Traumatické poruchy a poruchy spojené se stresem
Traumatické poruchy a poruchy spojené se stresem
jedinců s akutní stresovou poruchou. Protože se symptomy akutní stresové noru K a neurokognitivní symptomy související s poranněnim mozku mohou překrývat dif ^ renciální diagnóza mezi akutní stresovou poruchou a symptomy neurokognilivní r/" ruchy zapříčiněnými poraněním mozku může být provedena na základě přítomnost" symptomů, jimiž se obě poruchy liší. Zatímco znovuprožívání a vyhýbání se jsou clia' rakteristické pro akutní stresovou poruchu, a ne pro poranění mozku, přetrvávající dez" orientace a zmatek jsou špecifické spíše pro poranění mozku (ncurokognitivní účink 1 než pro akutní stresovou poruchu. Navíc je rozlišení založeno na skutečnosti, že svmts torny akutní stresové poruchy přetrvávají pouze do 1 měsíce po vystavení traumatu
Poruchy přizpůsobení
Diagnostická kritéria
A. Rozvoj emocionálních nebo behaviorélních symptomů v reakci na identifikovatelný stresor během 3 měsíců od počátku působení stresoru.
B. Tyto symptomy nebo chování jsou klinicky závažné a manifestují se jedním popř. oběma následujícími způsoby:
1. Výrazná nepohoda, která je v nepoměru k závažnosti nebo intenzitě stresoru, přičemž se bere v úvahu vnější kontext a kulturní faktory, které by mohly mít vliv na závažnost a manifestaci symptomů.
2. Výrazné funkční narušení v sociální, pracovní nebo jiné důležité oblasti.
C. Narušení související se stresem nesplňuje kritéria pro jinou duševní poruchu a není pouze zhoršením již dříve existující duševní poruch}'.
D. Symptomy nepředstavují normální zármutek.
E. Jakmile stresor nebo jeho následky pominou, symptomy nepřetrvévají déle než dalších 6 měsíců.
Specifikujte poruchu:
309.0 (F43.21) S depresivní náladou. Převažují špatná nálada, plačtivost nebo pocit bezmoci.
309.24 (F43.22) S úzkostí. Převažují nervozita, starosti, rozechvělost nebo separační úzkost.
309.28 (F43.23) Se smíšenou úzkostí a depresivní náladou. Převažuje kombinace deprese a úzkosti.
309.3 (F43.24) S poruchou chování. Převažuje porucha chování.
309.4 (F43.25) Se smíšenou poruchou emocí a chování. Převažují jak emocionální symptomy (např. deprese, úzkost), tak porucha chování.
309.9 (F43.20) Nespecifikovaná. U maladaptivních reakcí, které nelze klasifikovat jako jeden ze specifických podtypů adaptační poruchy. Specifikujte: Akutní: Porucha trvá méně než 6 měsíců. Perzistentní (chronická): Porucha trvá 6 měsíců nebo déle.
Diagnostické znaky
Přítomnost emocionálních nebo behaviorélních symptomů v reakci na identifikovatelný stresor je klíčovým znakem poruchy přizpůsobení (kritérium A). Stresor může být jedinou událostí (např. ukončení milostného vztahu), nebo zde muže existovat více stresom (např. výrazné obchodní potíže a zároveň problémy v manželství). Stresory mohou být rekurentní (např. související se sezónními obchodními krizemi, neuspokojivými sexuálními vztahy) nebo trvalé (např. dlouhodobé bolestivé one-
302
éní se zvyšující se invaliditou, život ve čtvrti zamořené kriminalitou). Stresory m°.    mjt vjiv na jednu osobu, na celou rodinu nebo na větší skupinu či komunitu T° " rjřírodní katastrofa). Některé stresory mohou doprovázet specifické vývojové H losti (např. zahájení školní docházky, odchod od rodičů, návrat k rodičům, vstup d manželství, neúspěch v dosažení karierních cílů, odchod do důchodu).
Poruchy přizpůsobení mohou být diagnostikovány následně po smrti milované obv pokud intenzita, kvalita nebo perzistence zármutku překračuje míru, která h se dala očekávat při zvážení kulturních, náboženských nebo věku odpovídají-ich norem. Specifičtější skupina symptomů související se zármutkem se nazývá komplikované a protrahované truchlení.
Poruchy přizpůsobení jsou spojované se zvýšeným rizikem pokusů o sebevraždu a dokonané sebevraždy.
Prevalence
Poruchy přizpůsobení jsou běžné, i když prevalence se může mezi jednotlivými studovanými populacemi lišit stejně jako při použití různých metod hodnocení. Procento jedinců v ambulantní péči, u nichž je stanovena primární diagnóza poruchy přizpůsobení, se pohybuje přibližně v rozmezí 5-20 %. V prostředí psychiatrických nemocnic je to často nejběžnější diagnóza, jejíž výskyt mnohdy dosahuje 50 %.
Vývoj a průběh
Podle definice začíná porucha přizpůsobení do 3 měsíců od nástupu stresoru a netrvá déle než 6 měsíců po působení stresoru nebo jeho následků. Pokud je stre-sorem akutní událost (např. propuštění z práce), porucha obvyklo začíná okamžitě (tj. do několika dnů) a její trvání je relativně krátké (tj. není delší než několik měsíců). Pokud stresor nebo jeho následky přetrvávají, porucha přizpůsobení může přetrvávat a přejít do perzistentní formy.
Rizikové a prognostické faktory
Environmentálni. Jedinci se znevýhodněnými životními podmínkami bývají vystaveni velkému počtu stresoru, což může představovat zvýšené riziko vzniku adaptační poruchy.
Kulturní faktory ovlivňující diagnózu
Při klinickém posouzení, zda je reakce jedince na stresor maladaptivní nebo zda související stres překračuje běžně očekávanou míru, by měl být zvážen kontext kulturního prostředí jedince. Povaha, význam a prožívání stresoru a hodnocení reakce na stresory se může lišit mezi kulturami.
Funkční důsledky poruchy přizpůsobení
Subjektivní nepohoda nebo funkční narušení související s poruchami přizpůsobení se často projevuje jako snížená výkonnost v zaměstnání nebo ve škole a dočasné změny v sociálních vztazích. Porucha přizpůsobení může komplikovat průběh onemocnění u jedince, který má ještě jiný všeobecný zdravotní problém (např. nižší úroveň spolupráce s lékařem při dodržování léčebného režimu, prodloužená délka pobytu v nemocnici).
Diferenciální diagnóza
Velká depresivní porucha. Pokud se u jedince v reakci na stresor objeví symptomy, které splňují kritéria velké depresivní poruchy, diagnóza poruchy přizpůsobení se nestanovuje. Profil symptomů velké depresivní poruchy ji odlišuje od poruch přizpůsobení.
303
Traumatické poruchy a poruchy spojené se stresem
Traumatické poruchy a poruchy spojené se stresem
Posttraumatická stresová porucha a akutní stresová porucha. U poruchy pjj způsobení může mít stresor jakoukoli závažnost, na rozdíl od závažnosti nebo tvtl vyžadovaného kritériem A u akutní stresové poruchy a posttraumatické poruch K rozlišení poruch přizpůsobení od obou těchto posttraumatických dia<jnóz '■' nutné zvážit načasování a profil symptomů. Poruchy přizpůsobení lze diagnostj6 kovat okamžitě a mohou přetrvávat do 6 měsíců po vystavení traumatické události zatímco akutní stresová porucha se objevuje pouze od 3 dnů do 1 měsíce od w' stavení stresom a PTSD nelze diagnostikovat, dokud neuplyne 1 měsíc od výskytu traumatického stresom. Požadovaný profil symptomů PTSD a akutní stresové p0 ruchy je odlišuje od poruchy přizpůsobení. Co se týče symptomů, poruchu pří-způsobení je možné diagnostikovat následně po traumatické události, pokud jedi nec vykazuje symptomy akutní stresové poruchy nebo PTSD, které nesplňují diagnostický práh pro některou z těchto poruch. Porucha přizpůsobení by také měla být diagnostikována u jedinců, kteří nebyli vystaveni traumatické události, ale přesto se u nich vyskytují všechny symptomy typické pro akutní stresové poruchy nebo pro PTSD.
Poruchy osobnosti. V případě poruch osobnosti mohou být některé rysy osobnosti spojeny s vulnerabilitou vůči situační nepohodě a mohou připomínat poruchu přizpůsobení. Životní historie dané osoby pomůže interpretovat její chování v důsledku nepohody a rozlišit dlouhodobou poruchu osobnosti od poruchy přizpůsobení. Kromě toho, že některé poruchy osobnosti zahrnují vulnerabilitu vůči nepohodě, mohou stresory zhoršovat také symptom}' poruchy osobnosti. Pokud je přítomna porucha osobnosti, jsou splněna kritéria pro symptomy poruchy přizpůsobení a narušení související se stresem překračuje to, co by bylo možné přičíst symptomům maladaptivní poruchy osobnosti (tj. je splněno kritérium C), měla by být stanovena diagnóza poruchy přizpůsobení.
Psychické faktory ovlivňující jiné somatické onemocnění. V případě psychických faktorů, které ovlivňují jiná somatické onemocnění, je onemocnění zhoršováno specifickými psychickými entitami (např. psychické symptomy, chování, jiné faktory). Tyto psychické faktory mohou uspíšit, zhoršit nebo zvýšit riziko jedince na výskyt somatického onemocnění nebo mohou zhoršit už existující onemocnění. Naproti tomu porucha přizpůsobení je reakce na stresor (např. na somatické onemocnění).
Normální reakce na stres. V těžkých situacích bývá rozrušena většina lidí. Potom nejde o poruchu přizpůsobení. Diagnóza by měla být stanovována jen tehdy, když míra nepohody (např. změny nálad, úzkost nebo chování) překračuje to, co by se dalo normálně očekávat (což může být v různých kulturách různé) nebo když nepříznivá událost vyvolá funkční narušení.
Komorbidita
Poruchy přizpůsobení mohou doprovázet většinu duševních poruch a jakoukoli somatickou poruchu. Tyto poruchy je možné diagnostikovat souběžně s jinou duševní poruchou pouze v případě, pokud daná duševní porucha nevysvětluje konkrétní symptomy, které se vyskytují v reakci na stresor. Například u jedince, který má zároveň diagnózu obsedantně-kompulzivní poruchy, se může rozvinout porucha přizpůsobení s depresivní náladou po ztrátě zaměstnání. Nebo může mít jedinec depresivní nebo bipolární poruchu a zároveň poruchu přizpůsobení, pokud jsou splněna kritéria pro obě poruchy. Poruchy přizpůsobení běžně doprovázejí somatické onemocnění a mohou být hlavní psychickou reakcí na somatickou poruchu.
Jiná specifikovaná traumatická porucha a porucha spojená se stresem 309.89 (F43.8)
Tato kategorie se aplikuje na projevy, u nichž převládají symptomy charakte-l tické pro traumatické poruchy a poruchy spojené se stresem, jež způsobují kli-Kcky významnou nepohodu nebo funkční narušení v sociální, pracovní nebo řídi důležitých oblastech života. Zároveň tyto stresory nesplňují úplná kritéria poruchy z"kategorie traumatických poruch a poruch spojených se stresem. Kategorie jiné traumatické poruchy a poruchy spojené se stresem se používá v situacích kdy se klinický pracovník rozhodne sdělit důvody, pro něž projevy nesplňují kritéria pro jinou specifickou poruchu ze skupiny traumatických poruch a poruch spojených se stresem. Lékař tedy zapíše „jiná traumatická porucha a porucha spojená se stresem" a doplní specifický důvod (např. „komplikované a protrahované
truchlení"). , Mezi příklady projevů, které jc možné specifikovat za použiti vyse zmmene kategorie „jiné specifikované poruchy", patří následující:
1 Poruchy přizpůsobení se zpožděným začátkem symptomů, které trvají déle než 3 měsíce po stresoru.
2. Poruchy přizpůsobení s prodlouženým trváním po více než 6 měsíců bez prodlouženého trvání stresoru.
3. Ataque de nervios. Viz „Slovník kulturních konceptů nepohody" v příloze.
4. Jiné kulturní syndromy. Viz „Slovník kulturních konceptů nepohody" v příloze.
5. Komplikované a protrahované truchlení. Tato porucha je charakterizována závažným perzistentním zármutkem a truchlením (viz kapitolu „Onemocnění určená k dalšímu zkoumání").
Nespecifikovaná traumatická porucha a porucha spojená se stresem 309.9 (F43.9)
Tato kategorie se aplikuje na projevy, u kterých převládají symptomy charakteristické pro traumatické poruchy a poruchy spojené se stresem, které způsobují klinicky významnou nepohodu nebo funkční narušení v sociální, pracovní nebo jiných důležitých oblastech života, zároveň však nesplňují všechna kritéria žádné jiné poruchy z diagnostické kategorie traumatických poruch a poruch spojených se stresem. Kategorie nespecifikovaná porucha spojená s traumatem a stresory se používá v situacích, kdy lékař nediagnostikuje specifický důvod, proč projevy nesplňují kritéria pro jakoukoli specifickou poruchu ze skupiny traumatických poruch a poruch spojených se stresem a zahrnuje i ty z nich, u nichž nejsou dostatečné informace pro stanovení speciličtější diagnózy (např. v prostředí jednotek intenzivní péče).
304
305
Disociativní poruchy
pro disociativní poruchy je charakteristické přerušení a/nebo diskontinuita normální intergraci vědomí, paměti, identity, emocí, vnímání, tělesných vjemů, k ntroly motorických pohybů a chování. Disociativní příznaky mohou potenciálně šit kteroukoliv oblast psychických funkcí. Tato kapitola zahrnuje disociativní 11 ichu identity, disociativní amnézii, depersonalizační/derealizační poruchu, jiné ''"ecifikované disociativní poruchy a nespecifikovanou disociativní poruchu. ^ Disociativní příznaky jsou prožívány jako (a) nechtěné zásahy do vědomí a chování doprovázené subjektivním pocitem ztráty kontinuity (tj. „pozitivní" disociativní příznaky, jako jsou roztříštění identity, depersonalizace, derealizace) a/nebo (b) nemožnost vybavit si informace nebo ovládat duševní funkce, jež jsou za normálních okolností přístupné nebo ovladatelné (tj. „negativní" disociativní symptomy jako amnézie).
Disociativní poruchy často vznikají jako následky traumatu a mnoho z příznaků, včetně pocitu zahanbení a zmätenosti z těchto příznaků nebo touhy je ukrýt, je blízkou přítomností traumatu ovlivněno. V DSM-5 jsou disociativní poruchy zařazeny vedle traumatických poruch a poruch se stresem, ale nejsou zařazeny mezi ně, což odráží blízký vztah těchto dvou diagnostických skupin. Jak reakce na akutní stres, tak posttraumatická stresová porucha obsahují i disociativní příznaky, jako je amnézie, flashbacky, otupělost a dnpersonalizace/derealizace.
Depersonalizační/derealizační poruchu charakterizuje klinicky významná a trvalá nebo opakovaná depersonalizace (tj. prožitky neskutečnosti nebo odtržení se od vlastní mysli, osoby nebo těla) a/nebo derealizace (tj. prožitky neskutečnosti nebo odtržení se od svého okolí). Při těchto změněných prožitcích je ale zachován kontakt s realitou. Neexistují žádné důkazy pro to, že by u některých jedinců převažovaly depersonalizační nebo derealizační příznaky, lednici trpící touto poruchou mohou tedy trpět depersonalizací, derealizací nebo obojím.
Disociativní amnézie je charakterizována neschopností vybavit si autobiografické informace. Amnézie může být lokalizovaná (tj. na událost nebo časový úsek), selektivní (tj. určitý aspekt události), nebo generalizovaná (tj. vlastní identita a minulost). Disociativní amnézie je taková neschopnost vybavit si autobiografické informace, která není vysvětlitelná běžným zapomínáním. Může a nemusí být přítomno účelné cestování nebo zmatené toulání se (tj. fuga). Ačkoliv někteří jedinci s amnézií si brzy uvědomují, že „ztratili pojem o čase" nebo že mají mezery v paměti, většina jedinců s disociativními poruchami si zpočátku není amnézie vůbec 11 loma. Uvědomění si amnézie se u nich dostaví, pouze když ztratí osobní identitu nebo když jo vnější okolnosti dovedou k poznání, že jim chybí nějaká osobní informace (tj. když objeví důkazy událostí, na něž si nemohou vzpomenout, nebo když jim někdo jiný řekne nebo se zeptá na událost, na kterou si nemohou vzpomenout). Dokud k tomuto nedojde, mají tito jedinci „amnézii na svou amnézii". Amnézie je brána jako hlavní a zásadní znak disociativní amnézie; jedinci prožívají nejčastěji lokalizovanou nebo selektivní amnézii, méně často pak generalizovanou. Disociativní fuga je u osob s disociativní amnézií vzácná, vyskytuje se ale běžně u disociativní poruchy identit}'.
Pro disociativní poruchu identity jsou charakteristické (a) přítomnost dvou nebo více odlišných stavů totožnosti nebo zážitek stavu posedlosti a (b) opakované pizorly amnézie. Roztříštění totožnosti se může lišit podle kultury (např. prezen-ace ve formě stavu posedlosti) a okolností. Tito jedinci tedy mohou zažívat ne-yojitosti vlastní identity a paměti, které ale nemusí být okolí okamžitě zjevné nebo
307
Disociativní poruchy
Disociativní poruchy
mohou být zahalené jejich vlastními pokusy dysfunkci skrývat. Jedinci s di tivní poruchou identity zažívají (a) opakující sc nevysvětlitelné intruze do sv^if" vědomého konání a a uvědomování si sama sebe (např. hlasy; disociace in I - -a řeči; rušivé myšlenky, emoce a impulsy), (b) změny v sebepojetí (např. p0 preference, pocit, jako by vlastní tělo nebo jednání nebylo vlastní), (c) zvlá-'ľ' změny xmímání (např. depersonalizace nebo dereaiizace, jako třeba pocit odl ^ čení od vlastního těla, když se pořežou) a (d) intermitentní funkční neivroloo'0?-symptomy. Vlivem stresu často dojde k přechodnému zhoršení disociativních SJ znaků, což je dělá zjevnějšími. Zbývající kategorie ostatních špecifikovaných 0^^' ciativních poruch obsahuje sedm příkladů: chronické nebo rekurentní smíšené ľ sociativní symptomy, které se blíží, ale nenaplňují diagnostická kritéria disociativn" poruchy identity; disociativní stav následkem brainwashingu a jiných nátlakovú k donucovacích metod; dva akutní případy smíšených disociativních symptomů trvající méně než 1 měsíc, z nichž jeden se vyznačuje také přítomností psychotid kých příznaků; a tři jedno-příznakové případy - disociativní trans, disociativní stu por nebo koma a Canserův syndrom (podávání přibližných nebo vágních odpovědí)
Disociativní porucha identity 300.14 (F44.81)
Diagnostická kritéria
A. Narušení identity charakterizované existencí dvou nebo více rozdílných osobností, které může být v některých kulturách vnímáno jako posedlost. Porušení identity zahrnuje znatelné narušení vnímaní a uvědomování si sebe sama, doprovázené souvisejícími alteracemi nálady chování, vědomí, paměti, vnímání ko gnice, a/nebo senzoricko-motorických funkcí. Tyto znaky a příznaky mohou být pozorovány jinými osobami anebo přímo sdělovány daným jedincem.
B. Opakující se výpadky ve vybavování si každodenních událostí, důležitých osobních informací a/nebo traumatických zážitků do té míry, že to nemůže být vysvětleno běžnou zapomnětlivostí.
C. Příznaky způsobují klinicky závažnou nepohodu nebo funkční narušení v sociální, pracovní nebo jiné důležité oblasti.
D. Porucha není součástí běžně přijímané kulturní nebo náboženské praxe. Pozor: U dětí nelze příznaky lépe vysvětlit přítomností imaginárních přátel nebo jinou fantazijní hrou.
E. Příznaky nelze přičíst fyziologickým účinkům látek (např. „výpadek" nobo chaotické chování v rámci intoxikace alkoholem) nebo jiným somatickým onemocněním (např. komplexní parciální epileptické záchvaty).
Diagnostické znaky
Hlavním znakem disociativní poruchy osobnosti je přítomnost dvou nebo více rozdílných osobností nebo zážitek posedlosti (kriterium A). Zřejmost nebo skrytost těchto stavů se ovšem různí v závislosti na psychické motivaci, aktuální úrovni stresu, kultuře, vnitřních konfliktech, dynamice a na emoční přizpůsobivosti. Pokud jsou psychosociální tlaky silné a/nebo trvají dlouho, mohou se vyskytovat období s trvalým narušením identity. Projevy alternativní identity jsou zcela zřejmé v mnoha případech u disociativní poruchy identity ve formě posedlosti a v malém množství případů se jako posedlost nemanifestuj!.
308
většiny jedinců s disociativní poruchou identity bez formy posedlosti se ásiost v totožnosti po dlouhou dobu nemusí zjevně manifestovat; pouze nesoui ^ nich dojde k pozorovatelné změně identity, které se dostane klinické U 111 nsti Pokud nelze odlišné stavy osobnosti přímo pozorovat, může být poruch Z°'dentifikována na základě dvou skupin příznaků: (1) náhlé změny nebo víslosli ve vnímání a uvědomování si sebe sama (kritérium A) a (2) opakující ^disociativní amnézie (kritérium B).
Příznaky kritéria A jsou spojeny se zkušeností diskontinuity, jež může ovliv-1 vat kterýkoliv aspekt individuálního života. Jedinci s disociativní poruchou n°ibností mohou udávat pocit, že se najednou stali odosobněnými pozorovateli °S° vlastní" řeči a jednání a mohou se cítit neschopní to zastavit (vnímání sebe). Takoví jedinci mohou také udávat slyšení hlasů (např. dětský hlas, pláč, hlas duchovní bytosti). V některých případech jsou hlasy zakoušeny jako vícečetné, nepochopitelné, nezávislé myšlenkové proudy, nad kterými nemá jedinec žádnou kontrolu. Mohou sc náhle vyskytnout silné emoce, impulzy, a dokonce i mluvení nebo jiné jednání bez pocitu kontroly nebo pocitu, že jsou jedinci vlastní (uvědomování si sebe sama). Tyto emoce a impulsy jsou často označovány jako ego-dys-tonní a matoucí. Postoje, vzhled a osobní preference (např. v jídle, aktivitách, oblékání) se mohou náhle měnit a vracet zase zpět. Jedinci mohou udávat, že cítí své těla jinak (např. si připadají jako malé dítě, jako osoba opačného pohlaví nebo obrovská a svalnatá). Změny ve vnímání sebe sama a ztráta uvědomování si sobe sama mohou být doprovázeny pocitem, že postoje, emoce a chování - dokonce i vlastní tělo - „nejsou moje" a/nebo „je neovládám". Přestože většina příznaků kritéria A je subjektivních, může být mnoho takových nesouvislostí v řeči, afektivitě a chování pozorováno rodinou, přáteli nebo klinickými pracovníky. U některých případů disociativní poruchy identity, zejména mimo západní prostředí, jsou také nápadné neepileptické záchvaty a jiné konverzní příznaky.
Disociativní amnézie jedinců s disociativní poruchou identity se manifestuje třemi hlavními způsoby: (1) jako mezery vc vzpomínkách na dávnější životní události (např. období dětství nebo dospívání; některé důležité životní události, jako úmrtí prarodiče, svatba, porod); (2) jako výpadky provozní paměti (např. co se sLalo dnes, dobře naučených schopností typu jak vykonávat svou práci, používat počítat, číst, řídit); a (3) jako objevení důkazu o každodenních činnostech a úkolech, o nichž si dotyční jedinci nepamatují, že by je vykonávali (např. nalezení nevysvětlitelných předmětů v nákupní tašce nebo mezi svým majetkem; nalezení nepochopitelných zápisků nebo kreseb, které nemohl udělat nikdo jiný; objev neznámého zranění; „přistihnutí se" uprostřed nějaké činnosti). Disociativní fugy, při kterých člověk zjistí, že jde o disociativní cestování, jsou časté. Tito jedinci s disociativní poruchou identity tedy mohou udávat, že se najednou ocitli na pláži, v práci, v nočním klubu nebo někde doma (např. na záchodě, v posteli nebo na pohovce, v koutě), bez jakékoliv vzpomínky na to, jak se tam dostali. Amnézie není u jedinců s disociativní poruchou identity vázána na stresující nebo traumatické události; tito jedinci si rovněž často nedokáží vzpomenout na každodenní události.
Jedinci s disociativní poruchou identity se liší co do uvědomování si svých amnézií a postoji k nim. Je pro ně běžné, že minimalizují své amnestické příznaky. Něco z jejich amnestickóho chování může být nápadné ostatním - jako když si nemohou vzpomenout na něco, u čeho byli viděni, že dělají nebo říkají, když si nevybaví své
mí jméno nobo když nepoznávají svého parLnera, děti nebo blízké přátele.
Disociativní poruchy identity ve formě posedlosti se typicky manifestují jako chování, které budí dojem, jako kdyby daného jedince ovládal nějaký „duch", nadpřirozená bytost nebo cizí osoba, takže se dotyčný začne chovat nebo mluvit zřetelně neobvyklým způsobem. Chování některých jedinců například může vypadat, lako by jejich identitu nahradil „duch" holčičky, která ve stejné komunitě před lety
309