJskl- metafory, piany a sny toužit po realizaci, nadchází čas podzimu. Preludy, které byly až dopotud rozprášeny v ncjvzdálenéjšich sférach lidského kosmu a svými spektry zbarvovaly jeho vysoká klenuti, se ced stahuji k člověku, hledají teplo icho dechu, těsný, útulný úkryt v jeho domé, výklenek, v němž stojí jeho lůžko, Dům člověka se jako lu-i liin-kv di lev suuá jádrem, kolem něhož zahušťuji prostor všichni démoni, všichni duchové horních i dolních sfér. Skončil čas krásných klasických gest, latinské Frazeológie, jižních teatrálních zaobleni. Podzim vyhledává jadrnosc. prostou silu Dúrerů a Brcug-hclů. Forma puká přemírou hmoty, tvrdne na uzly ů suky, chytá hmotu do svých čelisti a klepet, utiskuje ji, znásilňuje, hnete a z rukou ji vypouští poznamenánu bojem jako klády zpola opracované, se stopami neobyčejného života, v grimase, kterou jím vtiskla do dřevěných tváři. Takové a ještě jiné věci jsem říkal pustému půlkruhu parku, který jako by přede mnou ustupoval. Vyrážel jsem ze sebe pouze některá slova tohoto monologu, buď proto, že jsem nemohl najit odpnvidajici výrazy, nebo proto, že jsem promluvu jenom předstíral a chybějící slova jsem nahrazoval gesty. Poukazoval jsem na ořechy, klasické plody podzimu, příbuzné s pokojovým nábytkem, výživné, chutné a trvanlivé. Připomínal psem kaštany, ty politurované modely plodů, ty kuličky jako stvořené dětem na hráni, podzimní jablka, červenající dobrou, domáckou, prozaickou červeni na oknech bytů. Vzduchem už začal prostupovat kouř soumraku, když jsem se vtátil do penziónu. Ve dvoře Stály dva velké povozy, připravované k našemu odjezdu. Rozsedlani koně ržáli s hlavami ponořenými do pytlů s obrokem. Všechny dveře byly otevřeny dokořán, svicc planoucí na stole v našim pokoji plápolaly v průvanu. Ten rychle padající soumrak, ti lidé, kteří v soumraku ztratili své tváře a spěšně vynášeli kufry, nepořádek v otevřeném znásilněném pokoji, to všechno budilo doiem jakési chvatné, smutné, opožděné paniky, jakési tragické, splašené katastrofy. Konečné jsme se usadili v hlubokých povozech, které se daly do pohybu. Ovanul nás temný, hluboký, hustý vzduch z poli. Vozkové z roho opojného ovzduší lovili dlouhými bicí šťavnatá prásknuti a pečlivé vyrovnávali rytmus héhu koni, jejichž mohutné, rozestoupené, skvělé kyčle se kolébaly tmou uprostřed lehkého šviháni ocasů. Tak se nesly opuštěnou noční krajinou bez hvězd a bez světel jeden za druhým ty dva konglomeráty z koni, dunících koreb a supících kožených měchů. Chvílemi se zdálo, že se rozlámu ji a rozpadávají, jako kriibi. kteří se v běhu dělí na čásri. Tehdy vozkové pevněji sevřeli otěže, sesbírali uvolněný dusot a stmelovali ho do ukázněných, 392 presných tvaru. Od rozsvícených luceren padaly do h luh i n non dlouhé Miny, protahovaly se, odtrhávaly a dlouhými skoky mizely v divoké pustině, Pokradmu unikaly na dlouhých nohách, aby se potom kdesi daleko, až u lesa, posmešnými gesty opičily po vozcích. Vozkové po nich rozmáchle práskali biči a nedali se vyvést z rovnováhy. Když isme vjeli mezi domy, mesto už spalo V pustých ulicích tu a tam svítily lucerny, stvorené jakoby jen za tím účelem, aby ozářily nějaký dúm s nízkým patrem, nějaký balkon, nebo aby nám vryly du paměti nějaké číslo nad zavřenými vraty, Slepé, Zavřené obchůdky, vrata s vymletými prahy, štíty, jimiž cloumal noční vítr, zaskočené náhle v tu pozdní hodinu, ukazovaly svou beznadějnou opuštěnost, hlubokou osiřclost věci zůstavených sobě samým, věci lidmi zapomenutých. Sestřin povoz zabočil do postranní uličky, zatímco my jsme jeli na náměstí. Když |smc vjeli do jeho hlubokého stínu, koně změnili rytmus klusu. Bosý pekař na prahu otevřené chodby nás probodl pohledem svých temných oči, okno lékárny, ještě bdící, nám podalo a zas schovalo malinový baldám ve veliké bance. Dlažba pod nohama koni zhoustla, ze spleteniny dusáni se vydělila jednoduchá a zdvojená klapnuti podkovami, stále řidši a výraznejší, a nás dům s oprýskanou rasádou se zvolna vysunul ze tmy a zastavil před povozem. Služka nám otevřela vrata, v ruce držela olejovou lampu s reflektorem. Na schodech růstIy naše ohromné stíny a lámaly se až na klenbě schodiště. Byt byl nyní osvětlen jenom svíčkou, jejíž plamen se chvěl v závanech vzduchu vcházejícího otevřeným oknem. Tmavé tapety obrůstala plíseň souženi a horkosti mnohachuravých pokolení. Kusy starého nabyt- I ku, probuzené ze sna, vyburcované ze Svého dlouhého osamoceni, jako by na nás, krcri jsme se vraceli, hleděly s horkým pochopením a trpělivou moudrosti. Jako by ŕikaly - Od nás neutečete, nakonec se vždycky musíte vrátit do kruhu našich kouzel, protože jsme si už předem mezř sebe rozdělily všechny vaše pohyby a gesta, všechno vgšc vstáváni a sedáni a všechny vaše budoucí dny a noci. Mv cekáme, my víme , , , - Ohromné, hluboké postele, plné na sebe navršených chladivých pokrývek, čekaly na naše těla. Sliz noci už skřípěl pod náporem temných mas spánku, husté lávy, jež se chystala vyrazir, vylít ze stavidel, ze dveři, ze starých skříni, ř kamen, ve kterých povzdycbával vitr. republika snu Zde na varšavsko dlažbe, v těch m d nech plných hJuku, žáru a opojeni se v myšlenkách přenáším do vzdáleného mesta mých snů.., můj pohled vzlétá nad ru plochou rozlehlou krajinu, zvlněnou jako Boži plašr. sho/eilý jako barevná plachta na práh nebe. Celý ten kraj nebe podpírá, drží je na s.ik barevné klenuté, mnohonásobné, plné ch:ho7LK triforii, růžic a oken do večnosti. Ten kra| rok za ťokcm vrůstá do nebe. vstupuje do červánků, v odlescích tč velké atmosféry se stává andělským. Tam. kde krauna má už takřka jižní charakter, je plavá sluncem, ztmavěla a spálená letním žárem, zralá jako hruška, tam leží -jako kočka na slunci - on, ten kraj vyvolený, ta zvláštní provincie, to místo jediné na světě. Je zbytečné vykládat ů tom nezasvecenvm ľ Je zbytečné vysvětlovat, že tím dlouhým zvlněným jazykem země, jimž rcn kraj oddychuje v letním úpalu, tím rozpáleným mysem k Jihu, tou odnoži osamocené vysunutou mezi osmahlé maďarské vinice - se ten zapadlý méstys odděluje od ostatní krajiny a jde bez dozoru, sám a sán^ cestou dosud neprošlapanou, na vlastni pěst zkouši být světem. To město a ra krajina se uzavřely v soběstačném mikrokosmu. na vlastni riziko se zařídily pro sebe na samém břehu věčnosti, Předměstské zahrádky stoji jakoby na hraně světa a přes parkány hledi do nekonečnosti anonymní roviny Hned za branami města se krajina stává bezejmennou a kosmickou jako Kanaán. Nad tim skrojkem země, úzkým a ztraceným, se jesré jedním otevřelo nebe. hlubší a rozlehlejší než kdekoliv jinde, nebe ohromné jako kopule, mnohaposchoďové, pohlcující, plné nedokončených fresek a improvizaci, leticich drapérii a prudkých n^ní-hevstoupeni. Jak to vyjádřit? 7.atimco jiná mésta se rozvíjela ekonomicky, vyrostly z nich statistukc cifry, vzrostla početné - naše město sestoupilo k podstatnosti. Zde se nic neděje zbúhdarma, nic se nestane, nic, co hy nemělo hluboký smysl a nebylo předem promyšleno, Události zde nejsou jen efemérnim přeludem na povrchu, ale maji své kořeny v jádru věci a dosahuji podstaty. Zde se v každém okamžiku o něčem rozhoduje, příkladné a na věky věků. Všechny věci se zde uskutečňuji pouze jedinkrát a neodvolatelné. Proto je vše, . k tří ľ nás předjely, v té dáleť sotva viditelné. Mířily světlou silnici lemovanou třešněmi do tenkrát ještě malvfh lázni, stulených v úzkém lesnatém ůdoli, plném bubláni pramenů, rekouci vody a šelestěni listi- V tech dávných dnech jsme si s kamarády poprvé vzali do hlavatú nemožnou a absurdní myšlenku, ic poputujeme ještě dál, až za lázně, do země niči a boží, do sporného a neutrálního pohraničí kde se ztrácely hranice států a větrná růžice se bezeilně roztáčela pod vysokým, načechraným nebem. Tam jsme se chtěli opevnit, stát se nezávislými na dospělých, dostat se za hranice jejich sféry, vyhlásit republiku mladých. Chtěli jsme zde ustavit nové nezávislé zákonodárství, nastolit novou hierarchu méřitek a hodnot. Měl to hvt život ve znameni poezie a dobrodružství, neustávajíc i ho oslněni a údivu. Zdálo se nám, že stačí jen rozbít bariéry a hranice konvenci, těch vyjetých koleji, do nichž byl uzavřen běh lidských záležitostí, aby do našeho života vtrhla žWelno&t, vdká záplava nepředvídaného, povoderi romanticko-h příhod a dějů. Chtěli jsme náš život podřídit tomuto proudu fabulujiciho živlu, inspirovanému přilivu dějů A události, a nechat se nést těmi vzdutými vlnami, bezvládné, oddáni pouze jemu. Dik h přírody byl v podstatě velkým vypravěčem. Z jejího nitra s vervou vytékal nezadržitelný proud fabulí, románů a epopeji. Celá atmosféra byla přeplněna rta sebe namačkanými dějovými osnovami. Stačilo jen nastražit Osidla pod nebem plným fantomů, naostřit kůl hrající ve větru a už se kolem jeho vrcholku třepotaly ulovené útržky románů. Rozhodli jsme se, že budeme soběstační, že Si vytvořime nové životni principy, založíme novou éru, znovu uspořádáme svět, sice v malém, pouze pro nás, ale podle naši chuti a tak. jak se to bude libir nám. Měla to být pevnost, bunkr, opevněné místo vévodici okolí -napůl tvrz, napůl divadlo, napůl vizionářská laboratoř. ľJn jejího rámce měla být začleněna celá příroda. To divadlo jako u Shakespeara pronikalo do při rod v ničím neohra ničeno, vrůstalo dú reality, přijímalo impulsy a inspiraci ze všech živlů, pohybovalo se v rytmu velkých přílivů a odlivů přírodních koloběhu, 'ľady měl být průsečík všech procesů, jež probíhaly velkým tělem přírody, sem měly vcházet všechny zápletky a děje. jež snila její velká mlhavá duše. Chtěli jsme jako Don Quijúte zavést do našeho života řečiště všech historii a románů, otevřít jeho hranice všem intrikám, zápletkám Ulil 4.." ■ peripetiím, které se rodi ve velké atmosféře, jež sama sebe překonává ve fantazírováni. Přáli jsme si, aby okoli bylo ohroženo nejasným nebezpečím, proniknuto tajemnou hrůzou. Před tim nebezpečím a před strachem jsfľn- v naši pevnosti nacházeli bezpečný úkryt a útočiště. A proto všude kolem běhaly smečky vlků, v lesích se potloukaly bandy loupežníků. Plánovali jsme bezpečnostni opatřeni a opevněni, připravovali jsme se k obleženi, plni slastného rozechvěni a příjemných obav, Naše brány pohlcovaly ty, kteří unikli zpod loupežnických nožů U nás nacházeli útulek a hezpeči. Před naše brány tryskem přijížděly kočáry pronásledované divou zvěři. Hostili jsme důstojné a tajemné neznámé. Utápěli jsmu se v dohadech, pokoušejíce se odhalit jejich inkognito. Navečer |smc se všichni shromaždovali ve veliké hale a pfp mihotavém světle svíci jsme naslouchali jejich historkám a zpovědím- V jisté chvíli intrika, prostupující jejich vyprávěni, prekračovala rámec příběhu a vstupovala mezi nás - živá a chtivá oběti - a vplétala nás di> svého nebezpečného viru. Nenadálá poznáni, náhlá zjeveni, nepravděpodobná setkání vstupovala do našeho soukromého života. Ztráceli jsme půdu pod nohama, ohroženi peripetiemi, které jsme sami rozpoutali. Z dálky k nám doléhalo vytí vlků. debatovali jsme 0 romantických zápletkách, sami napůl vtaženi do jejich viru, zatímco za oknem šuměla bezedná noc, plná nevyslovených tužeb, vroucných neobsáhnurelných zpovědi, nekonečná, nevyčerpatelná, tisíckrát propletená sama v sobě, Ty dávné sny se dnes nevracejí bez důvodu. Nabízí se myšlenka. že žádný sen, i kdyby byl sebevíce absurdní a neuskutečnitelný není na světě nadarmo. Ve suéni je obsažen jak vsi hlad reality, jakýsi nárok, který realitu zavazuje, nepozorovatelné přerůstá v pohledávku, požadavek, v dlužní položku, která vyžaduje, aby byla pokryta. Už dávno jsme se vzdali našich snů n tvrzi a najednou pu letech se našel někdo, kdo je zachytil, vzal vážně, kdosi naivní 3 s věrnou duší, kdo je vzal doslovně, za bernnu minci, vzal je do ruky jakn věc prostou a neproblematickou- Viděl jsem ho, mluvil jsem s ním. Měl oči nepravděpodobné modré. Stvořené ne k tomu, aby se dívaly, ule aby se bezedně modraly vesněni Vyprávěl mi. li kdyi přišel do těch mist, o nichž mluvím, do toho anonymního panenského kraje, do té země nikoho - hned ucítil vůni poezie a náhody, ve vzduchu spatřil přelud mýtu a hotové obrysy zavěšené Had krajinou. V atmosféře našel přetvořené tvary naši koncepce, plány, fasády a tahulky. Uslyšel pobídku, vnitřní hlas jako Noe. když obdržel rozkazy a instrukce. Navštívil ho duch naši koncepce, bloudící atmosférou- Vyhlásil republiku snů, suverénní teritorium poezie. Na tolika a mlíka jtrrech země, na plachtě krajiny rozhozené mezi lesy nastolil neomezené panství fantazie Vytyčil hranice, položil ?íikladt t\:/e. ukuli proměnil v jedinou ohromnou růžovou zahradu. Pokuje pro hosty, cely pro kontcmplaci v samotě, refektáře, dnrmitáře, knihovny . . . pavilóny osamocené uprostřed parku, besídky a helvedéry - . r Když se někdo pronásledovaný vlky nebo loupežníky do v leče až k branám tvrze - je zachráněn. Ceká. ho triumfální přijeti. Svlékají z něho zaprášený oděv, svátečni, blažený a šťastný vstupuje do elyscjského váru, do růžové sljtdkn&ti ovzduší. Daleko za nim zůstala mésta a starosti, dny a jejích horečka. Vstoupil do nové slavnostní zářivé zákonitosti, setřásl ze sebe jako skořápku vlastni tělo, shodil masku grimasy přirostlou kc tvári, z larvy se proměnil v mni via a osvobodil se. Modrooký není architektem, je spiše režisérem. Režisérem kraiin a kosmických scenérii. Jeho uměni spočívá v tom, že podchycuje záměry přírody, že umí číst v jejich skrytých tužbách. Neboř příroda je plná potenciálni architektury, projektováni a budováni. Co jiného dělali stavitelé velkých staletí? Naslouchali širokému patosu rozlehlých prostranství, dynamickým perspektivám dálek, mlčenlivě pantomimě symetrických aleji. Dlouho před Versailles se na rozlehlých oblohách letních večerů skládala oblaka do široce stavěných paláců, vzdušných megalomanie kých rezidenci, zkoušela ohromné a univerzální inscenace, seskupeni a uspořádáni. To velké teatrum neobsáhnuté]né atmosféry má nevyčerpatelnou zásobu nápadů, plánů, vzdušných projektů - ha Lučinu je ohromnou, inspirovanou architekturu, transcendentálni, oblačnou urbanistiku. Lidská díla maji tu vlastnost, že když jsou dokončena, uzavírají se do sebe, odtrhuji se od přitody, stahihzuji se na vlastnieh principech. Dílo Modrookého nevystoupilo z velkých kosmických svazků, setrvává v nich, zpola polidštěné, jako kentaur, začleněné do velkých přirodnich koloběhů, ještě neukončené a stále rostoucí-Modrooký zve všechny k následováni, k budováni, ke spoluvytváření - vždyť ve své podstatě jsme všichni snilky, bratry ve znamení rednitké Iřicc, všichni isme stavitelé . . ■ 494 k o m ľ t a Toho roku byl konec zimy ve znamení neobyčejně příznivé astronomické konjunktury, Barevné předpovědi kalendáře červené pm-k véialy sněhem na okrajích rán. Od planoucí červené neděli a svátků padaly odlesky na polovinu týdne a tyto dny hořely v chladném, falešném, slaměném ohni: ošálená srdce bila na chvíli živěji, oslněná tou zvěstujici červeni, která nic nezvěstovala a byla pou/e předčasným poplachem, barevnou lží kalendáře, namalovanou jiskřivou rumělkou na obálce týdne. Od Třech králů jsme noc co noc vysedávali nad bělostnou parádou stolu, lesknoucího se svícny a stříbrným nádobím, a donekonečna jsme vykládali pasiáns. Noc za oknem se hodinu od hodiny projasňmaLi. telá |nx:ukrovaná a zářivá, plná ncnsiálc klíčících mandlí a bonbónů. Měsíc, nevyčer-patclnv proměňovatel, pohroužený do svých pozdních měsíčních cvičeni, nám popořadě předváděl své fáze, stále jasnější a jasnější, vykládal SC ve třech figurách preťeransu, dubloval ve všech barvách. Už ZA dne Stál častokrát Stranou, předem připravený, mosaznv a hc loku melancholicky spodek se svým blyštivým J05 žaludem - a čekal, až přijde na řadu A zad m přes jeho osamocený profil přecházela v tiché, bílé, rozlehle pouti celá nebe beránku, jež ho ledva překrývala meňavou rybí šupinou z perleti, na niž se navečer srážela barevná obloha. Potom se už dny ohraecly naprázdno. Vitr s hučením prolétával nad střechami, vymetal až do dna vystydlé kominy, budoval nad městem imaginárni lešení a poschodí a potom je v rachotu krokvi a trámu zase rozhourával. Čas od času na vzdáleném předměstí vypukl požár. Kominici probíhali městem ve výšce střech a galerii pod měděnkovitOU, rozedra-nou oblohou. Když se přepravovali z jedné části města do druhé, snili u jeho vrcholků a korouhviček, v té nadoblačné perspektivě o tom, že jim vit r na chviličku otevírá víka střech nad dívčími pokojíky a hned je zase za buch u jc nad tou velkou rozbouřenou knihou města - nad tou fascinující četbou na mnoho dni a noci. Potom se větry unavily a ustaly. Do výlohy obchodu přiruči vyvěsil jarní látky a měkkými barvami vlny zlahodnélo ovzduší. Zbarvilo se levanduli, prokvetlo bledou rezedou- Sníh se scvrkl, zkrabatél jako kůže nemluvněte, nasucho vsákl do vzduchu, vpit kobaltovými závany, pohlcen nazpět rozlehlou klenutou oblohou bez slunce a oblaků. V bytech už tu a tam vy kvétaly oleandry, okna se otevírala a bezmyšlenkovité cvrlikáni vrabců naplňovalo pokoj v tupém zadumání modravého dne, Nad čistými náměstími se s pronikavým kvílením prudce střetávala hejna pěnkav, hýlů a sý korek - a roz-prchávala se do všech stran, zmítaná závany větru, vymazaná, zničená v prázdném blankytu. Chvíli po nich v očích zůstávaly barevné skvrnky - hrst konfet naslepo rozhozených do jasného prostoru - a tály na dně oka v neutrálním azuru Začala předj.vni sezóna. Advokátšti koncipíenti nosili knirk] spirálovitě nakroucené vzhůru, vysoké tuhé límečky, a byli vzorem vkusu a elegance. Ve dnech podemletých vichřici jako povodni, kdy se vitr s hukotem nesl vysoko nad městem, zdaleka smcLih své barevné buřinky před známými dámami, opřeni o vítr, s rozevlátými ŠOSy, a S delikátním sebezapřením odvraceli pohled, aby své zbožňované nepřivedli do řeči. Dámy na chvilku ztrácely půdu pod nohama, ustrašeně vykřikovaly, obcvláré sukněmi, a když nabyly opět rovnováhy, s úsměvem odpovídaly na pozdtav. Odpoledne Be vítr utišoval, na pavlači čistila Adéla velké měděné kastroly, které pod jejími doteky kovově chřestily. Nebe stálo nehybné nad Šindelovými střechami, zalknuté, protkané nebeskými cestami, Přiruči, kreři přicházeli z obchodu něco vyřidit, kolem ni dlouho postávali na prahu kuchyně, opřeni o zábradlí, zpiti celodenním větrem, s hlavou zmatenou ohlušujícím vrabčím cvrlikáním. Z dálky přinášely závany větru ztracený tefrén kolovrátku. Nebylo slyšet jejich tichá slova, pronášená polohlasně a jakoby nedbale - s nevinnou tváři - ve skutečnosti však vypočítaná na to, aby Adélu pohoršila. Adéla, fatá do živého, prudce reagovala, rozhorčené jim spilala, celá ruměná, a jeji tvář, zšedlá a zmatněla jarním sněním, se zardívala hněvem i vesel i m. Přiruči klopili oči s výrazem přehnané uctivosti, s hanebným pocitem zadostiučiněni, že se jim podařilo vyvést ji z rovnováhy. Tak šly dny a odpoledne, vsedni události zmateně plynuly nad městem, na něž jsme hleděli i výšky naši pavlače, nad labyrintem střech a domů, v kalném přisvitu těch šedivých týdnů. Po městě 4ŮA m 7 pobihali dráccníci a vyvolávali své služby, vzdáleny huknt města doplnilo čas od času vtipnou pointou mocné Slomovo kýchnuti; na nějakém odlehlém námestí začala bláznivá TI uja, kterou popichováni kluku dohánělo k zoufalství, tancovat svou divokou sara-bartdu. při niž k velké potěše luzy vysoko vyhazovala sukné, Závany vetru ty výbuchy přihlazovaly a zarovnávaly, rozřecfovaly na šedivý monotónni sum, který pak jednotvárně vlekly nad morem šindelových střech v mléčném, kouřovém vzduchu odpoledne. Adéla se, opřena o zábradlí pavlače, nakláněla nad tim vzdáleným, vzrušeným šumem města, lovila z něj všechny hlasitější zvuky a s úsměvem z nich znovu skládala zaniklé slabiky, snažila se je pospojovat a vyčíst nějaký smysl z té velké, šedivé, vzdouvajíct se a opadávající monotónnosti dne. Byla to epocha mechaniky a elektřiny a na svět se zpod křidel lidského génia vysypal celý pytel vynálezů. V měšťanských domech se objevily skříňky na doutníky opatřené elektrickým zapalovačem. Když se otáčelo vypínačem, roj elektrických jisker zažehoval knot namočený v benzinu. Probouzelo to neslýchané naděje, Hudební skříňka w ivaui u'u>ké pagody se natočily klíčkem a hned začala hrát miniatúrni rondo a otáčela se přitom jako kolotoč. Na rozich trylkovaly zvonky, křidélka dvířek se dokořán otvírala a odhalovala tak otáčej ici se kolovrat kove jádro, tabatěrkový criolcc. Vc všech domech si pořizovali elektrické zvonky, Domácí život ovládl galva-nismus- Cívka izolovaného drátu se stala symbolem dnhy. V salónech demonstrovali mladí elegáni Galvaniho jev, odměňováni zářivými pohledy žen. Elektrický vodič otvíral cestu k ženským srdcím. Po vydařeném experimentu rozesílali hrdinové dne vzdušné polibky, provázeni ovacemi salónů. Nemuseli jsme dlouho čekat a po městě se vyro|ily velocipédy různých tvarů a velikosti. Filozofický názor na svět zavazoval- Kdo se hlásil k myšlenkám pokroku, musel z toho pro sebe vyvadil patřičné důsledky a usednout na velocipéd. První byli samozřejmě advokáiští koncipienti, ta avantgarda nových ideji s nakroucenými knírky a barevnými burinkami, naděje a výkvět naši mládeže. Rozhánějíce povykujiei luzu, vjížděli mezi davy na ohromných bicyklech a tricyklech, jejichž drátěné špice jenom hrály. S rukama vzepřenýma O široká řidítka manévrovali z vysokého sedla ohromnou obručí kola, které vykrajovalo do rozveselené luzy vlnitou, klikatou linku. Některé z nich zachvacovalo apoštolské nadšeni. Vztyčovali se na svých rozehraných pedálech jak ve třmenech ů z výšky promlouvali k lidu, předpovídá j n c- novou šťastnou éru -spásu skrze bicykl ... A pak jeli dál uprostřed ovaci publika a u klaněli se na všechny strany. Ale v těch velkolepých a triumfálních jízdách bylo i něco žalostné kompromitujícího, jakési ošklivé bolestné skřipěni, jež působilo, že se na vrcholu ttiumfu lámaly a měnily ve svou vlastni parodii Oni sami to museli cítit, když zavěšeni jako pavouci uprostřed té filigránske aparatury, rozkročeni na pedálech jako velké skákající žáby prováděli ty své kachní pohyby mezi doširoka roztočenou iibruu Jen krůček je dělil od směšnosti a oni ho překračovali zoufali, načež skloněni nad řidítky zdvojnásobovali rychlost jízdy -rozcvičený chumel prudkého prohýbáni, který sám přes sebe metal kozelce. Co je na tom divného? Člověk tu ? moci nedovoleného důvtipu vstupoval do oblasti nevídaných ulehčeni, která však získával příliš levné, pod cenou, téměř zadarmo, ň tato disproporce mezi vkladem a efektem, toto očividné podvaděni přírody, tato nadmerná rentabilita geniálního triku - to vše se vyrovnávalo parodii sebe sama. Jeli uprostřed živelných výbuchů smíchu, žalostni vítězové, mučednici své geniality - tak velká byla komičnost těch zázraků techniky. Když můj bratr poprvé přinesl ze školy elektromagnet* když isme se všichni s vnitřním rozechvěním přesvědčovali dotekem o tom tajemném vibrujíc i m životě uzavřeném v elektrickém obvodu, otec se povznesené usmíval. V jeho hlavě dozrávala dalekosáhlá myšlenka, kruh dávno pojatých podezření se smršťoval a uzavíral. Proč se otce usmíval, proč mu slzely oči a panenky se protáčely v posměšném napodobeni zbožné uctivého výrazu? Kdo na tn uměl odpovědět? Tušil snad za ohromujícími objevy tajemné sily sprostý trik, ordinérni intriku, průhlednou machinaci? Od té chvíle se datuji otcovy laboratorní výzkumy. Otcova laboratoř byla prostá: několik kousků drátu svinutého do cívek, pat kádmek s kyselinou, zinek, olovo á uhlí - to bylo celé vybaveni tohoto podivínského esorerika. Hmota - říkal a přitom stydlivě klopil oěi a tlumené pofrkával - hmota, pánově , , . Větu nedokončil, což nám dovolovalo domýšlet se. že je na stopě nějakému drsnému žertu, že si z nás všech, jak jsme tam seděli, někdo bohapusté vystřelil. Otec se se sklopenýma očima té odvěké modle potichu vysmíval - Panta rheM - volal a pohybem rukou naznačoval věčné krouženi substance. Odedávna toužil zmobiliz vat ty kroužící sily, jež v sobě skrývala, zkapalnět její tuhost, vytyčit cesty jejího všeprnnikáni, transFúzc a všccirkulace, jež byly vlastni její povaze. - Principium individuatíonis furda - říkal a vyjadřoval tím své bezmezné pohrdáni vůči tomuto hlavnímu lidskému principu- Pronášel to mimochodem, zatímco héhal podél drátů, s přivřenýma očima jemnými doteky zkoumal různá misia obvodu a odhaloval nepatrné rozdíly mezi potenciály. Dělal do drátů zářezy, skláněl se nad nimi a naslouchal, a už byl o deset kroku dál. aby stejnou činnost opakoval v jiném miste obvodu, /dálo se, jako by měl deset rukou a dvacet smyslů. Jeho rozptýlená pozornost pracovala na stu místech současné. Zádi i ý bud prostoru nemukl jeho podezření. Skloněn nad drátem, navrtával ho v jednom bode obvodu a najednou se prudkým pohybem vrhal za sebe na vyhlédnuté místo jako kočka a netrefil se, zahanben. - Promiňte - obracel se náhle na ohromeného diváka, který přihlížel jeho manipulacím - promiňte, jde mi právě u teti kousínek prostoru, který zabírá vaše osoba, nemohl byste se na okamžik odsunout? - A chvatně prováděl svá blesková měřeni, obratný a zručný jako kanárek, hbitě poskakující v záchvěvech svých účelných nervů. Kovy ponořené v roztocích kyselin, slané a k orodující v ré bolestné koupeli, začínaly ve tmě vodii proud. Probuzeny ze |W dřevěné zmrtvčlosti, monotónně notovaly, kovové zpívaly, jejich molekuly světélkovaly v neustálém soumraku těch pozdních smutečních dni. Neviditelné náboje vystupovaly k pólům, překračovaly 410 411 je a mizely vc viřicí temnotě. Sotva postřehnurelné svrbení, slepé hemžit i se proudy probíhaly prostorem zpolarizovaným do koncentrických: siločar, do kruhů a spirál magnetického pole. Hned tuP hned tam signalizovaly ze spáni přístroje, odpovídaly si opožděně, nepřesně, beznadějnými monosylabami - čárka, tečka - v přestávkách hluché letargie. Otec stal uprostřed těch putujících proudů s bolestným úsměvem, utřesen tou zajiká vou artikulaci, ti m nešťastným osudem, jednou provždy uzavřeným a bezvýchodným, který' z neosvobozených hlubin signalizoval monotónně zmrzačenými poloslabikami. Během svých výzkumů orec došel k ohromujícím závěrům. Prokázal například, žc elektricky zvonek, založený na principu tzv. Nccfnva kladivka, |i- ohvče|n:t mystifikace. Nemohlo byt ani rcu o tom, že hy člověk vnikal do laboratoře přírody, ale právě naopak, to příroda vtahovala člověka do svých machinaci, skrze jeho experimenty dosahovala svých vlastních cílů, které směřovaly neznámo kam. Můj otec se u oběda dotykal střenkou lžičky ponořené do polévky nehtu svého palce a v lampě to náhle začalo drkotat jako Neefův zvonek. Celá ta aparatura byla pouze zbytečnou záminkou, nepatřila k věci, Neefův zvonek byl pouze místem, do něhož SC sbíhaly jisté impulsy substance, které si hledaly SvOu Cestu skrze lidský důvtip, Příroda chtěla a jednala, clůvék byl oscilující Střelkou, člunkem tkalcuvskéhu stavu, vystřelujícím hned sem, hned tam podle její vůle. Člověk byl pouze jednou složkou, jednou Části Neefova kladívka, Kdosi prohodil slovo „mesmerismus" a otec se ho hbitě chytl, 412 Kruh jeho teorii se uzavřel, ualcvl svUj poslední článek Člověk byl podle réto teorie pouze přestupni stanici, chvilkovým průsečíkem mesmerických proudů, proplétajících se sem a tam v Lůně věčné hmoty. Všechny vynálezy, jimiž triumfoval, byly nástrahami. di» nichž ho vábila příroda, pastmi neznámého. Otcovy experimenty začaly nabývat charakteru majúc a kuuzelnicrvi, dostávaly příchuť žonglérské parodie. Nebudu mluvit o rozličných pokusech s holuby, které manipulací s hůlkou rozděloval na dva, na tři, na deset, aby je potom postupné S velkým úsilím vmanipnJovával nazpátek. Odkláněl klobouk a oni jeden za druhým třepotavč vylétali, vraceli se do reality v plném počtu, a jejich rozvlněná, pohyhlivá, vrkající hromádka zaplňovala stůl. Občas otec v neočekávané chvíli pokus přerušil, zůstal nerozhodné stát s očima přivřenýma a po chvíli drobnými krůčky odběhl do chodby, kde vsunul hlavu do větráku v komíne. Byla tam tma, hlucho od sazi a blažené jak v samém středu nicoty, teplé proudy putovaly nahoru a dolů- Otec přivřel oči a chvíli stál v té teplé, černé nicotě. Všichni jsme cítili. Že tento incident k cele věci nepatřil, odehrával se jaksi vně jejich kulis, a v duchu jsme vždycky všichni přimhouřili oko tiad tímto okrajovvm faktem, který náležel ke zcela jinému řádu věci. Můj otec měl ve svém repertoáru kusy skutečně deprimující, prostoupené hlubokým smutkem. Židle v naší jídelně měly vysoká, krásně vyřezávaná opěradla, byly to jakési girlandy z listí a květů v realistickém provedeni, ale stačilo, aby se jich otec dotkl, a opěradla náhle nabývala ncobyčc|ně vtipné fyziognomie, neurčiré pointy, začala se vlnit a významné pomrkávat a bylo to nevýslovně zahanbujÍCi, téměř nesnesitelné, dokud však co mrkání nezačalo nabývat zevla určité podoby, nepřemožitelně podmanivé, a někteří i přítomných začali vykřikovat: - Teta Vanda, jak je Bůh nade mnou, to je teta Vanda! - dámy začaly pištět, nchoť to bvla teta Vanda jako živá, ne, ona nás opravdu navštívila, už seděla a vedla ten svůj nekonečný monolog, během něhož nikoho nepustila ke slovu Otcovy zázraky samy sebe obracely vniveč, protože toto nebyl žádný přízrak, byla to skutečná teta Vanda v celé své obyčcpnns-ri a všednosti, a na nějak v zázrak nedovolovala ani pomyslet- Než přejdeme k dalším událostem té památné zimy, musíme se ještě v krátkosti zminit o jistém incidentu, o němž naše rodinná kronika diskrétně mlči. Co se stalo se strýcem EdvardemE]říjel k nám tenkrát na návštěvu, nic netuše, překypuje zdravím a podnikavosti, ženu a dcerku zanechal na venkově, kde obé toužebné očekávaly jeho návrat - přijel výborně naladěn, s úmyslem trochu se tady, daleku od rodiny, pobavit a rozptýlit. A co se stalo: Otcovi, pokusy tia něho zapůsobily oslnivým dojmem. Hned po jeho prvních představeních vstal, svlékl si plášť a dal se mu zcela k dispozicí. Bezvýhradné! To slovo pronesl se zavilým pohledem a potvrdil ho pevným stiskem ruky. Mňp otec pochopil. Ujistil se, zda strýc nemá tradiční připomínky k „principmm indivrduaiinms". Ukázalo se. že nemá žádné, vůbec žádné Strýc byl liberální a bez předsudků. Jeho jedinou touhou bylo sloužit vědě. Zpočátku mu oicc ješté ponechával jistou svobodu Dělal si přípravy k zásadnímu experimentu. Strýc Edvard využil své svobody k tomu. ahy se trochu porozhlédl po městě- Koupil si vduiipéd okázalé velikosti a nbjiždél na jeho ohromném kole náměstí a z výšky svého sedla nahlížel do oken v prvním poschodí. Když projížděl kolem našeho domu, elegantně smekal klobouk na pozdrav dámám, které staly v okně. Měl knírek nakroucený do spirály a malou špičatou bradku. Zakrátko se však přesvědčil, že velocipéd ho není schopen uvést do hlubších tajemství mechaniky, že tento geniální přístroj není s to poskytovat mu trvale metafyzické vzrušeni- A tel idy začaly pokusy, během nichž se ukázalo, jak bylo nezbytné, aby strýc neměl žádné předsudky vůči „principium individuationis" Strýc Edvard neměl nic proti tomu, aby se pn dobro vědy nechal Fyzicky zredukovat na holý princip Neefova kladívka, Bez žalu přistoupil na pustu pnou redukci viech svých vlastnosti za účelem obnaženi své nej hlubší podstaty, totožné, jak ciril odedávna, s právě uvedeným principem. Otec se uzavřel ve své pracovné a začal s postupným rozborem spletité osobnosti strýce Edvarda, s mučivou psychoanalýzou, rozvrženou na řadu dni a noci. Stůl v pracovně se začal zaplňovat rozloženými komplexy strýcova cpa. Zpočátku se ještě strýc, silné zredukovaný, účasnul s námi jídla, pokoušel se zapojovat do našich rozhovorů, jednou se ještě projel na velocipédu. Potom, když viděl, jak je stále rozloženější a rozloženější, toho nechal- Ohjevil se u něho jistý druh studu, charakteristický pro stadium, v němž se nacházel. Vyhýbal se lidem. Otec se zatím stále vice přibližoval k cíli svého snaženi. Zredukoval strýce na nezbytné minimum, jedno po druhém odstranil všechno nepodstatné. Umístil ho do výklenku vysoko ve zdi schodište a jeho elementy uspořádal podle principu 414 415 Leclanchcova svazku. Zeď byla v těch místech zplesnivélá a houba tam rozprostírala svou belavou pleteninu, Otec bez zábran čerpal z celého kapitálu strýcova entuziasmu, roztáhl jeho útek po celé délce chodby a levého krutla domu. Posunoval se na štaflích podél steny tmavé chodby a zatloukal do ni hřebičky po celé dráze strýcova přítomného života Za těch kouřových žlutavých odpoledni byla téměř úplná tma. Otec si vypomáhal zapálenou svičkou a zblízka osvětloval ztrouchnivělou zeď piď po pídi. Podle některých verzi prý nakonec strýc Edvard, jenž se až dosud tak hrdinné ovládal, proicvil jistou netrpělivost, Říká se dokonce, že došlo k prudkému, třebaže opožděnému výbuchu, který jen tak tak že nezmařil téměř už dokončené dílo- Ale instalace byla už hotová a strýc Edvard, jenž byl po celý svůj život vzorným manželem, otcem a obchodníkem, se i v této své poslední roli nakonec podřídil vyšsi nutnosti. Strýc fungoval znamenité- Nestalo se, že by vypověděl poslušnost. Když vyšel ze své propleteně komplikovanosti, v niž se předtím tolikrát ztrácel a zamotával, nalezl konečně čistotu jednolitého a přímočarého principu, |emuž měl Od této chvíle bezvýhradně podléhat. Výměnou za svou obtížné raznamenateinou různorodost ziskal nyní jednoduchou ti neproblematickou nesmrtelnost. Byl šťastný? Na to je zbytečné se ptát. Ta Otázka má smysl pouze tehdy, jde-li o bvtosri, v nichž je obsaženo bohatství alternativ a možnosti, diky čemuž se aktuální realita může stavět do protikladu vůči zpola reálným možnostem a může se v nich odráža. Ale strýc F.dvard neměl žádné alternativy, protiklad šťasmv - nešťastný pro něho neexistoval, protože on byl až k neizazši mezi totožný sám se sebou. Nemohli jsme nepociťovat jisté uznáni, když jsme viděli, jak přesné a bezchybné Funguje- Dokonce ani jeho zena, teta Tereza, když s-ei néiakou dobu přišla v manželových stopách, se nemohla udržet, aby každou chvíli nezmáčkla knoflík, který i i umožňoval slyšci ten zvučný, křiklavý hlas, v němž rozeznávala dávný rémbr manželova hlasu, když se rozčiloval. Co se týká dcerky Edy, mohli hychom říci. že ji otcova kariéra nadchla. Později jsem se sice právě ;;i >tal předmětem jistého druhu odplaty, již se pomstila za čin mého otce, ale to už je jiná historie. ii Dny míjely, odpoledne se ptodlužovala. Nevěděli jsme. jak s nimi naložit. Nadbytek času, ještě syrového, ještě planého a nevyužitelného, prodlužoval večery prázdnvm stmíváním. Když Adéla umyla nádobí a uklidila kuchyň, bezradné stála na pavlači a bezmyšlenkovitě hleděla do hledě růžovějících večerních dálek. Její krásné oči, jindy tak výmluvné, se v tupém zamyšlení obracely v sloup - vypouklé, velké a lesknoucí se. Její pleť, ke konci zimy matná a nasedla od kuchyňských výparů, se nyni pod vlivem larní gravitace měsíce, narůstajícího od čtvrti do čtvrti, omlazovala a nabývala mléčných odlesků, opálových odstínů a emailových pablesků. Triumfovala teď tiad přiručimi, kreři pod jejími temnými pohledy ztráceli sebciistoru, vypadávali z role blazeovaných návštěvníků hospod 4 1 h 417 a nevěstinců; vzrušeni jejím novým půvabem hledali jinou pudu pro sblíženi a byli ochotni činit ústupky pro dobro nového uspořádáni vztahů a hotovi uznat pozitivní fakta. Otcovy experimenty navzdory všemu očekáváni nezpůsobily fiTťvr.ir .. normálnim živote. Naočkování mesmerísmu do těla novodobé ŕyzi k v nebylo příliš plodné, Ne snad proto, že by v Otcových objevech nebylo ani zrnko pravdy. Ale o úspěchu ideje nero/hoduje její pravdivost Nás metafyzický hlad má své meze a velmi rychle bývá nasycen, Otec stál pravé na prahu nových převratných odhaleni, kdy i se do našich řad, do řad jeho vyznavačů a následovníků, začala vkrádat nechuť a ochablost Stále častejší byly projevy netrpělivosti, které přerůstaly v otevřené protesty, Naše povaha se bouřila proti porušováni a uvolňováni základních zákonů, měli jsme po krk zázraků, toužili jsme vrátit se ke staré, důvěryhodné a solidní próze odvěkého řádu věci. A otec to pochopil. Pochopil, že zasel příliš daleko, a zabrzdil let svých myšlenek. Kroužek clcganmich adeptek a adeptů s na kroucenými kniry se každým dnem zmenšoval. Otec, který chiél ze všeho se cti vycouvat, zamýšlel právě ohlásit své poslední, závěrečné vystoupeni, když tu náhle nová událost obrátila všeobecnou pozornost zcela neočekávaným směrem. Když se jednoho dne můj bratr vrátil ze školy, přinesl nepravděpodobnou, a presto pravdivou zprávu o brzkém konci světa Poručili jsme mu. aby ji zopakoval, mysleli jsme, Že jsme se přeslechli. Ale ne. Pravé tak zněla ta nevěrohodná, ta - ač SC to vzalo z kterékoliv stránky - nepochopitelná zpráva, Ano, právě takový, jaký byl, nehotový a neukončený, v náhodném bodě času a prostoru, bci uzavření ůčru a aniž dosáhl nějakého cile. jaksi v polovině věty, bez tečky, bez vykřičníku, bez soudu a bez božího hněvu - uprostřed nejprátelštějsich vztahů, loajálně, podle oboustranné dohody a oboustranně uznávaných zásad - měl svět natáhnout brka, prosté a neodvolatelně. Ne, nemělo to být eschatologické, proroky odedávna předpovídané tragické finále, poslední jednáni božské komedie. Ne, byl to spíše cykliscicko-cirkusový, hopla-cskamotér-ský, velkolepé hnkuspokusuvý a poučně esperimentální konec světa - provázený ovacemi všech duchů pokroku. Nebylo téměř nikoho, komu by hned nekápl do nocy. Vydesení a protestující hyli okamžité umlčeni, Proč nechápali, že toto je prostě neslýchaná šunce, konec světa na výši doby, nej pokrokovější, volnomyšlenkářský, prostě slavný konec světa, který dělá čest Nejvyiši Moudrosti? Zaníceně se přesvědčovalo, na lístcích vytržených z notesu se kreslilo ad oculos, nevyvratitelně se dokazovalo, oponenti a skeptikové byli rozdrceni. V ilustrovaných časopisech se objevily celostránkové rytiny, anticipované obrazy katastrofy, efektně na inscenované. Bylo na nich vidět zalidněná města zachvácena noční panikou, pod nebem blýskajicim světelnými znameními a jevy. Bylo vidět ohromující činnost vzdáleného bolidu, jehož parabolický vrchol, směřující neustále k zeměkouli, setrvával na obloze v nehybném latu a přibližoval se rychlosti tolika a ml j k a mil za vieřnui Jak v cirkusové manéži vzlétaly klobouky a buřinky, vlasy vstávaly na hlavách, deštníky se samy od sebe rozevíraly a pod ulétajicimi parukami se obnažovaly lysiny - pod černým a ohromným nebem, jež probleskovalo současným alarmem všech hvězd. 5 i c 4 19 Do našeho života se vlilo cosi vznešeného, jakýsi entuziasmus a nadšeni, jakási vážnost a slavnostnost vstoupila do našich pohybů a ro/sipla oase hrudi kosmickým dechem. Zeměkoule každou not vfelň slavnostním ruchem, solidárni extázi tisíců. Noci byly černé a ohromné- Kolem Země houstly v nespočetných rojich hvězdné mlhoviny. Ty roje, obsypané prachem meteorů, byly rozmanité rozmístěny v černých planetárních prostorech, od propasti k propasti. Utápěli jsme se v těch nekonečr ých prostorech a téměř jsme ztráceli Zemi pod nohama, byli jsme de -orientováni, popletli jsme si všechny směry, viseli jsme jak protit oáci hlavou dolů nad odvráceným zenitem a putovali |smc po hvť dných shlucích, ukazujíce si našli' néným prstem přes celé světelné roky od hvězdy k hvězdě. Tak jsme putovali oblohou v protáhlé neuspořádané rojnici, rozběhnuti do všech stran po nekonečných stupních noci - emigranti z opuštěné zeměkoule, pustošící nesmírné množství hvězd. Poslední bariéry padly a cyklisté vjeli do černého hvězdného prostoru a vzepjati na zadních kolech svých velocipédů, pokračovali v nehybném letu planetární prázdnotou, jež se otevírala Btálc novými a novými souhvězdí mi. Jak tak letěli po té slepé koleji, vytyčovali cesty a mezníky bezesné kosmografie. ale v podstatě vln srně setrvávali v plane-MnU Il-I ;-|ľJ.i: . Č ľ mi ;lko S.-/l. j.lkll k:Mv, vMllí.l lllilMI lio 11,1 od kamen, do ié poslední mety a cíle všech těch slcpvch letů. Po krátkém rozháraném dni. zpola prospaném, se otevírala noc jako ohromná rojná vlast- Davy se vylévaly do ulic, obsypávaly náměstí, hlava na hlavě, iako kdyby se otevřely bečky kaviáru, jenž se valil jako potoky lesklých broků, plynul jako řeky pod noci černou jak smůla a hučící hvězdami. Schody se prolamovaly pod nhou tisíců, ve všech oknech se objevovaly zoufalé Figurky, lídé--zápalky na pohyblivých dřívkách prekračovali v náměsičném opojeni parapety, vytvářeli živé řetězce jako mravenci, pohyblivá na-kopeni a - leden na ramenou druhého - sloupy splývající z oken na plochy náměstí, ozářené jasem smolných beček. Odpusťte mi, prosím, jestli při popisu těchto scén plných nahromaděni a vřavy upadám do nadsázky, mimovolně si bera za vzor ■íště staré rytiny z velké knihy neštěstí a karastroF lidského rodu. Vždyř směřuji k jedinému praobrazu a tato megalomanická nadsázka, ohromný patos těchto scén dokazuje, že jsme zde vyrazili dno odvěkého sudu vzpomínek, jakéhosi prasudu mýtů a vnikli isme do předhdské noci, plné huhlajících živlu a klokotající anamnézy, a nemůžeme už tu rozpoutanou záplavu zadržet Ach, ty ryhné a rojné noci, zarybnéné hvězdami a lesknoucí se šupinami, ach, ta hejna tlamiček neúnavné lokajících drobnými doušky, hladovými hlty všechny ty ruzvodiiéné, nevypité potoky těch černých, hustých noci! Do jakých Fatálních vrší, do jakých žalostných nevodů táhla ta temná pokolení tisíckrát rozmnožená? O nebesa těch dni, celá ve světelných znameních a meteorech, poškrtaná výpočty astronomů, risickrát okopírovaná, ocifrovana, označená algebraickými vodoznaky. S tvářemi zhlankytnelými slávou těch noci jsme putovali po nebesích pulsujících výbuchy vzdálených slunci v siderickém oslněni - my, lidské zástupy, plynoucí širokým proudem po mélčinách mléčné dráhy, rozlité po celé ohloze, lidský potok, nad nimž se vznášeli cyklisté na svých 421 pavoucích aparátech. Ó hvězdná aréno noci, pokreslená až k nej-zazšim hranicím evolucemi, spirálami, arkány a kličkami těch elastických jízd, ó cykloidy a epicykloidy, v zápalu jízdy popravo-vane v nebeských zákoutích, ztrácející drátěné špice a lhostejné se lesknoucí obruče a dojíždějící holé. už pouze na čisté cyklistické ideji, k zářivému cíli! Od oněch dní se datuje vznik nové konstelace, dk> Zverokruhu bylo navždy přijatu třinácté souhvězdí, jež od ré doby záři fia obloze našich noci: Cyklista. Byty, pozotvirartě za úftěch noci skrz naskrz, zely prázdnotou ve světle ptudec blikajících lamp. Okenní záclony, tozhozené daleko do noci, se vlnily a řady pokojů stály v ustavičném všeobj i majícím průvanu, který je prnvrrá-\'al neustávajicim, prudkým alarmem- To strýc Edvard alarmoval-Ano, konečné ztratil trpělivost, zpřetrhal všechna pouta, podupal kategorický imperativ, potušil předpisy své vysoké morálky A zvonil na poplach- Chvatné jsme ho zastrkovali nazpět pomoci dlouhé tyče, hadry na nádobí jsme se snažili zastavit ten prudký výbuch. Ale Strýc i takto ucpaný divoce rámusil, drnčel celý bez sebe, neovládal Se, už mu bylo všechno jedno, a s dm drnčením z něho unikal život, před našima očima se zaléval krvi. nemilosrdně, v osudném vzplanuti. Cas od času kdosi na chvilku vcházel do prázdných místností provrtávaných tím prudkým poplachem, mezi lampami, jež hořely vysokým plamenem, po špičkách přeběhl pár kroků od prahu a váhavě se zastavoval jako by něco hledal. Zrcadla ho hezc slova pojimala do svých průzračných hloubek a mlčky se o něho mezi sebou dělila. Strýc Edvard rámusil z plna hrdla skrze všechny ty světlé, prázdné místnosti, a i sám hvězdný dcvcrtČT, jehož ližilo špatné svědomí, jako by sem přišel spátli." zločin, pokradmu prchal z bytu, ohlušen tím rámusem, a mířil kr dveřím, provázen citlivými zrcadly, která ho propouštěla svým blyštivým špalírem, ZAtímco do jejich hlubin se různými smérv pn špičkách rozbíhal houf poplašených dvojníků s prsty na ústech. Nad námi se znovu tOZViralo nebe SC svými nesmi rnými prostu rit mi, posetými hvězdným prachem- Na nebi SC noc co noc ui ve večerních hodinách objevoval fatální bolid, šikmo nakloněný, zavěšený u vrcholu své paraboly, nehybně nasměrovaný k Zemi. nezvyš ledně polykající tolik a tolik mil za vteřino- Všechny pohledy s^- u h racci y k němu, zatimco on, kovově Lesklý, oblého tvaru, ve svém vypouklém jádru o něco zářivější, odváděl s matematickou přesnosti svou denní dávku. Jak těžké bylo uvěřit, že tento malý červíček, nevinně zářiči uprostřed nespočetných hvězdných rojů, je ohnivým prstem Baltazarovým, jenž zapisuje na tabuli nebe zkázu naši zeměkoule, Ale každé dítě umělo zpaměti ten osudný vzorec, označený symbolem mnohonásobného intcpráLu, z něhož po určeni hranic vyplývala naše nevyhnutelná záhuba. Co nás ještě mohlo zachránit? Zatímco luza se rozbíhala po veliké noci a ztrácela se mezi záři hvězd a kosmických úkazů. Otec potají sedával doma. On jediný znal tajné východisko z této pasti, znal zákulisí kosmologie a v duchu se smál- Zatímco strýc Edvard zoufale alarmoval, ucpaný hadry, OtCC potichu strkal hlavu do komína od kamen. Bylo tam ticho a tma jako v pytli- Byl to poklidný přistav prosycený teplým vzduchem a sazemi. Otec sc pohodlné usadil a blaženě přivřel oči- 4 11 411 A do tohoto černého skafandru domu, vynořujícího sc nad střechou do hvézdnaré noci, padal téměř neznatelný hvězdný paprsek a lomené, jako ve sklech dalekohledu, klíčil skrze světlo v ohnisku, poěinajc zárodkem v temné retorrě komína. Otec opatrně otáčel šroubem mikrometru a do zorného pole dalekohledu se zvolna vysunovalo to fatální těleso, jasné jako mésK, přes čočku viděné jako na dlani, plastické, zářiči svým vápenným reliéfem v mlčící černi planetární prázdnoty. Bylo trochu krtičnaté, zbrázděné neštovicemi - rodný bratr Měsíce, ztracený dvojník, vracející se po tisícileté pouti k mateřské zeměkouli- Můj otec si ho zblízka posunoval před vytřeštěným okem jako bochník švýcarského sýra, husté dírkovaný, světle žlutý, ostře osvětlený, pukrytý bílou vyrážkou malomocenství. S rukou na šroubu mikrometru, s okem i iskrivé oslněným světlem okuláru sunul utec chladný pohled po jeho vápe iiiitém jiJúhu a \ulěl na jeho povrchu spletitý nárys choroby, jež sžírala jeho vnitřek, klikaté chodbičky červotoče - tiskaře, pod rývajici sýrovitý ěervivý povrch. Otec sc Otřásl, zpozoroval svůj omyl, nebyl to Švýcarský sýr, byl to zcela zřejmě lidský mozek, anatomický preparát mozku s celou jeho složitou stavbou, Otec jasné viděl hranice mezi plochami, záhyby šedé hmoty. Když silnéii napnul /rak. rozeznával dokonce téměř neznatelná písmena nápisu, jež se v různých směrech rozbíhaly po spletité mapě polokoule. V\ p,KÍ;i|n t .t. lako by ten mozek byl o mámen chloroformem, jako by tvrdě spal a ze spanki. st Nazeně usmíval. Když otec přišel na kloub tomu úsměvu, spatřil skrze propletenou kresbu na povrchu podstatu celého jevu a v duchu se usmál. Co všechno n^im nevyjeví 47.4 vlastni důvěryhodný komín, temný jako sud prachu. Skrze závity šedé hmoty, skrze drobnou granulaci krápníků rozeznal otec jasně prosvitající obrysy embrya v charaktcrisiicky skrčené pozici, s pěstičkami u tváře, jež spalo hlavou dolů svůj blažený sen v jasné vodě amnionu. V lé pozici ho otec zanechal. S úlevou vstal a zavřel dvířka větráku. A dál už nic. Jak to, a co je s tím koncem světa, kde je velkolepé finále po tak skvěle tOzvinuté introdukci? Sklopeni oči a úsměv. Vkradla se snad do výpektú né|aká ehyba, malý omyl do sčítáni, tiskařský šotek do přepisováni čísel? Nic takového. Výpočty byly přesné, do číselných sloupců sc nevloudila ani jedna chybička. Co se tedy stalo? Poslouchejte prosím. Bolid pádil zc všech sil, hnal se tryskem jako ambiciózní oř, aby včas dosáhl svého cíle. Móda sezóny běžela vyrovnaně s nim. Nějakou dobu Jetel bolid v čele epochy, již vtiskoval svou podobu i jméno. Potom se úba zdatné póly srovnaly a klusaly vysilené v jedné rovině, naše srdce tloukla solidárne současné s nimi, Potom sc vsak móda zvolna vysunula 0 delku nosu dopředu a předběhla neúnavný bolid. Tento milimetr rozhodl o jeho osudu. Rozhodl o něm s konečnou platnosti - kometa byla předstižena. Naše srdce už vyrovnala krok s módou a slavný bolid nechala za zády, lhostejně jsme sc d i val i, jak se zmenšoval a bledl, až nakonec zůstal rezignované stát na obzoru, nakloněn na bok, a zbytečné vytáčel poslední zatáčku své zakřivené dráhy, vzdálený, modravý, už navždy neškodný, Sila jeho aktuálnusti se vyčerpala, o poraženého se už nikdo nezajímal. Ponechán sám sobě, potichu uvadal uprostřed všeobecné Ihostcj-nosti- 425 Sc svěšenou hlavou jsme se vraceli ke svým všedním povinnostem, bohatsi o jedno rozčarováni Chvatně isme smotávali kosmické perspektivy, život se vracel do vyjetých koleji, V těch dnech jsme neustale spali, ve dne v noci, dospávali jsme ztracený čas Leželi jsme jeden vedle druhého v temných bytech, přemoženi spánkem, unášeni vlastním dechem po slepé koleji bezhvézdných snů, Tak jsme plynuli a vlnili se - pisklavá břicha, kobzy a dudy, probíjeli jsme se svvm zpévavým chrápánim všemi cestami ted už uzavřených a bezhvézdných noci. Strýc Edvard umlkl navěky. Ve vzduchu ještě visela o7véna (cho alarmujícího zoufalství, ale on sám už nežil- Život z ného vyprchal tím drnčíc i m záchvatem, obvod se otevřel a on sám bez překážek vystupoval na stále vyšši a vyšši stupné nesmrtelnosti, Jediný otec bděl v temném bytě a potichu se ploužil po pokojích plných zpévavého chrápáni. Občas otvíral větrák od komina a s úsměvem nahlížel do jeho temného nitra, kde spal světelným spánkem s věcným úsměvem Homunku-lus, uzavřený ve skleněné ampulce, oblitý plnosti světla jako neonem. Už o něm bylo jednou provždy rozhodnuto, byl přeškrtnut, odložen ad acta - stal se archivní položkou ve velké registratuře nebe. vlast Po mnoha komplikacích a změnách osudu, které nemám v úmyslu zde popisovat, jsem sc konečně ocitl za hranicemi, v zemi, o niž jsem roužehné snil v dohé mého mládí. Mé dávné sny se naplnily příliš pozdě a za okolnosti zcela odlišných od těch, jež jsem si vysnil. Přišel jsem do té země ne jako vítěz, ale jako životni ztroskotanec. Ten kraj, jenž jsem si přestavoval jako scenérii mych triumfů, senyni Stal terénem ubohých, neslavných malých pádů, v nichž jsem jednu po druhé ztrácel své vysoké pyšné aspirace. Bojoval jsem už pouze o holý život a chránil jsem, seč isem mohl, svou ubohou skořápku před rozhitim a celý ztrápený, hnán vrtkavým osudem hned sem a hned tam, jsem nakonec dorazil do onoho středně velkého provinciálního města, v němž podle mých mladických snů měla stát moje vila, útočiště starého slavného mistra před povykem světa. Ani jsem nevěnoval pozornost ironii osudu, skryté v běhu udalosti, a zamýšlel jsem nějaký čas se tam zdržet, někile >c přikrčit, přezimovat, možná, snad, než události dostanou nový spád Bylo mi úplné icdno, kam mé nsud zavane. Půvab kraje pro mě nenávrat- ■12 i, 42 7 nŕ uhasl, by] jsem ztýraný a zbědovaný a toužil jsem už jedině po klidu. Stalo sc však něco jiného. Došel i sem na své cestě patrně k nějakému bodu zvratu, k c zvláštnímu /a krůtu v mém Osudu, moje existence se začala neobyčejné stabiliíOvat. Měl jsem potit, jako bych vstoupil do nějakého příznivého proudu. Kamkoliv jsem sc obrátil, lidé,hned nechávali stát svou prácí, jako by na mé čekali, a v jejich očích jsem viděl ten mimovolný záblesk pozornosti, to okamžité rozhodnuti, ochotu mi posloužit, diktované jakoby nějakou vyšší instanci. Byl to samozřejmě klam vyvolaný rim náležitým sběhem všech okolnosti, tím, jak zručné prsty náhody, jež mne Iakoby v náměsíčném transu vedla od jedné události ke druhé, obratně Spojovaly články mého osudu. Neměl jsem ani čas sc tomu divit, ten příznivý obrat v mém osudu byl od začátku provázen jakýmsi smířeným Fa ta J ismem, jakousi hlazenou trpnosti a důvěřivosti, jež mi kázaly podřídit sc bez odporu gravitaci události. Pociťoval jsem to maně jako zadostiučiněni mým dlouho neukojeným potřebám, jako hluboké nasyceni věčného hladu zavrhovaného a zneuznaného umělce - zde byly konečně náležité oceněny mé schopnosii. % kavárenského hráče, který bral zavděk jakoukoliv prací, jsem Sé^ rychle vyšvihl na místo prvního houslisty v městské opeře, otevřely se mi dveře do exkluzivních kruhů milovníků uměni, jakoby na základě dávno nabytého práva jsem vstoupil do ilejlepsi společnosti, já, který jsem až dosud přebýval v polnsvété deklasovaných existenci, černých pasažérů, v podpalubí lodi společnosti Aspirace, jež jako vzbouřené a potlačené nároky vedly v hlubinách mé duse podzemní, trýznivý život, sc rychle legalizova- ly, samy od sebe vstupovaly do života. Znamení uzurpace a uražené hrdosti zmizelo z mého čela, Shrnuji to všechno ve zkrácené formě, jaksi z hlediska hlavni linie mého osudu, anii bych sc pouštěl do podrobností te [ukIiviu kariéry, neboť všechny tyto události patři vlastně do prehistorie příhod, o nichž budu vyprávět. Ne, moje štěstí nemělo nic společného s výstřednosti či nevázanosti, jak by se snad mohlo zdát Prostoupil mne pouze pocit hlubokého klidu a jistoty, což bylo znamením, podle něhož jsem - já, zkušený znalec fyziognomie osudu, kterého život naučil citlivě rozeznávat všechny záchvěvy jeho tváře - s hlubokou úlevou poznal, že tentokrát přede mnou neskrývá žádné nekalé úmysly. Kvalita mého štěstí byla trvalého a solidního druhu. Celá moje tulácka a bezdomovská minulost, podzemní bída mé předchozí existence se ode mne odtrhla a letěla dozadu jako kus krajiny, šikmo nakloněné v paprscích zapadajícího slunce, jež se ještě jednou vynořila nad pozdní obzory, zarimco vlak, krerý mne unášel, projížděl poslední zatáčkou a vezl mne střemhlav do noci. s hrudi plnou budoucnosti, pcž mu bila do tváře, hutné opojné budoucnost i. trochu za mžené dýmem. Zde je na místě, abych se zmínil o ncjdůlcžitéjšim faktu, jenž uzavřel a korunoval to příznivé a šťastné období n Blišce. kterou jsem v té dobé potkal na své cestě a kterou jsem si po krátkém opojném zasnoubeni vzal za ženu Učet mého štěstí je plný a uzavřený. Moje postaveni v opeře je neotřesitelné. Dirigent filharmonického orchestru, pan Pcllcprini, Si mne váži a ve všech rozhodujících otázkách se mne ptá na moje 42» 42* míněni. Je to stařeček před penzi a mezi nim, správním výborem opery a hudbymilovnou společnosti mesta byla uzavřena tichá dohoda, že po jeho odchodu přejde dirigentská taktovka bez jakýchkoliv cavyků do mých rukou, Už jsem ji nejednou držel, buď když jsem dirigoval koncerty Filharmonie, pořádané každý měsíc, neho v opere, když jsem zastupoval nemocného mistra, nebo když ten dobrý stařeček cítil, že by nezvládl novou moderní partituro, jejiž duch mu byl cizí. Opera patři k nejlépe zajištěným v zemi. Moje gáže plné postačuje k životu v atmosféře blahobytu, jemuž nechybí pozlátko jistého přepychu. Nékolik pokojů, v nichž bydlíme, zařídila podle svého vkusu Eliška, neboť co se mne týká, nemám v tomto sméru absolutné žádná přáni a nevyvíjím ani žádnou iniciativu. Zato Eliška má velmi rozhodné, i když stále se ménici požadavky, které uskutečňuje s energii, již by bylo hodno využit k něčemu lepšímu. Stále má nějaká jednáni s dodavateli, neúnavné bojuje o kvalitu ii ceny zboží a dosahuje na tomto poli úspěchů, na něž je nemálo pyšná- Já na toto její úsilí hledim s něžnou shovívavosti, ale i s jistými obavami, jako na dítě, které si lehkomyslné hraje na kraji propasti, Jak je naivní se domnivar, že v boji o tisíce drohoosii našeho života si utváříme náš osudí Já, který jsem tak šťastně zakotvil v této poklidné zátoce - chtěl bych už jenom uspat jeho bdělost, nechodit mu na oči, nenápadné přilnout k mému štěstí a stát se ncviditelovm. Město, v němž mi osud dovolil nalézt tak klidný a blažený přístav, proslulo diky starobylé, ctihodné katedrále, postavené na vyvýšené plošině, trochu osamocené na pokraji domů. Zde město náhle konči, obklopeno strmými hradbami a příkopy, v nichž rostou moruše a vlašské ořechy, a otevírá se tu pohled do dalekého kraje. Je to poslední, zanikající vyvýšenina horského křídového masivu, jenž drža stráž nad rozlehlou a projasnénou krajinou provincie, otevřenou po celé šíři teplým větrům ze západu- Město vystavené tomuto lahodnému přílivu se uzavřelo do sladkého ä tichého klimatu, jenž jako by tvořil vlastní miniaturní meteorologický oběh v rámci většího, všeobecného. Po celý rok tu vanou sotva citelné, lahodné vzdušné proudy, které na podzim přecházejí v jediný neustávající medový tok, v jakýsi druh jasného vzdušného GolFského proudu, ve všeobecné monotónní váni, sladké až k zapomnění, až k blaženému zániku- Kaicdtála po staletí cizelovaná v dtahocennem přitmi svých vitráži, bez konce přibývajících, složených z cennosti jež byly nashromážděny mnoha pokoleními a vštěpovány na jiné cennosti, přitahuje nyní zástupy turistů z celého světa. V kterémkoliv ročním obdohi je můžeme vidět, jak s bedekry v rukou pohihaji po našich ulicích- Především oni bydli v naších hotelích, prohledávají naše obchody a starožitnictví v honbě za raritami a zaplňují naše zábavní podniky, Přinášejí s sebou z dalekého světa vůni moře, někdy vjlct velkých plánů, široký rozmach obchodních' zá|mů. Stává m\ Že jím učaruje klima, katedrála i životni icmpn našeho města a oni se tu usidluji na delší dobu. aklimatizuji se a zůstávají tu nastálo. Jiní si odsud, když odjíždějí, odvážejí s sebou ženy, půvabné dcery našich kupců, továrníků a majitelů restauraci. Diky těmto svazkům 4.í0 bývá do našich podniků často investován cizí kapitál, který posiluje náš průmysi. Hospodářský- život města ostatně už po leča probihá bez otřesů a krizi. Vysoce rozvinutý cukrovarnický průmysl živi ze své sladké tepny rři čtvrtiny obyvatel, Kromě toho je ve městě proslulá porcelánka se starou tradici, Vyrábi na cspnrt a kromé toho každv Angličan, který se vraci do vlasti, považuje za véecti objednat si jeden ze servisu s tolika a tolika kousky porcelánu barvy slonové knsti s obrázky katedrály a města v provedeni žákyň naši umelecké školy. Naše město je ostatně jako mnohá jiná v tomto kľaji bohatě ,i dobře obhospodařováno - zčásti se pečlivě stará o obchodní a jiné záležitosti, zčásti si libuje v komfortu a měšťanském blahobytu, zčásti je také ambiciózni a snobské Dámy si na svých toalc-tách dovoluji téměř velkoměstský luxus, pánové napodobuji životni styl hlavního města a za pomoci několika kabaretu a klubu tu s velkým úsilím udržuji jakési sltf bé zdáni rtočniho života. Kvete hra v karty. Holduji ji dokonce i dámy a není téměř večera, abychom i my nekončili den v některém z elegantních domu našich přátel u hry, která se nejednou protáhne pozdě do noci- I v této věci iniciativa připadá Elišce, která přede mnou SVOU náruživOšt ospravedlňuje starosti o naši společenskou prestiž, jež vyžaduje, abychom častěji pobývali ve světě, abychom nevypadli z oběhu, ale v podstatě i ona podléhá kouzlu toho nesmyslného a lehce vzrušujícího mrháni časem. Často ji pozoruji, jak se vzrušena hrou, s ruměnci na tvářích a lesknoucíma se očima, celou duši účastní proměnlivých peripetii hazardu. Lampa rozlévá zpod stínítka měkké světlo na stůl, kolem něhož skupinka lidi, hluboce zaujatých vějířem karet, jež drží v rukou, pořádá imaginární honičku po šalebných stopách štěstěny. Jako bych ji viděl, tu prízračnou postavu, vyvolanou napětím seance, jak se rémér hmatatelně zjevuje za zády toho či onoho z hráčů, Je ticho, padají polohlasná slova, odrážející proměnlivé a klikaté stezky štěstí. Co se mě týká, já čekám na chvíli, kdy tichv. nadšený trans zatemni všem rozum, kdy všichni ztratí pamčr a znehybni, katalepticky nachýleni jako nad kroužícím stolkem, abych se nepozorované vytratil z toho začarovaného kruhu a uchýlil se do samoty mých myšlenek. Občas, když vypadnu ze hry, mohu opustit stůl. aniž bych vzbudil jakoukoliv pozornost, a potichu přejit do vedlejšího pokoje Tady je trna. jen pouliční lucerna sem z dálky posila své světlo. S hlavou opřenou o okenní tabuli pak dlouhou chvíli stojím a přemýšlím . . . Nad podziméjici houštinou parku se noc nevýrazně rozjasňuje načervenalým úsvitem. Ve zpustošené spleti stromů se s nepřítomným krákáním bud i poplašené vrány zmýlené příznaky toho Falešného svítáni, s velkým povykem houfně vzlétají a je|ich naříkající, kroužící chumel naplňuje hlukem a vlněním zarudlou temnotu, prosycenou hořkou vůni čaje a poletujícího listí. Pozvolna se ten po celém nebi roztřepotaný galimaryáš krouženi a letů uklidňuje a usazuje, zvolna klesá a obsazuje prořidlou houštinu stromů - jak neklidná, provizorní hromada, plná nepokoje umlkajících rozhovorů a nařikavých otázek, a pomalinku se ztišuje, usedá už nadobro a siednocuje se s tichem šclestivého uvadání, A znovu se vrací 423 hluboká a pozdní not. Hodiny míjej i S horkým čelem přitisknutým na sklo cítím a vím: nic zlého se mi už nemůže přihodit, nalezl jsem přistav a klid. Teď nadejde dlouhá rada let ztéžklých štěstím a sy-iui., nekončící proud dobtých a blažených časů. Po několika posledních plytkých a sladkých vzdeších sc moje hruď až po okraj naplňuje štěstím, Přestávám dýchat. Vím: tak jako celý život - tak mne jednou do své otevřené náruče přijme smrt, výživná a sytá. tíudu ležet absolutné nasycený uprostřed zeleně na zdejším pěkném, udržovaném hřbitove. Moje žena - jak ji bude slušet vdovský závoji - mi za zdejších lichých jasných dopoledni bude přinášet kvétiny. Ze dna té plnosti bez hranic povstává jakási těžká, hluboká hudba, smuteční, slavnostní, dunivé takty majestátní předehry. Cítím mocné údery rytmu, vyrůstající z hloubky. Se zdviženým ohočim hledím do dáli a cítím, jak mi vstávají vlasy na hlavě. Trnu niin: .S.i \'t,čn-.i^ri UJI Ctodn---iif Ed.k---3*7 Penzista---156 Samota---l^ů Posfcdni otcův útek---3~>9 i i: '. i.'.' EMTV {I. .M Podám---i&9 Republika hikú---J9ů Kometa----405 Vlaši---427 Otakar Btorrns: Literatura inko regenerace mýru