Islámská nábožensko-právní
tradice
Kurz: Islám (RLKA08) Ústav religionistiky MUFF Brno PS 2017
Attila Kovács
Sekundární zdroje
 ANDERSON, J. N. D., Islamic Law in the ModernWorld, New
York, NewYork University Press, 1959.
 ARABI, Oussama & POWERS, David S. & SPECTORSKY, Susan
A. (eds.), Islamic LegalThought: A Compendium of MuslimJurists,
Leiden – Boston, Brill, 2013.
 BEZOUŠKOVÁ, Lenka, Islámské rodinné právo se zaměřením na
právo manželské, Praha, Leges, 2013.
 CALDER, Norman, Islamic Jurisprudence in the Classical Era,
Cambridge, Cambridge University Press 2010.
 COULSON, Noel J., A History of Islamic Law, Edinburgh,
Edinburgh University Press, 2005.
 GHAZALEH, Pascale (ed.), Held inTrust:Waqf in the Islamic
World, Cairo,The American University in Cairo Press, 2011.
 HALLAQ,Wael B., The Origins and Evolution of Islamic Law,
Cambridge - NewYork, Cambridge University Press, 2005.
 HALLAQ,Wael B., Sharīca:Theory, Practice,Transformations,
Cambridge - NewYork, Cambridge University Press, 2009.
 HATINA, Meir (ed.), Guardians of Faith in ModernTimes:
cUlama’ in the Middle East, Leiden – Boston, Brill, 2009.
 KAMALI, Mohammad Hashim, Principles of Islamic
Jurisprudence, Cambridge, IslamicTexts Society, 2005.
 KAMALI, Mohammad Hashim, Shari‘ah Law: An Introduction,
Oxford, Oneworld, 2008.
 MAKDISI, George, The Rise ofColleges: Institutions of Learning
in Islam and theWest, Edinburgh, Edinburgh University Press,
1981.
 MASUD, Muhammad Khalid & MESSICK, Brinkley & POWERS,
David S. (eds.), Islamic Legal Interpretation: Muftis andTheir
Fatwas, Cambridge – London, Harvard University Press, 1996.
 MASUD, Muhammad Khalid & PETERS, Rudolph & POWERS,
David S. (eds.), DispensingJustice in Islam: Qadis and their
Judgments, Leiden – Boston, Brill, 2006.
 MENDEL, Miloš & KOUŘILOVÁ, Iveta, Cesta k prameni. Fatvy
islámských učenců k otázkám všedního dne, Praha, OÚ ČR, 2003.
 OTTO, Jan Michiel (ed.), Sharia Incorporated: A Comparative
Overview of the Legal Systems ofTwelve Muslim Countries in
Past and Present, Leiden, Leiden University Press, 2010.
 POTMĚŠIL, Jan, Šarīca. Úvod do islámského práva, Praha,
Grada, 2012.
 SAJOO, Amyn B., Muslim Ethics: EmergingVistas, London, I.B.
Tauris, 2004.
 SCHACHT, Joseph, An Introduction to Islamic Law, Oxford,
Clarendon Press, 1982.
 WALBRIDGE, Linda S., The Most Learned of the Shica, NewYork
- Oxford, Oxford University Press, 2001.
Formování islámské tradice
 Procesy a techniky vytvářeni islámské
nábožensko-právní tradice
 Kodifikace a výklad Koránu
 Vývoj, sbírky a výklad hadíthů
 Geneze islámské nábožensko-právní tradice
V rané islámském období ještě před vytvořením
„islámských vzdělávacích a nábožensko-právních
struktur”, již se našli tací kteří se věnovali výkladu:
předříkávači / recitátoři (qári’, plur. qurrá’)
a komentátoři Koránu, interpreti tratíce,
„lidoví / veřejní” kazatelé (qáss, plur. qussás; wáciz,
plur. wuccáz; mudhakkir)
ŠARÍCA
 Etymologicky: „stezka vedoucí k vodě“, pro muslimy
je to norma pocházející od Boha, něco věcné,
neměnné, co se stává známy zjevením, je Bohem
inspirovaný a lidským intelektem rozpracovaný
způsob života
 Je súborem nábožensko-právních zásad a ne
právním kodexom (tím je fiqh)
 Šaríca je nejednou simplifikovaná, dezinterpretovaná
a vulgarizovaná: islámofobie ji chápe jako barbarizmus
a „systém zla“, islamizmus ji vnímá jako „všelék“
Podoby a vývoj islámské
nábožensko-právní tradice
Jsou tří hlavni oblasti šaríce:
 I. dogmatika (caqída)
nezpochybnitelné
náboženské „pravdy“
zformované v Koránu
 II. etika (ádáth)
etické zásady kodifikované
v Koránu (17:23-34) a
prorocké tradici
 III. normy lidského
počínání
samotná oblast islámských
právních pravidel (fiqh)
 I. islamská dogma (caqída)
se dělí na „kořeny víry“ (usúl ad-dín) a „větvyviry“
(furúc ad-dín), „kořeny viry“ tvoří:
 1. monoteizmus (tawhíd), víra v jednoho Boha
„není boha kromě Boha“
jak to popisuje 112 súra K.:
1. Rci: „On Bůh je jedinečný,
2. Bůh sám o sobě věčný.
3. Neplodil a nebyl zplozen
4. a není nikoho, kdo je mu roven.“
Tawhíd se dělí na víru (ímán) a „činy“ (camal) a je protikladem
„přidružovaní“ (širk, z toho mušrik „polyteista“)
 2. víra v posvátné knihy (kitáb)
Korán jako autentické slovo Boží
 3. Proroctví
(nubuwwa)
a víra v proroky
(od Adama k
Muhammadovi),
„a Muhammad je
poslem Božím“
M. je prorok (nabí)
a posel (rasúl)
 4.Víra v anděly
(al-malá’ika)
stvořeni ze světla,
vykonávají Boží vůli
 5.Víra v predestinaci (al-qadar) a (boží) spravedlivost
(cadl / cadála) i zodpovědnost za své činy
 6.Víra v nesmrtelnou duši, den posledního
soudu (jawm ad-dín) a zmrtvýchvstání (macád)
 U šícitů
k caqíde
patří i víra
v imámát
(šícitská
podoba
nábožensko-
politického
vůdcovství)
a imámy
(neomylní
náb.-pol.
vůdcové
komunity)
 II. etika (ádáth)
„vykonávat dobro a
odmítat zlo“, hlavní
etické zásady jsou
založené na Koránu a
dále rozvinuté v
prorocké tradici,
přičemž M. je
prezentovaný jako
vhodný příklad
následování, ne však
jeho konkrétní počiny,
nýbrž hlavní zásady
jeho počínání.
 III. normy lidského počínání
Patří to do oblasti islámského právního kodexu:
FIQH – „pochopeni“, výklad, aplikace a rozpracování
šaríce nábožensko-právními znalci
Hlavními oblasti fiqhu jsou:
1. cibádát (vztah člověk - Bůh)
povinnosti člověka vůči Bohu, patří sem pět pilíř ů víry
(arkán ad-dín)
2. mucámalát (vztah člověk – člověk)
je to oblastí rodinného, dědičného práva
3. cuqúbát (zákazy a příkazy)
je to oblastí trestního práva
 Fiqh pracuje s těmito klasifikacemi lidských činů
(camalíját):
fard / wádžib – povinnost
mandúb – doporučené, „bohumilé“ věci
mubáh – ambivalentní
makrúh – odporné
harám – zakázané, opozici je halál („povolené“,
„správné“) vše ostatní
základy fiqhu (usúl al-fiqh) jsou Bohem inspirované
principy, zatím co další opcionální segmenty fiqhu
(furúc al-fiqh), teda samotné právní postupy a pravidla
jsou lidským výtvorem.
 Ke kanonickým
zdrojům práva patří:
Korán
hadíthy
qijás – analogie
idžmác – konsenzus
 K nekanonickým
zdrojům práva patří:
cáda / curf – zvykové (napr.
kmenové) právo
camal – soudcovská praxe
qánún – civilní zákonodárství
(např. osmanské)
 idžtihád
objektivní, originální, inovativní a kreativní rozhodnutí
založené na absolutním vlastním úsilí vysoko
kvalifikovaného nábožensko-právního experta
(mudžtahid), který má mimořádné osobní a odborné
kvality. Ten na to aby rozpoznal základní principy
práva používá
 ra’j – samostatný názor (především v ranním
islámském období)
 istihsán – na základe racionálního úsudku založeném
na cilla (ratio decindendi) rozeznat to co je dobré a
následně to uplatnit
 istisláh – veřejně prospěšné, sloužící „obecnému
blahu“ (maslaha)
 V opozici k idžtihádu jakožto „pozitivní inovaci“ stojí
„nepřípustná novota“ (bidca)
 Idžtihád byl poměrně běžně používaný v ranním
období islámu, ale v sunnitském islámu v období
10. až 12. stol. „se brány idžtihádu uzavřely“.
Dochází tomu postupně dle míry a druhu idžtihádu
 Idžtihád bzl obnoven v sunnitském islámu
reformními hnutími a mysliteli v 19. stol. a používají
ho i některé islamistické hnutí
 Šíciti idžtihád nepřestali nikdy používat
 Paralelně s idžtihádem funguje prax
„napodobňovaní“ (taqlíd), když v absenci
potřebných kvalit a kvalifikace muslim (muqallid)
se řídí příkladem mudžtahida.
 Trestní právo
I. hadd (plur. hudúd), tzv. koránské tresty (5: 33-38)
 smilstvo (ziná), cizoložství a jiné sexuální prohřešky.
sankce: bičování (100 ran), případně vyhnanství
Acech
(Indonésie)
 falešné obviněni z cizoložství (qadhf), nebo
podobných druhů smilnění, sankce: 80 ran
 opilství (šurb al-chamr) jenom v případě, když lze
dokázat, že dotyčný se opil z vlastní vůle, (platí i pro
jiné omamné látky) sankce: 40, příp. 80 ran
 krádež (sariqa) platí nad určitou hodnotou a jnom
v případě, když lze dokázat, že ukradená věc byla
řádně střežena, sankce: uťatí pravé ruky v zápěstí
a v případě recidivistů amputace dalších končetin
 loupežné přepadnuti (qatc al-taríq), sankce: smrt
(ukřižovaní, statí)
 odpadlictví od víry (ridda), sankce: v případě mužů
smrť, u žen vězení a bičování než se nevrátí k islámu
K udělení hadd trestů je nutné svědectví „spolehlivých
a věruhodných svědků“, minimálně 2 a v případě ziná
až 4 svědkové, kteří viděli i samotný akt, jinak by se
tresty hadd nesměli vykonávat.
II. Džináját
(tresty za prohřešky proti životu a fyzické integritě)
 Vražda: tresty se určují na základě míry provinění
a rozlišují se 3 okruhy sankcí:
pomsta – qisás (2: 178)
výkupné – dija (4: 92)
pokání – kaffára
III. Taczír (menší provinění a tresty)
 Ve většině muslimských zemí platí ne islámsky nýbrž
civilní právní systém, který často byl vytvořený na
základě západních (občas koloniálních) modelů,
nebo jsou uplatňované jenom některé prvky
islámského práva (např. dědičné a rodinné právo).
 Islámské právo je více uplatňován (včetně trestního
práva) v Saudské Arábii, Jemenu, Iránu, na území IS
v Iráku, Súdáne, Mauritánii, Afganistane a
v některých oblastech Pákistánu a Indonésie.
 To co se obnažuje za „islámské právo“ je ale
nejčastěji směsí prvků islámského a zvykového /
kmenového práva.
 V různých nábožensko-správních školách konkrétní
podoby trestů a sankcí se různí.
Islámské právo nehraje žádnou roli
Jsou uplatňování jenom některé prvky islámského práva
Islámské právo je uplatňované masívně (trestní právo)
Kombinace islámského a zvykového práva
Islámské nábožensko-právní školy (madhhab)
Sunnitské:
 hanafí – Abú Hanífa (z. 767)
 málikí – Málik ibn Anas (z. 795)
 šáficí – Muhammad ibn Idrís aš-Šáficí (z. 820)
 hambalí – Ahmad ibn Hambal (z. 855)
Šicítske:
 džacfarí – Dzacfar as-Sádiq (z. 765) (usúlí a achbárí)
 bátiní (ismácilovci, alaviti, nusajriti-alawiti, nizáriti)
 zajdí
Cháridžovská:
 Ibádí
Již od ranních dějin islámu se našli jedinci, kteří na
základě svých znalostí tradice získali (nebo dělali nárok
na) výsadní postavení mezi muslimy stali se veřejně
uznanými interprety v záležitostech islámu.Takto
„specializovaní muslimové“, postupně začali
být označováni jako
 culamá’ (sing. cálim) náboženský znalci
 fuqahá’ (sing. faqíh) nábožensko-právní znalci
Tradiční muslimské stanovisko je, že: „místo culamá’
(a fuqahá’) je hned za proroky a ještě před králi a vládci“
Náboženský a nábožensko-právní
specialisté a jejich typologie
 Došlo k tomu přesto, že v islámském učení – až na
proroky – není prostředníka mezi člověkem a
Bohem, teda neměla by se vytvářet privilegovaná
skupina sprostředkovatelů, hierarchicky uspořádaná
a centrálně organizovaná mocenská struktura
podobná církvi.
 V šícitské doktríně je to trochu jinak. Je tomu tak
jako z důvodu výjimečného postavení šícitských
imámů, ale taky proto, že nábožensko-právní
specialisté sehrávají mnohem aktívnější roli u šícitů
než u sunnitů.
 Každá muslimská (i nemuslimská) politická struktura
(panovník, stát, vláda apod.) se snaží vytvořit své
vlastní kontrolní orgány a islámskou náboženskou
hierarchii nebo instituce.
I. příslušníci „islámských právních struktur”
faqíh (plur. fuqahá’)
 qádí – islámsky soudce v klasickém období qádíové
vykonávali funkci
obecného soudce
pod vedením
soudce soudců
(qádí al-qudát), dnes
to jsou soudcové
„islámských soudních
dvorů šaríce”,
známe taky např.
vojenské soudce
(qádí al-askar)
Qádí, Egypt, 13. stol.
Osmanský
qádí
Jmenování Chulúd al-Faqíh za qádí, Ramalláh (PNA)
 muftí – vykladač
islámského práva,
vydávající náboženskoprávně
závazné
stanoviska (fatwá,
plur. fatáwin)
 fatwá je konkrétní
odpověď na konkrétní
otázku: vydávající
(muftí) odpovídá
ptajícímu (mustaftí),
Posudek ne rozsudek!
Fatwá musí mít určitou
strukturu a musí přejít
verifikačním procesem.
 Struktura fatwy:
basmala,
otázka,
odpověď
(od Koránu
k vlastnímu názoru)
„a Bůh zná nejlépe“
wa Alláhu cálim,
datum,
podpis.
Je nutný verifikační
proces. Může mít
různé podoby od
ústního vyjádřeni
ke knižním sbírkám.
Osmanské fatwy
Mahmúd Šaltút (z. 1963) velký
muftí Egypta a jeho fawá o šíci
Dvě fatwy: o transplantaci orgánů (vydaná IS / Dáciš) a
o fungování on-line sexshopu (vydaná palestinským Dár al-iftá´)
Dár al-iftá´ al-misríja, úřad pro kontrolu vydávaní fatev, Káhira
šejk Šawkí Ibráhím
cAbd al-Karím cAllám,
současný velký muftí
Egypta a Dár al-ifrá´
On-line eFatwa je nejnovější podobou jak získat islámský posudek
 šajch al-islám
(tur. şeyhülislám, perz. šejch-ol-eslám),
tento titul se začal udělovat pro nejvyšší náboženské
představitele od 10.-11. stol. a stalo se to označením
pro nejvyšší „duchovní” instanci v Osmanské říši.
Ahmad at-Tajib, současný šejk (velký imám) al-Azharu
MuhammadAmín al-Husajní (z. 1974), bývalý a MuhammadAhmad
Husajn, současný velký muftí Jeruzaléma (a PNA)
Velký muftí Sýrie Ahmad Badr ad-Dín Hassún
II. příslušníci „islámských vzdělávacích struktur”
 „učitelé“ (sing. mucallim, mu’addid, faqíh) jak nižších
(kuttáb) a taky
 „profesoři” (sing. mudarris) vyšších škol (madrasa /
hawza), na různých úrovních (sing. mucid, mufíd,
mutasaddir) a specializace (šajch al-hadíth, a iné)
 kuttáb – „škola Koránu“ (základní poznatky, zejména
pro děti), škola Koránu, Bitlis (Turecko)
kuttáb, Irák
13. stol.
kuttáb, Indonésie
Děvčata a kluci ve škole
Koránu na střeše mešity, India
Šícitský plakát propagující vzdělávaní děvčat, Irák
 madrasa
(tur. medrese)
islámská vyšší
škola / „univerzita“
Ruiny mešity a madrasy v Harránu (Turecko)
zal. v r. 745 umajjovským kalifem Marwánem II.,
fungovala zde pravděpodobně první „islámská
univerzita“.
Mešita a madrasa al-Qaráwíjín ve Fezu zal. v r. 859 Fátimou
al-Fihrí, je nejstaršímu dodnes fungující univerzitou na světě.
Bagdadské madrasy
al-Nizámíja (zal. v r. 1065) a
al-Mustansiríja (zal. v r. 1227)
Mešita a madrasa
al-Azhar v Káhiře
zal. v r. 970
 hawza (hawza cilmíja)
šícitská vyšší „teologická“ škola / „univerzita“
Hawza cilmíja (imáma cAlího) v Nadžafu (Irák), zal .v r. 1054
Hawza cilmíja v Qomu (Irán), zal. v 10. stol., obnovena v r. 1922
Hawza cilmíja chwaharán (pro ženy) v Qomu, zal. v r. 1973
Šícitské náboženské instituce
 Vznik šícitského „duchovenství“
je spojený působením šestého
imáma Džacfara as-Sádiqa, který
rozpracoval učení o funkci
„sprostředkovatelů“ (ráwí).
 Na rozdíl od svých sunnitských
kolegů mají velké pravomoci,
jsou oprávnění na základě Koránu
a šícitské tradice samostatně
rozhodovat pomocí idžtihádu.
 Šícitský mudžtahid je aktívní znalec a interpret
tradice a práva (jako legitimní soudce, hákim šarcí),
je nositelem imámové autority (ná’ib al-imám).
velký ájatolláh sejjid
Rúcholláh Chomejní
Běžný styk s věřícími v mešitách obstarávají nižší
duchovní, kteří zpravidla nejsou mudžtahidové:
mollá (arab. maulá, perz. taky píšnamáz)
hudždžat al-islám (perz. hodždžat ol-eslám,
důkaz, nebo argument islámu), střední pozice
hudždžat
al-islám
sajjid
Muqtadá
as-Sadr
radikální
irácký
šícitský
duchovní
 ájatulláh
(perz. ájatolláh, Boží
znamení), vysoko postavená
autorita, nositele toho titulu
mají právo na jednoznačné
právně rozhodnutí, jejich
fatwy jsou nezpochybnitelné
a neodvolatelné.
Jejich hlavní rolí je vést
ummu za nepřítomnosti
(gharjba) imámů a spravovat
ji do jejich návratu (radža’).
Nejvýznamnější z nich je
 ájatolláh al-cuzmá („nejvyšší znamení Boži“)
velký ájatolláh sejjid
cAlí Chameneí, nejvyšší
vůdce (rahbar) Iránu
Velký ájatulláh je považován za
 mardžic (plur. marádžic, „věrohodný pramen“),
mudžtahida, který stojí v určitém období na čele
šícitské hierarchie a tím aj celého (šícitskeho)
společenství, jeho činy, výroky a názory platí za
všeobecně následováníhodné.Taká osoba je
 mardžic at-taqlíd (perz. mardžac-e taqlíd, „zdroj
napodobňovaní“ resp. „vzor hodný následovaní“),
jeho fatwy tvoří základ novely právního systému a
jeho práce o problémech každodenního života (arab.
risála ’l-camalíja, perz. risálat-e camalíja) mají sloužit
jako praktická rukověť v každé situaci. Mardžac-e
taqlíd stojív čele mudžtahídún a je i hlavním garantem
odkazu imámů a samotného proroka Muhammada.
Prostřednictvím názorů prvního mudžtahida se projevují
názory neomylného imáma a aj jeho soudy se stávají
nezpochybnitelné.V radikálním šícitském učení je
považován za „imáma lidí“ jako Rúcholláh Chomejní.
III. příslušníci
administrativy
mešit
 „předmodlívač”
(imám) a
 „páteční”
kazatel (chatíb)
IV. správcové (mutawallí) islámských náb. nadací
waqf (plur. awqáf) (či hubs nebo hubus, tur. vakif)
Jsou tři druhy waqfu: rodinné, filantropické a náboženské.
Často fungují u mešit a financují různé činnosti.
Budova waqfu u Laleli camii, Istanbul
Úpadek autority culamá’
 Od 50. let 20. stol. oslabenou autoritu culamá’ začali
čím dál tím více uzurpovat někteří „laický kazatelé“
z řad „islamských aktivistů“ a od 70. let, když nastává
tzv. „islamský obrat“ náboženská a politická autorita a
popularita těchto „nových“ náboženských aktivit
se rapidně posilnila.
 Dochází k fragmentaci islámské autority.
 cUlamá’ ztrácejí monopol na sakrální autoritu, na které
se začínají podílet aktivisté, politikové, učitelé ale i
lékaři nebo inženýři a vojenský velitelé apod., kteří
začali mluvit „ve jménu islámu“.
 Přispělo to sice k větší pluralitě výkladu islámu ale
také k nepřehledností a chaosu.