RUNO SCHUIZ PŘELOŽILI OTAKAR HARTOS, ERICH SOJKA, VLASTA DVOŘÁČKOVÁ, IVETA MIKEŠOVÁ nioBoiř' it riíctir HRMO 4 (? Tra ml it ion ©Otakar Bartgíř Erich Sojka, Vlnu DvoUtkoví, \vcti Mikflovi, 1¥Í8 K |> 11 ojf v c © Olilar fiartpř, 1988 SRPEN 1 V červenci nduždčl můj otec do lázni a nechával mé s matkou a starším bratřeni napospas omamným let nim dnům,, vyběleným žárem. Oblouzení světlem, listovali isme v te velké krize prázdnin, jejíž všechny stránky planuly jasem a na dně měly dužinu zlatých hrášek,, sladkých k omdlení. Adéla se za prozářených jiter vracela jako Pnmona z výhně rozplailulěhu dne a vysypávala i košíku barevnou nádheru slunce -lesklé tresne, plné vody půd průhlednou slupičkou, tajemné černé višně, jejichž vůně předstihovala ta. co splňovala chut, i meruňky, jejichž zlatá dužina obsahovala podstatu dlouhých odpoledni; a vedle K čisté poezie ovocných plodů vytahovala pláty masa s klaviaturou telecich žeber, nalité silou a výzivnosti, chaluhy zeleniny podobné zabitým hlavonozcům. a medúzám - suroviny oběda s chuti ještě nczformovariou a jalovou, vegetativní a telurické ingredience oběda s divokou polili vůni. Temným bytem v prvním poschodí domu na náměstí každý den *kť> naskrz procházelo celé veliké léto: ticho chvějících se vzdušných sloji, Čtverce jasu, snící na podlaze svůj horoucí Sin, melodie k "li vrátku, vydolovaná z nejhlubsi zlaté žíly dne, a dvft tři takty rcľrčnij hraného kdesi na piane, znova a znova umdlévající vc tlunci na bílých chodnících a zttacené ve výhni hlubokého dne. Po úklidu spouštěla Adéla na pokoje stín stažených plátěných rolet. Barvy pak klesaly O oktávu niž, pokoj se naplňoval setem, jakoby pohroužen do světla, mořské hlubiny, ještě matněji se nJi:i/il v /iľLcinxh /r^ulki.li - -i cek dne ixidcíhnval na roletách. lehce zvlněných sněním polední hodiny V sobotu odpoledne jsem chodíval s mačkou na procházku. Z, pritmí síně se vstupovalo rovnou do sluneční lázně dne Kolemjdoucí, brodici mí zlatem, měli oči přimhouřené žárem a jako zalepené medem a odchliply hnrní ret jim odkrýval dásně ä zuby-A vSichni, kdo se brodili tím zlatavým dnem, měli primasu vedra, j,ik\ ;il a v zásuvkách, po měsíce nedotčených, |snn- ohjrvovali necekané věci. V dolních pnkojkh bydleli priručí a v noci n.i^ mnohdy budilo jejich sténáni, vyvolávané nočními můrami. V zimě byla venku ještě hluboká noc, když otec sestupoval do těch studených a temných světnic a svíčkou před sebou plašil hejna stínů, které pak po stranách ulétaly po podlaze a stěnách. Sel budit těžce chrápající spáče ze spánku tvrdého jako kámen. Při svitu svíčky, kterou jim tam nechal, se Ľne vyhrabávali ze špinavého pelechu; sedali si na postel, natahovali bosé a ošklivé nohy a s ponožkou v tulu se j useč chvíli oddávali rozkoši zívání -zíváni protaženého až ke smyslnosti a k bolestné křeči patra jako při prudkém zvracení, V koutech nehybně seděli mohutni švábi, zveličeni vlasmi m Stínem, kterým každého z nich obtížila planoucí svíce a který se od nich neodloučil ani tehdy, když se některý z těch plochých bez- hlavých trupů dal najednou do nepřirozeného pavončiho běhu, V t č dobé začal můj otec churavět. Už v prvních týdnech oné Časné zimy se stávalo, že trávil celé dny v poMeli. obklopen lahvemi, pilulkami a účetními knihami, které mu přinášeli z účtárny. Hořký pach nemoci se usazoval na dně pokoje, jehož tapety houstly temnější spleti arabesek. Večer, když matka přicházela z krámu, býval podráždený a ha davý, vyčítal ji nepřesnosti ve vedeni účetnictví, tváře mu rudly a rozohňoval se až k nepřičetnosti- Vzpomínám si, že jsem ho jednou, když jsem se pozde v noci probudil ze spánku, uviděl, jak "v košili a bos běhá sem a tam po kožené pohovce, a ca k dává pred bezradnou matkou najevo své pubouřeni- Jinédny býval klidný, soustředěny a zcela se nořil do svých knih, naprosto ztracen v labyrintech spletitých výpočtů. Vidím ho, jak se ve světle čadící lampy, přikrčený mezi polštáři pod velikým vyřezávaným čelem postele, kýve v nehlasné medi a hlavou vrha na stěnu obrovský stín. Chvi krm sl." mu hlava vynořovala z toho účetnictvi, jako kd chtěl zalapat po dechu, otvíral ústa, znechucené mlaskal jazykem, který byl Suchý a hořký, a bezradně se rozhlížel, jako by něco hledal. V té době se stávalo, že se ttie vykradl z postele do rohu pokoji ke stěně, na které visel jeho dúvérnč milovaný nástroj. Byl* to jakási klepsydra nebo veliká skleněná fióla, rozdělená na UDCC a naplnená tmavým roztokem. Otec se s dm přístrojem spoiov.il dlouhou gumovou hadici, podobnou pokroucené bolestné pupeční litaei Uvln 22 21 šňůře, oii mu temněly a do zbledle tváře se pak vtiskoval výraz Utrpení nebo jakési zvrácené rozkoše. Potom opět následovaly dny tiché, soustředěné práce, protkané osamocenými monology. Když tak seděl ve světic srolni lampy, obložen, polštáři ve veliké pn«rck a pokoj nabýval obrovských rozměrů nábore ve si inu aha žúru,, jenž bo spojoval s velikým živlem městské noci ia oknem - i bez díváni otec pociťoval, že ho prostor obrostá pulsujícím houštím tapet, přesyceným šepoty, sykoty .i ms .n mi I V/ divan:' slyšel ten komplot plný ipéklcflttkýcrL, koketních zamrkaní oček řasících mezi květy ušních boltců, které naslouchaly, a temných úst, která se usmívala. Zdánlivé se v takových chvílích nořil ještě více do práťc a kalkuloval a sčítal, neboř se bál prozradit hncv„ který jim lomcoval, a bránil sc pokušení vrhnout se* prudkým výkřikem naslepo vpřed a nachytat plné hrsté oněch kadeřavých arabesek. OOich svazků očí a uši, které £e sebe vyblouzntla noc a které ted rostly, zmnoho-näsobovaly se a nepříčetné si z materského pupku temnoty vymýšlely stale nové výhonky a odnože. A uklidňoval se, teprve když s odlivem noci tapety vadly, svinovaly sc, ztrácely listí a květy podzimně prořidaly a propouštěly vzdálený úsvit. Potom za štěbetáni tapetových ptáků ve žlutém zimním úsvitu usínal na několik hodin hustým, černým spánkem. Po celé dny a týdny, kdy se zdálo, ze je pohroužen do zapeklitých kontokorentů, jeho myšlenky tajné vrůstaly do labyrintů vlastních vnitřností. Zadržoval dech a naslouchal. A když se jeho zrak, zbělelý a kalný, vracel z oněch hlubin, úsměvem ho uklidňoval. 24 Nevěřil ještě oněm požadavkům a návrhůmř které na něho dotíraly, a odmítal je jako nééo absurdního, Ve dne se to jevilo jako rozvažováni, přesvědčováni a dlouhé monotónni Uvähyŕ vedené polohlasné a plné humorných meziher a šprýmovného škorpeni. Ale v noci sc ty hlasy .zvedaly vášnivěji. Znovu a čím dál důrazněji a pádně|i byl o něco řádán a slyšeli isme, jak rozmlouvá s Bohem, jako kdyby ho prosil a bránil se před něčím, co úporné naléhalo a něčeho se domáhalo. Až jednou v noci se ten hlas zvedl hrozivě a neodvratné a dožadoval sc, aby mu vydal svědectví ústy a vnitřnostmi svými. A uslyšeli jsme, jak do něho vstoupil duch; i zvedl sc v cele své výši Z postele, rostl prorockým hněvem a dusil se halasnými slovy, která ze sebe vyrážel jako kulomet. Slyšeli jsme hlomoz bitvy a otcův sten, sten titána se zlomenou kyčli, který se nepřestává rouhat. Neviděl jsem nikdy starozákonní proroky, ale při pohledu na onoho muže, kterého povalil hněv boží a který se teď, široce rozkročen na ohrovském porcelánovém nočníku, zakryl vichrem ramen, oblakem zoufalých zprohýbamn, nad nimiž sc ještě výše zvedal jeho cizí a tvrdý hlas - pochopil jsem boží hněv svatých mužů. Byl to dialog hrozný jako řeč hromu. Zkrouceniny jeho rukou trhaly oblohu na kusy a v prasklinách se objevovala tvář Jehovy, napuchlá hněvem a plivanci kletby Nedívaje se viděl jsem ho, strašlivého Demiurga, ležícího na temnotách jako na Sinaji, s mohutnýma rukama opřenýma o kottsolu záclon a s obrovskou tváři priiisknutoii k horním okenním tabulkám, na kterých sc nestvůrné zplošťoval jeho masitý nos. 25 Slyévl psem jeho hlas v přestávkách otcovy prorocké tirády, slyšel jsem, jak se mohutné od frknuti jeho vzdutých pysků, od něhož řinčely okenice, misí s výbuchy otcových kleteb, nářků a hrozeh. Chvílemi hlasy utichaly a tiše se choulily jako šelestěni véttu v nočním komíne a potom opčt vybuchovaly velkým, hlučným hn lasem, bouři smíšených vzlyků a kleteb. Najednou se s temným Ai'i ván im otevřelo oktio a plachta temnoty prolet la pokojem. V záři blesků jsem sparŕil. jak otec v rOisevlátém prádle M straš-tiým zaklenim vylévá mohutným splichanteru obsah nočníku y nki,:i do noci, šumící jako mušle. II Otec pomalu chřadl a ztrácel se před očima. Přikrčený pod obrovskými polštáři, s divoce naježenými thnmäŕi šedivých vlasu, polohlasně rozmlouval sám se sebou. hlubin-*- po-nofen do jakýchsi zapeklitých vnitřních záležitosti, Zdálo by se, že se jeho osobnost rozpadla na mnoho navzájem znesvářených a divergentních jástvi, neboť se sám se sebou hlasitě hádal, usilovné a vášnivě vyjednával, presvedčoval sea prosil, a potom se zase zdálo, že předsedá shromáždění mnoha zákazníků, které se snaží s vynaloženi m veškeré horlivosti a výmluvnosti usmířit- Ale pokaždé se tyto halasné schůze, plne horoucích temperamentů, nakonec tříštily v kletbách, zlořečeni a nadávkách. Potom nastalo údobí jakéhosi utišeni, vnitřního uklidnéni <°i blažené pohody ducha. Na posteli, na stole a na podlaze byly opét rozloženy velké Folianty a jakýsi benediktýnský klid se rozhostil ve světle lampy nad bílými perinami a nad otcovou schýlenou šedivou hlavou- Ale když se matka pozdě večer vracela z krámu, 01 ec ožíval, volal ji k sobe a hrdé ji ukazoval skvělé barevné obtisky, kterými pečlivé vylepil stránky hlavní účetní knihy. Všichni jsme si v té době všimli, že se otec den po dni začal rinenšuvat jako ořech, který se vc skořápce sésychá, Ten zánik však nebyl ani v ncimenšim doprovázen úbytkem sil. Naopak, zdálo SC, Že se jeho zdravotní stav, nálada a pohyhlivost zlepšuji. Často se v té dobé hlasité a štébetavé smál, přímo se zalykal smíchem, anebo klepal na postel a odpovídal si po celé hodiny v různých tóninách „dále". Občas slezl z postele, vyšplhal se na skřiň, a přikrčen u stropu, cosi přcrovnával ve starých krámech, celých rezavých a zaprášených. Někdy si stavěl dvě židličky proti Sůbč, vzepřel se rukama o opěradla, houpal nuhama dopředu a dozadu a s rozzářenýma očima hledal v našich tvářích výrazy obdivu a povzbuzeni. S Robem se zřejmě smířil docela. Někdy se v noci v okně ložnice objevovala tvář vousatého Demiurga, zalitá temným purpurem bengálskeho ohně, a chvíli se dobrotivé dívala na hlubokého spáče, jehož zpěvuvé chrápání jako by putovalo daleko po neznámých prostorách snových světů. 2tt 17 Za dlouhých:, pološerých odpoledni té pozdni zimy nalézal můj otec občas na celé hodiny do kuní bálů přecpaných různým haraburdím, a cosi tam usilovné hledal U oběda se často stávalo, žc když jsme všichni usedli ke smlu, otec chyběl. Maika pak musela dlouho volat; .Jakubcí" a tlouci lžičkou do stolu, než vylezl z nějaké skříně, polepen cáry pavučin a prachu, se zrakem nepříčetným a pohrouženým do spletitých záležitostí, 0 nichž věděl jen on a jimiž byl zaneprázdněn Někdy se vyškrábal Ha konsolu záclony a bral na sebe nehybnou pózu, symetricky k velkému vycpanému supovi, který byl zavěšen na stěně z druhé strany okna. V té nehybné, přikrčené póze. se Hodeným 7.rakcm a s vychytrale usměvavým výra/cm tam setrvával po celé hodiny a potom najednou, když někdo vstoupil, zatřepetal rukama jako křidly a zakokrhal jako kohout. Prestali jsme si vjímat těch výstřednosti, do kterých zabředAval den ze dne hlouběji. Jako kdyby sc úplné osvobodil od tělesných potřeb, po týdny nepřijímal potravu a každým dnem se hlouběji a hlouběji nořil do spletitých a podivínských záležitosti, pto kterě jsme neměli pochopeni. Nedosažitelný pro naše přesvědčováni a prosby, odpovídal úryvky svého vnitřního monologu, jehož průběh nedokázalo narušit nic vnějšího, Vcčl>č zaneprázdněný, chorohně roznícený, s ruměnci na suchých tvářích, nevnímal a přehlížel nás. Zvyklí jsme si na jeho neškodnou přítomnost, na jeho tiché brebentěni, na to detinské, do sebe ponořené štěbetáni, jehož tryl-ky probíhaly jakoby na okraji našeho času. V té době- už mizel někdy na mnoho dní, zapadal někam do zastrčených zákoutí bytu a nebylo možno ho nalézt. Postupné nás tato mizeni přestala znepokojovat, zvykli jsme si na ně, i když sc po mnoha dnech znova objevil, o několik coulů menši a hubenější, nevěnovali jsme tomu vétši pozornost. Přestali jsme ho prosté brát na vědomí, tak velmi se vzdálil ode všeho, co je lidské a co je skutečně. Uzel za uzlem se od nás odvazoval, bod za bodem ztrácel vztahy, které ho spojovaly s lidikou pospolitosti, To, co z něho ještě zůstalo, ca trocha tělesné schránky a ta hrst nesmyslných výstřednosti - to všechno mohlo jednoho dne zmizet, stejné ncpostížitelně jako šedivá hromádka smeti kupici se v knutě, kterou Adéla každý den vynášela na smetiště. 2i 29 PTÁCI vimv.i', žluté, nudou naplnene zimní liív, N ú rud Ion a-nii poltfýval deravý- potrhaný a přilij krátký ubrus sněhu- Na mnoho střech už nestačil, a rak tam trčely černé nebo rezavé šindelové krovy a vikýře, obsahující zaťažené prostoty půd - černé, zulicliMtelc kmedrály, naježené žebry krokvi, trámů a vzper temné plíce zimních vichrů. Každý úsvit odkrýval nove kominy a dymniky. v noci vyrostlé a itucním vichrem vyduté, černé píšťalky cfábelských varhan Kominici se nemohli ubránit vranám, které se, podobny živým terny m lupenům, usazovaly večer na větve stromů n kosi cla .1 potom se opět naráz třepetavě zvedaly, až se nakonec přilepily každá na svoje mi sto na vetvi, a za úsvitu pak odlétaly ve velkých hejnech - oblaka sazi, plátky kopru, vlnici se a Fantastické - a mihotavým krákáním poskvrňovaly kalné žlutti pruhy svítáni. Díly ztvrdly zimou a nudou jako loňské bochníky chleba. Lidé je načínali tup v mi noii, bez chuti a s lenivou ospalosti. Otec už nevycházel z domu. Topil v kamnech, studoval nikdv neprobádanou podstatu ohne a vychutnával slanou, kovovou příchuť a uzený pach zimních plamenů, studené laskáni salamandrů, olizujících v picnu komína třpytivé saze. Se zalíbením vykonával v těch dnech všechny opravy v horních sférách pokoje. V každou denní dobu ho bylo možno vidět, jak přikrčen na vrcholku žebříku něco kuti u stropu, na rámech záclon u vysokých oken nebo na koulích a řetězech visacích lamp. Po způsobu malířů používal štaflí jako obrovských chůd a v této ptačí perspektivě -v blízkosti malovaného nebe, stropních arabesek a ptáku - mu bylo dobře. Od věci praktického života se čím dál víc vzdaloval. Když se S ním matka, znepokojená a ustaraná kvůli jeho zdravotnímu stavu, snažila zapříst rozmluvu o obchodních záležitostech a o splatnosti příštího „ultima", poslouchal ji roztržité, neklidné a v nepřítomné tváři mu to Škubalo. Stávalo se, že ji najednou zaklinavym pohybem ruky přerušil a běžel do kouta pokoje, přitiskl ucho ke skvíte v podlafce a s ukazováčky na obou rukou zvednutými na znamení nejvyssi důležitosti zkoumáni - naslouchal. Tehdy jsme jcšič nerozumeli smutnému pozadí oněch výstřednosti, žalostnému komplexu, který uzrával v jeho nitru. Matka na něho neměla žádný vliv, velkou úctou a pozornosti zato zahrnoval Adélu, Úklid pokoje byl pro něho velkou a důležitou ceremonií, nikdy neopomněl být jejím svědkem a sledoval se směsi strachu a roisko&nického rozechvěni všechny Adéliny úkony. Všem jejím činnostem přikládal hlubší, symbolický význam. Když děvče mladými a odvážnými pohyby posunovalo koště s dlouhou násadou po podlaze, bylo t n téměř nad jeho síly. Z očí mu v těch chvílích tekly slzy. tvář se zalykala tichým smíchem a jeho tělem 31 m rasa U rozkošnická křeč orgasmu. Byl tak lechtivý, ze to hraničilo s šílenstvím Stačilo, aby k nému Adéla napřáhla prst s pohybem naznačujícím lechtáni, a už v divokém zmatku uiikal přes všechny pokoje a zabouchával za sebou dveře, až konečné v posledním z nich padl břichem na postel a svíjel se v křečích smíchu, nutkán pouze vnitřním obrazem, kterému se nedokázal vzepřít Adéla mela proto nad otcem téměř neomezenou moc. V té dohč jsme si u otce poprvé všimli vášnivého zájmu o zvířata Nejprve to byla vášeň lovce A umělce zároveň, ale byla v tom možná i hlubší zoologická sympatie ke spřízněným, a přitom tak odlišným formám života, spojená s experimentem v nevyzkoušených rejstřících existence. Teprve v pozdější fázi vzala na sebe tato záležitost onu perverzní, spletitou, hluboce hříšnou a přirozenosti odpOřll-jici podobu, kterou by bylo lépe nevytahnvat na denní světlo. Začalo to nasazováním ptačích vajec- 5 vynaložením velké námahy a peněz si otec opatroval z Hamburku, z Holandska i z afrických zoologických stanic oplodněni ptačí vejce a dával je vysedět velkým belgickým slepicím- Lihnuti takto získaných písklat, pravých monster tvarem í vybarvením, hylo procedurou i pro mne velmi zajímavou. V tčch příšerách s ohromnými, fantastickými zobáky, které se hned po narozeni Široce rozviraly a nenasytné syčely čelistmi hrdla, v tčch ještěrkách s útlým nahým télem hrbáčků se těžko dali tušit budoucí pavi. bažanti, tetřevové a kondoři. Uložen do vaty v koäikách, zvedal ten draci potěr na tenkých krčcích slepé, bělmem zarostlé hlavy a nehlasně p i pal němými chrtánky. Můj otec chodil podél polic 12 v zelené zástěře jako zahradník kolcrn skleníků s kaktusy a vábil ven z nicoty ty slepé mechýře, pulsující životem, ona nemotorná Midll. pnoucí se tápavé ke světlu Zu nékolik týdnů, když se ty slepě pupenec života rozpukly do svetla, naplnily sc místnosti barevným štébetánim ■ mihotavým švitořením nových obyvatel. Usadili sc na rámech záclon a na římsách skrini a uhnízdili se v housti cínových vetvi a arabesek mnohoramcnných visacích lamp. Když otec studoval velké ornitologické příručky a listoval v barevných přílohách, zdálo se, že z nich ta opeřená Fantasmata ulctaji a tlii pln ují pokoj harevným třepetáním, plátky purpuru a útříky safíru, médénky a Stříbra. Při krmení tvořili na podlaze barevný, vlnici sc hrad, živý koberec, a když někdo neopatrné vstoupil, rozpadal se a rozlétal na pohyblivé květy třepetající se ve vzduchu, které sc nakonec uvelebovaly v hor nich částech pokoje. V paměti mi utkvěl zvláště jeden kondor, obrovský pták s holým krkem a S tváři pomačkanou a pokrytou výrůstky. Byl to vychrtlý asketa, buddhistický láma, jehož celé chováni bylo prostoupeno lhostejnou důstojnosti a kicrý « řídil Železným ceremoniálem svého velkého rodu. Když seděl naproti otci, nehybný ve svém monumentálni m postoji odvěkých egyptských božstev, s okem povlečeným bolavým bělmem, kťiiě /e strany natahoval n;i zřítelnici, ;\b\ ^. úplné uzavřel do konterriplace své důstojné samot v - vypadal se svým kamenným profilem jako starší bratr mého otce, Stejná hmota těla, šlach i pomačkané rvrdé kůže, stejně vyschlá a kostnatá tvář a stejné zrohovatělé hluboké oční důlky. Dokonce i otcovy ruce s hrubými klouby a dlouhé hubené dlane s vypouklými nehty n mely svúu analogii v kondorových spárech. Když jsem ho tuk viděl spát, nemohl jsem se ubránit dojmu, ic mám před sebou mumii -vyschlou, a proto zmenšenou mumii svého otce. Mám dojem, že dni matčině pozornosti neunikla Olia podivná podobnost, třebaže jsme na toro téma nikdy nemluvili. Přiziiaťné je, že kondor uži val nočníku společně s otcem. Otec se nespokojil s nasazováním stále nových exempláru, ale poradil íUL pudě ptačí svatby, posílal na námluvy, přivazoval do skulin a dí'T v púdé váhne a roztoužené nevěsty a nakonee dosáhl tuho. že se střecha našeho domu, obrovská lomena šindelová střecha, stala skutečným ptačím shromaždištěm, archou Novinovou, ke které z dalekých krajů přilétali okrídlcncí všeho druhu. Dokonce ještě dlouho po likvidaci ptačího hospodářství se udržovala v ptačím světě tato tradice našeho domu A v období jarního puto váni spadávala mnohdy na naši strechu celá oblaka jeřábů, pelikánů, pávů a všehkéhn ptactva. Po krátké slávě však tento podnik vzal brzy a smutné za své. Záhy se tMumi;ikcm pokoje, cinkaly tiše skleněnými krystalky. Nic nepomohlo, že Adéla zasadila do všech ramen oněch lamp barevné svíčky, nemohoucí náhražku a bledou vzpomínku na skvělé iluminace, kterými ještě nedávno kvetly jejich visuté zahrady. Ach, kam se podělo to tvrlikavé pučeni a chvatné n fantastické zráni v kyti-cich těch lamp, z nichž vylétaly jako z pukajících čarodějných dortu okřídlené Fantomy, rozbíjely vzduch na sěrie magických karet. 3 ty pak rnzsypávaly do barevného pleskáni, ze kterého sršely husté šupiny lazúru, paví a papoušci zelené a kovových trpytek, kreslíce ve vzduchu čáry a arabesky, mihotavé stopy letů a vířeni 37 a rozvirajice barevné véjiřc třepetáni, které se ješté dlouho po přeletu udržovalo v bohaté a třpytivé atmosféře! I nyní se v hloubi ze&eřelého ovzduší skrývaly ješté Oŕvŕrty a možnosti barevných záblesků, ale nikdo firmou neriavrtával a nebozezem nezkoušel kalné vzdušné vrstvy. Tyto týdny byly ve znamení podivné ospalosti-Postele, po celý den neustlané a zaházené peřinami, zválenými a zmuchlanými od těžkých snů, stály lako hluboké lodě pripravene k odpluti do mokrých a spletitých Labyrintů jakýchsi černých, bez-hvézdných Benátek. 7a neduíivěho úsvitu nám Adéla přinášela kávu. Lenivě jsme se oblékali ve studených pokojích při světle svíčky, mnohonásobné odráženém černými tabulkami okennich skel. Tato jitra byla vyplněna chaotickým po h i ha nim a zdlouhavým hledáním v různých zásuvkách a skříních. Po celém hyté byl slyšet klapot Adél iných pantoťličků. Přtručí rozsvěcovali lucerny, brali z matčiných rukou velké klice od krámu a vycházeli do husté, vířivé tmy. Matce trvalo dlouho, než sc upravila. Svíce hasly ve svícnech. Adéla mizela kdesi ve vzdálených pokojích nebo věšela na půdé prádlo. Nebylo možno se ji dovolat, Ješté mladý, kalný a špinavý oheň v kamnech lízal studené, třpytivé výrůstky sazi v jícnu komína. Svíčka hasla a pokoj se hroužil do tmy. Napůl oblečeni, usínali jsme s hlavou na ubruse stolu, mezi zbytky od snídané, lyžice tvářemi na kožešinovém břiše temnoty, odplouvali isme po jeho zvlněném oddechováni do bezhvézdné nicoty, Proboi.i/cl nás Adélin hlučný úklid. Matka ne a ne se pořádné upravit. Než se stačila učesat, přiroči se vraceli na oběd, Šero na Ivtri* t*iki>M. Itůitm f»36 námestí nabývalo barvy zlatavého kouře Chvíli se zdálo, že z toho kouřového medu, z těch kalných jantaru rozkvetou barvy nej-krásnejšiho odpoledne. Ale ta šťastná chvíle míjela, amalgam svítáni odkvětal a vzdutý kvas dne, který byl už téměř na dosah, upadal zas do bezmocné šedi. Usedali jsme ke stolu, při ručí si mnuli ruce červené zimou, a najednou próza jejich rozhovoru přivolala bez jakéhokoli přechodu plný den, šedivé a prázdné úterý, den bé* tradice a bez tváře- Ale když se na Stole objevila misa s rybím ve skelném rosolu, clvé velké ryby ležící vedle sebe. jedna obrácena hlavou k ocasu druhé jako 7 na k zverokruhu, poznávali jsme v nich erh onoho dne, kalendářový emblém bezejmenného úterku, a chvatné jstue si ho mezi sebou rozdělovali s hlubokou úlevou, že jím onen den dostal svou fyziognomii. Přiruci jej pojídali slavnostně s důstojnosti kalendářového ceremoniálu. Pokojem m; šířila vůně pepře. A když, uvažujíce O heraldice následujících dnů týdne, vytřeli ze svých talířů houskou zbytek rosolu a na mísách růstaly jen hlavy s uvařenýma očima - cítili jsme všichni, že den byl společnými silami zdolán a že jeho zbytek se už nepočítá. Adda S tím zbyckem, který ji byl dán na pospas, nedělala v podstatě dlouhé cavyky. Za řinčení hrnců a splicháni studené vody energicky likvidovala téch několik hodin do soumraku, které matka prospávala na otomanu. V jídelně se už itic^irim při praví i-vala scenérie večera. S rekvizitami svého remesla se tam zabydlovaly švadleny Polda a Pavlína. Nesena v jejich náruči, vstupovala do pokoje mlčící a nehybná panna, dáma i cucků a plátna s černou dřevenou kouli místo hlavy. Ale jakmile byla postavena v koute mezi dveřmi a kamny, stávala se tato tichá dáma pani situace. Stojíc nehybně ve svém koute* duhližela mlčky na práci děvčat. Se značnou kritičnosti a nevoli přijímala icjich péči a lichotky. s nimiž před ní poklekaly, když zkoušely části satů, prostehované hilou nití. Pozorně a trpělivé obsluhovaly ten mlčící idolr kters nedokázalo nic uspokojit. Moloch byl neúprosný, jak dovedou být neúprosné jen ženské molochy, vždy znova je poháněl do práce a ony, vřetenovité a stihlé, podobné dřevěným špulkám, z nichž odmotávaly nitě, a stejné pohyblivé, obrarnýma rukama manipulovaly s kupou hedvábí a sukna, stékajícími nůžkami se okusovaly do její barevné hmoty, vrčely šicím strojem, našlapujíce na pedál lacinou lakýrkovou nožkou, a kolem nich rostla hromada od-střižků, různobarevných cárů a hadříků jako vyplivnuté šupiny a plevy kolem dvou vybiravých a marnotratných papoušku. Křivé čelisti nožek se skřípavě rozviraly jako zobáky téch barevných ptáků. Děvřaia nepozorné šlapala po pestrých odstřižcich a lnvděčné se v nich hrodila jako ve smetišti nejakého potenciálního karnevalu neho v skladišti haraburdí nejaké velké, neuskutečněné maškarády. S nervózním smíchem ze sebe střepávaly hadříky a očima lechtaly zrcadla. Jejich duše a rychlé kouzelnici ví jejich rukou nebylo v nudných šatech, které zůstávaly na stole* ale v těch stovkách odstřizků, v těch lehkomyslných a přelétavých hoblinách, kterými mohly zasypat celé město jako barevnou Fantastickou chumelenici. Najednou jim bylo horko a otvíraly okno> aby v netrpělivosti svého 4D 11 osamocení a v Lačnosti po cizich tviřich spatřily aspoň bezejmennou ivář noci, přitisknutou k okenni tabuli. Ovivaly si rozpálené tváře před zimni noci, která vzdouvala záclony, odhalovaly si rozehřáté dekolty, planouce vzájemnou nenávisti a rivalitou a odhodlané bit se o pierota, kdyby jim ho temný závan noci přinesl na okno. Ach, jak málo chtěly ty div k y od skutcčnosii! Měly všechno samy v sobě, měly v sobe všeho nadbytek. Ach, byl by jim stačil pierot vycpaný pilinami, jedno, dvě slova, na která ui dávno čekaly, aby mohly vpadnout do své dávno připraveně roh;, ku-tá se jim drala na ústa, prosáklá sladkou a strašnou hořkosti a divoce vzrušujici jako stránky románu, jež polykaly v noci spolu se slzami kanoucími na rozpálené ruměnce tváří. Při jedné ze svých pozdních potulck po byte, podniknutých řa Adéliny nepřítomnosti, narazil otec na tuto tichou večerm suanu Chvíli stál s lampou v ruce v tmavých dveřích sousedního pokoje, okouzlen tou scénou plnou horečky a chorobných rumenců, t u u idylou z pudru, barevných papírků a atropinu, již sloužila Zä smysluplné pozadí zimní noc. oddechující mezi vzdutými záclonami na okně. Nasadil si brýle, několika kroky se přiblížil, posvítil si na dívky lampou, kterou držel v ruce, a dokola je obešel- Průvan od Otevřených dveři zvedl záclony: divenky se nechaly prohlížet a kroutily se v bocích, poblýskávaty emailem oči, lakem vr^ijicuh střevíčků a přezkami podvazků pod šatečky vzdutými větrem; odstřižky se jako krysy daly na útěk po podlaze k pootevřeným dveřím tmavého pokoje a můj Otec si zkoumavě prohlížel osůbky, které každou chvíli vyprskly Smíchy a polohlasně šeptal: „Genus 42 avjum , , nemýlim-li se, scansores neho pistacci . . . pozoruhodné, neobyčejně pozoruhodné." Toto náhodné setkání se stalo počátkem celé série seanci, pri nichž se mému otci rychle podarilo očarovat obě dívenky kouzlem své podivuhodné osobnosti. Odměnou za konverzaci, plnou galantnosti a vtipu, kterou jim vyplňoval prázdnotu večerů, dovolovaly divky nadšenému badateli, aby studoval strukturu jejich štíhlých a laciných tělíček. Docházelo k tomu v průběhu konverzace, s důstojnosti a eleganci, která i nej riskantnějším bodům onoho zkoumáni odnímala zdáni dvojsmyšlnosti, Když udhrnoval punčošku z Pavlinina kolena a zamilovanýma očima studoval kompaktní a ušlechtilou konstrukci ohybu, říkal můj otec: „Jak plna půvabu a \ňk itriStná je forma existence, kterou si ženy vyhrály. Jak krásná a prostá je teze, kterou vám bylo dáno vyjevil vašim životem. Ale s jakým mistrovstvím a s jakou ťitiesuu se přitom ženy zhnsruji svého úkolu. Kdybych odložil úctu před Stvořitelem a chtěl se zabývat kritikou stvořeni, volal bych: „Méně obsahu a vice formy! Ach, jak by světu ulevil ten úbytek obsahu. Vice skromnosti v záměrech, více zdrženlivosti v nárocicri - páni demiurgové - a svét by byl dokonalejší!" volal Otec, právě v okamžiku, kdy jeho ruka vylupovala Pavlín i no bílé lýtko s půut punčošky. V tu chvi II stanula v otevřených dveřích jídelny Adéla, jež nesla tác se svačinou. To bylo prv ni setkáni tédl dvou nepřátelských sil od chvilc velkého střetnutí- My všichni, kdo jsme byli účastni toho setkáni, jsme prožili chvíli velké obavy. Bylo nám nevýslovné irapné stát Se svědky nového pokoření už tak těžce zkoušeného muže. Můj otec 41 H celý zmatený zvedl z pokleku a t vir sc mu postupné Zflbarvovaľi Niiilc temnejsim přílivem studu- Ale Adéla sc nečekané ocitla na výši situace S úsměvem přistoupila k Otci a cvrnkla mu do ťiusu Na terno signál Polda s Pavlínou radostne zatleskaly, zadupaly nožkama, j&vč&íW sc z ohnu stran do otce a obta učily s nim stůl. Tak sc diky dobrosrdečnosti dtvek zárodek trapného koillliktn rozpi v nul ve v>ťobecném veselilo dab počátek velice zajímavým a podivuhodným přcdnáakám, kterému] otec, okouzlený půvabem toho malého a riev i n 11 ěh< i /-ira. i-fni&VtfV. kuim Í92B Acičlin vypjaty streviček se lehce chvěl a leskl jako hadí jazýček. Otec se pomalu se sklopenýma očima zvedl, jako automat udělal krok dopředu a klesl na kolena, l.ampa v tichu syčela a v houšti tapet hěžely sem a tam výmluvné pohledy, letěly šepoty jedovatých l.i/ykii, klikatím myšlenek . . TRAKTÁT O MANEKÝNECH POKRAČOVÁNI Priitiho večera se otec chopil s novou vervou svého nejasného a spletitého tématu- Lineatura vrásek se mu rozvinovala a svinovala s rafinovanou prohnanosti, V každé spirále byla ukryta střela ironie. Ale chvílemi inspirace rozšiřovala kruhy jeho vrásek, a ty pak rostly jakýmsi ohromným, vířivým děsem a v mlčcnlivých volutách unikaly do hloubi zimní noci. „Figury v panoptiku, mé dámy/' začal, „to jsou mučednické parodie manekýnu, ale ani v té podobě je neznevažujte, Hmota nezná žerty, Je vždy plna tragické vážnosti. Kdo si troufá myslet, že si lze zahrávat S hmotou, že ji lze formovat jen žertem a že do ni žert ilevroste á okamžité nevsakne jako osud a jako předurčení? Dovedete si představit bolest, tupé, neosvabozené utrpení, do hmoty zakuté utrpení figuríny, která neví, proč je sama sebou a proč mu si setrvat ve formě, která ji byla násilím vnucena a je pouhou parodii'' Chápete tu moc výrazu, formy a dojmu, tu tyranskou svévoli, s jakou se vrhá na hezbrannou kládu a zmocňuje se ji jako vlastní despotická a panovačná duše? Dáte nějaké hlavé z cucků a plátna výraz hněvu 52 a zanecháte ji jednou provždy s tím hněvem, třesem a napětím, uzavřenou do slepé zlosti, pro niž není odlivu. Dav se směje tě parodii. Plačce, mé dámy, nad vlastním osudem, když vidíte bídu uvězněné hmoty, utiskované hmoty, která neví, kým je a proč je a kam vede to gesto, které jí bylo jednou provždy vtisknuto. Dav se směje. Chápete strašný sadismus, opojnou, dcmiurpicknu krutost toho smíchu? Vidyf bychom přece měli plakat, mile darm , nad vlastním osudem při pohledu na ubohost hmoty, znásilňované hmoty, rw niž je pácháno hrozně bezpráví. Z toho pramení, milé dámy, strašný smutek všech šaškovských golemů a všech figurín, tragicky zadumaných nad svou směšnou grimasou. Zde je anarchista Luecheni, vrah císařovny Alžběty, zde je Draga, démonická a nešťastná královna srbská, zde je geniální mladík, nadéjea pýcha rodu, kterého zahubila nešťastná náťuživost onanie. O ironie těch titulů, toho předstíráni! Jc v té ženštině skutečné něco z královny Dragy, její dvojník ivlii ,!s;mfi nejvzdáleněji: stín její bytosti? Ta podobnost, to zdáni a co jméno nás uspokojuje a nedovoluje ptát se, kým je sám o sobě ten nešťastný tvor. A přece to někdo musí být, dámy, někdo anonymní, někdo hrozný, někdo nešťastný, někdo, kdo nikdy ve tvém hluchém živote neslyšel o královně Draze . , . Slyšeli jste ta noci strašné vyti těch voskových figurín, zavřených v jarma řečních boudách, žalostný chór těch panáků ze dřeva a porcelánu, bušících pěstmi do stéti svých žalářů?" Na otcově tváři, rozvichřené hrůzou věci, které vyvolal z temnot, se vytvořil vir vrásek, trychtýř, který rostl do hloubky a na -ji Ůř4 r 5 1 7 • |fii. ŕCm&r minHuílMiŕÓm. pchož dně húŕdii strašlivě prorocká oko. Vousy se mu podivné zježily u vědity a štětky chlupů, vyrážející z bradavic, piha nosních direk, se nacepýřily vc svých koříncích. Tak tam stál strnule, s planoucíma očima, a chvěl se vnitřním pobouřením jako automat, který se zasekl a zastavil v mrivém hodě. Adéla vstala ze židle a poprosila nás, abychom přimhouřili oko nad tím, co se za chvílí stane. Porom přistoupila k otci a s rukama v bok, předstírájic zdůrazněnou rozhodnost, požádala velmi zřetelně ..........................., .,................. Dívenky seděly Strnule se sklopenýma očima a podivné zdřevěnělé . . . 5Í> TRAKTÁT O MANEKÝNECH DOKONCENt Jednoho dalšího večera pokračoval můj otec ve svém výkladu těmito slovy: ..Když jsem ohlašoval svou přednášku o manekýnech, nechtěl jsem vlastně mluvit, mé dámy, o těch ztělesněných nedorozuměních, o těch smutných parodiích, plodech primitivní a vulgárni bezuzdností. Měl jsem na mysli něco jiného." A tu začal otec před očima tvořit obraz oné - jím vysněné „generatio aequivocat,1 jakéhosi pokolení bytostí jen zpola organických, jakési pseudovegetace a pscudnfauny, zpLozcnců fantastická fermentace hmoty. Byly to výtvory zdánlivě podobné živým bytostem, obratlovcům, korýšům a členovcům, ale to zdáni bylo klamně- Ve skutečnosti to byly bytosti amorfní, bez vnitřní struktury, plody napodobivých tendenci hmoty, která - obdařena paměti - ze zvyku opakuje jednou přijaté tvary. Škála morFolodí, kterým podléhá hmota, je ve svém celku omezena a určitá zásoba Fotem se na různých stupních bytí vždy znovu opakuje. 57 Ony bytosti - pohyblivé, citlivé na různé impulsy, a presto ndálenč opravdovému životu - bylo možno stiskat tim, žc človék zavesil do roztoku kuchynské soli určité složité koloidy. Tyto koloi-dy se po néknlika dnech začínaly formovat a seskupovat do jakých' si zhuštěni substance, připomínajících nižší organismy fauny. U hytosti takto vzniklých hylo možno konstatovat ptnccs dýcháni a výměnu látkovou, ale chemickým rozborem se v nich nezjistila ani stopa bílkovin, ba dokonce ani uhlovodíků. Nicméně tyto primitivní formy nebyly niíim ve srovnáni s bohatstvím tvarů a s nádherou pseudofauny a pseudoflóry, které se někdy objevují v určitém, přesné vrymezeném prostředí. Tímto prostředím jsou staré byty, přesycené vyzařováním mnoha životů a události, jsou jim vy potřebované atmosféry, bohaté na specifické ingredience Lidského sněni, i rumiště, přeplněná humusem vzpomínek, tužeb a jalové nudy. Na takové půdě ona pseudovegetacc rychle a povrchné klíči, hojné a efemérne cizopasi a vy táži krátkodobými generacemi, které ptudee a oslnivě rozkvétají, aby zas okamžité zhasly a uvadly. V rakových bytech bývají tapety už velmi opotřebované a znuděné neustálým putováním po väech kadencích rytmů; a neni proto nic divného, že vstupují na bludné cesty dalekých a riskantních výmyslů. Dřeň nábytku a jeho substance je už uvolněná, zdegenerovaná a podléhá hříšnému vábeni: a tehdy na té neduživé, unavené a zdivočelé půdě rozkvétá - jako krásná vyrážka nebo jako fantasii r k v povlak - barevná a rozhujelá plíseň. „7ajisté víre, mé dámy," vykládal můj otec, „že ve sta tých hytech I r..i'j jm f.'.i,*M:,vi bývají pokoje, na něž se zapomíná- Nenavštěvovány po celé měsíce, uvrhli v ii|iušrériťisti ukť\ starými zdmi a někdy se stává, tt tt Mmy v sobě zakukluji, zarůstají cihlami, a jednou provždy vypadlé i naši paměti, ztrácejí pomalu i svou existenci- Dveře, které do nich vedou z jakési podesty zadního schodište, mohou být domácími obyvateli tak dlouho přehlíženy, až vrůstají a vstupuji do zdi, jež zastře jejich stopu fantastickou kresbou puklin a rýh." .Jednou jsem vstoupil," pokračoval otce, „časné rána na sklonku zimy po mnoha měsících nepřítomnosti do takového zpola zapomenutého traktu a byl jsem udiven vzhledem těch pokojů. Ze všech škvír v podlaze i ze všech říms a výklenků vyrážely ttnké ratolesti a naplňovaly šeré ovzduší mihotavým krajkovím Filigránskych Lístků, ažurovaným houštím jakéhosi skleníku, plného šepotů, třpytu, kolébáni a nějakého falešného a blahého jara. Kolem postele pod mnohoramcnnnu lampou i podél skříni se ■pchvtaaiy trsy něžnýeh stromů a nahoře se rozstřikovaly do světelných korun, do fontán krajkového listoví, tryskajících rozptýleným chlorofylem až k malované obloze stropu. V urychleném procesu vy kvétáni vyrážely v tom listoví obrovské bílé a růžové květy, před očima pučela poupata, ze středu vyrážela růžovou dužinou, přetékala přes okraj a hned zase ztrácela své plátky a rozpadala se v prudkém odkvětáni." „Byl jsem šťasten," říkal otec, „pro ten necekaný rozkvět, který naplnil ovzduší mihotavým šelestem a lahodným Šuměním, sypoucím se jako pcsrré konfety mezi tenkými proutky větviček. Viděl jsem, jak se z chvění vzduchu a z fermentace příliš bohaté aury vyděluje a zhmotňuje to chvatné rozkvětáni, to přeléváni a rozpadaní fantastických oleandrů. které naplnily pokoj řídkou a lenivou chumelenici velkých růžových květných chomáčů " .,Než nastal večer," zakončoval otec, „nebylo už ani stopy po onom skvělém rozkvetu. Celá ta klamná Fatamorgána byla pouze mystifikaci a náhodnou událostí podivné simulace hmoty, která působí dojmem života." Otec byl toho dne podivuhodné živý, z jeho pohledů, bystrých a ironických pohledů, tryskala verva a humor, Potom najednou zvážněl a znova zkoumal nekonečnou škálu forem i odstínů, jaké na sebe bere mnohotvárná hmota. Fascinovaly ho formy krajní, pochybné a problematické, jako je ektoplazma náměsíčníků, pscu-dohmota a kataleptická emanace mozku, která se v některých při-padech rozrůstá z ůst uspaného přes celý stůl li naplňuje celý pokoj jako rozbujelá řídká tkáň, jako astrálni těsto na pomezí těla a ducha. „Kdoví,1" říkal, „kolik je trpících, zmrzačených a fragmentárnich podob života, jäko uměle slátaný a hřebíky narychlo sbitý život skrini a stolů, toho ukřižovaného dřeva, těch tichých mučedníku kruté lidské vynalézavostí? Ty strašné transplantace cizích a nenávidících se ras dřeva a jejich spojení v jedné nešťastné osobnosti? Kolik starých moudrých muk je v morených žílách, vrásách a vrstvách našich starých důvěrné známých skříni. Kdo na nich rozpozná staré, ohoblované a k nepoznání olešténé rýhy, úsměvy a pohled y V* Když to tikal, rozestupovala se otcova tvář do zamyšleného «0 6L ■dooráni vrásek a podobala se sukům a žilováni starého prkna, z něhož by Iv ohoblovány všechny vzpomínky. Chvílí jsme se domnívali, že otec upadne du stavu strnulosti, který se ho někdy zmocňoval, ale najednou jako by procitl, vzpamatoval se a pokračoval: ...Stará mystická plemena balzamovala své nebožtíky. Do zdi jejich bytů byly vsazeny, vezděny těla i tváře. V salóne stál otec -vycpaný, vydělaná kůže ženy byla pod stolem jako koberec. Znal jsem jednoho kapitána, který měl ve své kajutě lampu v podobě meluzíny, kterou mu vyrobili malajští balzamovači z jeho zavražděné milenky, Na hlavé mela obrovské jeleni parohy. V tichu kajuty ta hlava, zavěšená u stropu mezd větvemi parohů, pomalu otevirala řasy oéí; na pootevřených ústech se ji třpytila blanka sliny, praskající tichým šepotem. HLavonožci, želvy a obrovití krabi, zavěšeni na stropních trámech jako svícny a mnoho-ramenné lustry, šmátrali v tom tichu donekonečna nohami a stále šh a šli na místě . . Ale vtom otcovy myšlenky přešly po cestách neznámo jakých asociaci k novým příkladům a do jeho tváře se prolnul výraz usta-ranosti a zármutku: „Mám snad zamlčet," hovořil tlumeným hlasem, ,rže se můj bratr následkem dlouhé a nevyléčitelné choroby postupné proměnil v propletenec pumových střev a že moje ubohá sesircnicc ho dnem i noci chovala v peřince a prozpěvovala tomu nešťastnému stvořeni nekonečné ukolébavky zimnkh noci? Může byt něco smutnějšího než- člověk proměněný ve spleteninu střev? Jaké je to rozčarováni pro jeho rodiče, jak jsou dezorientovány jejich city, jak se rozplývají sestřenice provázela í v všechny naděje, které byly vkládány do toho slibného mladí A přece ho věrná láska chudáka proměně." ..Ach, už to nevydržím, nemohu to poslouchat!"" j..-i I ľ, a vyklonila se ?. křesla. ..Uklidni ho, Adélo!. . ." Dívky vstaly, Adéla přistoupila k otci a napřaženým prstem udělala pohyb, naznačující lechtáni. Otec upadl do rozpaků, umlk ■ zděšené začal couvat před Adéliným kývajícím se prstem. Adél* za nim vytrvale šla, hrozila mu jedovaté prstem a krok za krokem ho vystrkovala z pokoje Pavlína zívla a protáhla se. Obr s Poldou se o sebe opřely rameny a pohledly si s úsměvem do očí. *3 NIMROD Celý srpen onoho roku jsem si vyhrál s malým, báječným pejskem, který se jednoho dne octl na podlaze nasi kuchyně, neohrabaný, pistiu, vonici ještě mlékem a ncmluvněctvim, s nezformovanou, zakulacenou a chvějici se hlavičkou, nožky rozeapené do síran jako krtek a nejjemnější, mékoulinká srst. Na první pohled si tenhle drobeček života získal všechen ohdiv a všechnu nadšeni chlapecké duŠC- 7 jakého nebe tak nečekané Spadl ten miláček bohů, milejSi srdci než ncikrásnéjší hračky? Že takč staré, naprosto nezajímavé myčky nádobí přijdou někdy na tak nádherné nápady a přinesou z předměstí - ve zeda časnou, transcendentálne fanni hodinu -takového pejska do naii kuchyně. Ach, člověk přitom - bohužel - nebyl, ještě se nenarodil z temného lůna spánku a už se to Štěstí uskutečnilo, už na nás čekalo, ležíc nemotorně na studené podlaze v kuchyni a nedoceněné Adélou a domácími lidmi. Proč mě neprobudili dřív! Talířek mlčka na podlaze svědčil o Adéliných materských pudech, ale svědčil bohužel caké o chvílích minulosti, pro mne nenávratně ztracené, a C rozkoších adoptovaného mateřství, na nichž jsem se nepodílel. Ale přede mnou ležela ještě celá budoucnost. Jaké nekonečno zkušenosti, experimentů a objevu sc nyní otvíralo? Před mou IWM sytnou zvědavostí se zde odhalovalo tajemství života a jeho n< 1^1 kladnější mystérium, převedené na prostší a dosažitelnější Formu, vhodnou na hráni. Bylo nevýslovně zajímavé mit pro sebe ta km-v drobeček života, takovou částečku věčného tajemství v tak zábavné a nové podobě, budicí bezmeznou zvědavost a skrytý respekt svou cizotou i nečekanou transpozicí útku života, stejného jako náš, do formy odlišné, do Formy zvířecí. Zvířata 1 Cil nenasytné zvědavosti, exemplifikace záhady života, jakoby stvořená proto, aby člověku ukázala člověka tím, žc rozkládá jeho bohatství a komplikovanost na tisíc kaleidoskop k kých možnosti a každou dovádí do nějakého paradoxního extrému, do nějaké přepjatosti jednoznačného charakteru. Neobtíženo spletí egoistických zájmů, které kalí vztahy mezi lidmi, otevíralo sc /de srdce plné sympatii pro cizí emanace věčného ži\'ota, plné milostné, součinné zvědavosti, která byla maskovanou žízni po sebepoznáni Pejsek byl sametový, teplý a pulsoval malým, chvatným srdcem Měl dva měkké plátky uší, namodralá kalná očka, růžový čumáček, do kterého bylo možno strčit hez jakéhokoli nebezpečí prst, a něžné a nevinné tlapky s dojemnou růžovou bradavičkou vzadu nad šlapkami předních nožek. Žravě a netrpělivé jimi lezl do misky s mlékem, chlemtal tekutinu růžovým jazýčkem, a když se nasytil, zvedl žalostné malou tlamičku s kapkou mléka na bradě a nemotor ně se vyhrabával z mléčné koupele. I: 1 I Jeho chůze - to bylo neohrabané otáčeni šikmo stranou v nerozhodném směru po trochu opilé a rozechvělé cáre. Hlavním rysem jeho duševního rozpoloženi byla jakási neurčitá zásadni lítost, osiřclost a bezradnost - neschopnost zaplnit necim prázdnotu života mezi senzacemi krmení. Projevovalo sc to bezdetností a nedůslednosti pohybů, iracionálními záchvaty nostalgie, žalostným kňučením a neschopnosti najit si vlastni místo. Dokonce i v hlubinách spánku, ve kterém potřebu opřu se a přitulit musel uspokojovat tím, že použil své vlastni osoby svinuté do chvějícího se klubíčka, ho provázel pocit osamoceni bez domova, Ach, ten život -mladý a útlý život, vypuštěný z důvěrné temnoty, z přítulného tepla mateřského lůna do velkého, cizího a příliš světlého světa - jak se krči a couvá, jak se s odporem a znechucením zdráhá přijmout to představeni, které mu nabízejí. Ale pomalu malý Nimrod (dostal totiž to hrdé a bojovné jméno} přichází životu na chul Obraz mateřské prajednoty, který jej dosud výlučné ovládal, ustupuje kouzlu mnohosti. Svět mu začíná strojit nástrahy. Neznámá a kouzelná chuŕ různých jídel, čtyřúhclnik ranního slunce na podlaze, na který JC tak příjemné si lehnout, pohyby vlastních údů, vlastni tlapky, ocásek, sclmovsky vybízející k tomu, aby si s nim hrál, laskání lidské ruky, pod nimž pomalu dozrává jistá svévolnost a veselost, která napíná télo a z niž se rodí potřeba zcela nových, prudkých a riskantních pohybů tu všechno si ho kupuje, přesvědčuje a láká, aby přijal experiment života a smířil se s nim A ještě jedno. Nimtod začíná chápat, že to, co sc mu zde pod- us strkujc, je v podstate přes všechno zdáni novosti něčim, co tu uí bylo - bylo mnohokrát, nekonečne mnohokrát. Jeho ičJo poznává situace, dojmy a předměty. Ve skutečnosti ho to všechno už příliš neudivuje. Před každou novou situaci se ponoři do své paměti, do hluboké paměti těla, poslepu horečně hledá - a někdy se stává, že v sobě najde už hotovou příslušnou reakci moudrost po kolen i, která byla uložena v jeho plazmě a v jeho nervech. Nachází určitě činy a rozhodnuti, o kterých sám nevěděl, žc v něm už dozrály a že čekaly jen na to, aby mohly vyskoěít- Scenérie jeho mladého života, kuchyně s vonnými džbery, s utěrkami složitých a dráždivých vůni, s klapáním Adéliných pantofličkú a s jejím halasným pobíháním už ho neděsí. Zvykl v i považovat ji za svou doménu, zdomácněl v ni a začal ši ve vztahu k ní vytvářet nejasný pocit při náležitostí, otčiny. Pokud ovšem na něho nepadlo kataklysma v podobě drhnuti podlahy - onoho aktu, jimž byly rušeny přírodní zákony, se špli-chanci teplého louhu, umývajícími zespodu všechen nábytek, a s děsivým šoupáním Adélina koštěte. Ale nebezpečí míjí, usmířené a nehybné koité leží tiSe v koutě a schnoucí podlaha příjemně voni mokrým dřevem. Nimrod, se znovu vrací ke svým normálním právům a ke svobodě na vlastním územi, pociťuje nepřekonatelnou touhu chytat zuby za statou houni na podlaze a cloumat ji ze všech sil napravo a nalevo. PaciFikace živlů ho naplňuje nevýslovnou radost i- Najednou zůstane stát jako do země vrytý: před nim, na nějaké tři pejskovské kroky, se sune černá ohyzda, příšera, která se rychle pohybuje na proutcích spousty pomačkaných nohou. Do lihniln otřesený Nimrod sleduje pohledem šikmou CCStu blýskavého brouku a napjaté pozoruje ten plochý, bezhlavý a slepý trup, nesený nepřirozenou pohyblivosti pavoucích nohou. Při tom pohledu se v něm vzdouvá, dozrává a bobtná cosi, čemu sám ještě nerozumí, cosi jako hněv nebo strach, ale spíše příjemný a spojený se záchvěvem sily, sebevědomí a agresivity, A najednou dopadá na přední tlapky a vyráží ze sebe hlas, který je ještě jemu samému riernámý, ci/i a který je zcela nepodobny obvyklému kňučení. Vyráží ho jednou, ještě jednou a pak ještě jednou ten k vin diskantem, který každou chvíli selže. Ale nadarmo apostrofujc brouka tím novým jazykem, zrozeným z náhlého nadšeni. V kategoriích švábího rozumu rieiii místa pro takovou tirádu a brouk pokračuje ve své šikmé výpravě do rohu místnosti pohyby pus v čtenými odvěkým švábi m rituálem. Avšak pocity nenávisti nemaji ještě v pejskově duši trváni a sílu. Nově probuzená životni radost proměňuje každý pocit ve vcselotit, Nimrod ještě štěká, ale smysl toho štěkání se nepozorované změnil, přešel ve svou vlastni parodii a stal se v podstatě projevem touhy vyjádřit nevýslovnou zdařilost tohoto skvělého živůtniho předtt*-veni, plného pikanterie, nečekaných záchvěvů a point. PAN V koutě mezi zadními stěnami kůlen a přístavků byla slepá ulička dvnra, jeho ncjvzdalenějai a poslední odnož, uzavřená mezi komoru, záchod a zadní stenu kurníku - mrtvá zátoka, za kterou už nebyl žádný východ. Byl to nejvzdálenější mys, Gibraltar toho dvorku, zoufale bijící hlavou o slepou ohradu z vodorovných prken, poslední stěnu tohoto světa, která všechno uzavírala. Zpod jejích omšelých trámů vytékala stružka černé, smrduté vody, žila hnijícího mastného bláta, která nikdy nevysychala - jediná cesta, která vedla přes hranici ohrady do světa Ale zoufalství toho smradlavého zákoutí tak dlouho bušilo do hrazení, až uvolnilo jedno Z mohutných příčných prken, My chlapci jame pak dokončili dílo a vypáčili a vytáhli jsme velkou omšelou fošnu z. brleni. lak jsme vytvořili průlom a otevřeli okno ke slunci. Vězeň dvora si mohl stoupnout na prkno položené jako most přes kaluž, a pak se ve vodorovné poloze protáhnout škvírou, která ho vypustila do nového, vzdušného a rozlehlého světa, A tam se rozkládala velká, 70 zdivočelá stará zahrada. Pořidku roztroušeny v mohutných skupinách, řOStly v ni vysoké hrušně a rozložité jabloně, obsypane stříbrným šelestem a kypící síťkou belavých záblesků. Bujná, pomíchaná, nekosená iráva pokrývala prachovým kožichem zvliuov terén. Rostla tam obyčejná trávovitá luční Stébla S pernatými chomáči klasů, rostly tam filigrány planých petrželi a mrkví, pomačkané, drsné a mátou vonici li st k y popenců a hluchavek a lýko-vité, třpytivé a rzí kropenaté jitrocele, z kterých vysoko vyrážely klasy I hruhýmí červenými zrny Celá ta květena, zmuchlaná a pé-rov i tě kvprá. bvLi prosycená Lahodným ovzduším, prostoupeni blankytným větrem a prosáklá oblohou Když člověk ležel v trávě, byl přikryt celým blankytným zeměpisem oblaků a plynoucích světadílů a oddechoval celou rozlehlou mapou oblohy. Od toho obcováni s povětřím se listy a výhonky pokryly něžnými chloupky, měkkou vrstvičkou chmýří i drsnými štětinami háčků, kterými jako by chtěly chytat a zadržovat přílivy kyslíku. Ta něžná a belavá vrstvička snoubila listy s ovzduším a propůjčovala jim stříbřitý, šedivý třpyt větrných vln a stinných zadumáni mezi dvěma záblesky slunce, Ale jedna z těch rostlin, žlutá, s bledými lodyhami plnými mléčné šťávy a nafouklá vzduchem, vypouštěla už sama ze svých prázdných výhonků vzduch a chmýří v podobě perou tých kouli mlíči, které se závanem větru rozsypávaly a nehlasné vsakovaly do blankytného ticha. Zahrada hýla rozlehlá, rozvětvená do několika odnoží a máli různá pásma a podnebí. Z jedné strany byla otevřená, překypovala mlékem nebes a vzduchu a podestýlala obloze tu nejměkčí. nej- 71 jemnější a ncjkypŕejši ztlen. Ale jak postupné klesala dn hlubin druhé odľiúže a norila se do stínu mezi zadní stěnou opuštěné sodovkárny a dlouhou rozpadávající se rdi stodoly, nápadně se zachmurovala. stávala se nevrlou a nevšímavou, divoce a nepořádné zarůstala, mračila se kopřivami, ježila se bodláčím a prašivěla všelijakým plevelem, až na konci v široké pravoúhlé zátoce mezí /dmi /iráciľla veškerou míru a upadala do šilenství. Tam to už nebyl sad, ale záchvat pomatenosti, výbuch vzteku, cynická ne-stoudnost a prostopášnost. Rozběsněny sc tam rnziahovaly a průchod svým vášním dávaly rozpustilé a zdivočelé zmuchlániny lopuch - obrovské čarodějnice, svlékající si za bílého dne široké Sukně a shazující ze sebe sukni za sukni, až nakonec jejich vzduté, šelestivé a děravé cáry pod sebou pohřbívaly svými pomatenými pláty celé to svárlivé a pare hatící plémě. A nenasytné sukně otékaly a roztahovaly se, kupily se jedna na druhé, nadýmaly se a navzájem se překrývaly a vzdutá masa jejich lupenových plátů přitom rosila a rostla až k nízkému okapu stodoly. A tam jsem ho uviděl, jedinkrát v životě, v polední hodině oblouzené žárem. Byla to chvíle, kdy S€ zešílely a divoký čas vyprošťuje ze žentouru událostí a jako zběhlý tulák s křikem utíká horempádem přes pole. V tu chvíli se léto, už nekontrolované, bez míry a rozvahy rozrůstá na celém prostranství, rozrůstá se s divokým náporem všemi směry a přerůstá do svého dvojnásobku a trojnásobku, do jakéhosi jiného, zvrhlého času, do neznámé dimenze, do ílleOGtvi. V tu hodinu mé posedla touha chytat motýly, vášeň pronásledo vat ty mihotavé skvrnky, ty bludné bílé plátky, třepetající se v ohnéném vzduchu neobratnou klikatinou. A v tu chvíli se stalo, sc jedna ? těch jiskřivých skvrnek v letu rozpadla na polovin a potom na třetiny - a to chvějící sc, oslnivé bílé trojbodi mé ved jako bludička přes šílenství bodláků, spalovaných sluncem. Zastavil jsem sc až na pokraji lopuch, neboť jsem si iKinnii.il vkročte do té hluché prohlubně, A vtom jsem ho uviděl Ponořen po ramena do lopuchů, seděl přede mnou na bobku. Viděl jsem jeho hrubá ramena ve špinavé košili a odporný cár kabátu. Seděl tam, přikrčen jako ke skoku, s rameny shrbenými jako pod nesmírným břemenem. Celé jeho tělo prudce oddechová lú vypětím a z měděné, na slunci se lesknoucí tváře se lil pot. Ne hýbal se a zdálo sc, že se těžce namáhá a že bez hnuti zápoli s nějakým obrovským břemenem. Stál jsem, přikován jeho zrakem, který mé sevřel jako do kL-šií. Byla to tvář tuláka nebo opilce. Chomáč špinavých pačesů W fliu ježil nad čelem, vysokým a vypouleným jako kamenný bochník omletý řekou. Ale to čelo bylo rozryto hlubokými vráskami. Nevím, zda se co bolest, palčivý žár slunce nebo nadlidské vypětí tak vtisklo do t e cvářc a napjalo její rysy k prasknuti. Černé oči se na mne upřely s vypětím uejvyššího zoufalství nebo bolesti. Ty oči se na mne d i valy a nedívaly, viděly mě a vůbec mé neviděly. Byly to pukající bulvy, vytřeštěné nejvyššim vzrušením bolesti nrbi> linivou rozkoši nadační. A najednou z cech rysů, napjatých k prasknuti, vyrazila jakási 72 strašná, utrpením zprohýbaná grimasa a ta grimasa rostla, prijímala do sebe tamto šílenství i nadšeni, bobtnala jim a stále rosrla a rostla, až sc provalila syčícím a chrčícím k.r,\ m ,11111 Im. Do hloubi otřesen, videl jsem, jak se pomalu zvedl z dřepu, chrchlaje smíchem z mohutné hrudi, a přikrčen jako gorila, S rukama v padajících cárech kalhot, utíkal velkými skoky, prodíraje se rozkymácenými pláty lopuch - Pan bez flétny, píchající zmateně do svých rodných houštin. PAN KAREL V sobotu po obědě se můj strýc Karel, slaměný vdovec, vydával pěšky do letoviska vzdáleného hodinu cesty od města za zenou a dětmi, které tam navily prázdniny. Od doby, kdy jeho manželka odjela, byl byt neuklizenv a piwtel nikdy neustlaná. Pan Karel se vracel do bytu pozdě v noci, zneuctěný a zpustošený nočním hýřením, kterým ho vláčcl> úpal ně a prázdné dny. Zválená, studená a divoce rozházená postel se pro něho v téch chvílích stávala jakýmsi blahým přístavem a spásným ostrovem, ke kicrénui doiážel s vypětím všech sil jako trosečník zmítaný po mnoho dní a noci na rozbouřeném moři. Po paměti zapadal v temnotách někam mezi bělavá mračna, pásma a kupy studeného peří a tak spal v nepředstavitelné poloze, opačným směrem, hlavou dolu, zabořen temenem do prachové dřené polštářů, jako kdyby chtěl ve spánku provrtat a napřič proplovat ty mohutné masivy peřin, které narůstaly noci. Zápasil vc spánku s těmi peřinami jako plavec s vodou, hnětl je .1 mísil tělem jako obrovskou diíi těsta, do které se propadal, a za šerého úsvitu 74 71 sc budil, upachtený a zalitý potem, vyvržený na břeh haldy polštářů, které nedokázal při těžkých nočních zápasech přemoci. A tak, napůl vyvržen z tůně spánku, zůstával na chvíli viset beze smyslu na okraji noci, hrudi lapal po vzduchu a peřiny kolem, ného narůstaly, kysaly - a oper ho zarůstaly jako kupy těžkého, belavého těsta. Spal pak dlouho dopoledne a polštáře se zatím urovnávaly do velké, bílé, ploché roviny, po které putoval jehú upokojený spánek. Po téch bílých silnicích se vracel pomalu sám k sobe, ke dni a ke skutečnosti - až nakonec otviral oči jako spici pasažér, když vlak zastaví ve stanici, V pokoji panovalo ustáté příšeří s usazeninou mnoha dni samoty a ticha. Jenom okno kypělo ranním rojenim much a závěsy jiskřivé planuly. Pan Karel vyžíval ze svého těla, Z hloubi tělesných dutin zbytky včerejška. To zívání sc ho zmocňovaly v takových křečích, jako kdyby ho chtělo obrátit naruby. Vyvrhoval jim zc sebe ten pisek a ta břemena - nestrávené pozůstatky včerejška Když si tak ulevil a trochu si vydechl, zapisoval si do notesu výdaje, kalkuloval, počítal a snil. A potom dlouho nehybné ležel sc skelnýma očima, které byly vypouklé, vlhké a měly barvu vody. Vc vodnatém příšeří pokoje, rozjasňovaném odrazem žhavého dne za závěsy, odrážely jeho oči jako malinká zrcátka všechny lesklé předměty: bílé skvrny slunce v okenních škvírách a zlatý čtyruhel-ník závěsů - a jako kapka vody v sobě opakovaly celý pokoj s tichem koberců a prázdných židli. Zatím den ŕa závěsy hučel stále plamenněji bzučením much. zešilelých sluncem. Okno v sobě lumohlo sméstnat ten lni. a závěsy omdlévaly oslnivým vlněním Tehdy sc vyhrabával z peřin a ještě nějakou chvíli posteli a bezděčně sténal Překročil třicítku a jeho tělo začínal" sklon ke korpulentnosti Zdálo sc, že v tom organismu, otékajium tukem a utýtaném pohlavními výstřednostmi, ale stále ještě vzdou-vaném bujnými šťávami, dozrává nyní v tichu pomalu jeho budonu osud. Když tak seděl v bezmyšlenkovitém, vegetativním strnuti, celý proměněn v krevní oběh, oddechováni a hluboké pulsováni Háv, rostla v hloubi jeho zpoceného těla, pokrytého na různých místech chmýřím, jakási neznámá a nezfurmovaná budoucm>M jak» nestvůru ý výhonek, fantasticky bující do netušené dimenze. Neděsil se ho, rteboť citil už svou totožnost s oním neznámým a obrovitým, které mělo nastat, a rostl bez odporu a v podivné shodě spolu s ním, zdřevěnělý klidnou hrůzou; poznával už budoucího sebe sama v tom kolosálním květném bujeni a v lěch fantastických , nakupeninách, které dozrávaly před jeho vnitřním zrakem. Jedno oko sc mu v těch chvílích lehce stáčelo ven, jakn kdyby odcházelo do jiné dimcn/C. Potom se z toho bezmyšlenkovitého omámení a z téch ztracených dálav vracel zpět k sobě a do přítomnosti: vidél na koberci svá tučná a jemná jakoby ženská chodidla, a pomalu vytahoval zlaté knoflíky z manžet denni košile. Potom šel do kuchyně a nacházel tam vc stinném koutě vědérko s vodou, ktnnžek tichého a bdělého zrcadla, které tam na něho čekalo - jako jediná živá a vědoucí bytost v tom prázdném bytě. Naléval si vodu do umyvadla a vychutnával kůží její mdlou, ustátou a nasládlou mokrost. Dlouho a pečlivé sc věnoval toaleré, nespěchal a vkládal pauzy mezi jednotlivé manipulace. Prázdny a zanedbaný byt ho zneuznával a nábytek i stěny za ním slídily s mlčeni i vou kritikou Když vstupoval do jejich ticha, připadal si jako vetřelec v tom podvodním zatopeném království, v němž plynul jiný, odlišný čas. Když Otvíral vlastni zásuvky, cítil se jako zloděj a chodil bezděčně po špičkách, jako hy sc bál probudit halasnou a nadbytečnou ozvěnu, čekající podrážděné na nejmenši přič i nu, aby mohla vybuchnout. A když konečné, přecházeje tiše od skřiné ke skříni, nasel kousek po kousku všechno, to potřeboval, a dokončoval toaletu mezi nábytkem, který ho mlčky a s nepřítomným výrazem toleroval, a když byl potom konečné hotov, stál s kloboukem v ruce na odchodu a styděl se. že ani v poslední chvílí nemohl najit slovo, které by překonalo to nepřátelské mlčení. A tak odcházel pomalu, rezignovane a sc sklopenou hlavou ke dveřím - a opačným směrem se zatím beze spěchu - do hloubi zrcadla - vzdaloval kdosi navždy obrácený zády - prázdnou radou pokojů, které neexistovaly. 7A SKOŘICOVÉ KRÁMY Když nastaly nejkratší, ospalé zimní dny, uzavřené z obou stran -jitrem i večerem - do kožisinových okrajů pŕišeŕi, v té době, kdy se město éim dál tím hlouběji rozvětvovalo do labyrintů zimních noci, s námahou privolávaných krátkým rozedněni m nazpět do stavu Střízlivosti - můj otec byl už ztracen, zaprodán a vázán přísahou tamté sféře. Obličej i hlava mu tehdy bujně a divoce zarůstaly šedivými vousy, které nepravidelné trčely ve věchtech, štětinách i dlouhých štetkách, vyrážejících z bradavic, obočí i nosních d i re k - což otiskovalo |chn fyziognomii podobu starého naježeného lišáka. ťľich a sluch se mu neobyčejné zbystŕovaly a z proměn jeho mlčící, napjaté tváře bylo pattno, žc pomoci těchto smyslů je ve stálém kontaktu s neviditelným světem tmavých zákouti, myších děr, prázdných ztrouchnivělých prostor pod podlahou i komínových Ilils Všechny šramoty, noční praskoty i skrytý, skřípající život podlahy v něm měly neomylného a bdělého pozorovatele, špeha a sptk- 79 lencc. Pohlcovalo ho to natolik, žc sc zcela hrou žil do té pro nás nedostupné srcry, o niž se ani nesnažil podat nám nejakou zprávu. Nejednou, když výstřednosti tě neviditelné sféry dostávaly ráz pnliš absurdní, nezdržel se, luskal prsty a tiše se smál sám pro sebe. Pohledem se při tom dorozumíval s našim kocourem, který - rovněž zasvěcen do toho světa - zvedal cynickou, chladnou, pruhovanou tvář a znuděně a lhostejné mhouřil kosé škvírky oči. Při obědě se stávalo, Že uprostřed jidla odkládal najednou núž a vidličku a s ubrouskem uvázaným pod bradou se kočičím pohybem zvedal, plížil se po měkkých polštářcích prstů ke dveřím sousedního prázdného pokoje a s nejvétši obezrc-tnosti do něho nakukoval klíčovou dírkou. Potom se jakoby zahanbené, s rozpačitým úsměvem vracel ke stolu a stále si při tom mručel a nevýrazné pobroukával něco v souvislosti s vnitřním monologem, do něhoí byl pohroužen. Aby ho trochu rozptýlila a odvedla od chorobné průzkumnic ke činnosti, vytahovala ho matka na večerní procházky. Chodil na né mléky, bez odporu, ale bez přesvědčení, roztržitý a duchem nepřítomný. Jednou jsme šli dokonce do divadla. Octli jsme se opět v onom velkém, špatné osvětleném a špinavém sále, plném ospalého lidského šumotu a beztadného zmatku Ale když jsme se prodrali lidskou tlačenici, obu-vila se před námi obrovská bledé modrá opona jako nebe jakési jiné oblohy. Veliké, malované růžové masky s nafouklými tvářemi se nořily do nezměrného plátěného prostoru, To umělé nebe se roztahovalo, rozlévalo do šířky i do délky a vzdouvalo se nesmírným duchem patosu a vel- kých gest, atmosférou toho umělého a leskem naplněného světa, který tam na dunícím lešení scény přijímal svůj tvar. Záchvěvy, připlouvající po vilike tváři toho nebe. i oddechováni otuovs-kéhu plátna, jímž rostly a ožívaly masky, prozrazovalo iluzornost této oblohy a způsobovalo ono mihotáni skutečnosti, které v metafyzických okamžicích pociťujeme jako záchvěvy taicnistvi Masky třepetaly červenými víčky, barevné rty něco nehlasné šeptaly a já jsem viděl, že nastane chvíle, kdy napětí tajemnosti dostoupí vrcholu, a potom vzduté nebe opony doopravdy pukne, zvedne se a ukáže věci neslýchané a oslnivé. Ale nebylo mi dáno dočkat se oné chvíle, neboť otec mezitím začal projevovat jisté známky neklidu, ohmalával si kapsy a nakonec prohlásil, že si zapomněl peněženku s penězi a důležitými doklady. Po krátké poradě s matkou, při které byla podrobena Adclina poctivost chvatnému celkovému zhodnoceni, mi navrhli, abych se vydal domů a podíval sc po peněžence. Podle matčina názoru bylo do začátku představeni ještě spousta času a při své hbitosti jsem se mohl vrátit včas. Vyšel jsem do zimní noci, barevné iluminacemi nebe. Byla to ledna z těch jasných noci, za kterých je hvězdná obloha tak rozlehlá a rozvětvená, jako kdyby se tozpadla, rozlámala a rozdělila na labyrint různých nebeských sfér, schopných podělit celý kalendářní měsíc zimních nocí a pokrýt svými stříbrnými a malovanými přikrovy všechny jejich noční zjevy, události, dobrodružství a karnevaly. Jc neodpustitelné lehkomyslně posílat do takové noci mladéln chlapce s důležitým a naléhavým úkolem, neboť v jejím polosvětle se ulice zmnohonásobuji, zaplétají a ?a měnu j i jedny za druhé, V liLuuhi města se otevírali - abychom tak řekli - ulice dvojnásobné, ulice dvojníčke, ulice klamné a omylné. Očarovaná a zmatená obraznost si tvoři iluzorní, ale přitom jakoby dávno známé a povědomé plány města, ve kterých ty ulice maji své místo a jméno, a noc ve své nevyčerpatelné plodnosti nemá nic lepšího na práci než dodávat stále nové smyšlené konfigurace. Ta pokušeni zimních noci Jtačinafi obvykle nevinně snahou zkrátit si cestu a použit neobvyklého nebo rychlejšího průchodu. Vynořuji se lákavé kombinace přetnout spletité putováni nějakou nevyzkoušenou příčnou uličkou, Ale tentokrát to začalo jinak- Sotva jsem udělal pár kroků, všiml jsem si. Že nemám plášť. Chtěl jsem se vrátit, ale po chvíli se mi zdálo, že by to hyla zbytečná ztráta času, neboť noc nebyla vůbec chladná, naopak, byla žilkovaná závany podivného tepla, dechem jakéhosi falešného jara. Snih se srazil na bílé beránky, do nevinného, sladkého rouna, které vonělo fialkami. Do stejných beránků se rozpustilo nebe, na kterém se mésic zdvojnásohil, ztrojnásobil a v cum svém zmnoženi ukazoval všechny své fáze a postaveni- Obloha toho dne obnažovala svou vnitřni konstrukci v mnoha téměř anatomických preparátech, ukazujících spirály a sloje světla, průřezy bledozelených hrud noci, plazmu prostorů a tkáň noénich blouznění. Za takové noci nelze jit Podvalim ani žádnou jinou z temných H2 ulic, které tvoři rub a jakousi podšívku čtyř hran náměstí, a nevzpomenout si, žc v tu pozdní dobu bývají ještě občas otevřeny očkteré z oftécfa MliiUlfch a přitažlivých krámů, na než se ve všední dny zapomíná, Říkám jim skořicové krámy podle jejich skořicové tmavého dřevěného obloženi. Ty vskutku ušlechtilé obchody otevřené do pozdní noci byly vždy před metem mého horoucího sněni. Jejich slabé osvětlené, temné a slavnostní interiéry voněly sytou vůni barev, laku, kadidla, aromátem dalekých zemi a vzácných látek. Mohl jsi tam nalézt bengálske ohně, čarodějné krabičky, známky dávno zmizelých zemi, čínské obtisky, indigo, kalafunu z Malabaru. vejce exotického hmyzu, papoušků i tukanů, živé salamandry a bazilišky, kořen mandragory, norimberské mechanismy, homunkuly v květináčích, mikroskopy a dalekohledy a především vzácné a nezvyklé knižky, staré folianty plné prapodivných rytin a omamných historii. Pamatují se na staré, důstojné kupce, kteři obsluhovali zákazníky v diskrétním mlčení se sklopenýma očima, plni moudrosti a pochopeni pro jejich ncjiajnejši přáni. Ale nade vši m tam kralovalo jedno knihkupectví, ve kterém jsem si jednou prohlížel vzácné ■ zakázaně tisky a publikace tajných klubů a odhrnoval tak roušku / mučivých a opojných tjji.mstvi. Tak zřídkakdy se naskýtala příležitost vstoupit do těch krámů -a ještě k tomu s malou, ale postačující částkou peněz v kapse. I přes veškerou důležitost posláni, které bylo svěřeno mé horlivosti, nebylo možno nechat si ujít takovou šťastnou náhodu. A4 \ Abych se dostal na ulici nočnich krámů, bylo la-na podle mých výpočtů dát se boční uličkou a minout dvé nebo tři příčně ulice. To mě vzdalovalo od mého cile, ale to. co bych zameškal, mohl bych dohonit, kdybych šel zpátky přes Solné župy. Okřídlen touhou podívat se do skořicových krámů, zabočil jsem do známé ulice, spise jsem letěl, než šel, a přitom jsem dával bedlivé pozor, abych si nespletl cestu. Tak jsem minul už fřeti nebo čtvrtou přičnou ulici, ale vytoužený průchod se stále neobjevoval. A ještě ke všemu ani konfigurace ulic neodpovídala obrazu, který jsem očekával- Po krámech ani stopy. Sel jsem ulici, íciiž domy neměly nikde vstupní hrány, ale jen neprodyšně uzavřená okna slepá měsíčním odleskem. - „Po druhé straně by měla vést správná ulice, z niž se vchází do těch domů,4' myslil jsem si. Zneklidněn jsem přidával do kroku a v duchu jsem se loučil s myšlenkou, žc se podivám do krámu. Jen abych se odtud rychle dostal do známých nblastí města. Docházel jsem na konec ulice, zneklidněn, kam mě vlastně vede. Vyšel jsem na širokou, jen tu a tam zastavenou cestu, velmi dlouhou a rovnou. V tu chvíli mě ovanul dech volného prostoru, Přímo u cesty anebo uvnitř v zahradách tam stály malebné vily, ozdobná sidla boháčů. V průrvách mezi nimi bylo vidět parky a ůhradni zdi sadů. Z dálky připomínal ten pohled dolní, málokdy navštěvované pattic Lcšřianské ulice. Mčsični světlo, rozpuštěné na nchi do střibtných šupin a do tisícerých beránků, bylo bledé a jasne jako za dne - pouze parky :\ zahrady se černaly na téstřihrné krajinomalbě. Když jsem si pozorné prohlédl jeden z těch domů, došel jsem S5 k závěru, Že mám pred sebou zadní, nikdy neviděnou stranu gymnaziální budovy. Pravé jsem přicházet k brané, která byla k mému úžasu otevřena. Na chodbě se svítilo. Vesel jsem dovnitř a Octl isem se na červeném koberci v chodbě- Doufal jsem, že se mi podaří nepozorovaně proklouznout budovou a vyiit předen branou, a ti m si znamenitě zkrátit cestu. Vzpomněl jsem si. Že se v tu pokrutiluu dubu jistě v učebné profesora Arendta koná jedna z nepovinných hodin, protahujících se do pozdní noci, na které jsme se v zimních měsících scházeli v zápalu ušlechtilého nadšeni pro kreslířská cvičeni, k nimž nás podnítil onen znamenitý učitel. Malá skupinka pilných žáku se téměř ztrácela ve velkém tmavém sále, na jehož stěnách se do obrovských rozmetů fozrůstaJy a lámaly stíny našich hlav, vrhané dvěma malými svíčkami hořicimi v hrdlech láhvi. Abych řekl pravdu, příliš jsme při těch hodinách nekreslili a profesor nemel zvlášť jasně vymezené požadavky. Někteří si z domova přinášeli polštáře a ukládali se na lavicích k lehké dřímote, A jenom ti nejpilnéjši kreslili přímo pod svíčkou, ve zlatém okruhu jejího světla. Obvykle jsme dlouho Čekali na profesorův příchod a nudili jsme se při ospalých rozhovorech. Nakunec se otevíraly dveře jeho pracovny a on vcházel - malý, S krásnými vousy, s esoterickvmi úsměvy, diskrétními zámlkami a s aromátem tajemství. Rychle za sebou přirážel dveře kabinetu, jimiž se za jeho hlavou v okamžiku otevřeni snažil prodrat zástup sádrových st inu, fragmentů klasických • f bolestných Ninbid, Danaid a Tantalidů, celý ten smutný a jalový Olymp vadnoucí už dlouhá léta v onom muzeu sádrových soch. Příšeří té místnosti bylo kalné i za dne a ospale se ploužilú ze sádrového sněni, prázdných pohledů, blednoucích oválů a zamyslených gest. odcházejících do nicoty. Rádi jsme naslouchávali ™ dví-řnn onomu tichu, plnému povzdechů a šepotů toho rumovište druliciho se v pavučinách, toho soumraku bohů, rozkládajíc i bo se v nudí a monotonii Profesor, celý slavnostní a okázalý, se důstojně procházel kolem prázdných lavic, v nichž jsme cosi kreslili v šerém odlesku zimní noci - rozptýleni do malých skupinek. Bylo tiše a ospale. Tu a tam se moji kamarádi ukládali ke spánku. Svíčky v lahvích pomalu dohasinaly, Profesor SC ponořil do hluboké vitriny, plné st a rve li foliantů, staromódnich ilustraci, rytin a tisků. S esoterickými pett] nám ukazoval Staré litografie večetnich krajinek, nočni houštiny a aleje zimních parků, černající se na bílých měsíčních cesiách. Při ospalých růz-hovorech čas uplýval nepostižitelnč a ubihal nerovnomerné, jako kdyby dělal uzly na míjení hodin a jindy zase jako kdyby polykal tele prázdné intervaly trváni A iu znena-dáni. bez jakéhokoliv přechodu, jsme se s naši skupinkou setkávali už na zpáteční cestě na pěSinte v parku, hilé sněhem a chráněné po stranách černým, suchým houštím keřů. Sli jsme podél toho chundelatého břehu temnoty n umali u medvědí kožich krovití, praskajících pod našima nohama do |asnc bczměsične ihkí, t;i i ■■■■■■ výhrady vyjadri] tim odlišným znevažujícím provedením Abychom pochopili tu rezervovanost, musíme si již nyní všimnout dvojznačného ■ pochybného charakteru té čtvrti, která se tak značné lišila od zásadního tónu celého mésta- Byl to průmyslové obchodní obvod s křiklavě zdůrazněným rázem střízlivé užitečnosti. Duch času a mechanismus ekonomiky neušetřil ani naše město; zapustil kořeny na odrezku jeho periférie a tam se rozrostl do přiživnické čtvrti. Zatímco ve starém městě panovat ještě stale noční, pokoutní obchod prodchnutý slavnostní ceremoniálností, v té nové čtvrti se okamžité rozvinuly novodobé, střízlivé formy komercialismu. Pseudoamerikanismus, naroubovaný na starý, ztrouchnivělý podklad města, zde vyrazil bujnou, ale prázdnou a bezbarvou vegetaci zmetkovité a liché okázalosti. Rylo tam vidět laciné, Spatně postavené domy s karikaturnimi fasádami, polepené rnonstróznimi štukaturami z popraskané sádry. Staré, křivé předměstské domky dostaly narychlo slepené portály, ve kterých člověk teprve při bližším prozkoumáni odhalil nuzné imitace velkoměstského zařízení, Vadné, matné a špinavé výkladní skříně, na kterých se ve zvlněných reflexech lomil temný odraz ulice, neohoblované dřevo portálů, šerá atmosféra těch jalových interiérů, ve kterých sc na vysokých policích i podél oprýskaných a drolicťch se stěn usazovaly pavučiny a chuchvalce prachu, to vše zde vtiskovalo krámům pečeť divokého Klondiku. V řade tam stály jedna za druhou krejčovské dílny, konfekce, skladiště porcelánu, drogerie a kadeřnictví. Na jejich šedivých velikých výkladních skrinich byly šikmo nebo do polokruhu uspořádané nápisy ze zlacených plastických písmen: CONFISHRIE, MAN UC U RE. KING OF ENGLAND Starousedlici si zachovávali značný odstup od té čtvrti, ubývané chátrou, vyvrheli, kreatúrami bez charakteru a bez kompaktnosti, pravou morálni spodinou, onou jarm;ir stupeň reality a definovaly její hustotu. Řekněme to bez okolků: fatálnosti teto čtvrti je. že se v ni nic nerealizuje, že nic nedospěje do své definitívni podoby, že všechny započaté pohyby zůstávali viset vc vzduchu, že všechna gesta se předčasně vyčerpáván' a nemohou překročit jistý mrtvý hod. Mohli jsme si již všimnout, Že tuto Čtvrť charakterizuje velká bujnost a marnotratnost - v záměrech, plánech a předsevzetích. Celá čtvrí není niéim jiným rieí fermentaci úporných přáni - predčasne vybujelou, a proto bezmocnou a prázd...... V atmosféře nesmírné snadnosti zde klíči každá sebelehči choutka, letmé napětí kyne a roste do prázdného, nadutého novotvaru a tak tu vyráží Šerá a lehká vegetace kyprých plevelů a bezbarvých huňatých máků, vytvořená z efemérni tkáně přeludu a hašiše, Nad celou tou čtvrtí se vznáší Lenivé a prostopášné fluidum hříchu 1qt a domy, obchody i lide působí někdy dojmem zimničního chvěni na jejím rozpáleném těle, husí kůže na jejich horečnatých vidinách. Nikde jinde sc necitime tak ohroženi možnostmi, tak otřepeni blízkosti toho, co « má splnit, tak zbledli a bezmocní zděšením nad realizaci plnou rozkoše. Avšak tím to také konči. Když prekročíme jistý- bod napětí, přiliv ostává a ustupuje, atmosféra hasne a odkvětá, možnosti vadnou a rozpadají se v nicotu a zcšilelcšeré máky vzrušeni se rozsypávaji v popel. Budeme věčně litovat, že jsme tehdy na chvíli vyšli z konfekčního olxbndu podezřelého rázu. Nikdy už do něho nenajdeme cestu zpátky- Budeme bloudit od jednoho firemního štítu ke druhému a stokrát se mýlir. Projdeme desitky krámů, najdeme obchody navlas podobné, budeme putovat mezi špalíry knih, listovat v časo-pkech a riscích, budeme dlouho a spletité rozmlouvat s prodavačkami, poznamenanými nadbytkem pigmentu a pokaženou krásou, které však nebudou umět pochopit nasc práni. Budeme se zaplétat do nedorozumění, až sc celá naše horečka a podniecní rozplyne ve zbytečné námaze a ve zbůhdarma promarněné honiéce- Našc naděje byly nedorozuměním, dvojsmyslný vzhled lokálu a zaměstnanců - zdáním, Konfekce byla skutečnou konfekci a při-ručí neměl žádné postranní úmysly. Ženský svět v Krokodýli ulici se vyznačuje celkem průměrnou zkaženosti, přehlušenou silnými vrstvami morálnich předsudků a banální všednosti. V tomto městě laciného lidského materiálu se nevyskytuje ani vy bujely instinkt, ani nezvyklé a temné vášně. Krokodýli ulice byla ústupkem našeho města ve prospěch modernosti a velkoměstské zkaženosti. Zřejmé jsme si nemohli dovolil nic jiného než papírovou imitaci, než fotomontáž, složenou z vy střižků přcležclých Loňských novin. irn ŠVÁBI Bylo to v dubě šedivých dnu, které nastoupily po skvělé barevnost■ otcovy geniálni epochy. Nastaly dlouhé týdny deprese, těžké týdny ih.v nedělí a svátků, obloha byla zavřená a podotkl krajiny zubožená. Otec s námi ui tehdy nepřebýval. Horní pokoje byly uklizeny a pronajaty jedně tclcrnnist.ee. Z celého ptačího hospodářství nám zůstal jediný exemplár, vycpaný kondor, který stál na polici v saloně. Ve studeném příšeři stažených záclon tam stejné jako zaživa stál na jedné noze v pozici buddhistického mudrců a jelui horka. v>schla asketická ivář zkameněla do výrazu krajní Lhostejnosti a odříkáni Oči mu vypadly a vyplakanými mízními důlky se sypaly piliny Pouze rohov i tě egyptské výrůstky na mohutném holém zobáku a na lysé šiji, výrůstky a hli2y vybledle blankytné barvy, vtiskovaly této starecké hlavě cosi důstojně hieratického Jeho pernatý hábit byl ui na mnoha místech prožrán od molů a vypadávala Z něho měkká, šedivá peta, která Adéla jednou za týden vymetala Spolu s bezejmenným prachem pokoje. Na vylysa-lých místech bylo vidět hrubou pytloví nu, ze které lezly konopné 10 cucky. V skrytu jsem matce vyčítal, ze sc tak lehce vypořádala se ztrátou otce. „Nikdy ho nemilovala," myslel jsem si, „a poněvadž otec nebyl zakořeněn v sni; i rádně ženy, nemohl vrůst ani do žádné reality a věčné se vznášel na periférii života, v nolorcálných oblastech, na okraji skutečnosti. Ani řádné, občanské smrti mu nebylo dopráno." přemítal jsem, „všechno u něho muselo být podivínské a pochybné.'' Rozhodl jsem se, že v příhodné chvi li uhndim na matku a přinutím ji k otevřené rozmluvě Onoho dne {byl těžký zimní den a už od rána sc sypalo měkké chmýří soumraku) měla matka migrénu a Ležela o samotě na pohovce v salónu V tom zřídka navštěvovaném svátečním pokoji panoval od doby otcova zmizeni vzorný pořádek, o který pečovala vůzkem a košťaty AdéLa. Nábytek byl pokryt ochrannými povlaky a cdé zařízeni sc podřídilo železné disciplině, jakou Adéla zavedla v onom pokoji. Pouze svazek pávích per, stojících ve váze na prádelníku, nchyln možno udržet v patřičných mezích. Byl to živel sv čv i >l m a nebezpečný, s ncpostižitelnou revolučnosti jako hlučící třída gymnasistek, naoko plná devotnosti, ale rozpustile tieposlnsn.i jakmile sejde s oči. Ty oči celý den rejdily, provrtá valy steny, přimhuřovaly se, a třepetajíce rasami, s prstem tia uštech se tlačily jedny přes druhé, rozjivené pochichtáváním a lumpačením- Naplňovaly pokoj štěbetán i m a šepotem, jako motýli se ronsypávsly kolem mnohoramenné lampy, v barevném hejnu narážely dni ui.it ných stařeckých zrcadel, odvyklých pohybu a veselosti, a klíčovými dírkami nakukovaly do sousedních místností. Dokuncc ani v přítomností matky, ležící s obvázanou hlavou na pohovce, se nedoka- i i i žaly ovládnout a koketovaly, dávaly si znamení a pokřikovaly na *ebe němou barevnou abecedou, plnou tajemných významů. Dráždil mě ten výsměšný komplot a mihotavé spiknuti za mými zády. Přitisknut koleny k matčině pohovte, předstíral jsem, že zkoumám zamyšlené dvěma prsty jemnou látku jejího županu, a najednou jsem jakoby mimochodem řekh „Už dávno jsem se té chtěl zeptat - to je on. viď?" A třebaže jsem ani pohledem neukázal na kondora, marka to okamžité pochopila, upadla do velkých rozpaků a sklopila oči. Úmyslné jsem nechal uplynout určitou dobu, abych vychutnal jeji rozpaky, a potom S naprostým klidem, přemáhaje hněv, který sc ve mně zvedat, jsem se zeptal: „Jaký smysl maji potom všechny klepy a lži, které roztrušuješ o otci?" Ale její rysy, které se v prv nim okamžiku v panice rozpadly, se začaly znovu urovnávat. „Jaké lži?" zeptala se, pomrkávajíc očima, které byly prázdné, nalitě temným blankytem a bez bělma. „.Slyšel jsem jc od Adély," řekl jsem, „ale vim, že pocházejí od tebe: chci znát pravdu." Usta se ji lehce chvéla a zřítelnice, vyhýbajíce se mému pohledu putovaly doočniho koutku. „Nelhala jsem,'L pravila a ústa ji otekla a zároveň SC zmenšila Pocítil jsem, že se mnou koketuje jako žena s mužem. „S těmi šváby je to pravda, sám se přece pamatuješ ■ ." Lípadl jsem dů rozpaků, Skutečné jsem se pamatoval na invazi švábů, na záplavu černého hemženi, které naplňovalo tmu nočním, pavoučtm pobiháním Všechny škvíry byly plné cukajících se vousů, z každé štěrbiny mohl kdykoli vyrazit šváb, z každé praskliny v podlaze se mohl vylihnout ten černý blesk a letět pomatenou klikatinou po zemi. Ach, jaké to bylo divoké šílenství zmatku, psané třpytivou černou čárou na tabuli podlahy! Ach, a jak při tom «ec křičel hrůzou a skákal s oštěpem v tuce ze židle na židli! Nepřijímal jidlo ani piti, s horečnými rumenci na tvářích a s křečí odporu kolem úst otec tehdy docela zdivočel Bylo jasné, že takové na pěti nenávisti nemůže žádný organismus dlouho vydržet. Strašný hnus proměnil jeho tvář ve strnulou tragickou masku, kdesc pouze zřítelnice, ukryté za dolním víčkem, krčily na číhané, napjaty jaků tětivy ve věčné podezíravosti. S divokým výkřikem vyskakoval pak najednou ze židle, naslepo se vrhal do kuuta pokoje a už zvedal oštěp, na kterém napichnutý obrovský šváb zoufale komíhal splete-nulou nožek. A tu přicházela otci, zbledlému hrůzou, na pomoc Adéla, brala od něho kopí s napichnutou trofeji a šla ji utopit v kyblíku. Ani tehdy bych všek nedovedl říci, zda mi ty obtazy utkvěly v mysli z Adélina vyprávěni anebo zda jsem byl sám jejich svědkem. Můj otec neměl už v té době obrannou sílu, která chráni zdravé lidi před Fascinaci hnusem. Místo aby se uzavřel před strašnou přitažlivou silou této fascinace, čim dál více se do ni zamotával, vydán na pospas šílenství. Smutné následky na sebe nedaly dlouho čekat, Brzy se objevily první podezřelé příznaky, které nás naplnily zděšením a zármutkem. Otcovo chováni se změnilo. Jeho šílenství - ta euforie jeho vzrušení pohasla. V jeho pohybech a mimice se začaly jevit příznaky špatného svědomí. Začal se nám vyhýhat Celý den se schovával v koutech, ve skříních nebo pod peřinou. Nejednou jsem ho viděl, jak si zamyšleně prohlíží vlastni ruce a zkoumá konzistenci kůže a nehtů, na kterých začaly vystupovat četné skvrny jako švábí krovky. 11 z Ve dne se ještě zbytkem sil bránil, bojoval, ale v noci na nčho fascinace útočila mocnými údery. Viděl jsem ho pozdě v noci za svitu svíčky, která stála na podlaze. Otec ležel nahý na zemi, potřísněn černými skvrnami totemu a pomalován liniemi žeber, Oťlúu fantastickou kresbou anatomie, prosvitající na povrch, ležel ■la břiše, posedlý fascinací averze, která ho vtahovala do hlonhi svých zapeklitých zákrutů. Pohyboval se mnohočlánkovým komplikovaným pohybem podivného rituálu, ve kterém jsem * hrůzou poznal imitaci švábího ceremoniálu. Od té dohy jsme sc otce zřekli. Podobnost se švábem se pn>|i-vo-vala den ode dne výrazněji - můj otec se měnil ve švába, Začali jsme si na to zvykat. Vídali jsem ho stále řidčeji, na svých šváhich cestách mizel někam na celé týdny - a my jsme ho přestali vnímat; docela splynul s tím černým nečistým plemenem, Kdo by mohl říci, zda ještě někde v nějaké Škvíře v podlaze žije, zda ieité v noci běhá po pokojích, vtažen do švábích záležitostí, anebo snad byl mezi těmi mrtvými brouky, které Adéla každé ráno nalézala s hřichem vzhůru a naježenými nožkami a brala je * odporem na lopatku a vyhazovala? „A přece," řekl jsem zahanbené, „jsem přesvědčen, že ten kondor, to je on," Matka se na mne podívala zpod řas: „Netrap mé, miláčku, už jsem ti přece říkala, že otec jezdi jako obchodní cestu jící po okoli. Vždyť vis, že se někdy v noci vraci domů a potom před úsvitem odjíždí jestč dál," I VICHŘICE Za té dlouhé a prázdné zimy se v naSem městě urodila nesmírná, stonásobná hojnost tmy. Snad se příliš dlouho neuklízelo na půdách a v kumbáliAh s harampádím, hrnce se pěchovaly na hrnce, láhve na láhve a donekonečna se nechávaly narůstat prázdné baterie demižonů. A tam, v těch spálených, mnohot rámových lesích půd. se začala tma zvrhat a divoce fermentovat. Tam byly zahájeny ony černé sněmy hrnců, ono upovídané a prázdné schůzováni a ono u bublané vování a žbluňkáni demižonů a zkumavek. Až jednou v noci se pod šindelovými prostorami srotily falangy hrnců a lahvi a vyrazily ve velkém, namačkaném davu do města- Půdy, vypuzené z půd, se rozlévaly jedny přes druhé, v černých zástupech se dávaly na pochod a jejich rozlehlými ozvěnami probíhaly kavalkády trámů a příček a poskoky dřevěných koz, klekajících st na jedlová kolena: a když potom vyrazily na svobodu, na plnily prostory noci úprkem krokví a halasem střešního žebroví a podpěr, A tehdy se také vyvalily ony černé řeky, poutě sudu a konvi, a plynuly napřič noci. Jejich černé, blýskavé a hlučné roje obléhaly město. Za noci se to temné sroceni nádob hemžilo a útočilo jako armáda upovídaných ryb, jako nezadržitelný nápor hádavých skopcú a tlachavých džberu, S d unit i m i dii v se tam na sebe kupily vědra, sudy a konve, klimbaly M hlinené štoudve kamnářů, jedny pŕes druhé se nahoru škrábaly staré bučky a cylindry elegánů a rostly až k nebi v obrovských sloupech, které se rozpadaly. A všechny neohrabaně klepaly koliky dřevěných jazyků, neobratné mlely v dřevěných hubách bláboleni kleteb a nadávek a na celé prostranství noci se rouhaly blátem. Až se dorouhaly a do-p rok! i naiv svého. Přivolány kvákáním nádobí, trousícího pomluvy od jednuho konce na druhý, přitáhly tam nakonec celé karavany, dorazily tam cele mohutně armády vichru a rozložily se nad noci Obrovské láborišté, pohyblivý černý amfiteátr začal v mohutných kruzích sestupovat k městu- 1 vybuchla icmnma obrovskou rozboureMU vichřici a zuřila po tři dny a tři noci . - . „Dneska nepůjdeš do školy," řekla ráno matka, „venku je strašná vichřice'1 Pokojem se táhl jemný závoj kouře, vonici pryskyřici. Kamna *kučela a hvízdala, jako kdyby v nich byla uvázaná celá smečka psů nebo démuuů. Velká mazauiila, vymalovaná na icjich pupkatém břichu, se šklebila barevnou grimasou a nabývala fantastické podoby svými nafouklými tvářemi. Běžel jsem bos k oknu. Obloha byla v siř i v dál vyfoukaná vérry. Byla stribrnhílá a prostorná a počmáraná siločarami, napjatými k prasknutí, a přísnými brázdami, podobnými ztuhlým žilám cínu a olova. Byla rozdělena na silová pole, chvěla se napétim a přek*. povala utajenou dynamikou. Rýsovaly m: na ni diagramy vichřice, která - sama neviditelná a nepostižitelná - nabíjela krajinu tvou energii- Nebylo ji vidět. Clůvék jí poznával pudle domů a střech, do k t u rých vpadala její Zuřivost, Jak do nich vstupovala jej i sila, střechy jakoby jedna po druhé rostly a vybuchovaly šílenstvím. Obnažovala prostranství, nechávala za sebou na ulicích bílou prázdnotu a celé ublasti náměstí čisté vymetala. Jen tu a tam su pod ni prohýbal a zmítal osamocený člověk, přidržující se domov-tuhu rohu. Zdálo se, že se celý prostor náměstí nadouvá jako hricho a třpytí se pod jejími mohutnými závany jako prázdná lysina. Na nebi vyfoukal vítr studené a mrtvé barvy, měděnkové, žluté a liliové šmouhy, daleká klenuti a arkády svého labyrintu Střechy pod těmi oblohami stály černé a křivé, plné netrpělivosti a vyčkáváni. Ty, do kterých vstoupila vichřice, se nadšeně zvedaly, přerůstaly sousední domy a pod rozvichřeným nebem hlá^aK věr i budouci. Pniom klesaly ■ pohasiiialy, neboť nemohly déle zadržet mohutný dech, který letěl dál a naplňoval celý prostor vřavou a zděšením. A opět jiné domy s křikem a v záchvatu jastiozrivotti vstávaly a věštily. Obrovské buky kolem kostela stály s napřaženýma rukama jako svědkově otřesných zjeveni a křičely a křičely, Dále, ŕa strechami iiimiésti jsem videl v dálce protipožární zdi a holé stity předměstí- Šplhaly sc icdco přes druhý a narůstaly do výáky, oněmělé a ztuhlé hrůzou. Daleký, studeny, červený odlesk je zbarvoval pozdními barvami. Toho dne jsme neobědvali, neboř" oheň v kuchyni se v kotoučích dýmu vracel do světnice, V pokojích bylo zima a páchlo to tam větrem. Kolem druhé hodiny odpoledne vypukI na předměstí požár a prudce sc siřil. Matka s Adélou začaly balit peřiny, kožichy a cennější věci. Nastala noc. Vichr zesílil a byl čím dál lim prudší, neobyčejné sc rozrost] a obsáhl celý prostor. Nyní UŽ nenavštěvoval domy a střechy, ale vybudoval nad městem mnohopatrový, mnohonásobný prostor, černý labyrint, který narůstal do nekonečných poschodí 7. toho bludiště vyrážel celým: fiak-ricmi pokojů, bleskově vytvářel křidla a trakty, s hukotem hloubil dlouhé řady komnat a potom nechával ta vymyšlená patra, klenutí a kasematy spadnout a dral se ještě výš, vytvářeje svým nadšením samo beztvaré nekonečno. Pokoj se lehce chvěl a obrazy na stěnách řinčely. Okenni tabule se leskly mastným odleskem lampy. Záclony na okně sc vzdouvaly a byly plné dechu té bouřlivé noci. Uvědomili jsme si, že od rána otce nikdo neviděl- Domnívali jsme se, že se na úsvitu musel vypravit do krámu a tam ho překvapila vichřice a znemožnila mu návrat. „Celý den nic nejedl." naříkala matka. Starší přiruči Teodor sc uvolil, že se vydá do noci a vichřice a donese mu něco k jídlu. Můj bratr se k výpravě připojil. Zachumlání do mohutných medvědích kožichů, zatížili si kapsy LIB žehličkami a moždíři, balastem, který md zabránit, aby je vichr neodnesl. Opatrné otevřeli dvéře, vedoucí do noci- Sotva přiruči » můj bratr sc vzdutými plášti vkročili jednou nohou do tmy, pohltila ic hned na domovním prahu noc. Vítr okamžité smyl každou si opu jejich odchodu. Oknem nebylo vidět ani baterku, kterou si s selu n j vzali. Vítr ic pohltil a na chvíli utichl. Adéla s matkou sc znovu pokoušely Zapálit oheň v peci. Zápalky uhasínaly a z dvířek foukal zpátky popel a saze. Stáli jsme u dveří a naslouchali, V nářku vichřice bylu slyšet všelijaké hlasy, přesvědčování, vábeni a vyprávěni. Zdálo se nám. že slyšíme volat o pomoc otce, zbloudilého ve vichřici, a pak zase jsme měli dojem, že si bratr s Teodorem bezstarostně povídají přede dveřmi. Dojem byl tak šálivý, že Adéla otevřela dveře a skutečné uviděla, jak sc Teodor a můj bratr těs prodírají z vichřice, do které hyli ponořeni až po krk. Udýcháni vešli do chodby a s námahou za sebou zabouchli dvéře Na chvíli sc museli opřít o zárubne, tak silné narážel vichr na vrata, Konečně zasunuli zástrčku a vítr pádil dál. Ncurovnané vyprávěli o noci a vichřici. Jejich kožichy, nasáklé větrem, ještě voněly vzduchem. Na světle mrkali víčky. Z trč L leště plnvch n ne i. jim prýštila při každém spuštěni viček tma. Ne mohli dojit do krámu, ztratili cestu a stéži sc dostali zpátky. Nepoznávali město, všechny ulice byly jak přestavěné. Matka je podezřívala, že lžou. Ve skutečnosti celá ta scéna dělala doicm, jako kdyby tu čtvrthodinu stáli ve tmě pod oknem a vůbec L L¥ sc odtamtud nevzdálili. Ale možná, že už skutečně neexistovalo město ani náměstí a vichřice a noe obklopovala nás dům pouze temnými kulisami, plnými vytí, svištěni a stenů Snad bkutečné vúhck neexistovaly ty obrovské a žalostné prostory, které nám vichr sugeroval, snad vůbec neexistovaly ty ubohé labyrinty, mno-hookeriui trakty a chodby, na kterých vichřice hrála jako na dlouhých černých flétnách. Stále vice jsme se utvrzovali v přesvědčeni, že celá bouře je pouze nočním donkichotstvim, napodobujícím v úzkém prostoru kulis tragické nekonečno, kosmickou vyhošténnst a osiřelost vichřice. Stále častěji sc nyní Otvíraly dveře do chodby a vpouštěly hosty, zachumlané do pelcrin A žát Uricený soused nebo známý se pomalu vymotával ze Šátků a kabátů a udýchaným hlasem ze sebe vyrážel vyprávěni, přerývaná, neuspořádaná slova, která fantasticky zvětšovala a klamně přeháněla bezmeznost noci- Seděli jsme všichni v jasné osvětlené kuchyni. Za kuchyňským ohništěm a širokou černou nistěji vedlo několik schodů ke dveřím na půdu, Na tccll schůdkách seděl starší přiruči Teodora naslouchal, jak MiLili.i M','ij ■<_ vichru. Slyšel, lak se ■. přenvevh vidi:ke ski.ie.aji měchy střešních žeber do harmoniky a střecha ochabuje a splaskává jako obrovské plíce, ze kterých unikl vzduch, a jak potom opér odbila dech, napřimujc sc palisádami krokvi, rozrůstá sc jako flotieké klenby, roztahuje sc lesem trámu, plným stonásobne ozvěny, a huči jako krabice obrovských basů, Ale putom jsme zapomněli na vichřici, Adéla tloukla skořici ve zvonivém moždíři. Na návštěvu přišla teta Pcrazie. Drobná, hbitá a plná starostlivosti, s černou krajkovou šálou na hlavě, začala hned pobíhat po kuchyni a máhat Adéle. Adéla oškubala kohouta. Teta Pcrazie zapálila |uhI nistěji hrst papírů a do černého jícnu komína z nich začaly vyletovat široké pláty plamenů. Jak Adéla držela kohouta za krk, zvedla ho nad plameny, aby na něm opálila poslední per i. Kohout najednou zatřepetal v ohni křidly, zakokrhal a uhořel. Teta Perazic začala hned nadávat, spilat a zlořečit. Třásla se zlosti a hrozili rukama Adéle a matce. Nechápal jsem, oč ji jde, a ona se čím dál tim víc rozohňovala hněvem, až se nakonec proměnila v chomáč gestikulací a nadávek. Zdálo se, Že se v záchvatu zlosti rozgcstiku-luje na kusy, že sc rozpadne, rozdělí, rozběhne se do sta pavouků a že se rozvětvi na podlaze do černé mihotavé spleteniny šílených švábích úprků. Místo toho sc však začala prudce zmenšovat a srážet, stále ještě roztřesená a rozsypávajiei se kletbami. Najednou, shrbená a malá, odcupitala do rohu kuchyne, kde leželo dřiví na topeni, a proklínajíc a kašlapc, začala horečné šukac mezi klapajícími poleny, až našla dvě tenké žluté štěpiny. Uchopila je rukama, třesoucíma sc pobouřením, přiložila si je k nohám, pak si na uč vylezla jako na chůdy, a klepajíc po prknech, začala na iěeh žluiý* h berlách chodit a pak čím dál tim rychleji a rychlen" běhat sem a tam po úhlopříčkách podlahy. Potom, kulhajíc na dunicich prknu ľ. vvhéhla na jedlovou lavici, odtamtud na polici s taliŕi, na zvučící dřevěnou polici, táhnoucí sc podél kuchyňských stěn, a běžela po ni v přískocích na chůduvitých berlách, až nakonec, čím dál tun menši, někde v koutě zčernala, svinula sc jako uvadlý, spálený papír, zetlela na plátek popela a rozdrobila se v prach a nicotu, 12U 121 Stáli jsme všichni bezradně před tou šilejíci fúrii zlosti, která trávila a požírala sama sebe Se rármutkem isme se di%rali na smutný průběh toho záchvatu, a když onen žalostný proces dospěl ke svému přirozenému koncir s určitou úlevou isme se vrárili ke svým každodenním p raci m. Adéla, tlukoucí skořici, zazvonila Opět moždířem, matka pokračovala v přerušené rozmluvě a přiruči Teodor naslouchal střešním proroctvím, dělal směšné grimasy, zvedal vysoko obočí a sám pro sebe se smál. NOC VELKÉ SEZÓNY Kaädý vi, že v řadě obvyklých a normálních let rodi někdy /podivínštěly ěas ze svého lůna léta jiná. léta zvláštní a léta zvrhli, kterým - jako šestý malíček na ruce - narůstá někdy třináctý. falešný měsíc, ŕlikäme falešný, nebof málokdy se vyvine úplné. Opožduie ff v růstu jako pozdě zplozené děti - měsic hrbáček, výhonek v polovině uvadlý a spiše tušený než skutečný. Má to na svědomí stařecká nestřidmosr léta. jeho prostopášná a pozdní životnost. Někdy se stává, že srpen už míne a starv, silný kmen léta rodí jaksi ze zvyku ještě dál, vyráží ze své práchiu-viľiy tyto jalové a idiotské dny-pláňky, dny-plevcl a přídavkem a zadarmo přihazuje prázdné a nestravitelné dny-košťály, hile. udivené a nepotřebné dny. A tak vytůstaji tyto dny, nepravidelné a nevyrovnané, nevzdelané a spolu srostlé jako pučici prsty znetvořené ruky sevřené v hanlivém gestu. Někteří lidé přirovnávají iv dny k apokryfům, tajně vsunutým 121 125 mezi kapitoly velké knihy ruku, k palimpsestům, skryte podstrčeným mezi její stránky, anebo k tém bilým, nepouštěným listům, ■la nichž sc oči, dosyta načtené a plně obsahů, mohou opájel obrazy. Na těch stránkách člověk stále více bledne, vysvobozuje äc z harev a může odpočívat na jejich nicotě, než bude zatažen do labyrintů nových dobrodružství a kapitol. Ach, jaký je to starý, zažloutlý román roku, jaká je co velká a rozpadávající se kniha kalendáře! Leží si, zapomenuta někde v archivech času, a její obsah dále roste mezi deskami, neustále bobtná upovidanosri měsíců, rychlým samcp lozeni m chvastounství, tlacháním a snénim, které se v ni rozmnožuje. Ach, cožpak se snad i já - když spisuji toto vyprávěni a seřazuji příhody svého útce na opotřebovaném okraji jejího textu - cožpak se i já neoddávám tajné naději, že jednou nepozorovaně vrostou mezi zažloutlé listy té ne j krásnej ši, rozpadávající sc knihy, že vstoupí do velkého šelestu jejich stránek a budou jim pohlceny? To, o čem zde budeme mluvit, se tedy odehrávala v onom třinác těm, přespočetném a do jisté míry nepravém měsici toho roku, na ľi!_'ľh několika prázdných listech velké kroniky kalendáře. Rána byla tehdy podivné trpká a osvěžující. Z uklidněného a chladnějšího tempa času, ze zcela nové vůně vzduchu a z odlišné konzistence světla bylo pat rno, že jsme vstoupili do jiné série dní, do nové krajiny noži ho roku. Pod těmi novými oblohami se hlas chvěl zvučné a svěže jako v ještě novém prázdném bytě, prostoupeném pachem laku, barev a věci započatých a nevyzkoušených. S podivným vzrušením zkou- šel člověk novou ozvěnu a načínal ji zvědavé jako bábovku ke kávě tu chladného a střízlivého jitra přede dnem odjezdu. Otec sedal opět v zadním kontoáru za krámem, v nitiIe klenuté jizbě, rozmřižkované jako úl mnohobunkovými registraturami a obr ústa jici bez ustání šupinami stále nových vrstev papíru, dopisů a faktur. Ze šelestu archů a z nekonečného pořádáni papírů v v růstala kostičkovaná a prázdná existence této mistiw*ti. z neustálého překládání hromady lejster sc vc vzduchu rodila z nesčetnýlh firemních záhlaví apoteóza v podobě továrního města, viděného z ptačí perspektivy, naježeného kouřícími komíny, obklopeného radami medaili a zarámovaného do kudrlinek a kroucenin pompézních et a Camp. Tam jako vc voliéře seděl na vysoké židličce otec, holubníky registratur šelest i Iv složkami papírů a všechna hnízda a doupata byla plná cvrlikáni cifer. Hlubiny obrovského krámu den ze dne temněly a bohatly zásobami sukna, ševintů, sametů a kordů. Na temných policích, v těch sýpkách a skladištích studené plstěné pestrosti, Se stonásobně zúročovala tmavá, ustátá barevnost věci, množil se a sytil mocný kapitál podzimu. Ten kapitál tam rostl, temněl a čím dál tím šíře se rozestupoval na policích jako na galeriích jakéhosi velikého divadla a každý den ráno se ještě doplňoval a zmnožoval novými náklady zboží, které tam v bednách a v balících spolu s jitřním chladem nosili v oparech podzimní svěžesti a vodky funící a vousatí nosiči na medvědích ramenou. Přiruči vykládali nové zásoby posilující střižní pestrosti a pečlivé jimi naplňovali a vycpávali všechny škvíry I 19. a mezery na vysokých policích, Byl to obrovský rejstřík všelikých barev podzimu, složený ve vrstvách a roztříděný podle odstínu, klcsanci dolů a stoupající nahoru po stupnicích všech barevných oktáv jako po rezonujících schodech. Začínal dole a nesměle a zaji-kavč zkoušel altová glissanda a půltóny, potom přecházel k vyrud-Lemu popelu dálek, ke gobelínovým blankytům a směrem vzhůru pak rostl St Mu širšími akordy, dospíval k temné modři, k indigu dalekých lesů a k plyši šumících parků, a putom přes všechny okry, krevely, rudosti a sépie vstupoval do šelescivého stínu vadnoucích zahrad, až nakonec dorazil k temnému pachu hub, k dechu prach-nivin v hlubinách podzimní noci a k hluchému doprovodu nej-temnéjšich basů. Otec kráčel podél arzenálů soukenného podzimu a uklidňoval a tišil ty masy, jejich stoupající moc i pokojnou silu Sezóny. Chtěl co nejdéle udržet pohromadě zásoby uskladněné barevnosti, Bál se drobit a měnit za peníze ten železný kapitál podzimu, Ale věděl, cítil, že nadejde čas a podzimní vichr, pustošivý a teplý vichr zaduje nad těmi policemi a ony pak povolí a nic nebude moci zadržet jejich záplavu, ty proudy barevnosti, které z nich vytrysknou na celé město. Nastávalo období Velké Sezóny. Ulice ožívaly, V šest hodin odpoledne město zimničné rozkvétalo, domy dostávaly ruměnce a lidé putovali, prodchnuti jakýmsi vnitrním ohněm, našminkovaní a křiklavé namalovaní, s očima lesknoucíma sc jakousi slavnostní, krásnou a zlou horečkou. V bočních uličkách a v tichých zákoutích, nořících sc už do 1 večerní oblasti, bylo mesto prázdné. Pouze děti si tam hrály náměstíčkách pod balkóny, hrály si do úmoru, halasně a nesmysl. Přikládaly si k ústům malé méchýřky, nafukovaly je a pak sr m jednou Strakaté rozhudraly do velkých bublajících a rozšplichaných bouli anebo sc rozkohoutily do hloupé, červené a kokrhajici kohouti masky, do barevných podzimních maškar, fantastických a absurdních. Zdálo sc. že se tak nafouklé a kokrhajici vznesou do vzduchu v dlouhých pestrých řetězcích a jako podzimní klíče ptáku potáhnou nad městem - fantastické flotily z konfetu a podzimní pohody. Anebo se s křikem vozily na malých rámusivýeh vozíčcích, hrajících barevným rachotem koleček, špic a oji. Vozíky, naložené jejich křikem, sjížděly a řítily se do dolní části ulice až k plytce rozlité, žluté večerní říčce a tam se rozpadaly na trosky kroužků, kolíků a dřívek. A zatímco dětské hry byly stále hlučnější a složitější, ruměnce města temněly a rozkvétaly purpurem, celý svět začínal najednou uvadat a černat a rychle se z něho vyděloval prízračný soumrak, který jako nákaza pronikal do všech věci Zrádně a jedovatě K kolem šířila nákaza soumraku, postupovala od předmětu k předmětu, a Čeho se dotkla, to hned trouchnivělo, černalo a rozpadala sc-v práchnivinu, Lidé utíkali před soumrakem v tichém poplachu a najednou je to malomocenství dostihovalo a jako tmavá vyrážka se jim vysypávalo na čele; a tak ztráceli tváře, které z nich odpadaly jako velké beztvaré skvrny, a šli dále, uí be? podoby a bc> oči, a po cestě ztráceli masku za maskou, takže se soumrak hemžil těmi odhozenými larvami, sypoucími se za jejich útěkem, Potom začínalo 127 všechno zarůstal černou práchnivéjící kůrou, kicri se odlupovala ve velkých plátech - chorých strupech tmy. A zatímco se dole všechno rozkližovaln a obracelo vniveč za tichého chaosu a v panice prudkého rozkladu, nahoře se udržoval a stále výše narůstal mlčenlivý poplach červánků, chvějici se cvrlikáním miliónů tichých zvonků a stoupající vzletem miliónu neviditelných skřivánků, letících společné do jednoho velkého, stříbrného nekonečna. A potom už náhle nastala noc - veliká noc, narůstající ješté závany větru, které jt rozšiřovaly. V jejím mnohonásobném labyrintu byla vydlabána světlá hnízda: krámy - velké, barevné lucerny, plné nakupeného zboží a shonu zákazníků- Světlými výklady těch luceren bylo možnu sledovat hluěný obřad podzimních nákupů, prostoupených podivným ceremoniálem, Ta velká, zřasená podzimní noc, která narůstala stíny a rozšiřovala se vichřicemi, skrývala ve svých temných záhybech světlé kapsy a pytlíčky s barevnými drobnostmi, s pestrým zbožím čokoládových bonbónů, keksů a koloniální strakatiny Budky a krámky, slepené z krabiček od cukroví, křiklavé vytapetované reklamami na čokoládu, plne rnejdlícek, vesele veteše, pozlacených drobnůstek, staniolů, crubiček, oplatek a barevných mátových pastilek, byly stanicemi lehkomyslnosti a řehtačkami bezstarostnosti, rozesetými v siťuvL ubrovské, labyrintové noci, rožky máčené vichřicemi. Velké, temné zástupy plynuly tmou v hlučném zmateni, ía šoupáni tisíce ttohou a v halasu tisícerých úst - rojné a chaotické putováni táhlo artériemi podzimního města, Tak plynula ta reka, plná halasu, temných pohledů a vychytralých zamžouráni, roz- kouskovaná rozhovory a rozsekaná vyprávěním, veliká dužina pomluv, smíchu a vřavy, Zdálo se, že to v zástupech vyrazily na pochod podzimní suché makovice, ze kterých se sype mák - hlavy-řehtačky, Jidé-klepacky Můj otiA chodil nervózně po jasné osvětleném kráme, s tváří zbarvenou ruměnci a s planoucíma očima - a naslouchal. Tabulemi výkladní skříně a dveří sem z dálky doléhal šum melta, přitlumený hukot plynoucího davu. Nad tichem krámu jasně planula petrolejová lampa, visící z mohutné klenby, a ze všech ikvir a zákoutí vytlačovala každou sehemenší stopu stínu. Velká prázdná podlaha praskala v tichu a po délce i po šířce v tom světle přepočítávala své třpytivé Čtverce, šachovnici velikých desek, které samy se sebou v tichu rozmlouvaly praskotem a hned zde, hned onde li odpovídaly hlasitým třeskem. Zato sukna ležela tiše a nehlasné ve své plstěné hebkostí a za otcovými zády si podél sién posílala pohledy a od police k polici si vyměňovala tichá spiklenecká znamení, Otec naslouchal- Zdálo se, že se mu ucho v tom nočním tichu prodlužuje a rozvětvuje se ven z okna: fantastický korálovee, červený polyp, kolébající se v sedli tuich noci. Naslouchal a slyšel. S rostoucím neklidem slyšel daleký přiliv zástupů, které se blížily. Zděšené se rozhlížel po prázdném krámě. Hledal přiruči. Ale ti tmaví a rudi andělé nékam odletěli- Zůstal jen sám v obavě před zástupy, které měly každou chvíli zaplavit ticho krámu rabujícím, halasným davem a rozebrat si, rozlicitovat mezi schnu celý ten bohatý podzim, po léta shromažďovaný ve velké, pokojné sýpce. 129 Kde byli při ručí? Kde byli (i ztepilí cherubi nové, kteří měli bránit temné soukenné hradhy? S bolestným tušenim je Otec podezíral, íe práve hreší v hlubinách domu s dcerami íkivéka. Nehybně, pln obav a s lesknoucíma se očima stál v jasném tichu obchodu a vnitrním sluchem citil, co se děje uvnitř domu, v zadních komorách té velké barevné lucerny. Dům se před nim otvíral, místnost po mistnusti, komora za komorou jako domek / kaiet - i viděl jak pfiruci pronásledovali Adélu všemi prázdnými a jasné osvětlenými pokoji, po schodech dolů a po schodech nahoru, až jim nakonec utekla, vtrhla do světlé kuchyně a tam se za barikádovala kredenci. Stála tam udýchaná, rozzářená a rozveselená a s úsměvem třepetala dlouhými rasami. Pŕiruči seděli na bobku u dveří a pochechtá-vali se, Kuchyňské okno bylo otevřené do velké černě noci, plně přízraků a zmateni, t^erné, nedovřené okenice planuly odleskem daleké iluminace. Třpytící se hrnce a láhve stály nehybné kolem a leskly se v tichu mašinou glazurou. Adéla opa tmě vykláněla ŕ okna barevnou, našminkovanou tvár s tŕepetavýma očima. Hledala na tmavém dvorku priruči, přesvědčena o jejich nástrahách. A vtom je uviděla, jak opa i mé putuji husi m pochodem po úzké řimse pod okny v prvním poschodí, podél stěny, zrudlé odleskem daleké iluminace, a jak se přikrádají k oknu- Otec hněvem a zoufal • iim vykřikl, ale v tu chvíli « halas hlasů docela přiblížil a jasně výlohy krámu se zalidnily blízkými tvářemi zkřivenými smíchem, upovídanými tvářemi, kterým se zplošťovaly nosy na lesknoucích se tabulích. Otec zbrunátněl rozhořčením a vyskočil na pult A když dav útokem dobýval tu tvrz a v halasném zástupu se dral do obcho- 130 du, vymršti] se utec jediným skokům na police se suknem, A zavěšen vysoko nad davem, ze všech sil dul do obrovského pozounu Z rohoviny a troubil na poplach. Klenba se vsak nenaplnila šumem andělu, spěchajících na pomoc, ale místo toho každému rakvileni trouby odpovídal velký, rozesmátý chór zástupu, „Jakube, kšeftovat! Jakube, prodávat!" volali všichni a to volání, stále opakované, se v chóru rytmizovalo a pozvolna přecházelo do melodie refrénu, zpívané všemi hrdly, V té situaci se Otec podrobil, seskočil z vysoké římsy a s křikem se vihl k barikádám sukna, Zveličelý hněvem, s hlavou nabobtnalou iako purpurová pěst. vyrazil jako bojující prorok na soukenné hradby a začal proti nim běsnit. Celým tělem sc opíral do mohutných roli vlněných Látek, vyprošťoval je z roubeni, nakládal si na sebe obrovské štůčky sukna, nosil je na shrbených bedrech a z vysokých při h rad je s tupými údery shazoval na pult- Štůčky letěly a ve vzduchu se třepetavé rozvinuly jako obrovské prapory a z polic iako pod úderem Mojžíšovy hole vyrážely odevšad výbuchy drapérii a gcizíry sukna. Tak se vylévaly zásoby polic, prudce zvracely a plynuly širokými řekami. Vytékal barevný obsah príhrad, rostl, množil sc a zatápěl všechny pulty a stoly. irtény krámu zmizely pod mohutnými formacemi té soukenné kosmogonie, pod těmi pásmy pohoŕi, kupkimi sc na sebe v obrovitých masívech. Mezi horskými úboči tni se otvíraly široké doliny a v rozlehlém patosu vyšiti hřměly Linie kontinentů. Prostor krámu se rozšířil do panoramatu podzimní krajiny, pln é jezer a dálek, a na pozadí této scenérie putoval můj otec mezi hřbety a údolími fantastického Kanaánu, putoval velkými kroky, s rukama prorocky rozpaženýma v oblacích, a údery nadšeni formoval kraj. A dole, u pat onoho Sinaje, vyrostlého z otcova hněvu, lid gettj-kuloval, rouhal sc, uctíval Baala - a kupčil. Plnýma rukama si nabírali měkké záhyby, řasili na sohé barevna sukna, halili se do improvizovaných domin a plášíů a zmateně mluvili a mluvili. Otec najednou, zveličen hněvem, vyrůstal nad handrkujíc! se skupinky a z výše hřímal nad modloslužebníky mocným slovem. Potom, vyveden zoufalstvím z míry, vylezl na vysoké galerie puk a pomaiené běžel po obr n báť h při h rad, po rěch dunících prknech obnaženého lešení, pronásledován obrazy nestydaté prostopášnosti, kterou tušil za zády uvnitř domu. Při ručí dosáhli práve želcznelm balkónu na úrovni okna, a přitisknuli k balustrádě, uchopili AJeln v pase a vytáhli ji oknem, třepetající očima a vlekoucí za sehnul štíhlé nohy v hedvábných punčochách. Zatímco otec, zděšený hanebnosti hříchu, vrůstal hněvem svých gest do hrůzy krajiny, dole se bezstarostný lid Baalův oddával bezuzdné veselosti, Jakási parodistkká vášeň, jakási nákaza smíchu ovládla chátru. Copak bylo možno žádat od nich vážnost, od toho lidu klepaček a louskáčků í Jak by na těch mlýncích, meloucích best ustání barevnou dužinu slov, bylo možno žádat, aby pochopily otcovy velké strasti! Hluší k hromům prorockého hněvu, sedali -.i ti kupčíci v hedvábných bekešich v [[kalých skupinkách na bobek kolem zřasených hor látek a se smíchem žvástavé přetřásali přednosti zboží. Ten černý trh roznášel na svých hbitých jazycích ulki h t i lou substanci krajiny, sekačkou žvanivosti jí rozmělňoval a ténur ji polykal. Kousek dál stály před vysokými vodopády světlých látek skupinky židů v barevných chalátech a s velkými kožešinovými knlpaky. Byli to mužové Velkého Shromáždění, pánové důstojní a plni ctihodnosti, kteří si hladili dlouhé pěstěné brady a vedli zdrženlivé diplomatické rozmluvy. Ale i v té obřadné konverzaci a v pohledech, které si vyměňovali, byl záblesk úsměvné ironie. Mezi těmi skupinami se prodíral obecný lid, beztvarný dav, chátra bez tváře a individuality. Vyplňovala poněkud mezery v krajině a vystýlala její pozadí zvonky a řehtačkami nesmyslného hovoru. Byl to prvek bláznovský, roztančený dav šašků a harlekýnů, který - sám bez vážných úmyslů nakupovat - dováděl svými saškovskými šprýmy k absurditě tu a tam se navazující transakce. Postupné však, znuděn svým kejkliřstvím, rozprašoval se ten veselý nárůdek do vzdálenějších oblasti krajiny a tam se pomalu ztrácel mezi skalními zákruty a dolinami. Snad ti kašpárkové jeden po druhém napadali někam do škviř a vln terénu, jako déti unavené hrou zapadaji během plesové noci do různých koutů a skulin bytu. Otcové města, mužové Velkého Synhcdrionu, se zatím procházeli ve skupinách plných vážnosti a důstojnosti a vedli tiché a hlubo-komyslné disputace. Potom se roztrousili po celé oné velké, hornaté krajině a po dvou nebo po třech putovali dalekými zátočinami cest. Jejich malé tmavé siluety zalidňovaly celou pouštní výšinu, nad kterou visela nvka nbloha. zvrásnená a ponurá, zoraná do dlouhých rovnobežných brázd, do stříbrných a bílých hrud, které směrem vzhůru odkrývaly stále další a další ložiska svého navrstvení. Světlo lampy vytvářelo v oné krajině umělý den - den podivu., den bez úsvitu a večera, Ote*. se pomalu uklidňoval. Jeho hněv opadal ii siydl v ložiskách a vrstvách krajiny. Sedel nyní na galeriích vysokých polic a díval se do pndziméjicibo, rozlehlého kraje. Na dalekých jezerech viděl výlov ryb, V maličkých šupinkách loděk seděli po dvou rybáři a nořili sítě do vody. Chlapci na březích nosili na hlavách koše plné mrskajícího se střibroého úlovku. Vtom si všiml, že skupiny poutníků v dáke obrace|i hlavy k nebi a nap ražen v ma rukama na cosi ukazuji. Obloha se okamžitě zarojila jakousi barevnou vyrážkou, vyrazily na ni kolébavé skvrny, které rostly, dozrávaly a naplnily hned prostor podivným národem ptáku, kur: kroužili a vířili vc velkých, křižujících se spirálách. Celé nebe sc naplnilo jejich vznešeným letem, hlomozem křidel a majestátními liniemi tichého krouženi Někteří z nich se jako ohromní čápi nehybně vznášeli na p*►kujné roztažených křídlech a jiní, podobni barevným chocholům a barbarským trofejím, se těžce a neohrabané třepetali, aby se udrželi na vlnách teplého vzduchu; a ještě jiní, neschopné konglomeráty křidel, mohutných nohou a oškubaných krků, připomínali špatné vycpané *upy a kondory, ze kterých se sypou piliny. Bvli mezi nimi placi dvouhlaví, ptáci mnohokřidli a byli tam i mrzáci, kulhající ve vzduchu jednokřídlým nemotorným letem. Nebe se začalo podobat staré fresce, plné nestvůr a fantastických zvířat, která kroužila, míjela a opět se vracela v harevných elipsách. M nj ■ tl-l -ľ napřímil na podpěrách, a zalit náhlým třpytem, na- 134 135 práhl ruce a volal k sobe ptáky siarým zaklinadlem. S vrcholným vzrušením je poznal. Bylo to daleké, zapomenuté potomstvo one ptačí generace, kterou kdysi Adéla rozehnala do všech koutů oblohy. Nyní se, zrůdné a rozbujelé, vracelo to umělé potomstvo, degenerované a vnitřně zplanélé ptačí plémě. Vzrůstem se nesmyslné rozmohlo, pošetile zmnohonásobilo, ale uvnitř bylo prázdné a bez života Všechna životnost těch ptáků přešla do opeřeni a rozrostla se do fantastičnosci. Bylo ta jako muzeum druhů stažených z oběhu, jako vetešnictví Pracího ráje. Néktcři létali naznak, měli těžké, neohrabané zobáky, podobné závorám a zámkům a obtížené barevnými výrůstky, a byli slepí- Jak otce rozrušil ten nečekaný návrat, jak se podivoval ptačimu instinktu, příchylnosti k Mistrovi, kterou onen vyhnaný tod choval v duši jako legendu, aby nakonec, po mnoha generacích, poslední den před řánikem plemene přitáhl zpět do pradávné otčiny. Ale ti papíroví, slepí ptáci už otce nepoznávali. Nadarmo na ně volal dávným zaklinadlem, zapomenutou ptačí řeči - neslyšeli a neviděli ho, Nnicdnou vzduchem zasvištělo kameni. Tn kašpárkové, to hloupé a bezmyšlenkovité plémě začalo mířit do fantastické ptačí oblohy. Nadarmo je otec varoval, nadarmo hrozil zaklinajicimi gesty -neslyšeli ho a nevšímali si ho. A ptáci klesali. Zasaženi střelou, těžce schlípli a ještě ve vzduchu uvadali. Než dopadli na zem, byla z nich už jen beztvará hromádka peri. V mžiku se celá pahorkatina pokryla těmi podivnými, fam iráckými zdechlinami. Než otec doběhl tia bojiště, ležel už všechen ten skvostný ptač i rod mrtvý, rozmetán po skalách. Teprve ted zblízka si mohl otec důkladné prohlédnout celou ľiuzotu té zubožené generace a celou stněšnost její podřadné anatomu'. Byly to obrovské věch ty per, ledabyle vycpané starou mršinou, U mnoha z nich nebylo možno najit hlavu, neboť v té kyjovité části těla se nejevily žádné znaky duše- Někteří byli pukryti chundelatou slepenou srsti jako zubři a odporné páchli. Jiní připomínali hrbaté a nlysalé zdechlé velbloudy. A ještě jiní byli zřqmé z určitého druhu papíru, uvnitř prázdni, ale navenek skvostné barevní. Zblízka se ukázalo, že někteří jsou vlastně jen veliké pavi ocasy, barevné vějíře, do kletých bylo nepochopiu-hivm zpuMilu m viJc* h nuto jakési zdáni života. Viděl jsem otcův smutný návrat- Umělý den se už pomalu /bar-voval odstiny všedního |itra. Ve zpustošeném krámě se nejvyttí police sytily barvami ranní oblohy, Mezi zlomky pohaslé krajiny, mezi zbořenými kulisami noční scenérie - viděl otec, jak se přiruči budí ze spánku. Zvedali se mezi balíky suken a zívali do slunce. V kuchyni v prvním poschodí Adéla rozehřátá spánkem a se zcu-chanými vlasy, mlela kávu a tiskla si mlýnek k bilým ňadrům, z nichž do zrn prýštil třpyt a žár. Kocour se myl na slunci. lit I 37 KNIHA I Ŕikám pi prosté Kniha, bez dalšicll charakteristik a epirct. a ic v ic zdrženlivosti a sebekázni bezradný povzdech, tichá kapitulace před nes.mirn.osti trarlscedetitna, neboť žádné slovo, žádny náznak se nedokáže zalesknout, zavonět, zachvátit ti m mrazen im hrúzy, předtuchou té věci beze jména, jejiž pouhé první ochutnáni na Špičce jazyka překračuje obsáhlosr našeho nadšeni. K čemu by byl patos přídavných jmen a nabubřelost epicc-c u srovnání s tou nezměrnou věcí, s tou nepředstavitelnou znamenitosti. Ostatně čtenář, opravdový čtenář, na něhož se spoléhá tom vyprávěni, stejné pochopi, když se mu zadívám hluboko do oči a u samého dna zasvitim tim leskem. V tom krátkém a upřeném pohledu, v tom lei mém stisku ruky pochopi, převezme, pozná - a přivře oči nadšením nad tim hlubokým vjemem. Neboť cožpak se pod stolem, který nás děli, nedržíme všichni tajně za ruce? Kniha . . . Kdesi v raném dětství, za prvniho úsvitu života roz-lasňoval se obzor jejim mirným světleni Ležela slavnostně na otcové psacím stole, otec v ni byl tiše zahloubán a nasliněným prstem 141 trpělivě natíral hřbety těch poničených stránek, až se slepý papír začal zamlžovat, kalit, uká|ct se blahou predtuchou a náhle se odlupoval v celých chomáčích a poodhaloval cípek ve tvaru pávího oka s rasami a umdlený zrak sestupoval k neposkvrněnému svítáni božích barev, k zázračné vlahosti nečistšího blankytu. Ó, takhle si protŕit oči, ta invaze iasu, ó, blažené jaro, o, otče . . - Otec občas vstával od Knihy a odcházel. Tu psem s ni zůstával zcela sám a vítr procházel jejími stránkami a obrazy vyvstávaly. A když tak vítr tiše listoval těmi archy a vyfukoval barvy a postavy, procházelo chvěni sloupci jejiho ccxcu a vypouštělo z pismen hejna vlaštovek a skřivánků- Tak odlétala stránka za stránkou, rozpadávala se a mizela beze stopy v krajině, kterou napájela pestrosti. Někdy spala, vítr ji rozfu koval ti4e jako růži stolisiou, a tu otvírala okvětí, plátek za plátkem, víčko za víčkem, všechna slepá, hebká a uspaná, skrývajíc ve svém nitru na dilé blankytnou zřítelnici, páví dřeň, křičící hnízdo kolibříků. To bylo velmi dávno. Matka tam tehdy ještě nebyla. Trávil jsem dny o samotě s otcem v našem pokoji, který byl veliký jako svět. Hranolovité krystalky kolem lampy naplňovaly pokoj rozptýlenými barvami, rozprašovaly duhu do všech koutů, a když se lampa otáčela na svých retizcich. pucoval celý pokoj fragmenty duhy, jako by se přesunovaly sféry sedmi planet a točily se přes sebe- Rád jsem stával mezi otcovýma nohama a objímal je z obou stran jako sloupy. Občas psával otec dopisy. Seděl jsem na psacím stole a sledoval se zauictim klikyháky podpisu, spletité a vířivé jako trylky kolu rarurniho zpěváka. Na tapetách pučely úsměvv. proklubávaJy se oči, žerty metaly kozelce. Otec pouštěl do duhového prostoru mýtl-Jové buhliny z dlouhého stébla, aby mé pobavil, Narážely na stěny, praskaly a zanechávaly ve vzduchu své barvy. Potom přišla matka a ta raná, jasná idyla skončila. Matk,..... svedla svým laskáním a já zapomněl na otce. Můp život se uhiral novým, odlišným směrem, bez svátků a bez zázraků, a byl bych snad navždy zapomněl i na Knihu nebýt té noci a toho snu. n Jednou jsem se probudil do tmavého zimního jitra - pod záhvhy temnot hořely hluboko dole ponuré ranní červánky - a jak jsem měl ještě pod vičky mravenčeni mlhavých postav a znaků, začal jsem celý ztrápený a rozžaluscnéuý nejasné a zamotané blouznit o staré, ztracené Knize, Nikd 0 mi nerozuměl a já, rozdrážděný tou tuposti, začal jsem být dotérnějši a s horečnou netrpělivostí jsem obtěžoval rodiče. Bosý a jenom v košili, rozechvělý vzrušením, přehrabal jsem otcovu knihovnu a rozčarovaný, pohněvaný, popisoval jsem bezradné před užaslým auditoriem tu nepopsatelnou věc, již se nemohla vyrovnat žádná slova, žádný obraz načrtnutý mým chvějícím se nataženým prstem. Nepřestával jsem se namáhat udělováním popletených a protikladných informaci a plakal jsem z bezmocného zoufalství. Stáli nade mnou bcvradni ;i -ozpačiti. sivdéli se za svou bezmoc- 143 nast. V hloubi duše nebyli tak zrela bez viry. Má prudkost, netrpělivý a hněvivý tón dodávaly mým Žádostem zdáni oprávněnosti, převahu dobře odůvodněného nároku, Přibíhali * různými knihami a strkali mi je do rukou. Pobouřené jsem je odhazoval. Jednu z nich, velký a těžký foliant, tni Otec Stále znovu podstrkoval s nesmělou nabidkou. Otevřel jsem ji. Byla to bible- Spatřil jsem na jejich stránkách velké stěhováni zvířat, která táhla cestami a rozvětvenými průvody po širé zemi, spatřil jsem nebe plné ptačích klinu a máváni křídel, ohromnou obrácenou pyramidu, jejíž daleký vrcholek se dotýkal Archy. Vrhl jsem na otce vyčítavý pohled: „Ty vis, otěe," volal jsem, „ty dobre vij, nic nezatajuj a nevykrucuj se! Ta kniha tě prozradila. Proč mi dáváš tento nuzný apokryf, tisici kopii, nepovedený falši -fikat? Kam jsi dal Knihu?" Otec sklopil oči III Minuly týdny a mé pobouřeni opadlo a utišilo se, ale v mé duši dále hořel jasným plamenem ohraz Knihy, velký šelestící Kodex, v/bouřená bible, jejímiž stránkami šel vítr a plenil ji jako obrovskou, rozpadávající se růži. Když otec viděl, že jsem klidnější, přistoupil ke mně jednou opatrné a řekl smířlivým, vemlouvavým tónem; „V podstatě existuji jenom knížky. Kniha je mýtem, V něji věřime v mládí, ale během i 14 let ho přestáváme brát vážné." Byl jsem už tehdy jiného přesvědčeni, věděl jsem, že Kniha je postulátem, že je úkolem. Cítil jsem na svých bedrech tíži velkého posláni Pln pohrdáni a zatvrzelé, »0 supné pýchy jsem nic neodpověděl. V té době jsem už totiž byl vlastníkem zlomku knížky, těch žiilosmých zbytků, které se podivným řízením osudu ocitly v mých rukou Starostlivé jsem ukrýval svůj poklad před všemi pohledy a truchlil nad hlubokým úpadkem té knihy, pro jejíž zmrzačené zbytky bych nedokázal ziskar ničí pochopeni Stalo se to tak. Jisrého dne oné zimy jsem zastihl Adélu při úklidu se smetákem v ruce, opřenou o pult, na němž ležel jakýsi potrhaný papíre.', salát, Nahnul jsem se ji přes rameno, ani ne tak ze zvědavci i ale abych se znovu opojil vůni jejího těla, jehož mladé kouzlo bylo již zjeveno mým nedávno probuzeným smyslům. „Podívej se," řikala a bez námitek snášela mé při tu len i. ,,n- možné, aby někomu vyrostly vlasy až na zem? Chtěla bych ..... takové.'4 Pohlédl psem na obrá/ek. Na velké foliové stránce byla podobizna zen v spíše mohurnéiškh a plnějších tvaru, s energickou a zkuic-nuu tváři. L hlavy této dámy splývala mohutná hřiva vlasů, těžce se spouštěla ze zad a vlekla se konci silných plctcnců po zemi. Byl to jakýsi neuvěřitelný tOŕľnar přírody, vlnivý a hojný plášť, vy předený 7 vLiMivych kořínků, a bylo si těžko představit, že by toto břemeno nepůsobilo pronikavou bolest a nezbavovalo vlády obtíženou hlavu. Ale zdálo se, že majitelka nosí tuto znamenitost s pýchou a text vytištěný vedle tučnými literami hlásal historii tohoto zázraku 14$ a začínal slovy; Jí, AflrM CsiUagová, narozena v Karlovicích na Moravě, jsem měla řídké vlasy - - - Bv| co dlouhý při běh, podobný svou konstrukci historii Jobově-Anna Csillagová byla z božího dopuštěni postižena nedopalkem vlasů. Celé městečko ji lito^;ihi. >>■: bila rak kruté poznamenána, a odpouštělo jjr protože vedla bezúhonný život - ačkoli nemohlo bvt tmo boŽL dopuštěni tak zcela nezaviněné. A tu se stalo přispěním horoucích modliteb, že z jeji hlavy byla sňata kletba, Anna CsiDagovi dostoupila milosti osvíceni, obdržela znamení a pokyny a zhotovila připtavek. zázračný lék, který navrátil jeji hlavě úrodnost. Začala porůstat vlasy, ale tim to neskončilo - její muž, bratři a bratranci téz ze dne na den obtostli hustým, černým kožichem chlupů Na druhé straně byla ukázána Anna Csillapová za šest týdnů po objevení svého receptu uprostřed svých bratři, švagrů ii bratranců, vousatých mužů s bradami po pás - a člověk hleděl s obdivem na ten opravdový výbuch neFalšované medvědi mužnosti Aiirlit Csillagová olwtasinila cele městečko, jemuž se dostalo pravého požehnáni v podobě vlajících čupřin a obrovských hŕiv a jehož obyvatelé zametali zemi plnovousy širokými jako březová košťata. Antia Csillagová se Stala a poštolkou huňatosti. Když obšťastnila rodné město, zatoužila obíťastnit celý svet a prosila, pobízela, žadonila, aby všichni přijali pro své spaseni ten bozi dat, ten zázračný lék, jehož tajemství znala ona samojediná. Ten příběh jsem přečetl Adéle přes rameno a náhle mé oslnila myšlenka, pod jejímž úderem jsem stanul celý v plamenech- Tak to byla Kniha, jeji posledrli stránky, její neúřední dodatek, řad ni trakt plný odpadků a haraburdí! Úlomky duhy zatančily ve viru n h tapetách, vytrhl jsem Adéle z rukou ten salát a přiškrceným hlajcm jsem vydechl: „Odkud jsi vzala tu knížku?"1 „Hlupáku." řekla a pokrčila rameny, „vždyť tu prcce leží porad a denně z ni vytrháváme listy na maso z jatek a svačiny pro otce ■ " rv ! Odběhl jsem do svého pokoje. V hlubokém rozrušeni jsem začal S rozpálenou tváři obracet chvějícíma se rukama stránky roztrhané knihy. Bohužel, bylo jich sotva přes tucet. Ani jedna stránka vlastního tex.ru, pouze samé inzeráty a oznámení. Ihned po proroctvu li dlouhovlasé Sibyly následoval list venovaný zázračnému léku M všechny choroby a neduhy. Elsa-fluid s labuti - nazýval se ten h.:i l/árti ,l dělat divy. Stránka byla plná ověřených Svědectví, vztušu-jicich výpovědi osob, které doznaly působeni zázraku. Ze Sedmihradska, Slavonie, z Bukoviny přicházeli nadšeni rekonvalescenti, aby dosvědčili a vtoucim, vzrušeným slovem pověděli své příběhy. Sli obvázáni a shrbeni a mávali nepotřebnou již berli, odhazovali náplasti a pásky z oči a z krric. Prizmatem těchto putujících mrzáků bylo vidět daleká a smutná městečka $ nebem bílým jako papír, která zlhostejnela prozaickou každodennosti. Byla to města zapomenutá v hlubině času, kde lidé přivykli svým malým osudům, od nichž se neodtrhovali ani na chvíli, Švec byl aždo konce ševcem, voněl kůži, měl malou a zubo- I 17 zeno j tvár, krátkozraké bledé oci nad bezbarvým, čmuchajirim kniťem a cítil « veskrze ševcem. a když je nebolely jejich vredy, neloupalo jim v kloubech a vodnatelnost je nezahánéla na pelech, byli stastfli tím bezbarvým, všedním štěstím, kouřili laciný tabak, žlutý cisařskokrálovský tabák, nebo tupě snili před sběrnou lutynky- Kůčky jim přebíhaly přes cestu, hned z levě a hned zase z pravé strany, zdálo se jim o Černém psu a svrbela ju dlaň. Občas opisovali dopisy z listuvniků, nalepovali na ně pečlivě známku a s váhavou nedůvěrou je svěřovali poštovní schránce, do niž tloukli pěsti, jako by ji budili. A potom se v jejich snech proháněli bili holubi s dopisy v zobáčcích a mizeli v oblacich- Dalši stránky se povznášely nad sféru všedních záležitostí do oblasti čisté poezie. Byly tam harmoniky, citery a harfy, druhdy naseto^- kurů andělských, zpřístupněné dnes diky průmyslovému rozvoji za lidově ceny prostému človeku, bohabojnému národu pro potěšení srdce a ušlechtilou zábavu, Byly tam flašinety, skutečné zázraky techniky, v jejichž nitru bvly ukryty flétny, piskudla a píšťalky, foukaci harmoniky tremo-lujici sladce jako hnizda tlukoucích slavíků, neocenitelný to poklad pro invalidy, pramen výnosných příimů pro mrzáky a vůbec nezbytné v každé muzikálni domácnosti- A bylo vidět tyto flašinety, pěkně malované, jak vandruji na sádech nenápadných prostých dědečků, jejichž tváře vyjedené životem jako by byly opředeny pavučinou a úplné bez výrazu, tváře se slzícíma, nehybnýma Očima, které zvolna vytékaly, tváře zbavené projevů života, tak odbarvené a nevinné jako Stromová kůra popraskaná od vtskere nepohody a podohné vonici už jenom deštěm a nebem. Dávno zapomněli, jak se jmenovali a kým byli, a tak ztraceni sami v sobě sourali se s pokrčenými koleny drobnými, stejnoměrnými krůčky v obrovských těžkých botách pů absolutné rovné a jednotvárné přímce mezi zákruty spletitých cest mimujdoucich. Za bílých dopoledni, kdy slunce nesvítilo, dopoledni okoralých chladem, pohroužených do kolohěhu všedního dnu, vymotávali se nepozorované z davu, stavěli flašinet na třínožce na průsečíku ulic, pod žlutým nebem přeškrtnutým telegrafními dráty, mezi nevšímavé p nspi J lajícími lidmi s vyhrnutými Límci a začínali svou melodií nikoli od počátku, ale v místě, kde včera přestali, a hráli: „Daisv, Daisy, ty mi odpuvěd dej . . .", zatímco z komínů pyšné vlály bílé chocholy páry. a divná věc - ta sotva započatá melodie hned zapadala do volné mezery, na své místo v té hodině a krajině, jako by odedávna patřila k tomu zamyšlenému, do sebe propadlému dni, a v jejím taktu běžely myšlenky i všední starosti pospichajicicb chodců, A když po jistém čase končila dlouhým, protáhlým zaječením vyrvaným z vnitřností flašinetu, který začinal hrát něco úplné nového - myšlenky a starosti sc na chvíli zastavovaly jako v tanci, aby změnily kruk, a potom se bez rozmýšlení začínaly točit opačným směrem v taktu nové melodie, která vyletěla z píšťalek flašinetu 1 „Markétko, poklade duše mé . A nikdo si v tupé lhostejnosti toho dopoledne ani nepovšiml, 14!) I4Í že smysl světa se od zakladu zmenil, že neběžcJ už v taktu „Daisy, Daisy • . • ", ale přímo opačně - „Mar-ké-tko . . ." Znovu obracíme list . . . Co to? Bubnuje snad parní déšť? Ne, to se sype na deštníky cvrlikáni ptáčků jakn šedivé broky, neboť zde se nabízejí praví harčci kanáři, klece plné stehlíků a Špačků, košíky s okřídlenými zpěváky a mluvky. Vřeicnovirí a lehcí, iakoby vycpaní vatou, trhavě puska kující, otáčiví jako na obrtliku hladkých kvíljvýeh os, rozštěberaní jako hodinové kukačky - bylí Útěchou osamělých, nahrazovali mládencům teplo rodinného krbu, próbou-zeli v nejtvrdšich srdcích hlaženstvi mateřského citu, měli v sobě tolik piskleciho a dojímavého, že ještě když sc s nimi obracela stránka, posílali odcházejícím své spojené, vábně cvrlikání, Ale dál se řítila ta ubohá písemnost do stále hlubšího úpadku. Ted zabočila na scesti jakéhosi pochybného šarlatánskeho podi-viuscvi. Kdo tu nabízel Své služby veřejnosti, zahalen v dlouhý plášť, s úsměvem napůl pohlceným černým plnovousem? Pan Bosco z Milánu, svého druhu mistr černé magie, a mluvil dlouho a nejasné, přičemž cosi předváděl na konečcích pistů, což nepřispívalo k lepšímu pochopeni věci. A přestože podle vlastni ho přesvědčení dospíval k udivujícím závěrům, které jakoby na okamžik vážil mezi citlivými prsty, než se jejich prchavý smysl rozplyne ve vzduchu, a přestože pointoval jemné záhyby dialektiky varovným zdvižením obočí připravujícím na věci neobyčejné, nebylo mu rozumět, a co horšího - nechtělo se mu rozumět a člověk ho opouštěl i s jeho gestikulaci, tlumeným tónem a celou škálou nejasných úsměvů, aby rychle prolistoval poslední, rozpadávající se potrhané stránky- 191 Na těch posledních stránkách, které zcela zřetelně upadaly v blouznivé bláboleni, do zjevného nesmyslu, nabízel jakýsi dieml men svou zaručenou metodu, jak sc stát energickým a neoblomné rozhodným, a hodné mluvil o zásadách a charakteru, Ale stačilo otočit stránku, aby byl člověk úplně dezorientován ve věci neoblomností a zásad. Tam vycházela drobným krůčkem na scénu nějaká pani Magda Wang. spoutaná vlečkou svých šatů a z výše sešněrované ln> diku; tu prohlašovala, že kašle na mužskou neoblomnost a zásady, a že jeji specialitou je lámat ncjsilnéjši charaktery. (Tu pohybem nožky urovnávala vlečku na zemi) K tomuto účelu existuji metody, cedila skrze zuby, zaručené metody, o nichž se nechci šířit a odkazují na své paměti pod titulem „Z nachových dui" (Nakladatelství Antroposofického institutu v Budapešti), v nichž jsem uložila tvé koloniální zkušenosti z oblasti drezúry lidi (tú slovo s důrazem a ironickým leskem oči). A kupodivu se zdálo, že ta dáma, mluvicí nedbale a bezohledně, je si jista souhlasem těch. o nichž s takovým cynismem hovořila, a uprostřed zvláštní závrati a mihutáni bylo možno vycítit, že šipky morálních ukazatelů se podivné přemístily a že tu jsme v jiném klimatu, v němž kompas funguje opačně. To bylo poslední slovo Knihy, které zanechávalo v duši příchuť podivného omámení, směsici hladu a dráždivosti. 1 si Sklonený nad tou Knihou, s tvári planoucí jako duha. jsem tiše hořci od extáze k extázi. Byl jsem pohroužen do ctěni,, zapomněl jsem na oběd. Předtucha mě nezklamala. Byl to Autentik, svatý originál - pres své hluboké poníženi a degradaci. A když jsem už skoro potmě ukládal s blaženým úsměvem ten papírový salát co nej-hlouhěji do zásuvky a snažil se ho zamaskovat vrstvou jiných knížek - tu se mi zdála, že ukládám do prádelníku ke spánku červánky, které se vždy znovu samovolné rozhořívaly a procházely všemi purpurovými plameny, a ještě jednou se vracely a nechtěly se skončit. Jak mi byly všechny knížky lhostejné! Neboť obyčejné knížky jsou jako meteory, Každá z nich má svou chvíli, jeden takový moment, kdy s křikem vzlétá jako fénix a všechny jej i stránky hoří. Pro tu jednu chvíli, pro ten jediný moment je potom milujeme, ačkoli jsou již jen pouhým popelem. A s trpkou rezignaci putujeme někdy pozdě vychladlými stránkami a probíráme jejich mrtvé formulky s dřeveným klepotem jako zrnka růžence. Vykladači Knihy tvrdí, že všechny knížky směruji k Autcntiku. Žiji jen vypůjčeným živou m. ktcTy sc vt* chvíli vzletu v raci k svému podivnému zdroji. Znamená to, že knížek ubývá a Autentik roste- Nechceme však unavovat čtenáře výkladem Doktríny. Chtěli bychom ho upozornit jen na icdnu věc; Autenticita žije a roste. Co i toho vyplývá? Nuže, až příště rozevřeme nás papírový saku. kdoví, kde už bude Anna Csillagová a její věrni- Možná, že spntři-me tu dlouhovlasou poutnici, jak zametá svým pláštěm moravské cesty, jak prochází dalekými kraji, bílými městečky pohrouženými do prozaické všednosti a rozdává vzorky balzámu EJsa-fluid prosfáčkúm božím, sužovaným hnisavými výtoky a svrabem. Ach. co udělají poctiví vousáči z městečka, jimž bujné ochlupení ztěžuje pohyb, co udělá ta věrná obec, odsoozená k pěstováni a správě své nevídané nadúrody? Kdovi, zda si všichni nekoupi pravé flašineiv ze Schwarzwaldu a nepustí se do svéta za svou apostolkou. aby jj hledali po celé zemi a na všech m i stech přitom hráli „Dany, Daisy?" O, odyseo vousáěů, bloudících s flašinety od města k městu v hledání své duchovni matky! Kdy se najde tapsod hodný této epopeje? Neboť komu zůstavili ohrazené místo svěřené jejich péci, komu předali vládu nad dušemi V městě Anny Csillagové? Což nemohli předpokládat, že město zbavené své duchovni elity, svých skvělých patriarchů, upadne v zoufalství a odštépenectvi a otevře své btá-ny - komu? - ach, cynické a litomérné Magdě Wang [Nakladatelství Antfoposofického institutu v Budapešti), která v něm založí Školu drezúry a lámáni charakteru? Ale vraťme sc k našim poutníkům. Kdo nezná tu starou gardu, ty kočovné Cimbry, hloubavé brunety se zdánlivé mohutnými těly, zhotovenými z tozméklé tkáně bez zivotnich šťáv"-' Veškera iciich sila, veškerá |C|ich pevnost přeila do vlasů a vousů- Antropologové si odedávna lámou hlavy nad tou 152 ]5J5 zvláštní rasou, oděnou vždy do černých satú, která nosí těžké stříbrné klanečniky na břiše a na prstech má mohutné mosazné pečetni prsteny. Mám ic rád, jmenují se bud Kašpaři nebo Baltazarové, miluji Klk h hlubokou vážnost, jejich pohrební dekoratív nose, t> nádherné mužské exempláre s hezkýma ocirna, které se mastné lesknou jako pražená káva, mám rád ten ušlechtilý nedostatek vitality v rozbolelých houbovitých tělech, morbidnosr vyhasínajících rodů, sípavý dech v jejich mohutných prsou a dokonce i ten pach valerián-skýeh kapek, jaký se line z jejich plnovnusu. Jak andělé boží stanou občas neočekávané ve dveřích našich kuchyni, obrovšti a Funící, rychle unaveni - utírají si pot z oroseného čela, blýskají namodralými očními bělmy, a v tu chvílí zapomínají na své |: i: ■". 111: a udivené hledaji východisko, záminku pro svil i příchod - a natahuji dlaň pro almužnu. Vracíme se k Autentiku. My jsme ho přece nikdy neopustili, A tu upozorňujeme na podivuhodný rys papírového salátu, který je čtenáři už zřejmý - Že SC totiž při čteni rozrůstá, ŽC má hranice na všech stranách Otevřené všem Fluktuacím a prouděním. Ted napřiklad už nikdo nenabizi harcké Stehlíky, nehoř! z flašinetů těch brunetů, z přelomů a záhybů melodii vyletují v nepravidelných intervalech ty opeřené kometky a náměstí je jimi zasypáno jako pestrobarevnými pismeny. Ach, jaké mihotavé a štěbetané zmnoženi , , , Kolem všech výčnělků, tyček a praporků se tvoři opravdové pestrobarevné zácpy, třepotáni a boi o místo. A stačí vystrčit z okna rukověť hole a pak ji zase vtáhnout zpět do světnice celou obsypanou třepetajícím SC těžkým hroznem zpěváčků. Blížíme se nyní v našem vyprávěni mílovými kroky k té nádher né, katastrofické epoše, která nese v našem životopise název geniálni, Zbytečně bychom zapírali, že již tccT čiříme, jak se nám svirá srdce, Cítíme ten blažený nepokoj, svatou trému, která předchází věci poslední. Brzy se nám bude v kelímcích nedostávat barev a v duši lesku, abychom mohli klást nejvyäši důrazy, namalovat nr\- prosvětlenějai a téměř transcendentní kontury tohoto obranu. Co je to geniální epocha a kdy to bylo? Tu jsme nuceni být na chvíli zcela esoteričtí jako pan Bosen z -Milánu a snížit svůj hlas v pronikavý šepot. Musíme pointovat své vývody mnohoznačnými úsměvy a roztírat konečky prstů jemnou hmotu imponderabilii jako špetku soli. Není to naše vina, budeme-li občas vypadat jako prodavači neviditelných tkanin, kteří strojenými gesty předvádějí své ošidné zboží. Udála se tedy geniální epocha liebu se neudala? Těžko odpovědět. Ano i ne. N choť jsou věci, které se nemohou stát beze zbytku, až do konce. Jsou příliš velké a znamenité, než aby se mohly smčm-nat v události. Ony se jenom pokúušeji dít, zkoušeji základ skutečnosti, zda je unese. A hned ustupuji, protože se bojí ztratit ivnu integrálnost v zlomkovitOStí uskutečněni. A jestliže narušily tvůj kapitál, jestliže pří těch pokusech ú vtělení ztratily to ěi ono, pak si hned v návalu Žárlivosti berou zpět své vlastnictví a odvolávají je. rein[caruji se a potom v našem životopise zůstávají bílá místa, vonná stifimata, ty poztrácené stříbrné stopy bosých andělských nohou rnzscté jako sedmimílové kroky po našich dnech a nocích, IÍ4 zatímco um úplněk slávy stále přibývá a doplňuje se a kulminuje nad námi a triumfálně překonává jedno oslněni po druhém. Ale přesto je v jistém smyslu celá a integrálni věc obsazena v každém ze svých nedostatečných a fragmentámich vtěleni, Setkáváme se tu r jevem reprezentace a náhradní existence. Nějaká událost může být co do své provenience a svých vlastních prostředku malá a chudá, ale přesto, pohlédnemc-li na ni bližc, může ve svém nittu otvírat nekonečnou ň zářivou perspektivu diky tomu, že se v ní s prudkým zábleskem snaží vyslovit vyšší existence. Tak tedy budeme sbírat ty narážky, ty pozemské přihliinosti, ty zastávky a etapy na cestách našeho života jako střepy rozbitého zrcadla, Budeme po kouscích sbirat to, co je jedinečné a nedělitelné - naši velkou epochu, geniálni epochu našeho života. Možná, že jsme ji v deminutivnim zápalu, ztcrorizováni nesmí r-nosti transcendentna příliš omezili, otřásli ji a uvedli ji v pochybnost, Ale přes všechny výhrady; ona byla. Ona byla a nic nám nevezme tu jistotu, tu báječnou příchuť, kterou ještě citime na jazyku, to mrazivé pálení na púnebi, ten vzdech široký jako nebe a svěží jako doušek čistého ultramarínu. Připravili jsme alespoň do jisté míry čtenáře na věci, které přijdou, můžeme tedy tiskuvat cestu do geniální epochy? Naše tréma se zmocnila i čtenáře, Citime jeho nervozitu. Přestože vypadáme vesele, je i nám těžko u srdte a jsme naplněni úzkosti. Nuže, ve jménu Páné - na-sedat a odjezd! GENIÁLNÍ EPOCHA Běžná fakta jsou uspořádána v čase. jsou navlečena na jeho běh jako na nitku. Tam maji své antcccdcnce i své konsekvence, které se na sebe hustě tlači a bez ustání, bez jakékoli mezery si šlapou na paty. Má to svůj význam i pro vyprávěni, jehož duši je nepřetržitost a náslcdnost. Co si však počít s událostmi, které nemají své vlastni m v čase, s událostmi, které přišly příliš pozdě, když už byl všech čas rozdaný, rozdělený, rozebraný a teď zůstaly jaksi na holičkách, nezařazené, ve vzduchoprázdnu, bloudici bez střechy nad hlavou? Ze hy byl čas příliš lesný pro všechny události ? Může se opr.i m In stát. že ru ní ví*-r h na mista v čase byla vyprodána? Ustaráni héžuui podél celého vlaku události a připravujeme se již k odjezdu, Pro rány boží, cožpak tu opravdu neexistuje ani jakýsi spekulační prodej lístků na čas . . .? Pane průvodčí! Jen klidí Bez zbytečné paniky, vyřídíme to diskrétně v rámci vlastních možnosti. Zdalipak už čtenář něco slyšel o rovnoběžných rasových pásmech tost „ hen 1 56 ] 5 7 v dvoukolejném čate? Ano, existuji takové vedlejší odbočky času Sice trochu nelegálni a problematické, ale když se veze kontraband, raková pře*.počcrná, nczařaditclná událost, jako v našem přiuadě nemůže být človek přespříliš vybíravý. Pokusme se rady v některém bodě příběhu odklonit takovou vedlejší odbočku, slepou kolej, abychom na ni odstavili ty nelegálni události. Jen směle. Stane se to nepozorované, čtenář bude ušetřen jakéhokoli otřesu- Kdoví -možná, že jak o tom hovoříme, je už nečistá manipulace ta námi a my jedeme již po slepé koleji. I I II Matka pribehla celá zděšená a objala můj křik, chtěla ho zdusit v náruči jako požár a utišit v záhyli< : h své lásky, Zamkla mi ústa svými ústy a křičela spolu se mnou- Ale odstrčil jsem ji a ukazoval na ohnivý sloup, na zlaty trám, který tkvěl našikmo v povětří iako /udřená tříska Byla plná lesku a vířících zrnek prachu a nedala se odstranit, Přitom jsem křičel: ,Vytáhni ji, vytrhni!" Kamna se rozkohoutila a rozpálila velkou barevnou mazán Lnou, která byla namalována na jc|ich Čele, celá naběhla krví a zdálo se, že se z křeči těch žil a šlach, z celé tě k prasknuti naběhlé anatomie osvobodí pronikavým kohoutím křikem. Stál jsem v prorockém nadšeni s rozpjatýma rukama a nataženými j i r --1 Jki.ii: ukazoval, pln hněvu ;i nelítostného odhodláni, napřímený jako směrník a v extatickém rozechvění. 13H Vedla mé má ruka, cizí a bledá, vlekla mé za ztuhlá a vosková, jak velké votívni dlaně povznesená k přísaze, jak ruka andělská. Bylo to na sklonku zimy. Dny staly v kalužích a řeřavěly, mrk půnchi rozpáleně ohném a pepřem. Lesklé nože krájely medovou kaši dne na stříbrné pláty, na hranoly, jejichž řez hrál barvami a kořennou pikantérii. Ale ciferník poledne hromadil na nepatrněni prostoru všechen lesk těch dni a ukazoval všechny planoucí a ohnivé hodiny. V tuto hodinu, kdy den nestačil obsáhnout všechen žár, svlékal ze sebe pláry stříbrného plechu, chrastici staniol vrstvu po vrstvě, a odhaloval tak svuu dřen z litého lesku. A jako by to všechno ještě nestačilo, komíny dýmaly, stoupaly z nich kutouče třpytne páry a každá chvíte vybuchovala velkým vzletem andělů, bouři křídel, kterou pohlcovalo nenasytné nebe, stále otevřené novým výbuchům. Jeho světlá cimbuří explodovala bílými chocholy, daleké strážní věže se rozvíjely v tiché vějíře navrstvených výbuchů pod třpytivou kanonádou neviditelné artilerie. Okno pokoje, naplněné až po okraj nebem se vzdalovalo těmi nekonečnými vzlety a přelévalo *e záclonami, které v plamenech a ohnivém dýmu splývaly zlatými stíny a chvěním vzduchových vrstev. Na koberci ležel kosý plaouuci čtyřúhelník, leskle se vlnil ä nemohl se odtrhnout od podlahy Ten ohnivý sloup mě hluboce vrušoval. Stál jsem páko uhranutý s rozkročenýma nohama a pomlouval jsem ho změněným hlasem, cize, stroze jsem ho proklínal. Na prahu v předsíni stáli konsternovaní, vylekaní přiho/m, 59 sousede, nastrojeni: tetičky - a lomili rukama. Přibližovali se po špičkách a odcházeli, zvědavě nakukovali dveřmi. A já křičel. „Vidíte," křičel jsem na maiku. na bratra, „vždycky jsem vám řikal. že všechno je zadrženo hrázi, zazděno nudou, nevysvobozeno! A terf se dívejte, jaká je to záplava, jaký všeobecný rozkvět, jaká blaženost . . .1" A plakal jsem šťastně a bezbrannč- „Pracitnětc/' volal jsem, „pospěšte mi na pomoci Cožpak mohu sám stačit na takovou záplavu, což mohu sám zvládnout to potopu? Jak mám samojediný odpovědět na milion oslňujících otázek, kterými mé zaplavuje Bůh?" A když mlčeli, volal jsem hněvivé: „Pospíchejte, nabírejte plná vědra té hojnosti, hromaďte zásoby!" Ale nikdo mě nemohl vystřídat, stáli bezradně a ohlíželi se za sebe, schovávali se za záda sousedů Tehdy jsem pochopil, co mám činit a horečné jsem začal vytahovat ze skřínky staré bible, otcovy popsané a rozpadávající se obchodní knihy a házel jsem je na podlahu pod ten ohnivý sloup, který ležel ve vzduchu a hořel Nemohli mi stačit přinášet papir. Bratr s matkou přibíhali stále s novými náručemi starých novin a deníků a házeli je na zem na hromadu. A já seděl uprostřed těch papírů oslněný jasem, s očima plnýma výbuchů, raket a barev a kreslil jsem. Kreslil jsem v panickém spěchu napřič i našikmo na potištěných a popsaných stránkách. Mé pastelky létaly v nadšeni přes sloupce nečitelných textů, běžely v geniálních mazanicích a krkolomných klikyhácích, zužujíce se neočekávaně v anagramy vizí, v rébusy světelných zjeveni c- sám pro sebe usmál: Buh mu dával otřesem jeho nozder znamení, že nastalo jaro. Bylo to znamení jistější než při let čápů a od této chvíle měly být dny protkány těmito detonacemi, které se ztrácely v šumu města a hned bii*, hiud zase dál glosůválv i^ho události svým vtipným komentárem. „Slomo!" zavolal jsem z okna dulniho patra. Sloma mé zahlédl, usmál se svým milým úsměvem a zasalutoval. „Jsme teď sami na celém náměsii, já a ty," řekl jsem tiše, protože vydutá nebeská báň rezonovala íako sud. ..Já a ty." opakoval se smutným pousmánim, „jak prázdný je dneska svět " Mohli bychom ho znova rozdělit a pojmenovat, tak leži otevřený, 167 bezbranný a ničí, V takový den přichází Mesiáš až na břeh obzoru a hledí odtud 11a zemi. A když jí tak vidi bílou, tichou, s \c\imt blankyty a zamyšlením, muže se stát, že přehledne hranici, modravá pásma oblak se mu podloží pod nohy jako přechod a sám neveda, co čin i, sestůupi na zem. A země si ve svém zadumáni ani nepovšimne toho, který sestoupil na její cesty, a lidé se proberou z odpoledni dřímoty a nebudou si nic pamatovat- telá historie bude jakoby vymazána a vše bude jak za dávných věku, ještě před započetím dépin. „Je Adéla doma?'" zeptal se s úsměvem. MNikdo cu není, pojcT na chvilku ke mně, ukážu ti sve výkresy." „Když není nikdo doma, neodepřu si to potěšeni. Otevři mí." A rozhlížeje se ve vratech na obě strany, vkJouzl dovnitř páko zloděj. IV ,,To jsou senzační kresby," říkal a vzdaloval je od sebe znaleckým gestem. Jeho tvář se rozzářila odleskem barev a světel- Občas přikládal stočenou dlaň k oku a díval se tím improvizovaným kukátkem, přičemž se rysy jeho obličeje stahovaly v grimasu člověka vážného a poučeného. „Dalo by se říci." pověděl, „že svet prošel tvýma ťukania, aby neobnovil, aby v nich zlenivěl a svlékl se z kůže jako kouzelná ještěrka. O, myslíš si snad, že bych byl kradl a páchal tisíce hloupostí, kdyby se svět neopotreboval a neupadl, kdyby v něm věci nebyly i r,s ztratily své pozlátko - daleký odlesk božích rukou? Jak oetoufll jak neklesat na duchu, když jt- všechnu zamčeno na sedm /.ip.ulu, zazděno nad svým smyslem a všude klepeš jen na cihlu jako nu stěnu vězeni? Ach, Josefe, měl ses narodit dřív." Šráli jsme v tom poioremném, hlubokém pokop, který se pudle zákonu perspektivy prodlužoval k oknu, otevřenému na náměstí. Přicházely odtud až k nám mírné pulzující vzduchově vlny a rozkládaly své ticho. Každý přiliv přinášel nový náklad ticha okořeněný barvami dálek, jako by byl předešlý už opotřebovaný a vyprodaný. Tmavý pokoj žiJ jen odlesky vzdálených domů za oknem a odrážel jejich barvy ve své hlubině jako camera obscura. Oknem bylo vidět iako tubou dalekohledu načepýřené holuby na policejní stra/ ilici, kteří se procházeli podél atiky nad římsou. Občas všichni najednou prudce vzlétali a opisovali půlkruh nad náměstím. Tehdy se v pokoji dělalo na chvíli jasněji od jejich roztažených letek, pokoj se rozšiřoval odleskem jejich dalekého třepetáni a potom pohasinal, když se snášeli a skládali křidla, „Tobě. Slomo," řekl jsem, „mohu prozradn tai< nism těch kn-si-h. Již od počátku se mé zmocňovaly pochybnosti, zda jsem opravdu jejich autorem- Někdy mi připadají jako bezděčný plagiát, jako cosi, co mi bylo napuvézeno, podstrčeno ... Jako by něco ciziho použilo mého nadšeni pro vlastni, mně tn-známé ale. Musím >e ti totiž přiznat,'1 dodal jsem tiše, hledě mu do oči, „že jsem našel Autentik . . ." „Auteniik:'" zeptal se s tváři ozářenou náhlým světlem. „Ano, ostatně sám se podívej," řekl jsem a poklekl nad zásuvkou prádelníku. i i.* Nejdříve jsem vytáhl Adéliny hedvábné šaty, krabičku se stužkami a nové střevíčky & vysokými podpatky. Vůně pudťu či parfému se roznesla vzduchem. Vyndal jsem ještě nékoJik knížek: na dně ležely vzácné ostatky knihy, které jsem vlastně |iž dlouho neviděl, a zářily. „Slomo," řekl jsem s pohnutím, „podívej se, tady lezi - . ." Ale on stál pohroužený v myšlenkách s Adéliným střevíčkem v ruce a nesmime vážné si ho prohlížel. „Búh to nepověděl,"' řekl, „a presto, jak hluboce mě co přesvědčuje, zahání do úzkých, bere mi to poslední argument. Ty linie isůu nezapuditelné, otřesné případné, definitívni a biu' jako blesk do samé podstaty věci- Jak se před nimi ukryješ, v čem najdeš protiváhu, když sám jsi už podplacen, přehlasován a zrazen nej-vérnéjšimi spojenci. Šest dní stvoření bylo božích a světlých. Ale sedmého dne Bůh rievyili^ci Si.-ihného dne pocítil On pod rukama cizí osnovu a zděšené odtáhl ruCe od světa, ačkoli jeho tvůrčí zápal mohl vytrvat ještě mnoho dní a noci, O, Josefe, střež se sedmého dne - . -" A zvedaje s hrůzou Adéhn štíhlý střevíček, mluvil jakohy očarován lesklou, ironickou výmluvnosti té prázdné lakované slupky: „Chápeš nesevůrný cynismus tohoto symbolu na ženské noze. provokaci jejího prostopášného našlapováni na těch obmyslných kramflíčcích? Jak bych cé mohl ponechat pod nadvládou tohoto symbolu! Bůh chtaň, kdybych co měl učinit . . Při těchto slovech si zastrkoval hbitými pohyby Adéliny střevíčky, šaty i korále za košili. L 7 0 „Co to děláš, Slomo.J" řekl jsem užasle, Ale on rychle mířil ke dveřím a lehce pokulhával ve svých kraťoučkých kostkovaných kalhotách Ve dveřích ještě jednou otočil svůj vsedni, úplné bezvýrazný obličej a zvedl prst k ústům, aby mě uklidnil. A už byl za dveřmi. JARO Toto je příběh jednoho jatá, jara, které bylo skutečnější, zářivější a barcvné|ši nežli jiná jara, takového jara, které prosté bralo vážně *vůi doslovný icxi, ten nadšeny manifest, psaný nejjasnéjší svátečni červeni, červeni pečetniho vosku a kalendáře, červeni barevné pastelky a červeni entuziasmu, amarantuvou červeni šíastných telegramů odkudsi z dálky - Každé jaru tak začíná, těmi horoskopy velikými a omamnými, nepřiměřenými jedné roční době, každé - musím tú už jednou řici - ohsahujc všecko; nekonečné průvody a manifestace, revoluce i barikády, každým provivá v jisté chvi li ten horký vitr bláznivin, ta bezhraničnost smutku i opojení, hledající marné svůj rovnocenný protějšek ve skutečnosti. Ale potom všecky ty nadsázky a vrcholy, /.vichřeni i estářC vstupuji V Údobí rozkvétáni, vcházejí zcela do hýrivosti chladného listí, do jarních zahrad rozjiireoýeh nocí, a šuměni je zplna pohltí. Takto se jara zpronevěřuji sama sobě jedno za druhým - pohrou- 172 žena v udýchaný šelest kvetoucích parků, v jejich povodně a přívaly - zapomínají na své přísahy, ztrácejí ze své závěti list po listu. Jediné toto jaro mělo odvahu vytrvat, zůstat věrné, dodržet všecky sliby. Po tolika nezdařených pokusech, vzletech, předzpěvy h chtělo se zde na svéié opravdu randit nastálo, ptopuknotu jako jaro všeobecné a UŽ navždy platne Ta vichřice události, ten uragán dobrodružství: sťn-nn s-iauii převrat, dny patetické, vzletné a vítězoslavné] Chtěl bych, aby krok tohoto příběhu zachytil jejich vzrušujici, nadšený rytmus, jkliv pn-pl bohatýrský tón epopeje, aby pochodoval v radé, která si do kroku zpívá tuto jarní marseillaisu ľ Jak všeobsáhlý je horoskop |ara! Kdo mu může zazlívat, ze se jej uči cist najednou starým způsohem, že nazdařbůh kombinuje, slabikuje všemi směry, šťastné, když se mu /a matoucí ho dohadováni ptáků podaří něco rozluštit. Cte si svůj text odpředu i odzadu, ztráci smysl a znovu jej nachází, má viechny mužné vetze, tisicc alternativ, ttylků a štěbetáni. Test jara je totiž plný samoznaků, nedokončených slov, elips, Vytečkúvaný bez písmen do prázdného blankytu, a do mezer mezi slabikami ptáci vkládají své domněnky a dohady, jak jim napadne. Proto se tento přiběh stejné jako jarní horoskop pustí po mnoha rozvětvených ccsiáeh a hode protkán skrz naskrz jarními pomlkami, vzdechy i mnoha tečkami. 171 II Za předjarních nocí, divokých a rozlehlých, pokrytých obrovitým nebem, ještě syrovým a bez vůni, vedoucích po cestách necestách í vzdušných lánech do hvězdných hezeciu - brával mé otec s sebou na večeři do malé zahradní restaurace, uzavřené mezi zadními stěnami posledních domů náměstí. Kráčeli jsme v mokrém světlu luceren, pozváné|icich v závanech větru, napřič přes velkou vzklenulou rozlohu náměstí, osaměli, zavalení nesmirností vzdušných Labyrintů, ztraceni a dezorientovaní v prázdných prostorách atmosféry. Otec zvedal k ueni obličej zality mizivým prisvitem a s hořkou obavou pohlížel na hvězdný štěrk, poházený po mélčinách šitocc rozvětvených a rozlitých proudů. Jciich nepravidelné a nespočetné spousty se icsté ncscskupovaly v žádné konstelace, žádné podoby ještě nepře vládaly v těch širých a jalových rozlivech. Smutek hvězdných pusdn ležel nad městem jako břemeno, uspodu lucerny ptotkávaly noc stužkami paprsků a lhostejné na nich zadrhuvaly uzel za uzlem. Pud těmi lucernami se chodci zastavovali po dvou po třech v kruhu záře, která kolem nich vytvářela letmý přelud pokoje osvětleného stolní lampou - vprostřed lhostejné, nehostinné noci, rozpadající se nahoře na nepravidelná prostranství, na divoké vzdušné krajiny, cárovité oškubané údery větru, žalostné a ničí. Rozmluvě se nedařilo, usmívali se, skrývajíce oči v hlubokém stínu klobouku a naslouchajíce zamyšlené vzdálenému šuměni hvězd, kterým prostory této noci kynuly jako těsto. L 74 V zahradní restauraci byly cesty vysypány štěrkem. Dvě lucerny na sloupech zamyslené syčely. Muži v černých kajzrrocich seděli po dvou po třech, prihrbení nad bíle prostřenými stolky, bei* myšlenkuvité zahleděni do lesklých talířů. Seděli a v duchu počítali jednotlivé tahy na velké Černé šachovnici nebe, viděli v dutím přeskakovat mezi hvězdami koně i ztracené figury a konstelace, okamžité zaujimajici jejich místa. Hudebníci na podiu smáčeli kníry v půllitrech horkého piva, tupě mlčeli, zahleděni sami do sebe Jejich nástroje, housle a violoncella ušlechtilých obrysů, ležely pohozeny stranou pod nezvučilé sunúcim lijákem hvězd. Občas, je brali do rukou a ladili na sténavý tbn svých hrudí, který s odkašláváním zkoušeli vyloudit. Potom nástroje znovu odkládali, jako by byly ještě nedoztálé a neúměrné té noci, k teta I hostěme plynula dál Tehdy v tichu a odlivu myšlenek , za tichého řinčeni vidliček a nožů nad hile prostřenými stol v, vstávaly náhle samy od sebe housle, před chvilkou tešte tak fňuka-vé a nejisté, ale tecf předčasně dospělé a plnoleté, výmluvné, štíhlé, s útlým pasem, a podávaly hlášeni o svém zplnomocněni, ujímaly sena chvíli odročeného lidského sporu a vedly dál ten prohraný i.....es před ll:os!co\.....hun á lem lué/d, me/i nimiž >t r * sovak vodotiskové vlnovky a profily nástrojů, nedokončené houslové i basové klíče, lyry i labutě, imitátorský, bezmyšlenkovitý komentář hvězd in marginc hudby. Pan fotograf, který na nás už hezkou chvílí vrhal od sousedního stolu spiklenecké pohledy, si k nám konečné přisedl a přem-.I svoji sklenici piva z jednoho stolu na druhý. Mnohoznačně se 175 usmíval, bojoval s vlastními myšlenkami, luskal prsty, znovu a znovu ztrácel nczachyíitelnou pointu situace, Od samého začátku jsme cítili její paradoxnost. Toto improvizované restaurační tábořiště sub auspiciis vzdálcnvch hvězd beznadějné ztroskotávalo, uboze kápi tulovalo, nemohlo dostat nadměrné vzrůstajícím nárokům noci. Co jsme mohli postavit proti jejim bezedným prázdnotám? Noc rozmáchle škrtala to lidské divadlo, které se marně snažily bránit housle, vyplňovala tu mezeru, táhla it svými hvězdokupami na znovu získané pozice. Viděli jsme rozpelešcné tábořiště stolů, bojiště phlé odhozených ubrousku a ubrusu, které noc triumfálně prekračovala, svétlavá a nevynoří tatelná. Zvedli jsme se také, ale naše myšleni dávno předstihlo těla a uí dlouho utikalo za hlučným drkotáním jejich vozu, za vzdáleným, široce rozsypaným hvězdným drkotánim těch velkých a jasných tvtt. Šli jsme tedy pod raketami jejich hvězd a přimhouřenýma očima jsme předem viděli její vždy silnější a silnější třpyt. Ach, ten cynismus triumfující noci! Když se zmocnila celého nebe, hrála teď na jeho prostorách domino, lenivé, aniž počítala, a miliónové výhry shrabovala bez mrknuti. Potom si znuděna kreslila na zadni stranu odhozených kostek průsvitné klikyháky, usměvavé obličeje, stále jeden a týž neměnný úsměv v tisícerých kopiích, který za okamžik -už věčný - přecházel k hvězdám a rozptyloval se v hvězdnou Ihosteiiiiľst Cestou jsme se zastavili na pár kousků v cukrárně. Sorvaže jsme vstoupili zvučicimi skleněnými dveřmi do bílé, cukrovou polevou omítnuté místnosti, plné lesklých sladkosti - noc se všemi svým hvězdami se okamžitě zastavila, náhle bdělá a pozorná, zvědavá, zda |i neunikneme Cekala na nás trpělivě celou tu dobu, hlídala u dveři, svítila z výše a okny nahlížela dovnitř svými nehybnými hvězdami, zatímco jsme si s dlouhým rozmýšlením vybírali kousky Lukrovi. Tehdy jsem poprvé spatřil Biailku. Stála, obrácena profilem k pultu, vedle své vychovatelky, měla bilé šaty. byla štíhlá a kaligrafická, jako hy vystoupila ze zverokruhu. Neotáčela se. stála ve vzorném postoji mladých divek a pojídala krémový tel, V.vidél isem ji jasně. "I 1-, m estéte •. pnškrtan) hvězdnými khU háky. Tehdy se poprvé zkřížily naše horoskopy, doposud velmi mlhavé. Setkaly se a lhostejné se odloučily. Ještě jsme v tom raném hvězdném aspektu nepochopili svůj úděl a lhostejné jsme odešli, řinčíce skleněnými dveřmi. Vraceli jsme se potom oklikou přes vzdálené předměstí. Domy byly stále nižší a řidly, až se konečně před námi rozestoupily i ty poslední a vkročili jsme do jiného podnebí. Vstoupili jsme náhle do lahodného jara, do teplé noci, stříbrné zářící v blátě světlem mladého fialkového měsíce, který právě vyšel. Ta předjarní noc chvatné postupovala, horečně předbíhala své pozdní fáze. Vzduch, ještě před okamžikem prosáklý obvyklou trpkosti této roční duhy, stal se náhle sladký a mdlý, plny vůně dešťových kapek, vlhkého pilu a prvních sněženek, Lunaticky rozkvětajicich v magickém hilem světle. A byl to div, že se pod štědrým měsícem nezahemžila noc na stříbrných mokřadích žabí rosolovinou, tievylihla se spoustou ;iker. uerozpovidala se tisícem Žvatlavých tlamiček tam na pisči- 176 177 nach u reky, prupluuvaiicich Lesklou šiti sladké vody. A bylo treba doříci, domyslit si skřehotáni v té noci hovorné a pramenité a plne skrytého třasu, aby - na chvili zastavena - vykročila dále, a měsíc vrcholil, stále hélejši a bělejší, jako by přeléval svoji běl z poháru do poháru, vždy vyšší a vidy zářivější, vidy maí>ičtč|ši a iransfvn-dentálnčjši. Tak jame šli pod vzrůstající gravitaci měsíce. Otec a pan fotograf mé vzali mezi sebe, protože jsem se ospalosri sotva držel na nohou. Naše kroky chřestily v mokrém pisku. Už jsem dávno v chůzi spal a měl jsem pod vičky všecku ŕosŕbrescenci nche. plnou světelných znaku, signálů a hvězdných jevů, když |smc konečné zůstali siát v širém poli. Otec mé uložil na plášti rozestřeném po zemi. Se zavřenýma očima jsem viděl, jak se slunce, měsíc a jedenácte hvězd seřadilo k slavnosini přehlídce po nebi a defilovalo přede mnou. „Bravo, Josefe!" zvolal otec a uznale zatleskal. Byl to zřejmý plagiát, jehož se dopustil na jiném Josefu a jehož bylo poprvé použito za zcela jiných okolnosti. Nikdo mu to nevyčítal. Můj otec Jakuh kýval hlavou a mlaskal jazykem, a pan fotograf rozestavil svoji třínožku na pisku, roztáhl měch aparátu jako harmoniku a celý se ponořil do záhybů černého sukna: fotografoval ten zvláštni jev, ten lesklý horoskop na nebi, zatímco já s hlavou plující v jasném třpytu pcm ležel OslnĚTI na plášti a přidržoval Kvinouié ten hen pro lypu/u:. 17* III Dny šl: začaly dloužil, byly jasné a prostorné, snad až příliš prostorné vzhledem k obsahu dosud chudému a nijakému. Byly to dny, z nichž se hned r;ik nevyroste, dny plné čekáni, pobledlé nudou a netrpělivosti, Jasný dech, lesklý vítr šel prázdnotou těchto dm. ještě nezkalcn výpary nahých, sluncem naplněných zahrad, čisté vyfoukával ulice, až stály dlouhé, jasné, svátečné zametené, jako by čekaly na čísi dosud daleký a neurčitý příchod. Slunce pomalu mířilo k ekvinokciálnim hodům, zmirňovalo svůj běh, docházelo k vzorné pozici, v niž mělo v ideální rovnováze nehnuté stát a vypouštět proudy ohně, dávku za dávkou, na prázdnou, lačnou zemi. Světlý a nekonečný průvan vál po celé šiří obzoru, stavěl špalíry i aleje do čistých obrysů perspektivy, veliké, prázdné váni jej vyhla* zovalo, až posléze zůstával stát, udýchaný, obrovský a zrcadlovky, iako by chiěl ve svém všezahrnujícím zrcadle uzavřít ideální obral města, fatu morgánu prodlouženou do ieho světelné proláklosti. Tehdy svět na okamžik znehybnel, zastavoval se bez dechu, oslněný, s touhou zcela vstoupit do pŕeludného obranu, do provizorní věčnosti, která se mu otvírala. Ale šťastná nabídka pomíjela, vítr rozbije! své zrcadlo a čas nás upec přijímal pod svou vládu Nastaly velikonoční prázdniny, dlouhé a nepřehledné. Neměli jsme školu, toulali jsme se po městě bez cíle a bez potřeby, ilcuiučh jsme využit svobody. Byla to svohoda prázdná, neurčitá a bez po- I 7 f užiti- Sami dosud bez definice očekávali jsme M od času, který ji neunič) 11 .í k v t a h loud i] mezi t i sici vytáčkami. Před kavárnou už postavili na dlažbu stolky. Ženy u nich seděly v světlých barevných šatech a polykaly vítr po malých soustech jako zmrzlinu. Sukně Šustily, vítr do nich zdola kousal jako malý vzteklý psik, ženám naskakovaly ruměnce, tváře je od suchého větru pálily a rty Opuchly. Stále ještě trvalo meziaktí a veliká nuda meziaktí, svět se pomalu a s trémou blížil k jakési hranici, předčasně dorážel do jakéhosi cíle a vyčkával. Měli jsme všichni v těch dnech vlčí hlad. Běhali jsme větrem vysušeni domů a tam v tupém zamyšleni hltali obrovské krajíce chleba s máslem, kupovali jsme na ulici veliké preclíky, tak čenstvé. že nádherné chf upiliy, seděli jsme všichni v radě v prosrorné chodbě domu na náměstí - v prázdné, klenuté chodbě - bez jediné myšlenky v hlavě. Nízkými arkádami bylo vidět bilč a čisté náměstí- Sudy od vína stály v řadě u zdi a voněly. Seděli isme na dlouhém pultě, na němž se ve dnech trhu prodávaly barevné venkovské vlnáky, a bubnovali jsme nohama do prken pultu Z bezradnosti a nudy, Káble Rudolf, ůsra plná preclíků, vytáhl ze záňadři zásobník známek a rozložil jej přede mnou. IV Pochopil jsem tenkrát, proč bylo jato doposud tak prázdné, skleslé a zaražené. Nevedouc O tom, ticlllo samo V sobě, umlkalo, couvalo do hloubky - dělalo místo, otvíralo se celé do čistého prostoru, prázdny blankyt bez úsudku a bez definice — udivená nahá fciiiťu pro přijeti neznámého obsahu. Odtud ta blankytmi, jakoby ze Spaní vzbuzená neutralita, ta veliká a jakoby lhostejná ochota ke všemu. Toto jaro stálo v pohotovosti tiezalídněné a rozsáhlé, celé se dávalo k dispozici, bez dechu a bez paměti jedním slovem čekalo na čas svého příchodu- Kdo mohl tušit, že vyjde zcela připraveno, v plné zbroji a oslnivosti - z Rudolfova zásobníku známek. Byly to podivné zkratky a formulky, recepty na civiliat i. příruční amulety, v kterých bylo možno uchopit mezi dva pruty esenci podnebí i provincii- Byly to poukázky na impéria i republiky, na souostroví i pevniny. Co víc mohli vlastnit cisárove a u/urpá-tuři, dobyvatelé a diktátoři? Poznal jsem náhle sladkost vlády nud zeměmi, osten ré nenásytnosti, již lze ukojit jenom panováním. Zatoužil jsem s Alexandrem Makedoilskym mít celý svět. A ani O pid" méně nežli svět! i sn 1Í 1 Neznak, nadšený, plný ncůmotré lásky připimal jsem hold všeho stvoMni, pochodující země. Lesklé průvody, které jsem vidél v intervalech skrze purpurové zatměni, ohlušen pulsovárům krve, připlý-vajici do srdce v rytmu tohoto univerzálni ho pochodu všech národu. Rudolf dirigoval před mýma očima ryto batalióny a pluky, ŕidil slavnostní prohlídku, pln hurlivosci a zá|mo. On, majitel alba, jako by se dobrovolně degradoval na pobočníka a skládal hlášeni slávnostné, plrl zaujen, jako přísahu, zaslepený a dezorientovaný ve své nejasné a dvojznačné roli. Nakonec vzrušen, v záchvatu jakési vášnivé velkodušnosu mi připjal jako rád na prsa - růžovou Tasmánii, hořici |ako máj, a Haidarábád, hemžici se cikánským švadroněni m propletených písmen. VT Tehdy se ukázalo ro zjevení, o náhlá vidina rozhořelé krásy světa, tehdy přišla ta šťastná zvěst, taiemné poslání, ta speciální mise o nepoznaných možnostech Života, Dokořán se otevřely obzory barevné, strmé a berouťi dech, svět se chvěl a mihotal ve svých záhybech, nebezpečné se nakláněl a hrozil vykolejenim ze všech měr a pravidel. (lim je pro tebe, drahý čtenáři, poštovní známka? Cim cen profil L n J Františka Joseŕa l. s pleši ověnčenou vavřínem? Není symbolem všednosti, určením veškerých možnosti, zárukou ncprekročitelnýťh hranic, do nichž je svět už navždy uzavřen? Svět byl cenktát ze všech stran vymezen Františkem Josefem I a nebylo před nim úniku. Vytůstal všude na obzoru, vynorcie.il se s.,\ každým rohem, jeho všudypřítomný a nevyhnutelný profil uzavítal svět na klič jako vězeni. A hic, když už jsme ztratili naději a plni hořké rezignace se vnitrné smířili s jednuznačilosti světa, s tou lesnou nemennosti, jejímž mněným ručitelem byl František Josef I. - tu jsi znenadání, jako něco jen málo významného, otevřel přede mnou ten zásobník známek, ó Bože, dovolil jsi mi vrhnout bezděčný pohled do této knihy obestřené třpytem, do zásobníku odhalujícímu se stránku za stránkou, stále barvitějšího a až k úleku úžasnějšího a ÚŽasné|šiho . . . Kdo mi bude zazlívat, že jsem stál tenkrát oslněn, bezmocný vzrušen i m, a ze mi z oči přeplněných záři stékaly slzy, Jaký oslnivý relativismus, iaký kopemikovský Čín. jaká plynulá pohyblivost všech kategorii a pojmů t Poskytl jsi tedy tolik způsobů bytj, o Bože, tvůj svět je tedy nespočiiaiclnýl Je to víc, nežli jsem si představoval v nejsmělejšich snech, Je tedy pravdivá ta časná předvídavost duše. která navzdory očividnosti tvrdošijne hájila svůj názor, že svět jc ncspočitatelnýl VII Svět byl tenkrát ohraničen Františkem Jusefem I. Na každé pnštov-ni známce, na každč minci i ila každém razítku potvrzovala jeho podobizna neproménnost světa, nevzrušené dogma jeho jednoznačnosti. Takový- je svět, a neni světa krom takovčho světa - hlásala pečeť" s císařsko královským starcem. Všecko ostatní je výmysl, divoká náročnost, uzurpátorstvi. Na všecko se položil František |osef I. a zastavil svét v růstu. Podstata naši bytosti směru|C k zákonnosti, drahý čtenáři. Loaiál-ist iilLŠí povolné povahy není necitlivá k půvabu autority. František Josef I. byl nejvyšši autoritou. Jestliže ten autoritatívni starec vrhal veškerou svou důstojnost na misku této pravdy - nedalo se nic dělat, bylo nutno rezignovat na sny duše, na jeji vrouci předtuchy - zaridit se v tom jedině možném světě jak jen Ire, ber přeludu a bez romantiky - a zapomenout. Ale když už se vězeni neodvolatelné Zavírá, když ic zazděn poslední otvor, když se všecko Spiklo, aby té zamlčelo, ó Bože, když už František Josef 1. zatarasil, ucpal posledm škvíru, abys nebyl spatřen, tu jsi povstal v šumícím plášti moři i pevnin a usvědčil jej ze lži. Vzal jsi tehdy na sebe, Bůže, opovrženi hereze a vytryskl jsi na svét ti m obrovsky m< barevným a nádherným rouhačsrvim. O nádhL-rny KouhačiF Zasáhl psi mé tehdy tou hořící knihou, explodoval jsi z Rudulťovy kapsy v podobě zásobníku, Neznal jsem ještě tenkrát jeho trojúhelníkovitý tvar- Ve své slepotě jsem si jej 194 spletl i papírovou pistolkou, z které isme ve škole stříleli nud hviu a sou í i Li tak naše profesory. Ó, jak jsi z něho vystřelil, 6 Bolel To byla tvoje nadšená tiráda, 10 byla tvoje plamenná a skvělá Fihpi ha prou Františku Josefu I. a jeho mocnářství prózy, to bylaakuu'i na kniha oslněni. Otevřel jsem ji a zaplály přede mnou jasné barvy světu, větre neobsáhle prostory, panoráma kroužících obzorů- Ty \t>\ pfOChál stránku za stránkou a táhl za sebou tu vlečku utkanou ze vlet pásem i poduehi. Kanada, Honduras, Nicaragua. Abrakadahra Hiporabuudia . . . Pochopil jsem, ô Bože To vše byly výhonky tvého bohatství, to byla první slova, která tě nazdařbůh napadla, báli L jsi rukou do kapsy a ukázal jsi mi jako hrst knoflíků možnosti, kterých je v tobě nepřeberné. Nešlo ti o přesnost, mluvil jsi, co n slina přinesla na jazyk. Mohl jsi stejné říci: Panfihras a Haleliva, a vzduch me/i palmami by zašuměl mohutnými vzmaeby papoušcích křidel a nebe jako obrovská safírová ruže Stolistá, dodtia rozevřená vanutím větru, ukázalo by oslnivou podstatu - tvé oko, pavo-oké, obrvené a úděsné, a Zamihotalo hy zářivou dřeni tvé moudroft-ti, ialesklo by se nadbarvou. zavonělo by nadvůnj. Tys mé chtěl oslnit,, ó Bože, pochlubit se, zakoketuvat se mnou. protože i tv míváš okamžiky marnivosti, kdy ]si nadšen sám sebou. 0, iak miluji takové okamžiky I Kterak jsi byl ponížen, Františku Josefe 1-, ty i tvoje evangelium prozaičnosti! Můj frak té marné hledal- Nakonec jsem té našel Byl jsi rovněž v tom davu, aJc iak malý, z trůn u sesazený a šedi v v Pochodoval jsi s Ostatními prachem silnice hned za |ižni Amerikou a před Austrálii a zpíval jsi s ostatními: Hosana 1 115 ! VIII Stal jsem se vyznavačem nového evangelia. Spřátelil jsem ses Rudolfem. Obdivoval jsem se mu v nejasné předtuše, Že ie pouze nástrojem, ie kniha je určena někomu jinému. Vskutku se adálo, že je spiše jen jejím hlídačem. Katalogizoval nalepoval, odlepoval, schovával do skrine a zamykal na klič. V podstatě byl smutný jako ten, kdo vi, že sám začne ubývat, zatímco já začnu přibývat Byl jako ten, který' přichází připravovali cesty Pane. IX Měl jsem mnoho důkazu, že tato kniha byla určena mně. Mnohá znamení ukazovala na to, že ke mne se obracela jako špeciálni mise, poselství a osobni příkaz. Poznal jsem m už podle toho, že nikdo se necítil být jejím vlastníkem. Ani Rudolf, který ji spise jen obsluhoval- Byla mu v podstatě cizí. Byl jako neochotný a lenivý sluha robotující z povinnosti. Někdy mu hořce zalévala srdce závist-Boutil se v ducho ptoti své úloze klíčnika pokladu, který mu nenáležel. Hleděl žárlivě na pablesk vzdálených světů, putující po mem obličeji tichou stupnicí barev. Teprve z odrazu na mém obličeji k němu přicházel vzdálený jas těch stránek, kde se jeho duše ničeho neúčastnila. X Viděl jsem jednou kouzelníka. Stál na pódiu, štíhlý, ze všech stran viditelný, a ukazoval všem svůj cylindr, jeho prázdné a bílé dno. Zabezpečiv takto své uměni nade vši pochybnost před podezřením z podvodných manipulaci, Opsal hůlčičkou ve vzduchu své spletité magické znamení a okamžité začal s okázalou přesnosti a nápádnosti vytahovat hůlčičkou z cylindru papírové stužky, barevné stužky, ťelé lokty, celé sáhy, a nakonec celé kilometry. Místnost *C naplňovala tou barevnou šelestící hmotou, rozjasňovala *e t i m stonásobným zmnožením, načechraným a Lehkým hedvábným papírem, svétlavou pyramidou, a on nepřestával vytahovat ten nekonečný Útek, nedbaje ulekaných hlasů, plných nadšeného pro testu, výkřiků extáze, křečovitých vzlyků, až nakonec bylo jasné jako n a dlani, že ho to nic nestojí, že tuto hojnost nečerpá Ze svých vlastních zásob, že se mu prosté otevřely nadzemské prameny, nepodléhající lidským mi rám a výpočtům Tenkrát kdosi, kdo byl předurčen chápat hlubší smysl té podívané, odcházel domů zamyšlen a v nitru oslnén. du hloubi duše prosycen pravdou, která do něho vstoupila: Bůh je nespočitatelný , . . IB7 XI Teď je vhodné rozvinům krátkou paralelu mezi Alexandrem Velikým a mou osobou. Alexandr Veliký měl cit pro aróma zemi. Jeho chřipi předvídalo neslýchané možnosti, Byl jedním z těch, nad jejichž tváfí Bůh přejel ve snu svou dlani, takže vědí, co nevědí, jsou plni dohadů a podezřen i a přes zavřená vička jim přebíhají odlesky vzdálených světů. Ale on vzal božské narážky přilis doslovné. Protože byl člověkem činu, čili plytkého ducha, vysvětlil si svoje posláni jakožto poslání dobyvatele světa- Jeho hruef přeplňovala táž nenasytilOst iako moji, rozpínaly li stejné vzdechy, vstupu j id do jeho duse obzor po obzoru, krajina po kra|iné. Neměl nikoho, kdo by ho vyvedl z omylu. Ani Aristoteles ho nc-chápal. Tak umřel rozčarovaný, třebaže dobyl celého světa, neboť přestal věřit V Boha, kierý před nim Stále prchal, a v jeho divy. Alexandrův ponrét zdobil mince i rnámkv všech zemi. Stal se za trest Františkem Josefem své doby. xn Chtěl bych čtenáři aspoň přibližné naznačit, čím byla tehdy ta kniha, na jejichž stránkách se předběžné určovaly a utvářely mezní problémy tuho jara. Nevýslovný, zneklidňující vítr vanul lesklým špalírem známek, vyzdobenou ulicí erbů a praporců, a rozvival horlivé znaky i emblémy vlnící se v uříceném tichu, ve stinu mračen, hrozivé vyčnélém nad obzorem. Potom se na liduprázdné ulici náhle objevovali první heroldové v svátečních kabátcích, s rudými páskami na paži, lesknoucí se potem, bezradní, horlivé zaujati svým úkolem. Dávali mléky znamení, do hloubi duše vzrušení a plni slavnostní důstojnosti, a už se ulice černala přicházejícími proud v demonstrantů, ze všech příčných ulic se sbíhaly temné zástupy, ozýval se hluk tisíců přicházejících nohou. Byla to obrovská manifestace zemi, univerzální První máj, monstrpřehlidka světů. Svět manifestoval tisícem jako h y k přísaze zvednutých rukou, vla|*-k i praporců, manifestoval tisícem hlasů, že nestojí za Františkem Josefem I , ale za kýmsi mnohem, mnohem větším. Nade vSím se vlnila svetle červená barva, téměř růžová, nevyl [citelná, osvobodivá barva nadšení. 7.e San Dominga, ze San Salvadoru, z Floridy přicházely udýchaně, uhřáté delegace, všechny v malinových oblc-cicb, a skláněly burinky třešňové barvy, zpod nichž vyletovali rozezpívaní stehlíci po dvou či po třech. Lesklý vítr zaostřoval v Šťastných zákmitech třpyt polnic, měkce a nenásilné oprašoval hrany nástrojů, z nichž na všech okrajích sršely tiché kartáčky elektřiny. Přes všechen nával, přes hromadnnu přehlídku tisíců, odbývalo se všecko v pořádku, obrovská revue se rozvíjela plánovitě a v tichu. Jsou okamžiky, že prapory na balkónech, vlnici se horce a prudce, kroutici se v zřidlém vzduchu v amaraiUov^uh křečích, v prudkých tichých třepotáních, v marných vzryvech nadšeni - povstávají nepohnuté iako při slavnostní výzvě a celá ulice je náhle rudá, barevná a plná mlčenlivého poplachu, zatímco I H V kdosi v ztemnělé dálce pozorné počítá duté salvy kanonády, čtyřicet devět detonaci v stmivavém vzduchu. Porom sc obzor chmuří prudce jako před |ami bouři, ostře se lesknou jen nástroje orchestru a v tichu se ozývá mručeni tcmnéjici-ho nebe, šum vzdálených prostor, zatímco ŕ blízkých zahrad připlouvá v soustředěných dávkách vůně střemehy a rozplývá se bezbranné v nevýslovných rozlohách. XIII Až jednoho dne končeni dubna bylo dopoledne Šedé a teplé, lidé šli, hleděli před sebe du zeme, pořád jen na ten čtvereční metr vlhké země před sebou, a necítili, že míjejí pů stranách Stojící stromy parku, černě rozvětvené, pukajicj na různých místech sladkými, jitřivými ranami. Sedě, dusivé nebe, uvázlé v černé vétevnaté siti stromů leželo lidem na si jích - vichernatě navršené, ncForcmuě těžké a obrovské jako duchna. Lidé se zpod něho v té teplé vlhkosti hrabali rukama i nohama jako chroustí, očichávající citlivými tykadly sladkou hlínu. Svět ležel hluchý, rozvíjel se a rostl kdesi nahoře, kdesi vzadu a v hloubce - blažené bezmocný - a plul. Chvílemi zvolnoval a cosi mlhavě připomínal, vétevnatěl v stromech, pokukoval hustou, lesklou sirkou ptačího cvrlikáni, přehozenou pres ten šedivý den, a směřoval do hloubky, do podzemní hadoviny kořenů, do slepého polsováni červů a housenek, do hluchého polovédomi černozeme a hlíny, 199 A pod timto neforemným, obrovským prostorem přisedali na bobek lidé ohlušeni a bez myšlenky v hlavě, přisedávali na bobek s hlavami v dlaních, shrbené viseli na lavičkách v parku, s plátkem novin na kolenou, z nichž teit stekl do veliké, šedé bczmyšlenko-vitosti dne, viseli nemotorné v póze ještě včerejší a bezděčně slintali. Snad je ohlušovaly ty husté řehtačky cvrlikáni, ty neúnavné makovice sypaiíci Šedivé broky, jimiž temněl vzduch. Chodili uspale pod tím oloveným krupobitím, a bud v hustém hiaku posunkovité rozmlouvali, nebo rezignované mlčeli. Ale když se kolem icdenácté dopoledne kdesi v kterémsi hodu prostoru skrze velké, oteklé tčlo mračen proklubaJo bledým klíčkem slunce - tu náhle v ratoJesrných koších stromů hustě zasvítily všecky pupencc a šedivý závoj štěbetáni se pomalu odloučil v podobě bledozlacé sítky ud tváře dne, který otevřel oči. A to bylo jaro. Tu najednou v jediném okamžiku je alej parku, před chvíli prázdná, poseta lidmi spěchajícími různým směrem, jako by byla křižovatkou všech městských ulic, a rozkvétá odevy žen. Néku-re z těch hbitých a hezkých dívek spěchají do práce, do obchodů a kanceláři, jiné na schúAu, ale několik minut, kdy procházejí ažurnvaným košem alejí, vydechuijcim skleníkovou vlhkost a zkrá-pěněm ptačími trylky - patři k této alcii a této hodině, jsou - amz 11 ti • 111 m:ii i-,: ...i- - v, j..-., .j ■. div..die u-a. lako h\ se zrodily na promenádě společně s jemnými stíny větévek i lístků, které se zrovna před očima derou z pupenců na temné zlatém pozadí vlhkého pisku, a bévi pár /Jatých, horkých a drahocenných pulsů. 191 I potom náhle zblednou, povleknou sc stínem, vsáknou do pisku, průzračné jako filigrán, když slunce vstoupí v zamyšlenost oblak. Ale jednu chvíli se alej zahemžila jejich svěžim spěchem a zdálo se, ze i šelestu jejich prádla proudí bezejmenná vůně aleje. Ach, ly vzdušné a sveze naškrobené košilky, vedené na procházku pod azurovým stínem jarní chodby, košilky s mokrými skvrnami v podpaždí, jež schnou ve Fiaíkových závanech dálky AlK ty mladé, rvimíťké, pulnbim uhřáté nohy v nových, hedvábné vrzavých punčochách, pod nimiž se skrývají rudé skvrny a uhriky - zdravé jarni vřidky horké krve. Ach, celý ten park je drze uhříkovatý a na všech stromech vyrazily uhriky pupeneú, které pukají cvrlikáním. ľútom se alej znovu vyprázdni a pod klenbou promenády riše povrzává drátěnými pružinami dětský kočárek na štihlvch koJech. V malém lakovaném člunu, položeno v záhonu vysokých, naškrobených hedvábných kanýru spi jako v kytici cosi jemnějšího nežli květiny. Dívka, která pomalu tlačí kočárek, se nad ním chvílemi nakláni, přejíždí jen pn |cho zadních kolech, až péra drnči, a překlápí k sobě ten houpavý košik. rozkvetlý svěží bělobou, a něžně rOz> ťiHikavá kvtiLi tslu až k sladkému dřímajícímu jádru, jehož spánkem putuje jako pohádka, zatímco kočárek míjí pruhy stínu - to proudétii oblaků a světel, Potom v poledne se stále ještě parčík plný poupat proplétá světlem a stincm. a jemnými oky jehu siré se donekonečna sype ptači štěbetaní - sype sc z větve na větev, sype se jako perly drátěnou kleci dne, ale ženy kráčející po okraji promenády jsOu už unaveny, maji vlasy pocuchané migrénou a tváře ztýrané jarem, a pak se už 192 alej úplné vyprázdni a odpoledním tichem pomalu táhne pach jídel ze zahradní restaurace. XIV Den CO den, vždy v stejnou hodinu, jde Bianka se svou vychovatelkou aleji v parku. Co mám říci o Biancc, jak |i popsat P Vi m lénom, že je v kouzelném souhlasí- sama m- mOOU, že dokonale plni svůj program. Sc srdcem sevřeným hlubokou radostí vidím pokaždé znovu, jak - krok za krokem - vcházd do vlastni bytosti, lehká jako tanečnice, a jak bezděčné každým pohybem proniká přesné k podstatě. Jde docela obyčejné, ne s přemírou grácie, ale S prostotou, která chytá za srdce, a srdce se svírá štěstím, že lze byti Biankou tak prw-te, bez jakékoli vyumélkovanosti a jakéhokoli úsilí. Jednou k c mnč pomalu zvedla oči a moudrost jej i ho pohledu mnou pronikla skrz naskrz jako střela. Od té doby vím, že ji nic nezůstává utajeno, že zná všecky mé myšlenky od samého začátku Od toho okamžiku jsem se ji dal do služeb, bezhraničné a nedílně-Přijala to sotva patrným kývnutím viček. Stalo se to beze slova, v chůzi, v jediném pohledu. Když si ji chci představit, mohu si přivolat jen jednu nevýznamnou podrobnost: její chlapecky drsnou kůži na kolenou, což ie hluboce dojemné a Zavádí myšlenky do trýznivých průsmykú proti kladů, mezi oblažující antinomie. Všecko ostatní, výše i níže. je transcendentní a nepředstavitelné. 193 1 XV Znovu jsem se dnes ponoril do Rudolfova zásubniku. Jaké kouzelné studium! Text je plný odkazu, narážek, náznaků a dvoj znát neho mihotáni. Ale všecky paprsky se shihaji k fiiancc. Jak blažená souhra! Od uzJu k uzlu béii mé podezřeni jako poděl doutnáku, zapáleno světJavou naději - stále vit a vic oslněno. Ach, jak je mi těžko, jak se mi Svirá srdce tajemstvími, jci tuším XVI V městském parku hraje ced večer co večer hudba a alej se změnila v iarm korzo. Lidéchodi sem a tam, míjejí a potkávají se v symetrických, stále se opakujících arabeskách. Mladí muži nosí nové jarní klobouky a nedbale drfi v ruce rukavičky. Mezi kmeny strumu a živým plotem svui v sousedních alejích šaty dívek. Chodívají vždy dvé a dvě, kolébají se v bocích, načechrané pěnou kanýrů a volánu, nosí s sebou jako labutě to bílé a růžové peří - zvony plné kvetoucího mušclinu, a občas s nim usednou na lavičku jakoby znaveny prázdnou parádou oděvu - sedají si v celé té velké růži tylu a batistu, která se rozviji do bohatých plátku. A pak objevuji nohy, položené jedna přes druhou, zkřížené - spletené v bílý tvar neodbytné výmluvný, a mladí muži přecházejíc i kolem mlktjou a blednou, zasaženi trefnosti argumentu, naprosto přesvědčeni a přemoženi. 194 IV-- T, ll<: .. Nastává okamžik těsně pred setměni m a barvy světa krásili. Všecky barvy vystupuji na konírny, jsou najednou slavnostní, nadšené a smutné. Park sc rychle plni růžovým šelakem. lesklým náiěrcm, který způsobuje, že věci JSOU náhle překvapivé barevné a iluminované. Ale v těch barvách je už trocha lazuru při tiš sytého, tfOťha krasy příliš nápadné a už podezřelé. Ješté chvíli, a bou4o.ni parku, sorva obsypaná mladou zeleni, ješté vétevnatá a nahá, celá zasvítí růžovou hodinou smrákáni, prosycenou bal/áulem chladu, prosáklou nevýslovným smutkem věci navždy A smrtelné krásných. A tu se náhle celý park stává obrovským mlčící in orchestrem, slavnostním a soustředěným, čekajicim pod zdviženou taktovkou dirigentovou, až v něm hudba uzraje a vzedme se, a najednou nad tou obrovskou, potenciálni a vrouci symfonii padá rychlý, barevný divadelní soumrak, jakoby vlivem tónů prudce bobtnajících ve všech nástrojích - kdesi ve výši přehlušuje mladou 7elcô hla* žluvy, skryté v houštině - a náhle je všude kolem tak slav místném nsnmélc a pozdně jako vť večerním lese. Stěží zachytitelný vánek proplouvá vrcholky stromů, z nichž se drolivě sype uschlý květ střemehy - ncpostižitelný a hořký. Přespává se vysoko pod soumračným nebem, v nekonečném vzduchu smrti proudí to hořké aróma, do něhož první hvězdy toni své slzy jako kvítky bezu, uštiplé l kefu tľ bledé, lihové noci. (Ach. vím: její otec je lodnim lékařem, její matka byla milenka. To na ni čeká v přistavu noc CO noc cen malý ŕični na rniček s koly po stranách a nerozsvěcuje lucerny.) Tehdy do přecházejících dvo|ic, do mladíků i dívek, stále se pravidelně navracejících a setkávajících, vstupuje jakási podivná sila a nadšení Každý Z nich se Stává neodolatelným krasavcem íako Don Juan, překonává sám sebe, pyšný a vítězný, a má v pohledu vražednou moc, pod niž divči sřdťe umdlévají A dívkám se prohlubuji oči, otvírají se v nich jakési rozlehlé zahrady rozvětvené alejemi, hilu finty parků, imavé a šumící. Jejich zřítelnice se rozšiřuji svátečním třpytem, bez odporu se otvírají a vpouštěn t v dubwatele do špalírů svých tmavých zahrad, rozcházejících se v mnoha Symetrických Stezkách íako sloky kaneóny. aby se jako v smutné písni potkali a nalerli na růžových prostranstvích kolem kulatých záhonů anebo u fontán hořících pozdním odleskem červánků, a znovu se rozcházejí a ztráceli mezi černými spoust;..... parku, večerními houštinami, stále hustšími a šumivějšími, v nichž se ztrácejí a mizí jako v spletitých kulisách, sametových závěsech a lichých alkovnách. A bůhvikdy odcházejí chladem těch velmi soumračných zahrad do zcela zapomenutých, neznámých zákoutí, do jakéhosi jiného, tmavšího šuměni stromu, pluiic.il'ni íako smuteční při krov. v némž tma kvaši a přestává být tmou á ticho se v letech mlčeni a rozkladu fantasticky kazí jako v starých, napomenutých sudech po vině- Takto poslepu bloudi dvojice černým plyšem těch parků a posléze se potkávají na ušamélé mýtině, pod posledním zátřpytem Červánků nad rybníčkem, odedávna zarůstajícím vrstvou černého šlemu, a na drolivě balustrádě, kdesi na pomezí času, u zadní branky švéia. ocitají sc znovu v jakémsi dávno uplynulém životě, ve vzdálené praexistenci a v cizím čase, v kostýmech dávných století, 197 nekonečné vzlykají nad mušclincm jakési vlečky, natahuji se na špičky k nedostižným přisahám, vcházejí po schodech náruživosti a docházejí k vrchol u m možen mlčel, nepadlo už ani slovo o rozvázáni spojenectví. XXXI Lze považovat za náhodu, že právě v těch dnech přijelo velké divadlo iluzi - nádherné panoptikum .1 roubilo svůj stan na náměstí svaté Trojice?1 Už dávno |<,im to předvídal a vítězoslavné jsem tu zvěstoval Rudolfovi. Byl véttny a vyplašený večer Chystalo se k dešti. Na žlutém a mdlém obzoru se den už připravoval k odjezdu, natahoval v pospěchu nepromokavé šedé plachty nad houfem svých vozů, táhnoucích v řadě k pozdním a chladným zásvětím. Pod tmavnoucí, už 222 221 zpola spuštěnou oponou se iCŠté na okamžik objevily daleké ■ poslední cesty červánků, klesající do velké ploché, nekonečné roviny, plné rozlehlých pojezeři a zrcadleni. Žlutý a ulekaný, už skoro pohaslý pa blesk šel od těchto jasných cest šikmo přes půl nebe, opona rychle klesala, střechy se bledé leskly mokrým třpytem, stmívalo se a za chvíli začaly okapni rýny monotónně pm/pěvovat. Panoptikum bylo už jasně osvětleno, V tom poplašeném a chvatném soumraku se lidé jako tmavé siluety s deštníky v plavém světle zapadajícího dne tlačili do osvětlené předsíně stanu, kde s úctou kladli vstupné před dekoltovanou, barevnou dámu, třpytící se klenoty i zlatou plombou v zubech - živé poprsi, ušněrovaťié a namalované, dole nepochopitelným způsobem mizející ve stínu sametových závěsu. Vešli jsme poodhrnutou portičrou do jasně osvětlené prostoty. Byla už plná lidi. Skupiny v pláštích promáčených deštěm, s vyhrnutými limci se mléky sunuly z místa na místo a zastavovaly se v soustředěných půlkruzích. Poznal jsem mezi nimi bez ohtiri tv, kdo už jen zdánlivé patřili k témuž světu, ale ve skutečnosti vedli oddělený, reprezentatívni a nabalzamovaný Život na piedestálu, život vystavený na odiv a okázale prázdný. Stáli v strašlivém mlčení, oblečeni do slavnostních císařských kabátů, převlečuikú i žaketů z dobrého sukna, ušitých pro né na míru, velmi bledí, s ruměnci posledních nemoci, na něž zemřeli, a blýskali očima. V hlavách už dávno a dávno neměli jedinou myšlenku, jen zvyk ukazovat se ze všech stran, vášeň reprezentovat svou prázdnou existenci, která je z posledních sil držela na nohou. Už dávno měli ležet v posteli, polknout lžičku medicíny, být zabaleni do chladného prostěradla, zavřít oči. Bylo zneužitím držet je ještě tak pozdě večer na úzkých podstavcích a židlích, na nichž strnule seděli, v těsných lakýrkách, na mile vzdáleni od někdejšího hvti. s lesknouc i ma se očima a zcela bez paměti. Každému z nich visel z úst už mrtvý, jazyku zatdoušeiice podobný poslední výkřik, od té doby, CO opustili blá/incc. kde nějaký čas pubývali jako v očistci, považováni za maniaky, nežli vstoupili sem, za poslední práh. Ano, nebyli to zcela autentičtí Drcyfusové, Edisonove a Luccheniové, byli to do jisté míry simulanti. Možná to byli opravdu šílenci, chyceni in flaeranti v okamžiku, kdy do nich vstoupila oslnivá idée fixe, v okamžiku, kdy jejich šílenství bylo na chvilku pravdou a - dovedně vypreparováno - stalo se podstatou jejich nové existence, čisté jako živel vržený vcelku na tuto jedinou kartu a už nezměnitelný. Od té doby měli v hlavě už jen jedinou myšlenku jako vykřičník a stáli za ni, na jedné noze, jako v letu, zastaveni vpolou pohybu. Hledal jsem ho tam v davu očima, pln neklidu, přecházeje od skupiny ke skupině. Posléze iscm ho našel, vůbec ne v skvělé uniformě admirála levantinské eskadry, v niž vyplul na velitelské lodi „Le Cid" z Toulonu v roce, kdy měl zasednout na mexický ttun, ani v zeleném fraku generála kavalerie, je|ž tak rád nosíval v poslednich dnech svého živerta. Byl v obyčejném císařském kabátě s dlouhými faldovatými šosy a v světlých kalhotách, bradu mu podpíral vysoký límec s náprsenkou. S úctou a dojetím jsme se s Rudolfem zastavili ve skupině lidi, která jej pol okruhov ité obstou- pí 22S pila. Vtom jsem strnuj jako solný sloup. Tri kroky od nás v prvni řadě diváků stála Bianka v bílých šatečkách se svou vychovatelkou. Stála a dívala se. Její obličejík v poslednich dnech pohubl a pobledl, její oči s tmavými kruhy a plné Stínu hleděly k smrči smutné. Stála nehybné, propletené ručky ukryté v záhybech šatů, a hleděla zpod svého vážného obočí očima plnýma hluboké žalosti. Při pohledu na ni se mi srdce bolestné sevřelo. Bezděčné jsem sledoval jeji smrtelně smutný pohled, a hic co jsem spatřil: jeho tvář se pohnula, jakoby probuzena, koutky úst se v úsměvu pozvedly, oči zablýskly a začaly se v důlcích otáčet, htuď třpytici se mnohými řády se rozvlnila povzdechem. Nebyl to zázrak, byl to obyčejný mechanický trik Patřičné natočen, ohracel se arcikníže kolem dokola, poslušen mechanických zákonů, dovedné a obřadně, jak tomu za života uvykl. Klouzal postupné pohledem po prítomných, co chvíli upíraje pozorný zrak hned na toho, hned na onoho. lák se v jednom okamžiku jejich pohledy setkaly. Zachvěl se. zaváhal, polkl slinu, jako by chtěl něco říci, ale za okamžik už, poslušen mechanismu, obrátil pohled jinam, klnuzal očima mi dalších tvářích, s tými k odvaze vybízejícím a zářivým úsměvem-Vzal Biančinu přítomnost na vědomi, došla mu až k srdci ž Kdo to mohl vědět? Vždyť nebyl v plném slova smyslu sám sebou, byl sotva svým vlastním vzdáleným dvojníkem, velmi zredukovaným a ve siavu hluhukého vyčerpáni. Avšak trváme-li na pouhopouhých taktech, je třeba přiznat, že byl jaksi svým nejbližšim příbuzným, ba byl snad dokonce sám sebou v tom stupni, v jakém to bylo možné za tohoto stavu věci, tolik let po své smrti Bylo jistě obtížné Jbr.A* rnritou. I vstoupit řádně v sebe sama pří tom to voskovém zmrtvýchvstání. Bezděčné se při té příležitosti do něho muselo vkrást cosi nového a hrozivého, musilo se do ilého přimísit cosi z šílenství toho geniálního maniaka, který ho zkoncipoval ve své megalománii, a co muselo Blanku naplnit děsem a hrúzou. Vždyť už ten, kdo je velmi nemocen, odsunuje se a vzdaluje sám od sebe, jakvm byl kdysi, a což teprve tak nepatričné zmrtvýchvstalý! Jak se teď choval k své nej bližší pokrevní přibuzne? Pln umělé veselosti a bravury hrál saškovskn-cisařskuu ^o-iiedi:, usměvův) a skvělý. Musel šl-tak velice maskovat, anebo se tak velice bal dozorců, kteři ho odevšad sledovali, jak stoji na odiv vystaven ve špitálním sále voskových figur, kde oni všichni žili pod knutou - ncmocnicnich zákazúr' Cožpak se on, obtížné vydestilovaný z šílené představy kohosi neznámého, čistý, vyléčený a posléze zachráněný, nemusel třást, že by ho znovu uvrhli do neklidu a chaosu?1 Když můj zrak opět vyhledal Bianku, spatřil jsem, že si skryla obličej do kapesniku. Vychovatelka ji objala paži a zablýskla prázdnýma emailovanýma očima. Nemohl jsem déle pohlížet na Riančinu bolest, citil jsem, že mé zachvacuje křečovitý pláč. a zatáhl jsem Rudolfa za rukáv. Zamířili jsme k východu. Za našimi zády ten našminkovaný předek, ten děd v květu života, posilal dál všem okolo své zářivé vladařské pozdravy, v přemíře horlivosti pozvedl dokonce ruku, málem za námi posilal polibky v lom nehybném tichu uprostřed sykotu acetylénových lamp a tichého šuměni deště na plátně stanu, z posledních sil vystupoval na špičky, skrz naskrz nemocný a iako všichni jeho druhové tesknici po prát hni vině smrti. V předsíni nás oslovilo našminkované poprsí pani pokladní, třpytící se brilianty a zlatou plombou na černém penadi magických drapérii. Vyšli jsme do noci, rosné a teplé deštěm- Střechy plné stékajici vody se leskly, okapy jednotvárně plakaly. Běželi jsme pleskalicim lijákem, ozářeným světlem luceren pozvánějících v dešti. XXXII I Ó propasti lidské licoměrtiosti, ó vskutku pekelná intriko! V či mysh se mohla vylihnout ta jedovatá a satanská myšlenka, svou smělosti daleko překonávající ncjkrajnéjši výmysly fantazie? Cim hlouběji pronikám k její propastné ničemnosti, um větší podiv se mé zmocňuje nad tou nekonečnou perfidnosti, tim zátřpytem geniálního zla v jádře zločinného nápadu. Předtucha mě tedy nemýlila. Zde, v naši blízkosti, vprostřed zdánlivé zákonnosti, vprostřed obecného míru a pravoplatnosti se odehrával zločin, nad nimž hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Ponuré drama sl: i u odehrávalo v dokonalém tichu, tak zamaskovaném a utajeném, že se ho nikdo nemohl domyslit a vysledovat mezí nevinnými úkazy tohoto lara. Kdo mohl mn jen stin podezřenu že mezi němým, očima loupajícím a na kličku natočeným manekýnem a jemnou, tak pečlivé vychovanou, tak pěkné rostlou Blankou se odehrála rodinná tragédie? Kdo vlastně byla liianka? Máme tedy posléze poodhalit cípek tajemstvím Co na tom, Že nepocházela 22fl 229 ani z pravoplatné mexické cisaŕovny, ba am z nelegitimní manželky, morganacieke Isabely d Orgaz, která i jeviště kočovné opery zvábila knižece svou krásou? Co na tom, že její matkou byla malá kreolka, již nazýval lichotivým jménem Conchira a která pod tímto jménem vstoupila do dějin - jaksi vchodem pro služebnictvo? 7,právy o ni, které sc mi podařilo s pomoci zásoliinku rii.i:nek sebrat. Ire shrnout několika slovy. Po císařové pádu odjela Conchica se svou malou dceruškou do Pařižc, kde žila z vdovské renty, zachovávajíc bezúhonnou věrnost císařskému milenci. Historie zde ztrácí další stopu této dojemné postavy a prenethává slovo domněnkám a dohadům. O manželství její dcerky a o jejich dalších osudech nic nevime. Zato v roce 1900 odjíždí lakasi patu de V., ŕur^i neobyčejné a exotické ktásy. s malou dceruškou a manželem na falešný pas z Francie do Rakouska. V Salcburku, na bavorských hranicích, v okamžiku, kdy přestupuje do vídenského rychlíku, je celá rodina zadržena rakouským četnictvem a uvězněna. Podivné je, že po prozkoumáni falešných dokladu je pan de V. propuštěn, nesnaží se ale nikterak o propuštěni ženy a dcerušky. Odjíždí téhož dne zpět do Francie a stopa po něm mizí. Zde sc všecky nitky ztrácejí v naprosté tmě- S jakým úžasem jsem znovu nalezl jejich stopu, jež byla plamennou čárou vyznačena v zásobníku známek. Mou zásluhou, mým objevem zůstane navždy identifikace zmíněného pana de V. s jistou vysoce podezřelou osobnosti, vystupujici pod zcela odlišným jménem a v |iné zemi. Ale pst , . .! O tom ještě ani slova! Štaci, že Biančin původ je zjištěn nad veškeru pochybnost. 230 XXXIII Až potud kanonická histotie. Ale oficiální dě|iny jsou neúplné. Jsou v nich úmyslné mezery, dlouhé pauzy a zámlky, v nichž se rychle zabydluje jaro- Nechává tyto mezery rychle zarůst svými poznámkami na okraji, přeplácí listím nespočetně vypučeJým a rostoucím u závod, balamuti nesmyslnými žvásty ptáků, hádkami těch křidláčů. plnými protimluvů a lži, naivních otázek bez odpovědi, tvrdošíjných vyumélkovaných refrénů. Je zapotřebí hodné trpělivosti, abychom za touto změti nalezli patřičný text. K tomu vede pozorná analýza jara, gramatický rozbor jeho vět i údobi. Kdo, co? Koho, éeho? Je nutno vyloučit šálivé ptači překřikováni, jejich špičaté příslovce i předložky, jejich plachá zvratná zájmena, aby sc pomalu vylouplo zdravé jádro smyslu- Zásobník je mi v tom ukazatelem cesty, a ne ledajakým. Hloupé, nevybíravé jaro! Zarůstá bez výběru všecko, plece páté přes deváté, věcné šaškuje - na všecko kuli oči, je nekonečné lehkomyslné. Ze by sc i jaro spřáhlo s Františkem Josefem I., že by s nim bylo spojeno pouty společného spi kilu ti ? Je nutno mít na paměti, že každý Jot smyslu, jenž sc toho jara prodral na světlo, je okamžité překřičen stonásobnými tlachy, huhviiakymi nesmysly a žvásty. Ptáci tu zastírají stopy, kříží plány pomoci falešné interpunkce. Tak je pravda odevšud vytlačována um bujným jarem, které každou volnou piď, každou škvíru okamžité zaplňuje svým listnatým rozkvětem. Kam se má podit. chuderka kletbami pronásledovaná, kde najít útočiště, nc-li tam, lil kde ji nikdo nehledá - v těch jarmarečnich kalendářích, v těch špalíčcích, v těch žebráckých a kolov rát káŕskych zpěvnících, které v přímé linii pocházejí ze zásobníku známek? XXXIV ! Po mnoha slunečných týdnech přišla série dni mračných a horkých. Nebe ztemnělo jako 11a starých freskách, v dusném tichu se vzdula nakupená mračna jako tragická hopršté na obrazech neapolské školy, Na pozadí těchto olověných a hnědých chuchvalců zářivé svítily domy křídovou, horkou bělobou, ještě zdůrazněnou ostrými stíny řims a piliřú. Lidé chodili se svěšenými hlavami, uvnitř plni tmy, která se v nich hromadila jako před bouři za tichých elektrických výbojů. Bianka se uz neobjevuje v parku. Zřejmé ji střeží, nedovoluji ji vycházet. Zvétřili nebezpečí. Viděl jsem dnes ve městě skupinu pánů v černých fracích a cylindrech, kráčející přes náměsti rovnoměrným krokem diplomatů. Bílé náprsenky ostře svítily v olověném vzduchu, Mlčky si prohlíželi domy, jako by je oceňovali. Sli stejným, pomalým rytmickým krokem. Maji jako uhel černé kníry v hladce vyholeném obličeji a lesklé oči, lehce se obracející v očních důlcích, jakoby naolejované a plné výmluvnosti. Chvílemi snímali Cylindry a stírali si z čela pot. Jsou všichni vysocí, štíhlí, středních let a maji snědé obličeje gangsterů. 212 XXXV Dny jsou temné, zachmuřené a šedivě- Vzdálená očekávána bouře leží dnem i nocí na dalekých obzorech a nevybiji se lijákem. Ve velkém tichu provane občas ocelovým vzduchem dech ozónu, vůně deště, vlhký a svěží vítr. Ale potom opět jenom zahrady rozechvívaji vzduch obrovskvmi povzdechy a tisíckráte zmnožuji listi, o závod, dnem i noci, v akordu. Všecky vlajky visi těžce, počernale, a bezmocné vylévají poslední vlny barev do zhoustlého vzduchu- Občas v průlomu ulice obral i někdo k nebi zářivou, ze tmy vyňatou polovinu tváře s okem vydé šeným a svíticím - naslouchá šuměni prostoru, elektrickému mlčeni Suiloucjch sc oblak, a hloubku vzduchu protínají' jako strely chvějivé a špičaté černobílé vlaštovky. Ekvádor a Kolumbie mobilizupi. V hrozivém mlčeni se na molo hrnou šik> péchotv, hile kalhotv, bilé řemeni křižem přes prsa. Chilsky jednorožec sc postavil na zadní. Lze jej po večerech vidět na nebi, patetické zvíře strnulé hrúzou, s kopyty V povětří. XXXVI Dny zacházeji stále hloub a hloub do stinu a rcskliviny. Nebe se uzavřelo, zatarasilo, napuchlo Stále temnější a temnější ocelovou bouři a mlčí, nízce vyklenuto nad zemi. Spálená a strakatá země 2JS přestala oddechovat. Pouze záhrady bezdeše rostou, ůbíy pavan m.-lupením, bezvedomé a opilé, a zarůstají každou volnou skvifU thladoou listovou hmotou. (Pupence byly lepkavé jako svédivč vridky. bolestivé a hnisající - teď se hojí chladnou zeleni, zajizvuji se mnohokráte list na Hitu, vynahrazuji si vše stonásobným zdravím, do zásoby, nad míru a bez počítáni. Už překryly a zdusily pud tmavnu zeleni ztrateiié voláni kukačéinu, je slyšet již jenom vzdálený a ztlumený hlas, schovaný v hlouhee kŕoviľi, mizici v záplavě šťastného rozkvetu.) Proč domy tak sviti v té potemnělé krajine? Čim více se smráká šuměni parků, tím ostřejši je vápenná běl domú a sviti bez slunce bot kým odrazem spáleně země, stále zářivěji, iako by se měla za ehviJi pokrýt černými skvrnami néiakc křiklavě barevné a pestré nemoci. Psi pobíhají omámení, S čumáky vzhůru. Cosi větři, roztěkáni a vzrušeni, a prohánějí se v kypré zeleni. Ze zhoustlého šumotu tétlitu smrákavých dni chce COSJ vykvasil cosi objevného, cosi nad veškerou miru obrovského. Zkouším a méHm, jaká událost by mohla stačit na ten negativní souhrn očekáváni, které se kupí v ohromnou nálož záporné elektřiny, což by se mohlo vyrovnat té katastrofálni barometrické ■ u.'i Kdesi už narůstá a mohutni to, co v celé naši přirozenosti chystají tato prohlubeň, tato forma, tato hezdechá rozevřena ústa, jež patky opojnou vůni bezu nemohou vyplnit. XXXVII Čemusi, černosi, davy černochů v ľ íněstéf Viděli je tu i onde, na několika mistech současné. Pobíhají po ulici ve velkém, halasném, otrhaném houfu, vnikají do potravinářských obchodů a plundruji je. Žerty, šťouchancc, smích, široce otáčivá bělma, hrddní zvuky a hile, lesklé zuby. Nežli byla přivolána policie, zmizeli jako pára. Tušil jsem to, nemohlo to být jinak. Byl to přirozený následek meteoruJofiic kého napětí Teprve teď si uvědomuji, že jsem od začátku tušil: toto jaro má ve službách černochy. Kde se v našem pásmu vzali černoši, odkud při vandrovaly ty černošské hordy v pruhovaných bavlněných pyžamech? Cožpak nablízku rozbil svůj tábor velký Barnum, táhnoucí s nesčetným průvodem lidí, zvířat a démonů, anebo sc někde v okoli zastavily jeho vlaky, nacpané ustavičným povykem andělů, zvířat a akrobatů? Ani nápad. Barnum byl daleko Moje podezřeni je zaměřeno zcela jiným směrem. Niť nepovim. Mlčím kvůli tobě, Bianko, a žádné mučení ze mne nevynutí doznáni. XXXVIII Oblékal jsem se toho dne dlouho a pečlivé. Nakoocc, už hotov a před zrcadlem, dal jsem své tváři výraz klidné a neúprosné ráznosti. Opatrné jsem ošetřil pistoli, dříve než jsem jí vložil do Í35 /adni kapsy kalhot. Ještě jednou jsem vrhl pohled do zrcadla, dotkl jsem se rukou kabátu, kde psem měl na prsou ukry i v dokumenty. Byl jsem připraven postavit se mu tváři v tvář. Ciul |scm sc hluboce klidný a odhodlaný. Šlo přece o Bianku, a co bych pro ni nebyl schopen učinitI Ruzhudl jsem >e. že se Rudolfovi 9 ničím nesvěřím. Čim blíže jsem ho poznával, tím pevněji jsem byl přesvědčen, že je uizkého rozletu, neschopný povznést k nad všednost. Měl jsem už dost jeho obličeje, tuhnoucího nepříjemným překvapením a blednoucího závisti. jimž vítal každý můj nový objev. V zamyšleni jsem rychle přešel nevelkou vzdálenost. Když sc za mnou s třeskem zavřela velká železná brán;:], chvějící se tlumenou vibrací, vkročil jsem okamžité do jiného podnebí, do jiného vzduchu, do cizino a chladného okoli velkého roku. Černé verve stromů sc rozrůstaly v odlišný a odtržený čas, jejich ještě bezlisté vrcholky mířily černou vrbovou vidlici na vysoko plující bílé nebe jakési jiné a cizí sféry, uzavřené ze všech stran alejemi - odlehlé a zapomenuté jako řátoka bc? odtoku. Hlasy pLakú, ztracené a potichlé ve vzdá-lriu:|i prostorách tnhi;i:i n>z i -hlriiu iilíu-, pristřihmak 11: lu: jiným způsobem, braly je do díla v zamyšleni, těžké, šedé, opačně zrcadlené tichým rybníčkem, a svět padal bez rozmyslu do tohoto zrcadleni, tíhl, pln vzrušení, k tomuto velkému, všeobecnému, šedému zamyšleni, k tém obráceným vývrtkám stromů ber konec uhihajicích, k té velké rozechvěle bledosti bez hranic a bez cilc. Hlavu zvednutou, chladný a do hloubi duše klidný, dal jsem se ohlásit. Uvedli mě do zpola temné haly. Vládlo tam pološero. vibrující tichým přepychem. Vysokým otevřeným oknem jako otvorem flétnv proudil vzdut h /.e zahrady v mirných vlnách, balzamiť-ky a zdrženlivý, jako do pokoje, v němž leží nevyléčitelně nemocný Tyto tiché závany, vnikající neviditelné filtrem záclonek lehce oddychujících, mírné vzedmutých zahradním vzduchem, oživovaly předměty, vzbouzely se s povzdechem, lesklá předtucha přebíhala v bázlivých pasážích řadami benátských sklenic v hluboké vitríně, listí tapet šelestilo vyplašené a stříbřitě, Potom tapety pohasinaly, zastíraly se stínem a jejich vypjaté zamyšleni, po léta natlačené v těch houštinách plných temné spekulace, sc uvolňovalo slepým blouzněním vůni a prudce vyvolávalo představy jako staré herbáře, po jejichž vyschlých prériích >u kmitají hejna kolibříků i stáda bizonů, stepní požáry i hloučky pronásledovatelů, mávajících skalpem u sedla. Podivná věc, jak ty staré vnitřky domů ne a ne najit klid nad svou vzbouřenou, temnou minulosti, jak se v jejich tichu stále kdosi pokouši znovu inscenovat dokonané a zapadlé příběhy, jak se stejné situace znovu a znovu tvoří v nespočetných variantách, popírány na všech stranách neplodnou dialektikou tapet- Tak se rozkládá toto ticho skrz naskrz zkažené a zdemoralizované v tisícinásobných Úvahách, v osamělém přemýšleni, a bloudivé obíhá tapety v nesvětelných záblescích. Proč to skrývat? Cožpak tu nemuseli noc co noc uklidňovat to nadměrné rozčileni, nahromaděné třeštěni horečky, tišit je injekcemi tajemných drog, jež je odváděly do rozlehlých, konejšivých a mirných krajin, plných vzdálených vod a zrcadleni - mezi rozestupuj id mi se tapetami r J. V/ Uslyšel jsem lakýsL Šustot- Upozorněn lokajem, scházel po schodech zavalitý, statný muž, střídmý v pohybech, oslepený odleskem velkých rohových brýli. Poprvé jsem mu stanul tváři v tvář. Byl neproniknutelný, ale ne bez zadostiučiněni jsem už po svých prvních slovech postřehl dvě vrásky souženi a hořkosti, jež se mu vtmaly do rysů obličeje. Zatímco si za slepým třpytem svých brýlí kladl na tvář masku nádherné nedostupnosti, vidél jsem mezi záhyby té masky ůkradkem pronikat hledy zmatek. Postupné se ho zmocňoval stále vétši a versi zájem, z pozornějšího výrazu bylo vidět, že mě teprve teď začíná oceňovat. Pozval mě do své pracovny, ležici hned vedle, Když jsme vešli, odskočila ode dx-eři jakási ženská postava v bílých šatech, vyplašená, jako by byla tajné naslouchala, a vzdálila se do dalších pokoju bytu. Ryla to Biančina vychovatelka? Když |sem přestupoval práh tohoto pokoje, zdálo se mi, že vcházím do džungle- Kalné zelené pološero bylo vodnaté pruhované stínem destičkoví tých žaluzii v oknech. Zdi byly ověšeny botanickými tabulkami, ve velkých kletích poletovali mah barevní ptáci, Chtěl zřejmé získat čas, proto mi ukazoval vzory primitivních zbrani, kopí, bumerangy a tomahavky, rozvěšené po stěnách. Mu j zbystřený čich zachytil vůni kura re. Zatímco manipuloval s jakousi barbarskou halapartňou, doporučil jsem mu co nejvetši opatrnost a ovládáni pohybů, a zdůraznil jsem svoji výstrahu náhle vytaženou pistoli. Usmál se křivě, trochu vyveden z rovnováhy, a položil zhraň na misto. Usedli jsme k mohutnému ebenovému psacímu stolu. Poděkoval jsem za doutník, který mi nabídl, s dm, že nekouřím, Tolik obezřelosti mi přece jen získalo |chn uznáni. S doutníkem v koutku pokleslých úst si 111 prohlížel s hrozivou, důvěru nikterak nevzbuzující náklonnosti. Potom - jakoby roztržité a nedbale přitom listoval v šekové knížce - mi znenadání nabídl kompromis, uváděje mnohamistnon číslici, zatímco jeho zřítelnice prchly do očních koutků. Můj ironický úsměv jej přiměl, aby rychle opustil tento námět rozhovoru. S povzdechem rozložil úěetni knihy- Začal mi vysvětlovat stav jměm. Biančino jméno mezi námi nepadlo ani jedenkrát, třebaže hvla pruomna v každém našem slově. Hleděl jsem na něho bez hnuti, z úst mi nemizel ironický úsměv. Posléze se bezmocné opřel 0 Opěradlo křesla „Jste nesmiřitelný," prohodil jakoby sám pro sebe, HCů vlastně chcete?"' Začal |sem znovu mluvit. Hovořil |sciu tlumeným hlasem, s tlumcnvm ohněm. Na tváře mi vystoupily ruměnce. Několikrát jsem se zachvěním vyslovil Maxmiliánovo jméno, vyslovil je s důrazem, a pokaždé jsem si všiml, jak se tvář mého protivníka pokrývá vždy větší a vétši bledosti. Nakonec |sem s těžkým oddychováním skončil. Seděl zdrcen. Už neovládal ■•■■ir olilu ej i ■: 111V -,r.i rv ,. i ■ i .i 11 ■ \ .V,i-i rozh idnuti m t. k. končil jsem, „zdali jste pochopil nový stav věci a zdali jste ochoten uznat jej činem, Žádám Fakta a ještě jednou Fakta ..." Roztřesenou rukou chtěl sáhnout po zvonku. Zastavil jsem jej pohybem ruky a i prstem na spoušti pistole jsem vycouval z pokoje, zády k dveřím. U východu mi sluha podal klobouk. Ocitl jsem se na sluncem zalité terase, v očích ještě plno kroužícího soumraku a chvění. Sestupoval jsem ze schodů, aniž jsem se otočil, pln vítězoslávy a jist, že teef se už za mnou uevysune ze spuštěných žaluzií paláce žádná skrytě vraždící hlaveň pusky. 15 9 229 XXXIX Důležitě záležitosti, nejzávažněji státtli záleži tosi i mě nyni často nutí k důvěrným poradám * Biankou. Připravuji se na ně do vset h podrobnosti, až dů ilOCi vysedávám u psacího stolu nad těmi dynastickými problémy ilajchoulostivějšiho rázu. Cas plyne, HOC tiše Stoji v mevŕeiicm okně nad scolni lampou, stále pozdiléjsi a křásné|št, načíná Stále vzdálenější a tmavší vrstvy, překračuje stále hlubší Stupně zasvěceni a vybiji se, bezmocná, v okně v nevýslovných povzdeších- Dlouhými, pomalými doušky pohlcuje temný pokoj těžce dostupné části parku, vyměňuje si v chladných iraiisfuzich svůj obsah s velkou nocí, která přichází, vzedmuta tmou, s osetkem pernatých semen, temného poprašku a bezhlesých plyšových mur, obletujících stěny v tichém zděšeni. Houštiny tapet se VC tmě |CŽi strachy, stříbřité rozcuchané, a prosévají sypaJLcim se Listím bludné ä letargické mrazeni, chladné extáze a vzněty, transcendentálni bázeíi a ileOv lada těl nosí, jimiž je májová not za svými okraji daleko po půlnoci přeplněna- Její průzračná a skelná fauna, lehký planktón komárů, usedá na mně, schýleném nad Listinami, a obrůstá prostor stále výš a výše tím napěněným, misttným bílým vyšíváním, kterým noc sama sebe vyšívá dlouho po půlnoci, Na papírech usedají Luční kubvlkya moskyu, zhotoveni z téměř průsvitné tkaniny nočních Výmyslů, skleněné larvičky, temně monogramy, arabesky vymyšlené noci, Stále větší a fantastičtéjši, velké jako netopýři, jako upiŕi, vyrobené jen a jen z kaligrafie a ze vzduchu Záclona se zrovna roji tou pohyblivou krajkou, tichou invazí té imaginačnt hilé fauny, V takové noci za okrajem, neznající hranic, ztrácí prostor svůj Miiysl Obkroužcn jasným, vtřivým tancem komárů, se svazkem listin konečně hotových, dělám několik kroků neurčitým směrní i, kamsi do slepé uličky noci, která musí končit dveřmi, právě Bíau čiuými bílými dveřmi. Stisknu kliku a vcházím k ni, jakohy z pttfca|| do pokoje. A přesto sc můj černý zednářsky klobouk třepotá jakoby větrem daleké pouti, když překračuj práh, má propletená kravata fantasticky šelesti v průvanu, tisknu SÍ k hrudi aktovku p Lnou přísně důvěrných dokumentu. Jako bych z předsíně noci vstoupil dn pravé noci! Jak zhluboka lze dýchat ten noční nzonl Je zde prales, je zde dřeň jasmínově noci! Zde teprve zahajuje noc svůj pravý příběh. Veliká lampa s růžovým stínítkem hoři v hlavách Jožka. V ieiim růžovém polostinu odpočívá Rianka v obrovských poduškách, nesena bílými prostěradly jako přílivem noci. pod oknem dokořán otevřeným a oddychujicim. Bianka cte, opřena 0 bledé ramínko. Na moji h Ju bokou poklonu odpovídá k rát kv in vzhlédnutím od knihy. Zblízka viděna je ieii krása jakoby zmírněna, vchází sama do sebe jako stažená Jampa. Se svatokrádežnou radosti pozoruji, že její nosík není tak ušlechtilého tvaru a pleť má daleko k ideální dokonalosti. Pozorup to s jistou úlevou, třebaže vím, že její záře je toliko přitlumena |cnom z jakéhosi milosrdenství a jen proto, aby nezarážela dech v hrudi a nezastavovala slova v hrdle. Ta krása se rychle regeneruje médiem vzdálenosti a jc pak bolestná, nesnesitelná a překračující každou miru- 14 Osmělen jejím kývnutím usedám u lůžka a začínám podávat zprávy, pomáhaje si připravenými dokumenty- Otevřeným oknem za Biančinou hlavou připlouvá bezděčně šuměni parku. Celý les, natlačen za oknem, pluje průvodem stromů, proniká stěnami, rozestupuje se, všudypřítomný a všcza hrnu jiti, Bianka naslouchá s jistou roztržitosti- Je vlastné k zlosti, že nepřestává cist. Svol uje, abych každou záležitost osvětlil ze všech stran, ukázal všecka pro i proti, pak pozvedá od knihy oči, mrká trochu nesoustředěné, ale rozhoduje rychle, zběhle a s udivující jistotou, S bdělosti a pozornosti pro každé její slovo zachycuji horlivé tón jcjiho hlasu, abych pronikl k skrytému smyslu. Potom ji pokorné předkládám dekrety k podpisu a Bianka podpisuje, její sklopené řasy vrhají dlouhý Stín a Bianka zpod nich s lehkou ironii pozoruje, jak proti jejímu podpisu kladu svůj. Možná žc pozdni hodina, dávno překročená půlnoc, nepřeje soustředěnosti nad státními problémy. Noc vykročí přes poslední hranící a začíná být nakloněna rozpustilosti-Zatímco rozmlouváme, iluze pokoje se víc a více rozptyluje, jsme vlastně v Lese, trsy kapra-din zarůstají všecky kouty, hned za Lůžkem se posunuje zeď houštiny, pohyblivá a plná propletenců. Z té listové stěny vystupuji ve světle lampy vclkooké veverky, datli a noční živočichové a hledí nehybně do světla lesklýma, vypouklýma očima, Od listě chvíle vstupujeme do ilegálního času, do noci zbavené kontroly, podléhající všem nočním rozmarům a výstřelkům. To, co se ještě děje, je už jaksi nadpočetné, nczúčtovatelné, plné drobnůstek, nespočita-tclnych vybočeni a nočního čtveráctví Jen tomu mohu připsat 242 podivné změny, jež se projevuji v Biančině povaze. Ona, vždv nik se ovládající a vážná, ztělesnění kázně a krásné discipliny, začíná být teď plna rozmarů, vzdoru a nevypočítatclnosti. Papíry leží rozloženy na velké rovině jej i pokrývky, Bianka |C nedbale bere do ruky. mimovolnědo nich nakoukne a lhostejné je vypouští Z pntů. Podloží si hJcdoo paži pod hlavu a S našpulenými rty odkladá své rozhodnuti a nechává mě čekat, Anebo se ke mně obraci zády, zacpe Si uši a 2ŮStáva hluchá k mým prosbám i přesvědčováni. Náhle beze slova, jediným kopnutím nožky pod pokrývkou shazuje všecky listiny na zem a divá se přes rameno z výše svých podušek záhadné rozšířenýma očima, jak hluboce skloněn sbírám horlivé papíry ze země a sfoukávám z nich jehličí Tyto rozmary, l>vr plné půvabu, mi neusnadňují už beztak těžkou a od povědí um úlohu regenta. Při našich rozhovorech šum lesa zmnožený chladným jasmínem putuje přes pokoj celými mílemi krajin. Sunou se a putuji nové a nové kusy lesa, průvody stromů i křovin, plují cek lesní scenérie a rozcstupuii sc pokojem. Tu se stává zřejmým, že jsme vlastné od začátku v lakémsi vlaku, v lesním nočním vlaku, pomalu jedoucím po okraji rokle v lesnatém okolí města. Proto ten opojný a hluboký I • -11 v . 11: .. r,i\ |:-.il.iki. e --k"/ n/eikľv '• ->-l Leželi všichni v posiciích, smrtelné bledí a bez dechu. Nakláněl iscm se nad nimi, prnnášcie šeptem slova pro ně ncipodstatnějši. slova, která jimi mela projet jnko elektricky proud. Otvírali jedno oko. Báli se dozorců, tvářili se, že jsou mrtvi a hluši. Teprve když se pŕesvédiili, že jsme sami, maličko se pozvedli na svém loži, ofaěo-vani, složeni z kousků, svírající své dřevené protézy, imitované, falešné plíce a střeva. Byli zpočátku velmi nedůvěřiví a chtěli recitovat naučené role. Nemohli pochopit, že se po nich chce něco jiného. A tak tupé seděli, občas zafňukali, ti skvěli mužové, vykvet lidstva, Dreyfus a Garibaldi, Bismarck a Viktor Emanuel I., Gambetta a Mazzini a mnoho jiných. Nejméně chápavý byl sám arcikníže Maxmilián. Když jsem mu vášnivým šepotem znovu a znovu opakoval přimo do ucha Biančino jméno, pomrkával nevědomé Očima, na jeho obličeji se zračil neslýchaný údiv a ani rdtřpyt pochopeni nepřeletí jeho rysy. Pouze když jsem vyslovil pumalu a zřetelné jméno Františka Josefa I., kmitla po jeho tváři divoká primasa, nic než bezděčný reflex, který už neměl s jeho duši nic společného len komplex byl už dávno vytlačen z jeho vědomi, jak by s nim mohl žít, s tím výbušným napětím nenávisti, on, jehož po onom krvavém zastřeleni ve Vera Cruz stěží dali dohromady a ťd jizvi li mu rány. Musel jsem ho nanovo a od začátku učit jeho životu. Anamnéza byla nesmírné chabá, navazoval jsem na podvědomé záblesky citu. Vštěpoval jsem mu prvky lásky a nenávisti. Ale následujíc i noci se ukazovalo, že všecko zapomněl. Jeho kolegové, chápavejší nežh on, nu pomáhali, napovídali mu reakce, jimiž měl odpovidat, a tak výchova pozvolna pokračovala. Byl velíce zanedbaný, prosté vnitřně zpustošeny svými dozorci, a presto i&em dokázal, že pří zvuku jména Františka Josefa vytahoval šavli z pochvy. Jen taktak neprohodí Viktora F.manucla, který mu dost rychle neustoupil t cesty, Tak se stalo, že všichni ostatní z toho skvělého kolegia se nadchli a zapálili pro myšlenku mnohem dříve nežli těžce chápani, ncštasiný arcikníže. Jejich nadšeni neznalo mezi Musel jm-iii je /.v všech sil mírnit. Nelze říci, zda pochopili v plné šiti ideu, pro niž měli bojovat- Mcritorni stránka nebyla jejich věd. Predurčení k tomu, aby shořeli v ohni nějakého dogmatu, byli plni zaníceni, íe mou zásluhou ziskalí heslo, za něž mohli padnout v boji, ve vichru vzrušeni. Lfklidňoval jsem je hypnózou, s námahou jsem jim vštepí val, že musí zachovat tajemství, Byl jsem na né hrdý. Kdy měl nějaký vůdce pod svým velením štáb tak skvělý, generalitu složenou z duchu tak plamenných, gardu - sice jen invalidů, ale jak geniálních! Posléze nastala ta noc, houřlivá a vichmá, až do dna otřesená tirtt, co se V ni připravovalo, ohromné a bezhraničné. Blesk za bleskem trhal tmu, svět se otviral, rozdrásán až do nejhlubšich útrob, ukazoval své zářivé, úděsné a bezdeché^ nitro a znovu je s třesknutim zavíral. A plynul dále, s šuměním parků, s pochodem lesů, s průvodem kroužicich obzorů Pod pláštěm tmy |smc opustili muzeum. Sel jsem v čele té nadšené kohorty, postupující vpřed s kulháním, pády, klepáním berel a hůlek. Blesky se odrážely od obnaženého ostři Šavli. Takto isme ve tmě dorazili k bráně vily. N asii jsme ji otevřenou- Zneklidněn, v předtuše nějakého uskoku, 2A1 |sem poručil zapálit pochodně. Vzduch zrudl smolnými loučemi, vyplašeni ptáci vzlétli v rudém trpyru do výše; v rom bengálském světic jsme tasné spatřili vilu, jeji terasy, jeji balkóny, vše jakoby v záři požáru. Zc střechy vlál bílý prapor. IJnáti zlým tušením, vkročil jsem do dvora v čele svých bojovníků. Na terase se objevil majordomus. Scházel z monumentálních schodů, pozdravoval nás, přibližoval se váhavě, bledý, s nejistými pohyby, stále výtaznějši ve světle louči. Namířil jsem na jeho hrud ostřím své šavle. Moji věrni stáli nehnutě, zvedajíce vysoko hořící pochodně, v tichu bylo slyšet jen šuměni kolmo šlehajících plamenů. „Kde je pan de V.?" zeptal jsem se. Prazvláštním pohybem rozhodil ruce. „Odjel, pane," řekl. „Ihned se přesvědčíme, zda je to pravda. A kde je infantka?" „Její Výsost rovněž odjela, všichni odjeli - ■ -" Neměl jsem, ptoc bych o tom pochyboval. Někdo mé zřeimé zradil. Nebylo možno zttácet čas. „Na kun!" zvolal |sem. ,.Musíme lim zatarasit cestu!" Vylomili jsme dveře stáje, ve tmě na nás dýchlo teplo a pach zvířat- Za okamžik jsme všichni seděli na ořích, kteří se pod námi vzpínali a ržáli, Unášeni jejich cvalem vyrazili jsme v protáhlé kavalkádé do noční ulice, kopyta cvakala o dlažbu. „Lesem k řece," křikl jsem dozadu a zabočil jsem do lesní aleje. Kolem nás se rozběsnily hlubiny lesního houšti. Ve tmě jako by se otevřely zvíchřené krajiny katastrofa potop. Letěli isme v nd opadem šuměni, rozkymá-cenými zástupy stromů, plameny pochodni se ve velkých plátech 24S odtrhovaly za našim cválajícím zástupem. Hlavou mi leiěl myšlenek. N v la Bianka unesena, anebo v ni zvuězilu oum-u nízké dědictví nad matčinou krvi a nad posláním, jež jtem se ji marné snažil vštip i t ? Alej se víc a víc úžila, změnila se v úvoz, v jefaoi ústi se otvírala velká Lesní mýtina. Tam jsme je konečné dostihli. Už zdaleka nás zpozorovali a zastavili kouny. Pan de V. vysedl a zkřížil na prsou ruce. Sel k nám pomalu, pochmúrny, blýska p u brýlemi, purpurový v záři pochodni. Dvanácte třpytivých šavlí se obrátilo proti jeho hrudi. Blížili jsme se velkým půlkruhem, mlčky, koně šli krokem, zastínil jsem si oči rukou, abych lépe viděl. Třpyt pochodni dopadl na kočár, spatřil jsem uvnitř na sedadle smrtelní-bledou Bianku a vedle ni - Rudolfa. Držel jeji ruku a tiskl si ji k prsům. Pomalu jsem se svezl z koně a chvějivým krokem jsem šel ke kočáru. Rudolf se zvolna zvedl, jako by mi chtěl vyjit v ústrety. Zastaviv se u kočáru, ohřátíI jsem se ke kavalkádé, zvolna postu* pujici širokým obloukem, se šavlemi tasenými k ráně, a pronul jsem; „Pánove, obtěžoval jsem vás zbytečně. Toto panstvo je volné a odjede svobodně, nikým nezdržováno. Ani vlas z hlavy jim nespadne. Splnili jste svou povinnost. Schovejte šavle do pochvy. Nevím, do jaké míry jste pochopili ideu, k jejíž službě jsem vas získal, do jaké miry vás prostoupila a stala se krvi vaši krve. Tato idea, jak viditc, krachuie, krachuje na celé čáře. Domnívám se. Že pokud jde o vás, přcžípctc to bez vétsi ulnn:>. když už jste přežili bankrot své vlastni idey- Jste už nezničitelní. Pokud jde o mne . , -ale CO záleží na me osobě. Chtěl bych jen," tu jsem se ohrátil k těm v kočáre, „abyste se nedomnívali, že to, co se stalo, mě zastihuje 149 zcela nepřipraveného. Neni tomu tak. Už dávno jsem to vše predvídal jestliže |šcm tak dlouho zdánlivě setrvával ve svém omylu, jestliže jsem mnohé nehral na vědomi, pak icnom pru co, /c rr-i nc-příslušelo znát věci, jež- překračuji oblast mé působnosti, nepříslušelo mi předbíhat události. Chtěl jsem vytrvat na místě, kam mé osud postavil, chtěl jsem do konce splnit svůj program, zůstat věrným úloze, kterou jsem sám pro sebe uzurpoval. Neboť nyrti s lítosti doznávám, byl jsem ;m.> všecko našeptávám wé ctižádosti pouze uzurpátorem. Ve své zaslepenosti jsem se ujal výkladu Pisma, chtěl jsem být vykladačem boži vůle, ve své falešné horlivosti jsem lapal slepé náznaky a obrysy, kmitající zásohnikem známek SpO-loval jsem je bohužel jen v podobu, jež mi odpovídala. Vnudl jsem tomuio |aru svou režii, vkládal psem v jeho všeobsáhlý rozkvět svůj vlasím propram a chtěl jsem je ohnout, seřídit podle vlastních plánů. Nějaký čas mé neslo na vlně svého rozkvětu, trpělivé a lhostejné, sotva mě vnímajíc. Jeho necitlivost jsem považoval za snášenlivost, ba za solidátnost, za souhlas. Myslil jsem, že odhaluji z jeho rysů lip než ono samu jeho nejhlubši zámery, že mu čtu v duši. že předjímám, CO ono samo, poblázněno vlastni nesmimosti, neutru vvjadřit. Ignoroval jsem všecky projevy jeho divoké a nezkrotné nezávislosti, neviděl jsem prudké perturbace, do hloubi je rozrušující a nevypočitatelně. Ve svém velikášstvi isem se dostal tak daleko, že jsem se odvážil zasáhnout do dynastických problémů nejvyšších mocnosti, zmobilizoval jsem vás, pánové, proti Demiurgovi, zneužil jsem vaši důvěry k ideám, vaši šlechetné nekritiěnosti, a vštípil jsem vám falešnou a svět ohrožující doktrínu, zneužil jsem vašeho plamenného idealismu k šíleným činům. Nechci rozhodovat, zda jsem byl povolán k věcem nejvyššim, po nichž sahala rnojc ctižádost. Byl jsem snad povolán jen k vzbouzeni iniciativy, ricj dri v povolán, potom odmítnut. Překročil jsem své meze, ale i to bylo předem určeno. Znal jsem v podstatě svú| vlastni osud od samého začátku. Stepné jako úděl tohoto nešťastného Maxmiliána byl i můj úděl údělem Ábelovým. Byla chvíle, kdy oběť moje vonná byla bohu příjemná, a tvůj dým šel k zemi, Rudolfe, Ale Kain vždycky vítězí. Tato hra byla předem naplánována,1'' V tom okamžiku otřásla vzduchem vzdálená detouace, nad lesy se zvedl ohnivý sloup. Všichni otočili hlavy. „Budíc klidni," pravil jsem, „to hoři panoptikum, nechal jsem tam, opouštěje muzeum, soudek prachu se zapáleným doutnákem. Nemate ul domov, šlechetní pánové, jste bez domova. Doufám, že vás to příliš nedojimá?" Avšak ty mohutné individuality, ti vyvolenci lidstva mlčeli, stáli btvduse v bojovém šiku v záři vzdáleného požáru a bezradné blýskali očima. Pohlíželi jeden na druhého - v hlavách ani špetku vlastního úsudku - a mžikali vičky. „Vy, Sire,H ohřátil jsem se k arciknížeti, „iste neměl pravdu. Snad i z vaši strany to byle velikášstvi, Chtěl jsem neoprávněné reformovat víimiu jménem svět. A možná, že jste to vůbec neměl v úmyslu, Červená barva je stejná barva jako ostatni, teprve všecky dohromady tvoři pInmt světa Promiňte mí, že jsem zneužil vašeho jména k cílům, jež jsou vatn cizi. Ať žije František |osef I.!" Arcikníže se při zvuku tohoto jména zachvěl, sáhl po šavli, ale 250 251 po chvíli jako by se vzpamatoval, jeho nalíčeně tváře pokryla živější červeň, koutky úst se zvedly jakoby v úsmevu,, oči v dúldch se začaly otáčet, rovnoměrně ;i d um oj ně se obracel kolem dokola, jednoho po druhém obdaroval zářivým úsmévetn. Pohoršené od ného ustupovali. Ta recidíva císařského majestátu v okolnostech tak nepřihodných vyvolala nejhoťsi dojem. „Ncchtc toho. Sire," řekl jsem. „nepochybuji, že dokonale ovládáte dvorní ceremoniál, ale teď na co není vhodná doba. Chtěl jsem vám přečist, váženi pánové, i tobě, infantko, svou abdikační listinu. Abdikuji na celé čare. Rušim triumvirát- Skládám rcRcnrstvi do Rudolfových rukou. A vy, šlechetní pánové," tu jsem sc ohráiil k svému štábu, „jste volni. Měli jste nejlcpší úmysly a iá (.vr eu-le déK.iji jménem idey. n.iv Ar.e u.'. ' -I-'. mi zatřpytily v očích, „která prese všecko ■ -" V té chvíli se kdesi nablízku rozlehl výstřel, Všichni isme obrátili hlavy dm smetem. Pan de V. stál, v ruce kouřící pistoli, podivné strnulý a šikmo zakloněný. Ošklivé se ušklíbl. Náhle sc zachvěl a padl na tvář. „Otče, otče!" /volala liianka a vrhla se k nému na zem. Nastal zmatek. Gatibaldi, který se jako starý praktik vyznal v zraněních, nešťastníka prohledl. Koule prolétla srdcem. Piernont-ský král a Mazzini jej vzali opatrně v podpaždí a položili na nosítka. Bianka, podpíraná RudoIFcm, vzlykala, Černoši, kteří se teprve teď shromáždili pod stromy, obstoupili svého pána. „Massa, massa, náš dobrý massa," bědovali sborem. „Tato noc je vskutku osudná!" zvolal jsem. ,,Nebude to v jejich památných hodinách poslední tragédie. Doznávám, že toto jsem 252 nepredvídal. Ukřivdil jsem mu. V jeho hrudi biln vlastně šlechetné srdce. Odvolávám svůj úsudek o něm, kraikozraký a zaslepeny. Byl možná dobrým otcem, dobrým pánem svých nevolníků. Mo|e koncepce i zde zkrachovala- Ale beze stinu žalu jí opouštím. RueLI fe, tobě připadá úkol uchlácholit Bíančin smutek, milovat ji dvojnásobnou láskou, nahradit ji otce. Zajisté jej budete chtít v/m s sebou na palubu, utvořme průvod a ubírejme se k přístavu. Loď vás už dávno svolává hlasem sirény." Bianka opět nasedla do kočáru, my na koně. Černoši vzali nosit-ka na ramena a ubírali jsme se k přístavu. Kavalkáda jezdců uzavírala tento smutný pochod. Bouře se za mé promluvy mršila, ivétlfl pochodni otevíralo v nitru lesa hluboké škvíry, protáhlé černe stiny v stovkách přelétaly po stranách i nahoře a velkým půlkruhem zacházely za našimi zády. Posléze jsme vyjeli z lesa. V dálce již bylo vidět paroloď a její kola. Už nezbývá mnoho co dodat, naš přihéh konči. Za pláče Hiauky i černochů bylo odneseno tělo zemřelého na palubu. Nlaposled jsme se seskupili na břehu, „ještě jedna věc, Rudolfe," řekl jsem, chytaje ho za knoflík kabátu. „Odjíždíš jako dědic obrovského jmění, mehci ti nic vnucovat, to spiše já bych se měl postarat o bezstarostne staří těchto zde přítomných hrdinů lidstva, ale bohužel jsem nuzák."1 Rudolf okamžité sáhl po šekové knížce, Krátce jsme *e opodál poradili a rychle jsme sc dohodli. „Pánové," zvolá jsem, obraceje se k své gardě, „tento můj spani-lomyslný přítel se rozhodl napravit můj čin, jenž vás zbavil střechy nad hlavou. Po tom, co sc stalo, vás nephime už žádné panoptikum. ZS3 s tím spiše, že je velká konkurence. Budete muset trochu slevit ze své ctižádosti. Stanete sé zato svobodnými lidmi a vim, íe to dovedete ocenit. Protože vás bohužel nikdo nevyuči] žádnému praktickému povoláni, vás, předem určené k ryzí reprezentaci. Financuje múj pritcl zakoupeni dvanácti flašinetů ze Schwarzwaldu. Rozejdete se po světě, budete Lidu vyhrávat k povzbuzeni Srdci. Výher árii, to je vaše věc. Proě plýtvat slovy - nejste skuteční Dreyfusové, Edisoni a Napoleonové- Jste jimi, abych rak řekl - z nedostatku lepších. Ted ro&množite tady mnoha svých předchůdců, těch anonymních GaribaJdiů, Bismarcků a Mac-Mahonů, kteří se v tisících nepoznáni toulají svétem. V hloubi srdce jimi zůstanete navždy. A ted\ drazí přátelé a váženi pánové, provolejte společně se mnou: Ať žiji Šfastni novomanželé Rudolf a Biankal" - „AĚ žiji!" zvolali shorem. Černoši začali zpívat černošský song. Když se všecko utišilo, znovu jsem je pohybem ruky shromáždil, poté jsem se postavil doprostředka, vytáhl pistoli a zvolal: „A nyní sbohem, pánové, z toho, co za chvíli spaeřite, si vezmete ponaučeni, aby se nikdo nikdy neodvazoval odhadovali boži záméry Neboť nikdo nikdy nepronikl k záměrům jara. Iflnorabimus, drazí páilůvé, ignorabimus!" Přiložil |sem pistoli k spánku a střelil jsem, ale V tom okamžiku mi kdosi vyrazil z ruky zbraň. Vedle mne stál důstojník fcldjégrů, držel v ruce papíry a ptal se: „Pane, jste Josef N.?" „Ano," odpověděl jsem udiven. „A zdál se vám před jistou dohou," řekl důstojník, ..standardní seti biblického Josefa?" „Možná . . ." „Souhlasí," řekl důstojník nahlížeje do papírů. „A víte, že tohoto snu si povšimli na ncjvyšsičh místech a podrobili jej přísné kritice?" „Neodpovídám za svoje sny," řekl jsem. „Naopak, odpovídáte. Jménem Jeho Císařského a králi>vskélin Veličenstva vás zatýkám!14 Usmál jsem se. „Jak pomalá je ruka Spravedlnosti. Byrokracie Jeho císařského a královského Veličenstva je poněkud těžkopádná. Ui dávno jsem ten časný sen překonal činy mnohem těžšího kalibru, za něž jsem si chtěl sám vyměřit spravedlivý trest, a hle, ten promlčený Kfl mi zachraňuje život. Jsem vám k dispozici." Spatřil jsem. jak se ke mně blíži četa feldjégrů. Sám jsem naiahJ ruce, aby mi vložili pouta, Ještě jednou jsem odvrátil oči. Naposledy jsem spatřil Bianku. Srála na palubě a mávala kapesníčkem. Garda invalidů mi mlčky salutovala- ;.vi 1Í5 Červencová noc Letni noci jsem poznat poprvé ve svém maturitním roce o prázdninách. Do našeho domu, kterým cely den prnfoukávaly otevřenými okny průvany, sumy, záblesky horkých letnkh dnů, nastěhoval se novy nájemník, malinkaté, durdivé, vřeštivé stvořeníčku* chlapeček mé sestry. Přivolal na náš dům jakýsi návrat k primitivní m poměrům, posunul sociální vývoi zpět do kočnvnické a harémové atmosféry matriarchátu s lezením peřin a povlaků, plinek a věčné praného a sušicího sc prádýlka, s nedbalosti ženské toalety, směřujíc i k bohatému obnažováni, které mělo jakýsi vegetativně nevinný charakter, s nakyslým pachem nemluvněte a prsů napučelých mlékem. Sestra odjela po těžkém porodu do lázni, švagr 9C objevoval jen v době jídla a rodiče bývali do pozdní noci v obchodě. Nad domácnosti ro/vinula sve panovaní kojná détátka, jejíž expanzivní ženskost ješté znásobovala a utvrzovala role rnatky živitelky. V majestátu této hodnosti vtiskovala ona žena svou širo-kou a důležitou existenci celému domu pečeř gynnkracie, která sou- 25fr časné znamenala převahu syté a bujné tělesnosti moudře od vaně mezi ni samu a dvě služebné, jimž každá činnost umoŽAoviM rozvinout jako pavi vějíř celou stupnici soběstačné ženskotti, Na tiché kveteni a dozráváni zahrady, plné listnatých šelestu, střibr-ných třpytů a stinných zamyšleni, odpovídal náš dům aromátem ženskosti a m.iu i\rv:, vznášejícím se nad bílým prádlem a kvetoucím masem, a když se v ponuře oslnivou poledni hodinu zděšené zvedaly všechny záclony v oknech pozotvírami:h prou miIh-a všechny plínky rozvěšené na šňůrách povstávaly třpytivým špalírem - plula tím bílým vzbouřením tkanin a pláten chmýrrujtá semínka, zrnička priu. zatoulané okvětní lístky a pokojem procházela zvolna zahrada s prouděním svých světel a stínů, s putováním šumů a zádum, jako by sc v této hodine Páně zvedaly všechny přehrady a stěny a světa sc za odlivu rozumu a citu zmocňovalo zimnič-né chvěni všeobsáhlé jednoty. Večery tohoto léta |scm trávival v městském biui>rafu. Opouštěl jsem jej po posledním představeni. 7. terně kinosálu rozervané panikou létajících světel a stinů se vcházelo do tichého světlého vestibulu jako z bezmezná bouřlivé noci do útulné hospůdky. Po Fantastické honičce cestami necestami filmu se srdce, uhonéné výstřelky filmového pláma, uklidňovalo v té světlé cekáme, oddělené stěnami od náporu veliké patetické noci, v tom bezpečném přístavu, kde sc kdysi dávno zastavil čas a žárovky zbytečně v vlévaly jalové světlo, vlnu za vlnou, v rytmu, určeném jednou provždy temným dusotem motoru, jimž se lehce zachvi vala budka pokladny. 257 I Vestibul, ponorený do nudy pozdil k h hodin jako nádražní čekárny dlouho po odjezdech vlaků, zdil se chvílemi prvotním základem hyti, tim, co zůstane, když pominou všechny události, když sc vyčerpá shluk mnohosti. Na velikém barevném plakátu se potácela Asta Niclsenová, na čele už navždy černé stigma smrti, ústa lednou provždy otevřena posledním výkřikem a oči nadlidsky vytřeštěné a nekonečné krásné- Pokladní odešla už dávno domů. Jistě teď šukala ve svém pokoj i-ku kolem odestlané postele, která na ni čekala jako loďka, aby ji odnesla náčerné laguny spánku, do zmatku snových přibéhů a dobrodružství. Ta. co sedela v budce, to byla jenom její slupka, klamný fantóm, zirajici znavenýma, výrazné podmalovanýma očima do prázdnoty světla, třepotající bezmyšlenkovitě rasami, aby setřásl zlaty pel ospalosti, sypajici se bez konce z elektrických lamp. Chvílemi se bledé pousmivala na seržanta od hasičů, který, sám dávno opuštěn svou reálnosti, stál opřený o zecf, navždy znehybné-lý ve své blyštivé přilbě, v jalové slavnostnosti episler. >rřibmvxli šňůr a medaili. Z dálky drnčely v rytmu motoru tabule skleněných dveři. vedoucích do pozdní červencové noci, ale odraz elektrického lustru oslepoval sklo, negoval noc, záplatoval, jak mohl, iluzi bezpečného přístavu, neohrozeného živlem obrovité noci. Ale nakonec muselo kouzlo čekárny přece jen prasknout, skleněné dveře se otvíraly, černý závěs se vzdouval dechem noci, která se pojednou stavala vším. Cítíte tajemný, hluboký smysl onoho dobrodružství, v němž útlý a bledý maturant vychází skleněnými dveřmi z bezpečného přístavu sám a sám do nesmirnosti červencové noci? Probrodi se někdy těmi černými močály, bažinami a propastmi nekonečné noci. přistane kteréhosi rána v bezpečném přístavu? Kolik desítek let bude ne.n ta černá odysea? Ještě nikdo nenapsal topografii červencové noci. V geografii vnitřního kosmu zůstaly tyto listy nepopsány. Červencová noc! S Čim ji porovnat, jak ji poptat? Porovnám p s vnitřkem ohromně černé růže, která nás pokrývá stonásobným spánkem tisíců aksamitových okvětních lístků? Noční vítr prodou-vá do hloubi její hebkost a na vonném dně nás zasahuje pohled hvězd. Porovnám ji s černou oblohou přivřených viček, plnou putujících prášků, bílého máku hvězd, raket a meteorů? A což, srovnat ji s nočním vlakem dlouhém iako svět. který jede i.eLiiieLi ui: jl r:ľ, m iiiec lem- Kr.i..u ..' \-:\.. i., ■•.. u. n. u - /-uměna prodírat se namáhavé z vagónu do vagónu tlačenici ospalých pasažérů, úzkymi chodbičkami, dusnými oddíly a křižujicimi se průvany. Červencová noci Tajemné fluidum soumraku, živá, citlivá a neklidná materie temnoty, jež neustále něco vytváří z chaosu a každý tvar opět okamžitě zavrhuje! Černá stavební hmota, vršící kolem .ispalehu ■ľunlie icskync, klcnhy, výklenky a průchody! Provází osamělého chodce jako dotěrný mluvka, a uzavírajíc ho do kruhu svých přízraků, neúnavná ve vymýšleni, žvastáni, fantazírováni -halucinuje před nim hvězdné dálky, bílé mléčné dráhy, labyrinty nekonečných koloseí a fór Vzduch noci. ten černý Próteus, který ÍS9 si jen tak ze šprýmu uhnétáva aksamitová zhuštěni, proudy jasmi nově vůně., kaskády ozonu, nenadálá vzduchoprázdna zavětři, rozrůstající se jako černě báné donekonečna, příšerné hrozny temnot nabobtnálé temnou šťávou. Prodírám se mezi těmi úzkými arkýři, skláním hlavu pod těmi nízko zavěšenými oblouky a klenbami, a tu najednou se irhá strop, s hvězdným za vzdechnutím se na okamžik otvírá bezedná kupole, ale vzápětí mé znovu vrhá mezi těsné scény, průchody a atkýŕe. V cech bezdeebých tišinách, v těch zálivech tmy stoji ještě úryvky rozhovorů, které zde zanechali noční chodci, fragmenty nápisů na plakátech, ztraceně takty smíchu, proudy šeptů, které závan noci tierozehnal. Někdy mě noc zjivřc jakoby v těsném pokoji bez východu. Zmocni se mnu ospalost, neuvědomuji si, zda nohy ješté jdou, anebo zda už dlouho odpočívám v tom hotelovém pokojíku noci. Ale pojednou ucítím sametový horký polibek ztracený v prostoru voňavými rtyf otevřou se jakési žaluzie, já překročím vysokým krokem parapet okna a putujú dál pod parabolami padajicich hvězd. Z labyrintu noci vycházejí dva chodci. Klábosí spolu, vytahuji ze tmy jakýsi dlouhý, beznadějný vrkoč rozhovoru- Deštník jednoho z nich ťuká monotónně o dlažbu (takové deštníky 8* nosi do deště hvězd a meteorů), veliké hlavy v baňatých buřinkách se kláci jako opile. Jindy zase mé na okamžik zastaví spiklenecký pohled černého šilhavého oka a veliká kostnatá pěst s výraznými klouby pokulhává noci na chudé hole, sevřena kolem rukoicci ze srnčího parůžku (v takových holích bývaji ukryty dlouhé tenké dýky). Na konci města se noc konečné vzdává svých špilcú, shodí závoj, odhalí svou vážnou a věčnou tvář. Už nás nezazdivá do iluzivního labyrintu halucinaci a přízraků, otvirá před námi svou IivľvlIihiii věčnost. Nebeská báň se rozrůstá donekonečna, snuhvézdi plamní v nádheře svých odvěkých poloh a kresli na obloze magické obrazce, jako kdyby chtěla svým pronikavým mlčen i m něco zvěstovat, oznámit něco kategorického. Z mihotáni lěch vzdálených světů proudí kvákáni žab, stříbrné hvězdné štěbetáni. Červencová nebesa rozsévají neslyšný mák meteorů, jenž tiše vsakuje do vesmíru. V kterciusi nutrii hodinu - konstelace snily na iiťbi svůj odvék sen - ocitl jsem se znovu ve své ulici, U jejího ústi stála nějak hvězda a voněla cizí vůní. Když jsem otviral domovní vra protahoval ulici průvan jako tmavou chodbou. V jidelně se jal svítilo, v bronzovém svícnu Čadily čtyři svíce. Švagr nebyl ještě doma. Co sestra odjela, opožďoval se k večeří, vracíval se až pozdě v noci. Probouzeje se, vídal jsem ho, jak se s tupým a zamyšleným pohledem odstrojuk- Pak zhášel svíčku, vysvJekal se donaha a dlouho ležel bezesné na chladné posteli. Poznenáhlu na né] sestupoval neklidný polospánek a postupné ochromoval jeho veliké tělo, ještě něco bručel, funěl, céžce vzdychal, potýkal se » nějukmi tíhou, která mu zaléhala hruď. Někdy se stávalo, že znenadání tiic, suše zavzlykal. Vystrašen, ptával jsem se ho ve tmě: „Co je ti, Karle?" Ale on už zacim putoval dále svou těžkou cestou spánku, šplhaje pracně na jakousi sirmou honí chrápáni Za otevřeným oknem dýchala pomalým pulsem noc. V její veliké, nezformuvané hmotě se přelévalo chladné vonné fluidum, v jejich tmavých hroudách se uvolňovaly vazby, protékaly jimi ternu- sim,- 2SL k y vůnč- Mrtvi hmota tmy hledala vysvobozeni v nadšených vzletech jasmínové vůné, ale nesmírně masy v hlubinách noci ležely ještě stále nevysvobozené a mrtvé. Žkvira kolem dveři do vedlejšího pokoje svítila iako zlatá struna, zvučná a citlivá jako spánek nemluvněte,, které tam poplakávalo v kolébce. Odtamtud doléhalo švitořeni néžnůstek, idyla kojné a dítěte, selanka pí v ni lásky, prvních milostných muk a truců, atakovaná ze všech stran démony noci, kicřt zahušťovali tmu za oknem, přilákanou tou teplou jiskérkou Života, jež tu doutnala. Z druhé strany při léhala k našemu pokoji prázdná a tmavá místnost a za ni byla ložnice rodičů. Když jsem napjal sluch, slyšel jsem. |ak se otec, přisáty k ptsu spánku, dává v extázi unášet na jeho vzdušné cesty, celou bytosti se oddávaje dalekému Letu, Jeho zpěvavé a vzdálené chtápáni vyprávělo o událostech té pouti po neznámych bescestich snu. Tak přecházely duse pozvolna do tmavého -Helia, na bezsluncč-nou stranu života, jejiž podobu nikdo živý nespatřil. Leželi jako mrtvi, strašné chroptíce a plačíce, zatímco na jetích duchu leželo lhostejným olovem černé zarméni. A když konečné minuli černý nadir, oejhlubši podsvětí duši, když se ve smrtelném potu probojovali jeho prapodivnými mysy. měchy plic se opět začaly nadouvat linou melodii a vzlétat nadšeným chrápáním k úsvitu. Mrtvá, hustá tma tížila zemi, její těla Ležela zabitá iako černá bezvládná hovada s vyhřezlými jazyky, se sJintajicimí bezmocnými tlamami. Ale jakási jiná vůně, jakási jiná barva tmy zvěstovala vzdálené přibližování úsvitu- Temnoty utékaly otrávenými fermen- te nového dne, jejich fantastické těsto kynulo jako na droždí, těkalo do silených tvarů, přelévalo se přes všechna koryta a diže, kvílilo překotně, v panice, jen aby je svítáni nepřistihlo při té nevázané plodnosti a nefixovalo na věky ty chotobné nádory, ty zrůdné děn samnplozcni, které vyrostly z chlebových díži noci. koupajíce se jako démoni po dvou v dětských vaničkách. To jc chvíle, kdy se na scbcstrjzlivéjši, na sebenespavějši hlavu snášivá na okamžik ospalé mdloba- Lidé nemocni, velice smutní a rozháráni miva|i tehdy chvilku úlevy. Kdo ví, jak dlouho trvá tento okamžik, v němž noc spouští Oponu nad tím, co se děje v jejich hlubinách, ale tato krátká přestávka stačí k přestavení scény, k odstraněni obrovskí- aparapj ry. k Likvidací veliké podívané noci s celou její temnou, fantastickou pompou. Probouzíš se vyděšené, s pocitem, že jsi něco zmeškal a skutečné: na obzoru vidíš jasnv pruh úsvitu ačernuu konsulidujni se hmotu zemé. 2« 2aj mOj otec se dává k hasičům V prvních říjnových dnech jsme se s matkou vraceli z letoviska Ježícího v sousedním okrese, v lesnatém poříčí Slotvinky, nasáklém pramenitým zurčením tisíce potůčků- V uších ještě šumění olšin protkané švitořením ptáků, jeli jsme ve velikém stařičkém landauru, nabobtnalém obrovskou boudou, jako v tmavé, rozložité kréme, namačkáni mezi vaky, v hluboké, aksamitem vypolštárované alkov-ně. do niž padaly oknem list po listu barevné obrázky krajiny, jakoby pomalu přendá ván y z ruky do ruky. K večeru jsme přijeli na náhorní planinu navátou větry, na veliké, udivené rozhraní kraje. Nebe nad tim rozhraním stálo hluboké, bezdeché a v zenitu se otáčelo jako barevná větrná růžice. Zde bylo poslední mýto kraje, poslední zatáčka, za niž se v údol i otvírala rozsáhlá pozdní podzimní krajina, Zde byla hranice a zde stál starý-, ztrouchnivělý hraniční sloup s omšelým nápisem a hrál ve věc tu. VcJikc ohtučc Jandautu zaskřípěly a uvízly v pisku, mihotavé paprsky kol umlkly, jen velká bouda dutě dunéLa a temně se třepo- tala v křižujících se větrech rozhraní jako archa dosednuvši na pouší. Matka platila mýto,'jeřáb závory se skřípavě vznesl a landaur vjel těžce do podzimu. Vjeli jsme do povadlé nudy obrovské roviny, do vyrudleho a hle-dého váni, které zde rozevíralo svou mdlou nekonečnost nad žlutou dálkou, Z vybledlých rozloh stoupala jakási pozdní a obrovská věčnost a vanula, Jako ve starém romantickém příběhu obracely se zažloutlé listy krajiny stále bledéii a bezmocněji, jako by mely skončit takonM velkou rozvitou prázdnotou. V ce rozvát i: nicotě, v té žluté nirváně byli bychom mohli zajet za čas a skutečnost a zůstat už navždy v té krajině, v tom teplém jalovém vanuti - nehybný dostavili k na velikánských kolech, uvízly na petgatiienu oblohy mezi oblaky, Stará ilustrace, zapomenutý' dřevoryt ve starém salátovém románku - kdyby byl koči posledními silami netrhl opratěmi, nevyvedl landaur ze sladké letargie těch větrů a uezahnul do lesa. Vjeli jsme do husté a-suché načechranosn, do tabákového uvadá-ni. V okamžiku bylo kolem nás tiše a hnědé jako v krabičce trahuk V tom cedrovém soumraku nás mijely kmeny stromů, suché a vonné jakodoutniky. Jeli jsme, les temněl stále víc, voněl stále aromatičtěji tabákem, až nás nakonec zavřel jako do suchého pouzdra s vioJofl cellem, které nezvučné ladil vítr. Kočí neměl zápalky; nemohl rozsvítit lucernu. Funící kun é nacházeli ve tmě cestu instinktem, Klapot kol se zpomaloval, až utichl, obruče jely měkce po voniciiu jehličí. Matka usnula. Čas ubíhal nepočirárt a vytvářel prapodivné 2í.l 2bS u/Iv, abrcviatury svého odtékáni. Tma bylí* neproniknutelná, nad boudou hučelo ještě suché šuměni lesa, když tu náhle půda pod "ť>p\i\ kuní zhroudovatéla v tvrdou dlažbu ulice, vu/ m- na miste otočil a zastavil. Zastavil tak blízko zdi, že se o ni takřka otřel. Přimo proti dvířkům landauru nahmatala matka domovní dveře. Koči vykládal tlumoky. Vstoupili isme do veliké rozvětvující se chodby. Byla tam tma, teplo a ticho jako ve staré prázdné pekárně ráno, po vyhasnuti pece, anebo v lázních pozdě v noci, kdy upuštěné vany a škopky stydnou ve tmě a v tichu, odměřovaném odkapáváním kapek. Cvrček trpělivé vypárával ze tmy bludné švy světla, tenounký steh, od něhož nebylo jasněji. Tápajíce, našli jsme schody. Když jsme se dostali na vrzající odpočívadlo v jejich zákrutu, řekla matka; „Probuď se, Josefe, podlamuji se pod tebou nohy, už jenom pár schodů." Ale já, omámen ospalosti, přivinul jsem se k ni ještě úžeji a usnul nadobro. Nikdy jsem se pak nemohl od matky dovědět, kolik skutečnosti bylo v tom. co jsem oné noci viděl skrz zavřená vička, znaven těžkým spánkem, zapadaje neustále do tupého zapomnění, a kolik f toho bylo výplodem mé imaginace. Byla tu jakási velká debata mezi mým otcem, matkou a Adélou, protagonistkou této scény, debata zásadního významu, jak dnes tuším. Jestliže se marné pokouším uhodnout její neustále unikající smysl, pak jsou tomu zajisté vinny mezery v mé paměti, slepé skvrny spánku, jež se snažím Vyplnit dohadem, supozici, hypotézou, Bcv.vládnv a bezvědomý, odplouval jsem vždy znovu a znovu do tupého nevěděni a na zavřená vička mi sestupoval závan hvézdnate .....:. m/p|.iic 11 -1: 111 i.i fine N-jc . hul.i ;isr;.-": repv a ii.ililr shazovala průhlednou roušku hvězd, nahlížela zvysoka do mého spánku svou starou a věcnou tváři. Paprsek vzdálené hvězdy, zapletený do mých ras, rozlil se stříbrně po slepém očním bělmu a já viděl škvírou mezi vičky pokoj ve světle svíce, vcuchané do spleti čar a klikyháků. Je ostatně možné, že se ona scéna odehrála někdy jindy. Ledacos poukazuje na to, že jsem se stal jejím svědkem až značné později, když jsme se kteréhosi dne po zamčeni krámu vrateli s matkou a přiručimi domů. Na prahu bytu vyrazila matka ze sebe výkřik úžasu a nadšeni, přjruči, omráčeni, oněměli. Uprostřed pokoje stál skvělý mosazný rytíř, opravdický svatý Jiří, zobťovitělý kyrysem, zlatými puklin nárameniků, celou tou řinčívou výstroji vyleštěných zlatých plechů, i podivem i s radosti jsem poznal otcův načepýřeny knír a jeho zježenou bradu, která trčela zpod těžké prcioriánské přilby, Pancíř se vzdouval na jeho vzbouřené hrudi, mosazné prstence dýchaly spárami jako tělo obrovského hmyzu. Zolbřimélý zbroji, v lesku zlatých plechů, podobal se archistratégovi zástupů nebeských. „Bohužel, Adélo," hovořil otec, „nikdy jsi neměla porozuměni pro vyssi věci. Všude a vždy jsi křížila mé počínání výbuchy neuvážené zloby. Ale zakován do zbroje, směji se dnes tvému lechtáni, kterým jsi bezbranného uváděla v zoufalství. Bezmocný vztek strhává dnes tvůj jazyk k politovánihodné vervnosti, jejiž hrubost a nevybiravost si podává ruku s tuposti. Věř mi, že mé to naplňuje 266 267 smutkem a lítosti. Chybí ti ušlechtilý vzlet Fantazie, a proto planeš mimoděkou závisti proti všemu, co se povznáší nad všednost." Adéla si Otec změřila pohledem plným bezmezného pohrdáni, otočila se k matce a řekla pobouřené, v očích proti své vůli slzy podrážděni; „Bere nám všechnu naši šťávu! Vynáší nám z domu všecky láhve s malinovou šťávou, kterou jsme letos v létě spolu uvařily! Chce ji dát vypit těm povalečům od stříkačky. A k tomu ke všemu mé zasypává impertinencemi!" Adéla krátce vzlykla. „Kapitán hasičů, kapuán ničemů'" Vykřikovala a měřila si otec nenávistným pohledem. „Mám jich tady všude plno. Ráno, když chci jit pro pečivo, nemůžu otevřít dveře. To se rozumí, dva z nich usnuli v předsíni na prahu a zatarasili je, Na schodišti se jich povaluje ň spi v těch mosazný ť h helmách po lednům na každém schodě. Vtírají se do kuchyně. strkaji mezi dveře ty své králičí ksichty V mosazných kastrolech, střihají dvěma prsty jako žáčci ve škole a skuči škemravé: cukr. cukr . , . Vytrhávají mi z ruky vědýrko a běii pro vodu, tancuji kolem mne, lísaji se kc mně, div že nevrti ocasem. Přitom loupají co chvili zarudlými vičky a odporné se olizuii. Stačí, když po některém hodím očkem, a už mu obličej otéká nestydatým červeným masem jako krocanovi. A takovým mám dávat naši malinovou šťavu! , , .'' „Tvá primitivní povaha," pravil otec, „zoplzli všechno, čeho se dotkne. Vymalovala* tady ohraz těch synu ohně hodný tvého plytkého rozumu. Co mne sc týče, patři tomu ncšrasinému rodu salamandrů, těm ubohým, vyděděným ohnivým bytostem všechny mé sympatie- Celá vina toho kdysi posvátného rodu záleží v tom, krtfyfm .-jv^ton že Sř oddal službě Lidem, že se jim zaproddl za lžíci mizerne lidské stravy. Odplatili mu to pohrdáním. Tupost plebsu nemá mezi. Dohnali ty jemně bytosti k nejhlubšimu úpadku, ke krajnímu zuboženi. Nic divného, že jim nechutná strava, ta mdlá a tuctová strava, kterou vaří školnice městské školy ve společném koili jim i městským vězňům. Jejich podnebí, choulostivé a geniální podnehi ohnivých duchů, si žádá ušlechtilých a tmavých balzámů, aromatických a barvami hýřicich fluid. A proto také ié slavnostní noci, kdy budeme svátečné sedět ve velkém sále městské radnice u bíle prostřených Stolů, v tom sále s vysokými, jasné osvětlenými okny, vrhajícími svou zář do hlubin podzimní noci, á kdy se měsio kolem dokola zarojí lisici světly slavnostního osvětleni, bude si každý z nás s pietismem a labužnictvtm, kteté je synům ohně vlastni, namáčet rohlík v puhátu malinové Slávy a pomalu upíjet z toho ušlechtilého a hustého lektvaru, Posiluje se lim vnitřní podstata hasiče, regeneruje sc bohatství barev, které tento lid ze sebe vyvrhuje v podobě ohňostrojů, raket a bengálskych ohňů. Má duše je plna soucitu S jejich bídou, s jejich nezaviněnou degradaci. Jestliže jsem z jejich rukou přijal kapitánskou šavli, pak jen v naději, ze sc mi podaří pozvednout lO plémě z úpadku, vyvést je Z poníženi a rozvinout tlad nim prapor nově ideje." „Jsi celý jakoby vyměněný, Jakube,11 řekla matka, „jsi skvělý. Ncodcjdeš přece na noc z domova. Nezapomeň, že jsme od mého návratu neměli příležitost pořádné si spolu promluvit, A co se týce těch od stříkačky,'1 otočila se k Adéle, „mám opodstatněný dojem, že se tvé jednám ridi nějakým předsudkem. Jsou to milí hoši. 1 7 0 třebaže povaleči, Hledím pokaždé s potěšením na ty stihlé mladíky v jejich elegantních uniformách, utažených v pase poněkud vice, než je zapotřebí. Maji v sobě mnoho přirozené elegance a dojemná íe jejich horlivost a nadšeni, 9 nimž jsou v kterýkoli okamžik ochoi in prokázat službu dámám. Kdykoli mi tia ulici vypadne z ruky delt-nicek, rozváže sc tkanička střevíce, pokaždé přiběhne některý z nich, pln účasti a plamenné pohotovosti. Nemám to srdce řklamat leiich horlivou snahu a vždycky trpělivé čekám, až přiběhne a prokáže mi službu, neboř mám dojem, že ho to ěini šfastným. Když pak vykoná rytířskou povinnost a odchází, obklopí ho okamžité hlouček kolegů, kteří s nim živé hovoří o cdé příhodě, a hrdina jim názorné předvádí, jak se ta všechno odehrálo. Na tvém místě bych jejich galantnosti ochotné přijímala" „Považuji je za darmojedy," prohlásil starší při ručí Teodor. „Vždyf přece právě pro jejich dětinskou nezodpovědnost jim nedovolujeme hasit požáry, Abychom prokoukli zralost jejich králičího rozumu, stačí je vidět, jak závistivé vždycky postávají u hhiu< ku kluků, kteří se baví cvrnkánirn knoflíku o zečf. Když se v ulici rozlehne divoký řev hry, můžeme takřka najisto, vyhlédneme-li oknem, uvidět v hloučku kluků i ty porizky, stržené hrou a uhoné-né, nevázanou honičkou takřka smyslů zbavené, Když vidi požár, sileji radosti, tleskají a tančí jako divoši. Ne, k hašeni se nehodí Používáme k tomu kominíků a městské policie. Zbývá j i tedy jen zábavy a národní svátky, kdy jsou nepostradatelní. Například při takzvaném útoku na Kapitol 11a podzim před úsvitem sc převlékají za Kartagiňany. obléhají za pekelného kraválu Basiltánský pahorek a všichni zpívají .Hannibal, Hannihal antc porta*'- 111 A k dovršeni všeho se koncem podzimu stávají líni a ospalu usmaji vstoje, a když napadne první snih, nenajdete je, kdybyste \q sa bikllo díl u se svíčkou hledali. Vyprávěl mi jeden starý kamnář, že když opravuje komíny, nachází je v jejich šarlatových uniformách a lesklých přilbách zalezle v kanálech udireii. nehybné jako kukly. Takhle spi vstoic zpiti malinovou šťávou, uvnitř plni lepkavé sladkosti a ohně. I.idé je vytahuji za uši ven, a upilé spánkem, omámené, odvádějí jitřní mi podzimu tmi ulicemi, pomalovanými prvními mrazíky, do kasáren, zatímco uličnici házejí po nich kamením, ale oni se usmívají svým zahanbeným úsměvem, plným viny a špatného svědomí, a potácejí se jako opilí." „Bud jak bud*," pravila Adéla, „šřávu jtm nedám- Když jsem ji vařila, nekazila jsem si plet nad plotnou proto, aby moji šťávu vypili nakonec ti ničemové." Otec místo odpovědi zvedl k Ústům píšťalku a pronikavě zapískal. Jako kdyby naslouchali u klíčové dírky, vrazil, dovnitř čtyři štíhli mladici a seřadili se u zdi. V pokoji se rozjasnilo od lesku jejich pŕilh a oni, zaujavše vojenský postoj, tmaví a opáleni pod světlými helmami, čekali na rozkaz. Na otcův pokyn uchopili dva z nich z obou stran veliký demižon opletený vrbovým proutím o plny purpurové tekutiny, a než jim V tom Adéla stačila zabránit, seběhli s dupotem ze schodů i s drahocenným lupem. Dva zbyli po vojenskú pozdravili a odešli za oněmi prvními. Chvíli se zdálo, Že se Adéla dá strhnout k nějakým nepředloženým činům, takové blesky metaly její krásné oči. Ale otec nečekal na výbuch jejího hněvu. Jediným skokem se ocitl na předprsni 272 okna a rozpřáhl paže. Rozběhli jsme se za nim. Náměstí, hoině poseté světly, hemžilo se pestrými zástupy. Před našim domem rozprostřelo osm hasičů velikou lodní plachtu- Otec se jeáté jed...... otočil, blýskl celým přepychem své výstroje, mlčky nám zasalutoval a pak, paže rozpjaté, jasný jako meteor, skočil do noci, která planula tisíci švédy. Byl to krásný pohled, tak krásný, že jsme všichni nadšeně zatleskali. Dokonce i Adéla zapomněla na svůj hněv a zatleskala tomu skoku, provedenému s takovou eleganci. Otec mezitím seskočil pružné z prostěradla, natřásl si řinčivč plechové skořápky a postavil se do čela oddílu, který se postupné řadil do dvojstupu, až se za pochodu rozvinul v dlouhý útvar, jenž se pomalu vzdaloval špalírem davu, blýskaje mosaznými pouzdry přilb. 2 73 DRUHÝ PODZIM Z mnoha vědeckých prací, na nichž muj moc pracovával ve vzácných chvílích klidu a vnitfni pohody v přestávkách mezi ranami pohrom a katastrof, na který hyl |ehn houřlivácký a dobrodružný život tak bohatý - byla riL-hJi/i- jeho srdci bádáni ve srovnávací meteorologii, zvláště pak studium specifického klimatu našeho ktajc. plného jedinečných zvláštnosti svého druhu. On právě, totiž muj otec, položil základy vědecké analýzy klimatických formaci. Jeho „Náčrt obecné systematiky podzimu" objasnil jednou provždy podstatu této ročni doby, která bere v našem provincionálnim klimatu na sebe onu rozvleklou, rozvětvenou, parazitický rozrostlou podobu a pod názvem „čínského léta" se protahuje hluboko do našich barevných zim. Jaképak dlouhé řeci: On první objasnil druhotný, odvozený charakter této pozdní formace, která neni nic jiného než svého druhu utrava klimatu miasmaty prezrálého a degenerujiciho barokního uměni, namačkaného v našich muzeích. Tyto muzeální umělecké předměty se v nudě a zapomnění rozklá-daji, uzavřeny bez možnosti odtoku, Cukcniati jako staré zavařeni- ny, přeslazuji naše klima a jsou příčinou oné krásné malarické hůrečky, těch pestrých delirti, jimiž nás vleklý podzim agonizujc. Krása je totiž nemoc, učil můj otec, je svého druhu zimnici záhadné infekce, temnou předzvěstí rozkladu, předzvěsti, krerá se zvedá z hlubin dokonalosti a kterou dokonalost vitá povzdechem nej-hlubšího štěstí. Několik věcných poznámek o našem provincionálnim muzeu přispěje snad k Jepšimu pochopeni problému , , . Toto muzeum sahá svými počátky do XVIII. století a souvisí s obdivuhodným shératclským nadšením Otců basihánů, kteři obdařili město tímto parazitickým nádorem a zatížili tak městský rozpočet nadměrnými a neproduktivními vydáními. Řadu let SC pokladna Republiky, která sbírky za pakatel od zchudlého řádu odkoupila, lim mecenášstvím, hodným spiše nějaké královské rezidence, velkomyslné ruinovala. Ale už prišti generace otců města, která byla založena praktičtěji a nezavírala oči před hospodářskými nezbytnostmi, když předtím bezvýsledně jednala se správou arci knížecích sbirek, již se muzeum snažila odprodat, sály se sbírkami uzavřela, zrušila jejich administrativu a poslednímu kusiorinvi přiznala doživotní penzi. Během oněch pertraktaci konstatovali znalci mimo všechnu pothyhno'i.t, /e hodnota sbirek byla místními pattioty značně přeceněna. Ctihodni mniši získali v chvályhodném nadšeni nejeden falzifikát. V majetku muzea nebyl ani jeden obraz mistra prviu velikosti, zato však celé kolekce ttiaJířů velikosti třetí a čtvrté, celé provincionální školy, známé jen odborníkům, zapomenuté, slepé uličky dějin uměni 274 275 Jedno bylo divné; ušlechtili mniši mčii militaristické záliby, většina obrazů byla nulovaná na batalistické náměty. Očoudlý zJatý soumrak temněl na těch stářím zetlelých plátnech, na nichž flotily galér a karavel a stará zažloutla lodstva trouchnivěla v zátokách bez odtoku, kolébajíce na vzdutých plachtách majestát dávno puminuvšich států- Zpod začazených a ztmavěl Y ch laků prosvitaly sotva viditelné kontury jízdních potyček. Pustinami spálených plání, pod černou a tragickou oblohou táhly za hrozivého ticha seřazené kavalkády, sevřené z obou stran navršeninami a vyrážkami dělostřelecké palby. Na obrazech neapolské školy ber kutíce stárne odpoledne, osmahlé a uzené, jakoby viděné skrz tmavou láhev. Zdá se, ze potemnělé slunce v těch zavržených krajinkách uvadá před očima jakoby v předvečer kosmické katastrofy. A proto maji zlaté rybářky, prodávající se zmanýrovatělým půvabem svazky ryb potulným kcjklirům, úsměvy a gesta tak nevýrazná- Celý tento svět je už dávno odstaven a dávno zapomenut. Proto ta bezmezná sladkost posledniho gesta, které, jedno jediné, ještě trvá, vzdáleno sobě samému a ztracené, vždy znovu a znovu opakované, už nezměnitelné. A ještě dále, hlouběji v oné zemi, obydlené bezstarostným národem šp r v mářu, harlekýnů a ptáčnikú s kličkami, v té zemi bez vážnosti a bez Nkutcčnosti uplácávajt malé Turkyne kyprými dlaněmi medové placky seřazené na prknech, dva hoši v neapolských kloboucích nosí koš plný vrkajících holubů a nosí ho na holt, která se lehce prohýbá pod tim vrkavým kridlatým břemenem. A ještě hlouběji, na samém rozhraní večera, nn posledním proužku /emě kde se na hranici matně zlaté nicoty komíhá vadnoucí trs a kam ■■ hraji ještě pořad partičku karet, poslední lidskou sázku před vel i kou noci, která se blíži. Všechno tohle harampádí staré krásy prodělalo pod tlakem dhm hých let nudy bolestnou destilaci „Dovedete," ptal se můj otec, ..pochopit zoufalství té odsouzené krásy, její dny a noci? Vždy znovu a znovu se vzchopu je k iluzorním dražbám, inscenuje zdařilé výprodeje, hlučné a přeplněně au k n , vfrušuje se divokým hazardem, spekuluješ haisse. rozhazuje gestem marnotratníka, plýtvá svým hohaisivim, aby pak po vystřízlivěni puznala, že to vše je marné, ie to dokonalost odkázanou na selu-samu nevyvádí mimo uřavřený kruh a nemůže tedy ulevit bolestnému přesyceni. Není divu. že ta netrpělivost, la bezradni^t k t. i s se nakonec musela prozrcadlit do naši oblohy, rozhořet záři nad našim ohzorcm, zvrhnout se v ty atmosférické kej kle, v ta oblačná, obrovská a faniastická aranžmá, kterým rikáme náš druhý podzim, náš pseudopodzim. Tento druhý podzim našeho kraje není nic jiného než chorobná fata morgana, vyzářená na naši oblohu ve ivcll celé projekci právě onou umírající, uzamčenou krásou našich muzei. Ten podzim, to je obtovské putovní divadlo, které klame poezií, |e to velikánská pestrobarevná cibule, která sc plátek po plátku té? lupujc vždy novou a novou panoramou Nikdy nelze dojit k nějaké mu jádru, /.a každou kulisou, když zvadne a šustivé sc svine, objeví se nový a znovu zářiči prospekt, chvíli živý a skutečný, dokud, po-hasinaje, neprozradí svou papírovou podstatu, A všechny pirspck 277 tivy jsou malovány, všechny panorámy jsou z lepenky a jen v útlé je skutečná, vůně vadnoucích kulis, vůně veliké šatny plné šminky a kadidla- A za soumraku - jaký to veliký nepořádek a mišmaš kulis, chaos odhozených kostýmů, a ty se tím vším brodíš bez konce jako šustícím zvadlým lisům! Panuje velké bezvládí, kdekdo tahá za provazy opon a nebe, veliké podzimní nebe visí v cárech prospektů a je plné skřípáni kladek. A ta překotná horečka, ten udýchaný a opožděný karneval, ta panika předjitřnich plesových salů a babylon masek, které nemohou najit své skutečné oděvy! Podzim, podzim, to alexandrijské období roku, hromadící ve svých obrovských bibliotékách jalovou moudrost 365 dnů slunečního oběhu. O, ta starecká jitra, žlutá jako pergamen, sladká moudrosti jako pozdní večery! Ta dopoledne, chytře se usmiva|ici jako moudře palimpsesty, mnohovrstevnatá jako staré zažloutlé knihy! Ach, podzimní den, ten starý šibal knihovník, lezoucí ve vyrudlém županu po žebřících a ochutnávající ze zavařenin všech věků a kultur ! Každá krajinka je pro něj něco jako úvod kc starému příběhu. Jak dobře se baví, když vypouští hrdiny dávných románů na procházku pod zakouřené a medné nebe, do té kalné a smutné, pozdní sladkosti světla! S jakými novými dobrodružstvími se setká Don Quijote v Le&eáně? Jak se bude vyvíjet Robinsonův život po návratu do rodných Pečekř" Za dusných, nehybných večeru, zlátnouddb červánky, přede naval nám otce ůřyvky ze svého rukopisu. Strhující let myšlenek nm na chvíli dával zapomenout na nebezpečnou Adélinu přítomnost, ľ'i^.iK teple moldavské \ec:y. pri:alúa la oorm-^á žluc,i unuio tónie, to sladké, jalové váni od jihu Podzim nechtěl skončit Jak" mýdlové bubliny probouzely se dny stále hezčí a étenčtějši a každý z nich se rdál vypulirován až po nejzazši mez tak, že každá chvíle jeho trváni byla zázrakem prodlouženým přes míru a téměř bolestným. V tichu těch hlubokých a krásných dnů se nepostřehnutelné měnila matérie listoví, až jednoho dne tu stály stromy ve slaměném požáru zcela dematerializovaného Listí, v kráse Lehké jako povlak plev, jako nálet pestrých konfetu - nádherní pávi a Fémxové. kectým teď už jen zbývá 5C otřást a za třepotat, aby ztratili tu skvou-ci, cigaretového papíru lehčí, vyhnané a už zbytečné peří. 17* l ví mrtvá sezóna i V pět hodin ráno - ráno oslnivé časným sluncem, koupal se nás dům už dávno v jiskřivém a tichém jitřním jasu. V tuto svátečni hodinu, nikým nešpehován - zatímco v pokoji v pološeru spustených stór vanulo ještě solidárné sou ladné oddechováni spáčů -vstupoval celý dům potichu do fasády zářiči sluncem, do ticha časného žáru, jako by mél celý povrch ulepen z blažené spfcich viček. Tak, využívaje ticha těch slavnostních hodin, vstřebával první oheň rána svou blažené spici tváři, jež v tom jasu omdlévala. Jineaturou svých obrysů, které se ve spánku lehce zachvi valy snem této vypjatě hodiny. Stín akátu před domem, vlnici se oslnivé na těch horkých vičkách, opakoval na jejich povrchu jako na piano vždy znovu a znovu týž třpytivý motiv, vždy znovu smývaný závanem, a snažil se marné proniknout do hloubi toho zlatého snu. Plátěné rulety hltaly jitřní požár porci za porci a bronzové se opalovaly, umdlévajíce v nekonečném jasu- V tuto časnou hodinu, protože nemohl už najit spánek, sestupoval můj otec s nákladem knih ze schodů, aby otevřel krám v přiže- nu mi budovy. Chvili stál nehybné v bráně, odolávaje s přivřený ne nlla mohutnému útoku slunečního ohně. C Kluncua sténá dumu hi> sladce vtahovala do své blažené znivclizované plochosti, vyhlazené až do nicoty. Na okamžik í?v| otec plochý, vrost Iv do fasády a cítil, jak se fozvétvené ruce, chvějící se a teplé, ploše vjizvuji mezi zlaté s t ukai u u na í';tsadě. (Kolik otců už takto navždy vrostlo do lasády domu v pět hodin ráno, v okamžiku, kdy sestupovali z poskdniho stupně schodů. Kolik otců se takto navždy stalo dveřníky svého vlastního vchodu, reliéfem ve výklenku, ruku na klice a tvář řešenu v samých rovnoběžných a šťastných vtáskách, po nichž pak láskyplné přejíždějí prsty synů, hledajících poslední Stopy po otci, vtaveném už navždy do unjver/aliuho úsměvu fasády.) Ale pak se zbytkem vůle přece jen odtrhl, nabyl znovu třetího rozměru, a opět zlidštén, osvobozoval kované dveře krámu od visacích zámků a železných tyči. Když otevíral tu těžké, železem okované křidlo krámských dveří, ucouvla nabručená tma na krok od vchodu, ustoupila o piď dále do krámu, změnila místo a uiožila se líné vzadu. Jitřní svezení, vypařující se neviditelně z dosud chladných dlaždic chodníku, stanula nesměle na prahu pomíjivou, chvějící se stružkou vzduchu, Vzadu ležela tma mnoha pŕedcházejicich dni a nocí, vrstevnaté uložena v nenačatých štůčkách sukna, táhla'se ve špalírech, tlumenými průvody a procesimi do hloubi krámu, až se bezmocně zastavovala v samém jádru obchodu, v tmavém skladišti. kde m- n/ nediferencovaná a nasycená sama sebou rozpouštěla ve lhostejnou, nejasné še rýsující soukennou prahmotu. 2$ J Otec kráčej pode] té vysoké zdi šcviotů a kordů a přejížděl rukama po obrysech soukenných štůčků jako po výstřizích ženských šatů. Pod |cho dorekem se ty řady slepých trupů, schopné kdykoli ztropit zmatek a poruší c pořádek, uklidňovaly a upevňovaly ve svrch soukenných hierarchiích a žebříčcích. Pro mého otce byl náš krám místem vecného utrpení a soužení. Tento výtvor jeho rukou začínal naň už delší dubu - jak se roz-růítal - den ze dne neúprosněji útočit, hrozivé a nepochopitelně jej přerůstat- Byl pro něho přílišným úkolem, úkolem nad sily, úkolem vznešeným a nekonečným. Obrovitost toho posláni jej děsila. S hrůzou zahleděn v jeho velikost, již nemohl dostát, i kdyby na tuto jedinou kartu vsadil celý život, pozoroval SC zoufalstvím lehkomyslnost přiručich, jejich plytký, bezstarostný optimismus a jejich žertovné a bezmyšlenkovité manipulace, odehtávaiici se na okraji té velké záležitosti. S hořkou ironii zkoumal tu galerii obliče-|ú nczkalených žádnou starusti, Čel, na něž neútočila žádná myšlenka, viápěl se až na dno těch OČÍ, jejichž nevinnou důvěřivost nezamlčoval sebclchči stín podezřeni, Kolik mu tady mohla pomoci matka, byť sebcloajálnéjši a sebeoddanéjši? Odraz té přespí ilišné věci nedoletí do jeji prosté duše, která netušila nebezpečí. Matka nebyla stvořena pro heroické úkoly. Cožpak neviděl, jak se za jeho zády rychlými pohledy dorozumivala s při ručími, majíc radost z každého nehhdanélio okamžiku, v němž mohla být účastna jejich nerozumných šaškáren? Otec SC od tohoto světa lehkomyslné bezstarostnosti stale vice odtahoval, utíkal sc k tvrdé řeholi svého řádu. Zděšený neváza- 2%z nosti, která se kolem něho šířila, uzavíral se v osamělé službě vyto-kému ideálu. Jeho ruka nikdy nepopustila přitažené oiéže, nikdy xi nedopřál zmírněni rcguli, pohodlné snadné měl kosti To si mohl dovolit Balanda a spol. a jiní diletanti v branži, jimž byl cizí hlad po dokonalosti, asketismus vysokého mistrovství, Oteť pozoroval s bolesti Úpadek branže. Kdo z dnešní generace obchodníků se střižním zbožím znal ještě dobré tradice někdejšího umírii, kdo z nich například ještě věděl, že hranice soukenných štůčků, uložených do polic regálů podle pravidel kupeckého uměni, musela pod prstem prejiždéjieím shora dolů vydat tůn jako stupnice na klaviatuře P Kdo z těch dnešních se vyznal ve vrcholných finesách stylu při výměně not, memorand a dopisů? Kdo ještě znal cdý ten půvab kupecké diplomacie, diplomacie dobré staré školy, celý ten nesmírně napínavý průběh jednáni od neoblomné upjatOsti, od uzavřené rezervovanosti při příchodu zplnomocněného ministra zahraniční firmy přes pozvolné táni pod vlivem diplomatova neúnavného úsilí a lichocení až po Společnou večeři s vínem, která K podávala na psacím stole, na leistrech, za povznesené nálady, za častého posti pováni posluhující Adély do zadečku a za peptného a nenuceného hovoru jako mezi pány, kteří vedi, čím jsou povinováni okamžiku a okolnostem - a která končívala oboustranně výhodným obchodem. Můj otec doufal. Že V tichu oněch ranních hodin, v nichž duzrá-vaJo vedro, napde šťastný a nápaditý obrat, který potřeboval, aby mohl zakončit dopis páriům Kristiánovi Seiplovi a synům, strojní přádeiny a tkalcovny. Bylo to briskní odmítnuti neoprávněných požadavku těchto pánů, replika přerušená přivě v rozhodujícím místě, kde se sty' dopisu měl vypnout k silné a vtipné vrcholné pointě, pří níž dochází k onomu elektrickému výboji, pociťovanému jako Lehké vnitřní zamrazeni, a po niž je už icn možno klesnout nějakým rozmáchlým, elegantním obratem, uzavírajícím a definitivním. Cítit obrys té pointy, která mu už řadu dni unikala takřka mezi prsty, užuž ji svírat, ale byla nepolapitehiá. Chyběla mu ona chvíle šťastné nálady, okamžik šťastně vervy, aby mohl zdolat šturmem překážku, o niž se pokaždé rozbíjel. Vždy znovu sahal po čistém archu, aby s novým rozběhem překonal nesnáz, která se vysmívala jeho námaze. Mezitím se krám poznenáhlu zalidnoval přiručimi. Přicházel] zarudli časným horkem a zdaleka obcházeli otcův psací stůl, pomrkávaje po něm ustrašeně, plni špatného svědomí. Naplněni nedostatky a slabostmi, cítili na sobě tíhu jeho mlčenli-vého pohrdáni, proti němuž nemohli postavit pranic, Nic nemohlo uprosit rohoro šéfa, uzavřeného do svých starosti, žádnou horlivosti nebylo možno uchlácholit toho muže. číhajícího jako škorpión za psacím stolem, pres který jedovatě poblýskával skly brýlí, šustě v papírech jako myš. C.ím více sílil sluneční žár. tím více vzrůstalo jeho vzrušeni, tím vice sc vzmáhala jeho nedefinovatelná vášeň. Ctyřúhclnik iasu na podlaze planul- Kovově lesklé polní mouchv protínaly jako blesky vchod do krámu, zastavovaly se na okamžik na dveřním rámu, jakoby vyfoukarié z olovnatého skla, skleněné bubliny vyfouknuté z horké píšťaly slunce, ze skelné hutě toho plamenného dne, usedaly s rozpjatými křidélky, plny letu a hbitos- ti, a vyměňovaly si svá místa vzteklými cikeaky. Ve světlém obdélníku dveří umdlévaly v jasu vzdálené lípy v městském parku, daleká věžička kostela se tyčila v tom průhledném a roztřeseném vzduchu docela blízko jako v čočce dalekohledu. Plechové střechy žhnuly. Nad světem se vzdouvala obrovská, zlatá báň vedra. Otcova podrážděnost rostla. Bolestné schoulen, zesláblý průjmem, bezradné se rozhlížel. V ústech měl chuť hořčejší než pelyněk. Vedru sílilo, vyhičovávalo v/teklost much, vykřesávalo na jejich kovových zadečcích jasné skvrny. Čtyrůhclnik světla dospěl k psa-ejmu stolu a papíry hordy jako apokalypsa. Oči, Oslněné přemírou světla, nemohly už unést jeho bílou jednolitost- Svými tlustými chromatickými skly vidi OtcC všechny předměty olemovaný purpu rem, ve fialové zelených rámečcích, a z té exploze barev, z té anarchie kulérů, která sílí nad světem ve světelných orgiích, zmocňuje se ho zoufalství. Ruce se mu třesou. Podnebí má hořké a suché jako před záchvatem. Oči, číhající ve škvírách vrásek, sleduji pozorné vývoj událostí v nittu. Když se otce v poledne, už na pokraji šílenství, bezradný vedrem, třesoucí se bezpředmětným pobouřením, stáhl do horních pokojů a Stropy V patře praskaly v tichu hned tu hned tam pod jeho Čihavým přidřepnutím, nastávala v krámě chvíle přestávky a úlevy - blížila se hodina poledni siesty. 2M 285 Přiruči metali na štůčkách sukna kozelce, rozbíjeli na pultech soukenné stany, z drapérii si dělali houpačky, rozmotávali temné dunící siůčky, pouštěli na svobodu hebkou, stonásobně smotanou, stoletou tmu. Lety přelezete, plstnaté šero, puštěno na svobodu, naplňovalo horní prostory vůni jiného času, pachem minuvšich dnu, poskládaných zde trpělivé v bezpocetných vrstvách za dáv-v.\ savých svůdcích. O tabák mu tedy jde? Ale o jaký? O ten nej Lepši, makedonský, jantarové zlatý? Ne? Postačí obyčejný, dýmkový? Machorka? Jen račte dál, jen račte. Bez obav. Přiruči ho za neustálých poklon dirigovali lehkými šťouchanci dále do krámu, k bočnímu pultu u zdi. Přiruči Leo zh-vihii Měl na sobě dosud nový černý oblek z anglické látky, který si poridil minulé léco. Kravatu měl uvázanou poněkud nedbale. Když viděl, že nespím, řekl s milým úsměvem na tváři puhk-dlé chorobou: „Mám moc velkou radost, že jsi přijel, Josefe. To je mi ale překvapeni! Cítím se tady tak osaměle. Pravda, v mé situaci si nemohu stěžovat, zažil jsem už horši věci, a kdybych chtěl udělat f ad t všech položek , . - Ale nechrne toho, Představ si, hned první den mi tu naservírovali výtečné filet de boeuf na hříbkách. Bylo (0 ďábelské maso, Josefe. Varujú té co nejdůrazněji - kdyby ti in kdokoli chtěl podat filet de boeuf . . Ještě ted cítím v bnšr ob<-ií A průjem za průjmem , , , Vůbec jsem si s tím nevěděl rady. AU-musím ti oznámit novinu." pokračoval. „Nesměj se, ale mi|:il jst-m si tady krám. Ano. A gratuluji si, že jsem dostal ten nápad. Víi, z duše jsem se tady nudil. Nedovedeš si představit, jaká je tady nuda. A tak mám aspoň prijemné zaměstnáni. Ale ne, aby sis představoval, že je to nějaká nádhera. Vůbec ne. Mnohem skromnější lokál než náš někdejší krám. Bouda ve srovnáni s nim. LI nás v mes-lé tne h v. Iiy I styděl za takový stánek, ale tady, kde jsme toho museli z našich nároků tolik slevit - neni-liž pravda, Josefe? . . ." Zasmál se bolestně. „Ale i tak se dá jakž takž žit." Bylo mi trapně. Stydl I jsem se za rozpaky svého otce, který- si uvědomil, že použil nesprávného slova. 599 „Vidím, že jsi ospalý," řekl po chvíli. „Prospi se ještě trochu a pak mě přijdeš navidvii do krámu - ano? Právě tam spec ha m, abych sc podíval, jak to pokračuje. Nemáš zdáni, jak těžce jsem sháněl úvěr, jak nedůvěřivě tady jednají sc starými obchodníky, s obchodníky, kteří maji za sebou solidní minulost . . Vzpomínáš si tia optikův krámek na náměstí? Tak tedy hned vedle je náš obchod. Slit ještě nemá, ale najdeš to i bez něho. Nemůžeš se Splést ,,To |dctc ven bez pláště?" zeptal jsem se starostlivě-„Zapomněli mi ho zabalit představ si to - nenasel jsem ho v kufru, ale vůbec ho nepostrádám. To mírně klima, ten sladký vzduchí , . ." „Vezměte si můj plást*," naléhal jsem, „rozhodně si ho vezměte." Ale otec si už nasazoval klobouk. Pokynul mi rukou a vyklouzl z pokoje. Ne, nebyl jsem už ospaly. Cítil jsem, že jsem odpočatý ... a že mám hlad. S potěšením jsem si vzpomněl na bufetový pult obložený zákusky- Oblékal jsem se a uvažoval, jak si pochutnám na různých druzích těch lahůdek. Přednost jsem hodlal dát křehkému zákusku s jablky, ale nezapomněl jsem ani na skvěle vypadající piškot plněný pomerančovou kúrou, který jsem tam uviděl. Postavil jsem sc před zrcadlo a chtěl si uvázat kravatu, ale jeho plocha skryla můj obraz - jako plocha sférického zrcadla - někam do hloubky a virila jako kalná lůn. Marné jsem zkoušel různé vzdálenosti, přistupoval bliž a zase couval, ze stříbrné tekuté mlhy se nechtěl vyloupnout žádný obraz. Musím požádat, aby sem dali jiné zrcadlo, pomyslil jsem si a opustil pokoj. .11 ú Ma chodbě byla úplná tma. Dojem slavnostního ticha umocňovala ještě blikotavá plynová lampička, která horda namodralým plamínkem v ohbi chodby. V tom labyrintu dveří, výklenků a zákoutí jsem mohl jen t čia- najit vchod do restaurace. Půjdu do města, rozhodl jsem se náhle. Pojim někde v městě. Snad tam najdu nějakou dobrou cukrárnu. Za branou mé Ovanul těžký, vlhký a sladký vzduch zdejšího zvláštního klimatu- Chronická sed ovzduší sestoupila ještě o několik stupňu hlouběji Bylo to jako den, viděný šktz srnu teční flór. Nemohl jsem dosytit oči aksamitovou, šťavnatou černí nejtrtiav-šich partii, stupnici matných šedí plyšových popelů, která Stoupala iako pasáže tlumených tonů zlomených dusttkcm kláves - nokturno krajiny. Bohaté a řasnaté ovzduší mi obtřepotalů obličej měkkou plachtou. Mělo v sobě mdlou sladkost odstaté dešťové vody. Opět to šuměni černých lesů, vracející se samo do sebe, ty hluché akordy, rozechvivající prostor už za hranici slyšitelnosti f Byl jsem na zadním nádvoří sanatoria, Ohlédl jsem se na vysoké zdi zadního i rak tu hlavni budovy, zalomeného do podkovy. Všechna okna byla zavřena černými okenicemi. Sanatorium bylo pohrouženo v hluboký spánek. Prošel jsem bránou z železných ryčí- Vedle ni stála psi bouda - nezvyklých rozměrů - opuštěná- Znovu mě pohltil a objal černý les, jehož tmou jsem cápal po tichém jehličí jakoby se zavřenýma očima. Když se trochu rozjasnilo, objevily se mezi stromy obrysy dútnů. Ještě pár kroků a stál jsem na prostranném náměstí. Podivná, klamná podobnost s námestím našeho rodného města! I.ik isou si vlastně podobny všechny rynky na světí! Takřka t domy a obchody. Chodníky hyly téměř liduprázdné. Z nedefinovatelné šedé nblo hy se sypal smuteční a pozdní soumrak neurčíte denní doby. Snadno jsem přečetl všechny plakáty a štíty, a přesto bych se nebyl podivil, kdyby mi byl někdo pověděl, že je právě hluboká noc! Otevřeny byly jen některé krámy. Jiné měly rolety napůl stažené, jejich majitelé je překotné zavirali. Hutný a hujny vŕduch, vzduch opojný a bohatý, pohlcoval místy část rozhledu, smýval jako mokrá houlia tu pár domů, tu lucernu, tam kousek vývěsního štítu. Chvílemi mi bylo zatěžko zvednout vička, klesající podivnou Lhostejnosti či i uspal use i. Začal jm_-iti hledat optikův krám, o kterém se otec zmínil, Hovořil o tom jako o něčem, co znám, dovolával se jakohy mé znalosti místních poměrů. Copak nevěděl, že jsem tady poprvé? Nepochybné to má v hlavé pomotané. Ale co jsem mohl očekávat od otce, jen napůl skutečného, od otce žijícího Životem tak podmíněným, relativním, omezeným tolika výhradami! Těžko nepřiznat, že jsem musel vynaložil mnoho dobré vůle, abych mu vůbec mohl přiznat jakýsi způsob existence. Byla to politováníhodná náhražka života, zavtsla na shovívavosti okolí, na onom „consensu omnium", z něhož čerpala své ubohoučké šťávy, Bylo jasné, že to žalostné zdáni života se mohlo aspoň na chvíli udržet v tkám skutečnosti jen djky solidárnímu přimhořováni obou oči před zřejmými a křiklavými nedůstatky tohoto stavu věci. Sebenepatrnější opozice jím mohla otřást, sebeslabši závan skepse \c\ mohl porazit. Mohlo mu sanatorium doktora Gotarda zabezpečit tu skleni ku vou atmosféru H2 .1 U blahosklonně tolerance, ochránil ho před studenými závany střízlivosti ■ kriticismu? Bylo ohdivuhodné, že si otec za tohoto nebezpeč něho, problematického stavu věci dovedl ješté zachovat tak výbornou náladu, Zaradoval jsem se, když jsem Spatřil výlohu cukrárny, přeplněnou bábovkami a dorty. Ma chuc k jídlu ožila. Otevřel jsem skleněné dveře s tabulkou Zmrzlina a vstoupil do tmavého krámu. Vonělo to tam kávou a vanilkou. Zezadu vyšla dívenka s tváři smazanou aerem a přijala objednávku Konec-n č po dlouhé dobé jscTii se mohl dosyta posilnit výbornými koblihami, které jsem si namáčel v kávě- Ve tmé, obtančen vířícími arabeskami soumraku, hltal jsem další a další kousky pečiva a cítil, jak se mi vířeni tmv dere pod vička a svým teplým pulsováním, m i lion násobný m hemžením jemných doteku ovládá pokradmu mé nitro. Nakonec svítil šedou skvrnou v naprosté tmé už jen obdél ni k okna. Marně jsem řukal lžičkou na desku stolu. Nikdo nepřicházel inkasovat účet za posilnení. Nechal jsem na stole ležet stříbrnou minci a vyšel na ulici. Vedle v knihkupectví ještě svítili. Přiruči třídili knihy. Zeptal jsem se jich na otcův krám, „Je to hned druhý krám vedle nás." vysvětlovali mi. Úslužný chlapec přiskočil dokonce ke dveřím, aby mi ukázal, kde. Portál byl skleněný, výloha ještě neupravena, zakryta šedým papírem. Hned u dveří jsem si s údivem povšiml. Že krám je plný zákazníku. Otec stál za pultem a sčítal položky dlouhého účtu, slině co chvíli tužku. Pán, jemuž ten učet vystavoval, skloněn nad pultem, přejížděl ukazováčkem každou připsanou cifru a polohlasem poutal, Ostatní zákaznici mlčky přihlíželi. Otec, 311 prst na položce, u niž se zastavil, vrhl na mne přes brýle králky pohled a řekl: „Máš tady nějaký dopis, leží na psacím stole mezi papíry.11 A znovu se pohroužil do počítáni. Přiruči zni.....ulkládali stranou koupené zboží, balili je do papíru, převazovali provázkem. Regály byly vyplněny suknem jen zčásti. Většina jich byla ještě prázdná. „Proč si nesednete, tatínku?" zcpial jsem se potichu, když jsem zašel za pult. „Jste tak nemocný, a vůbec na sebe nedáváte pozor." Zvedl odmítavě dlaň, jako by odstrkoval mé přemlouváni, a nepřestal počítat Vypadal velmi Spatné. Bylo nabíledni, že jen uměle vydráždění, horečná činnost jej udržuje při sile a oddaluje okamžik úplného zhroucení. Chvíli jsem hledal na psacím stole. Byl co spiše balík než dopis. Před několika dny jsem psal jednomu knihkupectví st ta n jisté pornografické publikace, nyni mi ji posílají sem, už zjistili mou adresu, či spiše adresu mého otce, sotva si stačil otevřít krám, bez štitu a bez firmy. Skutečné překvapující organizace výzvědné služby, obdivuhodná pružnost expedice 1 A ten neobvyklý spěch f „Můžeš si to přečíst v^adu v kanceláři," řekl otec, posílaje mi nespukojený pohled, „vidíš přece, že tady mám málo místa." Kancelář za krámem byla ješté prázdná. Skleněnými dveřmi sem vnikalo trochu světla z prodejny. Na stěnách visely pláště přiru-čich. Otevřel jsem dopis a dal se vc slabém světle od dveří do čteni. Oznamovali mi, žc žádaná kniha není bohužel na skladě. Začali po ni pátrat, ale aniž by chtěli předbíhat výsledek pátráni, dovoluji si rm zatím nezávazné poslat jistou věr, která, jak předpokládán. JÍ5 iinif hu de ricptnihypue .mi i inac. A pak následoval spletitý popis skládacího hurězdarskéhu refraktoru veliké svétclnosii a s rozličnými přednostmi. Zvědavé jsem vytáhl z obálky ten přistroj, vyrobený z černého voskovaného plátna, složeného do ploché harmoniky. Dalekohledy mne bavily odjakživa. Začal jsem roťkládat mnohonásobné složený pláčí přístroje, Vystužen tenkými proutky, rostl mi pod rukama obrovský mech teleskopu, prodlužující se svým prázdným tubusem. Labyrintem temných komor, dlouhým komplexem optických temnic, zasunutých z polovice do sebe. na délku celé místnosti. Bylo to něco jako dlouhý automobil z lakovaného plátna, jakási divadelní rekvizita, imitující lehkým materiálem papíru nebo imIič tkaniny masivnost skutečnosti. Pohlédl jsem do černého trychtýře okulár u a spatři j v dálce nejasné se rýsující kun tury zadní fasády sanatoria, S probuzeným zájmem soukal jsem se hlouběji do zadní kumory aparátu. Sledoval jsem ted v zorném poli dalekohledu pokujskuu, jak kráčela polotmuu sanatoriu chodby s podnosem v ruce. Otočí b se a usmála. Copak mé vidi? - pomyslil jsem si. Neodbytná ospalost mi zahalovala oči mlhou. Seděl jsem vlastně v zadní komoře teleskopu jako v néjaké limuzíne- Lehký pohyb pákou - a aparát začal šumět třepotem papírového motýla ■i iá jsem ucítil, že se i se mnou dáva do pohybu a zatáčí ke dveřím. Jako veliká černá housenka vyjel dalekohled do osvetleného krámu Mnuli oč lán kov1, t run. obrovský papírový šváb s imitaci dvou svítilen vpředu. Zákaznici se smáčkli, ustupujíce před tím slepým papírovým drakem, přiruči otevřeli dokořán dveře do ulice a já jsem pomalu vyjížděl ven špalírem lidi, provázejicich tento múj skutečné škandálni odjezd pohoršenými pohledy. 1 i ť> 4-ť 4« l 1 •*! iii Tak se žije v tomto městě a čas ubíhá Většinu dne človek pruspi, ■ to nejen v posteli. Ne, človek Ľady v té Věci není příliš vybíravý. Kdekoli, v kteroukoli denní hodinu je botu* si zdravě zdřímnout. S hlavou na restauračním siolc, v drožce, ba dokonce vstoje cestou, v chodbě nějakého domu, kam ni chvíli odskočí, aby se na vteřinku poddal nepřemožitelné potřebě spát- Když se probudíme, pokračujeme, ještě omámeni a nejisti, v přerušeném hovoru, v namáhavé cestě, posouváme kupředu zamotanou záležitost bez počátku a bel konce To má za následek, že někde cestou se nějak mimochodem Ztrácejí celé intervaly času, ztrácíme kontrolu nad souvislosti dne a nakonec *e jí přestáváme dožadovat, vzdáváme se bez lítosti výztuže nepřerušené chronologie, jejímuž pozornému ověřování jsme kdysi přivykli z vášně i z perlivé všední disciplinovanosti. Dávno už jsme obětovali tu ncustáluu pohotovost skládat účty z prožitého času, to puntičkárske vyúčtováváni spotřebovaných hodin na haléř - tu pýchu a ctižádost naši ekonomiky. Těchto kardinálních ctnosti, u nichž jsme kdysi neznali zapochybování ani prohřešku, vzdali jsme se už dávno. Jako ilustrace tohoto stavu věci ať poslouží několik přikladu. V kterousi denm či nočni hodinu - dermi doby se různi jen sotva |-,.-,ri/ ;.. h i-.li nu i i: i i:ki,ľ'. orobudim li /ábradli :ia musiku, který vede do sanatoria- Je Šero- Zrejmé jsem. zmožen n>palosti. dlouho nevědomky putoval městem, než jsem se smrtelné urlaveti dovlekl k tomuto můstku- Nemohu říci, zda mé na té cestě po celuu tu dobu doprovázel dt- Gotard, který teď stoji přede mnou a konči právě jakousi dlouhou argumentaci vyvozováním konečných závěrů. Unesen vlastni výřečnosti, bere mé dokonce za ruku a táhne za sebou, Jdu s nim, ale ještě dříve, než přejdeme dunicj prkna můstku, spím znovu. Zavřenými vičky vidím nejasné sugestivní doktorovu gestikulaci, úsměv v hlubinách uhn černého plnovousu a marné se snažím pochopit ten 7namcnitý logický obrat, ten poslední trumf, jimž doktor na vrchVu své argumentace, znehyb-név s roztažen v ma rukama, triumfuje Nevím, jak dl- uho ještě jdeme takto vedle sebe, pohrouženi do n 'hovoru plného nedorozuměni, když tu se v určitém okamžiku p ^bouzim docela. Doktor Gotard zde už není, je úplná tma, ale tu |cn proto, že mám oči ještě stále zavřeny. Otvírám je a jsem v posteli ve svém pokojí, kam jsem se dostal, nevím jak. Ješté drastičtější přiklad: Vstupuji v době oběda do restaurace v městě, do chaotického hluku a zmatku obědvajících lidi. A koho tu nepotkám uprostřed sálu, u stolu, ktetý se prohýbá pod pokrmy"-1 Otce, Všechny oči jsou upřeny na něj, a on, blýskaje briliantovou jehlicí, nezvykle živý, rozplývaje se téměř extatický, nakláni se afektovaně na všechny Strany v mnohomluvném hovoru s celým sálem najednou. S násilnou hra v u most i, na kterou se nemohu dívat, aniž by se mne nezmocňoval prudký neklid, objednává stále nová a nová jídla, ktetá se vrší na stole do vysokých hranic. Se zalíbením je hromadí kolem sebe. u n 31í rřebaže se nevypořádal ještě ani s prvním chodem. Mlaská jazykem, žvýká a hovoři najednou, posunky i mimikou dává najevo, iak vysoce je s routo hostinou spokojen, prováži obdivným pohledem pana Adolta, číšníka, a chrli naň se zamilovaným úsměvem stále nové a nové objednávky. A když je číšník, povívaje ubrouskem, běží splnit, obraci se otec s prosebným gestem na všechny, bere všechny za svědky, jaké neodolatelné kouzlo má v sobě ten zdejší Ganimcdcs. „Neocenitelný chlapec," volá s blaženým úsměvem a přivírá oči, „andělský chlapec! Uznejte, pánové, že je okouzlující T Opouštím znechucené sil, aniž mé otec zpozoroval, Kdyby ho tam správa ľmrelu z reklamních důvodů nastrčila úmyslné, aby animoval hosty, nebyl by se mohl chovat provokativněji a ostentativněji. S hlavou zatemněnou ospalosti se potácím ulicemi a spěchám domů Opřu se na chvílí o poštovní schránku a dopřávám si krátkou siestu. Konečně nahmatám ve tmě bránu sanatoria a vstupuji dovnitř. V pokoji je tma, Otočím vypínačem, ale nejde proud. Od okna to táhne chladem- Ve tmě zavrzá postel. Otec zvedne hlavu nad peřiny a povídá: „Ach, Josefe, Josefe! Už dva dny rady ležim bez jakékoli péče, zvonky jsou zpřetrhány, nikdo se na mne nejde podívat, a můj vlastni syn mé opustí, mne. těžce nemocného člověka, a toulá se po mésié za děvčaty, Podivcj, jak mi buši srdce" Jak to dát dohromady? Sedi otec v restauraci, zachvácen nezdravé ješitnou hltavostí, anebo Iťři těžce nemocen ve svém pokoji ř1 Nebo existuji dva otcové? Vůbec ne- Všim je vinen prudký rozpad času. nekontrolovaného neustálou bdělosti. .120 Víme všichni, že ten nedisciplinovaný živel držíme na jakés takés uzdě jen zásluhou neustálé kultivace. Starostlivé péče, úzkostlivého regulováni a korigováni jeho výstřelků, Zbaven této péče, mi okamžité sklony k extravagancím, k divokým aberactm, k tropeni nevypočitatelných žertíků, k saškovinám bez hlavy a paty. Stale zřetelněji vystupuje na povrch nesOuhlasnost našich individuálních časů. Cas mého otce a můj vlastni čas už do sebe nezapadaly. A jen tak mimochodem, otcova výtka síran uvolnénosti mých mravů je nepodložená insinuacc. Ncsbližil jsem se tady ještě ani s jediným děvčetem. Když se poiácim jako opilý z jednoho s.pánku do druhého, ve střízlivějších okamžicích si zdejšího krásného pohlaví sotva všimnu. Ostatně chronické šero v ulicích ani pořádně nedovolí rozlišovat obličeje- Jediné, čeho jsem si stačil povšimnout jako mladý muž, který buťf jak bud má ještě na tomto poli jisté zájmy, byla zvláštní chůze děvčat, Je to chůze po neúprosné přímé přímce, která nepočítá S žádnými překážkami, poslušná jen jakéhosi vnitrního ryímu, mkelmsi zákona, který ta děvčata odmotávali jako z klubíčka a měn i jej v nit přímočarého cupitání, plného akurátnosti a odměřené grácie. Každá v sobě nosí jako natažené péro nějakou jinou, individuální zákonitost. Když tak kráčejí před sebe, zahleděny do této zákonitosti, plny soustředěni a vážnosti, tu se zdá, že jsou proniknuty jedinou starosti, totiž aby t ni uk nevynechaly, nepopletly to obtížné pravidlo, tieoOchýlity se od něho ani o milimetr. A tu začíná být jasné, | 321 že to. co tak pozorne a zaujatě nosí v sobě, není nic jiného než jakási fixní idea vlastni dokonalosti, která se silou jejich přesvědčeni stává téměř skutečnosti. Je to jakási anticipace, podniknutá na vlastní riziko, bez jakékoli záruky, nedotknutelné dogma, povýšené nad jakoukoli pochybnost. Kolik vad a nedostatků, kolik nosíků ohrnutých či zploštělých, kolik pih a uhrů. propašovávají bravurně pod vlajkou této fikce! Neexistuje taková Ošklivost a všednost, kterou by vzletrlOSt oné vity ileštrhávala S sebou do tohoto Fiktivního nebe dokonalosti. Pod sankci oné viry tělo Zřetelné krásni a nohy, skutečně hezky modelované a elastické nohy v obuvi bez poskvrny, hlásají svou chůzi, vysvětluji překotně plynulým, blýskavým monologem kráčeni bohatství té ideje, o niž pyšné mlčí uzavřená tvář, Ruce maji ty divkv v kapsách svých krátkých přiléhavých kabátků. V kavárně a v divadle si nohy, odhalené vysoko ke kolenům, překládají přes sebe a výmluvné jimi mlčí, Tolik na okraj jen o jedné zvláštnosti města. Zminil jsem se o zdejši černé vegetaci. Pozornosti si zaslouží zvláště jeden druh černého kapradí, jehož obrovské listy zdobí vázy v každém zdejši m obydli a v každé veřejné místnosti. Je to takřka smuteční symbol, funehrálni erb tohoto města. iv Poměry v sanatoriu |sou den ze dne nesnesitelnějši- Těžko popřít, že jsme prosté padli do pasti. Od okamžiku, kdy jsem přijel a kdy před nově příchozím rozvinula jakési zdáni hostitelské starostlivosti, nedává si správa sanatoria sebemenší práci s tím, aby v nás vzbudila třeba jen iluzi nějaké péče. Jsme zktátka odkázáni sami na sebe. Nikdn se nestará o naše potřeby. Už dávno jsem zpisnl. že vedeni elektrických zvonků končí hned nade dveřmi a nikam nevede. SJužchnictvo se neukáže. Chodby jsou vc dne v noci ponořeny do tmy a ticha Mám silné podezřeni, že jsme v tomco sanatoriu jedinými hosty a ~tx ona tajuplnost a diskrétnost, s niž pokojská pečlivé zavírá dveře pokoju, kdy/ do nich vstupuje nebo / nich odchází, jc prosté mystifikace. Mívám někdy nutkáni dveře těch pokojů jedny po druhých dokořán pozotvirat a nechat je iak doširoka otevřené, abych demaskoval nepoctivé intriky, do nichž nás zapletli. A přece si nejsem tak docela jist svým podezřením- Někdy pozdě v noci vídám doktora Gotarda na chodbě, jak někam spěchá v bílém Operačním plášti s klystýtem v ruce a před nim béži pokojská, Těžko ho v takových okamžicích zastavit v jeho spěchu a přitisknout ke zdi rozhodnou, otázkou. Nebýt restaurace a cukrárny v městě, mohl by tady člověk zemřít hlady. Dosud jsem nebyl s in doprosit se druhé postele- O čistém ložním prádle UŽ vůbec nemluvím. J c nutno přiznat, Že všeobecné uvolněni kulturních zvyklosti neušetřilo ani nás dva. 52 2 Vlézt do postele ohlcčcn a v botách bývalo pro mne jako pro civilizovaného člověka odjakživa něčím prostě nepředstavitelným. Teď však sc vradvám domu pozdě, opilý ospalosti, v pokoji je šero, václony na okně sc vzdouvaji chladným vaiiem. Nic ncvtiimaje, padnu na postel a zahrabávám se do perín. A takto spim po celé nepravidelné časové úseky, dny ncho týdny, cestuji prázdnými krajinami snů, neustále na cestách, ncu.siále na strmých silnicích respirace, buďto lehce a pružné sjížděje z mírných svahů, anebo zase namáhavé stoupaje po kolmé stěně chrápáni. Když dosáhnu vrcholu, obsáhnu nesmírné obzory té skalnaté a jalové pouště spán ku-V kterousi hodinu, v kterémsi bodě, kdesi v prudkém sákrutu chrápáni se napůl probudím a citim v nohách postele otcovo tělo, Leži tam, stočen do klubíčka, malý jako kotě. Usnu znovu s otevře nými ústy a opět přede mnou vlnivé a majestátně defiluje celé to obrovské panoráma hornaté krajiny. V obchodě vyviji otec nesmírně čilou činnost, provádí transakce, vynakládá veškerou svou energii, aby přesvědčil zákazníky, Tváře mu hoři vzrušením, oči svítí. V sanatoriu kvi těrce nemocen, stejně jako v posledních týdnech doma. Těžko zatajit, že se proces rychlými kroky blíži ke třasnému konci. Slabounkým hlasem mi říkává: ,.Mél bys chodit číisré|i do krámu, Josefe, přiruči nás okrádají, Vidiš prcce, že na to už nestačím. Ležím tu už dlouhé týdny nemocen, a obchod, vydán napospas Osudu, jde od desíti k pěti- Nepřišla nějaká pošta Z domova?'1 Začínám litovat celého toho podniku, Těžko nazvat šťastným nápadem, že ismeotec, oklamáni nahubřelou reklamou, poslali sem. Í24 Huunu-e i ptiiutcf SuuhiriuRi V* ršrámlŕ. Cas, posunutý zpět. - , Na prvni pohled to zni hezky, ale co je to ve skutečnosti? Dostává se mu tady snad plnohodnotného, solidního času, času odmotaného jakoby z nového štůčku, času vonícího jesté novotou a barvou? Právě naopak. Je to dočista opotřebovaný, lidmi obnošený čas, čas osoupaný, na mnoha místech děravý, průhledný jako rciero. Není divu, vždyť je co čas jakoby vyzvracený - rozumějte mi, prosím, dobře - čas z druhé ruky. Člověk by zaplakal.. . A k tomu celá ta nanejvýš nevhodná manipulace s časem. Ty zcestné pikle, to vkrádáni se do jeho mechanismu zadními dvířky, to riskantní rozdražďuváni poštéváčkú jeho citlivých tajemství! Jsou chvíle, kdy má člověk chuť uhodit do stolu a vykřiknout z plna hrdla: Dost, vaří od času. čas je nedotknutelný, čas je zakázáno provokovat! To vám nestačí prostor?1 Pro člověka je prostor, v prostoru si můžete vyvádět, jak vám Libo, metat si kozelce, padat, skákat z hvězdy na hvězdu. Ale pro noha svatého, nesahejce na čas I A tia druhé straně zase - může ode mne někdo žádat, abych o své újmě vypověděl smlouvu s doktorem Gotardcm? Ať už je ta ubo-houčká otcova existence jakákoli, přece jen ho vidím, psem s nim. hovorím s nim . . . Mel bych vlastně být doktoru Gotardovi neskonale vděčen. Už několikrát jsem si s nim chtěl otevřené promluvit. Jenže doktor Gotard je nepolapitelný. „Teď právě šel do restauračního sálu," oznamuje mi pokojská- Mířím tam, když tu mě pokojská dohoní a povídá mi, že se zmýlila. Že doktor Gotard je v operačním sále. Spěchám ícdv do prvního poschodí a uvažujú, jaké operace tady mohou dělat, vstoupím do pŕedpokoje, a skutečně mi řeknou, abych počkal. Dr. Gotard přijde za chvíli, právě dooperoval. mv|e si ruce. Takřka ho vidím, malého, kráčejícího dlouhými kroky v rozevlátém plášti, jak spěchá řadou nemocničních sálů. Jenže za chvi li, co se neukáže! Doktor Gotard tady vůbec nebyl, UŽ léia se tu neoperovalo. Doktor Gotard spi ve svém pokoji A jeho Černý plnovous trčí vyzývavé do vzduchu. Pokoj je naplněn chrap.i ním jako chuchvalci mraků, které se rozrůstají, vrstvi, zvedají na svých oblinách doktora Gotarda i s jeho posteli stále výš a výic -veliké patetické nanebevstoupení na vlnách chrápáni a vzdouvaji-cich se peřin. Déji se zde jesté podivnější věci, věci, které zatajuji sám před sebou, věci, které jsou svou absurditou přímo fantastické, Kdykoli opouštím pokoj, mám dojem, že se někdo rychle vzdaluje ode dveři a zahýbá do postranní chodby. Anebo jde někdo přede mihni, aniž se ohlédne. Není to ošetřovatelka. Vím, kdo to je! „Marnil"" volám třesoucím se, vzrušeným hlasem a matka se útočí a S prosebným úsměvem se na mne chvili divá- Kde jsem? Co se to tu děje? Do jaké sítě jsem se to zapletl? Nevím, působi-li to pozdní roční doba, ale dny jsou svou barvou stále vážnější, chmuří se a tmavnou- Vypadá to, jako by se člověk díval na svět úplné černými brýlemi. J26 317 Celá krajina jako by byla dnem obrovského akvária, naplněného světlým inkoustem. Stromy, lidé i domy splývají do černých siluet a vlni se jako vodní rostlinstvo na pozadí inkoustové tůně. V okolí sanatoria se to hemži černými psy. Různé velicí a různých ras, pohjhapi v senu hlavy nízko u země, po všech cestách a pěšinách, plně zaujati svými psími záležitostmi, tiši, plni napéti a střehu. Probihap kolem po dvou, po třech, ostražité krky nataženy, uši špičatě vztyčeny, s žalostným tónem tichého skučeni, které se mimoděk prodírá z chřtánu a signalizuje nejvyšší stupeň vzrušeni. Zaneprázdněni svými záležitostmi, plni spěchu, neustále na Cestě někam, vždycky upjati k nepochopí tel němu cíli - sotva si všimnou chodce. Jen tu a tam loupnou po něm v letu očima a v takových okamžicích čiší z toho černého a chytrého zašilhání vztek, držený ve svých choutkách na uzdě jediné nedostatkem času. Někdy dokonce podlehnou své zlobě, přibíhají se skloněnou hlavou a se zlověstným vrčením k noze, ale jen prutu, aby v půli cesty opustili svůj záměr a velikými psími poskoky běželi dále. Proti té psi metle není pomoci, ale proč u všech čertů drží správa sanatoria na řetězu obrovského vlčáka, strašnou bestii, skutečného vlkodlaka, doslova ďábelsky divokého? Po zádech mi běhá mráz, kdykoli jdu kolem jeho boudy, u niž stoji, znehyhněn krátkým řetězem, s divoce naježeným límcem chlupů kolem hlavy, kniratý, štětinatý a bradatý, s mašinérii mohutné tlamy plné tesáků, Vůbec nesteká, jenom jeho divoká vizáž je při pohledu na člověka ještě strašnější, rysy tuhnou do výrazu bezedné vzteklosti a on, zvedaje pomalu strašnou mordu, oddává 321 >c valivě, v tiché křeči, njzkému, náruživému, z hlubin nenávisti vycházejícímu vyti, v němž se ozývá smutek 3 zoufali bezmocnost. Když spolu vycházíme ze sanatoria, prochází otce kolem ié bestie lhostejné, Ale já bývám tou živelnou manifestaci bezmocné nenávisti pokaždé hluboce otřesen. Jsem teď o dvě hlavy větší než otec, jenž malý a hubený cupitá vedle mne drobnými stařeckými kfúčky. Už když se blížime k náměstí, vidíme neobvyklý ruch, Ulicemi pobíhají davy lidí. K našemu sluchu dolétaji neuvěřitelně zvěsti. Že do města vtrhla nepřátelská vojska. Za všeobecného zděšení íí lide navzájem dávají poplašné a odpo-Tuiici si informace. Je těžko to pochopit. Válka, již nepředcházely diplomatické akceř Válka uprostřed blaženého klidu, neporušeného žádným konfliktem P Válka s kým a OÍ? Ŕ i kaj i nám, žc invaze nepřátelské armády dodala odvahy skupině nespokojenců v městě, a ti teď vyšlí do ulic se zhraní v ruce a terorizuji pokojné obyvatelstvo. Skutečné jsme spatřili hlouček těch vzbouřenců v četných civilních šatech s bílým řemením skríženým na prsou, postupujicich mlčky, se skloněnými puškami- Dav před nimi ustupoval, tlačil se na chodníky, a oni šli a vrhali zpod cylindrů ironické, temné puhledy, pohledy, v nichž se zračil pocit převahy, záblesk zlomyslné radosti a jakési spiklenecké pomrkáváni, jako kdyby potlačovali výbuch smíchu, který by demaskoval celou tu mystifikaci- Některé z nich dav poznává, ale radostné zvoláni udusí hrozba skloněných hlavní. Prošli, aniž si s kýmkoli něco začali. Opět se všemi ulicemi přelévá ustrašený, ponuře mlčící dav. Nad městem plane temné mručeni. Zdá se, že v dálce je slyšet rachot delostrelectva, duněni 1 ui bedýnek se střelivem „Muším se dostat do krámu," povídá oicv, bledý, ale smířený s Osudem. „Nemusíš jit se mnou, jen bys mi překážel," dodává, „vrať se do sanatoria.4' Hlas zbabělosti mi radi abych poslechl, Vidím, jak se otec vdirá do sevřené zdi davu, a ztra- -: 1" 111 Im f lsľI lJku Knihař má na sobě slušný černý oblek, ale je bosý. Pokouším se navázat S nim rozhovor, ale z jeho úst se ozývá jen nesrozumitelné iii bláboleni. Jen z oči, z těch černých, výmluvných oči čtu divokou náruživost příchylnosti, sympatie, a to mi nahání hrůzu. Občas klopýtne o kámen, o hroudu hlíny a v takových o konvicích sc jeho obličej tím otřesem ihned láme, rozsýpá, napůl se Z něho vynoří zděšeni, hotové ke skoku, a hned za nim vztek, ktetý ceká jen na okamžik, kdy bude opět moci proměnit ten obličej v klubko syčících zmiji. Tu ho pokaždé uklidňuji strohým kamarádským napomenuti m. Poplácám ho dokonce po zádech. A chvílemi sc v jeho obličeji pokouši vzniknout udivený, podezíravý, sám tobě nedůvěřující úsměv. Ach, jak je mi na obtiž to strašné přátelství. Jak mé děsí ta zrůdná sympatie. Jenže jak se zbavit toho člověka, který kráčí vedle mne a visi pohledem, vjí vášnivosti své psi duše na mém obličejir" Nesmím však dát najevo svou netrpělivost. Vytáhnu peněženku a povídám věcným tónem; „Jisté potřebujete peníze, rád vám pujčim." Když to však vidi, jeho obhčei tak strašné zdivu' či, že peněženku opět co nejrychleji schovám. Ještě dlouho se nemůže uklidnit a ovládnout tahy obličeje, které stále křivi křeč vytí. Ne, déle to už nevydržím- Všechno raději než tohle. Stejné se už vše zamotalo, beznadějné popletlo. Nad městem vidím íář požáru. Otec je někde v ohni revoluce v hořící m krámě, doktor Gotard je nedosažitelný a k tomu všemu ještě matka, která se tu nepochopitelné objevila, inkognito, s nějakým tajným posláním! Jsou to články nějakého velikého záhadného spiknuti, které se svírá kolem ruč Osoby Pryč, pryč odtud. Kamkoli. Setřást ze sebe to odporné přátelství, toho knihaře páchnoucího psinou, který ze mne nespouští oči. Stojíme před bránou sanatoria. „Prosim, pojdte do mého pokojc,"' povídám se Srdečným gestem. Civilizované pohyby ho Fascinuji, uspáva i i ieho divokost. Pouštím ho před sebou dovnitř, usazuji ho na židli „Půjdu do testautacc, přinesu koňak," povídám. Zděšené vyskočí a chce iic se mnou. S mírnou rozhodnosti uklidňuji jeho neklid. „Budete tady sedět, budete tu klidně čekat," říkám mu hlubokým vibrujícím hlasem, u jehož dna se ozývá utajovaný strach. Sedne si s nejistým úsměvem. Vycházím ven a kráčím pomalu chodbou, pak po schodech dolů, chodbou k východu, procházim branou, mířím pres nádvoří, »-bouchávám za sebou železnou branku a nyní sc bez dechu, S tlukoucím srdcem, s bušením ve spáncích dávám do běhu tmavou aleji, která vede k nádraží- V hlavě se mi převaluji obrazy, icdcn strašnější než druhý. Netvorova netrpělivost, jeho zděšení, jeho zoufalství, jakmile pozná, že byl podveden. Návrat fúrie, recidíva vzteku, propukající ničím netlumenou silou. Otcův návrat do sanatoria, jeho nic netušící zaklepáni a nečekané tvárí v tvář se strašnou bestii. Štěstí, že otec vlastně UŽ nežt|e, že se ho to vlastně už netýká, napadá mi s úlevou ů už před sebou vidím černou radu železničních vagonů, stojících u výjezdu z nádraží. Nastupuji do jednoho z nich a vlak, jako by čekal jen na to, dává se pomalu, bez zahvízdáni do pohybu. V okně ještě jednou defiluje a pomalu se oráči obrovská mJH obzoru, naplněná tmavými šumícími lesy, v nichž se bělají zdi sanatoria, Sbohem, otče, sbohem, město, které už nespatřím- Od té doby jedu, stále jedu, nějak jsem se na železnici zabydlil a oni mé tu toleruji, jak se toulám z vagonu do vagónu. Vozy, obrovské jako pokoje, jsou plné smeti a slámy a v těch šedivých, bezbarvých dnech jimi skrz naskrz protahuji průvany. Oblek se mi roztrhal, roztřepil, Darovali mi obnošenou železní -carskou uniformu, Obličej mám ovázán špinavým hadrem, protože mám oteklou tvář. Sedím na slámě a podřimuji, a když mám hlad, stoupnu si do chodbičky před oddíly první třidy a zpívám- Házejí mi drobně mince do mé železničářské čepice, do Černé konduktér-ské čepice S otrhaným štítkem, dodo Chodíval k nám v sobotu odpoledne v tmavém kabátci pres bílou piké kazajku, v buřince, kterou mu museli na rozměry jeho hlav* dát asi dělat na objednávku, přicházel posedět na ětvn nebo půlhodinku nad sklenici vody s malinovou šťávou, podumac i bradou opřenou O kostěný knoflík hůlčičky, kterou držel mezi koleny, zamyslit Se nad blankytným dýmem z cigarety. Obvykle bývali u nás tou dobou na návštěvě i jiní příbuzní a během nenuceného hovoru ustupoval Dndo jakoby do stihu, klesal v tom živém shromážděni do pasivní role Statisty. Aniž si bral slovo, přejížděl oduševnělýma očima pod nádherným obočím t jednoho hovořícího na druhého, při écmž se jeho obličej postupné prodlužoval, jako by se vymykal z kloubů, a nitím v tom živelném zaposloucháni nebrzděn, dostával hloupý výraz. Mluvil jen tehdy, když ho přímo oslovili, a odpovídal v takových případech na otázky, ale jen jednoslabičné, jakoby neochotné, zahleděn někam na opačnou stranu, pokud ovšem ony otázky nepřesahovaly určitou oblast prostých, snadno řešitelných věci. Jít Někdy sc mu darivalo udržet rozhovor ještě o pár otázek dále, za onen rämcc, a to záluhou zásoby výrazných posunku a gest. jimiž disponoval a která mu svou mnohoznačností prokazovala univerzální služby tirn, Že vyplňovala mezery v artikulované řeči a vytvářela svou živou mimickou expresívnosti zdáni rozumné akce. Byla to vsak iluze, která se brzy rozplynula, rozhovor začal žalostne váznout a tazatelův zrak sc pomalu a zamyšleně odvracel od Dodá, jenž zůstaven sám sobě, upadal znovu do sobě vlastni role Statisty a pasivního pozorovatele uprostřed všeobecně konverzace Neboť jak bylo možno pokračovat v hovůřu, když například na otázku, zda doprovázel matku na cestě na venkov, odpověděl v mollové tónině: „Nevim," i když to znamenalo smutnou a zahanbující pravdomluvnost, protože Dodova paměť nesahala skutečné dál než za poslcdni okamžik a k iiejbližši aktualitě. Dodo prodělal kdysi dávno, ještě v dětství, nějakou těžkou mozkovou chorobu, během niž ležel mnoho měsíců v bezvědomí, bliže smrti nežli životu, a když se nakonec prcce jen uzdravil, ukázalo se, že je už jakoby stažen z oběhu, že už nepatři do společenství rozumných lidi. Jeho výchova proběhla soukromé, jen tak pro formu, s velikou ohleduplnosti. Požadavky, tvrdé a neústupně uplatňované vůči jiným, ve vztahu k Dodovi nějak měkly, brzdily svůu přísnost a byly plny hlahovolnosti- Kolem Doda sc vytvořila jakási sféra podivné privilegovanou i, která ho jako ochranný val, jako neutrální pásmo oddělovala od náporu života a jeho nároků Všichni vtié této sféry byli v utoč nem dosahu icho vlnobití, hlučně se jim brodili, dávali se jim strhovat, zaujati, uchváceni v podivné náruživosti, Uvnitř sféry byl pomlka, césura v té všeobecné vřavě. Tak vyrůstal a výjimečnost jeho OSudu řústla s rum, jako bv sľ in rozumělo samo sebou, bez protestu odkudkoli. Dodo nedostával nikdy nové šaty, ale vždy jen obnošené starším bratrovi. Zatímco život jeho vrstevníků byl rozčleněn fáze, na období, určovaná mezními událostmi, vznešenými a symbo- OĽľii/ikv: jrrie-liľ.llľ.:. Aiíii-..<.ii: , kazeným potitáf kun. 1 pra víc kd. růžky -i pera. Je přiiemnc. kdvž do vás kolegov e kamarádsky srrči anebo se na vás ohoří. Někdo vás oslovi, někdo prohodí slůvko, zavtipkuje, zažertuje - a vy znovu na chvíli rozkvetete- Máte se koho zachytit, opřít svou bezdomost a nicotu o něco živého a teplého, Ten druhý odejde a nečiti mou tíhu. nevšimne si, že mne nese na sobě, že chvíli cizopasim na jeho životě .. . 364 Ale kdvž nastoupil nový přednosta kanceláře, byl konec i tomu. Je-li hezké počasí, sedávám tccf často na lavičce v malém parčíku proti městské škole. Z vedlejší ulice sem doléhaji ůderv seker štipa-jicich dřivi. Děvčata a mladé ženy se vracejí z trhu. Některé maji vážná a pravidelné klenutá obočí a kráčejí, štíhlé a zachmuřené, vrhajíce zpod Ilich varovné pohledy. Andělé S košíky plnými zeleniny a masa. Někdy se zastaví před krámy íl prohlížejí se v tabuli výkladní skříně. Pak odcházeli, když předtím pohlédly shora hrdé a napominavě za sebe, na patu vlastního střevíce. V dcsci hodin se objeví na prahu školy školník a jeho pronikavé zvoněni naplní ulici zmatkem. V tom okamžiku se zdá, že vnitřek školy se |iiM<. předměty Pochodovali |sme v dvojstupech, náruživé štěbetali a do ka/dé ulice, dn niž jsme zahnuli, jsme vnášeli nenadálý povyk našich pomichanvch sopránů. Ta škola, to byla veliká dřevěná budova, přestavená z divadla, stará a plná přístavků. Vnitřek kreshtny se podobal obrovské koupelně, strop podpíraly dřevěné sloupy a pod stropem se kolem dokola táhla dřevená galérie, na ktetou jsme pokaždé ihned vyběhlí, berouce útokem schody, které pod našima nohama dunélv páko bouřka. Četné vedlejší komory se výborné hodily ke hře na schovávanou. Učitel kresleni jaktěživ nepřišel, a my jsme dováděli, až se hory zelenaly. Tu a tam přiběhl ředitel oné školy, postavil pár nejvétšich křiklounů do kouta, několik nejdivočejšich zatahal za uši, ale jen se otočil ke dveřím, už se za jeho zády zvedala nová vřava. Neslyšeli |smc zvoněni, které oznamovalo konec vyučováni. Nastávalo podzimní odpoledne, krátké a barevné. Pro některé hochy si přišly matky a prori jejich vůli je s nadávkami a bitím odváděly domu, Ale pru ostat ni, o které doma tak nepečovali, začínala teprve teď prává zábava. Teprve pozdě za soumraku nás starý školník, když zamykal školu, vyháněl dnmů. Když jsme odcházeli ráno do školy, hýla ještě husiá tma, město leželo ještě v tupém spánku. Postupovali jsme vpred, hmatajíce nataženýma rukama, a pod nohama nám šustělo suché listí, které leželo na ulicích v celých hromadách. Abychom nezabloudili, drželi jHmc se při chůzi zdi domu. Nejednou jsme znenadání v některém výklenku nahmátli obličej spolužáka, který šel opaěným směrem. Tô pak bývalo vždycky smíchu, hádáni, kdo to je, a různých překvapení. Někteří mívali lojové svičky, zapálili si je a město pak bývalo poseto blouděním těch světýlek, sunoucích se třaslavými cikcak v nízko u země, porkávajicich se a zastavujících, osvětlujících nějaký strom, kruh země nebo hromadu zvadlého listi, v něm ŕ. kluci hledávají kaštany, A už se i v některých domech rozsvěcuji V poschodích lampv, kalné světlo zveličené obdélníky okenních tabuli vypadává do městské noci a pokládá se obrovskými obrazci na prostranství před domem, na radnici, na slepé fasády domů. A když někdo uchopí lampu do ruky a jde z pokoje do pokoje, obraceli sc venku ty obrovské pravoúhelniky světla jako listy kolosálni knihy a zdá se, že náměstí putuje po domech a přestavuje stíny i dumy, jako by si vykládalo pasiáns s velikánskou karetní hrou. Konečně jsme dorazili ke škole- Sloupky zhasínaly, pohlcovala nás tma, v niž jsme se dohmatávali k našim místům v Lavic ich. Pak přišel učitel, zasrrril do láhve lojovou svíčku a začalo nudné zkou- v šém slovíček a skloňováni. Pro nedostatek světla jsme se učili jen nazpaměť a verbálně. ZatifTiCO někdo monotónně recitoval, pozorovali jsme s přihmouřenýma Očima, jak ze Svičky tryskají zlaté šipy, spletité klikyháky, a se slaměným šustotem se proplétají mezi přivřenými řasami. Pan učitel rozléval do kalamářů inkoust, ,'ival, vyhlížel nízkým oknem do černé noci Pod lavicemi se usadil hltiho-kv st in. S chichotáním jsme se do něj potápěli, lezli po čtvřech, očichávali se jako zvířata a prováděli ve tmě a šeptem obvyklé i ransak-CC Nikdy nezapomenu na tyto šťastné predranr.i hodnu \ l- skule, Ba nichž se za okny pomalu rodil úsvit. Konečné nastalo období podzimních vichřic Onoho dne hned ráno nebe zežloutlo a zpozdnélo, vymodelováno na tomto pozadí do kalně šedveh kontut imaginárních krajin, rozlehlých a mlžných pustin, které se vzdalovaly kulisami hornatina vrásů, perspektivné se zmenšujícími, houstnoucími a drobíte jícími až daleko na východ, kde nebe náhle končilo jako zvlněný lem zvedající se opony a odh.i lovalo ještě vzdáleněji! vrstvu, hlubokou oblohu, škvíru vyděšené bledosti, hledě a ustrašené světlo, nejvzdálenějši dálky - bezbarvé, vodnaté jasné, jimiž jako definitivním úžasem končil a zavíral se obzor. Jako na Rembrandtových rytinách hvly za takových dnu pod titn pruhem jasu vidět vzdálené, mikroskopicky zřetelné krajiny nikdy ustatné nevídaně - které sc nyní zvedaly zpod nh?níu pod tou svérlou škvírou oblohy, zality pronikavé bledým a panickým světlem, jako by sc vynořily z jiné epoch v a z jiného čain zaslíbená země, jen na okamžik sc zjevující lidem, kteři po ni teskni V té miniaiurni a lasnc k raj mé bylo podivuhodné ostře vidět, jak 17Z 373 nľ po zvlněných kolejích sune vlak, v té dálce sotva viditelný, načechraný stříbřitě bilou čmouhou kouŕe. a jak se ztrácí v jasne nicotě. Ale pak Sť zvedl vitr. Jako kdyby vyrazil Z oné světle skuliny v obloze. Zavíril a rozběhl se po městě. Byl celičký udělán z měkkosti a vlídnosti, ale v podivne megalomanii si hrál na suroví e a násilníka Misii, převracel a mučil vzduch, že až zmíral blažeností. Znenadání tuhl v prostoru a stavěl se na zadní, rozprostíral se ja k 1.5 obrovské napjatě lodní plachty, prostěradla stŕilciíci iako biče, zadrhával sc do tvrdých uzlu zachvivajicich se napětím a tvářil se pri tom hrozivě, jako by chtěl veškereti vzduch připoutat k prázd-noté. ale pak vytáhl zrádný konec a rozpustil tu falešnou kličku, a zase, už o mi li dál, vyhodil s visti vé své laso, svou spourávajici smyčku, která nic nespoutala A co se na vyváděl s kouřem z komínů! Chudák kouř už nevěděl, jak se vyhnout jeho plísněni, kam uhnout hlavou, zda nelevo nebo napravo od jeho úderů. Roztahoval se po městě, jako kdyhy měl v úmyslu jednou provždy statutárně ustavit památný příklad Své bezmezné svévole z tohoto dne. Už od rána jsem tušil neštěstí. Jen s námahou jsem se prodiral vichřici. Na nárožích ulic, na křižovatkách průvanu mě spolužáci drželi za šosy. 'lak jsem sc dostával na druhý konec města a všechno slo dobře. Pak jsme šli na tělocvik do druhé školy. Cestou jsme si koupili preclíky. Dlouhý had dvojstupů vcházel za překotného štěbetáni hlavními dveřmi dovnitř. Ještě okamžik, a byl bych býval zachráněn, n,i chráněném miste, bezpečný až do večera. V nej- nutnéjšim případě bych byl dokonce mohl přespat v tělocvičné. Věrni spolužáci by bylí zůstali přes noc se mnou. Nešťastná náhoda však romu chtěla, že Vítek dostal toho dne novou káč u a pustil ji furiantsky před školním prahem, Káča bzučela, u vchodu vznikla tlačenice, vystrčili mé zpět ze dveří - a vtom mé to odneslo. ..Kamarádi milí, pomoc!" vykřikl jsem, vznášeje se už ve vzduchu. Spatřil jsem ještě jejich natažené paže a křičící, dokořán otevřená ústa, pak jsem udělal přemet a vanul nádhernou, vzestupnou křivkou. Letěl jsem už vysoko nad střechami. A co jsem tak se zatajeným dechem letěl, viděl jsem očima své fantazie, jak spolužáci ve třidé natahuji ruce, střihají usilovné prsty a volají na učitele: „Sim, pane učiteli. Simka to odneslo.'" Pan učitel na ně puhlédl přes brýle, přistoupil klidné k oknu, a zacláněje si oči dlani, zkoumal pozorné obzor. Ale mne už vidět nemohl. Jeho obličej zcžlouil v mdlém odlesku plavého nebe jako pergamen. „Musíme ho vyškrtnout z třídní knihy," řekl a s hořkou grimasou ve tváři šel ke stolu. A mne to unášelo výš a výše do žlutého, neprobádaného podzimního prostoru. i 74 samota Od doby, co mohu vycházet do mesta, pociťuji značnou úlevu. Ale jak dlouho jsem neopustil svoj pokoj! Byly to horké měsíce a roky. Nedovedu vysvětlit skutečnost, že je to môj bývalý pokoj z dět* ských ler, poslední místnost i předsíně, už za oněch času zřídka navštevovaná, neustále zapomínaná, jako by ani nepatrila k bytu. l.'ž si iievzpiiminám. j.ik isem sc ^cm dosial. Myslím, h lv. I.:, :,lsnj noc, vodnaté bila bczmčsičná noc. V šerém pŕisvitu jsem viděl každou podrobnost. Postel byla rozesílaná, jako by ji byl právě někdo opustil, naslouchal jsem v tichu, zda neuslyším oddechováni spáčů. Kdo by tady mohl dýchat? Od té doby zde bydlím. Sedím tu už celá léta a nudím se. Kdybych byl zavčas myslel na zásoby! Ach, vy, kdož ještě můžete, jimž je ještě dán vlastni čas, shromažďujte zásoby, křečkujte zrno, dobré a výživné, sladké zrno. neboť při|de veliká zima, přijdou léta hubená a hladová a neurodí půda v egyptské zemi. Nebyl jsem bohužel jako ten přičinlivý křeček, byl isem jako ta lehkomyslná polní myš, žil jsem ze dne na den bez stanuti o zítřek a důvěřoval ve svůj talent hladovět. Jako rms isem si myslel: Co mi může hlad udělat? V krajním případě mohu hlodat třeba dřivi nebo kouíkovat mordičkou papir na drobounké šupinky. Ncjchudši zviře, šedivá kostelní myš - na samém konci v knize stvořeni - dovede žit z ničeho. A tak tedy žiji z ničeho v tom ne-Inižtikovi pokoji. Mouchy v něm už dávno vychcipaly. Přikládám ucho na dřevo, zda tam uvnitř neharaši červotoč. Hrobové ticho. Jenom já, nesmrtelná myš, osamělý pohrobek, šelest i m v tom mrí-vém pokoji, bez konce přebíhám stůl, poličku, židli, Sunu se, podobná tetě Teklc v dlouhých šedivých šatech ilŕ k ŕcmi. hbitá, rychlá a maličká, a táhnu za sebou šustící ocásek. Teď, za bílého dne. sedím na siolc, nehybná, jako vycpaná, a nit oči vvsioupilv iako dva korálky na povrch a lesknou se- Jen konec tlamičky sotva postrehnurelné pulsuje, jak ze zvyku drobounce žvýkám. Musíte to přirozeně chápat metaforicky, Jsem penzista, a žádná myš. Patři k vlastnostem mé existence, že cizopasím na metaforách, že se dávám velmi snadno strhnout první lepši metaforou. Kdykoli se takto zaběhnu, musím se pak namáhavé volat k pořádku a rumu lu &e vzpamatovávat. Jak \ ■.p.ii.1joir Někdy se vidátn v zrcadle. Je to podivné, směsné a bolestněl Hanba přiznat. Nevídám se nikdy z en face, tváří v tvář- Ale stojím tam poněkud v pozadí, o kousek dál, v nitru zrcadla, trochu z boku, trochu z profilu, stojím tam zamyšlené a hledím stranou. Stojím nehybně a dívám se stranou kousek za sebe. Naše pohledy se přestaly setkávat- Když se pohnu, pohne se i on, ale otočen ke mně napůl zády, jako by o mně nevěděl, |ako hy 376 377 zašeJ za mnoho zrcadel a nemohl sc už vrátit. Lítost mi svitá srdce, když ho vidi m tak cizího a lhostejného. To jsi přece ty, chce se mi zavolat, byl jsi mou věrnou kopii, provázel jsi mé tolik let, a teď mě nepoznáváš! Božel Stojíš tam, cizí, pohled upřeny někam stranou, a vypadáš, jako bys naslouchal někam do hloubi, jako bys čekal na nějaké slovo, jenže na slovo odtamtud, z té skleněné hlubiny, poslušcn někoho jiného, očekávaje ru/kazy odjinud. Sedím tak u stolu a listuji si vt starých /cžloutlých univerzitních skriptech - má jediná četba. Divám se na splihlou zettelou záclonu, vidím, jak se lehounce v/douvá chladným dechem z okna. Na té záclonové tyči by se dalo cvičit. Doslova hrazda. Jak snadno se na ni dělají přemety v jalovém, už tolikrát vydýchaném vzduchu. Takřka mimoděk na ni člověk udělá pružné salto mortalc - chladnokrevně, bez vnitřní účasti, tak nějak čisté spekulativně. Když člověk ekvilibristicky Stoji na špičkách na té hrazdě ii dotýka sc hlavou stropu, má pocit, že v té výšce je trochu tepleji, má iluzi mírnějšího podnebí- Už od dětství se rakro rád dívám na pokoj z ptačí perspektivy, Scdim a naslouchám tichu. Pokoj je prosté vybílen vápnem Tu a ram vystřeli na bilém stropě muři nožka pukliny, tu a tam šustivě odpadne plátek omítky Mám prozradit, že můj pokoj je zazděný? Jakpak to? Zazděný? Jak bych potom mohl z něho ven? No právě: Dobrá vůle nezná přehrady, intenzivnímu chtěni iieodnlá nit. MnMin m |r:i představit dveře, dolné st;m- dwís.-. takové jako v kuchyni mého dětství, s železnou klikou a sc zástrčkou. Neexistuje pokoj natolik zazděny, aby se neotevřel takovými důvěrně známými dveřmi, jen když máme dost sil mu je vsugerovat. poslední otcův útěk Bylo to v pozdním a úpadkovem období úplného ro/kkidu. v období definitivní likvidace našeho podniku. Stit nade dveřmi našeho krámu jsme sundali tiž dávno. Za polostaženými roletami obchodovala matka pokoutné se zbytky. Adéla odjela do Ameriky. Proslýchalo se, že looT, na niž se plavila, ztroskotala a všichni cestující přišli o život. Nikdy jmuu tic/jistili, «.o je na té fámě pravdy, po děvčeti jako by se slehla země, už nikdy jsme o ni neslyšeli. Nastala nová éra, prázdná, střízlivá a bez radosti - bílá jako papír. Nová služka Žena, anemická, bledá a bezkostná, ploužila se měkce po pokojích. Když ji člověk pohladil po zádech, kroutila se a vlnila jako had a předla jako kočička. Měla matně bílou pleť. která nebyla růžová ani pod vičky emailových oči. Z roztržitosti dělávala někdy zápražku ze starých faktur a kopírovacích knih - zápražku nepoživatelnou a chutí mdlé. V té době byl můj otec už definitivně mrtev. Umíral mnohokrát, pokaždé ne ještě docela, pokaždé s jistými výhradami, které nutily k revizi tohoto faktu Mělo to i své dohré srránky, Tím, že otec J78 379 takto kouskoval svou, smrt na splátky, zvykal nás na Fakt svého odchodu. Zlhastcinčli i*me k jeho návratům, stále redukovanějším, pokaždé žalostnějším- Fyziognomie |iž nepřítomného otce se jakoby rozpoložila po pokoji, v kterém žil, rozvetvila se, vytvářejíc v některých bodech prapodivné zauzlcniny neuvěřitelné výrazné podobnosti. Tapety napodobovaly na nékterých místech cukáni jeho tiků, arabesky se.formovaly do bolestného tvaru jeho úsměvu, do tvaiu rozdeleného na symetrické články jako zkamenělý otisk trilobita. Nějakou dobu jsme velkým kruhem obcházeli jeho kožich piMisitý tchořinou. Kožich dýchaj. Neklid zvířátek, zakousnutých a vžitých do sebe, jim probíhal bezmocným šk uháním a ztrácel se v záhybech kožešinového Jemu. Když člověk přiložil ke kožichu ucho, mohl slyšet melodické broukání jejich harmonického spánku. V této formě, dobře vydělané, s tím lehkým pachem tchořiny, vtažd a nočních námluv, by byl mohl vydržet léta. Ale ani zde neměl dlouho stání. Jednou se matka vrátila z města s obličejem, který vyjadřoval konsternaci. „Pod i vej se, Josefe/' pravila, „představ si tu náhodu, Chytila jsern ho na schodišti, jak skákal /c schodu na schod." A sundala kapesník, kicry přikrýval něco na talíři. Poznal jsem ho okamžité Podobnejší hyb mimo všechnu pochybnost, i když byl teď rakem nebo velkým škorpiónem. Utvrdili jsme se v tom navzájem pohledy, hluboce překvapeni cvidentností té podobnosti, která přes tak velké změny a metamorfózy bila do oči siálc pešté s neodolatelnou silou. i jer"" zeptal jsem se, „To se rozumí, vždyť ho sotva udržím," řekla matka. „Mám ho pustit na podlahu?" Postavila talíř na zem a oba jsme si ho ted. skloněni nad ním, prohlíželi důkladněji. Zapadlý mezi svýma mnoha obloukovitýma nohama, neznatelné jimi přebíral. Mírně zvednutá klepeta a vousy jako by naslouchaly. Naklonil jsem misku a otec vylezl opatrně, poněkud váhavé na podlahu, ale jen se dotkl rovné pudy pod sebou, rozběhl sc pojednou všema svýma nohama, chrastě přitom tvrdými krunýři jednotlivých článků. Zastoupil jsem mu cestu. Zaváhal, dotkl m-rozvlněnými vousy překážky, pak zvedl klepeta a odbočil stranou. Nechali jsme ho běžet opačným směrem. Tam mu nemohl poskyt-ľ i mi t úkryt žádnV kus nábytkvi Běžel vlnivé skvihavým K'kmi po svých různorodých nohách, až dorazil ke stěně, a než jsme se nadáli, vyběhl po ni s pomoci celé armatury odnoží, aniž se zastavil, lehce vzhůru. Otřásl jsem se instinktivně odporem, když jsem pozoroval to mnohočlánkové putováni, směřující chrast i vě přes papirové tapety. Otec zatím dospěl k malé vezděné kuchyňské poličce, chvíli pobíhal po jejím okraji a zkoumal klepety terén uvnitř, načež zalezl celý dovnitř. Jako by se z té nové krabí perspektivy znovu seznamoval s bytem, jako by znovu vnímal předmět v, pravděpodobné čichem, neboť přesto, že jsem si ho důkladné prohlédl, nemohl jsem u něho ohjcvir žádnv zrakový orjřán. Zdálo se, že se poněkud pozastavuje nad předměty, které potkával na své pouti, zastavoval se u nich, dotýkal se jich lehce vibrujícími vousy, ba dokonce je i objímal klepet v, jako by je ohmatával, seznamoval se s nimi. a teprve po chvíli se od nich odtrhl a běžel dál, vleka za sebou zadeček, lehce zvednutý nad podlahu. Stejně si počínal s kousky chleba a masa. lift) které isme mu házeli na podlahu, v domnění, že se jimi posilni. Ohmatal je jen zběžné a kráčel dál, netušil asi, že tyto předměty jsou k jídlu, Když tak člověk pozoroval ty jeho trpělivé průzkumy v prostoru pokoje, mohl by si myslit, že tvrdohlavé a neúnavně něco hledá. Ohčas se rozběh] do kouta kuchyně, pod sud s vodou, která přetékala, a když došel k louži, zdálo se, že pije. Někdy se někam za-podél na celé dny. Vypadalo to, že se velmi dobře obejde bez pcirravy, nevšimli jsme si aspoň, že by byl proto ztrácel něco ze svých projevu života. Se smíšenými pocity studu a odporu jsme se zabývali utajovanou ohavou, že by nás v noci mohl navštivit v posteli, To se však nestalo ani jednou,, třebaže ve dne putoval po veškerém nábytku, a zvlášť rád přebýval ve skulině mezi skříněmi a zdi. Jisté projevy rozumu, ba dokonce jakési šibalské rozpustilosti se prosté nedaly přehlédnout- Nikdy například se otec neopomenul objevit v dobé jidla v jídelně, i když jeho účast u oběda byla čisté platonická, Jestliže zůstaly dveře do jídelny při obědě náhodou zavřeny a otce byl právě ve vedlejším pokuji, chrastil tak dlouho pode dveřmi, rak dlouho pobíhal sem a tam podél skuliny, dokud jsme mu neotevřeli. Později se naučil prostrčit škvírou pode dveřmi klepeta a nohy a po poněkud namáhavých prostocvicích se mu dařivalo protáhnout se bokem pode dveřmi do jídelny. Zdálo se, že z toho má radost. Znehybnel pak pod Stolem, ležel úplné zticha a jen zadeček mu Lehce pulsoval. Co znamená to rytmické pulsováni lesklého zadečku, na 10 jsme nemohli přijít. Bylo v tom něco ironic- kého, neslušného a zlomyslného, něco, co jako by zároveň vyjadřovalo nějaké nízké a chlipné uspokojeni. Nimrod, náš pes, se k němu bližjval pomalu a bez nadšeni, opatrné ho očichával, Frkal a lhostejně odcházel aniž si uěinii přesný úsudek. Rozklad v naši domácnosti zasahoval stále širší okruh věci. Žena spávala cele dny. její štíhlé tělo se bezkostně vlnilo hlubokým oddechovánim. V polévce jsme často nacházeli cívky od niti, které tam z nepozornosti a podivné roztržitosti házela spolu se zeleninou. Krám byl otevřen nepřetržité ve dne v noci. Vyprodej za polostažcnvmi rolctanu pokračoval den po dni ve své spletité cestě za neustálého smlouváni a přesvědčováni. A k dovršeni všeho přijel strýc Karel. Byl podivné nesvůj a málomluvný. Prohlásil s povzdechem, že se po posledních smutných zkušenostech rozhodl změnit způsob života a věnovat se studiu cizích jazyků. Nevycházel vůbec z domova, zavřel se ve svém pokoji, z něhož Žeňa, plna nesouhlasu s novým hostem, odstranila všechny koberce a závěsy, a zahloubal se dn studia starých ceníků. Několikrár se pokusil šlápnout otci zlomyslné na zadeček. S křikem a zděšením jsme mu v tom zabránili. Strýc, nepřesvědčen, se jen vztekle usmívá] pod vousy, zatímco otec, který si neuvědomoval nebezpečí, se zastavil nad jakýmisi skvrnami na podlaze. Otec, hbitý a pohyblivý, pokud stál na nohou, mel se všemi korvši tu společnou vlastnost, že když se převalil na záda, byl naprosto bezmocný. Byl to ncpři|cmnv a žalostnv pohled, když zoufale hrabal všemi nohami a otáčel se na zádech nemohouc ně kolem své vlastni osy. Nebylo možné divat se bez odporu na ten pŕihš zřetelný a přesně artikulovaný, takřka nestydatý mechanismus jeho anatomie, umístěné jakoby na povrchu, na nahém, onoho* f Ján kovem břichu, které nebylo ničím pokryto. Se strýcem Karlem to v takových okamžicích přímo cukalo, jen jen ho zašlápnout. Běželi jsme na pomoc a podávali otci nějaký předmět, kterého se křečovité chytil klepety, a když se ohratné dostal znovu do normálni polohy, pustil se okamžité bleskurychlými kličkami do héhu kolem dokola, dvojnásobnou rychlosti, jako kdyby chtěl smazat vzpomínku na kompromitujici poklesek. Musím se, i když nerad, přemoci a vyprávět podle pravdy o nepochopit ciném lak tu. lehož existenci se bráni cela má bytost Podnes nemohu pochopit, jak se mohlo stár, že jsme byli od začátku až do konce vědomými strůjci tohoto faktu. V tom světle nabývá ona událost rázu jakési podivné osudovosti. Neboř osudovost se nevyhýbá našemu vědomi a naši vůli, nýbrž zapojuje je do svého mechanismu tak, že jako v leiargickém spánku připouštíme a přijímáme věci, jimž se za normálních okolnosti bránime. Když jsem se, otřesen uskutečněným Faktem, zoufale zeptal matky: „Jak jsi to mohla udělat! Kdyby to byla udělala aspoň Žeiia, ale ty sama . . ." matka plakala, lomila rukama, ale nebyla s to mi odpovědět. Domnívala se snad, že otci tak bude lépe, viděla v tom možná jediné východisko z jeho beznadějné situace nebo jednala jen nepochopitelné lehkomyslné a bezmyšlenkovité? . , . Fátum si najde tisíc cest, jde-li mu o to, aby prosadilo svou nepochopitelnou vůli. Nějaké drobné, chvilkové zatemnení našeho rozumu. .i84 okamžik zaslepenosti nebo přehlédnuti postačí, aby propašovalo čin mezí Scyllúu a Charibdou našich rozhodnuti Pak můžeme donekonečna ex post interpretovat a vysvětlovat motivy, pátrat po pohnutkách - čin zůstane neodvolatelné a jednou provždy vykonán. Z našeho zaslepeni jsme se vzpamatovali a otřásli, až když přinesli mého otce na míse. Ležel tu veliký a vařením nabobtnal v. bledé šedý a rosolovitý. Seděli isme beze slova jako orráveni. fen strýc Karel sáhl vidličkou do rnisy. ale nechal ji v půli cesty nejisté klesnout a udivené se na nás zadíval. Matku dala mísu odnést do salónu. Tam stála na stole, pokrytém plyšovým přehozem, vedle alba s fotografiemi a automatického flašinetku s cij^irctami. Stála tam nehybná, námi všemi zdaleka obcházená. Tím však neměla skončit pozemská pouť mého otce a její pokračováni, to prodlouženi příběhu *a nejzazsi, jak se zdá, a za vůbec přípustné meze - je jejím nej bolestnější m bodem. Proč se konečně nevzdal, proč nakonec nepřiznal, že je poražen, když pro to měl přece už opravdu všechny predpoklady a když osud už nemohl jít dál v jeho ponižováni? Po několika rýdnech nehybného leženi se nějak sám v sobě zkonsolidoval, zdálo se, jako by pomalu přicházel k sobě-Jednoho rána jsme našli mísu prázdnou. Jen jedna noha ležela na okraji talíře, jak zůstala vězet ve ztuhlé rajské omáčce a v aspiku, který byl zcela poničen jeho útěkem. Uvařený, ztráceje cestou nohy, vlekl st- posledními silami dále, na bezdomou pouť - a nikdy jsme ho už nespatřili. SÍ5 FRAGMENTY podzim Znáte ten čas, kdy se na lete - ještě nedav nu tak bujném a plném sil. létě univerzálním, jež zahrnuje do své rozsáhlé sféry vše, na tu jen můžeme pomyslet - lidi, událosri, věci - objeví jistého dne sotva postřeh nu tel nv kaz. Sluneční jas spadá ještě husté a bohaté, v kraiiné setrvává jcšié ono velkopanské. klasické gesto, které tomuto ročnímu období odkázal ve svém dědictví Remus Poussinův, ale - divná věc - z ranní procházky se vracíme podivně znuděni a jaloví: že bychom se za něco styděli? Cítíme se trochu nesví a uhýbáme jeden před druhým pohledy - pročpak? A víme, že za soumraku půjde ten či ten & rozpačitým úsměvem do odlehlého kouta léta zaťukat, zaťukat na stěnu, je-li zvuk ještě zcela plný, důvěryhodný. V té zkoušce je poťouchlá rozkuš odhaleni, zrady, lehké rozechvěni skandálem. Ale oficiálně jsme ještě plni respektu, plni loajality: raková solidní firma, rak znamenité pojištěná firma ... A potom, když se následujícího dne rozšíri zvěst o jeiim úpadku, je to zpráva ui předvčerejší a nemá už tu explodující silu skandálu. A když dražba nabývá ji vlastního střízlivého, oži ven é- JH'J ho rázu, zprofanovaná apartmá se vyprazdňuji a holá se plni jasnou, střízlivou ozvěnou - nevzbuzuje to už žádný smutek ani sentimentální pocity: celá ta likvidace leta má v sobě jakousi leh-kost, lenivost a nezávaznost opozdeného karnevalu, kuví. protáhl až do Popeleční středy. Ale pesimismus je možná ještě předčasný, Rokováni ještě pokra Čuj i, rezervy léta ještě nejsou zcela vyčerpány, ještě muže dojit k jeho plné restituci . . . Ale leini hosté nevynikají rozvahou a chladnokrevností. Dokonce i hoteliéři, hoteliéři po uši zaangažovaní v záležitostech léta - kapituluji. Nel Tak málo loajality a piery vůči věrnému spojenci nesvedči o velkém obchodním stylu? Jsou ro kupčíci, malí zbabělci, kteří nedokáži myslet na vzdálené cilc-Každý z nich si tiskne ila břicho svůj váček s naskrblcnými penízky. Cynicky strhli masku srdečnosti, svlékají smokingy. Z každého se vyklubává poplatník . .. A my také balíme kufry. Je mi patnáct let a nejsem ani v nejmenším zatížen povinnostmi praktického života. A protože do odjezdu zbývá ještě hodina, běžím ještě jednou ven, rozloučit se s letoviskem, zrevidovat dílo tohoto léta, podívat se, co si mohu vzít s sr hon a co je třeba už navždy zanechat v romto městě, odsouzeném k zániku Ale na malém rondu v parku, n y m pustém a jasném v odpoledním slunci, u Míckiewiczova pomníku, se médusi zjevuje pravda o krizi léta. V euforii vzhuzené tímto zjevením vystupuji na dvH schody pomníku, nadšeně opisuji pohledem a rozpražěnýma rukama oblouk, jako bych se obracel k celému letovisku, a říkám; -Loučím se s Tebou, Dobo! Bvla jsi velmi krásná a bohatá Žádné .190 Iiné- léto se s Tebou nemůže srovnávar. Dnes to uznávám, třeba/c ncicdnou iscm býval kvůli Tobě smutnv a nešťastný. Na památku Ti zanechávám všechna svá dobrodružství, roztroušená po parku, v ulicích a zahradách. Svých patnáct let si s schou vzít nemohu, tytu zůstanou už navždycky. Kromě toho isem na verandě vily, v niž jsem bydlel, vložil do škvíry mezi dvěma trámky obrázek, který jsem Ti nakreslil na památku Ty tecf sestupuješ mezi stíny. Spolu s Tebou sestoupí do řiíe stínů celé toto město víl a zahrad. Nemáte žádné potomstvo. Ty i město umíráte, poslední z rodu Ale nejsi bez viny, ó Dobo Řeknu Ti, v čem spočívá Tvá vina. Nechtěla jsi se. ó Dobo, zastavit tia hranicích skutečnosti. Žádná skutečnost Té neuspokojovala. Překračovala jsi rámec jakékoli uskutečnitelnosti. A protože Tě nemohla nasytit skutečnost, tvořila jsi nadstavby z metafor a básnických obrazů. Pohybovala ses mezi věcmi v asociacích, narážkách a nápovědích. Každá věc odkazovala na jinou věc, ta se odvolávala zase na další a tak bez konce. Tvé nadšeni mis nakonec už nudilo. [Jž jsme měli dost toho houpáni na vlnách nekonečné frazeológie Ano, frazeológie - promiň mi ten výraz, Bylo to jasné od chvíle, kdy se tu a tam začal v mnoha duších probouzet stesk po skutečnosti. Od toho okamžiku jsi byla poražena. Ukázaly se hranice Tvé universálnosti, z Tvého velkého stylu, z Tvého krásného baroku, který byl - když jsi byla na vrcholu adekvátní skutečnosti, se tecf stala manýra. Tvé radosti i Tvá zádumčivost nesly v sobě pečeť mladické exaltace. Tvé noci byly ohromné a nekonečné jako mcgalůmanická vnuknuti zamilovaných nebo byly zaplněny zástupy přízraků jako halucinace hlouz- jql ničích. Tvé vůně byly prehnane a přesahovaly míru lidského opojení. Pod kouzlem Tvého doteku se každá věc odhmotriovala, nřstlií k dalším, stále vyššim formám. Jedli jsme Tvá jablka a snili jsme přitom o plodech rajských krajin, a nad Tvými broskvemi jsme mysleli na plody éterické, kicré by se požívaly pouhým přivo-nénim- Na své paletě jsi měla jen ty nejjasnéjši rejstříky barev, neznala jsi sytost a jadrnosr temných, zemirých, tučných hnědi, hul/m- c stesk '.K'ľJ duše pii iiuirerialľ.ost:, y.\.~ 'e.diie. pu híam-OÍch, Když z neznámých přičm začinajj JiiJskl- metafory, piany a sny toužit po realizaci, nadchází čas podzimu. Přeludy, které byly až doposud rozprášeny v ncjvzdálcriéjších sférách lidského kosmu a svými spektry zbarvovaly jeho vysoká klenuti, se red stahuji k človeku, hledají teplo icho dechu, těsný, útulný úkryt v jeho domě, výklenek, v němž stoji jeho lůžko. Dům člověka se jako !hi liin-kv chlév si,n:i jádrem, kolem něhož zahušťuji prostor všichni démoni, všichni duchové horních i dolních sfér. Skončil čas krásných klasických gest, latinské frazeológie, jižních teatrálních zaobleni. Podzim vyhledává ladmosc. prostou silu Dúrerú a Brcug-hclů. Forma puká přemírou hmoty, tvrdne na uzly ů suky, chytá hmotu do svých čelisri a klepet, utiskuje ji, znásilňuje, hněte a z rukou ji vypouští poznamenánu bojem jako klády Zpola opracované, se stopami neobyčejného životů, v grimase, kterou jim vtiskla do dřevěných tváři. Takové a ještě jiné věci jsem říkal pustému půlkruhu parku, který jako by přede mnou ustupoval. Vyrážel jsem ze sebe pouze některá slova tohoto monologu, buď proto, že jsem nemohl najit odpovidajici výrazy, nebo proto, že jsem promluvu jenom předstíral a chybějící slova jsem nahrazoval gesty. Poukazoval jsem na ořechy, klasické plody podzimu, příbuzné s pokojovým nábytkem, výživné, chutné a trvanlivé. Pripomínal psem kaštany, ty politurované modely plodů, ty kuličky jako stvořené dětem na hráni, potí zimní jablka, červenající dobrou, domáckou, prozaickou červeni na oknech bytů. Vzduchem už začal prostupovat kouř soumraku, když jsem se vrátil do penziónu. Ve dvoře stály dva velké povozy, připravované k našemu odjezdu. Rozscdlani koně ržáli s hlavami ponořenými do pytlů s obrokem. Všechny dveře byly otevřeny dokořán, svíce planoucí na stole v našim pokoji plápolaly v průvanu. Ten rychle padajíc i soumrak, ti lidé, kteří v soumraku ztratili své tváře a spěšně vynášeli kufry, nepořádek v otevřeném znásilněném pokoji, to všechno budilo dniem jakési chvatné, smutné, opožděné paniky, jakési tragické, splašené katastrofy. Konečné jsme se usadili v hlubokých povozech, které se daly do pohybu. Ovanul nás temný, hluboký, hustý vzduch z poli. Vozkové z roho opojného ovzduší lovili dlouhými biči šťavnatá prásknuti a pečlivé vyrovnávali rytmus héhu koni, jejichž mohutné, rozestoupené, skvělé kyčle se kolébaly tmou uprostřed lehkého šviháni ocasů. Tak se nesly opuštěnou noční krajinou bez hvězd a bez světel jeden za druhým ty dva konglomeráty z koni, dunících koreb a supících kožených měchů. Chvílemi se zdálo, že se rozlámu ji a rozpadávají, jako krabi, kteří se v běhu dělí na čásri. Tehdy vozkové pevněji sevřeli otěže, sesbírali uvolněný dusot a stmelovali ho do ukázněných, 392 presných tvaru. Od rozsvícených luceren padaly do h luh i n noci dlouhé Miny, protahovaly se, odtrhávaly a dlouhými skoky mizely v divoké pustině. Pokradmu unikaly na dlouhých nohách, aby se potom kdesi daleko, až u lesa, posmešnými gesty opičily po vozcích. Vozkové po nich rozmáchle praskali biči a nedali se vyvěsí z rovnováhy. Když jsme vjeli mezi domy, mesto už spalo V pustých ulicích tu a tam svítily lucerny, stvorene jakoby jen za tím účelem, aby ozářily nejaký dům s nízkým patrem, nejaký balkon, nebo aby nám vryly do paměti nejaké číslo nad zavřenými vraty, Slepě, Zavřené obchůdky, vrata s vymletými prahy, štíry, jimiž cloumal noční vítr, zaskočené náhle v tu pozdní hodinu, ukazovaly svou beznadéjnuu opuštěnost, hlubokou osiřclost věci zůstavených sobě samým, věci litími zapomenutých. Sestřin povoz zabočil do postranní uličky, zatímco my jsme jeli na náměstí. Když |smc vjeli do jeho hlubokého stinu, koně změnili rytmus klusu. Bosý pekař na prahu otevřené chodby nás probodl pohledem svých temných oči, okno lékárny, ještě bdící, nám podalo a zas schovalo malinový baldám ve veliké baňce, Dlažba pod nohama koni zhoustla, ze spleteniny dusáni se vydělila jednoduchá a zdvojená klapnuti podkovami, stale řidší a výraznejší, a náš dům s oprýskanou rasádou se zvolna vysunul ze tmy a zastavil před povozem. Služka nám otevřela vrata, v ruce držela olejovou lampu s reflektorem. Na schodech rostly naše ohromné stíny a lámaly se až na klenbě schodiště. Byt byl nyní osvětlen jenom svíčkou, jejíž plamen se chvěl v závanech vzduchu vcházejícího otevřeným oknem. Tmavé tapety obrůstala plíseň souženi a hořkosti mnohachuravých pokolení. Kusy starého nabyt- I ku, probuzené ze sna, vyburcované ze Svého dlouhého osamoceni, jako by na nás, kteří jsme se vraceli, hleděly s hořkým pochopením a ttpélivou mnudrošti. Jako by ŕikaly - Od nás neutečete, nakonec se vždycky musíte vrátit do kruhu našich kouzel, protože jsme si už předem mezř sebe rozdělily všechny vaše pohyby a gesta, všechno vaše vstáváni a sedáni a všechny vaše budoucí dny a noci. Mv cekáme, my vime , , , - Ohromné, hluboké postele, plné na sebe navršených chladivých pokrývek, čekaly na naše těla. Sliz noci už skřípěl pod náporem temných mas spánku, husté lávy, jež se chystala vyrazit, vylít ze stavidel, ze dveři, ze starých skříni, ř kamen, ve kterých povzdychával vitr. republika snu /,dc na varšavské dlažbe, v těchto d nech plných hJuku, žáru a opojeni se v myšlenkách přenáším do vzdáleného mesta mých snu, môj pohled vzlétá nad tu plochou rozlehlou krajinu, zvlnenou jako Boži plášť, sho/cný jako barevná plachta na práh nebe. Celý ten kraj nebe podpírá, drzí je na v.ik barevné klenuté, mnohonásobné, plné cn:ho7U. ttifúrii, růžic a oken do večnosti. Ten kra| rok 1A ťokeni vrůstá do nebe. vstupuje do červánků, v odlescích tě velké atmosféry se stává andělským. lam. kde kra|ina má už takřka jižní charakter, je plavá sluncem, ztmavěla a spálená letním žárem, zralá jako hruška, tam leží -jako kočka na slunci - on, ten kraj vyvolený, ta zvláštní provincie, to místo jediné na světě. Je zbytečné vykládat ů tom nczasvéccnvm" Je zbvtečné vysvětlovat, že tím dlouhým zvlněným jazykem země, jimž rcn kraj oddychuje v letním úpalu, tím rozpáleným mysem k Jihu, tou odnoži osamocené vysunutou mezi osmahlé maďarské vinice - se ten zapadlý méstys odděluje od ostatní krajiny a jde bez dozoru, sám a sám, cestou dosud neprošlapanou, na vlastni pěst zkouši být světem. To město a ra krapina se uzavřely v soběstačném mikrokosmu. na vlastni riziko se zařídily pro sebe na samém břehu věcnosti, Předměstské zahrádky stoji jakoby na hraně světa a pres parkány hledí do nekonečnosti anonymní roviny Hned za branami města se krajina stává bezejmennou a kosmickou jako Kanaáil, Nad tím skrujkem země, úzkým a ztraceným, se ješré jedním otevřelo nebe. hlubší a rozlehlejší než kdekoliv jinde, nebe ohromné jako kopule, mnohaposchoďové, pohlcující, plné nedokončených fresek a improvizaci, letících drapérii a prudkých n^nelK-vstoupeni. Jak to vyjádřit? 7.atirtico jiná mést;i se rozvíjela ekonomicky, vyrostly z nich stai istuke cifry. vzro%tla početné - naše město sestoupilo k podsiatnosti. Zde se nic neděje zbůhdarma, nic se nestane, nic, co hy nemělo hluboký smysl a nebylo předem promyšleno, Události zde nejsou jen efemérnim přeludem n;i povrchu, ale maji své kořeny v jádru věci a dosahuji podstaty. Zde se v každém okamžiku o něčem rozhoduje, příkladné a na věky věků. Všechny véci sc zde uskutečňuji pouře jedinkrát a neodvolatelné. Proto je vše, svého nebezpečného viru. Nenadálá poznáni, náhlá zjeveni, nepravděpodobná Setkání vstupovala do našeho soukromého životfi-Ztráceli jsme půdu pod nohama, ohroženi peripetiemi, které jsme sami rozpoutali. Z dálky k nám doléhalo vytí vlků. debatovali jsme o romantických zápletkách, sami napůl vtaženi do jejich víru, zatímco za oknem šuměla bezedná noc, plná nevyslovených tužeb, vroucných neobsáhnurelných zpovědi, nekonečná, nevyčerpatelná, tisíckrát propletená sama v sobě, Ty dávné sny se dnes nevracejí bez důvodu. Nabiji se myšlenka. že žádný sen, i kdyby byl sebevíce absurdní a neuskutečnitelný4 není na svéié nadarmo. Ve sněni je obsažen |akvsi hlad reality, jakýsi nárok, který realitu zavazuje, nepozorovatelné přerůstá v pohledávku, požadavek, v dlužni položku, která vyžaduje, iby byla pokryta. Už dávno jsme se vzdali našich snů. o tvrzi a najednou pn letech se našel někdo, kdu je zachytil, vzal vážné, kdosi naivní a s věrnou duší, kdo je vzal doslovně, za bernou minci, VZůl je do ruky jako věc prostou a neproblematickou- Viděl jsem ho, mluvil jsem s ním. Měl oči nepravdepodobné modré. Stvořené ne k tomu, aby $c dívaly, ule aby se bezedně modraly vesněni Vyprávěl mi. ftf když přišel do těch mist, o nichž mluvím, do toho anonymního panenského kraje, do ré země nikoho - hned ucítil vůni poezie a náhody, ve vzduchu sparřii přelud mýtu a hotové obrysy zavěšené nad krajinou. V atmosféře našel přetvořené tvary naši koncepce, plány, fasády a tahulky. Uslyšel pobídku, vnitřní hlas jako Noe. když obdržel rozkazy a instrukce, Navštívil ho duch naši koncepce, bloudící atmosférou. Vyhlásil republiku snů, suverénní teritorium poezie. Na tolika a tolika jitrech země, na plachtě krajiny rozhozené mezi lesy nastolil neomezené panství fantazie Vytyčil hranice, položil /nklad-, t\:/<-. ukuli proměnil v jedinou ohrumtluu růžovou zahradu. Poku^- pro hosty, cely pro kontcmplaci v samotě, refektáře, dormitáře, knihovny . . . pavilóny osamocené uprostřed parku, besidky a helveděry - . r Když se někdo pronásledovaný vlky nebo loupežníky dovleč c až k branám tvrze - je zachráněn. Ceká. ho triumfální přijetí. Svlékají z něho zaprášený oděv, sváteční, blažený a šťastný vstupuje do elyscjského váru, do růžové sladkosti ovzduší. Daleko za nim zůstala mesta a starosti, dny a jejích horečka. Vstoupil do nove slavnostní zářivé zákonitosti, setřásl ze sebe jako skořápku vlastni tělo, shodil masku primasy přirostlou kc tvári, z larvy se proměnil v moiýla a osvobodil se. Modrooký neni architektem, je spise režisérem. Režisérem krapn a kosmických scenérii. Jeho uměni spočivá v tom, že podchycuje záměry přirody, že umí číst v jeiích skrytých tužbách. Neboř příroda je plná potenciální architektury, projektováni ■ budováni. Co jiného dělali stavitelé velkých staletí? Naslouchali širokému patosu rozlehlých prostranství, dynamickým perspektivám dálek, mlčenlivě pantomimě symetrických aleji. Dlouho před Versailles se na rozlehlých oblohách letních večerů skládala oblaka do široce stavěných paláců, vzdušných megalomanie kých rezidenci, zkoušela ohromné a univerzální inscenace, seskupeni a uspořádání. To velké teatrum neobsáhnuté]né atmosféry má nevyčerpatelnou zásobu nápadů, plánů, vzdušných projektů - ha Lučinu je ohromnou, inspirovanou architekturu, transcendentálni, oblačnou urbanistiku. Lidská díla maji tu vlastnost, že když jsou dokončena, uzavírají SC do sebe, odtrhuji se od přírody, stabilizuji se na vlastních principech. Dílo Modrookého nevystoupilo z velkých kosmických svazků, setrvává v nich, zpola polidštěné, jako kentaur, začleněné do velkých přírodních koloběhů, ještě neukončené a stále rostoucí-Modrooký zve všechny k následováni, k budováni, ke spoluvytváření - vždy ŕ ve své podstatě jsme všichni snilky, bratry ve znamení rťdiikké lžice, všichni jsme stavitelé . . , 4tM k o m ľ t a Toho roku byl konec zimy ve znamení neobyčejně příznivé astronomické konjunktury, Barevné předpovědi kalendáře červené pro-k vŕtal y sněhem na okrajích rán. Od planoucí červeně neděli a svátků padaly odlesky na polovinu týdne a tyto dny hořely v chladném, falešném, slaměném ohni: ošálená srdce bila na chvíli živěji, oslněná tou zvěstujici červeni, která nic nezvěstovala a byla pou/e předčasným poplachem, barevnou lží kalendáře, namalovanou jiskřivou rumělkou na obálce týdne. Od Třech králů jsme noc co noc vysedávali nad bělostnou parádou stolu, lesknoucího se svícny a stříbrným nádobim, a donekonečna jsme vykládali pasiáns. Noe za oknem se hodinu od hodiny projasňuvala, eclá piKJukrovaná a zářivá, plná neustále klíčících mandlí a bonbónů. Měsíc, nevyčerpatelná prnměňovatel, pohroužený do svých pozdních měsíčních cvičeni, nám popořadě předváděl své fáze, stále jasnější a jasnější, vykládal SC ve třech figurách preťeransu, dubloval ve všech barvách. Už za dne Stál častokrát Stranou, předem připravený, mosazný a he/ loku melancholický spodek se svým blyštivým Jt>5 žaludem - a čekal, až přijde na řadu A žati m přes jeho osamote rlý profil přecházela v tiché, bílé, rozlehle pouti cela nebe beránku, jež bo Ledva překrývala meňavou rybí šupinou z perleti, na niž se navečer srážela barevná obloha. Potom 8* už dny ohraecly naprázdno. Vitr s hučením prolétával nad střechami, vymetal až do dua vystydlé komíny, budoval nad městem imaginární lešení a poschodí a potom je v rachotu krokvi a trámu zase rozhourával. Čas od času na vzdáleném předměstí vypukl požár. Kominici probíhali městem ve výšce střech a galerii pod měděnkovitOU, rozedra-nou oblohou. Když se přepravovali z jedné části města do druhé, snili u jeho vrcholků a korouhviček, v té nadoblačné perspektivě o tom, že jim vit r na chviličku otevírá víka střech nad dívčími pokojíky a hned je zase za buch u jc nad tou velkou rozbouřenou knihou města - nad tou fascinujíc i četbou na mnoho dni a noci. Potom sc větry unavily a ustaly. Do výlohy obchodu přiruči vyvěsil jarní látky a měkkými barvami vlny zlahodnélo ovzduší. Zbarvilo sc levanduli, prokvetlo bledou rezedou. Sníh sc scvrkl, zkrabatél jako kůže nemluvněte, nasucho vsákl do vzduchu, vpit kobaltovými závany, pohlcen nazpět rozlehlou klenutou oblohou bez slunce a oblaků. V bytech už tu a tam vy kvétaly oleandry, okna sc otevírala a bezmyšlenkovité cvrlikáni vrabců naplňovalo pokoj v tupém zadumání modravého dne, Nad čistými náměstími se s pronikavým kvílením prudce střetávala hejna pěnkav, hýlů a sýkorek - a roz-prchávala se do všech stran, zmítaná závany větru, vymazaná, zničená v prázdném blankytu. Chvíli po nich v očích zůstávaly batevné skvrnky - hrst konfet naslepo rozhozených do jasného prostoru - a tály na dné oka v neutrálním azuru Začala předj.vni sezona. Advokátšti koncipíenti nosili knirk] spirálovitě nakroucené vzhůru, vysoké tuhé Límečky, a byli vzorem vkusu a elegance. Ve dnech podemletých vichřici jako povodni, kdy se vitt s hukotem nesl vysoko nad městem, zdaleka smekali své barevné buřinky před známými dámami, opřeni o vítr, s rozevlátými SOSy, a S delikátním sebezapřením odvraceli pohled, aby své zbožňované nepřivedli do řeči. Dámy na chvilku ztrácely půdu pod nohama, ustrašeně vykřikovaly, obcvláté sukněmi, a když nabyly opět rovnováhy, s úsměvem odpovídaly na pozdrav. Odpoledne K vítr utišoval, na pavlači čistila Adéla velké měděné kastroly, které pod jejími doteky kovově chřestily. Nebe stálo nehybné nad šindelovými střechami, zalknuté, protkané nebeskými cestami, Přiruči, kteři přicházeli z obchodu něco vyřidit, kolem ni dlouho postávali na prahu kuchyně, opřeni o zábradlí, zpiti celodenním větrem, s hlavou zmatenou ohlušujícím vrabčím cvrlikáním. Z dálky přinášely závany větru ztracený refrén kolovrátku. Nebylo slyšet jejich tichá slova, pronášená polohlasně a jakoby nedbale - s nevinnou tváři - vc skutečnosti však vypočítaná na to, aby Adélu pohoršila. Adéla, rátá do živého, prudce reagovala, rozhorčené jim spílala, celá ruměná, a jeji tvář, zšedlá a zmatněla jarním sněním, se zardívala hněvem i vesel i m. Přiruči klopili oči s výrazem přehnané uctivosti, s hanebným pocitem zadostiučiněni, že se jim podařilo vyvést ji z rovnováhy. Tak šly dny a odpoledne, vsedni události zmateně plynuly nad městem, na než jsme hleděli i výšky naší pavlače, nad labyrintem střech a domů, v kalném přisvitu těch šedivých týdnů. Po městě 4ŮA m 7 pobihali drátcníci a vyvolávali Své služby, vzdáleny huknt městu doplnilo čas od času vtipnou pointou mocné Slomovo kýchnuti; na nějakém odlehlém námestí začala bláznivá TI uja, kterou popichováni kluku dohánělo k zoufalství, tancovat svou divokou sara-bartdu. pŕL niž k velké potěše luzy vysoko vyhazovala sukné, Závany vetru ty výbuchy pŕihlazovaJy a zarovnávaly, rozřecfovaly na šedivý monotónní sum, který pak jednotvárně vlekly nad morem šindelových střech v mléčném, kouřovém vzduchu odpoledne. Adéla se, opřena c zábradlí pavlače, nakláněla nad tim vzdáleným, vzrušeným šumem města, lovila z něj všechny hlasitější zvuky a s úsměvem z nich znovu skládala zaniklé slabiky, snažila se je pospojovat a vyčíst nějaký smysl z té velké, šedivé, vzdouvající se a opadávající monotónnosti dne. Byla to epocha mechaniky a elektřiny a na svět se Zpod křidel lidského génia vysypal celý pytel vynálezů. V mesiánských domech se objevily skříňky na doutníky opatřené elektrickým zapalovačem. Když se otáčelo vypínačem, roj elektrických jisker zažehoval knot namočený v benzinu. Probouzelo to neslýchané nadéie. Hudební skříňka ve ivaui čínské pagody se natočila klíčkem a hned začala hrát miniatúrni rondo a otáčela se přitom jako kolotoč. Na rozích trylkovaly zvonky, křidélka dvířek se dokořán otvírala a odhalovala tak otáčející se kolov rát kove jádro, tabatěrkový criolct. Vc všech domech si pořizovali elektrické zvonky, Domácí život ovládl galva-nismus- Cívka izolovaného drátu se stala symbolem dnhy. V salónech demonstrovali mladí elegáni Galvaniho jev, odměňováni zářivými pohledy žen. Elektrický vodič otvíral cestu k ženským srdcím. 1*0 vydařeném experimentu rozesílali hrdinové dne vzdušné polibky, provázeni ovacemi salónů. Nemuseli jsme dlouho čekat a po městě se vyrotily velocipédy různých tvarů a velikosti. Filozofický názor na svět zavazoval- Kdo se hlásil k myšlenkám pokroku, musel z toho pro sebe vyvodil patřičné důsledky a usednout na velocipéd. První byli samozřejmě advokátšti koncipienti, ta avantgarda nových ideji s nakroucenými knírky a barevnými buŕinkami, nadeje a výkvět naši mládeže. Rozhánějíce povykujici luzu, vjížděli mezi davy na ohromných hicykleeh a tricyklech, jejichž drátěné špice jenom hrály. S rukama vzepřenýma O široká řidítka manévrovali z vysokého sedla ohromnou obručí kola, které vykrajovalo do rozveselené luzy vlnitou, klikatou linku. Některé z nich zachvacovalo apoštolské nadšeni. Vztyčovali se na svých rozehraných pedálech pak ve třmenech a z výšky promlouvali k lidu, předpovídá j u e novou šťastnou éru -spásu skrze bicykl ... A pak jeli dál uprostřed ovaci publika a u klaněli se na všechny strany. Ale v těch velkolepých a triumfálních jízdách bylo i něco žalostné kompromitujícího, jakési ošklivé bolestné skřipěni, jež působilo, že se na vrcholu triumfu lámaly a měnily ve svou vlastni parodii Oni sami to museli cítit, když zavěšeni jako pavouci uprostřed té filigránske aparatury, rozkročeni na pedálech jako velké skákající žáby prováděli ty své kachní pohyby mezi doširoka roztočenou 'ibruli Jen krůček je dělil od směšnosti a oni ho překračovali zoufali, načež skloněni nad řidítky zdvojnásobovali rychlost jízdy -rozcvičený chumel prudkého prohýbáni, který sám přes sebe metal 4&¥ kozelce. Co je na tom divného? Člověk tu ? moci nedovoleného důvtipu vstupoval do oblasti nevídaných ulehčeni, která však získával příliš levné, pod cenou, téméř zadarmo, ň tato disproporce mezi vkladem a efektem, toto očividné podvádéni přírody, tato nadměrná rentabilita geniálního triku - to vie se vyrovnávalo parodii sebe sama. Jeli uprostřed živelných výbuchů smíchu, žalostni vítězové, mučednici své geniality - tak velká byla komičnost téch zázraků techniky. Když můj bratr poprvé přinesl ze školy elektromagnet, když isme se všichni s vnitrním rozechvěním přesvědčovali dotekem o tom tajemném vibrujíc i m životě uzavřeném v elektrickém obvodu, otec se povznesené usmíval. V jeho hlavě dozrávala dalekosáhlá myšlenka, kruh dávno pojatých podezření SC smršťoval a uza-viral. Proč se otec usmíval, proč mu slzely oči a panenky se protáčely v posměšném napodobeni zbožné uctivého výrazu? Kdo na to uměl odpovědět? Tušil snad za ohromujícími objevy tajemné sily sprostý trik, ordinérni intriku, průhlednou machinaci? Od té chvile sc datuji otcovy laboratorní výzkumy. Otcova lahoratoř byla prostá: několik kousků drátu svinutého do cívek, pat kadí rek. s kyselinou, zinek, olovo ä uhli - to bylo celé vybaveni tohoto podivínského esorerika. Hmota - říkal a přitom stydlivě klopil oči a tlumené pofrkával - hmota, pánově , , . Větu nedokončil, což nám dovolovalo domýšlet se. že je na stopě nějakému drsnému žertu, že si z nás všech, jak jsme tam seděli, někdo bohapusté vystřelil. Otec se se sklopenýma očima té odvěké modle potichu vysmíval - Panta rheH - volal a pohybem rukou naznačoval věčné krouženi substance. Odedávna toužil zmobiliz vat ty kroužící sily, jež v sobě skrývala, zkapalnět jeji tuhost, vytyčit cesty jejího vseprnnikáni, transfúzc a všccirkulace, jež byly vlastni její povaze. - Principium individuatínnLs forda - rikal a vyjadřoval tim své bezmezné pohrdáni vůči tomuto hlavnímu lidskému principu- Pronášel to m mine hodem, ?anmco héhal podél drátů, s přivřenýma očima jemnými doteky zkoumal různá místa obvodu a odhaloval nepatrné rozdíly mezi potenciály. Dělal do drátů zářezy, skláněl se nad nimi a naslouchal, a už byl o desei kroku dál. aby stejnou činnost opakoval v jiném miste ohvíidu. /dálo sc, jako by měl deset rukou a dvacet smyslů. Jeho rozptýlená pozornost pracovala na stu místech současné. Zádi i ý bml prnstnrvi nemukl jeho podezření. Skloněn nad drátem, navrtával ho v jednom in niť obvodu a najednou sc prudkým pohybem vrhal za sebe na vyhlédnuté místo jako kočka a netrefil sc, zahanben. - Promiňte - obracel se náhle na ohromeného diváka, který přihlížel jeho manipulacím - promiňte, jde mi právě o ten kousinek prostoru, který zabírá vaše osoba, nemohl byste se na okamžik odsunout? - A chvatně prováděl svá blesková měřeni, obratný a zrněný jako kanárek, hbitě poskakující v záchvěvech svých účelných nervů. Kovy ponořené v roztocích kyselin, slané a k orodující v ré bolestné koupeli, začínaly ve tmě vodii proud. Probuzeny ze |W dřevěné zmrtvělosri, monotónně notovaly, kovové zpívaly, jejich molekuly světélkovaly v neustálém soumraku téch pozdních smutečních dni. Neviditelné náboje vystupovaly k pólům, překračovaly 410 411 jc a mizely vc vířící temnotě. Sotva postřehnurelné svrbení, slepé hemžici sc proudy probíhaly prostorem zpolarizovaným do koncentrický ch siločar, do kruhů a spirál magnetického pole. Hned tuP hned tam sianalizovaly ze spáni přístroje, odpovídaly si opožděně, nepřesně, beznadějnými monosylabami - čárka, tečka - v přestávkách hluché letargie. Otec stál uprostřed tuch putujících proudů s bolestným úsměvem, utřesen tou zajikavou artikulaci, ti m nešťastným, osudem, jednuu provždy uzavřeným a bezvýchodným, který' z neosvobozenýcb hlubin signalizoval monotónně zmrzačenými poloslabikami. Během svých výzkumů orec došel k ohromujícím závěrům. Pro-káz.il například, žc elektrický zvonek, založený na principu tzv. Nccfova kladivka, |i- nhvče|ná mystifikace. Nemohlo byt ani r cl i o tom, že hy člověk vnikal do laboratoře přírody, ale právě naopak, to příroda vtahovala člověka do svých machinaci, skrze jeho experimenty dosahovala svých vlastních cílů, které směřovaly neznámo kam. Můj otec se u oběda den v kal střen knu lžičky ponořené do polévky nehtu svého palce a v lampě to náhle začalo drkotat jako Neefův zvonek. Celá ta aparatura byla pouze zbytečnou záminkou, nepatřila k věci, Neefův zvonek byl pouze místem, do něhož se sbíhaly jisté impulsy substance, které si hledaly SvOu CCStu skrze lidský důvtip, Příroda chtěla a jednala, člověk byl oscilující střelkou, člunkem tkalcovského stavu, vystřelujícím hned sem, hned tam podle její vůle. Člověk byl pouze jednou složkou, jednou Části Neefova kladívka, Kdosi prohodil slovo „mesmerismus" a otec se ho hbitě chytl, 412 Kruh jeho teorii se uzavřel, nalcvl svůj poslední článek Chivék byl podle této teorie pouze přestupní stanici, chvilkovým průsečíkem mesmerických proudů, proplétajících se sem a tam v Lůně věčné hmoty. Všechny vynálezy, jimiž triumfoval, byly nástrahám i. d"» nichž ho vábila příroda, pastmi neznámého. Otcovy experimenty začaly nabývat charakteru magie a kouzelnicrvi, dostávaly příchuť žonglérské parodie. Nebudu mluvit o rozličných pokusech s holuby, které manipulaci s hůlkou rozděloval na dva, na tři, na deset, aby je potom postupné S velkým úsilim vmanipuJovával nazpátek. Odkláněl klobouk a oni jeden za druhým třepotavé vylétali, vraceli se do reality v plném počtu, a jejich rozvlněná, pohyhlivá, vrkající hromádka zaplňovala stůl. Občas otec v neočekávané chvíli pokus přerušil, zůstal nerozhodné stát s očima přivřenýma a po chvíli drobnými krůčky odběhl do chodby, kde vsunul hlavu do větráku v komíně. Byla tam tma, hlucho od sazi a blaženě jak v samém středu nicoty, teplé proudy putovaly nahoru a dolů- Otec přivřel oči a chvíli stál v té teplé, černé nicotě, Všichni jsme cítili. Že tento incident k cele věci nepatřil, odehrával se jaksi vně jejich kulis, a v duchu jsme vždycky všichni přimhouřili oko tiad tímto okrajovvm faktem, který náležel ke zcela jinému řádu věci. Můj otec měl ve svém repertoáru kusy skutečně deprimující, prostoupené hlubokým smutkem. Židle v naší jídelně měly vysoká, krásně vyřezávaná opěradla, byly to jakési girlandy z listí a květů v realistickém provedeni, ale stačilo, aby se jich otec dotkl, a opěradla náhle nabývala ncobyčeině vtipné fyziognomie, neurčité pointy, začala se vlnit a významné pomrkávat a bylo tn nevýslovné zahanbujÍCi, téměř nesnesitelné, dokud však co mrkání nezačalo nabývat zevla určité podoby, nepřemožitelně podmanivé, a někteří i prítomných začali vykřikovat: - Teta Vanda, jak je Bůh nade mnou, to je teta Vanda! - dámy začaly pištět, nchoť to bvla teta Vanda jako živá, ne, ona nás opravdu navštívila, už seděla a vedla ten svůj nekonečný monolog, během něhož nikoho nepustila ke slovu Otcovy zázraky samy sebe obracely vniveč, protože toto nebyl žádný přízrak, byla to skutečná teta Vanda v celé své obyécpnns-ri a všednosti, a na nějak v zázrak nedovolovala ani pomyslet- Než přejdeme k dalším událostem té památné zimy, musíme se jcšré v krátkosti zmínit o iístém incidentu, o němž naše rodinná kronika diskrétně mlčí. Co se stalo se strýcem Edvardem-1 E]riicl k nám tenkrát na návštěvu, nic netuše, překypuje zdravím a podnikavosti, ženu a dcerku zanechal na venkově, kde obě toužebné očekávaly jeho návrat - přijel výborně naladěn, s úmyslem trochu se tady, daleko od rodiny, pobavit a rozptýlit. A co se stalo: Otcovi, pokusy tia něho zapůsobily oslnivým dojmem. Hned po jeho prvních představeních vstal, svlékl si plášť a dal se mu zcela k dispozicí. Bezvýhradně! To slovo pronesl se zavilým pohledem a potvrdil ho pevným stiskem ruky. iVíůp nice pochopil. Ujistil se, zda Strýc nemá tradiční připomínky k „principmm indivrduaiiunts". Ukázalo se. že nemá žádné, vůbec žádné Strýc byl liberální a bez předsudků. Jeho jedinou touhou bylo sloužit vědě. Zpočátku mu otec ícšté ponechával jistou svobodu Dělal si přípravy k zásadnímu experimentu. Strýc Edvard využil své svobody k tomu. ahy se trochu porozhlédl po městě. Koupil si vehnipéd okázalé velikosti a objížděl na jeho ohromném kole náměstí a z výšky svého sedla nahlížel do oken v prvním poschodí. Když projížděl kolem našeho domu, elegantně smekal klobouk na pozdrav dámám, které staly v okně. Měl knírek nakroucený do spirály a malou špičatou bradku. Zakrátko se však přesvědčil, že velocipéd ho není schopen uvést do hlubších tajemství mechaniky, že tento geniální přistroj není s to poskytovat mu trvale metafyzické vzrušeni A tehdy začaly pokusy, během nichž se ukázalo, jak bylo nezbytné, aby strýc neměl žádné předsudky vůči „principium iiLdivtduationis" Strýc Edvard neměl nic proti tomu, aby se pro dobro vědy nechal fyzicky zredukovat na holý princip Neefova kladívka, Bez žalu přistoupil na pustu pnou redukci všech svých vlastnosti za účelem obnaženi své nej hlubší podstaty, totožné, iuk ciril odedávna, s právě uvedeným principem. Otec se uzavřel ve své pracovné a začal s postupným rozborem spletité osobností strýce Edvarda, s mučivou psychoanalýzou, rozvrženou na řadu dni a noci. Stůl v pracovně se začal zaplňovat rozloženými komplexy strýcova ega. Zpnráiku se ještě strýc, silné zredukovaný, úřasunl s námi jídla, pokoušel se zapojovat do našich rozhovorů, jednou se ještě projel na velocipédu. Porom, když viděl, jak je stále rozloženější a rozloženější, toho nechal. Ohjcvil se u něho jistý druh studu, charakteristický pro stadium, v němž se nacházel. Vyhýbal se lidem. Otec se za t i m stále více přibližoval k cíli svého snažení. Zredukoval strýce na nezbytné minimum, jedno po druhém odstranil všechno nepodstatné. Umístil ho do výklenku vysoko ve zdi schodiště a jeho elementy uspořádal podle principu 414 415 Leclanchcova svazku. Zeď byla v tich místech zplesnivélá a houba tam rozprostírala svou belavou pleteninu, Otec bez zabraň čerpal z celého kapitálu strýcova entuziasmu, roztáhl jeho útek po celé délce chodby a levého křísila domu. Posunoval se na štaflích podél stěny tmavé chodby a zatloukal do ni hřebičky po celé dráze strýcova přítomného života Za těch kouřových žlutavých odpoledni byla téměř úplná tma. Otce si vypomáhal zapálenou svičkou a zhhzka osvětloval ztrouchnivělou zeď picf po pídi. Podle některých verzi prý nakonec strýc Edvard, jenž se až dosud tak hrdinné ovládal, proicvil jistou netrpělivost, Říká se dokonce, že došlo k prudkému, třebaže opožděnému výbuchu, který jen tak tak že nezmařil téměř už dokončené dílo- Ale instalace byla už hotová a strýc Edvard, jenž byl po celý svůj život vzorným manželem, otcem a obchodníkem, se i v této své poslední roli nakonec podřídil vyšší nutnosti. Strýc Fungoval znamenité- Nestalo se, že by vypověděl poslušnost. Když vyšel ze své propleteně komplikovanosti, v niž se předtím tolikrát ztrácel a zamotával, nalezl konečně čistotu jednolitého a přímočarého principu, jemuž měl Od této chvíle bezvýhradně podléhat- Výměnou za svou obtížné zaziiamenateinou různorodost získal nyní jednoduchou ti neproblematickou nesmrtelnost. Byl šťastný? Na to je zbytečné se ptát. Ta Otázka má smysl pouze tehdy, jde-li o bvtosti, v nichž je obsaženo bohatství alternatív a možnosti, diky čemuž se aktuální realita muže stavět do protikladu vůči zpola reálným možnostem a může se v nich odráža. Ale strýc F.dvard neměl žádné alternativy, protiklad šťasmv - nešťastný pro něho neexistoval, protože on byl až k nejzazši mezi totožný sám se sebou- Nemohli jsme nepociťovat jisté uznáni, když jsme viděli, jak přesné a bezchybné funguje- Dokonce ani jeho žena, teta Tereza, když v a néiakou dobu přišla v manželových stopách, se nemohla udržet, aby každou chvíli nezmáčkla knoFlik, který ji umožňoval slyšet ten zvučný, křiklavý hlas, v němž rozeznávala dávný rémbr manželova hlasu, když se rozčiloval. Co se týká dcerky Edy, mohli hychom říci. že ji otcova kariéra nadchla. Později isem se sice právě ;i >tal předmětem jistého druhu odplaty, již se pomstila za čin mého otce, ale to už je jiná historie. ii Dny míjely, odpoledne se ptodlužovala. Nevěděli jsme. jak s nimi naložit. Nadbytek času, ještě syrového, ještě planého a nevyužitelného, prodlužoval večery prázdnvm stmíváním. Když Adéla omyla nádobí a uklidila kuchyň, bezradné stála na pavlači a bezmyšlenkovitě hleděla do bledě růžovějících večerních dálek. Její krásné oči, jindy tak výmluvné, se v tupém zamyšlení obracely v sloup - vypouklé, velké a lesknoucí se. Jej i pleť, ke konci zimy matná a nasedla od kuchyňských výparů, se nyní pod vlivem larní gravitace měsíce, narůstajícího od čtvrti do čtvrti, omlazovala a nabývala mléčných odlesků, opálových odstínů a emailových pablesků. Triumfovala tecf tiad přiručimi, kreri pod jejími temnými pohledy ztráceli sebciistoru, vypadávali z role blazeovaných návštěvníků hospod 4 1 h 417 a nevěstinců; vzrušeni jejím novým půvabem hledali jinou půdu pro sblíženi a byli ochotni činit ústupky pto dobro nového uspořádáni vztahů a hotovi uznat pozitivní fakta. Otcovy experimenty navzdory všemu očekáváni nezpůsobily fiTťvr.ir .. normálním životě. Naoíkování mcsmerísmu do (éb novodobé fv/ikv nebylo příliš plodně, Ne snad proto, ze by v otcových objevech nebylo ani zrnko pravdy. Ale o úspěchu ideje nerozhoduje její pravdivost Náš metafyzický hlad má své meze a velmi rychle bývá nasycen, Otec stál právě na prahu nových převratných odhaleni, kdy i se do našich řad, do rad jeho vyznavačů a následovníků, začala vkrádat nechuť a ochabloit Stále častější byly projevy netrpělivosti, které přerůstaly v otevřené protesty, Naie povaha se bouřila proti porušováni a uvolňováni základních zákonů, měli jsme po krk zázraků, toužili jsme vrátit se ke staré, důvěryhodné a solidní próze odvěkého řádu věci. A otec to pochopil. Pochopil, že zašel příliš daleko, a zabrzdil let svých myšlenek. Kroužek clcganinich adeptek a adeptů s na kroucenými kniry se každým dnem zmenšoval. Otec, ktetý chiél ze všeho se cti vycouvat, ťamý&lel právě ohlásit své poslední, závěrečné vystoupeni, když tu náhle nová událost obrátila všeobecnou pozornost zcela neočekávaným směrem. Když se jednoho dne můj bratr vrátil ze školy, přinesl nepravděpodobnou, a presto pravdivou zprávu o brzkém konci světa Poručili jsme mu. aby ji zopakoval, mysleli jsme, Že jsme se přeslechli. Ale ne. Pravé tak zněla ta nevěrohodná, ta - ať se ÍO vzalo z kterékoliv stránky - nepochopitelná zpráva, Ano, právě takový, jaký byl, nehotový a neukončený, v náhodném bodě času a prostoru, bci uzavření ůčru a aniž dosáhl nějakého cíle. jaksi v polovině vety, bez tečky, bez vykřičníku, bez soudu a bez božího hněvu - uprostřed nejprátelštějsich vztahů, loajálně, podle oboustranné dohody a oboustranně uznávaných zásad - měl svět natáhnout brka, prosté a neodvolatelně. Ne, nemělo to být eschatologické, proroky odedávna předpovídané tragické finále, poslední jednáni boiakd komedie. Ne, byl to spíše cykliscicko-cirkusový, hopla-cskamotér-ský, velkolepé hokuspokusuvý a poučně experímentální konec světa - provázený ovacemi všech duchů pokroku. Nebylo téměř nikoho, komu by hned nekápl do noty. Vydesení a protestující hýli okamžité umlčeni, Proč nechápali, že toto je prostě neslýchaná šunce, konec světa na výši doby, nej pokrokovější, volnomyšlenkářský, prostě slavný konec světa, který dělá čest Nejvyšši Moudrosn ř Zanícené se přesvědčovalo, na lístcích vytržených z notesu se kreslilo ad oculos, nevyvratitelně se dokazovalo, oponenti a skeptikové byli rozdrceni. V ilustrovaných časopisech se objevily celostránkové rytiny, anticipované obrazy katastrofy, efektně na inscenované. Bylo na nich vidět zalidněná města zachvácena nočni panikou, pod nebem blýskajicim světelnými znameními a jevy. Bylo vidět ohromující činnost vzdáleného bolidu, jehož parabolický vrchol, směřující neustále k zeměkouli, setrvával na obloze v nehybném leiu a přibližoval se rychlosti tolika a mlíka mil za viernui Jak v cirkusové manéži vzlétaly klobouky a buřinky, vlasy vstávaly na hlavách, deštníky se samy od sebe rozevíraly a pod ulétajicimi parukami se obnažovaly lysiny - pod černým a ohromným nebem, jež probleskovalo současným alarmem všech hvězd. i i c 4 19 Do našeho života se vlilo cosi vznešeného, jakýsi entuziasmus a nadšeni, jakási vážnost a slavnostnost vstoupila dn našich pohybů li ťo/sirl.i riiišc hrudi knsmickým dechem. Zeměkoule každou noi vfela slavnostním ruchem, solidární extázi tisíců. Noci byly černé a ohromné- Kolem Země houstly v nespočetných rojich hvězdné mlhoviny. Ty roje, obsypané prachem meteorů, byly rozmanité rozmístěny v černých planetárních prostorech, od propasti k propasti. Utápěli jsme se v těch nekonečr ých prostorech a téměř jsme ztráceli Zemi pod nohama, byli jsme de -orientování, popletli jsme si všechny směry, viseli jsme jak protii oáci hlavou dolů nad odvráceným zenitem a putovali |smc po hvť xlných shlucích, ukazujíce si našli' néným prstem přes celé světelné ruky od hvězdy k hvězdě. Tak jsme putovali oblohou v protáhlé neuspořádané rojnici, rozběhnuti do všech stran po nekonečných stupních noci - emigranti z opuštěné zeměkoule, pustošící nesmirné množství hvězd. Poslední bariéry padly a cyklisté vjeli do černého hvězdného prostoru a vzepjati na zadních kolech svých velocipédů, pokračovali v nehybném letu planetární prázdnotou, jež se otevírala stále novými a novými souhvězdími. Jak tak letěli pu té slepé koleji, vytyčovali cesty a mezníky bezesné kosmojtrafie. ale v podstatě vlastně setrvávali v plane-lňnli IlI ;-||J.i: . átlli ;lko saze. j.lkn k:Mv, vMľii.l hlasu vi-iíu od kamen, do ié poslední mety a cíle všech těch slcpvch letů. Po krátkém rozháraném dni. zpola prospaném, se otevírala noc jako ohromná rojná vlast- Davy se vylévaly do ulic, obsypávaly náměstí, hlava na hlavě, jako kdyby se otevřely bečky kaviáru, jenž se valil jako potoky lesklých broku, plynul jako řeky pod noci černou jak smůla a hučící hvězdami. Schody se prolamovaly pod tíhou tisíců, ve všech oknech se objevovaly zoufalé Fipůrky, lídé--zápalky na pohyblivých dřívkách překračovali v náměsičném opojeni parapety, vytvářeli živé řetězce jako mravenci, pohyblivá nakupeni a - |r:den na ramenou druhého - sloupy splývající z oken na plochy náměstí, ozářené jasem smolných beček. Odpusťte mi, prosím, jestli při popisu těchto scén plných nahromadění a vřavy upadám do nadsázky, mimovolně si bera za vzor jisté staré rytiny z velké knihy neštěstí a katasttoF lidského rodu. Vždyr směruji k jedinému praobrazu a tato megaLomankká nadsázka, ohromný patos těchto scén dokazuje, že jsme zde vyrazili dno odvěkého sudu vzpomínek, jakéhosi prasudu mýtů a vnikli jsme do předhdské noci, plné huhlajících živlu a klokotající anamnézy, a nemůžeme už tu rozpoutanou záplavu zadržet Ach, ty ryhné a rojné noci, zarybnéné hvězdami a lesknoucí se šupinami, ach, ta hejna tlamiček neúnavné lokajících drobnými doušky, hladovými hlty všechny ty ruzvudiiérié, nevypité potoky těch četných, hustých noci! Do jakých Fatálních vrší, do jakých žalostných nevodů táhla ta temná pokolení tisíckrát rozmnožená? O nebesa těch dni, celá ve světelných znameních a meteorech, poškttaná výpočty astronomů, risickrát okopírovaná, ocifrovana, označená algebraickými vodoznaky. S tvářemi zhlankytnelými slávou réch noci jsme putovali po nebesích pulsujících výbuchy vzdálených slunci v siderickém oslněni - my, lidské zástupy, plynoucí širokým proudem po mélčinách mléčné dráhy, rozlité po celé obloze, lidský potok, nad nimž se vznášeli cyklisté na svých 421 pavoucích aparátech. Ó hvězdná aréno noci, pokreslená až k nej-zazšim hranicím evolucemi, spirálami, arkány a kličkami těch elastických jízd, ó cykloidy a epkykloidy, v zápalu jízdy popravo-vaně v nebeských zákoutích, ztrácející drátěné špice a lhostejné se lesknoucí obruče a dojíždějící hoJé. už pouze na čisté cyklistické ideji, k zářivému čili! Od oněch dni se datuje vznik nové konstelace, do Zverokruhu bylo navždy přijatu třinácté souhvězdí, jež od té doby záři na obloze našich noci: Cyklista. Byty, pozocvirarté za oněch noci skrz naskrz, zely prázdnotou ve světle ptudec blikajících lafflp. Okenní záclony, rozhozené daleko do noci, se vlnily a řady pokojů stály v ustavičném všeobjímajícím průvanu, který' je provrtá-\'al neustávajícím, prudkým alarmem- To strýc Edvard alarmoval-Ano, konečné ztratil trpělivost, zpřetrhal všechna pouta, podupal kategorický imperativ, porušil předpisy své vysoké morálky a zvonil na poplach- Chvatné jsme ho zastrkovali jiazpět pomoci dlouhé tyče, hadry na nádobí jsme se snažili zastavit ten prudký výbuch. Ale Stťýc i takto ucpaný divoce rámusil, drnčel celý bez sebe, neovládal Se, už mu bylo všechno jedno, a s tím drnčením z ného unikal život, před našima očima se zaléval krvi. nemilosrdně, v osudném vzplanuti. Cas od času kdosi na chvilku vcházel do prázdných místností provrtávaných tim prudkým poplachem, mezi lampami, jež hořely vysokým plamenem, po špičkách přeběhl pár kroků od prahu a váhavě se zastavoval jako by něco hledal. Zrcadla ho beze slova pojímala do svých průzračných hloubek a mlčky se o něho mezi sebou dělila. Strýc Edvard rámusil z plna hrdla skrze všechny ty světlé, prázdné místnosti, a i sám hvězdný dcvcrtČT, jehož ližilo špatné svědomí, jako by sem přišel spátli." zločin, pokraďmu prchal z bytu, ohlušen tim rámusem, a mířil kr dceřím, provázen citlivými zrcadly, která ho propouštěla svým blyštivým špalírem, ZAtímco do jejkh hlubin se různými smérv po špičkách rozbíhal houf poplašených dvojníků s prsty na ústech. Nad námi se znovu tOZViralo nebe SC svými nesmírnými prostoru mi, posetými hvězdným prachem- Na nebi SC noc co noc ni ve večerních hodinách objevoval fatální bolid, šikmo nakloněný, zavěšený u vrcholu své paraboly, nehybně nasměrovaný k Zemi. bezvýsledně polykající tolik a tolik mil za vteřinu- Všechny pohledy se ci h racci v k němu, zatímco onr kovově Lesklý, oblého tvaru, ve svém vypouklém jádru o něco zářivější, odváděl s matematickou přesnosti svou denní dávku. Jak těžké bylo uvěřit, že tento malý červíček, nevinně záříc! uprostřed nespočetných hvězdných rojů, je ohnivým prstem Baltazarovým, jenž zapisuje na tabuli nebe zkázu naši zeměkoule, Ale každé dítě umělo zpaměti ten osudný vzorec, označený symbolem mnohonásobného integrálu, z něhož po určeni hranic vyplývala naše nevyhnutelná záhuba. Co nás ještě mohlo zachránit? Zatímco luza se rozbíhala po veliké noci a ztrácela se mezi záři hvězd a kosmických úkazů, Otec potají sedával doma. On jediný znal tajné východisko z této pasti, znal zákulisí kosmologie a v duchu se smál- Zatímco strýc Edvard zoufale alarmoval, ucpaný hadry, Otce potichu sir kal hlavu do komína od kamen. Bylo tam ticho a tma jako v pytli- Byl to poklidný přistav prosycený teplým vzduchem a sazemi. Otec sc pohodlné usadil a blaženě přivřel oči- 4 11 421 A do tohoto černého skafandru domu, vynořujictho sc nad střechou do hvézdnaré noci, padal téměř neznatelný hvězdný paprsek a lomené, jako ve sklech dalekohledu, klíčil skrze švédo v ohnisku, počínaje zárodkem v temné rctornj komína. Otec opatrné ináčcl sríijbcm mikrometru a do zorného pole dalekohledu se zvolna vysunovalo to fatální těleso, jasné jako mésn;, pres čočku viděné jako na dlani, plastické, zářiči svým vápenným reliéfem v mlčící černi planetární prázdnoty. Bylo trochu krtičnaté, zbrázděné neštovicemi - rodný bratr Měsíce, ztracený dve vyčerpala, o poraženého se už nikde přikrčit, přezimovat, možná, snad, než události dostanou nový spád Bylo mi úplné icdno, kam mé osud zavane. Půvab kraje pio mě nenávrat - ■12 i, 42 7 nŕ uhas.], by] jsem ztýraný a zbědovaný a toužil jsem už jedině po klidu. Stalo sc však něco jiného. Došel jsem na své cestě patrné k nějakému bodu zvratu, ke zvláštnímu /akrůtu v mém Osudu, moje existence se začala neobyčejně stabilizovat. Mel jsetn pocit, jako bych vstoupil do nějakého příznivého proudu. Kamkoliv jsem sc obrátil, lidé,hned nechávali stat s-vou práci, jako by na mé čekali, a v jejich očích jsem viděl ten mimovohlý záblesk pozornosti, to okamžité rozhodnuti, ochotu mi posloužit, diktované jakoby nějakou vyšší instanci. Byl ro samozřejmě klam vyvolaný rim náležitým sběhem všech okolnosti, tím, jak zručné prsty náhody, jež mne Iakoby v náměsíčném transu vedla od jedné události ke druhé, obratně spojovaly články mého osudu. Neměl jsem ani čas sc tomu divit, ten příznivý obrat v mém osudu hyl od začátku provázen jakýmsi smířeným Fa ta J ismem, jakousi hlazenou trpnosti a důvěřivosti, jež mi kázaly podřídit sc bez odporu gravitaci události. Pociťoval jsem to maně jako zadostiučiněni mým dlouho neukojeným potřebám, jako hluboké nasyceni věčného hladu zavrhovaného a zneuznaného umělce - zde byly kůilečnč náležité oceněny mé schopnosti. % kavárenského hráče, který bral zavděk jakoukoliv prací, jsem SCj rychle vyšvihl na místo prvního houslisty v městské opeře, otevřely se mi dveře do exkluzivních kruhů milovníků uměni, jakoby na základě dávno nabytého práva jsem vsroupil do ilejlepsi společnosti, já, který jsem až dosud přebýval v polosvěté deklasovaných existenci, černých pasažérů, v podpalubí lodi společnosti Aspirace, jež jako vzbouřené a potlačené nároky vedly v hlubinách mé duse podzemní, trýznivý život, sc rychle legalizova- ly, samy od sebe vstupovaly do života. Znamení uzurpace a uražené hrdosti zmizelo z mého čela. Shrnuji to všechno ve zkrácené formě, jaksi ? hlediska hlavni linie mého osudu, anii bych sc pouštěl do podrobnosti té podivín kariéry, neboť všechny tyto události patři vlastně do prehistorie příhod, o nichž budu vyprávět- Ne, moje štěstí nemělo nic společného s výstřednosti či nevázanosti, jak by se snad mohlo zdát Prostoupil mne pouze pocit hlubokého klidu a jistoty, což bylo znamením, podle něhož jsem - já, zkušený znalec fyziognomie osudu, kterého život naučil citlivě rozeznávat všechny záchvěvy jeho tváře - s hlubokou úlevou poznal, že tentokrát přede mnou neskrývá žádné nekalé úmysly. Kvalita mého štěstí byla trvalého a solidního druhu. Celá moje tulácka a bezdomovská minulost, podzemni bída mě předchozí existence se ode mne odtrhla a letěla dozadu jako kus krajiny, šikmo nakloněné v paprscích zapadajícího slunce, jež sc ještě jednou vynořila nad pozdní obzory, zatímco vlak, který mne unášel, projížděl poslední zatáčkou a vezl mne střemhlav do noci. s hrudi plnou budoucnosti, pcž mu bila do tváře, hutné opojné budoucnosii. trochu za m ženě dýmem. Zde je na místě, abych se zmínil o ncjdůlcžitéjšim faktu, jenž uzavřel a korunoval to příznivé a šťastné období !•■ Blište. kterou jsem v té době potkal na své cestě a kterou jsem si po krátkém opojném zasnoubeni vzal za ženu Učet mého štěstí je plný a uzavřený. Moje postaveni v opeře je neotřesitelné. Dirigent filharmonického orchestru, pan Pcllcgrini, Si mne váži a ve všech rozhodujících otázkách se mne ptá na moje 42» mirični. Je to stařeček před penzi a mezi nim, správním výborem opery a hudbymilovnou společnosti města byla uzavřena tichá dohoda. Že po jeho odchodu přejde dirigentská taktovka bez jakýchkoliv cavyků do mých rukou, Už jsem ji nejednou držel, buď když jsem dirigoval koncerty Filharmonie, pořádané každý měsíc, nebo v opere, když jsem zastupoval nemocného mistra, nebo když ten dobrý stařeček cítil, že by nezvládl novou moderní partituru, fcpiž duch mu byl cizí. Opera patri k nejlépe zajištěným v zemi. Moje gáže plně postačuje k životu v atmosféře blahobytu, jemuž nechybí pozlátko jistého přepychu. Několik pokojů, v nichž bydlíme, zařídila podle svého vkusu Eliška, neboť co se mne týká, nemám v tomto sméru absolutné žádná přáni a nevyvíjím ani žádnou iniciativu. Zato Eliška má velmi rozhodné, i když stále se ménici požadavky, které uskutečňuje s energii, již by bylo hodno využit k něčemu lepšímu. Stále má nějaká jednáni s dodavateli, neúnavně bojuje o kvalitu ii ceny >boži a dosahuje na tomto poli úspěchů, na něž je nemálo pyšná- Já na toto její úsilí hledim s něžnou shovívavosti, ale i s jistými obavami, jako na dítě, které si lehkomyslné hraje na kraji propasti, Jak je naivní se domnívat, že v boji o tisíce drobnosti našeho života si utváříme náš osudí Já, který jsem tak šťastně zakotvil v této poklidné zátoce - chtěl bych už jenom uspat jeho bdělost, nechodit mu na oči, nenápadné přilnout k mému štěstí a stát se ncviditclným- Město, v němž mi osud dovolil nalézt tak klidný a blažený přístav, proslulo diky starobylé, ctihodné katedrále, postavené na vyvýšené plošině, trochu osamocené na pokraji domů. Zde město náhle konči, obklopeno strmými hradbami a příkopy, v nichž rostou moruše a vlašské ořechy, a otevírá se tu pohled do dalekého kraje. Je to posledni, zanikající vyvýšenina horského křídového masívu, jenž drží stráž nad rozlehlou a projasnénou krajinou provincie, otevřenou po celé šíři teplým větrům ze západu. Město vystavené tomuto lahodnému přílivu se uzavřelo do sladkého a tichého klimatu, jenž jako by tvořil vlastni miniaturní meteorologický oběh v rámci většího, všeobecného. Po celý rok tu vanou sotva citelné, lahodné vzdušné proudy, které na podzim přecházejí v jediný neustávající medový tok, v jakýsi druh jasného vzdušného Golfského proudu, ve všeobecné monotónní váni, sladké až k za-pomněni, až k blaženému zániku- Katedrála po staletí cizelovaná v drahocenném přitmi svých vitráži, bez konce přibývajících, složených z cennosti jež byly nashromážděny mnoha pokoleními a vštěpovány na jiné cennosti, přitahuje nyní zástupy turistů z celého světa. V kterémkoliv ročním obdohi je můžeme vidět, jak s bedekry v rukou pohihaji po našich ulicích- Především oni bydli v naších hotelích, prohledávají nase obchody a starožitnictví v honbě za raritami a zaplňují naše zábavní podniky, Přinášejí s sebou z dalekého světa vůni moře, někdy vjlct velkých plánů, široký rozmach obchodních zá|imu. Stává m\ Že jim učaruje klima, katedrála i životni icmpo našeho města a oni se tu usídluji na delší dubu. aklimatizuji se a zůstávají tu nastálo. Jiní si odsud, když odjíždějí, odvážejí s sebou ženy, půvabné dcery našich kupců, továrníků a majitelů restaurací. Diky těmto svazkům 4.10 bývá do našich podniků často investován cizí kapitál, který posiluje náš průmysl. Hospodářsky život města ostatné už pu leta probíhá bez otřesů a krizi. Vysoce rozvinutý cukrovarnícky průmysl živí ze své sladké tepny tři čtvrtiny obyvatel, Kromě toho je ve mésté proslulá porcelánka se starou tradici, Vyrábí na esport a kromé toho každý Angličan, který sc vrací do vlasti, považuje za véecti objednat si jeden zc servisů s tolika a tolika kousky porcelánu barvy slonové knsti s ohrádky katedrály a města v provedeni žákyň naši umělecké školy. Naše město je ostatně jako mnohá jiná v tomto kraji bohatě ,t dohře obhospodařováno - zčásti se pečlivě stará o obchodní a jiné záležitosti, zčásti si libuje v komfortu a mesiánském blahobytu, zčásti je také ambiciózni a snobské Dámy si na svých toaletách dovoluji téměř velkoměstsky luxus, pánové napodobuji životni styl hlavního mesta a za pomoci několika kabaretů a klubů tu s velkým úsilím udržuji jakési slabé zdáni nočního života. Kvete hra v karty. Holduji ji dokonce i dámy a není téměř večera, abychom i my nekončili den v některém z elegantních domů našich přátel u hry, která se nejednou protáhne pozdě do noci- I v této věci iniciativa připadá Elišce, která přede mnou SVOU náruživOšt ospravedlňuje starosti o naši společenskou prestiž, jež vyžaduje, abychom častěji pobývali ve světě, abychom nevypadli z oběhu, ale v podstatě i ona podléhá kouzlu toho nesmyslného a lehce vzrušujícího mrháni časem. Často ji pozoruji, jak se vzrušena hrou, s ruměnci na tvářích a lesknoucíma se očima, celou duši účastní proměnlivých peripetii hazardu. Lampa rozlévá zpod stínítka měkké světlo na srůl, kolem něhož skupinka lidi, hluboce zaujatých véjiřem karet, jež drží v rukou, pořádá imaginárni honičku po šalebných stopách štěstěny. Jako bych ji viděl, tu prízračnou postavu, vyvolanou napětím seance, jak se téměř hmatatelně zjevuje za řády toho či onoho z hráčů, Je ticho, padají polohlasná slova, odrážející proměnlivé a klikaté stezky štěstí. Co se mě týká, já čekám na chvíli, kdy tichv. nadšený trans zatemni všem rozum, kdy všichni ztratí paměť a znehybni, katalepticky nachýleni jako nad kroužicim stolkem, abych se nepozorované vytratil z toho začarovaného kruhu a uchýlil se do samoty mých myšlenek. Občas, když vypadnu ze hry, mohu opustit stůl. aniž bych vzbudil jakoukoliv pozornost, a potichu přejir do vedlejšího pokoje Tadv je trna. jen pouliční lucerna sem z dálky posila své světlo, S hlavou opřenou o okenní tabuli pak dlouhou chvíli stojím a přemýšlím . . . Nad podziméjki houštinou parku se noc nevýrazně rozjasňuje načervenalým úsvitem. Ve zpustošené spleti stromů se s nepřítomným krákáním bud i poplašené vrány zmýlené příznaky toho Falci-něho svítáni, s velkým povykem houfně vzlétají a jepeh naříkající, kroužící chumel naplňuje hlukem a vlněním zarudlou temnotu, prosycenou hořkou vůni čaje a poletujícího listí. Pozvolna se ten po celém nebi roztřepotaný galimatyáš krouženi a letů uklidňuje a usazuje, zvolna klesá a obsazuje prořidlou houštinu stromů - jak neklidná, provizorní hromada, plná nepokoje umlkajících rozhovorů a nařikavých otázek, a pomalinku se ziišuje, usedá už nadobro a siednocuje se s tichem šclestivého uvadání, A znovu se vrací 423 hluboká a pozdní not. Hodiry mi jej i S horkým cule m pririsknumn na sklo cit i m a vím: nic zlého se mi už nemůže přihodit, nalezl jsem přistav a klid. Teď nadejde dlouhá rada let ztéžklých štěstím a sy-iui., nekončící proud dobrých a blažených časů. Po několika posledních plytkých a sladkých vzdeších sc moje hrud až po okraj naplňuje štěstím, Přestávám dýchat. Vím: tak jako celý život - tak mne jednou do své otevřené náruče přijme smrt, výživná a sytá. tíudu ležet absolutné nasycený uprostred zeleně na zdejším pěkném, udržovaném hřbitove. Moje žena - jak ji bude slušet vdovský závoji - mi za zdejších lichých jasných dopoledni bude přinášet kvétiny. Ze dna té plnosti bez hranic povstává jakási těžká, hluboká hudba, smuteční, slavnostni, dunivé takty majestátní předehry. Cítím mocné údery rytmu, vyrůstající z hloubky. Se zdviženým obočím hledím do dáli a cítím, jak mi vstávají vlasy na hlavé. 'TV n li a poslouchám . . . HJasitéjši zvuky rozhovoru mě vytrhuji ze strnulosti. Ptají se po mně a smějí se. SI vši m hlas své ženy. Vracím se ze svého azylu do osvětleného pokoje a mhouřím oči napojené tmou, Společnost se už rozchází. Hostitelé stoji ve dveřích, rozmlouvají s odcházejícími hosty, vyměňují si zdvořilosti. Konečné jsme sami na noční ulici Moje žena srovnává své pružné volné kruky s mými. Dobře se shodujeme v chůzi, a když kráčíme ulici nahoru, jde s hlavou trochu skloněnou a nohama rozhrnuje šelestivý koberec Jisti, jež pokrvvá chodník. Je oživena hrou, štěstím, které ji přálo, a vypitým vínem a plna malých ženských plánů. Na základě tiché dohody, jež mezi námi platí, vyžaduje, abych maximálně toleroval ty její nezodpověd- né výmysly a má mi velice za zlé všechny moje střízlivé, kritické připomínky. Když vcházíme do našeho bytu, nad temným obzorem se už objevuje zelený pruh úsvitu. Ovane nás příjemná vůně vytopeného a dobře udržovaného vnitřku bytu. Ncrozsvécujeme. Vzdálená pouliční lucerna kresli na protilehlé stěně stříbrný vzor záclon. Sedím oblečený na posteli, mlčky beru Eliščinu ruku a chvílí ji držím ve své. 414 1.1 5 SK.C»ŘICOVÍi KRA.MY (O. B.t Sfpťrt--9 Navštíveni---20 Ptáci---30 Manekýni---36 Traktát o manekýnech---45 Traktát o nnckýnech (pokračováni) Traktát o munckinedi (dokončeni) -Nimrod — - o4 Pan---70 Pan Karel - - 75 Skořicové krámy---79 Krokodýli uli«---9í Sviibi---11Ď Vichřice---115 .Vix vdkč seanny---123 SANATOklir.M NA VĚCNOSTI Kniha - - - 141 Geniální epotha - - 15"? Jam (V. D.)--- CcrwcncnvB nnc (E, S.)---Z5ů Múp nt-í se dflvá k haHÍúm---2W Dru In pwíyim 2~4 Mx:vá «řnna - — — 2$M Sanari>niin: .S.i ■.'l'ti■.i,ri UJI Duda---13" Ed.k---347 Penzista---156 Satnota---l^ů Poifcdni otcův útek---3~>9 i i: '. i.'.' emtv (i. .m Podám---i&9 Republika anů---J9ů Kometa----405 Vlaši---427 Otakar tSnrrns: Literatura inko rcftenerste mýro