JORGE AMADO \ LA T K .A r, AB R i El. A MULATKA GABRIELA o < < o O i—x JORGE AM ADO MULATKA QABR1ELA Kronika provinčního mestečka PRAHA 1967 ODEON Preložil dar a výraz obdivu tu její vfíni hřebííku. A Moaára Wermcka de Gastro, chlapce krasavce, v závěti obdarovává Gabriela svou touhou samý vzdych, A vkm třem od autora upřímně přátelství! (Z „Gabrieliny závěti") Trn to milostný příběh — podivnou shodou okolností, jak by řekla dona Arminda — začal v týž jasný den, prosvětlený |amím, sluncem, kdy farmář Jesuíno Mendonga zastřelil i.iiiiui / revolveru mladou paní Gucdes Mendon^ovou, svou i hoř, vynikající osobnost; místní společnosti, snědou, telnatou, inilujh í i íikeviií fihivimsti a zubaře dr. Osmunda Pimentela, i |i <>,,uiIii(Imi mladíka I bájaickými sklony, který přibyl do 1111< u ll pPecl m I "lil i mísící. T<íhoŽ dne. ráno, jeŠtě než ta 11,1,1',1'lh mu.ľ k......i-m, splnila stará Filomcna svou dávnou li roubil, opuililfl místo kuchařky u Araba Naci ba a odjela i luknu o OMld do Afruy ľruty k synovi, který si tam žil jako !■ „i | >l |{ il.il po/ilěji slySetJoäo Fulgéncio, člověk, který věděl .....n, ni.ijih'1 piipírnielví Vzor, kde se soustřeďoval intelektu ■ 1111 -mil v I Hiciimi, nemělo se to stát zrovna v takový krásný linu > ni dni, pivní po dlouhém období dešťů, kdy slunce i......." lil.nllín pokožku. To nebyl den vhodný k prolévání I mi b M "■• ví.ik plukovník Jesuíno Mendon$a byl muž, |i mu • > i .i m/hodnost byly nade vše a literatura a estetické din ndy .'i i Id i i/f, laková úvahy mu hlavou, obtíženou parohy, Mi i mul' | ilmile hodiny odbily druhou s poledne, z ni- 1 n.....Ii|i*vil ' všichni si mysleli, že je na plantáži) a vy- hdll ..... I ' ' ...... p.inii ku i jejího svůdce Osmunda dvěma in mil■ iľ, mi i,tu.tmi. Následkem toho zapomnělo město • i iinl n mal,) liuvoni - na ranní uváznutí lodi Pobřežní i...... n \u v\* /dli do přístavu, zavedení první autobusové nii i lllniisein li Itabuuou, nedávný velký ples ldubu ftil luk, i ilnl mim e i nu vmiäujíci otázku, rozvířenou Mundi-nln m I Ji íli in, ji / se lýknla bagrů pro přístav. Malé osobní lil umu N.m lli.i,!' n/,'ie i i.ilil e octl bez kuchařky, vzali na vědomí jenom jeho n ej důvěrnější přátelé, ale ani ti mu nepřikládali velkou důležitost. Všichni byli vzrušeni tragickým příběhem plantážníkovy ženy a zubaře, a to jednak proto, že všechny tři postavy pocházely z horních vrstev, jednak i pro množství zčásti lechtivých a pikantních podrobností. Neboť i přes hlásaný opojný pokrok mčsta („Ilhéus se prudkým tempem civilizuje", napsal významný advokát dr. Ezequiel Prado v „Ilhéuském deníku") byla tam přece jenom nejživěji vítána takováto dramatická historie lásky, žárlivosti a prolité krve. Během času zanikala ozvěna posledních výstřelů z bojů o půdu, ale záliba v krveprolévání z oněch hrdinských let zůstala Ilhéuským v krvi. A mimo to se udržely jisté mravy: vy-chloubačnost, nabíjení revolveru ve dne v noci, pití a hra. Také jisté zákony, jimiž se řídil jejich život. Jednomu z nich, tomu nejnezvratnějšímu, se znovu dostálo toho dne: čest obelhávaného manžela může být očištěna jenom smrtí viníků. Tento zákon pocházel z dávných dob, nebyl nikde zaznamenán, žil jenom ve vědomí lidí jako dědictví po těch, kdo tu jako první klestili hvozdy a sázeli kakaovníky. Tak tomu bylo v Ilhéusu kolem roku 1925, kdy vzkvétaly plantáže v krajích zúrodňovaných mrtvolami a krví a rostlo bohatství, kdy se šířil pokrok a proměňovala se tvářnost města. Tak silná byla ona záliba v krvavých událostech, že i sám Arab Nacib, jehož zájmy byly tak nečekaně poškozeny Filomeniným odchodem, zapomněl na své starosti a plně se věnoval debatám o té dvojnásobné vraždě. Měnil se vzhled města, vznikaly nové ulice, dovážela se auta, stavěly vily, budovaly silnice, vydávaly časopisy, zakládaly kluby — prostě Ilhéus dostával novou tvář. Avšak mravy, zvyky lidí se vyvíjely pomaleji. Tak je tomu vždy, v každé společnosti. ČÁST PRVNÍ o PŘÍHODY I NEHODY JEDNOHO HODNÉHO BRAZILCE (POCHÁZEJÍCÍHO %E SÍRIE) VE MĚSTĚ ILHÉUSU ROKU 1925, KDY ROZKVÉTALY KAKAOVNÍKOVÉ PLANTÁŽE A SÍŘIL SE POKROK — SPOLU S MILOSTNÝMI PLETKAMI, VRAŽDAMI, HOSTINAMI, JESLIČKAMI, ROZLIČNÝMI PJUÉĚHT VYHOVUJÍCÍMI JAKÉMUKOLI V h USU, S DÁVNOU A SLAVNOU MINU-I.OSl t PYŠNÝCH A ZLOTRILŤCH ŠLECHTICŮ, S NEDÁVNOU MINULOSTÍ ROHATÝCH FARMÁŘŮ A POVĚSTNÝCH NAJATÝCH MORDŤŘŮ, SE SAMOTOU Á VZDECHY, TOUHAMI, POMSTAMI, NENÁVISTMI, S DEŠTĚM, SLUNCEM A MĚSÍČNÍM SVITEM, S NEÚPROSNÝMI ZÁKONY, POLITICKÝMI PLETICHAMI, SE VZRUŠUJÍCÍ AFÉROU PŘÍSTAVU, S KEJ-KLÍŘI, TANEČNICEMI, ZÁZRAKY A JINÝMI KOUZLY ANEB BRAZILEC Z ARÁBIE KAPITOLA PRVNÍ Tklivost OFENÍSIE (která se sice málo objevuje, ale přesto nehraje bezvýznamnou roli) ,,V tomto roce bouřlivého pokroku . . ." (Z jedněch ilhéuských novin v r. 1925) OFENÍSIIN RONDEL Slyš mé, můj bratře, Luisi AntSnio, můj bratře : Houpá se Ofenísia v altánku v síti, l farko vijíř tlumí a vánek od morů, jftf tf0tí(, a u iiní i/iiiru, jel uspává, i | {•tuliu!,! v?ř, ktlyl teji císař jtfepil, a vousy méljak uhel Hané, ff, jaký leskl Verí Teodora básníka, V'},h mí i$4 Ofenísia, hiroméka a šaty z JSStSj //wřfť, jtn£. bUÍ svítí, mantily hedvábí leme, opička, od tebe dárek ■— k čemu to všechno máme, Luisi Antůnio, můj bratře? Dvé černých uhlů zpod obolí (tíutfských oU lesk!) mi rjtfnUilo ofí. liibkéj&k sen má vousy (jen císař má vousy jak sny!), že mohu se s nimi polaskat, ach, králssi toužím vzít (ten sen se ti zřítí), s ním na loži v kvítí u jeho vousň sníí (varuj se, sestro^pohany !)> nač čekáš, bratře můj, kdy ruka tvá dýku chytí? Hrabe, baron af táhnou k chátře, nechci je, ani cukrovarníka, ani verš Teodora básníka, růže, ty jen má slza smočí, pryč s démanty víeck námnicl Co chci, jsou jeho vousy, císařských vousů černý lesk! Můj bratře, Luísi Antonio Z Ávild rodu, jenž hrdý erb nosí, nečeká-li mě čest, nemám-li císaři, hvězdě hvězd, milenkou se stát, zemřu, žal nechci nést! O slunci a dešti — a malém zázraku Onoho roku 1925, kdy rozkvetla idylická láska mulatky tl.ilnicly a Araba Naciba, protáhlo se období dešťů víc, než liyln obvykld a nutné, takže plantážnfci jako vyplašené hejno in il 11 kroužili po ulicích a strachem v ocích i v hlase se |i
  • ktord bo zprvu předpokládalo, že bude i ,1.....1 n/i, lepili nrř, v předchozích letech. Vzhledem k stále mIi mp.ijlt In 1 im,mi lutlíliti to znamenalo ještě větší bohatství, liliilmhyi, nadbytek, hojnost peněz. Umožňovalo to docházku "rnl 11111 |i1.iiil.'i/.iilkn do nejlepäich gymnasií ve velkých měs-ti 1 li, nOVá vily pro jejich rodiny v nových, nedávno vzniklých lilii dli, pí i|iyi Imvý nábytek objednaný z Ria, klavír jako doplněk /,ni í/rjií, obchody s bohatým a stále se zvyšujícím ftniliiiinili-in, rozvoj obcliodování, proudy sektu v kabare-lii li, píÍHiin nových žen po lodích, hazardní hry, jež se roz-itinlily v každém hostinci a hotelu, prostě pokrok, vychvalo-\ afl.....ivili/.ici. A jeli pov.ižle, ž c ty dnes tak hojné, hrozivě přibývající 1I1 IťtJVd E&pldVV duly na sebe čekat, daly se tak prosit! Něko-hl, nu ",lt 11 ptVdllin vzhlíželi statkáři k jasným nebesům a pálí. 1 li po mracích, príznaku blížícího se deště. Kakaovníkové |il,nil.'iAľ, kleré $ti šířily tak, že už zabíraly celý jih Bahie, Vi Lily na déšť, bezpodmínečně nutný k rozvoji mladých plodu, jež 1111 kakaovnících nahradily květy. Svatojiřské procesí fli■ hiho roku stalo toužebnou prosbou všech k patronu města. jeho nosítka bohatě lemovaná zlatem nosili na svých hrdých ramenou přední občané, nejbohatší statkáři v rudém rouchu bratrstva. A to už něco znamená, poněvadž pěstitelé kakaa nevynikali zbožností, nechodili do kostela, vzpírali se mSi a zpovědi, popřávajíce tyto slabosti ženským členům rodiny: „Chodit do kostela, to je pro ženské." Omezovali se na to, že vyplňovali přání biskupa a kneží a přispívali na církevní stavby a slavnosti: na řádové gymnasium na kopci Vitória, budovu diecézního úřadu, řeholní Školy, devítidenní pobožnost, mariánský měsíc, posvícení, svátek sv. Antoníčka a svatojánskou noc, Onoho roku, místo aby popíjeli někde v hospodě, účastnili se všichni procesí, se svící v ruce, celí zkroušení a slibovali hory doly svatému Jiří, oblaží-Iijc drahocenným deštěm. Dav za baldachýnem doprovázel v ulicích modlící se duchovní. V pluviálu, se sepjatýma rukama a se zkormouceným, výrazem pozvedl páter Basílio hlas, aby předříkával modlitby. Byl k této důležité funkci vyvolen nejen pro své vynikající ctnosti, jichž si všichni vážili a cenili, nýbrž i proto, že ten zbožný muž byí sám majitelem pozemků a plantáží, takže měl osobní zájem na zásahu nebes. A tak se modlil tím horlivěji. Mnoho starých panen shromážděných kolem obrazu Maří Magdalény, jejž den předtím přinesli z kostela sv. Šebestiána, aby doprovázel baldachýn svatého patrona na jeho cestě městem, cítilo, jak j e přivádí do extáze to zaníceni duchovního obyčejně uspěchaného a dobromyslného, chvatně odbývajícího mši a při zpovědi lhostejně naslouchajícího všemu tomu, co mely na srdci. Byl to pravý opak například pátera Cecília. Páterovu pevnému hlasu, zaujatému vroucí modlitbou, odpovídal huhňavý hlas starých panen, jednohlasý sbor plantážníků, jejich manželek i dětí, obchodníků, vývozců, dělníků, kteří přišli na procesí z vnitrozemí, přístavních dělníků, námořníků, lehkých žen, příručích, profesionálních karbaníků a všelijakých ničemů, biřmovanou a děvčat z mariánské kongregace. Modlitba stoupala k jasnému, bezmračnému nebi, kde jako vražedná ohnivá koule pálilo nelítostné slunce, jež hrozilo sežehnout mladé kakaové plody. 18 Některé dámy z lepších vrstev podle slibu, který učinily na posledním plese klubu Pokrok, doprovázely procesí bosy, obětujíce takto světci svou eleganci, jen aby na něm vyprosily déšť. Septem se odříkávaly rozličné přísliby, naléhalo se na světce, ať jedná bezodkladně, vždyť přece dobře vidí zármutek svých chránčnců; proto ho žádají, aby zázrak urychlil. Sv. Jiří nezůstal hluchý k modlitbám, k náhlé dojímavé zbožnosti plantážníků, ani k penězům, jež slíbili na opravu katedrály, k bosým nohám dam, jež se odíraly o pouliční dlažbu. Nejvíce však byl bezpochyby pohnut smrtelnými úzkostmi pátera Basília. Duchovní měl totiž takové obavy o osud svých kakaových plodů, že mezi vroucími modlitbami, když hlučel sbor, přísahal světci, že se celý měsíc odřekne sladkých rozkoší se svou hospodyní, kmotrou Otálií, jež už pětkrát byla matkou a již pět statných ratolestí — tak statných a slibných jako páterovy kakaovníkové háje — odnesla v batistových plenách a krajkách ke křtitelnici. Když je nemohl přijmout za vlastní, byl páter všem pěti — třem holkám ;i dvěma klukům —■ aspoň kmotrem, a aby jako křesťan udělal dobrý skutek, propůjčoval jim svoje příjmení — své krásné a poctivé jméno Ccrqueira. Jak by byl mohl sv. Jiří zůstat lhostejný k takovému zármutku? Osud tohoto dnešního kraje kakaa mu byl svěřen UŽ kdysi dávno, ještě když byl „kapitánu"1. Obdarovaný, Jorge de Figueiredo Correia, jemuž ty desítky mil, kde byli jen divoši a brazilské dřevo, věnoval na důkaz přátelství portugalsky' král, nechtěl zaměnit radovánky lisabonského dvora za divoký prales, a poslal tedy na smrt z rukou Indiánů i.vého švagra, Španěla. Doporučil mu však, aby léno, kterým lín král, jejich pán, uznal za vhodné obdařit, svěřil ochraně ivctee, přemožitele draků. Sám do této vzdálené, primitivní žnut: nepůjde, ale dá jí své jméno —zasvětí ji svému jmenovci, HV. Jiří. Se svého koně na měsíci* sledoval takto světec už asi í L) ii sta let rušný život onoho města nazvaného původně Sv. JirfjQ Ilhéuským. Viděl, jak Indiáni usmrcují první osadníky 0 jfiou jimi sami usmrcováni a zotročovaní, viděl, jak se rodí * Ťuklo sc jevily Ilhéuským měsíční skvrny (pozn. přelil.) plantáže cukrové třtiny i kávovníků, některé malé, jiné trochu větší. Viděl onen kraj živořit bez valných vyhlídek po několik staletí. Potom byl svědkem, jak došla první kakaová semena, a nařídil opicím jupará, aby se postaraly o rozmnožení kakaov-níků. Nesledoval tím nic jiného než to, aby se o poznání změnila tvář krajiny, která ho po tolika letech už musila nudit. Netušil, že s kakaem přijde bohatství, nová doba pro kraj, jenž byl pod jeho ochranou. Potom viděl strašlivé věci: lidi, jak se zákeřně a krutě pobíjejí, aby se zmocnili údolí i kopců, řek i horstev, jak vypalují lesy a horečně osazují nové a nové kakaovníkové plantáže. Viděl, jak se krajina pojednou mění založením nových městeček a osad, viděl, jak dollhéusu přichází pokrok a jemu v patách biskup, jak jsou zakládána nová města — Itabuna, Itapira —, jak je zřizováno gymnasium řádových sester, viděl lodi, z nichž vystupují lidé. Viděl tolik věcí, že si myslel, že ho už nic neudiví. Přesto jej však udivila nečekaná, hluboká zbožnost plantážníků ■— drsných mužů, kteří si nikdy nelámali hlavu nad zákony a modlitbami, i ten pošetilý příslib pátera Basília Cerqueiry, člověka tak nezkrotného a divokého temperamentu, že světec pochyboval o tom, zda mu bude moci plně dostát. Když procesí vkročilo na náměstí sv. Šebestiána a stanulo před bílým kostelíkem, když se usměvavá Glória pokřižovala ve svém zatracovaném okně, když Arab Nacib vyšel ze svého liduprázdného hostince, aby mu venku nic neušlo — tehdy se udál zázrak, o kterém se pak tolik mluvilo. Ne, modré nebe se nezatáhlo černými mraky a nezačalo pršet, jistě proto, že by déšŕ pokazil procesí. Zato se však na oblohu vyhoupl bledý měsíc, zřetelně viditelný i v oslňujícím slunečním jasu. První ho spatřil černoušek Tuísca, jenž naň hned upozornil své chlebodárkyně, sestry Dos Reisové, stojící v hloučku Černě oděných starých panen. Vzrušené staré panny začaly vykřikovat, že se stal zázrak, a tato zvěst se šířila davem a potom zachvátila celé město. Po dva dny se mluvilo jen o tom, jak si sv. Jiří přišel vyslechnout modlitby a žc déšť na sebe nedá dlouho čekat. Několik dní po procesí se na nebi vskutku nakupily černé mraky a za soumraku začalo pršet. Jenomže sv. Jiří, jenž byl 20 přirozeně oslněn množstvím modliteb a slibů, bosýma nohama ......i Basíliovým ohromujícím závazkem zdrženlivosti, učinil /,'i/ľak příliš veliký, takže déšť teď ne a ne přestat. Období došfů trvalo už o víc než čtrnáct dní déle než obvykle. Mladé plody kakaovníků, jejichž i*ůst předtím ohrožovalo nlinice, v nevídaném počtu nyní deštěm zmohutněly a potře-hov.ily nž zase slunce, aby mohly dozrát. Budou-li prudké a Vytrvale" deště pokračovat, mohou plody shnít ještě před ikllznJ, S očima pořád stejně ustrašenýma sledovali plantáž-itďi olověně äcdč nebe a prudký déšĚ a pátrali po ukrytém uhnili, Nu oltářích sv. Jiří, sv. Šebestiána, Maří Magdalény, ti dokonce i na oltáři Panny Marie na kopci Vitória v hřbi-IpvnJ kupil planuly svíce. Ještě týden, deset dní dešťů a skli-. ft I niti* v.í/ik'' obrozena. Tak Iragické byly vyhlídky. Proto míli iiiIid dne, kdy to všechno začalo, vyšel 1 i i.......(plukovník Manuel Od jaguárů (říkalo se mu ták I......., ■ i * In* | ni.líc Iťr.cly nu Kííméin konci světa, takže • ■nu i il i povídalo a On potVTZOVal —bylo slyšet i jaguáři i« \ I, j' lil I.....Kil i my, ve člyfi ráno, ven auviděl jasnou oblo- Itii | 1 ioussi lunu nmilíí rodícího ne úsvitu a slunce, ohlazujícího II |nmu»ii .\iif Qftd mořOrn, zvedl ruce a s nesmírnou úlevou \ :\ Hklí ^Koneční . . . Sklizeň je zachráněna/' Pfidft] do kroku. Ubíral se směrem k stánku s rybami V I «ll/l.n.l i přístavu, kde se každý den časně zrána shromaždo-v.il hlouček jeho starých známých kolem nádobek se sladkým n.il vpern, jež prodávaly Bahijky. Nenajde tam ještě nikoho, by] VŽdyCky první, ale šel rychle, jako by ho všichni čekali, iihy ml něho vyslechli zprávu, radostnou zprávu o tom,žeskon-ftllo období dešťů. Kolem úst pohrával statkáři šťastný úsměv. Sklizeň je zajištěna. Bude to největší, zcela výjimečná skli-■ n, .i ceny budou v tomto roce bohatém na společenské a pólu k Li'' události stále stoupat. V roce, kdy se mělo v Ilhéusu /niniil tolik věcí, v roce, jejž mnozí pokládali za rozhodující picí zdrjSi život. Pro jedny to byl rok budování vjezdu do pří-nImvii, pro druhé rok politického boje mezi vývozcem kakaa Minidiiilirm Falcäem a starým vládcem kraje, plukovníkem K .mihem Bastosem. Třetí vzpomínali, že se toho roku konal 31 senzační soud s plukovníkem Jcsuíncm Mcndoncpu, jiní, že to byl rok příjezdu první Švédské lodí, zahajující přímý vývoz kakaa. Nikdo však nemluví o tom úrodném údobí 1925 a 1926 jako o roce lásky Naciba a Gabriely, a i když se někdo zmiňuje o peripetiích jejich milostného románu, neuvědomuje si, jak tato historie blouznivé lásky byla více než kterákoliv jiná událost středem veškerého života města v době, kdy bouřlivý pokrok a novoty civilizace proměňovaly tvářnost Ilhéusu. otom, jak se na ilhéuskýgh ulicích mísí minulost s přítomností Dlouhotrvající deště proměnily silnice a ulice v bahnište, které denně rozviřovala kopyta oslích i koňských stád, I nedávno dostavěná silnice Ilhéus — Itabuna, po níž jezdila nákladní auta a autobusy, byla po jistou dobu skoro nesjízdná; voda strhla mosty a některé úseky byly zaneseny blátem tak, že se jim šoféři vyhýbali. Rus Jakub i jeho společník Moacir Estréla, mladý majitel garáže, se toho trochu zaleklí. Před údobím dešťů založili dopravní podnik, který měl obstarávat silniční přepravu mezi oběma hlavními městy kakaové oblasti, a objednali si na jihu čtyři malé autobusy. Cesta vlakem, neměl-li zpoždění, trvala tři hodiny, kdežto po silnici se dala vzdálenost urazit za poloviční dobu. Rus Jakub vlastnil nákladní auta, dopravoval totiž kakao z Itabuny do Ilhéusu. Moacir Estréla si vystavěl v centru garáže a jezdil také s nákladními auty. Spojili proto své síly, sjednali si v bance půjčku, podepsali úpis a objednali autobusy. V očekávání výnosného obchodu st mnuli ruce. Ci spíše: Rus si mnul ruce a Moacir si jenom hvízdal. Zatímco se garáží rozléhalo veselé hvízdání, plakáty na sloupech v celém městě oznamovaly brzké zřízení autobusové linky a rychlejší a levnější cestování než vlakem. Jenomže dodávka autobusů vázla, a když byly konečně k všeobecnému údivu města vyloženy 7, malé nákladní lodi Npolečnosti Lloyd Brasileíro, dosahovalo období dešťů vrcholu, silnice byla v ubohém stavu a dřevěný most přes řeku Cacho-rirtij přímo srdce silnice, byl ohrožen povodní. Společníci BC proto rozhodli zahájení přepravy odložit. Zbrusu nové iiutobusy stály skoro dva mě£íce v garáži, zatímco Rus klel V neznámém jazyce a Moacir si vzteky hvízdal. Směnky byly už splatné a celý ten podnik by byl ztroskotal j eště před svým zrodem, kdyby jim nebyl Mundinho Fa'cäo pomohl, Sám si |'io Rusa poslal; dal si ho zavolat do své kanceláře a nabídl mu bezúročnou půjčku. Mundinho Falcäo věřil totiž v pokrok Ilhéusu a podporoval jej. Když polevily deště, klesla hladina řeky, a přestože bylo pořád ošklivo, dali Jakub a Moacir na vlastní náklady opravit mosty, nejrozmoklejsí místa zasypali štěrkem a uvedli linku ilu provozu. Zahajovací jízda, kdy sám Moacir Estréla řídil tllltobus, zavdala podnět k slavnostním projevům a vtipům, (V:,!ující byli vesměs pozvaní; byl to prefekt, Mundinho ľ'iilľíio a jiní vývozci, plukovník Ramiro Bastos a jiní plantáž-ii(( i, Kapitán, Doktor, advokáti a lékaři. Někteří se báb roz-ffloklč silnice a všelijak se vymluvili. Na jejich místa zasedli |lnlj zájemců bylo tolik, že lidé nakonec i stáli. Cesta trvala tlvČ hodiny — silníce byla totiž ještě v žalostném stavu —, ale VlBChno proběhlo bez rušivé nehody. V Itabuně byl po při-|i .'du zapálen ohňostroj a konal se slavnostní oběd. Tam Rus I l 11. ilI > oznámil, že po pivních čtrnácti dnech pravidelné prepi.ivy bude uspořádána v Ilhéusu velká večeře, na níž se shromáždí význačné osobnosti z obou měst, aby oslavily onen dii IřiI mezník na cestě kraje k pokroku. Uspořádání večeře In In Bvčřcno Nacibovl. I '1 iltink bylo slovo, které se tehdy v Ilhéusu i v Itabuně ozý-iilo nejčfistrjji. Bylo je slyšet ze všech úst, každý je neustále np.iluivíil. Objevovalo se v novinách, denících i týdenících, 1 nívnlo 2 hovorů v papírnictví Vzor, v hostincích i kabare-luh, llliénSlí je opakovali v souvislosti s novými ulicemi, .....h ,Hmi 3 parčíky, budovami v obchodním centru a módi litími vihtnii na pobřeží, s místnostmi „Ilhéuského deníku", 22 23 autobusy odjíždějícími ráno i večer do Itabuny, nákladními auty převážejícími kakao, ozářenými kabarety, novým divadelním a filmovým sálem „Ilhéus", fotbalovým hřištěm, gymnasiem dr. Enocha, vyhladovělými řečníky z Bahie a dokonce i z Ria, s klubem Pokrok a s jeho čaji o páté. „To je pokrok!" prohlašovali pyšně, poněvadž si byli vědomi, že všichni mají podíl na tak hlubokých změnách v tvářnosti města a v jeho zvycích. Vše svědčilo o blahobytu, závratně prudkém vzestupu. Vyrůstaly nové ulice směrem k moři i k pahorkům, zakládaly se sady a náměstí, stavěly se domy, několikapatrové činžáky, vily. Nájemné stoupalo, v obchodním centru dosahovalo astronomických částek. Banky z jihu země tam otevíraly své filiálky, Brazilská banka si vystavěla novou čtyřposchoďovou budovu — radost pohledět! Každým dnem ztrácelo město vzhled vojenského tábora, který připomínalo v době dobývání půdy: statkáři na koni s revolverem u pasu, jaguncové*, z nichž šla hrůza, když svírali v ruce opakovačku a procházeli stále zablácenými nebo zaprášenými, ncdláždčnými ulicemi, výstřely vyvolávající paniku v neklidných nocích, pouliční obchodníci vystavující na chodníku své kufříky. Toto vše se vytrácelo, v městě nyní zářily pestrobarevné výklady, množily se tam krámy a obchody, pouliční obchodníci se stálili na tržiště a putovali po vnitrozemí. Byly tam samé hostince, kabarety, kina, gymnasia. Kraj, ač pramálo nábožný, pyšnil se povýšením na diecézi a s nezapomenutelnými ovacemi přivítal prvního biskupa. Plantážníci, vývozci, bankéři, obchodníci, ti všichni přispěli penězi na lyceum řádových sester pro ilhéuské dívky a biskupský palác, jež se stavěly na pahorku Conquista. Rovněž tak dali peníze na zřízení klubu Pokrok, jenž vznikl z podnětu obchodníků a doktorů v čele s Mundiuhem Fal-cäem a kde se vždy v neděli konaly čaje o páté a občas i velké plesy. Rodily se fotbalové kluby, vzkvétal spolek Ruie Bar-bosy. O Ilhéusu se v oněch letech začalo mluvit po celé zemi jako o „králi jihu". Pěstovaní kakaa se rozšířilo po celém jihu * Ozbrojení čeledíni plantážníků (pozn. překl.) státu Bahia, nebylo výnosnější plodiny, rostlo jmění, rostl i Ilhéus, hlavní město kakaového kraje. Přesto však se na jeho uncích ještě mísil bouřlivý pokrok, velkolepá budoucnost a pozůstatky doby, kdy se dobývala půda, s nedávnou minulostí vyplněnou boji a banditstvím. Karavany oslů, vozících do skladišť vývozců kakao, objevovaly ÍC dosud v obchodním centru a kontrastovaly s nákladními auty, které je začínaly vytlačovat. Hodně mužů chodilo ještě v holínkách a vystavovalo na odiv svůj revolver, v postranních uličkách byly ještě na denním pořádku přestřelky, známí jaguncové se vychloubali svými kousky ve vykřičených krčinách, občas byla přímo na ulici spáchána vražda. Takováto individua se na čistých, dlážděných ulicích potkávala s blahobytnými vývozci, kteří si své elegantní obleky dávali šít v Bahii, s nesčetnými hovornými a srdečnými obchodními restujícími, kteří znali vždy poslední anekdoty, s lékaři, advokáty, dentisty, agronomy, inženýry, přijíždějícími každou lodí. I mnoho plantážniků už chodilo bez holínek a beze /hraně. Tvářili se mírumilovně, stavěli si pěkné obytné domy, řili vždy nějaký čas ve městě, posílali své děti do Enochova gymnasia nebo do škol v Bahii; jejich manželky jezdily na liuiny jenom o prázdninách, nosily hedvábné šaty, chodily ye střevíčcích s vysokými podpatky a navštěvovaly večírky klubu Pokrok, Ledacos ještě připomínalo starý, dřívější Ilhéus. Nikoli Ilhéus z doby primitivních cukrovarů, ubohých kávovníkových plantáží, feudálních statkářů, černých otroků, slavného rodu Ávilů — s touto dávnou minulostí byly spjaty jenom mlhavé vzpomínky, jinak zajímala pouze Doktora —, nýbrž některé události z nedávných let, z doby velkých bojů o půdu, pole co jezuité přinesli první kakaové boby. Kdy se ti, kdo lom přišli hledat štěstí, pustili do klučení houštin a s opako-VllCkou a pistolí v ruce se rvali o každou píď půdy. Kdy H.ularóvé, Oliveirové, Brás Damásiové, Teodorové das Bara-úuas i mnozí jiní v čele jagunců chodili po kraji, klestili stezky .1 .sváděli krvavé šarvátky. Kdy se mýtilo houští a sázela I okaová semena na mrtvolách a krvi. Kdy vládla lest, a spra-wdlnost sloužila zájmům dobyvatelů půdy, kdy za každým 34 f-'5 silným stromem číhal střelec na svou oběť. To byla minulost, jejíž stopy se dosud ojediněle udržovaly v životě města a zvycích lidu. Minulost, která ponenáhlu mizela, ustupovala novotám, novým zvykům. Ne však bez odporu, zvláště pokud jde o zvyky, které čas povýšil takřka na nepsané zákony. Jeden z těch, kdo lnuli k minulosti a s nedůvěrou pohlíželi na novoty v Ilhéusu, kdo žili skoro celý čas na plantáži a přicházeli do mestajenom za obchody a k jednáním s vývozci, byl plukovník Manuel Od jaguárů. Když kráčel pustou ulicí — toho prvního jitra, kdy po tak dlouhé době přestalo pršet —, myslel na to, jak ještě týž den odjede domů na farmu. Blíží se období sklizně, slunce nyní pozlatí kakaové plody, plantáže jsou jedna radost. Ty měl rád, zato město ho nebavilo, ač tam bylo tolik pokušení: kina, hostince, kabarety s krásnými ženami, přepychové obchody. Měl raději vzkvétající farmu, lov, pohled na kakaovníkové plantáže, debaty s dělníky, často opakované historky z dob bojů, vyprávění o zážitcích s hady, zchátralé Indiánky v ubohých vesnických nevěstincích. Přijel do Ilhéusu, aby si pohovořil s Mundinhem Falcäcm, prodal předem svou příští sklizeň kakaa a vyjednal si půjčku na další zvelebení farmy. Avšak vývozce byl v Riu a farmář nechtěl jednat s jeho zástupcem; raději čekal na Mundinha, až přijede příští lodí Ita. A zatímco čekal, přátelé ve městě, veselém i za dešťů, ho vláčeli po biografech (obvykle v půli filmu usnul, protože ho bolely oči), hostincích a nočních lokálech. Tak navoněné ženské, božínku, to je ale nerozum ... A nevědí co chtít, žádají šperky, chtějí klenoty . . . Tenhle Ilhéus to ale dopracoval . , . Zato pohled na jasné nebe, jistota, že bude dobrá sklizeň, kakao, jež se suší na člunech a z něhož vytéká máslo do nádobek, které se pak převážejí na oslím hřbetě, to vše ho blažilo tak, že si teprve ted uvědomil, jak jc nespravedlivé nechávat rodinu na farmě, děti bez vzdělání, manželku v kuchyni bez jakéhokoliv rozptýlení, jako by to byla černošská služka. Ostatní plukovníci si žili ve městě, stavěli pěkné domy, strojili se jako lidé . . . Z toho, co během svých zastávek v Ilhéusu dělal, nejvíc se plukovníku Manuelovi Od jaguárů líbily jeho ranní roz- in ávky s přáteli u stánku s rybami. Dnes jim oznámí, že se 11 i/.lindl zařídit si dům v Ilhéusu a přivést si tam rodinu. O tom I n rinýšlel v pusté ulici, když cestou k přístavu potkal Rusa Ja-Kubft, Byl celý zarostlý rezavým vousem, rozcuchaný, ale blnŽený. Sotva plukovníka uzřel, zvedl ruce k nebi a něco I křikl, ale jak byl rozčilen, učinil tak v cizí řeči. Negramotný pknLaŽník mu však přesto porozuměl a odpověděl: „No konečně tu máme sluníčko, příteli." Rli8 si mnul ruce: „TccT zavedeme tři spoje denně: v sedm, ve dvanáct a ve riyfi. A objednáme si dva další autobusy." III] ipolU už ke gatáži, kde se plukovník osmělil: i iiinki.il iq v tom vašem voze svezu. Odhodlal jsem se l ..........." H11« 10 HAMTlál! 'li".. iiMťhllO, i m »11 \ .'i cestfl jen něco přes hodinu „Nu tulili I Kdo b) i" byl Poldi Pčtatřicct kilometrů za půl rlrillll hodin1) . . l<> člověk jel na koni dva dny . No, ľ ili M.....linliti h.uY.m přijede dnes Itou, můžete mi re- ■ rvovnl inľjiii n.i zlíní. rdno.. ." uVylOUficnOj pane plukovníku! Zítrane." | ,i to?" „ťrOlOŽO /íii.i se koná naše slavnostní večeře a vy jste mým Indiím. Prvotřídní večeře s plukovníkem Ramirem Basto-> m, R prcfbktem zdejším i z Itabuny, se soudcem, taky ita-111111111. \ ní, ;i Mundinhem Falcäcm — se samými významnými lidmi... S ředitelem Brazilské banky... Něco báječ-n.liul" „Nu Inkové zábavy já nejsem, Jakube... Já nejraději I illiu ilnlil.l." ,,Mih' n,i linu ale záleží, abyste přišel. Je to ve Vesuvu, v N .m Ibovô hostinci." „Tak to ledy pojedu až pozítří. . ." .,Iiiuln vám rezervovat místo vpředu." iSlullii'ir se loučil: „NomUSl se člověk bát, že se ten vehikl překotí? Při takové i', i hliľ.ii, , , To by jeden nevěřil." 26 27 o honoraci u stánku s rybami Na chvíli sc odmlčeli, když uslyšeli lodní sirénu. „Volá lodivoda .. podotkl Joäo Fulg&icio. „Je to Ita, přijíždí z Ria. Na palubě je Mundinho Fakäo," sděloval Kapitán, jenž věděl.vždy o všech novinkách. Slova se znovu ujal Doktor. Se vztyčeným prstem kategoricky prohlásil: ,,Jak vám říkám: 2a pár let, možná už za pět, bude z Ilhé-usu opravdové velkoměsto. Větší než AracajUjNatal, Maccíó.., Nikde na severu není dnes město, které by se tak rychle rozvíjelo. Zrovna před několika dny jsem četl v jedněch rio-dejaneirských novinách. . Doktor zvolna odměřoval slova. Ani v pouhém rozhovoru se neubránil poněkud řečnickému patosu. Jeho mínění se těšilo velké vážnosti. Byl to státní úředník ve výslužbě a říkalo se o něm, že je vzdělaný a nadaný, ježto uveřejňoval v ba-hijských časopisech dlouhé a nezáživné historické stati. Pelópidas de Assuncäo cľÁvila byl takřka chloubou města. Druzí pokyvovali hlavou. Všichni si libovali, že přestalo pršet, a nepochybný pokrok kakaovníkové oblasti je všechny — farmáře, úředníky, obchodníky, vývozce — naplňoval pýchou. Vyjma Pelópidasc, Kapitána a Joäa Fulgéncia se nikdo z těch, kdo toho dne rozprávěli u stánku s rybami, v Ilhéusu nenarodil. Přivábilo je sem kakao, ale všichni se cítili jeho občany a byli pevně spjati s tím krajem. šedovlasý plukovník Ribeirinho vzpomínal: „Když jsem se tu v roce 1902 vylodil, příští měsíc to bude třiadvacet let, byla to hrozná díra. Úplný zapadákov, všechno na spadnutí. Zato taková Olivera, to bylo panečku město., zasmál se při této vzpomínce. „Ani přístavní molo tu nebylo, jenom pár nedláždených ulic, provoz nepatrný. Místo dobré tak k čekání, až přijde zubatá. A dneska: den co den nová ulice. A v přístavu není k hnutí, co je tam lodí." Ukázal na kotviště: nákladní loď společnosti Lloyd u železničního náspu, loď Bahijské společnosti u hráze naproti 28 skladištím, člun vzdalující se od nejbližšího mola, aby uvolnil místo Itě, motorové a rybářské čluny obstarávající kyvadlovou dopravu mezi Ilhéusem a Pontalem a přijíždějící po řece od plantáží. Hovořili u stánku s rybami na volném prostranství proti Lanové ulici, kde rozbíjely své stany kočovné cirkusy. Černošky tam prodávaly nákyp nebo kuskus, vařenou kukuřicí nebo tapiokové koláče. Farmáři, zvykli ze svých plantáži vstávat za kuropění, i leckdo z města — Doktor, Joäo Fui-géncio, Kapitán, Nhó-Galo, někdy i soudce a dr. Ezequiel Prado, který sem přicházel skoro vždy od nevěstky, která bydlela poblíž — se tam denně setkávali, než se město probudilo. Pod záminkou koupě nejlepší, pěkně čerstvé ryby, která sebou ještě živě mrskala na pultech stánku, přetřásali poslední události, předpovídali déšť, úroveň sklizně i cenu kakaa. Někteří, jako plukovník Manuel Od jaguárů, objevovali se tam tak brzo, že byli svědky, jak poslední opozdilci opouštějí kabaret Bataclan a jak přijíždějí rybáři a vytahují z košů okouny a pražmy, jež se leskly v jitřním světle jako stříbrné čepele. Plukovník Ribeirinho, majitel farmy „Princezna z hor", jenž byl sice zámožný, ale přesto stále dobrotivý a prostý, byl tam skoro vždy, když se ráno o páté Maria Svatojiřská, krásná černoška, s jejímž rýžovým a mandiokovým nákypem sc nic nemohlo měřit, blížila z pahorku, podnos na hlavě, v barevné kartounové sukni a naškrobeném živůtku s výstřihem, v němž byla vidět její bujná ňadra. Co se jí plukovník napomáhal sundávat plechovku s rýžovým nákypem a pokládat podnos, pohled upřený do jejího výstřihu! Někteří přicházeli dokonce v pantoflích, v pyžamovém kabátku a starých kalhotách. Doktor ovšem nikdy. Ten jako by své černé šaty, vysoké šněrovací boty, tvrdý stojatý límeček a decentní kravatu nesvlékal ani před spaním. Denně měli stejný pořad: nejdříve nákyp u stánku s rybami, pak vzrušený rozhovor, vzájemné sdělování novinek, bouřlivý smích. Poté šli až k hlavnímu molu na nábřeží, kde se ještě na chvilku zastavili, a skoro vždycky se rozcházeli před garáží Moacira Estrély, kde byla nejnovější podívaná — cestující tu právě nastupovali do itabunského autobusu. *9 Znova se vesele a dlouze ozvala lodní siréna, jako by chtěla probudit celé město. „Už tam dorazil lodivod. Teď vjede loď do přístavu." „Copak Ilhéus, to je kolos! Žádné město nemá před sebou takovou budoucnost!" ,,Stoupne-lí letos cena kakaa aspoň o půl milreisu, pak z toho, co sklidíme, vytřískáme peněz. . ." usoudil plukovník Ribeirinho s chtivým pohledem. „Dokonce Í já koupím své rodině pěkný dům. Koupím nebo postavím . . .** ohlásil plukovník Manuel Od jaguárů. „No výborně! Konečně!" schválil mu to Kapitán, poklepávaje mu na rameno. „Vsak už bylo na čase, Manueli. . ." poškleboval se Ribeirinho. „Ncjmladší děti by už mohly chodit do gymnasia a já nechci, aby to byli takoví ignoranti jako ty starší a jako jejich otec. Ať aspoň jedno z nich se stane doktorem a získá prsten a diplom." „Kromě toho," poznamenal Doktor, „bohatí lidé v kraji, jako jste vy, mají přímo povinnost přispívat k pokroku města stavbou vzhledných obytných domů, chat a vil. Jen se podívejte na vilu, co si postavil Mundinho Falcäo na pobřeží, ačkoliv je tu teprve pár let a ještě k tomu je svobodný. Ostatně nač šetřit a žít přitom někde na plantáži, bez komfortu?" „To já si koupím dům v Bahii a odvezu si tam rodinu," prohlásil plukovník Amáncio Leal; byl jednooký a levou ruku měl nehybnou, památky na dobu bojů. „Tohle svědčí o nedostatku lásky k tomuto kraji," rozhořčil se Doktor, „Vydělal jste ty peníze v Bahii, nebo tady? Proč chcete utrácet v Bahii peníze, ke kterým jste přišel zde?" „Klid, Doktore, jen se nerozčilujte. Ilhéus je sice krásné město, všechna čest, ale pochopte: Bahia je hlavní město, je tam všecko, i slušné chlapecké gymnasium." Doktor sc však nemohl uklidnit: „Tam je všecko, protože vy sem přijedete s holýma rukama, nacpete si tady panděro, a když už nevíte, co s penězi, jedete je utratit do Bahie!" „Ale.. „Myslím, příteli Amáncio," obrátil se Joäo Fulgéncio na statkáře, „žc náš Doktor má pravdu. Nebudeme-li se o Ilhéus starat my, kdo sc o něj bude starat?" „To já nepopírám . . ." ustupoval Amáncio. Byl to tichý muž, jenž neměl rád různice. Když ho člověk viděl takhle rozvážného, nebyl by si pomyslel, že stojí před věhlasným pohlavárem jagunců, před jedním z mužů, jejichž pričinením se v Ilhéusu za bojů o Sequeiro Grande prolilo nejvíce krve. „Já osobně nemám žádný kraj tak rád jako Ilhéus. Jenomže v Bahii je větší komfort, jsou tam dobrá gymnasia. To se nedá popřít! Mám nejmladší děti v jezuitské škole a moje žena se nechce od nich odloučit. Už se jí hrozně stýská po synovi, který studuje v Säo Paulu. Co mám dělat? Kdyby bylo na mně, nesel bych pryč ani za nic . . Do hovoru se vmísil Kapitán: „Kvůli gymnasiu In není, Amáncio. Když je tady Enochovo, Ivnlil ikYo lakového je nesmysl, V Bahii lepší gymnasium nenojdete • •." k;i|)it;'ui /, ochoty — nc žc by to potřeboval —, učil světovým dějinám na gymnasiu, jež založil advokát s malou klientelou, ilr. kmoch Lira. Zavedl tam moderní učební metody u dal výhost rákosce. „Státem není ještě uznáno." „Už možná je. Enoch doslal telegram od Mundinha Falcäa, ŽC prý to ministr školství slíbil do několika dnů___" „Tak?" ,,'ľcn Mundinho Falcäo je ale chlapík , , „Co ú čerta myslíte, že má za kubem?'' zeptal se plukovník Manuel Ot! jaguárů, ale otázka zůstala bez odpovědi, proloží: Ribeirinho, Doktor a Joäo Fulgéncio sc spolu chytli kvůli vyučovacím metodám. „Možná ze jc lo tak, jak říkáte. Ale podle mého názoru neumí nikdo učit číst a psát tak jako dona Guilhermina. U ní vládne železná kázeň. Můj syn se k ní chodí učit číst a počítat. Vyučování bez rákosky..." „Vy jste ale zpátečník, plukovníku!" usmíval se Joäo ľulgfincio. „Ta doba je už tatam. Moderní pedagogika. . ." „Co, prosím?" „Rákoska je potřeba jako sůl, to mi nevymluvíte..." „Vy jste sto let za opicemi. Ve Spojených státech . . ." „Holky posílám do řádového gymnasia, to ano. Ale kluci chodí k done Guilhermině. . ." „Moderní pedagogika zavrhla rákosku a tělesné tresty," uplatnil konečně svou myšlenku Joäo Fulgéncio. „Nevím, oč vlastně jde, Joäo Fulgéncio, ale za to vám ručím, že to byla veliká chyba. Jestli umím číst a psát. . ." Takhle přetřásali metody dr. Enocha a pověstné dony Guilherminy, proslulé svou přísností, a přitom se ubírali k molu. Když vyšli z ulic, potkali několik jiných osob, které kráčely týmž směrem —• šly čekat na loď. I tak časně zrána bylo už v přístavu dost rušno. Dělníci přenášeli pytle s kakaem ze skladišť na loď Bahijské společnosti. Člun s rozvinutými plachtami, podobající se ohromnému rackovi, se chystal k odjezdu. Ozvala se siréna, jejíž zvuk sc nesl vzduchem a ohlásil brzký odjezd. Plukovník Manuel Od jaguárů se nedal odbýt: „Co to má ten Mundinho Falcao za lubem? Nedá pokoj. Jako by mu nestačily jeho obchody, strká nos do všeho." „No to je jasné! Chce se stát v příštích volbách starostou." „Tomu nevěřím... To pro něho nic není," odtušil Joäo Fulgéncio. „Je to velice ctižádostivý člověk." „Byl by z něho ale dobrý starosta. Podnikavý." , Jenže ho nikdo nezná, je tu krátkou dobu." Doktor, Mundinhův obdivovatel, mu vpadl do řeči: „Lidi, jako je Mundinho Falcáo, my právě potřebujeme. Lidi s rozhledem, odvážné a schopné . .." „Nono, Doktore, o odvahu nebyla u mužů z tohoto kraje nikdy nouze . .." „Já nemám ale na mysli střílení a zabíjení lidí. Mluvím o něčem těžším. .." „Těžším?" „Mundinho Falcäo sem přišel nedávno, jak říká Amáncio. A podívejte se, jak si vedl: vybudoval široký bulvár na pobřeží, nikdo to nepokládal za možné, pro město to bylo svrchovaně důležité a přidalo mu to na kráse. Dovezl první nákladní auta, bez nčho by nevycházel Ilhčuský deník ani by neexistoval klub Pokrok." „Říká se, že půjčil peníze Rusovi Jakubovi a Moacirovi na jejich autobusovou linku ..." „Já stojím na Doktorově straně," poznamenal Kapitán, jenž dosud mlčel. „Lidi, jako je on, potřebujeme.. . Schopné pochopit pokrok a klestit mu cestu." Když přicházeli k molu, setkali se s huhňavým Nhô-Ga-lem, berním úředníkem, zatvrzelým bohémem a zapřísáhlým nepřítelem církve. Bez něho se neobešla žádná společnost. „Bud pozdravena, urozená společnosti. . Tiskl všem ruku a vypravoval: „Sotva se držím na nohou, jak jsem ospalý, skoro jsem oka nezamhouřil. Byl jsem v Bataclami s Arabem Nacibcm a pak jsme zapadli k Machadäové. Toho jídla a těch ženských ... Ale přivítání Mundinha jsem si nemohl nechat ujít.. ," Před garáží Moacira Estrély se šikovali cestující prvního autobusu. Vyšlo slunce, bude nádherný clen. „Sklizeň se vydaří." „Zítra se koná večeře, banket autobusové společnosti.. „Pravda. Rus Jakub mě pozval." Rozhovor přerušila lodní siréna svými krátkými, opakovanými tklivými hvizdy. Na přístavním molu byli lidé nedočkaví a rozrušení. i přístavní dělníci se zastavili a zbystřili sluch. „Uvízla!" „Zatracená mělčina!" „Půjde-li to takhle dál, nedostane se do přístavu ani loď Bahijské společnosti." „Tím méně pak lod Pobřežní společnosti nebo společnosti Lloyd." „Pobřežní společnost už pohrozila, že zruší linku." Vjezd do ilhéuského přístavu působil velké a těžko řešitelné starosti. Tísnil sc mezi pahorkem Unhäo ve městě a pahorkem Pernambuco na ostrově vedle Pontalu. Záliv byl úzký a mělký a každý příliv sem naplavil další písek. Proto tam často uvízly lodi a někdy trvalo i celý den, než se odtud dostaly. Velké parníky si ani netroufaly vplout do nebezpečného vjezdu, přestože byla v Ilhéusu skvostná rejda. 32 Úzkostné houkání pokračovalo, lidé, kteří přišli naproti cestujícím, zamířili Lanovou ulicí, aby zjistili, co se to ve vjezdu do přístavu děje. „Zaskočíme tam taky?" „To je ale skandál," horlit Doktor, zatímco skupinka kráčela nedlážděnou ulicí kolem pahorku. „Ilhcus kryje velkou část světové spotřeby kakaa, má prvotřídní přístav, a přesto výtěžek vývozu kakaa proudí do města Bahie. To všechno kvůli té zatracené mělčině ..." Nyní, když přestalo pršet, nebylo pro Ilhéuské palčivějšího tématu. O přístavu a o tom, že je nutno jej upravit pro velké lodi, mluvilo se všude dnes a denně. Byla navrhována opatření a kaceřována vláda, starosta byl obviňován z nedbalosti. Nic se však nevyřešilo — úřady zůstávaly u slibů a bahijské doky i nadále shrabovaly vývozní poplatky. Zatímco se debata znovu rozproudila, zůstal Kapitán vzadu a uchopil za ruku Nhô-Gala, s nímž se rozloučil kolem jedné s půlnoci přede dveřmi Marie Machadáové: „A co ta holka?" „Pěkná kůstka . . zabručel Nhô-Galo huhňavě. A vypravoval: „Přišel jsi o moc. Měls vidět Araba Naciba, jak vyznává lásku té šilhavé holce, co s ním šla. To by se člověk smíchy' počural. . ." Zoufalé houkání lodní sirény sílilo, oni přidávali do kroku, odevšad se sbíhali lidé. O TOM, JAK V DOKTOROVÝCH ŽILÁCH DIV NEKOLOVALA CÍSAŘSKÁ KREV Doktor nebyl doktor a Kapitán nebyl kapitán. Tak jako plukovníci většinou nebyli plukovníci. Jen málo plantážníků získalo v prvních letech republiky za pěstování kakaa diplom plukovníka Národní gardy. Ujal se však zvyk, že majitel T plantáží vynášejících přes tisíc arrob* normálně přijímal a užíval titul, který neznamenal vojenskou hodnost; nýbrž uznání bohatství. Joáo Fulgéncio, který se rád smál místním zvykům, podotýkal, že to jsou většinou „plukovníci j agun^ů", neboť se jich mnoho zapletlo do bojů o půdu. Z mladé generace někteří ani neznalí zvučné a ušlechtilé jméno Pelópidas de Assuncáo ďÁvila — natolik si zvykli uctivě ho nazývat Doktorem. Pokud jde o Miguela Batistu de Oliveira — syna nebožtíka Cazuzinhy, který byl starostou na počátku bojů, našetřil si peníze, ale zemřel chudý, a jehož dobrota byla tak proslulá, že si o ní staré ženy podnes povídaly — nazvali ho Kapitánem už jako neposedné dítě, když nebojácně udílel příkazy jiným klukům. Kvůli těmto dvěma váženým osobnostem, i když to byli staří přátelé, se ve městě vytvořily dva tábory, protože nikdo neuměl rozhodnout, kdo z nich je větší a působivější řečník, 'lim ovlom iicclilěli podceňovat dr. Ezequiela Prada, kterému u íioiulu nikdo nesahal ani po kotníky. Ve dnech národních svátků — 7.září, 15. listopadu a 13. kvetli ii — pří oslavách konce i začátku roku tříkrálovým tancem, jesličkami a bumba-meu-boi** i při příjezdu literátů z hlavního města státu obyvatelstvo jásalo a jeho názory se při Doktorových a Kapitánových řečnických výkonech vždy různily. V tomto sporu, jenž se vlekl dlouhá léta, nebylo nikdy dosaženo jednomyslnosti. Někteří dávali přednost vzletnému přívalu Kapitánových slov, v němž se to hemžilo velkolepými prívlastky, a chvění jeho ochraptělého hlasu vyvolávajícímu bouřlivý potlesk. Jiní měli raději Doktorovy dlouhé, umné vely, prozrazující vzdělanost zejména hojným citováním jmen íi používáním nezvyklých přívlastků, mezi nimiž se jako dra-Iuikiimy blyštčla slova tak archaická, že jejich pravý význam \ il.iuě lidí unikal. 1 sc.'itry Dos Reisovy, které byly ve všem ostatním tak zajedno, zastávaly v tomto případě názory odlišné. Stihlá nervózní ľlórinka se nechávala unášet Kapitánovou ohnivostf, jeho „jiskřivými jitřenkami svobody", okouzlovalo ji jeho * Anolm ** asi 15 kg (pozn. přckl.) ** Liliový tance ze severovýchodní Brazílie (pozn. překl.) 34 35 tremolo, kterým zakončoval každou včtu. Naproti tomu Quin-quina, tlustá veselá Quinquina si potrpěla na Doktorovu učenost, na starobylá slova i na to, jak pateticky se vztyčeným ukazovákem volal: „Lide, lide můj !" Po návratu ze schůzí občanů na radnici nebo na náměstí se obé přely tak, jako se bezvýsledně přelo celé město. „Nerozumím tomu ani za mák, aleje to tak pěkné . . ." hlásila se Quinquina k Doktorovi. „Mně se blahem až osrdí třese, když on mluví," horlila Flórinka pro Kapitána. Byly to pamětihodné dny, kdy na náměstí u chrámu sv. Jiří vystupovali hned za sebou na ověnčenou tribunu Kapitán a Doktor, aby pronesli projev — jeden jako oficiální řečník kapely Eutcrpe 13. května, druhý jménem literárně hádankářského spolku, nesoucího jméno Ruie Barbosy. Ti zastínili všechny ostatní řečníky, včetně profesora Josua, jehož lyrické krasořečnění se setkávalo s ohlasem u studentek řádového gymnasia. Když stoupal na tribunu bud Kapitán, svůdný brunet v bezvadně padnoucím bílém obleku, s květinou v klopě, s rubínem v jehlici do kravaty a velkým skobovitým nosem připomínajícím dravého ptáka, nebo hubená silueta Doktorovy skoro už bělovlasé postavičky, hopkající jako neposedný švitořivý ptáček, věčně v černém, s vysokým límečkem a naškrobenou náprsenkou, s cvikrem visícím na stužce u pře-vlečníku, bylo ticho jako v kostele. „Dnes byl Kapitán výmluvnost sama. Byla to krásná řeč!" „Jenže prázdná. Kdežto u Doktora má všechno hlavu a patu. Ten člověk je úplný slovník!" Jenom dr. Ezequicl Prado, skoro pořád namol opilý, si to s nimi mohl rozdat, když výjimečně vystoupil na jinou tribunu než u soudního dvora. I on měl své přívržence, a pokud jde o právnické debaty, shodovalo se veřejné mínění v tom, že se mu nemůže nikdo rovnat. Pelópidas de Assuncäo d'Ávila pocházel z portugalského šlechtického rodu Ávilů, který se usadil již dávno v době ka-pitánif na okrají Ilhéusu. Aspoň to tvrdil sám Doktor, dodávaje, že se opírá o rodinné dokumenty. A toto tvrzení bylo třeba brát v úvahu, protože je pronesl historik. 36 Byl však potomkem nejen oněch proslavených Ávilů, jejichž panské sídlo — dnes zčernalé trosky u moře, obklopené kokosovníky—se tyčilo mezi Ilhéusem a Olivengou, ale i Assungaů, prostých obchodníků. Sloužilo mu kc cti, že se k oběma rodům hlásil stejně zaníceně. Jenomže o Assuncäových nebylo skoro co vypravovat, kdežto kronika Ávilů byla bohatá na události. Ač byl jen obyčejným státním úředníčkem ve výslužbě, žil Doktor ve světě fantazie a velikosti— ye světě někdejší slávy Ávilů a slavné přítomnosti Ilhéusu. O Ávilech, jejich původu a skutcích, psal už dlouhá léta objemnou a vyčerpávající knihu. Pokud jde o pokrok Ilhéusu, byl jeho vášnivým propagátorem a dobrovolně k němu přispíval. Pelópidasův otec pocházel z vedlejší, zbankrotělé linie Ávilů. Po urozené rodině zdědil jenom jméno a aristokratický odpor k práci. Avšak jenom z lásky, a nikoli ze zištných důvodů, jak tehdy tvrdili zlí jazykové, se oženil s prostou Assuncäo-vou, dcerkou ze vzkvétajícího obchodu se střižním zbožím. Obchod šel za starého Assuncáa tak znamenitě, že byl vnuk Pelópidas poslán studovat na právnickou, fakultu v Riu. /Jenomže starý Assuncäo, jenž nikdy úplně neodpustil své dceři, že udělala tu hloupost a vzala si člověka se šlechtickým přídomkem, zemřel, a milýšlechtic, jenž si osvojil lidové zvyky, jako je hra v kostky a kohoutí zápasy, ponenáhlu zlikvidoval celý bazar — látky metr po metru, vlásničky tucet po tuctu, barevné stuhy štůček po štůčku. Tím bylo odzvoněno zámožnosti Assuncaů v době, kdy už bylo veta po velikosti Ávilů, a Pelópidas, jenž byl již třetím rokem na fakultě, octl se v Riu bez prostředků k dalšímu studiu. Už tehdy se mu říkalo „doktor"; začal s tím dědeček a pak služky a soused, když přijížděl do Ilhéusu na prázdniny. Dědečkovi přátelé mu sehnali nevýnosné místo veřejného iiiVdiifltn, on zanechal studií a zůstal v Riu, V úřadě se mu dařilo jenom průměrně, poněvadž mu chyběla protekce nahoře i tak užitečný dar, jako jc pochlebnictví. Po třiceti letech ode-Hrl do penze a vrátil se nadobro do Ilhéusu, aby se tam věnoval „svému dílu", monumentální knize o Ávilech a ilhéuské minu losi i. Knize, která už sama o sobě představovala skoro tradici. 37 Mluvilo se o ní totiž už od doby, kdy Doktor, ještě jako student, uveřejnil v jednom riodcjaneirském časopise, jenž měl omezený náklad a jehož první číslo bylo i posledním, věhlasný článek o lásce císaře Pedra II., který byl zrovna na cestě po severní Brazílii, a panenské Ofenísie, romantické a pobledlé dívce z rodu Ávilových. Studentíkův článek by byl úplně zapadl, kdyby se nebyl časopis čirou náhodou dostal do rukou jednoho moralizujícího spisovatele, papežského komořího, člena Brazilské akademie. Tomuto císařovu bezvýhradnému obdivovateli se zdálo, že i ta „hanebná anarchistická pomluva", podle níž ten „významný muž" budil dojem uťňukance a nevychovance, svádějícího zamilovanými pohledy ctnostnou dívku, jejíž rodinu poctil návštěvou, poskvrnila jeho čest. Přiléhavými výrazy užívanými v 16. století rozdrtil opovážlivého studenta, připisuje mu úmysly, které Pelópidas nikdy neměl. Drsná odpověď studenta nadchla, bylo to skoro jako literární křest. V neméně klasické portugalštině a s pádnými argumenty připravil do druhého čísla časopisu článek, v němž na základě faktů a zvláště veršů básníka Teodora de Castro přesvědčivě vyvrátil námitky komořího. Avšak časopis po prvním čísle zanikl a list, v němž komoří Pelópidase napadl, odmíd uveřejnit jeho odpověď a nakonec po velkém naléhání otiskl obsah Doktorových osmnácti stránek na dvaceti řádcích někde dole na stránce. Přesto se Doktor dodnes vychloubá touto „prudkou polemikou" s členem Brazilské akademie, jehož jméno bylo známo po celé zemi. „Můj druhý článek ho úplně vyřídil a umlčel..." V ilhéuských intelektuálních kruzích se tato polemika horlivě a ješitně uvádí na důkaz vysoké kulturní úrovně města vedle čestného uznání, kterého se dostalo Arimu Santosovi — dnešnímu předsedovi spolku Ruie Barbosy, mladíku zaměstnanému u jedné vývozní firmy — v soutěži o nejlepší povídku, vypsané jedním riodejaneirským časopisem, a vedle veršů zmíněného Teodora de Gastro. Pokud jde o tajnou lásku císaře a Ofenísie, omezila se patrně jen na pohledy, vzdechy a šeptmo pronášené přísahy. Urozený poutník se s Ofenísií seznámil asi někde na večírku 38. v Bahii a zamiloval se do jejích nyvých očí. A ježto v domě Ávilů na Pranýřovém úbočí bydlel jistý páter Romualdo, vynikající latiník, objevil se tam císař nejednou pod záminkou, že chce vykonat návštěvu u duchovního, slynoucího takovou učeností. Na zdobených balkónech onoho domu lkal monarcha latinsky o tajné a marné lásce k poupátku Ávilových. Pod dohledem uctivého, nic netušícího Luise Antonia d'Avila, svého bratra a hlavy rodiny, obcházela Ofenísia vzrušeně za doprovodu otrokyň kolem pokoje, v němž se moudrý císař s černými vousy učeně bavil s páterem. Po odjezdu zamilovaného císaře zahájila sice Ofenísia akci, aby přiměla rodinu přestěhovat se do sídelního města, ale nepochodila, protože se proti tomu postavil Luis Antonio, strážce dívčiny i rodinné ctí. Onen Luis Antonio d'Ávila padl v hodnosti plukovníka za války s Paraguayí. v níž velel svým lidem z cukrovarů, při ústupu z Laguny. Romantická Ofenísia skonala na souchotiny jako panna v domě Ávilových, teskníc po císařském vousu. A jako notorický alkoholik zemřel básník Tcodoro de Gastro, vášnivý a tklivý opěvatel Ofenísiiných půvabů, jehož verše se ve své době těšily jisté oblibě a na nějž se dnes v antologiích brazilské literatury neprávem zapomíná. Ofenisii věnoval své nejpůvabnější básně. Ve skvostných verších velebil tuto křehkou, churavou krásku a žadonil o její nedostupnou lásku. Dodnes tylo verše recitují na slavnostech a vegírcích studentky gymnasia řádových sester za zvuku písně o Dalile. Básník Tcodoro, tragická a bohémská postava, zemřel — bezpochyby bolným steskem (kdopak by Doktorovi toto tvrzení vymlouval?) —- deset let poté, co branou panského domu, zahaleného do smutečního flóru, vynesli bílou rakev s Ofenlsiiným usouzeným tělem. Utopil se v alkoholu, jenž byl tenkrát v Ilhéusu za babku, v kořalce vyráběné v Ávilových cukrovarech. O zajímavý materiál do své nevydané, a přece již proslulé knihy neměl tedy Doktor nouzi. Byli jím Ávilové jakožto majitelé cukrovarů a palíren kořalky, stovek otroků a nedohledných polností, Ávilové jakožto vlastníci paláce v Olivence a domu na Pranýřovém úbočí v hlavním městě, Ávilové s pan- 39 tagruelským jazýčkem, Ávilové vydržující si konkubíny v metropoli, Ávilové reprezentovaní krásnými ženami a nebojácnými muži, Ávilové, mezi nimiž se vyskytl i jeden učenec. Kromě Luise Antonia a Ofenísie vynikli dříve i později též jiní, jako třeba ten, jenž se za bojů o nezávislost roku 1823 bil v Rccôncavu po boku děda Castra Alvese s portugalskými oddíly. Jiný, Jerônimo ďÁvila, se dal na politiku, a když byl poražen ve volbách, jejichž výsledky zfalšoval on v Ilhéusu a jeho protivníci ve zbylé části provincie, postavil se do čela svých lidí, přepadal u cest, drancoval osady, vydal se na pochod k hlavnímu městu a vyhrožoval svržením vlády. Teprve zásahem prostředníků byl nastolen mír a prchlivému Ávilovi se dostalo odškodnění. Úpadek rodiny se ještě znatelněji projevil za duševně chorého Pedra ďÁvila s rezavou kozí bradkou, jenž opustil panské stavení (dům v Bahii byl už prodán), cukrovary i palírny zatížené hypotékou a zarmoucenou rodinu a utekl za čarokrásnou a — podle výroku zoufalé manželky — uhrančivou cikánkou. Tento Pedro ďÁvila byl prý nakonec kdesi na nároží zavražděn v půtce jiným cikánčiným milencem. To vše byla minulost, na kterou Uhéuští zapomněli. Když se objevilo kakao, začal nový život a to, co bylo předtím, už nemělo význam. Cukrovary a palírny, plantáže cukrové třtiny a kávy, pověsti a historky, to všechno bylo navždy pryč. Teď se šířily kakaovníkové plantáže a nové pověsti a historky o tom, jak se lidé potýkali mezi sebou o půdu. Slepí zpěváci na trzích šířili do nejodlehlejších koutů vnitrozemí jména a skutky pěstitelů kakaa, slávu onoho kraje. Jenom Doktorovu mysl zaměstnávali Ávilové. Díky tomu však jeho vážnost ve městě stoupala. Drsní dobyvatelé půdy, pologramotní plantážníci, vzdávali bezmála pokornou úctu vědění, učeným lidem, kteří psali do novin a pronášeli proslovy. A co teprve člověk, který toho tolik umí a zná, že dokáže psát nebo už napsal knihu! Neboť o té Doktorově knize se tolik hovořilo a pěly na ni takové chvály, Že podle domnění mnoha lidí byla už před lety uveřejněna a stala se nedílnou součástí pokladnice národní literatury. 40 O TOM, JAK SE N A G I B PROBUDIL BEZ KUCHAŘKY Naciba probudilo vytrvalé bušení na dveře pokoje. Vrátil se domů až ráno. Nejdřív zavřel hostinec, pak obešel s Tonikem Bastosem a Nhô-Galem noční lokály a nakonec uvízl v domě Marie Machadäové u Risolety, mírně šilhavé dívky, jež přišla nedávno z Aracaju. „Co je?" „Tojscmjá,pancNacibe. Chci se s vámi rozloučit, jedu pryč.'* Nedaleko houkala siréna lodi, volající lodivoda. „Kam pryč, Filomeno?" Nacib vstal a jen roztržitě vnímal sirénu. „Podle toho, jak houká, to bude Ita," pomyslel si. Na hodinách u postele se snažil zjistit, kolik je — šest, a on přišel kolem čtvrté! To je vám ženská, ta Risoleta! Ne žc by to byla krasavice, dokonce trochu šilhá, ale co umí věcí — jak ho kousala do ucha a přitom se smála, až se prohýbala... Co to tu starou Filo-menu chytlo? „Do Águy Prety k synovi . . .** „Co je to za nápad, Filomeno? Zbláznila ses?" Šmátral nohama po trepkách, jeŠtě celý rozespalý, a myšlenkami zalétal k Risoletě. Chlupatá prsa mu voněla jejím levným parfémem. Bos a v noční košili vyšel na chodbu. Stará Filomena čekala v pokoji v nových šatech, s květovaným Šátkem na hlavě a deštníkem v ruce. Na zemi stál kufr a balík s obrázky Hvatých. Sloužila u Naciba přes čtyři roky, od té doby, co si koupil hostinec. Bývala sice nedůtklivá, ale čistotná, pracovitá a naprosto spolehlivá; nebyla by vzala ani haléř a vynikala pečlivostí. „Perla, klenot," hodnotila ji dona Arminda. Měla ovšem dny, kdy byla rozmrzelá a probouzela se s na-krabenou tváří, a pokud v takových dnech vůbec otevřela pusu, bylo to jen proto, aby oznámila svůj brzký odjezd do Águy Prety, kde si její jediný syn zařídil krámek. Tolik se toho napovídala o své ohlašované cestě, že na to už Nacib nedal; myslel si, že to jsou jen rozmary stařeny, jež k němu přece lne tolik, že je spíš členem rodiny nebo vzdálenou příbuznou než pouhou kuchařkou. Loď houkala, Nacib otevřel okno; byla to, jak uhodl, Ita přijíždějící z Ria. Stála před útesem Rapa a žádala o lodivoda. ,,AIc Filomeno, ty ses zbláznila! Tak z ničeho nic, bez upozornění , ,. Nesmysl!" „Jak to, pane Nacibe? Od té doby, co jsem překročila práh vašeho domu, pořád do vás hučím: Jednoho dne se seberu a odstěhuj u k svému Vicentovi. . „To jsi mi ale mohla říci včera, že chceš dneska odejít. . „Vždyť jsem to vzkázala po Chikovi. Vy jste ale na to nic nedal a ani jste se neukázal doma." Chico Zcvloun, jeho číšník, syn sousedky dony Armindy, skutečně přinesl s obědem i stařenín vzkaz, že chce okamžitě odejít. Poněvadž se to však opakovalo skoro týden co týden, vyslechl to Nacib na půl ucha a ani neodpověděl. „A čekala jsem na vás celou noc. ,. Až do rána. . . Jenže vy jste sháněl zajíčky. Takovej starej chlap by měl být už dávno ženatej, mel by si dát pokoj a dřepět doma, a ne se potloukat po nocích. . . Jednoho krásnýho dne, ať jste zatím zdravej jako řípa, vás to schvátí a natáhnete bačkory . . ." Svým obžalobně napřaženým hubeným prstem ukazovala na Arabovu hruď, kterou bylo vidět ve výstřihu dlouhé noční košile s vyšívanými Červenými kvítky. Nacib sklopil zrak a spatřil stopy po rtěnce. Ta Risoleta!. . . Stará Filomena a donaArmindamu zazlívaly jeho staromládenecký způsob života, pořád mu to předhazovaly a hledaly pro něho vhodnou partii. „No tak, Filomeno ..." „Kdepak, ani nápad, pane Nacibe. Nemůžu sc zdržet ani chvíli. Vicente mi psa], že se bude ženit a že mí potřebuje. Už jsem si sbalila svých pět švestek ..." A zrovna den před něčím tak velkolepým, před večeří pro třicet lidi, pořádanou Jihobahijským autobusovým podnikem ! Jako by mu to ta bába udělala naschvál! „Tak sbohem, pane Nacibe. Bůh vás ochraňuj a pomoz vám sehnat nevěstu, která by byla co k čemu a starala se vám o domácnost ..." 4-2 „Ale ženská, je šest a vlak odjíždí až v osm . . ." „Já vlaku moc nevěřím, to je ďábelský vynález. Radši tam chvíli počkám ..." „Tak moment, aspoň vám zaplatím . .." Všechno mu to připadalo jako hloupý, tíživý sen. Chodil bos po pokoji, šlapal po chladné podlaze, dýchal, tiše klel. Jestli se k tomu všemu ještě nachladí... Zatracená bláznivá baba.., Filomena mu podávala konečky prstů své kostnaté ruky. „Tak na shledanou, pane Nacibe. Až pojedete do#Águy Prety, stavte se," Nacib spočítal peníze, něco přidal — přece jenom si to zaslouží —, pomohl jí nadzvednout kufr i. těžký balík s obrázky svatých, jichž dříve hodně viselo v jejím, kumbále, a deštník. Oknem vnikalo radostné jitro a s ním. i mořský vánek, ptačí švitoření a po tolika dešťových dnech i slunce bez mraků. Nacib sc zahleděl na loď i na blížící se člun lodivoda. Ruce mu poklesly, Nešel si už ani lehnout. Vyspí se raději po obědě, aby byl večer v kondici, slíbil přece Risolete, že zas přijde. Hromská baba, zkazila mu celý den . . . Sel k oknu a zadíval se za odcházející kuchařkou. V mořském větru ho zamrazilo. Dům na úbočí sv, Šebestiána stál skoro naproti vjezdu do přístavu, Jcstě že aspoň skončily deště. Trvaly tak dlouho, že málem poškodily setbu, mladé kakaové plody by mohly totiž při pokračujících deštích hnít na stromech. Plukovníci z toho už trochu zneklidněli. Z okna sousedního domu vyhlédla dona Arminda a mávala Šátkem Htíiré Filomenč, bývaly spolu jedna ruka. „Dobrý den, pane Nacibe." „Ti.i bláznivá Filomena . , , Už j e v tahu . . ." „No.. . To vátu byla náhoda, že si to ani nedovedete před-wlltvll. /invii.i včera jsem říkala Chikovi, když se vrátil z hos-llncr: ,/fti.i ľi lomena odejde, dostala psaní od syna, volá ji I iobí ..M „< lliii o mi o tom Hkal, jenžejá tomu nevěřil." „byla dlouho do noci vzhůru a čekala na vás. Dokonce jsme shodou okolností obě seděly tam u vás u domovních dveří, jfiižn po vás jako by sc země slehla .. ." zasmála se zpola káravc, zpola chápavě. 43 „Byl jsem zaneprázdněn, dono Armíndo, měl jsem plné ruce práce . . ." Neodvracela oči od skvrn po rtěnce. Nacib sebou trhl: nemá je taky na obličeji? To je možné, docela možné. „No, já nadarmo neříkám: takových pracantů, jako je pan Nacib, abys v Ilhéusu pohledal ... Až do rána ..." „A zrovna dneska," zahořekoval Nacib, „když se má na zítřek připravovat ta večeře pro třicet osob . . ." „Já si ani nevšimla, kdy jste se vrátil, ačkoli jsem si šla lehnout pozdě, až po druhé ..." Nacib něco zabručel, jako že dona Arminda strká nos, kam nemá. „No jo . . . Kdo teď ale připraví tu večeři?" „To není jenom tak. . . Sc mnou počítat nemůžete. Dona Eíisabeth čeká každou chvíli dítě, už to mělo přijít. Proto jsem zůstala vzhůru, pan Paulo se mohl každým okamžikem objevit. Kromě toho já na takové jemné pokrmy nestačím. , ." ^ Dona Arminda mela jedovatý jazyk. Byla to vdova, spiritistka, matka Chika Zevlouna, mladého číšníka v Nacibově hostinci, a vyhlášená porodní bába; nespočet Ilhéuských se v posledních dvaceti letech narodilo s její pomocí a jejich prvními dojmy na světě byl silný česnekový pach, který z ní bylo cítit, a její obličej červený jako mák, „A doně Clorindě se to už narodilo? Včera se doktor Raul ani neukázal v hostinci, . ," „Narodilo, včera odpoledne. Jenže oni zavolali lékaře, toho — jak on se to jmenuje — Demósthenese. To jsou ty dnešní novoty. Nemyslíte ale, že to je necudné, když lékař pomáhá dítěti na svět? A vidí cizí ženskou úplně nahou? Taková ne-cudnost..." Pro Armindu to byl životně důležitý problém, lékaři jí totiž začínali konkurovat. Kdo to jakživ viděl, taková nestydatost, aby se doktor díval na něčí nahou ženu při porodních bolestech.. . Nacib měl však plnou hlavu zítřejší večeře a zákusků i slaného pečiva do hostince. Tuhle pěknou šlamastiku mu nadrobila Filomenina cesta. ^,To je tím pokrokem, dono Armindo. Ta baba mi to ale pěkně zavařila , . ." „Jakýmpak pokrokem. Nestydatostí, . ." „Kde já seženu kuchařku!" „Zajděte za sestrami Dos Reisovými a je to . . „Takové zlodějky, ty sedřou člověku kůži z těla ... A já už sehnal dvě mladé mulatky na pomoc Filomeně ..." „Tak už to na světě chodí, pane Nacibc. Když to člověk nejméně čeká, přihodí se mu něco takového. Mne naštěstí vždycky na všechno upozorní nebožtík manžel. Zrovna tuhle, to byste nevěřil. . . Bylo to při jedné seanci u kmotra Deo-dora. . ." Nacibovi se však vůbec nechtělo poslouchat věčné špiritistické historky, jež byly koníčkem té porodní báby. „Chico je už vzhůru?" „Kdepak, pane Nacibe! Přišel chudák po půlnoci!" „Tak ho, prosím vás, vzbuďte! Musím něco podniknout. Chápejte: večeře pro třicet osob, pro třicet významných osobností, oslavujících zavedení autobusové linky , . ." „Slyšelajsem, že se jeden z těch autobusů převrátil na mostě přes Cachoeiru." „Tresky plesky! Jezdí tami zpět plné. Je tovýnosný podnik." „To víte, teď už se může stát v Ilhéusu všelicos, pane Nacibe I Říkali mi, že v novém hotelu bude výtah, taková bedna, co jezdí sama od sebe nahoru a dolů . . ." „Mohla byste už Chika probudit?" „Už jdu ... To vám říkám, za chvilku nebudou schody!" Nacib ještě chvíli pozoroval oknem loď Přístavní společnosti, k níž se blížil lodivod. Tou měl přijet Mundinho Falcäo, tak to aspoň někdo říkal v hostinci. Jistě přiveze spoustu novinek. Přijedou také nová děvčata do kabaretů i nevěstinců v Lanové, Ropuší a Květinové ulici; přivážela je každá loď z Bahie, Aracaju nebo Ria. Dovezou možná i auto pro dr. Demósthenese. Lékař si našetřil hodně peněz, protože jeho ordinace byla nejlepší v celém městě. Stojí za to obléci sc, zajít do přístavu a dívat se, jak vystupují cestující. Setká se tam jistě s obvyklou společností těch, co si tak rádi přivstanou. A kdoví, zda mu neporadí nějakou dobrou kuchařku, která by zastala práci v hostinci. Kuchařka v Ilhéusu, to byla rarita, kterou se snažily získat pro sebe domácnosti, hotely, penzióny i hostince. Prpžlukla baba . . . Zrovna teď, když objevil ten skvost—Ri-soletu! Když měl nejméně zapotřebí se rozčilovat. . . Aspoň na pár dní —jinou možnost neviděl — padne do spárů sestrám Dos Reisovým. Život je tak složitý! Ještě včera šlo všechno jako na drátkách, neměl žádné starosti, dvakrát po sobě vyhrál v kostkách nad tak zdatným protivníkem, jako je Kapitán, pochutnal si na krabím mase, jež bylo u Marie Machadaové skutečně výborné, a pak přišel ten objev — Riso-íeta ... A dneska hned od časného rána jeden problém za druhým . . . Hromské dílo! Baba jedna, takhle sc zjančí. , . Ve skutečnosti se mu však po ní stýskalo, i po její čistotě, po její snídani — kukuřičném koláči, batatách, smaženém banánu, ságové placce . . . Po její mateřské péči, ochotě i reptání. Když jednou dostal horečku (bylo to v době, kdy tyfus řádil v kraji stejně jako bahenní zimnice a černé neštovice), nehnula se od jeho lůžka a spala dokonce u něho v pokoji na zemi. Kde sežene takovou, jako byla ona? Dona Arminda vyhlédla znovu z okna: „Už je vzhůru, pane Nacibe. Právě se koupe." „Tak děkuju, já udělám totéž." „Pak k nám přijďte na snídani. Bude to ale snídaně jako u chudých lidí. Chci vám povědět, co se mi zdálo o nebožtíku manželovi. Řekl mi: jMoje drahá Armindo, ďábel popletl Ilhéuským hlavu. Nemyslí na nic jiného než na peníze a na slávu. Tohleto špatně skončí.. . Začnou se tu dít všelijaké VCCI „Já myslím, dono Armindo, že se už dějí... U mne ano. Filomeniným odjezdem," Rekl to z legrace, aniž tušil, co všechno se už děje. Lodivod vystoupil na palubu a loď zamířila k vjezdu do přístavu. 46 CHVALOZPĚV NA ZÁKON A SPRAVEDLNOST ANEB O NAROZENÍ A NÁRODNOSTI Třebaže mu obvykle říkali Arab a dokonce i Turek, je nutno hned zpočátku jasně říci, že to byl Brazilec rozený, nejen naturalizovaný. Narodil se v Sýrii, a když mu byly čtyři rokyr, dostal se francouzskou lodí do Bahie a potom do Ilhcusu. Tehdy přicházeli den co den po moři, po řece i po souši, na lodích, Člunech, kanoích, na oslech a pěšky těžko proniknutelným pralesem stovky Brazilců i nejrůznčjších cizinců do široko daleko známého města za kakaem, které slibovalo takový výdělek. Pocházeli odevšad: ze Sergipe i ze Geará, z Ala-goasu i z Bahic, z Recife i z Ria, ze Sýrie i z Itálie, z Libanonu i z Portugalska, ze Španělska i z různých ghett. . . Byli to dělníci, obchodníci, mladí lidé hledající uplatnění, lupiči a dobrodruzi, pestré zástupy žen a dokonce, bůhsuď jak sc sem dostali, Í dva manželé z Řecka. A ti všichni, i plaví Němci z nedávno založené továrny na kakao a povznesení Angličané z železniční společnosti, se tu už plně aklimatizovali a přizpůsobili se zvykům ještě polobarbarského kraje, kde se vedly krvavé boje, kladly léčky a páchaly vraždy. Brzy po svém příchodu patřili k nejlepŠím Ilhéusanům, stali se z nich měšťané tělem i duší, pečovali o své plantáže, zřizovali si obchody a sklady, klestili cesty, usmrcovali lidi, oddávali se hazardním hrám v krčmách, popíjeli v hostincích, stavěli osady, jež pak rychle rostly, klučili úděsný prales, vydělávali i prodělávali a cítili se tam stejně doma jako starousedlíci, jejichž předkové se tam usadili již před tím, než se začalo s pěstováním kakaa. Díky těmto různým lidem přestával Ilhéus vypadat jako ležení jagunců a stávalo se z něho město. Všichni, i ten pc-Blední vandrák, který přišel týt ze zbohatlých plukovníků, přispívali k podivuhodnému rozvoji kraje. Ilhéusany každým coulem, třebaže teprve přijali brazilskou příslušnost, byli už Nacibovi příbuzní — jistí Aschcarové, 47 kteři se účastnili bojů o půdu a o jejichž udatných kouscích se vyprávěly zkazky. Pouze Badaróvé, Bras Damásio, slavný ěernoch José Nique a plukovník Amancio Leal snesou s nimi srovnání. Jeden z nich, třetí nejstarší, jménem Abdula, byl usmrcen v jisté krčmě v Pirangi poté, co skolil tři z pěti ja-gun$ů, kteří ho přepadli, když seděl mírumilovně při partii pokeru. Bratři pomstili jeho smrt způsobem, na který se dodnes vzpomíná. Kdo by se chtěl něco dozvědět o těchto Naci-bových bohatých příbuzných, ať si prolistuje protokol soudního řízení a přečte si projevy žalobce a obhájců. Mnozí mu sice říkali „Arab" a „Turek", ale to směli jenom jeho nejiepší přátelé, důvěrně a něžně. Oslovení „Turek" nerad slyšel, nakvašeně tu přezdívku odmítal a někdy se opravdu zlobil: „Já ti dám Turka!" „Ale Nacibe .. ." _ „&íkej mi, jak chceš, jenom ne Turek. Jsem Brazilec" — bil se přitom obrovskou rukou v chlupatá prsa — „a bohudíky dítě Syřanů." „Arab, Turek, Syřan, to je prašť jako uhoď." „Prašť jako uhoď! Ty jsi ale ťulpas! To je vidět, že nic neznáš. Nemáš ani ponětí o historii a zeměpise. Turci, to jsou lotři, ta nejprašivější cháska, jakou země nosí. Pro Syřana není nic urážlivějšího, než když se mu řekne Turek." ,,Nono, Nacibe, jen se nerozčiluj. Já se tě nechtěl dotknout. Člověk vždycky hází všechny přistěhovalce do jednoho pytle ..." Možná že mu tak neříkali pro jeho orientální původ jako spíše pro jeho mohutné černé kníry připomínající sesazeného sultána. Při hovoru si je na konci vždy uhrazoval. Ty kníry vynikaly na tlustém dobráckém obličeji s velikánskýma očima, v nichž žádostivě zasvítilo, kdykoliv šly kolem ženy. Kolem jeho velkých, smyslných úst se snadno rozsvěcoval úsměv. Byl to hromotluk, vysoký, tlustý Brazilec se zploštělou hlavou a bujnou hřívou, s vystouplým břichem, „jako by byl v devátém měsíci", jak jednou v žertu prohodil Kapitán, když prohrál partii dámy. „V otcově vlasti. . ," tak začínaly historky, které vyprávěl 48 při dlouhém nočním besedování, když u stolů v hostinci zůstalo jenom pár přátel. Jeho, Nacibovou zemí byl už Ilhéus, veselé přímořské město, žírná kakaovníková oblast, v níž vyrostl. Jeho otec Í strýcové po příkladu Aschcarů nejdříve nechali rodiny doma a přijeli sami. On se vydal na cestu až později s matkou a s nejstarší šestiletou sestrou. Nebyly mu ještě ani čtyři. Matně si vzpomínal, jak jeli třetí třídou a přistáli v Bahii, kam jim přijel naproti otec. Když přibyli do Ilhéusu, přivezl je na pevninu člun, neboť tam tenkrát ještě nebyla ani přístavní hráz. Na Sýrii se nepamatoval, na svůj rodný kraj se nemohl rozpomenout, tak vřele přilnul k nové zemi a takový se z něho stal Brazilec a Ilhéusan. Nacibovi bylo, jako by se byl narodil teprve při zakotvení lodi v Bahii, když ho tam poprvé políbil jeho slzící otec. Ostatně prvním činem otce, podomního obchodníka Azize, po jejich příjezdu do Ilhéusu bylo, že své deti dovedl v Itabuně, tehdejším Tabocasu, na notářství starého Segismunda, který je zapsal do matriky jako Brazilce. Ctihodný notář, jenž si byl vědom svých povinností a vždy jim za pár milreisů plně dostál, odbyl celý ten akt v mžiku. Ježto nebyl chamtivý, opatřil každému žadateli potřebné papíry za přijatelnou cenu. Z dětí přistěhovalců nebo přímo z přistěhovalců, kteří přišli do Brazílie pracovat, dělal brazilské občany tím, že jim vystavoval pravoplatné křestní listy. Staré notářství za bojů o půdu lehlo popelem. Požár měl pohltit kompromituj lei výměry a spisy o hvozdu Scqueiro Grande — o tom se dokonce vypráví i v jedné knize*. Nikomu, natož pak starému Segismundovi, nelze klást za vinu, že všechny matriky se záznamy o narozeních a úmrtích přišly při požáru nazmar, takže se stovky Ilhéusanů (tenkrát náležela Itabuna ještě k ilhéuskému okresu) muselo dát nově zapsat. Matriky však shořely, a tak bylo na vhodných svědcích, aby dokázali, že se malý Nacib a ostýchavá Salma, děti Azize a Zoraie, narodili v osadě Ferradas a již před požárem byli hlášeni v notářství. Jak by byl mohl Segismundo, aniž se dopustil hrubé nezdvořilosti, brát v pochybnost slova plukov- * Amadův román „Země bez konce" (pozn. přeld.) nika José Antunese, bohatého farmáře, nebo obchodníka Fadela, jehož krámek se střižním zbožím požíval velké vážnosti v obchodních kruzích? Nebo už trochu méně autoritativní slova kostelníka Bonifácia, který byl vždy ochoten přivydělat si vydáním věrohodného svědectví? Nebo jednonohého Fabiana, vyhnaného ze Sequeira do Espinho, který neměl jiný prostředek k obživě než svědecké výpovědi? Od těch událostí uplynulo asi třicet let. Starý Scgismundo, zahrnovaný všeobecnou úctou, skotial a na jeho pohřeb sc dodnes vzpomíná. Obyvatelé se s ním přišli do jednoho rozloučit, neboť Scgismundo již dávno neměl nepřátel; nebyli jimi ani ti, kdo druhdy založili oheň v jeho notářství. Nad hrobem velebili řečníci jeho ctnosti. Byl—jak tvrdili— obdivuhodným služebníkem spravedlnosti, příkladem budoucím generacím. Nedělal potíže, když měl zapsat do matriky narozených v ilhéuském městském obvodu brazilského státu Bahie každé dítě, které k němu přivedli. Činil tak bez bližšího zkoumání, i když bylo zřejmé, žc se narodilo až dlouho po požáru. Nebyl skeptik ani pedant a ani jim v Ilhéusu na počátku éry kakaa být nemohl. Jak by bylo možné v době, kdy byly na denním pořádku podvody, falšování listin a výměrů půdy i smyšlené hypotéky a kdy notářství i notáři byli důležitou součástí boje za mýcení pralesů a za obdělání získané půdy, odlišit padělaný doklad od pravého? Jak myslet na právní nicůtky, jako je místo a přesné datum narození dítěte, když je člověk pořád vystaven nebezpečím přestřelek, tlup ozbrojených jagunců, smrtonosných léček? Život byl tak krásný a pestrý, nač by si jej měl starý Scgismundo kazit pátráním po jménech vesnic? Go záleželo na tom, kde se narodil Brazilec, jenž se měl zapsat do matriky ■— zda v nějaké syrské vesnici nebo ve Ferradasu, v jižní Itálii nebo v Pitangi, v Trás-os-Montes nebo v Riu do Braco? Starý Scgismundo měl dost a dost trápení s dokumenty o vlastnictví půdy, a nač by měl zbytečně ztěžovat život počestným občanům, kteří si zaregistrováním dětí přáli toliko vyhovět zákonu? Dal prostě na slova těch sympatických přistěhovalců a přijímal jejich skromné dary. Přicházeli v doprovodu důvěryhodných svědků, ctihodných 50 osob, lidí, jejichž slovo mělo někdy větší váhu než úřední doklad. A jestliže ho někdy náhodou hlodala pochybnost, neuklidnilo se jeho svědomí tím, že dostal vyšlí poplatek za záznam nebo potvrzení, na šaty pro manželku, slepici či krocana do zahrady. Uklidnilo se tím, že jako většina obyvatel neměřil příslušnost člověka podle narození, nýbrž podle jeho práce ve prospěch kraje, podle odvahy pronikat do pralesa a čelit smrti, podle vysázených kakaovniků nebo podle počtu dveří v obchodech a skladech, podle toho, jak přispívá k rozvoji oblasti. Taková byla mentalita Ilhéusu, taková byla také mentalita starého Segismunda, člověka s velkými životními zkušenostmi, s hlubokým lidským porozuměním a s pramalými skrupulemi. Své zkušenosti a porozumění dával do služeb kraje kakaa. Skrupule si nikdo nepřipouštěl, neboť jinak by se nerozvíjela města na jihu Bahie, neklestily by se cesty, ne-osévaly farmy, nepodnecoval obchod, nebudoval přístav, nestavěly budovy, nezakládaly časopisy, nevyváželo kakao do celého světa. Toho všeho se dosahovalo střelbou a léčkami, padělanými listinami a smyšlenými výměry, zabíjením a zločiny, jaguncy a dobrodruhy, prostitutkami a karbaníky, krví a srdnatostf. Jenom jednou podlehl Segismundo výčitkám svědomí. Šlo o vyměření pralesa Sequciro Grande. Nabízeli mu za ten velký podvod tak málo, žc se v něm hnulo svědomí. Proto založili oheň v jeho notářství a postřelili ho do nohy. Neradi; to jest neradi do nohy, poněvadž ho chtěli zasáhnout do prsou. Od té doby byl méně malicherný a náročný a ještě víc se, chvála Bohu, cítil Ilhéusanem. Proto když v osmdesáti zemřel, stal se jeho pohřeb v pravém slova smyslu holdem příkladnému občanu onoho kraje a spravedlivému člověku. Jeho úctyhodnou rukou stal sc Nacib — kdysi dávno, v útlém mládí, jednou odpoledne, kdy měl na sobě zelené pumpky z francouzského sametu — rodilým Brazilcem. OBJEVUJE SE MUNDINHO F A L C Ä O, DŮLEŽITÁ OSOBA, PROHLÍŽEJÍCÍ SI ILHÉUS DALEKOHLEDEM Z velitelského můstku lodi čekající na lodivoda díval se mírně zasněným pohledem na město ještě mladý, elegantně oblečený, hladce vyholený muž. Cosi, snad jeho černé vlasy nebo mandlové oči, činilo z něho romantický typ, takže sí ho každá žena všimla. Jeho sevřené rty a pevná brada svědčily však o energickém a praktickém člověku, který ví, co chce, a umí to prosadit. Kapitán s obličejem ošlehaným větrem dýmal z lulky a podával mu dalekohled. Když si ho od něho Mun-dinho Falcäo bral, poznamenal: „Ani ho nepotrebujú. Není domu, není člověka, kterého bych tady neznal. Jako bych se byl tady, někde na pláži, narodil," ukazoval prstem. „Tamhleten dům"— vlevo od několikaposchoďové budovy — „je můj. A o tom bulváru mohu s klidem prohlásit, že jsem ho postavil já . . ." „Bohatý kraj, kterému kyne skvělá budoucnost," promluvil znalecky velitel. „Jenom ten vjezd do přístavu je pod psa ..." „Však i to vyřešíme," ujistil ho Mundinlio. „A co nevidět . . „Už aby! Kdykoli sem přijedu, třesu se strachy o svou Iod. Horší vjezd se nenajde na celém severu," Mundinlio zvedl dalekohled a přiložil jej k očím. Spatřil svůj moderní dům, postavený architektem, kterého si přivedl až z Ria, domy na hlavní třídě, zahrady u vily plukovníka Misaeía, věže kostela, školní budovy. Zubní lékař Osmundo v koupacím plášti vycházel právě ze svého domu a šel se vykoupat do moře, časně zrána, aby nepohoršil obyvatelstvo. Na náměstí sv. Šebestiána nebylo ani živé duše. Hostinec Vesuv měl zavřeno. Noční vítr strhl plakát na kinu, Mundinlio pozorně, skoro dojatě zkoumal každou podrobnost. Měl vskutku den ode dne raději tento kraj a nelitoval svého 52 ztřeštěného nadšení, které ho sem přivedlo před několika lety, kdy bloudil jako ztroskotanec a nevěděl kam jít. Jenže tohle nebyl obyčejný kraj. Tady rostlo kakao. Kde lépe uplatnit a rozmnožit peníze než zde? Stačilo mít chuť k práci, obchodního ducha, zdravý rozum a odvahu. To všechno on měl a navíc ještě ženu, na niž chtěl zapomenout, beznadějnou lásku, kterou nemohl vypudit ze svého srdce a hlavy. Nyní se matka i bratři v Riu shodli na tom, že se změnil. I Lourival, jeho nejstarší bratr, musel svým pohrdlivým hlasem věčně znuděného člověka uznat: „Už je to tak, chlapec nám vyspěl." Emílio vtáhl kouř z doutníku a usmál se: „A vydělává. Neměli jsme dovolit," říkal nyní Mundinhovi, „abys odjížděl. Koho ale mohlo napadnout, že náš švihák má obchodní vlohy? Tady doma jsi měl zájem jenom o orgie. A když jsi i se svými penězi odcházel, co jiného jsme mohli předpokládat než další pošetilosti, ještě větší než ty předešlé? Cekali jsme, že se vrátíš, abychom tě uvedli na pravou cestu," Na to se ozvala téměř popuzeně matka: „Už to přece není Žádné dítě." — Proti komu byla vlastně popuzena? Proti Emíliovi, že povídal takové věci, nebo proti Mundinhovi, že ji už nepřišel poprosit o další peníze, jakmile utratil tučné kapesné? Mundinlio je nechal vymluvit, ten rozhovor ho bavil. Když už vyčerpali, co měli na srdci, oznámil jim: „Pomýšlím na to, vrhnout se do politiky, dát se něčím zvolit, patrně poslancem . . . Ponenáhlu získávám u nás v kraji důležité postavení. Copak bys tomu řekl, Emílio, kdybys viděl, jak vystupuji na tribunu, abych vyvrátil nějaký tvůj projev, v němž pochlebuješ vládč? Chci totiž kandidovat za opozici., ,í( Bratři spolu hovořili ve velkém, střízlivě zařízeném salóne rodinné vily mezi půvabným nábytkem a v přítomnosti sebevědomé a bělovlasé matky, která je ovládala jako královna. Lourival, který šil v Londýně, by nikdy nepřijal poslanecký nebo senátorský mandát. Odmítl by ministerské křeslo, kdyby mu je nabízeli. A což takhle guvernérem Säo Paula? Na toho by možná kandidoval, kdyby ho podporovaly všechny po litické strany. Naproti tomu EmíHo byl federálním poslán- cem; už dvakrát za sebou hladce zvítězil ve volbách. Oba byli mnohem starší než Mundinho. Odtud jejich zděšení, když viděli, žc je dospělý, jedná podnikavě, vyváží kakao, dosahuje záviděníhodných zisků, vykládá o barbarském kraji, kde se, Čert ví proč, usadil, a ohlašuje, že to co nevidět dotáhne na poslance. „My ti můžeme být nápomocni," nabídl se protektorsky Lourival. „Zařadíme tě do čela vládní kandidátky. Zvolení je pak jisté," doplnil jej Emílio. „Já jsem nepřišel prosit, nýbrž vás informovat." „Jak je pyšný ten hošánek," zabručel Lourival pohrdlivě. „Bez podpory nikdy zvolen nebudeš," předpovídal Emílio. „Budu. A v řadách opozice. Pokud jde o to vládnout, stojím o to jenom tam, v Ilhéusu. O vládu, které se tam zmocním, jsem vás žádat nepřišel. Děkuji pěkně!" Na to řekla matka zesíleným hlasem: „Můžeš si dělat co chceš, nikdo ti v ničem nebrání. Ale proč se stavíš proti svým bratřím? Proč se nám odcizuješ? Oni ti chtějí jenom pomoci, jsou to tvoji bratři." „Nejsem už dítě, sama jste to říkala." Potom vypravoval o Ilhéusu, o bojích, jež tam byly sváděny, o lupiěství, o končinách, kterých bylo dobyto zbraněmi, o současném pokroku, o místních problémech. „Chci, aby mě respektovali, abych mohl mluvit jejich jménem ve sněmovně. Co by mi bylo platné, kdybyste prosadili kandidaturu vy? Firmu přece dostatečně zastupuje Emílio. Já jsem člověk z Ilhéusu." „Politika jako někde v zapadákově. S přestřelkami a kapelou," usmál se Emílio zpola ironicky, zpola shovívavě. „Proč se vystavovat nebezpečí, když to není zapotřebí?" zeptala se matka, zastírajíc strach. „Proto, abych nebyl jenom bratrem svých bratří. Abych stál na vlastních nohou." Uvedl do pohybu celé Rio de Janeiro, Chodil po ministerstvech, tykal si s ministry, vysedával v jejich pracovně. Kolikrát se s nimi setkal doma u stolu, v jehož čele sedávala matka, nebo v Sáo Paulu u Lourivala, usmívajícího se na Madeleine! Když mu ministr spravedlnosti, jenž se před lety jako jeho sok ucházel o přízeň jedné Holanďanky, sdělil, jak kategoricky odpověděl bahijskému guvernérovi, že teprve počátkem příštího roku může být Enochovo gymnasium postaveno na roveň státních škol, Mundinho sc zasmál: „Milý brachu, ty bys měl být vlastně Ilhéusu-vděčen. Kdybych se tam nebyl odstěhoval, nikdy by ses nebyl vyspal s tou nerestnou Holandankou Bcrtičkou. Chci, aby to uznání gymnasia přišlo hned. Zákonem se můžeš ohánět guvernérovi. Ale ne mně. Na mne neplatí slova jako protizákonné, obtížné, nemožné . i ." Na ministerstvu spojů a veřejných prací vymáhal inženýra. Ministr mu vylíčil celou historii ilhéuského přístavu i bahij-ských doků a vysvětlil mu, jaké zájmy sledují přátelé guvernérova zetě. S tím se nedá nic dělat. „Spravedlivé by to nepochybně bylo, ale je to nemožné, můj drahý, zhola nemožné, guvernér by pukl vzteky." „Copak on tě jmenoval ministrem?" „To se ví, že ne." „A může tě sesadit?" „To sotva .. ." „No tak? Ty to pořád nechápeš?" „Ne." „Guvernér je stařec, zeť je zloděj, jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Konec vlády bude znamenat i konec klanu. Postavíš se snad proti mně, proti nejblahobytněj-šímu a nejmocnějŠímu kraji státu? To by byla pitomost. Budoucnost patří mně, guvernér, to je minulost. Ostatně jdu za tebou jenom z přátelství. Mohu se obrátit na vyšší místa, to jistě chápeš. Promluvím s Lourivalem a Emiliem a president republiky ti uloží, abys inženýra poslal. Nemám pravdu?" Bavilo ho vydírat jménem bratří, na něž by se jakživ neobrátil s nějakou prosbou. Pak šel s ministrem na večeři, hrála hudba, byly tam ženy, šampaňské a květiny. Příští měsíc přijede inženýr do Ilhéusu. V Riu pobyl tři neděle. Po tu dobu si žil jako dříve: večírky, 55 hýřeni, dívky z lepší společnosti, revuálni tanečnice. Divil se, jak ho toto všechno, co bylo dlouhá léta náplní jeho života, tak máío láká a hned unavuje. Chyběl mu Ilhéus, jeho rušná pracovna, pletichy, klepy, někteří lidé z toho města. Mkdy ho ani ve snu nenapadlo, že by se mohl tak přizpůsobit, tak si zvyknout. Matka ho seznamovala se zámožnými dívkami z vlivných rodin, hledala mu nevěstu, která by ho vylákala z Ilhéusu. Lourival ho chtěl vzít s sebou do Säo Paula, Mun-dinho je ještě spolumajitelem kávovníkových plantáží, měl by je navštívit. On tam však nejel. Byl rád, že se mu zahojila rána v srdci a přestalo se mu zdát o Madeleine, Nepůjde ji přece ted znovu navštívit, aby zase trpěl, aby ho znovu pronásledovaly její oči. Byla to šílená vášeň, kterou si nikdy nepřiznali, ale stáleji oba cítili, takže by se zase snadno vrhli jeden druhému kolem krku. Ilhéusu vděčí za své vyléčení, pro Ilhéus nyní žije, Pohrdlivý a znuděný Lourival, chovající se jako Angličan, bezdětný vdovec, jenž zdědil po své ženě milióny, se najedná ze svých častých cest po Evropě znenadání podruhé oženil s Francouzkou, manekýnkou módního salónu. Byl mezí nimi značný věkový rozdíl a Madeleine se ani příliš netajila pohnutkami sňatku. Mundinho cítil, že neodjedc-H navždy, nic, žádné mravní ohledy, skandál nebo případné výčitky svědomí nemohou zabránit tomu, aby si nakonec padlí do náručí. Pronásledovali se pohledy, ruce se jim chvěly, když se jeden druhého dotkl, mluvili spolu zastřeným hlasem, Pohrdlivý a chladný Lourival sotva tušil, že jeho nejmladší bratr, ten po-třeštěný Mundinho, spála za sebou všechny mosty kvůli němu, z bratrské lásky. Ilhéus ho vyléčil, už je vlastně zdráv a možná že by mohl, kdyby chtěl, hledět na Madeleine, neboť k ní už nic necítí. Dalekohledem si prohlíží město Ilhéus, vidí Araba Naciba v okně. Usměje se, protože si při pohledu na hostinského vzpomene na Kapitána, hráli spolu obvykle dámu a v kostky. Kapkán mu prokáže platné služby. Stal se jeho nejlepším přítelem a už dlouho mu nenápadně naznačoval možnost politické kariéry. Zášť Kapitána k Bastosovým byla ve městě veřejným tajemstvím, jeho otce vyhodili Bastosové ze sedla, kvůli nim v politickém boji před dvaceti lety přišel na mizinu. Mundinho dělal, že nechápe, zatím ještě ohledával půdu. Nyní však udeřila jeho hodina. Musí přimět Kapitána, aby se vyjádřil otevřeně a nabídl mu vedení opozice. Aspoň bratři uvidí, co dokáže. Nehledě na to, že Ilhéus potřebuje člověka jako on k dalšímu rozkvětu, k tomu, aby mohl žít prudším rytmem, neboť plukovníci nemají o potřebách kraje ani tušení. Mundinho se znovu zadíval dalekohledem, lodivod vstupoval na palubu, loď vjížděla do přístavu. O PŘÍJEZDU LODI Přestože bylo tak časnč, sledoval uvolňování lodi hlouček lidí. Uvízla u vjezdu do přístavu na mělčíně, jako by tam měla zakotvit. Z vrcholu pahorku Unhäo hleděli zvědavci na uspěchaného kapitána a lodivoda vydávající příkazy, na námořníky i důstojníky pobíhající sem a tam. Lod objížděly čluny, jež přibyly od Pontalu, Cestující se vykláněli přes zábradlí, skoro všichni byli v pyžama a trepkách, jen některý z nich byl oblečen a připraven k opuštění lodi. Hlasitě se dorozumívali se svými příbuznými, kteří si přivstali a přišli je uvítat do přístavu, informovali je o cestě a dělali vtipy na uvíznutí lodi. Z paluby ohlašoval kdosi rodině na pobřeží; „Zemřela chudinka za strašlivých bolestí!" Nad touto zprávou zalkala žena středních let, celá v černém, stojící vedle hubeného podmračeného muže s černou páskou na rukávě Í v klopě svrchníku. Dvě jejich děcka byla však natolik zaujata shonem, že si ani nepovšimla matčiných slz. Diváci vytvářeli skupinky, zdravili se, vyjadřovali se k tomu, co se zrovna stalo: „Ten vjezd je ale ostuda , , „A jak je to nebezpečné! Jednoho krásného dne tu nějaká loď uvízne nadobro a pak sbohem, ilhéuský přístave . . „Vládě je to jedno , . .(: „Jedno? Ta to nechává takhle schválně. Aby sem žádná velká loď nemohla a vývoz musel pořád přes Bahii." „Však oni na radnici taky nic nedělají. Starosta je budiž-kniěemu. Ten umí jenom kývat vládě." „Ilhéus musí ukázat, co umí." Skupinka přicházející od stánku s rybami živě debatovala. Doktor, jako vždy rozčilený, burcoval lid proti politikům, proti mocipánům z Bahie, kteří opovrhují Ilhéusem, jako by to nebylo nej bohatší město státu, nejvíc vzkvétající a nejvy-datněji^ přispívající do státní pokladny. Nemluvě o Itabimě, městě, jež se rozrůstá do všech stran a je také obětí neschopné vlády, nedbalosti a zášti vůči ilhéuskému přístavu. „Vinni jsme si tím sami, to si musíme přiznat," prohodil Kapitán. „Jak to?" „My a nikdo jiný. To dá rozum. Kdo má hlavní slovo v ilhéuské politice? Stejní lidé jako před dvaceti lety. Volíme si na úřad starosty, poslance a senátora do bahijské'federální sněmovny lidi, kteří nemají k Ilhé usu žádný vztah a mají závazky ještě z doby, kdy tady lišky dávaly dobrou noc." Joäo Fulgéncio mu přitakával: „To je to! Plukovníci volí pořád ty lidi, co je tenkrát podporovali." „A výsledek: ať si Uhéus pomůže, jak umí." „Závazky jsou závazky . . ." hájil se plukovník Amáncio Leal. „Ve chvíli potřeby se právě na ty lidi mohl našince spolehnout. . ." „Teď jsou ale potřeby jiné . . f Doktor pohrozil prstem: „Jenže tahleta lumpárna nebude mít dlouhé trvání. Musíme zvolit takové lidi, kteří by hájili skutečné zájmy kraje." Plukovník Manuel Od jaguárů se zasmál: „A kde seženete hlasy, Doktore?" Do toho se svým jemným hlasem vmísil plukovník Amáncio Leal: „Poslouchejte, Doktore: ono se hodně povídá o pokroku, o civilizaci, o potřebě všechno v Ilhéusu změnit. Tuhletu písničku slyším od rána do večera. Ale řekněte mi jednu věc: kdo ten pokrok umožnil? Nejsme to náhodou my, pěstitelé kakaa? Máme své závazky z těch těžkých dob a nepatříme k těm, kdo mají dvě želízka v ohni. Co budu živ, volím svého kmotra Ramira Bastose a toho, koho on určí. Aní jeho jméno mě nezajímá. On to byl, kdo ml podal pomocnou ruku, když jsme tady v tč divočině dávali v sázku život..." Ke skupince se přidružil Arab Nacib, ještě velmi ospalý, ustaraný a skleslý: „Oč jde?" „Ale pořád ta naše věčná zaostalost. . ." vyložil mu Kapitán. „Plukovníci nechápou, že se už doba změnila, že je dnes všechno jiné. Že máme dnes jiné problémy než před dvaceti třiceti lety." Araba to však nezajímalo, byl myšlenkami na hony vzdálen tomuto rozhovoru, který by ho byl jindy vzrušoval. Klesal pod tíhou svého problému — hostinec bez kuchařky, to je ale katastrofa! — a příteli proto jenom přikývl. „Jsi nějak zasmušilý. PrcČ se tváříš jako na pohřbu?" „Ale odešla mi kuchařka ..." „No, to je toho . .." Kapitán se obrátil k stále vzrušeněji diskutujícímu hloučku, k němuž teď přistoupilo několik dalších osob. „No, to je toho ., ." Jím se to mluví . . . Nacib poodstoupil pár kroků, aby se trochu vzdálil od rozčilených debatérů. Doktorův řečnický hlas se prolínal s jemným, ale pevným hlasem plukovníka Amáncia. Co Nacibovi záleží na starostovi v Ilhéusu, na poslancích a senátorech! Záleží mu jedině na zítřejší večeři pro třicet lidí. Kdyby přij aly nabídku sestry Dos Rcisovy, chtěly by nekřesťanské peníze. A zrovna když šlo všechno jako po másle ... Když si koupil hostinec Vesuv na náměstí sv. Šebestiána ve vilové čtvrti, vzdálené — ne vzdálené, protože o vzdálenostech se v Ilhéusu nedalo mluvit — tedy stranou obchodního centra i přístavu, kde byli jeho největŠÍ konkurenti, několik přátel i jeho strýc to pokládali za šílenství. Hostinec byl v hrozném stavu, nikdo tam nechodil, bylo tam plno much. Zato přístavní krčmy, kde bylo pořád plno, vzkvétaly. Nacib 59 už nechtěl stále měřit látky v obchodě, kde pracoval od otcovy smrti. Nezamlouvala se mu ta práce a tím méně jeho spolcěníci — strýc a švagr (jeho sestra se provdala za agronoma pokusné kakaovníkové plantáže). Dokud byl otec naživu, obchod vynášel, stařec byl podnikavý a těšil se oblibě. Zato strýc, jenž měl kopu dětí a v obchodování byl bezduchý ruti-nér, nehnul se z místa a spokojoval sc s málem. Nacib raději svůj podíl prodal, riskoval nákup akcií kakaa a nakonec se zmohl na hostinec. Koupil jej takřka před pěti lety od jednoho Itala, jenž v kakaovém opojení odešel do vnitrozemí. Hostinec v Ilhéusu byl výborný podnik, dokonce lepší než kabaret. Bylo to velice rušné město, přicházeli sem lidé přivábení zvěstí, že mohou zbohatnout, po jeho ulicích chodila spousta obchodních cestujících, objevovalo se tu mnoho přespolních. Řada obchodů se' uzavírala přímo v hostincích. Mimoto tam Angličané zavedli zvyk dávat si před obědem a večeří aperitiv. Tyto mravy zachvátily celou mužskou část obyvatelstva. Před polednem a po páté odpoledne nebylo v hostincích k hnutí. Hostinec Vcsuv byl nejstarši ve městě. Zaujímal přízemí rohového domu u moře na půvabném náměstíčku, kde se tyčil chrám sv. Šebestiána. Na protějším rohu otevřeli nedávno divadelní a filmový sál „Ilhéus". Úpadek Vesuvu nezpůsobilo jeho umístění stranou obchodních tepen, v nichž vzkvétaly Nacibovy tři hlavni konkurenční podniky: kavárna Ideál, hostinec Ghic a U zlaté kapky Plínia Araci. Vinen byl především Ital, jenž měl plnou hlavu kakaovníkových plantáží. Nedbal o hostinec, nerozšiřoval sortiment nápojů, ničím se nesnažil zalíbit zákazníkům. I starý gramofon, na němž se hrávaly desky s operními áriemi, byl opředen pavučinami a čekal na opravu. Židle byly rozvikíané, stolky měly polámané nohy, kulečník potrhané sukno. I jméno hostince, namalované ohnivě rudými písmeny přes obraz soptícího vulkánu, časem vybledlo. Nacib celou tu veteš koupil i se jménem a pozemkem za babku. Ital si nechal pouze gramofon a desky. Arab dal všechno znovu natřít, pořídil si nové stoly a židle, sehnal šachovnice na dámu a triktrak, prodal kulečník do Ma- cukova hostince, přistavěl vzadu hernu na poker. Zavedl pestrý výběr nápojů, zmrzlinu pro lidi, když se odpoledne procházeli po nábřeží a novém bulváru a vraceli se z biografů, hlavně však slané tyčinky a sladkosti k aperitivu. A dále zdánlivou maličkost: nejrůznější speciality a dobroty. Na to přišel Joäo Fulgěncio. „Proč se taky nepokusíš tyhle věci prodávat v hostinci?" napadlo ho jednoho dne, zrovna když si pochutnával na aca-rajé, jež stará Filomena připravovalaj en pro labužníka Naciba. Zpočátku byli hosty jenom přátelé: společnost z papírnictví Vzor, jež tam přicházela na kus řeči po zavření obchodu, milovníci triktraku a dámy a několik osobností, jako byl soudce a doktor Maurício, kterým nevyhovovaly přístavní krčmy, kam chodila všelijaká spodina a kde nejednou došlo k divokým rvačkám, povykování a přestřelkám. Později tam začaly chodit jejich rodiny, přilákané zmrzlinou a ovocnými nápoji. Doopravdy se však zákaznictvo rozrostlo a hostinec počal prosperovat od chvíle, kdy se k aperitivu podávaly sladkosti a slané pečivo. Také herna, kde se hrál poker, měla velký úspěch. Svým stálým zákazníkům — jako byl plukovník Amáncio Lcal, boháč Maluf, plukovník Melk Tavares, Ribeirinho, Syřan Faud z obuvnictví, Osnar Faria, jehož jediným zaměstnáním byl poker a pletky s mladými černoškami na pahorku Conquista, dr. Ezequiel Prado a další — schovával na půlnoc studená jídla, koláčky, sladkosti. Nápoje tekly proudem, herna hodně vynášela. Zanedlouho Vesuv opět vzkvétal. Předčil kavárnu Ideál i hostinec Ghic a jenom do hostince U zlaté kapky chodilo víc lidí. Nacib si nemohl stěžovat. Pracoval sice do úmoru za pomoci Chika Zcvlouna a Mlsouna a občas i černouška Tuísky, který čistil boty na široké ulici u hostince, směrem k náměstí vedle stolku a chodníku. Všechno šlo jako po drátkách, tahle práce se mu zamlouvala, v hostinci se vědělo o všech novinkách, komentovaly se tam zcela bezvýznamné události města, zprávy z domova i z celého světa. Naciba měli všichni rádi, protože to byl „řádný a pracovitý člověk", jak říkal soudce, když po večeři usedal venku ke stolku, aby se pokochal mořem a ruchem na náměstí. Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy ta bláznivá Filomena splnila svou dávnou hrozbu. Kdo bude teď vařit pro hostinec — a pro něho, Naciba, jenž sc mohl utlouci po kořeněných a pepřených jídlech? Počítat se sestrami Dos Reisovými nastálo byl nesmysl; jednak by to nepřijaly, jednak by je nemohl platit. Měly vysoké nároky a připravily by ho o veškerý zisk. Musí si, pokud možno ještě dnes, sehnat kuchařku, a nějakou výtečnou, jinak ... „Budou možná muset vyházet náklad do moře, jen aby se z toho dostali," poznamenal jistý muž v košili. „Pěkně se ale zasekla!" Nacib zapomněl chvilku na svoje starosti. Lodní šrouby nadarmo skřípaly. „Vsak ono tohle brzo skončí..." zasáhl do hovoru Doktor. „Nikdo vlastně ani pořádně neví, co to je zač, ten Mundi-. nho Falcáo ..." zaútočil, jako vždy jemně, Amáncio Leaí, „Neví? No, to je Člověk, co jede tady na té lodi, člověk, jakého Ilhéus potřebuje." Loď se otřásala, trup se sunul po mělčině, motory sténaly, lodivod vydával hlasité příkazy. Na velitelském můstku se objevil elegantně ustrojený, ještě mladý muž, clonící si rukama oči a snažící se rozpoznat mezi přihlížejícími své přátele. „Tamhle je Mundinho!" upozornil Kapitán. „Kde?" „Tam nahoře ..." Hned nato se strhl pokřik. „Mundinho! Mundinho! . . ." Oslovený to uslyšel, rozhlížel se, odkud ty hlasy doléhají, a kynul na pozdrav. Potom sešel ze schůdků, na několik minut zmizel a celý usměvavý se pak objevil u zábradlí mezi pasažéry. Vytvořil z dlaní trychtýř a zvolal: „Přijede inženýr!" „Jaký inženýr?" „Z ministerstva dopravy, aby si prohlédl vjezd do přístavu. Důležité novinky ..." „Vidíte? Co jsem říkal?" Za Mundinhem Falcäem se vynořila postava mladé plavovlásky v zeleném širáku. S úsměvem se dotkla vývozcovy paže. „Podívej, to je ale ženská! Ten Mundinho nikdy nelení.. „Stramanda!" přitakal Nhó-Gaío. Loď sebou prudce zakymácela, a vyděsila cestující — blondýnka přitom vyjekla —, kýl se vytrhl z měíčiny, z nábřeží i paluby se ozval veselý Idrik. Vyzáblý, snědý muž, jenž stál s cigaretou v ústech vedle Mundinha, přihlížel tomu všemu lhostejně. Teprve když mu vývozce něco řekl, zasmál se. „Ten Mundinho je ale Švihák . . ." poznamenal s neskrývanými sympatiemi plukovník Ribeirinho. Vysvobozená loď dlouze zahoukala a zamířila k přístavu. „Je moc nóbl, není z našeho těsta," odtušil bez sympatií plukovník Amáncio Leal. „Uvidíme, co nového nám Mundinho poví," podotkl Kapitán. „Já se jdu do penziónu převléci a nasnídat," rozloučil se Manuel Od jaguárů. „Já taky . . ," přidal se Amáncio Leal a odešel s ním. Celý ten nepočetný zástup se hnul k přístavu. Parta přátel se rozhovořila o Mundinhově zprávě. „Zřejmě se mu to podařilo na ministerstvu popohnat. Však už bylo na čase." „On ten člověk má skutečně prestiž." „Ta ženská! To je něco . . ." vzdychal plukovník Ribeirinho. Když došli k molu, chystala sc loď už zakotvit. Cestující do Bahie, Aracaju, Maceiói Reciíb zvědavě přihlíželi. Mundinho Falcáo vystoupil jako jeden z prvních a hned ho všichni vítali a objímali. Arab mu učinil hlubokou poklonu. „Omládl jste . . ." „V Riu člověk vždycky omládne ..." Blondýnka, ne tak mladá, jak vypadala z dálky, ale zato ještě krásnější, hezky ustrojená i namalovaná — „cizokrajná panenka", jak se o ní vyjádřil plukovník Ribeirinho —■, i ten kostnatý muž stáli opodál a vyčkávali. Mundinho je představil tónem cirkusového principála: „Kníže Sandra, vynikající kouzelník, a jeho choť, tanečnice Anabela , . . Přijdi sem na sezónu." Muž, jenž z paluby ohlašoval něčí bolestné umírání, objí- 6>Na shledanou, chlapče. Vyřiď Enochovi, že mu blahopřeji. Ze jsem tu zprávu Čekal každou chvíli . . ." Znovu osaměl na náměstí. Teď už ho netěšilo slunce,, mračil se. Myslil na staré časy, kdy se všechno dalo vyřešit tak snadno. Jakmile se stal někdo nepohodlným, stačilo zavolat nějakého spolehlivého člověka, slíbit mu odměnu a sdělit jméno dotyčného. Dnes to tak nejde. Mundinho Falcáo se ale přepočítal. Ilhčus se v posledních letech hodně změnil, to se musí nechat. Plukovník Ramiro se snažil vniknout do nového života — do Ilhéusu rodícího se z toho starého, který on vybudoval. Měl za to, že jej pochopil, že vycítil jeho problémy, jeho potřeby. Copak nezkrášlil město, nevybudoval náměstí a nezaložil sady, nevydláždil ulice a nevystavěl dokonce i silnici, ačkoliv měl různé závazky k Angličanům z železniční společnosti? jak to, že se mu tak najednou město jakoby vymklo z rukou? Proč všichni začínají dělat, co se jim zachce, na svůj vrub, aniž ho dbají a vyčkají jeho příkazů? Co se to v Ilhéusu děje, že to už nechápe a že tam už nevládne? Nebyl z těch, kdo podlehnou bez boje. Byl to jeho kraj, nikdo pro něj neudělal více než on, nikdo mu proto ani živou mocí nevytrhne kormidlo z rukou. Cítil, že je na obzoru nové období bojů. Jiných, snad těžších než kdysi. Vstal, vzpřímil se, jako by ho léta ani netížila. Má sice na zádech už osmý křížek, ale ještě není bradou vzhůru, a živému mu vládu nevyrvou. Vyšel z parku a zamířil k radnici. Policista, stojící u vrat, mu zasalutoval; plukovník Ramiro Bastos se usmál. O POLITICKÉM SPIKNUTI I Ve chvíli, kdy plukovník Ramiro Bastos vstupoval do radnice a Arab Nacib, jemuž se nepodařilo najít kuchařku, do- 84 cházel k hostinci Vesuv, Mundinho ve svém domě na nábřeží vykládal Kapitánovi: ,,Byla to fuška, můj drahý. Lehké to nebylo!" Odstrčil šálek, natáhl nohy před sebe a uvelebil sc na židli. Předtím si zaskočil do kanceláře a přivlekl přítele na kus řeči domů pod záminkou, že mu chce povědět, co je nového. Kapitán si lokl kávy a chtěl slyšet podrobnosti: ,,Ale odkud sc bere ten odpor? Ilhéus není přece nějaká obyčejná vesnice. Je to město, které odvádí ročně víc než milión." Jenže, můj drahý, ministr není všemohoucí. Musí brát ohled na zájmy guvernérů. A bahijská vláda by si dala ve všem říci, jenom ne pokud jde o ilhéuský přístav. Na každém pytli kakaa, který se vyveze z bahijského přístavu, vydělávají tamější doky. A guvernérův zeť táhne zajeden provaz s majiteli doků. Ministr mi řekl: ,Pane Mundinho, vy mi to zavaříte u bahijského guvernéra.' " ,,Tcn zeŕ je gauner. A to nechtějí plukovníci pochopit. Zrovna dneska, když Ita najela na mělčinu, jsme o tom debatovali. Oni podporují vládu, která Ilhéusu všecko bere a nic mu nedává." „Nejenže nedává, naopak . . . Ani zdejší politikové nevyvíjejí žádnou iniciativu." ,,No ano, brání se stavbám, jež mčsto nezbytně potřebuje. Nad touhle zabedněností mi zůstává rozum stát. Ramiro Bastos složí ruce v klín, nevidí neslyší, a plukovníci se řídí podle něho." V kanceláři měl Mundinho tak naspěch, že se rychle rozloučil se zákazníky a odložil důležité obchodní schůzky, ale nyní, když pozoroval Kapitánovu netrpělivost, dával si na čas. Musí počkat, až mu Kapitán nabídne vedení opozice, musí se nechat prosit, naléhavě prosit, musí dělat překvapeného. Vstal, poodstoupil k oknu, pohlédl na moře, na příboj lámající se o mořský břeh. „Někdy se ptám sám sebe, Kapitáne, proč jsem sem u čerta vlastně lezl. Mohl jsem konec konců užívat života v Riu a v Sao Paulu. Zrovna teď se mě bratr Emílio, ten poslanec, ptal: ,Ncmáš už těch bláznovství v Ilhéusu až po krk? Nevím, 85 co tě to chytlo, že ses usadil zrovna v té díře.' To víte, že moje rodina obchoduje s kávou, ne? Už pěkných pár let. . ." Bubnoval prsty na okno a díval se na Kapitána. „Nemyslete si, že si stěžuji, kakao je dobrý artikl. Výborný! Jenže žít tady a žít v Riu, to je rozdíl. Přesto se ale vrátit nechci. A víte proč?" Kapitán vychutnával tu intimní chvilku s vývozcem a dělalo mu dobře, že má tak významného přítele. „Přiznávám se, že mi to vrtá hlavou. Ale nejen mně — každému tady. Proč jste sem přišel, to je jedna z velkých záhad města ..." „Proč jsem přisel, na tom nesejde. Třeba se spíše ptát, proč jsem tu zůstal. Když jsem vystoupil z lodi a ubytoval se v hotelu Coelho, nejraději bych si byl první den sedl na chodník a dal se do pláče." „To když jste viděl tu zaostalost. . ." „No ano. A myslím, že to mě strhlo. Právě to . . . Mladý, bohatý kraj, kde člověka veškerá práce ještě čeká, kde je všechno ve stavu zrodu. Co je tu hotovo, nestojí většinou za nic a třeba to změnit. Je to, abych tak řekl, civilizace přede dveřmi." „Civilizace přede dveřmi, to jste vystihl dobře ..." souhlasil Kapitán. „Dříve, v době bojů, se říkalo, že kdo přijde do Ilhčusu, už se odtud nedostane. Nohama se zaboří do kakaového másla a navždy v něm uvízne. O tom jste nikdy neslyšel?" „Slyšel. Ale protože jsem vývozce, a nikoli plantážník, myslím, že jsem zůstal trčet v pouličním blátě. Dostal jsem chuť zůstat a něco tu udělat. Nevím, jestli mi rozumíte." „Úplně." ,,To se ví, kdybych nevydělával, kdyby kakao nebylo tak výnosný artikl, jakým je, pak bych tady nezůstal. Ale jenom sám obchod by mě tu neudržel. Myslím, že mám duši pionýra," zasmál se. „Proto se pouštíte do tolika věcí? Už chápu. . . Kupujete pozemky, budujete celé ulice, stavíte domy, investujete peníze do nejrůznějšího obchodního podnikání. . ." Přitom si Kapitán uvědomoval, jak rozsáhlé jsou zájmy Mundinha Falcáa, jenž má prsty ve všem, co se v Ilhéusu dělo: v zřizování nových bankovních filiálek a autobusového podniku, v budování bulváru na nábřeží, v založení deníku, v přivolání odborníků, kteří prišli oklesťovat kakaovníky, i bláznivého architekta, jenž mu postavil dům a teď byl tak oblíben, že měl plné ruce práce. „. . . i varietní umělce sem přivádíte . . ." nakonec dodal s úsměvem. Měl na mysli tanečnici, jež přijela ráno Itou. „Hezká, co? Chudáci 1 Setkal jsem se s nimi v Riu, nevěděli, co si počít. Chtěli jet, ale neměli ani na jízdenku. Stal jsem se jejich impresáriem ..." „V tomto případě, příteli, se dobrým skutkem chlubit nemůžete. To bych udělal já taky. Manžel vypadá jako z bratrstva ..." „Z jakého bratrstva?" „Z bratrstva svatého Paroháče, proslulého bratrstva podváděných manželů, těch učiněných dobrotisek . . ." Mundinho mávl rukou. „Ale kdepak. . . Vždyť ani nejsou svoji, takoví lidé se nezení a nevdávají. Žijí spolu, ale každý si dělá, co chce. Prosím vás, čím myslíte, že se ona živí, když nemá kde tančit? Pro mne to bylo rozptýlení, aby mi rychleji uběhla cesta. A tím to skončilo. Teď je k dispozici vám všem. Jenomže musíte cinkat penězi, můj drahý." „Plukovníkům poplete hlavu . . . Jen jim ale nevykládejte, že to nejsou manželé. Ideálem každého plukovníka je vyspat se s paničkou. Ale běda, kdyby někoho napadlo vyspat se s tou jejich . . . Ted' však k té otázce přístavu ... Vy jste vskutku ochoten jít za tou věcí dál?" „Já na tom mám teď osobní zájem. V Riu jsem navázal styky se švédskou společností pro nákladní přeplavbu. Je ochotna zavést přímou linku do Ilhčusu, jakmile bude přístav s to přijímat lodi s větším ponorem." Kapitán pozorně poslouchal a přemýšlel o věcech, které mu už dávno ležely v hlavě, i o svých politických plánech. Nadešla chvíle, kdy bude třeba přistoupit k činu. Příchod Mundinha byl dar z nebes. Jak on ale přijme jeho návrhy? Je nutno postupovat opatrně, získávat jeho důvěru, přesvěd- 86 8? čovat ho. Mundinho byl Kapitánovým obdivem dojat, chtěl mu otevřít své srdce, nechával se unášet: „Podívejte se, Kapitáne, když jsem sem přišel. . ." na chvíli se odmlčel, jako by zapochyboval, zda vůbec stojí za to mluvit, „.. . byl to skoro útěk." Nové ticho. „Ne před policií. Před ženou. Někdy vám vypovím celou tu historku, dneska ne. Víte, co je to vášeň? Nejenom vášeň, šílenství? Proto jsem přijel, proto jsem za sebou spálil mosty. Už předtím jsem slyšel o Ilbéusu, o kakau. Přijel jsem se podívat, jak to tu vypadá, a už jsem tu uvízl. Ostatní už vite, o vývozní firmě, o tom, jak jsem tady žil, jak jsem uzavřel dobrá přátelství, i o tom, jak jsem se pro tenhle kraj nadchl. Nejsem tu jen kvůli penězům, kvůli obchodu, rozumíte? Mohl jsem vydělat stejně, ba ještě víc vývozem kávy. Jenže tady já něco vytvářím, někým tady jsem, víte? Vlastníma rukama vytvářím ..." a díval se na své jemné, pěstěné ruce a ženské nehty, „O tom právě si chci s vámi pohovořit. . ," „Okamžik. Nechte mě domluvit. Přišel jsem z osobních pohnutek, utekl jsem. Jestli jsem tu však zůstal, bylo to kvůli mým dvěma bratřím. Jsem z nich nejmladši, benjamínek, proti nim jsem mládě, narodiljsem se, když už rodiče nechtěli mít děti. Všechno bylo hotovo, já nemusel přeložit stéblo křížem.Stačilo nechat věcem volný průběh. Jenomže jsem byl pořád třetí. První byli ti druzí dva. A to mi bylo proti mysli." Kapitán byl v devátém nebi, protože ta zpověď přicházela jako na zavolanou. Spřátelil se s Mundinhem Falcäem hned tehdy, když vývozce přibyl do Ilhéusu, aby tu založil novou vývozní firmu. Byl federálním výběrčim daní, připadl mu proto úkol kapitalistu informovat. Začali chodit spolu, dělal mu prňvodcc. Zavedl ho na Ribeirinhovu farmu, do Itabuny, Pirangi, do Águy Preta, zasvětil ho do místních zvyků, informoval ho i o ženách. Mundinho nebyl pozér, naopak byl srdečný a snadno sc skamarádil. Kapitánovi zprvu jen lichotilo přátelství toho boháče z jihu, z rodiny obchodně i politicky významné — bratr poslancem, příbuzní v diplomatických službách, o nejstarším bratrovi se mluvilo dokonce jako o budoucím ministru financí. Teprve později, když během času vyvinul Mundinho mnohostrannou činnost, začal přemí- tat a kout plány; ten člověk se může postavit proti Bastoso-vým a svrhnout je .. . „Byl jsem mazlíček. U firmy jsem neměl do čeho píchnout, o všem rozhodovali bratři. Byl jsem dospělý, ale pro ně ještě dítě. Zábavy mí poprávali dosyta. Až později prý udeří moje jhodina odpovědností', jak říkal Lourival. . ." Zasmušil se, když pronášel jméno nejstaršího bratra. „Rozumíte? Znavilo mě to nicnedělání, to, že jsem byl jen a jen nej mladším bratrem. Možná že bych se nikdy nebyl vzepřel, že bych byl navždy setrval v tom nicnedělání, v tom pohodlném životě. Objevila sc však ta žena... To byl případ, % něhož nebylo východiska . . ." Stál před otevřeným oknem, díval se k moři, ale jeho oči zalétaly až za obzor, k vzpomínkám a postavám, které si jen on vybavoval, „Hezká?" Mundinho Falcáo se usmál: „Říci o ní hezká, je urážka. Víte, co to je krása, Kapitáne? Naprostá dokonalost! Takové ženě se neříká hezká." Přejel ši obiičej, aby zahnal vidiny: „No . . . Ted je mi celkem dobře. Dnes už nejsem bratr Lourivala a Emília Mendese Falcaa. Jsem dnes sám někdo. Tohle je můj kraj, mám svou firmu a obrátím, milý Kapitáne, tenhle Ilhéus vzhůru nohama, udělám z něho . . ." ,,. . . velkoměsto, jali zrovna dneska říkal Doktor . . přerušil ho Kapitán. „Tentokrát se na mne bratři dívali už jinýma očima. Zanechali naděje, že ztroskotám a vrátím se domů se svěšenou hlavou. Nevede se mi přece tak špatně, že ne?" „Špatně? Krucinál, vždyť jste tu chvíli a už je z vás hlavní vývozce kakaa." „To ještě ne. Kaufmannové vyvážejí víc. Steveson taky. Ale já je předhoním. Mne však k tomuto kraji poutá to, že se tu všechno rodí, že tu všechno začíná. Ze všecko jc ještě před námi a že já. to mohu udělat. Nebo aspoň," opravil se, „pomoci udělat. Pro Člověka, jako jsem já, je to vzpruha." „Víte, co se tu povídá?" Kapitán vstal a prošel se po pokoji. Nadešel kýžený okamžik, „Co?" Mundinho čekal, tušil Kapitánova slova. 88 89 „Že máte politické ambice. Právě dnes ..." „Politické ambice? Na to jsem nikdy nepomyslel, alespoň vážně ne. Myslel jsem na to, jak vydělávat, jak podporovat rozvoj kraje." „To je sice moc hezké a je vám to ke cti. Jenže ani polovánu svých záměrů neuskutečníte, dokud se nevrhnete do politiky, dokud nezměníte zdejší poměry." „Ale jak?" Kostky byly vrženy, hra začala. „Sám jste říkal: ministr musí mít na zřeteli zájmy guvernéra. Vláda nemá zájem, zdejší politici nejsou k ničemu. Plukovníci si nevidí ani na špičku nosu. Ti tak jen sázet a sklízet kakao. Ostatní je nezajímá. Zvolí pár pitomců do sněmovny a hlasují pro toho, koho jim určí Ramiro Bastos. Úřad starosty přechází z rukou Ramirova syna do rukou Ramirova kmotřence . . ." „Plukovník ale přece jenom něco vykonal. . ." „Dláždil ulice, budoval náměstí, sázel květiny. A to je všechno. Silnice? Ani pomyšlení! I stavba silnice do Itabuny se musela probojovat. Ze prý má závazky k Angličanům z železniční společnosti a já nevím co ještě ... A přístav? To má zase závazky ke guvernérovi. . . Jako by se vývoj Ilhéusu zastavil před dvaceti lety . . Nyní Mundinho mlčky poslouchal. Kapitán mluvil s vášnivým zaujetím, protože chtěl vývozce přesvědčit. Mundinho přemýšlel: tak jest, ca stačí plukovníkům, nestačí už prudce se rozvíjejícímu kraji. „Máte pravdu . .." „To se ví, že mám," poklepal Kapitán vývozci na rameno. „Můj drahý, nezbývá vám nic jiného než se vrhnout do politiky , . ." „A proč?" „Protože si toho žádá Ilhéus, vaši přátelé, lid!" Kapitán mluvil slavnostně a rozhazoval rukama, jako by pronášel proslov. Mundinho Falcäo si zapálil cigaretu: „To se musí uvážit..." A už se viděl, jak vstupuje do federální sněmovny jako poslanec kraje kakaa, tak jak sliboval Emíliovi. „Vy si to ani nedovedete představit . . ." Kapitán si s uspo-9° kojením znova sedl. „Tady se o ničem jiném nemluví. Mluví o tom každý, komu záleží na pokroku Ilhéusu, Itabuny, celé oblasti. Tolik lidí, že se vám o tom ani nesnilo." „To se musí prodebatovat. Neříkám ano ani ne. Nechci se ale zaplést do nějakého směšného dobrodružství." „Dobrodružství? Kdybych vám říkal, že to bude jako nic, že to nebude znamenat boj, to bych lhal. Bude to těžké, o tom není pochyby! Jedno je ale jisté: máte předpoklady k vítězství. „To si musí člověk rozmyslet..." opakoval Mundinho Falcäo. Kapitán se usmál. Mundinho má zájem. Odtud je k činu jen krůček. A v Ilhéusu může čelit moci plukovníka Ramira Bastose pouze Mundinho Falcäo, a nikdo jiný. Jenom Mundinho Falcäo může Kapitána pomstít. Copak Bastosové ne-zdolali starého Cazuzinnu tím, že ho v neslavném politickém boji přivedli na mizinu, takže pak Kapitán nedědil ani haléř a musel úředničit? Mundinho Falcäo se usmál. Kapitán mu nabízí moc, nebo aspoň prostředky, jak jí dosáhnout. To je ono! „To že si člověk musí rozmyslet? Volby jsou na obzoru. Je třeba začít hned," „Myslíte, že bych našel oporu, lidi, kteří by šli za mnou?" „Jen se do toho vložit! Podívejte se: o všem může rozhodnout ten problém přístavu. To je věc, která přivádí do varu všechen lid. A nejenom zdejší. I lid Itabuny, Itapiry, celého venkova. Však uvidíte, příchod inženýra bude úplná senzace." „A po inženýrovi přijdou rýpadla, vlečné parníky. . ." „A komu za to vděčí Ilhéus? No vida, jaké máte v rukou trumfy! Ohromné trumfy! Víte, čím byste měl začít?" „Čím?" „Řadou Článků v Deníku, v nichž byste strhl masku z tváře vládě a městskému úřadu a zdůraznil důležitost ilbéuského přístavu. Jen považte: i časopis máme." „To máme, ale není můj. Pomohl jsem penězi, avšak Cló-vis Costa mi není ničím zavázán. Myslím, že je jedna ruka s Bastosovými. Nebo aspoň s Tonikem, chodívají spolu . . ." „Jedna ruka s tím, kdo víc platí. To nechte na starost mne. 9i Vývozce chtěl předstírat, že přece jenom váhá: „Bude to ale vůbec stát za to? Politika je vždycky svinstvo... Jestli jc to ovšem pro dobro kraje. . ," připadal si trochu směšně. „Možná že by mě to bavilo," opravil se, „Milý příteli, chcete-li provést své plány a posloužit Ilhéusu, nicjiného vám nezbývá. S idealismem to nikam nedotáhnete." „To je pravda .. ." Někdo zaklepal na dveře, služebná šla otevřít. S nikým nezaměnitelný Doktor volal: „Byl jsem za vámi v kanceláři, chtčl jsem vás přivítat. Když jsem vás tam nenašel, vypravil jsexn se za vámi sem." Potil se v stojatém límečku a v košili s naškrobenou náprsenkou. Kapitán se ho chvatně zeptal: „Tak co říkáte tomu, že Mundinho Falcäo bude v příštích volbách kandidovat?" Doktor spráskl ruce: „No to je ale novina! Senzace!" obracel se k vývozci. „Jestli vám mohu nabídnout své skromné služby ..." Kapitán se podíval na Mundinha, jako by mu chtěl říci: „Vidíte, že jsem nelhal? Výkvět Ilhéusu . . ." „Zatím je to ale mezi námi, Doktore." Všichni tři usedli a Kapitán začal objasňovat politickou mašinérii kraje, vztahy mezi vhvnými osobnostmi i to, oč teď vlastně půjde. Například dr. Ezequiel Prado, člověk, který má tolik přátel mezi plantážníky, je nespokojen s Bas-tosovými, že ho neudělali předsedou městské rady . . . O UMĚNÍ POMLOUVAT DRUHÉ Nacib si vyhrnul rukávy a prohlédl si hosty. Viděl tu v té chvíli skoro samé cizí lidi, kteří přišli do města jen na skok, aby se porozhlédli po trhu. Spatřil také několik pasažérů z Ity, kteří se zastavili v Ilhéusu cestou do severobrazilských pří- stavů. Na stálé hosty bylo ještě brzo. Vtom chytil Mlsouna a vytrhl mu z rukou láhev: „Co to má znamenat?" Byla ta láhev portugalského koňaku. „Kdo to jakživ viděl?" šel s číšníkem k pultu. „Nalévat tčrnhletěm halamům pravý koňak . . ." Uchopil jinou láhev, jež měla stejnou vinětu i stejný vzhled, jenomže v ní byl podle Arabova receptu smíchán portugalský koňak s domácím, aby se zvýšil obrat. „To není pro ně, pane Nacibe. To je pro lidi z té lodi." „No a? Ti jsou snad lepší než ti druzí?" Pravý koňak, čistý vermut, nekřtěné portské a madeira byly určeny výhradně stálým hostům a přátelům. Na mou věru, sotva vytáhl paty z hostince, hned Číšníci dělají samé hlouposti. Kdyby nedohlížel, prodělal by kalhoty. Otevřel kontrolní pokladnu. To bude ale rušný den! A těch drbů! Filomenina cesta mu nepřipravila j enom hmotnou škodu asou-žení, vyvedla ho úplně z rovnováhy a znemožnila mu, aby se plně soustředil na četné novinky, na všechny ty věci, jež se po příchodu přátel měly prodebatovat, na novinky, s nimiž se roztrhl pytel. Pro Naciba nebylo vedle jídla nebo ženských nic příjemnějšího než si povídat o tom, co se událo, a přemýšlet o tom. Pomlouvat druhé bylo vrcholným uměním, vrcholnou rozkoší města. Uměním, které staré panny pěstovaly s neuvěřitelnou rafinovaností. „Zasedá kongres zmijích jazýčků," říkal Joáo Fulgéncio, když jc viděl po požehnání před kostelem. Nekonal se však spíš právě v papírnictví Vzor, kde mezi sešity, tužkami a násadkami vládl Joäo Fulgéncio? Tam se shromažďovaly místní „talenty", které mčly jazýček stejně nabroušený jako staré panny. Tam a v hospodách u přístavního mola, při pokeru, všude se klevetilo o druhých a přetřásala se každá událost. Když jednou donesli Nhô-Galovi, že se povídá o tom, jak vyvádí v nevěstincích, odpověděl svým huhňavým hlasem: „Hošánku, to je mi úplně fuk. Já stejně vím, že o mně drbou, vždyť drbou o kdekom. A tak se jako dobrý vlastenec snažím, aby sc měli o čem bavit." Město se bavilo hlavně tím. A poněvadž každý nerozuměl legraci jako Nhô-Galo, padla tu a tam v hospodě facka, roz- 92 93 čileně se žádalo zadostiučinění, vytahoval se revolver. Nebylo to tedy umění tak docela snadně a bez úskalí. Toho dne přišla na přetřes spousta věcí: nejdříve otázka přístavu, široko' téma s množstvím detailů, jako Ita, jež najela na mělčinu, příjezd inženýra, činorodost Mundinha Falcáa (Co má vlastně za lubem? ptal se plukovník Manuel Od jaguárů), rozčilení plukovníka Ramira Bastose. Tenhleten komplikovaný případ sám by stačil uvést kdekoho do varu. Ale jak by se přitom dalo zapomenout na dvojici artistů, na tu krasavici a toho nepravého knížete, který vypadal jako vyhladovělá myš? Tenhle choulostivý, rozkošný námět vyprovokuje Kapitána a Joäa Fulgéncia k trefným poznámkám, a také Nhô-Galo něco uštěpačně prohodí a od plic se zasměje. Tonico Bastos začne jistě co nevidělt obletovat tanečnici, ale tentokrát bude jeho sokem Mundinho Falcäo. Vývozce ji zaručeně nepřivezl proto, že by se mu líbilo její tancování, když musel nádavkem vzít i toho paroháče a jistě jim koupit jízdenky. Nazítří se koná banket autobusového podniku, A nutno vypátrat, proč ten či onen nedostal pozvání. A nové holky v kabaretu, noc s Risoletou . . . Čirou náhodou zavítal do hostince Nhô-Galo. Nebyla to jeho hodina, měl být v úřadě: „To jsem ale udělal blbost, že jsem se po příjezdu Ity vrátil domů. Až do teďka jsem chrápal. Nalejte mi, jdu do práce ..." Arab mu jako obvykle nalil vermut s kořalkou. „A ta šilhavá, to bylo, co?t! smál se Nhô-Galo. „Vy jste se ale včera vyznamenal, Arabe, vyznamenal/' podotkl poté, co připomněl jisté epizody. „S ženskými jsme na tom tady už lip, copak o to . . ." „Takovou mrsku jsem jaktěživ neviděl. . ." Nacib mu šeptem cosi dopodrobna vykládal. „Alejděte, člověče!" Černoušek Tuísca přinášel bedničku na čištění bot a vzkaz od sester Dos Reisových, že prý je všechno v pořádku, Nacib může být klidný. K němu pošlou dva plné tácy. „Když už je řeč o tácu, nemáte něco na zub? Něco slaného?'£ „Copak nevidíte, že tu nic není? Až k večeru. Odešla mi kuchařka ..." Nhô-Galo zavtipkoval: „Proč si sem teda nevezmete Machadinha nebo Pirangi ho?" Byli to dva muži známí v celém městě jako homosexuálové. Mulat Machadinho, vždycky jako ze škatulky, byl zaměstnáním pradlák; dojeho hebkých rukou svěřovaly paničky obleky 7. lněné látky nebo bílé plachtoviny značky HJ, jemné košile, tvrdé límečky. Ten druhý byl ohyzdný černoch, sluha v Cae-tanově penziónu. V noci ho bylo vidět, jak se potlouká po nábřeží a shání se po svých rozkoších. Kluci po něm házeli kamením a volali na něho: „Miss Pirangi! Miss Pirangi!" Naciba ta výsměšná rada pohoršila: „Jdi do háje!" „Do háje nepůjdu, ale do úřadu. Dělat, že dělám. Za chvíli se vrátím a pak budu chtít vědět, jaké to bylo v noci na dnešek, pěkně jedno po druhém." Provoz v hostinci vzrůstal, Nacib si všiml, jak od nábřeží přichází Kapitán a Doktor a mezi nimi Mundinho Falcäo. Vzrušeně spolu rozprávěli, Kapitán gestikuloval, Doktor mu občas skákal do řeči, Mundinho naslouchal a přikyvoval. V tom něco jc... pomyslel si Nacib, Co u všech rohatých pohledával vývozce doma (jde přece jistě z domova) v tuhle dobu a ve společnosti těch dvou přátel? Přijel ráno, skoro po měsíční nepřítomnosti, a měl být proto v kanceláři, přijímat plukovníky, kupovat kakao. Ten Mundinho Falcäo je nevypoči-tatelný, vždycky si počíná jinak než ti druzí. Tamhle si pěkně vykračuje, jako by neměl co dělat, jako by ho necekali zákazníci, a rozčileně s oběma přáteli debatuje. Nacib předal pokladnu Mlsounovi a vyšel jim na chodník v ústrety. „Už jste sehnal kuchařku?" zeptal se ho Kapitán usedaje. „Prochodil jsem Ilhéus křížem krážem, ale vrátil jsem se s nepořízenou..." „Koňak, Nacibe, pravý, ano?" objednal si Mundinho. „A tresčí bochánky ..." „To až odpoledne . . ." „Ale, ale, Arabe, vy to pěkně vedete!" „Takhle přijdete o hosty. Budeme chodit jinam.,." zasmál se Kapitán. 94 95 „K večeru už budou. Objednal jsem je u Dos Reisových." „To j e dost. . „To je dost? Vždyť mě to přijde na nekřesťanské peníze . . . Prodělám na tom." Mundinho Falcäo radil: „Vy byste měl, Nacibe, hostince z'modernizovat. Obstarat si ledničku, abyste měl taky vlastní led, instalovat tady moderní zařízení ..." „Teď potrebujú především kuchařku . . ." „Tak si pro nějakou pošlete do Sergipe." „A co do té doby?" Sledoval poočku spiklenecký výraz všech tří příchozích, Kapitánův spokojený úsměv, přerušený, rázem ukončený rozhovor. Chico Zevloun přinášel na podnose nápoje. Nacib si přisedl: „Hromské dílo, co jste to, pane Mundinho, provedl plukovníku Bastosovi?" „Já? Nic. Proč?" Nacib začal dělat drahoty: „Ale tojájenom tak . . ." Kapitán, kterého to zajímalo, mu povýšeně poklepal na rameno: „Tak ven s tím, Arabe! Co se stalo?" „Setkal jsem se s ním dneska před radnicí. Seděl na lavičce a vyhříval se. Slovo dalo slovo, já mu říkám, že přijel pan Mundinho a že tu budeme mít inženýra ... A on se vám rozlítil jako šelma. Co je prý panu Mundinhovi do toho, proč leze, kam ho nikdo nezval..." „Vidíte?" přerušil ho Kapitán. „Přístav . . ." „Kdyby jenom to! Jak tak hovořil,přišel profesor Josué a vyklopil mu, že gymnasium bylo oficiálně uznáno. Při tom ten člověk div nevyletěl z kůže. Vypadá to tak, že on o to žádal vládu, ale nepochodil. Tloukl holí do země a byl z toho celý pryč." Nacib se opájel mlčením přátel a dojmem, jakým zapůsobila jeho slova. To mají za to, že se tvářili tak spiklenecky, když přišli. Však on se za chvíli dopídí, co mají vlastně za lubem. Kapitán přemítal: „Tak on tedy zuřil? No, bude zuřit ještě víc, ten starý šarlatán. On si myslí, že tady je všechno jeho . . ." „Myslí si, že Ilhéus patří k jeho plantážím, A my, Ilhéuští, jsme pouze jeho dodavatelé a nádeníci..." vystihl to Doktor. Mundinho Falcäo ani nemukl, jen se usmíval. Ve vchodu do kina se objevil Diogenes a oba artisté. Když u stolu spatřili ostatní, zamířili k nim. Nacib dodal: „To je onol Vy, pane Mundinho, jste pro něho privandrovalec," „To říkal? Privandrovalec?" podivil se vývozce. „Ano, privandrovalec. Toho slova on užil." Mundinho Falcäo se dotkl Kapitánovy paže: „Můžete, Kapitáne, toho člověka vyhledat. Už jsem se rozhodl. My tomu dědkovi ukážeme . . ." Poslední větu pronesl už k Nacibovi. Kapitán se zvedl a dopil číši. Dvojice artistů se blížila. Jaké plány to tamti kují? přemítal Nacib. Kapitán se loučil: „Promiňte, byl jsem zrovna na odchodu, mám naspěch." Muži odstrkovali židle a vstávali od stolu. Anabela s rozevřeným slunečníkem se koketně usmívala. Kníže s dlouhou cigaretovou špičkou podával svou vytáhlou, hubenou, nervózně sc chvějící ruku. „Kdy je premiéra?" zeptal se Doktor. „Zítra. . . Zrovna se domlouvám s panem Diógenesem." Majitel kina, celý zarostlý, vykládal svým věčně skleslým a kvílivým hlasem připomínajícím kněze, jenž odříkává litánie: „Myslím, že on se bude líbit. Mládež je celá divá po takových kejklech. Ba i dospělí. Ovšem ona ..." „Proč ne ona?" zeptal se Mundinho, zatím co Nacib naléval nový aperitiv. Diogenes se poškrábal na bradě: „Víte, tohle je zaostalé město. Na ty její tance, při nichž bude skoro nahá, zdejší paničky nedostaneme." „Budou tam tedy chodit mužští. . ." prohlásil Nacib. Diogenes se všelijak vykrucoval. Byl protestant a puritán a nechtěl přiznat, že i jemu jsou Anabeliny výstřední tance proti mysli. „To se hodí tak do kabaretu ... V kině by to ale nedělalo dobrotu." Doktor zdvořile a jemně omlouval město usmívající se artistce: „Dáma musí prominout. Zaostalý kraj, kde průbojné umění naráží na nepochopení, Tady jim všechno připadá nemravné." „Jsou to umělecké tance," ozval se kejklířův hrobový hlas. „To je jasné, to je jasné . . .Jenže . . Mundinho Falcäo se tím bavil: „No tak, pane Diógenesi. . ." „V kabaretu si přijde na víc. Bude pomáhat v kině při kouzlech manželovi. Potom půjde tančit do kabaretu ..." Při zmínce o vyšším výdělku zasvítilo knížeti v očích. Anabela chtěla znát Mundinhův názor: „Co o tom soudíte?" „Dobré, ne? Kouzla v kině, tanec v kabarete... Dokonalé." „A co majitel kabaretu? Bude mít vůbec zájem?" „To se hned uvidí. . Obrátil se k Nacibovi. „Nacibe, budte tak laskav a pošlete kluka pro Zeku Limu. Ze s ním chci mluvit. Rychle, ať sebou hodí." Nacib křikl na Tuísku a černoušek hned vyběhl ven. Mundinho dával štědře od cesty. Arab myslel na vývozcův panovačný hlas, připadal mu jako hlas plukovníka Ramira Bas-tose, když za mlada rozkazoval a vydával zákony. Něco se zřejmě bude dít. Ruch sílil, přicházeli noví hosté, u stolů bylo živo, Chico Zevloun si mohl nohy uběhat. Právě se objevil Nhô-Galo a přisedl ke společnosti. Totéž učinil plukovník Ribeirinho, jehož oči se vpíjely do Anabelina těla. Tanečnice zářila mezi všemi těmi muži. Kníže Sandra s podvyživeným výrazem seděl důstojně na židli a počítal, kolik mu to vynese . . . Na takové štaci je radno se zdržet, poněvadž tady si pomůže. „Ten nápad s kabaretem není špatný. . ." „Jaký nápad?" vyzvídal Ribeirinho, „Ona bude tančit v kabaretu . . ." „V kinu ne?" „V kinu bude dělat jenom kouzla. Pro počestné rodiny. Tanec se sedmi závoji bude tančit v kabaretu . . ." „V kabaretu? Výborně , , . Bude tam nabito . . . Ale proč netančí v kině? Já myslel . . ." „Jsou to moderní tance, pane plukovníku. Závoje se jeden po druhém odvíjejí. . „Jeden po druhém? Všech sedm?" „Počestným rodinám by se to mohlo nelíbit. . ." „Jo, tak je to . . . Jeden po druhem . .. Všechny? To je pak skutečně lepší v kabarete .. . Tam to bude živější." Anabela se usmívala a hleděla na plukovníka slibujícíma očima. Doktor opakoval: „Zaostalý kraj! Kraj, v němž se musí umění uchylovat do kabaretů." „Kde člověk ani kuchařky nenajde," postěžoval si Nacib. Profesor Josué kráčel ulicí ve společnosti Joaa Fulgéncia. Byla to chvíle, kdy chodili na aperitiv. V hostinci by ani jablko nepropadlo. Sám Nacib se musel proplétat mezi stoly a obsluhovat. Hosté požadovali slané pečivo a cukroví, Arab stále opakoval, proč j c nemá, a přitom proklínal starou Fi-lomenu. Rus Jakub, jemuž se pot řinul z čela a ryšavá hříva vlála, chtěl vědět, zda se bude druhého dne konat večeře. „Jen si nedělejte starosti! Copak jsem nějaká děvka, abych nedržel slovo?" Josué, jenž měl uhlazené mravy, políbil Anabele ruku. Joäo Fulgéncio, který nechodil do kabaretu, se bouřil proti Diógcnesově umravněnosti: „Jakýpak skandál! To je ta jeho protestantská licoměr-nost.. ." Mundinho Falcäo hleděl ven do ulice. Cekal, až se vrátí Kapitán. Občas se na sebe s Doktorem podívali, Nacibovi neušly vývozcovy pohledy a neklid. Jeho nikdo neobalamutí: něco se kuje. Vítr od moře odnesl Anabele slunečník, jenž stál rozevřen vedle stolu. Nhô-Galo, Josué, Doktor, plukovník Ribeirinho se hned o překot za ním rozběhli. Jenom Mundinho Falcäo a kníže Sandra zůstali sedět. Přinesl jí ho však doktor Ezequiel Prado, který právě přicházel. Alkohol mu svítil z očí. 99 „Má úcta, dámo . . ." Anabeliny oči s dlouhými černými brvami klouzaly z jednoho muže na druhého a utkvívaly na Ribeirinhovi. „Distingovaní lidé!" podotkl kníže Sandra. Tonico Bastos, jenž přišel z notářství, objal Mundinha Falcáa jako svého velkého přítele. „A co nového v Riu? Tam se žije, co?" Očima záletníka, největšího svůdce v městě, měřil Anabelu. „Kdo mč představí?" zeptal se. Nhô-Galo a Doktor zasedli ke kostkám. U jiného stolu pěl někdo Nacibovi chvály na jednu kuchařku. Jak ta umí chutně vařit, kam se na ni jiné hrabou . . . Potíž je ale v tom, že slouží v Recife u jistých Coutinhových, „Co je mi to platné?" GABRIELA NA GESTE Krajina se změnila, nehostinná oblast houštin ustoupila žírným lánům, zeleným pastvinám, hustým hvozdům, jimiž bylo třeba se prodrat, řekám a potůčkům. Husté pršelo. Přenocovali poblíž paíírny, u plantáží cukrové třtiny, klátící se ve větru. Jeden dělník jim podrobně vysvětlil, kudy se mají brát: ani ne den cesty a jsou v Ilhéusu, hrôzyplná cesta skončí, započne nový život. „Všichni vnitrozemci táboří poblíž přístavu, nedaleko nádraží, na konci trhu." „To se člověk nemá sám poohlédnout po práci?" zeptal se černoch Fagundes. „Lépe je počkat, nikdy to dlouho netrvá a objeví se lidé, kteří nabízejí práci. Na kakaových plantážích, ve městě .. ." „I ve městě?" zajímal se podmračený Clemente s harmonikou přes rameno a starostmi v očích. „I ve městě. Pro toho, kdo se vyučil nějakému řemeslu: pro zedníky, tesaře, malíře pokojů. V Ilhéusu se staví tolik, že to je úplné vyhazování peněz." ioo „A pro nikoho jiného?" „Práce je také v skladištích kakaa, v docích." „To já zas jdu do pralesa!" prohlásil statný vnitrozemec středních let. „Tam se prý dá vydělat." „To bylo dřív. Dnes to jde hůř." „Člověka, který umí střílet, přijmou prý s otevřenou náručí . . ." promluvil černoch Fagundes a přejel rukou skoro láskyplně opakovačku. „Kdysi to tak bylo." „A teď už ne?" „I teď je. po nich někdy sháňka." Clemente nebyl ničím vyučen. Lopotil se vždy na poli, uměl jen sázet, plít a sklízet. Ostatně jeho úmyslem bylo pracovat na kakaových plantážích. Co toho slyšel o lidech, kteří přicházeli jako on, stíháni suchem, skoro k smrti vyhladovělí, a tady rychle zbohatli! Co se toho tam ve vnitrozemí napovídalo! Sláva Ilhéusu sc šířila světem, slepci zpívali při kytaře o jeho rozmachu, obchodní cestující vypravovali o něm jako o kraji hojnosti a udatných lidí, člověk se tam prý v mžiku uchytí, není výnosnější plodiny nad kakao. Z vnitrozemí přicházely zástupy přistěhovalců, jež za sebou nechávaly sucho a opouštěly vyprahlý kraj, kde hynul dobytek a nedaly se zakládat plantáže, a putovaly na jih. Mnozí cestou odpadli, nevydrželi ten strastiplný pochod, jiní umírali, sotva vkročili do deštivého kraje, kde jc čekal tyfus, malárie, neštovice. K cíli docházely prořídlé řady, trosky rodin; byly k smrti unaveny, ale srdce jim v poslední den pochodu tepalo nadějí. Musí vynaložit ještě trochu úsilí a dorazí do vzkvétajícího města, kde se snadno zbohatne. Do kraje kakaa, kde je peněz jako želez, Clemente měl těžký náklad. Kromě svého majetku — harmoniky a poloprázdného pytle — nesl ještě Gabrielin uzlík. Kráčeli pomalu, byli mezi nimi starci a dokonce i mladí lidé se už sotva vlekli a nemohli dál. Někteří se skoro ploužili a pouze naděje jim vlévala sílu do žil . . . Jenom Gabrielu, jak se zdálo, cesta neunavovala, nohy jako by jí samy klouzaly po stezce, kterou si předtím museli proklestit v pralese. Jako by pro ni kameny, pařezy, spletité ior liány neexistovaly. Prach, jenž se zdvíhal z cest v kraji houštin, ušpinil ji tak, že její rysy byly k nerozeznání. Hřebenem si již nemohla pročesat vlasy, tolik se v nich usadilo prachu. Vypadala, jako by se pomátla a zabloudila. Clemente však věděl, jak ve skutečnosti vypadá, a věděl to celou bytostí, v konečcích prstů i v srdci. Když se obě skupiny na začátku pochodu setkaly, byio ještě znát barvu Gabríeliných lící i nohou a z vlasů, spadajících jí na šíji, se linula vůně. Ještě dnes ji i přes tu špínu viděl takovou jako v první den, kdy se její štíhle tělo opíralo o strom a usměvavá ústa hryzala goyavu. „Na tobě není ani vidět, že máš za sebou dlouhou cestu ..." Usmála se: „Už tam budem. Je to co by kamenem dohodil. Jsem tak ráda, že jsme už skoro u cíle!" On ještě víc svraštil nakrabené čelo: „Ani bych neřek." „A proč ne?" pozvedla k mužovu přísnému obličeji své chvílemi bojácné a nevinné, chvílemi zas drzé a vyzývavé oči. „Copak tys nepřišel sklízet kakao, vydělávat peníze? Vždyť o ničem jiném nemluvíš." „Však ty víš proč," zabručel vztekle. „Pro mne by tahle cesta mohla trvat celý život. Vůbec by mi to nevadilo..." V jejím úsměvu kmitla lítost, nebyl to však smutek. Jak se zdálo, smířila se s osudem: „Všechno dobré i špatné musí jednou skončit." Vzedmula se v něm vlna bezmocného vzteku. Ještě jednou se pokusil ovládnout svůj hlas a opakoval otázku, kterou jí kladl cestou i v bezesných nocích: „Nechceš jít se mnou na venkov? Obdělávat plantáž pěstovat kakao? Co nevidět budeme mít vlastní políčko začneme skutečný život." Gabriela laskavým, ale energickým hlasem odpověděla: ,,Už jsem ti řekla, co chci dělat. Zůstanu ve městě, nechci žft na venkově. Budu někomu vařit, prát nebo uklízet. . ." Radostně se rozpomněla: „Už jsem sloužila u jedněch bohatých lidí a naučila jsem se tam vařit."- a a „Tam sc neuplatníš. Na plantáži bychom si nadělali nějaké peníze, polepšili si..." Neodpověděla. Cestou skoro hopsala. Vypadala jako šílená, když měla rozcuchané vlasy, tělo špinavé, nohy rozpíchané a byla oblečena v cáry. Clemente ji však viděl štíhlou a krásnou, s rozpuštěnými vlasy a jemnými rysy v obličeji, s dlouhýma nohama a kyprými ňadry. Ještě víc se zamračil. Nejraději by ji měl navždy u sebe. Jak žít bez Gabrielina žáru? Všiml si dívky, jakmile se při zahájení pochodu obě skupiny slily v jeden proud. Přicházela s vyčerpaným, chorým strýcem, jejž po celý ten čas trápil kašel, V prvních dnech ji pozoroval z dálky a netroufal se k ní ani přiblížit. Chodila od jednoho k druhému, hovořila, pomáhala, utěšovala. Za noci v houštinách, kde člověka přepadali hadi a strach, chápal se Clemente harmoniky a její tóny rozptylovaly smutek samoty. Černoch Fagundes vypravoval historky o chrabrých kouscích, o životě cangaceirů, když pobýval mezi jaguncy a usmrcoval lidi. Zpod těžkých víček se pokornýma očima díval na Gabrielu a chvatně ji na slovo poslechl, kdykoli mu řekla, aby šel naplnit plechovku vodou. Clemente hrál pro Gabrielu, ale neodvažoval se ji oslovit. Až jednou večer přišla k němu ona sama svým tanečním krokem a s nevinnýma očima na kus řeči. Strýc neklidně spal, protože se dusil. Stála opřena o strom. Černoch Fagundes vypravoval: „Pět vojáků, pět Černíků jsem zapích kudlou, škoda mu- nice V temné hrůzyplné noci cítil Clemente, že je Gabriela nablízku, ale neosmelil se pohlédnout na strom — na mangovník —, o který sc opírala. Harmonika ztichla, do ticha promlouval Fagundesův hlas. Gabriela zašeptala: „Hraj pořád dál, aby si ničeho nevšimli." Spustil melodii z vnitrozemí, hlas mu však uvázl v hrdle, srdce se mu svíralo. Dívka začala tichounce zpívat. Byla hluboká noc, v hranici doutnaly jen uhlíky, když k němu s úplnou samozřejmostí ulehla. Noc byla tak tmavá, že na sebe skoro neviděli....... .... 103 Od oné divuplné noci žil Clemente v ustavičném strachu, aby ji neztratil. Myslel si zpočátku, že ho už nikdy neopustí, že s ním bude sdílet osud v kraji kakaa. Brzy však poznal, že si dělal iluze. Po celou tu cestu se chovala, jako by mezi nimi nebylo k ničemu došlo, jednala s ním stejně jako s ostatními. Měla veselou a dovádivou povahu, žertovala i s černochem Fagundesem, na všechny se usmívala a od každého dostala, nač si vzpomněla. Když však po setmění uložila strýce, chodila s Clementem někam do odlehlého kouta a uléhala po jeho boku, jako by celý den na nic jiného nemyslela. Gele se oddávala jeho rukám, roztouženě vzdychala, sténala a smála se. Když však příštího dne, kdy cítil, že Gabriela je pro něho vším, chtěl upřesnit plány do budoucnosti, ona se jen smála, div si z něho nedělala legraci, a odbíhala pomáhat stále znavenějšímu a vyhubl ejšímu strýci. Jednou odpoledne se museli zastavit: Gabrielin strýc umíral. Plival krev, nesnášel už delší pochod. Černoch Fa-gundes si jej přehodil přes rameno jako nějaký pytel a dlouhý kus cesty jej takto nesl. Stařec prudce oddychoval. Gabriela šla po jeho boku. K večeru začal chrlit krev a zemřel. Jeho mrtvola zůstala ležet na zemi jako pastva pro supy. Tu Clemente viděl, jak osiřela a zůstala opuštěná, samo-tinká a smutná. Poprvé si pomyslil, že ji chápe: není nic jiného než ubohá dívka, skoro ještě děvčátko, které potřebuje ochranu. Přiblížil se a dlouze se rozhovořil o svých plánech. Mnoho toho slyšeli o kraji kakaa, kam měli namířeno. Znal lidi, kteří odešli ze Ceará bez haléře v kapse, a když se tam po několika letech vrátili na návštěvu, nevěděli, co s penězi. Tak tomu bude i s ním. Chtěl kácet pralesy, dokud ještě nějaké jsou, sázet kakao, mít vlastní půdu, slušně vydělávat. Gabriela půjde s ním, a až potkají nějakého duchovního, vezmou se. Ona zavrtěla hlavou, posměšně se už nechichotala a jenom řekla: „Na plantáž nepůjdu, Clemente." Zahynuli i jiní a jejich těla zůstala ležet u cesty na pospas supům. Uprchlíci zatím opustili houštiny a vkročili do úrodných krajů. Pršelo, Ona s ním stále trávila noci, sténala a smála se, a když spala, měla hlavu položenou na jeho obnažených prsou. Clemente, stále zasmušilejší, do nf mluvil, vysvětloval jí, jaké z toho plynou výhody, ona však byla samý smích a znovu vrtěla hlavou. Jednou v noci se zlostně ohnal a prudce ji od sebe odstrčil: „Ty mě nemáš ráda!" Vtom se tam zčistajasna zjevil černoch Fagundes se zbraní v ruce a leskem v očích. „To nic nebylo, Fagundcsi," vysvětlila mu Gabriela. Uhodila se jen o kmen stromu, u něhož leželi. Fagundes sklonil hlavu a odešel. Gabriela se smála, Clemente se rozlítil. Připlazí! se k ní, a jak tak ležela na trávě s poškrábaným obličejem, sevřel jí pevně zápěstí: „Nejradši bych tě zabil a sebe taky ..." „Proč?" „Protože mě nemáš ráda," „Hlupáčku.. ." „Co si počnu, bože můj?" „Nic si z toho nedělej .. řekla a přivinula ho k sobě. Toho dne — posledního dne cesty — byl tak zmatený a bezradný, že se nakonec rozhodl zříci se svých plánů a zůstat v Ilhéusu, neboť mu záleželo jen na tom, aby byl u Gabriely. „Když nechceš jít se mnou, pokusím se uchytit v Ilhéusu. Skoda že jsem se něčím nevyučil. Kromě práce na poli nic neumím . . ." Z ničeho nic ho vzala za ruku, a jemu se už zdálo, že má vítězství a tím i své štěstí na dosah ruky. „To ne, Clemente, to nedělej. Nač to?" „Nač?" „Ty si tady chceš vydělat nějaké peníze, opatřit si políčko, dotáhnout to jednou na plantážnfka. Po tomhletom ty toužíš. Nač bys tedy zůstal v Ilhéusu a živořil?" „Abych tě mohl vidět, abychom byli spolu." „A co když to nepůjde, vídat se? Raději ne, jdi si svou cestou a já si půjdu také svou. Třeba se jednou zase setkáme. Z tebe bude boháč, ani se ke mně nebudeš hlásit." Mluvila klidně, jako by zapomněla na noci, které spolu strávili, jako by se skoro ani neznali. „No tak, Gabrielo..." Nezmohl se na odpověď, nepřipadl na argumenty ani na nadávky, ani ho nenapadlo, že by jí mohl nabít, aby si uvědomila, že si s mužskými nesmí zahrávat. Z prsou se mu vydral vzdech: „Ty mě nemáš ráda ..." „Dobře že jsme sc poznali, aspoň nám uběhla cesta." „Ty opravdu nechceš, abych zůstal?" „Nač to? Abys živořil? To nemá cenu. Ty máš určitý cfl. a musíš splnit svoje poslání." „A co máš ty v úmyslu?" „Nevím. Jenom na plantáž nechci. Ostatní se uvidí." Zmlkl s bolestí v srdci a nejraději by ji zabil a sám si sáhl na život, ještě než cesta skončí. Ona se však usmála: „Nic si z toho nedělej, Clemente." KAPITOLA DRUHÁ Osamělost GLÓRIE (vzdychající v okně) „Zaostala a tupohlavci, neschopni pochopit novou dobu, pokrok, civilizaci, nemohou setrvávat u vlády ,. ." (Z jednoho Doktorova článku v „Ilhéuském deníku") GLÓRIIN NÁŘEK Mám v hrudi strašný žár, ach, palčivý žár v hrudi (a nevím, koho popáli). Plukovník dal mi bohatství a neslýchané jmění, salón, sloh Ludvik XV. mé sedince k pohovění a koíilku z hedvábí, bělostnou blůzu z batistu — Žel, není živ&tku, saténu ani hedvábí či uejhebčího batistu, aby zchladil žár mé osamělosti. Na slunce, to mám slunečník, na utrácení peníze, kupuji v drahých obchodech, kde na účet psát nákup lze. Mám všechno, nač si vzpomenu a strašlivý žár v hrudi! Nač tolik mít, když chybí mi to, co je touhou mého snu? %eny se odvrátí, když jdu, ne muži, to je jiná; jsem plukovníkova Glória a farmářova konkubína. Mám lněné prostěradlo, bílé, a oheň v hrudi, jen v loži samota mě studí, ňadra mi planou, íhne mi dech, stehna mi koří v plameneck a žízní hynu, běda já — já, statkářova Glória, která má oheň v hntdi, když prostěradlo jí studí samota, jež s ní loze sdílí. Mé očí uhrančivé jsou, má ňadra levandulová a žárem hoří doslova. 0 břichu svém však nemluvím; ten oheň, jenž mě spaluje v samotě při luně, je z roznícených uhlíků něžného břicha GUriina. Tajemství břicha, to je jiná, 1 taje jeho žhoucích uhlíků. Studenta mít zde chtěla bych, jenž na rtu má stín chmýří, vojáka, který dobře míří a miloval by v rozohněni! Nějakou lásku chci, ó chci, jež oheň můj v ráj změní i ukončí mé osamění! Jen strčte do dveří, závora už je pryč a zámek nemá klíč. Přijdte, 6, v okamžení uhasit, co mě v plamen mění, odnést si trochu lásky, rozdám ji místo jmění, lože vás čeká, i mé bdění. Mám v hrudi strašný žár, ach, palčivý žár v hrudi (a nevím, koho popálí). O POKUŠENÍ V OKNĚ Na rohu náměstí stál Glóriin dům. Každé odpoledne se Gloria vykláněla z okna, jako by nabízela svá vznosná ňadra kolemjdoucím. To pobuřovalo staré panny, kdykoli šly do kostela, a denně, v hodině klekání, je popichovalo k stále stejným poznámkám: „Taková nestydatost..." „To už jenom tím pohledem svede mužské, ať chtějí zhřešit nebo nechtějí." „I chlapci přijdou o panictví, jen se tam kouknou . . ." Drsná Ďorotéia, jež chodila v černých šatech, prozrazujících panenskou ctnost, odvážila se ve svatém rozhorlení šeptem prohodit: „Však on taky mohl plukovník Coríolano zařídit té pobehlici dům někde v postranní uličce! To ji musel usadit zrovna tady, aby ji měly slušné rodiny ve městě na očích! Aby byla mužům na ráně . . ." „Pár kroků od kostela. To je úplná svatokrádež . . ." Z hostince, v němž od pěti odpoledne nebylo k hnutí, vysílali muži své pohledy ke Gíóriinu oknu na druhé straně náměstí. Právě se tudy bral profesor Josué v modrém motýlku s bílými puntíky, s napomádovanými vlasy a souchotinářsky vpadlými tvářemi, mladík vysoké, vytáhlé postavy („smutný osamělý eukalypt", jak o sobě v jedné básni napsal), s knihou veršů v ruce, a namířil do ulice, kde bydlela Gloria. Na nároží v zadní části náměstí, uprostřed pečlivě ošetřované zahrádky, v níž kvetly čajovky a lilie a u vchodu i jasmínový keř, tyčil se nový dům plukovníka Melka Tavarese, předmět důkladných a zatrpklých debat v papírnictví Vzor. Byl to dům v „moderním stylu", první, jejž projektoval architekt, kterého si s sebou přivezl Mundinho FalcSo, Názory místní inteligence 8 se různily, diskuse nebraly konce. Svými j asnými a prostými liniemi kontrastoval totiž s ostatními masivními domy i s nízkými domky v koloniálním slohu. V zahradě pěstovala květiny Melkova jediná dcera Malvína, studentka řádového gymnasia. Kleěívala mezi nimi, sama krásnější než jejich poupátka, a snila. Po ní blouznil Josué. Každé odpoledne po vyučování a nezbytné zastávce v papírnictví Vzor přicházel na náměstí, dvacetkrát přešel kolem Malvininy zahrady, dvacetkrát žádostivým pohledem utkvíval na dívce v němém vyznání. V Nacibově hostinci provázeli stálí hosté jeho každodenní pouť úsměvnými poznámkami : „Ten profesor je ale vytrvalý ..." „Chce, aby mu spadla do klína kakaovníková plantáž a aby mohl žít na volné noze." „Tváří se jako kajícník ..." poznamenaly staré panny, když viděly, jak spěchá na náměstí. Měly pochopení pro něho i jeho neopětovanou lásku. „Já vám řeknu, co je ona: taková husa nafoukaná. Inteligentní mladík je jí málo?" „On i e totiž chudý . . ." „Sňatek pro peníze štěstí nepřináší. Tak hodný chlapec a tak vzdělaný — píše dokonce i verše ..." V blízkosti kostela zmírňoval Josué svůj rychlý krok, smekal a div se nezlomil vedví, jak uctivě zdravil staré panny. „Má takové uhlazené mravy. A je to takjemný chlapec . . ." „Až na to, že je slabý na prsa . . ." „Doktor Plínio říkal, že na plicích nic nemá. Jenom že je slaboučký." „Ona je moc domýšlivá! To je všechno tím, že je k světu a její otec má plný měšec. A ten mladík je do ní chudák celý pryč ..." Z její povadlé hrudi se vydral vzdech. Zatímco si o něm staré panny soucitně povídaly a lidé v hostinci ho nespravedlivě odsuzovali, blížil se Josué ke Glóriinu oknu. Dvacetkrát přecházel tudy v podvečer pomalým krokem s knihou básní v ruce, aby spatřil krásnou a chladnou Mal-vinu. Mimoděk však utkvíval romantickým pohledem na Glóriiných bujných, vznosných ňadrech, rozložených na 114 římse jako na modrém podnose. Od ňader vzhlížel k snědému, opálenému obličeji s plnými, žádostivými rty a podmaňujícími, věčně vyzývavými zraky. Josuovy romantické oči vzplanuly vždy hříšnou tělesnou touhou a jeho bledou líc rozpálil žár. To však jen na okamžik, neboť sotva se vzdálil od dráždivého, pověstného okna, vstoupila do jeho očí opět prosba a zoufalství a tvář mu ještě víc pobledla. Oči i tvář znovu náležely Malvíně, I profesor Josué odsuzoval v duchu ten nešťastný nápad bohatého farmáře, plukovníka Coriolana Ribeira, nastěhovat do domu na rohu náměstí sv. Šebestiána a ulice, kde sídlil výkvět Ilhéusu, kousek od vily plukovníka Melka Tavarese, svou žádoucí a tak nabizivou konkubínu. Kdyby bydlela v nějaké jiné ulici, dál od Malvininy zahrady, mohl by k ní vklouznout jednou v bezměsíčné noci, aby jí umožnil dostát všem slibům, které vyčetl z jejích vyzývavých očí a našpulených rtů. „Už tam zase ta mrcha svádí toho mladíka ..." Jak tak stály před kostelem, vypadaly ty staré panny v dlouhých černých šatech, upjatých u krku, a s černou šálou přes ramena jako noční sůvy. Dívaly se, jak se Gloria otáčí za Josuem, jenž se procházel před domem plukovníka Melka. „On je ale správný chlapec. Má oči jen pro Malvinu." „Zapálím sv. Šebestiánovi hodně velikou svíčku," prohodila buclatá Quinquina, „aby se do něho Malvína zamilovala." „A já taky ..." podpořila ji štíhlá Flórinka, která s ní byla vždy zajedno. V okně Gloria vzdychala, skoro lkala. V jejím stonu, jenž zanikal na náměstí, se mísila touha, smutek a rozhořčení. Příčinou jejího hlubokého rozhořčení byli všichni muži. Jsou to zbabělci a pokrytci. Když za vedra v pravé poledne, kdy náměstí zeje prázdnotou a okenice domů jsou zavřeny, jdou sami kolem jejího otevřeného okna, usmívají se na ni, prošiji o pohled, s viditelným vzrušením ji zdraví. Stačí však, aby se někdo objevil na ulici, třeba jediná stará panna, nebo aby je někdo doprovázel, a hned od ní odvracejí tvář, schválně 8* se dívají na druhou stranu, jako by se štítili jí i jejích vznosných íiader, přetékajících z vyšívané batistové blůzy. To pak i ti, kdo se jí dvořili, když šli kolem sami, dělají, že jsou dotčeni ve své mravnosti. Gloria by před nimi nejraději přibouchla okno, ale nemá k tomu dost sil — ta jiskra touhy, jež blýskala v očích mužů, je to jediné, co ji utěšuje v její samotě. Na její Žízeň, na její hlad to je sice pramálo, ale kdyby přirazila okno, přišla by i o ty úsměvy a cynické pohledy, o ta bojácně, letmo pronášená slova. V celém Ilhéusu, kde paničky dlely stále doma a staraly se o domácnost, nebylo totiž ženy, která by byla tak spolehlivě střežena a byla tak nedosažitelná jako tahleta konkubína. S plukovníkem Coriolanem nebyly žerty. Měli z něho takový strach, že se neodvažovali ubohou Glórii ani pozdravit. Jen Josué byl jiný. Dvacetkrát denně vzplanul jeho zrak, když kráčel pod jejími okny, a zase romanticky uhasínal před Malvininými vrátky. Glória věděla o Josuovc lásce, přesto však na něho nepřestala vrhat stále povzbudivé, slibné pohledy. I jí se protivila ta mladičká studentka, netečná k tak velké lásce. Připadala jí nesympatická a hloupá. A ač věděla o Josuově lásce, usmívala se na něho stále tím vyzývavým, příslibnýrn úsměvem a byla mu vděčná, že od ní neodvraci tvář, ani když Malvína stojí ve dveřích nového domu pod rozkvetlým jasmínem. Ach, jen kdyby v něm bylo o špetku víc odvahy a někdy v noci vklouzl do vrat, jež Gloria nechávala pootevřena! Pak by třeba najednou . . . Potom by si na tu hrdopýšku ani nevzpomněl. . . Josué si však netroufal vklouznout do masivních vrat. Nikdo si netroufal. Báli se jedovatého jazýčku starých panen, klevetníků ve městě, báli se skandálu, ale především plukovníka Coriolana Ribeira. Všichni dobře věděli, jak to dopadlo s Jukou a Chiquinhou. Toho dne přišel Josué hodně brzo, hned po obědě, kdy bylo náměstí liduprázdné. Jedinými hosty v Nacibově podniku bylo několik obchodních cestujících a Doktor s Kapitánem, kteří hráli dámu. Aby oslavil oficiální uznání gymnasia, dal totiž Enoch odpoledne žákům volno, a tak si profesor Josué zašel na tržiště, kde se podíval, jak přichází na „trh otroků" 116 početný zástup venkovanů. Pak si zaskočil do papírnictví Vzor a teď popíjel v hostinci koktail a bavil se s Nacibcm: „Co jich přišlo! Ve vnitrozemí řádí sucho." Nacib zbystřil sluch. „Přišly také ženské?" Profesor chtěl vyzvědět, proč ho to tak zajímá. „Potřebujete snad nějakou?" ,,Nc, vážně: odešla mi kuchařka a hledám jinou. Někdy se mezi nově příchozími leccos najde . . ." ,,No, pár ženských tam bylo. Vypadají ale ti lidi hrozně rozedraní, celí špinaví, jakoby zamoření. , ." „Já tam pak zajdu, schválně, jestli tam nějakou objevím..." Malvina se neobjevovala u vrat, Josué byl jako na jehlách. Nacib mu řekl: „Dívenka sc prochází po bulváru na nábřeží, před chvilinkou tam odešly, ona a nějaké její spolužačky . .." Josué zaplatil a zvedl se. Nacib zůstal ve dveřích hostince a díval se aa ním. Musí to být hezké, někoho takhle milovat. I když si ho ta dívka nevšímá, vzbuzuje tím větší touhu. Dříve či později skončí tohle svatbou . . . Gloria vykoukla z okna, Nacibovi zasvítily oči. Kdyby jí jednoho dne dal plukovník kvinde, to by byla v Ilhéusu mela! Ale ani pak by se na něho nedostalo, bohatí plukovníci by mu vzali vítr z plachet. . , Konečně přinesli tácy s cukrovím a slaným pečivem. Hosté, kteří chodí na aperitiv, budou tedy spokojení. Jenomže věčně nebude moci platit sestrám Dos Reisovým ty nekřesťanské peníze. Až už večer nebude v hostinci tolik lidí, půjde tam, co se utábořili ti venkované. Kdo ví, nebude-li mít Štěstí a nenajde-li kuchařku? . . . Vtom se v odpoledním klidu ozval křik a hlasitý povyk. Kapitán, který měl zrovna táhnout, se zarazil. Nacib vyšel ven. Ryk sílil. Z bulváru přiběhl s tácem na hlavě černoušek Tuísca, jenž prodával dorty sester Dos Reisových, Něco křičel, ale nebylo mu rozumět. Kapitán a Doktor se zvědavě obrátili, hosté vstávali. Nacib viděl Josua a s ním několik dalších lidí, jak kvapně běží po bulváru. Nakonec pak bylo přece slyšet, co Tuísca říká: 117 „Plukovník Jesuíno zastrelil svou paní a doktora Osmunda. Tam vám je krve . . Kapitán odstrčil hrací stolek a vyšel chvatně ven. Doktor za ním. Nacib stál chvíli bezradně, ale pak přidal do kroku, aby je dohonil. O KRUTÉM ZÁKONĚ Zpráva o zločinu se v mžiku roznesla. Od pahorku Unháo po pahorek Conquista, v elegantních domech na nábřeží i v barácích na Hadím ostrově, v Pontalu i Malhadu, v rodinných vilkách i nevěstincích se o ničemjiném nemluvilo. Nadto se toho dne konal trh, takže ve městě byla spousta lidí z vnitrozemí, z vesnic i plantáží, kteří přišli kupovat a prodávat. V obchodech, koloniálech, lékárnách, ordinacích, advokátních kancelářích, u firem obstarávajících vývoz kakaa, v chrámu sv. Jiří i v kostele sv. Šebestiána se o ničem jiném nemluvilo. Zejména pak v hospodách. Tam, sotva se to proslechlo, bylo víc lidí než jindy. Přibylo jích obzvláště v hostinci Vesuv, jenž stál poblíž místa, kde se tragédie udála. Zvědavci se srocovali i před zubařovým domem, bungalovem u pláže. Policista, jenž stál u vchodu, podával vysvětlení. Lidé vyzvídali také na přihlouplé služebné. Děvčata z řádového gymnasia, radostně vzrušena, že se mohou ukazovat na pláži, si cosi potají šuškala. Toho využil profesor Josué a přiblížil se k Malvíně. Dívkám připomněl proslulé milenecké dvojice, Romea a Julii, Heloisu a Abelarda, Dircea a Marílii.* A všichni ti lidé se nakonec octli v Nacibovč hostinci. Bylo jich tam už phio u stolů, debatovali a rozprávěli. Jednomyslně dávali za pravdu farmáři. Ani jeden hlas — právě tak jako ani jeden ženský hlas před chrámem — se nepozvedl na obranu ubohé krásné paničky. Plukovník Jesuíno znova dokázal, * Dirceu a Marília je milenecká dvojice z básně „Marília de Dirceu", jejími autorem je brazilský básník a. pol. 18. stol., T. A. Gortzaga (pozn. překJ.) že je chlap — energický, udatný, jaksepatří, jak to ostatně plně dokázal v bojích o půdu. Bylo ještě v živé paměti, že spousty křížů na hřbitově i u cest stály přičiněním jeho ja-gunců, kteří se navěky proslavili. On nejenže jagungů používal, ale také jim velel v proslulých šarvátkách, jako bylo střetnutí s lidmi nebožtíka majora Fortunata Pereiry na rozcestí U dobré smrti i na nebezpečných cestách u Ferradasu. Byl to houževnatý a nebojácný muž. Jesuíno Mendonga z proslaveného rodu Mendonců z Ala-goasu přišel do Ilhéusu ještě mlád, v době bojů o půdu. Mýtil pralesy a obdělával plantáže, se zbraní v ruce získával půdu, jeho jmění rostlo a jméno vzbuzovalo úctu. Oženil se se slečnou Guedesovou, místní kráskou ze starobylé rodiny a Doktorovou vzdálenou příbuznou, jež po otci zdědila kokosový háj poblíž Olivency. Byla hezounká, skoro o dvacet let mladší a pořád ji bylo vidět v obchodech s látkami a obuví. Byla hlavní organizátorkou církevních slavností na sv. Šebestiána. Diouhý čas trávila na farmě a po celá léta, co byla vdaná, nezavdala klevetníkům ve městě příčinu k pomluvám. A najednou v ten slunný den, v klidné chvíli poledního klidu ji i jejího milence zastřelil plukovník Jesuíno Mendonca, Vzrušil tím celé město, které jako by se vrátilo do dávných dob krveprolévání. Dokonce i Nacib zapomněl na svou veížnou starost — na kuchařku. Také Kapitán a Doktor nechali stranou politické problémy, ba i plukovník Ramiro Bastos, když se dověděl o té tragédii, pustil z hlavy Mundinha Falcäa. Zpráva se rozlétla rychlostí blesku a úcta i obdiv, kterými byla zahrnována hubená postava poněkud zasmušilého farmáře, ještě vzrostly. V Ilhéusu totiž platilo, že podváděný manžel může smýt svou pohanu jen krví. Bylo tomu opravdu tak. V kraji, který se teprve nedávno oprostil od každodenních šarvátek a bojů, v nichž cesty pro oslí stáda ba i nákladní auta vznikaly rozšiřováním stezek, jež proklestili jagun^ové a které byly lemovány hroby těch, kdo padli clo léčky — v kraji, kde lidský život neměl valnou cenu, byla jediným způsobem, jak potrestat manželčinu neveru, vražda. Byl to starý zákon. Pocházel z doby, kdy se začalo pěstovat kakao, a ač nebyl zaznamenán na papíře ani obsažen v zákoníku, platil důsledněji než kterýkoliv jiný. Porota, která měla rozhodnout o vrahově osudu, pokaždé jednomyslně potvrzovala platnost tohoto zákona, jako by jej kladla nad psaný zákon, přikazující potrestat každého, kdo má na svědomí smrt svého bližního. Přestože se nedávno objevily konkurenční podniky v podobě tří místních kin, plesů a čajů o páté v klubu Pokrok, fotbalových zápasů v neděli odpoledne a přednášek literátů z Bahie a dokonce i z Ria, přijíždějících ulovit pár milrcisů do barbarského a bohatého kraje, bylo soudní přelíčení, jež se konalo dvakrát do roka, nejrušnejší a nej navštěvovanější kratochvílí města. Před soudem vystupovali věhlasní advokáti, jako dr. Ezequiel Prado a dr. Maurício Gaires, koncipient Joäo Peixoto s hřímavým hlasem, řečníci sklízející potlesk, vynikající rétorové, při jejichž proslovech se obecenstvo chvčlo a plakalo, Dr. Maurício Caircs, jenž horlivě chodil do kostela, byl jedna ruka s pátery a řídil Svatojiřské bratrstvo, měl v malíčku citáty z bible. Než vstoupil na právnickou fakultu, byl seminaristou a jeho koníčkem byly latinské citáty. Proto ho někteří lidé pokládali za stejně vzdělaného, jako byl Doktor. Při přelíčení trvaly řečnické souboje s replikami a duplikami celé hodiny a končily až k ránu. Byly to nevýznamnější kulturní události v Ilhéusu. Uzavíraly se vysoké sázky, zda bude obžalovaný osvobozen, nebo odsouzen. Lidé z Ilhéusu totiž rádi hráli a každá záminka jim přišla vhod. Dříve — tec už málokdy — mělo rozhodnutí poroty za následek přestřelky, jimiž padli za oběť další lidé, Například plukovník Pcdro Brandäo byl osvobozen porotou, ale hned nato zavražděn na schodech do radnice. Syn Chika Martinse, kterého plukovník a jeho jaguncové barbarsky usmrtili, vykonal akt spravedlnosti vlastníma rukama. Zato však nikdo neuzavíral sázku, když mela porota projednávat zločin vraždy spáchaný za cizoložství; všichni věděli, že jc jen jeden nevyhnutelný a spravedlivý rozsudek: jednomyslné osvobození potupeného manžela. Chodili tam jen proto, aby vyslechli projevy žalobců i obhájců a také z toho důvodu, že Čekali, jaké choulostivé a komické podrobnosti vyjdou najevo ze spisů nebo řečnění advokátů. Odsouzení vraha — ani nápad í — by se příčilo zákonu kraje, přikazujícímu smýt krví pohanu na manželove cti. Tragédie mladé paní a zubního lékaře byla předmětem vzrušených debat. V jednotlivostech se líčení rozcházela, ale v jedné věci bylí všichni zajedno: v tom, že dávali za pravdu plukovníkovi a chválili jeho chlapský čin. 1 O ČERNÝCH PUNČOCHÁCH V hostinci Vesuv byl v den, kdy se konal trh, vždy větší provoz, ale tehdy odpoledne, kdy došlo k vraždě, předčila návštěva veškeré očekávání a shon tam byl skoro jako ve svátek. Kromě stálých hostů, popíjejících svůj aperitiv, a lidí, kteří přišli na trh, objevila se tam i řada dalších, zvědavých na nové zprávy. Sli se k" pláží podívat na Osmundův dům a poté zakotvili v hostinci. „Kdo by to řekl 1 Vždyť byla v kostele pečená vařená . . Nacib, jenž pobíhal od stolu ke stolu, pobízel číšníky a v duchu počítal, co mu to vynese. Denně taková vraždička, a mohl by si ty vytoužené kakaovníkové plantáže koupit hned. Mundinho Falcäo, jenž měl ve Vesuvu schůzku s Clóvisem Gostou, byl ihned zasypán dotazy. Lhostejně se usmíval, poněvadž mu ležely v hlavě politické plány, na něž myslel ve dne v noci. Byl už prostě takový: jakmile si něco vzal do hlavy, nedalo mu to pokoj, dokud to neuskutečnil. Jenže Doktorovi a Kapitánovi bylo teď všechno — až na ten zločin — jedno, jako by spolu ráno ani nebyli mluvili. Mundinho jenom vyjádřil lítost nad smrtí zubního lékaře, poněvadž to byl jeho soused na pobřeží a jeden z mála společníků při koupání (koupání v moři tehdy v Ilhéusu div nevzbuzovalo pohoršení). Doktorovi, jehož vznětlivé povaze tragické ovzduší vyhovovalo, byla nebožka paní farmářova záminkou k oživení Ofenísie, císařovy Ofenísie: „Paní farmářova byla ještě spřízněna s Ävilovými. V té rodině byly samé romantické ženy. Měla stejný osud i konec jako sestřenka." „Jaká Ofcnísia? Co je to zač?" vyzvídal jeden obchodník z Ria do Braco, jenž přišel do Ilhéusu na trh a chtěl přinést domů do vesnice co nejvčtší a nejúplnější sortiment podrobností o zloěinu. „Jedna dívka z mého rodu, neodolatelná krasavice, která inspirovala básníka Teodora de Castro a do níž se zamiloval Pedro II. Skonala žalem, že nemohla jít s ním." „Kam?" „No, kam. . ." zavtipkoval Joäo Fulgéncio. „Do postele přece, kam jinam ..." Doktor to však uvedl na pravou míru: „Do sídelního města. Nevadilo jí, že by byla jeho milenkou, bratr ji musel zamknout na sedm západů. Bratr, Luis Antonio d'Ávila, plukovník známý z paraguayské války. Zemřela žalem. V nebožěiných žilách kolovala Ofenísnna krev, tragédií poznamenaná krev Ávilových!" Vtom se tam přiřítil Nhô-Galo a přímo u stolu vyklopil novinu: „Byl v tom anonymní dopis, Jesuíno ho dostal na farmu." „Kdo ho mohl napsat?" V tichosti uvažovali. Toho využil Mundinho, aby sc Kapitána tiše zeptal: „A co Clóvis Costa? Mluvil jste s nim?" „Zrovna psal o té vraždě. Noviny kvůli tomu vyjdou opožděno. Domluvil jsem to s ním na dnešek večer u něho doma." „Tak to já jdu . . ." „Vyjdete pryč? Zrovna když tuje něco takového?" „Já nejsem zdejší, můj drahý ..." zasmál se vývozce. Udiv nad jeho lhostejností k tak šťavnatému, vzácně chutnému soustu byl všeobecný. Mundinho přešel na náměstí, kde se setkal se skupinou studentek z gymnasia řádových sester, doprovázených profesorem Josnem. Když se přiblížil, zalesklo se Malvíně v očích, kolem úst jí kmitl úsměv a uhladila si šaty. Josué, celý šťastný, že může být nablízku Malvíně, znovu Mundinhovi blahopřál, že prosadil oficiální uznání gymnasia: „Prokázal jste Ilhéusu nové dobrodiní ..." „Ale co! To nestojí ani za řeč! . . ." tvářil sc jako vladař, který rozdává velkoryse peníze a prokazuje laskavosti, koná dobré skutky a uděluje šlechtické tituly. „A co vy si myslíte o zločinu?" zeptala se ho Iracema, ohnivá bruneta, o jejíchž milostných pletkách ve vratech jejího domu mluvilo celé město. Malvina šla blíž, aby slyšela odpověd. Mundinho pokrčil rameny: „Člověku je vždycky smutno, když se doví o smrti hezké ženy. Zvláště když zemře tak strašlivou smrtí. Hezká žena je cosi posvátného." „Jenže ona podváděla manžela," obvinila ji Celestína, jež přes své mládí měla už staropanenské manýry. „Mám-li volit mezi smrtí a láskou, dávám přednost lásce ..." „Vy také píšete verše?" usmála se Malvína. „Kdo? Já? To ne, slečno, pro to nemám buňky. Básníkem je tady náíí profesor." ,,Já myslela, že píšete. Co jste říkal, zní jako verš* . . ." „Opravdu, krásný výrok/' potvrdil Josué. Mundinho si vlastně teprve teď všiml Malviny. Byla to půvabná dívka a nespouštěla z něho své hluboké, tajemné oči. „To se vám to mluví, když jste svobodný," šlehla ho Ge-lestina. „A vy snad nejste?" Všichni se dali do smíchu a Mundinho se rozloučil. Stále ho sledovaly Malvininy zamyšlené zraky. Iracema se trochu až nestydatě zasmála: „Tenhle pan Mundinho . . ." A když se vývozce vzdálil a blížil se už k domovu, dodala: „To je ale sekáč!" V hostinci se Ari Santos — jenž podepisoval své fejetony v „Ilhéuském deníku" pseudonymem Ariosto, pracoval u vý- 122 123 vozni firmy a byl předsedou spolku Ruie Barbosy — sklonil nad stolem a zašeptal: „Ona vám byla úplně nahatá . . ." „Tak?" „Úplně?" jistil se kapitán labužnicky. „Dočista nahatá . . . Měla na sobě jenom černé punčochy." „Proč zrovna černé?" rozčilil sc Nhô-Galo. „Jujuj, černé punčochy!" olizoval se Kapitán. „Prostopášnice ..." odsoudil to dr. Maurício Gaires. „To muselo být něco!" Jak tam tak Arab Nacib stál, uviděl najednou před sebou farmářovu ženu celou nahou, jen v černých punčochách. Povzdechl si. Tenhle detail bude jisté uveden ve spisech. To spískal bezpochyby ten prohnaný zubař, chlapík z města, jenž se narodil v Bahii, odkud před několika měsíci po promoci přišel do Ilhéusu, přiváben pověstí o bohatstvá a rozkvětu tohoto kraje. Vedlo se mu dobře. Na nábřeží si najal bungalov, umístil v něm ordinaci a kolemjdoucí mohli vidět širokým oknem od deseti do dvanácti a od tří do šesti nové křeslo japonské výroby z lesklého kovu, i elegantního zubaře v bílém plášti, ošetřujícího pacientům chrup. Otec mu zařídil ordinaci a v prvních měsících mu přispíval na výdaje; byl totiž zámožným obchodníkem v Chilské ulici v Bahii. Ordinace byla zařízena v místnosti s okny na ulici, ale farmář přistihl manželku v ložnici, kde měla na sobě jenom—jak vypravoval Ari a jak stálo ve spisech— „ty necudné černé punčochy". Pokud jde o dr. Osmunda Pimcntela, neměl ani to: neměl na sobě ani černé, ani jiné punčochy ani šaty, jež by halily jeho výbojné, dobyvačné mládí. Farmář střelil každého z nich dvěma přesně mířenými ranami. Byl to muž, o jehož mušce se vyprávěly zkazky a jenž byl zvyklý spolehlivě mířit i za temných nocí v šarvátkách a v léčkách. Nacib měl plné ruce práce. Chico Zcvíoun a Mlsoun chodili v nabitém hostinci od stolu ke stolu, obsluhovali hosty a občas něco pochytili z hovorů. Černoušek Tuísca, jenž jim pomáhal, si dělal starosti, kdo mu zaplatí za cukroví, které zubaři celý týden nosil. Každý den odpoledne nechával u něho kukuřičný nebo manihotový koláč i mandiokový kuskus. 124 Nacib se rozhlížel po přeplněném hostinci, kde už všechno cukroví a slané pečivo poslané sestrami Dos Reisovými zmizelo, a proklínal starou Filomcnu. Zrovna v takový den, kdy se seběhne tolik nových věcí, si usmyslí, že půjde pryč, a nechá ho ve štychu! Chodil od stolu ke stolu, dával se do řeči a popíjel s přáteli, ale nemohl se docela kochat tou tragédií, jak by rád a jak by to jistě šlo, kdyby si nemusel lámat hlavu kuchařkou. Takové historky o nedovolených milostných pletkách a krvelaČné pomstychtivosti s tak pikantními podrobnostmi — černé punčochy, božínku — neslyší člověk každý den, A on musí za chvíli na „trh otroků", jestli tam najde kuchařku. Chico Zevloun, lenoch k pohledání, roznášel sklenky a láhve, bystřil sluch a zastavoval se, aby mu nic neuniklo. Nacib ho musel pobízet: „Honem, ty kůže líná . . ." Chico však postával u stolů, vždyť on je taky člověk a chce vědět o všem, co se šustlo, i jeho zajímají ty „černé punčochy". „Velmi jemné, můj drahý, odněkud z ciziny..." doplňoval Ari Santos svou zvěst. „Takové zboží v Ilhéusu neseženete . . ." „Jistě si jc dal poslat z Bahie. Z otcova obchodu." Plukovník Manuel Od jaguárů zatajil úžasem dech. „To jsou mi ale věci!" „Zrovinka byli v objetí, když tam ten Jesuíno vpadl. Ani ho neslyšeli." „A vtom se služka, jak ho spatřila, dala do křiku. . ." „Kdepak by při tom člověk něco slyšel. . ." uznal Kapitán. „Dobře jim tak! Plukovník jednal spravedlivě . . ." Dr. Maurício si už zřejmě připadal jako při přelíčení: „Udělal totiž, co by udělal kdokoliv z nás na jeho místě. Zachoval se jako chlap; nemohl připustit, aby byl paroháčem, a je jen jedna možnost, jak parohy shodit — ta, které použil on. Hovor sklouzl na obecnější věci, pokřikovalo se na lidi u sousedních stolů, ale ani jeden hlas v tom vzrušeném shluku, kam zavítalo i několik významných osobností města, nevystoupil na obranu farmářovy ohnivé ženy, jejíchž pětatřicet let dusilo své touhy tak dlouho, dokud je lékařova sladká slůvka ne- probudila a nevybičovala v divokou vášeň. Doktorova sladká slůvka a jeho zvlněná hříva, jeho nyvé, posmutnělé zraky, připomínající oči sochy sv. Šebestiána, probodaného šípy, u hlavního oltáře v kostelíku na náměstí, vedle hostince. Ari Santos, který stejně jako zubař chodil na literární dýchánky spolku Ruie Barbosy, kde se pro úzký okruh lidí v neděli dopoledne recitovaly verše a četla próza, vypravoval všechno pěkně po pořádku. Nejdříve se jí zdál Osmundo pod ' pý sv. Šebestiánovi, jejímu patronu, měl stejné, navlas stejné oči. . . „Takhle to dopadne, když člověk chodí moc do kostela ..." neodpustil si poznámku antiklerikál Nhô-Galo. „Bodejť..." souhlasil plukovník Ribeirinho. „Když se vdaná ženská drží kněžské sutany, stojí za starou bačkoru ..." Tři zubní kazy a zubařův lahodný hlas v rytmu japonské vrtačky, pěkně volená slova v přirovnáních, jež zněla jako verš . . . „On měl básnickou žílu," tvrdil Doktor. „Jednou mi recitoval nějaké sonety — to vám bylo něco! Ty rýmy! No, to vám řeknu! Ani Olavo Bilac* by se za ně nemusel stydět." Tolik se lišil od drsného, podmračeného manžela, o dvacet let staršího, zatímco on byl o dvanáct let mladší než ona! A ty žadonivé oči připomínající sv. Šebestiána. Bože můj! Žádná ženská by neodolala, natož pak zralá žena, jejíž manžel tráví víc času na plantáži než doma, má manželky až po krk, chová se k ní hrubě a blázní po mladých mulatkách Z farmy, po Indiánkach v rozpuku mládí. A ona neměla děti, na které by musela myslet a o něž by se musela starat. Jak mohla odolat? „Jen mi tu nestoudnici moc nehajte, drahý pane Ari San-tosi. . ." přerušil jej clr. Maurício Gaires. „Počestná žena, to je nedobytná pevnost." „To ta krev . . ." ozval se ponurým hlasem Doktor, jako by byl stižen věčným prokletím. „Strašlivá krev Ávilových, krev Ofenísie..." * Brazilský básník {pozn, překl.) 126 „Vy už jste zase u té krve . . . Jak můžete srovnávat platonickou lásku, která se omezila na pouhé pohledy, s tímhle nečistým smilstvem! Srovnávat nevinnou šlechtičnu s bak-chantkou a našeho moudrého a příkladně ctnostného císaře s tím nerestným zubařem . . ." „Prosím vás, kdo tady co srovnává? Mluvím jenom o dědičnosti, o krvi svých předků ..." „Nechci nikoho hájit," ujišťoval Ari, „já jenom konstatuji fakta." Panička začala zanedbávat církevní slavnosti a chodila na čaje o páté do klubu Pokrok . . . „Jenž přispívá ke zkáze mravů . . ." skočil mu do řeči doktor Maurício. . . . prodlužovala si lékařskou péči, k níž později už nepotřebovala vrtačku, neboť křeslo z blyštivého kovu zaměnila za černou postel v ložnici. Chico Zevloun stál s lahví a sklenkou v ruce a lačně hltal podrobnosti; vyvaloval oči a přihlouple se usmíval. Nakonec pronesl Ari Santos větu, která mu připadala velice výstižná. „A takto činí osud z počestné, nábožné a bojácné dámy hrdinku tragédie..." „Hrdinku? Nechoďte na mne s literaturou. Vy byste nejraději dal té hříšnici rozhřešení. Ale kam bychom takhle došli?" Dr. Maurício pohrozil rukou, „To všechno je tou zpustlostí mravů, která se tady v kraji projevuje na každém kroku: plesy a čaje o páté, všude samé tancovačky, miliskování v tmavém biografu. Kino učí, jak obelhávat manžely, je to zhouba!" „Nono, doktore, jen to nesvádějte na kino ani na plesy. Ženské nasazovaly mužům parohy už dávno předtím. Tenhle zvyk pochází od Evy s tím hadem. . ." usmál se Joäo Ful-géncio. Kapitán jej podporoval. Advokát má halucinace. On, Kapitán, je dalek toho, aby omlouval vdanou ženu, jež se zapomněla s jiným. Ale chtít z toho vinit klub Pokrok, kino . . . Nemohou za to spíš sami někteří manželé, když si nevšímají manželky, jednají s ní jako se služkou a všechno — šperky, parfémy, drahé šaty, kdejaký přepych — strkají holkám, těm 127 poběhlicím, co si je vydržují, anebo mulatkám, kterým zařizují byt? Jen se podívejte třeba tamhle na náměstí: Gloria tam chodí víc naparáděná než kterákoliv dáma. A jestlipak plukovníka Coriolana stojí tolik peněz manželka? „Však je to taky vetchá bába . . „Nejde zrovna o ni, ale o zásadu. Mám pravdu nebo nemám? „Vdaná ženská má sedět doma, vychovávat děti, starat Se 0 manžela a rodinu ..." \ }>A milenky mají rozhazovat jejich peníze?" „Komu já to celkem lezazlívám, je ten zubař. Konec konců . . ." přerušil ho Fulgéncio, protože přítomní farmáři mohli vztahovat Kapitánova rozhorlená slova na sebe. Zubař byl mladý, svobodný, srdce nezadané'. Copak on za to mohl, že v něm viděla svatého Šebestiána? Vždyť nebyl ani katolík, on a Diogenes byli jediní dva protestanti ve městě . „Ani katolík nebyl, milý doktore Maurlcio." „Proč ho nenapadlo, než se šel vyspat s vdanou ženskou, že se dotkne manželovy neposkvrněné cti?" tázal se advokát. „Ženská muže svede, je to dábel, poplete mu hlavu." „A vy si myslíte, že sc mu vrhla do náručí jenom tak, z ničeho nic? Ze on v tom byl nevinně?" Rozhovor mezi oběma obdivovanými intelektuály — advokátem ajoäem Fulgénciem, z nichž jeden svým patetickým a útočným tónem sektársky hájil morálku, kdežto druhý byl usměvavý dobrák, posměváček a ironik, o němž se nikdy nevědělo, mluví-li vážně — přítomné nadchl. Takovou debatu Nacib zbožňoval. Zvláště když se dalo čekat, že do ní zasáhnou 1 jiní, jako Doktor, Kapitán, Nhô-Galo, Ari Santos . . . Ne, on, Joao Fulgéncio, si nemyslí, že by ta mladá paní byla schopna vrhnout jen tak beze všeho zubaři do náručí. Ze jí šeptal slaďounká slovíčka, to bylo docela možné. Jenomže — ptal se — není tohleto samozřejmá povinnost dobrého zubaře? Polaškovat s pacientkami, které mají strach z nástrojů, vrtaček a hrůzostrašného křesla? Osmundo byl dobrý zubní lékař, jeden z nejlepšich v llhéusu, kdo by to mohl popřít? A kdo by také popíral, že zubařů se lidé bojí? Proto oni mluví tak sladce — aby navodili náladu, rozptýlili obavu, vzbudili důvěru. „Zubařovou povinností je ošetřovat chrup, a ne krásným pacientkám recitovat verše, milý příteli! Já pořád říkám: ohrožují nás ty zkažené mravy rozkládajících sc zemí . . . Do ilhéuské společnosti začíná vnikat jejich jed, lépe řečeno: zabředá do bahna ..." „To je ten pokrok, pane doktore." „Takovému pokroku já říkám nemorálnost..." Přitom tak divoce koulel očima, že se Chico Zevloun až zachvěl. K tomu Nhó-Galo huhňavě podotkl: „O jakých mravech to mluvíte? O plesech, o kinech? . ... Já tady žiju přes dvacet let a odjakživa tu pamatuju kabarety, chlastání, karban, kurvy ... To tu není nic nového, to tu bylo vždycky." „To je mužská záležitost. Ne žc bych to schvaloval! Ale to nijak nenarušuje rodinný život jako ty kluby, v nichž dívenky i dámy tančí a zapomínají na své rodinné povinnosti. A co se týče kina, to je Školou zpustlých mravů . . ." Nato položil Kapitán jinou otázku: jak by mohl muž —-a to je také otázka cti —■ odmítnout hezkou ženu, když je tak okouzlena jeho slovy, žc v něm vidí světce? Když je tak omámená brilantinou, kterou voní jeho černé vlasy, že mu padne do náručí a má sice zuby v pořádku, ale zato navždy ránu v srdci? Muž má přece kus chlapské cti v těle! Po Kapitánově soudu je zubař spíše obětí než viníkem a mají ho raději litovat než pranýřovat. „Co byste dělal vy, doktore, kdyby vám ženská jako ta paní farmářova, s tím. tělem, kterým ji pánbůh obdařil, nahá v černých punčochách padla do náručí? Vzal byste nohy na ramena a volal o pomoc?" Někteří posluchači, j ako Arab Nacib, plukovník Ribeirinho i sám bělovlasý Manuel Od jaguárů, se nad tím zamysleli a neuměli dát odpověď. Všichni nebožku farmářovu ženu znali, vídali ji přecházet náměstí v přiléhavých šatech, když šla do kostela, a tvářit se vážně, soustředěně . . . Chico Zevloun zapomínal obsluhovat a jen vzdychal, když si ji představil nahou, jak se mu vrhá do náručí. Nacib ho však hnal: 128 r 29 „Jedeš, kluku, do práce ! Já ti dám!" Dr. Mauríciovi připadalo, že už stojí v soudní síni: „Vade retro!" * Zubař není tak nevinný, jak ho Kapitán (měl už na jazyku: „ctěný pan kolega") líčí. A odpověděl mu příkladem Josefa z bible, této knihy knih . . . „Kterého Josefa?" „No toho, co ho sváděla ta žena Putifarova..." „To byl přece impotent. . " zasmál se Nhô-Galo. Doktor Mauricio blýskl po berním úředníkovi očima: „Vtipkovat o tak vážném případu se nesluší. Ten Osmundo nebyl žádné neviňátko. Dobrý zubař to možná byl, ale jak ohrožoval rodinný život.. . ." A vylíčil ho, jako by stál před soudem a porotci: uměl pěkně mluvit, vkusně se oblékat. Nač byla však celá ta elegance v kraji, kde farmáři chodili v jezdeckých kalhotách a holínkách? Nebylo už to důkazem zvrácenosti jeho zvyků, z které se vyvinula jeho zvrácenost mravní? Hned jak přišel do města, ukázalo se, že skvěle tančí argentinské tango. Ach, ten klub, kam to každou sobotu a neděli chodily dívky, chlapci i paničky roztáčet. . , Ten tak zvaný klub Pokrok, kde nejde ani tak o pokrok jako o rozkrok . . . Stud a počestnost z něho vymizely . . . Během osmi měsíců svého pobytu v Ilhéusu obletoval Osmundo jako motýl půl tuctu nejkrásnějších dívek a lehkomyslně sbíral pel hned ujedné, hned u druhé. Dívky na vdávání ho však nezajímaly, on hledal nějakou paničku, aby mohl zadarmo hodovat u cizího stolu. Darmošlap to byl, jeden z těch mnoha, co se nyní potloukají po ilhéuských ulicích. — Odkašlal si, aby poděkoval za potlesk, který ho v soudní síni jisto nemine, i když jej předseda soudu několikrát zakázal. Ani v hostinci nebylo o potlesk nouze. „Pěkně jste to pověděl. . ." pochvaloval si plukovník Manuel Od jaguárů. „Máte svatou pravdu. , ." poznamenal Ribeirinho. ,Je-suino šel příkladem a jednal jaksepatří." „Tojáncpopfrám," ozval se Kapitán. „Stejně je ale pravda, * Lat: Odejdi, odstup! (pozn. přckl.) 130 že vy, doktore Maurício, i mnozí další jste proti pokroku." „Odkdy je pokrokem sprosťáctví?" „Ano, jste proti, ale jen na mne nechoďte s těmi řečmi o sprosťáctví v kraji, kde se to kabarety a lehkými ženami jen hemží. Kde každý bohatý člověk má konkubínu. Vy jste proti kinu, společenskému klubu, a dokonce i proti rodinným oslavám. Vy chcete ženy zamknout doma, do kuchyně..." „Rodinný krb je tvrzí ctnostné ženy." „Pokud jde o mne, nic z toho mi není proti mysli, vložil se do hovoru plukovník Manuel Od jaguárů. „Do biografu se docela rád chodím pobavit, když se dává nějaká veselohra. Ale takové to hopsání, to ne, na to jsem už moc starý. S tímhle ale nemá nic společného tvrzení, že vdaná žena má právo podvádět manžela." „Říkal tohleto někdo? Souhlasí s tímhle někdo?" Ani Kapitán, člověk s velkými životními zkušenostmi, jenž bydlel kdysi v Riu a odsuzoval mnohé ilhéuské zvyky, se neodvážil vzepřít proti ukrutnému zákonu. Tak ukrutnému a neoblomnému, že tam ubohý dr. Felismino, lékař, který přijel pár let předtím do Ilhéusu a zařídil si tam ordinaci, nemohl obstát, poněvadž přistihl svou ženu Ritu s agronomem Raulem Limou a nechal ji milenci na krku. Dokonce se radoval z nečekané příležitosti, jak se zbavit protivné ženské, kterou si vzal bůhvíproč. Málokdy byl tak spokojen, jako když odhalil tu nevěru. Agronom, který nepředpokládal, že bude lékař tak šťasten, pádil polonahý ilhéuskými ulicemi. Žádná pomsta nepřipadala Fclisminovi sladší, rafinovanější a strašlivější než nechat milence, ať si sám poradí s Ritou, jež ráda rozhazovala peníze, milovala přepych a sekýrovala lidi. Avšak Uhéus takový smysl pro humor neměl a tento postoj nechápal. Začal ho považovat za cynika, zbabělce a nemorálního člověka. Jeho rodící se klientela se rozpadla, dokonce mu leckdo nechtěl podat ani ruku a přezdívalo se mu „Krotký vůl". Nezbývalo mu pak nic jiného než dát Ilhéusu navždy vale. 9* 131 o zákonu pro holky Onoho dne, kdy v hostinci vládlo vzrušení a sváteční nálada, vzpomínalo se vedle smutného dobrodružství dr. Fclismina i mnoha jiných historek. Historek obvykle děsivých, o lásce a nevěře, o hrůzostrašné pomstě. A jak ani jinak být nemůže, když se v okně objevila roztoužená a osamelá Gloria — zatímco se její služebná prodírala mezi hloučky na nábřeží a zašla si pro zprávy i do hostince, připomněl kdosi proslulý případ Juky Viany a Ghiquinhy. Událost, která se právě odehrála, však připomínal jenom vzdáleně, poněvadž plukovnicí trestali smrtí výhradně manželskou nevěru. Holka za tolik nestála. Toho názoru byl i plukovník Coriolano Ribeiro. Když přistihli při nevěře ženu. kterou si vydržovali — buď tím, že jí platili pokoj, jídlo a přepych v nevěstinci, nebo že jí zařídili byt v méně rušné ulici — spokojovali se tím, že jí ukázali dveře a sehnali si jinou, kterou začali zahrnovat stejným přepychem. Nejednou však došlo kvůli holce k přestřelce a vraždě. Copak například zrovna nedávno po sobě nestříleli v hostinci U zlaté kapky plukovník Ananias a obchodník Ivo, jemuž se říkalo Tygr, poněvadž hrál skvěle středního útočníka SK Vera-Cruz, kvůli pihovaté Pernambučance Joaně? Plukovník Coriolano Ribeiro byl jedním z prvních, kdo se pustili do pralesů a vysadili kakaovníky. Málokterá farma se mohla přirovnat k jeho, neboť měla tak úrodnou půdu, že za tři roky začaly kakaovníky rodit. Měl velký vliv, byl přítelem plukovníka Ramira Bastose a ovládal jednu z nej bohatších oblastí Ilhéusu. Byl to prostý a nenáročný Člověk, jenž si uchoval životní styl z dřívějších časů; jediným přepychem, který si dopřával, byla milenka se zařízeným bytem. Pobýval skoro pořád na farmě, do Ilhéusu přijížděl na koni, pohrdal pohodlným vlakem nebo nedávno zavedenými autobusy, nosil ošuntělé kalhoty, opršalý kabát, letitý klobouk a zablácené boty. Co měl však rád, byly jeho polnosti, kakaovníkové plantáže, možnost vydávat příkazy dělníkům a prodírat se pralesem. Zlí jazykové tvrdili, že když je na farmě, dopřává si ze šetr- 132 nosti rýži jen v neděli a ve svátek a jinak mu stačí fazole a kus nasoleného masa. jako jedí jeho dělníci. Zato jeho rodina si žila v Bahii v největším přepychu; obývala tam nádhernou vilu ve čtvrti Barra, syn studoval práva, dcera se objevovala na plesech Atletického spolku. Manželka předčasně zestárla v době bojů, za nocí plných úzkosti, kdy \lukovnik odjížděl v čele svých j agunců, > „Hodná jako anděl, šeredná jako ďas . . ." říkal o ní Joáo Fulgéncio, když plukovníkovi vytýkali, že zanedbává manželku a jenom jednou za čas se za ní přijede podívat do Bahic. I v době, kdy jeho rodina bydlela v Ilhéusu — v domě, kde teď ubytoval Glórii —, vydržoval si plukovník vždy milenku. Po příjezdu z farmy seskočil ně kdy s konedříve u této „filiálky", než šel za rodinou. Byl to jeho požitek, jeho životní radost, ty mladičké mulatky, které s ním jednaly jako s králem. Jakmile jeho děti dorostly školního věku, odstěhoval rodinu do Bahic a ubytoval se u své milé. Tam si hověl v síti a pokuřoval cigaretu, kterou si sám ukroutil, a tak přijímal přátele, vyřizoval obchodní záležitosti, rozprávěl o politice. Tam za ním musel i jeho syn, když si o prázdninách zajel do Ilhéusu a na farmu. Ač sám na sobe škudlil, kvůli milenkám roztáčel peníze a v mnoha obchodech jim zřídil konto, neboť je rád viděl v přepychu. Před Glórií požívala plukovníkovy přízně řada jiných. Poměr trval vždy určitou dobu. Milenka seděla zavřena doma, jen málokdy vycházela, žila osaměle, s nikým se nesměla přátelit, nesměla přijímat návštěvy. „Je žárlivý až běda," říkalo se o něm. „Nerad platím ženskou druhým . . ." odůvodňoval to plukovník, když se o tom někdo zmínil. Skoro vždy odcházela milenka sama, neboť nesnesla život dobře živené a šacené otrokyne. Některé putovaly do nevěstince, jiné se vracely na plantáže, jedna odjela s nějakým obchodním cestujícím do Bahie. Někdy se však nabažil on sám, neboť potřeboval nové rozkoše. Většinou si pak na vlastní farmě nebo ve vesnici našel sympatickou Indiánku a dosavadní metresu štědře odměnil a poslal pryč. Jedné milence, s níž žil přes tři roky, zařídil krámek v Ropuší ulici a občas tam 133 potom za ní chodil na kus řeči a stále se zajímal, jak jdou obchody. O milenkách plukovníka Coríolana se vyprávělo mnoho historek. Příkladem byla historka o jisté mladičké a bojácné Chiquinhě. Byla to šestnáctiletá dívka, jež jako by se všeho bála. Byla štíhlá a měla něžné, výrazné oči. Plukovník ji našel na svých plantážích a přivedl šiji do jedné postranní uličky v Ilhéusu. Tam tehdy přivazoval svého hnědáka, když přijel do města. Plukovníkovi už bylo kolem padesáti, a ježto byla Chiquinha tak bojácná a zakřiknutá, musel jí on sám kupovat střevíčky, látku na Šaty i voňavky. Ona ho i v nejdůvěr-nčjších chvilkách oslovovala uctivým „pane" a „plukovníku". To Coriolanovi dělalo dobře. Jednoho dne spatřil Chiquinhu při procesí student Juca Viana, j enž přijel do Ilhéusu na prázdniny. Začal pak obcházet dům v té Spatně osvětlené ulici. Přátelé ho varovali: s milenkou plukovníka Coriolana si nikdo netroufne něco začít, plukovník je od ruky, ale Juca Viana, posluchač druhého ročníku práv, dělal hrdinu a mávl hned nad tím rukou. Studentův výbojný knír, elegantní šaty i sliby lásky odnaučily Chiquinhu bázni. Nejdříve začala otvírat okno, jež za farmářovy nepřítomností bývalo skoro pořád zavřené. Jednou v noci pak otevřela dveře a Juca se stal plukovníkovým společníkem na dívčině loži. Společníkem, který nesložil žádný kapitál a nepřevzal závazky, a přesto shrábl největší zisk v podobě ohnivé lásky, o které brzy vědělo a hovořilo celé město. Dodnes si tu historku se všemi podrobnostmi připomínají v papírnictví Vzor nebo když spolu hovoří staré panny anebo když se hraje dáma. Juca Viana nedbal opatrnosti a chodil i za bílého dne do domu, jejž Coriolano platil milence. Z bojácné Chiquinhy se vyklubala odvážná milenka. Vrcholem bylo, když jednou v noci vyšli z domu zavěšeni na opuštěnou pláž, kde se pak v měsíčním svitu pomilovali. Vypadali jako děti — jí bylo šestnáct, jemu necelých dvacet —, jako postavy z pastýřských písní. Jednou, když se setmělo, objevili se ve městě plukovníkovi lidé. Přihnuli si na kuráž v málo navštěvované hospodě u Toí-nha Kozlí tváře a potom s výhružkami zamířili k Chiquinhinu 134 domu. Milenci se právě na posteli, již platil plukovník, vášnivě a důvěrně oddávali svým milostným hříčkám a šťastně se na sebe usmívali. Nejbližší sousedé slyšeli, jak se zalykají smíchy a vzdychají a Chiquinha jak občas zasténá: „Ach miláčku!" Stráž vešla do domu dvorkem a blízcí i vzdálení uslyšeli pak hluk. Celá ulice, vyburcovaná pokřikem, se nečinně shlukla před domem. Jakse vypráví, dali děvčeti i chlapci co proto a oběma ostříhali dohola vlasy — dlouhé copy Chí-qiv hě, plavé vlny Juku Vianovi. A jménem rozhořčeného plukovníka jim také přikázali hned v noci navždy zmizet z Ilhéusu. Juca Viana byl nyní návladním v Jequié a ani po promoci nezavítal do Ilhéusu. Po Chiquinhě jako by se zem slehla. Odvážil by se někdo, kdo tuto historku znal, bez plukovníkova výslovného pozvání vkročit v noci do dveří domu jeho milenky? Do masivních dveří domu, i když v něm bydlela Gloria, nejdráždivější, nejskvostnčjší milenka, jakou si kdy Coriolano vydržoval? Plukovník zestárl, už ani zdaleka neměl takovou moc jako dříve, ale na Juku Vianu a na Chiquinhu se nezapomínalo. I sám Coriolano tuto příhodu připomínal, když to pokládal za vhodné. Nyní se však událo něco nového v notářství Tonika Bastose. o sympatickém darebovi Tonko Bastos, nej elegantnější muž města, s černými kruhy pod očima a s romantickou, mírně prošedivělou kšticí, v modrém saku, bílých kalhotách, v naleštěných botách, prostě pravý dandy, vcházel právě bezstarostným krokemdohostince. Vtom uslyšel svoje jméno. Ve společnosti se rozhostilo trapné ticho a on se podezíravě zeptal: „O čem jste to mluvili? Zaslechl jsem svoje jméno." „O ženských, o čem jiném?" vysvětlil mu Joäo Fulgéncio. „A když se mluvilo o ženských, padío i vaše jméno. Je na tom něco divného?" Toníkův obličej se rozzářil. Přitáhl si židlí. Ta sláva neodolatelného svůdce byla náplní jeho života. Zatímco jeho bratr Alfredo, lékař a poslanec, prohlížel děti ve své ilhéuské ordinaci a řečnil v bahijské sněmovně, on se potloukal po ulicích, sháněl holky a nasazoval parohy farmářům tím, že spal s jejich milenkami. Nebylo nově příchozí, hezké ženy, aby se jí To-nico nezačal točit kolem sukní a galantně a odvážně se jí dvořit. Slavil skutečně úspěchy, ale když se mluvilo o ženách, ještě vše zveličoval. Byli s Nacibem přáteli a obyčejně po poledni, kdy hostinec zel prázdnotou, chodil Araba uvádět v úžas historkami o svých dobyvatelských úspěších i o tom, jak na něho ženy záríí. V celém Ilhéusu Nacib nikoho tolik neobdivoval jako Tonika. Názory na Tonika Bastose se různily. Jedni ho pokládali za hodného chlapce, trochu sice zištného a vychloubačného, ale s kterým je zábava a je v podstatě neškodný. Jiní v něm viděli tupce, sebevědomého, neschopného a zbabělého, líného a domýšlivého. Ze byl sympatický, nedalo se však popřít — s tím svým úsměvem člověka, který j e spokojen s životem a umí kouzelně vypravovat. To připouštěl i Kapitán, když o něm byla řeč: „Je to sympatický darebák, sice bezcharakterní, ale neodolatelný." Za těch sedm let, které strávil na technice v Fuu, kam ho plukovník Ramiro poslal, aby zamezil další skandály v Bahii, dotáhl to Tonico Bastos jenom do třetího ročníku. Když otce znavilo věěné posílání peněz a vzdal se naděje, že syn dostuduje a bude pracovat stejně řádně jako Alfredo, přiměl ho k návratu do Ilhéusu a obstaral mu tam nejlepší notářství v městě a nejbohatší nevěstu. Zámožná dona Olga, jediná dcera vdovy po farmáři, který přišel o život na sklonku bojů, byla velíce protivná, Tonico nezdědil po otci statečnost, a tak ho nejednou viděli, jak bledne a koktá, když hrozilo, že vyjdou najevo jeho milostné pletky. Jeho strach z manželky byl nevysvětlitelný. Byl to bezpochyby strach ze skandálu, který by uškodil Ramírovi, člověku váženému a ctěnému. Skandály dona Olga pořád hrozila, o každého si otírala pusu a pořád sejí zdálo, že všechny ženské pálí za Tonikem. Dennodenně slyšeli sousedé, jak ta tlustá dáma .r manželovi vyhrožuje a čte levity. „Jestli se někdy dovím, že sis začal s nějakou ženskou! . . Služka u nich neobstála. Dona Olga všechny podezírala a pod sebemenší záminkou je vyhazovala, poněvadž si myslela, že mají políčeno na jejího sličného manžela. S nedůvěrou pohlížela stejně na studentky gymnasia jako na dámy, jež se účastnily plesů klubu Pokrok. Její žárlivost se stala v Ilhéusu příslovečnou. Její žárlivost a nevychovanost, její drsné způsoby a nehorázná indiskrétnost. Ještě že nevěděla o Toníkových dobrodružstvích, ještě že neměla an: tušení, že chodí do nevěstinců, když večer odcházel—■ jak říkal — „projednat nějaké politické otázky". To by bylo boží dopuštění, kdyby se toho dopídila! Tonico byl však výřečný a vždycky si věděl rady, jak ji obelstít, jak rozptýlit její žárlivost. Nikdo se nedovedl chovat obezřetněji než on, když se po večeři procházel s manželkou po pobřežním bulváru, ve Vesuvu se stavoval na zmrzlinu nebo svou choť vedl do kina. p „Heleďme se, jak si vykračuje s tou svou slonící, . ." říkali, když šel kolem. To byla narážka na jeho důstojný vzhled a na tloušťku paní Olgy, na které praskaly každé šaty. Jakmile ji však dovedl domů, do Dlážděné ulice, kde bylo i notářství, a odcházel „popovídat si s přáteli a prohovořit politické záležitosti", hned byl j ako proměněný. Chodil si zatančit do nočních podniků a povečeřet do nevěstinců, ucházela se o něho spousta žen, nejednou se pro něho děvčata poprala, vynadala si, vjela si do vlasů. „To bude jednou mela ..," předpovídali. „Až se dona Olga něco doví, ta ho roztrhne." Několikrát se to div nestalo. Tonico Bastos spustil však takový příval lží, že podezření vyvrátil. Za postavení neodolatelného muže, ilhéuského svůdce číslo jedna, musei draze platit. „Co soudíte o tom zločinu?" zeptal se Nhô-Galo. „Hrůza, že? Něco takového . . ." Pověděli mu o černých punčochách. Tonico přimhouřil znalecky oko, Pak připomněli podobné aféry, třeba případ plukovníka Fabrícia, který pobodal ženu a na milence, jenž se zrovna vracel ze zednářské lóže, poslal j aguncy. Kruté zvy- 136 137 ky, tradice pomstychtivosti a krvelačnosti! Nelítostný zákon! Hovoru se zúčastnil i Arab Nacib, i když mel tolik starostí — cukroví i slané pečivo od sester Reisových už totiž došlo. A účastnil se ho jako vždy proto, aby mohl poznamenat, že to v Sýrii, zemi jeho předků, je ješté mnohem horší. Když jeho obrovité tělo stálo u stolu a vévodilo tak celému sálu, u všech ostatních stolů se rozhostilo ticho, aby ho bylo slyšet: „V otcově vlasti je to ještě horší . . . Čest muže je tam posvátná, s tou si nesmí nikdo zahrávat. Pod trestem . . ." „Čeho, Arabe?" Jeho pohled zvolna bloudil po posluchačích — po hostech a přátelích. Pak nasadil dramatický výraz a nachýlil svou velkou hlavu; „Tam se na takovou nestoudnici jde s nožem, ale tak, že se rozřezává na malé kousky ..." „Na malé kousky?" zahuhňal Nhô-Galo. Nacib k němu přiblížil svůj odulý obličej, své nevinné, buclaté líce. Přitom si kroutil konečky knírů a tvářil se vra-žednicky: „Ano, příteli Nhô, tam nikomu nestačí takovou nestydu prostě zabít, dvěma třemi kulkami ji i toho jejího svůdce sprovodit ze světa. Tam to je chlapský kraj, a s nestoudnici se jedná jinak: odřezává se jí jeden kousek těla za druhým, a nejdříve prsní bradavky ..." „Prsní bradavky — no to je ale barbarství!" i plukovník' Ribeirinho se celý zachvěl. „Jaképak barbarství! Ženská, která podvádí manžela, si nic jiného nezaslouží. Já kdybych byl ženatý a žena mi nasadila parohy, řídil bych se podle tohoto syrského zákona a nadělal z ní fašírku . . , Bez pardonu." „A co s milencem?" zajímal se doktor Maurício Caires, jenž tím byl otřesen. ,,S tím, co poskvrnil manželovu Cest?" Zarazil se, trochu se zamračil, Zvedl ruku a pochmurně se zasmál, „Jo, s tím bídákem .. . Pár chlapů, takových statných syrských horalů, ho přidrží, sundá mu kalhoty, roztáhne nohy ... a manžel 3 nabroušenou břitvou .. ." Rukou udělal šmik, aby naznačil, co následuje. . 138 „Cože? Nepovídejte!" „Ano, pane doktore. Udělají z něho úplného kleštěnce . . ." Joäo Fulgěncio si pohladil rukou bradu: „Podivné zvyky, Nacibe. No prostě —■ jiná země, jiný mrav ..." „To je zatracené!" uznal Kapitán. „Když ty Turkyně jsou tak ohnivé, to tam potom musí být samý kleštěnec . . ." „Pročpak tedy lezou do cizího baráku a kradou, co jim nepatří?" schvaloval to doktor Maurício. „A co čest rodinného krbu?" Arab Nacib, opojený svým triumfem, se usmíval a s něhou hleděl na své hosty. Bavilo ho dělat hostinského, poslouchat tlachání, hádky, dívat se, jak hosté hrají triktrak, dámu, poker, „Zahrajeme si partičku ..." vyzýval Kapitán. „Dneska ne. Je tady moc velký provoz. A já za chvíli musím jít shánět kuchařku." Doktor však nabídku přijal a zasedl s Kapitánem za šachovnici. Nhô-Galo přisedl k nim, rozdá si to s vítězem. Zatímco metali kostky, Doktor vypravoval: „Něco podobného se stalo jednomu z Ávilových... Zapletl se s ženou jednoho dozorce, vznikl z toho skandál, manžel na to přišel. . ." „A vyklcštil toho vašeho příbuzného?" „Kdo tu mluví o nějaké kastraci? Manžel se objevil se zbra^ ní v ruce, jenže pradědeček vystřelil dřív než on ., ." Plosté se zvolna rozcházeli, blížila se hodina večeře. Stejně jako ráno bylo vidět Diógencse a dvojici artistů, jak vycházejí z hotelu. Šli do kina. Tonico Bastos hned vyzvídal: „Na tuhle si činí Mundinho výhradní právo?" Kapitán, jenž se cítil tak trochu odpověden za Mundi-nhovy činy, vzhlédl od šachovnice a řekl: „Ne. Nic s ní nemá. Je volná jako ptáček, k dispozici..." Tonico si dlouze hvízdl. Dvojice zdravila, Anabela se usmívala. „Jdu ji pozdravit jménem města ..." „Jen do toho nezatahujte město, chlape jedna . .." „Pozor na manželovu břitvu . . ." zasmál se Nhô-Galo. „Jdu s vámi . . prohlásil plukovník Ribeirinho. Neodešli však, poněvadž se v hostinci objevil plukovník Amäncio Leal, a to ještě víc rozjitřilo zvědavost; všichni věděli, že se Jesuíno po spáchání zločinu u něho schoval. Když vykonal pomstu, klidně se vzdálil, aby nebyl přistižen na místě činu. Prošel městem, kde bylo v ten den jako v úle, a pořád stejně volným krokem zašel k svérnu příteli a někdejšímu spolubojovníku. Pak vzkázal soudci, že sc k němu příštího dne dostaví. To aby ho nechali na pokoji a on mohl očekávat přelíčení, jak bylo v takových případech zvykem. Plukovník Amäncio hledal někoho očima a pak přistoupil k dr. Mauri-ciovi: „Na slovíčko, pane doktore, ano?" Advokát vstal a oba zašli do zadní místností. Tam farmář něco řekl, Maurício jen zakýval hlavou a vrátil se pro klobouk, „Omluvte mě, ale musím pryč." Také plukovník Amäncio se rozloučil: „Na shledanou, pánové." Zamířil ulicí plukovníka Adamiho. Amäncio bydlel na náměstí u školy. Někteří lidé, ti nejzvědavější, vystupovali na špičky, aby je viděli kráčet ulicí, tiše a vážně, jako by šli v procesí nebo v pohřebním průvodu. „Chce si vzít dr. Maurícia jako obhájce." „Je teda v dobrých rukou. To pak bude před soudem samý Starý a Nový zákon." „To jo . . . Ale stejně advokáta nepotřebuje. Jc přece jisté, že bude osvobozen." Kapitán se obrátil, a jak tak držel kostku v ruce, ulevil si: „Ten Maurício, tojc ale pokrytec . . . Vdovec jeden nestydatá." „Ríkásc, že nenechá na pokoji jedinou mladou černošku..." „Taky jsem o tom slyšel ..." „Jednu má na pahorku Unhäo, a skoro noc co noc tam za ní chodí." Ve vchodu do kina se znova objevil Kníže a Anabela v doprovodu zasmušilého Diógenese. Držela v ruce nějakou knihu. „Jdou sem . . ." upozornil šeptem plukovník Ribeirinho. Když se Anabela přiblížila, vstali a nabídli jí židli. Kniha, album v kožené vazbě, šla z ruky do ruky. Byly tam novinové výstřižky i rukou psané chvály na tanečnici. „Po premiéře chci, pánové, znát názor vás všech." Zůstala stát, nepřijala nabízenou židli. „Jdeme už do hotelu," říkala opírajíc se o židli plukovníka Ribeirinha. Po prvé bude tančit večer v kabaretu, druhého dne vystoupí ona i Kníže v kině S nějakými kouzly, On umí hypnotizovat a zvláště v telepatii je mistr. Právě předváděli ukázku Dióge-nesovi a majitel kina přiznal, že jakživ nic takového neviděl. Před chrámem sledovaly scénu staré panny, již tak dost vzrušené tou dvojí vraždou, a ukazovaly na ženu: „Zas jedna, která bude mužským plést hlavu . , ," Anabela se lahodným hlasem otázala: „Slyšela jsem, že tu dnes došlo k nějaké vraždě." „Došlo. Jeden plantážník zabil ženu a jejího milence." „Chudinka , . ." dojalo to Anabelu, a za celé odpoledne, vyplněné tolika debatami, to bylo jediné slovo soucitu s truchlivým osudem farmářovy ženy. „Feudální mravy..." prohodil Tonico Bastos, obraceje se k tanečnici. „Tady žijeme ještě v minulém století." Kníže se pohrdlivě usmál a přikývl. Napil se čisté kořalky, nerad ji s něčím míchal. Joäo Fulgéncio vrátil album, v němž četl samé chvály na Anabelino umění. Artisté se loučili, Anabela si chtěla před premiérou odpočinout. „Cekám vás dnes všechny v Bataclanu." „My tam přijdeme, to se ví." Staré panny, jimiž se to před chrámem jen černalo, sc pohoršene křižovaly. Hříšný kraj, ten Ilhéus . . . Ve vratech domu plukovníka Melka Tavarcse si profesor Josué povídal s Malvínou, V okně vzdychala opuštěná Glória. Nad Ilhéusem se srášel večer. Hostinec se začínal vyhdňovat. Plukovník Ribeirinho odešel za artisty. Tonico Bastos přistoupil k pokladně a opřel se o výčepní stůl. Nacib měl už na sobě sako a udílel příkazy Chiku Ze-vlounovi a Mlsounovi. Tonico hleděl zamyšleně na dno skoro dopité číše. „Myslíte na tanečnici? To je drahé sousto, na tuje potřeba mít naditou prkenici. . . Bude velká konkurence. Už ji vede v patrnosti Ribeirinho ..." „Ne, myslel jsem na nebožku farmářovu ženu. Je to hrozné, pane Nacibe ..." „Říkalo se, že ona a ten zubař . . . Víte ale, že jsem tomu nevěřil? Vypadala tak solidně." „Vy jste ale naivka." Tonico byl v hostinci stálým hostem a obsluhoval se sám. Pil na dluh a koncem měsíce platil. „Mohlo to ale dopadnout hůř, mnohem hůř." Naci b ztišil údivem hlas: „Copak vy jste v těch vodách také lovil?" Tonico si netroufal přikývnout. Stačilo mu, že vzbudil domněním, podezření. Mávl jenom rukou. „Vypadala tak solidně ..." Z Nacibových očí svitlo Čtve-ráctví. „Ale stačí se podívat trochu blíž a pod celou tou solidností ... I vy jeden!" „Nebuďte prostořeký, Arabe. Mrtvé nechte na pokoji." Nacib otevřel ústa, chtěl něco říci, ale neřekl, jenom vzdychl. Tak on tedy ten zubař nebyl první. . . Ten zpropa-dený Tonico s tou svou prošedivělou hřívou, holkař, jakému není rovno, ji tedy taky svíral v náručí a zmocnil se jejího těla. Co on, Nacib, se ji nasledoval žádostivým a uctivým zrakem, když šla kolem hostince do kostela! „A proto se nezením, ani si nic nezačínám s paničkami." „Já taky ne . . ." prohlásil Tonico. „Vy cyniku ..." Zamířil na ulici: „Jdu sc poohlédnout po kuchařce. Přišli nějací lidé z venkova, kdoví, zda se mi tam nějaká nebude hodit." Pod Glóriiným oknem stál černoušek Tuísca a sděloval dívce nové podrobnosti o zločinu, které slyšel v hostinci. Mulatka z vděčnosti hladila černouška po jeho kučerách a štípala ho do tváře. Kapitán, jenž vyhrál partii, scénu sledoval: „Ten černoušek se ale má!" r 4.2 o smutné hodine soumraku Když se v smutné hodině soumraku, širák na hlavě, revolver za pasem, ubíral k nádraží, vzpomínal Nacib na farmářovu ženu. Z domů sc ozýval hluk od prostřených stolů, smích a hovor. Jistě se tam mluví o farmářově ženě a o Osmundovi. Nacib na ni vzpomínal s něhou a v duchu si přál, aby ten bí-dák Jesuíno Mendonca, arogantní a protivný chlap, byl soudem potrestán. Měl by, ale jistě nebude. Divoké zvyky vládnou v líhéusu . . . Všechno to Nacibovo fanfarónství, jeíio hrůzyplné historky ze Sýrie o ženě rozsekané nožem na „fašírku" a o milenci vykleštěném břitvou byla jen póza. Jak by mohl schvalovat, aby mladá a hezká žena byla usmrcena za to, že podvedla surového starce, který ji jistě neuměl ani pohladit a říci jí něžné síovo? Ten jeho ilhcuský kraj má ještě daleko ke skutečné civilizaci. Hodně se mluví o pokroku, peníze se lidem jen hrnou, kakao staví cesty, buduje vesnice, mění tvářnost města, ale hrozné staré zvyky se uchovávají. Nacib neměl odvahu pronést něco takového nahlas, ale v oné melancholické hodirě, kdy na krajinu padal večerní stín, o tom přemýšlel a přitom ho zaplavoval smutek a cítil únavu. Sám se nežeru! z těchto i jiných důvodů: aby nebyl podváděn, aby nemusel vraždit, prolévat cizí krev, vypálit pět ran do prsou nějaké ženě. A jak rád by se oženil. . . Chyběla mu láska, něha, rodinný krb, domov, kde by ho pozdě v noci, až zavře hostinec, Čekala žena. Tato myšlenka ho občas, jako třeba teď, cestou na „trh otroků", pronásledovala. Nebyl však na to, aby si hledal nevěstu, neměl na to ani čas, celý den trávil v hostinci. Jeho citový život se omezoval na příležitostné pletky s děvčaty, které sehnal v kabaretech, se ženami, jež náležely zároveň jemu i někomu jinému, na nezávazná dobrodružství, v kterých nebylo místa pro lásku. Když byl mladší, měl dvě tři známosti. Poněvadž však tehdy nemohl pomýšlet na ženitbu, nedošlo to nikdy dál než k nevinnému tlachání, k psaníčkům umlouvajícťm schůzku v biografu, k bázlivým polibkům na večírcích. 143 Dnes mu nezbýval čas na flirtování, hostinec mu zabíral celý tlen. Chtěl vydělávat, aby zbohatl a mohl si koupit pole, na kterých by pěstoval kakao. Jako všichni Ilhěuští snil Nacib o kakaovníkových plantážích, o pozemcích, kde by rostly stromy s plody žlutými jako zlato a jako zlato ceněnými. Pak bude možná pomýšlet na to, že by se mohl oženit. Prozatím se spokojoval s tím, že si prohlížel krásné ženy, které přecházely náměstí, a nedostupnou Glórii v jejím okně, že objevoval novicky, jako byla Risoleta, s nimiž se pak vyspal. Při vzpomínce na tu Sergipanku, s kterou strávil minulou noc, se usmál. Trochu šilhala, ale jak rozuměla svému řemeslu ! Zdalipak ji znova v noci uvidí? Bude ho jistě čekat v kabaretu, jenže on je unaven a je mu smutno. Znovu pomyslel aa nebožku farmářovu ženu. Co se navycházel před hostince, aby ji viděl, jak kráčí po náměstí a vstupuje do kostela! Oči prahly po tomto farmářově pokladu a aspoň v myšlenkách, když to nešlo činem a rozpustilostmi, hanobil jeho čest. Neuměl však skládat slůvka do veršů, neměl zvlněnou kštici, netančil v klubu Pokrok argentinské tango. Jinak by možná ležel on v tratolišti krve, s kulkami v hrudi, vedle ženy v černých punčochách. Nacib jde soumrakem, občas odpovídá na pozdrav, myšlenkami je však daleko. Mužova prsa proděravená kulkami, mi-lcnčina bělostná ňadra rozervaná kulkami. Představoval si tu scénu, jak obě mrtvoly leží vedle sebe nahé uprostřed krve, ta její v černých punčochách. S podvazky nebo bez podvazků, jak to vlastně bylo? Kdyby jí ty jemné punčochy držely bez podvazků, bylo by to elegantnější. To muselo být pěkné! Pěkné, ale smutné. Nacib vzdychá a už nevidí vedle farmářovy ženy zubaře Osmunda. Vidí tam sebe, trochu hubenějšího a méně břichatého, jak leží mrtev, zavražděn, po jejím boku. To je krása 1 Hrud rozervaná kulkami. Znova vzdychl. Měl romantické srdce, přestože tak rád vypravoval ukrutné historky a jako tehdy každý muž v Ilhéusu nosil za pasem revolver. To byly místní zvyklosti. . . Rád se najedl dobrých kořeněných jídel, napil pěkně chlazeného piva, zahrál si vzrušenou partii triktraku a pokeru, při kterém dával pozor, aby mu padla karta, neboť nechtěl prohrávat; tržbu totiž ukládal do spořitelny v naději, že si bude moci koupit půdu, Rád pančoval likéry, aby víc vydělal, pečlivě zvyšoval o několik milrcisů účet těm, kdo mu platili za měsíc, rád chodil s přáteli do kabaretu a zbytek noci trávil v náručí nějaké té Risole-ty, s kterou se pak rád několik dní miliskoval. To všechno a snědé mulatky měl rád. Rád se bavil a smál. jak nacib n a S e l kuchařku, aneb o klikatých cestách lásky Minul tržiště, kde právě bourali stánky a sklízeli zboží, a prošel mezi nádražními budovami. „Trh otroků" se rozkládal před pahorkem Gonquista. Tak někdo kdysi nazval místo, kde tábořili vnitrozemci, než si sehnali práci. Jméno se ujalo, jinak tomu nikdo neřekl. Shromažďovali se tam vnitrozemci prchající před suchem, nejchudší z těch, kdo přitahováni vidinou kakaa opouštěli své domovy a svou půdu. Farmáři si prohlíželi nově příchozí. Práskali se přitom bičíkem do holínek. Vnitrozemci platili za dobré dělníky. Cekali tam vyčerpaní a hladoví muži i ženy. V dálce viděli tržiště, kde bylo všeho, nač člověk pomyslel, a v srdci jim zasvitla naděje. Přestáli dlouhé cesty, houštiny, hlad a hadi uštknutí, choroby řádící v jednotlivých krajích í únavu. Teď jsou v bohaté končině a dny bídy by měly být sečteny. Slyšeli hrozné věci o vraždách a násilnostech, ale věděli též, že cena kakaa stoupá, znalí lidi, kteří po odchodu z vnitrozemí na tom byli stejně uboze jako oni a teď chodí v naleštěných holínkách a třímají v ruce bičík se stříbrnou rukojetí, neboť se stali majiteli kakaovníkových plantáží. Na trhu se strhla rvačka. Sbíhali se tam lidé, v posledních záblescích slunce se zaleskla břitva, doléhal odtamtud křik. Takhle — výtržnostmi a opilci — končil trh vždycky. Z ležení vnitrozemců se ozývaly melodické tóny harmoniky a prozpěvoval tam ženský hlas. Plukovník Melk Tavares dal harmonikári znamení a nástroj zmlkl. „Ženatý?" „Ne, prosím." „Chceš u mne pracovat tady s těmi?" Přitom ukazoval na jiné muže, které si už vybral. „Dobrý harmonikár na farmě není k zahození. Při tancovačce je to s ním veselejší. . ." zasmál se přesvědčivě. Říkalo se, že si nikdo neumí tak vybrat lidi k práci jako on. Jeho farmy ležely poblíž Cachoeiry do Sul. U železničního mostu čekaly už veliké čluny. „Za denní mzdu nebo na akord?" „Můžeš si vybrat. Mám tam kácet kus pralesa, potrebujú dělníky na akord." Vnitrozemci dávali přednost práci na akord, sázení mladých kakaovníků, neboť čím více se činili, tím více si vydělali. „Tak ano." Melk zahlédl Naciba a zažertoval: „To jste si, Nacibe, koupil plantáž a ted si jdete najmout lidi, že?" „Já jistě, pane plukovníku . .. Hledám kuchařku, ta moje mi dneska odešla ..." „A co říkáte tomu, co se stalo? Jesuíno . . ." „Hm. .. Něco takového, tak najednou ..." „Už jsem ho byl u Amáncia pozdravit. Já totiž hned dneska jedu na farmu, tady s těmi lidmi... V tomhle slunečném počasí bude skvělá sklizeň." Ukazoval na lidi, které si vybral. Shlukli se nyní kolem něho. „Těmhletěm vnitrozemcům jde práce od ruky. To není jako zdejší lidé. Člověku z města se těžká práce zajídá, raději se potlouká po ulicích . . ." „Vnitrozemcc se práce neleká, jde mu o to, aby si vydělal. V pět ráno je už na plantáži a až po západu slunce odloží motyku. K>spokojenosti mu stačí fazole a nasolené maso, káva a kořalka. Já si myslím, že se těmhle vnitrozemcům žádný dělník nevyrovná," tvrdil jako člověk, jenž se v těch věcech vyzná. Nacib si prohlížel muže, které plukovník najal, a schvaloval 146 I mu výběr. Záviděl mu, že sc tam prochází jako majitel plantáží, v holínkách, a přijímá lidi do práce. On shání jenom nějakou ženu, nepříliš mladou, poctivou, schopnou poklidit mu v domku na úbočí sv. Šebestiána, prát a vařit i péci pro hostinec, a strávil tím celý den a prochodil město křížem krážem. „Kuchařka tady, to není jenom tak. . ." říkal Melk. Nacib mimoděk hledal mezi ženami nějakou podobnou Fi-lomeně, přibližně v jejím věku a s její povahou. Plukovník Melk mu podal ruku, očekávaly ho už naložené čluny. „Jesuíno jednal jaksepatří. Správný chlap . . ." Také Nacib se přihlásil s novinkou: „Proslýchá se, že sem přijede nějaký inženýr prozkoumat přístav." „Slyšel jsem, ale škoda času, s tím přístavem se stejně nedá nic dělat." Nacib obcházel vnitrozemce. Staří i mladí hleděli na něho s velkou nadějí. Žen tam bylo málo a skoro všechny s malými dětmi. Nakonec si všiml jedné mohutné, statné padesátnice, jež tam byla bez manžela: „Zahynul cestou . , „Umíte vařit?" „Prolidi? Tone." Božínku, kde najít kuchařku? Nemůže přece platit ty hříšné peníze sestrám Dos Reisovým! A zrovna ve dnech, kdy je tak rušno — dnes vraždy, zítra zase pohřby... A ještě k tomu musí jíst k obědu i k večeři v hotelu Coelho to hnusné jídlo, které nemá žádnou chuť. Nejlépe by bylo poslat si pro někoho do Aracaju a zaplatit mu cestu. Zastavil se před jednou babkou, tak starou, že ji zbýval čas nanejvýš na to, cestou k němu domů zemřít. Byla opřena o hůl. Jak vůbec zdolala tu dlouhou cestu do Ilhéusu? Budila soucit tím, jak byla stará a vyschlá — lidská troska. Na světě je tolik neštěstí. . . Vtom se tam objevila jiná žena v ubohých cárech a tak špinavá, že nebylo vidět, jak vlastně vypadá a kolik jí je let. Vlasy měla rozcuchané a celé zaprášené a byla bosa. Držela nádobku s vodou a vložila ji do chvějících se rukou stařeny, která se lačně napila. 147 „Zaplať vám to pánbůh . . ." „Rádo se stalo, stařenko , . ." Byl to mladistvý hlas, možná ten, jenž si při Nacibově příchodu prozpěvoval. Plukovník Melk a jeho bdě zmizeli za vagóny na nádraží, harmonikár přestal na chvíli hrát a mával. Také žena zvedla ruku a pokynula. Potom se obrátila k stařeně, aby si od ní vzala prázdnou nádobku, a chtěla se vzdálit. Nacib, nevycházející ještě z údivu nad tou ohnutou stařenou, sejí zeptal: „To je tvoje babička?" „Ne, mladý pane." Zara?Ala se a usmála, A teprve teď si Nacib povšiml, že to je skutečně mladá dívka, neboť sejí oči leskly, když se smála. „My jsme se s ni setkali cestou, když jsme byli asi tak čtvrtý den na nohou." „Kdo my?" „Tamhle . . ." ukázala prstem na jednu skupinku a znova se zasmála nečekaně jasným, křišťálovým smíchem. „Vyšli jsme společně z jednoho místa. Sucho tam usmrtilo všechno živé, voda vyschla, ze stromů se staly suché třísky. Cestou jsme potkali jiné lidi. Samé uprchlíky." „Ty jsi jejich příbuzná?" „Ne, mladý pane. Jsem na světě sama. Sel se mnou můj strýc, ale ještě než jsme došli do Jeremoaba, zemřel. Na souchotě ..." A zasmála se, jako by to bylo něco k smíchu, „To ty jsi před chvilinkou zpívala?" „Ano, pane. Byl tady jeden mladý harmonikár, najali ho na plantáž, prý tam zbohatne. Člověk si rád zazpívá, zapomene na trampoty ..." Držela v ruce nádobku, kterou si opírala v bok. Nacib se snažil proniknout pod její špínu. Vypadala silná a schopná. „Co všechno umíš?" „Od všeho trochu, mladý pane." „Prát?" „Kdo by to neuměl?" podivila se. „Stačí mít vodu a mýdlo." „A vařit?" „Už jsem byla kuchařkou í u bohatých lidí ..." A znovu se zasmákvj ako by si vzpomněla na něco veselého. Snad proto, že se smála, usoudil Nacib, že se mu nehodí. Tihle lidé z vnitrozemí bývají tak vyhladovělí, že jsou schopni jakékoli lži, jen aby si našli práci. Co může ona vědět o kuchyni? Uvařit sušené maso a fazole, nic víc. On však potřebuje starší ženu, spolehlivou, čistotnou a pracovitou, takovou, jako byla stará Filomena. A dobrou kuchařku, která umí kořenit jídlo a péci cukroví. Dívka pořád stála, dívala se mu do očí a čekala. Nacib nevěděl, co říci, a jenom pokrčil rameny. „Jo . . . Tak na shledanou. Měj se dobře!" Obrátil se k ní zády a měl se k odchodu, když tu za sebou uslyšel táhlý, vroucí hlas: „To je ale hezký mladý pán!" Zůstal jako přikován. Nepamatoval se, že by někomu připadal hezký, vyjma svou starou matku Soraiu, když byl ještě dítě. Skoro se zachvěl. „Počkej!" Znova šiji prohlédl, byla statná, proč by to nezkusil? „Umíš doopravdy vařit?" „Vemte mě s sebou, mladý pane, a uvidíte . . ," Nebude-li umět vařit, bude aspoň uklízet a prát. „Kolik budeš chtít?" „To záleží na vás, mladý pane. Tolik, kolik budete chtít dát. . ." „Nejdříve se tedy podíváme, co vlastně umíš. Teprve pak se domluvíme na mzdě. Souhlasíš?" „Sc vším, co řeknete, mladý pane." „Tak si vem ranec a pojď." Dívka se znovu zasmála. Přitom ukazovala své bělostné, lesklé zuby. On byl už celý malátný a zdálo se mu, že provedl hloupost. Bylo mu té dívky z vnitrozemí líto a teď si přivede domů takovou přítěž. Ale pozdě bycha honit. Aspoň kdyby uměla prát. . . Vrátila se s uzlíčkem, mela jen málo věcí. Nacib se dal zvolna na cestu. Dívka s uzlíkem v ruce šla několik kroků za ním. Když už vycházeli z nádraží, otočil se k ní a zeptal se: „Jak se vlastně jmenuješ?" „Gabriela, k vašim službám." Šli dál, on vpředu, ona za ním. Znovu myslel na farmářovu ženu. Byl to rušný den: od uvíznutí lodi až po ty vraždy. Nemluvě o tajnůstkářství Kapitána, Doktora a Mundinha Falcaa. V tom něco je, jeho, Naciba, neošálí. Co nevidět to vyjde najevo. Když se však roznesla ta zpráva o zločinu, na tohle všechno zapomněl — na spiklenecký výraz těch tří i na vztek plukovníka Ramira Bastose. Zločin strhl na sebe pozornost všech a všechno ostatní zatlačil do pozadí. Ubohý zubař, ten sympatický chlapec, zaplatil draze za rozkoše s paničkou. Zaplést se s manželkou jiného je krajně nebezpečné, končí to kulkou v hrudi. Tonico Bastos ať si dá pozor, nebo to s ním dopadne zrovna tak. Měl on skutečně něco s farmářovou ženou, nebo to povídal j enom tak, aby se mohl pochlubit a oslnit ho? Buď jak bud, Tonico hodně riskuje, jednou ještě přijde do maléru. Ale kdoví, přemítal Nacib, možná že to stojí za to, podstoupit jakékoliv nebezpečí kvůli ženskému pohledu, vzdechu, polibku. Gabriela s uzlíkem Šla kus vzadu. Už na Clementa zapomněla a byla ráda, že se dostala z tábora přistěhovalců, z toho špinavého ležení. Usmívala se očima i ústy, bosýma nohama se sotva dotýkala země, chtělo se jí zpívat písničky z vnitrozemí, ale ovládla se, poněvadž by to tomu hezkému a smutnému mladému pánovi možná nebylo po chuti. o člunu v pralese „Říká se, že plukovník Jesuíno zabil svou ženu a nějakého doktora, který s ní držel. Je to pravda, pane plukovníku?" zeptal se jeden veslař Melka Tavarese. „Taky jsem to slyšel. . ," připojil se jiný. „Ano, je to pravda. Přistihl ženu v posteli se zubním lékařem a oba je sprovodil ze světa," „Ženská, to je potvora, přivádí člověka jenom do neštěstí." Clun plul proti proudu, les v roklích houstl, vnitrozemci hleděli s podivnou hrůzou v srdci na nevlídnou krajinu. Stíny noci se hrozivě snášely ze stromů nad vodu. Plavidlo, velké skoro jako vlečný člun, přijelo do Ilhéusu naloženo pytli kakaa a ted se vracelo s nákladem zásob. Veslaři hrbili námahou záda a jen zvolna pluli vpřed. Jeden z nich rozžehl na zádi lampičku a v rudém světle se na vodě míhaly fantastické stíny. „V Ceará se stalo jednou něco podobného , . ," začal vypravovat jeden vnitrozemec. „Ženská ráda podvádí, nikdy se neví, co má vlastně za lu-bem ... Já znal jednu, vypadala jako světice, nikdo si ani nepomyslel..." vzpomínal černoch Fagundes. Clemente mlčel. Melk Tavares se dával do hovoru s novými dělníky, protože chtěl o každém všechno vědět a poznat jejich dobré i špatné vlastnosti a jejich minulost. Vnitrozemci vypravovali. Jejich životní příběhy si byly podobné jako vejce vejci. V každém se mluvilo o vyprahlé půdě sežehnuté suchem, o zničených kukuřičných a mandiokových polích, o nesmírně dlouhém pochodu. Nic ve svém vypravování nepřikrašlovali. Doslechli se o Ilhéusu, bohatém kraji, kde je snadný výdělek. Kraji budoucnosti, kraji, kde jsou rvačky a vraždy na denním pořádku. Když nastalo sucho, všeho nechali a vypravili se na jih. Černoch Fagundes byl hovornější a líčil různé chrabré kousky. Také dělníci se vyptávali: „Je tam prý ještě hodně pralesa ke kácení. .." „Ke kácení hodně. Ale ke koupi ne. Každý metr má už svého majitele," usmál se veslař. „Přičinlivý Člověk tam může vydělat peníze, a hodně peněz," utěšil jej Melk Tavares. „Jenomže ty tam jsou doby, kdy přišel člověk s holýma rukama a odvahou v srdci a šel do pralesa, kde si obdělal políčko. To byly krásné časy . . . Stačilo se nebát, drát se vpřed, skolit pět šest lidí, kteří měli stejný úmysl, a už byl člověk bohatý..." „Taky jsem o té době slyšel. . ." poznamenal černoch Fagundes. „Proto sem jedu . . ." „Motyku nemáš rád, ty černý?" zeptal se Melk. „Ne že bych neměl, pane. Ale lip se oháním flintou ..." zasmál se a pohladil opakovačku, „Ještě tam jsou hvozdy, a jak velké! Například směrem k pohoří Baforé. Tak vhodná půda k pestovaní kakaa se jinde nenajde . , ." „Jenomže každou píď pralesa si musí člověk koupit. Všechno je vyměřeno a zaznamenáno v pozemkových knihách. Vy sám tam máte půdu, že?" „Kousek ano . . přiznal Melk. „Ani to nestojí za řeč. Ale dá-li pánbůh, začnu napřesrok kácet prales." „Dnešní Ilhéus, to už není ono, to není jako dřív. Stává se z něho velkoměsto," postěžoval si jeden veslař. „A proto už nemá cenu?" „Dřív záleželo na tom, jak je člověk statečný. Dnes bohatne jenom Turek, podomní obchodník, a Španěl, když si zařídí krámek. To není jako kdysi. . ." „Starým časům je odzvoněno," vysvětlil Melk. „Teď přišel pokrok, všechno je jinačí. Ale pracovitý člověk se neztratí, tady je ještě dost místa pro všechny." „Teď už se nedá na ulici ani vystřelit, hned chtějí člověka zavřít." Clun zvolna plul, Obchvacovaly jej stíny noci, z pralesa se ozýval řev zvířat, na stromech začali najednou povykovat papoušci. Jenom Clemente byl tiše. Všichni ostatní si povídali, vykládali příhody, debatovali o Ilhéusu. „Tenhle kraj bude ještě víc vzkvétat, až bude zahájen přímý vývoz kakaa," „To ano." Vnitrozemci to nechápali, Melk Tavares jim tedy vyložil, že veškeré kakao určené do ciziny, do Anglie, Německa, Francie, Spojených států, Skandinávie, Argentiny se vyváží z bahij-ského přístavu. Vysoké daně, vývozní poplatky, to všechno zůstává v Bahii, Ilhéus z toho nevidí ani haléř. Vstup do ilhéuského přístavu je úzký a mělký. Bude zapotřebí hodně práce — někteří dokonce říkají, že ani pak to nepůjde —, aby se přístav upravil a mohly tam i velké lodi. Teprve až si velké nákladní lodi budou jezdit pro kakao do ilhéuského přístavu, bude se doopravdy moci mluvit o pokroku ... „Teď sc pořád hovoří o nějakém panu Mundinhu Fal-cäovi, pane plukovníku. On to prý vyřeší. . , Říká se, že je to schopný člověk." 152 „Myslíš na to děvče?" zeptal se Fagundes Clementa. „Ani mi neřekla na shledanou . . . Ani se na mne nepodívala na rozloučenou," „Popletla ti hlavu. Už nejsi, jako jsi býval." „Jako bychom se byli ani neznali.. . Ani ,na shledanou' mi neřekla." „To víš, ženská. Darmo se rozčilovat." „Je to hodně ctižádostivý člověk. Ale jak bude moci vyřešit ten případ přístavu, když s ním nehnul ani starý Ramiro Bastos?" hovořil Melk o Mundinhu Falcáovi. Clemente pohladil harmoniku, která ležela na dně Člunu, a zdálo se mu, že slyší Gabrielu zpívat. Rozhlédl se kolem, jako by ji hledal. Reku obstupoval prales, stromy a spleť Hán, hrozný řev a zlověstné soví houkání, bujná zeleň nabývající temných odstínů. To už nebyl kraj chudých, šedých houštin. Jeden veslař ukázal prstem na jisté místo v pralese: „Tamhle v těch místech došlo k přestřelce mezi Onofrem a lidmi Amáncia Leala . . . Dobrých deset jich tam padlo." Kdo si chce v tomhle kraji vydělat, nesmí se bát práce. On musí vydělat peníze a vrátit se do města za Gabrielou. Musí ji najít děj se co děj. „Raději na ni nemysli, pusť ji z hlavy," radil Fagundes. Černochovy oči pátravě hleděly k pralesu, hlas mu zjemněl, když mluvil o Gabriele. „Pusť ji z hlavy. To není ženská pro tebe ani pro mne. Není jako tady ty bčhny, je to . . ." „Musím na ni pořád myslet, a i kdybych ji chtěl pustit z hlavy, nemůžu." „Měj rozum. To není ženská, s níž by našinec mohl žít." „Co to povídáš?" „Nevím, ale myslím, že to tak je. Můžeš s ní spát, milovat ses ní. Jenže mít ji pro sebe, být jejím pánem tak jako jiných, to nikdo nesvede." „A proč ne?" „Nevím. Čert vť. Těžko říct." Ano, černoch Fagundes má pravdu. V noci spolu spávali a druhého dne se chovala, jako by se na to ani nepamatovala, dívala se na něho jako na ostatní, jednala s ním jako s každým druhým. Jako by jí to bylo docela jedno . . . ^3 Stíny halí a obstupují člun a prales jalo by se stále víc a víc přibližoval a zavíral nad nimi. Do šera se ozve soví houkání. Noc bez Gabriely, bez jejího tmavého těla, jejího bezdůvodného smíchu, jejích úst jako myrtovy" květ. Ani mu neřekla na shledanou. Nevyzpytatelná žena. Clemente cítí bolest v srdci. A najednou si uvědomí, že ji už nikdy neuvidí, nikdy ji nebude svírat v náručí, tisknout na svou hruď, že nikdy neuslyší její milostné vzdechy. Do ticha noci promluvil plukovník Melk Tavares. „Zahraj nám něco, hochu. Ať nám čas rychleji ubíhá," přikázal Clementovi. Clemente uchopil harmoniku. Na řeku padal měsíční svit, prodírající se stromovím. V něm Clemente vidí Ga.-bríelin 'obličej. Do dáli se rozlévá světlo petrolejových lamp a svítilen. Hudba lká pláčem zoufalého, navždy opuštěného člověka. V pralese se v měsíčních paprscích směje Gabriela. spící gabriela Nacib šiji odvedl do domku na úbočí sv. Šebestiána. Sotva strčil klíč do zámku, objevila se v okně dona Arminda, celá rozechvělá: „To jsou ale věci, pane Nacibe. Vypadala tak spořádaně, byla tak nepřístupná. Každé odpoledne chodila do kostela. Proto já pořád říkám . .," Vtom padl její zrak na Gabrielu a nemohla ani dokončit větu. „Sehnal jsem si služku. Bude mi prát a vařit." Dona Arminda si nově příchozí prohlédla od hlavy k patě, jako by ji chtěla změřit a zvážit. Hned se nabídla: „Kdybyste, slečno, něco potřebovala, stačí mě zavolat. Sousedé jsou od toho, aby si pomáhali. Jenomže dneska večer nebudu doma. Máme seanci u kmotra Deodora, chci si promluvit s nebožtíkem manželem . . . Docela možná, že se tam objeví i paní farmářova . . ." Její oči sklouzly z Gabriely na '»54 Naciba. „Mladá, co? Teď už nestojíte o takové báby, jako byla Filomcna ..." A spiklenecky se zasmála. „Nic jiného jsem nesehnal. . ." „No, však já říkala: pro mne to překvapení nebylo. Zrovna onehdy jsem toho zubaře potkala na ulici. Shodou okolností byla toho dne seance, dneska je to zrovna týden. Podívala jsem se na něj a tu jsem uslyšela, ja'i mi nebožtík říká: Jen se podívej, jak se naparoval, a už je po něm!' Já myslela, že si nebožtík dělá legraci. Teprve dneska, když jsem se to do-zvčděla5 jsem si uvědomila, že mě chtěl nebožtík upozornit na to, co se stane." Obrátila se ke Gabriele. Nacib vešel již do domu. ,,Budete-li cokoliv potřebovat, jen mě zavolejte. Zítra si popovídáme. Ráda vám pomohu, pan Nacib je pro mne jako příbuzný. Můj Chico u něho slouží..." Nacib ukázal Gabriele pokojík s okny do dvorka, obývaný dřív Filomenou, a vysvětlil jí, v čem spočívá její práce: bude uklízet, prát špinavé prádlo a vařit mu. O cukroví a slaném pečivu pro hostinec zatím nemluvil, nejdřív se chtěl přesvědčit, jak vlastně umí vařit. Zavedl ji také do spíže, kde Chico Zevloun uložil nákup. „Kdybys něco nevěděla, tak se zeptej Armindy." Měl naspěch, byl už večer, v hostinci bude za chvilku zase plno, a on se musí ještě navečeřet. V pokoji Gabriela s úžasem v očích hleděla na noční moře, které viděla poprvé. Na rozloučenou jí Nacib řekl: „A vykoupej se, potřebuješ to jako sůl." V hotelu Coeího zastihl Mundinha Falcäa, Kapitána a Doktora při večeři. S naprostou samozřejmostí k nim přisedl a hned se rozhovořil o kuchařce. Bez hlesu ho poslouchali a Nacib pochopil, že přerušil nějaké důležité jednání. Potom se řeč stočila k těm vraždám. Sotva se Nacib pustil do jídla, jeho přátelé, kteří už byli po večeři, vstali a odešli. To ho zarazilo. Ti tři maji něco za lubem. Co to hrome může jenom být? V hostinci se pak ani nezastavil. Pořád byl v jednom kole, u stolů bylo plno, každý si chtěl popovídat o tom, co se stalo. Kolem desáté se tam objevil Kapitán a Doktor v doprovodu Clóvise Costy, vydavatele „Jlhéuského deníku". Přicházeli od !55 Mundinha Falcáa se zprávou, že vývozce přijde k půlnoci do Bataclanu na Anabelinu premiéru. Glóvis a Doktor spolu tiše hovořili, Nacib špicoval uši. U jiného stolu vykládal Tonico Bastos o večeři, či spíše hostině u Amäncia Leala. Zúčastnilo sejí několik přátelJesuína Mendoncy včetně dr. Maurícia Gairese, jemuž byla svěřena plukovníkova obhajoba. Byl to velkolepý banket — portugalské víno, jídla i pití habaděj. Nhô-Galo nad tím kroutil hlavou. Tělo jeho ženy ještě nevychladlo, a on už takhle . .. Ari Santos vykládal, jak se u těla farmářovy ženy, v domě příbuzných, shromáždila žalostná hrstka lidí, aby jí dala poslední sbohem. O Osmundovi bylo lépe nemluvit. Celé dlouhé hodiny nebyl u zubařova těla nikdo jiný než služka. On tam však zašel, přece jenom se s nebožtíkem znal, stýkal se s ním na schůzích spolku Ruie Barbosy. „Já tam za chvilku laky zajdu . . ." prohlásil Kapitán. „Byl to hodný chlapec a měl talent. Ty skvělé verše, co skládal ..." „Taky tam půjdu," přidal se k němu Nhô-Galo. Nacib se tam šel s nimi a ještě několika jinými ze zvědavosti rovněž podívat. Bylo to kolem jedenácté, když ruch v hostinci trochu utichl. Osmundovy bezkrevné tváře se i po smrti usmívaly. Nacib tím byl otřesen. Bledé ruce měl nebožtík zkříženy. „Kulky ho zasáhly do prsou. Do srdce." Nakonec zašel Nacib do kabaretu, aby se podíval na tanečnici a zapomněl na obraz mrtvého. Sedl si k jednomu stolu s Tonikem Bastosem. Kolem se tančilo. V druhé místnosti, oddělené chodbou, se hrály hazardní hry. Dr. Ezequiel Prado, jenž už měl v hlavě, si k nim šel přisednout. Namířil ukazováček na Nacibovu hrud. „Tak jsem se doslechl, že jste se zabouch do té šilhavé." Měl na mysli Risoíetu, jež právě tančila s nějakým obchodním cestujícím. „Zabouch? To ne. Včera jsem s ní sice byl, ale to je všech- no. „Nerad lezu přátelům do zelí. Proto jsem se ptal. Když je to ale takhle . . . Ona je sekanda, co?" „A co Marta, doktore Ezequieíi?" 156 „Ale, moc si dovolovala, a tak jsem jí namlátil. Dnes tam nejdu." Uchopil Tomkovu cíSi a vypil ji do dna. Hádky advokáta a jeho plavovlasé milenky, kterou si už několik let vydržoval, obveselovaly celé město. Docházelo k nim každý třetí den. Čím. víc ji v opilství bil, tím láskyplněji k němu lnula. Chodila za ním do kabaretů i do nevěstinců a občas ho i vytáhla z postele některé jiné ženy. Advokát nežil s manželkou, jeho rodina bydlela v Bahii. Vrávoravě vstal, vkročil mezi taneční páry a vytrhl Risoíetu jejímu tanečníkovi, Tonico Bastos předpovídal: „Ti se chytí do křížku!" Obchodní cestující však Dr. Ezequicla znal a věděl, jakou má pověst, a proto mu ženu přenechal a vyzval očima jinou. Risoleta se zpěčovala, Ezequiel jí však sevřel zápěstí a přitiskl k sobě. „Vzal vám vítr z plachet. . ." zasmál se Tonico Bastos. „To jsem rád. Dneska s ní nic nechci mít, sotva nohy vleču. Jen co dotančí, půjdu pryč. Měl jsem hrozný den." „A co kuchařka?" „Nakonec jsem sehnal jednu, co přišla z vnitrozemí." „Mladou?" „Co já vírn . . . Snad. Byla tak špinavá, že se to nedalo poznat. U těch lidí se těžko hádá věk, pane Tonico, i dívky vypadají staře." „Hezká?" „Jak to mám vědět? Samé cáry, špína, vlasy zalepené prachem. Bude to asi nějaká ježibaba. U mne to není jako u vás, vy máte služku, která vypadájako dívka z nejlepší společnosti." „Kdyby to Olga dovolila, bylo by to tak opravdu. Ale stačí, aby ta nebožaěka vypadala k světu, a už ji provází nadávkami z domu." „S donou Olgou nejsou žádné žerty. A má pravdu, vás si musí držet zkrátka." ■ Tonico Bastos mávl rukou s předstíranou skromností: „Jen, člověče, nepřehánějte. Kdyby vás tak někdo slyšel. . ." Přišel Mundinho Falcäo s plukovníkem Ribeirinhem a přisedli si ke Kapitánovi. *57 „A co Doktor?" „Ten do nočních podniků nechodí. Ani násilím ho tam člověk nedostane." Nhô-Galo přistoupil k Nacibovi: „Vy jste přenechal tu Šilhavou Ezequielovi?" „Dneska se chci vyspat." „To já jdu k Zildě. Říkali tni, že tam má Pernambučanku jako lusk," mlaskl přitom jazykem. „Možná že se tu ukáže..." „Taková copatá?" „Jo. S velkým zadkem ..." „Je v Trianonu. Noc co noc ..." podal vysvětleni Tonico. „Vydržuje šiji plukovník Melk. Přivedl šiji z Bahie. Je do ní celý pryč ..." „Plukovník odjel dnes na farmu. Viděl jsem ho, když nastupoval do Člunu,'* informoval jej Nacib. „Byl si naverbovat dělníky na trhu otroků." „Já půjdu do Trianonu . . ," „Před vystoupením té tanečnice?" „Hned po něm." Bataclan a Trianon byly hlavní ilhéuské kabarety, navštěvované vývozci, farmáři, obchodníky a zástupci velkých firem. Ale v postranních uličkách byly jiné a tam chodili přístavní dělnici, lidé z plantáží a nejlacinejší prostitutky. Ve všech se karbanilo, každý mohl vložit, kolik chtěl, bylo si tam možno přijít na pěkné peníze. K tanci hrál malý orchestr. Tonico šel vyzvat nějakou ženu, Nhô-Galo se díval na hodinky, nastala už chvíle, kdy měla vystoupit tanečnice, a proto byl jako na trní. Chtěl se jít do Trianonu podívat na tu copatou, na tu Mclkovu. Byla skoro jedna s půlnoci, když orchestr přestal hrát a zhasla světla. Zůstaly rozsvíceny jenom modré lampičky. Z herny se přihrnula spousta lidí, rozptýlila se mezi stoly nebo zůstala stát u dveří. Ze zadní místnosti se vynořila Anabela s ohromnými vějíři z per v rukou. Vějíři, které ji chvíli zahalovaly, chvíli odhalovaly, obnažujíce některé části jejího těla. Kníže ve smokingu bušil do klavíru. Anabela tančila uprostřed sálu a usmívala se na publikum. Sklidila velký úspěch. Plukovník Ribeirinho, jenž jí vstoje tleskal, volal ,bis'. Světla se 158 znova rozsvítila a Anabela v průsvitných tylových šatech děkovala za potlesk. „To je pěkná lumpárna . .. Člověk si myslí, že se dívá na její tělo, a zatím to jsou takové růžové šaty ., ." poznamenal Nhô-Galo. Za podesku se Anabela vzdálila a několik minut poté následovalo její druhé, ještě senzačnější číslo: měla na sobě pestrobarevné závoje, které se jeden po druhém odvíjely, jak to popisoval Mundinho. A po krátkou chvíli, když spadl poslední závoj a znova se rozsvítilo, mohli vidět její štíhlé, pěkné tělo, skoro nahé, jenom s malinkou sukénkou a s pruhem červené látky přes drobná ňadra, V sále se strhl sborový pokřik a volání „opakovat", zatímco Anabela sc mihla mezi stoly. Plukovník Ribeirinho objednal šampaňské. Tentokrát byl nadšen i Nhô-Galo: „To teda stálo za to. . . Anabela a Kníže si šli přisednout k Mundinhu Falcäovi. „Dneska všecko platím já," oznámil Ribeirinho, Orchestr začal zase hrát, doktor Ezequiel, klopýtaje o židle, Šel pro Ri-soletu. Nacib se rozhodl, že odejde, Tonico Bastos s očima upřenýma na Anabelu si přisedl k Mundinhovu stolu. Nhô-Galo se vytratil. Tanečnice se usmívala a pozvedla číši šampaňského : „Na zdraví vás všech! Na pokrok llhéusu!" Bouřlivě jí tleskali. Od sousedních stolů se na ně dívali se závistí. Mnoho mužů se odebralo do vedlejší herny. Nacib sešel ze schodů. Kráčel tichými ulicemi. U dr, Maurí-cia Cairese bylo osvětlené okno. Jistě začal studovat Jesiůnův případ a připravovat obhajobu, pomyslel si Nacib, vzpomínaje na jeho rozhořčené poznámky v hostinci. Okenními škvírami doléhal však ženský smích. Šuškalo se, že si vdovec vodí v noci domů mladé černošky bydlící na pahorku. Nacib nemohl tušit, že obhájce v té chvíli, patrně z ryze odborného zájmu, nutí skoro bezzubou a vyděšenou mulatku, aby si lehla nahá, jen v černých bavlněných punčochách. „To jsou mi na tom světě věci. . ." smála se dívka a ukazovala přitom své řídké a zkažené zuby. Nacib byl po úmorném dni unaven. Podařilo se mu však 159 zjistit, proč Mundinho pořád někam chodí s Kapitánem a Doktorem a za zavřenými dveřmi se sešel s Clóvisem. Bylo to k vůli přístavu. Zaslechl útržky hovorů. Podle toho, co říkali, mají přijít inženýři, bagry, vlečné čluny. Ať to bude komukoli proti mysli, budou velké zahraniční lodi vplouvat do ilhéuské-ho přístavu, nakládat kakao a přímo odtud je vyvážet. Komu to ale může být proti mysli? Nezačíná tím náhodou otevřený boj s Bastosovými, s plukovníkem. Ramirem? Kapitán chtěl vždycky udávat tón politickému životu v Ilhéusu. Není však farmář, nemá peněz nazbyt. Tím se vysvětluje jeho přátelství s Mundinhem Falcäem i ty vážné události, které jsou na obzoru. Plukovník Ramiro přes své stáří však není člověk, který by složil ruce v klin a vzdal se bez boje. S tímhle nechce mít nic společného. Je přítelem obou stran, Mundinha i plukovníka, Kapitána i Tonika Bastose. Hostinský sc nemůže plést do politiky. Z toho může mít jen škodu. To je nebezpečnější než si něco začít s paničkou. Nebožka farmářova žena a Osmundo neuvidí vlečné čluny a bagry, hloubící vjezd do přístavu. Nedočkali se dnů velkého pokroku, o nichž mluvil Mundinho. Ale takový je už svět, chvíli veselý, chvíli smutný. Obešel kostel a začal zvolna stoupat po úbočí. Jestlipak se ten Tonico Bastos opravdu s farmářovou ženou vyspal? Nebo to jenom tak říkal, aby na něho udělal dojem? Nhô-Galo tvrdil, že Tonicô nestydatě lže. Obvykle s vdanou ženskou nechce nic mít. S holkou, to ano, té je to jedno, kdo ji platí. Dítě štěstěny! A ta jeho elegance, ty jeho prokvetlé vlasy a vemlouvavý hlas! Jak by Nacib rád, kdyby i po něm ženy toužily a divoce žárlily! Kdyby ho někdo tak bláznivě miloval, jako Lídía, milenka plukovníka Nicodemose, miluje Tonika, Posílá mu psaníčka, vyhlíží ho na ulicích, vzdychá po něm, a on si jí už vůbec nevšímá, protože se mu taková oddanost protiví. Pro něho, jeho jediný pohled, jeho jediné slova vydává Lídia denně všanc své postavení. Svobodná dívka, ať je číkoli milenleou, mu neunikne, až na Glórii, a to všichni vědí proč. Že by se však Tonico kdy zapletl s paničkou, o tom není Nacibovi nic známo. Otočil klíčem v zámku, celý udýchaný, jak Šel do kopce. V pokoji se svítilo. Ze by zloděj? Anebo nová služka zapomněla zhasnout? Potichounku vkročil dovnitř. Seděla na židli a spala. Dlouhé, rozpuštěné vlasy jí sahaly až na ramena. Když šije umyla a učesala, proměnily se v černý, kadeřavý pramen. Šaty, které měla na sobě, byly roztrhané, ale čisté, jistě to byly ty, jež si přinesla v uzlíku. Díra na sukni odhalovala kus skořicově hnědého stehna. Ňadra se jí dmula v rytmu spánku, kolem úst měla úsměv. „Panečku!" Nacib se zarazil a nemohl věřit svým očím. Díval se na ni s bezmocným údivem, jak se pod vrstvou prachu mohla ukrývat taková krása. Buclatá paže jí visela dolů, tmavý obličej se ve spánku usmíval. Jak tam spala na židli, vypadalajako obrázek. Kolikje jí asi let? Tělomáženské, výraz dívčí, „Božínku, to je něco!" zašeptal Arab skoro zbožně. Když se ozval jeho hlas, polekaně se probudila, ale hned sc zase i;smála a celá místnost jako by se usmívala s ní. Vstala a rukama si upravila roztrhané Šaty, jež měla na sobě. Ve tvářise jí zračila pokora a jas, jako by byla ozářena měsíčním světlem. „Proč sis nelehla, proč jsi nešla spát?" bylo jediné, nač se Nacib zmohl. „O tom mladý pán nic neříkal..." „Který mladý pán?" „Vy ... Už jsem vyprala a poklidila. Pak jsem čekala, ale přišlo na mne spaní." Mluvila zpěvným hlasem člověka ze severovýchodu a voněla hřebíčkem, snad její vlasy, možnájejí šíje. „Ty umíš doopravdy vařit?" V jejích vlasech se střídalo světlo i stín, oči měla sklopené, pravou nohou klouzala po podlaze, jako by chtěla vykročit k tanci. „Ano, pane. Sloužila jsem u jedněch bohatých lidí a ti mě to naučili. Dokonce ráda vařím ..." Usmála se a všechno se usmálo s ní, i Nacib, jenž se posadil na židli. „Jestli skutečně umíš vařit, dojednáme si mzdu. Padesát milreisů měsíčně. Tady platí dvacet, nanejvýš třicet. Bude-li pro tebe práce těžká, můžeš si vzít někoho k ruce. Stará Filo-mena nechtěla nikoho, o nikoho nestála. Říkala, že není ještě v posledním tažení, aby potřebovala pomocníka." „Já taky nepotrebujú." „A co mzda? Go tomu říkáš?" „Budu spokojena s tím, co mi dáte, mladý pane. . ." „Uvidíme, jak dopadne zítra jídlo. V poledne si pošlu kluka . . . Jím přímo v hostinci. Teď. . ." Cekala s úsměvem na rtech. Měsíc si pohrával v jejích vlasech a ona voněla hřebíčkem. „ . .. teď si jdi lehnout, je už pozdě." Odcházela a on se za ní díval. Hleděl na její nohy, na to, jak se pohupuje v chůzi, na ten kousek skořicově hnědého stehna. „Tak dobrou noc, mladý pane ..obrátila se ještč. Pak zmizela v šeru chodby. Nacibovi se zdálo, že šeptá: „Hezký mladý pán ..." Vstal a chtěl ji zavolat. Ale ne, to říkala odpoledne na trhu. Kdyby ji zavolal, mohl by ji vyděsit, ona se tváří tak nevinně, možná že je ještě panna . . . Všechno má svůj čas. Nacib si svlekl sako, přehodil je přes židli, sundal si košili. Pokoj byl prosycen vůní, vůní hřebíčku. Zítra jí koupí kartounové šaty a pantofle. Dají to jako dárek, nestrhne jí to ze mzdy. Sedl si na postel a rozvazoval si tkaničky. To bylo věcí za jeden den ! Co se všechno zběhlo ! Oblekl si noční kosili. Je to krásná mulatka, ta jeho služka! Ty oči, panebože ... A takovou tmavou barvu má on rád. Lehl si, zhasl a usnul. Spal však neklidně, zdálo se mu o farmářově žene, nahé, jen v černých punčochách, jak leží mrtvá na palubě cizí lodi vplouva-jící do přístavu, Osmundo prchal v autobusu, Jesuíno střílel po Toníkovi, Mundinho Falcáo se objevil s farmářovou ženou, jež byla znovu naživu, usmívala se na Naciba a podávala mu ruku. Byla to však farmářova žena se snědou tváří nové služebné. Jenomže Nacib ji nemohl dohonit, protože odešla tančit do kabaretu. 162 o pohřbech a hostinách s vložkou, v níž se vypravuje příkladná historka Slunce, jež znovu vysvitlo, stálo už vysoko, když Naciba probudil křik dony Armindy. „Pojďte se podívat na ty dva pohřby, děvče! To stojí za to!" „To prosím nejde. Mladý pán ještě nevstal." Vyskočil z postele. Copak si může nechat ujít ty pohřby? Z koupelny vyšel už oblečen. Gabriela právě přinesla na stůl kouřící konvice kávy a mléka. Na bělostném ubruse byl připraven kukuřičný kuskus s kokosovým mlékem, velkým pečeným banánem, bataty, manihot. Stála tázavě ve dveřích kuchyne! „Musíte mi, mladý pane, říci, co máte rád." Se zjihlýma očima polykal kusy kuskusu. Chuť k jídlu jej poutala ke stolu, ale zvědavost ho pobízela ke spěchu, neboť se v té chvíli měl už konat pohřeb. Ten kuskus byl božský a ty plátky pečeného banánu skvostné. Těžko se mu vstávalo od stolu. Gabriela si podvázala vlasy mašlí, musí to být pěkné, kousnout ji do té její tmavé šíje. Nacib odkvapil k hostinci. Cestou ho doprovázel hlas Gabriely, jež si prozpěvovala: Tam nechoď) drahý můj, je svah tam, kam teď jdeš, uklouzneš, upadneš a růžový keř polámeš! Na náměstí se objevil Osmundův pohřební průvod, přicházející z nábřežního bulváru. „Není tam ani tolik lidí, aby mohli nést rakev . . poznamenal kdosi. To byla svatá pravda. Těžko si představit pohřeb, kde by bylo méně lidí. Jenom Osmundovi nej bližší přátelé se ho odvážili doprovodit na poslední cestě ilhéuskými ulicemi, neboť tento doprovod na hřbitov si bylo možno vykládat jako n' 163 urážku plukovníka Jesuína a celé společnosti. Ari Santos, Kapitán, Nhô-Galo, jeden redaktor „Ilhéuského deníku" a několik dalších střídavě neslo rakev. Nebožtík neměl v Ilhéusu příbuzné, ale během několika měsíců, které tam strávil, navázal tento milý, společenský člověk hojné styky. Chodil na plesy klubu Pokrok, na schůze spolku Ruie Barbosy, na rodinné oslavy, do hospod a kabaretů. Na hřbitov však putoval jako nějaký ubožák, bez věnců a slz. Jeden obchodník dostal telegram od Osmundova otce, s nímž byl v obchodním spojení, a na jeho žádost obstaral všechno, co bylo k pohřbu třeba. Zároveň mu Osmundův otec oznámil, že přijede nejbližšf lodí. Obchodník objednal rakev a hrob, zjednal několik mužů v přístavu, aby odnesli máry v případe, že by se nenašel žádný Osmundův přítel, ale zdálo se mu zbytečné utrácet peníze za věnce a květiny, Nacib nebyl s Osmundem v důvěrných stycích. Zubař byl pravidelným hostem v kavárně Chic, ale někdy se zastavil i v hostinci. Chodil tam na sklenku, skoro vždy s Arim Santo-sem nebo s profesorem Josuem, Přitom se recitovaly sonety, čedy ukázky z prózy, diskutovalo o literatuře. Arab si k nim občas přisedl, poslouchal úryvky črt i verše o ženách. Všem ostatním i jemu připadal zubař jako hodný chlapec. Říkalo se o něm, že rozumí svému řemeslu, a okruh jeho pacientů rostl. Když ted viděl ubohý pohřeb, při němž postrádal lidi i květiny, když viděl holou rakev, bylo mu smutno. Je to přece jenom nespravedlnost, špatná vizitka pro město. Kam se poděli ti, kdo chválili jeho básnické nadání, pacienti, kteří si pochvalovali, jak pěkně umí trhat zuby, jeho kolegové ze spolku Ruie Barbosy, přátelé z klubu Pokrok, partneři z hostince? Báli se, že by se to dozvěděl plukovník Jesuíno, že by o tom klevetily staré panny, že by si to město vykládalo jako projev solidarity s Osmundem. Jakýsi kluk, jenž přiběhl k pohřebnímu průvodu, rozdával letáky, v nichž se doporučovala návštěva kina, kde poprvé vystoupí „slavný indický kouzelník, kníže Sandra, největší iluzionista století, fakír a hypnotizér, který slavil úspěchy po celé Evropě, a jeho spanilá partnerka Madame Anabela, jasnovidka a telepatka". Jeden z letáků odvál vítr na rakev. I Osmundo nepozná Anabelu, nerozmnoží zástup jejích obdivovatelů, nebude se svými známými soupeřit o její tělo. Průvod se ubíral kolem kostela. Nacib se k němu připojil. Až na hřbitov nepůjde, nemůže na dlouho odejít z hostince, večer se koná hostina autobusové společnosti. Doprovodí ho však aspoň jeden dva bloky, to pokládal za svou povinnost. Pak se průvod bral Dlážděnou ulicí. Cí to byl nápad? Nej-kratší cesta vede ulicí plukovníka Adamiho. Proč chodit kolem domu, kde leží mrtvola farmářovy ženy? To si jistě vymyslel Kapitán, Z jednoho okna se tam dívala Glória v županu přehozeném přes noční košili a rakev prošla pod jejími ňadry zahalenými do průsvitného batistu. U dveří Enochova gymnasia, v nichž se zvědavě tísnily děti, vystřídal profesor Josué Nhô-Gala u már, V oknech bylo plno lidí, kteří si šeptali. Před domem příbuzných paní farmářové stálo několik bdí v černém. Osmundova rakev s žalostným doprovodem se zvolna sunula vpřed. Kolemjdoucí smekali. Z jednoho okna v domě smutku kdosi vykřikl: „To jste nemohli jít jinudy? Nestačí, že uvrhl tu chudinku do neštěstí?" Z náměstí u hlavního chrámu se Nacib vrátil. Cestou se zaskočil poklonit ncbožčině památce. Rakev nebyla ještě zavřena, v pokoji byly svíce, květiny a několik věnců. Plakalo tam, několik žen. Pro Osmunda neplakal nikdo. „Musíme chvilku počkat, až pohřbí jeho," vysvětlil jeden příbuzný. Majitel domu, manžel sestřenice paní farmářové, se procházel po chodbě a dával najevo svou nelibost. Takhle mu najednou zkomplikovat život! Rakev s jejím tělem nemůže být vynášena z Jesuínova nebo zubařova domu, to by se nehodilo. Jeho žena byla jedinou příbuznou paní farmářové ve městě, ostatní bydleli v Olivence. Co tedy zbývalo než přenést tělo do jeho domu a tam bdít u rakve. A on patří k přátelům plukovníka Jesuína a dokonce s ním i obchoduje! „Něco tak trapného ..." podotkl. Nacib pohlédl na nebožčin obličej, na její zavřené oči, jasnou tvář, rozpuštěné uhlazené vlasy, na její hezké nohy. 165 Odvrátil zrak, teď nebyla chvíle vhodná k tomu, aby se díval pani farmářové na nohy. Do místnosti vkročil Doktor. Chvíli postál před mrtvolou a pak řekl Nacibovi, abv to všichni slyšeli: „Měla v žilách krev Ävilových. Osudovou krev, krev Ofe-nfsimu," Pak ztlumil hlas. „Byla to ale moje příbuzná." K úžasu celé ulice, tísnící se ve dveřích i oknech, objevila se tam Malvína s kyticí květů, natrhaných doma na zahradě. Co pohledává ta svobodná dívka, studentka, farmářova dcerka, u rakve vdané paní, zavražděné pro cizoložství? Nebyly ani přítelkyně' IJdé na to pohlíželi káravými zraky a po straně si šuškali, Malvína se usmála na Doktora, položila kytici k rakvi, pomodlila se a odešla se vztyčenou hlavou, jak přišla. Nacib byl z toho celý pryč. „Ta Melkova dcera má ale odvahu!" „Chodí s Josuem," Nacib ji provázel očima, líbilo se mu její gesto. Nevěděl, co mu od rána je, probudil se v podivné náladě, měl soucit s Osmundem a farmářovou ženou, rozčilovalo ho, že tak málo Udí přišlo na zubařův pohřeb a že si majitel domu, v němž byla rakev zavražděné, tolik stěžuje. Pak tam přišel páter Basílio, tiskl přítomným ruce a říkal, že svítí slunce a že je po deštích. Posléze se dal průvod na cestu. Byl sice větší než Osmundův, ale přece jen žalostný. Za nářků rodiny, která přijela z Oli-vency, odříkával páter Basilio modlitby a majitel domu pociťoval úlevu. Nacib se vrátil do hostince. Proč nevynesli rakve najednou, proč nepohřbili oba dva současně do jednoho hrobu? Tak to přece měli udělat! Zatracený život, plný pokrytectví v tomto necitelném městě, kde platí jen peníze! „Pane Nacibe, ta služka je ale fešanda! To je něco!" řekl mu svým mdlým hlasem Chico Zevloun. „Dej mi pokoji" Nacibovi bylo smutno. Později se dozvěděl, že rakev s farmářovou ženou dorazila na hřbitov ve chvíli, kdy odtamtud odcházela hrstka Osmun-dových věrných. Bylo to skoro v téže chvíli, kdy se plukovník Jesivíno Mendonca v doprovodu dr. Maurícia Cairese hlásil r 66 u vyšetřujícího soudce. Později se advokát objevil v hostinci, kde žádal výhradně minerálku: „Včera jsem to u Amäncia přehnal! Měl tam prvotřídní portugalské víno , . ." Nacib se vzdálil, nechtěl o včerejší hostině ani slyšet. Šel se zeptat sester Dos Ŕcisových, jak pokračují přípravy k večeři. Obě byly ještě vzrušeny tou dvojnásobnou vraždou, „Včera ráno byla ta nešťastnice v kostele," vykládala Quinquina a pokřižovala se. „Než jste přišel k nám, byly jsme s ní na mši," doplnila ji Flórinka. „Něco takového! . . . Proto se nezením." Zavedly ho do kuchyně, kde Jucundina a její dcery byly v jednom'kole. „S večeří si starost nedělejte, všechno jde jako po másle." „Abych nezapomněl — sehnal jsem kuchařku!" „Výborně! A je šikovná?" „Kuskus dělat umí. Jestli taky vařit, to se ukáže za chvíli, až budu obědvat." „Pečivo už tedy chtít nebudete?" „Ještě pár dní . , ," „To já kvůli jesličkám . .. Máme na nich jeŠtč moc práce." Když ruch v hostinci utichl, poslal Chika Zevlouna na oběd. „Až se budeš vracet, přines jídlo mně." V poledne bylo v hostinci liduprázdno. Nacib zjišťoval obrat, počítal tržbu i vydání. První po oběde se jako vždy objevil Tonico Bastos. K dobrému zažívání si dával míchat kořalku s žaludečním likérem. Toho dne hovořili O pohřbech. Potom Tonico vypravoval, co se zběhlo večer po Arabově odchodu v kabaretu. Plukovník Ribeirinho se tak opil, že ho museli domů skoro odvléci. Na schodech se třikrát pozvracel a zamazal si celé šaty. „Je do té tanečnice celý pryč . . „A co Mundinho Falcäo?" „Ten brzo odešel. Ujistil mě, že s ní nic nemá, že mám tedy volné pole. A já samozřejmě ..." „Vy jste toho samozřejmě využil . . ." „. . . a šel jsem na věc." ,,A co ona?" „No, zájem má. Ale dokud nepolapí Ribeirinha, bude ze sebe dělat putičku. Už jsem to všecko prokouk." „A co manžel?'" „Ten je pro plukovníka. Už o Ribeirinhovi všecko ví. A se mnou nechce nic mít. To, že sc ta jeho žena směje na Ribeirinha, tiskne se k němu při tanci, drží mu hlavu, když zvrací, to tomu holomkovi nepřipadá nijak divné. Ale staěí, abych se přiblížil já, a hned mi hází klacky pod nohy. Je to jen obyčejný pasák!" ,-,Bojí se, abyste ho nepřipravil o kšeft." „Já? Já se spokojím se zbytky. Jen a£ Ribeirinho platí, mně stačí, když jí dá občas volno ... O manžela si starosti nedělám. Už teď jistě ví, že jsem syn politického vůdce tohoto kraje a že si mě musí předcházet." Vtom přišel Chico Zevloun s obědem. Nacib poodstoupil od pultu, uvázal si ubrousek kc krku a posadil se k jednomu stolu. ,,Tak teď sc podíváme, co ta kuchařka . , ." „Ta nová?" Tonico se zvědavě přiblížil. „Jakživ jsem neviděl tak hezkou mulatku!" převaloval Chico Zevloun líně na jazyku svá slova. . „A to jste mě balamutil, že je to nějaká ježibaba, vy Arabe jeden nestydatá! Takhle se lže příteli do očí?" Nacib odklopil pokličku a přendal si jídlo na talíř. „Oh!" zvolal, když mu pod nosem zavoněly slepičí drůbky, pečene, rýže, fazole a smažený banán. Tonico vyzvídal u Ghika Zevlouna: „Je doopravdy hezká?" „To bych řek ..." Pak se Tonico sklonil nad talířem. „A neumí vařit, co? Vy Turku jeden prolhaná . . . člověku se až sliny v listech sbíhají. . ." Nacib ho vybídl: „Je toho pro dva. Tu máte." Mlsoun otevřel láhev piva a postavil ji na stůl. „Co dělá teď?" zeptal se Nacib Chika. „Sáhodlouze si vykládají s mámou. Hovoří o spiritismu. Totiž: maminka hovoří a ona jenom poslouchá a směje se. Když se směje, pane Tonico, Člověku se div nezatočí hlava." „Och!" zvolal znova Nacib po prvním soustu. „Nebeská mana, pane Tonico! Tentokrát jsem díky bohu neprohloupil." „Ani u stolu, ani v posteli, že? Vy Turku jeden . . ." Nacib se dosyta najedl a po Toníkově odchodu se jako vždy každý den natáhl do lehátka za hostincem ve stínu stromů. Vzal do ruky bahijské noviny staré skoro týden a zapálil si doutník. Rukou si spokojeně kroutil knír. Smutek, který ho přepadl ráno při pohřbu, byl ten tam. Později zajde k strýci do obchodu a přinese odtamtud kuchařce laciné Šaty a trepky. A domluví se s ní, aby mu pekla slané pečivo a cukroví pro hostinec. To si nemyslel, že ta zaprášená a otrhaná vnitro-zemka bude umět tak vařit. . . a že se pod tím prachem najde tolik půvabů, tolik svůdného. Blaženě usnul. Mořský vánek mu čechral knír. Hodiny ještě neodbíjely pět a v berním úřadě neskončila pracovní doba, když se do hostince přiřítil rozčilený Nhô-Galo s výtiskem „Ilhéuského deníku" v ruce. Nacib mu nalil ver-mut a chystal se, že mu bude povídat o nové kuchařce, avšak host svým huhňavým hlasem spustil: „Už je to tu!" „Co?" „Tohle jsou dnešní noviny. Zrovna vyšly. Přečtěte si to . . Na první stránce byl dlouhý článek vysázený půltučně. Titulek se táhl přes čtyři sloupce: zanedbanost přístavu volá do nebe. Byl to prudký útok proti městskému úřadu, proti Alfredu Bastosovi, „poslanci, jejž si zvolil ilhéuský lid, aby hájil posvátné zájmy kraje kakaa", ale který těchto zájmů nedbá a jehož tenký hlásek je slyšet jen tehdy, když svým „velmi dobře!" a „znamenitě!" podporuje opatření vlády, útok proti starostovi, přftelíčkovi plukovníka Ramira, „prasprostému darmošlapovi, jenž se snižuje k bezpříkladnému patolízalství vůči svému pánovi, bonzovi", útok, jímž byli vládnoucí politikové obviňováni, že zanedbali ilhéuský přístav. Záminkou k napsání článku bylo to, že předešlého dne najela Ita na mělčinu. „Ncjvážnější a nej-palčivčjší ilhéuský problém, problém, na němž závisí po- i op, krok kraje — jeho bohatství a civilizace, anebo zaostalost a bída -— problém ilhéuského přístavu neboli svrchované důležitý problém přímo vývozu kakaa" neexistuje pro ty, kdo „využili zvláštní situace a zmocnili se vedoucích míst". Otřesná obžaloba končila pak zřejmou narážkou na Mundinha Falcäa, když se připomínalo, že existují lidé s vyvinutým smyslem pro občanské povinnosti, kteří vzhledem k trestuhodnému nezájmu místních úřadů jsou ochotni vzít problém do svých rukou a vyřešit jej. Lid, ten slavný a nebojácný ilhéuský lid s tak vznešenými tradicemi, bude umet soudit, trestat a odměňovat !" „Hochu . . . Jde do tuhého . . ." „To napsal Doktor." „Spíš to vypadá na Ezequicla." „Ba ne, byl to Doktor. To vím určitě. Doktor Ezequiel byl včera v kabaretu a byl namol opilý. To ale vyvolá zmatek ..." „Kdyby jenom zmatek! Vy jste optimista. Všechno bude vzhůru nohama!" „Jen aby to nezačalo dnes tady u nás v hostinci." „Pročpak?" „Protože se dnes koná ta večeře autobusové společnosti, to už jste zapomněl? Přijdou všichni: starosta, Mundinho, plukovník Amáncio, Tonico, Doktor, Kapitán, Manuel Od Jaguárů i sám plukovník Ramiro Bastos říkal, že možná přijde." „Plukovník Ramiro? Ten přece už večer nevychází." „Říkal, že přijde. On je nezmar a po tomhletom přijde určitě, však uvidíte. Večere může skončit rvačkou . . ." Nhô-Galo si mnul ruce: „To bude junda . . ." Pak se vrátil do úřadu. Takový hostinský musí být zadobře se všemi a nesmí se nechat vtáhnout do politiky. Přišli číšníci, které přijal na výpomoc při večeři, a hned začali upravovat sál a spojovat stoly. Takřka v téže chvíli si soudce s balíkem knih v podpaží sedl venku k Joäu Fulgén-ciovi a Josuovi. Obdivovali Glórii v okně, jen soudce dívka pobuřovala. Joäo Fulgéncio s ním nesouhlasil a jenom se smál: „Glória, milý doktore, to je společenská potřeba! Na rad- nici by ji měli pokládat za veřejné zařízení stejně jako spolek Ruie Barbosy, kapelu 13. května nebo chudobince. Gloria plní důležitou funkci ve společnosti. Svou pouhou přítomností v okně, tím, že se občas objeví na ulici, pozvedá úroveň jedné z nejzávažnějŠích stránek života ve městě: jeho sexuálního života. Vychovává mladé muže k obdivu krásy a zpříjemňuje sny mužů, jejichž manželky jsou v našem městě bohužel většinou ošklivé, i jejich manželské povinnosti, které by jinak představovaly nesnesitelné utrpení." Soudce s tím shovívavě souhlasil: „Krásná obhajoba, můj drahý, hodná autora i svého předmětu. Ale mezi námi, není to přímo hřích, že tolik ženského masa patří jedinému muži? A to ještě takovému hubenému zakrslíkovi . . . Kdyby aspoň nebyla celý den takhle na očích ..." „A co vy si myslíte? Že s ní nikdo jiný nespí? Omyl, milý pane soudce, omyl..." „Nepovídejte, Joäo! Kdo by se odvážil?" „Většina mužských, ctihodný pane. Spí se svými manželkami a přitom myslí na Glórii. Spí vlastně s ní." „No jo, milý pane Joäo Fulgéncio, to jsem si mohl hned myslet, že to bude nějaký paradox ..." • „Buď jak buď, je ta ženská pokušení samo," prohlásil Josué. „Div že člověka těma svýma očima nepropálí. . ." Nějaký příchozí vzrušeně mával výtiskem „Ilhéuského deníku". „Už jste to viděli?" Joäo Fulgéncio a Josué to už čedi. Soudce popadl noviny a nasadil si brýle. I u jiných stolů se o tom hovořilo. „Co tomu říkáte?" „Politický boj se přiostřuje ..." „Na té dnešní večeři to bude asi veselé." Josué pořád ještě hovořil o Glórii: „To se divím, žc si nikdo netroufne něco si s ní začít. To je mi divné." Profesor Josué byl v Ilhéusu krátce, přivedl si jej Enoch, když se otevřelo gymnasium. Přestože se okamžitě přizpůsobil, navštěvoval papírnictví Vzor a Vesuv, objevoval se v kabaretech, řečnil na slavnostech, večeřel v nevěstincích, neznal dosud mnoho příhod, jež se ve městě udály. Proto mu Joäo Fulgéncio, zatímco ostatní debatovali o článku v deníku, vyložil, co se krátce před jeho, Josuovým příchodem do města zběhlo mezi plukovníkem Coriolanem a Tonikem Bastosem. To bylo v době, kdy plukovník zařídil Glórii dům. varovná epizoda Sotva si plukovník přivedl Glórii a k pohoršení starých panen ji ubytoval ve městě — vypravoval Joäo Fulgéncio, živá kronika ilhénských událostí a historek — ve svém nejlepším domě, kde před odstěhováním do Bahie bydlela jeho rodina, začal notář Tonico Bastos, manžel žárlivé ženy a otec dvou hezkých dětí, muž tak elegantní, že v neděli nosil i vestu, místní donchuán a mazlíček plukovníka Bastosc, dělat na mulatku oči. Nebude se opakovat idylická láska Juky Viany a Chi-quinhy? Jestlipak už Josué slyšel o té dávné historce? Vypravovali mu její zpola komické, zpola smutné podrobnosti? Spíše smutné než komické, poněvadž ilhéuský humor je trochu Šibeniční. V tomto případě nechodili na procházku po pláži, nevodili se za ruku po přístavním molu anisc Tonico ještě neodvážil vklouznout v noci do Glóriiných dveří. Začal k ní vsak chodit často odpoledne, nosil jí bonbóny, které nakoupil u Naciba v hosdnci, poptal se jí na zdraví, i zda něco nepotřebuje. Medová slovíčka doprovázel nyvými poldedy. Dál však mistr Tonico nepokročil. Plukovníka Coriolana poutalo k rodině Bastosových tradiční přátelství. Ramiro Bastos byl kmotrem jednoho jeho syna, byli politickými souvěrci, stále se spolu stýkali. Toho využíval Tonico k tomu, aby své náramně tlusté a náramně žárlivé manželce doně Olze zdůvodnil, proč vždy po obědě chodí na návštěvu do toho vykřičeného domu. Musí tam přece chodit, když je s plukovníkem spjat pevnými pouty přátelství 172 a politických zájmů. Doně Olze se prudce dmula kyprá ňadra, když mu výhružně říkala: „Když tam musíš chodit, Tonico, když tě o to plukovník žádá, tak si tam pro mne za mne choď. Ale to si pamatuj! Jestli se nčco dovím, jestli se já něco dovím . . „Tak když mi, Olgo, nevěříš, raději tam nepůjdu. Jenomže já to Coriolanovi slíbil .. ." Ten Tonico mluví, jako když medu ukrajuje, jak říkal Kapitán. Pro donu Olgu nebylo řádnějšího manžela na světě. Myslela si chudinka, že ho pronásledují všechny ženské ve městě, holky, svobodné dívky, vdané paní, všechno bez výjimky samé děvky. A jenom proto, aby snad neupadl v pokušení, držela ho zkrátka. Kdyby tak věděla . . . Takto si trpělivostí a bonbóny „chystal Tonico posteľ', jak se šuškalo v papírnictví i v hostinci. Ale než se stalo, co by se muselo stát, dozvěděl se o těchto návštěvách, bonbónech a toužebných pohledech plukovník Coriolano. Znenadání se jednou v polovině týdne objevil v Ilhéusu a zamířil přímo do Tonikova domu, v němž bylo i notářství. Zrovna tam bylo plno lidí. Tonico Bastos, člověk neobyčejně srdečný a přívětivý, uvítal přítele hlučnými projevy radosti apoklepáváním na rameno. Coriolano si to nechat líbit, přijal nabízenou židli, sedl si, a švihaje jezdeckým bičíkem do zablácených holínek, řekl nijak nezvýšeným hlasem: „Milý Tonico, tak jsem se doslechl, že se nějak točíš kolem mé chráněnky. Já si velice vážím tvého přátelství, milý Tonico. Pamatuji tě jako malého kluka. Proto jsem ti přišel dát radu, přátelskou radu: už tam nechoď. Já si moc vážil i Juky Viany, byl to přece syn nebožtíka Viany, s kterým jsem se něco nahrál pokeru, a znal jsem Juku taky od malička, a vzpomínáš si, jak to s ním dopadlo? Trapně, a to měl chudák z toho, že lezl jinému za ženskou ..." V notářství se rozhostilo stísněné ticho. Potom se Tonico pokusil zajíkavě bránit: „Ale pane plukovníku . . ." Coriolano, pohrávaje si s bičíkem, stále stejným tónem pokračoval: „Ty jsi hezoun a elegán, ženské se na tebe jen lepí, nemáš o ně nouzi. Já jsem ale už starý a sešlý, s mou ženou, chudá-kem,už nic není, mám jenom Glórii. Ta dívka se mi líbí a chci ji jenom pro sebe. Platit ženskou někomu jinému, na to já nejsem." Usmál se na Tonika Bastose; „Jsem tvůj přítel, a proto tě varujú. Přestaň tam už chodit." Notář byl bledýjako stěna, v místnosti vládlo hrobové ticho. Přítomní se dívali jeden na druhého. Manuel Od jaguárů, který si tam přišel pro nějaký doklad, říkal pak, že cítil „mrtvolný pach", a on měl dobrý nos, vždyť v době bojů sprovodil ze světa pěkných pár lidí. Toníco se začal vymlouvat; jsou to prý drby jeho i Coriolanových nepřátel. Chodil ke Glórii pouze proto, aby nabídl své služby plukovníkově chrá-něnce, kterou každý jenom pořád uráží. Titíž lidé, kteří Co-riolana odsuzovali, že si ji nastěhoval na náměstí sv. Šebestiána do domu, kde dříve bydlela jeho rodina, kteří se k dívce obraceli zády a odplivovali si, když Šla kolem, titíž lidé nyní kují pikle. On chtěl jenom veřejně prokázat plukovníkovi svou úctu a přátelství. S dívkou nic neměl, ani mít nechtěl. Ten Toníco mluví, jako když medu ukrajuje. „Ze jsi s ní nic neměl, to vím. Kdybys byl měl, nehovořil bych tady s tebou takhle, ale jinak. Jestli jsi s ní ale nic mít nechtěl, za to bych ruku do ohně nevložil. Pouhým chtěním nikoho neubude ani se tím parohy nenasadí... Ale nejlíp bude, když se jako ti druzí budeš k dívce obracet zády. To mi bude nejmilejšf. A teď, když jsem tě varoval, nebudeme o tom dál mluvit." Ihned se rozhovořil o obchodních záležitostech, jako by nic předtím nebyl řekl. Pak zašel do bytu, pozdravil donu Olgu, štípal děti do tváří. Tonico Bastos přestal Glóriinou ulicí vůbec chodit. Dívka byla od té doby ještě melancholičtější a opuštěnější. Město tu historku dlouho přetřásalo. „Postel spadla dřív, než si do ní lehl," říkali. „A spadla s pořádným rachotem," dodávali ti nemilosrdní a nelítostní ilhéuští občané. Výstraha plukovníka Coriolana nebyla určena jenom Toníkovi: i mnoho jiných mužů si muselo nechat zajít chuť, i"4 jež se za vlahých nocí proměňovala ve vzrušené sny, živené obrazem Glóriina poprsí v okně a úsměvem, který sejí od očí rozléval k ústům, „úsměvem zvlhlým touhou", jak to výstižně vyjádřil ve svých verších sám Josué. A jestli tím někdo získal, říkal na závěr Joäo Fulgéncio, byly to ty staré ošklivé manželky, neboť —jak už to formuloval před soudcem >— Glória byla veřejné zařízení, společenská potřeba, pozvedající na vyšší úroveň sexuální život města Ilhéusu, v kterém přes ten rozhlašovaný a nepopiratelný pokrok bylo ještě tolik feudálních prvků. . . epizoda končí, pristupuje se k hostině Přes Nacibovu zvědavost i obavu proběhla večeře autobusové společnosti v naprostém klidu a pořádku. Již před sedmou hodinou, když se vzdálili poslední hosté, kteří přišli na aperitiv, otáčel se Rus Jakub kolem Naciba, mnul si ruce a zubil se. I on četl článek v novinách, i on se bál, jak dopadne hostina. Lidé v Ilhéusu jsou popudliví. .. Jeho společník Moacir Estréla Čekal v garáži na příjezd autobusu s hosty z Itabuny, deseti lidmi, mezi nimiž byl i starosta a soudce. A teď ten zpropadený Článek, vnášející svár, nedůvěru a rozkol mezi jejich hosty 1 „O tom se bude ještě hodně mluvit." Kapitán, jenž přišel dřív, aby si zahrál svou obvyklou partii triktraku, sdělil důvěrně Nacibovi, že ten článek je teprve začátek celé řady článků. A nezůstane jenom u článků, Ilhéus bude prožívat historické dny. Doktor s prsty od inkoustu a s ješitností v očích pobyl v hostinci jen krátce, poněvadž je prý svrchovaně zaneprázdněn. Tonico Bastos už do hostince nepřišel, proslýchalo se, že si ho k sobě v naléhavé záležitosti přivolal plukovník Ramiro. První přišli hosté z Itabuny. Pochvalovali si, že cesta autobusem trvala jen půl druhé hodiny, ačkoliv na silnicích bylo ještě dost mokro. Se shovívavou zvědavostí si prohlíželi ulice, 175 domy, kostel, hostinec Vesuv, zásobu nápojů, divadelní a filmový sál Ilhéus, a docházeli k záveru, že v Itabuně je všechno lepší. V Ilheusu nejsou takové kostely jako u nich, ani tak pěkné kino, domy se s itabunskými novostavbami nedají ani měřit, v hostincích není takový výběr nápojů, noční lokály nejsou tak navštěvovány. Rivalita mezi oběma nejdůleži-tějšími městy kakaové oblastí začínala tehdy nabývat vážných rozměrů. Itabunští hovořili o nesmírném pokroku, o úžasném rozvoji svého města, které ještě před několika lety bylo pouhým ilhéuským okresem, vesnicí známou pod jménem Tabocas. Debatovali s Kapitánem, mluvili o problému ilhéuského přístavu. Četné rodiny šly do kina na první vystoupení kouzelníka Sandry, nahlížely do rušného hostince, ukazovaly si významné osobnosti, které se tam shromáždily kolem velkého stolu ve tvaru T. Jakub a Moacir vítali hosty. Za všeobecné zvědavosti vstoupil Mundinho Falcäo s Cló-visem Costou a hned šel pozdravit Itabuňany, neboť mezi nimi bylo několik zákazníků. Plukovník Amáncio Leal, který přišel s Manuelem Od jaguárů, vypravoval, že Jesuíno se svolením soudu odjel na svou farmu, kde bude čekat na zahájení procesu. Plukovník Ribeirínho nespouštěl oči z vchodu do kina v naději, že tam uvidí vstupovat Anabelu. Hovor se stočil k obecným námětům, mluvilo se o pohřbech, o vraždě, ke které došlo den předtím, o obchodních záležitostech, o skončení dešťů, o tom, jak asi dopadne sklizeň, o Knížeti Sandrovi a Anabele. Každý se pečlivě vystříhal jakékoliv zmínky o problému přístavu a o článku v „Ilhéuském deníku". Jako by se všichni báli rozpoutat válku, nikdo na sebe nechtěl vzít takovou odpovědnost. Když kolem osmé meh zasednout ke stolu, někdo u dveří oznámil: „Jde sem plukovník Ramiro s Tonikem," Amáncio Leal mu Sel v ústrety, Nacib se polekal, hrozilo napětí, smích zněl nepřirozeně. Pod kabáty rozeznával hostinský obrysy revolverů. K Mundinhu Falcäoví, jenž mluvil s Joäem Fulgénciem, přistoupil Kapitán. Na druhé straně náměstí bylo vidět profesora Josua v Malvininých dveřích. Plukovník Ramiro Bastos vstoupily místnosti znaveným krokem 176 a opíraje se o hůl jednoho po druhém pozdravil. Když stanul před Clóvisem Costou, stiskl mu ruku a řekl: „Co časopis, Clóvisi? Vzkvétá?" „Jde to, pane plukovníku." Pak se chvíli zdržel u skupinky, kterou tvořil Mundinho, Joäo Fulgéncio a Kapitán, Chtěl vědět o Mundinhově cestě, huboval Joáa Fulgéncia, že k němu už dlouho nezašel, vtipkoval S Kapitánem, Nacib nevycházel z údivu. Jistě se stařec hryže, a přesto nedává nic najevo. Dívá se na své odpůrce, kteří se chystali do boje proti jeho moci a chtěli ho svrhnout z jeho úřadu, jako na nerozumné a nijak nebezpečné děd. Posadili ho do čela mezi oba starosty, hned vedle seděl Mundinho mezi soudci. Pak začali roznášet jídlo, které připravily sestry Dos Rcisovy. Zpočátku nebyl nikdo ve své kůži. Jedli, pili, povídali si, smáli se, ale přesto bylo u stolu cítit neklid, jako by se čekalo, že se něco strhne. Plukovník Ramiro Bastos se jídla ani nedotkl, jenom okusil víno. Jeho drobná očka klouzala z jednoho hodovníka na druhého. Zakalila se, když utkvěla na Cló-visu Costovi, na Kapitánovi, na Mundínhovi. Z ničeho nic se zeptal, proč nepřisel Doktor, a vyslovil politování nad jeho nepřítomností. Ponenáhlu se napětí uvolňovalo a nálada lepšila. Vypravovaly se anekdoty, líčily Anabelíny tance, vychvalovalo se kuchařské umění sester Dos Reisových. Nakonec došlo na projevy. Rus Jakub a Moacir již požádali dr. Ezequiela Prada, aby promluvil jménem autobusového podniku, jenž hostinu vystrojil. Advokát sc tedy zvedl, měl už dost v hlavě, ale přesto se mu jazyk nepletl, neboť čím víc pil, tím lépe řečnil. Amáncio Leal pošeptal v té chvíli cosi dr. Mauríciu Cairesovi, bezpochyby ho upozorňoval, aby byl ve střehu. Kdyby Ezequicl, jehož politická loajalita vůči plukovníku Ramirovi po posledních volbách vzbuzovala pochybnosti, začal vykládat něco o problému přístavu, měl by Maurício na tento výpad odpovědět. Avšak dr. Ezcquiel, jenž byl toho dne dobře disponován, zvolil si za hlavni téma přátelství Ilhéusu a Itabuny, dvou bratrských měst v oblasti kakaa, spjatých nyní i novou autobusovou společností, oním „velkolepým podnikem" dvou iniciativních mužů, jakými 13 177 jsou Jakub, „jenž přišel z ledových sibiřských stepí, aby přispíval k rozvoji této časti Brazílie" -—Jakubovi, jenž se ve skutečností narodil v kyjevském ghettu, zjihly pH této větě oči — a Moacir, „člověk, který se vypracoval vlastním přičiněním a jehož poctivá práce může sloužit za příklad" — Moacir přitom skromně sklopil hlavu, zatímco kolem burácel potlesk. V další části řeči hýřil slovy „civilizace" a „pokrok" a předvídal kraji, jenž je předurčen „rychle dosáhnout nejvyšších vrcholků kultury", velkou budoucnost. Poté rozvleklým a nekonečným proslovem pozdravil ilhéuský starosta lid Itabuny, který je na hostině tak dobře zastoupen, Itabunský starosta, plukovník Aristoteles Pires, poděkoval docela krátce a zamyšleně přitom pozoroval přítomné. Potom povstal dr, Maurício a spustil stavidla výmluvnosti. Vyšperkoval svou řeč biblickými citáty a závěrem připil na zdraví „toho ctnostného občana Ilhéusu, jemuž náš kraj za tolik vděčí, muže vynikajících vlastností, znamenité hlavy města i příkladné rodiny, vůdce a přítele, plukovníka Ramira Bastose". Všichni si připili a Mundinho si s plukovníkem přiťukl. Sotva dr. Maurício usedl, vstal Kapitán s číší v ruce. I on chce pronést přípitek, řekl, využívaje této oslavy, která znamená další mezník na cestě kraje kakaa k pokroku. Přípitek muži, který přišel z velkých měst na jihu, aby v tomto kraji uplatnil své bohatství a svou mimořádnou energii, svůj státnický rozhled, svoje vlastenectví. Muži, jemuž Ilhéus a Itabuna už za toiik vděčí a jehož jméno je anonymně spjato s autobusovou společností, jakož i se vším, co v posledních letech podnikl ilhéuský lid — Raimundu Mendcsu Falcaovi. Na jeho zdraví pozvedá číši. Ted bylo na plukovníkovi, aby si přiťukl s vývozcem. Jak později někteří svědkové vypravovali, během celého Kapitánova proslovu držel Amáncio Lcal ruku na pažbičce bambitky. Nic se však nestalo. Všichni si jenom uvědomili, že se Mundinho toho dne postavil do čela opozice a že vypukl boj. Ne už boj jako dříve, v době dobývání půdy. Nyní o vítězství nerozhodovaly opakovačky a léčky, vypálená notářství a padělané záznamy. Joáo Fulgcncío to vystihl, když řekl soudci: „Místo střílení proslovy , , , Tak je to lepší." Soudce však byl skeptický: „Ono to stejně skončí kulkami, uvidíte." Hned poté plukovník Ramiro Bastos v Toníkově doprovodu odešel. Ostatní se rozptýlili ke stolům v hostinci a popíjeli dále. Několik jich odešlo do zadní místnosti hrát poker, někteří se odebrali do kabaretu. Nacib chodil od skupinky ke skupince, pobízel číšníky, nápoje tekly proudem. Do tohoto zmatku mu poslíček přinesl vzkaz od Risolety. Chtěla, aby určitě v noci přišel, že ho bude čekat v Bataclanu. Podepsala se: „Tvoje kočička Risoleta." Arab se spokojeně usmál. U pokladny ležel balíček pro Gabrielu — kartounové šaty a pantofle. Když skončilo představení v kině, hostů přibylo. Nacib nevěděl, kde mu hlava stojí. Hovor se nyní točil hlavně kolem článku. Tu a tam se sice někdo zmínil o vraždě a návštěvníci kina vychvalovali kouzelníka, ale hlavním námětem skoro u všech stolů byl článek v „Ilhéuském deníku". Dlouho do noci bylo v hostinci rušno, a teprve po půlnoci uzavřel Nacib pokladnu a zamířil do kabaretu. Tam u jednoho stolu, kde sedel Ribeirinho, Ezcquicl a několik dalších, žádala Anabela, aby jí napsali do alba, jak se jim líbila. Nhô-Galo romanticky napsal: „Tys, ó tanečnice, vtělením pravého umění." Dr. Ezequiel, jenž měl už notné v hlavě, připojil chvějící se rukou: „Kéž bych se stal gigolem tohoto umění." Kníže Sandra kouřil z dlouhé cigaretové špičky, která vypadala jako ze slonoviny. Ribeirinho ho důvěrně popleskával po zádech a líčil mu, jak velkolepá je jeho farma. Risoleta Naciba čekala. Odtáhla ho do kouta a vylíčila mu, co ji potkalo: od rána stůně, dostala zase tu svou starou nemoc, která sejí už tolik natrápila, a musela zavolat doktora. A je bez peněz, nemá ani na léky. Nemá koho požádat o půjčku, skoro nikoho nezná. Proto se obrací na něho, on byl tuhle v noci na ni tak hodný .. . Arab jí podal bankovku, něco zabručel, ona ho pohladila po vlasech. „Za dva za tři dny budu zdravá a zavolám tě . .." Pak spěšně odběhla. Je opravdu nemocná, nebo je to jenom trik, aby z něho vytáhla peníze a mohla je utratit s nějakým studentem nebo obchodním cestujícím, kterého 12* 179 pozve na večeri a na víno? Nacib byl podrážděn, doufal, že s ní stráví noc, žc v jejím náručí zapomene na den, který byl tak smutný ve chvíli pohřbu a náročný a vzrušený při hostině a politických intrikách. Den, který by člověka oddělal. A nakonec tohle zklamání! Držel v ruce balíček pro Gabrielu. Světla zhasla a objevila se tanečnice zahalená pery. Plukovník Ribeirinho zavolal číšníka a objednal šampaňské. gabrielina noc Vstoupil do pokoje a zul se. Velkou část dne byl na nohou. Co se naběhal od stolu ke stolu 1 Proto se také těšil, žc si sundá boty, punčochy, rozhýbe prsty, udělá bos několik kroků a obuje si staré, pohodlné pantofle. V hlavě se mu mísily různé pocity a obrazy. Anabela má už asi své číslo za sebou, sedí jistě u stolu s Ribeirinhem a popíjí šampaňské. Tonico Bastos se dnes večer ani neukázal. A co Kníže? Jmenuje se Eduardo da Silva a na jeho navštívence stojí: Umělec. Leda cynik! Pochlebuje farmáři, vhání ženu do jeho náručí, obchoduje s jejím tělem. Nacib pokrčil rameny. Možná že to je jenom nějaký ubožák, Anabela třeba pro něho nic neznamená, jc to jenom náhodné pracovní spojení. Takové j e jeho zaměstnání, jeho živobytí, vypadá to, že zažil už mnoho hladu. Hanebné živobytí, o tom není pochyby, ale které živobytí je jiné? Proč ho soudit a odsuzovat? Kdo ví, zda není slušnější než ti Osmundovi přátelé, Osmundovi společníci z hostince, literárních dýchánků, plesů v klubu Pokrok, debat o ženách, vesměs počestní občané, kteří však přesto nedokázali doprovodit přítelovo tělo na jeho poslední cestě? .. . Správný chlap je Kapitán, je chudý, nemá jiné prostředky než ty, které si vydělá jako daňový výběrčí, nevlastní kakaovníkové plantáže, a přesto neslevuje ze svých názorů a je odhodlán kdekomu čelit. Ač nenáležel k Osmundovým důvěrným přátelům, šel na jeho pohřeb a pomáhal nést máry. A co ten jeho proslov na hostině, kdy za přítomnosti plu- 180 kovníka Ramira Bastose vmetl všem do tváře Mundinhovo jméno! Při vzpomínce na večeři se Nacib zachvěl. Mohlo to skončit přestřelkou. Ještě štěstí, že to dopadlo tak pokojně! Jc to však teprve začátek, jak prohlásil sám Kapitán. Mundinho vládne penězi, požívá vážnosti v Riu, má přátele ve federální vládě, není to nějaký hejpočkej jako dnešní vůdce opozice dr. Hono-rato, starý shrbený lékař, který je zavázán Ramirovi za to, že zaopatřil jeho dětem místo. Mundinho strhne na svou stranu hodně lidí, vnese rozkol mezi farmáře, kteří disponují hlasy voličů, bude dělat své divy. Podaří-li se mu, jak slíbil, sehnat inženýry a bagry, aby dali do pořádku přístav, dokáže zmocnit se vlády v Ilhéusu a vyhodit Bastosovy ze sedla. Stařec je už stejně vyřízen a Alfredo se drží ve sněmovně jenom proto, že je jeho syn; je to dobrý dětský lékař, ale nic víc. Pokud jde o Tonika . . . ten není na politiku, na to, aby přikazoval a zakazoval, mínil a měnil. Leda jde-li o ženské. Ani se dnes v noci neukázal v kabaretu. Jistě proto, aby nebyl zatažen do debat o článku, neumí se totiž přít. Nacib zavrtěl hlavou. On jako přítel jedné i druhé strany, Kapitána i Tonika, Amáncia Leala i Doktora, se všemi pije, hraje, baví se, chodi do nevěstinců. Od nich pocházejí peníze, které vydělává. A teď jsou rozděleni a každý stojí v jiném táboře. Jenom v jedné věci jsou všichni zajedno — v tom, že nevěrná žena zaslouží smrt. Ani sám Kapitán nehájil nebožku paní farmářovou. Ba ani její bratranec, v jehož domě byla mrtvola vystavena. Co tam u čerta pohledávala dcera plukovníka Melka Tavarese, po které toužebně vzdychá Josué, mlčelívá krasavice s pohledem roztěkaným, jako by sc v něm skrývalo nějaké tajemství, nějaká záhada? Když ji jednou Joäo Fulgéncio viděl v hostinci, jak si ještě s několika kamarádkami kupuje Čokoládu, poznamenal: „Ta dívka je jiná než ty druhé, má charakter." Proč jiná? Co chtěl Joäo Fulgéncio, člověk tak vzdělaný, říci tím slovem „charakter"? Ať tím mínil cokoliv, pravda je, že přišla k rakvi a položila k ní květiny. Její otec byl zatím navštívit Jesuína, „byl ho pozdravit", jak sám řekl Nacibovi na „trhu otroků". Co tedy ta mladá dívka, studentka, ještě 181 svobody chtěla u rakve mrtvé farmářky? Všude je rozvrat — otec na jedné straně, dcera na druhé. Svět je složitý, čert aby mu rozuměl, vymyká se jeho chápání, on je přece jen obyčejný hostinský, proč tedy na to všechno myslet? Jeho starostí je vydělat si peníze, aby si jednou mohl koupit kakaovníkovou plantáž. S pomocí boží si ji koupí. Pak se snad bude moci podívat Malvíně do očí a pokusit se odkrýt její tajemství. Nebo si aspoň zařídit dům pro milenku, j ako je Gloria. Měl Žízeň, šel se tedy do kuchyně napit vody ze džbánu. Zahlédl tam balíček se šaty a trepkami, které přinesl od strýce z krámu. Zaváhal. Nejlépe by bylo odevzdat jej druhého dne. Nebo ho položit ke dveřím u pokojíka, aby ho služka našla, až se probudí. Zrovna jako o vánocích. .. Usmál se a vzal balíček do ruky. V kuchyni se s chutí nalokal vody; při večeři, když pomáhal obsluhovat hosty, vypil totiž spoustu vína. Měsíc na obloze zaléval svými paprsky dvorek, kde rostly papaje a guayavy. Dveře od služčina pokojíku byly otevřeny. Možná že kvůli horku. Když u něho sloužila Filomena, bývaly zamčeny. Stařena se totiž bála, aby jí zloději nculou-pili její bohatství — obrázky svatých. Měsíční svit pronikal až do pokojíku. Nacib vstoupil dovnitř, nechá balíček u postele. Ta se rá.no vyleká! A příští noc snad ... Snažil se rozkoukat v temnotě. Na postel dopadal pruh měsíčního světla a ozařoval část dívčiny nohy. Nacib, již vzrušen, zbystřil zrak. Doufal, že stráví noc v Risoletině náručí. S touto jistotou šel do kabaretu a již předem se těšil na její umění v lásce — umění velkoměstské prostitutky. Svou touhu však neukojil. A teď viděl Gabrielino tmavé tělo a její odkrytou nohu. Pod záplatovanou přikrývkou, ledabyle přehozenou přes roztrhané kombiné, rozeznával obrysy břicha a ňader. Jedno ňadro bylo poodkryto a Nacib se do něho vpíjel svými zraky. A ta omamná vůně hřebíčku! Gabriela Se ve spaní pohnula. Arab překročil práh. Natálii k ní ruku, ale neodvážil se dotknout spícího těla. Proč se unáhlovat? Co kdyby se dala do křiku, ztropila povyk a odešla? Pak by zůstal bez kuchařky a jinou takovou by nikdy nenašel. Kejlépc nechat balíček u postele. Ráno se doma zdrží 182 déle, zvolna si získá její důvěru a nakonec se bude moci dívky zmocnit. Ruka se mu skoro chvěla, když balíček odkládal. Vtom se Gabriela probudila. Otevřela oči a chtěla něco říci, když tu si všimla, jak nad ní stojí Nacib a pozoruje ji. Rukou mimoděk sáhla po přikrývce, ale místo aby se přikryla, buď z úleku, nebo úmyslněji shrnula na zem. Nadzvedla se, sedla si na postel a bázlivě se usmívala. Ani se nesnažila přikrýt svůj prs, na nějž padalo měsíční světlo. „Přinesl jsem ti dáreček," vykoktal ze sebe Nacib. „Chtěl jsem ti ho položit k posteli. Teprve teď jsem se vrátil domů ..." Gabriela se usmívala. Strachem, nebo aby mu dodala odvahy? Obojí bylo možné. Vypadala ještě jako dítě, nebylo jí vůbec divné, že jí jsou vidět stehna i ňadra, jako by neměla tušení o jistých věcech, jako by byla nevinnost sama. Vzala balíček Nacibovi z rukou a řekla: „Děkuji vám, mladý pane, zaplať vám to pánbůh." Rozvázala provázek. Nacib na ní mohl oči nechat. Pak s úsměvem šaty rozprostřela a pohladila je. „Hezké .. ." Podívala se na laciné trepky. Nacib prudce oddychoval. „Vy jste, mladý pane, tak hodný . . ." Nacibovi se touhou dmula hrud a svíralo se mu hrdlo. Dělaly se mu mžitky před očima a omamovala ho vůně hřebíčku. Ona nadzvedla šaty, aby si je mohla lépe prohlédnout, a znova se objevila její nevinná nahota. „Hezké ,. . Zůstala jsem dlouho vzhůru a čekala na vás, abyste mi řekl, co mám zítra vařit. Ale dlouho jste nešel, a tak jsem si šla lehnout. . ." „Měl jsem moc práce." Slova se mu jen s námahou drala na jazyk. „Chudáčku ... A nejste unaven?" Složila šaty a dala trepky na zem. „Podej mi ty šaty, pověsím ti je na hřebík." Dotkl se Gabrieliny ruky a dívka se zasmála. „Tak studená ruka ..." Nacib se už neovládl, sevřel jí zápěstí a druhou rukou se 183 zmocnil jejího prsu, zalitého měsíčním světlem. Ona ho přivinula lc sobě. „Hezký mladý pane . . ." Pokojík byl prosycen vůní hřebíčku. Z Gabrielina těla sálal žár, který Naciba ovanul a rozpálil. Na postel dopadal měsíční svit. Mezi polibky sténal Gabrielin hlas: „Hezký mladý pane ..." ČÁST DRUHÁ radosti a strasti dívky z lidu na ILHĚUSKfCH ulicích, její cesta od kuchyně az k oltáři (oltář vlastně pro překážky náboženského rázu ani nebyl), V době, kdy je peněz jako Želez a mění se Život; konají se svatby a dochází k rozvodům, ozývají se milostné vzdechy a vznikají hádky ze žárlivosti, kují se politické zra dy a pořádají literární přednášky, chystají se atentáty a následují útěky, vypukají požáry v redakci, vrcholí volební boj, končí samota, přicházejí zápasníci a jeden šéfkuchár, nastává vedro a oslavuje se konec roku, dívky se oblékají za pastťřky a přijíždí cirkusová šmí-ra, začíná posvícení a vynořují se potápěči, kazdou lodí přijíždějí Zeny, naposledy si zastřIlejž ja-guncové, v přístavu zakotví velké nákladní lodi a je překonán jeden zákon, rozkvete květ a zatřpytí se hvězda aneb MULATKA GABRIELA KAPITOLA TŘETÍ Tajemství malvíny (jíž kynula velká budoucnost, ale jež byla vězněna ve své zahradě) „Morálka -upadá, pozorujem e mravní zvíČilost, odkudsi přicházejí dobrodruzi..." (Z proslovu dr. Maurícía Caircss) UKOLÉBAVKA MALVÍNĚ Spi, dívko dřímající, sen krásný nech si zdát. Na lozí sladce spici, v snách budeš vyplouvat. Jsem jata na zahradě a přikována květy. Ach, pomoc! Utopí mě snad, zabijí jako kat! A donutí se vdát, pohřbí mě v domě těžkých vrat, v kuchyni budu pobíhat, pokoje zametat, na klavír ťukávat, při mši se zpovídat! Ach, do svatby mě chtějí hnát, v posteli obtěžkat! Na loži, sladce snící, v snách budeš vyplouvat. Můj choť by byl můj pán, všechno by chtěl mi přikázat, přikázat, jak se obléci, t voňavku mi vybírat, přikázat, cože si mám přát, i kdy mám chodit spát, přikázat mému tělu žít i duši mé svůj rozkaz dát. Já měla bych jen právo stkát, on právo být můj kat. Na loži, sladce spicl, v snách budeš vyplouvat. Ach, pomoc, odveďte mi pryč, chci chotě k milováni, nechci ho k uctíváni! Ať je to chlapec chudý snad anebo ať je přebohat, ošklivý, mulat, krasavec, jen ať mě odtud odvede! Nechci být otrokyni zde! Ach, pomoc, odvedle mě pryč! Na loži, sladce spící, v snách budeš vyplouvat. Vypluji do světa, sama či majíc doprovod, s požehnáním či prokleta, vypluji do dalekých vod. Vypluji za muže se vdát, ó, vypluji^ vypluji muže milovat, ó, vypluji, vypluji někomu se dát a říci: navždy miluji! Spi, dívko dřímající, v snách budeš vyplouvat. gabriela s květem Na ilhéuských náměstích rozkvétaly květiny — záhony růží, chryzantémy, jiřiny, kopretiny a sedmikrásky. Jejich okvětní lístky se na trávníku rozvíraly s přesností radničních hodin a rudě třísnily zeleň trávy. V místech u Malhada, uprostřed hvozdu, ve vlhkých lesích na pahorcích Unhäo a Conquista se rozvíjely kouzelné orchideje. Avšak vůně, která se vznášela a převládala ve městě, nelinula se ze sadů, lesů, ze zahradních květin ani z divoce rostoucích orchidejí. Vanula ze skladů, kde se pytlovalo kakao, z nábřeží a budov vývozních firem, byla to vůně suchých kakaových plodů, tak silná, že opájela příchozí, tak všední, že ji Ilhéuští už ani nevnímali. Vznášela se nad městem, nad řekou i nad mořem. Na plantážích dozrávaly kakaové plody, krajina hrála celou škálou Žluti, nazlátlý byl i vzduch. Blížila se doba sklizně. Tak bohatou úrodu nikdo nepamatoval. Gabriela rovnala cukroví na ohromný podnos. Na jiný, ještě větší, kladla jednotlivé chody oběda. Malý Tuísca kouřil oharek cigarety a čekal, až jí bude moci povídat o tom, co pochytil v hostinci, o drobných denních událostech, jaké ji budou obzvláště zajímat: o tom, že Mundinho Falcao má deset párů bot, o fotbalových zápasech na pláži, o krádeži v obchodě se střižním zbožím, o ohlášeném brzkém příjezdu „Grandcirkusu Balkán" se slonem a žirafou, velbloudem, lvy a tygry. Zprávám o cirkusvx Gabriela pozorně naslouchala a smála se. „Přijede určitě?" „Už jsou vylepeny plakáty." „Jednou byl cirkus u nás doma. Šla jsem se podívat s tetou. Měli tam muže, který polykal oheň." Tuísca si hned dělal plány: až cirkus přijede, bude doprová- zet klauna, který bude na oslíku objíždět město. To klauni dělali, kdykoli cirkus rozbil stan na prostranství u stánku S rybami. Jako vždy se klaun zeptá: „Co je to klaun?" A drobotina bude odpovídat: „Veliký pán . . Klaun pak Tuiskovi namaluje vápnem znamení na čele a on se dostane na večerní představení zadarmo. Pokud nebude pomáhat cirkusákům při úklidu manéže a nestane se tak nepostradatelným a všem důvěrně známým. V takových chvílích nechá stát i svou bedničku, v níž má krémy a kartáče na čištění bot. „Jeden cirkus mě chtěl vzít s sebou. Zavolal si mě principál ..." „Jako tenťáka?" Tuísca se div neurazil. „Kdepak! Jako artistu." „A co bys tam byl dělal?" Ůerný obličejíček se rozzářil: „Byl bych vystupoval s opicemi. A taky tancoval. .. Nešel jsem jenom kvůli mamince..." Černoška Raimunda byla totiž celá zkřivená revmatismem a nemohla už pracovat jako pradlena, takže byla odkázaná na své dva syny, z nichž jeden, Filo, byl šoférem autobusu a druhý, Tuísca, dělal, co se kde naskytlo. ,,A ty dovedeš tancovat?" „Jéjej ! Chcete to vidět?" Hned se dal do tancování. Měl rytmus v krvi, nohy samy dělaly kroky, tělo se pružně prohýbalo, ruce tleskaly do taktu. Gabriela se chvíli dívala, ale poněvadž "byla zrovna taková jako on, dlouho to nevydržela. Nechala podnosy a hrnce, slané pečivo i cukroví a vykasala si sukni. Oba dva, černoušek i mulatka, tančili pak na dvorku, do něhož se opíralo slunce. Nic jiného pro ni neexistovalo. Po chvíli Tuísca ustal a jenom bubnoval do prázdného překlopeného kotlíku. Gabriela se točila, sukně jí poletovala, všelijak mávala rukama, její tělo jako by se chtělo rozpoltit a zase spojit, prohýbala se v bocích, kolem úst měla úsměv. „JežíŠmarjá, ty podnosy . . ," Chvatně je urovnali, tác s cukrovím položili na podnos se slaným pečivem a to všechno pak na hlavu Tuiskovi, jenž se s pohvizdováním dal na cestu. Gabriela ještě podupávala nohou do taktu, tanec, to bylo její potěšení. Vtom však zaslechla, že v kuchyni něco syčí, a honem tam běžela. Když uslyšela, že se vedle Chico Zevloun vrací domů, byla už hotova. Uchopila nádobu s obědem, obula si trepky a šla donést Nacibovi jídlo a pomoci mu, než se číšník vrátí. Ještě však zašla na dvorek utrhnout ze záhonu růži a vetkla šiji do vlasů. Cítila přitom, jak ji sametové lístky něžně hladí po tváři. Tu růži jí poradil švec Felipe, anarchista, který si nebral servítek před ústa a rád hřímal proti páterům, ale když hovořil s dámou, měl vybrané chování jako španělský šlechtic. „To j e to nejkrásnější, co může dívka nosit," řekl jí. „V Seville mají všechna ,muchachas' rudý květ ve vlasech . . ." Už tolik let příštipkařil v Ilhéusu a ještě občas užil španělského-slova. Dříve chodíval do hostince jen jednou za čas. Měl moc práce, opravoval sedla a postroje, dělal jezdecké bičíky, podrážel boty a střevíce, ve volných chvílích čítal brožury s rudou obálkou a debatoval v papírnictví Vzor. Chodil vlastně do hostince jenom v neděli zahrát si triktrak a dámu. Byl to obávaný soupeř. Teď však tam byl denně před obědem na aperitiv. Při Gabrielině příchodu zvedl Španěl hlayu, na níž se vzpurně ježily šedivé vlasy, a vycenil své běloskvoucí zuby, za něž by se nemusel stydět ani mladík: „Hola hej, buďte pozdravena." A luskal prsty, jako by napodoboval kastaněty. I jiní, kteří dosud zavítali do hostince jen náhodně, stali se tam teď denními hosty. Vesuv prožíval neobyčejný rozkvět. Zvěst o Gabrielině chutném cukroví a slaném pečivu se hned v prvních dnech roznesla mezi ty, kdo propadli neřesti aperitivu, odlákala hosty přístavním krčmám a poplašila Plínia Aracu, majitele hostince U zlaté kapky. Nhů-Galo, Tonico Bastos a Kapitán jeden po druhém ochutnávali Nacibův oběd a vynášeli jídlo do nebes. Gabrieliny zadělávané fazole, ztracená vejce v banánových listech, pikantní masové kned- 192 13 l93 líčky byly opěvovány prózou i veršem. Profesor Josué na ně složil čtyřverší, v kterém se rýmovalo vařit a dařit, pekáč a sekáč. Jednou si Gabrielu vypůjčil Mundinho Falcáo, když doma pořádal večeři na počest jednoho svého přítele, senátora za stát Alagoas, jehož loď nakrátko zastavila v Ilhéusu. Do Vcsuvu se chodilo na aperitiv, na poker, na pikantní fazole, na slané bochánky z tresčího masa, vzbuzující chuť k pití. Počet hostí rostl, jedni přiváděli druhé. Všichni sem byli přivábeni zvěstmi o neobyčejné chutnosti Gabrielina jídla. Mnozí se tu teď zdržovali trochu déle než obvykle a odcházeli na oběd až později. To se dělo od chvíle, kdy Gabriela začala nosit Nacibovi do hostince oběd. Její příchod způsobil vždy hotové pozdvižení. Vplula do místnosti tanečním krokem, se sklopenýma očima a s úsměvem na rtech, kterým nakazila hned všechny přítomné. Pozdravila a prošla mezi stoly přímo k pultu, kam položila nádobu s jídlem. Dříve tam bývalo v tu dobu skoro liduprázdno, jen tu a tam se nějaký opozdilec chvatně chystal domů. Ponenáhlu však hosté prodlužovali chvilku věnovanou aperitivu, řídili se ne podle hodin, ale podle Gabrielina příchodu, dopíjeli, až když se objevila Gabriela. „Přines mi střik, Mlsoune 1" „Sem dvakrát vermut..." „Rozdáme si to ještě jednou?" Kostky zachrastily v koženém kalíšku a skutálely se na stůl. „Tři králové najeden vrh..." Gabriela pomáhala obsluhovat, aby se mohl Nacib co nejrychleji najíst a jídlo mu nevystydlo a neztratilo chuť. Pobíhala v trepkách po betonové podlaze, vlasy podvázané stužkou, obličej nenalíčený, pohupujíc se v bocích jako při tanci. Když chodila mezi stoly, ten jí složil poklonu, tamten na ni zase hleděl s touhou v očích, Doktor ji poplácal po ruce a říkal jí „ty moje holčičko". Ona se na všechny usmívala, a nebýt těch mocných boků a toho vykrucovánf, vypadala jako děcko. V celém hostinci vládlo vzrušení, jako by se Gabrieli-nou přítomností to prostředí stalo přívětivějším a intimnějším. Nacib ji od pultu sledoval, jak se objevuje na náměstí s růží vetknutou ve vlasech. Mhouřil přitom oči blahem — hrnec chutného jídla! V tu chvíli byl už vyhladovělý a musel se 194 držet, aby se nepustil do cukroví, pirožek a koláčů určených pro hosty, A jakmile Gabriela přijde, skoro každý si ještě objedná něco k pití a tím stoupne obrat. A byl to ostatně krásný pohled, když takhle za bílého dne přicházela. Vzpomínal přitom na uplynulou noc a představoval si noc příští. Za pultem ji štípal, lechtal pod sukní a sahal jí na ňadra. Gabriela dusila smích, dělalo jí to dobře. Vtom ji však volal Kapitán: „Pojďte se podívat, jak to hraju, milá žačko ., ." Říkal jí s rádoby otcovským přídechem „žačko" od okamžiku, kdy seji v téměř prázdném hostinci pokoušel zasvětit do tajů triktraku. Ona se však smála a vrtěla hlavou, protože se prý kromě „černého Petra" nedokáže naučit žádné hře. On ji však privolával, aby se dívala na poslední tahy těch uměle prodlužovaných partií, při nichž každý vrh trval věčnost. „Pojďte sem, ať mám štěstí. . Někdy se štěstí klonilo na stranu Nhô-Gala, ševce Felipa nebo Doktora. „Děkuji ti, ty moje holčičko, kéž ti pánbůh nadělí ještě víc krásy," pleskal ji Doktor jemně po ruce. „Ještě víc krásy? To už ani nejde!" namítal Kapitán, tentokrát už bez otcovského tónu. Nhó-Galo ani nemukl a jenom na ní mohl oči nechat. Švec Fclipc pěl chvály na růži v jejích vlasech: „Ach, když mi bylo dvacet..." Vymáhal na Josuovi sonet na tu růži, na ty vlasy, na její zelené oči. Josué však vysvětloval, že sonet je málo a že napíše ódu nebo baladu. Ani se nenadáli a hodiny odbíjely půl jedné. Hosté o překot odcházeli. Na stole nechávali tučné spropitné, které shraboval Mlsoun svýma špinavýma, chtivýma rukama. Kdyby nebylo tak pozdě, ani by ještě nešli. Hostinec se vylidiioval, Nacib usedal k jídlu. Gabriela ho obsluhovala, pořád se točila kolem stolu, otvírala láhev piva a nalévala je do sklenky. Celá zářila, když po jídle říhl — „tak se lépe tráví", vysvětloval — a pochvaloval si, jak si pochutnal. Pak odnesla nádobí, vrátil se Chico Zevloun a na oběd šel'zase Mlsoun. Na dvorku na 13" 195 hostincem, stíněném stromy a s výhledem na náměstí, postavila Gabriela lehátko, řelda „Na shledanou, pane Nacibe" a vzdálila se. Arab si zapálil doutník, vzal do ruky týden staré bahijské noviny a díval se, jak dívka tanečním krokem, kolébajíc se jako námořník, mizí za kostelem. Ve vlasech už neměla květ. Nacib jej našel na lehátku. Spadl tam náhodou, když se dívka sehnula, nebo ho tam schválně položila? Rudá růže, která voněla hřebíčkem, která voněla Gabrielou. o očekávaném nežádoucím hostu V povznesené náladě objevili se Kapitán a Doktor jednou v hostinci s mužem, jemuž bylo něco přes třicet, měl přívětivý výraz a sportovní zevnějšek. Ještě než ho představili, domyslil si Nacib, že to je inženýr. Konečně je zde, ten tak očekávaný člověk, o němž bylo hodně sporů .. . „Dr. Rômulo Vieira, inženýr z ministerstva dopravy." „Těší mě, pane inženýre. K službám,. . ." „Potěšení na mé straně." Stál tam, s opáleným obličejem, téměř dohola ostříhanou hlavou, s malou jizvou na Čele, a pevně tiskl Nacibovu ruku. Doktor zářil, jako by přivedl nějakého svého slavného příbuzného nebo nějakou nevšední krasavici. Kapitán vtipkoval: „Co tenhle Arab všechno zvládne! Otravuje nás pan-čovanými nápoji, okrádá nás při pokeru, zná nás jako své boty." ,,To neříkejte, Kapitáne! Co si pan inženýr pomyslí?" „Ba ne, je to dobrý kamarád," opravil se Kapitán. „Správný chlap." Inženýr sc poněkud nucenč usmíval a nedůvěřivě se rozhlížel po náměstí a ulicích, po hostinci, kinu a okolních domech, v nichž se objevovali zvědavci. Sedli si k jednomu stolku na chodníku. V protějším okně se mihla Gloria, ještě celá mokrá od ranní koupele, s neučesanými vlasy, v nedbalkách. 196 Jakmile spatřila neznámého muže, spočinula na něm pohledem a pak sc odběhla upravit. „To je ženská, co?" a Kapitán mu vyložil případ osamělé Glórie. Nacib sám je obsluhoval. Na talíři přinesl kousky ledu, protože pivo nebylo ještě vychlazené. Konečně tedy přijel ten inženýr! „Ilhéuský deník" oznámil předešlého dne na první straně palcovými títulky, že má dnes přijet lodí Bahijské společnosti. Čímž, jak zpráva stroze dodávala, „přejde smích hlupáky a škodolibce, ty falešné proroky, kteří ve svém ne-vlastenectví popírali nejenom příjezd inženýra, nýbrž vůbec jeho existenci na ministerstvu . . . Zítřek jim zacpe ústa a srazí hřebínek." Inženýr jel přes Bahii a toho dne ráno přibyl do Ilhéusu. Ta zpráva v novinách byla ostrá a hemžila se výpady proti odpůrcům. Bylo však nepopiratelné, že si dal inženýr na čas, neboť už přes čtvrt roku se oznamovalo, že bude v Ilhéusu co nevidět. Jednou — Nacib se na ten den dobře pamatoval, protože tehdy přišel o Filomcnu a objevil Gabrielu — přijel Mundinho Falcäo Itou, a aby dokázal svůj vliv, halasně rozhlašoval, že sc bude zkoumat a řešit problém vjezdu do přístavu. Prvním krokem k tomu bude právě očekávaný příjezd inženýra z ministerstva. To byla pro město senzace, přinejmenším stejně ohromující jako zločin plukovníka Jesuína Mendoncy. Tím se datoval počátek politické kampaně před volbami na počátku příštího roku — kampaně, v níž se Mundinho Falcäo postavil do čela opozice, aby na svou stranu strhl část voličů. „Ilhéuský deník" napadl městský úřad, zaútočil na plukovníka Ramira Bastose, neodpustil si ostré narážky na vládu státu Bahia. Doktor napsal řadu článků, potupných pamfletů, v nichž inženýry přirovnával k Damoklovu meči visícímu Bastosovým nad hlavou,. Ve své kanceláři — v domě, jehož přízemí bylo plné pytlů kakaa —jednal Mundinho Falcäo s farmáři, ale nejenom už o obchodních záležitostech, prodeji úrody a platebních podmínkách. Nyní s nimi debatoval též o politice, navrhoval koalice, ohlašoval své plány, s jistotou mluvil o svém volebním vítězství. Plukovníci tím byli oslněni. Bastosové vládli v Ilhéusu 'c 197 už přes dvacet let a tešili se podpoře všech vlád státu Bahie. Mundinho však hleděl výše, opíral se o Rio, o federální vládu. Copak přes odpor vlády státu Bahic neprosadil, aby přijel inženýr prozkoumat problém vjezdu do přístavu pokládaný dosud za neřešitelný, copak nezaručil, že jej v krátké době vyřeší? V řadách nového vůdce stanul i plukovník Ribeirinho, jenž se dosud politického života neúčastnil. Nikdy mu nezáleželo na volebních hlasech jeho lidí a beze všeho je dával Ramiru Bastosovi. Ted však s nadšením cestoval po vnitrozemí, aby sd pohovořil s jinými farmáři a ovlivnil malorolníky. Kdosi tvrdil, že se toto politické spojenectví zrodilo v posteli u Anabely, tanečnice, kterou si přivezl do Ilhéusu vývozce a jež tam opustila svého partnera, kouzelníka a iluzionistu, aby mohla tančit výlučně pro plukovníka. „Jenom pro něho, to sotva," pomyslel si Nacib. Tanečnice zachovávala totiž příkladnou politickou neutralitu, a když plukovník putoval po městech a vískách, spala s Tonikem Bastosem. A oběma byla nevěrná, když si ji zavolal Mundinho Falcao, jenž měl rád změnu. Na jeho pomoc spoléhala Anabela v případě, že by ji v tomto děsivém kraji, kde vládly tak surové zvyky, stihla nějaká pohroma, I jiní farmáři, zvlažte mladší, jejichž závazky k plukovníku Ramiru Bastosovi byly novějšího data a kteří neměli ruce potřísněné prolitou krví, souhlasili s Mundinhem Falcaem, když rozbíral a řešil problémy a potřeby Ilhéusu: budování silnic, investice částí důchodu do vnitrozemských okresů, jako byly ÄgLia Preta, Pirangi, Rio do Braco, Cachoeira do Sul, a nátlak na Angličany, aby už dokončili lokálku z Ilhéusu do Itapiry, jejíž stavba trvala věčnost. „Náměstí a sadů máme už dost, . , Teď potřebujeme silnice," Byli nadšeni zvláště tím, že vyhloubený a opravený přístav bude schopen přijímat velké lodi a že vývoz bude možno provádět přímo. Tím vzroste důchod Ilhéusu a stane se z něho skutečně velkoměsto. Ještě pár dní a už mezi nimi bude inženýr. . . Avšak čas plynul, týden po týdnu, měsíc za měsícem, a in- ženýr nikde. Nadšení farmářů ochablo, jenom Ribeirinho se nedal zvíklat, debatoval v hostincích, sliboval a vyhrožoval. Týdeník Bastosových „Hlas jihu" se už ptal, co je s tím „přízrakem inženýra, tím výmyslem ctižádostivých a zlovolných přivandrovalců, kteří uplatňují svůj vliv pouze v hospodských debatách". I sám Kapitán, duše celého toho hnutí, jen těžko dokázal zakrýt svou nervozitu, rozčiloval se při triktraku a prohrával. Přestože mu to přátelé i synové rozmlouvali, podnikl plukovník Ramiro Bastos cestu, v jeho věku jistě nebezpečnou, do Bahic. Za týden se vítězoslavně vrátil a hned si sezval souvěrce k sobe domů. Amáncio Leal pak kdekomu svým jemným hlasem vykládal, jak guvernér státu ujistil plukovníka Ramira, že ministerstvo nejmenovalo žádného inženýra, aby prozkoumal ilhéuský přístav. Tento problém je neřešitelný, už se jím důkladně zabýval ministr dopravy v bahijské vládě. Nic se s tím nedá dělat a bylo by zbytečné pokoušet se to vyřešit. Jediným řešením je vystavět nový přístav v Malhadu, stranou dnešního přístavu. Toto ohromné dílo si vyžádá mnohaletých příprav, než bude vůbec možno pomýšlet na jeho započetí. Záleží na tom, kolik miliónů bude k dispozici, a na spolupráci federálních, bahijských i ííhéuských úřadů. Přípravy tak velkolepého projektu trvají dlouho, jinak to ani nejde. Musí být prováděny všestranně, uváženě a jsou obtížné. Ale už se s nimi začalo. Ilhéuský lid musí mít trpělivost. . , „Hlas jihu" informoval o budoucím přístavu v článku velebícím guvernéra a plukovníka Ramira. Pokud jde o inženýra, napsal „uvázl navždy někde na mělčině . . Na Ramirův podnět dál pak starosta zřídit další park na náměstí vedle nové budovy Brazilské banky. Kdykoli potkal Kapitána nebo Doktora, neodpustil si Amáncio Leal uštěpačnou otázku: „A kdypak přijede inženýr?" Doktor odseld: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe." A Kapitán dodával: „Ono vás neubude, když trochu počkáte." „Ale jak dlouho?" Nakonec se společně napili a Amáncio si nechal zaplatit útratu. „Až přijede inženýr, začnu platit já." Takhle chtěl vtipkovat i s Ribeirinhcm, jenže ten se roz-katil a začal křičet na celý hostinec: „Já nejsem žádný skrblík. Chcete se vsadit? Tak se tedy vsaďme, ale opravdu o peníze. Vsadím se o deset tisíc, že inženýr přijede." „O deset tisíc? To já vsadím dvacet proti vašim deseti, že do roka nepřijede. Nebo chcete víc?" zeptal se Amáncio jemným hlasem a se zlomyslným pohledem. Nacib a Joáo Fulgéncio byli svědky, Kapitán nalčhal na Mundinha, aby se vypravil do Ria a intervenoval u ministra. Vývozce se však zdráhal. Zrovna teď, kdy začala sklizeň, nemůže jen tak všeho nechat a vydat se na cestu, která je ostatně úplně zbytečná, protože inženýr určitě přijede, jenom byrokratické průtahy oddalují jeho příjezd. Neřekl mu, jaké jsou skutečné potíže, a nesvěřil se mu ani s tím, jak se polekal, když mu jeden přítel napsal, že ministr na protest bahijského guvernéra svůj slib zrušil. Mundinho proto k vyřešení případu nasadil všechny páky, s výjimkou vlastní rodiny. Psal jeden dopis za druhým, odesílal spoustu telegramů, žádal a sliboval. Jeden jeho přítel konferoval o tom s presidentem republiky. Rozhodující význam pro vyřešení případu měla Lourivalova a Ľ míliova prestíž (což se však Mundinho nikdy nedozvěděl). Když totiž president slyšel žadatelovo jméno a uvědomil si jeho příbuzenský vztah k vlivným säopaulským politikům, řekl ministrovi: „Jeto konec konců oprávněná žádost. Guvernérovo funkční období končí a on sám je na kordy s tolika lidmi, že kdo ví, zda za nástupce prosadí svého Člověka. Nesmíme vždy ohýbat hřbet před guvernéry ..." Mundinho prožíval dny strachu, takřka hrůzy. Kdyby se mu tahleta věc nepovedla, nezbývalo by mu než sbalit kufry a dát Ilhéusu sbohem. Pokud by tam nechtěl zůstat a stát se terčem posměšků a narážek. Avšak vrátit se s hlavou svěšenou a poražen do stínu svých bratří . . . Skoro úplně se zřekl návštěv v hospodách a kabaretech, kde zlých jazyků přibývalo. Ani sám Tonico Bastos, jenž se taktně snažil pokud možno nezmiňovat o této záležitosti před Mundinhovými stoupenci, sc už nezdržel a začal se bavit na účet rozmrzelých protivníků. Jednou dokonce vznikla mezi ním a Kapitánem bádka a Joäo Fulgéncio musel zakročit, aby se protivníci nerozešli ve zlém. Když totiž pili a hovořili, navrhl Tonico: „Proč na místo inženýra nepřiveze Mundinho ještě jednu tanečnici? To by nedalo takovou práci a přátelům by tím prokázal službu ..." Ještě téhož dne se Kapitán objevil bez ohlášení u vývozce. Mundinha to uvedlo do rozpaků: „Musíte prominout, Kapitáne, ale nejsem sám. Mám u sebe jedno děvče z Bahie, zrovna dneska sem přijelo lodí. Musím se trošku rozptýlit..." „Nezdržím vás ani minutu." Když Mundinho vykládal o té dívce z Bahic, Kapitán soptil. „Jestlipak víte, co dával dnes Tonico Bastos k lepšímu v hostinci? Ze dokážete přivést do Ilhéusu leda ženské. Ženské, a nikoho jiného . . . Kdepak inženýra." „To je ale dobré," smál se Mundinho. „Nic si z toho nedělejte ..." „Jak si z toho nemám nic dělat? Cas kvapí, inženýr nikde..." „Já už vím předem, co chcete říci, Kapitáne. Myslíte si, že jsem nějaký hlupák, že jsem složil ruce v klín?" „Proč se neobrátíte na své bratry? Mají vliv . , ." „To nikdy. Ostatně to není ani potřeba. Dneska jsem podal skutečné ultimátum. Jen buďte bez starosti a promiňte, že jsem vás takhle přijal." „Přišel jsem nevhod. . omlouval se Kapitán, když zaslechl z pokoje ženské kroky. „A zeptejte se Tonika, jestli chce raději blondýnu nebo brunetu . .." Několik dní nato došel z ministerstva telegram, oznamující jméno inženýra a datum jeho odjezdu do Bahie. Mundinho si dal zavolat Kapitána, plukovníka Ribcirinha a Doktora. 200 201 „Jmenován inženýr Rômulo Vieira." Kapitán vzal blanket telegramu do ruky a povstal: „Teďtímbudu mávat Toníkovi a Amánciovi před nosem.. ." „Dvacet papírů mi spadlo do klína . . mnul si Ribcirinho ruce. „To si, pane, vyhodíme v Bataclanu z kopýtka." Mundinho však telegram Kapitánovi nedal a schoval si ho. Mimoto je ještě požádal, aby si to pár dní nechali pro sebe, protože bude mnohem působivější, když to oznámí noviny, až bude inženýr v Bahii. V duchu se bál, že guvernér op Čt podnikne ofenzívu a ministr zase couvne. Teprve o týden později, když už byl inženýr v Bahii a oznámil svůj příjezd nejbližší lodí Bahijské společnosti, svolal šije Mundinho znova a ukázal jim všechny dopisy i telegramy, které se té záležitosti týkaly. Tvrdý a těžký byl ten boj proti vládě státu Bahia. On sám nechtěl své přátele strašit, a proto jim některé okolnosti zamlčel. Ale teď, kdy už je vítězství jisté, stojí za to, uvědomit si celý jeho rozsah i dosah. Ve Vesuvu poručil Ribeirinho nalít všem hostům a Kapitán, jenž byl zase v dobré náladě, pozvedl číši na zdraví „inženýra Rômula Vieiry, spasitele ilhéuského přístavu". Zpráva se roznesla, byla pak uveřejněna v novinách a mnoho farmářů ji uvítalo s nadšením. Ribeirinho, Kapitán i Doktor předčítali úryvky z dopisů. Bahijská vláda dělala všechno možné, jen aby zabránila inženýrovu příjezdu. Použila veškerého svého vlivu, veškeré své moci. Guvernér se kvůli zeti vložil do věci osobně. A kdo vyhrál? Guvernér, opírající se o moc státu a své vlády, anebo Mundinho Falcäo, jenž nevytáhl paty ze své ilhéuské kanceláře? Jeho osobní prestiž porazila vládu státu ! To byla nezvratná pravda. Farmáři, na které tato slova působila silným dojmem, souhlasně přikyvovali. Uvítání v přístavu bylo radostné. Nacib zaspal, což se mu teď stávalo často, a proto inženýrův příjezd zmeškal. Dozvěděl se však všechno od Nhô-Gala, sotva vkročil do hostince. Inženýra přišli přivítat Mundinho Falcäo a jeho přátelé, jakož i několik farmářů a spousta zvědavců. Tolik se toho o tom inženýrovi napovídalo, že chtěli vidět, jak vlastně vypadá, neboť se stal skoro legendární postavců. Přišel tam i fotograf, jejž objednal Clóvis Costa. Vytvořil z přítomných skupinku, do jejíhož středu postavil inženýra, schoval hlavu pod černé sukno a půl hodiny mu pak trvalo, než stiskl spoušť. Z historického snímku však stejně nic nebylo a negativ nevyšel, neboť ten muž uměl fotografovat jenom ve svém ateliéru. „Kdy se do toho dáte?" chtěl vědět Nacib. „Hned. Totiž do těch přípravných prací. Musím počkat na své pomocníky a na potřebné nástroje. Už jsou na cestě lodí společnosti Lloyd, přímou linkou." „Bude to dlouho trvat?" „Těžko vědět. Šest osm týdnů, ještě nevím . . ." Inženýr projevoval také zájem: „Ta pláž je pěkná. Dá se tady koupat?" „Moc dobře." „Ale nevidím tam ani človíčka ..." „Není to tu zvykem. Tady se chodí koupat jenom Mundinho a dřív taky nebožtík Osmundo, ten zubní lékař, co ho potom zavraždili. . . Hodně brzo zrána . . ." Inženýr se zasmál: „Ale zakázáno to není, že?" „To ne. Není to prostě zvykem." Studentky gymnasia řádových sester, jež měly toho dne volno, chodily po obchodech a zašly si i do ho stince pro bonbóny a karamely. Byla mezi nimi i krásná a vážná Malvina. Kapitán je představil: „Studující mládež, budoucí matky ilhéuských dětí: Ira-cema, Heloísa, Zuleika, Malvina ..." Inženýr jim tiskl ruce, usmíval se, lichotil jim: „Tady v tomhle kraji jsou hezká děvčata . . ." „Vy jste si dal ale na čas," řekla mu Malvina, dívajíc se na něho svýma tajemnýma očima. „Už jsme si mysleli, že ani nepřijedete." „Kdybych byl věděl, že tady na mne budou Čekat tak krásné slečny, byl bych přijel už dávno, i bez jmenovacího dekretu ..." Jaké má ta dívka oči! Její krása není patrná jenom na vzhledném obličeji a těle, nýbrž j ako by prýštila z j cjího nitra. Potom rozveselená děvčata odešla. Malvina se dvakrát ohlédla. Inženýr poznamenal: „Půjdu sc vykoupat, dokud svítí slunce." 20a 203 „Přijďte na aperitív. Mezi jedenáctou a půl dvanáctou. . . Tam poznáte polovinu Ilhéusu .. Byl ubytován v hotelu Coelho. Za chvíli ho viděli, jak jde v koupacím plášti na pláž. Vstali, aby se podívali, jak si svléká plášť, pod nímž se objevilo atletické tělo v plavkách. Rozběhl se do moře a rychlými rozmachy rukou rozbrázdil jeho hladinu. Malvína si šla sednout na lavičku a odtamtud sledovala každý jeho pohyb. jak nastal zmatek vnacibovych citech Vdechuje kouř z vonného doutníku, přečetl vždy několik řádek v novinách. Obyčejně ani celý doutník nevykouřil a moc se toho z bahijských deníků nedozvěděl. Brzy usínal, ukolébán mořským vánkem, nasycen Gabricliným nedostižným jídlem, které s takovou chutí hltal. Zpod mohutných knírů se ozývalo jeho spokojené chrápání. Ten půlhodinový spánek ve stínu stromů byl jednou z rozkoší jeho života,jeho příjemného a klidného života bez otřesů, komplikaci a vážných problémů. Vesuv prosperoval jako nikdy, návštěva v hostinci stoupala, ukládal si stále víc peněz, sen o kousku půdy, na němž bude moci pěstovat kakao, se blížil svému splnění. Jakživ neudělal takové terno, jako když na „trhu otroků" přijal do služby Gabrielu. Kdo by byl řekl, že bude tak dobře vařit, že se pod špinavými hadry skrývá takový půvab a krása, tělo tak ohnivé, něhyplné paže, omamná vůně hřebíčku? ... V den inženýrova příjezdu, kdy se hostinec naplnil zvědavci, kdy se kdekdo horlivě představoval, zdravil s druhými a dělal komplimenty inženýrovi — „je to prvotřídní plavec" — a kdy se v Ilhéusu proto později obědvalo, rekapituloval si Nacib v duchu čas, jenž uplynul od chvíle, kdy se objevila zpráva, že přijede inženýr. Gabriela ho před odchodem domů požádala: „Dovolíte, abych šla dneska clo kina? S donou Armindou..." 204 Velkodušněvytáhlzpokladnypětmiheisů a podal bankovku dívce: „Zaplať za ni vstupenku . . ." Když ji viděl, jak s úsměvem a celá rozohněná chvátá domů (nepřestal ji Štípat a hladit, ani když jedl), počítal dny: přesně tři měsíce a osmnáct dní. Dní vyplněných potížemi, šuškáním, vzrušením, pochybností i nadějí skládanou v Mun-dinha a jeho přátele nebo v plukovníka Ramira Bastose a jeho souvěrce. Dní vyplněných útoky v novinách, tajnými rozhovory, sázkami, hádkami, skrytými hrozbami. Ovzduší bylo stále napjatější. Občas to v hostinci vřelo jako v přetopeném kotli. Jestliže Kapitán a Tonico spolu skoro nemluvili, plukovník Amáncio Leal a plukovník Ribeirinho se téměř ani nezdravili. A vida, jak to na světě chodí — pro Naciba to byly dny klidu, naprosté duševní rovnováhy, nezkalené radosti. Snad nej šťastnější dny jeho života. Nikdy po obědě tak spokojeně nespal jako nyní, S úsměvem se probouzel, teprve když se ozval hlas Tonika, jehož kroky po jídle, než otevřel notářství, vedly pravidelně do hostince na trochu žaludečního likéru k vytrávení a ha kus řeči. Za chvíli se k němu přidal Joáo Fulgěncio, jenž tam zaskočil vždy cestou do papírnictví. Hovořili o Ilhéusu i o světě, neboť papírník byl vždy obeznámen s událostmi, jež se zběhly ve světě. Tonico zase věděl o všem, co mělo něco společného s ženskými ve městě. Tři měsíce a osmnáct dní trvalo, než přijel inženýr, a stejně dlouhý čas uplynul od chvíle, kdy Nacib sehnal Gabrielu. Tehdy zabil plukovník Jcsuíno Mendonca svou ženu a zubaře Osmunda. Den nato se Nacib přesvědčil, že dívka umí vařit. V lehátku, s novinami pohozenými na zemi a uhaslým doutníkem, se Nacib při vzpomínce usmívá ... Tři měsíce a sedmnáct dní jí ty pochoutky, které mu připravuje — ona, jíž se žádná kuchařka v Ilhéusu nevyrovná. Tři mčsíce a sedmnáct dní s ní spí — od druhé noci, kdy jí měsíční paprsek lúaclil nohu a roztrhané kombiné odkrývalo její prs . . . Toho dne, asi vzhledem k velkému provozu v hostinci a vzrušení nad inženýrovou přítomností, nemohl Nacib usnout. 205 Hlavou se mu honily vzpomínky, 2 počátku nepřikládal důležitost žádné z těch dvou věcí — ani Gabríelinu kuchařskému umění, ani jejímu tělu v žhavých nocích. Byl spokojen s chut-ností i pestrostí pokrmů, ale náležitě je ocenil, až když vzrostl počet hostí, bylo třeba objednávat víc slaného pečiva i cukroví, všichni se rozplývali chválou a Plínio Araca, jehož obchodní metody bývaly zcela nevybíravé, se pokusil Gabrielu přetáhnout k sobě. Pokud jde o její tělo — o onen oheň lásky stravující ji na lůžku, o milostná šílenství probdělých nocí—, přilnul k němu ponenáhlu. Zprvu ji vyhledával jen tu a tam, když Risoleta neměla čas nebo stonala a on přišel domů, nebyl unavený a nechtělo se mu spát. Pak mu nezbývalo nic jiného než jít za Gabrielou. Tato přelétavost trvala však jenom krátce. Brzy si zvykl na její jídlo tak, že když ho Nhô-Galo pozval v den svých narozenin na večeři, hned po prvním chodu vycítil rozdíl v chuti pokrmů. A aniž si to uvědomoval, byl v zadním pokojíku stále častějším hostem, na prohnanou Riso-letu zapomínal a začala se mu protivit její předstíraná něha, úskoky, věčné nářky, ba i to umění, s jakým ho milovala, jen aby z něho vytáhla peníze. A nakonec ji vůbec přestal vyhledávat a odpovídat na její psaníčka a už skoro dva měsíce neměl jinou ženu než Gabrielu. Nyní se snažil dostat z hostince vždy co nejdříve a noc co noc za ní chodil do pokoje. Byly to pěkné časy — měsíce radostného života, ukojené žádostivosti, dobrého, chutného jídla, duševní pohody, šťastných nocí. Mezi Gabrieliny dobré vlastnosti, které si Nacib v té chvilce poledního klidu vybavoval, patřila pracovitost a šetrnost. Kde brala čas a sílu na praní, úklid — tak uklizeno ještě nikdy doma neměl! — a přípravu pečiva do hostince a oběda i večeře pro něho? Nemluvě o tom, že v noci byla svěží a odpočatá, žhavá touhou a nejenom se mu vzdávala, nýbrž se ho i zmocňovala, nikdy neukojená, nikdy ne ospalá nebo nabažená. Jako by četla Nacíbovi z očí každé přání, dělala mu pomyšlení a snažila se ho překvapit vybranými pokrmy, které měl rád, květinami ve váze vedle jeho fotografie, jež stála na stolku v přijímacím pokoji, drobnými, které jí zbyly z nákupu na trhu, návštěvami v hostinci. Dříve mu nosil jídlo od Filomcny Ghico Zevloun, když se ao6 vracel z oběda. Kručelo mu už v žaludku, netrpělivě čekal. Při jídle byl skoro sám, jen s Mlsounem, jenž obsluhoval poslední hosty. Jednoho dne se znenadání objevila s obědem Gabriela. Přišla se ho zeptat, zda smí na špiritistickou seanci, kam ji pozvala dona Arminda. Pak zůstala v hostinci a pomáhala obsluhovat. To se potom opakovalo každý den. Tehdy večer mu řekla: „Nejlépe bude, když vám přinesu jídlo vždycky já. Aspoň se dřív najíte a já vám pomohu. Nebude vám to vadit, že?" Jak mu to moblo vadit, když její přítomnost přitahovala hosty jako magnet? Nacib si ihned povšiml, že tam zůstávají déle, objednávají si další sklenku a z příležitostných hostí se stávají stálí, každodenní, jen aby ji mohli vidět, něco jí povědět, usmát se na ni, dotknout se její ruky. Na tom mu přece nezáleží, vždyť je to jenom kuchařka, s kterou tráví noci, ale k níž jinak nemá žádné závazky. Nosí mu jídlo, upravuje mu lehátko, nechává tam růži se svou vůní. Takový život Naciba uspokojoval. Zapaloval si doutník, bral do ruky noviny a klidně usínal, zatímco mu mořský vánek čechral mocný knír. Toho dne však usnout nemohl. V duchu přehlížel ty tři měsíce a osmnáct dni, pro město tak vzrušených, pro něho tak klidných. Raději si měl místo toho zmateného, zbytečného přemítání alespoň na deset minut zdřímnout. Najednou ucítil, že mu něco chybí, proto možná nemůže spát. Chyběla murůže, kterou každý den nacházel v lehátku. Všiml si, jak ji soudce, zapomínající na svou úřední důstojnost, vzal Gabriele z vlasů a zastrčil šiji do knoflíkové dírky , , , Starší člověk, padesátník, a on využije zmatku kolem inženýra, aby jí uloupil růži. , . Bál se, že se Gabriela prudce ohradí, ale ona dělala jakoby nic. Ten soudce se vůbec spouští. Dříve chodil do hostince pouze na aperitiv a jenom občas se tam k večeru objevoval s Joäem Fulgénciem nebo s dr. Mauritiem. Teď najednou překonal všechny předsudky, a kdykoliv může, zajde do hostince popíjet portské a obletovat Gabrielu. Obletovat Gabrielu , . . Nacib se zamyslil. Ano, obletovat— uvědomil si pojednou. A nejen on, i mnozí jiní. . . Proč, tam zůstávají i přes oběd a mají pak doma nepříjemnost? Jenom 207 proto, aby ji mohli vidět, usmívat se najhi, vtipkovat s ní, dotýkat se její ruky, dělat jí návrhy a kdoví co ještě. O návrhu věděl Nacib jen o jednom — o tom, jejž jí předložil Plínio Ara$á. Ten se však na ni obracel jako na kuchařku. Hosté U zlaté kapky přecházeli do Yesuvu a Plínio nabídl vyšší mzdu. Avšak zvolil si špatného prostředníka, neboť to vzkázal po černouškovi Tuískovi, věrném Vesuvu a oddaném Nacibovi. A tak sám Arab tlumočil ten vzkaz Gabriele. Ona se smála: „Nechci. . . Jenom kdybyste mě, pane Nacibe, vyhodil." On ji objal, byla noc, roznítil ho její žár. A zvýšil jí mzdu o deset milreisů. „Já si o to ale neříkala . . .•** namítala Gabriela. Občas jí koupil náušnice, brož na blůzu, laciné drobnosti. Někdy ho to ani nic nestálo, poněvadž si to přinesl od strýce z obchodu. Odevzdával jí ty dárky vždy v noci. Ona tím byla dojata, pokorně děkovala a po způsobu takřka orientálním mu líbala dlaň. „Jste hodný mladý chlapec, pane Nacibe . . ." Brože v ceně deseti tostonů a náušnice, jež ho přišly na půl druhého milreisů, mu oplácela nocemi lásky, vzdechy, umdléváním, věčně planoucím ohněm. Dvakrát jí dal levnou látku na šaty a trepky, ale to bylo málo za tolik pozornosti a něhy —■ za jídla, která měl tak rád, za ovocné šťávy, za bělostné nažehlené košile, za růži, která jí padla z vlasů na le-nošku. Ve své povýšenosti s ní jednal, jako by odměňoval královsky její práci a prokazoval jí laskavost, když s ní tráví noc. I jiní ji v hostinci obletují. A obletují ji možná i na úbočí sv. Šebestiána, posílají jí tam vzkazy, dělají návrhy. Proč by ne? Všichni nepoužívají Tuískyjako poslíčka, jak to má on, Nacib, tedy vědět? Kvůli čemu jinému chodí soudce do hostince, než aby ji sváděl? Soudcova milenka, mladá Indiánka odněkud z plantáže, totiž nějak podezřele onemocněla a on ji pustil k vodě. Když Gabriela začala chodit do hostince, on, hlupák, měl radost, poněvadž ho zajímalo j enom to, že bude větší obrat, a nepomyslel na nebezpečí těch denně opakovaných svodů. Zakázat jí, aby tam chodila, nemohl, poněvadž by se mu sní- 208 žila tržba. Musí na ni však více dohlížet, věnovat jí větší pozornost, kupovat jí lepší dárky, slibovat jí zvýšení mzdy. O dobrou kuchařku jc v Ilhéusu nouze, to on si uvědomuje nejlépe. Určitě by si ji mnoho bohatých rodin, hostinských i hoteliérů chtělo vzít za služku a bylo by ochotno platit jí fantastickou mzdu. Jak by však mohl hostinec existovat bez Gabric-lina cukroví a slaného pečiva, bez jejího nehasnoucího úsměvu, bez její chvilkové přítomnosti v poledne? A co on by si počal bez Gabrielina oběda a večeře, bez jejích vonných jídel, bez jejích hustých pepřených omáček, bez kuskusu ráno k snídani? A jak by mohl žít bez ní, bez jejího bojácného a radostného úsměvu, její skořicové pletí, její hřebíčkové vůně, jejího ohně, její poddajnosti, jejího hlasu oslovujícího jej „hezký mladý pane", nočního zmírání v jejím náručí, tepla vyzařujícího z jejích ňader, žáru sálajícího z jejích stehen, jak? Přitom si uvědomil, co pro něho Gabriela znamená. Bože, co se to s ním děje, proč se o ni najednou tak bojí, proč se ten mořský vánek proměnil v ledový vítr, v němž se celý chvěje? Ne, nesmí ani pomyslet na to, že by ji mohl ztratit! Jak by mohl bez ní žit? Nikdy by mu nemohlo chutnat jiné jídlo, připravené jinýma rukama, kořeněné jinými prsty. Nikdy, ach, nikdy by nemohl někoho takhle milovat, po někom takhle toužit, nikdy by nemohl tak naléhavě a nezbytně potřebovat jinou, ať by to byla jakkoli bělostná, pčkně oblečená a nalíčená, bohatá dívka nebo panička. Co znamená ten strach, ta hrůza, že ji ztratí, ten náhlý hněv na hosty, kteří se po ní dívají, něco jí říkají, dotýkají se její ruky, ten vztek na soudce, který jí krade růže a nedbá své úřední důstojnosti? Nacib se sám sebe dychtivě ptal: Co tedy vlastně ke Gabriele cítí, cožpak to není obyčejná kuchařka se skořicově hnědou pletí, jeho noční potěšení? Nebo je snad víc než obyčejná kuchařka? Neodvažoval se hledat odpověď. Ze zmateného a hrozivého přemítání ho vysvobodil — „Sláva," oddychl si — hlas Tonika Bastose. Vysvobodil, ale zase hned do něho vtáhl a ještě hlouběji ponořil. Sotva se postavili k pultu a Tonko si nalil žaludeční likér, řekl mu Nacib, aby rozptýlil své chmurné myšlenky: „Tak už je ten člověk tady . . . Ten Mundinho ale na vás vyzrál, jen co je pravda." 14 209 Tonico se zamračil a podíval se na něho zlostně: „Všímejte si svého, vy Turku jeden! A poněvadž jsem kamarád, řeknu vám, že byste neměl povídat hlouposti a raději byste se měl starat o sebe!" Chce Tonico jenom zamluvit toho inženýra, anebo něco ví? „Co to má znamenat?" „Abyste si hlídal svůj poklad. Chtějí vám ho ukrást." „Poklad?" „Gabrielu, vy trulante. I dům ji chtějí zařídit." „Soudce?" „Ten taky? Já vím o Manuelovi Od jaguárů." Nejsou to nějaké Toníkovy pletichy? Starý plukovník je horlivý přívrženec Mundinha Ealcäa . . . Aleje pravda, že je ted v Ilhéusu pečený vařený a nehne se z Vcsuvu. Nacib se zachvěl. To od moře vane ten chladný vítr? Sáhl pod pult pro láhev čistého koňaku a pořádně si přihnul. Chtěl z Tonika vytáhnout ještě víc, ale notář už zase spílal Ilhéusu: „Zatracená díra, objeví se tu nějaký inženýr a už jsou z toho všichni celí pryč. Jako by přijel z jiné planety .. o různých rozhovorech a událostech s jedním autodafe Odpoledne byl Nacib zachvácen steskem, jako by Gabriela už nebyla, jako by byl její odchod jistý. Rozhodl se, že jí nčco koupí. Potřebuje boty. Celý čas pobíhala po domě bosa a do hostince chodila v pantoflích. To jí vůbec neslušelo. Když s ní jednou dováděl v posteli a lechtal ji na nohou, říkal jí: „Opatři si střevíce." Práce na plantáži, cesta z vnitrozemí na jih, zvyk chodit bosky neznetvořily její nohy (velikost šestatřicet), jenom prsty měla trochu od sebe, zvláště palec komicky odchýlený od ostatních prstů. Při vzpomínce na každou drobnost zaplavovala ho něha a stesk, jako by byl dívku už ztratil. Jak šel po ulici a v ruce držel krabici se žlutými střevíčky, jež se mu docela líbily, zpozoroval, že v papírnictví Vzor vládne vzrušení. Nemohl odolat, potřeboval rozptýlení, a proto tam zamířil. Všechny židle před pultem byly obsazeny a několik lidí stálo. Nacib pocítil, jak se v něm znova, zatím nesměle, probouzí zvědavost. Hovoří asi o inženýrovi, předvídají další vývoj politického boje. Přidal do kroku a tu spatřil Ezequiela Prada, jak živě gestikuluje. Když vstupoval dovnitř, zaslechl Ezequielova poslední slova: „. .. projev neúcty ke společnosti a k lidu . .." Kupodivu nebyla řeč o inženýrovi. Mluvili o tom, že se do města znenadání vrátil plukovník Jesuíno Mendonca, který se po zavraždění manželky a zubního lékaře uchýlil na svou farmu. Zrovna před chvílí se ubíral kolem radnice a zmizel v domě plukovníka Ramira Bastose. Právě proti tomuto návratu, jejž pokládal za urážku všech Ilhéuských, advokát hřímal. Joäo Fulgéncio se však smál: „Prosím vás, Ezequieli, odkdy mohou zdejší lidi urážet vrazi volně se procházející po ulici? Kdyby měli všichni plukovníci, kteří někoho zavraždili, žít na svých farmách, byly by ilhéuské ulice liduprázdné, kabarety a hospody by mohly zavřít, tady náš přítel Nacib by z toho měl jenom škodu." S tím advokát nesouhlasil. Ostatně nesouhlasit bylo jeho povinností, Osmundův otec ho totiž požádal, aby u soudu podal žalobu na Jesuína, protože k veřejnému žalobci neměl důvěru. V případech takovýchto zločinů, vražd pro cizoložství, býv;d proces pouhou formalitou. Osmundův otec, zámožný obchodník v Bahii s vlivnými konexemi, obrátil Uhéus za týden vzhůru nohama. Přibyl tam lodí v hlubokém smutku dva dny po pohřbu. Svého nej-staršího syna, jehož nedávnou promoci tak bouřlivě oslavovali, přímo zbožňoval. Jeho žena byla dokonce v lékařském ošetřování, její žal byl neutěšitelný. On přijel do Ilhéusu s rozhodnutím učinit vše, aby vrah neunikl trestu. To všechno se hned rozkřiklo po celém městě. Mnoho lidí bylo dojato tragédií zdrceného otec. A stalo se něco zajímavého. Na Osmun-dově pohřbu nebyl skoro nikdo, jen taktak se našlo dost rukou na přenesení már. Proto prvními opatřeními, která obchodník učinil, bylo organizování návštěvy synova hrobu. Objednal 210 14* 211 velké kvetinové věnce, povolal protestantského pastora z Ita-buny a obešel všechny ty, kdo z toho ěi onoho důvodu udržovali styky s Osmundem. S kloboukem v ruce a s bolestí v ocích, v nichž se už neleskly slzy, zaklepal i u sester Dos Rei-sových. Quinquina byla totiž Osmundovou pacientkou, když ji jednou v noci strašlivě, k zbláznění rozbolely zuby. V pokoji vypravoval obchodník starým pannám o Osmun-dově dětství a o jeho píli na studiích, zmínil se též o ubohé, zkrušené matce, která pozbyla chuti k životu a běhá po domě jako pominutá. Nakonec se dali do pláče všichni tři i stará služka, která poslouchala u dveří na chodbě. Sestry pak ukázaly obchodníkovi jesličky a chválily lékaře: ,,Tak hodný mladík, a tak útlocitný." A tak se stalo, že pouť na hřbitov měla úspěch a byla pravým opakem pohřbu. Přišlo tam hodně lidí: obchodníci, spolek Ruic Barbosy v plném počtu, představenstvo klubu Pokrok, profesor Josué i mnozí jiní. Byly tam i sestry Dos Reisovy, velmi škrobené, každá s kyticí v ruce. Předtím se Šly poradit k páteru Basíliovi, nezhřeší-li návštěvou hrobu protestanta. „Modlit se za mrtvé není hřích..." odpověděl pohotový kněz. Avšak hubený a asketický vyhlížející páter Cecílio je za to pokáral. Když se to páter Basílio dozvěděl, poznamenal: „Cecílio je starý pedant, který má raději muka pekelná než slasti nebeské. Ale z toho si nic nedělejte, dám vám rozhřešení, drahé dcery." Kolem zoufalého, ale neúnavného otce se shromáždili dr. Ezequiel, Kapitán, Nhô-Galo i sám Mundinho Falcäo. Nebyl on skoro zubařovým sousedem, nekoupával se s ním v moři? Věnců, které chyběly na pohřbu, a kytic, jichž bylo tak málo u katafalku, leželo tam bezpočet. Mramorový náhrobek na čerstvém hrobě uváděl Osmundovo jméno, datum jeho narození i smrti, a aby zločin nebyl zapomenut, dvě vvrytá slova: ZÁKEŘNĚ ZAVRAŽDĚN. Dr. Ezequiel začal ten případ rozviřovat. Žádal, aby byl farmář vzat do vyšetřovací vazby, a když to soudce odmítl, odvolal se k vyšší instanci v Bahii, kde mělo padnout rozhodnutí. Říkalo se, že mu Osmundův otec slíbil padesát tisíc — celé jmění! — podari-li se mu dostat plukovníka za mříže. Debaty o Jesuínu Mendoncovi však brzy utichly. Senzací dne byl inženýr. Ezequiel se marně snažil zapůsobit na poslucháčstvo svými dobře placeným rozhořčením a nakonec i on rokoval o problému přístavu a jeho následcích: ,,To je dobře, aspoň tomu starému jaguncovi spadne hře-bínek." „Ještě nakonec řekněte, že i vy budete podporovat Mun-dinha Falcäa!" zvolal Joao Fulgéncio. „A co mi v tom brání?" zeptal se advokát. „Táhl jsem odjakživa s Bastosovými, vedl jsem několik jejich procesů, a jak se mi odvděčili? Že jsem byl zvolen radním? Tím budu zvolen, kolikrát budu chtít, s jejich pomocí i bez ní. Když měli jmenovat předsedu městské rady, dali přednost tomu negramotovi plukovníku Melku Tavaresovi. Přitom j e jisté, že se uvažovalo o mně." „Jednáte správně," zahuhňal Nhô-Galo. „Mundinho Falcäo, to je jiný kadet. Až bude u vlády on, změní Ilhéus k nepoznání. Kdybych byl vlivný človek, přidal bych se k němu taky . . ." „Ten inženýr je docela sympatický," podotkl Nacib, „Atletický typ, že? Vypadá spíš jako filmový herec . . . Spoustě děvčat poplete hlavu ..." „Je ženatý," informoval je Joao Fulgéncio. „Nežije aie se svou ženou . . .*' doplnil ho Nhô-Galo. Jak to, žc o inženýrovi už vědí takové věci? Joäo Fulgéncio jim to vysvětlil: on sám to vypravoval, když ho po obědě Kapitán zavedl do papírnictví. Žena se prý zbláznila a je v sanatoriu, „Víte, kdo je teď u Mundinha Falcäa?" zeptal se Clóvis Costa, jenž doposud mlčel a díval se na ulici. Čekal, až mladí kameloti začnou vyvolávat: „Ilhéuský deník!" „Kdo?" „Plukovník Altino Brandäo . . . Letos prodává svou úrodu Mundinhovi. A není vyloučeno, že mu odprodá i svoje hlasy . . ." Zneklidněn pak dodal: „Proč už, u sta hromů, neroznášejí noviny?" 212 Plukovník Brandäo z Ria do Braco. . . Néjvětšf farmář v kraji po plukovníku Misaelovi. Podlc něho hlasuje celý okres, je to důležitá osobnost politického života. Clóvis Costa měl pravdu. V Mundinhově kanceláři seděl v měkkém koženém křesle farmář v holínkách a ostruhách a srkal francouzský likér, který mu vývozce nabídl. „Na mou věru, pane Mundinho, letos je kakao jedna radost. Měl byste si někdy zajet k nám na farmu a strávit tam s námi nějaký ten den. Je to sice prostinký dům, ale kdybyste nás poctil návštěvou, hlady byste nezemřel, to tedy ne. Viděl bystejakjsoukakaovnikycelé obsypané a jak se to tam všude zlatě leskne. Začínám zrovna sklízet... Je to pastva pro oči, vidět tu bohatou úrodu kakaa." Vývozce poklepal farmáři na koleno: „No dobrá, přijímám vaše pozvání. Některou neděli se tam za vámi vypravím..." „Raději v sobotu, v neděli se nepracuje. Zůstanete u nás do pondělí. Nebudete-Ii ovšem chtít déle, dům je vám k dispozici ..." „Tak tedy dojednáno, příští sobotu jsem u vás. Teď už se mohu trochu uvolnit, ale než přijel ten inženýr, nemohl jsem se odtud hnout." „Prý je už tady, je to pravda?" „Pravda pravdoucí, pane plukovníku. Už zítra se pustí do práce v přístavu. Připravte se na to, že se zakrátko bude kakao z vašich farem vyvážet z Ilhéusu přímo do Evropy a do Spojených států ..." „Hm . . . Kdo by to byl řekl. . ." Usrkl zase likéru a svýma prohnanýma očima se podíval na Mundinha. „Tahlcta kořalka, to je ale něco, jc tak jemná l To není zdejší výrobek, že?" Nečekaje na odpověď pokračoval: „Vy prý budete také kandidovat ve volbách, ano? Slyšel jsem to, ale nechtělo se mi tomu věřit." „A proč ne, pane plukovníku?" Mundinho byl rád, že na to stařec zavedl řeč. „Copak nemám žádné dobré vlastnosti? To o mně máte, tak špatné mínění?" „Já a špatné mínění o vás ? Chraň bůh! Jste mužem na svém miste. Jenomže . . ." Vzal sklenku s likérem a zdvihl ji do výše 214 očí. „Jenomže vy, tak jako tenhle likér, nejste zdejší.. ." Zpytavě se na Mundinha zadíval. Vývozce zavrtěl hlavou. Tahle námitka nebyla nová, už jí přivykl. Vyvracet ji bylo pro něho docela běžné, něco jako duševní cvičení. „Vy jste se narodil tady, pane plukovníku?" „Já? Pocházím ze Sergipe, jsem ,zloděj koní', jak se nám tady říká." Zahleděl se na odlesk slunečních paprsků ve sklence. „Přistěhoval jsem se ale do Ilhéusu už před čtyřiceti lety." „Já tu jsem teprve čtyři roky, vlastně necelých pět. Ale cítím se tady doma stejně jako vy. Už se odtud nehnu . . ." Rozvíjel své argumenty a jako mimochodem uváděl, co ho k tomuto kraji poutá a co už pro něj udělal nebo chce udělat. Aby vyřešil otázku vjezdu do přístavu, povolal sem inženýra. Farmář naslouchal, kroutil si cigaretu z kukuřičného stébla a točeného tabáku a občas utkvěl živýma očima na Mundinhově tváři, jako by chtěl posoudit jeho upřímnost. „Získal jste si velké zásluhy . . . Jiní, kteří sem přijdou, hledí zbohatnout a na nic jiného nemyslí. Vy se staráte o všecko a uvažujete o potřebách kraje. Škoda jen, že jste se neoženil." „Proč, pane plukovníku?" Uchopil láhev, takřka umělecké dílo, a chtěl mu znova nalít. „Nezlobte se na mne ... Je to jemný nápoj. Ale abych byl upřímný, mám raději obyčejnou kořalku. . . Tohleto je záludné: voní to, má to sladkou chuť, vzbuzuje to dojem, že to je likér pro dámy. A zatím je to silné až hrůza a stoupá to do hlavy, aniž si to Člověk uvědomuje. U obyčejné kořalky člověk hned ví, kdy má dost." Mundinho vytáhl ze skříně láhev kořalky. „Jak j e libo, pane plukovníku. Ale proč bych měl býtženat?" „No, jestli dovolíte, dám vám radu: ožeňte se s nějakou zdejší dívkou, s dcerou někoho z nás. Tím vám nechci nabízet svou dceru; mám tři, všechny se vdaly a bohudíky dobře vdaly. Ale máte tady i v Itabuně spoustu dobrých partií. Tak by aspoň každý viděl, že tu nejste jenom na čas, dokud nezbohatnete." 215 „SÄíVtek, to jc vážná věc, pane plukovníku. Nejdříve musí filOVfik "-'jíl ž('nu, o které snil. Sňatek sc rodí z lásky." „Nebo /. potřeby, že? Na plantážích by si dělník vzal i pa-IV/, pokud by nosil sukně. Jen aby měl doma ženu, s kterou by se mohl vyspat a také si pohovořit. Ženská, to je něco moc užitečného, jen si nemyslete. Pomáhá člověku i v politice, dá um dítě, podpoří jeho postavení. Na to ostatní má muž milenky .. ." Mundinho se smál: „Vy chcete, abych za ty volby odvedl pořádnou daň. Bu-dc-li jejich výsledek záviset jen na tom, zda se ožením, mám to prohráno už teď. Takhle já ale volby vyhrát nechci, pane plukovníku. Chci je vyhrát svým programem." Hovořil s ním, tak jako už s mnoha jinými lidmi, o problémech kraje, navrhoval řešení, se strhujícím zápalem nastiňoval cesty a perspektivy. „Máte úplně pravdu. Všechno, co jste říkal, je pravdivé jako desatero. Kdo by proti tomu mohl něco namítat?" Plukovník se teď díval do země. Co se ho už natrápila ta za-oslalost vnitrozemí, na které Bastosovi zapomínali! „Budou-li mít zdejší lidi rozum, vyhrajete to. Jestli vás ale vláda uzná, to nevím, to už jc jiná věc . . ." Mundinho se usmál, poněvadž si myslel, že plukovníka přesvědčil. „Ncjhorší je, že vy máte sice pravdu, ale plukovník Ramiro má známé, prokázal spoustě lidí laskavost, kdekdo je jeho příbuzný a přítel, všichni jsou už zvyklí ho volit. Nemějte mi za zlé, co vám řeknu, ale proč se s ním nedohodnete?" „Na čem se s ním mám, pane plukovníku, dohodnout?" „Mohli byste postupovat ruku v ruce. Vy byste dal svou hlavu a bystrozrak, on svou prestiž a voliče. On má hezkou vnučku, znáte ji? Ta druhá je ještě malá, . . Dcera dr. Alfreda." Mundinho se obrnil trpělivostí; „To nejde, pane plukovníku. Já mám svoje názory — ty vy dobře znáte — a plukovník Ramiro má taky svoje. Pro něho vládnout znamená jenom dláždit ulice a zakládat sady. Zdá se mi vyloučeno, abychom dospěli k nějaké dohodě. Já 216 jsem vám předložil plán toho, co je třeba udělat, jak je třeba řídit město. Nežádám ty hlasy pro sebe, žádám je pro Ilhéus, v zájmu pokroku kraje kakaa." Farmář si prohrábl rozcuchané vlasy: „Přijel jsem vám prodat kakao, pane Mundinho, a prodal jsem je dobře, jsem spokojen. Jsem taky rád, že jsem si s vámi pohovořil, alespoň teď znám vaše názory," díval se na vývozce. „Odevzdávám hlas Ramirovi už dobrých dvacet let. V době bojů jsem ho nepotřeboval. Když jsem přijel do Ria do Braco, ještě tam nikdo nebyl, ti, co se tam objevili později, byli strašpytlové, s kterými jsem si poradil sám, bez cizí pomoci. Jsem zvyklý hlasovat pro Ramira, nikdy mi neublížil, naopak, když se mi jednou dálo bezpráví, zastal se mne." Mundinho chtěl něco říci, ale plukovník ho posunkem ruky zarazil. „Nic vám neslibuju. Slibuju jenom to, co můžu splnit. Ale ještě si spolu pohovoříme, za to vám ručím." Když odešel, vývozce div nevyletěl z kůže. Co času s ním ztratil, skoro celé půldne! To také řekl Kapitánovi, jenž za ním přišel chvíli po odchodu všemocného pána z Ria do Braco. „Ten starý hlupák mi chce dohodit vnučku Ramira Bastose! Skoda slov. ,Nic vám neslibuju, ale ještě si s vámi přijdu pohovořit' " napodoboval farmářův zpěvný hlas. „Jestli tohleto říkal, je to dobré znamení," ožil Kapitán. „Vy, můj drahý, ještě neznáte naše plukovníky. A zvlášť neznáte Altina Brandáa. To není člověk, který mluví jen tak do větru. Byl by vám řekl do očí, že zůstane proti nám, kdyby na něho vaše slova nebyla zapůsobila. A jestli nás bude podporovat. .." V papírnictví debata pokračovala. Clóvis Costa byl čím dál tím neklidnější — byly už čtyři pryč a kameloti s „Ilhéu-ským deníkem" nikde. „Jdu se podívat do redakce, co se tam děje." Studentky řádového gymnasia, mezi nimi Malvína, přestaly tlachat a začaly si listovat ve svazcích Růžové knihovny. Joäo Fulgencio je obskakoval. Malvína klouzala očima po regálu s knihami a listovala v románech Egy de Queiroze 217 a Aluísia Azeveda. Iracema se přiblížila, posměšné se chichtajíc : „My máme doma .Zločin pátera Amara'. Chtěla jsem si to přečíst, ale bratr mi to sebral, že prý to není čtení pro dívky ..." Bratr studoval v Bahii medicínu. „A proč on může a ty ne?" zatvářila se vzpumě Malvina a oči se jí zalesklv. „Máte ,Zločin pátera Amara', pane Joäo?" „Ano, mám. Vezmete si jej? Je to vynikající román . . ." „Ano, vezmu. Kolik stojí?" Iracema žasla nad kamarádčinou odvahou: „Ty si to koupíš? Ale co tomu řeknou lidé?" „Co mi na tom záleží?" Diva si koupila dívčí románek a slibovala ostatním, že jim ho půjčí. Iracema prosila Malvinu: „Potom mi ten román půjčíš, že? Ale nesmíš to nikomu říct! Přečtu si ho u vás doma." „Ta dnešní děvčata . .pohoršoval se jeden z přítomných. „I nemravnou knihu si koupí. Proto dochází k takovým případům jako s tou Jesuínovou manželkou." Joäo Fulgéncio mu skočil do řeči: „Neříkejte hlouposti, Maneco, vždyť tomu nerozumíte. Ta kníhaje výborná a není na ní nic nemravného. Je to inteligentní dívka." „Kdo že je inteligentní?" chtěl vědět soudce, jenž sc usadil na židli po Clóvisovi. „Mluvili jsme o Ecu dc Queirozovi, velectěný," odpověděl Joäo Fulgéncio a tiskl mu ruku. „Velmi poučný autor. .." Pro soudce byli všichni autoři „velmi pouční". Kupoval vše, co se mu dostalo do rukou, právnickou literaturu i beletrii, vědecké spisy i knihy o spiritismu. Jak se říkalo, kupoval to, jen aby pěkně Vyplnil přihrádky a aby si dodal vážnosti, nic však nečeti. Joäo Fulgéncio se ho ptával: „Tak co, velectěný, jak se vám líbil Anatole France?" „Velmi poučný autor..." nevyvedlo to soudce z rovnováhy. „Nezdál se vám trochu neuctivý?" „Neuctivý? Trochu ano. Ale velmi poučný . . ." V soudcově přítomnosti se Nacib začal zase zžírat. Ten starý prostopášník... Co udělal s Gabrielinou růží, kam ji zašantročil? V té chvíli bylo už v hostinci živo a Arab se musel rozloučit. „To už jdete, drahý příteli?" zajímal se soudce. „Pěknou služku jste si sehnal. . . Blahopřeji vám. Jak se vlastně jme- nuje Odešel. Ten starý zhýralec . . . Ještě ke všemu se ho ptá, jak se Gabriela jmenuje, ten starý cynik, který nedbá své úřední důstojnosti. A to se říká, že to je budoucí soudní rada! . . . Sotva vkročil na náměstí, zahlédl Malvinu, jak se na pobřežním bulváru baví s inženýrem. Seděla na lavičce, Rômulo stál vedle ní. Smála se na celé kolo, Nacib ji nikdy neslyšel takhle se smát. Inženýr je ženatý, jeho manželka je duševně chorá a j e v ústavním ošetřování, to se Malvina brzo dozví. Též zamračený Josué sledoval z hostince tu scénu a slyšel perlivý smích, jenž zvonil do odpoledního klidu. Nacib si sedl k němu, vžil se do jeho smutku. Mladý profesor se ani nepokoušel zastřít žárlivost, která hlodala v jeho nitru. Arab přitom myslil na Gabrielu: soudce, plukovník Manuel Od jaguárů, Plínio Aracá a mnoho jiných se kolem ní točí. Ani sám Josué nezůstává pozadu a píše pro ni verše. Na náměstí se v onom vlahém ilhéuském odpoledni rozhostil hluboký klid. Z okna se vyklonila Gloria. Josué, jejž žárlivost doháněla k Šílenství, vstal, obrátil se k zapovězenému oknu vyplněnému krajkami a ňadry a bez rozmýšlení a pohorŠlivě smekl na pozdrav. Malvina na nábřeží se smála. Bylo klidné, příjemné odpoledne. Vtom celý udýchaný přiběhl zvěstovatel věcí dobrých i zlých — černoušek Tufsca. Zastavil se až u stolu: „Pane NacibelPane Nacibe!" „Co je, Tuísko?" „Založili oheň v ,Ilhéuském deníku'!" „V redakci nebo v tiskárně?" „Nakupili, prosím, noviny na hromadu, polili je petrolejem a byla z toho hranice jako o svatojanské noci. . ." 218 219 o plameni a vodě na novinách i v srdcích Několika šťastlivcům se podařilo vylovit z mokrého popele skoro neporušené výtisky novin. Co nestrávil oheň, nasáklo vodou, kterou přinášeli v plechovkách a vědrech dělníci, zaměstnanci i dobrovolníci, aby uhasili hranici. Odpolední větřík rozvál popel po ulici, všude bylo cítit pach shořelého papíru. Na stolku, jejž vynesli z redakce, stál Doktor, celý bledý rozhořěením, a přiškrceným hlasem hovořil k zvědavcům, kteří se srotili před „Ilhéuským deníkem": „Duše Torquemadovy, potomci Neronovi, jste horší než Caíigula, nejraději byste potlačili a udusili myšlení a zločinným ohněm žhářů vymýtili světlo psaného slova, vy tmáři tmářští!" Několik posluchačů odměňovalo řečníka potleskem, dav kluků radostně výskal, tleskal, hvízdal. Doktor byl tímto nadšením dojat a rozechvěn a napřahoval ruce k zástupu tak, že mu cvikr sklouzl za sako. „Občané, drazí občané Ilhéusu, kraji civilizace a svobody! Jen přes naše mrtvoly se tady dostane k moci inkvizice, pronásledující psané slovo. Postavíme barikády na ulicích, tribuny na nárožích . . ." V blízké restaurací U zlaté kapky seděl u stolu, jenž stál přede dveřmi, plukovník Amäncio Lcal a poslouchal Doktorův zanícený proslov. Zdravé oko se mu lesklo. S úsměvem prohodil k plukovníku Jesuínu Mendoncovi: „Doktor je dneska v kondici..." „Ještě nemluvil o Ávilových. Jeho proslov bez Ávily, to není ono . . ." podivoval se Jesumo. Od toho stolu sledovali oba plantážnfci celý průběh událostí : příchod ozbrojených jagunců z farem, kteří sc rozestoupili poblíž redakce a Čekali, až udeří jejich hodina, i dokonalé obklíčení kamelotů, kteří vycházeli z tiskárny s výtisky. Několik jich ještě stačilo vykřiknout: „ řIlhéuský deník' ! Právě vyšel. . . Příjezd inženýra, vláda dostala co proto ..." Jaguncové vyrvali noviny zděšeným klukům a několik jich vniklo do redakce a do tiskárny a vrátilo se se zbytkem nákladu. Potom se vypravovalo, že se tam Ascendino, starý učitýlek portugalštiny, jenž si trochu přivydělával korigováním článků Glóvise Costy, komentářů a zpráv, celý chvěl strachem a prosebně spínal ruce: „Nezabíjejte mě, mám rodinu ..." Všechno bylo pečlivě připraveno. Jaguncové sundali z nákladního auta, jež stálo u chodníku, kanystry s petrolejem. Oheň praskal, plameny šlehaly vysoko, jejich rudé jazyky hrozivě olizovaly fasády domů. Lidé se zastavovali a nechápavě přihlíželi. Jaguncové, aby se nezpronevěřili starému zvyku a zabezpečili si ústup, vystřelili několikrát do vzduchu a dav rozptýlili. Pak naskočili na nákladní auto a Šofér s divokým troubením proletěl hlavními ulicemi, div neporazil vývozce Stevesona. Ujížděl jako šílený a zmizel na silnici. Vc dveřích obchodů a skladů se shlukli zvědavci a ubírali se k redakci. Amáncio a Jesuíno ani nevstali od stolu, poněvadž nechtěli opustit své výhodné strategické postavení. Jednoho člověka, který si stoupl do dveří a bránil jim v rozhledu, požádal Amáncio svým jemným hlasem: „Budte tak laskav a nezaclánějte . . ," Poněvadž muž neslyšel, sevřel mu paži: „Zmizte odtud, už jsem řek ..." Když nákladní auto odjelo, pozvedl Amáncio sklenici piva a usmál se na Jesuína: „čistka..." „Povedla sc . . Setrvali v hostinci a vůbec nedbali zvědavých pohledů kolem sebe. Lidé se zastavovali i na protějším chodníku, jen aby je spatřili. Několik osob poznalo jaguncy Amáncia, Jesuína a Melka Tavarese, A to všechno řídil a jaguncům velel jistý Blonďáček, Amánciův chránenec, profesionální výtržník, který měl ve zvyku obracet nevěstince vzhůru nohama, Glóvis Costa přišel, když už byl požár lokalizován. Vytáhl revolver a hrdinně se postavil do dveří redakce. U stolu v hostinci Amáncio pohrdlivě poznamenal: „Ani neumí vzít revolver clo ruky . . ." 230 221 Začali se sbíhat přátelé a zmíněné sroceni začalo. Až do večera chodily různé osobnosti projevovat Clóvisovi svou solidaritu. Mundinho přišel s Kapitánem. Objal Clóvise Costu a novinář opakoval: „To je riziko povolání..." K večeru se zase někdo zastavil pod Glóriiným oknem, aby ukojil její hlad po zprávách. Nebyl to černoušek Tuísca, jenž byl zaneprázdněn huntování m kluků před redakcí, ale profesor Josué, jenž ztratil rozvahu a zapomněl na svou důstojnost. Byl bledší ve tváři než kdykoli předtím, pod svýma romantickýma očima měl hluboké kruhy, srdce mu tonulo ve smutku. Malvina se procházela s inženýrem po bulváru. Rômulo ukazoval směrem k moři, zasvěcoval ji možná do tajů svého povolání. Dívka napjatě poslouchala a občas se usmála. Nacib odvlekl Josua až k redakci, ale profesor se tam zdržel jenom chvilku, poněvadž ho zajímalo jedině to, co Se děje na nábřeží, kde spolu hovořili Malvina a inženýr. Staré panny, jež se shlukly v chrámových dveřích kolem pátera Cecília, si krákoravým hlasem vykládaly o požáru. Malvinin smích a její lhostejný postoj k pálení novin Josua nakonec rozlítil. Za to může inženýr! Ač je tu tak krátce, neráči vzít na vědomí vzrušení, jež tak náhle zachvátilo město, a ve své netečností jde tak daleko, že se klidně baví s Malvínou. Josué přešel náměstí, proběhl mezi starými pannami a přiblížil se až ke Glóriinu oknu. Na mulatčiných masitých rtech se objevil úsměv: „Dobrý večer." „Dobrý večer, pane profesore. Co se to tam stalo?" „Spálili celý naklad ,Ilhéuského deníku'. Bastosovi lidé. To všechno kvůli tomu hlupáku inženýrovi, co dneska přijel..." Glória se podívala na nábřežní bulvár: „To je ten mladík, co hovoří s vaší milou?" „Jakápak milá! Jenom známá. V Ilhéusu je jenom jedna žena, kvůli které nemohu spát. . ." „A kdo je to, smím-li se ptát?" „Mohu to říci?" „Jen se nestyďte . . ." Staré panny v chrámových dveřích vyvalovaly oči, Malvina na bulváru si toho ani nevšimla. jak si vzali gabrielu na mušku Byl to toulavý, skoro divoký kocour z pahorků. Srst měl zablácenou s vyškubanými chomáčky chlupů a ucho natržené. Proháněl kočky ze sousedství, dovedl přeprat všechny své soky, jeho výraz prozrazoval dobrodruha. Kradl v kdejaké kuchyni na úbočí, takže jej hospodyňky i služebné nenáviděly, ale ježto byl tak hbitý a nedůvěřivý, nikdy se jim ho nepodařilo polapit. Jak bylo možné, že ho Gabriela chytila, že ho přiměla, aby šel s ní a ještě si cestou předl a pak se schoulil v jejím klíně? Bylo to asi tím, ěe ho ncodchnala křikem a koštětem, když se odvážil při hledání zbytků jídla opatrně přiblížit. Házela mu šlachy, rybí ocásky a drůbky. On si zvykl a většinu dne trávil na dvorku, kde podřimoval ve stínu guayav. NeT vypadal už tak vychrtle a špinavě, ač měl i nadále v noci plnou svobodu a při svých prostopášnických záletech se potuloval po pahorku i po střechách. Když po návratu z hostince usedla Gabriela k obědu, otíral sejí o nohy a předl. Hltavě žvýkal sousta jídla, která mu házela, a vděčně mňoukal, když natáhla ruku, aby ho pohladila po hlavě nebo po břiše. Pro donu Armindu to byl úplný zázrak. Nikdy si nepomyslela, že by se tak plaché zvíře dalo ochočit, jedlo z ruky, nechalo se chovat na klíně a usínalo člověku v náručí. Gabriela tiskla kocoura k ňadrům a obličej k jeho divoké hlavě. On si jenom s očima přimhouřenýma tiše pomňoukával a lehce ji škrábal drápky. Dona Arminda měla jen jedno vysvětlení: Gabriela je médium s mocným fluidem, zakopaná hřivna, surový diamant, který by bylo zapotřebí obrousit na seancích, aby dokonale zachycoval zprávy ze záhrobí. Co jiného než její fluidum mohlo zkrotit tak divoké zvíře? Jak tak seděly na prahu — vdova látala punčochy a Gabriela sí hrála s kočkou — snažila se dona Arminda dívku přesvědčit : „Holka, vy si nesmíte nechat ujít seanci. Zrovna tuhle se mě na vás ptal kmotr Deodoro: ,Proč ta sestřička nepřišla? 222 223 Ten její strážný duch, to je něco ohromného! Skláněl se za ní, když seděla na židli.' Tohleto říkal, slovo za slovem. Já si shodou okolností myslela totéž. A nemyslete si, on je Deodoro v těchhle věcech honěný. Nevypadá na to, protože je tak mladý. Ale s těmi duchy je jedna ruka, to byste koukala! Tancují podle jeho píšťalky. Z vás může být i jasnovidka. . ." „Já nechci... Já nechci, dono Arminclo. Nač to? Raději mrtvé nedráždit a nechat je na pokoji. Nemám to ráda . . ." Lechtala kocoura na břiše a ten stále hlasitěji předl. „To je hloupost, má drahá, co děláte. Takhle vám váš duch nemůže radit, když neposloucháte, co říká, Tápete pak celý život jako slepá. Poněvadž duch, to je jakoby průvodce slepců. Ukazuje člověku cestu, vodí ho tak, aby se vyhnul překážkám .. „Ty já žádné nemám, dono Armindo. Jaképak překážky?" „Nejde jenom o překážky, ale i o to, že dává rady. Tuhle jsem měla jeden těžký případ — porod dony Ampary. Dítě mělo špatnou polohu a nechtělo ven. Já si s tím nevěděla rady a pan Milton hned, že zavolá doktora. A víte, kdo mi pomohl? Nebožtík manžel, který je pořád se mnou a ani na chvíli nič neopouští. Tam nahoře" — ukázala na nebe — „se vyznají ve všem, i v medicíně. Pošeptal mi, co mám dělat, a já poslechla. A narodil se kluk jako buk! . . „Musí to být hezké, dělat porodní bábu . . . Pomáhat neviňátkům na svět." „Kdo jiný vám může poradit než duch? Zrovna když to tolik potřebujete . .." „Myslíte, dono Armindo? Proč? To jsem nevěděla . . ." „Vy, má drahá, jste hloupá, odpusťte, že vám to takhle říkám. Hrozně hloupá, Neumíte využít, čím vás obdařil pánbůh." „Ale nepovídejte, dono Armindo, vždyť mi jde z toho hlava kolem. Všeho, co mám, já využívám. I střevíců, které mi dal pan Nacib. Chodím v nich clo hostince. Ale ráda je nemám, mám raději pantofle. V střevících chodím nerada . . ." „Kdo mluví o střevících, vy hloupoučká? Copak nevidíte, že vás nosí pan Nacib v srdci, Že je do vás celý pryč, že se div nepominul rozumem . . ." 324 Gabriela si tiskla kocoura k ňadrům a zasmála se: „Pan Nacib je hodný pán, čeho bych se bála? Hlavně že nepomýšlí na to, jak se mě zbavit. A já chci jenom, aby by) co nejspokojenějši . . ." Donu Armindu udivila dívčina zaslepenost tak, že se píchla do prstu. „Až jsem se píchla , . . Vy jste hloupější, než jsem si myslela. Mohla byste od pana Naciba mít, nač byste si pomyslela,,. On je tak bohatý, ten pan Nacib! Poprosíte-li ho o hedvábné šaty, dá vám je; poprosíte-li ho o nějakou mladou černošku k ruce, sežene vám hned dvě; požádáte-li ho o peníze, dá vám peněz, kolik budete chtít." „Já ale nic nepotrebujú . . . Nač?" „Vy si myslíte, že budete hezká celý život? Využijte toho teď, než bude pozdě. Vzala bych na to jed, že si panu Nacibovi 0 nic neřeknete. Je to tak?" „Abych s vámi mohla jít do kina. A o co jiného bych si mu měla ještě říkat?" Tohle přivedlo donu Armindu z míry. Mrštila punčochou 1 hříbkem na zem, až se kocour polekal a zlobně na ni pohlédl. „O všechno! O všechno, holka, protože co budete chtít, to vám dá!" A Šeptem dodala: „Budetc-li se mít k světu, je schopen si vás i vzít..." „Mne vzít? Proč? To on nemá zapotřebí, dono Armindo, proč by se ženil? Pan Nacib se musí oženit s nějakou slečnou z dobré a význačné rodiny. Proč by se ženil se mnou, to on nemá zapotřebí..." „A vy se nechcete stát dámou, být paní domu, chodit zavěšena s manželem, elegantně se oblékat, honit vodu?" „To bych pak možná musela mít celý den střevíce na nohou ... A to bych nerada . . . Nosit střevíce . . . Vzít si pana Naciba, to bych docela ráda. Celý život mu vařit, pomáhat mu . .." Usmívala se, předla s kocourem, sahala mu na jeho vlhký, studený čumák, „Ale kdepak, pan Nacib hledí výš. Nebude si chtít vzít takovou obyčejnou ženskou, jako jsem já, kterou sebral na ulici . . . Ani na to nechci myslet, dono Armindo. To by musel být blázen." „No, já vám říkám, holka, záleží jenom na vás, jak si to £5 225 zařídíte. Jednou mu povolte, podruhé dělejte trochu drahoty a on z toho bude celý pryč. Už teď má strach. Můj Ghico mi vypravoval, že vám chce soudce zařídit dům. Slyšel to od pana Nhô-Gala a v panu Nacibovi je malá dušička." „Soudce já nechci. . Úsměv na jejích rtech pohasl. „Ten se mi nelíbí. Je to takový protivný dědek." „Tamhle jde druhý . . ." zašeptala dona Arminda. Po ulici se krokem venkovana ubíral Manuel Od jaguárů. Zastavil se u obou žen, smekl svůj panama, barevným kapesníkem si setřel pot. „Dobré odpoledne." „Dobré odpoledne, pane plukovníku," odpověděla vdova. „Tady bydlí Nacib, že? Poznal jsem to tady podle té dívky," ukázal na Gabrielu. „Sháním služku, chci si přivézt rodinu do Ilhéusu . . . Nevíte o nějaké?" „Služku na co, pane plukovníku?" „No přece -— aby nám vařila ..." „Tady někoho těžko seženete." „Kolik vám platí Nacib?" Gabriela k němu vzhlédla svýma nevinnýma očima. „Šedesát milreisů, prosím ..." „To teda platí dobře." Nastalo dlouhé mlčení. Farmář se díval do chodby, dona Arminda sebrala látání, rozloučila se a odešla do svého domu, kde pak poslouchala za dveřmi. Plukovník se spokojeně usmál; „Abych pravdu řekl, kuchařku nepotrebujú. Až přijede rodina, přiveze si jednu z plantáže. Aleje škoda, že taková hezká mulatka, jako jste vy, utrácí své mládí v kuchyni." „Proč, pane plukovníku?" „Poněvadž si rozdíráte ruce. Záleží jenom na vás, jestli ty hrnce pověsíte na hřebíček. Budete-li chtít, poskytnu vám slušný dům, služku, úvěr v obchodě. Vy se mi, slečno, totiž líbíte." Gabriela vstala a stále jako by se vděčně usmívala. „Co říkáte mému návrhu?" „Musíte mi odpustit, pane, ale nechci. Nic v tom není, nemějte mi to za zlé. Je mi tady dobře, nic mi tu nechybí. Na shledanou, pane plukovníku . . ." 226 Nad zídkou vzadu na dvorku se objevila hlava dony Ar-mindy, volající Gabrielu: „To je ale náhodička, co? Neříkala jsem vám to? I tenhle vám chce zařídit dům . . ." „Jenže já nechci. . . Ani kdybych měla umřít hlady." „Je to tak, jak jsem říkala: záleží jedině na vás..." „Nechci Je spokojena s tím, co má — s kartounovými šaty, pantofli, náušnicemi, broží, náramkem, jenom střevíce nemá ráda, poněvadž ji tlačí. Je spokojena s dvorkem, kuchyní, starými kamny, s pokojíkem, kde spí, s veselým prostředím v hostinci mezi těmi mladými fešáky — profesorem Josuem, panem Tonikem, panem Arim — a těmi jemnými pány, jako je pan Felipe, Doktor a Kapitán. Je spokojena se svým přítelem černouškem Tulskou i se svým kocourem, kterého chytila na pahorku. Je spokojena s panem Nacibem. Jak je to pěkné, spát s ním, opírat si hlavu o jeho chlupatá prsa, cítit, jak se k ní tiskne noha toho velkého tlustého člověka, toho hezkého mladého pána! Když ji šimrá na šíji jeho knír, chvěje se Gabriela rozkoší. Je to tak pěkné, spát s mužem, ale ne s nějakým starcem za byt a stravu, šaty a boty. Spát s mladým pánem z vlastní vůle, se statným a hezkým mužem, jako je pan Nacib! Dona Arminda se z toho spiritismu jednou pomate! Co ji to napadlo za nesmysl, že by se měla za pana Naciba provdat? Představa je to hezká, to ano, moc hezká . . . Nabídnout mu rámě a zavěšena s ním vyjít na ulici, třebas i v těsných střevících. Vkročit clo biografu, sednout si vedle něho, opřít si hlavu o jeho rameno měkké jako polštář. Zajít si s Nacibem na ples a zatančit si tam s ním. Nosit na ruce snubní prstýnek . . . Ale proč na to myslet? Nemá to cenu . . . Pan Nacib se musí oženit s nějakou vznešenou dívkou, jež by byla jako ze škatulky, nosila střevíčky a hedvábné punčochy, užívala voňavek. S pannou, která dosud nepoznala muže. Gabriela se hodí do kuchyně, k tomu, aby poklidila, aby s ní někdo strávil noc. Ale ne nějaký ošklivý dedek, ne pro peníze. Jenom pro vlastní radost. Tak to bylo cestou s Clementem, na plantáži s Nhc- i5« 227 zinhem a také se Zé do Carino. A předtím už v městě s Be-binhcm, mladým studentem z bohaté rodiny, jenž se k ni plížil vždy tichounce, po špičkách, poněvadž se bál matky. Prvním ze všech, když byla ještě malá, byl však její strýček. Byla ještě děvčátko, když starý, nemocný strýc jednou v noci... u světla lucerny V sluneční výhni se dělníci, do půl těla nazí, oháněli dlouhými kosami a sklízeli kakao. Žluté plody padaly s dutým úderem na zem a ženy i děti, jež se k nim sbíhaly, je rozkrajo-valy nožem. Hromady semen surového kakaa s belavým máslem se pak sypaly do košů a přenášely na oslích hřbetech k lisům. Pracovalo se od časného jitra do pozdního večera, a jenom když slunce stálo přímo nad hlavou, bylo trochu času na to, zhltnout kus pečeného masa a zralý plod chlcbovníku. Ženské hlasy prozpěvovaly tklivé písně o práci: Hořká žluč, život svízel. .. Jsem černý dělník, zvedám hlas, řekněte, klid můj zmizel, pane statkáři, prosím vás, řekněte, zda kdy přijde čas, abych i plod své lásky sklízel? Sbor mužů na plantážích jim odpovídal: Budu sklízet plody kakaovníku . . . Sotva dospěla karavana na silnici, pokřikovali honáci pobízivě na své oslíky: „Hyje, no ta^» sakra, mulo! Honem, Diamante!" V šafářově doprovodu projížděl plantážemi plukovník Melk Tavares a dozíral na práci. Občas seskočil s koně, aby popohnal ženy a děti: „Vám to ale trvá! Hněte sebou, ženská, takhle pomalu se hledají jenom vši!" Bušily tedy do slupky kakaových plodů, které držely na dlani, pořád rychleji a Čepel nože byla prstům stále nebezpečnější. Zrychloval se také rytmus písně, jíž se rozhlaholily plantáže a jež pobízela dělníky k práci: Kakao samý med, jen sát, a na poličku květy bílé, chtěl bych se, pane, pozeptat, chtěl, pane plukovníku, kdy taky budu jednou spát v posteli u své milé? Mezi stromy na zarostlých pěšinkách vystlaných listím sílil hlas mužů, kteří teď spěchali s prací: Budu sklízet plody kakaovníku . .. Plukovník prohlížel stromy, šafář křičel na dělníky, těžká každodenní dřina pokračovala. Najednou se Melk Tavares zarazil a zeptal se: „Kdo česal tady?" Šafář otázku opakoval. Dělníci se otočili, aby viděli, oč jde, a černoch Fagundes odpověděl: >Já." „Tak pojď sem!" Ukazoval na kakaovníky, kde v hustém listí bylo na nej-vyšsích větvích vidět zapomenuté plody: „To ty takhle přeješ opicím? Myslíš si, že sázím kakao pro ně.? Lenochu líná, rvát se umíš, ale víc nic ..." „Já jsem si toho prosím nevšiml. . ." „Nevšiml sis toho proto, že ti plantáž nepatří. Ty ovšem peníze neproděláš. Dávej si od teďka pozor!" Pokračoval v obchůzce, černoch zase zvedal kosu a krotkýma, dobráckýma očima sledoval plukovníka. Co mu mohl odpovědět? Melk ho vyrval z rukou policie, když se jednou 229 opil a při návšteve vesnice ztropil povyk v nevěstinci. Nikdy nikomu nezůstal dlužen odpověď, ale vůči plukovníkovi byl bezmocný. Copak ho před nedávnem nevzal do Ilhéusu, aby tam zapálil nějaké noviny — taková legrace! — a štědře ho neodměnil? A neřekl mu, že se vrací doba bojů, ty krásné časy pro udatné muže s přesnou muškou, jako je černoch Fa-gundes? Cekal na ně a mezitím sklízel kakao, dupal po semenech, která se sušila na člunech, potil se u pece, špinil si nohy u lisu kakaovým mlékem. Ty ohlášené boje však pořád nepřicházely, u hranice ve městě se člověk ani neohřál. Ale i tak to bylo pěkné, viděl ten shon, projel sc v nákladním autu, vystřelil párkrát do vzduchu a hned po příjezdu spatřil Gabrielu. Sel kolem hostince, uslyšel smích, to mohla být jen ona. On však musel dále, k nějakému domu, kde měli zůstat až do započetí akce. Mladík, který je vedl, se jmenoval Blonďáček. Na jeho otázku odpověděl: „To je Arabova kuchařka -— krásná, až oči přecházejí." Černoch Fagundes zpomalil krok a zůstal vzadu, aby ji mohl spatřit. Blonďáček ho však zlostně pobízel: „Tak jdeme, ty černý! Neukazuj se tak, nebo všechno pokazíš, klonem pryč!" Po návratu na farmu to za dlouhé hvězdné noci, když harmonika lkala nad samotou, vypravoval Clementovi. Rudé světlo lucerny vytvářelo v temnotě plantáže obrazy: Gabrielin obličej, její taneční tělo, dlouhé nohy, pevná lýtka. „Děvče jako obrázek . . ." „Pracuje v hostinci?" „Vaří pro ten hostinec. Pracuje pro nějakého Turka, tlusťocha s býčí hlavou. Moc jí to slušelo, měla pantofle, byla celá vymydlená." Glcmcnta, jenž naslouchal přikrčen a mlčky přemítal, nebylo ve světle lucerny skoro vidět. „Když jsem šel kolem, zrovna se smála. Na nějakého muže, jakéhosi boháče. Tak vidíš, Clemente! Měla rudou růži ve vlasech, jakživ jsem něco takového neviděl!" Ve světle lucerny se vynoří Gabriela s růží ve vlasech. Clemente se přikrčí, jako když se želva stáhne pod svůj krunýř. 230 „Zavedli mě do plukovníkova domu. Viděl jsem tam jeho ženu, celou sešlou, bledou jako stín. Taky jsem tam zahlédl jeho dceru, velkou krasavici, ale hrozně pyšnou, ani si nás nevšimla, když šla kolem. Moc hezká dívka, ale řeknu ti, Clemente, s Gabrielou se žádná nemůže měřit. Co to v ní je, Clemente? Pověz mi . . ." Co to v ní je? Jak to má vědět? Nebylo nic platné, že s ní prožil tolik noci během cesty, ve vnitrozemí, v houštinách a pak na zelených lukách, nocí, kdy si opírala hlavu o jeho prsa. Nezjistil to, nikdy sc toho nedopátral. Má v sobě něco, nač se nedá zapomenout. Je to ta skořicová barva? Hřcbíčková vůně? Její smích? Jak to má vědět? Má v sobě žár, pokožka jí plane, nitro jí plane — úplná výheň. „Spalovali jsme tam jenom papír, ten hned shořel. Chtěl jsem sejít na Gabrielu podívat a pohovořit si s ní, ale nešlo to a já bych býval tak rád." „Paks ji už neviděl?" Lucerna svítila do tmy, noc bez Gabriely byla tmavá. Psi vyli, sovy houkaly, hadi syčeli. V tichu se oba oddávali svým teskným myšlenkám. Pak vzal černoch Fagundes lucernu a šel si lehnout. Zatím mulat Clemente á vybavoval v hluboké noční tmě a samotě Gabrielu. Její úsměvnou tvář, hbité nohy, snědá stehna, její vznosná ňadra, noční půvaby, vůni hřebíčku, její barvu skořice. Sevřel ji do náručí a odvedl šiji do své dřevěné postele. A s její hlavou na své hrudi strávil noc. o plese s anglickou epizodou Jednou z nej důležitějších událostí onoho roku v Ilhéusu bylo otevření nového sídla Obchodního sdružení. Byla to vlastně jeho první budova, poněvadž Sdružení, založené již před několika lety, mělo úřadovny v kanceláři svého předsedy Ataulfa Passose, zástupce jihobrazilských firem. Poslední dobou se stávalo významnějším, činitelem ve městě, hybnou 231 silou pokroku, vyvíjející bohatou činnost a vykonávající značný vliv. Nové sídlo bylo umístěno v dvouposchoďovém domě poblíž Vesuvu, v ulici vedoucí z náměstí sv. Šebestiána k přístavu. Nacib dostal objednávku nápojů, cukroví a slaného pečiva ii slavnostnímu zahájení. Tentokrát musel sehnat Gabriele k ruce dvě dívky, poněvadž to byl velký úkol. Oslavu přestěhování předcházely volby předsednictva. Dříve bylo třeba podkuřovat obchodníkům, dovozcům i vývozcům, aby svolili k uvedení svých jmen v předsednictvu. Ted se ucházeli o funkce sami, poněvadž jim dodávaly vážnosti, získávaly úvěr v bankách a poskytovaly právo vyjadřovat se k správě města. Byly předloženy dvě kandidátky — jednu navrhli Bastosovi stoupenci, druhou přátelé Mun-dinha Falcäa. Nyní tomu tak bylo všude: na jedné straně Bastosovi, na druhé Mundinho. Manifest podepsaný vývozci, různými obchodníky, majiteli dovozních firem a uveřejněný v „Ilhéuském deníku" představil kandidátku, v jejímž čele stál Ataulfo Passos, který měl být ponechán ve funkci předsedy. Mundinho byl navržen za místopředsedu a Kapitán za oficiálního mluvčího. Mimoto tam figurovalo ještě několik známých jmen. Podobné prohlášení uveřejnil „Hlas jihu". To také podepsali různí významní členové Sdružení, podporující druhou kandidátku. Za předsedu byl navržen rovněž Ataulfo Passos, který vyhovoval všem, neboř se neúčastnil politického života a Sdružení mu vděčilo za svůj rozvoj. O funkci místopředsedy se ucházel Syřan Maluf, majitel největšího ilhéuského obchodního domu, důvěrný přítel Ramira Bastose, na jehož plantážích před mnoha lety začal tak, že si tam otevřel potravinářský krámek. Za oficiálního mluvčího kandidoval- dr. Maurício Caires. Vedle Ataulfa Passosc se na obou kandidátkách objevovalo ještě jedno jméno — jméno Araba Naciba A. Saada, s nímž se v obou případech počítalo na skromnou funkci čtvrtého tajemníka. Očekával se rozhořčený boj, poněvadž síly byly vyrovnány. Avšak Ataulfo, obratný a prozíravý muž, prohlásil, že svou kandidaturu přijme jenom v případě, že se protivníci dohodnou a svorně sestaví jednotnou kandidátku, zastupující oba tábory. Nebylo lehké je přesvědčit. Ataulfo však věděl, 932 jak na to. Navštívil Mundinha, pochválil ho za jeho občanské cítění, za neutuchající zájem o kraj i o Sdružení a zdůraznil, jak velice je poctěn, že má být vývozce místopředsedou. Nemyslí si však pan Mundinho, že je nutné udržet Obchodní sdružení stranou politických bojů a vytvořit z něho jakousi neutrální půdu, na níž by v zájmu Ilhéusu a vlasti mohly síly obou odpůrců spolupracovat? On navrhuje sloučení obou kandidátek, volbu dvou místopředsedů, sekretářů i pokladníků, jakož i rozdvojené funkce mluvčího a knihovníka. Sdružení se jakožto hybná síla pokroku s bohatým programem, jehož splněním se z Ilhéusu stane skutečné město, musí povznést nad politováníhodný politický rozkol. Mundinho souhlasil a byl dokonce ochoten vzdát se své kandidatury na funkci místopředsedy, na niž byl navržen bez svého vědomí. Musí se však poradit s přáteli, neboť on na rozdíl od plukovníka Bastose nevydává příkazy a o ničem nerozhoduje bez vyslechnutí názoru svých souvěrců. „Myslím však, že budou souhlasit. S plukovníkem jste už mluvil?" „Chtěl jsem slyšet nejdříve vaše mínění. K němu zajdu až odpoledne." S plukovníkem Ramirem to bylo těžší. Stařec byl zprvu nepřístupný jakýmkoliv argumentům a jenom se pořád rozčiloval: „Takový privandrovalec, který tu ani nezapustil kořeny! Nemá jediný kakaovník . . ." „Já taky ne, pane plukovníku." „To je něco jiného. Vy tu ale žijete přes patnáct let. Jste řádný člověk, hlava rodiny, nepřišel jste sem nikomu poplést hlavu, nepřivedl jste sem ženatého člověka, aby si namlouval naše dcery, nechcete obrátit všechno vzhůru nohama, jako by to tu nestálo za nic." „Vy, pane plukovníku, víte, že se o politiku nezajímám. Ani volit nechodím. Chci vycházet dobře s každým, stýkám se s oběma stranami. Jisté však je, že se toho musí v Ilhéusu moc změnit, ty staré časy jsou už dávno pryč. Ale kdo toho změnil v Ilhéusu víc než vy?" Stařec, jehož hněv sílil, div nevybuchl, Teprve velkoobchodníkova poslední slova ho uklidnila. 2 33 „Ano, kdo toho změnil v Ilhéusu víc? . . ." opakoval po něm. „Vždyť to tu byla díra, zapadákov, jistě se na to pamatujete. A dnes? V celém státě nenajdete město, které by se Ilhéusu vyrovnalo. Proč aspoň nepočkali, až umřu? Jsem už jednou nohou v hrobě. Proč ten nevděk na konci mého života? Co jsem udělal Špatného, čím jsem tomu panu Mundinhovi ublížil? Vždyť ho skoro ani neznám!" Ataulfo Passos nevěděl, jak odpovědět. Plukovníkovi se chvěl hlas, hlas starce nad hrobem. „Nemyslete si, že jsem proti tomu, změnit některé věci a podniknout nové. Ale nač ten spěch, nač ten zoufalý spěch, jako by se blížil konec světa? Všechno má přece svůj čas!" Znova se v něm probudil pozemkový vlastník, nepřemožitelný Ramiro Bastos. „Ale já si nestěžuji. Jsem zvyklý na boj, nemám strach. Ten pan Mundinho si myslí, že Ilhéus existuje od chvíle, kdyľ sem přišel. Včerejšek by nejraději smazal. Jenže to nejde. To jeho darebáctví ho přijde draho... Rozdrtím ho ve volbách a pak ho z Ilhéusu vyženu. V tom mi nikdo nezabrání!" „Do toho se, pane plukovníku, plést nebudu. Mně jde jenom o to, jak vyřešit případ Obchodního sdružení. Proč je zatahovat do těchto sporů? Sdružení je přece něco tak bezvýznamného . . . Stará se jenom o obchod, o komerční záležitosti. Vpluje-Ii do politických vod, půjde to s ním s kopce. Proč kvůli takové hlouposti plýtvat silami?" „Tak co tedy navrhujete?" Ataulfo Passos mu to vyložil. Plukovník Ramiro Bastos naslouchal, bradu opřenu o hůl, vrásčitý obličej dobře vyholen, v očích blikající jiskérky ohně. „No budiž! Nechci, aby se o mně říkalo, že jsem to Sdružení zničil. A vás já si velice vážím. Můžete být klidný, já to příteli Malufovi vyložím. Obě funkce budounaprostorovnocenné, nebude tam první a druhý místopředseda?" „Naprosto rovnocenné. Děkuji vám, pane plukovníku." „S tím panem Mundinhem jste už hovořil?" „Ještě ne. Nejdřív jsem chtěl slyšet váš názor, ted teprve promluvím s ním." „Třeba to nepřijme." 234 „Když jste to přijal vy — a vy jste někdo —, proč by to měl odmítat?" Plukovník Ramiro Bastos se usmíval, že byl první. Takto byl Nacib zvolen čtvrtým tajemníkem Obchodního sdružení v Ilhéusu vedle Ataulfa, Mundinha, Malufa, klenotníka Pimenty a jiných významných osobností, v neposlední řade dr. Mauritia a Kapitána. Snad nejobtížnější byl pro Ataulfa Passose problém oficiálního mluvčího. Nebylo lehké přemluvit Kapitána, aby se spokojil funkcí knihovníka, jež byla uvedena až na konci kandidátky. Říkali mu, že je už oficiálním mluvčím kapely 13. května, kdežto dr. Maurício není mluvčím žádné společnosti. Mimoto dostala knihovna tak velkou dotaci a nikdo jiný nebude mít větší možnost výběru a nákupu knih než Kapitán. Bude to v pravém slova smyslu ilhéuská veřejná knihovna, kam budou chodit číst a vzdělávat se mladí i staří — knihovna pro všechny. „To je od vás hezké! Ale máte Joäa Fulgéncia, máte Doktora ! Ti se na to skvěle hodí ..." „Ale nejsou navrženi za kandidáty. Doktor není ani členem Sdružení, náš drahý Joäo nikdy žádnou funkci nevezme. . . Přicházíte v úvahu jenom vy, koho jiného bychom tam mohli kandidovat? Řečníkem, nejlepším řečníkem města budete přesto pořád vy!" Slavnost na počest otevření sídla a nastolení nového předsednictva byla nevšední podívaná, o které se dlouho mluvilo. Konala se jednou odpoledne při šampaňském a proslovech ve velkém salóně, jenž zaujímal celé přízemí. Tam měla být umístěna knihovna a konat se schůze a přednášky (v prvním poschodí byly různé kanceláře a sekretariát). Nacib si dal k této příležitostí ušít nové šaty. Pestrobarevná kravata, naleštěné boty, prsten s drahokamem budily dojem, že to je nějaký plukovník, majitel plantáží. Večer se konal ples. Občerstvení obstaral Arab. (Plínio Araeá rozhlašoval, že se Nacib chtěl svou funkcí obohatit, ale to byla nehorázná lež.) Bylo pestré a chutné, i nápojů byla spousta — až na kořalku. Na židlích podél stěn se pochichtávaly dívky, jež čekaly, až je někdo vyzve k tanci, V otevřených a osvětlených salónech v druhém poschodí si dámy i páni 235 pochutnávali na Gabriclině cukroví a slaném pečivu, bavili se a pochvalovali si, že takové plesy nezažila ani Bahie. Orchestr z Bataclanu hrál valčíky, tanga, foxtroty, řízné polky. V kabaretu se netančilo, všichni plukovníci, obchodníci, vývozci, obchodní příručí, lékaři a advokáti byli na plese. Kabaret zel prázdnotou a jenom pár ženských tam klímalo a marně čekalo. V tanečním sále si šuškaly staré s mladými. Přetřásaly šaty, šperky, ozdoby, vtipkovaly na účet milenců, předpovídaly svatby. Hluboké rozhořčení a hojné poznámky vyvolala Malvína v nej krásnějších šatech večera, jež si dala ušít v Bahii. Celé město už vědělo, že inženýr je ženatý, ale nežije s manželkou. Ale ani to, že je duševně chorá a stěží ji kdy propustí z ústavního ošetřování, ho neopravňuje k tomu, aby chodil za svobodnou dívkou na vdávání. Co jiného může od něho čekat než zneuctění nebo v nej lepším případě, že se dostane do lidských řečí? Svatba z toho stejně nekouká. Celý večer se ani na chvilku od sebe neodloučili, byl to ncjvytrvaíejší taneční pár, nevynechali ani jeden valčík, ani jednu polku, ani jeden foxtrot. Rómulo tančil argentinské tango ještě lépe než nebožtík Osmundo. Ružolíci Malvína s hlubokýma očima byla jako ve snách a v inženýrových atletických pažích jako by se jen vznášela. Špitání sc od židlí podél stěn rozšířilo po schodech až nahoru do salónů. Dona Felícia zakázala své dceři, ohnivé brunetě Iracemě, jež se pořád k někomu tiskla ve vratech, stýkat se s Malvínou. Profesor Josué obracel do sebe jednu sklenku za druhou, povídal si nahlas a dělal, že je mu všechno jedno a že má dobrou náladu. Tóny hudby doléhaly až na náměstí a vnikaly oknem až ke Glórii, jež zrovna spala s plukovníkem Coriolanem, Ten přijel na odpolední slavnost, na plesy však nechodil, to bylo pro mladé. Raději plesal s Glórií... Do tanečního sálu sešel po schodech Mundinho Falcáo, Dona Felícia štípla Iracemu a pošeptala jí : „Dívá se na tebe pan Mundinho. Provede tě." Div vývozci nestrčila dceru do náručí. Lepší partie se nenajde v celém Ilhéusu. Vývozce kakaa, milionář, politický vůdce, svobodný. Ano, je svobodný a jistě pomýšlí na ženitbu. „Smím prosit?" dovolil se Mundinho. 236 „S radostí. .." nadzvedla se na pozdrav dona Felícia. Iracema s kyprými vnadami, unylá a afektovaná, se k němu hned přitiskla. Mundinho cítil, jak se ho dotýkají dívčina ňadra a stehna a pevněji ji sevřel. „Jste královnou plesu . . ." zalichotil jí. Iracema se k němu přitulilaještě víc a odpověděla: „To jistě , . . Vždyť si mě nikdo nevšímá." Dona Felícia se na židli usmívala. Iracema dokončí letos řádové gymnasium, je čas na vdavky. Plukovník Ramiro Bastos se dal na slavnosti zastupovat Tonikem. Druhý syn, Alfredo, byl v Bahii, kde právě zasedal parlament. Večer na plese byl Tonico s donou Olgou, která vypadala komicky, poněvadž své otylé tělo nadila do růžových šatů, jež by se byly hodily pro mladší. Přišla s nimi i starší neteř s bledě modrýma očima a jemnou perleťovou pletí. Tonico se tvářil zamyšleně a vážně a ani se neohlížel po ženách, poněvadž měl co dělat, chtěl-li roztočit tu horu masa, kterou mu pánbůh a plukovník Ramiro dali za manželku. Nacib pil šampaňské. Ne aby sc toho drahého nápoje víc vypilo a aby víc vydělal, jak naznačoval nakvašený Plínio Aracá, nýbrž aby zapomněl na svoje trápení, zaplašil strach, který jej pořád soužil, a obavy, jež ho ve dnevnoci pronásledovaly. Gabrieliných oblehatelů přibývalo a bylí stále dotěrnější. Zahrnovali ji vzkazy, návrhy, milostnými psaníčky. Nedostižné kuchařce nabízeli fantastické platy, nedostižné konkubíne zařízený dům a nákup v přepychových obchodech. Zrovna před několika dny, kdy ho trochu potěšilo zvolení čtvrtým tajemníkem Obchodního sdružení, mu jedna příhoda ukázala, co si ti lidé všechno troufnou. To bylo tehdy, když se manželka ředitele železniční společnosti Mr. Granta neostýchala přijít až domů k Nacibovi a dělat Gabriele návrhy. Ten Grant byl letitý Angličan, hubený a zamlklý. Bydlel v Ilhéusu už od roku 1910 a byl tam znám jako „Mister", takto prostě ho oslovovali. Jeho manželka, vyschlá Angličanka, světlá plavovláska volných, trochu chlapských mravů, nemohla Ilhéus ani vystát a už řadu let žila v Bahii. Z paměti obyvatel však nevymizela její tehdy mladičká postava a tenisový" kurt, který dala zřídit na pozemcích želez- 237 niční společnosti a jenž po jejím odchodu zarostl trávou. V Bahii, ve svém domě na Přístavní třídě, pořádala velké hostiny, řídila sama auto, kouřila cigarety a za bílého dne prý přijímala své milence. Mister se vsak z Ilhéusu nehnul. Zbožňoval dobrou kořalku, která se tu vyráběla, hrál poker, každou sobotu se pravidelně opíjel v restauraci U zlaté kapky, neděli co neděli chodil na hon do okolí. Obýval krásný dům s velkou zahradou, sám s jednou Indiánkou, která s ním měla dítě. Když se manželka dvakrát třikrát do roka objevila v Ilhéusu, přinášela Indiáncc, vážné a mlčelivé jako sfinga, dárky. A jakmile bylo chlapci Šest let, odvezla si ho Angličanka s sebou do Bahie, kde ho vychovávala, jako by to bylo její dítě. Ve svátečních dnech se na stožáru v Misterově zahradě třepotala anglická vlajka, neboť Grant byl v Ilhéusu vicekon-sulera britského královského Veličenstva. Angličanka přijela do ilhéuského přístavu teprve nedávno. Jak se o Gabriele dozvěděla? Poslala si pro slané pečivo a cukroví do hostince a jednoho dne vyšla na úbočí sv. Šebestiána, zaklepala u Nacibových dveřích, zkoumavě si usměvavou služebnou prohlédla a pak řelda: „Vcrywell!" Angličanka neměla vůbec chování. Vypravovaly se o ní hrozné věci —■ pije prý stejně nebo ještě víc než chlap, chodí po pláži polonahá, zbožňuje jinochy, skoro ještě chlapce, dokonce se říkalo, že má ráda ženy. Navrhla Gabriele, že ji vezme s sebou do Bahie, Dostane plat, o jakém sejí v Ilhéusu ani nesnilo, bude sc elegantně oblékat a v neděli bude mít volno. Prostě a bez okolků zaklepala u Nacibova domu. Angličanka jedna nestydatá . . . A nezačal ted soudce po přelíčení chodit na Obočí? A kolik mužů snilo o tom, že jí zařídí byt, že šiji budou vydržovat! Jiní skromněji toužili alespoň po jedné noci s Gabrielou někde za pobřežními útesy, kam za tmy chodili milenci. Den ode dne si troufali víc. V hostinci ztráceli hlavu a šeptali Gabriele něco do ouška. Gesta k nim domů byla už vyšlapaná. Zprávy o tom se donesly až k Arabovu pultu, k jeho sluchu. Každé odpoledne mu měl Tonico co vypravovat, i Nhô-Galo ho upozorňoval na vzrůstající nebezpečí. 233 „Věrnost každé, i sebelepší ženy má své meze . .." Dona Arminda, ta s těmi duchy a shodami okolností, mu už řekla, že je Gabriela hloupá, když odmítá svůdné návrhy. „Však vám by to bylo jedno, kdyby šla pryč, že, pane Na-cibe?" Jestli by mu to bylo jedno . . . Nemyslel na nic jiného, hledal j en řešení, nemohl spát, ani po obědě v lenošce nemohl usnout, jak ho trápil strach. Božínku, ztrácel i chuť k jídlu a hubl! Když mu na plese blahopřáli, poplácávali ho po rameni, objímali ho, utápěl svoje obavy i otázky, které mu háraly v nitru, v šampaňském. Co znamená Gabriela v jeho životě, jak má jít daleko, aby šiji udržel? Vyhledával společnost melancholického Josua, který pil jeden vermut za druhým a protestoval : „Proč u sta hromů nemají na tomhle pitomém plese kořalku?" Kam se poděla jeho krásná slova, jeho rýmované básně? Ještě dvě události vzbudily na plese senzaci. Jednou z nich bylo, že si Mundinho Falcäo, jenž se rychle nabažil přístupné Iracemy (nebyl z těch, kdo se objímají s děvčaty ve vratech nebo třeba někde v biografu, kdo se rádi líbají a muchlají), všiml blondýnky s jemnou perleťovou pletí a blankytně modrýma očima. „Kdo je to?" zeptal se. „Vnučka plukovníka Ramira, Jerusa, dcera dr. Alfreda." Mundinho se usmál. Dostal skvělý nápad. Dívka, plná mladistvé krásy, stála vedle strýčka a dony Olgy. Mundinho počkal, až spustí orchestr. Pak zamířil k nim a dotkl se Tomkovy paže: „Dovolíte, abych pozdravil vaši paní a neteř?" Tonico je zajíkavě představil a pak se jako zkušený světák ovládl. Prohodil pár přívětivých slov. Mundinho se zeptal dívky: „Tančíte?" Odpověděla mu lehkým úklonem hlavy a úsměvem. Sotva vkročil na parket, proběhlo sálem takové vzrušení, že některé dvojice při pohledu na ně vypadly z rytmu. Dámy si šuškaly a až z prvního patra se na ně chodili lidé dívat. 239 „Tak to vy jste ten bubák? Nevypadáte na to . .." Mundinho se zasmál; „Jsem neškodný vývozce kakaa." Teď se zase smála dívka a hovor pokračoval. Druhou senzací byla Anabela. Na ten nápad přišel Joäo Fulgéncio, který ji nikdy neviděl tančit, poněvadž nechodil do kabaretů. O půlnoci, když byla zábava v nejlcpším, zhasli skoro všechna světla a sál se ponořil v přítmí. Ataulfo Passos oznámil: „Tanečnice Anabela, známá umělkyně z Rio de Janeira." Aby jí dívky a dámy mohly nadšeně zatleskat, tančila s pery a závoji. Ribeirinho, jenž stál vedle manželky, zářil. Přítomní muži věděli, že jemu náleží to štíhlé a pružné tělo, že pro něho tančí bez tylu, per a závojů. Doktor v slavnostní náladě poznamenal: „Ilhéus se mílovými kroky civilizuje. Ještě před několika málo měsíci nemělo umění přístup do salónů. Ta nadaná Terpsichore byla vyhoštěna do kabaretů, umění se muselo uchýlit do stok." Obchodní sdružení vytáhlo umění ze stok a zpřístupnilo je nej vznešenějším rodinám. Zaburácel potlesk. o starých metodách Mundinho Falcäo splnil konečně slib, který dal plukovníku Altinovi, a navštívil jeho farmy. Nebylo to v určenou sobotu, nýbrž až o měsíc později, a to na Kapitánovo naléhání. Berní úředník přikládal velkou důležitost získání Altina. Jestliže si ho nakloní, budou mít na své straně mnoho farmářů, kteří váhali poté, co se započalo se zkoumáním přístavu. Není pochyby, že inženýrův příchod «— a tudíž i porážka vlády státu Bahia — zasadil Bastosovým těžkou ránu, že to byl Mundinhův trumf. Dokázala to i jejich prudká reakce —■ spálení nákladu „Ilhéuského deníku". V příštích dnech se v kanceláři vývozní firmy objevilo několik plukovníků, aby ujistili Mundinha o své solidaritě a nabídli mu své hlasy. Kapitán psal čísla do sloupce a sčítal hlasy. Poněvadž znal místní politické zvyklosti, věděl, že těsné vítězství by pro ne bylo bezcenné. Uznání jak poslanců federální nebo bahijské sněmovny, tak i starosty a městských radních bude možno dosáhnout jedině skvělým, přesvědčivým vítězstvím. Ani pak nebude uznání snadné. Proto spoléhal na vývozcovy známosti v hlavním městě a na prestiž rodiny Falcäových. Ale bude třeba zvítězit na celé čáře, jinak to nebude nic platné. Po posledních událostech nastal alespoň zdánlivý klid, V jistých ilhéuských kruzích byl Mundinho ve stále větší oblibě, hlavně u těch, kdo se zalekli návratu surových metod, když viděli pálení novin na hranici. Dokud budou u vlády Basto-sové, říkali, nebude řádění jagunců učiněna přítrž. Kapitán však věděl, že ti obchodníci, obchodní příručí a skladníci i přístavní dělníci představují malý počet hlasů. Hlasy disponují plukovníci, zvláště velkostatkáři, vládci okresů, kteří jsou s kdekým spřízněni a uvádějí v chod hlasovací mašinérii. Ti j sou rozhoduj ící. Dům plukovníka Altina Brandäa v Riu do Braco stál vedle nádraží. Byl samá veranda, po jeho zdech se pnuly liány, zahrada byla poseta pestrobarevným kvítím, dvorek byl pln ovocných stromů. Mundinho si s údivem pomyslil, zda neměl pravdu berní úředník, když o tomto farmáři říkal, že je v Ilhé-usu vzácný zjev, že to je člověk svobodomyslných názorů. V oné oblasti se neuč ho val a tradice komfortních sídel z doby primitivních cukrovarů s jejich vybraným přepychem. Na malých plantážích a vesničkách postrádaly domy plukovníků často jakéhokoli pohodlí. Často dokonce stály na kůlech, mezi nimiž spali vepři. Nebylo-li tomu takto, byl prasečí chlívek vždy poblíž na obranu proti nesčetným jedovatým hadům. Prasata, chráněná proti jedu tlustou vrstvou sádla, je totiž rozdupávala, Z doby bojů si plukovníci uchovali střízlivý způsob života, který se teprve v Ilhéusu a Itabuně postupně měnil. Tam plukovníci začali kupovat a stavět hezké domy, bungalovy a dokonce i vily. Zanechat skrblictví je donutily jejich děti, které studovaly na bahijských fakultách. „Prokazujete nám poctu ..." prohlásil plukovník, když ho predstavoval manželce v krásně zařízeném přijímacím pokoji, na jehož stěnách visely barevné portréty Altina a jeho ženy z doby, kdy byli ještě mladší. Potom ho zavedl do skvostně zařízeného hostinského pokoje s vlněnými poduškami, lněnými prostěradly, vyšívanými přikrývkami a vůní pálené levandule. „Budete-li souhlasit, mohli bychom se vydat na cestu hned po obědě. Budeme mít aspoň čas vidět, jak se pracuje na plantážích. Vyspíme se v Aguas Claras, ráno se vykoupeme v řece, objedeme koňmo plantáž, abychom si ji dobře prohlédli. Tam dostaneme k obědu nějakou zvěřinu a k večeři se vrátíme sem." „Výborně. Plně souhlasím." Farma Águas Claras, náležející plukovníku Altinovi, se rozkládala do nedohledna a nebyla od vesnice vzdálena ani mih. Poněkud dál měl jinou farmu, kde byl ještě prales, který se měl pokácet. Jeden chod tam následoval za druhým. Dostali říční ryby, různou drůbež, hovězí, skopové a vepřové maso. To byl u Altina obvyklý rodinný oběd; když večer přišli hosté, podávalo se totéž i k večeři. Večer na farmě (poté, co Mundinho byl svědkem toho, jak dělníci sklízejí kakao, suší je a lisují drobnými tanečními krůčky na slunci) hovořili při svede petrolejových lamp. Altíno líčil příhody s jaguncy a rozprávěl o starých časech, kdy dobývali půdu. Besedovalo s nimi i několik dělníků, kteří seděli na zemi a připomínali různé podrobnosti. Altino ukázal na jednoho černocha: „Tenhle je se mnou pětadvacet let. Utekl sem jako tělesná stráž Badaróvých. Kdyby si měl odpykávat trest za to, kolik lidi sprovodil ze světa, nestačil by mu na to celý život." Usmívající se černoch cenil bělostné zuby a žvýkal kus tabáku. Ruce měl mozolnaté a na nohou ztvrdlou vrstvu uschlého kakaového másla. „Co si ten mladý pán o mně pomyslí, pane plukovníku?" Mundinho chtěl hovořit o politice a získat bohatého farmáře pro svou věc. Altino se však tomuto tématu vyhýbal, 342 jenom se při obědě v Riu do Braco zmínil o hranici, na které spálili „Ilhéuský deník". Odsoudil to: „To bylo moc ošklivé . . . Připomínalo to doby, které jsou už bohudíky za námi. Amáncio je řádný člověk, ale prchlivý až hrůza, nechápu, jak je možné, že je ještě naživu. Třikrát byl zraněn v bojích, oko mu vypíchli, o ruku přišel, A přesto se nepolepší. S Melkem Tavaresem nebyly také žádné žerty, nemluvě o chudáku Jesuínovi___Člověk nikdy nevi, kdy provede nějakou hloupost. Jesuíno neměl na vybranou. Ale co jc to ted napadlo s tím pálením novin? To bylo moc ošklivé ..." Vybíral kosti z ryby: „Ale vy — a promiňte, že vám to říkám —jste také nejednal správně. To je můj názor." „ProČ? Proto, že byly v novinách ostré útoky? Politická kampaň se nevede tak, že by se chválil protivník." „Ze ten váš časopis otiskuje rozhořčené články, budiž. Jsou tam články, které si člověk s rozkoší přečte.. Slyšel jsem, že to píše Doktor, ten je chytřejší než celý Ilhéus dohromady. Je to inteligentní človíček . .. Rád ho poslouchám, když hovoří, vypadá přitom jako drozd. Máte pravdu, noviny jsou cid toho, aby ušetřily výprask, aby spílaly nepříteli. Jejich linie je správná, proto jsem si je dokonce předplatil. Ale o to tu nejde, o tom já nemluvím." „O čem tedy?" „Pane Mundinho, bylo moc ošklivé, že spálili ty noviny. S tím nemohu souhlasit. Když už se to ale stalo, vy jste si počínal neobratně. Stejně jako třeba Jesuíno. Chtěl snad zabít svou ženu? Nechtěl. Nasadila mu však parohy, a tak mu nezbylo než ji zabít, jinak by se na něho dívali jako na kleštěnce, jako na osla. Proč jste vy nepodpálil jejich noviny, ale ne jednotlivá čísla, nýbrž celou budovu, proč jste nevyhodil do povětří jejich stroje? Promiňte, ale tohleto jste měl udělat, neboř jinak budou říkat, že jste moc hodný a tak dále, ale k vládě v Ilhéusu a Itabuně že je potřeba chlapa, který neohne hřbet." „Plukovníku, nemyslete si, že jsem zbabělec. Ale vy sám jste říkal, že tyhlety metody patří minulosti. A já se věnuji 16* 243 politice právě proto, abych je změnil, abych s nimi skoncoval, abych z Ilhéusu učinil civilizovaný kraj. Kde bych ostatně sehnal jaguncy, já žádné nemám . ■ ." „Copak o to . . , Máte přátele, energické lidi, jako je Ribei-rinho. Já sám jsem nařídil pohotovost několika mužům, protože jsem si myslel: Kdoví, zda je nebude Mundinho potřebovat a nebude šije chtít vypůjčit. . ." To bylo všechno, co si řekli o politice, Mundinho nevěděl, co si má o tom myslet. Měl dojem, že s nim plukovník jedná jako s děckem, že si z něho dělá legraci. Když se na plantáž snesla noc, snažil se Mundinho zavést řeč na politiku, Altino toho vsak nedbal a mluvil o kakau. Do Ria do Braco se vrátili po chutném obědě; měli různé druhy zvěřiny, agu ti, paky, jelení kýtu a mimoto nejchutnější maso ze všech, o němž se Mundinho později dozvěděl, že to bylo maso z opice jupará. V obci se potom konala velkolepá večeře s farmáři, obchodníky, lékařem, lékárníkem, farářem a všemi, kdo patřili k místní honorách Altino poslal pro harmonikáře a kytaristy, kteří mezi sebou soutěžili, byl tam i podivuhodný slepý veršotepec. Lékárník při jisté příležitosti položil Mundinhovi politickou otázku. Tázaný však neměl ani čas odpovědět, protože ho Altino příkře zarazil: „Pan Mundinho sem přišel na návštěvu, a ne diskutovat o politice," A rozhovořil se o jiných věcech. V pondělí se vývozce vrátil. Co má, hrome, ten plukovník Altino Erandäo za lubem? Sám mu přijel prodat kakao, přes dvacet tisíc arrob, ačkoliv dříve prodával Stevesonovi. Pro Mundinha to byl znamenitý obchod. Třebaže však plukovník neměl žádné zvláštní závazky k Bastosovým, nechce o politice ani slyšet. Buď tomu on, Mundinho, nerozumí, nebo je ten stařec blázen. Chtít od něho, aby zakládal oheň v domech, rozbíjel stroje, možná i usmrcoval lidi! Kapitán, kterému to vypravoval, tvrdil, že Mundinho plukovníky, jejich způsob života a jednání nechápe. K návrhu pomstít se na „Hlasu lidu" za to nesmyslné spálení výtisků „Ilhéuského deníku" poznamenal Kapitán zamyšleně: „On má přece jen pravdu. Já na to taky myslel. Pravda je, že by Bastosovi přívrženci měli dostat pernou lekci. Mělo by a44 se nějak zdejšímu lidu ukázat, že už nejsou vládci kraje jako dříve. Hodně jsem si s tím lámal hlavu. Dokonce jsem o tom hovořil s Ribeirinhem." , Jen pozor, Kapitáne, abychom neprovedli nějakou hloupost. Na násilí odpovíme vlečnými čluny a bagry ve vjezdu do přístavu." „Kdy už ten váš inženýr bude konečně hotov s přípravnými pracemi, kdy už pošle pro bagry? Jakživ jsem neviděl takové otálení..." „Ono to není žádná hračka, není to práce na několik dní. Ten inženýr pracuje celý den. Neztrácí ani minutu. Rychleji to nejde." „Pracuje ve dne i v noci," zasmál se Kapitán. „Ve dne v přístavu, v noci u vrat Melka Tavarese. Zabouchl se do jeho dcery, je to velká láska . . ." „Nějak se bavit musí . . ." Asi týden po návštěvě v Riu do Braco spatřil Mundinho, když odcházel ze schůze vedení klubu Pokrok, zezadu plukovníka Altina poblíž domu Rarníra Bastose. V okně zahlédl plavou Jer usu, smekl na pozdrav, ona mu pokynula rukou. To bylo přinejmenším legrační, poněvadž zrovna den předtím vypudil Ribeirmho z Guaraci, vesnice poblíž své farmy, jednoho Bastosova člověka, úředníka obecního úřadu. Ten muž přiběhl do Ilhéusu prosit o slitování. Sotva se plou-žil, jak byl zpráskaný. Měl na sobě vypůjčené Šaty, které mu byly hrozně velké, poněvadž musel po výprasku vzít nohy na ramena úplně nahý . . . o žluvě Nacib už nemohl dál. Tentam byl jeho klid, potěšení, radost ze života. Přestal si dokonce i kroutit knír, jenž nyní zvadle visel nad jeho rty, na kterých pohasl úsměv. Bylo to od toho nekonečného přemýšlení, poněvadž nic tak nedokáže člověka vyčerpat, připravit jej o spánek i o chuť k jídlu a způsobit, že hubne, ztrácí smysl pro humor a propadá melancholii. 245 Tonico Bastos se nakláněl nad pult, naléval si žaludeční likér a ironicky se díval na skleslou postavu hostinského. „Nějak jste sešel, Arabe, člověk by vás ani nepoznal," Nacib malodušně přikývl. Jeho velké vypoulené oči utkví-valy na elegantním notáři. Vážil si v poslední době Tonika stále víc. Byli vždycky přáteli, ale jejich styky byly povrchní, hovořili jenom o lehkých ženách, chodili do kabaretu, popíjeli spolu. Poslední dobou, od Gabrielina příchodu, se mezi nimi vyvinul důvěrnější vztah. Ze všech stálých hostí, kteří chodili na aperitiv, se jediní Tonico v poledne, kdy přicházela Gabriela s růží ve vlasech, choval diskrétně. Jenom ji slušně pozdravil, poptal sejí na zdraví a pochválil nedostižnou chuť jejího jídla. Neházel po ní očkem, nic jí nešeptal, ani seji nesnažil vzít za ruku. Jednal s ní, jako by to byla úctyhodná dáma, krásná a žádoucí, ale nedostupná. Když k němu Gabriela přišla, neobával se Nacib žádného soka tolik jako Tonika. Není to snad neodolatelný svůdce, který obloudí každé ženské srdce? Svět už je takový — překvapivý a nevyzpytatelný! Tonico se v Gabrielině dráždivé společnosti choval neobyčejně zdrženlivě a zdvořile. Všichni věděli, že Arab s krásnou služebnou drží, ale poněvadž byla oficiálně jen kuchařkou a ti dva nebyli k sobě ničím poutáni, zahrnovali ji hosté přímo před Nacibovými zraky sladkými slovíčky, s medovým úsměvem sejí dvořili a strkali jí do rukou psaníčka. Ta první čítal netečně, mačkal je a házel do truhlíku na smetí. Nyní je však vztekle trhal, byla jich spousta, některá dokonce neslušná. Tonico, ten ne. Choval se k němu jako opravdový přítel, s Gabrielou jednal uctivč, jako by to byla vdaná paní, nějaká paní plukovníkova. Nedokazuje to snad jeho přátelství a úctu? Nacib nikdy Toníkovi nevyhrazoval jako plukovník Corio-lano kvůli Glórii. A tak jedině na Tonika si nemůže stěžovat a jemu jedinému otvírá své rozdrásané srdce. „Nejhorší na světě je, když si človek nevi rady." „Trápí vás něco?" „Copak to nevidíte? Užírám se kvůli tomu, hubnu. Jsem z toho celý pryč. Stačí, když vám řeknu, že jsem tuhle zapomněl zaplatit směnku, tak jsem na tom . . „Se srdcem nejsou žádné špásy . . „Se srdcem?" „No a ne? Láska, to je ta nejlepší i nejhorší věc na světě." Srdce , . . Láska . . . Celé dny bojoval proti těmto dvčma slovům, když se ve chvílích poledního klidu oddával přemítání. Raději ani nechtěl zkoumat sílu svých citů a hledět tváří v tvář skutečnosti. Myslel si, že to bude pouhý flirt, jen trochu silnější a delší než jindy. Nikdy kvůli žene tolik netrpěl, nikdy nepociťoval takovou žárlivost, takový strach, takovou hrůzu, že ji ztratí. Neobával se, že zůstane bez věhlasné kuchařky, jejímž kouzelným rukám vděčil hostinec do značné míry za svůj dnešní rozkvět. Na to už nemyslel, tyto starosti ho brzy přešly. Vždyť sám ztratil chuť k jídlu, neměl na ně ani pomyšlení. .. Zdálo se mu však nemožné představit si třeba i jedinou noc bez Gabriely, bez žáru jejího těla. Uléhal k ní i ve dnech, kdy nemohla milovat, ona se choulila na jeho hrudi a omamovala ho hřebfčkovou vůní. Nemohl pak spát, neboť musel potlačovat své touhy, jež pak uspokojoval v opravdových svatebních nocích, opakujících se mčsíc co měsíc. Nenl-li to láska, bezmezná vášeň, co tedy to božínku je ? A jestliže je to láska a život bez ní se mu zdá nemožný, co dělat? „Věrnost každči sebelepší ženy má své meze . . řekl mu Nhó-Galo, jenž umčl vždycky dobře poradit. To je také jeho přítel. Ne sice tak diskrétní jako Tonico, protože vrhá na Gabrielu toužebné pohledy, ale dál nejde, návrhy nedělá. „To bude asi ono. Víte, Tonico, já bez té ženy nemohu žít. Jestli mě nechá, tak se zblázním." „Co budete dělat?" „To kdybych věděl, , ." Nacibův obličej obestřel hluboký smutek, Tentam byl radostný úsměv, který se kdysi rozléval po jeho baculatých lících. Teď se tvářil skoro pohřebně. „Proč se s ní neoženíte?" vyhrkl najednou Tonico, jako by uhodl, co se děje v jeho nitru. „Žertujete? S takovými věcmi se nemá žertovat..." Tonico vstal, dal si připsat žaludeční likér na knížku, hodil mínci Chiku Zevlounovi, který ji chytil ve vzduchu. „No, já na vašem místě bych to udělal. . ." Když se hostince vyprázdnil, Nacib přemýšlel. Co může 246 247 ještě dělat? Tatam byla doba, My za ní chodil do pokoje, aby se rozptýlil, znaven Risoletou nebo jinými ženami. Kdy jí platil levnými brožemi i lacinými prsteny se sklíčkem. Ted jí nosí jeden dva dary týdně: látku na Šaty, voňavky, šátky na hlavu, karamely z hostince. Jenže to není nic ve srovnání s návrhy na zařízený dům a Život v přepychu, bez práce, jaký vede Gloria, jež utrácí v obchodech a strojí se lépe než mnohá paní provdaná za bohatého manžela. Musí jí nabídnout něco lepšího, něco znamenitějšího, co by zastínilo nabídky soudce, Manuela Od jaguárů a teď i Ribeirinha, jenž se najednou octl bez Anabely. Tanečnice totiž odjela, neboť jí ten kraj naháněl hrůzu. K rozhodnutí ji přimělo vyprávění o výprasku, jejž uštědřili jednomu úředníkovi obecního úřadu. Měl v tom prsty právě Ribeirinho — a bylo to zřejmě předzvěstí ještě vážnějších událostí. V tichosti si sbalila kufr a potají si koupila lístek na loď Bahijské společnosti. Rozloučila se jenom s Mundinhem. Den předtím zašla za ním domů a on jí dal ještě tisícovku, Ribeirinho, jenž byl v té době na venkově, se to dozvěděl až po svém návratu. Vzala si s sebou briliantový prsten, zlatý řetízek a klenoty za více než dvacet tisíc. Tonico v hostinci poznamenal: „Ribeirinho i já jsme ovdověli. Teď nám musí Mundmho sehnat něco lepšího ..." Ribeirinho věnoval pozornost Gabriele. Mel už zařízený dům a čekal jen na její rozhodnutí. I jí dá briliantový prsten a zlatý řetízek. Nacib o tom všem věděl od dony Armmdy, jež si nemohla Gabrielu vynachválit: „Nikdy jsem neviděla tak řádné děvče , . . Jinému by už šla hlava štěstím kolem. To musí mít člověk opravdu někoho rád, milovat toho druhého víc než sebe, aby něco takového dokázal. Jiná by se už dala nachytat a žila by si v přepychu jako nějaká princezna ..." O Gabrieíiných citech Nacib nepochyboval. Copak neodolávala všem návrhům, všem nabídkám, jako by sejí ani netýkaly? Smála se sice a nezlobila se, když se nějaký opovážlivec dotkl její ruky nebo ji chytil za bradu, nevracela sice psaníčka, nebyla hrubá, děkovala za poklony, ale nikoho sama nepovzbuzovala, nikdy si nikomu nestěžovala, nikdy ho o nic nežádala. Když dostala dárek, 248 radostně tleskala. A nezmírala noc co noc v jeho náručí, žhavá, neukojitelná, stále svěží a nenazývala ho svým „hezkým mladým pánem", svou „zhoubou"? „Já na vašem místě bych to udělal. . ." To se snadno řekne, když se to týká někoho jiného. Ale jak si může vzít Gabrielu, svou kuchařku, mulatku, která nemá rodinu, ani nebyla panna, když ji objevil na „trhu otroků"? Musí se přece oženit s nějakou inteligentní dívkou z dobré rodiny s věnem a dobrým vzděláním, panensky nevinnou. Co by tomu řekl jeho strýc, jeho domýšíivá teta, jeho sestra, jeho švagr — inženýr agronom, jenž pochází z tak dobré rodiny? Co by tomu řekli Ascharové, jeho bohatí příbuzní, majitelé rozsáhlých pozemků, kteří vládnou v Itabuně? Jeho přátelé z hostince -— Mun-dinho Falcäo, Amáncio Leal, Melk Tavares, Doktor, Kapitán, dr. Maurício, dr. Ezequiel? Co by tomu řeklo město? Na to nelze ani pomyslet, je to nesmysl. A přece na to myslel. Do hostince zavítal odněkud z venkova čihař. V kleci smutně a lahodně prozpěvovala žluva. Krásná, žlutočerná žluva, neklidná a neposedná. Stále zálibně zpívala, radost ji poslouchat. Chico Zevloun a Mlsoun byli jako u vytržení. Jednu věc určitě udělá. Zamezí Gabrieliny polední návštěvy. 2e to bude škoda pro hostinec? Jen žádné strachy . . . Přijde o peníze, ale horší by bylo, kdyby přišel o ni. Její opojná přítomnost byla pro muže každodenním pokušením. Jak se na ni může člověk dívat a nechtít ji, netoužit a ne-vzdychat po ní ? Nacib ji cítil v konečcích prstů, na svém uvadlém kníru, na stehnech, na chodidlech. Zluva jako by zpívala pro něho, tak smutný byl její zpěv. Proč ji nedonést Gabriele? Když teď nebude smět do hostince, musí mít nějaké rozptýleni. Koupil žluvu. Nemohl už snést to stálé přemýšlení, nemohl už snést to stálé soužení. 249 gabriela a uvězněný pták „Och, taje krásná!" vzdychla Gabriela, když spatřila žluvu, Nacib položil klec na židli, pták bušil křídly do mříží. „To je pro tebe . . . Aby ti nebylo samotné smutno." Sedl si, Gabriela se uvelebila na zemi u jeho nohou. Uchopila jeho velkou chlupatou ruku a políbila ji na dlaň způsobem, jenž Nacibovi bezděky připomněl zvyky v kraji jeho rodičů v syrských horách. Potom si opřela hlavu o jeho kolena a on ji hladil po vlasech. Žluva se uklidnila a začala prozpěvovat. „Dva dárky najednou . . . Vy jste tak hodný, mladý pane!" „Jak to dva?" „Ptáček a ještě k tomu jste mi ho sám přinesl. Jinak přicházíte až v noci..." A tuhle dívku má ztratit. . . „Věrnost každé, i sebelepší ženy má své meze," řekl Nhô-Galo, který tím chtěl naznačit její cenu. V Arabově tváři se zračil smutek a Gabriela k němu vzhlédla a poznamenala: „Vy jste, pane Nacibe, nějak zasmušilý . . . Dříve jste takový nebyl. . . Býval jste spokojený, usměvavý a teď jste tak smutný. Proč, pane Nacibe?" Co jí mařici? 2c neví, jak ji uhlídat, jak šiji navždy udržet? Využil jejího dotazu k tomu, že se rozhovořil o jejích každodenních návštěvách v hostinci, „Musím ti něco říci." ,Jen mluvte, pane ..." „Jedna věc se mi nelíbí, dělá mi starosti," Lekla se: „Spatně vařím? Nebo špatně peru?" „Nic takového. Jde o něco jiného." „O co?" „Ze chodíš do hostince. Nelíbí se mi to, nemám to rád . . ." Gabriela vyvalila oči: „Chodím vám tam pomáhat, aby vám nevystydl oběd. Proto tam chodím." „To já vím. Ale ostatní to nevědí. .." „Aha! To jsem si neuvědomila... Působí to divně, že chodím do hostince, že? Ostatní to nemají rádi, že kuchařka chodí do hostince . . . To jsem si neuvědomila." Nacib se toho chytl a odpověděl: „To je ono. Některým je to jedno, ale jiní na to poukazují." Smutek zakalil Gabriclin zrak. Zluva horlivě zpívala, její zpěv drásal srdce. V Gabrieliných očích se zračil hluboký žal. „Co jsem udělala Spatného?" Proč ji tolik trápí, proč jí neřekne pravdu, proč sejí nepřizná, že na ni žárlí, proč jí nevyzná lásku, proč ji nenazve svým miláčkem, jak by nejraději učinil a jak jí v duchu říká? „Od zítřka to budu dělat takhle: půjdu tam zadem, jen abych přinesla jídlo. Do sálu nevkročím ani nepůjdu venku kolem." To by šlo. Takhle ji bude stále v poledne vídat, bude ji mít u sebe, bude jí moci sahat na ruku, na nohu, na ňadra. A nebude toto její skrývání zápornou odpovědí na svůdné nabídky, na sladká slůvka? „Chodíš tam ráda?" Přikývla. Je to její procházka, její volná chvilka. Jak ráda chodí na slunci s obědem! Jak ráda chodí mezi stoly, poslouchá lichotky, čte v očích návrhy. Návrhy starců ráda nemá. Návrhy plukovníků, že jí zařídí dům, taky ne. Těší ji však, když se na ni dívají, dvoří sejí, touží po ní. Je to jako příprava na nadcházející noc, ovívá ji vánek touhy a v Nacibově náručí pak znovu vidí před sebou ty hezké mladé pány: pana Tonika, pana Josua, pana Ariho a příručího pana Epaminon-dase. Ze by některý z nich byl původcem těch pletich? To snad ne. To jistě jeden z těch šeredných dědků, které dopálilo, že si jich nevšímá. „Dobrá, chodit tam můžeš. Ale nebudeš už obsluhovat, zůstaneš vždycky sedět za pultem." Bude mít aspoň ty pohledy a úsměvy a občas někdo přijde k pultu na kus řeči. „Musím už jít. .." oznámil Nacib. „Tak brzo..." Gabrieliny ruce se mu ovinuly kolem nohou a nedovolily mu odejít. Nikdy s ní neprožil chvíle lásky ve dne, vždy jenom v noci. Chtěl vstát, ona ho však mlčky a s výrazem vděčnosti zadržovala. „Pojď sem . . . Tady v pokoji..." Odvlekl si ji sebou. Poprvé se ji zmocní ve své ložnici, na svém lůžku, jako by byla jeho ženou, a nikoli jen kuchařkou. Když s ní strhl kartounové šaty a nahé tělo, oblé hýždě a pevná ňadra ho lákavě zvaly k sobě, když uchopila jeho hlavu a políbila ho na oči, zeptal sejí vůbec poprvé: „Pověz mi něco: máš mě ráda?" Její smích se ozval do ptačího zpěvu a splynul v jediný trylek: „Vy hezký mladý pane . , . Moc ráda ..." Byla rozechvěna tím, co jí říkal o jejím chození do hostince. Proč ji vlastně tak trápí, proč jí neřekne pravdu? „Nikdo nic nenamítal proti tomu, že chodíš do hostince. Jenom já si to nepřeju. Proto jsem tak smutný. Každý tam s tebou hovoří, říkají hlouposti, chytají tě za ruku, za chvíli si budou dovolovat ještě víc a povalí tě i na zem ..." Ona se zasmála, zdálo sejí to legrační; „Je mi to jedno, nezáleží mi na nich . . ." „Opravdu ne?" Gabriela ho přivinula k sobě, na svá fiadra, Nacib šeptal: „Miláčku ..." A svou řeči lásky, arabšdnou, jí ve chvílích vrcholné rozkoše říkal: „Ted jsi můj miláček a tohleto je tvoje postel, tady budeš spát. Kuchařkou nebudeš, i když budeš vařit. Jsi teď paní domu, slunečním paprskem, měsíčním světlem, ptačím zpěvem. Jsi můj miláček . . ." „To mluvíte nějakou cizí řečí? Říkejte mi tak, mluvte víc tou řečí. . . Ráda ji poslouchám." Když Nacib odešel, sedla si před klícku. Pan Nacib je hodný, přemýšlela, on žárlí. Smála se, když strkala mezi mříže prst a pták před ní poděšeně odhopkal. 2árlí, to je legrační... Ona nežárlí, chce-li, může jít s jinou. Zpočátku to tak bylo, však ona to dobře ví. Stýkal se s ní i s jinými. Nevadilo jí to. Může se stýkat s jinou. Ne napořád, jenom občas v noci. Pan Nacib žárlí, to je směšné. Co na tom, že se Josué dotkl její ruky? Ze se pan Tonko, ten fešák, který se v přítomnosti pana Naciba tváří tak vážně, za jeho zády pokouši políbit ji na šíjí? Že ji pan Epaminondas žádá o schůzku, že jí pan Ari dává bonbóny a štípe ji do brady? S těmi všemi i s těmi dřívějšími — kromě svého strýce — spí noc co noc v náručí pana Naciba. Bud s tím, nebo s oním, nejčastěji ale s mladičkým Bebinhem a s panem Tonikem. Je to tak pěkné, stačí na to pomyslet a člověku je hned hezky. Je to tak pěkné, chodit do hostince a procházet se mezi muži. Život je tak hezký, jen ho umět užít. Vyhřívat se na slunci, koupat se v studené vodě. Hryzat guayavu, jíst zelené mango, kousat papriku. Chodit po ulicích, zpívat písničky, spát s nějakým mladíkem. A o druhém snít. Miláčku! Líbí se jí to slovo. Pan Nacib je tak skvelý, kdo by to do něho řekl? Zrovna teď, když se milovali, mluvil cizí řečí a žárlil... To je ale legrační! Nechce ho zranit, je to tak hodný člověk! Bude si dávat pozor, aby ho netrápila. Jenomže ona nedokáže být zavřená doma, nechodit k oknu, neprocházet se po ulici. Nedokáže zatnout zuby a potiačit úsměv. Nedokáže žít a neposlouchat se zatajeným dechem a lesknoucíma se očima mužské hlasy. „To na mně nechtějte, pane Naeibe, to nemohu." Pták poletoval mezi mřížemi. Před kolika dny už ztratil svobodu? Jistě nedávno, ještě si ani nezvykl. Kdo si ostatně zvykne na vězení? Má ráda zvířata, vždy k ní přilnou. Kočky, štěňata a dokonce i slepice, Na plantáži mívala papouška, který uměl mluvit. Zahynul hlady, dříve než zemřel strýc. Ptáčka uvězněného v kleci nikdy nechtěla. Bylo jí ho líto. Neřekla nic jenom proto, aby pana Naciba neurazila. Chtěl jí dát dárek, aby jí nebylo doma smutno a žluva jí zpívala. Tak smutně, jako je smutný pan Nacib. Nechtěla ho zranit, bude si dávat pozor. Nechtěla ho zarmoutit, řekne, že pták uletěl. Vyšla na dvorek a u guayavy otevřela klícku. Kocour spal. Žluva vyletěla, sedla si na větev a začala zpívat. Jak křišťálově, jak vesele trylkovala! Gabriela se usmála. Vtom se kocour probudil. 252 253 O ŽIDLÍCH S VYSOKÝM OPĚRADLEM Masivní židle s vysokým opěradlem, černé, z ohýbaného dřeva, potažené koží. Stály Lam, juk se zdálo, spíže proto, aby se na ne lidé dívali a obdivovali se jim, než aby si na ně sedali. Na mnohého by působily odstrašujícím, dojmem. Plukovník Altino Erandäo obdivoval znovu salón. Na stěně, tak jako u něho doma, visely barevné portréty pána domu, zde tedy plukovníka Ramira a jeho zesnulé manželky — z výroby takových portrétů vzkvétala podnikavcům jejich živnost — a mezi nimi zrcadlo. V rohu byl výklenek se soškami svatých. Místo svící modré, zelené a červené elektrické lampičky, radost pohledět. Na protější stěně malé japonské rákosové rohože, na nichž bylo vidět pohlednice, portréty příbuzných a obrázky. Vzadu piano, zahalené Černým přehozem, na němž byl vyšit krvavě rudý vzor. Když Altino z chodníku pozdravil Jerusu a zeptal se jí, zda je plukovník Ramiro Bastos doma a může mu věnovat pár minut, zavedla ho dívka do chodby, oddělující oba přední salóny. Odtamtud slyšel, jak je v domě najednou rušno: otvíraly se okenice, stahovaly povlaky s křesel, zametalo se a stíral se prach. Salón se otvíral jenom při zvláštních příležitostech, například když plukovník slavil narozeniny, nebo se ujímal úřadu nový starosta, anebo se pořádala recepce na počest významných bahijských politiků. A také tehdy, přišla-li nezvyklá a velice vážená návštěva. Po chvíli příprav se ve dveřích objevila Jerusa a vyzvala ho: „Račte dál, pane plukovníku." Málokdy zavítal k Ramiru Bastosovi. Většinou jen při nějaké oslavě. Znova obdivoval přepychový salón, neklamný důkaz plukovníkova bohatství a moci. „Dědeček přijde hned , . ." usmívala se Jerusa a s pokynem hlavy se vzdálila. Hezké děvče, má tak plavé vlasy, že vypadá na cizinku, pleť má tak světlou, že z ní prosvítají modré žilky] Ten Mundinho 254 Faleäo je ale hloupý! Nač tolik povyku, když se dá všechno vyřešit tak snadno? Uslyšel Ramirovy šouravé kroky. Sedl si. „Buďte vítán! Co se děje? Cemu mám děkovat za toto potěšení?" Tiskli si ruce. Altino užasl, jak stařec za těch několik měsíců, co ho viděl naposledy, zchátral. Dříve vypadal jako kmen stromu, na němž ani ve stáří neroste mech a který odolává bouřím a větru a tyčí se v Ilhéusu, jako by mu měl na věky věků vládnout. Z toho impozantního zjevu zbyl jen panovačný pohled. Ruce se mu trochu chvély, záda měl shrbená, krok nejistý. „Jste den co den statnější," zalhal Altino. „Pokud slabost pokládáte za statnost, pak ano. Posaďme se." Operadlo židle bylo kolmé. Hezké možná bylo, ale nepohodlné. Měl raději měkká, vycpaná křesla s modrou kůží v Mundínhově kanceláři, tělo se tam pohodlně uvelebí, ani se Člověku nechce vstát a odejít. „Odpusťte mi, že se vás ptám, ale kolik je vám vlastně let?" „Třiaosmdesát." „Požehnané stáří. Kéž se dožijete ješte mnoha dalších let, pane plukovníku." „V mé rodině se umírá pozdě. Můj dědeček se dožil devětaosmdesáti. Otec dvaadcvadesáíi." „Na toho se pamatuji." Do salónu vstoupilajerusa. Na podnose přinášela šálky kávy. „Z vašich vnuček jsou už slečny ..." „Ženil jsem se dost starý, Alíředo a Tonko taky. Jinak bych měl už pravnuka, ba i prapravnuka bych mohl mít." „Pravnuk na sebe nedá dlouho čekat. Máte-li tak hezkou vnučku ..." „To je možné." Znovu vešla Jerusa, sklidila šálky a vyřizovala vzkaz: „Dědečku, přišel strýček Tonico a ptá se, zda "sem může přijít." Ramiro se podíval na Altina: „Co tomu říkáte, pane plukovníku? Chcete mi říci něco mezi Čtyřma očima?" 255 „Před panem Tonikem nemám žádné tajnosti, je to přece váš syn," „Dobrá, řekni mu, ať přijde .. ," Tonico se objevil ve vestě a kamaších. Altino vstal a Tonico ho srdečně, vřele objal. „Darmošlap," pomyslel si farmář. „No, pane plukovníku, jsem moc rád, že vás tu vidím. Málokdy se tu ukážete.. „Jsem venkovan, a pokud to nemusí být, z Ria do Braco se nehnu. Ještě Lak do Águas Claras . . ." „To je letos úrodička, co, pane plukovníku?" přerušil ho Tonico. „To vám řeknu. Tolik kakaa jsem jakživ neviděl. . . Nuže 1 vypravil jsem sc zase jednou do Ilhéusu a řekl jsem si: navštívíš plukovníka Ramira Bastosc. Abych si s ním pohovořil 0 něčem, co mi pořád leží v hlavě. Na venkově dumá člověk 1 v noci... A víte, jak to je: nejdřív člověk na něco přijde a pak ses tím musí někomu svěřit." „Napjatě vás poslouchám, pane plukovníku." „Vy víte, že jsem šel od politiky dál, nikdy jsem se do ní nechtěl plést. Jenom jednou jsem musel. Jistě si vzpomínáte — stalo se to, když byl starostou Firmo. Chtěli nám nasadit do Ria do Braco nového úředníka. Tehdy jsem si přijel s vámi pohovořit..." Ramiro se na ten případ pamatoval. Bylo to asi před dvanáctiletý. Policejní komisař, jeho člověk, zbavil úřadu Altinova chráněnce, zástupce policejního komisaře v Riu do Braco a na jeho místo jmenoval nějakého strážmistra. Altino si hned zajel do Ilhéusu a přišel si k němu stěžovat. Žádal odvolání strážmistra a opětné dosazení svého chráněnce. Ramiro souhlasil. Původní změna se totiž stala bez porady s ním a bez jeho Souhlasu, když byl zrovna v Bahii na zasedání senátu. „Dám si toho strážmistra zavolat," slíbil. „To není potřeba. Nasedl do téhož vlaku, jímž přijel. Měl, jak se zdá, strach zůstat. Nevím ani dobře proč, nejsem přesně informován. Slyšel jsem jenom, že mu něco provedli, nějakou klukovinu. Myslím, že se nebude chtít vrátit. Je nutno pouze jmenování odvolat a znovu pověřit úřadem toho mého člověka. Úředník, který nemá oporu, není na nic..." 2.^6 Stalo se, jak žádal. Ramiro si na ten nepříjemný rozhovor vzpomíná. Ältino hrozil, že se od něho odvrátí a přejde k opozici. Co chce ted? „Dnes jsem tu znova. Možná že se míchám do věcí, do kterých mi nic není. Dělám to z vlastní vůle, ale když člověk na plantáži přemítá, co se v Ilhéusu děje, někdy se do toho ani plést nechce a ono jako by ho to k sobě samo táhlo. Vždyť přece farmáři, ti, kdo jsou živi z pěstování kakaa na plantážích, vydávají nejvíc peněz na politiku. Začal jsem si nad tím lámat hlavu . . ." „Co soudíte o situaci?" „Soudím, že je špatná. Vy jste se vždy těšil úctě, mnoho let jste politickým vůdcem — zcela po zásluze. To nikdo nemůže popřít, já rozhodně ne. Bůh chraň!" „Ted to ale popírají. A kdyby to byli aspoň lidé odsud. Ale je to takový privandrovalec, který se v Ilhéusu usadil, nikdo neví proč, Jeho bratři, řádní lidé, vykázali ho ze své firmy a nechtějí toho odrodilce ani vidět. Přišel rozeštvá-vat, co žilo v klidu, přišel rozdělovat, co bylo spojeno. Že proti mně brojí Kapitán, to docela chápu, bojoval jsem proti jeho otci a svrhl ho. Má svůj dôvod, a proto jsem se s ním nikdy nepřestal stýkat a vážit si ho. Ale ten pan Mundinho by mohl být rád, že vydělává tolik peněz. Proč strká nos do těchhle věcí?" Altino si zapálil cigaretu, kterou si sám ukroutil, a hleděl na lampičky vc výklenku se soškami svatých. „Báječné osvětlení! Já mám doma taky pár svatých, jsou to patroni paní domu. Spotřebuje se tím ale hrůza svíček! Zařídím si tam osvětlení, jako máte vy. Ilhéus je kraj přivandro-valců, pane plukovníku. Co jsme vlastně my? Nikdo z nás se tady nenarodil. Zač stojí zdejší lidé? Vyjma vzdělaného Doktora jsou ostatní ubohé trosky a patří do starého železa. Abych tak řekl, prvními opravdovými obyvateli města jsme vlastně my. Naše děti jsou už pak praví Ilhéusané. Když jsme přišli do téhle strašlivé divočiny, nemohlo se tu také říkat, že jsme jenom privandrovalci?" „Nechtěl jsem vás urazit. Vím, že jste mu prodal své kakao. Nevěděl jsem, že jste přátelé, proto jsem tak mluvil. Ale ne- <7 257 míním to odvolat. Stojím za tím, co jsem řekl. Sám se s ním nesrovnávejte, pane plukovníku, a nesrovnávejte s ním ani mne. My jsme sem přišli, když tu ještě nic nebylo. To bylo něco jiného. Nejednou jsme dali v sázku život, nejednou jsme unikli smrti. A co jc horší, nejednou jsme musili sprovodit ze světa druhé lidi. Tohle nic není? Nesrovnávejte se s ním, pane plukovníku, a ani mne s ním nesrovnávejte." Silou vůle překonal stařec chvění a nerozhodnost. Nyní mluvil zase svým dřívějším, panovačným hlasem. ,,Co riskoval on? Přijel sem s penězi, zařídil si kancelář, kupuje a vyváží kakao. Koho on sprovodil ze světa? Jakým právem chce zde vládnout? My jsme si své právo vydobyli, ale on?" ,,Toje pravda, pane plukovníku. To všechno je pravda, ale dnes už to neplatí. Člověk si samou lopotou ani neuvědomuje, že čas plyne a věci se mění. Najednou otevře oči a všechno je jiné." Tonico mlčky poslouchal, byl zděšen. Skoro litoval, že za nimi šel do salónu. Na chodbě udělovala Jerusa příkazy služebným. „Jak to —jiné? Nerozumím vám . . ." „Já vám to vyložím. Dříve bylo lehké přikazovat. Stačilo mít sílu. Vládnout bylo snadné. Dnes se všechno změnilo. My jsme dobyli moci, jak jste říkal, krveproiéváním. Zvítězili jsme a zajistili si půdu pro sebe. To muselo být. Jenže co jsme mohli dělat, jsme už udělali. Mezitím všechno vzrostlo. Itabuna je dnes tak velká jako Ilhéus. Z Pirangi, Águy Prety, Macuka, Guaraci se stávají města. Všude je to samý doktor, agronom, lékař, advokát. Ti všichni uplatňují své nároky. Umíme my, můžeme my vlastně ještě vládnout?" „A kde se vzali ti doktoři a pokrok? Kdo se o to zasloužil? Vy, pane plukovníku, a moje maličkost. Žádný privandrovalec! A jakým právem se teď, když je všechno hotovo, obracejí proti těm, kteří se o to přičinili?" „My sázíme kakao, pečujeme o jeho vzrůst, sklízíme plody, necháváme zkvasit vyloupaná semena na hromadách, sušíme je na člunech, pražíme je, naldádáme na oslíky, posíláme do Ilhéusu a prodáváme vývozcům. Kakao, pěkně vysušené, příjemně voní, je to nejlepšf kakao na světě ... O to všechno 258 se pričiňujeme my. Dokážeme však z něho udělat Čokoládu, umíme to udělat? Na to musel přijít až z Evropy pan Hugo Kauímaim. Jedině proto máme kakaový prášek. Vy, pane plukovníku, jste se tady zasloužil o všechno. Za to, co Ilhéus má, i za svou prestiž vděčí vám. Chraň bůh, abych tohleto popíral, já první to uznávám. Jenže vy jste už dělal všechno, co umíte, čeho jste schopen." „A co si Ilhéus ještě přeje mimo to, co děláme? Co je ještě zapotřebí udělat? Abych pravdu řekl, nevidím, že by tu bylo něčeho třeba. Na to byste musel ukázat prstem, abych si toho všiml." „Však vy si toho všimnete. Ilhéus je hezký jako park. Co však Pirangi, Rio do Braco, Água Preta? Lidé žádají, vymáhají. My jsme se svými dělníky, s jagungy proklestili cesty. Teď je zapotřebí silnic, a ty jaguncové vystavět nemohou. Nejhorší je ten vjezd do přístavu. Proč jste byl proti, plukovníku Ramiro Bastosi? Proto, že si to přál guvernér? Jenže lid chce něco jiného, bylo by to přece velkolepé, kdyby se odtud vyváželo kakao do celého světa. A kdybychom přestali platit dopravné do Bahie. Kdo je musí platit? Vývozci a farmáři." „Našinec má přece závazky, A každý musí své závazky plnit. Protože kdyby je neplnil, je po jeho vážnosti veta. Já jsem své závazky vždycky plnil, to vy dobře víte. Guvernér mě o to žádal a vyložil mi to. Nový přístav v Malhadu, stranou toho dncšního,ať si prý vystavějí naši potomci. Všechno má svůj čas." „Ten čas už nastal, ale vy to nechcete vzít na vědomí. Za našich dob nebyla kina a byly jiné zvyky. Ty se také mění, je tolik nových věcí, že člověk neví, kam se dřív obrátit. Chtěl-li člověk v minulosti vládnout, stačilo, aby uměl vydávat příkazy a plnit své závazky vůči vládě. Dnes to však nestačí. Vy je plníte vůči guvernérovi, je to váš přítel, proto tu ztrácíte půdu pod nohama. Lidu vsak čerta záleží na nějakých závazcích. Ten chce vládu, která by přihlížela k jeho potřebám. Proč tu mohl pan Mundinho vyvolat ten rozkol, proč má tolik stoupenců?" „Proč? Protože šije kupuje a slibuje jim hory doly. A jsou nestydové, kteří své závazky neplní." 17" „Odpusťte, pane plukovníku, ale v tom to není. Co může nabídnout on, a vy ne? Místo na kandidátce, vliv, jmenování, vážnost? Vy můžete víc. On nabízí a prosazuje jedinou věc: vládu, která by šla s dobou." „Vládu? Copak vyhrál volby?" „Nepotřebuje je vyhrát. Vystavěl ulici na pobřeží, založil noviny, pomohl koupit autobusy, zařídil tady filiálku banky, získal inženýra na vyhloubení přístavu. Co je to jiného než vykonávám' vlády? Vy dáváte příkazy starostovi, policejnímu komisaři, úřadům v obcích. Nitky vlády se už delší Čas sbíhají v rukou Mundinha Falcäa. Proto jsem tady — proto, že jeden kraj nemůže mít dvojí vládu. Vypravil jsem se z těch svých končin až sem, abych si s vámi pohovořil. Jestli to takhle půjde dál, dopadne to špatně. Už to ostatně začalo: dal jste spálit noviny, v Guaraci div nezabili jednoho vašeho člověka. To bylo dobré kdysi, jinak se to dřív ani dělat nedalo. Do dnešní doby se to však nehodí. Proto jsem si s vámi přišel pohovořit, proto jsem zaklepal u vašich dveří." „Pohovořit o čem?" „Ze je jenom jedna možnost, jali situaci urovnat. Jenom jedna, jinou nevidím." „A jaká, můžete mi prozradit?" zeptal se plukovník drsným hlasem. Nyní na sebe hleděli skoro jako dva nepřátelé. „Jsem váž přítel, pane plukovníku,. Už přes dvacet let vám odevzdávám hlas. Nikdy jsem vás o nic nežádal, jenom jedné věci jsem se vás dožadoval, a to jsem byl v právu. Přicházím sem jako váš přítel." „Jsem vám za to zavázán. Co dále?" „Je jenom jediná možnost — dohodnout se." „Kdo se má dohodnout? Já? S tím přivandrovalcem? Co si o mně, pane plukovníku, myslíte? S nikým jsem se ne-dohacloval, ani když jsem byl mladý, a tehdy šlo o krk. Jsem poctivý chlap a těsně před smrtí nebudu přece ohýbat hřbet. Už mi o tom ani nemluvte." Do hovoru však zasáhl Tonico. Návrh na dohodu se mu líbil. Před několika dny byl na Altinově farmě Mundinho. Na ten nápad přišel jistě on. „Nech pana plukovníka domluvit, tatínku. Přišel k nám jako přítel, musíš ho vyslechnout. Jestli to přijmeš nebo ne, to už je jiná věc." „Proč nevezmete tu věc s přístavem do svých rukou? Proč nepřijmete Mundinha do své strany? Proč se spolu nespojíte a vy sám se nepostavíte v čelo? V Ilhéusu to nikdo s vámi nemyslí špatně, ani sám Kapitán ne. Avšak budete-H si počínat jako doposud, prohrajete." „Máte nějaký konkrétní návrh, pane plukovníku?" zeptal se Tonico. „Návrh ne. S panem Mundínhem jsem nechtěl o politice ani hovořit. Rekl jsem mu jenom, že vidím jedinou cestu: vzájemnou dohodu." „A co on?" ptal se zvědavě a pln očekávání Tonico. „Nic, já ho ani o odpověď nežádal. Kdyby však plukovník Ramiro chtěl, jak by mohl nepřijmout? Kdybyste mu, pane plukovníku, podal ruku, jak by mohl odmítnout?" „Možná že máte pravdu . . ." Tonico si přitáhl těžkou židli k Altinovi. Debatu však přerušil zdrsnělý hlas plukovníka Ramira Bastose: „Plukovníku Altino Brandäo, pokud jste sem přišel jenom kvůli tomu, pokládám vaši návštěvu za skončenou . . ." „Ale tatínku! Co to má znamenat?" „A ty buď zticha! Stojíš-li o mé požehnání, nesmíš na dohodu ani pomyslet. Pane plukovníku, promiňte, nechci vás urazit, vždycky jsem s vámi dobře vycházel. Můj dům je vám zcela k dispozici. Chcete-li, budeme mluvit o jiných věcech, 0 dohodě však ne. Poslyšte, co vám řeknu: raději zůstanu sám, raději ať mě i děti opustí a spřáhnou se s tím přivandrovalcem. Ať třeba zůstanu bez přítele, nebo ať mám jen jednoho, protože Amáncio, ten mě neopustí, tím jsem si jist, ať zůstanu třeba sám, ale dohodu neuzavřu. Dokud budu naživu, nikdo jiný Ilhéusu vládnout nebude. Co bylo dobré včera, je dobré 1 dnes. I kdybych měl zahynout se zbraní v ruce. I kdybych měl, nedej pánbůh, znova zabíjet. Za rok se budou konat volby. A já je, plukovníku, vyhrajú, i kdyby byli všichni proti mně, i kdyby se z Ilhéusu stala znovu peleš lotrovská, doupě jagunců." Zvýšil svůj rozechvělý hlas a vstal. „Jáje vyhrajú!" 261 Také Alťíno se zvedl a sáhl po klobouku. „Přišel jsem s dobrými úmysly, ale vy mě nechcete vyslechnout. Nemíním od vás odejít jako váš nepřítel, poněvadž k vám chovám hlubokou úctu. Nemám k vám však žádné závazky, nejsem vaším dlužníkem, budu si volit, koho budu chtít. Sbohem, plukovníku Ramiro Bastosi." Stařec sklonil hlavu. Jeho oči byly skelné, Tonico doprovodil plukovníka až ke dveřím. „Můj otec je tvrdohlavý, paličatý. Ale já bych možná mohl..." Aítino Brandao, jenž mu právě tiskl ruku, mu skočil do reci: „Takhle zůstane sám. S dvěma třemi nejoddanějšími přáteli." Díval se na mladého elegána, „darmošlapa". „Myslím, že Mundinho má pravdu. Ilhéus potřebuje, aby mu vládli noví lidé. Budu ho podporovat. Vy jste však povinen zůstat u svého otce a poslouchat ho. Kdokoli jiný má právo vyjednávat, žádat o dohodu, ba i o milosrdenství. Ne však vy, protože vám nezbývá než jedno: zůstat s ním a třeba s ním i zemřít. Jiné cesty pro vás není." Pozdravil plavou Jerusu, jež se zvědavě dívala z okna v druhém salónu, a odešel, ĎÁBEL ŘÁDÍ NA ULICÍCH „Na mou duši!. . .Jako by na ilhéuských ulicích řádil sám ďábel! Kdo to jakživ viděl, aby svobodná dívka flirtovala s ženatým mužem?" rozčilovala se drsná Dorotéia před kostelem v hloučku starých panen. „Profesor se, chudák, z toho ještě pomate. Chodí tak zamračený, že je mi ho líto . . ." politovala jej Quinquina. „On je takový slaboučký, ještě se z toho může rozstonat," přidala se Flórinka. „Však už toho zdraví má pomalu," „Svatoušek ale zrovna také není. Ve svém žalu začal na- i jednou obcházet kolem oken té nestydy . . . Dokonce se zastavuje na chodníku a dává se s ní do řeči. Už jsem říkala páteru Basfliovi..." „Co jste mu říkala?" „Že je v Uhcusu samé mravní bahno a žeje pánbůh jednoho dne potrestá. Sešle na nás nějakou metlu, která nám zničí všecko kakao ..." „A co on na to?" „Říkal, že pořád jenom sýčkuju. Rozčilil se kvůli tomu. Že prý chci přivolat nějaké neštěstí." „To byl ale nápad, mluvit zrovna s ním . . , Vždyť on sám je plantážník. Proč jste si nepromluvila s páterem Cecíliem? Ten chudinka nemá Žádné vroubky." „S tím jsem taky mluvila. A on mi řekl: .Dorotéio, v Ilhéusu řádí ďábel. On tu vládne, a nikdo jiný!' A to je pravda." Odvrátily tvář, aby neviděly v okně Glórii, jež celá rozzářená vysílala své úsměvné pohledy k Nacibovu hostinci. Dívat se tam by bylo stejné jako se dívat do tváře ďáblu. V hostinci ohlásil Kapitán vítězoslavně senzační zprávu: plukovník Altino Brandao, pán v Riu do Braco, člověk, jenž vládne nejméně tisícem hlasů, přešel k Mundinhovi. Už byl za ním v budově vývozní firmy a sdělil mu své rozhodnutí. Mundinho, jejž plukovníkův přemet udivil, se ho zeptal: „Co vás k tomu rozhodnutí přimělo, pane plukovníku?" Čekal, že uslyší něco o svých nezvratných důkazech a přesvědčivých rozhovorech. „Židle s opěradlem," znela však Altinova odpověď. Nicméně v hostinci se už vedelo o jeho neúspěšném jednáni a o Ramirově vzteku. Fakta se zveličovala: došlo prý k prudké výměně názorů, starý politik Altina vykázal ze dveří, Altina prý poslal Mundinho, aby navrhl dohodu a požádal o příměří a shovívavost. Tak to vykládal svrchovaně rozčilený Tonico, jenž po ulicích rozhlašoval, že Ilhéus znova čekají někdejší přestřelky a vraždy. Podle jiných verzí, jejichž původci byli Doktor a Nhô-Galo, kteří potkali plukovníka Altina, ztratil prý Ramiro hlavu, když mu farmář z Ria do Braco řekl, že prohrál už před volbami, a upozornil ho, že bude volit Mundinha. Načež prý Tonico navrhl dohodu, 363 263 jež byla pro Bastosovy pokořující. Tu Ramiro odmítl. Jedna verze stíhala druhou a každá byla jiná podle politického smýšlení těch, kdo ji tlumočili. Jedno však bylo jisté: po Alanově odchodu běžel Tonico pro lékaře, dr. Demósthencse, aby přišel ošetřit plukovníka Ramira, jenž omdlel. Celý den byl vyplněn debatami, poznámkami, nervozitou. Když k večeru přišel 7. papírnictví na kus řeči joäo Fulgéncio a ptali se ho, co o tom soudí, řekl: „Myslím si totéž co dona Dorotéia. Zrovna teď mi říkala, že tu v Ilhéusu řádí ďas. Jenom přesně neví, jestli se skrývá v domě u Glórie, nebo tady v hostinci. Tak kam jste toho pekelníka schoval, Nacibe?" Nejen ďábel, ale celé peklo řádilo v Nacibově nitru. Nic nepomohlo nové opatření s Gabrielou. Sedávala za pokladnou, ale pro ty roztoužené muže to byl příliš úzký zákop, příliš malá vzdálenost. Strkali se teď o místo u pultu, kde vstoje popíjeli a srocovali se kolem ní až hanba. Soudcova nestydatost šla tak daleko, že sám Nacibovi řekl: „Připravte se, drahý příteli, na to, že vám uloupím Gabrielu. Hledejte si už jinou kuchařku." „Už vám dala nějakou naději, pane doktore?" „Dá ... To je otázka času a šikovnosti." Manuel Od jaguárů, jenž dříve nevytáhl paty z plantáží, zapomněl zřejmě na své farmy, ač právě vrcholila skHzeň. Nabídl Gabriele dokonce pozemek. Stará panna měla pravdu. V Ilhéusu řádí ďábel a mužům popletl hlavu. Poplete ji nakonec i Gabriele. Zrovna před dvěma dny mu dona Arminda řekla: „To je ale náhodička: zdálo se mi, že Gabriela odešla, a týž den jí vzkázal plukovník Manuel, že jestli chce, dá přepsat na její jméno políčko." Zena je křehká nádoba. Stačilo se podívat na námestí, kde na lavičce u nábřeží seděla Malvina a bavila se s inženýrem. Neříkal Joäo' Fulgéncio, že to je nejinteligentnějšf dívka v Ilhéusu, že má charakter a je prostě dokonalá? A přesto ztratila hlavu a přede všemi koketovala s ženatým mužem. Nacib došel až na konec dlouhého chodníku před hostincem. Byl tak zamyšlen, že se polekal, když viděl plukovníka Melka Tavarese, jak vychází z domu a ubírá se směrem k pobřeží. „Koukejte se!" zvolal. Několik lidí to slyšelo a otočilo se. „Jde k nim . . ." „To bude mela . . ." Dívka také spatřila blížícího se otce a vstala. Asi právě přijel z plantáže, ještě měl holínky. V hostinci vstával kdekdo od stolu a šel se dívat. Inženýr zbledl, když ho Malvina upozornila: „Jde sem otec." „Co budeme dělat?" zeptal se přiškrceným hlasem. Melk Tavares, zamračený, v ruce bičík, oči upřeny na dceru, došel k nim. Inženýra jako by ani neviděl, ani se na něj nepodíval. Hlasem, jenž byl jako šleh, přikázal Malvíně: „Marš domů!" Přitom bičíkem švihl do holínky. Zůstal stát a díval se za dcerou, jak zvolna odchází. Inženýr se ani nehnul, nohy měl jako olověné, na čele i na rukou mu vyrazil pot. Když Malvina vkročila do dveří a zmizela, pozvedl Melk bičík a kožený konec bičiště opřel o Rômulovu hruď: „Dozvěděl jsem se, že jste už hotov s prohlídkou vjezdu do přístavu. Ze jste poslal telegram, v němž jste žádal, abyste tu směl zůstat a řídit práce. Já na vašem místě bych to nedělal. Poslal bych telegram, v němž bych požádal o vyslání nástupce, a ani bych nečekal na jeho příjezd. Pozítří vám jede loď." Stáhl ruku, a jak bičík nadzvedl, zavadil o Romulův obličej. „Pozítří — dávám vám tedy dva dny." Obrátil se k němu zády a zadíval se k hostinci, jako by zjišťoval, proč se tam venku shromáždil ten hlouček lidí. Jakmile tam zamířil, zvědavci usedli, rychle spolu zapřádali hovor, po očku plukovníka sledovali. Melk Tavares přišel a poklepal Nacibovi na záda: „Tak jak se vede? Dejte mi koňak." Zahlédl Joäa Fulgéncia a sedl si k němu: „Dobré odpoledne, pane Joäo. Říkali mi, že jste mé dceři prodával nějaké špatné knihy. Buďte, prosím vás, tak laskav a už jí žádnou neprodávejte! Stačí jí knihy, které má do gy- 264. mnasia, ty ostatní za nic nestojí, jenom by ji mohly přivést na scestí." Joäo Fulgéncio mu však s naprostým klidem, odpověděl: „Knihy mám na prodej. Chcc-h zákazník nějakou koupit, samozřejmě mu ji prodám. Co myslíte ,Špatnou knihou'? Vaše dcera si koupila jenom dobré knihy, od nejlepších spisovatelů. Když už o ní mluvíte, rád bych vám řekl, že je to dívka velmi inteligentní a nadaná. Je třeba ji chápat a nejednat s nijako s nějakou holkou." „Dcera je moje, jak s ní jednám, je moje věc. Na jisté nemoci znám já lék. Pokud jde o knihy, ať jsou dobré nebo špatné, stejně si už žádné nebude kupovat." „To záleží na ní." „Na mně taky." Joäo Fulgéncio pokrčil rameny, jako by nechtěl nést odpovědnost za následky. Mlsoun přišel s koňakem. Melk jej do sebe obrátil a chtěl vstát. Joäo Fulgéncio ho však chytil za ruku: „Poslyšte, plukovníku Melku, domluvte své dceři klidně a s pochopením, třeba vás poslechne. Použijete-Ii však násilí, budete toho možná litovat," Melk se zřejmě stěží ovládal: „Pane Joäo, kdybych vás neznal, kdybych nebyl býval přítelem vašeho otce, ani bych vás neposlouchal. Ponechte to děvče na starost mně. Nemám ve zvyku něčeho litovat. V každém případě vám však děkuji za snahu." Pak vykročil na náměstí. Na každém kroku si práskal bičíkem do holínky. Josué se na něho díval od svého stolu a pak si šel sednout na Židli, s které plukovník vstal, vedle Joäa Fulgéncia. „Co teď udělá?" „Asi nějakou hloupost." Joäo Fulgéncio upřel své dobrácké oči na profesora, „Není divu, vy také neděláte nic jiného. Je to charakterní dívka, jiná než ostatní. A jednají s ní, jako by to neměla v hlavě v pořádku ..." Melk překročil práh svého domu, vystavěného v „moderním stylu". V hostinci se hovor stočil opět na Altina Brandáa, na plukovníka Ramira, na politické vření. Inženýr zmizel z lavičky na nábřeží. Jenom Joäo Fulgéncio, Josué a Nacib — ten z chodníku — bedlivě sledovali farmářovy kroky. V salóně ho očekávala žena, tetelící se strachy. Vypadala jako socha zmučené světice, jak se o ní správne vyjádřil Černoch Fagundes. „Kde je?" „Šla. nahoru do svého pokoje." „Pošli pro ni!" Počkal si na ni v salóně a krátil si chvíli tím, že si švihal bičíkem do holínky. Malvína přišla, matka zůstala stát ve dveřích. Dívka se vztyčenou hlavou, vzpřímená, hrdá, energická, stanula před svým otcem a čekala. Matka čekala také, ale se strachem v očích. Melk se procházel po salóně. „Jak mi to vysvětlíš?" „Co?" „Já ti dám co! Mluv se mnou slušně!" křikl. „Jsem tvůj otec, tak abych ti nesrazil hřebínek! Však ty víš, o Čem mluvím! Jak mi vysvětlíš to flirtováni? Ilhéus o ničem jiném nemluví, až na plantáž se to doneslo. Jen na mne nechoď s tím, žes nevěděla, zeje ženatý, vždyť on sám se tím netají. Jak mi to všechno vysvětlíš?" „Co mám ještě povídat? Vy mě stejně nepochopíte. Tady mě nikdo nemůže chápat. Už jsem vám, tatínku, mockrát říkala: nevezmu si manžela, kterého mi vybere někdo z příbuzenstva, nechci se nechat pohřbít někde ve farmářově kuchyni, nechci být služebnou nějakého ilhéuského doktora. Chci si žít po svém. Až koncem roku vychodím Školu, chci pracovat někde v kanceláři." „Ty nemáš co chtít! Ty budeš" dělat, co ti nařídím!" „Budu si dčiat, co budu chtít." „Cože?" „Co budu chtít. . „Drž hubu, ty děvko!" „Nekřičte na mne, jsem vaše dcera, a ne otrokyne." „Malvíno!" napomenula ji matka. „Nemluv takhle se svým otcem!" Melk chytil dívku za ruku a uhodil ji do tváře. Malvína vykřikla i 266 267 „Tak abyste věděl odejdu s ním!" „Ach Bože můj ..." Matka si zakryla obličej rukama. „Ty čubko!" Napřáhl bičík a švihal ji hlava nehlava. Šlehy dopadaly na nohy, hýždě, ruce, obličej, prsa. Z rozpolceného rtu jí prýštila krev. Malvína křičela: „Jen si mě bijte, stejně s ním odejdu!" „To tě radši zabijú . . ." Pak jí prudce mrštil na pohovku. Dopadla tam naznak a on znova zvedl ruku, bič hvízdal a míhal se sem tam. Až na náměstí doléhal Malvinin křik. Matka, celá uplakaná, bázlivě žadonila: „Už dost, Melku, už dost. . ." Potom najednou odskočila od dveří a chytila ho za ruku. „Nezabíjej mi dceru!" Zarazil se, sotva dechu popadaje. Malvína na pohovce jenom vzlykala. „Marš do pokoje! Dokud nerozhodnu jinak, nesmíš vycházet." V hostinci Josué lomil rukama a kousal se do rtů. Nacib byl skleslý, Joao Fulgéncio pokyvoval hlavou. Ostatní lidé v hostinci setrvávali v napjatém mlčení. Gloria se ve svém okně smutně usmála. Někdo podotkl: „Už toho Melk nechal." O PANNĚ NA SKALÁCH Z moře vystupovaly černé útesy, o jejichž holá úbočí se tříštily zpěněné vlny. Ze skrytých dutin vylézali raci se strašlivými klepety. Ráno i odpoledne hbitě zlézali pobřežní skály kluci hrající si na jaguncy a plukovníky. V noci bylo slyšet hukot moře, neúnavně se zahryzávajícího do kamene. Občas se na pobřeží mihlo podivné světlo, stoupalo po skále, ztrácelo se ve skrýších a znovu se vynořilo na temeni skal. Černoši říkali, že to jsou kouzla Sirén, zarmoucených vodních vil, 268 dony Janainy proměněné v zelený oheň. Temnotou noci se nesly vzdechy, milostné steny. Nejubožejší milenci, žebráci, vandráci, lehké ženy bez přístřeší, měli svá lože na pláži ukryté mezi skalisky a tam na písku se milovali. Před nimi hučelo divoké moře, za nimi spalo drsné město. V bezměsíčné noci šplhala po skalách štíhlá, odvážná postava. Byla to Malvína, bosá, v ruce střevíce, v očích rozhodnost. V tu chvíli byly jiné dívky v posteli, spaly a zdálo se jim o škole, o oslavách, o svatbě., Malvína však snila s otevřenýma očima, zlézajíc skály. Tam bylo jedno místo, jež ve skalách vyhloubily bouře-— široká lavice proti oceánu. Na ní sedávali milenci a nohy jim přitom visely do propasti. Dole se tříštily vlny a vábivě natahovaly své bílé zpěněné ruce. Malvína si sedla, počítala minuty a dychtivě čekala. Otec k ní vtrhl do pokoje. Beze slova a bez slitování jí sebral knihy a časopisy, prohledal dopisy a papíry. Nechal jí jenom několik bahijských časopisů a bolest, vzpurnost ve zbičovaném těle, posetém modřinami. Milostné psaníčko — „Tys život, jejž znova nalézám, radost, kterou jsem ztratil, naděje, jíž jsem pozbyl, tys pro mne vším" — si však schovala za ňadra. Přišla tam za ní i matka, přinesla jí jídlo, radila jí. Říkala, že by nejraději zemřela. Copak se dá takhle žít —■ mezi takovým otcem a takovou dcerou, dvěma zcela odlišnými povahami, které se vzájemně potírají? Modlila se ke všem svatým, aby ji smrt vysvobodila z utrpení, dříve než se stane svědkem, jak se naplní nevyhnutelný osud a potká je kruté neštěstí. Objala se s dcerou a Malvína jí řekla: „Nešťastná jako ty nebudu, maminko." „Nemluv hlouposti," Víc neřekla. Nadešla rozhodující chvíle. Odejde s Rô-mulem, bude žít. Otec byl tvrdý jako nejtvrdší kámen, dal se rozdrtit, ale ne ohnout. V dětství slyšela na plantáži různé historky a zkazky z doby bojů, z nočních přestřelek vyvolaných ozbrojenci, kterým velel její otec. Potom to sama zažila. Kvůli nicotnosti, když prchající dobytek prolomil jejich oliradu a vnikl jim na 269 pastviska, chytli se do křížku s Alvesovými, svými sousedy. Pohádali se a v uražené ješitnosti zahájili boj. Znova léčky, jaguncové, přestřelky, krev. Ještě dnes vidí Malvína před sebou strýce Aluísia, jak se opírá o zeď a z ramene mu prýští krev. Byl mnohem mladší než Mclk, byl to křehký a veselý, hezký člověk. Měl rád zvířata — koně a krávy, držel si psy, rád si prozpěvoval, nosil Malvínu na zádech, hrál si s ní, miloval život. Bylo to jednou v červnu. Místo planoucích hranic, ohňostrojů a raket výstřely na cestách, léčky zpoza stromů. Matku pamatovala Malvína vždy takto, s tváří zmučenou bezesnými nocemi a krvavými boji ještě v době, než se ona narodila, neustálým chvěním před Melkem, jeho panovačným křikem a tím, jak jí vnucoval svou vůli. Ošetřovala strýci rameno zraněné kulkou. Melk jenom poznamenal: „Kvůli takové maličkosti ses vrátil? A co ozbrojenci?" „Vrátili sc se mnou . . ." „Co jsem ti říkal?" Aluísio na něho upřel prosebný zrak a neodpověděl. „Co jsem ti říkal? Ze nesmis průsek opustit, děj se co děj. Pročjsi odtamtud odešel?" Matčina ruka přikládající obvaz se chvěla. Strýc byl slaboučký, nebyl stvořen k půtkám a nočním přestřelkám. Svěsil hlavu. „Ty se tam vrátíš. Ty i tvoji ozbrojenci. A to hned!" „Oni znovu zaútočí." „O to mi právě jde. Až zaútočí, vyrazím tam se zálohou, vpadnu jim do zad a zneškodním je. Kdybys nebyl při prvním výstřelu utekl, mohl jsem mít teď už vítězství v kapse." Strýc poslechl. Malvína byla u toho, jak skočil na koně, ohlédl se na dům, verandu, spící stáj, štěkající psy. Posledním, neodvolatelně posledním pohledem. Pak odjel s ozbrojenci. Ostatní vyčkávali na zápraží. Když třeskly výstřely, otec zavelel: „Jde se!" Vrátil sc jako vítěz, rozdrtil Alvesovy. Na koni leželo strýcovo tělo. Býval to hezký muž, rád se smál. Po kom zdědila Malvina tu lásku k životu, tu touhu žít, ten strašlivý odpor k poslušnosti, k ohýbání hřbetu, k bázlivé- mu Šeptání v Melkově přítomnosti? Snad právě po něm. Od mládí nenáviděla domov, město, jeho zákony a zvyky. Tu věčnou poníženost matky před otcem, to, že se vším souhlasila a nikdy nebyla dotazována na radu. On proste přišel a nařídil: „Připrav se! Zajdeme dneska k Toníkovi na notářství podepsat listinu." Ani se neptala, o jakou listinu jde, netázala se, zda kupuje či prodává, ani se to nesnažila dozvědět. Její jedinou radostí bylo chodit do kostela. Melk měl všechna práva a o všem rozhodoval. Matka měla na starosti domácnost, to bylo její jediné právo. Otec navštěvoval kabarety a nevěstince, rozhazoval peníze s holkami, karbanil v hotelích a krčmách, popíjel s přáteli. Matka zatím vadla doma a poslušně mu naslouchala. Byla tak zchřadlá, tak pokorná, tak se vším svolná, že byla všem po vůli a ani dceři neuměla poručit. Malvina se už jako dívenka zařekla, že taková nebude. Nepodrobí se. Otec dělal, co jí na očích viděl, a někdy si ji zamyšleně prohlížel. V něčem byla po něm, v té své touze po životě. Vyžadoval však od ní poslušnost. Když mu řekla, že chce chodit do lycea a potom na vysokou Školu, odkázal ji do patřičných mezi. i,Nechci mít ze své dcery doktorku. Budeš chodit do gymnasia řádových sester, naučíš se šít, počítat a psát a brnkat na piano. Víc nepotřebuješ. Ženská, která chce na vysokou školu, je nestyda a sama se řítí do záhuby." Uvědomovala si, že tu všechny vdané ženy žijí jako její matka. V poddanství. Hůře než jeptišky. Malvina sama sobě přisahala, že se nedá nikdy, opravdu nikdy spoutat. O tom se spolu bavily mladistvé a usměvavé dcerky bohatých rodičů na dvorku gymnasia. Bratří studovali v Bahii na gymnasiu a na vysoké škole. Dostávali kapesné, utráceli peníze, mohli si všechno dovolit. Děvčata měla však jenom toto krátké mládí, vyplněné slavnostmi klubu Pokrok, nezávazným koketováním, občasnými psaníčky, nesmělými polibky při odpoledním představení v kině, někdy vášnivějšími polibky ve vratech zahrady. Jednoho dne však přijde otec s nějakým přítelem, koketování skončí, začne manželský život. Když nebude chtít, otec ji donutí. Někdy se stávalo, že si vzala svého milence, jestliže >7i si rodiče chlapce oblíbili. To však na věci nic neměnilo. Manžel, jejž vybral a přivedl otec, nebo ženich seslaný osudem, to bylo jedno a totéž. Po svatbě nebylo rozdílu. On byl pánem, vydávajícím příkazy a vyžadujícím poslušnost. Muži měli všechna práva, ženy povinnost a úctu. Byly strážkyněmi rodinné cti a manželova jména, odpovídaly za dům a za děd. V gymnasiu se s Malvinou nejdůvěrněji skamarádila Clara, jež byla starší než ona a chodila do vyšší třídy. Pořád se spolu smály a něco si šeptaly na školním dvorku. Nebylo veselejšího a živějšího děvčete. Byla obdařena krásou, kypěla zdravím, tančila tango a snila o dobrodružstvích. Jak byla vášnivá a romantická, jak byla vzpurná a odvážná! Vdala se z lásky, aspoň si to myslela. Nevzala si zaostalého farmáře, nýbrž doktora, právníka, který uměl recitovat básně. A výsledek byl stejný. Co se vlastně s Clarou stalo, kde je teď, kde skryla svoje veselí a svou výbušnost, kde pohřbila svoje plány, tolik svých záměrů ? Chodí jistě do kostela, pečuje o domácnost, rodí děti. Ani se nemaluje, doktor si to nepřeje. Tak tomu bylo dříve, tak je tomu i teď, jako by se nic nezměnilo, jako by nyní život nebyl jiný, jako by město neprožívalo dobu pokroku. V gymnasiu se vzrušovaly příběhem Ofenísie, panny z rodu Avilových, kterou zahubila láska. Nechtěla barona, dala košem majiteli cukrovaru. Její bratr Luiz Antonio přiváděl nápadníky. Ona však snila o císaři. Malvína nenáviděla ten kraj, to město klepů a tlachů. Nenáviděla tamější život a vyhlásila mu válku. Začala číst, Joáo Fulgéncio ji vedl, doporučoval jí knihy. Objevila kdesi za Ilhéusem jiný svět, kde se krásně žilo, kde žena nebyla otrokyni. Velká města, kde mohla žena pracovat, vydělávat si a být nezávislá. Nevšímala si mužů v Ilhéusu. Iracema jí říkala „bronzová panna" (podle názvu jednoho románu), poněvadž s nikým nechodila. Zajímal se o ni Josué, to nebyl ilhéuský rodák, psal sonety, přispíval do časopisů. „Věnováno lhostejné M..." Iracema je čítala nahlas na dvorku gymnasia. Jednoho dne, když podváděný manžel zavraždil svou manželku, dala se Malvína s Josucm do řeči a několik dní spolu chodili. Doufala, že bude jiný než ostatní. Byl však úplně stejný. Hned jí chtěl zakazovat, aby se malovala, aby se 272 stýkala s Iracemou — „všichni si o ní povídají, to není kamarádka pro tebe" — a aby šla na slavnost k plukovníku Misaelovi, kam nebyl pozván. To všechno ani ne za měsíc. V Ilhéusu sejí líbil jenom jejich nový dům, jehož model si vybrala v jednom časopise z Ria. Otec jí beze všeho vyhověl, jemu to bylo jedno. To Mundinho Falcäo si přivedl toho bláznivého architekta, jenž neměl v Riu práci. Ona přímo zbožňovala Mundinhův dům. Snila o Mundinhovi. Ano, ten je jiný, ten by ji odsud mohl vysvobodit, odvést ji do jiných krajů, které znala z francouzských románů. Malvině nešlo o lásku, o výbuchy vášně. Bude milovat toho, kdo jí přizná právo na život, kdo ji zbaví strachu, že ji čeká stejný osud jako všechny ilhéuské ženy. Raději se vůbec ani nevdá a bude v černých šatech s druhými starými pannami postávat v chrámových vratech. Pokud nebude chtít zemřít jako žena plukovníka Jesuína ranou z revolveru. Sotva vycítil její zájem, počal sejí Mundinho vyhýbat. Malvína tím trpěla, zklamala se ve své naději. Josué se stával nesnesitelným, náročným a poroučivým. Vtom se objevil Rômulo, přešel v plavkách po pláži a širokými rozmachy rukou rozbrázdil hladinu moře. Ten ano, ten smýšlí jinak. Byl nešťastný, žena se mu pomátla. Vypravoval Malvině o Riu. Co na tom sejde, že je ženatý, to je pouhá formalita. Bude moci pracovat, pomáhat mu, být jeho milenkou i sekretářkou, chodit na vysokou školu, uzná-li to sama za vhodné, osamostatnit se. Jen láska je bude spojovat. Ach, jak vášnivě prožívala ty měsíce . . . Věděla, že si o tom povídá celé město, že se v gymnasiu o ničem jiném nemluví, že se jí několik kamarádek začalo stranit, Iracema první. Co však jí na tom záleželo? Scházela se s ním na pobřežním bulváru, byly to nezapomenutelné rozhovory. V kině se vášnivě líbali. On říkal, že se od chvíle, kdy ji poznal, cítí jako znovuzrozen. Když dlel otec na plantáži, Malvína někdy v noci odcházela ze spícího domu za inženýrem do pobřežních skal. Sedali si na lavici vyhloubené ve skále a inženýrovy ruce ji hladily po celém tčle. Prudce oddychoval a šeptal jí své žhavé prosby. Proč mu nechce patřit hned teď, přímo tady na pláži? Malvi- l3 273 na však chtěla pryě z Ilhdusu. Až odjedou, bude jeho. Osnovali tedy plány útěku. V pokoji, když ji otec zbil a uvěznil, četla v bahijských novinách: „Skandál v italských horních vrstvách. Princezna Alexandra, dcera španělské infantky dony Beatriz a knížete Vittoria, uprchla z domova. Rozhodla se žit na vlastní pěst a našla si práci jako prodavačka v módním závodě. To proto, že ji otec nutil, aby si vzala bohatého vévodu Umberta Vis-contiho de Modrome z Milána, kdežto ona miluje průmyslníka Franka Martiniho, jenž není šlechtického původu." Vypadalo to, jako by zpráva byla o ní. Tužkou napsala na okraj novin vzkaz Rômulovi a navrhla mu schůzku. Služka to odnesla do hotelu a osobně odevzdala. Tentokrát, bude-li chtít, dosáhne, čeho si přál. Neboť je definitivně rozhodnuta: odejde, bude žít. Dosud jí v odchodu bránila jediná starost — teprve nyní si to uvědomovala — starost, aby otec netrpěl. A on trpět bude! Ale ted už jí to bylo jedno. Malvina sedí na zvlhlém kameni, nohy nad propastí a čeká. Na skryté pláži sténají milenci. Nad temeny skal poletují svatojánské mušky. Malvina s přesně, dopodrobna promyšleným plánem netrpělivě čeká. Dole se vzdouvají vlny, vystři-kuje pěna. Proč nejde? Měl přijít dříve než ona, určila mu na lístku přesnou hodinu. Proč nejde? V hotelu Coelho za zamčenými dveřmi nemůže Rômulo Vieira, významný inženýr z ministerstva dopravy a veřejných prací, spát a chvěje se strachy. Pokud šlo o ženy, choval se vždycky nemožně. Dostával se do slepé uličky a nevěděl kudy kam. Byl nepolepšitelný. Chodil pořád 2a děvčaty a už v Riu jen taktak unikl hněvu prchlivých bratří jisté Anto-niety, s kterou se scházel. Všichni čtyři se domluvili a dali mu za vyučenou. Proto přijal nabídku do Ilhéusu. Přísahal, že si vdavekchtivých dívek ani nevšimne. V Ilhéusu si přišel na pěkné peníze. Našetřil jich spoustu a Mundinho mu ještě k tomu zaručil, že si vydělá mnohem víc, jcsUiže si s prací pospíší a na závěr své zprávy napíše, že je naléhavě nutné poslat do Ilhéusu bagry. To udělal a po dohodě s Mundinhem požádal ministerstvo, aby byl pověřen řízením úpravy a hloubení přístavu. Vývozce mu slíbil ještě vyšší odměnu, jakmile 274 do přístavu vpluje cizí loď. A že se přičiní o jeho povýšení. Co mohl ještě chtít ? A on se zatím zaplete s mladou holkou, muchlá se s ní v kině, slibuje jí modré z nebe. Výsledek: musel telegraficky požádat, aby byl vystřídán, a měl trapný rozhovor s Mundinhem. Ujistil ho, že po příjezdu do Ria nedá ministrovi pokoj, dokud nebudou bagry a vlečné čluny odeslány. To bylo vše, co mohl udělat. Co však udělat nemohl, bylo zůstat v Ilhéusu, neboť tam by ho někdo zpráskal na ulici bičem nebo mu v hlubokém nočním tichu prohnal kulkou hlavu. Zamkl se v pokoji a odtud vyjde až těsně před vyplutím lodi. A ta holka bláhová ho pozve na schůzku do skal! On stejně nevěří, že Melk odjel na plantáže, kde už končila sklizeň. Holka bláhová! On má štěstí na potřeštěné ženské, vždycky si s takovými něco začal. . . Malvina čekala nahoře ve skalách. Dole hučely vlny. On nepřijde, odpoledne se div nezalkl strachy, teď to chápe. Dívala se, jak dole stříká pěna, Jakoby ji moře privolávalo. Chvíli pomýšlela na to, že se do něho vrhne a se vším skoncuje. Ale ne, chce přece šít, chce odejít z Ilhéusu, chce pracovat, někam to dotáhnout, udělat díru do světa. Co by bylo platné zemřít? Do vln vrhla své plány, Rômulovy svody, jeho slova a psaníčko, které jí poslal několik dní po příjezdu. Uvědomovala si svůj omyl. Domnívala se, že je jen jedna možnost, jak odsud odejít, totiž ve společnosti muže — manžela či milence. Ale proč? Není to ještě vliv Ilhéusu, který ji připravil o sebedůvěru? Proč šiji má někdo odvádět za ruku, proč má mít k někomu závazky a tak velký dluh? Proč neodejde sama, na vlastní pěst dobývat světa? Ano, odejde tak. Ne však dveřmi smrti, chce žít, plné a svobodně jako moře, jež nemá hranice. Obula si střevíce, sešla ze skalisek a počala kout plány. Spadl jí kámen ze srdce. Nejkrásnější na tom všem je, že nepřišel. Jak by mohla žít se zbabělcem? :8* 275 o VECNÉ.LÁSCE ANEB O TOM, JAK JOSUÉ VZAL HRADBY ZTEČÍ V radě sonetů, věnovaných „lhostejné, nevděčné, pyšné, povýšené M . . .", jež „Ilhéuský deník" uveřejňoval půl-tučně v čele hojně čteného sloupku, v němž se zaznamenávaly narozeniny, křty, úmrtí a svatby, ujišťoval Josué stále v pracně scsmolených verších o věčnosti své zhrzené lásky. Profesorovy city se vyznačovaly mnoha krásnými rysy, z nichž jeden byl lepší než druhý, ale ze všech nejvíce se na stránkách novin vytrubovala do světa a půltučně zdůrazňovala věčná platnost lásky. Tato věčnost stála profesora mnoho potu. Co jen se napočítal slabik ve svých dvanáctislabičných a desetislabiČných verších a co sc nahíedal rýmů! Ještě větší však zahořel láskou, láskou věčnou a nesmrtelnou, projevující se vášnivým přívalem slov, když vzrušení nad vraždou farmářovy ženy a Osmunda zlomilo Malvininu pýchu a začali spolu chodit. To pak bylo období dlouhých básní, opěvujících lásku, kterou smrt ani staletí neudusí. „Je věčná jako věčnost sama", „větší než známý i neznámý vesmír", „nesmrtelnější než sami nesmrtelní bohové", psal profesor a básník v jedné osobě. Z přesvědčení i z pohodlnosti — kdyby se ty dlouhé básně měly rýmovat a měly mít pravidelný rytmus, zabraly by mu moc času—stal se Josué. stoupencem proslulého säopaulskčho „Týdne moderního umční", jehož revoluční ozvuk dolehl do Ilhéusu s tříletým zpožděním. Nyní přísahal na Malvinu i na moderní poezii, oproštěnou od pout rýmů i rytmu, jak říkal v papírnictví Vzor při literárních debatách s Doktorem, Joäem Fulgénciem a Nhô-Galcm, nebo ve spolku Ruie Barbosy s Arim Santosem. Na poezii také snazší, poněvadž není třeba počítat stopy a hledat rýmy. A není též v „moderním stylu" vystavěn Malvinin dům? Mají duše spřízněné i co do vkusu, myslel si. Pozoruhodnej e, že ta věčnost věčná jak věčnost sama, ta ne- 876 smrtelnost nesmrtelnější než nesmrtelnost všech bohů dohromady nabyla ještě většího důrazu — a to nyní v próze, v pamfletech —, když se s ním dívka rozešla a k všeobecnému pohoršení začala chodit s Rômulem. Plné pochopení nalezl Josué u Naciba, jenž v hostinci dělal zasmušilému profesorovi společnost. Také přátelé z papírnictví a spolku, tak trochu ze zvědavosti, s ním soucítili. Nevysvětlitelné však bylo, že pokud si Josué skutečně někomu vyléval své city, bylo to španělskému anarchistovi ševci Felipovi. Příštipkář byl jediný filosof ve městě, který měl vlastní názor na společnost i na život, na ženy i na pátery. Ovšemže názor prašpatný. Josué hltal jeho brožurky s rudou obálkou, pověsil poezií na hřebíček a zahájil plodnou kariéru prozaika. Byla to próza medově sladká, ale politicky zahrocená: Z Josua se totiž stal anarchista tělem i duší, pojal nenávist k stávající společnosti, začal vychvalovat obrodnou sílu bomb a dynamitu a hořel pomstou na všech a na všem. Doktor si nemohl vynachválit jeho vzletný sloh, V podstatě bylo celé to básníkovo ponuré horování namířeno proti Malvině. Říkal o sobě, zeje navždy rozčarován ženami, zvláště krásnými dcerami farmářů, které platí za dobrou partii. „Nejsou nic jiného než kurvičky. . ." odplivoval si, když šly kolem něho, mladistvé v uniformách gymnasia řádových sester nebo svůdné v elegantních toaletách. Láska, kterou choval k Malvině, trvala však věčnč i v té vzrušené próze. Ta v jeho prsou nikdy nepohasne a jenom proto ho nezahubilo zoufalství, že si umínil přetvořit svým perem společnost i srdce žen. Nenávist, kterou pojal k dívkám z lepší společnosti a jež vyvěrala ze zmatené ideologie brožurek, sblížila ho logicky s lehkými ženami. Když se poprvé obrátil ke Glóriinu osamělému oknu — v úchvatném revolučním gestu, jediném bojovém činu své oslňující politické kariéry, připravovaném a vykonaném ostatně ještě před příklonem k anarchismu —, učinil, tak proto, aby Malvině naznačil, k jakému stupni šílenství ho dohnaly ty její bezostyšne rozhovory s inženýrem. Na Malvinu to však nijak nezapůsobilo, dokonce si toho ani nevšimla, tak byla opojena Rômulovými slovy. . . Velký ohlas však toto gesto vyvolalo ve společnosti. A jestliže ten 277 troufalý a neslýchaný čin nepřisel příliš na přetřes, bylo to proto, že se zbělily i jiné události, jako byl sám flirt Malvíny s Rômulcm, spálení celého nákladu „Ilhéuského deníku" a výprask, jejž utržil úředník obecního úřadu. Fclipe mu k udatnému činu blahopřál, A tak se zrodilo jejich přátelství, Josué si potom nosil do svého pokoje nad kinem Vitória brožury. Opovrhoval nevděčnou Malvínou, ale přesto k ní choval věčnou a nesmrtelnou lásku. Vzýval Glórii, oběť společnosti, ženu, jejíž čistota byla potřísněna, neboť byla jistě proti své vůli znásilněna a pak vyobcována ze společnosti. Pro něho to byla světice. To všechno psal — nikoho však nejmenuje — v nadnesené próze, jíž vyplňoval celé sešity. A nic nepředstíral, skutečně trpěl a chystal se v Ilhéusu vyvolat veřejné pohoršení. Zamýšlel hlasitě rozhlašovat po celém městě svůj zájem o Glórii, touhu, již v něm vzbuzuje — láska patřila ještě Malvíně ■—, úctu, kterou k ní chová. Hovořit s ní u jejího okna, vodit se s ní po ulici, ubytovat šiji ve skromném pokojíčku, v kterém psal a odpočíval. Zít s ní životem vyvrženců, životem člověka, jenž se rozešel se společností a kterého se zřekla rodina. A vmést Malvíně do tváře tu hroznou větu: „Vidíš, kam jsem to až dopracoval? Za to můžeš ty!" To všechno říkal Nacibovi, když popíjel v hostinci. Arab vyvaloval oči a zbožně všemu věřil. Copak on sám nechce poslat všechny do horoucích pekel a oženit se s Gabrielou? Nic mu neradil ani ho od ničeho neodrazoval a jenom předpovídal : „To bude revoluce." Po té právě Josué toužil. Když však podruhé zamířil ke Glóriinu oknu, dívka s úsměvem poodstoupila. Po služebné mu pak poslala psaníčko, strašlivě načmárané a s hroznými pravopisnými chybami. Bylo navoněné a na konci stálo: „Odpusťte ty kaňky!" Těmi se dopis hemžil tak, že se dal těžko číst. K oknu se prý nemá přibližovat, plukovník by se to mohl dozvědět a to je nebezpečné. Zvláště teď, kdy má přijet a ubytovat se u ní. Jakmile však stařec odjede, dá Jo-suovi vědět, jak by se mohli sejít. To byla pro Josua nová rána. Od té doby házel dívky z lepší 278 společnosti i lehké ženy do jednoho pytle. Ještě štčstí, že Gloria nečetla „Ilhéuský deník". Tam totiž pranýřoval její opatrnost: „Kašlu na ženy, bohaté i chudé, vznešené i prosté, ctnostné i lehké. Jsou to ziskuchtivci a sobci." Po nějaký čas byl tak zaměstnán špehováním Malvíny a svým utrpením, psaním, hanobením a prožíváním romantické role zhrzeného milence, že se do opuštěného okna ani nepodíval. Pronásledoval Gabrielu, psal pro ni básně, dočasně se navraceje k rýmované poezii. Nabízel jí pokojík chudý na pohodli, ale bohatý uměním. Gabriela se usmívala, ráda to poslouchala. Avšak tehdy odpoledne, kdy Melk zbil Malvinu, spatřil Josué Glóriin smutný obličej, smutný kvůli zbité dívce, smutný kvůli opuštěnému Josuovi, smutný kvůli ní samé v její opětné samotě. Napsala mu hned psaníčko, a když Šel kolem jejího okna, podala mu ho. O několik nocí později, když se na náměstí rozhostilo ticho a poslední noční hýřilové se už vrátili domů, vkročil masivními, pootevřenými dveřmi dovnitř. Císi rty se přisály k jeho ústům, čísi paže objaly jeho hubená ramena a vtáhly ho do pokoje. Zapomněl na Malvinu, na svou věčnou, nesmrtelnou lásku. Když se rozbřesklo a nadešla chvíle odchodu, ještě než se ti, kdo časně vstávali, ubírali k stánku s rybami, nastavila mu své rty lačné polibků, posledních v noci plné ohně a něžnosti. V té chvíli sejí svěřil se svými plány: bude s ní chodit zavěšen po ulici a čelit tak společnosti, budou spolu bydlet v pokojíku nad kinem Vitória. Budou asketický chudí, ale pokud jde o lásku, bohatí jako rnilionáři. . . Takový clům, jako má teď, přepych a služebné, parfémy a šperky jí nabídnout nemůže, není majitelem kakaovníkových plantáží, je jenom bídně placeným profesorem. Leč láska . . , Glória přerušila jeho romantické výlevy: „Ne, hochu, to nejde." Ona chtěla obojí: lásku i přepych, Josua i Goriolana. Znala z vlastní zkušeností, co je bída, poznala hořkou chuť chudoby. Věděla též o nestálosti mužů. Chtěla Josua mít, ale jen tajně, aby se to plukovník Coríolano nedozvěděl a ani nic netušil. 279 Bude k ní chodit pozdě v noci a odcházet časně zrána. Až půjde kolem, okna, bude dělat, že ji nevidí, ani zdravit ji nebude. Tak to bude lepší, bude to mít příchuť hříchu, přídech tajemství. „K-dyby se to plukovník dozvěděl, byla bych ztracena. Opatrnosti nikdy nezbývá." Milovala ho, to ano, jak možno o tom pochybovat po tak žáruplné noci? Byla však vypočítavá a opatrná, snažila se co nejméně riskovat a chtěla všechno uchovat v tajnosti. Nebezpečí hrozí pořád, ale musí se mu co nejvíce vyhýbat. „Přičiním se o to, abyste, chlapče, na tu zlou dívku zapomněl." „Já už na ni zapomněl.. ." „Přijdete zase v noci? Budu vás čekat. . ." Takhle si svůj poměr s Glórií nepředstavoval. Ale jak by mohl říci, že se nevrátí? I v té chvíli, kdy se ho dotkla vy-chytralost, s níž uvažovala o úskalích jejich lásky a o tom, jak je obeplout, a chladná lstivost, s níž ho přiměla spokojit se s drobty zbylými po plukovníkovi, cítil Josué, že návrat je nevyhnutelný. Byl k tomu lůžku, kde prožil tolik úžasných a vzrušujících okamžiků, jakoby přikován. Jeho nová láska vypučela. Bylo už načase, aby odešel, proklouzl dveřmi a trochu se vyspal, než předstoupí o osmé před žáky v hodině zeměpisu. Gloria otevřela zásuvku a vytáhla sto milreisů. „Chtěla jsem vám něco dát, co by vám mne celý den připomínalo. Nemohu to však jít koupit, bylo by to podezřelé. Kupte si to za mne .. Chtěl hrdě odmítnout. Ona ho však kousla do ucha a řekla: „Kupte si boty. Až v nich půjdete, bude se vám zdát, že šlapete po mně. Ne, nic mi neříkejte, prosím vás," Všimla si totiž prošlapané podrážky u jeho černých bot. „Ty nestojí víc než třicet milreisů . . ." „Kupte si taky ponožky . . ." sténala v jeho náručí. Odpoledne oznámil ospalý Josué v papírnictví svůj definitivní návrat k poezii, nyní smyslné, opěvující tělesné požitky. A dodal: „Věčná láska neexistuje, i nejsilnější vášeň má svůj ome- zený čas. Jednoho dne se zrodí, pak odumře a vznikne láska jiná." „Právě proto je láska věčná," usoudil Joáo Fulgéncio. „Protože se stále obnovuje. Vášně zanikají, ale láska trvá." Ve svém okně se Gloria vítězoslavně a domýŠlivě i shovívavě usmívala na staré panny. Už nikomu nezáviděla, její samota skončila. GABRI ELINA PÍSEŇ V barchetových šatech, ve střevíčcích a punčochách vypadala jako dcera z bohaté, zámožné rodiny. Dona Arminda byla u vytržení: „V Ilhéusu vám nikdo nesahá ani po kotníky. Žádná panička, svobodná dívka, ani holka. Aspoň o žádné takové nevím." Gabriela se točila před zrcadlem a sama sebe obdivovala. Je skutečně hezká, muži po ní šílí a přiškrceným hlasem jí leccos šeptají. Ráda poslouchala, pokud s ní mluvil mladý muž. „Jen si, paní, představte, pan Josué chtěl, abych se k němu nastěhovala! Je to takový fešák ..." „Vždyť ten učitýlck nemá, kde by hlavu složil! Na to nemyslete, vy si přece můžete vybrat." „Já na to nemyslím. Přistěhovat se k němu, to nechci. I kdyby to byl..." „Spousta plukovníků by se o vás porvala, nemluvě o soudci. A což teprve pan Nacib, ten je do vás celý pryč . . ." „Nevím proč . . ." usmála se. „On je takový hodný, ten pan Nacib. Teď mi pořád dává nějaké dárky. Až moc dárků... A pak, není starý . . . Tolik věcí, nač to? On je tak hodný," „Nezhrozte se, až vás jednou požádá o ruku . . .' „Nač to, proč by to dělal? To není třeba." Nacib zjistil, že Gabriela má zkažený zub, a poslal ji, aby si ho dala ošetřit a nasadit zlatou korunku. Sám jí vybral zubaře (pamatoval sc na případ Osmunda a farmářovy ženy), 280 281 vyhublého starce v ulici u přístavu. Chodila tam k němu dvakrát týdně ve svých barchetových šatech, jakmile poslala do hostince podnosy s pečivem a připravila Nacibovi oběd. Ted už to končilo, zub byl zaplombován, to byla velká škoda. Chodila městem, pohupujíc se v bocích, prohlížela si výklady a dívala se po ulicích, kde se to hemžilo lidmi, kteří do ní každou chvilku vrazili. Slyšela lichotky, viděla pana Epami-nondase, jak měří látku a prodává sukno. Na zpáteční cestě zaskočila vždycky do hostince, kde bývalo plno lidí, popíjejících aperitiv. Nacib se zlobil: ,,Co tu chceš?" „Přišla jsem se jen podívat . . ." „Na koho?" „Na vás, pane Nacibe ..." Víc už říkat nemusela, Nacib se jen rozplýval. Dívali se za ní stejně staré panny jako muži. Páter Easílio přišel z kostela a dal jí požehnání: „Bůh ti žehnej, ty má růže z Jericha." Nevěděla, co to znamená, ale bylo to hezké. Příjemný den, kdykoli mohla jít k zubaři! V čekárně přemýšlela vždy o všem možném. Pan plukovník Manuel Od jaguárů — takové legrační jméno! —, ten umíněný stařec, jí vzkázal: jestli chce, přepíše na její jméno jednu plantáž, všechno černé na bílém u notáře. Plantáž . . . Kdyby nebyl pan Nacib tak hodný a ten plukovník tak starý, přijala by to. Ne pro sebe, co by s ní dělala? Co s plantáží? Pro sebe ji nechtěla. . . Dala by ji Clementovi, ten po ní tak toužil... Kampak sc asi poděl? Jestlipak je ještě na plantáži otce té hezké dívky, co chodí s tím inženýrem? Tak nespravedlivě tu chudinku zpráskali bičem. Co provedla špatného? Kdyby měla plantáž, dala by ji Clementovi. Jak by to bylo pěkné! Jenže pan Nacib by to nepochopil, a nenechá ho přece bez kuchařky. Jinak by to mohla vzít. Dědek je to sice ošklivý, ale tráví spoustu Času na plantáži, a v té době by ji mohl pan Nacib chodit utěšovat, spát s ní. . . Na jaké hlouposti to zas myslí! Myslet je někdy hezké, někdy ne. Myslet na zemřelého, na něco smutného, to nemá ráda. Z ničeho nic si ale na mrtvé vzpomněla. Na ty, kdo zemřeli 282 cestou, mezi nimi i na strýce. Chudák strýček, jak ten ji bil, když byla malá! Vlezl k ní dokonce i do postele, to byla ještě dítě. Teta si rvala vlasy, spílala mu, jenže on ji odstrčil a zfackoval. Nebyl zlý, ale byl hrozně chudý a nemohl být hodný. Raději však myslí na něco veselého. Na to, jak tančívala na plantáži, jak bosýma nohama dupala po zemi. Na rozzářené město, kam se vypravila, když jí zemřela teta. Na dům pyšných boháčů. Na Bebinha. To bylo hezké. Někteří lidé umějí mluvit jenom o smutných věcech. To je přece hloupost. . . Dona Arminda je náladová: Když vstane levou nohou napřed, je smutná, zatrpkla a mluví jenom o ne-mocech. Ale když se probudí v dobré náladě, je jako milius. Jedna radost ji poslouchat. Povídá o všeličems, vykládá o porodech, o novorozeňatech. To je hezké. Škoda že jí ten zub už spravili a dali zlatou korunku. Pan Nacib je skvělý člověk, zaplatil zubaři, aniž ho o to požádala. Skvělý člověk to je. Dávají samé dárky, načpak tolik? Až ji uvidí v hostinci, bude nerad. Žárlí.., To je legrace . . . „Co tu děláš? Ať už jsi doma . . ." Sla tedy domů. V barchetových šatech, střevíčcích a punčochách, prostě fešanda. Na náměstí před kostelem hopsala děcka v kole. Dceirky pana Tonika měly vlásky tak světlé, že vypadaly jako z kukuřice. Pak tam byly ještě děti návlad-ního, jedno s pohmožděnou ručkou, potom děcka Joäa Ful-géncia, zdravá jako řípa, s kmotřenci pátera Basília. A černoušek Tuísca, jenž zpíval a tančil uprostřed dětí: „Onemocněla růže a hřebiček nemeškal, přiíel a růže omdlela, hřebíček se rozplakal-" Jak tak Gabriela šla, vzpomněla si, že tu písničku zpívala, když byla malá. Zastavila se, zaposlouchala, zadívala se na tančící děti. To bylo ještě před tatínkovou a maminčinou smrtí, ještě než si ji vzali k sobě strýček a tetička. Jak je to hezké, když ty malinké nožičky tančí! I jejím nohám bylo do tance, i její nohy chtěly tančit. Nemohla odolat, kolové ta- 283 ncčky ona zbožňovala. Zula si střevíčky, nechala je na chodníku a běžela k dětem. Z jedné strany měla Tuísku, z druhé strany Rozinku. Zpívala a tančila v reji na náměstí. „ Tlesk, tlesk, tlesk, šlap, Map, šlap, do kolečka dokola, ryba není rak, rak, rak." Dívenka Gabriela zpívala, tančila, tleskala ručkama. O KVĚTINÁCH, KTERÉ VE VÁZE VADNOU Politický boj neušetřil ani volby do Svatojiřského bratrstva v katedrále. Biskup si sice horlivě přál smířit obě strany a opakovat tah Ataulfa Passose, neboť by byl rád viděl kolem oltáře bojovného světce ty, kdo zůstali věrni Bastosovým, i Mundinhovy nadšence, ale i když byl biskup a nosil rudou mitru, nepodařilo se mu to. Po pravdě řečeno, nebral Mundinho tu věc s bratrstvem vážně. Platil měsíční příspěvek a tím to pro něho končilo. Řekl biskupovi, že jc ochoten volit — pokud vůbec volit půjde — koho mu určí. Avšak Doktor, jenž se chtěl stát předsedou, byl neústupný a začal intrikovat. Kandidátem na místo předsedy byl opět zbožný a zbožňovaný dr. Maurício Caires. Vděčil za to především inženýrovi. Vzrušené ukončení milostného románu Malviny a inženýra mělo živý ohlas v celém městě. Ačkoliv rozhovor na nábřeží mezi Melkcm a Rômulem nikdo neslyšel, kolovalo o něm nejméně deset verzí, jedna divočejší druhé, jedna méně lichotivá inženýrovi než druhá. Prý dokonce padl u lavičky na kolena a prosil o slitování. Udělali z něho mravní zrůdu a neřestníka, svůdce žen, který ohrožoval bezpečnost všech žen a děvčat v Ilhéusu.,,Hlas jihu" mu věnoval jeden ze svých 284. nejdelších článků — celou první stranu s pokračováním na druhé — a zároveň i nej výřečnějších. Moralita, bible, počestnost rodin, důstojnost Bastosových, jejich příkladný život, zhýralost všech stoupenců opozice, jejím předákem počínaje, Anabela a potřeba udržet ílhéus stranou mravní nákazy, která se šíři světem, to vše činilo z tohoto článku stránku hodnou antologie. Vlastně několik stránek. „Antologie blbosti ..." poznamenal Kapitán. To však byla politická zaujatost. Neboť v Ilhéusu článek hltali, zvláště staré panny, když % něho dr. Maurício Caires opakoval dlouhé pasáže ve svém slavnostním proslovu při opětném přejímání funkce předsedy bratrstva, do níž byl zvolen. „. . . dobrodruzi, kteří přišli z hnízd korupce pod záminkou pochybných a zbytečných prací, chtějí zahubit ryzí duši ilhéuského lidu. . ." Inženýr se stal symbolem zhýralosti, morální zkázy. To možná proto, že se v hotelovém pokoji tetelil strachy a pak vzal zbaběle do zaječích a potají nasedl na loď, aniž se rozloučil s přáteli. Kdyby se byl vzepřel a bojoval, jistě by byl našel oporu. Vlna nechutě k inženýrovi nepostihla však Malvinu. Šuškali si ovšem o jejich lásce, o hubičkách v kině i ve vratech domu, někteří dokonce pochybovali o jejím panenství, ale snad patrně tím, že se vztyčenou hlavou dokázala čelit rozlícenému otci, křičet na něho, když ji švihal bičíkem, a nesklonila šíji, získala si sympatie města. Když ji asi čtrnáct dní nato odvážel Melk do Bahie, kde ji chtěl dát do klášterního internátu, přišlo ji vyprovodit několik lidí do přístavu, dokonce i kamarádky z gymnasia. Joäo Fulgěncio jí přinesl kornout bonbonů, stiskl jí ruku a řekl: „Hlavu vzhůru!" Malvína se usmála. Její ledový povýšený pohled roztál, tatam byla její póza. Nikdy nebyla tak krásná jako tehdy, Josué do přístavu nešel, ale u výčepu v hostinci se svěřil Nacibovi: „Já jí odpustil." Pobíhal sem tam a pořád něco povídal, jen tváře měl ještě vpadlejší a pod očima ohromné černé kruhy. Nhó-Galo, jenž byl u toho, podíval se ke Glóriinu zářícímu oknu a podotkl : 285 „Vy nám, profesore, něco tajíte. V kabaretu se neukážete, já znám kdejakou ženskou v Ilhéusu a vím, s kým která drží. S vámi žádná . . . Kam ráčíte chodit na ty kruhy pod očima?" „Když člověk studuje a pracuje . . ." „Když studuje anatomii, že? Takovouhle práci bych si taky dal říci. .Jeho indiskrétni oči klouzaly od Josua ke Gló-riinu oknu. Nacib rovněž něco tušil. Josué dával příliš najevo lhostejnost k mulatce a s Gabrielou přestal nadobro vtipkovat. V tom něco je .. . „Ten inženýr trochu Mundinhu Falcäovi uškodil..." „To je vedlejší. Mundinho stejné vyhraje. O to bych se třeba i vsadil." „Tak jisté to není. A i když vyhraje, vláda ho neuzná, však uvidíte..." Příkladu plukovníka Altina, který se rozešel s Bastosovými a přidal se k Mundinhovi, následovala řada dalších farmářů. Po několik dní zpráva stíhala zprávu: plukovník Otaviano z Pirangi, plukovník Pedro Ferrcira z Mutunsu, plukovník Abdias de Souza z Águy Prety. Budilo to dojem, že jestliže po prestiži Bastosových není úplně veta, přinejmenším silně utrpěla. Narozeniny plukovníka Ramira několik týdnů po Rôrau-lově aféře však dokázaly, že takové závěry jsou přehnané. Nikdy nebyl plukovník tak hlučně oslavován. Ohňostroj, salvy a rakety, vypalované před jeho domem a před radnicí, probudily ráno celé město. Na mši, kterou sloužil sám biskup, přišlo celé Svatojiřské bratrstvo. V chrámu bylo plno lidí a páter Cecílio ve svém kázání vroucím a zženštilým hlasem vynášel plukovníkovy ctnosti. Sjeli se sem farmáři z celého kraje, včetně itabunského starosty Aristótelese Pircse. Byl to důkaz síly Bastosových. Pokračovalo to pak celý den. V oslavencově domé se dveře návštěvami netrhly. Byl otevřen i salón, kde stály židle s vysokým opěradlem. Plukovník Amáncio Leal poslal do hostinců pro pivo a oznámil, že děj se co děj, stůj co stůj dosáhnou ve volbách vítězství. Ramiru Bastosovi přišlo blahopřát i několik příslušníků opozice, mezi nimi Doktor. Plukovník je vítal vstoje, aby jim ukázal nejen prestiž, 286 nýbrž i železné zdraví. Avšak nedalo se zastřít, že poslední dobou hodně sešel. Dřív vypadal jako člověk sice starý, ale přesto statný, kdežto nyní to byl stařec s třaslavýma rukama. Mundinho Falcäo na mši nešel ani ho nepřišel osobně pozdravit. Poslal však Jcruse velkou kytici s navštívenkou, na niž napsal: „Prosím vás, moje mladá přítelkyně, abyste svému ctěnému dědečkovi vyřídila moje blahopřání. Ač náležím do opačného tábora, patřím k jeho obdivovatelům." To melo úspěch. Všechna ilhéuská děvčata tím byla neobyčejně vzrušena. Připadalo jim to „hrozne chic" a zcela nevídané v kraji, kde politická opozice znamenala totéž co nepřátelství na život a na smrt. A mimoto, jaká ušlechtilost, jaká vytříbenost mravů ! Sám plukovník Ramiro Bastos, když četl navštívenku a díval se na květiny, poznamenal: „Ten pan Mundinho má ale za ušima! Když mi pošle pozdrav po mé vnučce, nemohu ho přece odmítnout, . ." Krátký čas se zase myslelo na dohodu. Tonico s Mundi-nhovou navštívenkou v ruce si dělal nové naděje. Zůstalo však při tom. Rozkol byl stále hlubší. Jerusa čekala, že Mundinho přijde na ples, jenž se pořádal na ukončení oslav v reprezentačním sále radnice. Neodvážila se ho pozvat, ale naznačila Doktorovi, že by Mundinhova přítomnost byla vítána. Vývozce však nepřišel. Přijela mu nová dívka z Bahie, a tak měl sám co slavit. O tom všem se mluvilo v hostinci, na tom všem se Nacib podílel. Objednali si u něho totiž na ples cukroví a slané pečivo a slečna Jerusa si přišla dokonce osobně pohovořit s Gabrielou, aby jí vysvětlila, co všechno si přeje. A když od ní odcházela, řekla Nacibovi: „Ta vaše kuchařka je tak hezká, pane Nacibe, a tak sympatická . . ." Když to Arab slyšel, viděl v Gabriele úplnou světici. Nápoje byly objednány u Plínia Araci, neboť starý Ramiro si nechtěl nikoho znepřátelit. Nacib se účastnil rozhovorů i oslavy, ale bez zájmu. Žádná politická nebo společenská událost ve městě, ani dokonce to, že se na silnici převrátí! autobus a byli zraněni čtyři lidé — z nichž jeden pak zemřel —, nic nezaplašilo jeho chmury. 287 Myšlenka, kterou, jednou jen tak mimochodem prohodil Tonico, aby se s Gabrielou oženil, ležela mu stále víc a víc v hlave. Jiné řešení neviděl. Miluje ji, to je jisté, miluje ji bezmeznou láskou, potřebuje ji jako vodu, jídlo, postel na spaní. A hostinec se bez nl také neobejde. S rozkvětem, při němž přibývalo peněz uložených ve spořitelně a kynula stále vetší naděje na zakoupení kakaovníkové plantáže, by byl amen, sotva by odešla. Kdyby se s ní oženil, nemusel by o ni mít už strach. Kdo jiný byjí mohl nabídnout něco lepšího? Kdyby se stala paní hostinskou a dohlížela na tři nebo čtyři kuchařky v kuchyni, mohl by se mu vyplnit dávný sen: zřízení restaurantu, Vc městě ho bylo zapotřebí, Mundinlio Falcáo už mu nejednou řekl; Ilhčus potřebuje dobrý restaurant, v hotelích se špatně vaří, svobodní muži musí chodit do pochybných penziónů a brát zavděk studenou stravou. Když přijede loď, nemají se cestující kde dobře najíst. Copak je možno někde uspořádat slavnostní večeři? Nebo velký banket, větší, než si mohou dovolit v jednotlivých rodinách? On sám, Mundínho, by se mohl stát společníkem. Říkalo se, že na to pomýšlí ta řecká dvojice a už si hledají místnosti. Kdyby měl Nacib jistotu, že mu Gabriela povede kuchyň, restaurant by si zařídil. Ale copak může mít jistotu? Přemýšlel o tom v lenoŠce, ve chvílích poledního odpočinku, kdy se nejvíc soužil, s uhas-lým hořkým doutníkem, s trpkostí v ústech, s povadlým knírem. Zrovna nedávno ho strašlivě polekala dona Arminda, ta zrzavá Kasandra. Poprvé prý Gabrielu zlákal něčí návrh. Do všech podrobností, s téměř sadistickou radostí mu vylíčila, jak dívka zaváhala, když uslyšela nabídku plukovníka Manuela Od jaguárů. Kakaovníková plantáž o dvou stech arrobách nebyla přece k zahození, kdo by nezaváhal? O Clementovi ti dva neměli ani tušení, jak on, tak i dona Arminda toho o Gabriele vůbec málo věděli .. . Několik dní chodil jako v mátohách. Nejednou už měl na jazyku, že se vezmou. Ale sama dona Arminda ho ujistila, že Gabriela plukovníkův návrh odmída: „Něco takového jsem jakživa neviděla ... Ta si zaslouží Snubní prstýnek, ta si ho věru zaslouží," Ještě nepřekročila své meze, „Věrnost každé, i sebelepší ženy má své meze," jak jednou poznamenal huhňavým hlasem Nhó-Galo. Nebo že by ty meze už překročila? Jistě se k nim už blíží. Nevábila ji ta nabídka? A což kdyby byl plukovník Manuel Od jaguárů připojil ke kakaovníkům ještě nějaký ten dům v postranní uličce, což kdyby jí to dal všechno černé na bílém? Nic ženy neovlivní tak jako vyhlídka na vlastní dům. Stačí vzpomenout na sestry Dos Rcisovy, jež odmítají i vysoké částky, které jim nabízejí zajejich domy — za obytný dům i za činžáky. A Manuel Od jaguárů si to může klidně dovolit. Farma mu vynáší peněz jako želez a z letošní sklizně— to bylo něco, panečku! — zbohatl ještě víc. Staví v Ilhéusu opravdový palác pro svou rodinu, dokonce i s věží, odkud je vidět celé město, lodi v přístavu i nádraží. A je-li do Gabriely celý pryč, může ten vílný stařec vydat peněz, kolik bude ona chtít. Dona Arminda na Úbočí stále do Nacíba hučela a také Tonico se ho denně po obědě v hostinci ptával: „A co svatba, Arabe? Už jste se rozhoupal?' V podstatě se už rozhoupal a odhodlal. Odkládal to však z obavy, co tomu řeknou lidé. Jestlipak to jeho přátelé pochopí? A co jeho strýc, jeho teta, sestra, švagr, bohatí příbuzní z Itabuny, pyšní Ascharové? Ale co mu na tom konec konců záleží? Itabunští příbuzní si ho stejně nevšímají a jenom si sedí na svých žocích kakaa. Strýčkovi není ničím zavázán a švagr ať třeba pukne zlostí. Pokud jde o přátele, jeho hosty, partnery v triktraku a v pokeru, berou na něho s výjimkou Tonika ohled? Nepronásledují Gabrielu? Nesnaží se mu ji přímo před jeho zraky přebrat? Dá se tedy mluvit o nějaké úctě? Toho dne před obědem se v hostinci živě debatovalo o politice, o vjezdu do přístavu. Kolovaly tu pověsti, rozšiřované Eastosovými přívrženci: inženýrova zpráva byla prý uložena ad acta, věc vjezdu je tím znova pohřbena. Zbytečné s tím něco dělat, je to neřešitelný problém. Mnoho lidí tomu věřilo, neboť jim zmizel z očí inženýr, který z člunu zkoumal svými nástroji rnělčinu. Mimoto Mundinlio Fatcäo odjel do Ria. Bastosovi stoupenci zářili. Amáncio Leal navrhl Ribeirinhoví 19 289 novou sázku. O dvacet tisíc, že se tam vlečné čluny a bagry nikdy neobjeví. Nacib byl znovu volán za svědka. Snad proto Tonico, jenž si jako obvykle přišel do hostince na sklenku žaludečního likéru, byl v tak dobré náladě. Znovu začal docházet do kabaretu a zrovna teď si sehnal nějakou Ceařanku s černými copy. „Život je prima . . , ■ „Vy máte důvod k spokojenosti, S tou novou ženskou . . ." Tonico, jenž si čistil párátkem nehty, uznal: „To opravdu mám, . . Práce v přístavu usnuly. . . Cea-řanka je ohnivá..." Nakonec nepřiměl Naciba k rozhodnutí Manuel Od jaguárů, nýbrž soudce. „A co vy, Arabe? Pořád jste smutný?" „Jaký bych mohl být jiný?" „Ještě smutnější. Mám pro vás zprávu." „Jak to?" zeptal se Nacib zděšeně. „V uličceUčtyř motýlůsi, můj drahý, naj al soudce dů m..." „Kdy?" „Včera odpoledne." „Pro koho?" „No, pro koho asi?" Rozhostilo se tak hluboké ticho, že bylo slyšet i bzukot much. Mlsoun, jenž sc vrátil od oběda, tomu nasadil korunu: „Vzkazuje vám Gabriela, že jde ven, ale že se brzo vrátí." „Kam ven?" „To nevím, pane. Myslím, že si jde něco koupit." Tonico se ušklíbl. Nacib se ho zeptal: „Když mluvíte o té svatbě, myslíte to vážně? Mydlíte to doopravdy?" „Samozřejmě! Už jsem vám, Arabe, řekl; já na vašem místě ..." „Přemýšlel jsem o tom. Myslím taky, že bych ..." „Tak už jste se rozhodl?" „Mám ale nějaké problémy. Vy byste mi s tím mohl pomoci." „Pojďte, ať vás obejmu, blahopřeji vám, vy Turku jeden, člověče šťastná!" 290 Když se objali, Nacib ještě zamyšleně pokračoval: „Ona nemá papíry, jak jsem zjistil. Nemá ani rodný list a nemá potuchy, kdy se narodila. Není jí ani známo, jak se jmenoval její otec. Rodiče jí zemřeli, když byla ještě malá, a ona nic neví. Její strýc byl nějaký Silva, ale to byl matčin bratr. Nedozvíte se od ní, kolik je jí let, zkrátka nic. Co mám dělat?" Tonico se k němu naklonil: „Nacibe, abyste věděl, že jsem kamarád, pomohu vám. O papíry se nestarejte. To já všechno zařídím na notářství. Křestní list, jméno pro ni, pro jejího otce i matku . , . Ale pod jednou podmínkou: chci vám jít za svědka . . ." „Tímto vás zvu ..." Nacib pojednou ucítil, že mu spadl kámen ze srdce, opět se mu vrátila veškerá radost, znova vnímal, jak hřeje slunce a ovívá ho mořsky^ vánek. Potom sem přesně jako vždycky přišel cestou do papírnictví Joäo Fulgéncio. Jakmile ho Tonico spatřil, zvolal: „Víte, co je nového?" „Nového toho je ... Co máte na mysli?" „Nacib se žení .. ." Joäo Fulgéncio, kterého hned tak něco nevyvedlo z rovnováhy, se podivil; „Je to pravda, Nacibe? Pokud vím, s nikým jste nebyl zasnouben. Kdo je ta šťastná, smím-Ii se ptát?" „No, kdo asi? Hádejte . . ." usmíval sc Tonico. „Gabriela," prozradil mu Nacib. „Mám ji rád, a tak si ji vezmu. Ať si lidé říkají, co chtějí ..." „Mohou si říkat leda to, že máte šlechetné srdce a jste poctivý člověk. Nic jiného říkat nemohou. Blahopřeji vám . . ." Joäo Fulgéncio ho objímal, ale jeho oči prozrazovaly, že mu něco dělá starost. Nacib na něho naléhal: „Řekněte mi upřímně: myslíte, že se nám to vydaří?" „Do těchhle věcí člověk nevidí, Nacibe. Jestli se vám to vydaří? Kdo to může vědět? Já vám přeji, aby se vám to vydařilo, zasloužíte si to. Jenomže . . ." „Jenomže?"' „Jsou některé květiny, jak jste si už jistě všiml, které jsou 19* 291 hezké a pěkné voní, dokud rostou na zahradě. Jakmile je vsak utrhnete a dáte do vázy, třeba i stříbrné, uvadnou a zahynou." „Proč by měla ona zahynout?" Tonico jim vpadl do řeci : „Třesky plesky, pane Joao! Nechte té poezie! Bude to nejrušnější svatba v celém Ilhéusu." Joäo Fulgéncio se usmíval a souhlasil: „Říkal jsem hlouposti, Nacibe. Ze srdce vám blahopřeji. Udělal jste ušlechtilý skutek, hodný civilizovaného člověka." „To musíme zapít," zdůraznil Tonico. Od moře vanul větřík, slunce zářilo, Nacib slyšel ptačí jásot. O NEVĚSTĚ A BAGRECH Byla to vskutku nejrušnější svatba v celém Ilhéusu. Soudce — jenž si sehnal novou milenku, které nabídl dům v uličce U čtyř motýlů, když se musel zříci Gabriely — pronesl krátkou řeč, ve které popřál štěstí nové manželské dvojici, jejíž opravdová láska překonala společenské konvence a majetkové i třídní rozdíly. Gabriela v blankytně modrých šatech, se sklopenýma očima, v střevíčcích, které ji tlačily, a s nesmělým úsměvem kolem rtů byla neobyčejně svůdná. Vkročila na radnici zavěšena do Tonika, jenž měl na sobě sváteční šaty. V domě na úbočí sv. Šebestiána nebylo k hnutí. Přišel tam kdekdo, zvaní i nezvaní, nikdo si nechtěl nechat ujít tu podívanou. Jakmile se začalo mluvit o svatbě, musela se Gabriela na Nacibovo naléhání přestěhovat k doně Armindě. Jak by to vypadalo, kdyby spala s ženichem pod jednou střechou? „Proč ne?" divila se Gabriela, „Vždyť je to jedno. . ." Není to jedno. Teď je jeho nevěsta, zanedlouho bude jeho manželka, je tedy třeba zachovávat společenské zvyklosti. Když jí to oznámil a požádal ji o ruku, zamyslela se: „A proč, pane Nacibe? To nemusí být..." 292 „Tak ty nechceš?" „Copak o to, chci, ale nemuselo to být. Mám vás ráda i bez toho." Sehnal zatím dvě služky: jednu na úklid, druhou, ještě mladičkou, aby pomáhala Gabriele vařit. Později, až budou mít restaurant, přibudou další. Dal vymalovat byt, koupil nový nábytek. Ji obstaral výbavu, kterou mu pomáhala vybrat teta: šaty, spodničky, střevíčky a punčochy. Když se strýček s tetičkou probrali z překvapení, zachovali se velmi pěkně. Dokonce Gabriele nabídli, aby se u nich ubytovala. Nacib byl však proti tomu. Co by si bez ní celé dny počal? Jeho dvorek byl od zahrádky dony Armindy oddělen malou zídkou. Tu Gabriela večer jako kamzík, až jí přitom bylo vidět lýtka, vždy přeskočila a šla za Nacibem. Sestra a švagr nechtěli mít se svatbou nic společného a zanevřeli na něho. Ascharové z Itabuny jim. poslali dárky, mezi jiným stínítko celé z mušlí, něco nevídaného. Přišel tam kdekdo, protože každý chtěl vidět Naciba v tmavomodrých šatech, s nakrouceným knírem, s karafiátem v knoflíkové dírce, v lakových střevících. Gabriela se usmívala a klopila oči k zemi. Soudce pak prohlásil sňatek Naciba Aschara Saada, třiatřicetiletého obchodníka, narozeného ve Ferradasu, příslušného do Itabuny, a Gabriely da Silva, jedenadvacetileté, v domácnosti, narozené v Ilhéusu a tamtéž příslušné, za uzavřený. V domě byla hlava na hlavě, mnoho mužů, ale málo žen: jen manželka notáře Tonika, jenž šel za svědka, jeho neteř, plavá Jerusa, hodná a prostá žena Kapitánova, rozzářené sestry Dos Reisové a choť Joäa Fulgéncia, veselá matka šesti dětí. Ostatní přijít nechtěly. Co bylo zvláštní na této svatbě? Ani se tam všichni hosté nevešli, co jich bylo, a plno jich zůs-stalo venku. Byla to skutečně nejrušnější svatba v Ilhéusu. I Plínio Aragá zapomněl, že Nacib je jeho konkurent, a přinesl Šampaňské. Oddavky v kostele, jež by byly velkolepější, neměli. Teprve tehdy vyšlo najevo, že Nacib je mohamedán, i když v Ilhéusu přestal věřit v Alláha a Mohameda, aniž začal vyznávat Krista a Jahva. Přesto páter Basílio přišel a požehnal Gabriele. 293 „Ať máš mnoho poupat, růžičko z Jericha." Nacibovi pohrozil: „Ale děti vám pokřtím, ať chcete nebo nechcete . . ." „Beze všeho, důstojný pane , . ." Hostina by byla trvala až do noci, kdyby za soumraku nebyl někdo venku vykřikl: „Pojďte se podívat, vezou bagry ..." Všechno vyběhlo na ulici. Mundinho Falcáo, jenž se právě vrátil z Ria a přišel zrovna na hostinu, přinesl Gabriele kytici rudých růží a Nacibovi stříbrnou tabatěrku. Pak se hned vyřítil s rozzářenou tváří na ulici. Do přístavu vplouvaly dva vlečně čluny se čtyřmi bagry. Ozvalo se provolávání slávy, nato další výkřiky a nastalo loučení. První odešel Mundinho s Kapitánem a Doktorem. Oslava se přenesla na pobřeží, na přístavní molo. Jenom dámy se zdržely trochu déle, a rovněž tak Josué a švec Felipe, Gloria se dívala z chodníku, i ona toho dne opustila své okno. Když nakonec popřála dobrou noc dona Armincla a odešla, zel už dům prázdnotou. Všechno tu leželo páté přes deváté, všude samé sklenice a talíře. „Miláčku . . ." „Prosím, pane Nacibe ..." Jaképak pane Nacibe? Jsem tvůj manžel, ne tvůj šéf. . ." Gabriela se usmála, zula si střevíčky a začala bosa dávat všechno do pořádku. Vzal ji za ruku a pokáral: „To už nesmíš, miláčku . . ." „Co nesmím?" „Chodit bosa. Teď jsi dáma." Gabriela sc zhrozila. „Že nesmím? Chodit bosa po podlaze nesmím?" „Nesmíš!" „A proč ne?" „Protože jsi zámožná dáma a musíš reprezentovat." „Nejsem dáma, pane Nacibe. Jsem jenom Gabriela . . ." „Však já si tě vychovám . . ." Vzal ji do náručí a odvedl si ji do ložnice. „Vy hezký mladý pane ..." V přístavu dav křičel, jásal. Odněkud přinesli rakety, nikdo ani nevěděl odkud. Vypalovali je, a třebaže se na město snášela noc, jejich světla ozařovalo bagrům cest i. Rus Jakub byl tak vzrušen, že hovořil nějakou neznámou řečí. Vlečné čluny zahoukaly a vplouvaly do přístavu. 294 kapitola Čtvrtá GABRIELIN měsíční svit (Dítě, anebo lid, kdo ví?) „Nezmenilo ss jen město, přístav, _ vesnice a osady. Změnily se také zvyky a jiní jsou i lidé____" (Z žaloby dr. Ezequiela Prada na soudním přelíčení s plukovníkem Jesuinem Mcndoncou) GABRIELIN MILOSTNÝ POPĚVEK Suitám , aeh} cos udělal Z mé dívky veselé? Královský palác jsem jí dal, trůn s drahokamy i zlaté střevíčky, smaragdy, rubin čistý, prsteny, ametysty, šat s démanty, z nichž srH třpyt, a k tomu. služek plný byt. Pod baldachýnem sedím s ní, královnou jsem ji udolal. Sultáne, ach, cos udělal Z mé dívky veselé? Jen louku chtěla mít, kde možno květy natrhat. Jen zrcadlo á před ním stát, když zachce sejí podívat. Jen slunce chtěla mít, Žár^ jakým možno pookřát, jen luny chtěla svit a při něm sladce usínat. Jen lásku chtlla, žl^vý át mužů, co znoji milovat. Sultáne, ach, cos udělal Z mé dívky veselé? Já vzal ji na královský ples, tvou dívku veselou, tam v Mech první dámy mluvila s princeznami, řeS s uSenci vést stačila a cizí tanec tančila. S nej dražším vínem Uši zvedla, evropské hrušky jedla, a král ji do náruče vzal, královnou pravou být jí dal. Sultáne, ach, cos udělal Z mé dívky veselé? Pošli ji zpátky ke kamnům, kde guayavy jí krášlí dům^ ať tančí po námohúcku, ať nosí kartounový šat a v trepkách běhá po písku, vidy prostá v myšlenkách, když, rozesmát se nemá straek, tam, kde své dětství ztratila, t> lôžku, jež v slzách skropila, heroucně toužíc milovat. Proč ji chceš předělat? Tím zpěvem Gabriela naplní ulice, hřebíčkem voníc, x pletí jak skořice. O NADANÉM SARDOVI, KTERÝ SE POTÝKÁ S MRZKÝMI FINANČNÍMI TĚŽKOSTMI „Dr. Argileu Palmeira, náš význačný a nadaný básník, chlouba bahijského písemnictví," Doktor ho představoval s přídechem hrdosti v hlase. ,,Hm, básník ..." podotkl plukovník Ribeirinho nedůvěřivě; tihleti verŠotepci si většinou jenom půjčují peníze. „Těší mě ..." Nadaný bard, mohutný, tlustý padesátník, mulat světlé pleti, vzhledný, s širokým úsměvem a rozevlátou hřívou, v proužkovaných kalhotách, saku a černé vestě, ačkoliv bylo vedro k zalknutí, s několika zlatými zuby a s chováním senátora na letním bytě, byl zřejmě zvyklý na nedůvěru drsných venkovanů k múzám a jejich služebníkům. Z kapsy u vesty vytáhl navštívenku, odkašlal, aby na sebe upozornil celý hostinec, a hřímavým, jemně odstiňovaným hlasem spustil: „Doktor právních a sociálních věd, řádný právní zástupce a doktor filosofie. Státní zástupce okresu Mundo Novo ve státě Bahia. K službám, pane." Uklonil se a podal užaslému Kibeirinhovi navštívenku. Farmář sáhl pro brýle a Četl: Dr. Aboiusu Pamheiba, \ dvojnásobný doktor (věd právních a sociálních, jakož i filosofie) státní návladní pocta laure atus autor šesti knih vysoce oceňovaných kritikou MUNDO NOVO (BAHIA) PARNAS 301 Ribeirinho, celý zmatený, vstal ze židle a zajíkavě ze sebe vysoukal: „No dobrá, pane doktore . . , Služebník. . ." Nacib, jenž se díval farmáři přes rameno, byl navštívenkou oslněn. „Panečku 1 To je něco!" prohodil, pokyvuje hlavou* Bard nerad ztrácel Čas, Položil na stůl svou velkou koženou aktovku a otevřel ji. llhéus je jedním z největších měst v Bahii, musí tam tedy navštívit mnoho lidí. Nejdříve vytáhl blok vstupenek na přednášku. Věhlasný obyvatel Parnasu trpěl totiž k svému žalu na tomto mrzkém a ohavném světě, který dává přednost žaludku před duší, materiálními těžkostmi. Vypěstoval si proto velmi výrazného obchodního ducha a během přednáškového turné si dával v každém místě záležet, aby jeho výtěžek byl co nej-vetsí. Zvláště když přijel do tak bohatého kraje, kde se snadno vydělávaly peníze, jako byl Uhčus, snažil se přijít na pěkné peníze, poněvadž v zaostalejších místech opovrhovali poezií a přednáškami až natolik, že mu nestydatě zavírali dveře před nosem. On však byl obrněn obdivuhodnou drzostí a nedal se odradit ani takto projevovanou nepřízní. Útočil znova a znova a skoro vždy dosáhl svého —alespoň jeden lístek vnutil. Plat návladního jen taktak stačil uživit početnou rodinu se stále novými ratolestmi. Poěetnou rodinu, Či spíše početné rodiny, neboť byly přinejmenším tři. Jen velmi nerad se ten vynikající bard vyrovnával s psanými zákony, jež byly dobré pro obyčejné smrtelníky, ale krajně nepohodlné pro tak výjimečné bytosti, jako byl dvojnásobný doktor Argileu Pal-meira. Tak tomu bylo se sňatkem a jednoženstvím. Jak se může opravdový básník takto omezovat? Sám se nikdy neoženil, přestože už dvacet let žil s kdysi čilou a dnes postarší Augustou ve svém — řekněme — domově číslo jedna. Jí připsal své dvě první knihy: „Smaragdy" a „Diamanty" (všechny jeho sbírky měly v názvu drahokamy nebo alespoň polodrahokamy) a ona mu za to povila pět statných dětí. Pěstitel poezie nemůže vzývat jedinou múzu, musí zdroje své inspirace obnovovat. On je obnovoval, jak jen mohl, a žena, která mu přišla do cesty, se hned v posteli proměnila v sonet. S dvěma dalšími múzami zplodil jiné děti a jiné knihy. Pro servírku Raimundu, mulatku jako květ a nyní matku tří svých.dětí, vybrousil „Tyrkysy" a „Rubíny". „Safíry" a „Topasy" věnoval GlementinČ, nespokojené ve svém vdovství, s kterou měl Herkula a Afroditu. Samozřejmě, ve všech těchto oceňovaných sbírkách byly verše i na jiné, méně významné múzy. Jc docela možné, že kromě těchto deseti potomků, adoptovaných a k velkému pohoršení páterů pokřtěných a zapsaných vcsm.es jmény řeckých bohů a reků, měl i jiné děd. Musel tedy živit deset šťastných Falmeirů, vlastně dvanáct krků (neboť k jeho deseti dlužno připočíst dvě dětí, jež měla Clementina s nebožtíkem manželem), dvanáct dědiců své chutí k jídlu, hodné bájných hrdinů. Děti zejména, ale i touha cestovat a vidět nové kraje pobízely barda o dovolené k této literární poutí. V ohromné černé aktovce, pod niž se prohýbal i nejstatnejší nosič, vlekl s sebou spoustu knih a rukopis jedné nebo dvou přednášek. „Jenom jeden lísteček? To mi přece neuděláte , . . Nemůžete nechat milostivou paní doma. A jak máte staré dětí? V patnácti letech mohou už vnímat poezii a myšlenky obsažené v mé přednášce. Myšlenky neobyčejně výchovné, vhodné k utváření duše mladých lidí." „Neříkáte tam něco neslušného?" zeptal se Ribeirinho, jenž si vzpomněl na přednášky Leonarda Motty, který jednou za rok přijížděl do Ilhéusu a měl vždycky nabito; ten nepotřeboval prodávat vstupenky na své besedy o vnitrozemí. „Nebo košilaté vtipy?" „Zač mě máte, drahý pane? Já hlásám nejpřísnější morálku . . . nejvznešenější city." „Já ty necudnosri neodsuzuju, naopak je mám rád. Abych pravdu řekl, jedině takové přednášky jsou pro mne stravitelné . . Znova upadl do rozpaků. „Totiž: neurazte se, ale chtěl jsem jen říci, že jedině takové jsou zábavné, víte? Já jsem venkovan, moc toho vzdělání nemám a taková přednáška mě uspí. , , Ptal jsem se jen kvůli ženě a dcerám . .. Protože jinak bych je nemohl vzít s sebou, rozumíte?" A na závěr dodal: „Čtyři lístky, kolik to delá?" Nacib si vzal dva, švec Felipe jeden. Přednáška se měla 303 konat druhý den v reprezentačním sále na radnici a měl ji uvádět dr. Ezequiel Prado, Argileův kolega z falkuty. Pak přistoupil básník k druhé, choulostivější fázi operace. Vstupenku neodmítl skoro nikdo. Kniha však takový odbyt neměla. Mnozí ohrnovali nos nad stránkami s drobně vytištěnými verši. I ti, kdo se ze zájmu nebo ochoty rozhodli knihu koupit, nevěděli co dělat, když na jejich dotaz po ceně autor odpověděl: „To záleží na vás . .. Poezie se nedá zaplatit. Kdybych nemusel hradit tiskárnu a papír, sazbu a knihaře, rozdával bych své knihy zdarma, plnými hrstmi, jak velel básník. Jenže . . . kdo není deptán mrzkým materialismem života? Tahle sbírka, která shrnuje moje poslední a nejvýznamnější básně, byla vlídně přijata v celé zemi a dočkala se nadšené kritiky v Portugalsku, přišla mě na těžké peníze. Ještě jsem ani všechno nezaplatil. Nechám to na vás, drahý příteli..." Tuto taktíku se zdarem uplatňoval u vývozců kakaa nebo u velkých farmářů. Mundinho Falcäo mu dal za knihu sto milreisů a mimoto si koupil i lístek. Plukovník Rarrňro Bastos zaplatil padesát a zato si vzal tři vstupenky. A pozval ho na večeři, kterou hodlal dva dny nato vystrojit. Argileu se vždy předem informoval o poměrech v každém místě, které měl navštívit. Tak sc dozvěděl o politickém boji v Ilhéusu, opatřil si přímluvné dopisy pro Mundinha i Ramira a přinesl si doporučení pro významné osobnosti z obou táborů. Ježto měl za sebou už dlouholeté zkušenosti s trpělivým a nebojácným vnucováním svých knih, odhadl ten telnatý bard pokaždé, je-li kupující schopen rozhodnout se sám a nabídnout co nevyšší částku, nebo má-li ho na to přivést. „Dvacet miheisů i s autogramem." Když se předpokládaný čtenář ještě vzpíral, velkoryse mu slevil: „Ježto pozoruji, že máte o mou poezii zájem, přenechám vám knížku za deset milreisů. Abych vás nepřipravil o tu trochu snů, iluzí a krásy!" Ríbeirinho třímal knihu v ruce a drbal se na hlavě. Tázavě se díval na Doktora, poněvadž nevěděl, kolik má dát. Pěkná otrava, takhle vyhodit peníze! Sáhl do kapsy, vytáhl dalších 304 dvacet milreisů, udělal to Doktorovi k vůli. Nacib si nekoupil, Gabriela neuměla skoro číst a jemu úplně stačila ta poezie, co ji recitovali v jeho hostinci Josué a Ari Santosovi. Švec Felipe byl nabídkou značně dotčen. „Račte odpustit, pane básníku, já čtu jenom prózu, a to jenom určitou prózu," vysvětlil s důrazem na slovo „určitou". „Žádnérománky! Jenom bojovnou prózu, jaká hýbe horami a mění svět. Getl jste někdy Kropotkina? " Slavný básnik zaváhal. Chtěl říci, že ano, to jméno mu bylo povědomé, ale raději to obešel vzletnou frází: „Poezie je nad pohtiku." „Já, milý pane, na poezii kašlu!" Švec napřímil ukazovák. „Největšírn básníkem všech dob je Kropotkin!" Jenom když byl notně rozčilený nebo hodně opilý, mluvil čistou španělštinou. „Větším básníkem než on je jenom dynamit. Ať žije anarchismus!" Už když přišel do hostince, byl v náladě a tam pak pil dál. To se dělo vždy jednou do roka. Jenom málokdo věděl, že si takhle připomíná smrt bratra, jenž byl před mnoha lety zastřelen při přehlídce v Barceloně. To byl anarchista až do morku kostí, bojovník, prchlivý a nebojácný člověk. Felipe převzal jeho brožury a knihy, nikoli však jeho potrhaný prapor. Odjel ze Španělska, aby pro svůj příbuzenský poměr nebudil podezření. Dodnes však v den výročí přehlídky a pouličního krveprolití — ač tomu bylo přes dvacet let — zavíral dílnu a chodil pít. Přitom vždy přísahal, že se vrátí do Španělska, aby tam házel bomby a pomstil tak svého bratra. Mlsoun a Nacib odvedli oslavujícího Španěla do herny, kde mohl zalévat hrdlo po libostí. Tam se Felipe na Naciba obořil: „Kam jsi, ty věrolomný Saracéne, zašantročil můj rudý květ, vděkyplnou Gabrielu? Měla veselá očka, byla jako píseň, radost, svátek. Proč sis ji přivlastnil, proč jsi ji uvěznil? Ty buržouste odporný..." Mlsoun mu přinesl láhev kořalky a postavil ji na stůl. Doktor vysvětlil básníkovi, proč se Španěl opil, a omlouval jej. Felipe je obvykle člověk velmi vychovaný, je to slušný občan, ale jednou do roka . . . 305 „To úplně chápu. I lidé z nejlepŠí společnosti si rádi tu a tam přihnou. Já taky nejsem abstinent. Občas mi přijde sklenka k chuti. . Tomuhle, totiž pití, Ribeirinho rozuměl, v tom byl doma. Hned spustil přednášku o různých druzích kořalky. V Ilhéusu vyrábějí jednu výtečnou, takzvanou ilhéuskou. Skoro všechna se prodává do Švýcarska, kde ji pijí jako whisky. Mister — „ředitel železniční společnosti, Angličan," vysvětlil Argi-leovi — nic jiného nepije. A ten se v těchhle věcech vyzná. Výklad musel několikrát přerušit. Byla to totiž hodina, kdy přicházeli hosté na aperitiv, a jeden po druhém byli bardovi představováni. Ari Santos jej srdečně objal a přivinul na svou hrud'. Znal ho dobře podle jména a už hodně od něho četl. Tahle návštěva v Ilhéusu bude zaznamenána v análech kulturního života města. Básník zářil blahem a děkoval. Joáo Fulgěncio si bedlivě prohlédl navštívenku a pak ji pečlivě zastrčil clo kapsy. Jakmile Argiieu prodal další vstupenky a vnutil Arimu knihu s věnováním a další výtisk Manuelovi Od jaguárů, sedl si k jednomu stolu s Doktorem, Joäem Fulgénciem, Ribeirinhem a Arim, aby ochutnal tu vychvalovanou ilhéuskou. A jak tak srkal kořalku v kruhu nových přátel a pozvolna odkládal velkopanské zvyky, projevil se jako výtečný společník. Hřímavým hlasem vykládal anekdoty, hlasitě se smál a o místní poměry se zajímal tak, jako by nepřišel teprve ráno, nýbrž tam žil už bůhvíjak dlouho. Jakmile mu však představili nového hosta, hned vytahoval z aktovky vstupenky a knihy. Nakonec z Nhô-Galova podnětu přišli na způsob, jak mu práci usnadnit. Bude-li oběť s to koupit si jak vstupenky, tak i knihu, představí mu ji Doktor. Půjde-li o člověka, který si bude moci koupit několik vstupenek, ale nikoli knihu, představí jej Ari. Člověka svobodného nebo žijícího ve stísněných poměrech, u kterého lze počítat jen s jednou vstupenkou, uvede k němu on sám, Nhô-Galo. Tím se získá čas. Básník se tomu trochu vzpíral: „Ono zdání klame, to vím z vlastní zkušenosti. Někdy se vám vyskytne člověk, od kterého to ani nečekáte, a on si knížku vezme.. . . Ostatně cena se různí ..." 306 V té veselé společnosti, ke které se přidali Josué, Kapitán a Tonico Bastos, neměl Argiieu už kus studu v těle. Nhô-Galo se mu však zaručoval: „Tady, můj drahý, nemůže být mýlky. My známe možností, záliby a vzdělání každého zdejšího člověka . . ." Vtom vběhl do hostince kluk rozdávající pozvánky do cirkusu na příští den. Básník se zachvěl: „Ne, to nemohu připustit! Zítra se přece koná moje přednáška! Vybral jsem si ten den schválně, protože v obou kinech dávají íilmy pro mládež a na ty dospělí moc nechodí. A teď najednou tenhle cirkus . . ." „Ale pane doktore, copak nebudete mít vyprodáno? Copak vám všichni nezaplatili hotově? Tady přece nehrozí žádné nebezpečí," uklidňoval ho Ribeirinho. ,,A vy si myslíte, že jsem člověk, který může mluvit k prázdným židlím? Recitovat své verše hrstce lidí? Drahý pane, nechci ztratit svoje dobré jméno, které má už jistý zvuk a i trochu slávy v Brazílii i v Portugalsku ..." „Jen si nedělejte starosti..." utěšoval ho Nacib, jenž stál vedle stolu těch věhlasných lidí. „Je to malý, druhořadý cirkus z Itabuny. Za nic nestojí, nemá zvířata, ani pořádné artisty. Tam půjdou jenom děti ..." Clóvis Costa pozval básníka na oběd. Jakmile totiž Argiieu přijel, patřila jeho první návštěva redakci „Ilhéuského deníku". Zajímalo ho, zda by mohl Doktor odpoledne s ním. „Zajisté, s největší radostí. A teď vás, vážený příteli, zavedu ke Clóvisovi." „Poobědvejte s námi, můj drahý." „Nebyl jsem pozván .. ." „Ale já byl a tak vás tedy zvu, Tyhlety obědy, můj drahý, si člověk nesmí nechat ujít. Jsou vždycky lepší než to obyčejné jídlo doma. Nemluvě o hotelové stravě, taje tak špatná a je jí tak málo, tak hrozně málo!" Když odešli, poznamenal Ribeirinho: „Tenhle dvojnásobný doktor v tom ale umí chodit! Všechno si zařídí: rozprodá lístky, knihy, pozve se na oběd . . . Ten jistě jí jak vlk . . ." „Je to jeden z největších bahijských básníků," ujistil ho Ari. 307 Joäo Fulgéncio vytáhl z kapsy navštívenku. „Navštívenka je tedy obdivuhodná. Něco takového jsem ještě neviděl. Dvojnásobný doktor... Jen si představte: žije na Parnasu . . . Promiňte, Ari, nečeti jsem jeho poezii a vůbec nemám chuť ji číst. Jistě za nic nestojí. . ." Josué listoval ve výtisku „Topasů", který si koupil plukovník Ribeirinho, a četl si potichu verše. Pak poznamenal: „Nemá to švih, jsou to bezduché veršovánky. A je to přežilé, jako by se poezie nevyvíjela. Dnes v době futurismu .. ." „To zase neříkej ... To je úplný hřích." Ari byl rozčilen. „Poslechnete si, Joäo í algéncio, tenhle sonet. Je božský." Zarecitoval název: „Hukot vodopádu." Dál však číst nemohl, poněvadž do místnosti vtrhl Španěl Felipe. Sotva se držel na nohou, vrávoral mezi stoly a těžce ze sebe soukal: „Ty Saracéne, buržouste, špinavce, kde je Gabriela? Kam jsi zašantročil můj rudý květ? Tu půvabnou ..." Teď totiž donášela do hostince denně jídlo mladá kuchařka, Gabrieíina pomocnice. Felipe klopýtal o židle a vyptával se, co Nacib provedl s půvabnou, veselou Gabrielou. Mlsoun ho chtěl odvést zpátky do herny. Nacib mávl rukou, jako by se omlouval buď za Felipovo opilství, nebo za to, že není v hostinci ten kvítek, ta půvabná, veselá Gabriela. Ostatní mlčky přihlíželi. Po vzrušení, vyvolaném Gabrielou, jež přicházela v poledne s růží ve vlasech, nebylo ani památky. Cítili tíži její nepřítomnosti, jako by hostinec bez ní pozbyl svého hřejivého, intimního ovzduší. Za chvíli Tonico prolomil led mlčení : „Víte, jak nazval básník svou přednášku?" „Ne, jak?" „ ,Slza a stesk/ " „To bude pěkná otrava, však uvidíte," předpovídal Ribeirinho. O NEDOPATŘENÍCH PANÍ S A A D O V É Horší cirkus si nebylo možno představit. Černoušek Tuísca kroutil hlavou, když stál před kymácivým stožárem, skoro tak malým, jako bývá na plachetnici. Menší a ubožejší už snad žádný cirkus nemohl mít. Plachta stanu byla posetá děrami jako nebe hvězdami nebo jako Šaty, jež nosila bláznivá Máňa Dejmi. Cirkus sám nebyl o mnoho větší než stánek s rybami a na prostranství u přístavu se ani příliš nevyjímal. Nebýt jeho osvědčené věrnosti, nebyl by se černoušek Tuísca o „Cirkus tří Amerik" zajímal. Jaký rozdíl proti „Grandcirkusu Balkán", který mel obrovský stan, klece pro šelmy, čtyři klauny, trpaslíka a obra, cvičené koně a neohrožené akrobaty na visuté hrazdě! To byl ve městě svátek a Tuísca si ani jedno představení nenechal ujít. Teď však kroutil hlavou. Tuísca měl dobré srdéčko, plné lásky a oddanosti k matce, černé Raimundě, která už teď netrpěla tolik revmatismem a mohla zase prát a žehlit, k malé plavovlasé Rozince, dcerce Tonika Bastose, kterou tajně miloval, k doně Gabriele a panu Nacibovi, k hodným sestrám Dos Reisovým, k svému bratru Filóovi, hrdinovi silnic, králi volantu, majestátně řídícímu nákladní auta a autobusy. A k cirkusům. Pokud paměť Ilhéuských sahala, nerozbil ve městě jediný cirkus svůj stan bez jeho oddané pomoci, bez jeho cenného přispění; doprovázel klauna po ulicích, pomáhal „tenCákům", komandoval nadšenou klaku chlapců, vyřizoval vzkazy, byl prostě neúnavný a nepostradatelný. Nemiloval cirkusy jenom jako skvělou zábavu, kouzelnou podívanou a svůdné dobrodružství. Chodil tam jako člověk, který plní své poslání. A jedině s ohledem na matčin revmatismus s některým z nich neodjel. Bez jeho finanční podpory by se dona Raimunda totiž neobešla. Vydělával si penízky různým způsobem: jako svědomitý cidič bot nebo příležitostný číšník, jako prodavač oblíbených dortů sester Dos Reisových nebo diskrétní poslíček lásky, j ako důležitý pomocník Araba Naciba při pančování alkoholických nápojů. Nad bídou nového cirkusu si jen povzdychl. 300 „Cirkus tří Amerik" už dlouho zkomíral. Poslední zvíře, starého bezzubého Iva, darovali obecnímu úřadu v Conquistě, aby ho nemuseli živit a odvděčili se za darované jízdenky. „Danajský dar," poznamenal starosta. V každém městě jim utíkali artisté a ani nežádali dlužné gáže. Všechno, co mohli, dokonce i koberce v manéži projedli. Personál tvořila nyní jen principálova rodina: žena, dvě provdané dcery a jejich manželé, jedna dcera svobodná a vzdálený příbuzný, který prodával vstupenky a dohlížel pak na „tenťáky". Těch sedm členů rodiny se střídalo v aréně. Předváděli akrobatiku a salta mortale, polykali meče a oheň, představovali se v pro-vazolezeckých číslech, ukazovali karetní triky, balancovali černě natřenými tyčemi a nakonec vytvořili pyramidu těl. Starý principál dělal klauna, iluzionistu a přitom hrál na hřeben do taktu svým třem dcerám, jež tančily. V druhé části představení hráli všichni „Klaunovu dceru", limonádovou slátaninu, „veselou a dojímavou tragikomedii, při které se vážené publikum bude smát, až se za břicho bude popadat, a zároveň bude stkát a naříkat". Jak dojeli do Ilhéusu, ví pánbůh. Doufali, žc si tam vydělají na cestu do Bahie, kde by se mohli přidružit k nějakému úspěšnějšímu cirkusu. V Ita-buně div že nemuseli žebrat. Peníze na vlak jim vydělaly tři dcery, dvě vdané a ta svobodná, ještě nezletilá, které tančily v nočním podniku. Tuísca byl dar z nebes. Zavedl pokorného principála k policejnímu komisaři (aby jej osvobodil od dávek vybíraných policií), k Joáu Fulgénciovi (aby mu vytiskl na úvěr program), k panu Cortésovi z kina Vitória (aby mu zdarma půjčil staré židle, vyřazené po přestavbě biografu), do putyky „Laciná kořalka" v Ropuší ulici (aby si tam podle jeho rady -vybral mezi pobudy „tenťáky") a přijal roli sluhy ve hře „Klaunova dcera"- (artista, který jej hrál předtím, zaměnil cirkusovou kariéru i gáži za krámský pult v Ita-buně). „Zůstal celý zkoprnělý, když mi poručil, abych opakoval celou roli, a já ji hned uměl zpaměti... A to mě ještě neviděl tancovat..." Gabriela nadšeně tleskala, když slyšela Tuískovo vypravo- 310 vání o tom, co prožil během dne, a jeho dojmy z kouzelného cirkusového světa. „Tuísko, z tebe bude ještě opravdický artista. Zítra tam půjdu a sednu si do první řady. Pozvu i donu Armindu," napadlo ji. „ A řeknu panu Nacibovi, aby šel taky. On by přece mohl jít, přece se může na chvilku uvolnit z hostince. Aby viděl, jak hraješ . . . Budu tleskat, až mě budou ruce brnět." „Maminka půjde taky. Pustí ji tam zadarmo. Možná že až mě tam uvidí, dovolí mi, abych jel s nimi. Jenomže to-hleto je tak ubohý cirkus ... Jsou na tom špatně s penězi, a aby nemuseli utrácet v hotelu, jedí přímo v maringotce." Gabriela měla na cirkusy svůj vlastní názor: „Každý cirkus je dobrý. Může být třeba na spadnutí, a přesto je dobrý. Představení v cirkusu se nic na světě nevyrovná. Mám to moc ráda. Zítra tam půjdu a budu tleskat. Vezmu s sebou pana Naciba. Spolehni se." Nacib přišel domů hodně pozdě. V hostinci bylo rušno až skoro do rána. Kolem básníka Argilea Palmeiry se po biografu shlukla spousta lidí. Významný bard večeřel u Kapitána, vyhledal ještě několik lidí a prodal pár dalších výtisků „Topasů". Byl Ilhéusem okouzlen. Tak mizerný cirkus, na nějž se byl podívat u přístavu, mu nemůže konkurovat. Zábava v hostinci se protáhla dlouho do noci. Z barda se vyklubal pořádný pijan, kořalku nazýval „nektarem bohů" a „indiánským absintem". Ari Santos mu deklamoval své verše a dostalo se mu od toho vynikajícího muže velké chvály: „Hluboká inspirace! Dokonalá forma!" Také Josué si dal říci a recitoval. Modernistické básně, které měly hosta pobouřit, ho však nepohoršily: „Překrásné! Já sice nevyznávám futuristické krédo, ale vítám každý talent, s kterým se setkám. Ta síla, ta obrazotvornost!" Josué kapituloval. Argileu je přece jen známé jméno. Má za sebou úctyhodné dílo, jeho knihy jsou uznávány kritikou. Poděkoval mu za jeho úsudek a požádal ho, zda by směl přednést jednu ze svých posledních básní. Během večera Gloria nejednou neklidně vyhlédla z okna a dívala se směrem k hostinci; proto uviděla i uslyšela Josua, jak vstoje recituje 3" strofy, v nichž se mluvilo o ňadrech, nahém břichu, bujných hýždích, hříšných polibcích, objímání a souložení, prostě o bezuzdných bakchanáliích. I Nacib tíeskal. Když se Doktor zmínil o Teodoru de Castro, Argilcu pozvedl pohár; „Teodoro de Castro, velký Tcodoro! Skláním se před opěvovatelem Ofenísie, připíjím na jeho památku." Všichni si přiťukli. Bard si vybavoval verše z Teodorových básní, ale občas je popletl: „Půvabná, z okna vykloněná Ofenisia v měsíčním svitu, v křiku ..." „V nářku," opravil jej Doktor. Ofenťsiin příběh, na který mezi prípitky přišla řeč, připomněl další. Padla jména Jesuínovy ženy a Osmunda a pak dávali k lepšímu anekdoty. Co se Nacib nasmál . . . Kapitán předvedl svůj nevyčerpatelný repertoár. Také vznešený bard uměl vypravovat anekdoty. Jeho hřímavý hlas vypukl vždy v chechtot, který sc rozléhal po náměstí a zanikal až ve skalách. I herna byla v provozu, Amáncio Leal tam hrál o vysoký vklad poker s dr. Ezequielem, Syřanem Malufem, Ribei-rinhem a Manuelem Od jaguárů. Vzrušující poker v pěti. Nacib se vrátil domů unavený a ospalý. Když se svalil na postel, Gabriela se jako vždy v noci probudila: „Pane Nacibe . . . Jdete tak pozdě. Už víte, co je nového?" On zívl a jeho zrak padl na tělo, jež se rýsovalo pod pokrývkou a jehož taje denně odhaloval. V Nacibově unaveném a ospalém těle vyšlehl plamének touhy. „Jsem hrozně unaven. Co je tedy nového?" Natáhl se a přehodil si nohu přes Gabríelina stehna. „Z Tuísky je ted artista." „Artista? Co to má znamenat?" „Artista v cirkusu. Bude tam vystupovat. . ." Arabova ruka jí znaveně stoupala po nohách. ^Vystupovat? V cirkusu? Nevím, o čem mluvíš," „Jak byste to také mohl vědět?" Gabriela si sedla na postelä pro ni to byla nejsenzačnějš-í zpráva. „Byl tu po večeři a vypravoval mi to . . ." 31a Šimrala Naciba, aby ho probudila, a skutečně se jí to podařilo. „Ty už zase něco chceš?" zasmál se. „No když jinak nedáš..." Ona však vypravovala o Tuískovi a o cirkusu a zvala ho: „Pane Nacibe, vy byste sc mohl jít zítra sc mnou a s donou Armindou podívat na Tuísku. Na chvilku byste se mohl uvolnit z hostince." „Zítra to nejde. Zítra půjdeme spolu na přednášku." „Na co, pane Nacibe?" „Na přednášku, miláčku. Přijel sem jeden doktor, básník. Ten ti ale píše verše! Je skvělý, jen si představ: dvojnásobný doktor .. . Veliký vědec. Dneska ti za ním přišlo lidí! Byla to samá debata, samé recitování. .. Něco skvělého! Zítra bude mít na radnici přenášku. Koupil jsem pro nás dva lístky." „A co je to přednáška?" Nacib si kroutil knír: „Ach, to je něco skvostného, miláčku." „Je to lepší než biograf?" „Vzácnější . . ." „Lepší než cirkus?" „To se nedá srovnat. Cirkus je spíš pro děti. Když je tam nějaké číslo dobré, stojí to zato, ale přednáška, ta je jen jednou za čas." „A jak to vypadá? Hraje tam hudba, je tam tanec?" „Hudba, tanec . . ." zasmál se. „Ty se musíš moc učit, miláčku. Nic takového tam není." „A tedy čím to, že je to lepší než biograf a cirkus?" „Já ti to vyložím, dávej pozor! Je tam jeden člověk, básník, doktor, který o něčem hovoří." „O čem?" „O čemkoli. Tenhle bude mluvit o slzách a stesku. On bude mluvit a my budeme poslouchat." Gabriela udiveně vyvalila oči: „On bude mluvit a my poslouchat? A co potom?" „Potom — potom skončí a my budeme tleskat." „Jenom to? Nic víc?" „Jenom to, ale důležité je, co bude říkat." 313 „A co bude říkat?" „Samé hezké věci. Někdy se vyjadřuje složitě a ělověk pořádně nerozumí. To je pak nejhezčí." „Ale pane Nacibe . . . Ten doktor bude mluvit, my budeme poslouchat,.. A vy to, pane Nacibe, přirovnáváte k biografu, k cirkusu, no tohle! A to si, pane Nacibe, říkáte vzdělaný člověk? Kdepak, nad cirkus není." „Poslyš, miláčku, už jsem ti řekl: ty už teď nejsi obyčejná služtička. Je z tebe dáma. Paní Saadová. To si musíš už jednou uvědomit. Bude přednáška, na ní bude hovořit nějaký doktor, slavné jméno. Půjde tam celá ilhéuská smetánka. My také. Nemůžeme si nechat ujít tak důležitou věc kvůli nějaké šmíře." ^Nemůžeme, pane Nacibe? Opravdu nemůžeme? Pročne?1' Její úzkosdivý hlas Naciba dojal. Pohladil ji. „Protože nemůžeme, miláčku. Co by tomu řekli lidé? Že ten hlupák Nacib, ten nevzdělanec nešel na přednášku jenom proto, aby viděl nějaký ubohý cirkus. Víš, co by z toho bylo? Všichni lidé budou v hostinci hovořit o přednášce a já budu vykládat nějaké hlouposti o cirkusu." „Už chápu .. . Vy, pane Nacibe, opravdu nemůžete jít... Škoda . . . Chudák Tuísca by byl tak rád, kdybyste tam mohl přijít. Já mu to už slíbila. Vy ale nemůžete, to je pravda. Řeknu to Tuískovi. A budu tleskat za sebe i za vás, pane Nacibe," zasmála se a přitulila se k němu. „Poslyš, miláčku, ty se musíš vzdělávat, jsi přece dáma, musíš žít a chovat se jako manželka obchodníka. Nejsi obyčejná ženská. Musíš chodit tam, kam ilhéuská smetánka. Musíš se učit, vzdělávat, jsi přece dáma." „To tedy znamená, že nesmím?" „Co?" „Jít zítra s donou Armindou do cirkusu." Stáhl ruku, kterou ji hladil: „Už jsem ti řekl, že jsem koupil lístky pro oba." „On bude mluvit, my poslouchat. To se mi nezamlouvá. Smetánka se mi nezamlouvá. Lidi jako ze škatulky, protivné ženské, ty já nemám ráda. Cirkus je něco pěkného! Pusťte mě tam, pane Nacibe. Na přednášku půjdu jindy." 3H „To nejde, miláčku," znova ji pohladil, „Přednáška se nekoná každý den." „Cirkus taky ne . , ." „Na přednášce nesmíš chybět. Už se mě ptali, proč nikam nechodíš. Kdekdo o tom mluví, a to není dobře." „Ale já chci chodit. Chci do hostince, chci do cirkusu, procházet sc po ulici ..." „Chceš chodit jenom tam, kam nemáš. Děláš si, co sc ti zlíbí. Kdypak si už jednou uvědomíš, že jsi moje žena, že jsem se s tebou oženil, že jsi manželkou dobře situovaného obchodníka. Že už nejsi. , , „Zlobíte se, pane Nacibe? Proč? Nic jsem neudělala . . ." „Chci z tebe udělat vznešenou dámu, dámu z lepší společnosti. Chci, aby k tobě všichni chovali úctu, aby s tebou slušně jednali. Aby zapomněli, žes byla kuchařkou, že jsi chodívala bosa, že jsi přišla do Tlhéusu z venkova. Že se k tobě v hostinci nechovali, jak měli, O to mi jde, rozumíš?" „Na takové věci já, pane Nacibe, nejsem. Protiví se mi to. Hodím se do chalupy, a ne do paláce. Co mám dělat?" „Musíš se učit. Co myslíš, že jsou ty ostatní, ty s nosíkem vzhůru? Jsou to také ženské z venkova, jenže to nedávají znát." Nastalo ticho, znova ho přemáhal spánek, jeho ruka spočívala na Gabrielině těle. „Nechte mě jít do cirkusu, pane Nacibe. Jenom zítra . , ," „Nepůjdeš, už jsem řekl! Půjdeš se mnou na přednášku a dost!" Převalil se na posteli, otočil se k ní zády, přitáhl si přikrývku. Chyběl mu její žár, zvykl si spát s nohou přes její stehna. Musí jí však ukázat, že mu ta její tvrdohlavost jde na nervy. Jak dlouho ještě se chce Gabriela stranit společenského života, kdy se už konečně bude chovat jako dáma z ilhéuské společnosti, jako jeho choť? Vždyť on přece není žádný nuzák, je pan Nacib A. Saad, těšící se vážnosti v obchodních kruzích, majitel nejlepšího hostince ve městě, se slušným bankovním kontem, člověk, který je jedna ruka se všemi významnými lidmi, tajemník Obchodního sdružení. Teď uvažují o jeho kandidatuře na předsedu klubu Pokrok, A ona pořád sedí doma a chodí jenom do biografu s donou Armindou nebo 315 v nedeli s ním, jako by se v jejím životě nic nezměnilo, jako by byla stále tou Gabrielou bez příjmení, kterou objevil na „trhu na otroky", jako by nebyla paní Gabrielou Saadovou. Přesvědčit ji, aby mu nenosila do hostince oběd, dalo těžkou práci, dala se dokonce do pláče. Měla-li si obout střevíčky, bylo to s ní k nevydržení. Co ho to stálo přemlouvání, aby se nebavila nahlas v kině, aby se nekamarádila se služkami, aby nežertovala jako dříve s každým hostem Vesuvu, kterého náhodou potkala! Aby nenosila, když šli na procházku, růži ve vlasech! A ted chce místo na přednášku jít do nějakého bídného cirkusu . . . Gabriela se ustrašeně schoulila. Proč se pan Nacib zlobí? Zlobí se, obrátil se k ní zády, ani sejí nedotkl. Chyběla jí tíže jeho nohy na stehnech. A obvyklé hlazení a laskání. Nezlobí se snad proto, že se Tuísca dal angažovat jako artista, aniž se s ním poradil? Tuísca patřil k hostinci, čistil boty, pomáhal, když tam byl velký provoz. Ba ne, na Tuísku se nezlobí. Zlobí se na ni. Nechce, aby Šla do cirkusu. A proč ne? Chce ji vzít s sebou, aby poslouchala nějakého doktora ve velkém sále na radnici. Jí se ale nechce! Do cirkusu může jít v starých botách, do kterých jí nohy hladce vklouznou. Na radnici však musí jít v hedvábných šatech a nových střevících, které ji tlačí. To všechno panstvo pohromadě, ty dámy, které se na ni budou dívat spatra a budou sejí smát! To sejí nechce. Proč pan Nacib tolik naléhá? Aby chodila do hostince, to prý ne, a ona by tak ráda . . . Žárlí, to je legrační. Už tam nechodí, když si to nepřál. Nechce ho zarmoutit, na to si dává pozor. Ale proč ji nutí do tak otravných, protivných věcí, to jí nejde do hlavy. Pan Nacib je hodný, o tom není sporu, to se nedalo popřít. Proč se tedy zlobf a obrací zády jenom proto, že ho prosila, aby ji pustil do cirkusu? Říká, že je dáma, paní Saadová. Ale ona není dáma, je jen Gabriela a tu smetánku nemá ráda. Hezké mladé pány z té smetánky, to ano. Ale ne všechny pohromadě na tak významném místě. Tam jsou všichni vážní, nedělají legraci, neusmívají se na ni. Ona má ráda cirkus, nic lepšího na světě není. A zvláště když tam má vystupovat Tuísca . .. Zemřela by žalem, kdyby tam nešla . . . I kdvbv tam měla utéci. 316 Nacib neklidně spal. Jakmile jí však položil nohu na stehna, uklidnil se. Ona cítila jako obvykle tíži jeho nohy. Ne, nesmí ho zarmoutit. Druhého dne před odchodem jí oznámil: „Po aperitivu sc přijdu domů navečeřet a ustrojit na přednášku. Chci, abys vypadala hodně elegantně, abys měla hezké šaty a všechny ženy ti záviděly." Proto jí tedy pořád kupuje hedvábné šaty, střevíčky, klobouky, ba i rukavice. Dává jí prsteny, pravé náhrdelníky, náramky, penězi nešetří. Chce, aby se oblékala jako nejbe-hatší dáma, jako by to mohlo zahladit její minulost, její ruce zhrublé prací u plotny, její neohrabané chování. Šaty však visí ve skříni a ona pobíhá doma v šatečkách z kartounu, v trepkách, nebo bosa, hraje si s kočkou a pracuje v kuchyni. K čemu má své dvě služebné? Uklízečku už propustil, co s ní? Souhlasila sice s tím, dávat prát prádlo Raimundě, ale to jenom proto, aby Tuískově matce pomohla. Pomocnice v kuchyni byla úplně zbytečná. Nechce ho však zarmoutit. Přednáška začíná v osm, cirkus také. Dona Arminda jí řekla, že taková přednáška netrvá déle než hodinu. A Tuísca vystupuje až v druhé části. Skoda že přijde o první část, o klauna, o visutou hrazdu, o provazo-lezkyni. Nechce však Naciba urazit, nechce ho zarmoutit. Oblečena do modrých svatebních šatů jako princezna a v střevíčcích, které ji tlačily, zavěšena do Naciba prošla ilhéuskými ulicemi a nemotorně vystoupila po radničních schodech. Arab se zastavoval, aby pozdravil přátele a známé, dámy si prohlížely Gabrielu od hlavy k patě, šeptaly si něco a uculovaly se. Nebyla ve své kůži, byla zmatena, měla strach. V reprezentačním sále mnoho mužů stálo, dámy vzadu seděly. Nacib ji odvedl do druhé řady, posadil ji tam a šel si popovídat s Tonikem, Nhó-Galem a Arim. Gabriela nevěděla co dělat. Vedle se na ni podívala úkosem žena doktora Dcmó-sthenese, škrobená, s lorňonem a v kožichu — takové vedro a ona má kožich! — hned se však odvrátila k manželce pana návladního a dala se s ní do řeči. Gabriela se rozhlížela po sále, byl krásný, až oči přecházely. Potom se otočila k lékařově ženě a zeptala sejí nahlas: 3*7 „Kdypak bude konec?" Dámy se daly do smíchu. Gabriela byla celá nesvá. Proč ji tam pan Nacib vodil? Nelíbí sejí to. „Vždyí to ještě nezačalo." Posléze jakýsi mohutný muž ve škrobené náprsence vystoupil s dr. Ezequielem na stupínek, kde stály židle a stůl s karafou a sklenkou. Všichni začali tleskat. Nacib usedl vedle Gabriely. Dr. Ezequiel vstal, odkašlal si a nalil do sklenky vodu. „Velectěné dámy, vážení pánové! Dnešní den bude zapsán zlatým písmem do dějin kulturního života Ilhéusu. Naše vzdělané město s pýchou a dojetím hostí Argilea Palmeiru, vzletného a věhlasného básníka . . ." A tak dále. On mluví, ostatní poslouchají. Gabriela též poslouchá. Občas tleskají, ona také. Přitom myslí na cirkus, jistě už začalo představení. Naštěstí začíná vždy aspoň s půlhodinovým zpožděním. Byla dvakrát, ještě před svatbou, v „Grandcirkusu Balkán" s donou Armindou. Mělo se začínat v osm, ale začalo se až po půl deváté. Dívala se na hodiny vzadu v sále, velké jako skříň. Hlasitě tikaly a to odvádělo pozornost od řečníka. Dr. Ezequiel mluvil pěkně, ona však nerozuměla ani slovu, byl to nezřetelný, ukolébávající, uspávající Šumot, v kterém ji upoutával jen tikot hodin a jejich pohybující se ručička. Při bouřlivém potlesku se probrala z dřímoty a s živým zájmem se Naciba zaptala: „Už to skončilo?" „Úvod ano. Přednáška teprve přijde." Mohutný muž s naškrobenou náprsenkou za všeobecného potlesku vstal. Vytáhl z kapsy strašnou spoustu papírů, rozložil je na stole, uhladil rukou, odkašlal si jako dr. Ezequiel, jenže silněji, napil se trochu vody. Pak se sálem rozezvučel jeho hřímavý hlas. „Půvabné slečny, květy na záhonech této rozkvetlé zahrady, jež nese jméno Ilhéus! Ctnostné dámy, které jste opustily posvátné zátiší svého krbu, abyste mě vyslechly a odměnily potleskem! Vážení pánové,, kteří jste na březích Atlantického oceánu vybudovali tuto ilhéuskou civilizaci. . ." A tak to pokračovalo dál. Odmlčel se jenom tehdy, chtěl-li 318 se napít vody, odkašlat si, setřít pot kapesníkem. Nebralo to konce. Celá přednáška byla prostoupena verši. Chvílemi jeho slova duněla sálem, potom hlas ztlumil, aby zarecitoval báseň. „Mateřské slzy, skrápějící mrtvolu synáčka, jejž Všemohoucí k sobě povolal, slzy nejsvětější. Jen poslyšte: ,SIza mateřská, slza . . " Při jeho slovech se hůře klímalo. Už zavírala oči, ukolébávána verši, odvracela zrak od hodin a myšlenky od cirkusu, tu pojednou báseň skončila a opět zaburácei řečníkův hlas. Gabriela se zachvěla a zeptala se Naciba :• „Bude už konec?" „Pst!" napomenul ji. Jemu se také chtělo spát, to Gabriela dobře viděla. Přestože se tvářil, že poslouchá, upíral zrak na řečnícího doktora a přemáhal se, oči mu občas při delších básních zamžikaly a víčka se mu klížila. Procital při potlesku, připojoval se k němu a říkal manželce dr. Dcmósthenese, jež seděla vedle něho: „To je ale talent!" Gabriela pozorovala hodinové ručičky. Devět, devět hodin deset minut, čtvrt na deset. První část představení v cirkusu se už jistě blíží ke konci. I kdyby byla začala o půl deváté, v půl desáté skončí. Pravda, ještě bude přestávka, a tak snad přece jen přijde včas na druhou část, v níž bude vystupovat Tuísca. Jenomže ten doktor ne a ne skončit. Rus Jakub spal. Mister, jenž si sedl ke dveřím, už dávno zmizel. Tady není přestávka, tady jde všechno v jednom kuse. Na něčem lak nudném ještě jakživa nebyla! Ten tělnatý řečník pil vodu, Gabriela také dostávala žízeň. „Mám žízeň ..." „Pst. . ." „Kdy už to skončí?" Ten doktor obracel jeden list za druhým. Každý však četl celou věčnost. Když se to panu Nacibovi také nelíbí a musí přemáhat ospalost, proč tam chodil? To je přece divné! Proč tam chodil, platil vstupné, opustil hostinec. A proč nechtěl jít do cirkusu? To nechápe . . . A ještě se zlobil a otočil se k ní zády, když ho prosila, aby tam nemusela. To je divné! 3J9 Dlouhotrvající potlesk, šoupání židlí, všichni vstávají a jdou k pódiu. Nacib ji tam vzal s sebou. Tiskli tomu muži ruku a vzdávali mu chválu: „Skvělé! Nádherné! Ta vzletnost! Ten talent!" Pan Nacib si to také pochvaloval: „Mně se to tak líbilo ..." Nelíbilo se mu to, lže, ona ví, kdy se mu co líbí. Vždyť klímal, tak jak to teď může chválit? Zdravili se se známými. Doktor, pan Josué, pan Ari a Kapitán řečníka div neumačkali. Tonico, jenž tam byl s donou Olgou, smekl a přiblížil se k nim: „Dobrý večer, Nacibe. Jak se vede, Gabrielo?" Dona Olga se usmívala, pan Tonico se choval velmi obezřetně. Tenhle pan Tonico, hezký mladý pán, jen co je pravda, nejhezčí ze všech, je ale filuta! Když jde s donou Olgou, počíná si jako svatoušek. Ale sotva jeho žena odejde, je samý med, rozplývá se, tiskne se k ní, říkají „krasotinko", každou chvilku jí pošle polibek. Začal chodit na Úbočí, zastavuje se u jejího okna, když ji tam zahlédne, od svatby ji nazývá „kmotřenkou". To on, říká jí, přemluvil Naciba, aby si ji vzal. Nosí jí bonbóny, vrhá na ni sladké pohledy, bere ji za ruku. Hezký chlapec, jen co je pravda! Na ulici byla spousta lidí. Nacib pospíchal, v hostinci za chvíli nebude k hnutí. Gabriela chvátala kvůli cirkusu. Ani ji nedoprovodil domů, rozloučil se s ní na Úbočí, na pusté silnici. Sotva zahnul za roh, běžela zpátky. Musí si však dát pozor, aby ji neviděli z Vesuvu, Nechtěla jít liduprázdnou Lanovou ulicí. Vydala se po nábřeží, pan Mundinho tam právě vcházel do svého domu a díval se za ní. Vyhnula se hostinci a rychlým krokem došla až do přístavu. Cirkus byl malinký, skoro neosvětlený. Mačkala v ruce peníze, nikdo tam však vstupenky neprodával. Odhrnula závěs u dveří a vešla dovnitř. Druhá část už začala, ale Tuísku neviděla. Sedla si vzadu do kouta a dávala pozor. Panečku, tohle je něco! A když přišel Tuísca, převlečený za otroka, vypadal tak legračně! Gabriela zatleskala, nezdržela se a zvolala: „Tuísko!" Chlapec však neslyšel. Hrál v smutném příběhu o nešťast-320 ném klaunovi, kterého opustila zlá žena. Byly tam však také komické scény a Gabriela se pak smála a tleskala Tuískovi. Vtom zezadu uslyšela blízko své hlavy mužský hlas: „Co tu děláš, kmotřenko?" Vedle ní stál pan Tonico. „Přišla jsem se podívat na Tuísku." „Jestli na to přijde Nacib . . ." „Pan Nacib to neví... A já nechci, aby se to dověděl. On je tak hodný." „Neboj se, já mu to nepovím." Skončilo to tak rychle a bylo to tak hezké! „Odvedu tě domů . . ." U východu pan Tonico, filuta jeden, rozhodl: „Půjdeme po Unháo, obejdeme pahorek, abychom nemuseli kolem hostince." Rychle vykročili. Opodál už nesvítily pouliční svítilny. Pan Tonico, ten nejhezčí z mladých pánů, mluvil zastřeným hlasem. O KANDIDÁTECH a POTÁPĚČÍCH Ač se ta podívaná opakovala skoro denně už celé měsíce, nemohl se lid potápěčů nabažit. Ve své kukle se zasklenými okénky vypadali jako bytosti z jiných planet, které přistály v přístavu. Potápěli se v místech, kde se řeka vlévala do moře. V prvních dnech se celé město ubíralo na výběžek Unháo, aby to vidělo zblízka. S pokřikováním sledovali všechny pohyby potápěčů, pumpy na vzduch, víry, vzduchové bublinky. Příručí odcházeli od pultů, dělníci od pytlů s kakaem, kuchařky z kuchyně, švadleny od šití, Nacib ze svého hostince. Někteří lidé si najali loďky a obeplouvali vlečné čluny. Cervenolící, svobodný hlavní inženýr (Mundinho požádal ministra o svobodného člověka, aby se tak zamezilo nepříjemnostem), hlasitě vydával příkazy. Dona Arminda žasla nad těmi obludami: 21 321 ,,Na co ti lidé nepřijdou! Až to budu vypravovat nebožtíkovi na seanci, bude mi říkat, že si vymýšlím. Skoda že se toho chudák nedočkal!" „Já si taky myslela, že to je asi lež, že to nebude pravda. Sestoupit na mořské dno . . . Neverila jsem tomu," přiznávala Gabriela. Tísnili se na výběžku Unhäo v stále prudším slunečním žáru. Blížil se konec sklizně, na člunech a v sušírnách se stíšilo kakao a plnily se jím sklady vývozních Urem a ložné prostory malých lodí Bahijské a Pobřežní společnosti i společností Lloyd. Když některá z nich vplouvala do přístavu nebo jej opouštěla, vlečné čluny i bagry uhnuly stranou. Pak se zase chvatně vracely na místo a práce rychle pokračovaly. Potápěči byli velkou senzací tohoto ročního období. Gabriela poučila donu Armindu a černouška Tuísku: „Na mořském dně je to prý hezčí než na zemi. Co prý tam všechno je! Kopec větší, než je Conquista, různobarevné ryby, potrava, aby se měly čím živit, zahrada krásnější než v parku před radnicí. Jsou tam prý i stromy, plantáž, dokonce i kdysi obydlené město. A těch potopených lodí!" Černoušek Tuísca o tom pochyboval: „Tady je jenom písek, A dřevo." „Ty hlupáčku! Mluvím, o mořských hlubinách daleko od břehu. Vypravoval mi to jeden mladý pán, byl to student, ležel v knihách, co ten znal věcí! Seznámila jsem se s ním ve městě u rodiny, kde jsem sloužila. Ten mi ale vykládal věci.. usmála se při vzpomínce. „To je náhoda!"zvolala dona Arminda. „Zrovna sc mi zdálo, že nějaký mladík klepe u Nacibových dveří a drží v ruce vějíř. Jím si zakrýval obličej. A ptal se po vás." „Na mou duši, dono Armindo, to vypadá jako zjevení!" Celý Ilhéus prožíval práce v přístavu. Vedle potápěčů budily obdiv a úžas bagry na vlečných člunech k vyhrabávání písku, očišťování dna, uvolňování a rozšiřování vjezdu. Dělaly rámus jako při zemětřesení, jako by chtěly město podkopat a nadobro změnit. S příchodem potápěčů změnil se poměr politických sil. Značně otřesená prestiž plukovníka Ramira Bastose kata- 322 strofálně utrpěla tvrdou ranou, kterou jí zasadili bagry a vlečné čluny, rýpadla a inženýři, potápěči a technici. Podle Kapitána ztrácel plukovník Ramiro každou putnou vyba-grovaného písku deset hlasů. Politický boj se od onoho soumraku, kdy přijely vlečné čluny, to jest od svatby Naciba s Gabrielou, stále zostřoval a stupňoval. Tehdy večer bylo boží dopuštění: Mundinhovi přívrženci opěvovali vítězství, stoupenci Ramira Bastose klnuli a vyhrožovali. V kabaretu se strhla rvačka. Doru Myrtovou Bobuli zasáhla dokonce do stehna kulka, když BlondáČek a jeho jaguncové, kteří vnikli crovnitř, rozstřelovali lampy. Podle všeho chtěli natlouci hlavnímu inženýrovi a donutit ho k odchodu z Ilhéusu. Nepodařilo se jim to však. V nastalém zmatku Kapitán a Ribeirinho odvedli růžolícího specialistu, jemuž se ta mela ostatně líbila — O hlavu jednoho protivníka rozbil totiž láhev whisky — do bezpečí. Jak sám Blonďáček doznal, byla celá akce připravena špatně, nahonem. Druhého dne „Iíhéuský deník" hlásal do světa: staří majitelé půdy, jejichž osud je zpečetěn, znovu sahají k metodám, kterých se užívalo před dvaceti třiceti lety. Hle, už odhodili masku — navždy zůstanou jen a jen náčelníky jagunců. Jsou však na omylu, domnívají-li se, že zastraší schopné inženýry a techniky, jež vláda díky úsilí zasloužilého podněcovatele pokroku Raimunda Mendese Falcäa a navzdory proti-vlasteneckému pokusu cangaceirů, kteří nechtějí ustoupit z mocenských pozic, poslala, aby vyhloubili vjezd do přístavu. Ne, nikoho nezastraší. Stoupencům rozvoje kakaovníkového kraje se takové metody boje hnusí. Pokud k nim však budou svými hanebnými odpůrci dohnáni, budou se podle toho umět náležitě chovat. Z Ilhéusu už nebude vypuzen žádný inženýr. Záminky ani hrozby tentokrát neobstojí. Toto Číslo „Ilhéuského deníku" vzbudilo senzaci. Z farem Altina Brandäa a Ribeirinha přikvačili do města jagungové. Inženýři chodili nějaký čas po ulici v doprovodu zvláštní tělesné stráže. Bylo vidět též neblaze proslulého Blon-d'áčka s vypíchnutým okem, jak velí jagungům Amáncia Leala a Melka Tavarese, mezi nimiž byl i černoch jménem Fagundcs. Avšak odmyslíme-li si několik potyček v nevěstin- 323 cích a temných uličkách, nic vážnějšího se nepřihodilo. Práce pokračovaly a lidé z vlečných člunů a bagrů byli předmětem všeobecného obdivu. Farmáři se v stále větším počtu přidávali k Mundinhovi. Došlo na slova plukovníka Altina Brandáa: Ramiro Bastos se dostával do izolace. Jeho synové i přátelé si to uvědomovali. Skládali nyní veškerou naději v podporu vlády, v to, že vláda případné vítězství opozice neuzná. O tom mluvili u plukovníka Ramira jeho dva synové (dr. Alfredo byl právě v Ilhčusu) a jeho dva nejoddanější přátelé: Amäncio a Melk. Musí připravit volby po stáru: ovládnout volební místnosti i komise a zfalšovat volební výsledky. Budou to volby na ostří nože. Na venkově to takhle půjde. Avšak v Ilhéusu a Itabuně, dvou důležitých městech, by takové metody mohly být poněkud nebezpečné. Jak je informoval Alfředo, ujistil ho guvernér, že Mundinho a jeho stoupenci nebudou nikdy uznáni, i kdyby dosáhli ve volbách přesvědčivého vítězství. Nelze přece vydat kraj kakaa, nejbohatší a ncjvýnosnčjší oblast celého státu, do rukou ctižádostivých opozičníků, jako je Mundinho. Na to nelze ani pomyslet. Starý plukovník poslouchal s bradou opřenou o zlatou rukojeť hole. Přivíral přitom své vyhaslé oči. Takové vítězství by nebylo vítězstvím, bylo by horší než porážka. Na něco lakového nebyl nikdy odkázán. Vždycky vyhrál u uren převahou hlasů. Sprovodit protivníky ze světa v hodině rozhodování neměl dosud zapotřebí. A teď o tom Alfredo a Tonico, Amäncio a Melk mluví s naprostýmklidemjakobysi neuvědomovali, jak hluboce ho ponižují. „To my nebudeme mít zapotřebí. Vyhrajeme přece u uren!" Okolnost, žc Mundinho Falcäo bude kandidovat na federálního poslance, byla povzbuzující. Horší by bylo, kdyby se chtěl stát starostou. Byl velmi oblíbený, jeho prestiž stoupala. Značná, ne-li větší část městských voličů by mu odevzdala svůj hlas, jeho vítězství by bylo skoro jisté. „Uspořádat volby na ostří nože tady je trochu těžké," konstatoval Melk Tavares. Zvolení federálním poslancem však závisí na hlasech celého kraje, celého sedmého volebního obvodu, do něhož patřil 324 nejen Uhéus, nýbrž i jiná města kakaovníkové oblasti, Bel-monte, Itabuna, Canavieiras a Una, volící dva poslance. Jeden z nich byl volen hlasy Itabuny, Ilhéusu a Uny. V Uně bylo jen málo voličů. Zato v Itabuně jich bylo skoro stejně jako v Ilhéusu á tam vládl bez opozice plukovník Aristoteles Pires, jenž udělal politickou kariéru díky Ramiru Bastosovi. Nejmenoval ho kdysi Ramiro zástupcem policejního komisaře bývalého okresu Tabocas? „Aristoteles bude volit, koho mu určím." Ostatně federální poslanci nebyli závislí na místním politickém životě a jenom pro kandidáty velkých měst nebylo zvolení pouhou formalitou. Poslanci se rodili z dohovorů guvernéra a ústřední vlády. Nynější poslanec za Ilhéus a Itabunu (druhý byl zvolen hlasy Belmontu a Ganavieirasu) se ukázal v kraji jen jednou, po posledních volbách. Byl to lékař z Ria, chránenec jednoho senátora. Na získání poslaneckého mandátu nemá Mundinho žádné vyhlídky. I kdyby získal většinu v Ilhéusu, prohraje v Itabuně a v Uně a na venkově budou volební výsledky zfalšovány. „Je jako kůl v plotě ..." ukončil výklad Amäncio. „Ale musí dostat co proto, musí dostat na frak! Už v Ilhéusu. Pořádně na frak!" prohlásil Ramiro. Kapitán bude kandidátem na úřad starosty, dr. Ezequiel. Prado bude kandidovat na poslance do bahijské sněmovny. Advokátova kandidatura byla Ramirovi k smíchu. Zvolen bude jistě Alfredo. Fzequiel se hodí do poroty, vyzná se v podvodech s pozemky, umí pronášet slavnostní proslovy. Jinak je to ale úplný zpustlík, notorický piják, známý svými skandály se ženskými. Mimo to by stejně jako Mundinho potřeboval hlasy celého volebního obvodu. „Odtud nebezpečí nehrozí," potvrdil Amäncio. „To je dobré! Nemá být kam vítr, tam plášť..." Kapitánův úspěch závisel jenom na hlasech ilhéuského obvodu. Byl to nebezpečný protivník, to uznával i sám Ramiro. Nutno ho porazit ve vnitrozemí, ve městě byl schopen vyhrát. Na jeho otec, Gazuzinhu, jejž svrhli Bastosové, se dodnes vzpomínalo jako na řádného člověka a příkladného hospodáře. Z jeho popudu byla vydlážděna první ulice, do- 325 dnes se jmenuje Dlážděná. Z doby jeho vlády pochází první veřejné sady. Byl až fanaticky oddán Badaróvým a o všechno přišel v beznadějném boji proti Bastosovým. Jeho jméno žilo dodnes v mysli lidí jako příklad poctivosti a oddanosti. Kapitán nejenže těžil z této otcovy posmrtné slávy, ale i sám byl oblíben. Narodil se v Ilhéusu, část života prožil ve velkých městech, byl vzdělaný, uměl dobře řečnit a těšil se veliké popularitě. Po Cazuzinhovi 2dědil náklonnost k romantickým a hrdinným činům. „Nebezpečná kandidatura ..." doznal Tonico. „Jeto příjemný člověk, všude ho mají rádi," souhlasil Melk. „Záleží na tom, koho postavíme jako protikandidáta." Ramiro Bastos navrhl Melka. Copak není už předsedou městské rady? Přítel Amáncio politické funkce nepřijímá, proto mu nic nenabízí. Melk však také odmítl: „Děkuju vám, ale nebudu to moci vzít. Podle mého názoru to nesmí být plantážník ..." „A proč ne?" „Lid chce vzdělanějšího člověka, říká, že plantážníci nemají čas na správu města. Zejí ani moc nerozumějí. Je to tak. Cas člověk opravdu nemá ..." „To je pravda," připojil se Tonico. „Lid stále žádá schopnějšího starostu, musí to být člověk z města." „Ale kdo?" „Proč ne třeba Tonico?" navrhl Amáncio. „Já, chraň Bůh! Na to já nejsem. Do politiky se pletu jenom kvůli tatínkovi. Já a starostou, chraň Bůh! Já nejraději sedím pěkně doma." Ramiro pokrčil rameny, to nepřichází v úvahu. Tonico a starostou . . . Vždyť on by jenom natahal děvky na radnici! „Napadají mě dvě jména," řekl. „Buď dr. Maurício, nebo dr. Demósthcnes. Kromě nich už nevím o nikom." „Dr. Dernósthenes sem přišel ani ne před čtyřmi lety. Až po Mundinhovi. To není člověk, který by mohl čelit Kapitánovi," namítl Amáncio. „Já si ale myslím, že je lepší než Maurício. Alespoň má dobré jméno jako lékař a stará se o to, aby šla kupředu stavba nemocnice. Maurício má spoustu nepřátel." 326 Debatovali o obou jménech, zvažovali jejich přednosti i zápory. Nakonec se rozhodli pro advokáta, i když byl znám svým mamonářstvím, přehnaným a pokryteckým puritánstvím, licoměrností a pobožnůstkářstvím v kraji, kde náboženské cítění bylo vlažné. To vše ho činilo nepopulárním. Avšak ani dr. Dernósthenes se netěšil velké oblibě. Byl to sice proslavený lékař, ale v celém městě nebylo samolibějšího a ješitnějšího člověka. Mimo to trpěl mnoha předsudky a hrál si na milostpána, jak se tam říkalo. „Je to moc dobrý lékař, ale ve styku s lidmi nepříjemný jako projímadlo." Amáncio tím vyjadřoval všeobecné mínění. „Maurício má taky nepřátele, ale i hodně obdivovatelů. A je to dobrý řečník." „A věrný Člověk." Ramiro si poslední dobou začal vážit věrnosti. „Ale i tak může prohrát." „My musíme zvítězit. A zvítězit tady, v Ilhéusu, Nechci se prosit guvernéra, aby mi pomohl někoho odpraviť. Chci vyhrát sám!" Vypadal jako děcko, jež svéhlavě vymáhá určitou hračku. „To raději jdu od toho, než abych se měl udržet jen s cizí pomocí." „Máte pravdu," souhlasil Amáncio. „Nezbývá tedy než poslat do ulic tlupu výtržníků a tím lidi trochu postrašit." „Všechno si můžeme dovolit, jenom ne volební porážku." Uvažovali o kandidátech do městské rady. Obvykle opozice získala ve volbách jednoho radního. Býval to vždy starý Honoráte Ten však představoval opozici jen formálně, poněvadž ve skutečnosti byl zavázán Ramirovi. Někdy se však zastával vlády horlivěji než jeho kolegové. „Tentokrát ho ani nekandidovali." „Doktor bude zvolen. To je skoro jisté." „Tak ať! Je to zdatný člověk. Ale co sám v opozici zmůže?" Plukovník Ramiro si na Doktora potrpěl. Obdivoval jeho vědomosti, jeho znalosti ilhéuské historie, rád ho poslouchal, když hovořil o minulosti a líčil spletitou historii rodu Ávilo-vých. Dodal by městské radě lesku. A nakonec by hlasoval s ostatními jako Honorato. I ve chvíli, kdy volební vyhlídky nebyly vždy růžové a kdy nad ním visel Damoklův meč po- rážky, hrál si Ramiro na velmože, jenž velkodušně a štědře přenechává jedno křeslo opozici a určuje na ne svého nej-ušlechtilejšího odpůrce. Pokud Šlo o vítězství, sliboval Amáncio: „Jen klid, příteli Ramiro, to si vezmu na starost já. Dokud budu živ a zdráv, nikdo se vám na ilhéuských ulicích smát nebude. Tu radost jim neudělám, aby nad vámi vyhráli, to ne, ale nechte to na nás, na mně a na Melkovi." Mezitím v tom parném létě nelenili ani Mundinhovi přátelé. Ribeirinho neměl stání, putoval z místa na místo, umínil si, že procestuje celý kraj. Také Kapitán odjel do Itabuny, Piraňgi, Águy Prety. Po návratu poradil Mundinhovi, aby se bez meškání vypravil do Itabuny. „V Itabuně pro nás nebude volit nikdo." „Proč ne?" „Viděl jste už někdy populární vládu? Jestli ne, tak se běžte podívat do Itabuny, kde je u vlády plukovník Aristoteles. Ten člověk si ochočil kdekoho, od farmářů až po žebráky." Mundinho dospěl k témuž názoru, i když byl v sousedním městě srdečně přijat. V den, kdy byla ohlášena jeho návštěva, přišlo mu mnoho lidí naproti na nádraží, ale všichni se vrátili s nepořízenou. Mundinho přijel svým novým vozem, senzačním černým autem, kvůli kterému se plnila okna zvědavci. Jeho obchodní přátelé pořádali na jeho počest obědy a večeře, chodili s ním na procházku, do kabaretu, do Městského klubu, ba i do kostela, O politice s ním však nemluvili. Když jim Mundinho vyložil svůj program, plně s ním souhlasili: „Kdybych nebyl zavázán Aristótelesovi, dal bych vám svůj hlas." Nejhorší bylo, že Aristótelesovi byli zavázáni všichni. Druhý den po Mundinhově příjezdu se plukovník Aristoteles zastavil v hotelu, aby ho pozdravil. Mundinho tam však nebyl. Plukovník mu tedy nechal vlídný vzkaz, aby k němu vývozce přišel do úřadu na kávu. Mundinho pozvání přijal. Plukovník Aristoteles Pires byl statný muž s poněkud indiánskými rysy a podobaným obličejem. Jeho smích byl nakažlivý. Tenhle farmář nebyl ani zvlášť bohatý, ani zvlášť chudý —'jeho sklizeň činila 1500 arrob. V Itabuně byl uzná- 328 vanou autoritou. Byl to rozený organizátor a také politiku měl v krvi. Od chvíle, kdy byl jmenován zástupcem policejního komisaře, nikoho, ba ani velké itabunské farmáře nenapadlo upírat mu vládu. Nejdříve stranil Badaróvým, ale dříve než ostatní vytušil politický krach bývalého pána pralesů Sequeiro Grande, o něž přišel v bojích. Opustil proto Badaróvy v době, kdy se to ještě nedalo vykládat jako zbabělost. Badaróvé ho přesto chtěli zavraždit — unikl smrti jen o vlásek. Výstřel zasáhl jednoho z jeho mužů. Bastosové ho z vděčnosti jmenovali zástupcem policejního komisaře tehdejšího Tabocasu, vesnice poblíž jeho vlastních plantáží. A zakrátko ubohá víska začala vyrůstat v město. O několik let později razil heslo odtržení Tabocasu od ilhéuského okresu. Tak vznikla Itabuna. Tuto myšlenku podporoval všechen lid. Plukovník Ramiro zuřil. Tenkrát se div nerozešli ve zlém. Jak si to ten Aristoteles představuje, rozčiloval se Ramiro, amputovat Ilhéus, vyřezávat mu z těla takový kus masa? Aristoteles se ho pokorněji a zdvořileji než jindy snažil přesvědčit. Tehdejší guvernér mu totiž v Bahii řekl, že dekret schválí jen tehdy, nebudc-li Ramiro proti. Bylo to těžké, musel prosit, ale nakonec prosadil svou. Co tím Ramiro ztratí, ptal se. Vytvoření nového města je věc nevyhnutelná a dojde k němu, ať budou chtít nebo ne. Plukovník to může oddálit, ale ne znemožnit. Proč ho Ramiro místo potírání té myšlenky raději nepodporuje? On, Aristoteles, ať bude zástupcem policejního komisaře nebo starostou, vždycky bude stát za Ramirem. Místo aby vládl jednomu mčstu, bude Ramirovo slovo udávat tón ve dvou, to je ten jediný rozdíl. Ramiro si dal nakonec říci a dostavil se na instalaci nové Městské správy. Aristoteles držel slovo, i nadále Ramira podporoval, přestože mu nemohl zapomenout příkoří, které od něho zakusil. Ramiro s ním ostatně pořád jednal, jako by byl ještě mladým zástupcem policejního komisaře v Tabocasu. Aristoteles, nápaditý a iniciativní člověk, si umínil, že bude pečovat o rozkvět Itabuny. Očistil ji od jagun^ů a dal vydláždit hlavní třídy. Náměstím a sadům příliš pozornosti 329 nevenoval a také příliš mnoho město nezkrašloval. Zato je však vybavil dobrým pouličním osvětlením a skvěle fungující kanalizací, dal vystavět silnice, které je spojily s okolím, povolal odborníky na ořezávání kakaovníků, založil výrobní družstvo, zajistil rozvoj obchodu, hleděl si venkova a učinil z mladého města středisko rozlehlého kraje sahajícího až po vnitrozemí, Mundinho jej zastihl na radnici, jak studuje plány nového mostu přes řeku, jenž by spojoval obě částí města. Vývozce zřejmě čekal, neboť Imed po jeho příchodu byla podávána káva. „Přišel jsem vám, pane plukovníku, blahopřát k vašemu městu, v němž jste vykonal obdivuhodný kus práce. A pohovořit si o politických problémech. Ježto se však nerad vnucuji, prosím vás, abyste mi hned řekl, kdyby vás rozhovor nezajímal. Moje blahopřání jste už vyslechl." ,,A proč si nepromluvit o politice, pane Mundinho? Politika, to je můj koníček. Podívejte, nebýt politiky, byl by dnes ze mne bohatý člověk. Politika mé stojí jen peníze. Ale nestěžuji si, baví mě to. Je to moje slabost. Nemám děti, nehrajú, nepijú . . . Pokud jde o ženské, to víte, občas člověk zahne . . ." Příjemně se zasmál. „Jenomže politika znamená pro mne řízení. Pro jiné je to obchod a prestiž. Pro mne ne, věřte tomu." „Plně tomu věřím. Itabuna je toho nejlepším důkazem." „Mne nejvíc uspokojuje, že Itabuna roste. Zakrátko, pane Mundinho, předhoníme Ilhéus. Nemám tím na mysli město a hlavně přístav, ale celý okres. V tom vašem městě se dobře žije, tady se dobře pracuje." „Všichni tu o vás mluví pěkně. Každý vás tu chválí, váží si vás. Opozice tady neexistuje." „To není tak úplně pravda. Je tady půl tuctu opozičníků . . . Budetc-li dobře hledat, najdete pár jednotlivců, kteří mě nemají rádi. Proč, to neřeknou. Jsou to vaši stoupenci. Nebyli ještě za vámi?" „Ano, byli. A víte, co jsem jim řekl? Kdo mě chce volit, ať mě volí, ale k boji proti plukovníku Aristótclcsovi se nepro-půjčím. Itabuna je v dobrých rukou!" „Už jsem se o tom doslechl. . . Hned jsem se o tom do- 33« slechl ... a děkuji vám za to." Znova se na Mundinha zasmál, z jeho široké tváře s indiánskými rysy vyzařovala srdečnost. „Pokud jde o mne, sleduji stále vaše počínání a schvaluji je. Kdy skončí práce na vjezdu do přístavu?" „Ještě pár měsíců a budeme mít přímý vývoz. Práce jdou velmi rychle kupředu. Ale ještě je toho hodně před námi." „O tom vjezdu do přístavu se hodně mluvilo. Možná že jeho zásluhou budete zvolen. Zabýval jsem se tou věcí důkladně a mohu vám říci jedno: skutečným řešením je přístav v Malhadu, nikoliv rozšiřování dosavadního. Můžete jej hloubit, jak dlouho chcete, ale novým nánosům písku stejně nezabráníte. Vyřeší to jedině vybudování nového ilhčuského přístavu v Malhadu. " Pokud čekal, že se s ním bude Mundinho přít, zmýlil se. „Toho jsem si plně vědom. Definitivním řešením je přístav v Malhadu. Vy si ale myslíte, že je vláda ochotna jej vystavět? A kolik roků myslíte, že uplyne od zahájení stavby k jeho vytvoření? Přístav v Malhadu vyvolá zuřivé boje, pane plukovníku. A do té doby se má kakao pořád vyvážet přes Bahii? Kdo bude platit přepravu? My vývozci a vy farmáři. Nemyslete si, že úpravu vjezdu do přístavu pokládám za řešení. Pro mé odpůrce je nový přístav hlavním trumfem. Oni si však neuvědomují, že se s nimi ztotožňuji. Jenomže je lepší mít vjezd do dosavadního přístavu, než vystavíme nový, abychom mohli zahájit přímý vývoz. Ale jakmile úpravy skončí, začnu bojovat o nový přístav. AjeŠtě něco: jeden bagr zůstane v Ilhéusu nastálo, aby zajišťoval použitelnost přístavu." „To chápu . . ." Plukovník Aristoteles byl zamyšlený, už se neusmíval. „Rád bych, abyste si, pane plukovníku, uvědomil jednu věc: děiám-li do politiky, pak z téhož důvodu jako vy." „To jc štěstí pro Ilhéus. Škoda že se váš vliv projevuje v Itabuně jen autobusovou linkou." „Hlavním polem mé působností jc Ilhéus. Ale aťbudu zvolen nebo ne, chci značně rozšířit svůj obchodní vliv, zejména v Itabuně. Jedním z důvodů mé návštěvy bylo prozkoumat možnost, zda bych si tu mohl otevřít filiálku své vývozní firmy. Vidím, že to půjde." 331 Pili kávu. Aristoteles ji vychutnával stejně jako onu zprávu. „Výborně! Itabuna potřebuje podnikavé lidi." „Dobrá, tak jsme si to všechno pověděli. Řekl jsem vám, pane plukovníku, co jsem měl na srdci. Nepřišel jsem vás žádat 0 hlasy, vím, že jste stoupencem plukovníka Ramira Bastose. Velice mě však těšilo, že jsem vás poznal." „Nač tolik spěchu? Před ..chvílí jste přisel . . . Kdo vám napovídal, že jsem stoupencem starého Ramira?" „Ale to ví přece kdekdo ... V Ilhéusu se říká, že vaše hlasy zajistí zvolení poslance do federální i bahijské sněmovny. Jinými slovy: dr. Vítora Mela a dr. Alfreda Bastose." Aristoteles se zasmál, jako by se ohromně bavil: „Máte ještě chvilinku čas? Něco vám povím, stojí to za to." Křikl na zřízence, aby přinesl další kávu. „Zmíněného doktora Vítora, toho federálního poslance, jsem v životě neviděl. Vláda ohlásila jeho kandidaturu, plukovník ji přijal, co jsem měl dělat? I kdybych byl chtěl volit někoho jiného, jiný kandidát prostě nebyl. Opozice v Ilhéusu 1 Itabuně vymřela, starým Gazuzou. No dobrá: ten doktor byl zvolen a objevil se tady. Jenom na skok. Když uviděl město, ohrnoval nos. Všechno bylo podle něho strašné. Ptal se, jak to, že nezakládám sady, a tak podobně. Odpověděl jsem mu, že nejsem zahradník, nýbrž starosta. To se mu ovšem nelíbilo. Po pravdě řečeno: nelíbilo se mu vůbec nic. Ani nechtěl vidět vybudované ulice, kanalizaci, nic. Neměl čas. Žádal jsem ho o finanční prostředky na různé stavby. Mohl jsem si prsty upsat. A myslíte si, žes tou půjčkou počítal v rozpočtu? Kdepak! A myslíte si, Že odpověděl na dopisy? Kdepak! Blahosklonně mi koncem roku poslal blahopřání k svátkům. Prý chce znova kandidovat. V Itabuně však hlasy nedostane." Mundinho chtěl něco říci, plukovník se však smál a pokračoval ; „Plukovník Ramiro je svým způsobem správný chlap. To on mě sem před více než dvaceti lety dosadil jako zástupce policejního komisaře. Kdekomu vykládá, že nebýt jeho, nebyl bych ničím. Chcete však vědět, jak je to doopravdy? Badaróvy mohl rozdrtit jenom proto, že jsem se postavil na jeho stranu. Mluví se ještě o jedné věci. Že jsem nechal ve 332 štychu Badaróvy, když to s nimi vypadalo bledě. Já jsem se naopak od nich odvrátil v době, kdy byli na vrcholu moci a vítězili. Ono to s nimi skutečně vypadalo bledě, jenže proto, že už nebyli schopni vládnout. Politika záležela podle nich jenom v hromadění půdy. Plukovník Ramiro znamenal tehdy pro ně totéž co vy dnes pro něho." „To jest..." „Počkejte, nechte mě domluvit. . . Plukovník Ramiro souhlasil s odtržením Itabuny. Kdyby byl nesouhlasil, zanedlouho by vláda musela stejně povolit. Vždycky jsem ho podporoval. Ale on si myslí, že to je moje povinnost. Sotva jste v Ilhéusu poprvé rozčeřil hladinu, začal jsem bystřit sluch. Když jste sem včera přijel, řekl jsem si: jistě za ním přijde ta tlupa pobudů. Uvidím, jak si bude počínat, bude to zkouška státníkova," zasmál se svým bujarým smíchem. „Pane Mundinho Falcäo, jestli stojíte o mé hlasy, můžete je mít. Nic za ně nechci, nejsou to žádné čachry. Jenom vás prosím o jednu věc: hled'te i na Itabunu, kraj kakaa je jediný a nedělitelný. Hleďte i tady na ten zanedbaný venkov." Mundinho byl tak překvapen, že se zmohl jen na ujištění: „Společně, pane plukovníku, uděláme velké věci." „Ale nechte si to zatím pro sebe. Teprve až budou volby přede dveřmi, sám to ohlásím." Nemohl však čekat tak dlouho, jak mu velel rozum a rozvážná povaha. Neboť několik dní nato jej zavolal do Ilhéusu plukovník Ramiro, aby ho seznámil s vládní kandidátkou. Aristoteles se poradil s nejvlivnějšími přáteli a nasedl na autobus do Ilhčusu. Nestál plukovníku Ramirovi ani za to, aby otvíral salón, kde stály židle s vysokým opěradlem. Podal mu papír se jmény: „Poslancem federální sněmovny: dr. Vítor Melo." Následoval seznam. Aristoteles četl zvolna, jako by jej slabikoval. Pak mu list vrátil: „Pro toho dr. Vítora už nehlasujú. To ať se raději svět zboří. Takový poslanec nám není nic platný. Žádal jsem ho o spoustu věcí, a nehnul pro nás ani prstem." Ramiro se pánovitým tónem, jako by plísnil neposlušné dítě, otázal: 333 „Proč jste sc neobracel s žádostmi na mne? Kdybyste ho byl žádal mým prostřednictvím, neodepřel by. To jste si zavinil sám. Pokud jde o to, zda ho opčtnč volit, je to vládní kandidát a my jej volit budeme. Guvernér to přislíbil." „Guvernér ano, ale já ne." „Co tím chcete říci?" „Cojsem už řekl, pane plukovníku. Toho člověka volit nebudu." „A koho tedy budete volit?" Aristoteles se rozhlédl po pokoji a nakonec se podíval Ramirovi do očí: „Mundinha Falcáa." Stařec zbledl a opíraje sc o hůl vstal: „To říkáte vážně?" „Smrtelně vážně." „Tak ať už jste pryč!" ukázal ke dveřím. „A rychle!" Aristoteles odešel klidně, bez rozčilení. Zamířil přímo do redakce „Ilhéuského deníku" a řekl tam Clóvisu Costovi: „Můžete dát do novin, že jsem přešel k Mundinhovi." Jerusa našla dědečka schouleného v křesle: „Dědečku! Co se stalo? Co je vám?" Křikla na matku a služky, aby zavolaly doktora. Stařec se však vzchopil a požádal: „Doktora ne. To není potřeba. Zavolejte přítele Amáncia. Rychle!" Lékaři mu nařídili klid na lůžku. Dr. Demósthencs vysvětlil Alfredovi a Toníkovi: „Musel se hrozně rozčilit. To se nesmí opakovat. Ještě jednou, a srdce to nevydrží." Pak přijel Amáncio Leal. Zpráva ho zastihla, když chtěl zasednout k obědu. K velkému zděšení své rodiny hned vyběhl z domu a zamířil k Ramirovi. Ve chvíli, kdy kolportovali „Ilhéuský deník" s titulkem přes celou první stranu: itabuna podporuje program mundinha palcäa, vracel se Aristoteles ve vývozcově doprovodu lodí z prohlídky bagrů a vlečných lodí v přístavu. Viděl potápěče, jak sestupují na mořské dno, díval se, jak rýpadla, podobající se bájným netvorům, pohlcují písek, a jako vždy se 334 bezstarostně smál. „Přístav v Malhadu vybudujeme společně," říkal Mundinliovi. Pak s Mundinhem zamířil přes prostranství u Unhäo k Na-cibovu hostinci, kde chtěli něco popít. „Alkohol nepiji..." říkal právě, když tu ho zasáhla do prsou kulka. Směrem k pahorku, pronásledován dvěma svědky výjevu, utíkal nějaký černoch. Vývozce podpíral itabunského starostu, jeho krev mu potřísnila košili. Lidé se sběhli. Z dálky bylo slyšet výkřiky: , Chyťte ho! Chyťte vraha! Nenechtc ho uprchnout!" O VELKÉ HONIČCE Odpoledne bylo ještě rušněji, než když byla zavražděna farmářova žena a Osmundo. Snad žádná událost od skončení bojů před více než dvaceti lety nerozechvěla a nevzrušila tolik město a jeho okolí i celý venkov. V Itabuně bylo boží dopuštění. Několik hodin po atentátu začala se do Ilhéusu sjíždět auta ze sousedního města. Odpolední autobus byl přeplněn a ze dvou nákladních aut seskočili jaguncové. Vypadalo to, jako by měla vypuknout válka. „Kakaová válka. Potrvá třicet let," předpovídal Nhó-Galo. Plukovníka Aristótelese Pirese převezli na rozestavěnou kliniku dr. Demósthenese. V provozu byl jen operační sál a několik pokojů. Kolem zraněného se shromáždily místní lékařské kapacity. Dr. Demósthencs, stoupenec plukovníka Ramira, nechtěl převzít odpovědnost za operaci. Stav zraněného je vážný, co by tomu řekli, kdyby mu zemřel pod rukama. Operoval ho tedy dr. Lopes, věhlasný lékař, černoch, velký dobrák. Pomáhali mu dva kolegové. Když přijeli itabunští lékaři, které spěšně poslali pacientovi příbuzní a přátelé, byl už zákrok proveden a dr. Lopes si myl ruce v roztoku: „Teď záleží na něm. Na jeho odolnosti." 335 I Hostince i ulice byly plné lidí, všude vládla nervozita Vydání ,,Ilhéuského deníku", jež otisklo senzační interview s Pircsem, bylo kamelotům v mžiku vyrváno z rukou. Výtisk se prodával za deset tostonů. Totožnost černocha, jenž vypálil ránu a potom se skryl v podrostu na pahorku Unhao, nebyla zjištěna. Jeden zc svědků atentátu, zedník na staveništi, tvrdil, že ho už nejednou zahlédl s Blonďáčkem v postranních uličkách a ve vykřičené krčmě „Podsvětí". Jiný občan, jenž pronásledoval vraha a o vlásek unikl kulce, viděl ho sice poprvé, ale popsal, co měl na sobě: kalhoty s úzkými nohavicemi a kostkovanou košilí. Pokud jde o duchovního původce, toho ,, znali všichni, to bylo veřejné tajemství. Mundinho zůstal na klinice po celou operaci. Svoje auto poslal do Itabuny pro plukovníkovu manželku. Mimoto odeslal celou řadu telegramů do Bahie a Ria. Několik ja-gun^ů Altina Brandäa a Ribehinha, pobývajících ve městě od příjezdu vlečných člunů, dostalo příkaz prohledat pahorek a dopadnout černocha živého nebo mrtvého. Na kliniku se dostavila místní policie, vyslechla Mundinha a komisař vyslal dva policisty, aby prohledali okolí. Kapitán, jenž byl též v nemocnici, vznesl nahlas obvinění proti plukovníku Rami-rovi, Amánciovi a Melkovi, že jsou strůjci zločinu. Komisař však odmítl prohlášení protokolovat, Kapitán prý u toho nebyl. Zeptal se však Mundinha, zda se ztotožňuje s Kapitánovým obviněním. „Proč se ptáte?" odpověděl vývozce. „Nejsem malé dítě, vím, Že vy, pane poručíku (komisař měl hodnost poručíka), stejně žádné kroky nepodniknete. Hlavní je chytit pachatele. Ten už nám poví, kdo ho poslal. A to chycení obstaráme my." „Vy mě urážíte!" „Já že vás urážím? Nač bych to dělal? Stejně vás z Ilhéusu vyženu. Balte kufry!" Mluvil téměř stejným tónem jako dříve plukovníci, V hostinci chodil Nacib od stolu ke stolu a poslouchal, co si hosté říkají. Joäo Fulgéncio tvrdil: „Všechny velké společenské změny předchází krveprolití. Ramiru Bastosovi nepřinese tenhle zločin nic dobrého. Ještě tak kdyby byl starostu odpravil, byl by možná vnesl do Ita- 336 buny rozkol. Ale takhle Aristótclesova prestiž stoupne. Je konec dlouhé vlády Ramira I. Zahradníka. A nestaneme se poddanými Tonika Milovaného, nýbrž započne kralování Mundinha Veselého." Proslýchalo se také cosi o špatném zdravotním stavu plukovníka Ramira, ačkoliv se to rodina snažila uchovat v tajnosti. Tonico a Alfredo sc prý nehnou od jeho lože. Říkalo se, žc je stařec jednou nohou v hrobě. Tuto zprávu však večer vyvrátili Doktor a Josué. Doktor prožil podivnou příhodu. Ač se v předvolebním boji tak exponoval za Mundinha, dostalo se mu srdečného pozvání, aby právě v den atentátu povečeřel s Ramirem a jeho rodinou. Pozvání tlumočili jemu, Arimu a Josuovi den předtím. Večeře u úhlavního nepřítele se konala na bardovu počest. Doktor přislíbil účast; politické rozpory nezměnily nic na jeho osobních vztazích k Bastosovým. Třebaže psal tak útočné články do „Ilhéuského deníku" . . . Toho dne si on, bard a Josué udělali výlet a v jednom místě za Pontalem ve velkém kokosovníkovém háji poobědvali chutné krabí maso, které zapíjeli kořalkou. Hostitelem byl advokát a bohém dr. Helvé-cio Marques. Zdrželi se tam dlouho. Pak se spěšně vrátili do hotelu, kam si básník musel zajít pro kravatu, a odtud zamířili přímo k Ramirovi. Josué sice upozorňoval na nezvyklý pouliční ruch, ale nepřikládal tomu velký význam. Ari Santos zatím v hostinci předpokládal, že pozvání odpadá, a nešel nikam. Že by při večeři vládla srdečná nálada, to se říci nedá. Ovzduší bylo naopak tísnivé a napjaté. Přičítali to tomu, že plukovníkovi nebylo ráno dobře. Synové dokonce chtěli, aby zůstal v posteli, ale on si nedal říci a seděl u stolu, i když se jídla ani nedotkl. Tonico byl podivně zaražený. Alfredo se nedokázal soustředit na hovor. Jeho manželka, jež dohlížela na servírky, měla vpadlé oči, jako by plakala. Jediným člověkem u stolu, který dokázal poněkud rozproudit zábavu, byla Je-rusa, která pobízela otce, aby odpovídal, když mu něco říkali, a sama si povídala s bardem a s Doktorem. Ramiro se nedal vyrušit a vyptával se Josua na žáky Enochova gymnasia. Občas hovor vázl a Ramiro nebo Jerusa jej museli oživovat. 22 337 Pii jedné takové příležitosti se mezi dívkou a bardem roz-předl dialog, na který se pak v krčmách dělaly vtipy: „Jste ženat, pane doktore?" zeptala se Jerusa roztomile Argilea. „Nikoli, slečno," odvětil básník svým hromovým hlasem, „Tak tedy vdovec? To vás htuji... To musí být smutné," ,,Ne, slečno, nejsem vdovec . . ." „Tak vy jste starý mládenec? To máte, ale, pane doktore, nejvyšší časjäe oženit." „Já nejsem starý mládenec, slečno." Jerusa, celá zmatená, bezelstně naléhala: „Tak jak to tedy s vámi je, pane doktore?" „Žiju s jednou ženskou na divoko, slečno," odpověděl bard a sklopil hlavu. To bylo tak nečekané, že Tonico,jenž byl toho dne zamlklý a smutný, propuld v hurónský řev. Ramiro po něm bleskl přísným pohledem. Jerusa se dívala do talíře, bard jedl. Josué se snažil potíačovat smích. Nakonec zachránil situaci Doktor, jenž začal vypravovat nějakou historku o Ávi-lových. Když povečeřeli, přišel Amáncio Leal. Doktor vycítil, že se něco děje. Amáncio byl jeho přítomností zřejmě překvapen. Neřekl ani slovo a čekal. S ním čekala celá rodina. Posléze se Ramiro neovládl a zeptal se: „Dozvěděl jste se, jak dopadla operace?" „Zdá se, že je mimo nebezpečí. Aspoň se to říká." „Kdo?" zeptal se Doktor. „Vy o ničem nevíte?" „Přijeli jsme sem přímo odHelvécia." „Postřelili plukovníka Aristótelese." „Vltabuně?" „Tady v Ilhéusu." „A proě?" „To se neví. . ." „A kdo po něm střelil?" „To také nikdo neví. Zřejmě nějaký jagunco. Uprchl." Doktor, jenž nečetl noviny a o ničem nevěděl, Ramira politoval : „To jsou mi ale věci ... Je to váš velký přítel, že, pane plukovníku?" Ramiro sklopil hlavu. Večeře skončila v stísněné náladě. Potom bard recitoval Jeruse několik básní. Ticho v salóně bylo však tak tíživé, že se Josué a Doktor rozhodli odejít. Nasycený bard chtěl ještě zůstat a popíjet koňak. Dru2í dva ho však donutili, aby šel s nimi. Ještě ve dveřích protestoval: „Nač takový spěch? Vybraná společnost, znamenitý koňak..." „Chtěli být o samotě." „Co se to hrome děje?" To se dozvěděli teprve v hostinci. Doktor hned běžel na kliniku. Vznešenému bardovi to nešlo na rozum. „Jak to, že dali toho člověka zavraždit zrovna v den, kdy se konala večeře na mou počest? To to nemohli nechat na jindy?" „To víte, naléhavá potřeba," objasnil mu Joáo Fulgentio. V hostinci se dveře netrhly. Hosté přinášeli zprávu o obklíčení pahorku Unhao, o provedeném pátrání, o velké honičce, jejímž cílem bylo dopadnout černocha živého nebo mrtvého. Lidé, kteří přijeli z Itabuny, a jaguncové, jež přivezla nákladní auta, se zadušovali, že se bez banditovy hlavy nevrátí. Chtěli ji totiž vystavit na odiv celému městu. Přišli tam také lidé z nemocnice. Aristoteles prý spí, dr. Lopes říká, že každá prognóza by byla předčasná. Kulka prostřelila plukovníkovi plíce. Nacib se šel také podívat, jak obkličují pahorek dole v úbočí. Seznámil pak s těmi novinkami Gabrielu a donu Armindu, jež se divily, že je v hostinci takový nával. „Chtěli zabít itabunskélio starostu, plukovníka Aristótelese. Jenom ho však zranili. Ten je ted v nemocnici a potácí se mezi životem a smrtí. Říká se, že toho vraha najal někdo ze stoupenců plukovníka Ramira Bastose, buď on sám, nebo Amáncio či Melk, což je jedno a totéž. Vrah se schoval na pahorku. Stejně ale neuteče, pátrá po něm přes třicet lidí. A jestli ho chytnou ..." „Tak co? Vsadí ho do vězeni?" vyptávala se Gabriela. „Vsadí do vězení? Chtějí odnést jeho hlavu do Itabuny. Už sc tam vypravil i policejní komisař. " 2q" 339 Byla to pravda. Policejní komisař v doprovodu jednoho policisty přišel na Urtháo cestou od přístavu, kde černoch vystřelil. Přístup na pahorek střežili ozbrojenci. Komisař chtčl nahoru, ale nepustili ho. „Sem nikdo nesmí." Byl v uniformě, měl výložky poručíka. Gestu mu zastoupil mladík s vyzývavým výrazem a pistolí v ruce. „Kdojste?" „Tajemník itabunského obecního úřadu. Américo Matos, zajímá-li vás moje jméno." „A já jsem ilhéuský policejní komisař. Jdu zatknout toho zločince." Kolem mladíka se mezitím vyrojilo pět jagungů s opako-vačkami: „Zatknout? Vy byste mě rozesmál! Chcete-li někoho zatknout, nemusíte chodit až sem. Zatkněte plukovníka Ramira a toho darebáka jménem Amancio Leal, Melka Tavarese nebo toho Blonďáčka. Nahoru se neobtěžujte, ve městě máte dost co dělat." Na jeho znamení jagungové pozvedli zbraň. Mladík mu řekl : „Pane komisaři, je-li vám život milý, raději odejděte." Poručík se ohlédl. Pclicisla, jenž s ním přišel, byl pryč, „Ještě o mně uslyšíte!" Udělal čelem vzad a odešel. Všechny cesty na pahorek byly střeženy. Byly tři: dvě od přístavu a jedna od moře, kde stál Nacibův dům. Přes třicet ozbrojených mužů, jagungů z Itabuny a Ilhéusu, prohledávalo svahy pahorku, porostlého řídkým lesem, ale hustým houštím, i chudé chatrče. Prohlídka byla důkladná. Ve městě zatím kolovaly nejrůznější zvěsti. Do Vesuvu každou chvilku přišel někdo s novinkou: vykládalo se na příklad, že policie střeží dům plukovníka Ramira, kde se on, jeho synové a nejbližší přátelé, včetně Amáncia a Melka, zabarikádovali. To byl však výmysl, poněvadž za chvilku se Amäncio objevil v hostinci a Melk byl doma na plantážích. Dvakrát se rozkřiklo, že Mundinho požádal plukovníka Altina Brandäa o posilu a poslal jednoho svého člověka autem pro Ribeirinha. Čím dál tím nesmyslnější zprávy se udržovaly při životě pár minut, 340 a když rozjitřily již tak dost napjaté ovzduší, uvolňovaly místo dalším a dalším. Amanciův příchod vzbudil tak trochu senzaci. Jako vždy řekl plukovník svým příjemným hlasem: „Dobrý večer, pánové." Pak šel k výčepu, objednal si koňak a zeptal se, zda tam není někdo z těch, s nimiž hrává poker. Nikdo tam však nebyl. Prošel tedy mezi stoly a občas s někým prohodil pár slov; všichni cítili, že čeká na vyzývavá slova. Drželi však jazyk na uzdě. Pak Amáncio znovu pozdravil a ulicí plk, Adamiho se odebral k Ramirovu domu. Muži 11 a pahorku prohledali již všechny skrýše, nahlédli do jeskyně, prozkoumali lesy. Nejednou měli černocha Fagun-dese na dosah. Ten vyběhl na kopec s revolverem v ruce. Od chvíle, kdy Aristoteles vystoupil z loďky, čekal na okamžik vhodný k výstřelu. Na prostranství u Unhäo, jež bylo v té chvíli témčř liduprázdné, se rozhodl a namířil mu na srdce. Viděl pak, jak plukovník — plukovník, kterého mu označil BlondáČek v přístavu — klesá k zemi, a dal se na útěk. Pronásledoval ho nějaký člověk, toho však zahnal výstřelem. Pak se schoval mezi stromy, žvýkal kus tabáku a čekal, až nastane noc. Vydělá si nějaké peníze. Konečně zase začínají boje, odvážný člověk s přesnou muškou jako on, Fagimdes, by se měl zanedlouho dobře. Blondáček mu řekl, že ho najde v „Podsvětí", až se setmí, ale ještě než tam začne být rušno, asi tak v osm hodin. Fagundcs byl klidný. Trochu si odpočinul a pak začal stoupat vzhůru. Jen co nadejde noc, zamýšlel sejít druhou stranou dolů a podél pobřeží se dostat k Blonďáčkovi. Klidně přešel kolem několika chatrčí a jedné ženě dokonce popřál dobrý večer. Pak vklouzl do houští, vyhledal si vhodný úkryt a v očekávání soumraku se oddal svým myšlenkám. Bylo odtamtud vidět na pobřeží. Stmívalo sc hodně dlouho. Když Fagundes trochu natáhl krk, mohl vidět slunce, jež se na druhém konci moře rozvíralo v krvavě rudý vějíř. Myslel na vytoužený kus půdy a na Clementa, který ještě chudák mluví o Gabriele a nemůže na ni zapomenout. Neví, že se vdala a že je z ní teď, jak ve městě vypravovali, bohatá dáma. Smrákalo se a pahorek se pohřížil v ticho. 341 Když zamířil k cestě dolů, spatřil své pronásledovatele. Div se s nimi nesrazil. Musel couvnout do houštin. Odtud pozoroval, jak vcházejí do chatrčí. Jejich počet rostl. Rozdělovali se na skupiny. Všichni byli ozbrojeni. Slyšel útržky rozhovorů. Chtěli ho dopadnout živého nebo mrtvého a odvést do Ita-buny. Poškrábal se na hlavě. To je ten člověk, po kterém střelil, tak velké zvíře? V této chvíli už jistě leží mrtev mezi věnci. Fagundes je však živ a nechce zemřít. Ten kus půdy bude patřit jemu a Clementovi. Boje teprve začínají, bude možno vydělat spoustu peněz. Muži ve skupinkách po čtyřech a pěti prohledávali les. Černoch Fagundes zamířil tam, kde bylo křoví nejhustší. Trny mu rozervaly kalhoty a košili. S revolverem v ruce seděl chvíli na bobku mezi keři. Zanedlouho slyšel hlasy: „Tudy někdo šel, v houští jsou stopy." Napjatě čekal. Hlasy se vzdálily, on se dál prodíral hustým křovím. Škrábl se o ostrý trn do nohy a rána mu krvácela. Nějaké zvíře, jež se před ním dalo na útěk, přivedlo jej až k hluboké jeskyni zakryté křovím. Tam se schoval. Byl nejvyšší čas. Poblíž se znova ozvaly hlasy, „Tady někdo byl. Podívejte se . . ." „To zatracené trní..." Tyto úzkostné chvíle trvaly až dlouho do noci. Občas bylo slyšet hlasy tak blízko, že čekal, jak někdo prorazí slabou clonou křoví a vnikne do skrýše. Mezi větvemi se mihla svěduška. Neměl strach, ale začínal být netrpělivý. Takhle přijde na schůzku pozdě. Slyšel hovor; mluvilo se o tom, že ho rozsápou, a o tom, kdo ho asi vyslal. Neměl sice strach, ale nechtělo se mu zemřít. Zrovna teď, když začínají boje a naT skytla se mu možnost koupit si s Clementcm pozemek! Rozhostilo se ticho, pak se snesla rychle noc jakoby znavena čekáním. I on byl čekáním unaven. Vylezl ze své skrýše. Křoví bylo nízké. Obezřetně se rozhlédl. V okolí ani živé duše. Ze by toho už nechali? To je docela možné, teď v noci. . . Vztyčil se, znova se rozhlédl, nerozeznával však nic než pár stromů kolem sebe, všechno ostatní se stápělo v temnotách. Snadno se orientoval: před ním moře, vzadu přístav. Musí jít vpřed a dostat se někam blízko k pobřeží, obejít skaliska a vy- 342 hledat Blondáčka. V „Podsvětí" už nebude. Musí od něho dostat své řádně vydělané peníze, měl by za to pronásledování nárok i na zvláštní odměnu. Po jeho pravici stála na konci svahu svítilna, další byla uprostřed. Kus dál bylo několik slabě osvětlených chatrčí. Dal se na cestu. Sotva vykročil a rozhrnul křoví, objevila se na silnici první pochodeň. Vítr přivál k jeho sluchu šelest hlasů. Vraceli se se zapálenými pochodněmi, nevzdali se tedy pátrání, jak si myslel. První pochodně dospěly k chatrčím. Tam se muži zastavili, a zatímco čekali na ostatní, dali se do hovoru s obyvateli a vyptávali se jich, zda neviděli pachatele. „Chceme ho chytit živého. A pěkně ho potrápit." „Odneseme jeho hlavu do Itabuny." „Potrápit. . ." Věděl, co to znamená. Ale ještě než ho usmrtí, musí jednoho nebo dva z nich skolit. Znova uchopil revolver. Ten nebožtík byl přece jenom nějaká důležitá osoba. Zachrání-li se, bude žádat vyšší odměnu. Vtom oslnilo černocha světlo reflektoru. Někdo vykřikl: „Tamhle je!" Muži se k nčmu rozběhli. Bleskurychle se skrčil a vklouzl do houští. Když před chvílí vylézal ze skrýše, polámal větve a teď už se tam proto nemohl schovat. Pronásledovatelé mu byli v patách. Černoch vyrazil vpřed jako štvané zvíře, prodíral se křovím, drásal si kůži na lopatkách, neboť běžel shrben. Sestup byrl strmý, porost stále hustší, místo křoví tam byly teď stromy, klopýtal o kamení. Hluk svědčil o tom, že ho pronásleduje mnoho mužů. Tentokrát se nerozdělili, nýbrž postupovali všichni společně. Byli už blízko, stále blíže. Černoch s námahou pronikal hustým křovím, dvakrát upadl, teď měl tělo samou ránu, z obličeje mu prýštila krev. Slyšel, jak mačety klestí cestu houštím a jak nějaký hlas volá: „Nemůže uniknout, vpředu je rokle. A my ho obklíčíme!" Muži se znova rozdělili na několik skupin. Svah byl stále prudší. Fagundes se plížil po čtyřech. Teď už měl strach, teď už jim neunikne. A odtud bude těžko moci střílet a vyřídit dva tři muže. Chtěl to učinit, neboť si přál, aby na něho také vypálili několik ran a ušetřili ho utrpení. Smrt člověku, jako je on! Mezi údery mačet jej něčí hlas varoval: 343 „Připrav se, vrahu, rozsápcme tě na kousky!" Chtěl raději zemřít salvou ran, najednou, bez velkých bolestí. Chytť-li ho zaživa, budou ho mučit. . . Chvěl se a s námahou se ploužil po zemi. Ze smrti strach neměl. Člověk se narodí, a když sc naplní jeho dny, zemře. Jesdiže jej však chytí živého, budou ho mučit. Budou jej trýznit a nutit k doznání, kdo ho poslal. Jednou ve vnitrozemí on a ještě několik jiných usmrtili tak dělníka na plantáži, který jim nechtěl prozradit, kam ukryl svého kumpána. Probodali ho ostře nabroušenou dýkou, uřezali nešťastníkovi uši, vyloupali mu oči. Takhle zemřít nechce. Jediné, po čem touží, je mýtina, kde by si na ně mohl počíhat sc zbraní v ruce. Aby je zabil a sám byl zabit. Aby neprožil muka jako ten nešťastník ve vnitrozemí. Octl se před roklí. Nezřídí sc do ní jen díky tomu, že se chytil stromu, který rostl na jejím okraji. Podíval se dolů, nic se tam nedalo rozeznat. Zamířil doleva a objevil před sebou skoro kolmý svah. Křoví tam nebylo tak husté, místy bylo vidět stromy. Údery mačet, se nyní ozývaly z dálky, pronásledovatelé prohledávali husté křoví před roklí. Stoupl si na horní okraj svahu a s vynaložením zoufalého úsilí se spustil dolů. Necítil už trní, jež mu drásalo pokožku, cítil však čepel dýky na prsou, na očích i uších. Svah končil asi dva metry nad zemí. Fagundes se chydl větví a skočil dolů. Zaslechl ještě údery mačet. Skoro neslyšně dopadl do vysokého křoví. Pohmoždil si však ruku, v níž držel revolver. Vstal. Před ním se táhla nízká zídka. Přeskočil ji. Přitom vylekal kocoura, jenž se před ním dal na útěk k pahorku. Opřel se o zídku a čekal. V domě se svítilo. S namířeným revolverem přešel přes dvorek. Spatřil osvětlenou kuchyň. A Gabrielu, jak myje nádobí. Usmál se. Téhle se žádná nevyrovná, tohle je nejhezčí dívka na světě. O TOM, JAK SE PANÍ SAADOVÁ ZAPLETLA DO POLITIKY A PORUŠILA TRADIČNÍ UŽ NEUTRALITU SVÉHO MANŽELA, DÁLE O TOM, JAKÉ ODVÁŽNÉ A NEBEZPEČNÉ KROKY PODNIKLA TATO DÁMA Z HORNÍCH VRSTEV V NOCI BOHATÉ NA UDÁLOSTI Černoch Fagundes sc zasmál, obličej měl opuchlý a rozdrásaný ostny, košili potřísněnou krví, kalhoty roztrhané. „Celou noc budou honit černocha. A černoch si zatím hoví tady a povídá si s Gabrielou." Také Gabriela se zasmála a nalila mu ještě kořalkv: „Co teď?" „Znáš jistého Blonďáčka?" „Blondáček? To jméno jsem už slyšela. Před časem v hostinci." „Zajdi za ním. Řekni inu, kde by mě mohl najít." „Kde ho ale stihnu?" „Byl v ,Podsvětí1, tam, co se tak dobře tancuje. V Ropuší ulici. Ted už tam není. Pozval mě na osm hodin. Kolik je teď?" Sla se podívat na hodiny v pokoji. „Devět pryč. A když tam nebude?" „Když tam nebude?" poškrábal se na hlavě. „Plukovník je na plantáži, jeho žena to nemá v hlavě v pořádku, hovořit s ní nemá cenu." „Který plukovník?" „Pan Melk. Znáš plukovníka Amáncia? Toho jednookého?' „Moc dobře. Chodí často do Vesuvu." „Tak s tím si taky můžeš promluvit. Jestli toho Blonďáčka nenajdeš, zajdi za plukovníkem, ten už to zařídí." 344 345 Naštěstí její pomocnice nespala u nich, nýbrž po večeři chodila vždycky domů. Gabriela proto odvedla černocha Fagundese do zadního pokojíku, který sama tolik měsíců obývala. Černoch ji prosil: „Naliješ mi ještě?" Podala mu láhev kořalky. „Nepij tolik!" „Jen neměj strach! Ještě si loknu, abych na všecko zapomněl. Kdyby mě zastřelili, no budiž. V boji umírá člověk s úsměvem. Ale být mučen, to nechci. To je zatraceně smutná a ošklivá smrt. Jednoho člověka jsem už tak viděl umírat. Byl to hrozný pohled." „Proč jsi střelil? Měls to zapotřebí ? Co ti udělal?" zeptala se Gabriela. „Mně nic, ale plukovníkovi. Rozkázal mi to Elonďáček, co jsem měl dělat? Každý má svoje řemeslo, já mám tohle. Udělal jsem to i proto, abych si mohl s Clementem koupit ten kus půdy. Už jsme si to domluvili." „Ale ten člověk se zachránil! Uvidíš, že nakonec nedostaneš nic." „Jak se mohl zachránit, to nevím. Nebylo mu asi souzeno toho dne zemřít." Nakázala mu, aby nedělal hluk, ncrozsvěcoval a nevycházel z komůrky. Na pahorku pátrání pokračovalo. Kocour, jenž se proháněl houštím, uvedl jaguncy na nepravou stopu. Prohledávali les píď za pídí. Gabriela si obula staré žluté střevíce. Na hodinách bylo půl desáté. V takovou dobu vdaná žena po ilhéuských ulicích nechodí. Jenom nevěstky. Xa to však ona nemyslela. Nemyslela ani na to, co tomu řekne Nacib, až se to dozví, ani na poznámky kolemjdoucích. Černoch Fagundes byl na ni cestou z vnitrozemí tak hodný! Nesl na zádech jejího strýce, než zemřel. Když ji Clcmente vztekle srazil k zemi, postavil se na její obranu. Nemůže ho teď nechat na holičkách, hrozilo mu, že padne do rukou jaguncům. Zabíjet je ošklivé, to nemá ráda. Jenže Černoch Fagundes nic jiného neumí. Ničemu se nevyučil, dovede jen vraždit. Vyšla ven, zamkla, vzala si klíč. V Ropuší ulici nikdy nebyla, je to někde u nádraží. Došla až k pobřeží. Viděla, že je 346 v hostinci rušno, spousta lidí si neměla kam sednout. Nacib chodil sem tam a zastavoval se u stolů. Na náměstí Ruie Bar-bosy zahnula k Seabrovu náměstí. Na ulici bylo živo, někteří lidé se na ni zvědavě podívali, dva z nich ji pozdravili. Byli to Nacibovi známí, hosté z Vesuvu. Ti však byli tak zaujati odpolední událostí, že Gabriele nevěnovali velkou pozornost. Došla až ke kolejím a přicházela k nuzným baráčkům ve vykřičených uličkách. Nevěstky, jedna horší než druhá, chodily užasle kolem ní. Jednají zatahala za ruku: „Tys tu nová, jakživa jsem tě tu neviděla . . . Kde ses tu vzala?" „Z vnitrozemí," odpověděla Gabriela bezmyšlenkovitě. „Kde je Ropuší ulice?" „Kus dál. Ty tam jdeš? K Manuele?" „Ne, do ,Podsvětť." „Tam? Ty máš takovou odvahu? Tam bych nešla, tím spíš ne dneska, strhla se tam rvačka. Zahneš vpravo a jsi tam." Na příštím nároží zahnula vpravo. Tam ji hned chytil nějaký černoch. „Kampak, zlatíčko?" Podíval se jí do obličeje, líbila se mu. Z žertuji svými silnými prsty štípl do tváře. „Kde bydlíš?" „Daleko." „To nevadí. Půjdeme se, zlatíčko, pomazlit." „Ted to nejde. Spěchám." „Máš strach, že bych ti nezaplatil? Podívej se . . ." Sáhl do kapsy a vytáhl několik menších bankovek. „Strach nemám, ale pospíchám." „Já ještě víc, proto jsem tady." „Ale já ne, pusť mě! Přijdu později." „Opravdu?" „Přísahám." „Budu tě čekat." „Tak čekej tady." Běžela rychle pryč. Když už byla u „Podsvětí", odkud se ozýval vřískot tamh^-In a kytary, přistoupil k ní nějaký opilec a chtěl ji obeimoM. Odstrčila ho loktem, on zavrávoral a přidržel se iloivu. Ze dveří „Podsvětí" doléhal na potemnělou uk>: iu.--\>r, chechtot a křik. Vešla dovnitř. 347 „Pojď se sem, mulatičko, napít kořalky!" volal ji hned něčí hlas. Nějaký stařec hrál na kytaru, jakýsi mladík na tamburínu. Seděly tu zestárlé ženy, nápadné namalované, některé opilé. Vedle nich mladičké dívenky. Jedné z nich, rozcuchané a pohublé, šlo jistě teprve na patnáct. Nějaký muž nutil Gabrielu, aby si k němu přisedla. Ženy, staré i mladičké, se na ni dívaly nevraživě. Kde se tam vzala taková hezká a svůdná konkurentka? Pak ji k sobě lákal ještě další muž. Krčmář, jednonohý mulat, zamířil hned k ní, dupaje dřevěnou nohou po podlaze. Jakýsi námořník, snad z Bahijské společnosti, ji objal kolem pasu a pošeptal jí: „Jsi volná, drahoušku? Půjdu s tebou . . ." „Nejsem volná..." Usmála se na něho, byl to sympatický mladík a voněl mořem. Řekl „škoda", přitiskl ji trochu k sobě a šel si hledat jinou. Mezitím se přibelhal ke Gabriele jednonohý krčmář: „Kde jsem tě to už viděl? Jistě jsem tě už někde viděl, ale teď nevím kde?" Zamyslil se a ona se ho zatím zeptala: „Je tady jistý Blondáčck? Musím s ním mluvit, je to nutné." Otázku zaslechla jedna z ženských a hned křikla na druhou: „Edith! Ta slečinka chce něco od Blondáčka!" V místnosti se ozval smích, patnáctiletá dívenka vyskočila: „Tableta káča že chce něco od mýho Blondáčka?" Založila výhružně ruce v bok a mířila ke dveřím. „Dneska ho nenajdeš!" zasmál se jeden muž. „Prásk totiž do bot." Dívenka v šatečkách nad kolena se postavila před Gabrielu. „Co chceš, ty mrcho, mýmu mužíčkovi?" „Jenom s ním mluvit..." „Já ti dám mluvit..." odplivla. „Já tě znám, ty potvoro! Jsi clo něj celá blázen. Všecky ženský jste do něj blázen. Couryjedny!" Nebylo jí víc než patnáct. Gabriela si bezděky vzpomněla na strýce. Pak se vmísila do hovoru jedna starší žena: „Nech toho, Edith. On si z tebe stejně nic nedělá." „Jen počkej, já tu děvku naučím . . ." Se zaťatými pěstmi se chtěla vrhnout na Gabrielu, ale ta byla ve střehu, chvtila ji za hubené zápěstí a strhla jí ruce dolů. „Mrcho!" ječela Edith a sápala se na Gabrielu. Celá krčma vstala, aby lépe viděla. Nic je tak nebavilo, jako když si ženské vjely do vlasů. Krčmář se do toho však vložil a odtrhl je od sebe. Dívenku přitom odstrčil: „Klid se odtud, nebo tě přerazím!" Uchopil Gabrielu za ruku a vyvedl ji na ulici. „Poslyšte, nejste vy žena pana Naciba z Vesuvu?" Přikývla. „A co tu u čerta pohledáváte? Vy máte něco s Blonďáě-kem?" „Ani ho neznám, ale musím s ním nutně mluvit." Krčmář sejí zamyšleně díval do očí. „Nějaký vzkaz? O tom, co se dneska stalo?" „Ano prosím." „Pak tedy pojďte se mnou, ale vy ani muk, budu mluvit já..." „Prosím, pane. Je to naléhavé, velmi naléhavé." Zahnuli jednou dvakrát a došli do tmavé uličky. Krčmář, jenž šel několik kroků před ní, se před jedním domem zastavil a počkal na ni. Pak zaklepal na pootevřené dveře, jako by chtěl upozornit, že vchází dovnitř. „Pojďte se mnou . . ." Objevila se dívka v kombiné, celá rozcuchaná, „Co je to zač, Chromáku ! Nový přísun?" „Kde je Teodora?" „U sebe v pokoji, ale nechce nikoho vidět." „Řekni jí, že s ní musím mluvit." Holka změřila Gabrielu od hlavy k patě. Na odchodu poznamenala : „Už tu byli." „Policie?" „Jaguncové. Hledali, ty víš koho." Za několik okamžiků, když něco zašeptala do otevřených dveří pokoje, vrátila se s jinou ženou, jež měla odbarvené vlasy. 348 349 „Co chceš?" zeptala se ta odbarvená. První dívka se zahleděla na Gabrielu a napjatě poslouchala. Avšak krčmář přistoupil k Teodore, odvedl ji ke zdi, něco ji pošeptal, oba se přitom dívali na Gabrielu. „Nevím, kde je. Byl tu, vypůjčil si peníze, a zmizel. Odešel za pět minut dvanáct. Jen si představ, že ho sem chvilku nato přišli hledat jaguncové. Kdyby ho tu nachytali, bylo by po něm ..." „A kam šel, nevíš?" „Na mou duši, že nevím." Vyšli na ulici. U vrat jí Chrom ák řekl: „Když není tady, bůhsuď, kde může vězet. Jistě vzal do zaječích, buď v člunu, nebo na koni." „Nedá se to zjistit? Je to nutné." „Nevím jak." „Kde bydlí plukovník Amáncio?" „Amáncio Lcal?" „Ano, ten." „Blízko školy. Víte, kde to je?" „Směrem k nábřeží, až na samém konci. Vím. Děkuji vám." „Kousek vás doprovodím." „To není třeba ..." „V těchhle uličkách je. Taky byste se odtud nemusela dostat." Doprovodil ji až na Seabrovo náměstí. Od nároží u klubu Pokrok pozorovalo několik zvědavců dům plukovníka Ra-mira, v kterém se ještě svítilo. Krčmář sejí pořád na něco vyptával. Odpovídala na půl úst, nic mu nevy zradila. Došla opuštěnými ulicemi až ke škole a odtud k Amänciovu obydlí. Byl to dům s modrými vraty, jak jí ho popsal hostinský z „Podsvětí". V domě bylo ticho, nikde ani světélka. Jenom opožděný měsíc se nyní vyi.ořil na obloze a osvětloval širokou pláž a kokosovníky u cesty do Malhada. Zatleskala, Nic, Znova. U sousedů se ozval štěkot, z dálky odpověď jiných psů. Gabriela křikla: „Hej, vy tam!" A znova vší silou zades-kala, až ji brněly ruce. Konečně se ozvaly kroky, rozsvítilo se světlo a čísi hlas se zeptal: „Kdo je?" „Přítel." Ve dveřích se objevil mulat, nahý do půl těla, s revolverem v ruce. „Jc doma pan Amáncio?" „Co mu chcete?" Díval se na ni nedůvěřivě. „Je to něco naléhavého a spěšného." „Není doma." „Akdejc?" „Jak to mám vědět? Co mu chcete?" „Už jsem řekla . . ." „Nic jste neřekla ... Že je to naléhavé a spěšné . , . Jenom tohle." Co mohla dělat? Musela vsadit všechno na jednu kartu. „Mám mu něco vyřídit." „Od koho?" „Od Fagundese..." Muž ucouvl o krok, pak zase vykročil vpřed a podíval se na ni. „Je to opravdu tak?" „No zaručeně." „Podívejte se mi do očí! Jestli to není pravda . . ." „Prosím vás, honem!" „Tak tady počkejte." Vešel do domu a po několika minutách se vrátil. Měl na sobě košili. Zhasl světlo a řekl: „Pojďte se mnou 1" Revolver zastrčil vpředu za opasek, takže bylo vidět pažbičku. „Podařilo se mu upláchnout?" Přikývla. Vkročili do ulice, kde bydlel plukovník Ramiro. Zastavili se před známým domem. Na rohu poblíž radnice si jich všimli dva policisté a hned vykročili směrem k nim. Muž s revolverem zabušil na vrata. Otevřenými okny bylo slyšet tlumené hlasy. Z okna vyhlédla Jerusa, a když spatřila .Gabrielu, byla tak ohromena, že se Nacibova žena musela usmát. Tolik lidí se divilo, že se s ní setkává takhle v noci . . . Nejvíc však žasl černoch Fagundes. „Můžete mi zavolat plukovníka Amancia? Řekněte mu, že ho volá Altamiro." 351 Vzápětí se objevil plukovník ve dveřích: „Co se děje?;' Policisté došli mezitím až k vratům. Muž s revolverem se na ně podíval a zmlkl. Když jeden z policistů spatřil Amáncia, zeptal se: „Je něco nového, pane plukovníku?" „Nic, děkuji. Jen zůstaňte, kde jste." Jakmile se vzdálili, muž s revolverem vysvětlil: „Tableta . . . chce s vámi mluvit. Posílá ji Fagundes." Teprve teď si Amáncio všiml Gabriely-. Hned ji poznal: „Nejste vy Gabriela? Chcete se mnou mluvit? Pojďte dál, prosím." Muž s revolverem rovněž vešel. Z chodby zahlédla Gabriela v jídelně Tonika a dr. Alfreda, jak kouří. Byli tam. i jiní lidé. Amáncio čekal, ona však ukázala na muže s revolverem: „Vzkaz je jen pro vás." „Nech nás tady chvilku o samotě, Altamiro. Tak mluvte, milá dívko," říkal svým lahodným hlasem. „Mám u sebe doma Fagundcšc. Chce vám dát zprávu. Rád by věděl, co má dělat. Musím to vyřídit hned, za chvilku se vrátí Nacib." „U vás že je Fagundes? A jak se tam dostal?" „Utekl z pahorku. Náš domek stojí hned pod svahem." „Pravda, na to jsem si nevzpomněl. A proč jste ho tam ukryla?" „Znám Fagundese už dávno, z vnitrozemí ..." Amáncio Se usmál. Na chodbě se objevil zvědavý To-nico. „Mockrát vám děkuji, nikdy vám to nezapomenu. Pojďte se mnou dál." Tonico ustoupil do pokoje. Gabriela vešla s Amánciem. Starý Ramiro seděl na houpací židli, bledý jako mrtvola, ale s mladistvým žárem v očích. Na stole byly ještě neodklizené talíře, šálky od kávy a láhve od piva. Na židlích v rohu pokoje seděli dr, Alfredo, jeho manželka a Jerusa. Ohromený Tonico stál a po očku pozoroval Gabrielu. Seděli tam také dr, Demósthenes, dr. Maurício a ještě asi tři plukovníci. V kuchyni a vzadu na dvorku se tís- nila spousta ozbrojenců, více než patnáct jagunců. Služebné podávaly jídlo na plechových talířích. Amáncio řekl: „Všichni znáte, že? Ga. . . Dona Gabriela, manželka Na-ciba z Vesuvu, Přišla nám prokázat laskavost." A jako by byl pánem domu, vybídl ji: „Posaďte se, prosím," Všichni ji pak pozdravili, Tonico jí přisunul židli. Amáncio přistoupil k starému plukovníkovi a. něco inu šeptal. Ramirův obličej se rozzářil, usmál se na Gabrielu: „Bravo, mladá paní! Ode dneška jsem vaším dlužníkem. Kdybyste ode mne někdy něco potřebovala, s důvěrou se obraťte na mne nebo na mou rodinu ..." Ukázal přitom do rohu pokoje; tři tam seděli, jeden stál, vypadalo to jako rodinná fotografie, chyběla jenom dona Olga a mladší vnučka. „Poslouchejte, co vám říkám. . ." obrátil se k synům, snaše a vnučce. „Až na nás jednoho dne Gabriela s něčím přijde, její přání je nám rozkazem. Pojďte se mnou, příteli." Vstal a odešel s Amánciem do druhého salónu. Muž s revolverem, přistoupil k nim, loučil se, měl se k odchodu. Gabriela nevěděla, co dělat, co říkat, kam dát ruce. Vtom se však na ni usmála Jerusa a řekla: „Jednou jsem s vámi mluvila, pamatujete se? Kvůli oslavě dědečkových narozenin . . ." Hned však zmlkla. Není od ní nešetrné, žc připomíná dobu, kdy byla ještě Arabovou kuchařkou? „Ano, vzpomínám si. Napekla jsem tehdy hroznou spoustu cukroví. Chutnalo vám?" Pak si dodal odvahy i Tonico: „Gabriela je naše stará přítelkyně. Byl jsem jí s Olgou za svědka na svatbě." Manželka dr. Alfreda se shovívavě usmála. Jerusa se Gabriely zeptala: „Není libo dortík? Nebo sklenku likéru?" „Děkuji. Jen se neobtěžujte." Přijala však šálek kávy. Z vedlejšího pokoje se ozval Amán-ciův hlas, privolávající dr. Alfreda. Poslance se za chvilku vrátil a vyzval Gabrielu: „Račte prosím se mnou, ano?" Když Gabriela vešla do sousedního salónu, řekl jí Ramiro: 352 353 „Drahá dcero, prokázala jste nám. velkou službu! Jenomže bych chtěl dluh ještě zvětšit. Smím? ,,Bude-li to v mé moci. . ." „Černocha musíme z vašeho domu dostat, ale tak, aby to nikdo nezpozoroval. A to se dá udělat jenom k ránu. Do té doby tam musí zůstat schován, nikdo se o něm nesmí dovědět. Ani Nacib. Odpusťte, že vám to takhle říkám." „On se po zavření hostince vrátí domů." „Nic mu ncprozrazujte. Nechte ho spát. Asi tak kolem třetí hodiny nebo raději přesně ve tři vstaňte a vyhlédněte z okna. Všimněte si, jestli na ulici stojí několik mužů. Bude s nimi tady přítel Amáncio, Budou-li tam, otevřete dveře, pusťte Fagundese, a my už se o něho postaráme." „Ale nezatknou ho? Neublíží mu?" „Můžete být klidná. Nedopustíme, aby ho usmrtili." „No dobrá. A ted půjdu pryě, dovolíte-li. Je už pozdě." „Sama nepůjdete. Pošlu s vámi někoho. Alfrede, odveď donu Gabrielu domů." Gabriela se usmála, „Já nevím, prosím, ale jít v noci sama s dr. Alfredem . . . Musím po nábřeží, aby mě neviděli z hostince .. . Kdyby mě někdo zahlédl, co by si pomyslel? Co by si pomyslel a co by říkal? Už zítra by se to Nacib doslechl." „Máte pravdu, drahé dítě. Odpusťte, nedomyslil jsem to," Obrátil se k synovi: „Řekni své ženě a Jcruse, aby se připravily. Půjdete s mladou paní všichni tři. A rychle!" Alfredo otevřel ústa, chtěl něco namítnout, Ramiro však opakoval: „Rychle!" A tak oné noci Žla domů v doprovodu poslance a jeho manželky a dcery. Alfredova žena kráčela mlčky, snažila se nedat najevo svůj vztek. Jcrusa se však do Gabriely zavěsila a pořád 0 něčem brebentila. U dony Armindy byla naštěstí tma. Porodní bába byla na seanci a ještě se nevrátila. Ulicí se mihlo jenom několik málo zvědavců, honička totiž pokračovala. Nacib přišel chvíli po půlnoci a ještě se díval z okna na jaguncy vracející se z pahorku. Pouze přístupové cesty byly 1 nadále střeženy. Kdosi rozhlašoval, že se černoch zřítil do rokle. Pak si šli lehnout. Už dlouho nebyla Gabriela tak něžná a ohnivá, už dlouho se mu tak nepoddávala a tolik od něho nevyžadovala jako tehdy. Poslední dobou si Nacib stěžoval, že je jak nepřítomná a bez zájmu, jako by byla pořád unavená. Nikdy ho sice neodmítla, ale nepovzbuzovala ho jako dříve šimráním, mazlením, naléháním, když přišel vysílen domů a ospalý se převalil na postel. Jenom se smála a nechala ho spát s nohou přes svá stehna. Když se k ní přitulil, se smíchem se mu vzdávala, říkala mu „hezký mladý pane", sténala v jeho náručí. Kam však vyprchala její dřívější prudká vášeň? Jako by bylo jen příjemnou zábavou to, co bylo dříve opojením lásky rodící sc a zmírající, tajemstvím, které se noc co noc odkrývalo a zase zahalovalo, ohromujícím objevem na počátku a zoufalým vyvrcholením na konci. Postěžoval si už svému starému důvěrnému příteli Tonikovi. Notář mu vysvětlil, že je to tak po svatbě vždycky: láska se uklidní, místo neukojitelné, vynalézavé milenecké prudkosti nastupuje zdrženlivá a umírněná manželská něha. To bylo dobré a možná správné vysvětlení, ale Nacibovi útěchu nepřineslo. Pomýšlel na to, že si promluví přímo s Gabrielou. Tentokrát byla však zase taková jako dříve. Spaloval ho její žár, žhavá výheň, neuhasitelný oheň, stravující plamen, ohňostroj vzdechů a stenů. Jeho tělo žhnulo při doteku Ga-bríelina těla. Tableta žena mu nepatřila jenom během noci v posteli. Byla jí navždy prodchnuta celá jeho bytost, jeho hrud, celé jeho tělo od chodidel až po temeno hlavy a po bříška prstů. Napadlo ho, že by se v jejím náručí krásně umíralo. Spokojeně usnul s nohou přes Gabrielina znavená stehna. Ve tři hodiny vyhlédla Gabriela pootevřeným oknem. U pouliční svítilny kouřil Amáncio, kousek doleji stáli ja-guncové. Zaskočila pro Fagundese. Když šla kolem ložnice, všimla si, že se Nacib, jemuž chyběla pod nohou její stehna, neklidně vrtí. Podložila mu tedy pod nohu polštář. Nacib se usmál, ten mladý pán j e tak hodný! „Bůh ti to odplať," loučil se Fagundes. „Kupte si s Clementem políčko." Amáncio ho pobízel: 354 355 „Honem, jdeme!" A Gabriele říkal: „Ještě jednou vám děkuji." Fagundcs se opodál otočil a viděl, že stojí u dveří. Druhou takovou na světe nenajdeš. Kdo by se jí mohl vyrovnat? O MANŽELSKÝCH RADOSTECH A STRASTECH Nezapomenutelná noc rozpoutaných živlů, kdy Gabrielu stravoval žár a Nacibova vášeň se rodila a zanikala v ukrutně slastném plameni, měla smutnou dohru. Nacib si ve své blaženosti myslel, že po oné dlouhé přestávce, kterou způsobily hloupé a nicotné mrzutosti a v níž se prudký příval vášně utišil, nastaly opět někdejší žhavé noci. Tonko, jemuž se rozpačitě svěřoval a kterého se ptal na radu, přičítal tu změnu manželství, jemným a složitým rozdílům mezi láskou manželskou a mileneckou. To bylo možné, ale Nacib o tom pochyboval. Proč se to nestalo hned po svatbě? Po nějakou dobu se opakovaly stejně vzrušené noci jako dříve, druhého dne se pozdě probouzel, a proto přicházel opožděně do hostince. Změna se projevila znatelně až tehdy, kdy mezi nimi došlo k rozmíškám. Gabriela se na něho zlobila jistě víc, než dala najevo. Možná že byl příliš náročný a neuvědomoval si povahu své ženy, z níž chtěl takřka přes noc učinit dámu z vyšší společnosti, z ilhéuské smetánky, a skoro násilím ji odnaučit vžitým způsobům. Na to, aby ji pozvolna převy-chovával, neměl trpělivost. Ona chtěla jít do cirkusu, on ji naopak nutil na nudnou, uspávající přednášku. Nenechal ji, aby se každé hlouposti smála, jak bylo jejím zvykem. Každou chvilku ji i kvůli maličkosti káral, poněvadž ji chtěl postavit na roveň ženám lékařů a advokátů, plukovníků a obchodníků. „Nemluv tak nahlas, to se nemá," šeptal jí v kině. „Seď rovně, nenatahuj nohy, nedávej tak od sebe kolena." — „Tyhle boty si neber! Vezmi si nové, nač je máš?" — „Obleč si slušné 356 šaty!" — „Dneska půjdeme na návštěvu k mé tetě. Tak se tam pěkně chovej!" — „Nemůžeme vynechat schůzi spolku Ruie Barbosy." (Básníci tam recitovali a četli z papírů něco, čemu ona nerozuměla, bylo to něco tak ukrutně fádního!) „Dneska bude mluvit v Obchodním sdružení dr. Maurício, musíme tam jít." (Vyslechnout celou bibli, ta nuda!) „Půjdeme navštívit donu Olgu. Jestli je otravná, to nevím, ale byla nám za svědka na svatbě." — „Proč nenosíš šperky, nač jsem ti je kupoval?" Tím ji nakonec jistě zarmoutil, i když to nedala nijak najevo. Přela se s ním sice, klidným hlasem se ho ptala, proč chce to a zase ono, byla trochu smutná a někdy ho žádala, aby ji nenutil, ale nakonec mu byla po vůli, uposlechla jeho příkazů, vzala si k srdci jeho slova. Poté už o tom nemluvila. Změnila se jenom v noci, jako by ty jejich rozepře — nebyly to ani hádky — a jeho požadavky zchladily její žár, utlumily její touhy, zpomalily bušeni jejího srdce. Jestliže chtěl, otvírala se mu jako kalich květu. Neprahla však po něm tak žíznivě, tak hladově jako dříve. Jenom tehdy v noci, kdy se vrátil po tak únavném večeru — tenkrát postřelili plukovníka Aristótelese —, byla jako dříve, a možná ještě vášnivější. Pak znovu ochabla, klidně se jen usmívala, ochotně, ale trpně se mu vzdávala, dal-li sám k milování podnět. Schválně ji po tři další noci nechal být. Když uslyšela, že přichází, probouzela se, líbala ho na obličej, podsouvala mu pod nohu stehna, usínala s úsměvem na rtech. Čtvrtého dne se již neovládl a vyčetl jí: „Zanedbáváš mě." „Jak to, pane Nacibe?" „Když přijdu domů, vůbec si mě nevšímáš." „Chcete něco jíst? Nebo máte chuť na mangovou Šťávu?" „Kdyby jenom na šťávu! Přestalas mě pobízet, dráždit, o to jde!" „Ale pane Nacibe, vracíte se unavený, a já nikdy nevím, jestli chcete nebo ne, a je mi hloupě . . . Obracíte se na druhou stranu, jako byste chtěl spát, a já vás nechci obtěžovat." Kroutila přitom cípem prostěradla, oči měla sklopeny, tak smutnou ji ještě nikdy neviděl. Nacib zjihl. Tak ono to bylo 357 proto, aby ho neobtěžovala, aby hoještě víc neunavovala, aby mu dopřála odpočinek po celodenní dřině! Ten jeho miláček ,,. „Co si o mně myslíš? I když přijdu unaven, tamtoho jsem vždycky schopen, nejsem přece starý dědek . . ." „Copak nestačí, když na mne kývnete, a hned jsem u vás? Jakmile vidím, že chcete . . ." „Ale jde i o něco jiného. Dříve jsi byla prudký oheň, divoký vichr. Ted jsi mírný vánek, lehký větřík." „Už se vám to se mnou nelíbí? Už se vám váš miláček zprotivil?" „Líbí se mi to Čím dál tím víc, drahoušku. Nemohu bez tebe žít. To spíš já mám dojem, že se ti protivím. Už nejsi tak vášnivá." Hleděla na prostěradlo, na něho se nedívala: „Nic takového! I já vás mám moc ráda. To mi můžete věřit, pane Nacibe. Jenže já bývám někdy unavená, proto snad ..." „A kdo ti za to může? Zjednal jsem ti na úklid služebnou, a tys ji propustila. Sehnal jsem ti mladou černošku, aby vařila, a ty se přesto nehneš z kuchyně. Kdo tedy vlastně vaří? Chceš dělat všechno, jako bys byla ještě kuchařka?" »vy jste> Pane Nacibe, tak hodný, jste pro mne víc než jenom manžel." „Někdy ne. Hubuju tě. Myslel jsem, že proto jsi tak divná. Ale já to dělám jenom pro tvé dobro. Chci, abys budila dobrý dojem." »Já jsem ráda, když vám můžu vyhovět, pane Nacibe. V něčem to ale nejde. Ať chci sebevíc, nedaří se mi to. Mějte se svým drahouškem trpělivost. Musíte mi moc věcí prominout . . Tiskl ji v náručí. Opřela si hlavu o jeho prsa a plakala. „Co jsem ti udělal, drahoušku, že pláčeš? Už o tom nebudu mluvit, já to tak nemyslel." S očima upřenýma na prostěradlo osoušela si hřbetem ruky slzy a znova položila hlavu na jeho hruď: „Nic jste mi neudělal, nic .. . To já jsem zlá, vy jste, pane Nacibe, hodný . . ." A znova čekala se stejnou vášnivostí jako dříve na bezesné noci s ním. Zpočátku ho to uklidnilo, Gabriela je lepší, než si myslel. Stačilo říci, a hned z něho vytřásla spánek i únavu. Byla však zřejmé čím dál tím vyčerpanější. Jednou v noci jí řekl: „Drahoušku, tohleto musí přestat. A taky to přestane." „Co, pane Nacibe?" „Vždyť ty se udřeš!" „Ale ne, pane Nacibe." „Ty to v noci ani nemůžeš vydržet. , usmál se. „No, nemám pravdu?" „Když onoje ve vás, pane Nacibe, tolik života . . ." „Já ti něco povím: už jsem si pronajal to poschodí nad hostincem. Bude tam restaurant. Teď jenom co sc vystěhují nájemníci, vyčistí se to a vymaluje, pěkně uklidí a myslím, že se to už počátkem roku může otevřít. Pan Mundinho dokonce chce být společníkem. A objednat spoustu věcí z Ria, ledničku, nějaký sporák, nerozbitné talíře a sklenky. Já ten jeho návrh přijmu." Gabriela spokojeně zatleskala rukama. „Seženu někde dvě kuchařky. Třeba v Sergipe. Ty na ně budeš jenom dohlížet. Budeš sestavovat jídelníček, vysvětlovat, jak mají jídla připravit. Ty budeš vařit jenom pro mne. A zítra si opatříš posluhovačku a vezmeš si na starost jenom kuchyň, dokud se ta tvoje pomocnice nezapracuje. Zítra tedy chci vidět novou posluhovačku." „Ale proč, pane Nacibe? To není potřeba. Jsem unavená proto, že jsem pomáhala u dony Armindy." „Ještě ke všemu tohle?" „Ona byla nemocná, však to víte. Nemohla jsem tu chudinku nechat na holičkách. Ale už je jí lépe, a já posluhovačku nepotrebujú. Nestojím o to." Nehádal se s ní, nic jí nevnucoval. Měl plnou hlavu restaurantu. Podařilo se mu pronajmout si první poschodí domu, kde byl v přízemí hostinec Vcsuv. Než tam Diogenes zřídil filmový a divadelní sál „Ilhéus", bývalo tam kino. Potom jej několikrát přepažili a do vzniklých pokojíků nastěhovali obchodní příručí. Ze dvou větších místností zřídili herny. Majitel domu, Arab Maluf, chtěl celé patro pronajmout je- 358 359 dinému nájemníkovi. Nejlépe Nacibovi, který měl už pronajato přízemí. Dal příručím měsíční výpovčd. Nacib si svůj plán důkladně prohovořil s Mundinhem Falcáem. Vývozce zastával stejný názor jako on, neboť jim šlo o založení obchodní společnosti. Vytáhl ze zásuvky časopis inzerující ledničky, novinky ohromující v cizích restaurantech. Je samozřejmé, že to by byl příliš velký přepych pro llhéus. Dokáží však něco pěkného, lepšího, než je kdekoliv v Bahii. V oněch dnech, kdy se rodily tyto nápady, zapomínal i na Gabriclinu únavu v hodině lásky. Tonico, jenž si po siestě, krátce před druhou hodinou, přišel vždy na žaludeční hořkou, aby lépe vylrávil (nedával si to už psát na knížku, pil teď zadarmo, byl přece Nacibovi za svědka), se ho tiše ptal: „Jak to vypadá doma?" „Lépe. Jenomže Gabriela je moc unavená. Nechce poslu-hovačku, stačí prý na všecko sama. A ještě k tomu pomáhá sousedce. V noci je pak vyčerpaná a celá ospalá." „Vy ji nesmíte do ničeho nutit. Jestliže jí proti její vůli dáte. nějakou posluhovačku, bude ji to mrzet. Na druhé straně si, milý Arabe, jak se zdá, neuvědomujete, že manželka není žádná nevěstka. Láska manželky je zdrženlivá. Nechcete snad sám, aby paní Gabriela požívala úcty? Začněte s tím tedy sám, můj drahý, v posteli. Chcete-li si přijít na své, máte v Ilhéusu ženských spoustu... Habaděj. Ä některé jsou přímo skvělé. Z vás se stal mnich, icchodíte už ani do nočních pod-niku . . . „Já jinou ženskou nechci. . ." „A pak naříkáte, že ta vaše je unavená ..." „Ona si tu služku musí vzít. Nevypadá to ani pěkně, když moje žena uklízí." Tonico mu poklepal na rameno, poslední dobou se tam zdržoval méně, ani nečekal naJoäa Fulgéncia: „Buďte bez starosti, však já jednou vaší paní přijdu poradit. A řeknu jí, aby si vzala služku. Buďte bez starostí." „Ano, poraďte jí. Ona na vás hodně dá. Na vás i na donu Olgu." „Víte, kdo má hodně rád Gabrielu? Jerusa, moje neteř. 360 Pořád o ní mluví. Říká, že Gabriela je nejhezčí ženská v Ilhéusu." „A to ona je . . ." povzdychl si Nacib. Když Tonico odcházel, Nacib zavtipkoval: „Vy teď odcházíte nějak brzo ... V tom něco vězí. . . Nová ženská, ne? A starému příteli nic nepovíte . . ." „Jednoho dne vám to povím ..." Odešel směrem k přístavu. Nacib přemýšlel o restaurantu. Jaké mu dá jméno? Mundinho navrhoval: „U stříbrné vidličky". Ale na tom nic není, co to vlastně znamená? Jemu se libí „Obchodní restaurant", to zní vznešeněji. GABRIELINY NÁŘKY Proč šiji vlastně bral? Neměl to dělat. . . Dříve to bylo lepší. To mu poradil pan Tonico, jenž po ní pořád házel očkem. I dona Arminda, která tak ráda dohazovala, v tom má prsty. Pan Nacib to chtěl také, bál se, že ji ztratí, že mu odejde. To byla ale hloupost! Proč by odcházela, když sejí nikde nemohlo lépe dařit? Bál se, že zamění kuchyň, postel a jeho náruč za dům, který jí někde v postranní ulici zařídí nějaký farmář, jenž jí také umožní, aby na jeho účet nakupovala v obchodech. Nějaký hrozný stařec v holínkách, s revolverem za pasem a penězi v kapse. To byly tenkrát krásné časy. . . Vařila, prala, uklízela a nosila panu Nacibovi oběd do hostince. S růží ve vlasech a úsměvem na rtech. Laškovala se všemi, cítila, že vzbuzuje touhu mužů. Mrkali na ni, šprýmovali s ní, dotýkali se její ruky, někdy i prsou. Pan Nacib žárlil, to byla legrace! Vracíval se v noci. Ona ho čekala, spala s ním, myslela přitom, jak spí se všemi mladými pány. Nosil jí dárky: věci z trhu, tretky ze strýcova obchodu, brože, náramky, prsteny se skleněnou perlou. I ptáčka jí přinesl, ale ona ho pustila na svobodu. I boty, ale ty ona neměla ráda, protože ji tlačily... Chodila v pantoflích, v prostých šatech, s mašlí ve vlasech. Měla ráda všechno: dvorek, kde rostly guayavy, papaje, 361 myrty, hřející slunce, prohnaného kocoura, zlatý zub, který jí dal udělat Nacib, ranní prozpěvování, práce v kuchyni, povídání s Tuískou, kterého učila tančit nebo pro kterého tančila, procházky po ulicích, návštěvy kina s donou Ar-mindou, návštěvu cirkusu, když rozbil stan na Unhäo. To byly krásné časy. Dokud ještě nebyla paní Saadovou, ale jen Gabrielou. Jenom Gabrielou. Proč šiji vlastně bral? Je ošklivé, že je vdaná, netěší ji to . . . Krásné šaty, plný šatník. Střevíčky, které ji tlačí, více než tři páry. I šperky jí dával. Jeden prsten stál hodně peněz, dona Arminda zjistila, že ho přišel skoro na dva tisíce. Co s tím vším bude dělat? Co by ráda, to dělat nesmí . . . Tancovat na náměstí s Rozinkou a Tuískou nemůže. Chodit do hostince s obědem nemůže. Usmívat se na pana Tonika, na Josua, na pana Ariho, na pana Epaminondase nemůže. Chodit bosa po chodníku nemůže. Běhat po pláži, aby jí vítr čuchal vlasy a nohy si šplouchala ve vodě? To nemůže. Smát se, kdykoli a před kýmkoli se jí zachce, nemůže. Říkat, co ji napadne, nemůže. Nic z toho, co má ráda, nemůže. Je paní Saadová. Nemůže, nesmí. Je ošklivé, že je vdaná. Nikdy ho nechtěla urazit, zarmoutit. Pan Nacib je hodný, hodnějšího člověka být nemůže, lepšího na svčtě nenajdeš. Má ji rád, opravdově rád, šíleně ji miluje. Tak významný člověk, majitel hostince, s bankovním kontem. A je do ní zblázněný ... To je ale legrace! Ostatní, všichni ostatní se o ni nezajímají z lásky, chtějí se s ní jenom vyspat, tisknout ji do náručí, líbat ji na ústa, vzdychat na jejích ňadrech. Ostatní, všichni ostatní bez výjimky. Staří i mladí, hezcí i oškliví, bohatí i chudí. Ti nynější i dřívější, prostě všichni ostatní. Bez výjimky? Vyjma Clemcnta. A snad Bcbinha, ale to bylo ještě dítě, co ten věděl o lásce? Zato pan Nacib, ach ano, ten uměl milovat! Také ona k němu cítila něco v srdci, něco jiného, než cítíla ke všem ostatním. Se všemi ostatními bez výjimky, naprosto bez výjimky — včetně Clementa a Bebinha — sejenom vyspala. Když si na nějakého mladého pána vzpomněla, když se na něho smála — na Tonika nebojosua, Epaminondase, Ariho — myslela jen na to, jak by ho měla v posteli, jak by sténala v jeho náručí, jak by ho žhavě líbala, jak by jí 362 náleželo jeho tělo. K panu Nacibovi cítila toto všechno a ještě něco navíc: jeho měla ráda, těšilo ji, když s ní byl, když jí vypravoval, když mu vařila kořeněná jídla, když v noci cítila jeho těžkou nohu na svých stehnech. Jeho měla ráda v noci při tom, co se v posteli dělá místo spaní. Ale nejenom v posteli, nejen při tom. I jindy. I jindy ho měla ráda. Pro ni byl pan Nacib vším: manželem a pánem, rodinou, již nikdy neměla, otcem a matkou, bratrem, který zemřel hned po narození. PanNacibjí byl vším, vším, co měla. Jetak ošklivé, že je vdaná! Udělala hloupost, že se vdávala. Dřív to bylo mnohem lepší. Snubní prstýnek nijak nezměnil její city k panu Nacibovi. Jenomže teď se pořád hádali, ona ho urážela a zarmucovala. Dělala to nerada, ale jak se mohla ovládnout? Všechno, co milovala Gabriela, bylo zakázáno paní Saadové. Všechno, co měla dělat paní Saadová, nesnášela Gabriela. Nakonec vždycky ustoupila, aby pana Naciba nezarmoutila, byl na ni přece tak hodný. Ostatní věci dělala tajně, aby se to nedozvěděl. Aby ho nezranila. Dřív to bylo lepší, mohla si dělat, co chtěla, on žárlil, ale to byla žárlivost starého mládence, která hned přešla, jakmile se spolu vyspali. Mohla si dělat, co chtěla, a nemusela se bát, že ho urazí. Dříve byla pořád veselá, v jednom kuse si zpívala, stále tančila. Teď si musela každou radost vykoupit smutkem. Nemusela teď chodit na návštěvu do významných ilhéuských rodin? Bývala tam bezradná ve svých hedvábných šatech, ve střevíčcích, jež ji tlačily, když seděla na tvrdé židli. Nemohla otevřít ani pusu, aby neřekla nějakou nehoráznost. Nesměla se smát, vypadala jako ze dřeva, a to se jí nelíbilo. Nač měla tolik šatů, tolik bot, zlatých šperků, prstenů, náhrdelníků a náušnic, nesměla-li být Gabrielou? Paní Saadovou nebyla ráda. Teď už se nedalo nic dělat. Proč ale řekla ano? Proto, aby ho nezranila? Třeba ze strachu, aby ho jednoho dne neztratila. Udělala chybu, že řekla ano, teď je smutná a musí dělat, z čeho nemá žádnou radost. A nejhorší na tom bylo, že chtěla-li být aspoň trochu Gabrielou, uchovat si zbytek svobody a žít vlastním životem, zpronevěřovala se mu a tím ho urážela a zarmucovala. Přítel Tuísca se u ni už neukázal. Zbožňoval 363 Naciba a měl proč. Když Raimunda stonala, posílal jí Nacib peníze na nákup. Ten pan Nacib je tak hodný! Tuísca si myslel, zeje z ní jistě paní Saadová, a ne už Gabriela. Nechodí k ní, protože Gabriela urážela, zarmucovala Naciba. Už ani přítel Tuísca jí nerozuměl. Nikdo jí nerozuměl. Dona Arminda žasla, říkala, že v tom jsou nějaké čáry, ona se o tom tedy nechtěla před ní šířit. Kdo to jakživ viděl, aby někdo měl všechno, nač si pomyslí, a přitom si lámal hlavu takovými hloupostmi? Ani Tuísca to nemohl pochopit, což teprve dona Arminda. Co teď, na konci roku, může dělat? Když mohla chodit v průvodu bumba-meu-boi, dívat se na Tři krále, na pastýřky a na betlem, to se jí líbilo. Na plantáži chodila převlečena za pastýřku. Tři králové tam byli chudí, nebyly tam lampióny, ale bylo to tak hezké! Nedaleko odtud u Dory (to byl poslední dům v jejich ulici, tam chodila na zkoušky, neboť Dora byla její švadlena) začaly už přípravy tříkrálového reje s pastýř-kami, lampióny a vším možným. Dora říkala: „Nést prapor, královskou korouhev, může jenom dona Gabriela." Její tři pomocnice souhlasily. Gabriela zářila a šťastně tleskala. Netroufala si to však říci Nacibovi. Půjde na ty přípravy tajně večer. Denně se chystala, že mu to řekne, ale pak to vždy odložila na druhý den. Dora jí šila atlasové šaty se třpytivými tretkami a ozdobami. Bude pastýřkou v tříkrálovém reji na ulici, bude držet v ruce korouhev, zpívat písně, stát v čele nejkrásnějšího průvodu v Ilhčusu! To měla ráda, to byla ve svém živlu, ach ano, to bylo něco pro Gabrielu! Paní Saadová však nemohla jít přestrojena za pastýřku. Na zkoušky chodila tajně, pak bude jako pastýřka v tříkrálovém reji tančit po ulicích. Urazí ho a zarmoutí. Co však může dělat? Ach, copak může dělat? JAK SE SLAVIL KONEC ROKU Nadcházel konec roku a s ním samé svátky: vánoce, Nový rok, Tří králů, školní prázdniny, církevní slavnosti, posvícení na náměstí u hostince Vesuv, Město bylo plné drzých a podnikavých studentů z bahijských gymnasií a fakult, kteří přijeli na prázdniny. Bohaté rodiny pořádaly plesy, tancovačky a v chudých chatrčích na pahorcích a na Hadím ostrově se tancovala samba. Celé město mělo slavnostní a oslavující ráz. V nočních lokálech a krčmách v postranních uličkách se hýřilo a pilo. Hostince a kabarety ve středu města byly přímo nabité. Chodilo se na procházky do Pontalu, na výlety do Malhada a na pernambucký pahorek, odkud se dalo pozorovat, jak pracují bagry. Je to čas lásky a zásnub, a novopečení doktoři, sledovaní dojatými zraky svých otců a matek, přijímají návštěvy, které jim přicházejí blahopřát. Jsou to první Ilhéusané s doktorským prstenem, děti plukovníků, advokáti a lékaři, inženýři, agronomové, profesorky, které přímo v Ilhéusu vychodily gymnasium řádových sester. Páter Basílio spokojeně pokřtil svého šestého kmotřence, jejž zásahem Božím přivedla na svět jeho hospodyně Otálie. Námětů k drbům pro staré panny bylo tedy ažaž. Tak vzrušený konec roku ještě nepamatovali. Sklizeň zdaleka předčila veškeré očekávání. Peníze se jen hrnuly, v nočních podnicích teklo šampaňské proudem, na každé lodi přijížděly nové holky, studenti přebírali příručím a obchodním cestujícím děvčata. Plukovníci platili, štědře platili, vyhazovali peníze, pět set milreisů sem, pět set milreisů tam. Nový dům plukovníka Manuela Od jaguárů, skoro palác, byl už hotov a s velkou pompou otevřen. Kolem cesty do Malhada, vroubené kokosovými palmami, vyrostlo mnoho nových domů, nových ulic, celý bulvár na nábřeží. Z Bahie, Recife a Ria přivážely lodi objednané zboží a v domácnostech vládl přepych. Objevovaly se nové obchody, vábné výklady. Město rostlo, měnilo se. V Enochově gymnasiu se konaly první maturity za státního 365 dozoru. Z Ria přijel ve funkci inspektora novinář vládního orgánu, rád přijal tuto mimořádnou práci. Byl to hojně citovaný fejetonista, pronesl přednášku, studenti mu rozprodali vstupenky. Přišlo mnoho lidí, mladík měl pověst talentovaného člověka. V přednášce, kterou uvedl Josué, promluvil o „Nových proudech v moderní literatuře — od Marinettiho až po Gracu Aranhu". Bylo to strašlivě fádní, jenom čtyři pět lidí to chápalo: Joäo Fulgéncio, Josué, trochu Nhó-Galo a Kapitán. Ari přednášce rozuměl, ale nesouhlasil s ní. Oni se ho odvažují přirovnávat k stále připomínanému dr. Argileu Palmeirovi, dvojnásobnému doktorovi s hřímavým hlasem. To byl řečník! Nesmysl, tyhle dva srovnávat! Nemluvě o tom, že ten mladík z Ria neuměl ani pít. Stačily mu dva loky dobré domácí kořalky a už padal pod stůl. Dr. Argileu si to mohl rozdat i s nejslavnějšími ilhéuskými kořalečníky. Pil jako duha a řečnil jak Rui Bar bosa. Ano, tomu se říká talent! Přednáška, která byla tak rozdílně hodnocena, měla však také svou pikantní a komickou stránku. Silně navoněná, že to omámilo všechny posluchače, v krajkových šatech, jež si dala ušít v Bahii, krásnějších, než měla kterákoli z dam, ovívajíc se vějířem jako opravdová matróna — ne věkem, neboť byla. mladá, ale svou pózou, svými důstojnými způsoby, cudně sklopenýma očima, neobyčejnou vážností hodnou pravé ma-tróny — objevila se nečekané v sále proskribovaná Glória, ta, jež kdysi samotinká vzdychala v okně a jejíž tělesné žádosti byly nyní tak znamenitě uspokojovány. Mezi dámami se ozvalo šuškání. Žena dr. Demósthencse upustila lorňon a zasyčela : „Ta nestyda opovážlivá!" Manželka dr. Alfreda (poslance sice jen za stát Bahia, ale přesto významného) vstala, když vítězoslavně se tvářící Gloria požádala o svolení, aby mohla usadit tady, v reprezentačním salóně, svůj svůdný zadeček na sousední křeslo. Dotčená dáma odtáhla Jerusu a sedla si o několik řad dál. Gloria se usmála a upravila si záhyby sukně. Vedle ní si sedl páter Basílio, k čemu všemu ho nedonúti křesťanské milosrdenství! Muži pod bdělou kontrolou manželek vrhali po Glórii bázlivé pohledy. „Ten Josué má ale štěstí!" záviděli mu, když se na ni po 366 očku dívali. Kdo v městě Ilhéusu přes veškerou obezřetnost nevěděl o ztřeštěné lásce gymnasijního profesora a plukovníkovy konkubíny? Jenom Coriolano o tomještě neslyšel. Josué, bledý a hubený, vstal, osušil si pomyslný pot hedvábným kapesníkem, jejž dostal od Glórie (ostatně všechno, co měl na sobě, bylo od Glórie — od vonné brilantiny až po krém na boty) a spustil chvalozpěv na riodejaneirského novináře, jejž nazval „oslnivým talenten nové generace, generace antropofágů a futuristů". Velebil mladíka, ale zejména vystupoval proti pokrytectví, jež vládlo v dosavadní literatuře a v ilhéuské společnosti. Literatura má bez okolků opěvovat krásy života, radost ze života, krásné tělo žen. Využil příležitosti a zarecitoval hrozně nemravnou báseň, kterou inspirovala Gloria. Ta hrdě tleskala. Alfredova manželka se chtěla vzdálit, a neudělala to jenom proto, že Josué domluvil, a ona chtěla slyšet hosta. Tomu sice nikdo nerozuměl, ale aspoň to nebylo nemravné. Mnohé věci už skoro nikoho nepohoršovaly, tolik se změnil Ilhéus, „ráj pouličních holek, město zkažených mravů, jež už pozbylo střízlivosti, prostoty, slušnosti dřívějších časů", jak se v jednom projevu vyjádřil dr. Maurício, kandidát na úřad starosty, jenž chtěl znova zavést přísné mravy. Jak se bylo možno pozastavovat nad Glóriinou účastí na přednášce, když se rozšířila a později potvrdila zpráva, že utekla Malvina? Na každé lodi přijížděli stude ti. Jenom Malvina, jež byla v internátě řádového gymnasia, se neobjevila. Zprvu se soudilo, že jí Melk Tavares, aby ji ještě víc pou-estal, nedovolil, aby přijela na prázdniny domů. Když se však Melk z ničeho nic vypravil do Bahie a vrátil se sám, zachmuřený, o deset let zestárlý, vyšla najevo pravda. Malvina využila zmatku kolem odjezdu na prázdniny, kdy byl internát vzhůru nohama, a beze stopy uprchla. Melk zpravil policii, ale taji v Bahii nenašla. Spojil se s Riem, ale ani tam ji neobjevili. Všichni měli za to, že utekla k Rómulu Vieirovi, inženýrovi z přístavu. Jiný důvod k senzačnímu útěku, pravé to pastvě pro staré panny, neviděli. I Joäo Fulgéncio sdílel tento názor. Zajásal však, když vešlo ve známost, že inženýr dokázal na policii, kam byl předvolán, že o Malvině 367 nic neví a že o ni od svého návratu z Ilhéusu nemá zpráv. Nic o ní neví ani vědět nechce. Byla to tedy tajuplná záhada, nikdo do toho neviděl a mělo se za to, že se brzo kajícně vrátí. Joäo Fulgéncio však nevěřil, že by se dívka vrátila a přišla prosit za odpuštění: „Jsem si jist, že se nevrátí. Ta to někam dotáhne, ta ví, co dělá." O mnoho měsíců později, v příštím roce uprostřed sklizně, se proslechlo, že pracuje někde v kanceláři v Sao Paulu a v noci že studuje. Žije prý sama. Matka, jež od útěku nevyšla z domu, ožila. Melk však o ní nechtěl ani slyšet: „Nemám žádnou dceru!" To však bylo až mnohem později. Tehdy na konci roku byla Malvína veřejným pohoršením, uváděli ji jako odstrašující příklad, stala se látkou k prudkým útokům v předvolebních projevech dr. Maurícia. Volby se měly konat až v květnu, ale advokát využíval každé příležitosti, kdy se mohl ujmout slova a vyzvat lidi k obnově někdejší mravnosti. Avšak málokoho tím zřejmě získal, všude se vžívaly nové mravy, i v iihéuských rodinách, zvláště koncem roku, když přijeli studenti. Ti všichni stranili Kapitánova. Vystrojili mu dokonce i večeři v Nacibově hostinci jakožto „budoucímu starostovi" — jak ho nazval student třetího ročníku práv Estěvao Ribeiro,syn plukovníka Coriolana, který sám patřil k přívržencům Ramira Bastose —, jenž „zbaví Ilhéus zaostalosti, nevědomosti a provinčního způsobu života, jenž je kandidátem hodným dosaženého stupně pokroku, přinášejícím pochodeň osvěty do největšího města v kraji kakaa". Ještě horší to bylo se synem Amancia Leala. Ten se potýkal s otcem v nekonečných debatách: „Nedá se nic dělat, tatínku, musíš to pochopit. Strýček Ramiro je minulost, Mundinho Falcäo budoucnost." Studoval techniku v Säo Paulu, mluvil jenom o nových silnicích, strojích, o dalším pokroku. „Máš pravdu, že mu zachováváš věrnost. Vedou tě k tomu citové důvody, a ty já rešpektujú. Jít s tebou však nemůžu. To musíš pochopit zase ty." Pohyboval se pořád mezi inženýry a techniky v přístavu, oblekl si i skafandr a spustil se na dno zátoky. Amáncio ho poslouchal, odporoval mu, ale nakonec se dal přesvědčit. Byl hrdý na svého syna, vynikajícího žáka, jenž u zkoušek dostával nejlepší známky. „Máš možná pravdu, časy se mění. Jenže já jsem s přítelem Ramirem začínal. To jsi ještě nebyl na světě. Společně jsme Čelili nebezpečí, já jsem byl ještě mladíček, on dospělý muž. Společně jsme prolévali krev, společně jsme zbohatlí. Teď, kdy ten člověk umírá žalem, ho přece neopustím." „Jednáš správně, ale já taky. Mám strýčínka rád, ale kdybych volil, hlas bych mu nedal." Amáncio se vždy těšil na časné jitro, kdy chodil k stánku S rybami a syn Berto se vracel z noční pitky. Tam si chvilku povídali. Byl to jeho nejstarší syn, dělal mu velkou radost, jak pilně studuje. Nedal si ujít příležitost, aby ho přátelsky ne-varoval: „Ty držíš s Florénciovou ženou." Floréncio byl starý plukovník, který se v Bahii oženil s ohnivou dívkou syrského původu s nesmírně roztouženýma očima, „Plížíš se k ní do bytu zadními dveřmi. V Ilhéusu je v nočních podnicích tolik ženských. Ty ti nestačí? Proč si začínáš něco s paničkou? Flo-réncio parohy nesnese. Dozví-li se to . . . Nemám chuť posílat jagunca, aby tě chránil. S tím, Berto, přestaň! Nemám kvůli tobě klid." V duchu se smál, je to zatracený kluk, ten jeho syn, on nasadí parohy i ubohému Florénciovi! „Já za to nemůžu, tatínku! To ona začala. A já nejsem ze dřeva. Ale buď klidný! Ona pojede na svátky do Bahie. Ostatně, tatínku, jak dlouho ještě bude zvykem v Ilhéusu zabíjet ženu, jež podvádí svého manžela? To se může stát jen u vás! Člověk nemůže vyklouznout odněkud z domu ve čtyři ráno, aby se hned v celé ulici neotevřela dokořán všechna okna." Amáncio Leal se něhyplnč podíval na syna svým zdravým okem: „Ty jeden opozičníku . . ." Den co den chodil k Ramirovi. Stařec řídil kampaň. Opíral se přitom o něho, Melka, Coriolana a několik dalších. Alfredo využil 2^arlamentních prázdnin a cestoval po venkově, kde navštěvoval voliče. Tonico nebyl k ničemu, ten myslel jen 368 369 na ženské. Amáncio vždy Ramira vyslechl, přinášel mu povzbuzující zprávy, ba i lhal. Včdčl, že jsou volby ztraceny. Zda se Ramiro udrží, bude záležet na vládě, jež nemusí vítězství jejich protivníků uznat. Nechtěl však, aby se o tom mluvilo. Ramiro se domníval, žc jeho prestiž nijak neutrpěla, a tvrdil, žc lid stojí najeho straně. Na důkaz uváděl Nacibovu ženu, jež sama od sebe a před celým městem přišla zachránit jeho a Melkovo jméno. Tím znemožnila, aby byli veřejně obviněni z atentátu na Aristótelese, což by se bylo jisté stalo, kdyby černocha chytili jaguncevé. Zvláště když se soud dopustil té ničemnosti, že uložil jednomu svému členu, aby si vzal celou tu věc na starost. „No já si myslím, příteli, že by byl černoch raději zemřel, než aby něco prozradil. Je to řádný chlapík. Škoda že se minul cíle." Aristoteles, jenž se už uzdravil a zase vykonával svůj vliv, prohlásil, žel tabuna bude jako jeden muž hlasovat proMun-dinha Falcäa. V nemocnici přibral. Po propuštění odjel do Bahie, kde poskytl interview několika novinářům. Guvernér nemohl zabránit tomu, aby se věc nedostala před soud. Mun-dinho zalarmoval mnoho lidí v Riu, kde atentát vyvolal značný ohlas. Jeden opoziční poslanec pronesl ve federální sněmovně proslov, v němž hovořil o návratu dob, kdy v kraji kakaa vládl banditismus. Povyk, který spustili, byl velký, ale výsledek hubený. S procesem to bylo těžké. Zločince nevypátrali. Hovořilo se sice o jednom banditovi jménem Fa-gundes, jenž pracoval v akordu s jistým Glementem na farmách Melka Tavarese a kácel tam prales, ale jak to bylo možno dokázat? Jak bylo možno dokázat Ramirovu, Amanciovu, Melkovu spoluvinu? Proces bude odročen na neurčito, ať o něj soud jakkoli usiloval. „Ti darebáci. .." říkal Ramiro, maje na mysli soudní rady. Nežádali dokonce, aby byl odvolán policejní komisař? Bylo třeba poslat Alfreda do Bahie, aby ho na jeho místě udržel. Ne'že by komisař za něco stál, byl to lenoch a darmošlap, jenž se chvěl strachy před jaguncy a dal se dokonce na útěk před sekretářem itabunského městského úřadu, úplným 370 holobrádkem. Kdyby však poručíka vyměnili, utrpěla by tím prestiž Ramira Bastose. Hovořil s Amánciem, Tonikem a Melkem. To byly chvíle, kdy byl čilý, kdy ožíval. Neboť nyní část dne proležel a byl jen kost a kůže. Kdykoliv však mluvil o politice, oči se mu rozzářily. Také dr. Demósthenes k němu chodil denně na návštěvu. Občas mu vyšetřoval srdce a měřil tep. Přestože mu to lékař zakázal, vyšel si jednou večer ven. Zrovna se odhalovaly jesličky sester Dos Reisových. Tam nemohl chybět. Kdo by si ve městě nechal ujít takovou příležitost? V domě bylo plno, hlava na hlavě. Gabriela pomáhala Quinquině a Flórince při posledních přípravách. Vystřihovala postavičky, lepila je na kartón, dělala květiny. U Nacibova strýce našla řadu syrských časopisů a tak se na tolerantních jesličkách, příkladu to snášenlivosti, objevilo několik mohamedána, orientálních pašů a sultánů. Joäo Fulgéncio, Nhô-Galo a švec Felipe z toho měli velkou švandu. Joaquim zkonstruoval z lepenky hydroplány, teď visely nad chlévem, byla to novinka roku. Aby uchovaly neutralitu (jesličky, Nacibův hostinec a Obchodní sdružení byla jediná zařízení, která nepodporovala tu nebo onu volební kandidátku), požádala Quinquina Doktora, aby promluvil, zatímco Flórinka se obrátila s podobnou žádostí na dr. Maurícia. Krásnými slovy ověnčili oba hlavy starých panen postříbřené šedinami. Kapitán je požádal o hlasy a tajně jim slíbil podporu úředních míst, bude-li zvolen. Zhlédnout velkolepé jesličky přijeli lidé až zdaleka: z Itabuny, z Pirangi, z Aguy Prety i z Itapiry. Byly to někdy i celé rodiny. Dona Vera a dona Angela, obě z Itapiry, nadšeně tleskaly: „To je ale ohromné!" Do onoho vzdáleného města však nedolehl jenom ohlas tradičních jesliček. Donesla se tam i sláva Gabrieliny kuchyně, Ač bylo v salónu plno, neměla dona Vera klid, dokud se jí nepodařilo zavléci Gabrielu do kouta a požádat ji o několik receptů na omáčky a další speciality. Z Aguy Prety přijela též Nacibova sestra a její manžel. To se Gabriela dozvěděla od dony Armindy. K nim domů nezašli. Na slavnosti jesliček 24* 371 si Nacibova sestra vyzývaví prohlížela skromnou švagrovou, jež rozpačitě seděla na židli. Gabriela se na ni bázlivě usmála, paní Saadová de Castro se k ní však pyšně obrátila zády. Gabriela zesmutněla. Ne kvůli přezíravosti agronomovy ženy. Za tu ji chvíli poté pomstila dona Vera. Nacibova sestra se kolem ní stále točila, usmívala se na ni, pochlebovala jí a hovořila s ní s přemrštěnou zdvořilostí. Když jí představovala Angelu, řekla dona Vera: „Ta vaše švagrová je tak roztomilá! Tak hezká a dobře vychovaná . . . Váš bratr měl štěstí, dobře se oženil." Ještě krutěji ji pomstil starý Ramiro, když nejistým krokem vešel do místnosti. Lidé se rozestoupili, aby mohl projít, a dělali mu místo u jesliček. Ramiro prohodil pár slov s Dos Reisovými a pochválil Joaquima. Všichni mu chtěli podat ruku. Sotva však spatřil Gabrielu, nechal všechny být, přistoupil k ní, stiskl ji ruku a přívětivě řekl: „Jak se vede, dono Gabrielo? Už jsem vás dlouho neviděl. Proč se u nás neukážete? Musíte ke mně přijít jednou s Na-cibem na oběd." Jcmsa, jež stála vedle dědečka, se na ni usmívala a hned si s ní začala povídat. Nacibova sestra byla vzteky bez sebe a její zášť ke Gabriele ještě zesílila. A nakonec Gabrielu pomstil i Nacib, když pro ni přišd. Narib byl hodný pán. Udělal to schválně. Vycházeli spolu zavěšeni, a když šli kolem jeho sestry a švagra, řekl Nacib nahlas, aby to slyšeli: „Miláčku, ty jsi hezčí než všechny ostatní, ty moje drahá ženuško," Gabriela sklopila oči, byla smutná. Ne kvůli pohrdavému postoji švagrové, ale proto, že když je ve městě jeho sestra, Nacib nedovolí, aby Šla na tříkrálovou slavnost převlečena za pastýřku a nesla korouhev. Oddalovala chvíli, kdy si s ním promluví, až na konec roku. Chodila na zkoušky — ach, to bylo hezké —, zpívala, tančila. Zkoušel to s nimi onen mladík vonící mořem, s nímž se setkala v Podsvětí, když stíhali Fagundese. Býval námořníkem, ale teď pracoval v ilhéuských docích. Jmenoval se Nilo. Byl to veselý chlapík, nacvičovat to s nimi uměl jedna radost. Cvičil s ní kroky, učil ji, jak má držet korouhev. Někdy na 372 zkouškách tančili. V sobotu se tancovačka protáhla vždy až k ránu. Gabriela se však vracela domů brzy, protože kdyby přišel pan Nacib . . . Odkládala rozhovor až skoro na poslední večer. 1 kdyby nesouhlasil, užila by si aspoň ty zkoušky. Dora tím byla zarmoucena: „Už jste o tom mluvila, dono Gabrielo? Chcete, abych mu to řekla sama?" Teď s tím byl konec, teď se s tím nedalo počítat. Když je ve městě jeho pohrdlivá a pyšná sestra, Nacib nikdy nedovolí, aby vyšla v pastýřských šatech do ulic a nesla korouhev s Ježíškem. A nejhorší na tom je, že mu musí dát za pravdu . . . Když je sestra v Ilhéusu, nedá se nic dělat. Nacib má pravdu. Tolik ho zranit, tolik ho zarmoutit, to nemůže . . . PASTÝRKA GABRIELA NEBOLI O PANÍ SAADOVÉ NA SILVESTROVSKÉM PLESE „Co tomu řekne sestra a ten ťulpas švagr?" Ne, Gabrielo, k tomu Nacib nemůže svolit a nikdy by k tomu ani nesvolil. Když tu byla ta sestra, bylo to pochopitelné. Co by tomu řekli obyvatelé Ilhéusu, jeho přátelé z hostince, dámy z vyšších kruhů, plukovník Ramiro, jenž ji tak vyznamenával před ostatními? Vyloučeno, Gabrielo, zbytečné na něco takového pomýšlet, takový nesmysl ještě neslyšel. Miláček si musí uvědomit, že už není ubohou služebnou bez rodiny, beze jména, bez data narození, bez společenského postavení. Je možno si představit paní Saadovou v čele průvodu, s korunou z lepenky lesknoucí se pozlátkem, jak kroutí celým tělem při drobných tanečních krůčcích, v šatech z modrého a rudého atlasu, třímající korouhev mezi dvaadvaceti pastýř-kami, které nesou jen lampióny, takže ona, pastýřka Gabriela, je první a nej nápadnější zc všech? Vyloučeno, miláčku, takový bláznivý nápad .. . 373 Samozřejmě, rád by to viděl, tleskal by z hostince, počastoval by své hosty pivem. Komu by se to nelíbilo? Bylo by to hezké, to nikdo nepopíral. Viděla však už nějakou vdanou, vznešenou dámu, jak tančí v tříkrálovém reji ? Nevzala si k srdci příklad Dory, kterou manžel kvůli takovým věcem opustil a ona si teď musí vydělávat u šicího stroje? Aj ešte ke všemu, když je ve městě jeho sestra, ta vtělená pýcha, a ten švagr, tak domýšlivý na svůj doktorský prsten! Vyloučeno, Gabrielo, zbytečné o tom mluvit. Gabriela rezignovaně sklopila hlavu. Má pravdu, nemůže ho zranit v sestřině přítomnosti, nemůže ho zarmoutit před švagrem doktorem. Objal ji a posadil šiji na klín. „Nebuď smutná, drahoušku. Usměj se na mne." Zasmála se, ale v srdci měla žal. Proplakala celé odpoledne nad krásnými šaty z modrého a rudého atlasu, nad pestrobarevnou spodničkou. Nad pozlacenou korunou s hvězdou. Nad korouhví symbolizující barevnost průvodu, uprostřed s Ježíškem a jeho beránkem. Neutěšil ji ani dárek, který jí přinesl v noci, když sc vrátil domů: drahá vyšívaná šerpa s třásněmi. „To si vezmeš na silvestrovský ples," řekl jí. „Na silvestrovskou hostinu. Chci, abys byla nejkrásnější žena v sále." V Ilhéusu se nemluvilo o ničem jiném než o tomto plese, jejž v klubu Pokrok chtěli uspořádat studenti a studentky. Švadleny nestačily zvládnout objednávky, co jich bylo. Šaty přiváželi až z Bahie; od krejčích pocházeli osvědčené pánské obleky z bílého plátna značky HJ, Stoly byly už předem zadány. Přijde tam i Mister s chotí, jež jako každoročně přijela strávit s manželem vánoce. Místo dosavadních obvyklých večírků v jednotlivých rodinách sejde se ilhéuská společnost v salónech Pokroku na plese, jenž neměl obdoby. Téže noci vyjde průvod s lampióny, písničkami a korouhví. Gabriela půjde v hedvábných šatech, krajkovém přehozu a těsných střevíčcích, bude na plese sedět se sklopenýma očima a nebude vědět, jak se má chovat. A kdo ponese korouhev? Dora byla zklamána. Pan Nilo, mladík vonící mořem, se netajil svým rozčarováním. Jenom Miquelina se tvářila spokojeně, asi jí připadl úkol nést korouhev. 374 Pozapomněla na to a přestala plakat, teprve když na prostranství u pahorku Unhäo přijely kolotoče — zábavní park s ruským kolem, koníčky, horskou dráhou, bludištěm. Všude se leskl kov, světla hýřivě zářila. Mluvilo se o tom tolik, že ani černoušek Tuísca, jenž sejí poslední dobou stranil, neodolal a objevil se u ní, aby si o tom pohovořil. Nacib jí řekl: „Na Štědrý večer se v hostinci dlouho nezdržím. Jenom si tam na chvilku zaskočím. Odpoledne půjdeme na kolotoče, večer na pouť." To opravdu stálo za to. Byla s panem Nacibem všude. Na ruském kole dvakrát. To pohupování bylo tak příjemné, foukalo tam pěkně pod sukně. Z bludiště vyšla celá zmámená. Černoušek Tuísca v polo-botkách a nových šatech — i on se vystrojil! — nemusel platit vstupné, poněvadž pomáhal lepit v ulicích plakáty. Večer šli na pouť před kostelem sv. Šebestiána. Tam se procházel Tonico s donou Olgou. Nacib jim svěřil Gabrielu a skočil se podívat do hostince. Ve stáncích se prodávaly upomínkové předměty, hlavně je chtěly studentky a chlapci jimje kupovali. Konala se tam i dražba, jejíž výtěžek připadl kostelu. Ari Santos dělal v potu tváře licitátora. Vyvolával: „Talíř cukroví od sličné slečny Iracemy. Cukroví, které vlastnoručně napekla. Po prvé . . ." „Pčt milreisů/' nabídl jeden medik. „Osm," přidal jistý obchodní příručí. „Deset," přihodil studující práv. Iracema měla mnoho obdivovatelů, o její milostný kou-teček ve vratech byl velký zájem, a proto i o její cukroví. Když začala dražba, přišli sejí zúčastnit i hosté z Vesuvu. Náměstí se zaplnilo, milenci na sebe mrkali, snoubenci kráčeli zavěšeni a usmívali se. „Čajový servis, dar mladé Jcrusy Bastosové. šest šálků, šest tácků, šest talířků na cukroví a jiné kusy. Po prvé .. ." Ari Santos vyzvedl do výše malý šálek. Děvčata mezi sebou soupeřila o nejlepší ohodnocení. Každá chtěla, aby její dárek sv. Šebestiánovi byl prodán co nejdráže. Milenci asnoubenci utráceli peníze a přihazovali, jen aby se na 375 ně dívky usmály. Někdy se dva plukovníci zajímali o týž předmět. Pak vzrušení sílilo, ceny letěly nahoru a dosahovaly sta i dvou set milreisů. Amáncio Leal, soupeřící s Ribeiri-nhem, dal pět set milreisii za šest ubrousků. To už hraničilo s mrháním, s vyhazováním peněz. V ilhéuských ulicích jich bylo habaděj. Děvčata na vdáváni povzbuzovala očima své milence a nápadníky a byla zvědavá na to, jak se zatváří, až licitátor ohlásí jejich dar. Iracemin zlomil všechny rekordy: cukroví vyneslo osmdesát milreisů. Ty nabídl Epa.uii-nondas, mladší společník obchodil se střižním zbožím bratři Soaresových. Ubohá Jerusa neměla žádného ctitele. Platila za domýšlivou a ilhéuských chlapců si nevšímala. Povídalo se o nějaké její lásce v Bahii — posluchači pátého ročníku medicíny. Jestliže se dražby nezúčastní její rodina -— strýc Tonico a dona Olga — nebo některý přítel jejího dědečka, nevynese její Čajový servis nic. Iracema se vítězoslavně usmívala. „Kolik mi dáte za čajový servis?" „Deset milreisů," nabídl Tonico. Gabriela, k níž se už vrátil Nacib, zvýšila na patnáct. Plukovník Amáncio, jenž by mohl nabídnout víc, tam už nebyl, odešel do nočního lokálu. Ari Santos se potil, jak na pódiu křičel: „Patnáct milreisů , . . Kdo dávíc?" „Tisíc." „Kolik prosím? Kdo to říkal? Prosím, žádné žerty." „Tisíc," opakoval Mundinho Falcäo. „Ach, pan Mundinho . .. No ne! Slečno Jeruso, buďte tak laskavá a odevzdejte předmět pánovi. Celý tisíc, prosím, celý tisíc! Sv. Šebestián vám to nikdy nezapomene, pane Mundinho. Jak víte, ty peníze jsou na vybudování nového kostela na témž místě, obrovského kostela, který tu bude stát místo dnešního. Pane Mundinho, peníze přímo mně... Děkuji vám." Jerusa si šla pro servis a podala jej vývozci. Ostatní děvčata, která tím byla zastíněna, si o tom Šílenství začala šuškat. Co to má znamenat? Ten Mundinho, jenž má peněz jako želez, ten elegantní mladík z Ria potíral rodinu Bastosových v zápase na život a na smrt. V tomto boji se vypalovaly redakce časopisů, číhalo se na muže, organizovaly se atentáty. Mun- 376 dinho čelil starému Ramirovi, ohrožoval jeho postavení, měl na svědomí jeho srdeční záchvaty. A najednou dá tisíc milreisů, dvě nové pětistovky za šest Šálků z laciného porcelánu, dar nepřítelovy vnučky. Neminul se rozumem? Jak tomu má člověk rozumět? Všechny, od Iracemy až po Divu, po něm toužily. Byl bohatý a svobodný, elegantní a zcestovalý, jezdil ustavičně do Bahie, v Riu měl dům . . . Děvčata věděla o jeho pletkách s holkami. S Anabelou i s jinými, pro které si posílal do Bahie nebo na jih. Někdy je viděli, jak se ti elegantní lidé bezstarostně procházejí po bulváru na pobřeží. Se svobodnými dívkami si však nic nezačínal. S žádnou z nich, ani se na ně skoro nepodíval. Na Jcrusu také ne. Ten boháč a elegán, Mundinho Falcäo! „To nemělo takovou cenu," prohlásila Jerusa. „Jsem hříšník. A takhle si vaším prostřednictvím udobřím svaté. Získám si mistečko v nebi." Usmála se a nemohla si odpustit otázku: „Jdete na silvestrovský ples?" „Ještě nevím. Slíbil jsem, žc Nový rok strávím v Itabuně." „Tam to zřejmě bude rušné, ale tady taky." „Přeji vám příjemnou zábavu a Šťastný Nový rok." „Já vám taky. Pokud se do té doby ještě neuvidíme." Tonico Bastos sledoval rozhovor. Tomu člověku nerozumí. Sám ještě snil o tom, že by se na poslední chvíli mohli dohodnout, aby zachránili prestiž Bastosových. Pozdravil Mun-dinha s úsměvem. Vývozce pozdrav opětoval, pak se však hned vzdálil a odešel domů. Na Silvestra byl Mundinho v Itabuně, poobědval s Aristó-tclesem a zúčastnil se zahájení dobytčího trhu — důležité novoty, která soustředí do města obchod se skotem z celého kraje. Pronesl proslov, jenž sklidil úspěch, vsedl do auta a vrátil se do Ilhéusu. Ne že by si byl vzpomněl na Jerusu, ale chtěl strávit silvestrovskou noc s přáteli v Pokroku. Stálo to za to. Ples byl krásný a lidé říkali, že jenom v Riu je možno shlédnout něco takového. Přepych, projevující se čínským ílórem, taftem, sametem, šperky, zastíral jistý nedostatek vytříbeného chování a venkovský vzhled některých dam, právě tak jako svazky pětiset- 377 i milreisových bankovek v kapsách plukovníků tlumily jejich ncotcsanost a vesnický způsob mluvy. Hlavní slovo měli však na plese mladí. Ač bylo horko, byh někteří mládenci vc smokingu. Dívky se smály, ovívaly se vějíři, koketovaly, popíjely limonádu, šampaňské a nejdražší likéry tekly proudem. Salóny byly rozmarně vyzdobeny girlandami a umělými květinami. o tomto velkém plese se toho tolik namluvilo, že se tam dostavil i tak zapřísáhlý nepřítel podobných radovánek, jako byljoáo Fulgéncio. Přišel tam s Doktorem. Jerusa se usmála, když spatřila Mundinha Falcäa, jak hovoří s Arabem Nacibem a hodnou Gabrielou, která se sotva držela na nohou, neboť ji tlačily ty nešťastné střevíčky. Její nohy nebyly zvyklé na boty. Tak jí to však slušelo, že ani nejdo-mýšlivější dámy —■ dokonce ani ošklivá a ješitná manželka dr. Demósthcncse — nemohly popřít, že ta mulatka je nej-krásnější ženou plesu. „Prostého původu, ale hezká," doznávaly. Tato dívka prostého původu, ztracená v ševelícím davu, kterému nerozuměla, v přepychu, jenž ji nelákal, uprostřed závisti, ješitnosti a tlachání, které ji nevábilo. Za chvilinku vyjde královský průvod s veselými pastýřkami a vyšívanou korouhví do ulic. Bude zastavovat před domy a krčmami, bude zpívat, tančit a žádat o dovolení ke vstupu. Dveře se budou otvírat, bude se tančit a zpívat, budou se pít likéry a jíst sladkosti. Během silvestrovské noci a dvou nocí tříkrálových vyjde se přes deset průvodů od Unhäo, Conquisty, Hadího ostrova i Pontalu na druhém břehu řeky vydovádět na ilhéuské ulice. Gabriela tančila s Nacibem, Tonikem, Arim a Kapitánem. Počínala se při tom půvabně, ale tyto párové tance neměla ráda. Tancem bylo pro ni něco jiného: vířivé coco, svižná samba nebo rychlé maxixe. Nebo polka při harmonice. Argentinské tango, wals, foxtrot ráda neměla. Ještě k tomu, když ji tlačily střevíce. Zábava byla v plném proudu. Jenom Josué se nebavil. Stál n okna s číší v ruce a díval se ven. V zástupu diváků na chodníku a na vozovce byla Gloria. Po jejím boku jakoby náhodou Coriolano. Plukovník byl unaven a chtěl si jít leh- 378 nout. Jemu se nejlépe plesá, jak sám říkal, v Glóriině posteli. Glória, celá vystrojená, však otálela a pozorovala v okně Josuův vyhublý obličej. U stolů vystřelovaly zátky ze šampaňského. Mundinho Falcäo, o nějž sc dívky div nepopřály, tančil s Je-rusou, Divou, Iracemou a vyzval i Gabrielu. Naoib postával v skupinách mužů a bavil se s nimi. O tanec příliš nestál, jen dvakrát nebo třikrát za večer byl s Gabrielou v kole. Pak ji nechával u stolu s tou hodnou paní Fulgénciovou. Pod stolem si Gabriela zula střevíc a pohladila si otlačenou nohu. Přemáhala zívání. Ke stolu si sedaly dámy, dávaly se do řeči a vesele se smály s ženou Joáa Fulgéncia. Gabrielu jen milostivě pozdravily a poptaly se jí na zdraví. Ona mlčela a dívala se do země. Tonico se jako kněz, který sc má zhostit nesnadného obřadu, vykrucoval s donou Olgou při argentinském tangu. Chlapci i dívky se smáli a žertovali a tančili hlavně v zadním sále, kam zakázali přístup starým. Nacibova sestra a její manžel se při tanci tvářili škrobeně a dělali, že Gabrielu nevidí. Kolem jedenácté, když už na ulici zbylo jen pár lidí — Gloria a s ní plukovník Coriolano dávno odešli —, ozvaly se z ulice zvuky kytar, fléten a tamburín. A hlasy zpívající písničky tříkrálového reje. Gabriela zvedla hlavu. To nemůže být mýlka, j c to Dořin průvod. Zastavil před klubem Pokrok, orchestr na plese ztichl, všichni běželi k oknům a dveřím. Gabriela rychle vklouzla do bot a jako jedna z prvních vyběhla na chodník. Nacib pádil za ní, sestra a švagr byli nablízku, ale předstírali, že je nevidí. Pastýřky s lampióny, Miquelina s korouhví. Nilo, bývalý námořník, dával píšťalkou znamení ke zpěvu a tanci. Ze Seabrova náměstí přicházeli zrovna pastýř s volem a venkované, celý průvod bumba-meu-boi. Ti všichni tančili na ulici a pastýřky k tomu zpívaly: „Jsem hezká pastýřka a Ježíše chci zbožňovat. K betlémským jeslím jdu tři krále uvítat." 379 O vstup do klubu nežádali, neodvažovali se rušit ples boháčů. Avšak Plínio Aracá přivedl číšníky s lahvemi piva a rozdával je. Vůl si na chvíli odpočinul a pil. Vesničané dělali totéž. Pak se znovu rozproudil tanec a zpěv. Miquelina uprostřed třímala korouhev a kroutila hubenými boky, zatímco pan Nilo hvízdal. Ulice se zaplnila lidmi z plesu. Chlapci i dívky se smáli a tleskali. „Jsem hezká pastýřka, jsem stříbro, světlo, zlatý prach. Svým zpěvem uspávám Ježíška v jesličkách," Gabriela vnímala jen tříkrálový' průvod, pastýřky s lampióny, Nila s píšťalkou, Miquelinu s korouhví. Neviděla Na-ciba, Tonika, nikoho jiného. Dokonce neviděla ani švagrovou s nosíkem vzhůru. Pan Nilo zahvízdal, pastýřky se sešikovaly, průvod bumba-meu-boi se dal na pochod. Na nové zahvízdnutí se pastýřky daly do tance. Miquelina se točila s korouhví noční tmou. „Pastýřky se už louči, jinam jdou zazpívat..." Chtěli jít zpívat a tančit dál, když tu se Gabriela zula, rozběhla se za nimi a Miquelině vytrhla korouhev z rukou. Pohupovala tělem, kroutila boky, osvobozené nohy se jí míhaly v tanečním rytmu. Průvod se ubíral dál a švagrová sc hlasitě pohoršovala, Jerusa sc ohlédla a viděla, že je Nacibovi do pláče: jako by hanbou a smutkem zkameněl. A tak i ona vykročila, od jedné pastýřky si vypůjčila lampión a dala se do tance. Pak se k nim přidal nějaký mladík, potom další, Iracema vzala lampión Doře, Mundinho Falcäo vytrhl píšťalku Nilovi. Mister a jeho žena už také tančili. Rovněž paní Fulgénciová, veselá matka šesti dětí, vtělená dobrota, se přidala k průvodu. I jiné dámy, a Kapitán i Josué. Celý ples se prostě přestěhoval na ulici. Průvod uzavírala Nacibova sestra a její akademicky vzdělaný manžel, v čele tančila Gabriela s korouhví v ruce. OD UROZENÉ OFENÍSIE PO PROSTOU GABRIELU A RŮZNÝCH UDÁLOSTECH A PODVÚDCÍ CH Počátkem roku došlo k mnoha významným událostem, Ilhéus zažil mnoho nového a četné skandály. Studenti pokládali za svou povinnost učinit z prošlé slavnosti u příležitosti otevření knihovny Obchodního sdružení ohromnou slavnost. „Chlapci si chtějí zatančit. . ." podotkl předseda Ataulfo. Kapitán, jenž s neocenitelnou pomocí Joáa Fulgéneia knihovnu zřídil, viděl v nápadu studentů skvělou příležitost k propagandě své kandidatury na úřad starosty. Měl ostatně pravdu, když Ataulfovi namítl, že se chlapci nechtějí jenom bavit. Ta knihovna je první v Ilhéusu (knihovna spolku Ruie Barbosy sestávala z malé přihrádky knih, skoro vesměs básnických sbírek), má tedy velký význam. To zdůraznil také Ribei-rinhův mladší syn, Sílvio Ribeiro, studující druhého ročníku medicíny, ve svém pečlivě připraveném proslovu. Takovou oslavu Ilhéus nepamatoval. Studenti uspořádali literární večírek, jehož se mnozí z nich zúčastnili vedle osobností, j ako byl Doktor, Ari Santos a Josué. Promluvili na něm Kapitán a dr. Maurício, první z nich jako knihovník Sdružení, druhý jako oficiální mluvčí, oba pak hlavně proto, že kandidovali na úřad starosty. Největší novinkou bylo, že děvčata z gymnasia řádových sester a z ilhéuské smetánky recitovala na veřejnosti básně. Některá bázlivě a rozpačitě, jiná s naprostou samozřejmostí a sebejistě, Diva, jež měla jasný a příjemný hlásek, zazpívala romanci, Jerusa hrála na klavír Chopina. Sálem sc ozývaly verše, jejichž autory byli Olavo Bilac, Raimundo Corrcia, Castro Alves a Teodoro de Castro; od tohoto básníka byly recitovány verše velebící Ofenísii. Vedle toho básně Ariho a Josua, jež přednesli sami autoři. Inspektoru gymnasia, jenž využil cesty do Ilhéusu k návštěvě Itabuny a okolních vesnic a farem, aby získal riodeja-neirským novinám inzerci, to bylo všechno k smíchu. Pro obyvatele Ilhéusu to však byla kouzelná slavnost. „Krásné!" poznamenala Quinquina. „Nezapomenutelný zážitek/' souhlasila Flórinka, Následoval ovšem tanec. Sdružení pozvalo z Bclmontu básníka Sosígenese Gostu, aby spravoval knihovnu. Ten pak měl značný vliv na rozvoj kulturního života ve městě. A když je řeč o kultuře a knihách a připomínají se Teodorovy' verše na Ofenísii, jak přejít mlčením vydání útlé knížky, kterou přímo v Ilhéusu v tiskárně Joáa Fulgéncia vysázel a vytiskl mistr Joaquim — několik kapitol Doktorovy pamětihodné knihy „Historie rodu Ávilových a města Ilhéusu"? Tento název ovšem knížka neměla, poněvadž to byly jen kapitoly o Ofenísii a jejích tak sporných stycích s císařem Pechem II., takže ji Doktor nazval skromně: „Historická láska" s podtitulem v závorce: (Ozvuky někdejší polemiky). Bylo to osmdesát stránek tištěných cicerem a nabitých učeností a hypotézami ve stylu oblíbené prózy z 16. století, z doby Gamóesovy. Tam byl romantický příběh rozveden do všech podrobností, s hojností citátů z jiných autorů a Teodorových veršů. Knížka ověnčila vavřínem velebnou hlavu význačného Ilhéusana. Je sice pravda, že jistý kritik z hlavního města nepochybně ze závisti shledal útlý svazek nestravitelným, „hemžícím se nesmysly, které překračují všechny přípustné meze," šlo však o neurvakc a vyhladovělého redaktůrka, autora jízlivých epigramů na všechny, kdo byli skutečnou chloubou Bahie. Naproti tomu z Mundo Nova, kde právě zakládal Čtvrtou rodinu, poslal vynikající bard Argileu Pal-meira do jiných bahijských novin šest pochvalných stránek, opěvujících lásku Ofenisie, jež byla „průkopnicí myšlenky volné lásky v Brazílii". Jinou zajímavou poznámku, která však neměla s literaturou celkem nic společného, učinil Nhô-Galo, když v papírnictví Vzor hovořil o tomto díle s Joaem Fulgén-ciem: „Všiml sis, Joäo, že naše pramáti Ofenísia změnila v Doktorově knížce poněkud zevnějšek? Dobře se pamatuju, dříve to byla dívenka hubená jako lunt. Teď ale přibrala, jen si přečti stranu čtrnáct. Víš, koho teď připomíná? Gabrielu . . ." Joäo Fulgéncio se zasmál svým oduševnělým a bezelstným smíchem; 383 „Kdopak do ní není ve městě zamilovaný? Kdyby ona kandidovala na úřad starosty, porazila by Kapitána i Maurícia, i kdyby se oba proti ní spojili. Tu by volil každý." „Jenom ženy ne . . ." „Ženy, příteli, nemají volební právo. Ale i tak by jí některé daly hlas. Ona má něco, co nikdo jiný nemá. Tys ji neviděl na silvestrovském plese? Kdo strhl všechny, aby šli tančit na ulici? Myslím, že v ní je síla, která vyvolává revoluce a podněcuje objevy. Mně samotnému se nic nelíbí tak jako Gabriela uprostřed lidí. Víš, co si při tom představím? Květinu na zahradě, skutečnou, z níž sálá vůně, uprostřed umělých květin . . ." Avšak dny, které následovaly po vyjití Doktorovy knihy, náležely Ofenísii, a nikoli Gabriele. Nová vlna popularity vzkřísila památku urozené Avilové, zamilovaně lkající po císaři. Mluvilo se o ní v rodinách při večeři, v klubu Pokrok •— kde teď bylo stále rušno na tancovačkách a čajích o páté —, mezi chlapci a děvčaty, když se obvykle večer procházeli po bulváru na pobřeží, v autobusech, vlacích, proslovech a verších, novinách i hospodách. Dokonce i v nočních podnicích. Jedna mladičká černooká Španělka s nosem jako skoba sc beznadějně zamilovala do Mundinha Falcäa. Vývozce byl však plně zaujat šansoniérkou, kterou si po Novém roce přivezl ze své poslední cesty do Ria. Španělčiny vzdechy a zasněné pohledy inspirovaly jednoho vtipálka k tomu, aby ji přezval na Ofenísii. Jméno sc ujalo a ona si je dokonce odvezla s sebou z Ilhéusu do diamantových oblastí Min as Gerais, kam se přestěhovala. Tyto věci se zběhly v novém kabaretu, „Eídoradu", jenž byl v lednu otevřen poblíž přístavu. Byla to vážná konkurence pro „Bataclan" a „Trianon", nebot dovážel atrakce a artistky přímo z llia. Jeho majitelem byl Plťnio Aracá, jemuž patřil též podnik „U zlaté kapky". S biskupským požehnáním a proslovem dr. Maurícia byla dána do provozu též klinika dr. De-mósthcnese. V operačním sále, kam byl svého času převezen Aristoteles, byl shodou okolnosti (jež unikla doně ArmindČ) jako první po oficiálním zahájení operován pověstný Blon-ďáček, jenž byl při rvačce v „Podsvětí" střelen do ramene. 383 Byl otevřen též Švédský vicekonsulát a v témž domě filiálka paroplavební společnosti s dlouhým a složitým jménem. Občas bylo vidět v Nacibově hostinci ve společnosti Mundi-nha Falcäa cizince dlouhého jako bidlo, jak hovoří a popíjí ilhéuskou kořalku. Byl to zástupce švédské společnosti a vice-konsul v jedné osobě. V přístavu se stavěl nový hotel, obrovská pětipatrová budova. Studenti se prostřednictvím „Ilhéuského deníku" obrátili k obyvatelům s výzvou, aby voliLi kandidáta, který jako starosta vystaví městské gymnasium, sportovní stadión, starobinec a chudobinec a vybuduje silnici do Pirangi. Druhého dne se v týchž novinách Kapitán zavázal k tomu všemu a ještě k mnoha jiným věcem. jinou novinkou bylo, že „Hlas lidu" začal vycházet jako deník. To však trvalo krátce, po několika měsících se z něho stal zase týdeník. Měl skoro výlučně politický ráz a v každém čísle si bral na mušku Mundinha Falcäa, Aristótclese a Kapitána. „Ilhéuský deník" však nezůstával dlužen odpověď. Bylo ohlášeno brzké otevření Nacibova restaurantu. Z prvního poschodí se už řada nájemníků odstěhovala. Jenom pro hernu a dva obchodní příručí nebylo zatím umístění. Nacib pobízel ke spěchu. Z Ria si prostřednictvím Mundinha, svého společníka a finanční opory, objednal už část zařízení. Interiér navrhl onen výstřední architekt. Arab měl už zase dobrou náladu. Avšak ne tak dobrou, jako když poznal Gabrielu a nemusel se bát, že mu odejde. To ho neznepokojovalo, ale aby mohl být úplně šťasten, musela by být už konečně ochotna chovat se jako dáma. Na lhostejnost v noci si už nestěžoval. Unaven byl naopak on, neboť o prázdninách byl v hostinci velký provoz. Zvykl si na ne tak vášnivou, klidnější a něžnější manželskou lásku. Jenomže ona se zdráhala, i když rezignovaně, sžítse se společenskou smetánkou, a to i přes svůj velký úspěch o silvestrovské noci v průvodu. Když už si Nacib tehdy myslel, žc se jeho manželství zhroutilo jako domek z karet, stal se div, neboť sám nakonec šel také tančit na ulici. A copak k nim potom nepřišlá sestra se švagrem, aby se seznámili s Gabrielou? Proč tedy ona pořád chodí doma jako popelka v pantoflích, hraje si s kocourem, vaří, uklízí, prozpěvuje si své písničky a hlasitě se směje na všechny, kdo s ní hovoří? 384 Počítal s tím, že v novém restaurantu se konečně prevychová. I Tonico sdílel jeho názor. Do restaurantu budou muset přijít dvě tři kuchařky, takže tam Gabriela bude šéfovat a počínat si jako paní domu a pouze bude dohlížet a ochutnávat. Denně bude ve styku s významnými lidmi. Nejvíc ho mrzelo, žc nechce posluhovačku. Byt byl sice malý, ale přesto dal práci. A třeba uvážit, že stále vařila jemu i pro hostinec. Její služebná si dokonce stěžovala, že ji dona Gabriela nenechá nic dělat. Jenom myla nádobí, míchala omáčky, krájela maso. Jídlo však připravovala Gabriela, jež se ani nehnula od sporáku. Potkala ho však pohroma. Stalo se to jednoho klidného odpoledne, kdy pociťoval naprostou duševní rovnováhu a radoval sc z právě došlé zprávy, že se herna odstěhuje někam do obchodního centra. Nyní zbývalo jen urychleně vystěhovat ty dva obchodní příručí. Co nejdříve dojde lodí Pobřežní společnosti nebo společnosti Lloyd zařízení objednané z Ria. Zjednal si už zedníka a malíře, aby první poschodí, rozdělené příčkami a celé špinavé, proměnili v radostný a světlý sál s moderní kuchyní. Gabriela nechtěla ani slyšet o plechovém sporáku. Chtěla velká kamna, obložená kachlíky, v nichž se topí dřívím. To měl už všechno dohodnuto se zedníkem i s malířem. Nu a toho dne přistihl Mlsouna, jak bere peníze z pokladny. Naciba to nepřekvapilo, už dlouho ho podezříval. Přesto však ztratil hlavu a dal chlapci pár pohlavků: „Ty zloději! Ty uličníku!" Zajímavé, že ani nepomyslil na to ho propustit. Jenom mu chtěl dát na pamětnou a napravit ho. Jenže Mlsoun se svalil za pult a začal mu spílat: „Zloděj jste vy, Turku jeden všivá! Co to pančování likérů? Co to okrádání hostí při placení?" Musel mu jich ještě pár vrazit, ale ani pak nepomýšlel na to ho vyhodit. Chytil Mlsouna za hrnec, vyzvedl jej do výšky a dal mu pořádnou facku: „Aby ses odnaučil krást!" Když ho pustil, Mlsoun vyběhl před pult, brečel a nadával mu: „Proč nemlátíte někoho jinýho? Třeba tu svou ženu?" *5 385 „Buď zticha, nebo ti doopravdy namlátím." „Jen to zkuste! . . ." Klidil se ke dveřím a křičel: „Turku parohatá, čubčí synu! Proč si nevezmete na paškál svou ženu? To vás ty parohy netlačí?" Nacib k němu přiskočil a pevně ho chytil: „Co to povídáš?" Když viděl, jak se Arab tváří, dostal z něho Mlsoun strach: „Nic, pane Nacibe. Pusťte mě ..." „Řekni, co víš, nebo tě přerazím!" „Já nic, to říkal Chico Zevloun." „Co?" „2e drží s panem Tonikem . . ." „S Tonikem? Pověz všechno, a honem!" Tak prudce jím zatřásl, že mu až roztrhl košili. „Den co den, sotva odtud odejde, chodí pan Tonico k ní." „Ty lžeš, lotře!" „To ví kdekdo a všichni se vám smčjou. Pusťte mě, pane Nacibe . . ." Pustil ho. Mlsoun vyběhl ven. Nacib zůstal stát bez hnutí, jako by oslepl, ohluchl, zkameněl, jako by nebyl schopen se pohnout ani zamyslet. Tak ho zastihl Chico Zevloun, když se vrátil z ledárny, „Pane Nacibe . . . Pane Nacibe ..." Pan Nacib plakal. Odvedl si Čhika Zevlouna do herny, aby ho vyzpovídal. Tam poslouchal, zakrývaje si tvář rukama. Chico mu musel vyklopit všechna jména i podrobnosti od chvíle, kdy si ji odvedl z „trhu otroků". S Tonikem to začalo teprve nedávno, až dlouho po svatbě. Přesto tomu nevěřil, není to lež? Chtěl mít důkazy, přesvědčit se na vlastní oči. Nejhorší bylo, že s ní měl v noci spát v jedné posteli. Nebude moci usnout. Když přišel, s úsměvem se probudila a políbila ho na tvář. Nacib ze sebe pouze vypravil: „Jsem moc unaven." Obrátil se na stranu a zhasl. Ležel skoro na pelesti, aby byl co nejdále od jejího žhoucího těla. Gabriela se k němu pří-tulila a chtěla podstrčit nohu pod jeho lýtko. Nespal celou noc. Nejraději by se jí vyptával, aby slyšel pravdu z jejích 386 úst, a přímo na místě ji zabil, jak by to učinil správný Ilhéusan. Přestal by však trpět, kdyby ji zabil? Přineslo by mu to bezmeznou bolest, měl by pocit prázdnoty, jako by mu vyrvali srdce. Druhého dne odešel časně zrána do hostince. Mlsoun se tam neukázal, Chico Zevloun se při práci neodvážil na něho pohlédnout a pořád se kradl při zdi. Krátce před druhou hodinou se objevil Tonico, a když popíjel hořkou, všiml si, že má Nacib špatnou náladu, „Mrzutosti doma?" „Ne. Všechno v pořádku." Po Toníkově odchodu počkal čtvrt hodiny. Pak vytáhl ze zásuvky revolver, zastrčil si jej za opasek a vydal se k domovu. Chvíli poté přiběhl Chico Zevloun zděšeně k Joäu Fulgénciovi: „Honem, pane Joäo! Pan Nacib šel zabít donu Gabrielu a pana Tonika Bastose." „Co to povídáš?" Chico Zevloun mu to stručně vylíčil a Joáo hned zamířil na Obočí. Sotva zahnul za roh kostela, uslyšel křik dony Armindy. Směrem k nábřeží pelášil Tonico, bos, sako a košili přes ruku, do půl těla nahý. JAK ARAB NACIB PORUŠIL STAROBYLÝ ZÁKON A VE VŠÍ POČESTNOSTI VYSTOUPIL ZE ZÁSLUŽNÉHO BRATRSTVA SV. PAROHÁČE, ANEB JAK SE PANÍ SAADOVÁ STALA OPĚT GABRIELOU Nahá ležela Gabriela v manželské posteli a usmívala se. Nahý seděl na pelesti Tonico s vášnivou touhou v očích. Proč je v té chvíli Nacib nezabil? Nebyl to snad zákon, staro- 25H 387 bylý a krutý, ale stále platný zákon? Zákon, jemuž bylo třeba dostát, kdykoliv to bylo vhodné a nutné? Potupený manžel smyl vždy krví viníků svou pohanu. Ani ne před rokem se podle něho řídil plukovník Jesuíno Mendonca . . . Proč je nezabil? Nepomýšlel na to v noci v posteli, když cítil, jak mu GabricHno žhoucí lýtko spaluje nohu? Nepřisahal, že to udělá? Proč to tedy neudělal? Neměl za pasem revolver, který vyndal ze zásuvky u pultu? Nechtěl svým ilhéuským přátelům hrdě pohlédnout do očí? Přesto to však neudělal. Mýlil by se, kdo by to pokládal za zbabělost. Nebyl zbabělec, už nejednou to dokázal. Mýlili by se také ti, kdo by si mysleli, že nebyl čas. Tonico vyběhl na dvorek, přeskočil zídku a v průjezdu u pohoršené dony Armindy si natáhl kalhoty na nahé tělo, když předtím zc sebe zajíkavě vypravil: „Nezabíjejte mě, Nacibe! Chtěl jsem jí jenom něco poradit Nacib si na revolver ani nevzpomněl, uraženě na Tonika napřáhl svou těžkou ruku, ten sklouzl s okraje postele, pak se vymrštil, sesbíral se židle své věci a zmizel. Času na vystřelení bylo habaděj a minout se cíle nemohl. Proč to tedy neudělal? Proč místo aby ji zabil, byla jen tiše, bez jediného slova bita jak žito, až jí na skořicově zbarveném těle vyskočily tmavě rudé, skoro fialové modřiny? Ona také nepromluvila, ani nevykřikla a nezaštkala, jen mlčky plakala, mlčky snášela rány. Bil ji, ještě když tam vstoupil Joäo Fulgéncio, takže se musela honem přikrýt prostěradlem. Času na usmrcení bylo tedy dost a dost. Rovněž se mýlili ti, kdo tvrdili, že se tak choval z přílišné lásky, z přílišné něhy. V té chvíli se o lásce nedalo ani mluvit. Nedalo se však mluvit ani o nenávisti. Bil ji bezmyšlenkovitě, jako by mu po tom, co vytrpěl předchozího dne odpoledne i večer a toho dne ráno, selhaly nervy. V duši měl prázdno, jako je prázdno ve váze bez květin. Cítil bolest u srdce, jako by mu někdo zvolna vrážel dýku do zad. Nepociťoval nenávist ani lásku. Toliko bolest. Nezabil ji, poněvadž nebylo v jeho povaze zabíjet. Všechny ty hrůzostrašné historky ze Sýrie, které vyspravoval, byl jen výmysl. Ve vzteku uměl bít, A bít nelítostně, jako by si chtěl vyrovnat dluh, dávno splatný účet. Zabít však nedokázal. Mlčky poslechl, když přišel Joäo Fulgéncio, chytil jej za ruku a řekl mu: „Už dost, Nacibe! Pojdte se mnou!" Ve dveřích se Arab zastavil, a aniž se obrátil, prohodil tiše: „Až se v noci vrátím, nechci tě tu už vidět." Joäo Fulgéncio si ho odvedl domů. Tam naznačil manželce, aby je nechala o samotě. Usadili se v pokoji plném knih, Arab zabořil hlavu do dlaní. Dlouho mlčel a potom se zeptal: „Co mám dělat, Joäo?" „Co byste chtěl dělat?" „Půjdu odtud pryč. V Ilhéusu už žít nemůžu." „To bych rád věděl proč." „Takový paroháč . . .Jak bych tu mohl žít?" „Vyji opravdu chcete nechat?" „Copak jste neslyšel, co jsem jí řekl? Proč se ptáte? Proto, že jsem ji nezabil? Proto si myslíte, že budeme žít dál jako manželé? Víte, proč jsem ji nezabil? Nikdy jsem neuměl zabíjet . . . Ani slepici. . . Ani chrobáka. Nikdy jsem nebyl s to zabít ani nějakou havěť." „Myslím, že jste jednal správně, vraždit ze žárlivosti je barbarství. S tím se člověk setká jedině v Ilhéusu. Nebo u málo civilizovaných národů. Jednal jste velice správně." „Odejdu z Ilhéusu . . ." Ve dveřích se objevila paní Fulgénciová a upozornila manžela: „Joäo, máš návštěvu. Přinesu vám kávu, pane Nacibe." Joäo Fulgéncio se venku chvíli zdržel. Nacib se zatím kávy ani nedotkl. Cítil v duši pusto a prázdno, nesužoval ho hlad ani žízeň, jenom bolest. Knihkupec si zaskočil pro knihu do přihrádky a řekl: „Za chvíli jsem zpátky." Když se vrátil, zastihl Naciba tak, jak ho opustil, očí u-přeny kamsi do prázdna. Sedl si vedle něho a položil mu ruku na koleno: „Jít odtud pryč pokládám za úplný nesmysl." „Jak tu ale můžu zůstat? Všichni se mi budou smát." 3% „Nikdo se vám smát nebude ..." „Vy ne, vy jste hodný, ale co druzí. . ." „Povězte mi jednu věc, Nacibe: kdyby to nebyla vaše manželka, ale jenom milenka, taky byste šel pryč, taky by vám na tom tak záleželo?" Nacib se zamyslel nad otázkou a poznamenal: „Byla pro mne vším. Proto jsem se s ní oženil, vzpomínáte?" „Vzpomínám. A dokonce jsem vás varoval," „Mne?" „Jen se upamatujte! Rekl jsem vám: Některé květiny ve váze vadnou." Byla to pravda, nikdy si na to nevzpomněl. Nepřikládal té poznámce žádný význam. Teď ji však chápal. Gabriela nebyla stvořena pro vázu, pro manželství. „Kdyby to však byla jenom milenka," pokračoval knihkupec, „také byste odešel z Ilhéusu? Nemluvím o utrpení, člověk trpí, poněvadž nuluje, ne proto, že je ženat. Proto, že je ženat, zabíjí nebo odchází pryč." „Kdyby byla jen mou milenkou, nikdo by se mi nesmál. Stačil by výprask. To víte vy stejně dobře jako já." „Tak vida, vy vlastně nemáte vůbec proč odcházet. Gabriela před zákonem nebyla ničím víc než vaší milenkou." „Ale vždyť jsem uzavřel řádný občanský sňatek. Vy sám jste u toho byl." Joäo Fulgéncio vzal do ruky nějakou knihu a rozevřel ji: „Tohleto je občanský zákoník. Poslyšte, co o tom praví článek 219, paragraf první, hlava VI. první knihy věnované rodinnému právu, ustanovením týkajícím se manželství. Přečtu vám, co se tu uvádí o případech zrušení manželství. Podívejte se: říká se tu, že manželství je neplatné, došlo-Ii k záměně osoby." Nacib naslouchal bez valného zájmu, ničemu totiž nerozuměl. „Vaše manželství je neplatné a dá se zrušit, Naeibe. Stačí chtít, a nejenže přestanete být ženat, ale dokonce jako byste ani nikdy ženat nebyl. Jako by to byla jenom vaše družka." To vzbudilo Arabův zájem: „Jak je to? To mi vysvětlete." „Tak poslouchejte!" Cetlt „Záměnou v osobě partnera rozumí se omyl v jeho totožnosti, cti a dobré pověsti, pokud seznání této skutečnosti může způsobit rozvrat manželského života. — Já si vzpomínám, že když jste mi oznamoval svatbu, říkal jste, že Gabriela neví, jak se jmenuje ani kdy se narodila ..." „To je pravda. Nevěděla nic ,. ." „A Tonico se nabídl, že vám potřebné listiny obstará." „Vyrobil to všechno ve svém notářství." „No vidíte? Váš sňatek jc neplatný, byla to záměna osoby. Myslel jsem na to už cestou. Pak přišel Ezequiel, měl něco k projednání. Já toho využil a poradil jsem se s ním. Měl jsem pravdu. Stačí, když u soudu dokážete, že doklady byly falšované, a přestanete být ženat. A nikdy jste ani ženat nebyl. Byla to jen vaše družka," „A jak to mám dokázat?" „Musíte si promluvit s Tonikem a se soudcem." „S tím člověkem já mluvit nebudu." „Chcete, abych si to vzal na starost já? Totiž abych s ním promluvil. Po právní stránce to může zařídit Ezequiel, bude-te-li chtít. Dokonce se sám nabídl." „On už to ví?" „O to se nestarejte. Chcete, abych o té věci jednal?" „Ani nevíte, jak bych vám byl zavázán." „Tak tedy na shledanou. Zůstaňte tady, čtěte si nějakou knížku," poklepal Arabovi na rameno. „Nebo plačte, bude-li vám do breku. Za slzy se stydět nemusíte." „Půjdu s vámi." „Ne, prosím. Kam? Zůstaňte tady a čekejte. Hned se vrátím." Nebylo to však tak snadné, jak si joäo Fulgéncio myslel. Nejdříve bylo třeba se dohodnout s Ezcquielem. Advokát odmítal mluvit s Tonikem a přátelsky s ním záležitost urovnat. „Chci toho člověka dostat za mříže. Udělám všechno, aby mu zavřeli notářství za to, že tam padělá listiny. On, jeho bratr i otec o mně rozhlašovali strašné lái. Bude muset pryč z Ilhéusu. To bude ale skandál ..." - . . Joäo Fulgéncio ho nakonec přemluvil. Sli spolu na notářství. Notář byl ještě bledý, neklidně se na ně díval, nucené se usmíval a hloupě vtipkoval: „Kdybych si nebyl pospíšil, Turek by mě byl nabral na parohy . . . Ten mi ale nahnal strachu . . ." „Nacib je můj mandant, prosím, abyste se o něm vyjadřoval uctivě," vyprosil si kategoricky Ezequiel. Pak se rozhovořili o celém případě. Tonico se zpočátku stavěl rozhodně proti jakékoliv dohodě. Není důvodu, jak říkal, ke zrušení manželství. I kdyby byly doklady falšované, byly uznány za pravé. Nacib proti nim za pět měsíců manželství nevznesl námitky. A jak má on, Tonico, veřejně doznat, že ty papíry padělal? Ty doby jako za starého Scgismun-da, který prodával křestní listy a zápisy o pozemkovém vlastnictví, jsou přece už tytam. Ezequiel pokrčil rameny a významně se podíval na Joáa Fulgéncia: „Neříkal jsem to?" „Tonico, to se dá zařídit," domlouval mu Joäo Fulgéncio. „Pohovoříme si se soudcem. Však my už najdeme cestičku, jak to zařídit, aby se to nedostalo na veřejnost. Nebo alespoň tak, abyste nevypadal jako viník. Dá se říci, že jste jednal podle svého ncjlepšího svědomí, ale že vás Gabriela podvedla. Na nějakou výmluvu my už přijdeme. Vždyť stejně to, co se nazývá ilhéuskou civilizací, bylo vybudováno na falešných dokumentech." Avšak Tonico ještě váhal. Nechtěl být do toho zapleten. „Zapleten jste do toho stejně, můj drahý," upozornil ho Ezequiel, „Jste v tom až po uši. Musíte se rozhodnout: bud si dáte říci a půjdete s námi k soudci, abychom všechno přátelsky a rychle vyřídili, anebo na vás ještě dnes podám Naci bovým jménem žalobu. A zrušení manželství dosáhnu. Na základě záměny osoby, neboť jste zfalšoval listiny. Zfalšoval proto, abyste provdal svou milenku — jejíž přízni jste se těšil i potom — za hodného a bezelstného člověka, jejž jste ujišťoval o svém přátelství. Budete v tom namočen ze dvou důvodů: pro padělání a pro cizoložství. A oboje jste učinil po zralém uvážení. Pěkný případ, že?" Tonico lapal po vzduchu: „Ezequieli, prosím vás, chcete mě zničit?" Joäo Fulgéncio doktora doplnil: „Co tomu řekne dona Olga? A váš otec, plukovník Ramiro? Na to už jste myslel? Tenhle skandál on nepřežije, zemře hanbou, vy ho budete mít na svědomí. Já vám to říkám proto, že nechci, aby se to stalo." „Bože můj, proč jsem se do toho pletl? Obstaral jsem ty papíry jenom z ochoty. Tenkrát jsem s ní ještě nic neměl.. „Pojďte s námi k soudci, tak to bude pro nás pro všechny nej lepší. Jinak — a na to vás docela přátelsky upozorňujú — vyjde o tom podrobná zpráva v ,Ilhéuském deníku'. Napíši ji tak, že v ní nebudete vylíčen v příliš příznivém světle. Já, Joäo Fulgéncio . . ." „Ale, Joäo, vždycky jsme byli přátelé . . ." „Já vím. Jenže vy jste podvedl Naciba. Kdybyste držel s ženou někoho jiného, budiž. Jenže já jsem rovněž Nacibův a Gabrielin přítel. K oběma jste se zachoval šeredně. Buď si tedy dáte říci, nebo vám udělám takovou ostudu, že se vám bude celé město smát, V dnešní politické situaci vám nezbude nic jiného než si sbalit svých pět švestek . . ." Toníkova pýcha splaskla. Bál se skandálu a ještě víc toho, že se to dozví dona Olga a doslechne otec. Nejlépe bude spolknout hořkou pilulku, jít k soudci a doznat, že listiny padělal. „Udělám, co budete chtít. Ale jen to proboha zařiďme s těmi papíry co nejšikovněji. Jsme přece přátelé." Soudce se skvěle bavil: „Tak vy, pane Tonico, jste byl jedna ruka s Arabem a za zády jste mu nasazoval parohy? Já jsem se o Gabrielu taky zajímal, ale jakmile se vdala, pustil jsem ji z hlavy. Vdané ženy já respektuji." Ezequielovi bylo trochu proti mysli, že k zrušení sňatku má dojít tajně, bez podání žaloby na Tonika, jenž se měl nadále jevit jako počestný a důvěřivý úředník, jako oběť Gabriely, která ho podvedla. Neměl jej rád, poněvadž ho podezříval, že i jemu nasadil parohy, ještě v době, kdy byla Prudéncia po dva roky jeho milenkou. Zato měl rád Naciba a chtěl mu pomoci. Když už byli na odchodu, zeptal se soudce: >!rA co Gabriela? Co bude dělat, no? Nyní je volná a bez 392 393 závazků. Kdybych na tom nebyl ted tak dobře . . . Ona si ale ke mně stejně musí přijít pohovořit. Všechno záleží na ní. Protože nebude-li souhlasit. . ." Ještě než se vrátil domů, zašel Joäo Fulgěncio za Gabrielou. Ta zatím se uchýlila k doně Armindě. Souhlasila se vším, nic nechtěla, ani si nestěžovala na výprask, jenom Naciba chválila: „Pan Nacib je tak hodný ... Já nechtěla panu Nacibovi ublížit." A tak zrušení manželství proběhlo rychle, od podání žaloby k rozsudku uplynula krátká doba a Arab Nacib byl zase starý mládenec. Ženat byl i nebyl, do bratrstva sv. Paroháče náležel i nenáležel, neboť nedbal stanov záslužného spolku podváděných manželů. A tak se paní Saadová stala opět Gabrielou. GABRIELINA LÁSKA Když se o tom hovořilo v papírnictví Vzor, říkal Nhó-Galo: „To je geniální řešení. Kdo by si pomyslel, že je Nacib takový génius? Už dříve jsem ho měl rád a ted ho mám ještě raději. Konečně jeden civilizovaný muž v Ilhéusu!" Kapitán se zeptal: „Jak mi, Joäo Fulgěncio, vysvětlíte Gabrielinu povahu? Jak mi to líčíte, má Naciba doopravdy ráda. Měla ho ráda a pořád ho ráda má. Říkáte, že rozchod je pro ni mnohem těžší než pro něho. Ze to, jak mu nasazovala parohy, nic neznamená? Jak to? Jestli ho měla ráda, proč ho podváděla? Jak mi to vysvětlíte?" Joäo Fulgěncio se díval do rušné ulice, viděl sestry Dos Reisovy s šálou přes ramena a usmíval se: „Jak to vysvětlit? Nijak to vysvětlovat nechci. Vysvětlovat znamená vymezovat. A vymezovat Gabrielu, pitvat její duši se nedá." „Krásné tělo s duší kolibříka. Má ona vůbec duši?" Josué myslel přitom na Glórii. . 394 „Nejspíš dětskou," chtěl tomu rozumět Kapitán. „Dětskou? Možná. Jakoupak ale kolibri? To je pitomost, Josué. Gabriela je hodná, ušlechtilá, vznětlivá a čistá. Její dobré i špatné vlastnosti se dají vypočítat, ale nikdy ne vysvětlit. Dělá, co má ráda, vzpírá se tomu, co se jí nelíbí. Nechci ji vysvětlovat. Mně stačí ji vidět a vědět, že existuje." Gabriela, ještě samá modřina, se u dony Arinindy hrbí nad šitím a přemýšlí. Ráno, než přišla služebná, přeskočila zídku a běžela Nacibovi zamést a uklidit. Ten pan Nacib je tak hodný 1 Ve vzteku ji zbil, ale za to může ona, proč svolila k sňatku? Poněvadž se s ním chtěla vodit zavěšena po ulicích, se snubním prstenem na ruce. Poněvadž měla možná strach, že ho ztratí, že se jednoho dne ožení s jinou a ji pošle pryč. Proto, jistě proto. Udělala však chybu, neměla k tomu svolit. Dříve byla radost s panem Nacibem žít. Ve vzteku jí nabil, měl by právo ji i zabít. Vdaná žena, která podvádí manžela, zaslouží jenom smrt. To říkal každý, dona Arminda jí to řekla, soudce to potvrdil, je to skutečně tak. Zasloužila si smrt. On byl však hodný, jenom ji ztloukl a vyhnal z domova. Potom se soudce ptal, zdají na tom nezáleží, prohlásí-Ii manželství za neplatné, jako by se nikdy nebyli vzali. Upozornil ji, že si pak nebude moci činit nároky na nic v hostinci, na bankovní konto, na Nacibův dům. Záleží to na ní. Nepřistoupí-li na to, soudní řízení se protáhne a nikdo nemůže vědět, jak dopadne. Jestliže však bude souhlasit. .. Právě toto ona chtěla. Soudce jí to vyložil: bude to, jako by nebyla nikdy vdaná. Lépe se to zařídit nedá. . . Neboť budc-li to takto, není důvodu, proč by pan Nacib tolik trpěl, proč by se pan Nacib urážel. Na tom výprasku jí nezáleží... I kdyby ji zabil, neumírala by s nenávistí, byl přece v právu. Mrzelo ji však, že musí z domu, že ho nemůže vídat, usmívat se na něho, poslouchat ho, co říká, cítit jeho těžkou nohu na svých stehnech a lechtání jeho kníru na šíji, že ji už jeho ruce nehladí po celém těle, po ňadrech, hýždích, stehnech, břichu. Hrud pana Naciba byla jako polštář. Ráda na té široké, chlupaté hrudi usínala. Ráda pro něho vařila, ráda poslouchala jeho chvály na chutné jídlo. Zato střevíčky neměla ráda. Nebyla také ráda, když musela jít k někomu v Ilhéusu na návštěvu. 395 Rovněž plesy, drahé šaty, pravé šperky, jež stály tolik peněz, neměla ráda. Měla však ráda pana Naciba, dům na Úbočí, dvorek s guayavami, kuchyň, pokoj, postel v ložnici. Soudce jí řekl: ještě několik dní a už nebude vdaná a bude to, jako by nikdy ani vdaná nebyla. Jako by nikdy nebyla . . . To je ale legrace! Byl to týž soudce, jenž ji oddával, ten, který jí kdysi chtěl zařídit dům. I teď jí o tom říkal. Ona však toho nechutného starce nechtěla. Hodný ale on je. Nebude-li už vdaná, jako by nikdy ani nebyla, proč se nemůže vrátit k panu Nacibovi do komůrky, vařit mu, prát a uklízet? Dona Arminda řekla, že na ni pan Nacib už nikdy nepohlédne, nikdy ji nepozdraví, nikdy s ní nepromluví. Ale proč to všechno, když už nejsou a nikdy ani nebyli oddáni? Ještě pár dní . . . říkal soudce. Zamyslila se. Ted se může k panu Nacibovi zase vrátit. Nechtěla ho urazit, nechtěla ho zarmoutit. Urazila ho však, protože je vdaná, a zarmoutila jej, poněvadž jako vdaná spala s jiným. Jednou si povšimla, že pan Nacib žárlí. Tak skvělý člověk, to je ale legrační! Měla se od té doby hodně na pozoru, byla ve střehu, poněvadž nechtěla, aby trpěl. To je ale tak hloupé, tak nevysvětiitelné, proč muži trpí, když se žena, s kterou se milují, pomiluje s jiným. Ona to nechápe. Kdyby pan Nacib chtěl, ať se beze všeho pomiluje s jinou a ať ji tiskne ve svém náručí. Ona věděla, že pan Tonico má i jiné, dona Arminda vypravovala, že má spoustu ženských. Když to bylo tak hezké s ním v noci spát a laškovat, proč od něho žádat, aby se omezoval jen na ni? To nechápala. Ráda spala v náručí muže. Ne jakéhokoli v. Hezkého mladíka, jako byl Clemente, jako Tonico, jako pan Nilojako Bebinho, ach, jako Nacib. Jestliže to ten mladý muž také chtěl, jestliže se za ní toužebně díval, usmíval sc na ni, štípal ji, proč odmítat, proč říkat ne? Když oba chtějí? Nechápala, proč by ne. Je tak pěkné spát v náručí muže, cítit záchvěvy jeho těla, ústa, jež se zahryzávají, toužebné sténání. Že se pan Nacib hněvá, že má zlost, když jsou přece manželé, to chápe. Jsou vázáni zákonem, není to dovoleno. Jenom muž má právo podvádět, žena ne. To věděla, ale jak mohla odolat? Dostala-li chuť, hned to musela mít, a vůbec si neuvědomovala, že se to nesmí. Dávala pozor, aby ho nezranila, nezarmoutila. Nikdy si však 39« nemyslela, že ho tolik zraní, tolik zarmoutí. Až bude za několik dní sňatek zrušen pro budoucnost i pro minulost, proč by se pan Nacib ještě hněval? Některé věci má ona ráda, ba přímo miluje. Ranní slunce, než začne příliš pálit. Chladnou vodu, bělostnou pláž, písek a moře. Cirkus, kolotoče. I biograf. Guayavu i myrtu, Květiny, zvířata, vařit, jíst, chodit po ulici, smát se a hovořit, ale ne hovořit s domýšlivými dámami. Nade všechno má však ráda hezké chlapce, nade všechno ráda spí, sténá, vzdychá v jejich náručí. Tyhle věci má ráda. A pana Naciba. Toho má ráda docela jinak. V posteli, kdy mohla sténat, líbat ho, kousat, vzdychat, umírat a znovu se rodit. Ale kdy mohla i doopravdy spát a snít o slunci, divoké kočce, písku na pláži, měsíci na nebi a jídle, jež měla vařit. A kdy cítila na svých stehnech Nacibovu těžkou nohu. Jeho měla hodně, strašlivě ráda, cítila, že jí chybí, schovávala se za dveřmi, aby ho viděla, jak se vrací domů. Chodíval pozdě, někdy opilý. Tak ráda by ho znova měla, tak ráda by tiskla jeho krásnou hlavu na svá ňadra a slyšela od něho slova lásky v cizím jazyce, slyšela jeho hlas šeptající : „Miláčku!" Všechno jenom proto, že ji přistihl v posteli, jak se usmívá na Tonika! Co na tom záleží, nač tolik trpěl kvůli tomu, že měla něco s nějakým mladým pánem? Na věci to nic nezměnilo, nikomu tím neuškodila, měla ho ráda stejně jako dříve, víc to ani nešlo. Ach, víc to ani nešlo! Pochybovala, zda se na světě najde žena — sestra, dcera, matka či družka nebo manželka —, která má tak ráda muže, s nímž spí nebo žije, jako má ona ráda pana Naciba. Toho křiku, toho povyku jenom proto, že ji přistihl s jiným ! To přece nezmenšovalo její lásku a nezmírňovalo její utrpení, že s ním není. Dona Arminda přísahala, že sc pan Nacib jakživ nevrátí, že ji už nikdy ne-sevře do svého náručí. Ona však pro něho chce aspoň vařit. Kde bude pan Nacib teď jíst? A kdo nachystá slané pečivo a cukroví do hostince? A co restaurant, který se měl už brzo otvírat? Chce pro něho aspoň vařit. Chce — a jak chce! — vidět jeho hezkou tvář, z níž vyzařuje tolik dobroty, se usmívat. Chce vidět, jak se pan Nacib usmívá, jak ji bere do náručí, říkají miláčku, šimrá ji knírem 397 po vonné šíji. Žádná žena na světě neměla tak ráda svého muže, žádná tolik nevzíykala touhou po svém milovaném, jako vzdychá samou láskou Gabriela po panu Nacibovi. Debata v papírnictví pokračovala: „Věrnost je prubířským kamenem lásky," říkal Nhô-Galo. „Je to jediné měřítko, kterým můžeme zjistit velikost něčí lásky," podporoval ho Kapitán. „Láska se nedokazuje, ani neměří. Je jako Gabriela. Existuje, a to stačí," odporoval Joäo Fulgéncio. „To, že nějaké věci nerozumíme nebo ji neumíme vysvětlit, ještě neznamená, že ji sprovodíme ze světa. Já třeba nic nevím o hvězdách, ale vidím je na nebi, jsou okrasou noci." O PŘEKVAPUJÍCÍM ŽIVOTĚ V noci, kdy byl poprvé bez Gabriely, chyběla mu její přítomnost, mučila ho vzpomínka na ni. Místo aby ho doma čekal její úsměv, drtila ho potupa, jistota, že to nebyl jen zlý sen, že sc stalo to, co pokládal za nemožné, co si ani v duchu nepředstavoval. Bez Gabriely bylo v domě prázdno, zato tam však bylo plno vzpomínek a citů. Jako by ještě stále viděl před sebou Tonika sedícího na okraji postele. Pojal ho hněv a smutek, když si uvědomil, žc všechno skončilo, že tam ona není, že patří někomu jinému, že ji už nikdy mít nebude. Byla to unavující, vysilující noc, jako by na svých bedrech nesl celou tíži země, nekonečné jako věčnost. Nikdy jí nebude konec. Cítil hlubokou bolest a prázdno, že nevěděl, co dělat, proč žít, nač pracovat. Oči měl suché, srdce rozdrásané. Seděl na pelesti a nemohl spát. Už teď v noci, jež sotva začala a bude trvat celý život, neusne. Po Gabriele zůstala v prostěradle a matracích vůně hřebíčku. A jeho smysly ji vnímaly. Nemohl se podívat na postel, poněvadž tam viděl Gabrielu, jak 1 eží nahá s vystouplými hroty ňader, s oblými hýžděmi, se sametově hladkými stehny, s rovným břichem. Viděl skořicovou barvu její pleti na ramenou i na prsou, kde zane- 398 chával fialový otisk svých rtů. Den navždy skončil, celý život potrvá v jeho duši noc, knír mu nadobro povadl, v ústech bude věčně cítit hořkou příchuť, už nikdy se nebude moci smát. Několik dní nato se však již usmíval, když slyšel ve Vesuvu Nhó-Gala zlořečit páterům. První týdny byly těžké. Týdny prázdna, plné její nepřítomnosti. Každá věc, každá osoba mu připomínala Gabrielu. Díval se na pult a ona za ním stála s růží ve vlasech. Díval se ke kostelu a viděl, jak odtud v pantoflích přichází. Díval se na Tuísku a hle, ona tančila v kole a prozpěvovala si. Díval se na Doktora, jenž mluvil o Ofenísii, a slyšel místo toho jméno Gabriela. Když Kapitán a Felipe hráli karty, zněl hostincem její křišťálový smích. Ještě horší to bylo doma. Viděl ji v každém koutě, jak stojí ukamen a vaří, jak si sedá na práh, když svití slunce, jak na dvorku jí guayavu, jak si tiskne kočku k obličeji, jak ukazuje zlatý zub, jak ho čeká za svitu měsíce v komůrce. Přitom si neuvědomoval, žc si při těchto vzpomínkách, které mu celé týdny tanuly na mysli v hostinci, na ulici i doma, nevybavuje Gabrielu jako svou ženu (nebo družku, jak říkal lidem, neboť prý byla jen jeho družkou). Vzpomínal na nijako na Gabrielu z dřívější doby, z doby těsně po jejich seznámení, Byly to mučivé, ale přece jen sladké vzpomínky. Občas však ranilo jeho chlapskou pýchu (manželskou čest to ranit nemohlo, poněvadž přece nikdy ženat nebyl), když si ji představil v náručí toho druhého. Těžké, prázdné byly ty první týdny, kdy jeho city jako by odumřely. Z domova do hostince, z hostince domů. Jenom někdy zasel na kus řeči k Joäu Fulgénciovi, aby se od něho dozvěděl, co je nového. Jednoho dne ho jeho přátelé skoro násilím odvlekli do nového kabaretu. Hodně, až moc tam pil. Dost však vydržel, a proto nebyl namol. Druhého dne šel zas. Seznámil se tam s Ro-salindou, blondýnkou z Ria, pravým opakem Gabriely. Začínal oživovat a pomalu na Gabrielu zapomínat. Nej těžší bylo spát s jinou ženou, neboť se mezi ně stavěla Gabriela, usmívající se, padající mu do náručí, podstrkující stehno pod jeho nohu, ukládající si hlavu na jeho prsa. Žádná neměla její půvab, vůni a žhavost, žádná neuměla tak zmírat a jeho tak ubíjet ^ako ona. I tak si však zvolna zvykal. Rosalinda připomínala 399 zkušenostmi v milování Risoletu, Teď k ní chodil noc co noc, jenom tehdy ne, když musela být s plukovníkem Manuelem Od jaguárů, který jí platil pokoj a stravu u Marie Macha-daové. Jednou chyběl čtvrtý do pokeru. Chopil se tedy karet a hrál dlouho do noci. Znova začal sedat s hosty ke stolu a hrát s nimi dámu nebo triktrak, přetřásat novinky, debatovat 0 polirice, smát se vtipům a sám j e vypravovat. Říkal, že v otcově vlasti je to ještě horší, že všechno, co se děje v Ilhéusu, děje se i tam, jenže ve větším měřítku. Už nevídal Gabrielu v hostinci, už dokázal usnout doma v posteli, jenom hře-bíčkovou vůni ještě cítil. Nikdy nebyl tolik zván na obědy, večeře i hostiny k Machadäové, na bakchanálie v palmových hájích u Pontalu. Jako by ho měli ještě raději než dříve, jako by si ho ještě víc cenili a vážili. Nikdy si to takhle ani nepředstavoval. Vždyť přece porušil zákon. Místo aby Gabrielu zabil, nechal ji klidně odejít. Místo aby na Tonika vystřelil, spokojil se fackou. Domníval se, že další život bude pro něho peklem. Nepotkalo něco takového 1 dr. Felismina? Nepřestali ho dokonce zdravit? Neříkali mu „Krotký vůl"? Nemusel dokonce z Ilhéusu? Proto, že tento lékař jednal proti zákonu a nezabil ženu i jejího milence. Pravda, on, Nacib, zrušil svůj sňatek a smazal přítomnost i minulost. Nikdy však nečekal, že to lidé pochopí a schválí. Představoval si hostinec prázdný, bez hostů, přátele, kteří mu odmítají podat ruku a posmívají se mu, kdežto Toníkovi poklepávají na rameno a blahopřejí mu, jak toho Naciba doběhl. Nic takového se však nestalo. Právě naopak. Nikdo s ním o té věci nemluvil, a když na to náhodou přišla řeč, chválili ho, jak se bystře a mazaně dostal z té šlamastyky. Smáli se a pošklebovali, ale ne Nacibovi, nýbrž Tonikovi, zesměšňovali notáře a vychvalovali Arabovu moudrost. Tonico začal chodit na svou denní hořkou do hostince „U zlaté kapky". 1 sám Plínio Aragá mu však vmetl do tváře, že dostal od Naciba na pamětnou. A což teprve ta facka! O té se mluvilo v próze i ve verších a Josué složil dokonce epigram. O Gabriele se nezmínil nikdo. Ani v dobrém, ani ve zlém, jako by byla povznesena nad všechny komentáře nebo už ani nežila. Nikdo proti ní nepozvedl hlas a někteří 400 ji dokonce hájili. Dívka, která vlastní byt, má přece právo na trochu té zábavy. Nebyla přece vdaná a tak na tom tolik nezáleželo. Byla i nadále u dony Armindyr. Nacib ji od té doby neviděl. Od porodní báby slyšel, že šije pro Dořin vzkvétající ateliér. A od jiných věděl, žc ji zahrnují nabídkami, vzkazy, psaníčky, navštívenkami. Plínio Aracájí vzkázal, aby si řekla, jaký chce plat. Zase za ní brousil Manuel Od jaguárů. Rovněž tak Ribei-rinho. Soudce byl ochoten rozejít se s milenkou a zařídit byt jí. Proslýchalo se, že se o ni uchází i člověk zclánkvě tak solidní, jako byl Arab Maluf. Avšak kupodivu nic ji nezlákalo. Byt, úvěr v obchodech, plantáž ani hotovost. Raději se živila šitím pro Doru. Hostinec Gabrielin odchod značně poškodil. Jídlo, jež nová kuchařka vařila, bylo bez chuti. Pečivo a cukroví připravovaly zase sestry Dos Rcisové, jež však za to žádaly příliš rnnoho peněz. A ještě ke všemu dělaly drahoty. Jinou kuchařku Nacib nenašel. Poněvadž měl stále na mysli restaurant, dal poslat pro jednu do Sergipe, ale ta ještě nepřijela. Sehnal si nového číšníka, mladíčka jménem Válter. Ten však neměl praxi a neuměl obsluhovat. Hostince byl v těžké situaci. Plán na zřízení restaurantu div nevzal za své. Po nějakou dobu se Nacib nestaral ani o hostinec, ani o restaurant. Oba příručí se z prvního poschodí odstěhovali, když ještě prožíval údobí beznaděje a celé dny myslel jen na nepřítomnou Gabrielu. Sotva však uplynul měsíc od vyklizení oněch místností, poslal Maluf složenku na zaplacení nájemného. Nacib je zaplatil a to ho přimělo k tomu, aby se opět zamyslel nad restaurantem. I tak však přípravy pokračovaly. Jednou odpoledne mu Mundinho Falcäo vzkázal, aby za ním zašel clo kanceláře vývozní firmy. Přijal ho velice přátelsky. Sám už dlouho do Vesuvu nechodil, jezdil totiž po venkově, neboť volební kampaň byla v plném proudu. Jenom jednou se s ním Nacib v poslední době setkal v kabarete. Prohodili spolu tenkrát pouze pár slov, Mundinho tančil. „Tak jak se vede, Nacibe? Jak vám jdou obchody?" „Jakž takž," odpověděl Arab, a aby odvedl hovor jinam, řekl: „Už jistě víte, co se přihodilo. Jsem zase svobodný." 26 401 „Slyšel jsem. Zachoval jste se skvěle. Jednal jste jako Evropan. Jako Londýňan nebo Pařížan." Díval se na něho se sympatiemi. „Ale řekněte mi jenom tak mezi čtyřma oěima; ješfě vás to nepřebolelo, že ne?" Nacib byl ohromen. Proč se ho na to ptá? „Vím, jaké to je," pokračoval Mundinho. „Mně se stalo něco neříkám stejného, ale tak trochu podobného. Proto jsem přesídlil do Ilhéusu. Časem se rána zacelí. Ale někdy to ještě zabolí. Když je změna počasí, že?" Nacib přisvědčil. Bylo mu útěchou, že se Mundinhu Faleä-ovi stalo něco podobného jako jemu. Že i jeho podvedla milovaná žena. Jestlipak se také vzali a pak bylo jejich manželství zrušeno? Skoro se ho chtěl zeptat. Bylo mu ve vývozcově společnosti tak příjemně! „No, můj drahý, chci si s vámi promluvit o restaurantu. Už dávno měl být vlastně otevřen. Zařízení z Ria sice ještě nedošlo, ale bude tu co nevidět. Prý je už na lodi. Nechtěl jsem vás s tím obtěžovat, když jste prožíval ty těžké chvilky, ale už to budou dva měsíce, co se odtamtud vystěhovali poslední nájemníci. Je tedy na čase, abychom si to promysleli. Nebo jste od té myšlenky upustil?" „To ne. Proč bych měl od ní upouštět? Jenže zpočátku jsem na to neměl ani pomyšlení. Ale teď už je všechno v pořádku," „Tak dobrá, dáme se tedy do toho. Nyní je třeba provést přestavbu sálu a převzít zařízení objednané v Riu. Doufejme, že počátkem dubna budeme moci zahájit provoz." „Buďte bez starosti." Když se vrátil do hostince, dal si zavolat zedníka, malíře a elektrikáře a projednal s nimi způsob přestavby. Byl pln nadšení a už počítal, kolik vydělá. Půjde-li to jako na drátkách, ani ne do roka si bude moci koupit kakaovníkovou plantáž, po které tak toužil. V době rozchodu s Gabrielou se k němu chovali pěkně všichni až na sestru a švagra. Sotva se o tom doslechli, přijeli do Ilhéusu. Sestra se do něho hned pustila: „Co jsem říkala?" Švagr s doktorským prstenem se tvářil otráveně jako člověk s žaludečními potížemi. Pomlouvali Gabrielu a Naciba litovali. On mlčel, ale nejraději by jim byl ukázal dveře. 402 Sestra vlezla do všech skříní, prohlížela šaty, boty, kombiné, spodničky, šály. Když viděla šaty, jež Gabriela neměla nikdy na sobě, zvolala: „Tyhle jsou úplně nové, ještě nenošené. Mne by padly jak ulité." Nacib zabručel: „Tak je tam pěkně nech! Opovaž se na něco sáhnout!" „No tohle!" urazila se paní Saadová de Castro. „Gopak je to roucho světice?" Vrátili se do Äguy Frcty. Sestřina hrabivost mu připomněla, kolik peněz utratil za Gabrieliny šaty, boty a šperky. Šperky stačí odnést tam, kde je koupil, a vrátit je s malou ztrátou. Šaty může prodat v strýcově obchodě. Také ty dva páry nových střevíčků, jež nikdy neměla na nohou. Musí to udělat. Ale za nějaký čas na to zapomněl a do zamčených skříní se ani nepodíval. Den po rozhovoru s Mundinhcm strčil však klenoty do kapsy kabátu a z šatů a střevíčků udělal dva balíky. Zašel nejdříve kc klenotníkovi a pak do strýcova obchodu. O KOBŘE K večeru, za nekonečného soumraku snášejícího se na plantáže, kdy se zc stínů stávaly přeludy míhající se hvozdy a kakaovníkovými plantážemi, a zvolna nadcházela noc navazující na den vyplněný namáhavou prací, byli Fagundes a Clemente hotovi s vysazováním plantáží. „Teď už je všechno v zemi," zasmál se černoch. „Čtyři tisíce kakaových bobů, aby plukovník ještě víc zbohatl." „A my si mohli za tři roky koupit kus půdy," dodal mulat Clemente, jehož ústa se odnaučila úsměvu. Poté, co se mu nepodařilo sprovodit ze světa Aristótelese a musel vyslechnout Melkovy výtky („Myslel jsem si, že umíš pořádně střílet. Ale nejsi k ničemu!") bez hlesu (Co mohl odpovědět? Minul se cíle, jak se to mohlo stát?) a dostal hu- 403 7 bcnou odměnu („Zjednal jsem si tě, abys toho člověka odpravil, ne abys ho zranil. Můžeš být rád, že ti vůbec zaplatím."), přijal Fagundes tuto práci v akordu společně s Clemcntem. To, že neměl přesnou mušku, vysvětlil plukovníkovi takto: „Ještě neudeřila jeho hodinka. Tu určují každému tam nahoře," ukázal k obloze. Jejich úkolem bylo pokácet deset jiter hvozdu, vypálit je, půdu vyčistit, na každé jitro vysázet čtyři sta kakaovníků a po tři léta o ně pečovat. Mezi kakaovými boby pěstovali maniok, kukuřici a bataty. Z toho budou muset být tři roky živi. Po skončení práce jim plukovník za každý bob, z kterého vyroste kakaovník, zaplatí půl druhého milreisu. Za tyto peníze si chtěl Clemente koupit políčko, aby si je společně obdělali. Jaké políčko si však budou moci koupit za tak málo peněz? Ten kousíček špatné půdy nebude stát ani za řeč. Černoch Fagundes se domníval, že dokud zase nevzplanou boje, bude těžké, velmi těžké koupit kus půdy, třeba i špatné. Maniok, kukuřice a bataty je neuživí. Jen taktak že neumřou hlady. Aby si mohli zajít do vesnice, vyspat se s nějakou holkou, zařádit si, trochu si zastřílet, na to jim peníze nestačí. Musejí si vybrat zálohu. Po třech letech dostanou mzdu, ale ta někdy nedosahuje ani poloviny vykonané práce. Pročpak skončily ty tak slibně započaté boje? Všechno se uklidnilo a nikdo o tom ani nemluvil. Meličovi jaguncové přivezli tehdy ráno Fagundese zpátky člunem. Plukovník byl zasmušilý, i on odvykl smíchu. Fagundes věděl proč. Na plantáži to věděli všichni. Přišla zpráva z Ga-choeíry do Sul. Plukovníkova pyšná dcera — Fagundes ji znal — utekla z gymnasia, poněvadž se zamilovala do nějakého ženatého muže. Žena je zpropadený tvor, kdekomu dokáže zkazit život. Když nc manželka, pak tedy dcera nebo sestra. Copak nechodí Clemente se svěšenou hlavou, nepracuje do úmoru, neprosedí celou noc ve dveřích chatrče uhnětené z hlíny a nclelkujc? To od chvíle, kdy se od černocha Fagundese po jeho návratu z Uhéusu dozvěděl, že si Gabriela vzala hostinského, že z ní je dáma, která nosí prsten na ruce, má zlatý zub a prohání služebné. Černoch mu vylíčil podrobnosti útěku a honičku na pahor- ku, to, jak přeskočil zeď, setkal se s provdanou Gabrielou a jak mu ona dopomohla k útěku. Přitom pálili hvozd a zvířata zděšeně prchala před ohněm. Kanci, pekari, paky, srnci, ještěrky, různí ptáci a spousty plazů: křovináči, chřestýši, ploskolebci. Pak museli vše pečlivě upravit, ale opatrně, neboť ve zbylém křoví se ještě skrývaly zrádné hlavy hadů, připravených ke skoku a uštknutí, jež znamenalo jistou smrt. Když začínali sázet jemné kakaové boby, dal si ho zavolat plukovník. Stál na verandě domu a švihal si bičíkem do holínky. Tím bičíkem šlehal a z domova vypudil svou dceru. Podíval se na černocha Fagundese očima, jež od Malvinina útěku byly zamyšlené a smutné, a hlasem prozrazujícím nahromaděný vztek řekl: „Připrav se, černochu! V nejbližších dnech tě vezmu znovu do Ilhéusu. Musíme mít ve městě člověka, který by byl v pohotovosti." Mělo to být proto, aby zabil člověka, který mu odbudil dceru? Aby zastřelil jeho a kdoví, zda ne i dceru? Byla pyšná, tvářila se jako světice. On, Fagundes, však ženy nezabíjí. Nebo že by zase začaly boje? Zeptal se: „Zase se něco semele?" zasmál se. „Tentokrát nestřelím vedle." „Ne, to je na dny voleb. Už se to blíží. Musíme vyhrát. I kdybychom měli sáhnout ke zbraním." Konečně dobrá zpráva po tak dlouhém období klidu, S novým zápalem se opět pustil do práce. Nelítostné slunce ho bičovalo do zad. Konečne práci skončili, čtyři tisíce kakaových bobů bylo v zemi, na níž se předtím rozkládal hrůzostrašný prales. Clemente a černoch Fagundes se vraceli se sekerami přes rameno domů a hovořili spolu. Soumrak přecházel v noc, jež se snášela nad plantážemi, s ní přicházeli vlkodlaci, ženy proměněné v muly, duše těch, kdo kdysi padli za oběť nástrahám. Na kakaovníkových polích se míhaly stíny, sovy poulily do noci své oči. „Teď někdy půjdu do Ilhéusu. To stojí za to. Je tam tolik ženských v Podsvetí, jedna hezčí než druhá. Tam si člověk přijde na své," plácal se do černého břicha s výrazným pup- 4^5 kem. „Tohleto břicho celé zbělá, jak se bude otírat o bílá břicha." „Tyjdeš do Ilhéusu?" „Vždyť jsem ti to přece tuhle říkal. Že mě na to plukovník upozornil. Budou volby a my v nich zvítězíme se zbraněmi v rukou. Teď už o tom vím a čekám jenom na příkaz k odchodu." Clemente kráčel zamyšleně, jako by o něčem uvažoval. Fagundes pokračoval: „Tentokrát se vrátím s penězi. Nic není tak výnosné jako volby. Je tam jídlo, pití, veselice po vítězství. A peníze se člověku do kapsy jen hrnou. Můžeš se spolehnout, tentokrát přinesu milreisů, že nám vystačí na políčko." Clemente se zastavil, jeho tvář byla obestřena temnotou: „Mohl bys říci plukovníkovi, abych směl s sebou?" „Proč chceš jít i ty? Nejsi přece žádný rváč . . . Umíš obdělávat půdu, sázet, sklízet. Pročpak ty chceš jít?" Clemente vykročil bez odpovědi. Fagundes opakoval: „Proč?" Tu si vzpomněl: „Abys viděl Gabrielu?" Odpovědí bylo Clementovo mlčení. Stíny houstly a zanedlouho tady přeběhne žena proměněná v mulu, vypuštěná z pekla a prohánějící se po hvozdu, bude zvonit kopyty o kamení a místo hlavy jí bude šlehat z krku oheň. „Co tím získáš, co budeš mít z toho, že ji zase uvidíš? Je z ní panička, hezčí než dřív, v manželství nezpychla, mluví s našincem stejně jako předtím. Nač ji ale chceš vidět? Nic z toho nebudeš mít." „Chci ji vidět. Ještě jednou ji vidět, dívat se na její tvář, cítit její vůni. Vidět, jak se směje, znova si to připomenout." „Pořád ji nosíš v hlavě. Myslíš jenom na ni. Já už si všiml, ty mluvíš o tom políčku jenom tak. Co ses dozvěděl o její svatbě... Nač ji chceš vidět?" Vtom se na cestě mihla kobra, jež se připlazila z pralesa. Její dlouhé tělo se ve tmě lesklo, bylo krásné na pohled, v noci klenoucí se nad plantáží vypadala jako div divů* Clemente se rozpřáhl sekerou a rozsekl kobru na tři kusy. Dalším úderem jí rozmáčkl hlavu. 406 „Pročs to udělal? Vždyť není jedovatá . . . Nikomu neublížila." „Je moc hezká, a už tím škodí." Kus cesty šli mlčky. Pak černoch Fagundes poznamenal: „Ženu ale člověk zabít nesmí. I kdyby ta nešťastnice zkazila člověku život." „Kdo tu hovořil o zabíjeni?" Nikdy by to neudělal, k tomu neměl odvahu ani sílu. Byl by však schopen vzdát se deseti let života i naděje na kus půdy, jen aby ještě jednou jedinkrát viděl a slyšel, jak se směje. Byla to kobra, nebyla ani jedovatá, ale šířila zármutek už tím, že v ni muži viděli záhadu, div. Na pařezech v hloubi pralesa sovy svým houkáním jako by přivolávaly Gabrielu. O UMÍRÁČKU Jaguncové se nevydali na cestu z plantáží. Ani Mclkovi, Jesuínovi, Coriolanovi, Amánciovi, ani Altinovi, Aristúteleso-vi, Ribcirinhovi. Nebylo to třeba. Také volební kampaň nabyla nové podoby, nevídané v Ilhéusu, Itabuně, Pirangi, Águě Prctě, v celém kraji kakaa. Dříve se tam kandidáti, jistí svým vítězstvím, ani neukázali. Nanejvýš navštívili nejmocnější plukovníky, majitele nej-rozsáhlejších farem a nejvčtšího počtu kakaovníků. Tentokrát tomu bylo jinak. Nikdo si nebyl jist vítězstvím, záleželo na každém hlasu. Dříve rozhodovali plukovnici podle příkazů Ramira Bastose. Teď byl všude zmatek. Zatímco v Ilhéusu Ramiro ještě vládl a rozkazoval starostovi, v Itabuně panoval jeho nepřítel Aristoteles. Oba podporovali vládu státu Bahie. A koho bude po volbách podporovat vláda? Mundinho nepřipustil, aby se Aristoteles rozešel ve zlém s guvernérem. V krčmách, v papírnictví Vzor i u stánku s rybami se názory rozcházely. Někteří tvrdili, že vláda bude nadále podporovat Ramira Bastose a že uznájenjeho kandidáty, i kdyby byli poraženi. Nebyl snad starý plukovník jednou z opor ba- híjské vlády, nestál za ní i v těžkých chvílích? Jiní byli toho mínění, že vláda se postaví na stranu toho, kdo vyhraje u uren. Guvernérovo funkční období se chýlilo ke konci, jeho nástupce bude potřebovat podporu pro svou vládu. Jestliže Mundinho vyhraje, nový guvernér, říkali, jeho vítězství uzná, neboť pak za ním bude stát Ilhéus i Itabuna. Bastosové už za nie nestojí, patří do starého železa, na smetiště. Další, třetí skupina lidí soudila, že se vláda bude snažit zalíbit oběma stranám. Mundinha neuzná, takže riodejaneirský lékař bude i nadále týt z poslaneckého mandátu. V bahijské sněmovně ponechá Alfreda Bastose. Zato však uzná Kapitána, o jehož vítězství nikdo nepochyboval. Itabunským starostou se nepochybně stane Aristótelesův kandidát a přítel, který se bude řídit jeho pokyny. Předpovídalo se však také, že vláda nabídne Mun-dinhovi křeslo v bahijském senátě, uprázdněné po Ramirově smrti. Vždyť stařec oslavil už své třiaosmdesáté narozeniny. „Ten bude živ do sta . . ." „To bude. Na uprázdnění toho místa si Mundinho ještě počká..." Takhle bude vláda zadobre s j ednou i druhou stranou a u-pevní svůj vliv v jižní části státu. „Nebo si to na obou stranách rozhází. . ." Zatímco obyvatelstvo uvažovalo a debatovalo, měli kandidáti obou stran práce nad hlavu: návštěvy, cesty, spoustu krtin, dary, schůze, proslovy. Neděli co neděli se v Ilhéusu, Itabuně i na vesnicích konalo nějaké shromáždění. Kapitán si zařečnil už nejméně padesátkrát. Byl již celý ochraptělý a div neztratil hlas, jak pořád opakoval ty zvučné tirády. Sliboval hory doly, velké reformy v Ilhéusu, silnice, četné změny k lepšímu, kterými chtěl dovršit dílo započaté jeho nezapomenutelným otcem, Cazuzou de Oliveira. Dr. Mau-rício nezůstával pozadu. Zatímco Kapitán mluvil na Seabrově náměstí, citoval bibli na náměstí Ruíe Barbosy. Joáo Fulgén-cio tvrdil; „Od té doby, co poslouchám Maurfciovy projevy, znám už celý Starý zákon nazpaměť. Jestliže vyhraje, zavede povinné sborové recitování bible denně na náměstí. Přcdříhá-vačem bude páter Cecílio. Tím vším bude nejvíc trpět páter 408 Basflio, neboť ten ví z bible jen to, že Pán řekl: Ploďtcž se a množte se." Avšak zatímco se Kapitán a dr, Maurício Caires omezovali na Ilhéus a vesnice a městečka v jeho obvodu, cestovali Mundinho, Alfredo a Ezequiel do Itabuny, Ferradasu, Ma-cuka, projížděli křížem krážem celý kraj kakaa, neboť jim záleželo na hlasech celé oblasti. I dr. Vítor Melo, zděšený zprávami, jež došly do Ria a podle nichž bylo jeho znovuzvolení málo pravděpodobné, se vydal Itou do Ilhéusu, aby napravil hlavu tomu vzpurnému lidu z kraje kakaa. Zavřel svou elegantní ordinaci, kde léčil nervově choré blazeované dámy, opustil truchlící Francouzky v Asyrském baru a tanečnice z revuálních divadel. Předtím se však dotázal svého kolegy z republikánské strany, Emília Mendese Falcáa, poslance za stát Säo Paulo: „V jakém příbuzenském poměřuje k vám ten člověk, který si vzal do hlavy, že mě připraví o křeslo v Ilhéusu? Jistý Mundinho, znáte ho?" „To je můj nejmladší bratr. Taky jsem to už zaslechl." To poslance za kraj kakaa zděsilo. Je-li to bratr Emília a Lourivala, pak opravdu hrozí nebezpečí, že bude zvolen a — co je ještě horší — uznán. Emílio ho však uklidnil: „On je blázen. Nechal tady všeho a usadil se tam v té díře na konci světa. Najednou se představí jako kandidát. Tvrdí, že se chce dostat do parlamentu jenom proto, aby mohl přerušovat moje proslovy ..." Zasmál se a pak se zeptal: „Proč nekandidujete v jiném volebním obvodu? Mundinho je hrozný kluk, může to vyhrát." Jak by mohl kandidovat jinde? Je chráněncem svého strýce z matčiny strany, senátora, který mu opatřil to uprázdněné místo v sedmém bahijském volebním obvodě. A kdo si to s ním bude chtít vyměnit, kdo se bude chtít utkat s bratrem Lourivala Mendese Falcáa, kávového magnáta, podle jehož píšťalky tancuje i president republiky? Spěšně nasedl na lod do Ilhéusu. Joáo Fulgěncio byl stejného názoru jako Nhô-Galo: poslanec Vítor Melo by byl nejvíc prospěl své kandidatuře, kdyby vůbec nebyl přijel. Byl to nejprotivnější tvor na světě. 409 říkal Nhô-Galo. „Člověl cu se z něho zvedá žaludek. . . Jeho proslovy byly těžko srozumitelně, protkával je lé kařskými termíny (,,jsou cítit formalínem," poznamenal Joäo Fulgéncio), mluvil jednotvárným, písklavým hlasem, nosil výstřední saka s páskem a byl by jistě pokládán za homosexuála, kdyby nebyl tak na ženské. „Je to Tonico Bastos na třetí," vystihl to Nhô-Galo, Tonico si vyjel s manželkou do Bahie. Čekal, až město úplně zapomene na jeho smutné dobrodružství. S volební kampaní nechtěl mít nic společného. Protivníci by mohli těžit z jeho aféry s Nacibem. Nepřipevnili snad na zed jeho domu kresbu, na níž ho barevnými tužkami zpodobili, jak uhání ve spodkách — ta hanebnost, vždyť přece utíkal v kalhotách! — a křičí o pomoc? Pod tím stály tyto ostouzečské, kostrbaté verše: Tonda Mazavka donchuán je a děvkař, už nemá nosík vysoko. „Jsi ty vdaná?" „Já žiju na divoko." Přiletěla facka na tvář toho klacka. Také dr. Vítor Melo si koledoval o facku, ne-li o kulku. Sotva ten švihák s ohrnutým nosem a zkušenostmi z Ria, kde léčil své nervově choré pacientky na divane ve své ordinaci, zočil hezkou ženskou, začal jí činit návrhy. Pranic mu nezáleželo na tom, kdo je jejím manželem. Na jednom plese v klubu Pokrok ušel výprasku jen včasným zákrokem Alfreda Bastose, když už prchlivý Moacir Estrcla, spolumajitel autobusové společnosti, chtěl vztáhnout ruku na Vítorův vznešený parlamentní rypáček. Vyzval k tanci hezounkou a skromnou manželku Moacixa Estrély, jež začala navštěvovat salóny Pokroku díky tomu, že její manžel poslední dobou slušně vydělával. Uprostřed sálu se však poslanci vyškubla a křikla na něho: „Sprosťáku!" Vypravovala pak přítelkyním, že jí poslanec celou tu dobu tiskl nohu mezi její stehna a sahal jí na ňadra, jako by 410 místo o tanec šlo o něco jiného .„Ilhéuský deník" vylíčil tento incident Doktorovým útočným a puristicky™ perem pod titulkem :Strašpytel vykázán pro nemravné chování z plesu. Nešlo vlastně o vykázání v pravém slova smyslu. Alfredo Bastos si odvedl poslance k sobě domů, neboť v sále vládla rozčilená nálada. Sám plukovník Ramiro, když se o tomto případě i o jiných věcech dozvěděl, přiznal svým přátelům: „Ten Aristoteles měl pravdu. Kdyby se tohleto stalo dřív, nebyl bych se s ním rozešel a molil jsem mít dodnes Itabunu na své straně." Také v Nacibově hostinci se dostali s poslancem do konfliktu. Při jedné hádce ztratil ten chlapík hlavu a prohlásil, že Ilhéus je kraj neotesanců, nevychovanců a nevzdělanců. Tentokrát ho zachránil Joäo Fulgčncio. Josué a Ari Santosovi, kteří se cítili osobně dotčeni, mu chtěli nafackovat. Jenom díky své autoritě dokázal Joäo Fulgéncio střetnutí zabránit. Naci-bův hostinec byl nyní baštou Mundinha Falcäa. Jakožto vývozcův společník a Tonikův nepřítel začal Arab (vlastně: rodilý Brazilec, a proto volič) vydatně přispívat k volební kampani. A k všeobecnému překvapení v oněch dnech 'vyplněných schůzemi, vlastně toho dne vrcholného, kdy Eze-quiel překonal všechny své rekordy v opilství a výřečnosti, pronesl Nacib řeč. Sotva vyslechl Ezequielova slova, něco se v něm hnulo. Nevydržel to a požádal o slovo. Měl nebývalý úspěch zvláště proto, že začal portugalsky, a když marně lovil v paměti zvučná slova, zakončil proudem prudce se řinoucích arabských slov. Potlesk nebral konce. „Byl to nej upřímnější a nejduchaplnčjší projev celé kampaně," zhodnotil jej Joäo Fulgéncio. Všechen ten rozruch se uklidnil jednoho příjemného jitra, prosvětleného namodralým jasem, kdy se linula vůně z ilhéuských sadů a ptáčci trylkovali, jako by chtěli opěvovat tu krásu. Plukovník Ramiro se probouzel časně ráno, Nej-starší služebná v domě, jež byla u Bastosových přes čtyřicet let, nosila mu malý šálek kávy. Stařec si sedl do houpací židle, přemýšlel o průběhu volební kampaně, počítal. Ponenáhlu si zvykal na myšlenku, že se udrží u moci zásahem guvernéra, 411 jenž mu slíbil, že ho potvrdí v úřadě a tím vyřídí jeho zvolené protivníky. Toho dne ráno se služebná s šálkem kávy nemohla dočkat. Ramiro nešel. Celá vystrašená vzbudila Jerusu. Obě zašly do jeho pokoje a nalezly ho mrtvého, s otevřenýma očima, pravou rukou svíral prostěradlo. Dívce se vydral z hrudi vzlyk, služebná se dala do křiku : „Umřel starý pán!" „Ilhéuský deník" v Černém rámečku pěl chvály plukovníka: „V této chvíli smutku a bolesti musejí ustat veškeré různice. Plukovník Ramiro Bastos byl velký ilhéuský občan. Jemu vděčí město, jeho okolí a celý kraj za mnohé z toho, co dnes mají. Pokrok, jímž se dnes pyšníme a za nějž se bijeme, by byl bez něho nemyslitelný." Na téže straně mezi mnoha jinými smutečními oznámeními — rodiny, starosty, Obchodního sdružení, Svatojiřského bratrstva, rodiny Amáncia Leala, železniční společnosti Ilhéus-Conquista —- bylo možno číst výzvu bahijské demokratické strany (ilhéuská sekce) ke všem straníkům, aby se zúčastnili pohřbu „nezapomenutelného veřejného činitele, loajálního odpůrce a příkladného občana". Podepsáni byli Raimundo Mendes Falcäo, Clóvis Costa, Miguel Batista de Oliveira, Pelópidas de Assuncäo d'Ávila a plukovník Artur Ribeiro. Alfrcdo Bastos a Amáncio Leal přijímali v salóně, kde stála křesla s vysokým opěradlem a kde byly vystaveny tělesné ostatky zesnulého, projevy soustrasti. Zástup kondolujících defiloval celé dopoledne i odpoledne. Tonico byl vyrozuměn telegraficky. V poledne přijel s obrovským věncem Mundinho Falcäo a objal Alfreda a hluboce dojat stiskl ruku Amán-ciovi. U rakve stála Jerusa, perleťově bledou tvář měla orosenou slzami. Když k ní Mundinho přistoupil, pozvedla zrak, rozeštkala se a vyběhla ze salónu. Ve tři hodiny odpoledne byla v domě hlava na hlavě. Ulice až ke klubu Pokrok a radnici byla plná lidí. Přišel celý Ilhéus a zvláštní vlak a tři. autobusy tam dopravily Itabuňany. Altino Brandao, jenž přijel z Ria do Braco, řekl Amánciovi: „Dobře že to dopadlo takhle, nemyslíte? Nedočkal se alespoň své porážky, zemřel u kormidla, jak si přál. Byl ze staré generace, poslední zásadový člověk." Biskup v doprovodu všech duchovních, Sestra představená 41: řeholního gymnasia s jeptiškami a žákyněmi, seřazenými na ulici a čekajícími, až se dá smuteční průvod do pohybu. Enoch se všemi profesory a studenty svého gymnasia. Učitelé a žáčci z obecné školy, chovanci internátu dony Guilherminy a z ostatních soukromých škol. Svatojiřské bratrstvo, dr. Mau-rício v rudé tunice. Mister v černém, dlouhý Švéd z paroplavební společnosti, řecký pár. Vývozci, farmáři, obchodníci (obchody zavřely na znamení smutku) a lid z kopců, z Pontalu i Hadího ostrova. Těžko si Gabriela, doprovázená donou Armindou, klestila cestu do salónu přeplněného věnci a lidmi. Podařilo sejí však přece jen se přiblížit k rakvi, poodhrnout hedvábnou roušku halící jeho tvář a chvíli na něho pohledět. Potom se sklonila k voskově bílé ruce a políbila ji. V den odhalení jesliček u sester Dos Reisových jednal s ní plukovník přece tak laskavě! Před zraky švagrové a švagra doktora. Objala Jerusu, dívka jí padla kolem krku a plakala. Plakala i Gabriela a mnoho lidí v salóně stkalo. Z věží kostelů zazněl umíráček. V pět hodin se dal pohřební průvod do pohybu. Dav se nevešel do ulice, rozléval se i po náměstí. Nad hrobem už začaly proslovy — mluvili dr. Maurício, itabunský advokát dr. Juvenal, za opozici Doktor, a několik slov pronesl biskup — a ještě část průvodu stoupala po svahu Vitórie směrem k hřbitovu. Večer nehrála kina, noční lokály zůstaly zavřeny, hostince byly liduprázdné, město vypadalo vylidněné, jako by byli všichni pomřeli. (OFICIÁLNÍ) KONEC SAMOTY Ilegalita je věc nebezpečná a spletitá. Vyžaduje trpělivosti, vychytralosti, bystrosti a stálé duchapřítomnosti. Není snadné zachovat náležitou opatrnost. Těžko uchránit tajemství před nedbalostí, jež se během Času stává zvykem, a před postupným utvrzováním pocitu bezpečnosti. Zpočátku se ostražitost přehání, ale postupně se od ní upouští. Ilegalita 413 ztrácí svůj charakter, svléká svůj tajemný háv a najednou o tajemství, o němž nikdo nevěděl, cvrlikají vrabci na střeže. To se zřejmě stalo Glórii a Josuovi. O tom, že spolu koketují nebo drží, že se milují či zbožňují — každý tomu říkal jinak podle svého stupně vzdělání a dobré vůle —, prostě o vztahu profesora a mulatky věděl celý Ilhéus. Hovořilo se o tom nejen ve městě, nýbrž i na zapadlých farmách u pohoří Baforé. V prvních dnech se Josuovi a zejména Glórii zdála všechna bezpečnostní opatření nedostatečná. Dívka vyložila milenci své oprávněné a pochopitelné důvody, proč chce ilhéuskému lidu vůbec a plukovníku Coriolanu Ribeirovi zvláště utajit všechnu tu krásu, kterou Josuč opěvoval prózou i veršem, veškerou tu blaženou radost rozlévající se na jejích tvářích. Především to bylo z obavy, aby se plukovník zase nedopustil surovostí, kterými tak neblaze proslul v minulosti. Byl žárlivý a nesnášel, aby ho milenka podváděla. Poskytoval jí královský přepych, činil si výlučná práva na její přízeň. Gloria se nechtěla vystavovat nebezpečí, že dostane výprask a bude dohola ostříhána jako Chiquinha. Nechtěla vydávat v nebezpečí ani křehké kosti Josuovy, neboť tenkrát to odnesl i svůdce, Juca Viana. A také jemu oholili hlavu břitvou. Za druhé to bylo proto, že spolu s vlasy a ctí nechtěla přijít ani o přepych skvostného domu, o úvěr v obchodech a koloniálech, o služebnou, jež vykonávala všechny práce, o parfémy a peníze zamykané do zásuvky. Proto k ní musel Josué chodit, až když zašli poslední noční tuláci, a odcházet dříve, než se na ulicích objevili první lidé. Z týchž důvodů se k ní nesměl hlásit mimo chvíli, kdy si se zápalem a lačností vynahrazovali všechna omezení. Tak přísné tajemství lze držet pod pokličkou týden, čtrnáct dní. Potom se začne projevovat nedbalost, nedostatek pozornosti a bdělosti. Trochu dříve včera, trochu dříve dnes, a nakonec přicházel Josué za Glórií, ještě když bylo ve Vesuvu plno Udí, sotva skončilo představení v divadelním a filmovém sále Ilhéus nebo i předtím. Odchod se odkládal dnes o pět minut, zítra o pět minut, a nakonec chodd Josué od Glórie přímo do školy. Včera se s tím svěřil Ari Santosovi („Nikomu to ale neříkej . . ."), dnes Nhô-Galovi („To vám 414 je ženská!"), včera pošeptal něco do ouška Nacibovi („Nikomu to proboha nevypravujte!"), dnes Joäu Fulgénciovi („Je božská, pane Joäo!"), a tak se brzo rozkřiklo, že spolu profesor a plukovníkova milenka drží. A nebyl indiskrétni jen on — jak si nechat pro sebe tu lásku, která mu hárala v nitru, nebyl neobezřetný jen on — jak může člověk čekat až do půlnoci, chce-li vniknout do zapovězeného ráje? Vinu nenesl jenom on. Neopouštěla i Gloria svou samotu u okna a neprocházela se po náměstí, aby ho viděla z větší blízkosti, jak sedí v hostinci, a mohla se na něho usmívat? Nekupovala v iihéuských obchodech kravaty, punčochy a pánské košile, ba dokonce i spodky? Nedonesla k Petrôniovi, nejlepšímu a nej dražšímu krejčímu z celého města, Josuovy ošuntělé a zašívané šaty, aby mu podle nich ušil jiné z modrého kašmíru, kterými ho chtěla překvapit k narozeninám? Nešla mu zatleskat do reprezentačního sálu na radnici, když tam uváděl nějakého přednášejícího? Nechodila jako jediná žena mezi muži na nedělní schůzky spolku Ruie Barbosy a nepotkávala přitom staré panny, jež se vracely z ranní mše? Quinquina a Flórinka, drsná Dorotéia a vzteklá Gremildcs si o tomto GJóriině zalíbení v literatuře šuškaly s páterem Cccíliem. „Kdyby se šla raději vyzpovídat ze svých hříchů . . ." Prostopášnost dosáhla vrcholu, když byl jednou v neděli odpoledne Josué zahlédnut z náměstí, kde se to hemžilo lidmi, jak se za neopatrně vytaženými žaluziemi prochází ve spodkách v Glóriině pokoji. Staré panny se daly do křiku : co je moc, to je moc, slušný člověk nemůže jít klidně ani po náměstí. V Ilhéusu bylo však novinek a událostí tolik, že ta „zhý-ralost" (jak se vyjádřila Dorotéia) nebudila už ani pohoršení. Mluvilo se a debatovalo o věcech vážnějších a důležitějších. Například po pohřbu plukovníka Ramira Bastose byli lidé zvědavi, kdo zaujme jeho místo, kdo převezme vedení jeho strany. Někteří pokládali za správné, aby se otěží chopil jeho syn, dr. Alfredo Bastos, bývalý starosta a nynější poslanec v bahijském parlamentě. Hodnotili jeho stinné i kladné stránky. Není to oslňující člověk, nevyniká rozhodností, neumí roz- kazová t. Osvědčil se jako přičinlivý a poctivý starosta, který řádně spravoval město, ale jako poslanec nepřevyšoval obvyklý průměr. Skutečně dobrý byl jenom jako dětský lékař, první dětský lékař v Ilhéusu. Měl protivnou, malichernou a domýšlivců ženu. S budoucností vládní strany a pokrokem kraje to vypadá bledě, budou-li svěřeny tak slabým rukám. Těch, kdo viděli v Alfredovi Ramirova nástupce, bylo však jen málo. Drtivá většina typovala nebezpečné a obávané jméno plukovníka Amáncia Leala. Tomu měl připadnout politický odkaz plukovníka Ramira, Děti zesnulého zdědí jmění, historky, jež se budou moci vypravovat vnukům, nebožtíkovu legendární postavu, ale vedení strany se může ujmout jedině Amáncio, Ten byl Ramirovou pravou rukou. Nezáleželo mu na funkcích, ale měl podíl na všech rozhodnutích. Jedině na něho dal zesnulý pozemkový magnát. Říkalo se, že ti dva přátelé měli v úmyslu spojit obě rodiny sňatkem Jerusy s Bertem, jakmile mladík dostuduje. Ramirova stará služebná vypravovala, že slyšela starce, jak ještě několik dní před smrtí o tomto plánu uvažuje. Vědělo se též, že guvernér nabídl Amánciovi křeslo uprázdněné v bahijském senátě po smrti jeho přítele. Jakým směrem by se ubíral vývoj kraje kakaa a politika vlády, kdyby se moc dostala do rukou násilníka Amáncia? Těžko předpovídat u člověka tak nevyzpytatelného, prchlivého, plného rozporů a tvrdohlavého. Přátelé vyzvedali jeho odvahu a věrnost. Jiní mu však vytýkali svéhlavost a nesnášenlivost. Všichni byli zajedno v tom, že probíhající volební kampaň bude mít bouřlivé vyvrcholení. Jak se mohli při tak napínavých událostech Ilhéusané zajímat o poměr Glórie a Josua, trvající nerušeně už celé měsíce? Jenom staré panny, které Glórii záviděly blažený výraz ve tváři, tomu ještě věnovaly pozornost. Jenom dramatická nebo komická příhoda, která by porušila toto šťastné a jednotvárné milenecké soužití, mohla znova vzbudit zájem Ilhéusanů o Josua a Glórii, Kdyby se toho třeba dopídil Coriolano a ukázal jim, zač je toho loket. Ale nazývat Josua gigolcm, jako to činili zpočátku, a šuškat si o básních, v nichž do choulostivých podrobností líčil své noční zážitky s Glórií, nikoho už nebavilo. Josué a Glória přijdou zase na přetřes, až se 416 Coriolano dozví o mileněině nevěře. To se pak oba smíchy neudrží. K smíchu to však nebylo. Stalo se to jednou večer, poměrně brzo, asi kolem desáté, když dohrála kina a ve Vesuvu bylo plno lidí. Nacib chodil od stolu ke stolu a oznamoval nadcházející otevření Obchodního restaurantu. Josué už před více než hodinou překročil Glóriin práh. Nedbal již ani v nej menším opatrnosti, byl lhostejný k mravokárnym poznámkám ilhéuských dam a některých občanů, jako byl dr. Maurlcio. Kdo by jich ostatně dbal? Vtom bylo slyšet šoupání stolů a židlí. Na náměstí se totiž objevil Coriolano, oblečený jako chuďas. Mířil k domu, kde dříve bydlela jeho rodina a kde se teď jeho milenka mazlila s mladým profesorem. Spustil se déšť otázek: Je ozbrojen? Napráská jim bičem? Ztropí skandál? Bude střílet? Coriolano otočil klíčem, vzrušení v hostinci sílilo, Nacib se šel podívat až ke dveřím do širokého průjezdu. Všichni napjatě čekali pokřik, možná i výstřely. Nic takového se však neozvalo. Z Glóriina domu nebyl slyšet ani šelest. Uplynulo několik vleklých minut, hosté ve Vesuvu se dívali jeden na druhého. Nhô-Galo svíral z nervozity Nacibovu ruku, Kapitán navrhoval, aby tam vyslali deputaci, která by zabránila neštěstí. Joäo Fulgčncio však takové slídilství zavrhoval : „To není potřeba. Nic se nestane. Vsaďte se!" A nic se nestalo. Jenom to, že z domu vyšla Glória a Josué a zavěšeni zamířili k nábřežnímu bulváru, aby nemuseli kolem přeplněného Vesuvu. O něco později vynesla služebná na chodník kuůy a zavazadla, kytaru a nočník, jediný zábavný detail v celé té historii. Pak si sedla na nejvyšší kufr a čekala. Dveře někdo zevnitř zamkl. Později se objevil nosič, jenž se chopil zavazadel. To však už bylo jedenáct pryč a hostinec se vylidnil. Zato však senzační byla zpráva o návštěvě, kterou o několik dní později vykonal Amáncio Leal u Mundinha. Hned po Ramirově pohřbu odcestoval farmář na svoje plantáže. Dlouhé týdny nedával o sobě vědět. Ve volební kampani nastal po smrti starého bonza náhlý zvrat, jako by už opozice neměla 27 417 proti komu bojovat a stoupenci vlády nevěděli, cosi bez svého dlouholetého předáka pocit. Posléze se však Mundinho ajeho přátelé zase vzchopili. Dělo se to však jen zvolna, bez nadšeni a horlivostí, kterými se vyznačoval počátek kampaně. Amáncio Leal vystoupil z vlaku a zamířil přímo k vývozcově kanceláři. Bylo to krátce po čtvrté odpoledne, kdy se obchodní centrum hemžilo lidmi. Zpráva rychle proskočila a rozšířila se po celém městě, ještě než porada skončila. Před vývozcovým domem se shromáždilo několik zvědavců, kteří natahovali krk, aby viděli do oken Mundinhovy kanceláře. Plukovník stiskl svému protivníkovi ruku, usedl do pohodlného křesla, odmítl nabídnutý likér, kořalku i doutník. „Pane Mundinho, doposud jsem proti vám bojoval. To mým přičiněním vznikl požár v redakci vašich novin," říkal lahodným hlasem, dívaje se svým jediným okem; vyjadřoval se jasně, jako by jeho slova byla plodem dlouhých úvah. „Byl jsem to také já, kdo dal postřelit Aristótelcsc," Zapálil si cigaretu a pokračoval: „Chystal jsem se obrátit Ilhéus vzhůru nohama. Podruhé. Když jsem byl mladší, jednou jsem to spolu s přítelem Rami-rem už udělal." Zarazil se, jako by vzpomínal. „Jaguncové moji i mých přátel měli pohotovost a byli připraveni vyrazit, aby anulovali volební výsledky^." Podíval se svým zdravým okem na vývozce a usmál se. „Jeden výtečný střelec z mých nej věrnějších mužů měl na mušce vás." Mundinho velmi pozorně naslouchal. Amáncio pokuřoval cigaretu. „Za to, že jste živ, poděkujte Ramirovi, pane Mundinho. Kdyby nebyl zemřel, byl byste dnes pod drnem vy. Bůh to však nechtěl a povolal k sobě dříve jeho." Zmlkl, myslel snad na nebožtíka přítele. Pobledlý Mundinho čekal. „Ted je všemu konec. Byl jsem proti vám proto, že přítel Ramiro byl mi víc než bratrem, byl mi otcem. Nikdy jsem si nelámal hlavu, na čí straně je pravda. Načpak? Vy jste byl proti Ramirovi, já byl tedy proti vám. A kdyby byl naživu, byl bych na jeho straně třeba i proti samému ďáblu." Odmlčel se. „O prázdninách tu byl můj nejstaršl syn . . ." „S tím jsem se seznámil. Nejednou jsme spolu hovořili." „Vím o tom. On se se mnou přel, že prý vy máte pravdu. Proto jsem ovšem své názory nezměnil. Také jsem chlapce nijak neusměrňoval. Chci, aby byl samostatný a myslel vlastní hlavou. Pracuji a vydělávám proto, aby moje děti nikoho nepotřebovaly a aby mohly zaujmout postoj, jaký budou chtít." Znovu se odmlčel a pokuřoval. Mundinho nehnul ani brvou. „Potom Ramiro zemřel. Odjel jsem na plantáž a přemýšlel. Kdo se postaví na přítelovo místo? Alfredo?" Mávl pohrdlivě rukou. „Je to hodný člověk a dobrý dětský lékař. Jinak je to však celá matka, ta byla jako světice. Tonko? Ten nevím, po kom je. Prý Ramirův otec byl holkař. Nebyl to však takový nestyda. Dumal jsem tedy o tom a zjistil jsem, že v Ilhéusu je jediný člověk, který může Ramira nahradit. Tím člověkem jste vy. Přišel jsem vám to říci. Pro mne boj skončil, já vás už potírat nebudu." Mundinho seděl ještě několik minut tiše. Myslel na bratry, na matku, na Lourivalovu manželku. Když mu zřízenec ohlásil plukovníka Amáncia, vytáhl ze zásuvky revolver a strčil si jej do kapsy. Bál se dokonce o svůj život. Cekal všechno, jen to ne, že mu plukovník podá ruku na usmířenou. Nyní je novou hlavou kraje kakaa. Nepociťoval však radost ani pýchu. Neměl už proti komu bojovat. Aspoň do té doby, než proti němu někdo vystoupí, až se časy zase změní a on už nebude schopen vládnout. Tak jako se to stalo plukovníku Rarniru Bastosovi. „Pane plukovníku, děkuji vám. Já také jsem bojoval proti vám a proti plukovníku Ramirovi. Nebylo to z osobních pohnutek. Já plukovníka obdivoval. Meh jsme však odlišný názor na další vývoj Ilhéusu." a vím. „I my jsme měli své jaguncy připraveny. Nevím, kdo by zase postavil Ilhéus hlavou vzhůru, kdybyste jej byli obrátili vzhůru nohama. I vás měl jeden chlapík na mušce. Nebyl to můj starý známý, ale známý jednoho mého přítele. Teď vše 27' 419 skončilo i pro mne. Poslyšte ale, pane plukovníku: ten pobuda Vítor Melo poslancem za llhéus nebude. Ilhčus musí zastupovat někdo zdejší, kdo má zájem o rozvoj kraje. Kromě toho Mela to však může být kdokoliv, koho si budete přát. Řekněte jméno a já stáhnu svůj návrh, akceptuji vašeho kandidáta a doporučím jej přátelům. Dr. Alfredo? Vy sám? Vás bych raději viděl na místě, které v bahijském senátě zastával plukovník Ramiro." „Děkuji vám, pane Mundinho, ale nechci. Pro sebe nechci nic. Dám-li někomu hlas, dám jej vám. Toho darebáka Vítora bych byl volil jenom kvůli Ramirovi. Chci odejít z polidcké arény a žít v ústraní. Přišel jsem vám jen říci, že proti vám už vystupovat nebudu. Politika u nás doma se pěstovat nebude, dokud nedostuduje syn, ten ať se jí věnuje, bude-li chtít. Musím vás však o něco požádat: nepronásledujte Ramirovy děti ani jeho přátele. Ty děti za moc nestojí, já vím. Alfredo je však slušný člověk. Á Tonico je prosťáček. Na naše přátele je spolehnutí, neopustili Ramira ani v těžkých chvílích. Jenom o to jsem vás chtěl požádat. Pro sebe nechci nic." „Nemíním nikoho pronásledovat, na lo já nejsem. Naopak bych se s vámi chtěl poradit, jak to zařídit, abych neuškodil dr. Alfredovi." „Pro něho bude nejlepší, vrátí-li se do Ilhéusu a bude léčit děti. To ho baví. Teď po otcově smrti je to zámožný člověk. Nepotřebuje se plést do politiky. Pokud jde o Tonika, toho nechte v jeho notářství." „A co plukovník Melk? A co ostatní?" „To záleží na vás. Mclk po tom, co se stalo s jeho dcerou, zatrpkl. Je docela možné, že udělá totéž co já a nechá politiky. Ale teď už jdu, pane Mundinho, beztak jsem vás připravil o moc času. Ode dneška mě počítejte mezi své přátele. Účast na politickém životě ode mne však čekat nemůžete. Po volbách bych chtěl, abyste jednou zajel na mou plantáž. Vyšli bychom si také na lov ..." Mundinho jej vyprovodil až na schody. Potom šel sám také ven a sám se mlčky procházel po ulicích. Jenom roztržitě odpovídal na četné srdečné pozdravy. 420 O TOM, G O SE ZTRATILO I ZÍSKALO S ŠÉFKUCHAŘEM Joäo Fulgěncio kousl do knedlíčku a vyplivl jej : „Chabé, Nacibe. Kuchařina, to je umění, jak jistě víte. Vyžaduje nejen znalosti, ale hlavně nadání. A to vaše nová kuchařka nemá. Je to břídilka," Všichni se dali do smíchu, až na ustaraného Naciba. Nhn-Galo se dožadoval odpovědi na svou předchozí otázku: „Proč se Coríolano spokojil tím, že Glórii a Josua vyhodil z domu a pustil milenku k vodě? Zrovna on, takový násilník, který má na svědomí Chiquinhu a Juku Vianu, a ještě před dvěma roky vyhrožoval Toniku Bastosovi! Proč teď něco nepodnikl?" „No, proč ... Je to vlivem knihovny Obchodního sdružení, plesů v Pokroku, autobusové trati, prací v přístavu. . . Vlivem syna, jenž už dokončoval studium, vlivem smrti Ramira Bastosc a vlivem Mundinha Falcáa ..." Na chvíli se odmlčel. Nacib obsluhoval u jiného stolu. „Vlivem Malvíny, vlivem Naciba." Zavřená okna bývalého Glóriina domu se na náměstí tklivě vyjímala. Doktor uvažoval: „Musím se přiznat, že mi chybí její obraz zarámovaný oknem. Byli jsme na něj už zvyklí." Ari Santos vzdychl, když si vzpomněl na ta mohutná, stále jakoby se nabízející ňadra, na ten věčný úsměv, na ty nyvé oči. Kde bude bydlet, z kterého okna se bude vyklánět, čí zraky budou obšťastňovat její ňadra a úsměvy, smyslné rty a zvlhlé oči, až se vrátí z Itabuny (kam si na pár dní vyjela s Josuem) ? „Nacibe!" zavolal hostinského Joäo Fulgěncio. „Musíte něco udělat! Vyměnit kuchařku a co nejdřív najmout Corio-lanův dům, abychom tam mohli ubytovat Glórii. Jinak to, vznešený potomku Mohameda, půjde s hostincem z kopce . . ." Nhô-Galo navrhl uspořádat sbírku mezi hosty, aby mohlo 421 být zaplaceno nájemné a do domu triumfálně ubytována kyprá Glória. „A kdo bude platit Josuova krejčího?" zeptal se Ari. „Zřejmě to bude náš Ribeirinho . . ." domníval se Doktor. Naeib se smál, ale měl spoustu starostí. Když dělal obchodní bilanci, nutnou vzhledem k nadcházejícímu otevření restaurantu, chytal se za hlavu. Snad proto, aby se presvedči], zda ji ještě má, neboť ji v posledních měsících tolikrát ztratil. Je samozřejmé, že první týdny poté, co přistihl Tonika nahého u sebe v pokoji, nevěnoval pozornost hostinci a přestal myslet na zřízení restaurantu. Ty dny jenom lkal nad Gabrie-linou nepřítomností a o nic jiného ani myšlenkou nezavadil. I později však dělal jenom samé hlouposti. Zdánlivě všechno vjelo do vyježděných kolejí. Do Vesuvu chodili zase hosté, hráli dámu a triktrak, hovořili spolu, smáli se, pih pivo, před obědem i večeří si dávali aperitiv. On sám se z toho úplně vykřesal a rána v srdci se mu zacelila, už nechodil za donou Armindou, aby mu pověděla o Gabriele a o tom, jaké návrhy dívka dostala a jaké odmítla. Hosté toho však nevypili tolik jako dříve a neutráceli tolik jako za Gabrie-liných časů. Kuchařka, pro kterou si dal za svoje peníze poslat do Sergipe, byla pro něho velikým zklamáním. Uměla jen obyčejná jídla, těžká a tučná, a mimo to sladké cukroví. Slané pečivo od ní se nedalo pozřít. A byla náročná, žádala pomocníky, nadávala na práci, prostě hrůza! K tomu ke všemu vypadala jako strašidlo, na bradě měla bradavice a chlupy. Zkrátka, nebyla Nacibovi nic platná. Ani pro hostinec, natož pak k vedení kuchyně v restaurantu. Právě slané pečivo a cukroví dodávaly chuť k pití, poutaly tam hosty a nutily je, aby si objednávali dál. Provoz v hostinci neslábl, byl stále veliký, Nacibova oblíbenost udržovala Vesuvu hosty. Spotřeba nápojů však poklesla a s ní obrat. Mnozí se spokojovali s jedinou sklenkou, jiní už tam nechodili každý den. Prudký vzestup Vesuvu sc zastavil, a obrat dokonce poklesl. To bylo v době, kdy bylo v Ilhéusu peněz jako želez a každý utrácel v obchodech a kabaretech. Musí něco podniknout, tuhle kuchařku propustit a děj se co děj sehnat si jinou. V Ilhéusu to možné nebylo, to věděl už z vlastní zkušenosti. 422 Hovořil o tom jednou s donou Armindou a porodní bába mu bez okolků poradila: „To je náhodička, pane Nacibe. Zrovna jsem si myslela na to, že dobrou kuchařkou by pro vás byla jedině Gabriela. Žádnou jinou neznám." Musel se ovládat, aby jí něco neřekl. Ta dona Arminda to nemá v hlavě v pořádku. Pořád jenom vysedává na špiritistických seancích a hovoří s nebožtíky. Vypravovala mu, že se starý Ramiro objevil v Deodorově krámku a pronesl dojemný proslov, v němž odpustil všem svým nepřátelům, počínaje Mundinhcm Faleáem. Zatracená bába užvaněná . . . Neminul teď den, aby mu neomílala, proč si za kuchařku nevezme Gabrielu. Jako by něco takového Šlo . . . Vzpamatoval se už natolik, že vydržel poslouchat donu Ar-mindu, jak mluví o Gabriele a chválí její chování i pracovitost. Ve dne v noci šije, přišívá podšívku k šatům, dělá knoflíkové dírky, sešívá blůzy. Nebylo to pro ni lehké, poněvadž — jak sama říkala — nebyla švadlena, nýbrž kuchařka. Přesto sc však rozhodla, že už nebude vařit nikomu jinému než Nacibovi, třebaže sc nabídky hrnuly zc všech stran. Nacib poslouchal donu Armindu skoro lhostejně, jenom byl trochu hrdý na Gabrielinu opožděnou věrnost. Pokrčil rameny a šel domů. Byl vyléčen, podařilo sc mu na ni zapomenout, nejako na kuchařku, ale jako na ženu. Když vzpomínal na noci, které s ní strávil, bylo to stejně tklivé, jako když si vybavoval Riso-letinu virtuozitu, Rcgininy dlouhé nohy i hubičky, které jednou o prázdninách v Itabunč loudil na sestřenici Muniře. Bez hluboké bolesti v srdci, nenávisti, lásky. Vzdychal však stále po nedostižné kuchařce, po jejích pochoutkách z krabího masa, slepici na paprice, pečeních, hřbetu, drůbcích. Vzpamatoval se z té rány, ale stálo ho to hodně peněz. Po několik týdnů chodil každý večer do nočního podniku, hrál ruletu a bakarat, platil Rosalindě šampaňské. Ta zištná blondýnka z něho vytálila pokaždé pět set milreisů, jako by byl nějaký plukovník vydržující si milenku, a nikoli jenom člověk, který se s ní chce vyspat na posteli placené Manuelem Od jaguárů. Nikdy takovou ženskou neměl, jednal jako osel. Když dělal bilanci, jasně si uvědomil, že ho stála spousty peněz a že vůbec 423 moc utrácí. Nakonec ji pak nechal, poněvadž ho zlákala jedna dívenka od Amazonky, Indiánka jménem Mara. Nebyla tak senzační, ale zato skromnější, stačilo jí pivo a několik dárků. Jelikož však neměla stálého příznivce, bydlela u Ma-chadäové a nebyla každý večer volná. Proto musel zahánět svůj stesk večeřemi a radovánkami v nočních podnicích nebo nevěstincích a bez rozmyslu utrácel. To ho přišlo na strašné peníze, Tento způsob života mu nedovoloval ukládat peníze. Svým dodavatelům řádně zaplatil, ale nákladné bohémství pohltilo veškeré jeho zisky. Dříve chodil do nočního podniku jednou dvakrát týdně a spal s dívkou, která se do něho zbláznila, takže s ní skoro nic neutratil. I po svatbě, ačkoliv zahrnoval Gabrielu dárky, mohl každý měsíc oddělit několik tisíc na budoucí kakaovníkovou plantáž. Rozhodl se proto učinit tomuto prostopášnickému životu, který by ho přivedl na mizinu, přítrž. To si mohl klidně dovolit, poněvadž Ga-brielina nepřítomnost už ho nebolela ani neměl strach ze samoty a jeho noha již nehledala oblé stehno, na němž by spočinula. Chyběla mu však, a to stále citelněji, kuchařka. Naštěstí nebyla bilance pasivní ve všem. Herna vzhledem k tomu, že rok byl v celém kraji úspěšný, slušně vynášela. Jelikož se Amáncio Leal a Melk udobřili s Ribeirinhem a Eze-quielem, byla herna otevřena denně a poker se tam hrál do noci a někdy až do rána. Hráli s vysokým vkladem a Naci b ův podíl na zisku stoupal. A byl tu restaurant, do něhož Mundinho vložil peníze a Nacib práci a zkušenost. Budou se dělit o zisk, jenž je jistý, poněvadž nebyla konkurence. Jídlo v hotelích bylo totiž hrozné. Kromě toho tam bude večer v provozu herna, kde se bude hrát poker, briska, jedenadvacet, tedy karetní hry, které měli plukovníci tak rádi, že jim dávali přednost i před ruletou a bakaratem, jež se hrály v kabaretech. U Naciba se budou moci bavit po svém. Že nemá kuchařku, to však těžce nesl. Místnosti už byly vymalovány a rozděleny na sál, spíž a kuchyň, stoly a židle připraveny, sporák nachystán, i dřezy a pánské záchodky byly k dispozici. Všechno bylo prvotřídní. Z Ria došly objednané 424 věci: zmrzlinový přístroj, lednice na maso a ryby, s vlastní výrobou ledu. Bylo to přepychové, v Ilhéusu nevídané zařízení, hosté z Vesuvu se na ně dívali s otevřenou pusou. Zakrátko bude všechno instalováno, jen kuchařka chybí. Toho dne, kdy Joäo Fulgěncio, člověk těšící se tak velké úctě, příkře odsoudil slané pečivo, rozhodl se Nacib, že si o té věci promluví s Mundinhem. Vývozce projevoval o restaurant živý zájem. Potrpěl si na dobréjídlo, huboval na hotelovou stravu, střídal jeden podnik za druhým. I on, jak se Nacib dozvěděl, nabídl. Gabriele královskou odměnu. Pohovořil si o problému s Arabem a nabídl se, že dá poslat do Ria pro kuchaře se zkušenostmi z restaurantu. To bylo jediné řešení. V Ilhéusu mu seženou dvě tři děvčata na výpomoc. Nacib ohrnoval nos; ti kuchaři z Ria neumějí bahijská jídla a žádají nekřesťanské peníze. Mundinho byl však svou myšlenkou nadšen *— kuchař z Ria celý v bílém, s čepicí na hlavě jako v riodejaneirských restaurantech, který by si chodil pohovořit s hosty a doporučovat jim jídla. Poslal jednomu příteli spěšný telegram. Nacib, jenž byl zaneprázdněn posledními složitými detaily při úpravě restaurantu, žil jako kdysi; do kabaretu chodil zřídkakdy, s dívkou od Amazonky spal, když měl čas a ona byla volná. Jakmile přijede kuchař z Ria, určí datum slavnostního otevření „Obchodního restaurantu". Mnozí z těch, kdo přišli na aperitiv, zaskočili se podívat do prvního patra, kde se obdivovali všem těm divuplným věcem — sálu vyzdobenému zrcadly, ohromným kamnům, lednici. Kuchař přijel přes Bahii stejnou lodí jako Mundinho Fal-cao. Vývozce se zastavil v Bahii na pozvání guvernéra, s nímž si chtěl pohovořit o politické situaci a vyřešit problémy související s nadcházejícími volbami. Vzal s sebou Aristóte-lese. Z Bahie si odnesli palmu vítězství. Guvernér jim ustoupil ve všem: zřekl se Vítora Mela i dr. Maurícia. Pokud jde o Alfreda, ten odvolal svou kandidaturu a místo něho kandidoval na poslance bahijského parlamentu dr. Juvenal z Ita-buny, jenž však neměl žádné vyhlídky. Volební kampaň tím byla vlastně skončena, opozice se chápala otěží moci. Nacib byl kuchařem ohromen. Byl to podivný zjev: za- 425 valitý, s napomádovaným, jemně zašpičatělým knírkem, afektovaným chováním a zženštilými způsoby. Byl nesmírně důležitý a pyšný jako nějaký velkovévoda a náročný j ako nějaká krasavice. Požadoval fantastický plat. Joäo Fulgéncio o něm prohlásil: „Tohle není kuchař, loje sám president republiky." Byl rodem Portugalec, což se jevilo na jeho výslovnosti, a jeho opovržlivě pronášené věty se hemžily francouzskými výrazy. Nacibovi bylo hanba, že jim nerozumí. Jmenoval se Fernand, s d na konci. Na jeho vizitce — kterou si Joäo Fulgéncio láskyplně schoval k navštívence dvojnásobného doktora Argilea Palmeiry—bylo napsáno: Fernand—Chefde cuisine. V doprovodu několika zvědavých hostů si Šel Fernand s Na-cibem prohlédnout restaurant. Před kamny potřásl hlavou: „Trěs mauvais . . ." „Cože . . ." klesl na mysli Nacib. „Špatné, pro kočku . . ." přeldádal Joäo Fulgéncio, Požadoval železná kamna, vytápěná uhlím. A to co nejdříve. Do měsíce, jinak půjde pryč. Nacib ho poprosil o dva měsíce, musí je přece objednat v Bahii nebo v Riu. Jeho Excelence mávla povýšeně rukou a svolila, ale zároveň žádala spoustu kuchyňského nádobí. Fernand odsuzoval bahijská jídla, jež jsou podle jeho názoru pro jemné žaludky nestravitelná. Tím se hned každému zprotivil. Doktor podrážděně vystoupil na jejich obranu. „To je ale blbcc," procedil mezi zuby. Nacib tím byl ponížen a zastrašen. Sotva chtěl něco říci, „chef de cuisine" si ho kriticky a povýšeně změřil od hlavy k patě a zpražil ho. Kdyby nebyl přijel z Ria a nestál tolik peněz, a zvláště nebýt to Mundinhův nápad, byl by ho poslal do horoucích pekel i s těmi jeho jídly, jež měla tak komplikovaná jména, a francouzskými slovy. Aby ho vyzkoušel, požádal jej, aby připravoval slané pečivo a cukroví do hostince a jemu, Nacibovi, aby vařil. Znova se chytal za hlavu. Jídlo bylo nestydatě drahé, pečivo rovněž tak. „Chef de cuisine" zbožňoval konzervy: olivy, ryby, šunku. Každý kousek přišel skoro na tolik, zač se prodával. A byly těžké, samé těsto. Jaký rozdíl, panebože, meziFernandovými 426 a Gabrielinými pirožkami. Fernandovy byly samé těsto, lezly do zubů, lepily se na patro. Naproti tomu Gabrieliny byly pikantní a křehké, rozplývaly se na jazyku, byla po nich žízeň. Nacib kroutil hlavou. Pozval Joäa Fulgéncia, Nhô-Gala, Doktora, Josua a Kapitána na oběd, jejž připravil ten vznešený „chef". Majonézy, bujón, slepice po milánsku, řízek s pommCs fřites. Ne že by jídlo bylo špatné, to ne. Dalo se však srovnávat s domácími jídly, kořeněnými, vonnými, pikantními na chuť, barevnými na pohled? Dalo se srovnávat s Gabrielinými jídly? Josué vzpomínal na její kraby na oleji, ryby a kokosové mléko, maso na pepři. Nacib nevěděl, jak to všechno dopadne. Co řeknou hosté těm neznámým pokrmům, t<*rn bílým omáčkám? Jedli, a ani nevěděli, co jedí, zda jc to ryba, hovězí maso či slepice. Kapitánův soud byl lapidární: „Moc dobré, ale za nic to nestojí." Pokud šlo o Naciba, Brazilce narozeného v Sýrii, pokládal kromě jednoho syrského jídla všechna nebahijská jídla za cizí. Měl na ty věci vyhraněné názory. Co všuk dělat? Ten člověk jc tady, má knížecí příjmy, tváří se důležitě, je drzý až běda, žvatlá francouzsky. Po Chiku Zevlounovi švihl tak nyvýma očima, že mu chlapec už hrozil, že si to s m'm vyřídí. Nacib se bál o osud restaurantu. Podnik však budil velkou zvědavost, o „chefovi" se mluvilo jako o důležité osobě, říkalo se, že řídil slavné restauranty, vymýšlely se různé historky. Zvláště o lekcích kuchařského umění, jež dával svým pomocnicím. Ty ubožačky ničemu nerozuměly a Sergipanka mu z žárlivosti říkala „kropenatý kapoun". Konečně bylo všechno připraveno a. zahájení stanoveno na jednu z příštích nedělí. Majitelé „Obchodního restaurantu" vystrojí velkou hostinu na počest místních veličin. Arab pozval veškerou honoraci města, všechny stálé hosty Vesuvu. Ovšem s výjimkou Tonika Bastose. „Chef de cuisine" si vymyslil komplikovaný jídelníček. Nacib přemýšlel o tom, co mu stále naznačovala dona Arminda. Kuchařka lepší než Gabriela se nenajde. Bohužel to však nepřipadá v úvahu, ne(Já 50 o tom ani uvažovat. Škoda. 42/ O DRUHU VE ZBRANI Když se za útesy Rapy objevil měsíc a protrhl čerň noci, stávaly sc ze švadlenek pastýřky, Dora se proměnila v královnu a její dům v plachetnici. Dýmka pana Nila byla hvězdou, v pravé ruce držel královské žezlo, v levé radost. Když vstoupil dovnitř, jistou nikou odhodil námořnickou čapku, pod níž se skrýval vítr a bouře, na starou figurínu. Začala kouzla. Figurína oživla, stala se z ní jednonohá žena s nedošitými šaty a s čapkou na pomyslené hlavě. Objala pana Nila kolem pasu a tančili spolu po pokoji. Směšně ta figurína tančila na své jedné noze. Pastýřky se smály, Miquelina se bláznivě hihňala, Dora se usmívala, jak se slušelo na královnu. Z pahorku přicházely další pastýřky. Od dony Armindy přišla Gabriela. To už nebyly pouhé pastýřky, byly to dcery světce, knčžky Iansanovy. Každý večer přinášel Nilo do domu radost. V kuchyňce připravovala Gabriela do měděna, do stříbrná, do zlatová zbarvené pochoutky. Slavnost začínala. Dora s Nilem, Nilo s Dorou. Která pastýřka však nenesla pana Nila, toho bůžka, na svých bedrech? Staly sc z nich v té noci klisny, sedla svatých. Pan Nilo se proměňoval, představoval všechny svaté, byl to Ogun a Xangô, Oxossi a O molu, byl to Oxalá pro Doru. Nazýval Gabrielu Yemanjá, z ni vytryskla vodstva, řeka Cachoeira a ilhéuské moře, prameny ve skalách. V měsíčních paprscích dům stoupal clo vzduchu, vznášel se po pahorku, celý jásal. Písně byly větrem, tance vesly, Dora sochou na přídi, kapitánem Nilo, který vydával příkazy námořníkům. Námořníci pocházeli z přístavu: černoch Teréncio, jenž hrál na buben, mulat Traíra, slavný kytarista, mladý Ba-tista, zpěvák, a Mario Cravo, bláznivý prodavač svatých obrázků, kouzelník z tržiště. Pan Nilo hvízdl a z pokoje se stalo prostranství k obřadům candomblé a macumba, stal se z něho taneční sál, svatební lůžko, člun, jenž se nazdařbůh plavil po pahorku Unhäo zalitém měsíčním svitem. Nilo každý večer šířil kolem sebe radost. Měl v nohách tanec, v ústech zpěv. 438 Sete Voltas byl ohnivý meč, zbloudilý blesk, postrach noci, chrastivé chřestítko. Když sc v doprovodu pana Nila přiko-lébal s nožem za pasem, pyšný na své kouzlo, rozestupovali se všichni v Dořině domě, aby zhlédli zápas. Pastýřky sc sklonily, přicházel jeden ze tří králů, bůžek, jezdec svatých připravený osedlat svého koně. Jako Yemanjin kůň pádila Gabriela přes luka a hory, přes údolí a moře, přes hluboké oceány. Tančila, zpívala, na koni ujížděla. Ze skály hodila bohyni moře kostěný hřeben a lahvičku voňavky a přednesla jí své přání: aby mohla pobývat u Nacibových kamen, v jeho kuchyni, v pokojíku, aby mohla pokládat hlavu na jeho zarostlá prsa, cítit jeho lechtavý knír, jeho těžkou nohu přes svoje široké stehno. Když kytara ztichla, nastala černá hodinka. Jedna historka stíhala druhou. Pan Nilo už dvakrát zažil ztroskotání lodi, už dvakrát pohlédl smrti v tvář. Smrti na moři, sc zelenými vlasy a s dudami. Pan Nilo byl průzračný jako studánka. Zato Sete Voltas byl bezedná studna, tajemná bytost rozsévající smrt, na jeho noži lpěla krev mrtvých. Stíhali ho policisté v uniformě i v civilu. V Bahii, Sergipe, Alagoasu, v zápasnických arénách, při černošských obřadech, na trzích i jarmarcích, v skrýších pobřeží, v přístavních krčmách. I pan Nilo s ním jednal uctivě, kdo se mu odvážil odporovat? Tetování na prsou připomínalo osamělost ve vězení. Odkud se tu vzal? Ze záhrobí? Byl tu jen na skok a pospíchal. V bahij-ském přístavu naň čekali karbaníci, bozi z černošských obřadů a čtyři ženy. To byly jediné chvíle, kdy na něho policie zapomněla, Využijte proto této chvíle, děvčata! V neděli odpoledne se vzadu za domem, na čistém dvorku, ozývala brumle. Sete Voltas zpíval a hrál: „Muj druhu ve zbrani, pryč jdeme stůj co stůj, do světa širého, nemáš ani zdáni, ach, druhu můj..." Podal nástroj Nilovi a vstoupil na kolbiště. Teréncio udělal salto, a nedotýkaje se země, přeskočil mulata Traíru. Mladý Batista padl na zem, Sete Voltas uchopil do zubů šátek. Na zápasišti zůstal sám se svými tetovanou hrudí. Na pobřeží poblíž skal se Sete Voltas bořil do Gabrieli-ných písčin, vzdouval se ve vlnách jejího zpěněného, rozbouřeného moře. Ona byla vtělená něha, denní jas, tajemství noci. Nad pobřežím se však stále vznášel smutek, šířil se k moři, ozýval se vc skalách. „Proč jsi tak smutná?" „Nejsem. To že jsem tak sama." „Nechci kolem sebe smutek. Můj patron je veselý, moje povaha bujná. Zabíjím smutek svým nožem." „Ten nezabiješ." „Ze ne?" Toužila po krbu, po dvorku, kde roste guayava, papaja a myrta, kde jc pokojík, kde je jeden tak hodný muž. „Nestačím ti já? Některé ženské jsou kvůli mne schopny zabíjet a umírat, ty bys měla být vděčná nebesům." „Nestačíš. Nikdo mi nestačí. Ani všichni dohromady mi nestačí." „Je to takové, že nemůžeš zapomenout?" „Je." „Opravdu?" „Opravdu, je to zlé." „Jc to jako nemít na nic chuť?" „Jc to zlé." „Je to jako nemít radost v srdci?" „Zlé toje." Jednou večer si ji odvedl s sebou, den předtím byl s Mique-linou, v sobotu s Paulou, jež měla ňadérka jako hrdlička. Nyní nadešla Gabrielina kýžená chvíle. V Dořině domě ležel zatím Nilo s královnou v sítí. Plachetnice vplouvala do přístavu. Na pobřeží, na břehu moře plakala Gabriela. Měsíc ji halil do svého zlatého jasu, vzduchem se nesla její vůně hřebičku. „Ty pláčeš, divko." Dotkl se skořicově hnědého obličeje rukou zvyklou na nůž. „Proč? Se mnou žena nepláče, směje se blahem." 430 „Je konec, teďje konec." „Konec čemu?" „Když si pomyslím, že . . ." „Co?" Že by se mohla vrátit kc krbu, na dvorek, do pokojíku, do hostince. Copak si Nacib neotevře restaurant? Copak nebude potřebovat dobrou kuchařku? Najde se snad lepší kuchařka, než je ona? Dona Arminda ji ujišťovala, že má naději. Jenom Gabriela si může vzít na starost tak velkou kuchyň a dokonale ji zvládnout. Místo ní však přijel nějaký člověk z Ria, tajtrlík mluvící cizím jazykem. Za tři dny se bude konat velká hostina u příležitosti otevření restaurantu. Ted už nemá ani naději. Chce jít pryč z Ilhéusu, chce se vrhnout do mořských hlubin. Sete Voltas každý den za úsvitu nabýval svobody. Byl vtělený příslib a rozhodnost, pýcha i ochota. Zraňoval jako blesk, osvěžoval jako déšť, pravý druh vc zbrani. „Ten Portugalec?" Druh ve zbrani se vztyčil. Vítr slábl, jakmile se ho dotkl, měsíc v jeho rukách bledl, vlny mu omývaly nohy uvyklé rytmu tance a zápasu. „Neplač, dívko, U Sete Volty žádná žena nepláče, směje se blahem." „Co můžu dělat?" Poprvé byla z ní smutná a nešťastná ubožačka, poprvé neměla chuť žít. Ani samo slunce, měsíční svit, chladná voda, ani její plachý kocour, ani tělo muže či žár černošského boha ji nemohly rozesmát a dodat jejímu vyprahlému srdci chuti k životu. Srdci vyprahlému a prahnoucímu po Nacibovi, po tom tak hezkém a hodném mladém pánovi. „Ty sama nic nedokážeš. Ale Sete Voltas něco může dokázat a dokáže." „Co dokáže? Nevím jak." „Když Portugalec zmizí, kdo bude vařit? Zmizí-li v den slavnosti, co jiného jim zbude než tě zavolat? No a on zmizí." Chvílemi byl ponurý jako bezměsíčná noc a tvrdý jako kámen útesu, čelícího mořskému příboji. Gabriela se zachvěla : 431 „Co mu chceš udělat? Zabít ho? To nedělej." Když se smál, bylo to jako ranní červánky, jako postava sv. Jiří na měsíci, jako pevnina, kterou objevil zoufalý trosečník, jako kotva naděje. „Zabít toho Portugalce? Ale vždyť mi nic neudělal! Jenom ho honem na chvíli uklidím ze světa. Aby odtud zmizel. A jenom když se bude vzpírat, trochu ho polechtám." „To že uděláš? Vážně?" „Zena se u mne směje, nepláče." Gabriela se usmála. Druh ve zbrani přimhouřil svč planoucí oči a pomyslil si, že to tak bude lepší. Může odjet, pokračovat v cestě, se svobodou v srdci, svém nezadaném srdci. Bude to lepší, bude-li zmírat pro někoho jiného, lato jediná žena na světě, která by byla dokázala získat ho pro sebe, připoutat ho k tomuto malému přístavu, k tomuto kakaovníkovému pobřeží, ohnout ho a zkrotit. Tehdy v noci jí to chtěl říci, vypovědět jí to, samou láskou před ní kapitulovat. Bude to takhle lepší, bude-li vzdychat a plakat pro jiného, bude-li pro jiného zmírat láskou. Sete Voltas může odejít. Můj druhu ve zbrani, pryč jdeme stůj co stůj, do světa širého . . . Vzala ho za ruku a z vděčnosti sc mu oddala, člun na klidném moři, ostrov porostlý rákosím a křovím. Na člunu s vysokou přídí se plavil druh ve zbrani. Ach, druh s žárem v srdci, s palčivou bolestí. Byl to však bůh, v pravé ruce třímal hrdost, v levé svobodu. O ZASLOUŽILÉM MĚŠŤANOVI V sobotu, den před slavnostním otevřením Obchodního restaurantu, bylo možno vidět jeho majitele, Araba Naciba, jak v košili jako pominutý pádí po ulici, až se mu tlusté břicho natřásá nad opaskem. S očima vyvalenýma mířil k vývozní firmě Mundinha Falcaa. Ve dveřích federálního berního úřadu se podařilo Kapi- 432 tánovi zběsile utíkajícího hostinského zadržet. Chytil ho za ruku a zeptal se ho: „Co sc stalo, člověče, kampak tak spěšně?" Kapitán byl vždycky přívětivý a přátelský, ale od té doby, co kandidoval na úřad starosty, se úplně překonával: „Stalo se něco? Mohu vám nějak pomoci?" „Zmizel! Zmizel!" prudce oddychoval Nacib. „Kdo zmizel?" „Kuchař, ten Fernand." Za chvíli o té podivné záhadě vědělo celé město: od včerejška večer byl kuchař z Ria, ten velkolepý „chef de cui-sine" Monsieur Fernand (jak chtěl, aby mu říkali) nezvěstný. Domluvil si s dvěma číšníky, kteří byli přijati do restaurantu, a s pomocnicemi z kuchyně, že se s nimi ráno sejde, aby dokončili poslední přípravy na hostinu. Nepřišel však a nikdo ho neviděl. Mundinho Falcäo dal zavolat policejního komisaře, vyložil mu případ a doporučil mu, aby bylo zahájeno pečlivé pátrání. Byl to týž poručík, kterého tajemník itabunského městského úřadu zahnal na útěk. Nyní byl k Mundinhovi uctivý a pokorný a oslovoval ho „pane doktore". V papírnictví Vzor spolu debatovali Joäo Fulgéncio a Nhô-Galo. Kuchař podle svého jednání a podle svých kradmých pohledů je jistě homosexuál. Že by v tom byl nějaký hanebný zločin? Pořád brousil kolem Chika Zcvlouna. Když jej komisař vyslýchal, mladý číšník se rozkadl: „Já stojím jenom o ženské! . . . O tom teploušovi nic nevím. Tuhle jsem ho div neroztrhl, když začal blbnout." Kdoví, možná žc se stal obětí nějakých darebáků, v Ilhéusu se potloukala spousta vandráků, zlodějů, kapsářů, pochybných existencí, které utekly z Bahie a jiných míst a vystřídaly nyní ve městě dřívější jaguncy. Komisař a jeho lidé provedli razii v přístavu, na Unháo, na Conquistě, na Pontalu, na Hadím ostrově. Nacib zmobilizoval své přátele — Nhô-Gala, ševce Felipa, Josua, číšníky, několik hostů. Proběhali Ilhéus křížem krážem, ale bezvýsledně. Joäo Fulgéncio soudil na útěk: „Podle mé teorie ten ctihodný teplouš sbalil kufry a na vlast- 28 433 nf útraty odjel. Vzal proste do zaječích. Když tu nemohl u-kojit své choutky, poněvadž v Ilhéusu na to málo, co je potřeba, docela stačí Machadinho a Miss Pirangi, přepadl ho smutek a rozhodl se zmizet. A udělal ostatně dobře, aspoň nás včas zbavil své odporné přítomnosti." „Ale jak odjel? Vždyť nejela žádná lod. Teprve dnes jede Canavieiras . . ,** pochyboval Nhô-Galo, „Autobusem, vlakem . . ." Ani autobusem, ani vlakem, ani na koni. ani pěšky, jak se zadušoval policejní komisař. Kolem čtvrté přiběhl Ťuísca celý rozčilený, že prý je na stopě. Ze všech Sherlocků, kteří se toho dne naskytli, jediný on přinesl něco pozitivního. Jistá velice ordinérní nevěstka viděla v noci jakéhosi otylého elegantního muže — a to mohl být docela dobře ten kuchař, neboť měl zašpičatělý knír a sotva se valil. Sla z Podsvětí a všimla si, že u přístavních skladišť vedly toho člověka tři podezřelé osoby. To všechno pověděla Tuískovi, ale na policii byla mnohem méně konkrétní. Prý se jí zdá, že to viděla, ale není si jista, byla opilá, kdo byli ti muži, neví, slyšela jenom hlasy. Ve skutečnosti však rozeznala zcela bezpečně pana Nila, černého Teréncia a vůdce těch dvou, jehož jméno neznala, ale po kterém vzdychala ona a všechny holky z Podsvětí. Pocházel z Bahic a byl nebezpečný v zápase. Měl špatnou pověst. V duchu si myslela — a celá se přitom tetelila —, že ten kuchař leží už někde na dně mořském v přístavu. Policii však nic takového neřekla a stejně už litovala, že se o tom zmínila Tuískovi. Nikoho nenapadlo hledat u Dory. Tam se Fcrnand nejdřív vybrečel a pak jí pomáhal s šitím, neboť její pomocnice dostaly toho dne volno. Už se úplně smířil s tím, že odpoledne odcestuje třetí třídou lodi Bahijské společnosti převlečen za námořníka; touž lodí totiž pojede Sete Voltas. Dora mu slíbila, že jeho zavazadlo pošle přímo do Ria. A tak když k večeru Joäo Fulgéncio přišel do vzrušeného hostince, viděl, že je Nacib úplně zdrcen. Jak může zítra otevřít restaurant? Všechno bylo připraveno, potraviny^ koupeny, pomocnice obstarány a Fcrnandcm zaučeny, číšníci na svém místě, pozvánky na slavnostní oběd rozeslány. Přijeli lidé z Itabuny (mezi nimi Aristoteles), z Águy Prety, z Pirangi, 434 přijel i Altino Brandáo z Ria do Braco. Kde najít náhradu za nezvěstného kuchaře? Ani Sergipanku neměl po ruce. Odešla od něho, poněvadž se pohádala s Fernandem, a zanechala pokojík v strašlivé špíně. A co ty pomocnice? To by mohl restaurant hned druhý den zavřít. Samy vařit by nedokázaly, leda krájet maso, zabít slepici, očistit vnitřnosti, topit v kamnech. Kde tak nahonem najde kuchařku? S tím vším se plačky svěřoval příteli knihkupci v herně, kde se lahví čistého koňaku snažil rozptýlit svůj zármutek. Hosté a přátelé si u stolů povídali, že ho ještě nikdy neviděli tak zoufalého. Ani tehdy ne, když se rozešel s Gabrielou. Možná, že tenkrát bylo jeho zoufalství hlubší a strašlivější, ale bylo tiché a projevovalo se jenom v podmračené, zasmušilé tváři, kdežto ted Nacib spínal ruce a hořekoval, že je ztracen a znemožněn. Když spatřil Joäa Fulgencia, odvlekl ho do herny: „Jsem ztracen, Joäo. Co mám dělat?" Od té doby, co mu knihkupec navrhl řešení manželského problému, skládal v něho bezmeznou naději. , Jen klid, Nacibc, však už najdeme nějaké řešení." „Jaké? Kde bych mohl sehnat kuchařku? Sestry Dos Rei-sovy takovou nabídku nepřijmou, když je to takhle nahonem. A i kdyby přijaly, kdo by vařil v pondělí?" „Já bych ti mohl přenechat na pár dní Marocas. Jenže ta vaří dobře, jenom když nad ní stoji moje žena." „K čemu to, na pár dní?" Nacib upíjel koňak a bylo mu do pláče. „Nikdo mi nemůže pomoci. O rady není nouze, ale jedna je horší než druhá. Ta bláznivá clona Arminda mi dokonce navrhovala, abych si znova zavolal Gabrielu. Jen si to představte 1" Joäo Fulgéncio nadšeně vstal: „Sláva vlasti, Nacibe! Víte, kdo je Arminda? No, Kolumbus, ten s tím vejcem a Amerikou. Ona ten problém vyřešila! Jen se podívejte: řešení, dobré, spravedlivé, dokonalé, máme před očima a my jsme je neviděli. Tím je všechno rozhodnuto, Nacibe!" Nacib se opatrně a nedůvěřivě ptal: „Gabriela? Vy myslíte? Neděláte si legraci?" 20* 435 „A proč ne Gabriela? Copak už nebyla vaší kuchařkou? Proč by jí nemohla být znovu? Máte snad na vybranou?" „Byla to ale moje žena . . ." „Družka snad, ne? Vždyť přece sňatek byl prohlášen za neplatný, jak jistě víte ... A právě proto. Když si ji znova vezmete k sobě jako kuchařku, uděláte za tím sňatkem tečku ještě výrazněji, než učinil úřední škrt pera. Nemyslíte?" „To by byla pro ni pěkná lekce . . ." přemítal Nacib. „Vzít šiji za kuchařku, když předtím byla paní domu . . ." „No a ne? Jedinou chybou v celé té historii bylo, že jste se s ní oženil. To bylo zlé pro vás, a ještě horší pro ni. Chcete-li, promluvím s ní." „Myslíte, že to přijme?" „Za to vám ručím. Hned tam zajdu." „Řekněte jí, zeje to jenom na nějaký čas. . ." „Proč? Je to kuchařka, a dokud vám bude dobře sloužit, můžete ji u sebe zaměstnávat. Proč jenom na nějaký čas? Přijdu vám říci, jak jsem pochodil." A tak ještě týž den večer Gabriela, celá rozradostněná, vyčistila pokojík a usadila se v něm. Předtím šla k Doře poděkovat Sete Voltoví. Od Naciba z okna mávala šátkem, když po šesté večer Ganavieiras vyjížděla z přístavu směrem k Bahii. Příštího dne v poledne si přes padesát hostů znova libovalo, že má ty známé chutné chody, nedostižné, tak velkolepé, božsky kořeněné jídlo. Slavnostní hostina měla velký úspěch. K aperitivu byly podávány slané tyčinky a cukroví jako dříve. Jednotlivé chody byly jako přehlídka divů. Nacib, jenž seděl mezi Mundinhem a soudcem, dojatě vyslechl Kapitánovy a Doktorovy proslovy. „Zasloužilý syn Ilhéusu," prohlásil Kapitán, „oddaně sloužící rozvoji svého kraje. " — „Důstojný občan Nacib Saacl, jenž dal Ilhéusu velkoměstský restaurant," chválil jej Doktor. Nacibo-vým jménem odpověděl Josué, který též poděkoval Arabovi a zdůraznil jeho zásluhy. Naciboví byly uspořádány úplné ovace, vrcholící slovy Mundinha, jenž chtěl, jak říkal, „prosit za odpuštění". Přivedl z Ria kuchaře. Nacib byl proti. A měl pravdu. Žádné jídlo na světě se nevyrovná bahijskému. A tu chtěli všichni vidět umělkyni, které vděčí za tento 436 oběd, čarodějné ruce, které připravily takové pochoutky. Joäo Pulgéncio vstal a šel pro ni do kuchyně. Objevila se s ú-směvem na rtech v pantoflích, s bílou zástěrou přes barchetové šaty a rudou růží ve vlasech. „Gabriela!" vykřikl soudce. A Nacib oznámil: „Přijal jsem ji znova jako kuchařku . . ." Josué, Nhô-Galo, všichni tleskali, někteří vstali, aby ji pozdravili. Ona se usmívala, oči sklopené, vlasy podvázané mašlí, Mundinho Falcáo zašeptal Aristótelesovi, jenž seděl vedle: „Ten Turek si to ale umí zařídit..." GABRIELA VE SVÉM ŽIVLU Práce na vjezdu do přístavu, několikrát odložené, konečně skončily. Nový kanál, hluboký a rovný, byl už hotov. Jím mohly projíždět bez nebezpečí, že uvíznou na mělčině, lodi společnosti Lloyd, Ita, Bahijské společnosti. Zvláště pak mohly vplout do ilhéuského přístavu velké nákladní lodi, aby přímo odtud odvážely pytie s kakaem. Jak vysvětlil hlavní inženýr, byla zdlouhavost závěrečných prací způsobena četnými nesnázemi a překážkami. Neměl na mysli nepokoje při příjezdu vlečných člunů a techniků, oné noci, kdy v kabaretu svištěly kulky a létaly láhve a kdy se vyhrožovalo smrtí. Mínil tím písečné dno, jež se s přílivem, větry a bouřkami pohybovalo a měnilo, takže někdy písek v několika hodinách zaplavil a zmařil práci mnoha týdnů. Bylo třeba začínat znovu a znovu trpělivě dvacetkrát měnit trasu kanálu a hledat bezpečnější místa. V jisté chvíli začali technici dokonce propadat skepsi a depresi, zatímco nejvetší pesimisté ve městě opakovali argumenty z volební kampaně: ilhéuský přistav je neřešitelný problém, nic se s tím nedá dělat. Vlečné čluny i bagry, inženýři i technici odjeli. Jen jeden 437 bagr zůstal natrvalo v přístavu, aby pohotově odstraňoval následky pohybů písečného dna a uchoval nový kanál splavný pro lodi s hlubším ponorem. Na rozloučenou s inženýry a v uznání za jejich práci, vytrvalost i dobré znalosti konala se velkolepá pitka, jež začala v Obchodním restaurantu a skončila v Eldoradu. Kapitán se opět vyznamenal, když ve zdravici přirovnal hlavního inženýra k Napoleonovi, ale k „Napoleonovi z bojů o mír a pokrok", a nazval ho „vítězem nad zdánlivě nezkrotným mořem, nad zrádnou řekou, nad pfsčinami nepřátelskými civilizaci, nad ponurými větry" — vítězem, jenž může z majáku na pernambuckém ostrově s hrdostí obzírat ilhéuský přístav, jejž „vysvobodil z otroctví písečného dna a díky inteligenci a obětavé práci ušlechtilých inženýrů a dovedných techniků otevřel lodím všech zemí". Zanechali po sobě stesk a milenky. Na nábřeží při loučení ženy z pahorků plakaly a objímaly námořníky. Jedna z nich byla těhotná a muž jí sliboval, že se vrátí. Hlavní inženýr si vezl drahocenný náklad dobré ilhéuské kořalky a mimo to jednu opici jupará, aby mu v Riu připomínala kraj, kde se daly tak snadno vydělat peníze, kraj, kde se chrabře žilo a těžce pracovalo. Odjeli, když nastaly deště, toho roku dochvilné — ještě dlouho před svátkem sv. Jiří. Na plantážích kvetly kakaovníky, tisíce mladých stromů bylo poprvé obsypáno poupaty, příští sklizeň měla být ještě větší, ceny znova stoupnou, přibude peněz ve městech i vesnicích, v celé zemi se nenajde taková úroda. Z chodníku u hostince Vesuv se Nacib díval na vlečné čluny, jež jako kohouti při kohoutích zápasech brázdily vlny moře a odvážely směrem na jih bagry. Co všechno se zběhlo mezi příjezdem a odjezdem inženýrů a potápěčů, techniků a námořníků .. . Starý plukovník Ramíro Bastos nikdy neuvidí velké lodi vplouvat do přístavu. Zjevoval se teď na špiritistických seancích, poté co se oprostil od tělesné schránky a stal se misionářem, udílí rady obyvatelům kraje, hlásí dobrotu, odpuštění, trpělivost. Tak to alespoň tvrdila dona Arminda, jež v těchto tajemných otázkách, o nichž se tolik mluvilo, byla kompetentní. V oné době, jež byla krátká co do počtu měsíců, ale dlouhá, pokud jde o události, jež se do ní vměstnaly, se Ilhéus velice změnil. Každý den přinesl nějakou novinku, novou filiálku banky, nové kanceláře obchodních zastoupení firem z jihu země ba i z ciziny, obchody, vily. Před několika dny se u Unhäo, ve starém baráku, usadila Jednota řemeslníků a dělníků a její uměleckoprůmyslová škola, kam chodili chudí chlapci, aby se tam vyučili truhláři, zedníky, ševci; tam také mohli dospělí nakladači z přístavu, plniči pydů kakaa, dělníci z Čokoládovny vychodit po večerech obecnou školu. Při zahájení, jehož se zúčastnily i významné osobnosti z Ilhéusu, řečnil švec Felipe. Svou španělštinou promíšenou portugalskými slovy zvolal, že teď nadešel věk dělníků, kteří drží ve svých rukou osudy světa. Přítomným se toto tvrzení zdálo tak nesmyslné, že mu bezmyšlenkovitě tleskali, Í sám dr. Maurício Caires, i sami plukovníci, vládci nad širými lány a nad životy lidi, kteří na nich se shrbenými zády pracovali. I Nacibův život byl v oněch měsících rušný a bohatý na událostí. Uzavřel a pak zase zrušil sňatek, dosáhl blahobytu a málem přišel na mizinu, byl pln touhy a radosti a potom bezvýchodnosti, zoufalství a žalu, byl hrozně šťasten a hrozně nešťasten. Teď bylo znova všechno klidné a příjemné. Hostinec žil zase svým rytmem, jako když tam poprvé přišla Gabriela; hosté opět dlouho popíjeli aperitiv, objednávali si další sklenku, někteří se pak chodili naobědvat do restaurantu. Vesuv vzkvétal, Gabriela přicházela v poledne z kuchyně v prvním patře a s úsměvem a růží ve vlasech obcházela stoly. Hosté s ní vtipkovali, vrhali na ni toužebné pohledy, chytali ji za ruku, odvážnější ji poplácávali po zadečku. Doktor jí říkal „moje dceruško". Naciba chválili za to, že se se ctí a prospěchem dostal z bludiště komplikací. Arab chodil mezi stoly, občas se zastavoval, aby něco vyposlechl nebo řekl, sedal si k Joäu Fulgénciovi a Kapitánovi, k Nhô-Galovi a Josuovi, k Ribei-rinhovi a Amanciu Lealovi. Bylo to, jako by se zázrakem sv. Jiří vrátili do starých Časů, jako by se nebyli dopustili chyb a neprožili nic smutného. Iluze by byla dokonalá, kdyby nebylo restaurantu a nepřítomnosti Tonika Bastose, jenž i se 439 svými dobyvatelskými ostruhami zakotvil definitivně u hořké v restauraci „U zlaté kapky". Restaurant byl dobrá investice. Poskytoval jistý, třebaže jen skrovný zisk. Nebyl to takový zlatý důl, jak si představovali Nacib a Mundinho. Kromě dnů, kdy v přístavu zastavily lodi, tam byl malý provoz, takže se tam podával jen oběd. Ilhéusané obvykle jedli doma. Jen občas přilákáni Gabric-liným kuchařským uměním, přicházeli se sem muži sami nebo s rodinami najíst. Aby měli trochu změnu. Stálé hosty bylo možno na prstech spočítat: Mundinho, skoro vždy sc známými, Josué, vdovec Pessoa. Zato hrací stolky restaurantu znamenaly vydatný zdroj příjmů. Pět až šest skupinek tam hrávalo poker, jedenadvacet a brisku. Gabriela pekla odpoledne slané pečivo a cukroví, nápoje tekly proudem, Nacib získával slušný podíl na zisku. Při hře měl skoro vždy špatné svědomí: má pokládat Mundinha i v tomto ohledu za společníka? Jistě ne, poněvadž vývozce investoval kapitál do restaurantu, a nikoliv do nákupu stolů. Možná že však ano (nerad si to uvědomoval), vzhledem k tomu, že činži z hostince platila celá jejich společnost, jíž patřily též stoly a židle, talíře, na kterých podávali jídla, a číše, z nichž pili. Tam byla tržba velká a plně vynahrazovala malou návštěvu a slabý zájem o obědy. Nacib by si byl rád nechal všechno pro sebe, ale bál se, že by mu to mohl vývozce nějak oplatit. Rozhodl se tedy, že si s ním promluví. Mundinho se netajil svými velkými sympatiemi k Arabovi. Poté co jeho nynější společník vyřešil své manželské problémy, tvrdil často, že Nacib je najcivilizovanejší muž v Ilhéusu. Velmi pozorně vyslechl jeho výklad. Nacib si přál vědět, zda vývozce má mít podíl i z výtěžku hracích stolků. ,,No a co vy o tom soudíte, mistře Nacibc?" „Podívejte, pane Mundinho . . ." kroutil si knír. „Když se na to dívám jako poctivý chlap, myslím si, že podílníkem jste a žc máte mít nárok na polovinu obratu jako v restaurantu. Pokud to ale posuzuju jako pravý Ilhéusan, mohl bych tvrdit, že to není nikde černé na bílém a že jste bohatý člověk, který ty peníze nepotřebuje. Že jsme o té věci nikdy nemluvili, že jsem chudý a šetřím si penízky na kakaovníkovou plantá-žičku a tenhle zisk sc mi náramně hodí. Ale jak by řekl plukovník Ramiro, závazek je závazek, i když to nikde nestojí psáno. Přinesl jsem vám bilanci obratu ze hry, abyste si ji mohl prohlédnout. . ." Chtěl položit před Mundinha na stůl nějaké papíry. Vývozce jc však odstrčil a poklepal mu na rameno: „Schovejte si ty účty i ty peníze, mistře Nacibc. Na zisku ze hry podílníkem nejsem. Chcetc-li mít svědomí úplně klidné, zaplaťte mi malé nájemné za používání místností i večer. Řekněme sto milreisů. Nebo mi raději dávejte sto milreisů na stavbu starobince. Kdopak kdy viděl, aby federální poslanec vlastnil hernu? To leda kdybyste pochyboval o mém zvolení. . ." „Kdepak, to je na beton. Děkuji vám, pane Mundinho. Zůstávám vaším dlužníkem." Vstával a měl se k odchodu, ale Mundinho se ho ještě zeptal: „Poslyšte ..." ztlumil hlas a prstem ťukal Arabovi na prsa. „Ještě to tu bolí?" Nacib sc usmál a tvář se mu rozzářila: „Ne, prosím. Už to úplně přešlo . . ." Mundinho sklopil hlavu a zašeptal : „Závidím vám. Mne to ještě bolí." Chtěl se ho zeptat, zda s Gabrielou zase spí, ale pak sc mu to zdálo příliš indiskrétni. Nacib, celý blažený, si šel hned uložit peníze do spořitelny. Skutečně nic necítil, poslední stopy bolesti a utrpení byly zahlazeny. Když znova přijímal Gabrielu, bál se, že mu její přítomnost bude připomínat to, co se předtím zběhlo. Měl strach, že se mu bude zdát o Toniku Bastosovi, jak sedí nahý na jeho posteli. Nic takového se však nestalo. Bylo to všechno jako dlouhý a krutý sen. Znova se mezi nimi vytvořily vztahy jako na počátku, vztahy pána a kuchařky. Ona byla velmi snaživá a veselá, zpívala si při uklízení, chodila do restaurantu vařit oběd, pak sešla vždy dolů do hostince, právě když se tam popíjel aperitiv, aby u každého stolu oznámila, jak je sestaven jídelníček a nalákala hosty do prvního poschodí. Když kolem půl druhé ruch ustal, usedl Nacib k obědu a Gabriela 441 ho jako dříve obsluhovala. Chodila kolem stolu, nosila mu jídlo, otvírala mu láhve s pivem. Potom se sama najedla s jejich jediným číšníkem (toho druhého Nacib propustil, nebylo ho třeba při tak omezeném provozu restaurantu) a Chikem Zevlounem, zatímco Válter, jenž nahradil Mlsouna, dohlížel na hostinec. Nacib si vzal staré bahijské noviny a zapálil si doutník ze Säo Félixu, v lehátku často našel růži. V prvních dnech ji odhazoval, později si ji však schovával do kapsy. Noviny mu pak sklouzly na zem, doutník uhasl, Nacib ve stínu a vánku trávil svou siestu. Probouzel ho hlas Joäa Ful-géncia, jenž šel do papírnictví. Gabriela chystala slané pečivo a cukroví na odpoledne a večer, a pak se vracela domů. Viděl ji, jak v trepkách přechází náměstí a mizí za kostelem. Co mu chybělo k dokonalému štěstí? Jedl Gabrielina nedostižná jídla, slušně vydělával, ukládal peníze do spořitelny, zanedlouho si bude moci koupit pozemek. Slyšel o tom, že byl vykácen prales za pohořím Baforé, a lepší půdu k pěstování kakaa si nebylo možno představit. Ribeirinho mu nabízel, že ho tam odveze, bylo to poblíž jeho farem. Denně byl hostinec a někdy i restaurant plný lidí. Hrála se tam dáma a trik-trak a byla rozkoš poslouchat, co si povídají Joäo Fulgéncio, Kapitán, Doktor, Nhó-Galo, Amáncio, Ari, Josué, Ribeirinho. Ti dva poslední se od chvíle, kdy farmář zařídil nedaleko nádraží byt Glórii, stali nerozlučnými přáteli. Občas obědvali i s Glórií v restaurantu a všichni spolu dobře vycházeli. Co mu chybělo k dokonalému štěstí? V srdci mu nehlodala žárlivost ani strach, že přijde o kuchařku. Kde by našla pevnější a lépe placené místo? Mimoto vůbec nereagovala, když jí nabízeli zařízený byt nebo úvěr v obchodech, hedvábné šaty, střevíčky, přepych, jaký' požadovaly milenky. Proč, to Nacib nevěděl, a ač se to zdá neuvěřitelné, ani ho to nezajímalo. Každý má nějaký ten vrtoch. Možná že ta historka o polním kvítí, jež se nehodí do vázy, jak o tom jednou mluvil Joäo Fulgéncio, byla zcela na místě. Bylo mu to však naprosto lhostejné a stejně tak ho vůbec nerozčilovala šeptem pronášená slůvka hostů, když vešla Gabriela do hostince, ty úsměvy, pohledy, poplácávání, letmé stisky dlaně, ruky, ňader. 442 To všechno udržovalo hosty a lákalo k dalšímu poháru, k novému doušku. Soudce se jí jednou pokoušel uloupit růži, Gabriela však utekla. Nacib se na to díval nezúčastněně. Co mu chybělo k dokonalému štěstí? Dívka od Amazonky, ta Indiánka u Machadäové, se ho v noci, když se spolu scházeli, ptala, odhalujíc přitom své krásné zuby: „Máš rád svou Maru? Líbí se ti?" Líbila se mu. Byla malá a zavalitá, měla široký obličej, a když seděla se zkříženýma nohama na posteli, vypadala jako bronzovásoška.Navštěvovaljiaspals ní nejméně jednou týdně. Nebyla to složitá osobnost, plná záhad. Noc s ní byla bez překvapení, bez prudké extáze a bezuzdných orgií. Stýkal se též s jinými. Mara měla totiž mnoho obdivovatelů, plukovníci si potrpěli na ten zelený plod z Amazonas, proto byla málokdy v noci volná. Nacib paběrkoval v nočních podnicích a nevěstincích a dokonce se jednou vyspal v domě na náměstí s novou Coriolanovou milenkou. Byla to mladičká dívenka, kterou si plukovník přivezl z plantáže. Coriolana už přestalo zajímat, zdaje podváděn. A tak se Nacib tu a tam priživoval jako dřív. Jeho stálou milenkou byla však pořád ta clívka od Amazonky. S ní tančil v kabaretu, spolu pili pivo a pochutnávali si na ztracených vejcích. Když byla volná, napsala mu svým školáckým písmem vzkaz, aby ji po zavření hostince vyhledal. Byly to radostné chvíle, když se po obdržení vzkazu těšil na noc s Marou. Co mu chybělo k dokonalému štěstí? Jednou mu Mara vzkázala, že ho čeká večer, „aby se trochu pomuckali". Usmál se, a jakmile zavřel hostinec, zamířil k Marii Machadäové. Tato svérázná postava, nejproslulejší majitelka veřejného domu v Ilhéusu, mateřsky něžná a mlčcnlivá, ho objala a pak mu sdělila: „Vážil jste sem cestu zbytečně, Nacibečku. Mara je u plukovníka Altina Brandäa. Přijel nečekaně z Ria do Braco, co mohla dělat?" Vrátil se v mrzuté náladě. Nezlobil se na Maru, neboí do jejího života nemohl zasahovat a nemohl jí bránit, aby si 443 vydělávala. Mrzela ho však ta pokažená noc, to, že neukojil svou touhu, že j eho tělo bude zase v posteli vyžadovat ženu. Přišei domů a svlékl se. Zezadu, snad z kuchyně či ze spíže, bylo slyšet, jak spadl na zem kameninový džbánek. Šel se podívat, co se stalo. Oknem vyběhl na dvůr kocour. Otevřenými dveřmi nahlédl do pokojíku. Přes pelest visela Gabrielina noha. Dívka se ve spánku usmívala a zpod pokrývky bylo vidět její prs. Naciba omámila vůně hřebíčku. Přistoupil k ní, ona otevřela oči a řekla: „Pane Nacibe . .." Podíval se na ni a spatřil zemi hojně zalévanou deštěm, obdělávanou a krytou hustým porostem, s pahrbky a údolími, hlubokou jeskyni, kterou měl osévat. Ona k němu vztáhla ruce a přitáhla ho k sobě. Když si lehl vedle ní a rozpálil ho její žár, naráz si uvědomil všechnu tu potupu, hněv i nenávist, kterou pocítil v její nepřítomnosti, tu bolest úzkostných nocí a uraženou pýchu, a konečně i radost, že se zase hřeje u jejího těla. Vášnivěji sevřel a na skořicové pokožce zanechal stopy svých polibků: ,,Ty mrško jedna!" Usmála se ústy, jež uměla líbat i kousat, usmála se svými vznosnými, chvějícími se ňadry, svými žhnoucími stehny, svým dmoucím se klínem plným očekávání a zašeptala: „Tak ať. . ." Pak si položila hlavu na jeho zarostlá prsa. „Hezký mladý pane." O ŠVÉDSKÉ LODI SE SIRÉNOU Teď ano, teď byl dokonale šťasten. Čas plynul, příští neděli se budou konat volby. O výsledku nikdo nepochyboval, ani dr. Vítor Melo, který seděl zarmoucen ve své riodejaneir-ské ordinaci. Altino Brandäo a Ribeirinho už objednali skvostnou večeři v Obchodním restaurantu na týden po volbách, 444 s šampaňským a ohňostrojem. Z Mundinhova podnětu byla uspořádána sbírka, z jejíhož výtěžku se měl koupit a nabídnout Kapitánovi dům, v němž se narodil a kde bydlel Cazu-zinha Oliveira blahé paměti. Budoucí starosta však udělal velkodušné gesto: daroval peníze klinice pro chudé děti, kterou na pahorku Conquista otevřel dr. Alfredo Bastos. Nacib chtěl po volbách navštívit s Ribeirinhem oblast za pohořím Baforé, o níž se tak hovořilo. Chtěl si koupit půdu a zřídit si kakaovníkovou plantáž. Hrál svou pravidelnou partii triktraku, hovořil s přáteli, vypravoval historky ze Sýrie:,, Vstaré vlasti je to ještě horší.. .** Po obědě spal vždy s nacpaným břichem a klidně chrápal. Chodil s Nhó-Gaiem do kabaretu, spal s Marou i s jinými. S Gabrielou, kdykoliv neměl jinou a přišel domů unaven a nemohl usnout. Spal s ní snad víc než s druhými. Žádná se jí nevyrovnala svou ohnivostí, vášnivostí, divokostí, svou milostnou něhou. Byla pro lásku přímo stvořena. To byla půda, kterou měl osévat. Nacib usínal s nohou přes její oblé stehno. Jako dřív. Jedině s tím rozdílem, že nyní nežárlil na druhé, že o ni neměl strach, že ji nechtěl převychovat. Než po obědě usnul, přemýšlel: nyní ji má jenom na noc, chová k ní stejné city jako ke všem ostatním, k Maře, Raquel, zrzavé Nataše. Nic více a nic méně, bez dřívější něhy. Tak to bylo správné. Ona chodila k Doře, tančila a zpívala, ujednávaly si, jak oslaví mariánský měsíc. Nacib to věděl, krčil rameny, dokonce se tam také chystal. Je to jeho kuchařka, s níž spí, když se mu zachce. A jaká kuchařka! Nad ni není. Je dobrá i v noci, víc než dobrá, k zbláznění! U Dory se Gabriela smála a žertovala, zpívala a tančila. V tříkrálovém průvodu ponese korouhev. O svatojánské noci bude přeskakovat hranici. Upřímně se radovala, život je krásný. Když odbilo jedenáct, vracela se domů a čekala na pana Naciba. Možná že za ní dnes přijde do pokoje, bude ji knírkem šimrat na šíji, těžkou nohu si položí na její stehno, hebkou hrud jí nabídne jako polštář. Tiskla si k tváři kocoura a on tichounce mňoukal. Poslouchala donu Armindu, jak hovoří o duších a novorozeňatech. Když nepršelo, vyhřívala se na sluníčku, jedla guayavy, s obdivem hleděla na rudou myrtu. 445 Celé hodiny si povídala s kamarádem Tuískou, jenž se teď učil truhlářem. Běhala bosa po pláži a máčela si nohy v chladné vodě. Odpoledne tančila s dětmi na náměstí. Večer se dívala na měsíc a čekala na Naciba. Život je krásný. Čtyři dny před volební nedělí zahoukala kolem třetí hodiny odpoledne siréna švédské nákladní lodi — tak velké plavidlo ty končiny nepamatovaly — a majestátně vplula do ilhéuského přístavu. Černoušek Tuísca se běžel o tu novinu rozdělit s lidmi v celém centru města. Vzápětí proudy lidí mířily na bulvár u pobřeží. Ani biskupův příjezd nebyl tak vzrušený. Byly vypalovány rakety. V přístavu se ozvala siréna lodí Bahijské společnosti a čluny houkáním zdravily loď. Pramice a kanoe vypluly z přístavu na širé moře, aby švédskou loď doprovodily. Loď vplouvala zvolna do přístavu, na jejích stěžních vlály prapory všech zemí, bylo to barevné opojení. Lidé utíkali ulicemi k nábřeží. Na molu byla hlava na hlavě. Přišla kapela 13. května vyhrávat pochody, Joaquim bušil do kotlů. Obchody měly zavřeno. Soukromé školy i Enochovo gymnasium daly žákům volno. Děti v přístavu deskaly, děvčata z gymnasia řádových sester mávala z přístavního mola. Osobní i nákladní auta a autobusy troubily. V jedné skupině diváků se hlasitě smála Gloria, stojící mezi Josuem a Ribeirinhem, tváří v tvář ilhéuským dámám. Tonico Bastos, důstojnost sama, držel za ruku donu Olgu. Jerusa ve smutku zdravila Mundinha. Nilo svou píšťalkou dával příkazy Tcrcnciovi, Traírovi a mladému Batistovi. Páter Basílio tam byl se svými kmotřenci. Jednonohý krčmář z Podsvětí se díval závistivě na Naciba a Plínia Aracu, Staré panny se křižovaly, sestry Dos Reísovy se smíchy celé natřásaly. Na příštích jesličkách nesmí nákladní loď chybět. Byly tam též vznešené dámy, děvčata na vdávání, lehké ženy, Maria Machadáová, vládkyně nad pochybnými uličkami a kabarety. Doktor si odkašlával a hledal květnatá slova. Jak propašovat do projevu na uvítanou švédské nákladní lodi Ofenísii? Černoušek Tuísca se vyšplhal na stěžeň jedné plachetnice. Dořiny pastýřky přinesly korouhev z tříkrálového průvodu, Gabriela ji nesla tanečním krokem. Plukovníci sahali po revolverech a pálili salvy do vzduchu. Celý Ilhéus byl na nábřeží, V symbolické ceremonii, kterou si vymyslel Joäo Fulgéncio, nesli dva vývozci, Mundinho Falcáo a Steveson, a dva farmáři, Amäncio Leal a Ribeirinho pytel kakaa na konec mola, u něhož zakotvila loď ■— první pytel kakaa, jenž bude vyvezen z Uhéusu přímo do ciziny. Na Doktorův podmanivý proslov odpověděl švédský vicekonsul, onen dlouhanánský zástupce paroplavební společnosd. Když večer opustili loď námořníci, ruch ve městě zesílil. V hostincích dostávali zdarma napít; kapitána a důstojníky zavedli do nočních podniků. Velitel lodi byl nesen téměř triumfálně na ramenou. Byl to velký pijan, zvyklý na kořalku z přístavů sedmi moří světa. Přesto ho pak přinášeli Ilhéusanc jako mrtvolu z Bataclanu na loď. Druhý den po obědě měli námořníci opět volno a rozprchli se po ulicích. „Jak jim chutnala ta naše kořalka!" pochvalovali si pyšně Ilhéuští. Námořníci prodávali cizí cigarety, látky, voňavky, pozlacené tretky. Utráceli peníze za kořalku a v nevěstincích a mnozí pak leželi opilí na ulici. Bylo po siestě. Před odpoledním aperitivem, ve chvilce volna mezi třetí a půl čtvrtou, kdy Nacib dělal pokladnu, odděloval peníze, počítal tržbu. Poté co Gabriela po skončení práce šla domů. Jeden švédský námořník, skoro dvoumetrový, vstoupil do hostince, vdechl pach alkoholu Nacibovi do tváře a ukázal na láhev ilhéuské kořalky. Měl žádostivý pohled a říkal cosi v nesrozumitelném jazyce. Nacib již den předtím sphiil svou občanskou povinnost a naléval zdarma kořalku. Naznačil námořníkovi, že musí platit. Plavý Švéd prohledal kapsy, ale po penězích ani stopy. Vylovil však legrační brož, jakousi pozlacenou Sirénu. Položil nordickou bohyni, stockholmskou Yemanjá na pult. Arab sledoval zrakem Gabrielu, jež u kostela zahýbala za roh. Pohlédl na Sirénu, na její rybí ocas. Tím si vybavil Gabriclina stehna. Tak ohnivá žena se nenajde na celém světě, taková žhavá, taková něžná, tak vzdychající, tak roztoužená. Čím častěji s ní spal, tím víc po ní toužil. Byla jakoby stvořena ze zpěvu a tance, ze slunce a měsíce, byla z hřebíčku a skořice. V poslední době jí nedal žádný 446 447 dárek, ani nějakou maličkost z trhu. Vzal tedy láhev kořalky, naplnil velkou sklenku, námořník pozvedl ruku k Švédskemu pozdravu, vypil ji nadvakrát a odplivl si. Nacib si s úsměvem strčil pozlacenou Sirénu do kapsy. Gabriela se bude spokojeně smát a povzdechne si: „To nemuselo být, hezký mladý pane..." A příběh Naciba a Gabriely tu končíme ve chvíli, kdy z uhlíků, doutnajících v popelu srdcí, vyšlehne plamen lásky. DOVĚTEK O něco později byl plukovník Jesuíno Mcndonga postaven před soud a obžalován, že z žárlivosti zastřelil svou manželku, paní Guedes Mendoncovou, a zubního lékaře Osmunda Pimcntela. Osmadvacet hodin trvala vzrušená, chvílemi jízlivá a prudká rozprava. Byla tam pronášena replika i duplika, dr. Maurício Gaires citoval bibli, připomínal pohoršující Černé punčochy, morálku a zpustlost. Byl patetický. Dr. Eze-quiel Prado naproti tomu mluvil dojemně: Uhéus už není krajem banditů, rájem vrahů. Posunkem a se vzlykem ukázal na Osmundovy plačící rodiče ve smutku. Mluvil o civilizaci a pokroku. A poprvé v historii Ilhéusu byl odsouzen nějaký plukovník do vězení za to, že zavraždil cizoložnou manželku a jejího milence. DOSLOV Málokterý spisovatel se těší takové popularitě za hranicemi své vlasti jako Jorge Amado. Dílo tohoto jak doma, tak i v cizině nej-ětenějHho brazilského romanopisce bylo přetlumočeno do více než třiceti jazyků a tři sta překladů jeho knih dosáhlo již několikamilió-nového nákladu. Z těch více než třiceti zemí, které Amadem obohatily svou překladovou literaturu, stojí na prvním místě Československo, kde bylo vydáno dvanáct knih, některé dokonce dříve, než vyšly u originále. Rozsah tvorby tohoto spisovatele je úctyhodný, ale snadno vysvětlitelný. Amado je spisovatel celou svou bytostí, snadno a rychle tvořící v častých chvílích inspirace, nadaný velkou citovostí i bohatou obrazivostí a čerpající ze svých životních zkušeností i znalostí lidských povah, lidského srdce. Co jednou napíše, stává se bez podstatných změn definitivní podobou rukopisu. Spíše než vytříbeným stylem vynikají díla tohoto romanopisce dějovou dynamičností a zejména svou emotivní stránkou, schopností evokace lyrických nálad, barvitým zobrazením Prostředí. Amadovo vrozené nadáni dokazuji už jeho rané literární pokusy, které vznikaly za studií na bahijských gymnasiích, i jeho první román „Země karnevalu", který začal psát v osmnácti letech po příchodu do Rio de Janám. Více než tato prvotina zajímá nás zde však další Amadovo dílo, „Kakao" (1933). Je to totiž první ze čtyř románů, jejichž dějištěm je kakaovníková oblast jižní části státu Bahie, kterou Ämado důvěrně poznal v dětství. K tomuto prostředí se po deseti letech vrátil v „Zemi bez konce" a v jejím samostatném pokračování „Zemi zlatých plodů" (1944). Jak problémy kraje kakaa stále Amada zajímají, prozrazuje „Mulatka Gabriela" (1958), jež tvoři jakýsi spojovací článek mezi oběma „Zeměmi"; feudální síly, jež v „Zemi beZ konce" 0 jsou zde vytlačovány ze svých pozic kapitalisiy, kteří se snaží Z kraje 29 449 pěstujícího kakao ulinit oblast, jež by kakao i sama vyvážela a stala se hospodářsky silnou a soběstačnou. Literami kritika i čtenáři v Brazílii se shodli na tom, Že „Mulatka Gabriela" je Amadovým dosud nejlepším románem. Je to přes určité kompoziční nedostatky dílo tak vyzrálé, že to překvapuje i u umělce Amadovy velikosti. Především je pozoruhodné, jak se spisovateli podařilo sladil společenské osudy přerozujíclho se Ilhéusu S konflikty a dramaty individuálními (Ilkéus stejně jako Gabriela usilují o to, vymanit se z pout a nabýt úplné svobody) a v jak nezjednodušené plnosti a životnosti zobrazil Amado hlavní postavy svého románu. Stačí si všimnout třeba jen toho, jak jsou v románě zpodobeni oba hlavní političtí odpůrci, představitel dožívajících feudálních sil i reprezentant kapitalistu, tehdy progresivní buržoazie. Ani Ramiro Bastos, ani Mundinlio Falcax) nejsou postavami schematickými. Energického a podnikavého Mundinlia Falcáa spisovatel neidealizuje a podobně i konzervativní farmář je zobrazen s vlastnostmi zápornými i pozitivními — jako člověk, kterému nelze upřít některé kladné povahové vlastnosti, ale jenž objektivně stojí v cestě rozvoji kraje. Také humor a ironie jsou kořením, které Amado rozdává v „Gabriele" víc než kdekoliv předtím a jež podstatné zesiluje uměleckou účinnost díla. Ústřední postavení má v knize milostný příběh„BrazÍlce z Arábie" Naciba a Gabriely, inspirující spisovatele k nezapomenutelným stránkám něhyplného Lyrismu. Obzvláště postava Gabriely zaslouží pozornosti. Tato dívka, kterou Macib miluje, pojme za ženu, odvrhne a nakonec opět milenecky zbožňuje, vstoupí do dějin brazilského písemnictví jako typ mladé ženy Čistého srdce a nezkrotné, skoro pudové citovosti, nulující stejně jako další hrdinky knihy — Malvína a Gloria — svobodu a ničím nespoutaný život. „Mulatka Gabriela" proslavila IlMus v celém světě. A llhéuští jsou na ten „svůj" román hrdi. Postavy jsou většinou skutečné {někdy dokonce i s pravými jmény — například dr. Demósihenes). Plukovníkem Ramirem Baslosem byl vlivný místní senátor Pessoa. Hostinský Maron, to je Nacib, se dlouho pyšnil, že je jednou z hlavních postav románu. Poskytovaly interviewy, cítil se povznesen. Nenapadlo ho však, aby si román přečetl. Když to na popud přátel své ženy konečně učinil, byla z toho aféra, která skončila přestřelkou; výstřely z Nacibova (Maronova) revolveru, které měly obnovit jeho pohaněnou manželskou čest, platily zvědavému žurnalistovi (byl jím básník a prozaik Jorge Medauar), který uveřejnil reportáž o osobách Amadova románu, a zvláště o Gabriele . . . Avšak Nacib, jehož vznětlivost naštěstí nepřivodila novinářovu smrt, jen dokázal, že je opravdu jen Nadbem —- % rozumí obchodu, ale nikoli literatuře. Jeho žena totiž není Gabriela. Gabriela — s vlastnostmi, které jí připsal tvůrčí talent Ámadův — nechodí po Ilhéusu, Je syntézou různých rysů, je symbolem ženy brazilského provinčního městečka. Dodnes je Ilhéas, město na jihu státu Balda, ležící na ostrově spojeném s kontinentem jen lodní dopravou, prodchnuto Mebíčkovou vůní půvabné Gabriely. Dodnes v tomto městě, kde v domě l. 21 v ulici 28. června prožil Jorge Amado celé své dětství, nalézáme například vilu plukovníka Melka Tavarese a lavičky na nábřeží, kde sedávala s inženýrem Růmulem Vieirou zasněná Malvína; hostinec Vcsuv má dnes sice jiné jméno, ale hosty obsluhuje náš starý známý, obtloustlý Nacib; zato kabaret Trianon a hotel Coelho žijí dnes již jenom ve vzpomínkách Amadových čtenářů. Od Gabrieliných času usiluje Ilhéus, srdce kraje kakaových plodů, o vlastní přístav a přes snahy Mundinhů se tato touha nesplnila, nebát naráží na vytrvalý odpor vlády státu Bahie, jež tomuto projektu nepřeje ze stejných důvodů jako v době panství Basto-sových. Přesto se v, Ilhéusu a v hospodářství kraje od r. igsj, kdy se odehrává děj románu, mnohé změnilo. Město dosáhlo již 30 000 obyvatel, má v Pontalu, známém z Amadova románu, letiště a na okolních kakaovníkových plantážích (jako je ta, na níž se autor .,Mulatky Gabriely" před padesáti pěli lety narodil) neprodávají už plukovníci sklizeň obchodníkům, jako byl Mundinho, ale kooperativám, a ty samy vyjednávají se zámořskými kupci z celého světa. Černí dělníci nosí na nahých bedrech šedesátikilové žoky určené do nejrůznějších přístavů, mimo jiné i do sovětské Oděsy, Jak jsme jíž uvedli, přijala kritika v Brazílii Amadův román velmi příznivě. Svědčí o tom mimo jiné několik významných literárních cen, kterými bylo dílo odměněno; zvláštního zdůraznění zasluhuje cena Luiza, udělená brazilskou sekcí Penklubu, a cena Mackada de Assis, kterou „Mulatku Gabrielu" vyznamenal jako nejlepší brazilský román v roce 1958 riodejaneirský Národní knižní institut pH ministerstvu školství a osvěty. V zemi, kde vycházejí knihy v nízkém nákladu, je jistě neobyčejným úspěchem, dosáhla-li dosavadní vydání celkového počtu skoro 200 000 výtisků. Po několik let to byla podle nakladatel- 45° 29" 45í ských průzkumů nejpopulárnějH a nejprodávanější kniha v Brazílii. Zájem ciziny o tento brazilský „bestseller" — „bestseller" v nejlepším slova smyslu — dosvědčují jeho polmtová vydání v zahraničí i jeho televizní podoba a chystané filmové zpracování společností Metro se Sophil Lorenovou v titulní úloze. „Mulatkou Gabrielou", kterou napsal po čtyřletém odmlčeni, nastoupil Amado novou etapu tvůrčí cesty. Pro předchozí díla, můžeme-li jim paušálni přičíst několik znaků, bylo příznačné hlavně realistické postižení skutečnosti, zachycení výrazného a pro vývoj společnosti důležitého konfliktu, dále pak prostá fabule a střídmé výrazové prostředky; pokud jde o kompoziční techniku, nebyl Amado nikdy novátor, dějový proud jeho románů byl často zadržován básnickými a někdy i sentimentálními úvahami, románové postavy by si žádaly větší psychologické sondace a odstínění. Od „Mulatky Gabriely" se v Amadových dílech — k nimž později přistupují „Staň námořníci" a „Pastýři noci", dvě knihy novel rozvíjející tradici vytvořenou románem o Gabriele a román „Dona Flor a její dva manželé" (ig66) -— společenský záběr zužuje, sociální konflikt je zastiňován lokálně individuálním, revoluční substance, tak příznačná pro předcfiozí knihy, se rozplývá. Rozhojňuje se však počet pitoreskních epizod, díla jsou konstruována komplexněji, jazyk je propracovanější. Místo široce založenéfresky máčtenář předočima barvitý kaleidoskop drobných, často i dovádivých a někdy i trochu kluzkých příhod. Amadova tvorba, jež vznikla po „Mulatce Gabriele", dokazuje, že tento román znamená hluboký předěl ve spisovatelově vývoji. Je tedy „Mulatka Gabriela" v mnoha ohledech dílem významným. Významným jako umělecké dílo i jako mezník v tvorbě Jorge Amada a tím ovšem i v celé brazilské literatuře, jejímž tento spisovatel byl a i přes vývojové proměny své spisovatelské a občanské osobnosti zůstává výrazným a čelným představitelem. Zdeněk Hampl PŘIBLIŽNÁ VÝSLOVNOST NĚKTERÝCH BRAZILSKÝCH JMEN A SLOV (Čárky nad samohláskami označují přízvuk, nikoliv dílku) Abdías de Souza (abdíjas di sóza) Aguas Claras (ágvas kláraí) Altino Brandäo (altínu brandáu) Aluísio Azevedo (alujízju azevédu) Amäncio Leal (amansju liál) AnastScia (anastísja) Angela (ánžela) Antonio Silvino (antónju sílvínu) Antunes (antúnys) Aracaju (arakažú) Argileu Palmcira (aržiléupalméjra) Ascendino (asendinu) Assun^äo (asumáu) Ataulfo Passos (ataúlfu pasus) Basííio Cerqucira (bazílju serkéjra) Bataclan (bataklan) Bebinho (bebíňu) Bilac (bilák) Boiúfäcio (bunifásju) Brás Damásio (bráz damázju) bumba-dos-reis (búmbaduzréjs) bumba-meu-boi (búmbaméubój) caatinga (katinga) Cachoeira (kašuéjra) Canavieiras (kanavijéjras) cangaceiro (kangascjru) Castro Alves (kástru álvis) Cazuza Oliveira (kazúza olivéjra) Caztizinha (kazuzíňa) Ccará (siará) Cccílio (sesilju) Celestína (sdestína) Clementc (klemenli) Clementina (klemcntlna) Clorinda (klorinda) C16vis Costa (klovis kosta) Coelho (kuelju) Conqiusta (konkysta) Coriolano Ribeiro (koryjolanu ribejru) Coutinho (kotiAu) Deodoro (diodoru) Diogenes (dijdzenys) Domingos Fcrreira (dumingus ferejra) Dos Reis/ovy (duzrejs) Doroteia (doroteja) Eca. de Ojjeiroz (fea d kejros) Emilio de Menezes (emilju di mentis) Enoch Lira (endk lira) Estancia (estamja) Ezequlel Prado (ezekjel pradu) Falcao (falkau) Frira-de-Sant'Ana (fejra di san- tana) Felicia (felisja) Felismino (felizminu) Florfincio (fiorensju) Fulgfincio (fulzensju) Gra^a Aranha (grasa arafia) Guaraci (guarasi) Guedes (gedys) Guilhermina (giljermina) Helvecio Marques (clvesju markis) Horacio Macedo (orasju raascdu) Chico Martins (Siku martins) Chiquinha (Sikifta) Ilh6us (iljeus) 453 Iracema (iraséma) jagunco (žagúnsu) Jequié (žikijé) Jerönimod'Ävila (žerónimu dávila) Jeruäa (žerÚ2a) Jesuíno (žezujínii) JoSo Fulgendo (žuáu fulžénsju) Joao Pcixoto (žuáju pejšdtu) Joaquim (žuakýň) Jorge de Figueireďo Correia (žórži dl figejrédu kwéja) José Ant ones (žnzé antúnys) Josué (žuzué) Juca Viana (žúka vijána) Jucundinha (žukundiňa) Lloyd Brasileiro (lójd brazJléjru) Lourival (loriváu) Luis Antonio d'Avila (lujíz antonju dá vika) Maceíů (masejó) Macuco (makúku) Machadaová (ma&adáová) Malhado (inaljádu) Maria de Säo Jorge (maiíja di sáu žórži) Mauricio Caires (raaurísju kajris) Melt Tavares (melk tavária) Mendonca (mendónsa) Miguel Batista de Oliveíra (migéu batista dolivéjra) mil-reis (milréjs) Miquelina (mikelína) Misael {rnizaéu) Moacir Estréla (rrmasír istréla) Mundinho (mundíftu) Mundo Novo (múndu novu)1 Mutuns (niutúns) Nacib (nasfbi) Nhö-Galo (ftogálu) Nhózinho (ftozíňu) Olivenca (olivénsa) Palmeira (palméjra) Pedro Brandäo (pédru brandáu) Pedro Ferreira (pédru feréjra) Pedro Paco (pédru páku) Pelópidas de Assuncäo d'Ävila (pelópidas dí asunsáu dávila) Pernambuco (pernambúku) Pirangi (piranží) Plínio Aracá (plíniu arasá) Prado (prádu) Quinquina (kinkina) Raimundo Correia (rajmúndu kuréja) Reciíe (resííi) Recóiicavo (rekónkavu) Ribeirinho (nbejrířiu) Rio de Janeiro (ríju di žanéjru) Rio do Braco (ríju du brásu) Rörmilo Vieira (rómulu vijéjra) Rui Barbosa (ruj barbóza) Saad de Castro (sád di kaatťu) Säo Paulo (sán páulu) Segismundo (sížisinóndu) Sequeira de Espinho (sikéjra di ispíňu) Seqtieiro Grande (sifcéjru grandi) Sergipe (seržlpí) Tab ocas (tabókas) Teodora de Casďo (tíodoru di kas tru) Tonico (tuniku) Tuísca (tuíska) Unhäo (uiíáu) Vtceiito (viséntii) Vítor Melo (vítor melu) Zcco Lima (zéku lima) Zé de Carmo (zé di karmu) OBSAH CÄST PRVNÍ aneb BRAZILEC Z ARÁBIE KAPITOLA PRVNÍ: TkJivost OFENÍSIE O fcní si in rond el 15 O slunci a dešti — a malém zázraku 17 O tom, jak se na iihéuskýcli ulicích, misi minulost 5 přítomností 2a O honorací u stánku s rybami a8 O tom, jak v Doktorových žilách div nekolovala císařská krev 34 O tom, jak se Nacib probudil bez kuchařky 41 Chvalozpěv na zákon a spravedlnost anéfc o narození a národnosti 47 Objevuje se Mundinho FalcSo, důležitá osoba, prohlížející si Hhéus dalekohledem 53 O příjezdu lodi 57 O sestrách Dos Reisových a jejich jesličkách 64 O zoufalém hledaní . 71 Majetník pozemků, sedící na výsluní 57 O politickém spiknutí 84 O umĚní pomlouvat druhé 92 Gabriela na cestě KAPITOLA DRUHÁ: Osamělost GLÓRIE Glórií 11 nářek O pokušeni v okně O krutém zákoně O černých punčochách O zákonu pro holky O sympatickém darebovi O smutné hodině soumraku Jak Nacib nasel kuchařku, aneb o klikatých cestách lásky 145 O člunu v pralese 150 SpĚcí Gabriela 154 O pohřbech a hostinách s vlož kou, v níž se vypravuje příkladná historka 163 109 "S 118 rai 143 Varovná epizoda tj