Islámská filosofie (falsafa)
Kurz: Islám (RLKA08) Ústav religionistiky MUFF Brno PS 2017
Attila Kovács
Prameny
 IBN HAZM, Polemika islámu s judaismem a hebrejskou biblí
ve středověku, Praha, Academia, 2013.
 IBN CHALDÚN, Čas království a říší. Mukaddima, Praha, Odeon,
1972.
 IBN RUŠD, Walíd, Rozhodné pojednání o vztahu náboženství
a filosofie, Praha, Academia, 2012.
 IBN SÍNÁ, Abú Alí, Kniha definic, Praha, SNPL, 1954.
 IBN SÍNÁ, Abú Alí, Z díla, Praha, SNKLHU, 1957.
 IBN SÍNÁ, Abú Alí, Láska jako cesta k Bohu:Výběr z díla: Živý,
syn Bdícího;Pták;Salamán a Absál; Pojednání o lásce, Praha,
Academia, 2016.
 IBNTAJMÍJA, Wásitské vyznání, Praha, Academia, 2013.
 IBNTUFAJL, Abú Bakr, Živý, syn Dbícího, Praha, SNKLHU, 1957.
(Academia, 2011)
 AL-GHAZZÁLÍ,Abú Hámid Muhammad, Zachránce bloudícího,
Praha,Vyšehrad, 2005.
 KHALIDI, Muhammad Ali (ed.), Medieval Islamic Philosophical
Writings, Cambridge, Cambridge University Press, 2005.
 RENARD, John (ed.), IslamicTheologicalThemes: A Primary
Source Reader, Berkeley, University of California Press, 2014.
Literatura
 ABRAHAMOV, Binyamin, IslamicTheology:Traditionalism and
Rationalism, Edinburgh, Edinburgh University Press; 1998.
 ADAMSON, Peter, Al-Kindī, NewYork, Oxford University Press,
2007.
 CALLATAŸ, Godefroid de, Ikhwan al-Safa’: A Brotherhood of
Idealists on the Fringe of Orthodox Islam, Oxford, Oneworld, 2005.
 FAKHRY Majid, Al-Fārābi, Founder of Islamic Neoplatonism: His
Life,Works and Influence, Oxford, Oneworld, 2002.
 FAKHRY, Majid, Averroes (Ibn Rushd): His Life,Works and
Infulece, Oxford, Oneworld, 22008.
 FAKHRY, Majid, A History of Islamic Philosophy, NewYork,
Columbia University Press, 32004.
 FRANK, Richard M., Early IslamicTheology:The Mu`tazilites
and al-Ash`ari, London - NewYork, Routledge, 2007.
 FRANK, Richard M., Classical IslamicTheology:The Ash`arites,
London - NewYork, Routledge, 2007.
 AL-KHALILI, Jim, The House ofWisdom: How Arabic Science
Saved Ancient Knowledge and Gave Us the Renaissance, New
York,The Penguin Press, 2011.
 LEAMAN, Oliver, An Introduction to Classical Islamic Philosophy,
Cambridge – NewYork, Cambridge University Press, 2004.
 MARTIN, Richard C. &WOODWARD, Mark R. & ATMAJA, Dwi
S., Defenders of Reason in Islam: Mu'tazilism from Medieval
School to Modern Symbol, Oxford, Oneworld, 1997.
 MCGINNIS, Jon & REISMAN, David C. (eds.), Interpreting
Avicenna: Science and Philosophy in Medieval Islam, Leiden –
Boston, Brill, 2004.
 NASR, Seyyed Hossein & LEAMAN, Oliver (eds.), History of
Islamic Philosophy, London - NewYork, Routledge, 1996.
 OTISK, Marek, Metafyzika jako věda. Ibn Síná a Ibn Rušd ve
scholastické diskusi, Praha, Filosofia, 2006.
 SALIBA, George, Islamic Science and the Making of the
European Renaissance, Cambridge - London, MIT Press, 2007.
 WALZER, Richard, Greek into Arabic. Essays on Islamic
Philosophy,Cambridge, Harvard University Press, 1962.
 WATT, W. Montgomery, Islamic Philosophy andTheology: An
Extended Survey, Edinburgh, Edinburgh University Press, 1985.
 WOLFSON, HarryA., The Philosophy of the Kalam, Cambridge,
Harvard University Press, 1976.
Muslimové a antická vzdělanost
 V 8.-12. stol. muslimové jsou ti, kteří se stali nositeli
antické vzdělanosti a vědy.
 Vnikají překlady textů Platóna (al-Flatún) a Aristotela
(Aristú, známy jako „velký mistr“ nebo „filozof“), a
novoplatoniků i jiných (Galénos, Dicordios apod.).
 Těžiště védy je na muslimském východě (al-Mašriq),
mnozí vědci jsou Peršané, ale jazykem vědy je
arabština (zavedené kalifem cAbd al-Malikom b.
Marwán jako úřední jazyk).
 Na muslimský západ (al-Maghrib) se dostává jenom
zlomek vědomostí a z toho pak čerpá evropská
vzdělanost (al-Andalus, Sicílie apod.).
Kalám a falsafa
 kalám („hovor“,
„diskuse“; kalám Alláh)
je islámsky typ
scholastické teologie;
mutakallim („ten který
diskutuje).
 filozofie (falsafa)
muslimský filozofové
(falásifa) jsou podobně
jako jejich antičtí předchůdcové
polyhistoři.
Základní směry falsafy na východě
 Muctazila („ti, kteří se oddělili“)
8.-9. stol., jih Iráku zejména
Basra, filozofická škola, první
hnutí kalámu.Vychází ze směru
qadaríje (qadar = osud), která je v
opozici k absolutnímu předurčení
džabríje a hlásí svobodnou vůli
člověka. Muctazila používá
racionální argumentaci jako svou
základní metodu.
Za kalifa al-Ma’múna oficiální
státní doktrína která uplatňovalo
minha (náb. perzekuci).
kalif al-Ma’mún (z. 833)
byzantinská miniatura
Hlavní představitelé: Amr b. cUbajd (z. 762),
Wásil b. cAtá´ (z. 748), Ibráhím an-Nazzám (z. 850)
 al-Kindí, Abú Júsuf Jackúb b. Isháq (z. 873)
prvý významný filozof. „filozof Arabů“, astrolog,
matematik, hudebník, lékař, chemik, překladatel. Kladl
zvláštní důraz na roli rozumu (caql) v lidském poznání.
 al-Fárábí, Abú Nasr Muhammad (z. 950)
persko-turecký filozof.Ve svém díle Ideální město
(al-Madína al-fádila) vytvořil utopistickou představu
islámského státu na čele s kalifem-filozofem.
 Bratři čistoty
(Ichwán as-safá’ wa chullán al-wafá’; Bratři čistoty a
věrní přátelé) 9.-11. stol., představitelé islámského
novoplatonizmu.
Dílo Rasá’il al-ichwán as-safá’ 51 filozofických traktátů.
 Ibn Síná, Abú cAlí
al-Husajn (z. 1037)
perský filozof, lékař,
přírodovědec, politik a
básník. provrdl úplnou
recepci aristotelizmu
v islámské filozofii.
Vycházeje z antické tradice
rozvinul tzv. iluminační
teorii ve kterém spojuje
představu o Bohu jako
Bytí s nutnou existencí
(wádžib al-wudžúd).
Základní směry falsafy na západě
 Ibn Hazm, Abú Muhammad cAlí b. Ahmad b. Sacíd
(z. 1064)
Působil a žil v al-Andalus.Věnoval se především
formální logice a filozofii jazyku.
 Ibn Bádždža, Abú Bakr Muhammad b. as-Sájigh
(z. 1138)
Působil a žil v al-Andalus. Filozof, lékař, astronom,
autor četných logických a psychologických traktátů a
komentářů k Aristotelovým přírodovědným spisům.
Hlavní roli filozofie viděl v tom, že by měla sloužit jako
individuální nástroj vnitřního osvícení člověka.
 IbnTufajl, Abú Bakr
b. Muhammad (z. 1105)
Působil a žil v al-Andalus a
v Maroku. Lékař, matematik,
filozof a básník.
Napsal filozofický román Živý,
syn Bdícího (Hajj ibn Jaqzán)
o mužovi, který vyrůstá a žije na
pustém ostrově a racionálním
uvažováním a experimentální
zkušeností se mu podaří dostát se k monoteizmu, ale
posléze je konfrontovaný s realitou lidské společnosti a
výrazně rozčarovaný se vrací na svůj ostrov.
Dle IbnTufajla osamělost filozofa je základním
předpokladem dosáhnuti skutečného poznaní.
 Ibn Rušd, Abú al-Walíd Muhammad b. Ahmad b.
Muhammad (z. 1198)
Působil a žil v al-Andalus a v Maroku. Filozof, lékař,
matematik, fyzik. Známy ako „komentátor“, teda
nejvýznamnější muslimský vykladač Aristotela. Hlásal,
že jenom filozofií může člověk dospět k čisté pravdě.
Jak ale dodává poznání není dostupné každému a proto
lidé se musí uspokojit „zjevenou pravdou“ náboženství i
když tuto podobu poznání považuje Ibn Rušd za nižší
stupeň a pasívní podobu poznání. Napsal komentáře
k Aristotelovi. Napsal taky Vyvrácení vyvrtěni (Taháfut
at-taháfut) jako reakci na al-Ghazálího (z. 1111), který
ve svém dílu Vyvrácení filozofů (Taháfut al-falásifa)
reaguje na učení Ibn Sínu. Jedná se o nejvýznamnější
filozofickou debatu islámské filozofie.
Kalám a „ortodoxie“
 al-Ašcarí, Abú 'l-Hasan cAlí b. Ismácíl (z. 936)
Žil a působil v Iráku zejméha v Bagdádu, vystupoval
proti muctazile, zasloužil se pokud jde o vytvoření
hlavních dogmatických zásad pozdější ortodoxie.Tento
proces poznáme aj jako „ašcaríovskou reformu“.
 al-Máturídí, Abú Mansúr (z. 944)
Žil a působil v Samarkandu, jeden z představitelů ranní
„ortodoxie“ a jej reformy.
al-Ašcarí a al-Máturídí i když působili nezávisle na sebe
výrazně přispěli k systematickému zpracování hlavních
dogmatických zásad islámu.
 al-Ghazálí, Abú Hámid Muhammad (z. 1111)
perský náboženský znalec a mystik. Nejvyšší
představitel „ortodoxie“. Působil na bagdádské
univerzitě an-Nizámíja, ale v r. 1095 se dostal do
„duševní krize“ (nebo byl vyděšen sérií politických
vražd nizáritů) a zanechal svou profesorskou kariéru
a po dobu deseti let žil životem putovního mystika
(Damašek, Jeruzalém, Hebron, Mekka, Medina,
Hamadán,Tús), na sklonku svého života vydal i své
autobiografické dílo.
Oživeni náboženských věd (Ihjá' ulúm ad-dín)
Vyvráceni filozofů (Taháfut al-falásifa)
Rovnováha ve víře (Iktisád fí 'l-i'tikád)
Výklenek světel (Mišqál al-anwár)
Po rozkvětu vzdělanosti
v 8.-12. stol. mongolská
invaze na východe a
nájezdy Banú Hilál v sev.
Africa jako i reconquista
znamenali konec „zlaté
éry“
Ibn an-Nadim:
Kitáb al-fihrist
katalog rukopisů
z 10. stol. Bagdádu,
dnes z tam uvedených
titulů máme k dispozici
jen malou část.
dobytí Bagdádu mongolským vojskem v r. 1258
znamenalo všeobecné pustošeni města.
Knižnice a univerzity byli zničeni, knihy (stovky tisíc)
byli zaházené doTigridu „že jezdec na koni mohl přejít
na knihách přes řeku“ a „vodaTigridu byla rudá od krvi
lidí a černá od inkoustu knih“.
 Dobyvatelé (Mongolové,Turci a pod.) se však v
průběhu jedné generace stali muslimy a mecenáši
islámské vzdělanosti.
 Objeveni Nového světa a přesun ekonomického
těžiska světa na Západ jakož to i nerozšířeni knihtisku v
muslimském světě mněli pro islámskou vzdělanost
výrazný negativní eferkt.