Dvanáct kí niehi Hodp Různé pod nější a sta stavila v a ilusuan.-závěry jí v typů ruské stranou po ský, jehož klad v Koi srdce. Aut různě, ale čenské re a ného auto! boha'.č do zentuje jal která se p' jela k dnt také na ju
Daniela Hodrová
HLEDÁNÍ
ROMANU
Kapitoly z historie a typologie žánru
ČESKOSLOVENSKÝ SPISOVATEL
Daniela Hodrová Hledání románu
(Kapitoly z historie a typologie žánru)
Typografie Bohuslav Blažej
Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1989 jako svou 5844. publikaci Odpovědná redaktorka Eva Vašíčková Výtvarný redaktor Bohuslav Holý Technická redaktorka Ivana Škorpilová Vytiskla Stráž, tiskařské závody, n.p., Plzeň, závod ve Vimperku Vydání první. 12/16 Stran 280
AA 12,71 (text 10,58, il. 2,13), VA 12,93 Náklad 800 výtisků. 403/22/856 22 - 016 - 89 Kčs 22-
Dvanáct I
Různé po
ncjíf a stavila v a íiusuat. závěry jí typů rusk stranou p ský, jeho klad v K< srdce. Ai různě, ai čenské r< ného :tut boha'.é c zentuje j která se jela k di také na
Recenzovali Josef Hrabák, Štěpán Vlašín, Miroslav Zahrádka
KNIHOVNA KATEDRY (anglistiky o amerikanistiky Filosofické ír^u1 y University J. E. Purkyně
BRNO, Arna Nováka 1
J ?
oJtit£UM lu.taoVKA FILOZOFICKÉ FAKULTY UNIVEACITY J. £. POKKYNÍ BRNO
Pohyb a identita románu
© Daniela Hodrová, 1989
Nebudeme příliš zveličovat, prohlásíme-li, že je román literárním žánrem čtenářsky nej přitažlivějším a zároveň žánrem, který byl a dodnes zůstal předmětem nej větších teoretických sporů. Už to samo o sobě svědčí o povaze románu, provokujícího svou vnitřní rozporností, zneklidňujícího neobyčejnou schopností proměn, jež přitom většinou nezpochybňují jeho žánrovou identitu. Kniha, kterou čtenáři předkládáme, nepředstavuje dějiny tohoto žánru, nýbrž je toliko pokusem o výzkum tendencí jeho vývoje se zvláštním zřetelem k jeho vzniku a typologii. Koncepcí románu jako dynamického objektu, v souvislosti s proměnami společnosti neustále popírajícího a obnovujícího svou identitu, budeme polemizovat s dosud namnoze přežívajícím pojetím žánru jako v podstatě nehnuté, uzavřené struktury a zároveň s těmi teoriemi, které spojují jeho genezi pouze s jediným žánrovým východiskem a jedním obdobím ve vývoji společnosti a literatury (např. eposem a měšťanskou epochou); žánr je v rámci podobného pojetí omezován na některý svůj historický typ, zatímco ostatní typy se pokládají za nerománové nebo předrománové (antický a středověký „román" údajně pouze chystají cestu „pravému" románu). Vývoj k rornánu jiného typu se vnímá jako vývoj od románu, každý smíšený, přechodný útvar se pociťuje jako projev krize a rozpadu žánru.
V našem pojetí není vznik románu záležitostí jediného rozrůzňujícího se, případně degenerujícího žánru, z jehož popela s{frodí žánr nový, nýbrž chápe se v souvislosti s celkovou žánrovou situací, v níž vlivem historických a literárních podmínek docházelo k přesunu určitých obsahů á jejich stylizací, k pohybu celé řady žánrů, který byl předpokladem zrodu nového žánru. Koncepce geneze románu z vícerých žán-
Pohyb a identita románu
■
Dv;in
nield
Různ
nější
stavil,
a ilu:
závěr
typů:
straní
ský,
klad
srdce
různé
čensk
ného
boha
zcnti.
ktcr;i
jela
také
rových zdrojů může totiž poskytnout objasnění vzniku žánru v rozličných historických a literárních podmínkách, v různém čase a prostoru, v různých žánrových systémech. Je třeba zřejmé, že karneval, který M. Bachtin pokládá za východisko románu, sehrál důležitou úlohu v Itálii a Francii, v zemích s bohatě rozvinutou karnevalovou tradicí, ale nikoli v Rusku nebo v Čechách, kde měly větší význam pro genezi románu žánry typu hagiografie, povídky ze života, lidové knížky a později také překladový román. Román podle našeho názoru nemá jediný model vzniku, nýbrž každé době a literatuře (a v jistém smyslu každému dílu) odpovídá model do značné míry specifický. Proto je možné uvažovat například na jedné straně o genetickém modelu francouzském, na druhé o modelu ruském, dále o českém apod., jak se o to v této knize pokusíme.
Různé modely vzniku románu mají ovšem některé společné obecné rysy: předpokladem vzniku žánru je tu romanesk-ní situace neboli soubor sociálních a literárních podmínek, jistá míra mobility a otevřenosti ve společnosti a v žánrovém systému. V této situaci, v určitém stadiu vývoje společnosti se silněji než dřív prosazuje lidstvu patrně odevždy vlastní „románový" pohled na svět. Pro tento pohled, vyznačující se zvláštní oscilací mezi skutečností a smyšlenkou, hrou na skutečnost, je příznačné, že je pohledem individua, autorské osobnosti, nikoli už kolektivu, na jeho lidskou situaci. Tento pohled, hra na skutečnost, si hledá pro sebe literární formu v předrománových útvarech a žánrech a posléze v románu samém. Právě oscilace mezi fiktivní a skutečnostní polohou je pro román natolik charakteristická, že se nám tento žánr přímo jeví jako dvojdomý, a to nejen v diachronním, ale i synchronním smyslu. V diachronním smyslu se jeho dvojdomost obvykle pojímala jako vývoj od neskutečnostní, fiktivní, ro-maneskní podoby k podobě skutečnostní, románové; různost těchto podob byla někdy postihována i odlišnými termíny: anglické termíny „romance" (polský „romans") a „novel" (polská „powiešč"). Ve skutečnosti je však vývoj románu složitější a nedochází v něm k jednorázové proměně „romance" v „novel", nýbrž můžeme si jej představit jako dialektickou řadu, v níž platí, že stará podoba románu s jejím
pojetím skutečnosti se vždy hodnotí jako neskutečnostní, fiktivní, ve srovnání s novou podobou, která posléze opět ustupuje ze scény jako neskutečnostní podobě nově skutečnostní. „Novel" 17. a 18. století, ve své době pokládaný za román-skutečnost, jak bychom tento typ mohli označit, byl vzhledem k realistickému románu 19. století vnímán jako „romance", tedy román-smyšlenka. Obdobně je realistický román 19. století ve 20. století pokládán avantgardou a představiteli „nového románu" za román-smyšlenku. Pohyb probíhá v linii román-skutečnost —» román-smyšlenka —» román--skutečnost... Co je však důležité - tento pohyb není nikdy přímočarý, nemíří totiž jednoznačně od jedné podoby žánru k druhé: román-skutečnost, který byl odhalen jako román--smyšlenka, se v antirománu, tj. novém románu skutečnosti, nikdy úplně nerozpouští, nýbrž svým způsobem přežívá, někdy tak, že se přesouvá do jiné sféry a systému (do sféry pokleslých žánrů) a tam čeká na novou příležitost.
Jestliže však zjišťujeme, že román-smyšlenka žije v určité sféře (románovém typu) dál, paralelně s novým románem--skutečností, znamená to, že pro nás představuje v jistém smyslu nadčasový typ, který právě tak jako nadčasový román-skutečnost prochází dějinami románu; román-smyšlenka a román-skutečnost vystupují ve vývoji románu jako typy komplementární. I ony jsou ovšem nadčasové jen v určité míře. Tíhnou sice k jistému pojetí syžetu, postav, kompozice, prostoru a času, k jisté tematicko-ideové a obecněji významové struktuře, nicméně i ony se proměňují jak historicky, tak v závislosti na strukturním typu, posouvají svůj smysl. Pokusíme se tyto typy, vlastně nadtypy, které budeme v průběhu výkladu dále specifikovat, zatím alespoň v hlavních rysech charakterizovat a naznačit jejich vazby s určitými románovými tvary.
Pro román-smyšlenku je především příznačné zdůrazňování syžetu, a to syžetu fiktivního, neseného ireálnými silami -prozřetelností, rozhodující o hrdinově osudu, motivující děj (symbolem těchto sil je kolo Fortuny); román-skutečnost se naopak pokouší inscenovat syžet reálný, nesený reálnými silami. Jestliže v prvním románovém typu směřuje syžet k odstranění případné počáteční dvojznačnosti (děje, postav), k
6-7
Pohyb a identita románu
Dvanáct I nii-i.i Hod Různé po nčjšf a st-stavila v a ilusLiaL závěry jí typů rusk. stranou p ský, jeho, klad v Kc srdce. Au různě, al< čenské re ného aute bohaté d( ze n tuje \i která se f jela k dn také na j
odhalení tajemství, druhý typ postupně stále zřetelněji tíhne k nastolení a zachování mnohoznačnosti. V prvním typu je hrdina pojímán heroicky a častá je hra s jeho vnější identitou (jejím projevem je převlek); v druhém se setkáváme se stále se prohlubující problématizací hrdiny, s jeho částečnou, ve 20. století někdy úplnou deheroizací; hledání identity se nepromítá do vnějších dobrodružství, ale má niterný ráz. V ro-mánu-smyšlence je akcentován moment dobrodružnosti, v románu-skutečnosti je naopak potlačován. Tu hrdina přemáhá prostředí, rozpor se světem, společenské přehrady (v tzv. lidovém románu) nebo jej řeší odchodem ze světa (iniciační román), konflikt je odstraněn iluzivním způsobem v podobě šťastného konce, tam je hrdina častěji přemáhán prostředím, přizpůsobuje se mu (román o praktikovi) nebo nepřizpůsobu-je (román o bloudovi) a konflikt je odstraněn deziluzívním způsobem v podobě tragického konce. V románu-smyšlence se hrdinův charakter prezentuje jako do značné míry ahistorický, stabilní, nebo ve vývoji k opačnému extrému (typické téma obrácení); v románu-skutečnosti se zdůrazňují individuální, konkrétně historické a sociální rysy hrdiny. Jestliže typickými postavami románu prvního typu jsou nepřemožitelní a vyvolení hrdinové (ideální rytíři, lidumilní aristokraté, šlechetní loupežníci, úspěšní parvenuové a adepti zasvěcení), kteří se v rámci dobrodružného syžetu ocitají pouze dočasně v „nemilosti", v románu druhého typu je pro postavy příznačný trvalý stav „nemilosti", případně pouze s dočasnými „vzestupy" (šílený rytíř, nalezenec, bastard, neúspěšný parvenu, zavržený poutník, nezasvěcený, bloud). V románu--smyšlence panuje „snadný" čas (D. S. Lichačov) a „snadný" je i prostor, hrdina snadno nebo posléze překonává časové a prostorové distance, na rozdíl od hrdiny románu-skutečnosti, který se obvykle marně potýká s „nesnadným" časem a prostorem. Sociální pohyb hrdiny v prvním typu je pojat výhradně iluzivně, jako vzestup, stejně jako cesta k zasvěcení (povýšení, zbohatnutí, po iniciačním sestupu následuje vzestup), v druhém typu nabývá významu střídavý sociální pohyb, po vzestupu nastává sestup (typický motiv přechodného vzestupu, bankrotu, neukončené, zmařené iniciace). Zatímco román-smyšlenka tíhne k zobrazování rájů a syme-
trických labyrintů, světa iluzivního a uspořádaného (v tzv, lidovém románu, v románu utopickém a iniciačním), román--skutečnost buduje obraz deziluzívně pojatých, chaotických, mnohoznačných labyrintů světa. S tím do značné míry souvisí i okolnost, že u románu-smyšlenky se projevuje zřetelnější tendence k žánrové a typové konformitě, k zachování tradič-_ní struktury a jejjho smyslu, zatímco u románu-skutečnosti se postupem doby prosazuje stále výraznější tendence k ak-tualizacím a přesahům tradiční struktury, k vytváření anti-žánru, a je tu patrnější historický pohyb románu.
A v jakém vztahu jsou k těmto typům-nadtypům historické a strukturní typy románu? Zatím jsme se zmiňovali jen o některých z nich. K románu-smyšlence se řadí například román rytířský (v jeho iluzivní variantě), dobrodružný román všech dob, román preciózní, utopický, iniciační (iluzivní), gotický, romantický, tzv. lidový, román s tajemstvím, k románu skutečnosti pak deziluzívní rytířský román konce středověku a renesance, román pikareskní, deziluzívní iniciační román, komický román 17. století, realistický a naturalistický román, román faktu, tzv. nový román, dále každý sebe-reflexívní román, tj. takový, který explicitně reflektuje sám sebe jako román. Za těmito typy můžeme pak rozeznat žánry, které sloužily jako jejich východiska v jednotlivých dobách a literaturách nebo k nimž svým tvarem směřovaly: u románu-smyšlenky jsou těmito žánry evangelium, apokryf, po-hádTčä7hagiografie, epos, alegorické putování, lidová knížka aj., u románu-skutečnosti kronika, (auto)biografie, deník, paměti, dokument, povídka ze života, „fyziologie" aj.
Povšimněme si v této stručně nastíněné typologii několika momentů. Rozdíl mezi románem-smyšlenkou a románem--skutečností tu není chápán v souvislosti s protikladem mi-mosvětského a světského románového typu; román-smyšlenka může být světský (dobrodružný román) i mimosvětský (iniciační román), román-skutečnost může být však pouze světský. Stejně nelze jednoznačně ztotožnit román-smyšlen-ku s románem nízkým nebo středním (román rytířský, preciózní, iniciační jsou romány vysoké) a román-skutečnost s románem vysokým či nízkým (pikareskní román představuje román spíše nízký, realistický román tíhne k poloze střední,
8-9
Pohyb a identita románu
Dvanác niela H Různé nójší a stavila a iiusu závěry typů ru stranou ský, je; klad v srdce, i různě, čenské ného ai bohatě zentujt která s jela k takč n
sebereflexívní romány k poloze střední a vysoké). Pouze ilu-zívnost a proti ní stojící deziluzívnost a antiiluzívnost (rozdíl mezi těmito dvěma pojmy je vysvětlen na str. 59) se s těmito románovými typy spojují přímočaře. Následující schéma se pokouší postihnout vazby románových rysů a typů.
• nesebereflexívnh
román-smyšlenka^C
Nr^sľ" sebereflexívní -
• nízký
román-skutečnost
Tato typologie naznačuje, jakým způsobem zůstává román relativně týž, ale především, jak se proměňuje, jak je mnohotvárný a stále jiný. Při hledání jeho identity zdůrazňujeme tedy moment pohybu, proměn a mnohotvárnosti. Právě tak jako v minulosti převládající „statická" koncepce je i „dynamická" koncepce románu výrazně motivována historicky, Sám proměňující se pojem reality (vědomí této proměnlivosti), ve 20. století stále více problematizované, rozhýbává literaturu, její žánry a také teoretické představy o nich. Román se ve 20. století jeví zřetelněji než dřív spjat s nastolením pochybnosti, s relativizací poznání o světě a člověku, s významovou otevřeností, odrážejícími se nejen v pojetí syžetu, postavy, prostoru a času, ale i ve způsobu vyprávění, které se rovněž častěji než dřív stává předmětem sebe sama, reflektuje narativní akt. Jestliže se však román na jedné straně díky sebereflexi a typové diferenciaci neustále vzdaluje od svého východiska či spíš jakéhosi myšleného žánrového ohniska, na druhé straně, jak ukážeme, se v rámci týchž procesů neustále k tomuto ohnisku vrací; sebereflexe, stejně jako typo-
vá diferenciace zdůrazňují začleněnost konkrétního románu do románové literatury, posilují paměť žánru.
Pojetí románu jako žánru v pohybu, jako otevřené struktury vylučuje, abychom došli k jediné, vyčerpávající definici, případně abychom objevili nějaký rys, který bychom mohli prohlásit za výhradně románový. Neopakovatelný je však soubor těchto vyhraňujících se a mizejících rysů, proměňujících se u každého historického a strukturního typu a dílo od díla. Budeme proto čtenáři v této knize předkládat řadu nikoli definic, ale charakteristik, z jejichž úhrnu, zůstávajícího pochopitelně i na konci otevřeným, by měl vyvstat obraz románu jako žánru neustále se hledajícího. Pohyb a hledání není ovšem výsadou románu, každý žánr je svou podstatou dynamický a nepřestává se hledat, přesto však můžeme konstatovat, že u románu jsou pohyb a hledání výraznější. Román totiž víc než jiné žánry tíhne ve svém vývoji k sebepo-pírání, k ne-románu a žánrové syntéze na nové úrovni. Avšak přesto, že je v pohybu a nelze - obrazně řečeno - dvakrát vstoupit do téhož románu, můžeme identitu žánru hledat a blížit se jejímu vymezení prostřednictvím dílčích analýz, modelováním vzniku a vývoje žánru v konkrétních historických kontextech, literárně žánrových systémech a jednotlivých dílech a zároveň prostřednictvím typologie, odhalující obecnější, do jisté míry nadčasové a nadnárodní rysy žánru.
Proměňující se tvar a smysl románu je těsně závislý nejen na pohybu společnosti, ale i na pohybu celého žánrového systému. Dynamické jsou vztahy, které tento systém zakládají a diferencují v podobě opozic. Především tu funguje opozice žánrů literárních, psaných, a neliterárních, orálních (jsme svědky proměny některých původně orálních žánrů v žánry literární, např. u kurtoazního románu); román se stal prvním knižním žánrem a jeho masové rozšíření ovlivnilo výrazně jeho obsah a formu (vyvinula se velmi silná vazba mezi žánrem a čtenářem - světským čtenářem). Z hlediska pohybu literatury je důležitá opozice žánrů vysokých a nízkých, dále naučných a zábavných, s níž souvisí vyhraňující se a proměňující se pojem tzv. krásné literatury. Román může být žánrem vysokým (středověký rytířský román, preciózní román) i nízkým (pikareskní, tzv. lidový román), aristokratickým (kryje
10-11
Pohyb a identita románu
Dvanáct nield H* Různé i nější a stavila a iiusin závěry j typů rus stranou ský, jeh klad v Y srdce. / různě, ; čenskč ného au boha'é zentuje která se jela k c také na
se s románem vysokým), měšťanským (anglický „novel", realistický román) a pseudolidovým; žánrem ryze lidovým být nemůže, i když se někdy z lidových žánrů rodí, neboť tomu odporuje jeho psaná podoba. Může být žánrem naučným (s jistou licencí román historický, biografický, cestopisný, román faktu, science fiction) stejné jako zábavným; zpravidla se v něm obě tyto funkce v různé míře prostupují.
V žánrovém systému se uplatňuje celá řada dalších opozic: opozice žánrů individuálních a kolektivních (román se ustavoval jako žánr individuální, autorský povýtce), soukromých a veřejných (román se vyvíjí k soukromé podobě). A konečně tu funguje opozice žánrů fiktivních a skutečnost-ních, v jejímž rámci román kolísá mezi románem-smyšlen-kou a románem-skutečností a zároveň se vyvíjí k stále sku-tečnostnější, respektive nově skutečnostní podobě. (Poznamenejme, že toto rozlišování je ovšem nutně relativní a jen pomocné; spíš než o opozicích by v této souvislosti bylo vhodnější mluvit o pólech: žánry, mezi nimi román, vznikají a vyvíjejí se oscilací mezi vysokou a nízkou stylovou polohou, individuálností a kolektívností, soukromostí a veřejností, smyšlenkou a skutečností, jejichž pojmy jsou pochopitelně rovněž v pohybu.) Ve vývoji literatury a v žánrovém systému se proměňuje také vztah románu, jeho typů k tradičním literárním druhům a ostatním žánrům, který byl stejně jako jeho geneze určován situací v jednotlivých literaturách. Původně silný vztah k eposu se v novodobém románu oslaboval pod vlivem soukromých žánrů typu deníku, pamětí, tíhnoucích k lyrice „lyrickou" vyprávěcí situací a dalšími rysy. Iniciační román se nejprve orientoval na evangelium a pohádku, později na alegorické putování a traktát. Ze střetání žánrů, z jejich vzájemného ovlivňování a prostupování vzcházel obrozený, zjinačený žánr.
Přiblížíme čtenáři strukturu a fungování žánrového systému, když jej přirovnáme k soustavě pohyblivých, pronikajících se útvarů (žánrů). Vztahy a proporce těchto útvarů se neustále mění: vzdalují se a zmenšují, různě se deformují, pronikají se a nepronikají. Román se podobá planetě, jež se na své oběžné dráze nalézá v nejrůznějším postavení k ostatním planetám-žánrům a k celému literárnímu vesmíru. Pro-
měňuje se pod vlivem systému a naopak systém se mění pod ieho vlivem. Znamená to tedy, že román (ostatně jako každý žánr) je vždy „hic et nunc", vždy má historicky konkrétni a relativně jedinečnou, neopakovatelnou podobu. A tu se budeme snažit hledat v této knize.
Poznámka , ... , ,
Kniha v podobě, v níž je předkládána čtenáři, predstavuje z edičních důvodů jen vybrané kapitoly z původního mnohem rozsáhlejšího celku. Nezahrnula úvodní kapitoly o aspektu pohybu v žánrových koncepcích, o pohybu románu v žánrovém systému a ve společnosti a o formách pohybu uvnitř románového textu a dále kapitolu o románové typologii. Z týchž důvodu byly ostatní kapitoly kráceny, nezařazeny diagramy, velmi podstatně redukován poznámkový aparát a vynechána bibliografie.
12-13
Pohyb a identita románu