1.014 MEDIAEVALIA ARCHAEOLOGICA BOHEMICA 1993 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ - SUPPLIiMKNTUM 2 ZMĚNA - STŘEDOVĚKÁ TRANSFORMACE A JEJÍ PŘEDPOKLADY TRANSFORMATION - LA TRANSFORMATION MEDIEVALE ET SES CONDITIONS PRÉALABLES Jan KLÁPŠTĚ V problému, zda dějiny vylvdřejt hlavně lidé, či abstraktní schémata historických zákonitostí, dávám přednost prvému názoru. Z. Fiala Zvykli jsme si, že téma transformace středověké společnosti, procesu spojovaného ve střední části Evropy především se 13. stol., tvoří trvalou součást české archeologie středověku. Zájem sahá od prosté pramenné evidence až k diskusi o otázkách obecných, včetně otázky Proč ? - z jakých příčin - transformace vůbec probíhala. Chceme-li se nyní uchýlit ke druhému z uvedených pólů, přitahuje nás možnost alespoň trochu přesnějších otázek a trochu úplnějších odpovědí. Takový postoj (byť v podstatě vždy relativní) by opravňoval jak současný stav studia, shromaždující již značné množství poznatků, tak i současný pohyb české společnosti, nastavující nové pohledy na leckterou dějinnou kapitolu. Přirozený aktuální kontext nacházíme v řadě evropských zemi, které souběžně s procesem sjednocovacím prodělávají proces diferenciační, nesený vyhraněnějším hledáním vlastní identity. Právě ve středověké transformaci bývá spatřováno významné rozcestí na cestě k evropskému dnešku, k modernímu ekonomickému systému, ale třeba i k britskému individualismu atd. (nověji např. Hodges 1989', Randsborg 1991). Shodné pozadí spojuje i rozsáhlou badatelskou aktivitu vztaženou k výročí Kapetovců (r. 987; např. Barral i Altel, ed., 1987) či k době sálské dynastie (1024-1125; např. Böhme, ed., 1992a; 1992b). Také zde tvoří jádro zájmu zásadní proměna středověké společnosti, byť především z popularizačního hlediska spojená s nápadnějším a obecně přístupným rámcem politických dat. Historická reflexe míří do kolektivního sebeuvědomění, stává se jedním z dílčích zdrojů národní sebedůvěry a rovnováhy. Přičítáme jí i naději, že by přece jen mohla korigovat "válku pamětí", přece jen tlumit předpoklady nacionalistických vzedmutí. Transformace středověké Evropy patří k obrovitým tématům a za tímto měřítkem nezaostává ani rozsah příslušné literatury. Už dávno by zaplnila prostornou knihovnu, jejíž fondy bychom navíc nedokázali striktně ohraničit. V Čechách není snadné tuto literaturu evidovat, natož získávat ke studiu. Takové podmínky samozřejmě odrazují od pokusů o celkovější pohledy. Základ ke "Změně" mohl vzniknout jen díky pobytu na Ecole des Hautes Emdes en Sciences Sociales v Paříži, uskutečněnému v r.1992 na pozvání M. Jean-Marie Pesez, Directeur ďétudes. Náčrt většiny kapitol se stal jedním z podkladů přednáškového cyklu pořádaného v r. 1993 pod vedením doc. Zdeňka Smetánky na Filosofické fakultě University Karlovy. Tato příležitost spojená s řadou diskusí vydatně pomohla hledání konečného pojetí textu. Věcný základ v mnohém čerpal ze studia středověkého osídlení SZ Čech, úkolu uzavřeného v r. 1992 rukopisem Paměť krajiny středověkého Mostecka. 1. Obecná východiska Rozdíly mezi starším a mladším středověkem jsou i v dnešním evropském bádání oceňovány různými, leckdy až protichůdnými způsoby. 1 dnes se např. ve Francii, v zemi neobyčejného a dlouhodobého zájmu o da- UEDIAEVAL1A ARCHAEOLOGICA BOHEMICA 1993, Památky archeologické - Suppkmentum 2, Praha 1994 9 nou problematiku, střetávají jednoznačné výklady o radikální změně či přímo o feudální revoluci kolem roku 1000 (např. Fossier 1982a) s koncepcemi podtrhujícími vývojovou plynulost. Oponenti teorie o středověké transformaci odmítají názory o hluboké společenské proměně a registrované změny odkazují jen a jen do oblasti nevyrovnaného pramenného svědectví. Tak hluboká názorová diferenciace ná.s ovšem nutně vrací k diskusi o celkové stavbě našich soudů. Jednotlivé přístupy samozřejmě odlišuje jejich teoretické pozadí, značný vliv připadá i nestejným možnostem různých vědních oborů, vedených vypovídacími schopnostmi a neschopnostmi jejich pramenů. Náš pohled opřeme v prvé řadě o svědectví archeologie, která např. právě v Čechách často hovoří o podstatných rozdílech mezi starším a mladším středověkem, mezi dobou spjatou ještě s archaickým světem a dobou otevírající novou kontinuitu. Obsahem příspěvku se tak stává i diskuse o obecném dosahu archeologické interpretace a o významu těch částí minulosti, které nám může přiblížit. Samozřejmým východiskem je nám pojetí archeologie jako jedné z věd o Člověku, která se přitom (už vzhledem k této ambici) neuzavírá sama do sebe, ale vyhledává produktivní kontakty zejména s přístupy vlastní historie a sociální (kulturní) antropologie. Společně naplňovaným cílem by se měla stávat historická antropologie středověku. Není asi třeba zdůrazňovat, Že přístup, o nějž usilujeme, má co nejméně společného s "archeologickou archeologií", ať již vytvářející "nezávislý" svět archeologické teorie či ponořenou do mechanické miniaturizace informací. Na druhé straně ani dnes nechybějí rezolutní soudy některých historiků, vykazující archeologii z řešení skutečně klíčových dějinných otázek, souvisejících např. právě se vztahem mladšího a staršího středověku (např. Barthélemy 1992). Tento leckdy konfliktní kontext nepovažujeme za nic víc, než za jednu z důrazných výzev k ověření smyslu zvoleného přístupu. Zároveň sdílíme přesvědčení, že i archeologie musí co nejdříve opustit hluboce zakořeněný koncept pilného hromadění dílčích poznatků,' z nichž posléze, prostým součtem, vzejdou výsledky zcela nové a společensky závažné kvality. Ani archeologie nemůže čekat na zázrak, Chce-li být moderní vědou, musí se rozvíjet systémem dobře kladených otázek. V obecném pohledu prvořadý nárok spatřujeme v nalézání cesty mezi dvěma nejpodstatnějšími úskalími společenských věd, totiž mezi apriorním schematismem "nezvratných historických zákonitostí" a pojetím extrémně subjektivním. Obě krajnosti, které i přes protiklady shodně přitahují zásobou hotových odpovědí, se právě dnes podivuhodnými způsoby prostupují i v archeologii. Nevím, prožíváme-li skutečně velký přelom ve vědě. Nepochybně jsme se však ocitli v kontrastním vyhrocení mezi zjednodušeně chápanou kauzalitou a jen nezávazně hravými přístupy k minulosti. Chceme-li archeologii pěstovat jako jednu z věd nabízejících právě dnešní společnosti určitý díl kulturní rovnováhy, nezbývá, než procházet mezi magnetismem obou zmíněných úskalí. Takovou cestu však nelze vykonávat se zavřenýma očima, oba póly tvoří přirozené součásti poznávání, k nimž třeba znova a znova určovat náš vztah. V pozadí subjektivistického přístupu najdeme nepochybně správný soud: historik či archeolog vnímá svoje historické téma očima své doby a problémy minulosti rozebírá jako východisko k řešení otázek dneška. Každá interpretace se stává sociálně podmíněným fenoménem, spojeným s dobou, z níž vychází zájem pozorovatele. Na tento nijak nový postřeh lze reagovat buď efektní postmodemí rezignací nebo zdlouhavou a v principu vždy nejistou kultivací vztahů mezi poznávacím subjektem a historickou skutečností. - Začněme problematikou počátečních poznávacích kroků. Prvotní přístup tak či onak vymezujeme trojím směrem. a) V pohledu synchronním dělíme vzdálenou historickou skutečnost do různých částí, chceme tyto části poznat samy o sobě a zachytit jejich vzájemné relace. Některé přístupy zároveň kladou na určitou část historické skutečnosti obecný apriorní důraz. Takové pojetí není ani zdaleka vyhrazeno pouze Marxovým následovníkům. Zřejmě znovu a znovu vyplývá z přílišné absolutizace konfigurace časově úzce vázané (a v tomto smyslu někdy skutečně jednoznačně vyhrocené). Marxistické pojetí dějin lze právě dnes a v naší části Evropy až příliš lehce představit jako jednou provždy uzavřenou kapitolu. Velmi snadno bychom mohli odkázat na poetické vyjádření polského historika A. Michnika, srovnávající diskusi o historickém materialismu s mlácením už uhynulého koně. Pohled na širší souvislosti třeba v západní archeologii (z množství literatury např- Spriggs, ed., 1984) však rychle doloží, že ekonomický determinismus, představa o obecné závislosti vědomí na materiálních faktorech, evolucionistická koncepce následnosti společensko-ekonomických formací atd. uzavřenou kapitolu prostě netvoří. Ortodoxní i různě revidovaný historický materialismus zůstává na scéně a diskuse o něm by jistě měla zhodnocovat i naše vlastní zkušenosti. Pevně vyhraněné Členění celkového společenského ci kulturního systému do tzv. subsystémů se pokusila přijmout procesuálni archeologie 60. a 70. let. Subsystémem se stala oblast subsistenční, technologická, oblast sociálních vztahů, symbolická, oblast směny. Jejich poměr neměla určovat žádná apriorní hierarchi-zace. Kritika ale záhy zdůraznila, že táž aktivita zcela běžně prostupovala více subsystémových dimenzí najednou a přirozeně v sobě slučovala různorodé komponenty. Už staré historické bádání dobře vědělo. Že historické jevy vznikají kumulací řady různých okolností. Oprávněnost kritických výhrad jistě nelze Obr. 1. Čechy, rekonstrukce raně středověkého osídlení. A - Mapa l.SUmy (1967) rozlišuje tři etapy sídelního postupu: I mísu nejstaräí-lio osídlení. 2 kolonizace do poloviny 10. stol., 3 kolonizace do poloviny 11. stol. Schematizovaný výsledek lze dnes doplnit řadou regionálních sond, vyrovnaněji! představa o celku a jeho vnitřní dynamice však chybí. B - Ch. Iligounet (1066) při rekonstrukci lesního pokryvu v rané Evropě mohl pro Čechy využít jen méně kvalitní podklady. Postupoval navíc v příliš širokých a statických kategoriích, pokoušel se nastínit minimální stav lesti v i. až 11. stol. C - G. Fourquin (1969) předchozí mapu pozoruhodně upravil a uvedl do další literatury (např. Duby 1973: Detort 1982). - Fig. 1. La Bohéme, reconstruction de la colonisation du Haul Moyen Age. A - Carte de Stárna (1967) avec trois étapes du progres de colonisation: 1 la colonisation la plus ancienne, 2 la colonisation jusqu'au milieu du Xs siécle, 3 la colonisation jusqu'au milieu du Xlc siécle. B - Ch. Wgmml (1966) n'a pu consulter, pour la Bohéme, que des sources demoindre qualité quant á la reconstruction de la couvertnre forestiěre en Europe primitive. En outre, ii a procédé á des categories trop larges et trop staliques; il a essayé de tracer ľétat minimal du terrain forestier du V" au XIC s. C - G. Fourquin (1969) a remanié remarqiiablement la carte precedente et ľa fait mentioiiner dans les oeuvres qui ont suivj (par exemple Duby 1973; Deiort 1982). zpochybnit, v radikální formulaci však mohou sahat až k obecným mezím poznávaní, které se prosté bez určité schematizace neobejde. S extrémní kritikou se sice ze schematismu snadno a rychle uvolníme, brzy se však vzdáme výkladových možností a ocitneme se ve volné subjektivní hře, odkázané na jednotlivé dílčí příklady. Přijatelné zmírnění jsme se nejprve snažili dosáhnout soustavným rozčleněním částí příliš abstrahovaných (např. obvyklých 5 až 6 subsystémů) na komponenty více dílčí a tím i určitější. Konečná redakce "Změny" však dospěla ke kompromisnímu řešení. Po řadě pokusů nezbylo, než ze záměru složit volně pro-členěnou mozaiku, slevit. Zájem o celistvější výklad vedl ke spojování původně dílčích kapitol a vnější stavba výsledného textu se v podstatě přiblížila k subsystémovému členění. Názvy jednotlivých částí naznačují hlavní směr pohledu, volně ale doplňovaný dalšími aspekty. Kritické výhrady bylo možno upřesnit: jakkoli 10 11 vydělené části nechápeme v pevně uzavřeném smyslu. Jejich širší vymezení usnadňuje popis, snaha o interpretaci by se však měla vyhýbat obecně formulovaným otázkám vedeným přáním slyšet obecně platné odpovědi. Každá dějinná situace je jedinečná a její poznávání se neobejde bez znalosti právě jí vlastních konkrétních podmínek. Z podceňování této skutečnosti (a z přílišného důrazu na tzv. vývojové zákonitosti) nepochybně vyplývaly hlavní nesnáze tzv. subsystémového přístupu. Samozřejmým požadavkem zůstává definovaný vztah k celkové (živé) struktuře vzdálené skutečnosti, byť třeba vázaný hranicemi archeologické evidence. Teprve tento vztah dovoluje postoupit za fyzickou realitu věcí, k obecnějším strukturám, s nimiž byly naše prameny svázány. Příklad nabízí studium sídelních forem, k nimž se obrací značná část archeologického zájmu. Všechny rekonstrukce sídelního obrazu a jeho proměn samy o sobě zůstávají v podstatě na povrchu společenského vývoje. Vlastním smyslem studia je však cesta hlouběji, k momentům konstitutivním, Takovou cestu může v příznivých situacích otevřít právě soustavný důraz na vztah k "živé skutečnosti". Není asi třeba opakovat, že pro naznačenou orientaci představuje někdy ostře proklamovaný dualismus archeologie a historie něco zcela umělého a zavádějícího. b) Ohled diachrónni vyjímá rámec příčinných souvislostí na časové ose. Českou problematiku 13. stol. lze například sevřít tradičním rozmezím let 1197 a 1306, svázaným s vládou posledních Přemyslovců. Lze ji však také chápat jako završeni tendencí s mnohem a mnohem delší působností, zasazených hluboko do raně středověkého kontextu. Teoretické východisko širšího pohledu nabízí koncepce mnohosti objektivního času, jíž do historického bádání uvedl F, Braudel (1902-1985) a která se právě dnes těší intenzivnímu zájmu evropské i zámořské archeologie, i když jí často skýtá jen módně střižený kabát. Rozhodně se ale nepřidáme k těm, kteří mechanicky hledají archeologický protějšek tří časových rovin, v podstatě arbitrárne stanovených F. Braudeletn (např. 1958). Za zásadní považujeme výchozí princip různě členité časové stupnice, odpovídající různé časové dimenzi jednotlivých historických jevů. Mnohdy dramatický událostrú povrch snadno zakrývá podstatnější tendence, které se naplňují v dlouhém trvání, spojujícím životy generací. Svým širokým měřítkem (a proto i svou samozřejmostí) snadno unikají každodenní pozornosti současníků, záznamu středověkých kronikářů i stránkám novin. Bezprostřední evidenci se leckdy vymykají i podstatné kulturní £i sociální změny, vyrůstající jako kumulativní důsledek dlouhodobých procesů. Nemusíme asi zdůrazňovat, že posun k dějům dlouhého trvání je příhodný pro archeologii, která jinak tradičním historikům závidí právě onen třpyt jedinečných událostí. Takovému úkolu, jakým je studium středověké změny, může koncepce dosazující historické jevy do jim vlastních časových rozměrů pomáhat jedním neobyčejně cenným aspektem Překonává totiž pokušení příliš zjednodušeného kontrastního přístupu, stavějícího proti sobě úzce zaostřený snímek situace před změnou a po změně, Následné srovnávání, poznamenávané zřejmě vždy nerovnoměr ností pramenného svědectví, snadno vytváří zkreslenou interpretační strukturu, s níž příliš lehce a přímočaře spějeme k cíli hledání - k evidenci společenských proměn. Pojetí inspirované F. Braudelem dosazující každou sociální aktivitu do jí vlastních časových rozměrů, nepochybně nabízí výklad mno. hem vyrovnanější. c) Třetím směrem našich pohledů stanovíme teritoriální záběr a jeho vnitřní členění. Na jednom pólu do české země vkládáme systém regionálních sond, směrovaných k jejímu reprezentativnímu obrazu. Přitom ale tak či onak studujeme jednu z kapitol evropské proměny, nepoznatelnou bez znalosti mnohem širší mozaiky. Právě zde se postupně otevírá jedna z aktuálních archeologických příležitostí překračovat úzké zahleděni do vztahů sousedních národů. Dnešní archeologická literatura komparační pohledy nepostrádá, zatím je však soustředuje do pásma od evropského severu přes Británii, Francii k Itálii a Středozemí. Velké části kontinentu zůstávají mimo, přestože i ony tvořily a tvoří součást téhož světa a svým dílem (i svou jinakostí) patřily a patří ke zdrojům evropského pohybu. Právě zde, právě v příliš jednoduchých odkazech na "rostoucí okrajovou roli" oné "jiné Evropy", zaznívá výzva, jíž by české bádám nemělo přeslechnout. S podobnou problematikou se pochopitelně vyrovnává archeologie a historie řady evropských zemí. Snahu o vyvážená řešfcni lze sledovat například v archeologii dánské (Randsborg 1990 aj,). Není pochyb o podmíněné platnosti pojmů centrum a periferie, odvozovaných běžně ze schématu /. Wallersleina (např. 1974). V celistvém podrobněji zaostřeném pohledu na evropské prostředí s jakkoli pročleňovaným vztahem centrum/periferie sotva vystačíme. Představa centra odporuje skutečným evropským poměrům, v nichž politickou decentralizaci a vnitřní rozrůznění řadíme k hlavním faktorům dlouhodobě podmiňujícím kulturní i ekonomický růst (např. Randsborg 1992, 22). Chceme-li, lze znovu připomenout obraz mozaiky, překvapivě pestré a navzájem složitě spjaté. Zdůrazněme nejprve hlavní teze, které se potom pokusíme doložit nebo alespoň diskusně vyhrotit. -Středověká transformace patří historii dlouhého trvání. Proces soustředěný v Čechách do 13. stol vyrůstá z předchozího dlouhodobého vývoje. Samotná transformace byla součástí evropských proměn, bez tohoto kontextu zůstává neuchopitelná. Při hledání příčin nesdílíme teorie jediného či prvotního hybatele, působí- ,1.....hdobnějako síly školní fyziky. Taková pojetí neúnosně zjednodušují historický proces a v jeho sche- .....i,.,,,,' mj. předpokládají princip jakýchsi pevných dějinných počátků. Vzhledem k jedinečnosti každé }.,.i..,i,ké situace se snažíme vyhnout obecně formulovaným otázkám, očekávajícím všeobecně platné .../,...vidi. Shoda příčin nemusí vést ke stejnému výsledku, shoda ve výsledku nevyžaduje totožnost pří-, in Snahu o jednoznačné odpovědi obecné povahy, nevázané konkrétními podmínkami, považujeme za ■ ••■odrjicl jak v jistě trvalé diskusi o poměru člověka a jeho kultury k přírodnímu prostředí, tak i ve lni m výkladu společenského vývoje. V prvém ohledu vzniká obecný kontrast mezi kulturou či spo- I......,r, „a jedné a přírodou na druhé straně. Důsledkem se nutně stává sociální nebo geografický de- i. ,,mni\mus. V kultuře spatřujeme především projev lidské tvořivosti, nikoliv snad pouhou adaptační titpovli, znovu a znovu vyvolávanou nárazy proměnlivých vnějších podnětů. V rámci multikauzálního , lUadu, oceňujícího význam třeba nenápadných, ale dlouhodobě působících faktorů, zdůrazňujeme po-l,,b i oblasti sociálních vztahů. Právě ten opakovaně otevíral (doslova si vynucoval) další a další možnosti celkového růstu středověké společnosti. 2. Přírodní prostředí a kulturní vývoj /i jem o historii klimatu a o ekologické otázky vůbec se obecně vystupňoval od 60. let. Do diskusí věd o člověku jej vtahovala snaha o celistvější poznám minulosti, úzce ovšem spojená se stínem nemocí moderního světa, vyvolávajících náš vnímavější vztah k životnímu prostředí. 1 tady najdeme velmi rozrůzněná stanovis- 600 Obr. 2. A - Černost dochovaných listin vydaných v českém prostředí do 20. let 13. stol. {Pánek - Hladík 1968). B - Vývoj četnosd anglosaských listin (Hodges 1989). Kvantitativní vzestup souvisel s vytvářením nové majetkové struktury, s procesem, jehož zásadní součást tvořit nástup pozemkové Šlechty. - Fig. 2. A - La quantité des documents conserves, publics dans les pays tchěques jusqu'aux années vingt du XIII1 siécle. B - Ľ evolution des documents anglo-saxons. Ľaugmentation quantitative est liée á la formation de la nouvelle structure de biens, au processus dont le fondement repose sur 1 'apparition de la noblesse fonciäre. 12 13 899 ka, i když také zde pokud možno vyrovnanou orientaci nabízela včda už v závěru 19. stol. Tehdejší názorové střety vedly mj. k uvážlivým formulacím, problematizujícím ten či onen determinismus a vyjadřovaným např. slovy "příroda nabízí, člověk disponuje". Odkazy na přírodní faktory, zejména na faktor klimatický, často slouží při snaze o výklad pohybu pravěké či středověké společnosti. Právě podnebí je totiž činitelem proměnlivým, působícím vně kulturního systému. Příčinný odkaz se nabízí a může takřka vždy sáhnout do zásoby odpovědí. Slyšíme, že příčina expanze starých Germánú spočívala v klimatickém ochlazení, Vikingy naopak mělo do pohybu uvést oteplení atd. I dnes zaznívají hojné a velmi důrazné autoritativní hlasy spatřující směrodatnou příčinu středověké transformace v příznivém klimatickém vývoji. Na počátku současné etapy zájmu o klimatologii, v 60. letech, stál jednoduchý optimismus, ten však během doby nahradilo kritické vystřízlivění. Úkol vlastně spojuje různé problémové okruhy, samotnou rekonstrukci historického klimatu a postižení vlivu klimatické variability na činnost člověka. V antropologičkám ohledu se navíc stýká vliv na celkovou energetickou bilanci (vyvolávaný např. krutou zimou) s působností klimatické situace na zemědělskou produkci. Podrobnější rozbory (zejm. Alexandre 1987) právě svou důkladností (a tedy spíše paradoxně) ukázaly, že o středověkém klimatickém vývoji víme příliš málo a příliš nepřesně (cf. např. Ornato 1988; Pfister 1988). Obecné schéma středověkého klimatického vývoje je přijímáno sice s diskusí, ale bez zásadních rozporů. Někdy před r. 1000 mělo začít klimatické optimum, které ještě zasáhlo 13. stol. Vrchol, ověřovaný i odkazem na proměny sluneční aktivity, bývá kladen do doby kolem r. 1150. Století 14. a 15. přinesla období přechodné, zahrnující nejprve určité zhoršení, vystřídané asi mezi léty 1465-1550 opětným zlepšením. S polovinou 16. stol. měla nastoupit "malá doba ledová". Takové schéma i dnes rozhodující měrou závisí na rozboru písemných pramenů vyprávěcí povahy. Jejich omezená četnost nutí ke srovnávání povšechných charakteristik, posuzujících zpravidla zimní teplotní poměry a letní vlhkost. Široký musí být i srovnávací geografický rámec, např. v rozboru P. Alexandre se Evropa severně od Alp stala jedním jediným celkem. Na místě je nepochybně otázka, o čem vlastně výsledné schéma svědčí. Při nedostatku vhodných dat se uchylujeme k jakýmsi souhrnným ukazatelům, i když vlastním tématem antropologický orientované klimatologie je variabilita. Také v hojně dokumentovaných staletích převažují roky "normální", unikající pramennému svědectví. Záznam totiž přitahovaly jevy pamětihodné a tedy zřetelně výjimečné. Pro posouzení takové zásoby dat chybí jakýsi "bod normality". Uvažujeme-li v rámci nastíněného schématu, nespočíval by asi rozdíl mezi středověkým optimem a malou dobou ledovou v prostém počtu zim tvrdých či mírných, let suchých či deštivých. Měl by být v nějak horších špatných zimách a nějak nepříznivějších nepříhodných létech. Takový rozměr však užívaným ukazatelům uniká. Víme také, že předpokládaný dlouhodobě příznivý rámec zahrnoval i roky klimaticky kruté. V rozmezí středověkého optima alespoň vzpomeňme, jak špatné zprávy z řady evropských zemí provázejí 2. desetiletí 12. stol. K ověření tehdejších i dalších výkyvů během 11.-13. stol. nám stačí prolistovat zápisy kronikáře Kosmy a jeho pokračovatelů. Právě tady si můžeme připomenout i vyčerpání, které mohla mimořádně krutá zima vyvolat. Zvlášť drastický obraz se vztahuje k zimě r. 1282, která už beztak zbědovanou českou zemi přivedla na samý kraj možností. Má smysl nad líčením tehdejších hrůz opakovat, že i rok 1282 patřil do tzv, středověkého optima? Nejhledanější rovinu tvoří vztah klimatických proměn k zemědělské produkci. Také zde nám údaje typu krutá zima/vlhké léto sotva pomohou. Potřebovali bychom podrobné (ale ovšem kronikársky nevděčné) informace o kritických částech vegetačního cyklu. Příslušné otázky nabízí zemědělská věda, odráží je i lidová pranostika. Tak či onak si rychle ověříme, že zlá bývá právě mírná zima v lednu a únoru, která sněhem neochrání ozimy. Škodí březnové mrazy, málo vláhy v dubnu a květnu, mnoho deště v červnu a červenci atd. Nezapomeňme ani na různé nároky jednotlivých plodin, související mj. s rozdíly v jejich vegetační době. V pramenech nás však jen zřídka zarazí podrobné údaje, jaké čteme k r. 1283: "Jaro suché. 12. května mráz tak silně poškodil vinice a ovocné stromy, že nepřinesly vůbec žádnou úrodu. Uškodil též ozimému i jarnímu setí pšenice, žita, ječmene, hrachu i jiného zrna po celých Čechách tak, že se musila na velmi mnohých místech setba posekat, protože by byla asi jen velmi malou nebo žádnou úrodu nepřinesla k prospěchu lidí." Rozhodl ostrý májový výkyv. K čemu by pro rok 1283 byly zimní či letní indexy? Ve vztahu proměn přírodních podmínek a kulturního vývoje není společnost v postavení pasivního objektu. Její přirozená reakce na vnější změny spočívá v rozvinutí adaptačních schopností. Provázejí každý ekonomický systém, zvláště však bývají vyvinuty u systémů primitivních. Žijeme ve světě, jehož citlivost na klimatické výkyvy stoupá a nesnadným úkolem se i pro nás stává vyloučení "interpretace od ústředního topení". Středověké zemědělství v mírných evropských podmínkách snáze vyrovnávalo dlouhodobé (sekulární) výkyvy. Velký hlad, přicházející brzy po Devydařené sklizni, souvisel s variabilitou krátkodobou (např. de Vrieš 1981; Post 1979; 1983; Stanhill 1976; Barker - Gamble 1985, 22). Potřebná informační podrobnost však opět uniká, odhadům "průměrných" klimatických podmínek či "průměrných" zemědělských výnosů, Obr 3 Středověký vesnický mlýn » Vyžlovky (o. Kolín) sloužil na málo vydatném potoce (1). We potřebnou zásobu vody shromazdoval rybník Vodní plochu uzavírala poměrně široká hráz, při vnějším obvodu zpevnění zdí. Mlýnským kolem otáčel, voda vpouštěná do úžlabí (2 a) s mlynici spojujeme sousední depresi vhloubenon do těles, hráze (b). Přebytečnou vodu mohl odvádět samostatný přepad (3). Podhrfžni mlýn na spodní vodu klademe do 14. stol. Pracoval ve vsi ze 13. - 14. stol., jejíž usedlosti lemovaly pnslušnou terénu, pánev (7 10 29 30) - Středověkým mlýnům, nejsložítéjším technickým zařízením tehdejšího venkova, se zejména po stud.. M. Blecha {1935) dostóvá oprávněné pozornosti. V našem chápáni jejich provoz šetřil řas a energii, samostatný problém však začíná otázkou co tato úspora znarnenal! pro středověkou společnost, jak asi byla využitá. - Rf 3. Moula, de village du HV siěcle (v.Uage déserté de Vyžlovka, Bohéme centrále). Un peUt étang collectail la reservě ďeau. Ľeau en dessous faisait tourner la roue de moultn. vztahovaným na delší časové úseky, připadá jen a jen pomocný význam. Víme již, že dlouhodobý celkem příznivý průměr mohl zahrnovat i roky špatné úrody a krutého hladu. Následnost několika (2 Čt 3) nepříznivých let mohla adaptační schopnosti překročit a vést k hospodářskému propadu. Závisela-li zlá leta na khma- 14 15 tické variabilite, byl jejich zásah sice krutý, zlepšení však následovalo poměrně brzy. Krizi ovšem mohla vy-ostřit zhoubná síla člověka, válečné ničení zásob a úrody, vybíjení stád. Tehdy se rozpoutávaly žně smrti. Klimaticky kritická situace, násobená ještě krizí politickou, dopadla na české země například na prahu 80. let 13. stol. (cf. již Curschmann 1900). Drása vy" obTaž, který skládají slova vyprávěcích pramenů jsme již mohli připomenout - hned ale třeba zmínit i opětovný vzestup českého státu v poslední kapitole vlády Přemyslovců, v době krále Václava II. Otázku, do jaké míry v naší části Evropy působilo klima jako historicky příčinný faktor, posuzujeme velmi opatrně. Ani při interpretaci příčin středověké transformace nenacházíme důkazy opravňující důraz na podnební vývoj. Na rozdíl od rezolutních soudů dlouhé řady evropských autorit se domníváme, že tzv. klimatické optimum mohlo středověké transformaci nanejvýš nabízet jen relativně příhodný rámec, který sám o sobč neměl rozhodující úlohu. Dodejme ještě, že jisté rozčarování, které následovalo pilnou knihu P. Alexandre, obrátilo důraz klimatologie dvěma směry. Značný zájem míří k lépe dokumentované tzv, malé době ledové, jejíž poznávání by mj. mělo odhalovat určité modelové vazby, dovolující i zpětnou projekci. K hlavním poznatkům patří doklady složitého a leckdy nevyrovnaného vztahu mezi klimatickými trendy a zemědělskými výnosy. Představa o nějaké jednoduché signifikantní korelaci není potvrzována. Očekáváme zároveň, že k podstatnému obohacení klimatologie středověku přispěje rozvoj přírodních věd. Poměrně vyhraněnou část bádání tvoří energetické či ucelené ekologické pohledy (cf. Smetánka 1989). Už od 30. a 40. let našeho století se objevovaly pokusy analyzovat kulturu jako termodynamický systém, v němž dlouhodobě přibývá energie, energetický nárůst vyvolává růst populace atd. (White 1949; 1959; cf. Shawcross 1972). Schopnost využít energii pro potřeby člověka se dokonce měla stát měřítkem kulturní pokročilosti. "Pevné východisko" těchto v podstatě evolucionistických teorií (ovlivňujících např. V. G. Childa) vzniká zřejmě několikerým zjednodušením teorie přebytku. V archaických společnostech lze sotva biologicky a kulturně ohraničit subsistenční minimum a rovněž přebytek (energetický či ekonomický) zůstává kategorií historicky podmíněnou (Halstead - 0'Shea 1989). Jako absolutní pojem ztrácí v netržních společnostech smysl. Samostatná problematika souvisí se získatelností přebytku, určovanou úrovní efektivity příslušného aparátu. Především však žádný druh přebytku sám o sobě společenský Či kulturní růst nepodmiňuje (cf. Renfrew 1972, 39). Důkazy snad nemusíme složitě odvozovat, stačí pohled na leckterou z nedávno minulých i současných společností. Naše diskuse usiluje o rozčleněni problému a o zdůraznění jeho mnohem složitěji spjaté a podmíněné podstaty. Nezapomínejme, že v českém bádání "výše nadproduktu" ještě nedávno běžně působila jako autonomní síla pohánějící středověké dějiny, z prezence zemědělského produkčního přebytku přirozeně a samovolně vyrůstaly elementy sociální a politické struktury. S vyslovovanými výhradami zároveň jistě nechceme spěchat do jinak jednobarevné krajnosti a úlohu ekonomického potenciálu podceňovat. Novější a leckdy obezřetně zdůvodňované studie chápající středověkou společnost jako specifický ekologický systém provázejí nesnáze dané nestejnou uchopitclností základních ekologických kategorií. Jedna z nich obvykle nese název informace. Právě sem spadá i vlastní tvořivý vklad člověka, schopnost rozšiřovat kapacitní možnosti regionů atd. Tato položka bývá v běžných schématech umenšována a překrývána kategoriemi snáze uchopitelnými. Poznávací situace se ale právě touto deformací stává přehlednější, získává zdánlivě pevné vztahy a proměny přírodních faktorů nabízejí lákavou interpretační osnovu. 3. Demografický vývoj, příčiny a důsledky Začátkem výkladu problematiky 13. stol. v Čechách třeba sestoupit až k počátkům slovanského osidlem a pokusit se přehlédnout dobu svým trváním obdobnou době, která nás dělí od století posledních Přemyslovců. Poža-1 dávek takového ohlédnutí je nasnadě. Archeologické svědectví totiž raný středověk představuje jako dobu sí-\ delního postupu, zdlouhavě a s nepochybnými výkyvy rozšiřujícího oikumenu. Základní oporu pro takové tvrzení nabízí nevelký článek J. Slámy (1967) soustředěný na 6. až 11. stol. (obr. 1). V principu obdobné křivky archeologie kreslí jak v Čechách, tak v několika dalších částech Evropy a ukazuje už 2. polovinu 1. tisíciletí jako dobu sídelního růstu (cf. Klápště 1988, 94), Archeologické prameny skládají obraz zatížený hned Obr. 4 Zemědělské nářadí staišílio (1 -11) a mladšího středověku (3 2-21), doklady z Čech. Moravy a Slovenska. 1 - 5 Pohansko u Nejdku, 9. stol., nález v interiéru zemnice zahrnul mj. krojidlo a radlice, z nichž dvě bývají spojovány s rádlem, dvě s pluhem. 6 Gajary-Stolička, 879.stol.?, často předpokládaný archaicky doklad plužní radlice. 7. 9 - 11 Mikulčice. 9. stol., radlice (délka 23.8 cm), srpy a kosa. 8 Ivanovice. 9. stol., symetrická radlice (délka 11.2 cm), podle jednostranného ocelového břitu určená k asymetrické orbě. - 12 Slavětín, kolem r. 1385, vyobrazení pluhu. 13-20 Semonice, kolem r. 1300, plužní krojidlo a radlice, hrot otky, zuby bran, srpy. 21 Konůvky, 15. stol., kosa (podle A. Bartoškové, M, Beranové aj.). - Fig. 4. Outils agricoles du Haut (1 - 11) et du Bas Moyen Age (12- 21), exemples do la Bohéme, de la Moravie et de la Slovaquie. Pour les socs archaiques, les formes assymétriques sout visibles (6). Cette assyrnétrie vient sonde la forge, soit d'un labourage unilateral. Quelqiies pieces symétriques élaient aussi employees de maniere as symetriím e, eUes étaient mimics d'un tranchant unilateral (8), Tons ces outils se différencient fort dela lonrde charrue du Bas Moyen Age (14 - environ 1300). Le labourage assymétrique archaíqne est ä notre avis lié avec des instruments transitoires. entre le labour á l'araire simple et le labour ä la charme veritable. 17 16 několikerými chybami, které navíc působí velmi nerovnoměrně. O přesvědčivosti dokladů dlouhodobého vzestupu raně středověkého osídlování však lze sotva vážně pochybovat. Kolize s výklady Čerpanými jen a jen z písemných pramenů nepochybně plynou z mezí psaného svědectví, které se sídelním postupem nebylo svázáno jasnou a obecně platnou příčinnou vazbou. Připomeneme ještě, že vzestup četnosti písemných pramenů čekal až na dobu vytváření nové kvality vlastnických vztahů. Pravé tyto vztahy a jejich ještě křehkou rovnováhu pomáhaly stabilizovat listiny vystavované v jazyce sice universálním, obecně ale nepřístupném (obr. 2). Ať chceme či nechceme, celkový pohled na raně středověké osídlování závisí především na archeologii a na rozvíjení jejích možností. Je-li ještě někdy zdůrazňována pouze regionální platnost archeologických poznatků (např. Fossier 1975, 160), lze takovou výhradu snad spojovat s dosud málo reprezentativním stavem bádání (rozvíjeným regionálními vzorky), v principu však podobné soudy mohou sahat až k nepochopení různých možností různých druhů pramenů. V širším pohledu nelze pominout ani zásadní rozpor současné archeologické interpretace s teorií R. Gradmanna (1865-1950). Ta sice vznikla už na prahu 20. stol., s udivující houževnatostí se ale udržela nápadně dlouho. Spočívala na představě ostrého protikladu mezi otevřenými (stepními) a lesními oblastmi, , Předpokládala značně statický rozsah oikumeny, který od neolitických počátků čekal až na středověký stát a kláštery, jejichž síla měla teprve dovolit podstatnou kolonizaci lesů. Výklad R. Gradmanna už ve 40. letech zpochybňovala sídelní archeologie a palynologie, jeho principy však hluboce poznamenaly historické bádání, Vstoupily i do díla M. Blocha (např. 1931) a zřejmě také odtud je další a další literatura nabízela nejen k vyslechnutí, ale i ke zprostředkování, dosahujícímu rovněž k nám. Archeologie přitom poměrně záhy ukazovala, že již od neolitu pozitivní i negativní změny rozsahu oikuineny tvořily samozřejmou součást sídelního vývoje. 1 Raně středověký sídelní pohyb považujeme za odraz populačního tlaku, za snahu o řešení relativního přelidňovánl sídelních areálů. Důvody tohoto dlouhodobého pohybu zůstávají jedním z nejméně jasných a ovšem i nejpřitažlivějších témat. Ocitáme se před složitou problematikou, nad níž se už po generace střetávají různé přístupy, řešící vztah vývoje populačního, technologického, sociálního, ale i působnost faktorů vnějších, v našich podmínkách zejména klimatických. Jistě zvlášť podmanivě působí univerzální řešení, ustavující obecnou prioritu některého z faktorů. Nepochybně se v nich schází záměna části za celek a snaha o jasná přehledná řešení. Uvedeným krokem totiž získáváme tolik cenný pevný bod. V hracím stolku ukrýváme spoluhráče, který vždy vyhrává svou partii. Podobnou diagnózu vztahoval W. Benjamin (1939) k historickému materialismu, platnost jeho slov je však mnohem širší. Argumenty vkládané do diskuse o předpokladech populačního vývoje bývají často zabarveny politicky, eticky, filosoficky. Tato okolnost souvisí s přirozenou spojitostí mezi pohledem zpětným a snahou o projekci I příštího vývoje. Nejznámější populační teorií zůstává výklad R. Malthuse (1766-1834). V jeho pojetí může I populační růst postupně redukovat ekonomický přebytek, cestu z hladu potom umožňuje dokonalejší země- . dělství, uvolňující populační vzestup, posléze ústící opět do dalšího krizového období. Nezávislou proměnnou se v tomto pohledu stává ekonomický vývoj, závislou proměnnou tvoří vývoj populační. Podstatně odlišný výklad načrtla v 60. letech K Boserupová (1965; dále např. 1983), zabývající se tehdy v rámci OSN 1 agrární ekonomikou neindustriálních společností. Vyšla z nástinu postupné intenzifikace zemědělství. S každým dalším intenzifikačním krokem spojila nejen vzestup produkce, ale i vzestup pracovních nároků. Doka- ( zuje zároveň, že vše, co vyžaduje více práce, je přijímáno jen v situaci, kdy není vyhnutí. V těchto relacích se růst populace stává nezávislou proměnnou, pozitivně působícím základním faktorem změn v podstatě země- 1 dělství. Koncepci E. Boserupové nelze přirozeně oddělit od kontextu 60. let, od hledání nového vztahu k tzv. třetímu světu. Diskuse vyvolaná názory dánské badatelky minula české prostředí a dnes již nezbývá, než vysoce vynášené a hned zase tvrdě zatracované pojetí ("křiklavý doklad protestantské etiky") posuzovat se značným odstupem. V dnešních souvislostech třeba začít širším pohledem, soustředěným na adaptační možnosti dovolující řešit rozpor mezi kapacitou regionu a zvýšeným počtem jeho obyvatel. Skládají široké a značně různorodé spektrum, sahající od řešení okamžitých k dlouhodobým, od změn kultivačních postupů až k mýtům. Nejběž-nější odpovědí je vytváření přebytku. Ten ve své prvotní úloze vyrovnával vztah mezi potřebami pravidelné výživy a leckdy velmi nepravidelným získáváním potravy. Ve značně variabilním vlivu populačního tlaku lze podstatnou váhu přičíst několika řešením. E. Boserupová se bez rozboru příčin populačního růstu obrátila k jedné jediné adaptační odpovědi, spadající mezi změny subsistenčního systému, k zemědělské intenzifikaci. Patří sem však i diversifikace, tj. hledání alternativních zdrojů a konzumpce potravy z různých důvodů "nečisté". Další východiska nabízela válečná agresivita přinášející kořist. Významné upiatnřní může připadat populační regulaci, zásahům do porodnosti a úmrtnosti. K možným řešením náleží i mobilita, odchod z míst nedostatečných zdrojů. Právě jedna z dnes sugestivně zaznívajících odpovědí označuje za příčinu raně stře- dověkého pohybu hlad. Prvotním hybatelem se měla stávat obrana proti drastickým důsledkům hladu a boj o rt,7,t( měl podmiňovat technický pokrok zemědělství (např. Bonnassie 1989). Hlad žene do světa, v řetězu ;1 následků má svoje místo, sotva jej však lze klást na začátek, jako prvotní příčinu dlouhodobého roz-HfOVáni sídelní oikumeny. Sotva lze pochybovat o tom, že raně středověký rozvoj sídelní oikumeny známe-1 u.,1 dalšf a další reakci na znovu a znovu se obnovující situaci, v níž rámec užívaných zemědělských postupů pí, dovoloval zvýšit produktivnost stávajícího sídelního území. Východisko spočívalo v mobilitě, v odchodu | til i populace do dosud neosídlených končin. Předpokládáme tedy řešení extenzívní, znovu a znovu rozšiřu-|l< I mapu osídlení. Snaha o hlubší pohled na problematiku vnitřních příčin populačního růstu vyžaduje diskusi o jednotlivých proměnných a příliš obecné soudy nahrazuje rozborem fertility, natality, mortality (cf. např. Hassan i'181). Část bádání spatřuje příčiny v církevní podpoře rodin s více dětmi, dokládané od 11. stol. (Goody 1983). V literatuře francouzské nechybí ani složitě zdůvodněná teorie o vztahu mezi poklesem počtu církevně určených dní manželské zdrženlivosti a demografickým vzestupem sledovaným od 11. stol. (Flandrin I 983). Důmyslnost těchto konstrukcí je jistě pozoruhodná, samotný pohled na časové rozměry příčinně srovnávaných jevů však rychle ověří, že k vysvětlení našich otázek rozhodně nestačí. Nevystačíme ani s jinak i/elmi cennými demografickými sondami odvozovanými z písemných pramenů, i ty zůstávají příliš dílčí. Např. doklady o větším počtu dětí v Pikardii od konce 11. stol. jsou závažné (Fossier 1968, 206), z hlediska celkového však mohou odhalovat jen jednu lépe osvětlenou položku z mnohem delší a třeba i rozkolísané řady. I zde třeba uvažovat o zásadním vlivu sice nenápadných, ale dlouhodobě působících tendencí. Touto cestou se populační pohyb může stát pochopitelnější, v diskusi o příčinách se však zřejmě vrátíme k otázkám sociálním, kulturním, ekonomickým. Obr 5 Orba pluhem podle kalendářových vyobrazeni uložených v Britském museu, pravděpodobně nejstaríl bezpečný doklad vyspělého středověkého oradla v Evropě. Prvá řada je kladena mezi 1. 969 a 987, druhá do doby po r. 1026 (tas. Cotton Julius A VI a Tiberius B V). - Fig. 5. Labourage á la ehamie selon des images de calendriers des X° el Xľ siécle (British Museum, o.c). Cest sans doute le document le plus ancien concemant la veritable charrue en Europe. 18 19 4. Proměny technologické a jejich úloha Jedna z určujících částí diskuse o společenském vývoji se snaží ocenit význam změn technologických. I tady A úzký důraz právě na tuto stránku vede k jednostrannému determinismu. U nás dobře známé východisko upří-lišněných pohledů poskytovaly krajné zjednodušené formulace marxistických klasiků, v evropském či světovém měřítku však příslušnou kapitolu ani zdaleka nepsali jen dogmatičtí marxisté. Spolu s francouzským "literárním marxistou" Ch. Parainem (1979), vedeným přímočarými slovy Bídy filosofie, lze připomenout amerického neo-evolucionistu L. White (1962). Prvý z nich kladl do 2. poloviny prvého tisíciletí řadu velkých i malých technických inovací a jejich působnosti přičítal zásadní význam v proměnách společnosti. Druhý pres ideologické rozdíly postupoval velmi podobně a klíčový význam přisoudil nástupu obdobně volených položek - pluhu, bránám, třmenům, vodnímu mlýnu atd. Souhrnem svých pozorování dokazoval ag-. rámí revoluci již v době karolínske. Standardní sebeobrana historického materialismu poukazuje na složitější chápání výrobních sil a vztahů. Může nás ale jen vrátit na rozcestí, z něhož se nabízí cesta buď k souboru zcela obecně přijatelných pravd, nebo zpět k jednostrannému technologickému determinismu (cf. zejm. Ko-lakowski 1977-79). Studium středověké výroby provází citelný rozpor mezi samozřejmě uznávanou a ochotně zdůrazňovanou potřebou celkového přístupu a stavem pramenné základny, v níž právě z jednotlivých (našemu poznávání dostupných) částí vyvozujeme obecné soudy. Taková situace snadno svádí k přecenění deduktivních konstrukcí a k násilnému zacházení s prameny. Ani nám však nezbývá než začít dílčími pohledy (obr. 3). Ve výkladech proměn středověké agrární výroby zcela tradičné jedno z předních míst zaujímají dějiny 1 pluhu. Nástupu právě této inovace bývá přisuzován značný vliv na růst zemědělské produkce, na rozšiřování kapacitních možností regionů. V 19. stol. se ocenění úlohy tohoto nástroje vymklo mezím věcného poznávání a vstoupilo do "mytologické historie", Vedle samotných věcných dějin by tak jistě zasluhoval pozornost i rozbor interpretačních stereotypů, které byly a leckdy ještě jsou se středověkým pluhem spjaty. Spor o prvenství v užívání pluhu provázel konfliktní vztahy Němců a Slovanů, pluh se stal citlivou položkou britských i skandinávských dějin. Hloubku sporu ještě násobily neshody terminologické. Dnes běžná terminologie se opírá o stavbu OTadla a o povahu jím vykonávané práce. Pluh pracuje asymetricky, radlice půdní skývu na jedné straně ukrajuje a odvalová deska ji obrací na druhou stranu. Na povrchu se ocitá dříve zakrytá vrstva, lépe vybavená živinami, půda se provzdušňuje, upravuje se cirkulace vody. Předchozí charakteristika ovšem hned naznačuje i možnosti uplatnění pluhu. Třeba uvažovat o trvale kultivovaných polích na vlhčích a těžších půdách, nabízejících se k rozvoji obilnářství v severní Části Evropy, Stranou zůstává suchý a teplý jih, v jehož lehce propustných a drobivých půdách bývá naopak třeba udržet vláhu. Tam všude dobře sloužilo rádlo, které půdu rozhrnovalo, ale neobracelo a nevystavovalo přílišnému vysychání (napr. J ope 1979). Zdůrazněme ihned, že dnes obvyklé rozlišení pluhu a rádla působí jasně a přesvědčivě, v živé skutečnosti se však takový dojem rychle střetává s množstvím obtížně klasifikovatelných přechodných nástrojů (Peset 1991, 137). Dějiny středověkého pluhu spojují tři základní kategorie pramenů, shromažďované jazykovědou, archeologií a ikonografií. Ve sporech 19. stol. připadala značná váha jazykovému svědectví, které mělo odhalit stáří pluhu a prioritu jeho germánského či slovanského užití. Novější kritické přístupy ukazují rozrůzněnost jazykových reakcí na změnu povahy věcí a dokládají tak i složité stratigrafické vztahy mezi slovy a věcmi. V tomto světle nelze očekávat přímé ztotožnění slova "pluh" s tím oradlem, které jako pluh definuje naše bádání (Schmidt-Wiegand 1981). Připomeňme si ještě nedávnou terminologickou rozkolísanosťa nezapomeňme na složitou cestu, která právě k nyní obecné definici vedla. Ostatně leckdy si nadále pomáháme upřesňujícím přívlastkem a hovoříme o skutečném, těžkém či záhonovém pluhu. V současné době se s jazykovednými argumenty ocitáme v paradoxní situaci. Kritické názory se ve specializované literatuře zdá zbytečné opakovat, zatímco v literatuře obecně užívané si již překonaná tvrzení uchovávají pevné místo a udržují i "spor o slovo". Například J. Le GoJf(!982) znovu přejímá závěr jazykové chronologie, kladoucí pluhu Slovanů (odpovídající moderní terminologii) už do doby před příchodem Maďarů či dokonce Avarů. Z druhé strany by stačilo zmínit výklad \L. Niederla (1926) ajeho reservovaný pohled na příslušné lingvistické možnosti. Archeologie svoje soudy opírá o nálezy částí oradel a o stopy orby. V prvém ohledu shromažďuje železné radlice a krojidla, jejímu svědectví však uniká celkové konstrukční řešení. Nemůže ani poskytnout přímý důkaz presence dřevěné odvalové desky, jedné z určujících Částí pluhu. Tyto meze vážně předznamenávají leckdy nesnadné diskusní hledání. K nápadným jevům navíc patří velmi nerovnoměrná nálezová distribuce středověkých částí oradel, Na evropské mapě vystupují dvě mimořádné koncentrace spadající do 8. až 10. stol. | Jedna z nich, soustředěná na jih Moravy a západ Slovenska, souvisí značným dílem s velkomoravským pros- <>hr. 6. Zeleníce (o. Kladno) a Radomyšl (o. Strakonice), pohřebiště (A) vně a uvnitř sídelního areálu, výraz dvoti rozdílných etap středověkého pohřbívání. Prvý příklad zachycuje řadové pohřebiště z 9.-11. stol. o 105 hrobech se 116 pohřby. Výbavu obsahovalo celkem 53 pohřbil: keramičke" nádoby (30), nože, Šperky atd. Kostel sv, Jakuba, datovaný dosud jen přibližně do 12. stol,, se nachází v odstupu asi iSO in, nad pramennou situací, s níž zřejmě souviselo i raně středověké osídlení. - Počátky pohřebiště v RadomySli spojujeme s kostelem sv. Martina, kladeným k polovině 12. stol. Ze starší fáze odhadované na zhniba sto let zachytil archeologický výzkum. 463 hrobu a ostatky celkem 729 jedinců. Výbava, předevSím záušnice a prsteny, doprovodila jen 53 pohřbů. Celkový odhad na vyznačené ploSe předpokládá 1000 až 1200 pohřbů, - Fig. 6. Cimetiéres de village (A) á ľextcneur ou á ľintéricur de ľ aire ď habitation; exeinplcs de deux étapes differentia de ľ enlevement medieval. Le premier exemple montre un Lieu de sepulture du IXs au X3e siecle (116 entenements - Žclenice, Bohéme centrále). Les débuts du deuxiéme cimctiére sont liés á la construction de ľéglise vers [e milieu du XIIe siécte. Durant la plus ancienne perióde qui durait environ 100 ans. on estime environ ä mille le nombre des sepultures (RadomySl, Bohéme du Sud). 20 21 tředfm. V rámci Československa zmiňovala M. Beranová (1980, 174) celkem asi 80 radlic, z příslušných hromadných nálezů mohla A. Bartošková (1986) dokumentovat 23 radlic. Nověji byla v podstatě současná koncentrace představena na Balkáně, v oblasti prvé bulharské říše. Příslušný soupis vypočetl přes 50 lokalit s nálezy železných částí oradcl (Henning 1987). Srovnejme hned, že E. Gringmuth-Dallmer (1982) na rozlehlém území Německa, Nizozemí a Švýcarska zaznamenal jen 15 radlic kladených do 6. až 12. stol. Velmi nízká nálezová četnost charakterizuje i prostředí francouzské či britské. Naznačované nesrovnalosti nás na tomto místě zajímají především v podmiňující vazbě k nevyrovnanosti celkových závěrů, na vysvětlení ale čekají i jejich vlastní příčiny, V pozadí nelze hledat jen nerovnoměrný stav terénního výzkumu či nálezové evidence. Působnost těchto faktorů jistě nebudeme popírat, v dané situaci je však především třeba uvažovat o rozdílech v živé kultuře, v zacházení s posuzovanými částmi zemědělského nářadí. Příslušné nálezy bývají spojovány s obchodními sklady, s úkryty v časech zvýšeného nebezpečí, nechybějí ani úvahy o ukládání rituálním. Snaha o důkaz té či oné možnosti se ale zatím bohužel ztrácí v přílišných nesnázích. Mezi radlicemi spadajícími do 1, tisíciletí poutají zvláštní pozornost tvary charakterizované jistou mírou asymetrie. Právě ta by měla předznamenávat nástup pokročilého oradla či dokonce už dokazovat přináležitost k pluhu. Nesouměmé radlice z 8. až 10. stol. jsou někdy dosazovány do nekompromisního předpokladu: "Mohou existovat pluhy bez asymetrické radlice, asymetrické radlice bez pluhů však doložit nemůžeme" (Beranova 1968, 535). Starobylé raně středověké užívání pluhu předpokládal i F. Šach, který soudil, že v 7.-9. stol. byl v našich zemích vývoj pluhu dovršen. Připomeňme ale, že spojitost mezi velkomoravským pluhem a zaplavovanou travnatou nivou, o níž F. šach (1961, 106) uvažoval, byla následujícím paleobotanic-kým bádáním vyloučena (Opravil 1983). Dnes tak příznačná niva totiž vznikala až v mnohem mladší době, -Citovanou literaturou byl sice raně středověkému "pluhu v pravém smyslu" přisouzen sporadický výskyt a nevelká účinnost, při hodnocení soudobé společnosti se mu ale dostala značná váha, Zároveň se s přispěním cizojazyčných publikací právě toto pojetí stalo pevnou součástí evropské literatury a jedním z nemnoha vkladů českých historických oborů do širšího povědomí (namátkou Gule 1962, 30; White 1962, 49 ; Le Mené 1977, 138; Fossier 1984, 108). Lehkému pluhu by také měly odpovídat asymetrické radlice z Balkánu, i jim byl přičten podstatný význam v marxistickém pojetí přechodu od otrokárske k feudální společnosti (Henning 1987). Všimněme si nejdříve svědectví z Moravy a Slovenska. Důležité postavení bývá dáváno nálezu z Gajar-Stoličky, předanému sice bez dostatečných nálezových okolností (Eisner 1946, 103), běžně však kladenému do 8. až počátku 9. stol. (obr, 4:6). Důraz se obrací k asymetrickému tvaru (někdy doplněnému působivější rekonstrukcí) a k nápadně nestejnému příčnému profilu, zesilujícímu levou hranu. V souhrnu by tato radlice měla být svými určujícími znaky "úplně analogická" plužním radlicím ze Semonic, datovaným do doby kolem r. 1300 (Beranová 1980, 190), Obdobným způsobem byly vyňaty dvě "pokročilejší" ze čtveřice radlic nalezených na hradišti v Pohansku u Nejdku (obr. 4:4,5). Sotva se však lze vyhnout pochybám a otázce, ne-ní-li detailní morfologie radlic, poškozených i korozí (a někdy navíc kresebnou dokumentací) přeceňována. Smysl pro tvarový detail nechceme jistě potlačit, zdá se však, že se v daných případech blížíme k opačnému extrému, Do popředí se jednoznačně dostaly aspekty vývojové, vyňaté na úkor otázek funkčních, Ale právě funkční pohled, důraz na účinnost nástroje, nepochybně sbližuje napr. všechny radlice z Pohanska u Nejdku i nález z Gajar-Stoličky a společné je jasně odděluje od semonických příkladů. Připomeňme, že délka prvé skupiny Činila 13 až 15 cm, šířka zůstávala mezi 8 až 10 cm. Radlici ze Semonic, výrazně asymetricky vykovanou ze zhruba 3 kg železa, charakterizuje více než dvojnásobná velikost 38,6 x 25,2 cm (obr. 4:14). Výkladu raně středověkých radlic by mohly pomoci metalografické poznatky, které však u nás na srovnatelné úrovni provázejí pouze dvě radlice (Pleiner 1967). Od soustavnějšího zájmu snad odrazuje většinou prostá kovářská práce, někdy poznamenaná i hrubými opravami. Této charakteristice odpovídá posuzovaná radlice z Pohanska u Nejdku, v celém profilu vytvořená z měkkého železa (obr. 4:2). Překvapivý výsledek však složil rozbor radlice z Ivanovic (o. Vyškov; obr. 4:8). Drobný a zcela souměrný tvar totiž na jedné straně obsahuje tvrdý ocelový břit, protějšek zůstal z měkkého železa. Jedna z hran měla tedy pracovat s větší námahou. Opíráme se bohužel o jeden jediný nález, i ten však obohacuje představu o asymetrickém osazování některých radlic 8.-10. stol. - V celkovém pohledu můžeme ke skupině asymetricky užívaných radlic přičíst některé kusy vykované v mírně asymetrickém tvaru, některé zprvu souměrné radlice poznamenané nesouměmým opotřebením, jakož i kusy formálně zcela symetrické, zpevněné však pro jednostrannou námahu, Kvantitativní struktura takového závěru nám ovšem uniká, alespoň u třetí z vypočtených možností by přesnějšímu uchopení pomohly soustavné metalografické rozbory. V moravském, slovenském i bulharském raně středověkém prostředí není třeba pochybovat o výskytu oradel s nevelkými asymetricky pracujícími radlicemi. Víme už, že výklad opřený o ostré formální rozlišení pluhu a rádla neváhá a v příslušných radlicích vidí starobylé doklady skutečného pluhu. Zdůraznili jsme ale, že toto pojetí přednostně vedou aspekty vývojové a hledisko funkční zůstává v pozadí. Zásadní funkční roz- Obr. 7. Čimice (Praha 8). archeologické výsledky zachycují dlouhodobý vývoj raně středověkého sídelního areálu (1,1 a,2a.2) a dvě základní etapy feudálního sídla (A,B). Na levobřežní potoční terase doložen prostorový posun, osídlení začalo v 6./7. stol. v poloze 1 a uzavřelo se někdy kolem poloviny 13- stol. v poloze 2, 2a. Z hlediska sociálního profilu daného místa přitahuje zvláštní pozornost interpretace dvou vzájemné překřížených žlábku, vyhloubených v poloze 2. Jejich evidovaná délka činí 14 a 24 m. chronologicky by mčly spadat do 1. poloviny 13. stol. - Na pravém břehu výzkum odkryl tvrz ohrazenou knihovým příkopem (B) a starší situaci (A), z níž přednostní zájem poulá objekt budovaný kvádříkovou technikou. Tuto stavbu o dochovaném půdorysném rozmění 7 m přeťal příkop tvrze. ■ Pňdorys vsi zakreslený podle mapy z poloviny 19. stol. už změnilo rozdelení panského dvora, který stál západně od návsi (podle předběžných zpráv V. Humla). - Fig. 7. Čimice (aujourďhui Pragiie 8). Les résultats archéologiqties montrent 1'évolution de longue durée de ľaire ďhabitation qui a fonctionné děs les VIe- VIIC siěcles (emplacemeiit 1) jusqu'au milieu du XIIIC siěcle environ (cmplaccmcnt 2. 2a). Sur la rive droite du ruisseau, la archeologie a mis en valeur le licu de deux étapes fondamentales de la demeure féodale (A, B). Jíínosí např. semonických radlic od starších dokladů nás nabádá k pohledu diferencovanějšímu, uvažujícímu i o přechodných oradleeh mezi rádlem a těžkým pluhem. Oporu mj. spatřujeme ve svědectví o asymetrické | orbě se symetrickým nástrojem, prováděné vlastně rádlem nakláněným na jednu stranu (např. Comet 1987; Peset 1991; Benízien 1980, 65). Příslušné oradlo bývá charakterizováno vodorovně umístěnou radlicí, jejíž působení usnadňovalo krojidlo a jeho svislý řez. Právě s takovým nástrojem bychom mohli spojovat část diskutovaných ranč středověkých nálezů. Zatím nevyhraněné zůstává i vhodné terminologické odlišení archaic- ' ké asymetrické orby. Zřejmě bychom měli uvažovat o samostatném vývojovém článku. Část odborné literatury hovoří o "starším lehkém pluhu", takové označení však zásadní různost spíše stírá. Několikrát jsme si připomněli, že diskusi nad archeologickými nálezy částí raně středověkých oradel vedeme v územně i časově velmi těsném rámci. Pracovní stopy uchované po někdejších polích ale nabízejí ještě užší "kousek pevniny". Jejich evidence zůstává značně nerovnoměrná, soustředěná do nevelkého pásma při Severním moři (Gringmuth-Dallmer 1983). Asi bez zvláštních rozborů lze dnes už odmítnout přímočaré rozlišení mezi křížovou orbou rádlem a paralelní orbou pluhem. V závislosti na půdních a vegetačních podmínkách mohlo totiž také rádlo pracovat v jen souběžných liniích. Složitější otázku však otevírají doklady nesouměrných paralelních brázd, jejichž výplně se vzájemně překrývají. Zvlášť zřetelný doklad tohoto druhu, kladený už do 1. stol. př.n.l., pochází z Feddersen-Wierde (Haarnagel 1979, 264). O asymetricky vedené orbě lehčích půd u severoněmeckč lokality pochybovat nelze, výpověď fotodokumentace je jasná. Vlastní interpretace ale opět vrací otázku vztahu mezi jednoznačným a volnějším determinačním přístupem k asymetrickému působení oradla. Podle některých názorů měl v ekonomice závislé především na chovu dobytka, jen okrajově doplňovaném obilnářstvím, sloužit pluh. Na časné zařazení stop asymetrické orby ve Feddersen-Wierde navazuje teorie, která počátky pluhu spojila právě s hustě zatravněnými plochami u Sever- 22 23 ního moře. Odtud se dokonalé oradlo mělo "rychle" rozšířit i do provinciálního Podunají (Steensberg 1980; 1986). Značná část literatury výklad stop z Feddersen-Wierde přijímá, někdy zaznívají hlasy opatrné až kritické (např, Wailes 1972). Právě k těmto rezervovaným názorům se přiklání i naše hodnocení. Pro ztotožnění stop orby při březích Severního moře s pluhem známým z mladšího středověku nám totiž bezpečné opory chybějí. Asi mnohem spíše budeme opět myslet na lehčí asymetricky užívaná oradla, vybavená symetrickými a připadne i nevelkými mírně asymetrickými radlicemi. Taková představa ostatně neodporuje ani nečetným dokladům železných částí oradel ze západu střední Evropy (Gringmutk-Dallmer 1982). Cenné ověření úvah | o archaické asymetrické orbě očekáváme od standardních experimentů, rozvíjených především v Dánsku (např. Lerche 1986). Dosavadní zkušenosti z rozmanitých pokusů jsou jistě pozoruhodné (např. Henning 1987, 68), v našem hledání však povahu důkazu nemají, f! Hledáme-Ii pevné opory, najdeme prvý evropský doklad plužního oradla nové kvality ("těžkého pluhu") v ikonografických pramenech. Nabízí jej dvojice britských kalendářových vyobrazení, z nichž starší patří ještě do 10., mladší do 11. stol. Obě kalendářové řady spojuje táž tradice, sahající snad do kontinentálního (remešského) prostředí (Boutemy 1970). Na měsíc leden připadla orba těžkým pluhem s předními koly, s kro-jidlem a radlicí zřejmé provázenou odvalovou deskou. Oráč se opírá o kleče, pohůnek pobízí dva páry dobytčat (obr. 5). Příslušný archeologický protějšek skládáme až s nápadným opožděním. V Čechách si asi málokdy uvědomíme, jak evropsky cenné postavení připadá nálezu ze Semonic (obr. 4:14). Slova L. Nieder-la (1916) "je to však vždy nejstarší, dosud mi známý, skutečný český pluh" neztratila ani dnes svou platnost a semonický doklad navíc našel své místo i v evropské literatuře (např. Pesez 1991). Souhrnný pohled na bezpečné doklady těžkého pluhu svědčí o spojitosti počátků takového oradla s transformací středověké j Evropy, jíž postupně sledujeme od doby kolem r. 1000, a která se v českých zemích ve své podstatě naplňo-,vala ve 13. stol. Cesta k uplatnění těžkého pluhu totiž sledovala cestu ke stálým a v poměrně pevném systé-;mu uspořádaným zemědělským pozemkům, na nichž podstatně stouply nároky na orbu. Diskusí o příčinách pro nás přílišného důrazu na raně středověké počátky těžkého pluhu záhy opustíme úzké meze dějin techniky a dostaneme se k otázkám obecnějším. Pojetí dějin pluhu např. u M.Beranové je j svázáno s koncepcí "zásadní revoluční přeměny v zemědělské výrobě", která se stala základem feudalizace Evropy. Odtud vyplývala jedna z cenných kapitol řetězu nezvratně působících zákonů: "Po dovršení kvalitativního přelomu v zemědělství v 8.-9. stol. mohlo a muselo dojít ke změně výrobních vztahů, k sociální revoluci" (Beranová 1982). Argumentaci F.Šacha (1961) předznamenávají blízké souřadnice. Období mezi léty 450 až 1250 mělo být dobou, v níž se u nás vyvinula "výrobní soustava trojhonného zemědělství, která byla také základním znakem výroby po celou dobu feudalismu a která určovala i společenský řád tohoto dlouhého období." Nesporně se ocitáme pod tlakem tzv. přirozených předpokladů, jejichž váha ovlivňuje celkovou argumentační stavbu. Význam pluhu i dalších fenoménů je potom snadno nadhodnocován a posouván do příliš starého kontextu. Rozměr problému je ale ještě mnohem širší, teorie "velkého raně středověkého přelomu" byla totiž zvlášť rozvíjena v Německé demokratické republice i v Polsku. V prvém případě se důrazně opřela o marxistický schematismus, ve druhém však čerpala z odlišných zdrojů. Část polské literatury zřejmě uvažovaným směrem vedl vyhraněný vztah k národním dějinám a k jejich středoevropským souvislostem. Odtud možná vyplývalo i podle našeho názoru příliš úzké časové vymezení dané historické kapitoly, sledované často jen do 11. stol. Tím se však vytrácelo srovnání s mladší situací a s mladšími proměnami, které by mohlo nabízet vyrovnanější pohled. Je-li naše úvaha přiměřená, vracela by v principu obdobnou otázku poměru konkrétních archeologických poznatků a širšího názorového pozadí každé z obecnějších interpretací. Rozbor problému by i na české straně zasluhoval soustředěnou pozornost. Jeho naléhavost podtrhuje závažná revize sídelně archeologických opor předložená nedávno /. Henningem (např. 1991) a soustředěná na území Dolní Lužice. Připomeňme, že v diskutované teorii připadla důležitá úloha výkladu hradiště Tomow, jehož stáří je nyní odsouváno až do doby o 200 let pozdější a podstatným dílem spojováno s expanzí německého státu v 10. stol. Při snaze o interpretaci se zároveň v nové podobě vrátily staré otázky poměru "německého" a "slovanského" kulturního prostředí. Již vyslovená stanoviska potvrzují, že ani tady by náš hlas neměl chybět. Problematiku pluhu nelze oddělit od otázek způsobů středověké zemědělské výroby. Od 19. stol. sledujeme koncepce založené na představě postupné intenzifikace, směřující od žárového zemědělství k vícepol-nim regulovaným systémům. Takové schéma je i dnes často přijímáno, setkali jsme se s ním i v teorii E. Boserupové. Provází ho však řada otevřených problémů. K prvořadým otázkám patří obecný rozsah užívání ohně v zemědělství raného středověku. Oheň v lesní krajině nabízel poměrně snadné uvolnění půdy k zemědělské činnosti. Vzrostlý les po vykácení a vysušení poskytoval palivo dostatečné k likvidaci či alespoň k podstatnému narušení vegetačního krytu. Složitější situace nastávala na zatravněných či krovinatých plochách, kde oheň sám o sobě nemohl vážně zasáhnout kořenový systém. V takových podmínkách etnografie popisuje i značně složité způsoby spalování drnu (Sigaut 1975). 0„r. a Vro.tek (o. Louny). výzkum /V Hejny ^^^^X^S^^Z m „dlen, Hnu**, doWMm v t *** ' • **■ SľÄ o , t „oí* vLenýeh do taterién,. Při ,í ,30 cm. stěny patová,* plenu z *™e„ ^(BohěmedeNonřo..*). La iche archeológiou* pri, de 25 24 Se Mařením ale bývají spojovány další pozitivní účinky, podmiňující žárové zemědělství, které se k pomoci ohně uchyluje víceméně soustavně. Do takového širšího výčtu obvykle patří vliv na koloběh půdních živin (zejména dusíku), úprava půdní kyselosti, zlepšení struktury půdy, likvidace rostlinných škůdců. Působnost těchto faktorů však zůstává předmětem diskuse, v níž nechybějí ani velmi skeptické soudy o možných přínosech zdaření (např. Peške 1987). Přímé prameny shromažďované archeologií středověku postrádají bezpečné a jednoznačné doklady zdaření a žárového zemědělství (např. Gringmuth-Dallmer 1990). Příslušné závěry se proto vyznačují malou průkazností a zůstávají příliš závislé na obecných deduktivních představách. V prvé řadě víme, Že oheň ve službe zemědělců vyžadoval jen řídce osídlenou krajinu se značnou převahou lesů. Žárové zemědělství bychom proto snad mohli spojovat s počátky slovanského osídlení Čech, mohlo se ale znovu a znovu uplatnit i při postupném rozšiřování sídelních oblastí. Krajně extenzívní přístup se obešel : bez oradla, jehož nasazení ostatně bránily jen slabě narušené systémy kořenů. Výskyt archeologických dokladů oradel potom extenzívnímu zdaření protiřečí. Předpoklad žárového zemědělství někdy bývá omezován poukazem na skutečnost, že první Slované se n nás usazovali ve staré kulturní krajině, v místech před nimi bezprostředně obydlených (Zeman 1976, 214), v končinách se značnou zemědělskou tradicí (Beranová 1986). Zůstává ovsem otázkou, do jaké míry je tento způsob uvažování směrodatný v archaických podmínkách a v prostředí, v němž opuštěná pole zhruba po jednom lidském pokolení opět pohlcoval vzrostlý les. Základní význam v raném středověku přisuzujeme přílohovému zemědělství, opřenému o systém ponechávající vždy část zemědělského zázemí ladem. Povaha a rychlost snižování půdní úrodnosti patří ale k velmi rozdílně hodnoceným tématům. Zásadné důležitou orientaci nabízejí dlouhodobé zemědělské experimenty, mezi nimiž prvořadé místo zaujímají pokusy v britském Rothamstedu, prováděné od poloviny 19. stol, Podle opakovaných zjištění těchto i dalších standardních experimentů výnosy na nehnojených polích zřetelně klesají až po 20 - 30 letech a potom se vcelku dlouhodobě stabilizuji na 60 - 80 % počátečních výnosů (např. Luning 1980). Srovnávací rozbory ukazují, že půda ponechaná jako úhor či pastvina akumuluje podstatně více vázaného dusíku než nehnojené pole užívané k pěstování obilí (např. Clark 1992). Tento jev nepochybně patřil k důvodům přílohového hospodaření. Obnovené zásoby živin se znovu uvolňovaly dlouhodobě, jejich vliv se zase neomezoval na krátkodobý efekt. Proto také dnešní experimenty vedené jen několik málo let nejsou v daném ohledu citlivé a postrádají prostě smysl. Provozní meze uvažovaného systému na jedné straně určovala žádoucí obnova úrodnosti půdy, na druhé straně snaha zabránit návratu přirozené (zejm. lesní) vegetace. Vynechání pozemku z obdělávacího cyklu mohlo navíc zásadně snížit výskyt plevelů, Na postupné zkracování několikaletých přílohu působil vzestup sídelní hustoty a tím i potřeba intenzivnějšího využívání zemědělské půdy. Daný vývoj směřoval k převážně jednoletému odpočinku polí, tedy k systémům začleňujícím do svého cyklu úhorování. Při studiu intenzivnějších soustav středověkého zemědělství bývá už od 19. stol. přisuzováno zvlášť významné místo trojpolnímu systému. I tady nacházíme podobné nesnáze jako u dějin pluhu. I tady se musíme vymaňovat z názorů zakořeněných od minulého století, i tady předběhly obecné kategorické soudy rozbor konkrétních pramenných dokladů. Ani zde nechybějí vážné nesnáze terminologické. Značnou tradici trojpolí přisoudil germánskému prostředí již A. Meitzen (1822-1910), který předpokládal zásadní uplatnění tohoto systému od doby karolínske až do 18. - 19. stol. Protějšek takového pojetí vytvářeli např. badatelé v českých zemích a v Polsku, kteří rovněž právě na tento systém kladli velký důraz a shledávali doklady jeho starobylého užívání. Pojem trojpolí ale leckdy směšuje dva rozdílné přístupy. Starší původ nesporně připadal indivíduami mu , střídání ozimu, jaře a úhoru, prováděnému vždy podle nároků jednoho hospodáře, v rámci jeho vlastních pozemků, Druhý přístup byl kolektivně vázaný, určený jednotným pravidlem uplatňovaným na všech polnostech dané sídelní komunity. Příslušné zázemí bylo proto rozděleno do tří srovnatelných částí a každý hospodář držel v každé z třetin vždy zhruba stejný díl, aby v každém roce mohl očekávat zhruba shodné výnosy. Tento systém někdy bývá označován jako regulované trojpolí, jindy jako hospodaření trojhonnéř Oba systémy se mohly uplatnit až v lidnatém prostředí, nutně už kladoucím větší důraz na zemědělské výnosy než na produktivitu práce. V evropských písemných pramenech 8.-10. stol. nacházíme různě průkazné stopy tří základních částí zemědělského cyklu, zemědělskou rotaci mohou odrážet i nálezy paleobotanické. Příslušná svědectví o jarní a podzimní setbě a o úhorech však nic neříkají o topografické situaci, o způsobu rozdělení souhrnu hospodářských ploch. Pevné rozdělení zemědělského zázemí zachycují až poměrně pozdní prameny. V bezpečných i když pořád sporadických dokladech je jejich mez i ve vyspělých obilnářských oblastech hledána ve 12. -13. stol. (Siicher van Bath 1966, 61; Bader 1957, 46; 1962, 58; 1973, 94; Ott 1970). Zvlášť si připomeňme výsledek šetření, které pro Pikardii provedl R. Fossier (1982b). I v krajině "stvořené pro obilí" mohl nástup trojhonného hospodářství zachytit až od konce 13. stol. Úvahy o starším výskytu, napr. v 10.-11. stol. na území německém, vyslovují spíše volný předpoklad či hypotézu (Rôsener 1986, 60; Hildebrandt 1988, 284; srv. 26 nt, 0 Re.mch,W Světec (o Most) dvě etapy jednoduchého Šlechtického sídla. A - Sídlo se dvojicí částečně zahloubených staveb (2, 3), Obr. 9. BedncW " [} ^ 2 pfedpokládáme vícepodla^ní řešení, opřené o masivní dřevěnou konstrukci. 2. .rehna limitée par le fossé (5). 27 též Derville 1988). U nás byl nedávno z diskuse o počátcích trojhonneho uspořádání s jistotou vyloučen příklad ze středočeských Unčtic, k němuž dosavadní literatura přistupovala se značnou důvěrou (Smetánko 1991). V Čechách a v Polsku skládáme jasné doklady vícepolních regulovaných systémů až od 14. stol. (Graus 1957, 42; Podwiňska 1962, 175). I později zůstává otevřenou otázkou míra uplatnění těchto kolektivně vázaných postupů. Jejich zavedení vyžadovalo souhru několika předpokladů, v prvé radě bezpečnou shodu společných zájmů. Tu po stabilizaci majetkové držby mohla zřejmě zaručit jen jednoznačná moc vrchnosti, dovolující lak radikální zásah do vesnické struktury. Zdá se, že podíl vícepolních regulovaných systémů bývá ve středověké ekonomice přeceňován. Důraz na jeho úlohu, běžný na stránkách učebnic či historických atlasů, zřejmě značně předbíhá středověkou skutečnost. K příčinám podle našeho názoru zavádějících úvah o středověkém pluhu či o vícepolních regulovaných systémech patří příliš izolované posuzování právě těchto inovací. Ocenění jejich významu by totiž nemělo být děleno od celkové představy o vývoji středověkého zemědělství, ale ani o vývoji středověké kulturní krajiny. I v tomto vztahu se krajina, postupně měněná lidskou prací, nabízí jako důležitý dějinný svědek. Právě její studium ukazuje zásadní rozdíly mezi starší a mladší středověkou situací. Jak ještě podrobněji připome- 11 neme, teprve v pozdějším středověku vznikaly poměrně pevně stabilizované vesnice s poměrně pevně stanoveným zázemím. Teprve v těchto podmínkách se mohl efektivně uplatnit komplex inovací, do něhož náležel : i pluh Či vícepolní systémy. Významnou stránku nové situace totiž spatřujeme ve vytvoření celkového systému polí, který kolem jednotlivých sídel skládal poměrně pevnou mozaiku. Teprve sem, na soustavně obdělávaná pole, zbavená (a stále zbavovaná) kamenů a kořenů, mohl účinně vstoupit i těžký pluh, teprve tady se mohly uplatnit dlouhodobě vázané systémy hospodaření. 5, Směna Směna přibližuje nejen samotné kontakty různých kulturních areálů, ale i vnitřní strukturu sociálních prostředí. Mechanismus směny, poznávaný na pohybu směňovaných položek, úzce souvisí se stabilitou či naopak se změnou kulturního systému. Hned úvodem třeba zvážit několikerou diferenciaci. Z hlediska dosahu si budeme všímat směny regionální, soustředěné do částí České země, směny vázané do obvodu Čech (resp. českých zemí) a směny dálkové, překračující uvedený rámec. Rozlišení přepravovaných komodit na položky luxusní a užitkové je samozřejmě moderní schematizací, použitelnou jen ve velmi podmíněném smyslu. Svou vlastní podstatou se totiž vzdaluje od nároků archaického světa. Honosná bojovnícka výbava či soubor skvostných šperků byly nezbytným atributem výsostného společenského postavení, na kvalitním meči závisel život bojovníka, jantarový náhrdelník mohl ochránit nemocné dítě a rozhodně tak nebyl pouhou ozdobou v dnes roz-hraničenčm chápání. Hlubšímu zájmu však až příliš citelné meze opět stanoví pramenná základna, v níž se stýkají prameny písemné, archeologické a numismatické. Zabýváme-li se především archeologickými doklady, vycházíme takřka bez výhrad jen z materiálů trvanlivých (kov, keramika, sklo, kámen), které se navíc ocitly v situacích dovolujících dlouhodobé uchování. I letmé srovnání s písemnými prameny (cf. již Jacob 1891; Wamke 1964) potvrdí, že archeologovi podstatné položky raně středověkého obchodu prostě unikají: otroci, koně, kožešiny, sukno a další textilie, sůl, med, včelí vosk... Nevyrovnaně také zachycujeme poměr mezi místní a dálkovou směnou. V lokálmm měřítku mohly spíše obíhat věci netrvanlivé, trvanlivé položky se nám navíc ve stejnorodém prostředí zpravidla vytrácejí. Naše možnosti svazují několikerá úskalí, přes něž pronikáme k jen velmi dílčím soudům. Začneme-li opět cestou po časové ose, začneme představou o autarkní společnosti. Předpokládáme, že směnu teprve postupně rozvíjely nároky elity, výrazně soustředěné na výjimečné zboží, získávané dálkovou směnou a sloužící vlastně jako komunikační prostředek. Na cestě k nižším úrovním společenské pyramidy najdeme jednotlivé importované předměty, zbraně a rozmanité ozdoby. Vytvoríme-li představu hospodářsky uzavřeného prostředí českých zemí, jedna položka "užitkové" potřeby bude chybět. Kuchyňskou sůl, konzervující potraviny a dodávající výživě cenné minerály, k nám mohla přinášet jen dálková směna. Není jistě náhodné, že prvá zpráva o dovozu soli se vztahuje už k Velké Moravě. V přemyslovských Čechách se potom na značně rozvinutý a mnohotvárný obchod se solí soustřeďuje celní rád zahrnutý v polovině 11. stol. do zakládací listiny kapituly litoměřické. Užívání chloridu sodného však patří k jevům kulturním, tedy v čase pro- 2K i ilir. 10. Bedřichův Světce (o. Most), celkový pohled na vesnici v Českém sířcdohoří, ovládanou pozdně románským kostelem sv. Jakuba Včlíilio. Kostci vznikl při raném šlechtickém sídle, které od 30. let 1 3. stol. zaujímalo zapadni část nevelkého terénního bloku uvnitř vsi. 1 oto M. Gojda (AÚ AVČR). - Fig. 10. Bedřichův Světec, víte generále dn village avec 1'église St Jacques, Ľtíglise a été constníite en lani t|ne composantc de la demenre seigneurialc qui durant les années trenie du XIIIcsiěcle occupait la partie ouest du bloc do terrain. měnlivým. Objem časného importu soli do českých zemí bychom proto asi neměli přeceňovat, - I když pohled na počátky raně středověké směny vykreslíme skromně, neboť sčítáme jen malé množství dokladů, jejich samotné vložení do studovaného systému omezuje představu o statické povaze celku. Každá z uvažovaných položek se přirozeně ptá na svůj protějšek, svou protihodnotu. Směnný pohyb i na značné vzdálenosti se mohl uskutečňoval různými způsoby, sahajícími od řetězu recipročních transakcí až k činnosti specializovaných obchodníků. V archeologicky posuzované skutečnosti sc základním ukazatelem "užitkové" směny stává keramika a charakter její distribuce. Zmíníme se ještě o nástupu hrnčířské specializace, k níž v některých částech země docházelo v 9.-10. stol. S jejím hodnocením úzce souvisí i otázka směnných způsobů. V odstupech několika desítek kilometrů se objevují nádoby, evidentně vyrobené stejnou rukou (např. Sláma 1970). Jejich distribuci můžeme vykládat v různých alternativách, o nichž nás obecně zpravuje ekonomická antropologie, navazující na dílo K. Polanyiho (cf. např. Dalton 1969; Humphreys 1969). Hrnčíř, vždy již vázaný na svou specializovanou dílnu, se mohl v rámci reciproční směny buď sám pohybovat mezi potenciálními spotřebiteli nebo sami spotřebitelé mohli výrobce vyhledávat, keramické zboží mohlo vstupovat do redistribuce zprostředkované centrální autoritou a konečně se hrnčíř mohl obracet na trh a jeho mechanismus. Keramika se navíc do oběhu dostávala nejen "sama o sobě", ale i jako obal ochraňující jinou komoditu. Konkrétní povahu materiální transakce a tedy ani jí příslušnou sociální organizaci sotva dovedeme postihnout. Hledáme jen větší či menší pravděpodobnost a víme přitom, že v archaických společnostech leckdy sloužily různé formy směny vedle sebe. Z hlediska dějin směny třeba znovu a na tomto místě ještě důrazněji podtrhnout jeden závažný aspekt: Uvedeme-li do pohybu jakkoli obecné schéma odbytu specializovaného hrnčířství, nutně musíme předpokládat už poměrně široký a diversifikovaný systém přímé směny zboží za zboží. Jev pozorovaný na keramických nádobách se v rámci Čech soustřeďoval do regionů, které archeologie postupně začíná vymezovat. V celkovém pohledu se ovšem i při nevyrovnaném stavu studia rýsují nápadné rozdíly. Přitahuje-li náš zájem 29 situace ve středních a severozápadních Čechách, neměli bychom zároveň zapomínat, že značné části země zůstávaly dlouho a dlouho mimo, vzdáleny od zřetelných kroků k hrnčířské specializaci. - Ani zde se navíc nelze oddělit od evropského pozadí. Širší souvislosti by nás dovedly k diskusi o situaci v karolinském prostředí, v němž rovněž připadá distribuci keramiky značný význam při archeologickém studiu směny. Už během 8. stol. totiž produkce vyspělých porýnských center přesáhla regionální rozměr a vstoupila do směny dálkové. Její rozbor tak vážně mění výklad o naprostém úpadku evropské směnné aktivity, který by podle H. Pirenne mělo přinést právě 8. stol. Místo české země v dálkové směně zachycujeme jen velmi nevyrovnaně. Doba časného přemyslovského státu dovoluje rozlišit dva směry dálkové směny, jeden vztažený k evropskému severu, druhý k východu. Prvou lépe zřetelnou kapitolu přibližují počátky českého mincování. Základním ukazatelem se stává pohyb raženého kovu, na jehož prvotních příčinách se podílel vývoj značně odlehlý od našich zemí. V poslední třetině 10. stol. vážně poklesl proud arabského raženého stříbra, který od prahu 9. stol. zásoboval evropský sever. Náhradu přinesl směnný region spojující široký obvod Pobaltí se zdroji ve střední a západní Evropě, Potřeba mincovního importu navíc k evropskému severu připojila i území mezi Odrou a Vislou ( např. Warnke 1968; Steuer 1987). Přemyslovský stát se tak ocitl při jižním obvodu oblasti, do níž mj. plynuly ražby z dlouhé řady německých mincoven, z porýnského Kolína, Mohuče, Wormsu, z Goslaru i z Řezná (Heß 1990, 115). Zájmu o stříbro, jehož kvalitu jasně ověřila mincovní autorita, brzy vyhovovaly i denáry z českých mincoven. O krok později přibyly ražby uherské (Huszár 1967). Import mince našemu severnímu sousedství dodával směnný prostředek měřený vážením a výrazně se podílel na majetkové thesauraci, na shromažďování bohatství, hojně ukrývaného v nejsnáze dostupné skrýši, v zemi. Již samotná distribuce hromadných nálezů mincí a nálezů vah a závaží nabízí cenné poznatky. Zatímco Čechy od poslední čtvrtiny 10. stol. patřily k oblastem s vyšší thesauraci, Morava zřejmě zůstávala stranou a častějšího ukládání mincovních souborů se asi dočkala až ve 2. polovině 11. stol. V prvém případě bychom srovnání mohli hledat v končinách při Odře a Visle, ve druhém lze připomenout poměry na Malopolsku. Obě české země i Malopolsko ale zároveň sbližuje jen vzácný výskyt vah a závaží, nesrovnatelný např. se slezskou situací (Wachowski 1974). Čechy navíc od jejich severního sousedství dělil vlastní charakter mincovních souborů. Jejich mnohem užší skladba se zpravidla opírá o převahu domácích ražeb, až na výjimky doplněnou jen malou příměsí bavorských denáru, celkově nízký zůstal i podíl zlomkového stříbra (např. Nohejlová-Prátová 1962). Důvody těchto shod a rozdílů mohly spočívat právě v přechodné poloze Čech, zasazených při okraji oblasti rozevřené od Slezska k Pobaltí. Ve vlastní struktuře mincovních nálezů spojil Čechy s jejich severním sousedstvím export české mince, projevující se především v souborech uložených na konci 10. a v prvé polovině 11. stol. Největší podíl zaujaly ražby Boleslava I., II. a Břetislava I. Oblast charakterizovaná spojitostí mincovního importu, směny pomocí váženého raženého i neraženého stříbra a zvýšenou thesauraci sahala od Slezska ke Švédsku, od Dánska k Finsku a severu Ruska. Mozaika českého mincovního podílu ovšem zůstává velmi rozrůzněná. Jestliže soupis F. Ca-cha (1970; 1972; 1982) znal mimo hranice českého státu 45 nálezů s více než deseti českými denáry, připadly čtyři pětiny na území dnešního Polska, hlavně Slezska a Velkopolska. Soubory s více než stovkou českých ražeb evidoval dvakrát ve Slezsku, třikrát ve Velkopolsku, jednou na Bílé Rusi. V jedinečném centru celé sítě thesaurovaného stříbra, na ostrově Gotlandu, vypočetl novější podrobný soupis 69 nálezů s českými ražbami. Asi ze tří čtvrtin ale zaznamenal jen soubory s jedním až třemi českými denáry, podíl deseti kusů přesáhly pouhé 4 případy. Pro orientaci nezapomeňme, že na temže ostrově, velkém 3152 km2, známe z doby mezi r. 800 a 1140 asi 700 pokladů, z nichž např. 128 obsahovalo denáry řezenské a 161 kolínské. Soustředění českých ražeb do Slezska a Velkopolska zůstává nepochybné, Ale ani tady nepřehlédněme, že z českých mincoven vzešla jen poměrně úzká část polského nálezového fondu. Podle starších údajů vytvořily české ražby z let 970 - 1050 zhruba 3 % z celkem 123 000 mincí nalezených v Polsku (Nohejlová-Prátová 1962). Novější výpočet rozlišil podíl 5 % ve Slezsku, 2 % ve Velkopolsku a 1,2 % v Pomořanech (Tabaczyňski 1987, 211). V souhrnu se domníváme, že hlavním cílem českého exportu raženého stříbra bylo právě Slezsko a Vel-kopolsko. Jejich prostřednictví český stát zároveň přibližovalo k Baltu a napomáhalo i postupné "osmóze" české mince, dále a dále předávané řetězem směnných transakcí (Kiersnowski 1958). Některé "poklady" s více vyhraněným Českým podílem mohou skrývat i přímé kontakty vedené z našeho prostředí (Skalský 1953; Nohejlová-Prátová 1962). Vesměs už však zároveň svědčí o intenzívním doteku s Čechám cizím prostředím, se světem spojeným pohybem různorodých ražeb. Připomeňme si soubor z vclkopolského Jarocina, uložený po r. 1004. Celkem 107 českých ražeb zaujalo zhruba 14 % z příslušného celku, převyšují je pouze oto-adel-heidské feniky. Další mincovní podíly ale sahají od anglosaského Exeteru až po arabské mincovny v Bagdádu a Samarkandu (cf. Warnke 1964, 125). V souboru ze slezského Maniówa, ukrytém po r, 1034, připadá 185 českým ražbám celých 40 % z popsané části nálezu. Východní kontakt už zmizel, další podíly ale vystu- , - , *f, i Rŕp5*nicv (o T culíce), A: územia dlouhodo- bor. místní kon.»m«o« sídlen!, 1 aí 4 „opy »«d os predpokUdn ch v 1 . ^ ^ ^ d mMh Chn,dM. . dild 12: stopy,si .pr™, .je » vych s*£b * ^ ^ , vj„y „. slol. - FiS. II. Excmplcs de klad; povrchový průzkum I. Frolíka a J. Slf'^^'"^'^ , lžánky (Bohéme Nord-0„es.), A: .errain de longoe conumu.é Agc. 31 30 pují opět v širokém rozpětí od Dublinu přes Kostnici k Ostřihomi (cf. Moídzioch 1990, 155). O předělu mezi českou zemí, "střechou Evropy", a oblastí sahající od Slezska k severu, můžeme sotva pochybovat. Příliš málo víme o směnném protějšku k dálkovému pohybu českých denárů. Archeologie v uvažovaném "protisměru" dovede vyjmenovat jen několik vesměs dílčích položek (Sláma 1963). Zmiňme alespoň jantar, který k nám bezpochyby putoval hlavně ze širokého jižního obvodu Baltského moře. Ještě před počátkem 9. stol. zůstávají nálezy jantaru při pobřeží, které opouštějí jen výjimečně. Do polského vnitrozemí výrazněji vstoupily teprve během 10. a v 11. stol. (Bukowska-Gedigowa 1984). V Čechách se objevují nápadně brzo, už na přelomu 9. a 10. stol, většinou ale i zde pocházejí z pokročilého 10. a z 11. stol. (Krumphanzlová 1970; 1992). Počátek importu jantaru do Čech tedy patří k příkladům časné dálkové směny, podstatnější část se potom shoduje s dobou exportu české mince. Výskyt jantarových ozdob na venkovských pohřebištích svědčí o směně prostupující širokou část společenského spektra, představa o uzavřené sociální struktuře se tak opět dostává do pohybu. Závěrečná mez importu jantaru, hledaná v průběhu 11. stol., se sbližuje s poklesem dálkového pohybu raženého stříbra a víceméně odpovídá vyznívám jedné z etap evropského dálkového obchodu. Naznačená spojitost je velmi pravděpodobná, důsledně kritický pohled ale jistě nepřehlédne nesnáze naší chronologie. V archeologické evidenci totiž ústup jantarových ozdob splývá s opouštěním řadových pohřebišť, té kategorie lokalit, která u nás podmiňuje datování jantaru. S hledaným důkazem se tak snadno můžeme ocitnout v kruhu. ' V pokročilém 11. stol. se dřívější velký baltský obchod rozpadl. Hlad po raženém stříbru a jeho thesau-raci skončil, oběh mince se uzavřel do jednotlivých státních celků. Vnitřní směna však ještě dlouho nebyla odkázána jen na početní hodnotu mince. Hlavné velkým transakcím i nadále sloužilo stříbro vážené a ani naturální platy ve středověku nikdy nezmizely (u nás cf. Pánek - Hladík 1968; Kučerovská 1977). Konec dálkového pohybu raženého stříbra podtrhuje jeden problém metodický. Předěl spadající do druhé poloviny 11. stol. vnášel společného jmenovatele do značně rozrůzněných částí Evropy. Nabízí tak příklad složitosti 1 vztahů synchronních a diachronních. Měnil se široký evropský kontext, dříve spojený dálkovou směnou. Přemyslovský stát se v nových poměrech ocital jako objekt, úpadek dřívějšího druhu dálkových vztahů na něj dopadal z vnějšku. Zároveň se asi i ve vnitřním českém vývoji vyčerpával zájem o "tradiční" dálkovou směnu. Jestliže raný český vztah k severu a severovýchodu přibližují mincovní nálezy, závisí výpověď o vztahu k východu na nečetných pramenech písemných (Třeitík 1973; Polin 1968; Toločko 1988). Daným geografickým posunem opouštíme území, kam plynulo a kde bylo ukládáno ražené stříbro a souběžné archeologické svědectví zůstává velmi skromné {Sláma 1990 s další lit.). Obchod mezi východem a západem se nepochybně uskutečňoval směnou zboží za zboží, mince tu chyběla jako směnný předmět i prostředek. Hlavní uvažované komodity z východních zdrojů (otroci, koně, kožešiny, včelí med a vosk) opět míjejí dosah archeologické evidence. Pozoruhodné archeologické doklady vztahů s východem sice přibyly s novým výzkumem Olomouce, ani jejich výpověď však asi neotevře zásadní změnu důkazových možuostí (Michna 1982; Bláha 1984; Sejbal 1990). Cennou dílčí kapitolu dokreslují dynastické svazky olomouckých Přemyslovců s Rurikovci. Spadaly do poslední čtvrtiny 11. a prvé poloviny 12. stol. a zřejmě se odvíjely na pozadí vztahů obchodních (Krzemieňska 1987). Celkový výklad však zůstává neurčitý, příliš závislý na obecných představách. Zásadní pokles evropského obchodu s lidmi je vcelku shodně kladen do 11. stol., předchozí význam otroků a obchodu s nimi bývá i dnes posuzován rozdílně (např. Verlinden 1957-77; Karras 1988). Úkol rozlišit v našich pramenech otroky přináší vážné obtíže, předěl překračoval oblast právní a archeologii proto zbývají pokusy spíše diskusní (např. Henning 1992). Dlouhodobě přetrval zájem o východoevropské kožešiny (Delort 1987) a jak nedávno zdůraznila Ch. Warnke (1987), po celý středověk zůstal hledanou komo3itou med a včelí vosk. Právě lesy mezi severní patou Karpat a Uralem nabízely hojnost včelích produktů, dovážených na evropský západ. Nároky na spotřebu včelího vosku nás mohou udivovat, souvisely však především se značnou spotřebou svící při náboženských obřadech. Dovedeme-li snad pojmenovat některé z položek východního obchodu, uniká nám jejich skutečný význam ve směnné struktuře. Ten se navíc mohl měnit, vždyť východní obchod trval až do mongolské invaze a pádu Kyjeva 6. prosince 1240. Diskuse o dálkové směně přetínající obvod naší země úzce souvisí s problematikou vzestupu přemyslovského státu a jeho pražského centra. K celistvější výpovědi se nabízí jediná položka - česká mince. Při hodnocení její rané historie třeba zvlášť ocenit jeden aspekt. Schopnost razit minci a zapojit ji už za vlády Boleslava I. a II. do evropské směny nepochybně posílila bohatství i moc Přemyslovců a jejich státu. 1 tady však zůstává řada otevřených otázek. Nevíme ani, odkud pocházelo stříbro zpracovávané v českých mincovnách... Jedinečné místo v uvažovaných vztazích připadalo rané Praze. Právě tady se splétaly nároky centra panovnické moci spolu s odrazem prosperity bohatých obchodníků, začleněných do dálkové směny, Stačí si jen vybavit mnohokrát citovanou zprávu Ibrahima ibn Jakuba a slova kronikáře Kosmy. Z doby, kdy nás dosud .......— orientace jÄ^S^ obr |2 Raně středová **« «— • < «*«TZtX^^ttlS^^^. . kv (A£> *« d° *si *í,raVÍdC'"ím """TT, \ t„,Íze(o Mc dva starsí sídelní shluk, (A.B), ve 13. stol. maje, ove shluky (A,d) sje .„^„..í.rf.Hm/ikv-chvsí. 3 -Slatin.ce a Ryzel (o. most;, o»a ___ ^ justoky (o. Chrudim), rozptýleny (A B) rozdelené do dvou vrcholné středověkých vsl " • „ kalastr4l„i „zemí.------«- -- ■■ , „; illage du Haut Moycn Age et re ^ ^ i de % yen Age cťle résulta. de 1, * nc ^0»«,, deux l.eux ttÉfefe. (A,B), diví- viiage au pian régulier. 2 - Malé a Vysoké Brezno Bohéme Nor ' (AB)i , 4 „ fortuně. asMoyen Age. 3 - MU» «*T- P*™*2^2Ä 4 - ft«<*y 0* * Bohéme), complexe ďhabitation (A.B). liés au sé, en deux viUagc, du Bas Moye,, Ag- -■ ™--— ^ iéoommÉ. 33 32 ských domů z pravidelných opukových kvádrů. Některé se hlásí do 2. poloviny 12. stol, (Muk 1986), další podle archeologických důkazů vznikaly až hluboko ve 13. stol. Novější literatura nepochybné právem ještě zdůraznila spojitost pražských kvádříkových domů s bohatým kupeckým prostředím, spjatým s dálkovou smenou. O povaze zboží, které sklady těchto domů schraňovaly, se však jen dohadujeme. Asi nezbývá, než opakovat obecně zvažované položky - kožešiny, včelí med a vosk ... Zároveň bychom chtěli znát vztah aktivity těchto obchodníků k českému světu. K předchozí diskusi jistě patří ocenění pražského kamenného mostu, vystavěného péčí krále Vladislava a jeho choti Judity už ve 3, čtvrtině 12. stol. Ve střední Evropě měl poněkud staršího předchůdce, který dodnes překračuje dunajské břehy v Řezně, v Praze však vyrostlo dílo podstatně náročnější. Stalo se nejen jedinečným zařízením komunikačním, ale i přesvědčivým a všem zřetelným výrazem panovnické prestiže. Označení opus imperiále jistě nemusíme chápat jen jako účelová slova oddaného kronikáře. S obdobným důrazem na prestižní vyjádření je třeba předřadit "latinskou podobu" Pražského hradu, přestavbu more latina-rum, kladenou k r. 1135. Všechny tyto objekty ještě pro několik pokolení zůstávaly "cizinci" vloženými do srdce českého státu. Podmiňovaly je totiž jednak nároky rezidenční, měřené reprezentačními požadavky vztahovanými zejména k centrům v německých zemích, jednak nároky bohatých obchodníků, spjatých se směnou dalece překračující obvod země. Ani tyto výlučné jevy nelze v úplnosti ocenit bez zvážení předpokladů již dříve v naší zemi vytvořených, zdrojů, z nichž jakkoli jedinečné stavební záměry musely čerpat a bez nichž by se neobešly. Takové proměny, které zásadním způsobem přiblížily české země jako celek "osamělým" inovacím 12.stol., však přineslo až následující století. 6. Pohyb sociální struktury a předpoklady transformace Dosavadní jakkoliv stručné pohledy na obecné uvažované zdroje středověké změny jakoby chtěly spíše absolutizovat názor, podle něhož většina historických vysvětlení v podstatě nevysvětluje nic. Můžeme však pokročit blíže ke konkrétní mnohotvárné problematice středověké transformace a pokusit se ji sledovat v širokém časovém rozpětí a v příslušné časové následnosti, přibližující následnost příčinnou. Hlavní osnovu takového pohledu se pokusíme odvodit z nástinu pohybu sociální struktury. 6.1. Jen velmi obecné a neurčité zůstávají úvahy o možných příčinách odstartování raně středověkého sídelního postupu. Podle demografických studií poznamenal Evropu kolem poloviny 1. tisíciletí hluboký populační pokles, posilovaný ještě morovými epidemiemi ve Středozemí, kladenými do 6. - 8. stol. (Biraben - Le Goff 1969). Vzestupná osídlovacl křivka jistě začínala prvými kríčky k vyrovnanější situaci, ke snížení rozporů mezi kapacitními možnostmi regionů a jejich stávajícím využitím. Nezapomínejme zároveň, že na příslušný stav vyrovnání čekala i síť společenských vztahů, narušená předpokládaným extrémním zmenšením populace (cf. Neústupný 1983, 92). Všestranné řešení mohlo spočívat v uvolnění faktorů regulujících porodnost. Samostatnou kapitolu např. právě v Čechách skládá problematika kontaktů Slovanů s předchozími obyvateli. Vzhledem k velmi omezeným pramenným oporám patří postižení měřítka a povahy této proměny k nejsložitějším otázkám našich raných dějin. V pohledu na starší ("germánskou") situaci se je třeba opírat o nálezy hrobů, doklady sídlišť až na výjimky chybějí. Na druhé straně příliš citelné meze klade krajně malá nápadnost nejslarší slovanské hmotné kultury. Dřívější poměry poněkud osvětlují údaje písemných pramenů, jejich rozbor ovšem neopouští rámec situace mocensko-politické. O kontaktu slovanského a staršího prostředí navíc svědčí hydronyma a oronyma, která vstoupila do našeho pojmenování řek a horstev, I tady lze zřejmě uvažovat dvojím způsobem. Návaznost mohla být konkrétně místní, ale mohla být i volnější, zprostředkovaná zásobou pojmenovávacích prostředků. Předchozí výčet naznačuje, jak obtížně odhadujeme 34 ,„ 'odll 12 stol přkM dlouhodobé mhmf to.thn.ily ve vyhranené terénní ahn.oi Obr. 13. Sviníice (o. Most), ves ■ doklady os.dlen. od 1. - U .to pr*l y f ^ by,a „ ^ (A). PH středová transformaci nékdy ^J^^^ÍSZ Chou£ (B). LibSice (C. No*ov (D). Bfljn. 35 vzdálenost mezi obrazem, který bezpečné skládají jednotlivé pramenné položky a skutečným rozsahem příslušné sídelní mozaiky, skutečným demografickým vývojem. Problém lze vsak sotva řešit nějakou byť i elegantní deduktivní konstrukcí. Odpověď důsledné vedená písemnými a archeologickými prameny uvažuje o příchodu Slovanů do Cech nčkdy ve 2. třetině 6, stol. a předpokládá kontakt jen se zbytky germánských Či germanizovaných předchůdců (Zeman 1987). Povaha odpovedi o situaci v počátcích 2. poloviny 1, tisíciletí nem rozhodné vzdálena od zájmu o stredovekou transformaci. Na mčřítku, které přiřkneme tehdejší lidnatosti české země totiž závisí i obrys křivky, jíž vykreslíme populační vývoj v následujících staletích. - Jen zcela na okraj doplňme, že nedávné úvahy o českém původu granátů zasazovaných do honosných šperků 6. stol. v Trevíru a v dalších výlučných merovejských dílnách (Arrhenius 1985) zůstávají velmi málo pravdepodobné a spíše připomínají Zimní pohádku s českou zemí položenou na břehu mořském... 6.2. Při daläím postupu na časové ose se nepochybně obecně shodneme v růstu sociální složitosti, závažné rozdíly však nastanou při snaze o přesnější klasifikaci. Do sídelního obrazu uvnitř české země vstoupila opevněná sídliště, jejichž počátky hledáme v S. stol. V prvotním výčtu se nápadně projevují lokality položené na okraji či dokonce vně sídelních oblastí, v místech jistě komunikačně odlehlých a nesnadno přístupných (Sláma 1992). Zachycujeme elitu, která výjimečnost svého postavení legitimovala výjimečnými předměty, přinášenými dálkovou směnou. Právě v nedávné době byla nově definována složka spojující prestiž české elity 8. až počátku 9. stol, s produkcí avarského kaganátu (Profantová 1992). Podrobné pozornosti se dostalo i vztahům ke světu karolínskemu (Wachowski 1992). Pro 9, stol. lze potom uvažovat o vnitřním rozdělení území Čech do několika antropogeografických uskupení, Tradiční a hluboce vžitý výklad tyto části spojoval s kmeny. Nověji bylo takové pojetí zásadně zpochybněno a závažným úkolem se stává přiměřenější sociálně taxono-mické určení (cf. Graus 1980; Sláma 1983; Trestů. 1988; Kandert 1992). V českém prostředí si nejprve připomeňme ženský pohřeb v Zelenkách nedaleko zabrušanského hradiště, uložený v mohyle nasypané k věčné připomínce, pro paměť současníků i potomků. Prestiž zesnulé vyjadřovala řada vzácných importovaných předmětů, ukazujících k velkomoravskému prostředí, mezi nimiž vystupuje i římská kamej ze 4. stol. s portrétem vládce ozdobeného vavřínovým věncem. Další mimořádně výmluvný příklad nabízí dvojice bohatých pohřbů z Kolína, ve své výbavě slučující předměty ukazující k prostředí velkomoravskému a pozdně karolínskemu. Protějšek archeologickému svědectví o elitě v Čechách 9. stol. skládají písemné zprávy o duces Boemanorum. Jestliže jsme už zmínili bohatou mohylu poblíž Zabrušan, nelze opomenout ani příběh z r. 857, spojený s civitas Wiztrachi ducis, s lokalitou ztotožňovanou nověji právě se zabrušanským hradištěm (Sláma 1973). Příslušná slova fuldských análů zachycují závažné atributy duces, hovoří o neomezené a zřetelně dědičné vládě, ukazují vazby s elitou v dalších poměrně odlehlých územích. Významově srovnatelné hroby sledujeme v Evropě od 5. - 6, stol,, vždy v krátkém období nástupu raných státních útvarů. Nápadně bohaté obřady provázely odchod "pohanských knížat", jejich pokřtění potomci a dědicové byli již ukládáni dovnitř chrámů, kam s nimi ještě někdy vstupovala tradice starých obyčejů (Müller-Wille 1982; 1983; Randsborg 1991, 69; Roesdahl 1992). Snaha nalézt zřetelné dělítko mezi světem "křesťanským" a "pohanským" se rychle zkříží jak s vypovídacími schopnostmi našich pramenů, tak především se samotnou historickou skutečností. Oba světy se musely hluboce prolínat v chápání duchovním i v samotném zacházení s honosnými předměty s křesťanskou symbolikuu, které nepochybně volně vcházely do obecné směny honosných předmětů. I tady můžeme v nevelkém geografickém měřítku skládat pestrou mozaiku, opětovně přibližující celistvé pochopení Evropy jako složitě diferencovaného kulturního pojmu (např. Van de Noort 1993). Do takové skladby náleží archeologicky zachycený pohřeb franského Childe-rika (+ 481/482), stejně jako kronikářem popsaný odchod litevského Algirdase (+ 1377). Panovníka pochovaného v dnes belgickém Tournai doprovodila honosná výbava, a možná i desítka koní, uložených v blízkém sousedství (James 1988, 58). Pozemská pouť litevského vládce se uzavírala takřka o 900 let později v lesích u Vilniusu, asi 1500 km od Tournai. Pohřeb žehem zahrnul 18 nejlepších koní, skvostné oděvy se zlatem, perlami, drahokamy (Gimbutas 1963). Po několika málo letech přijala Litva křesťanství. Jogaila zvaný Jagel-lo, syn Algirdasův, brzy usedl na polský trůn... 6.3. i iirm se ještě k sociální taxonomii. Předem si ale zopakujme názor, podle něhož užívané (a živě diskutova-H' i |>it|iny nejsou výsledkem, ale jen více či méně přiměřeným prostředkem poznávání. K základním funk-... lichto ideálních typů (ve smyslu M. Webera) patří možnosti komparační. Problematiky .....I" geografických uskupení v Cechách 9. stol. jsme se už dotkli. Chybějí u nich nezbytné atributy kme- * "< itáme se s nimi mimo egalitární společnost, někde mezi "nestátem" a státem. Označení "kmenové kní-řnlvl" sice dovoluje elementární odborný dialog, vně úzkého smluvního rámce však ztrácí srozumitelnost, i .-In i něji přijatelné determinaci se lze blížit dvěma směry. Prvý vychází z termínu "náčelnictví". Příslušné "» ^ ^ 37 36 mocné nositele při cestě na onen svět může doprovázet okázalé bohatství. Zřejmě žádná položka zvažované charakteristiky se nerozchází se znalostmi o Čechách 9. stol. Obecnějšímu přijetí termínu náčelnictví však u nás asi brání jeho neobvyklost a celkově velmi malá tradice antropologického studia českých dějin. Jestliže zájem o raně středověké náčelnictví vede k otázce kdy určitá společenská organizace mizí, ptá se pohled opačný na počátky nového jevu, středověkého státu. Zdůrazněme hned, že příslušná proměna neprobíhala náhlým zvratem, ale zdlouhavým pohybem, v němž se prostupovaly prvky nové a staré. Není proto divu, že předěl mezi náčelnictvím a státem bývá nesnadné či nemožné přesně a jednoznačně postihnout i v dobře dokumentovaných situacích, i tam se závěry rozcházejí (napr. Claessen 1978, 593). Při studiu raně středověkých Čech bychom si snadno mohli klást principiálně neřešitelné otázky, nepostižitelné v našich pramenech. Neexistuje navíc obecně přijímaná definice státu, spoutávající široké měřítko společenské mnohosti. Dílčí definice oproti náčelnictví zdůrazňují větší sílu ústřední moci, zajišťující nerovné vztahy vládců a ovládaných. Mocenská síla státu dokáže také mnohem účinněji zabraňovat dělení či úplnému zániku celku, jemuž naopak náčelnictví snadno podléhalo (Cohen 1981). V pohledu na Českou společnost 9. stol. nelze zřejmě nastavit jednoznačně průkazné hodnocení. Tehdejší česká země v některých svých územních částech pravděpodobně urychlovala přechod od náčelnictví k počínajícímu ranému státu (cf. Claessen - Skalník 1978). Dvojí pojetí "ideálních typů" uvedené do české literatury P. Charvátem (1989) a Kandertem (1992) by nemělo zakrýt rozhodující shodu, spočívající v důrazu na vydělování České společnosti 9. stol. z egalitár-ního prostředí (cf. léltemlička 1989). Studium dynamiky raně středověké společnosti může zároveň zdůraznit jeden cenný problémový okruh. Hledání vnitřních zdrojů společenského růstu si povšimlo, že poměrně často vystupují příklady několika relativné autonomních celků sloučených do téhož širšího regionu. Jejich vztahy se zabývá teorie "peer polity" (Renfrew 1986; Hodges 1986). Významný zdroj společenského růstu spatřuje právě v interakci vzájemně spjatých společensko-politických jednotek. Přirozeným výrazem se stávalo soupeření příslušných mocenských elit. Obecně předpokládáme, že pokrývání potřeb elity si vyžadovalo organizaci dálkové směny prestižního zboží, ale vyvolávalo i tlak na zemědělskou i nezemědělskou produkci. Mezi projevy soupeření náležel samozřejmě boj, přinášející kořist, ale i tolik potřebné příběhy udatnosti. Stabilizaci vždy ještě nepevné moci napomáhaly různé komunikační prostředky. Patřilo k nim jak podání o hrdinných činech, tak i podmanivý lesk nevídaných předmětů. Právě dálkový pohyb prestižního zboží (tzv. transregionální prestižní ekonomika) proto tvořil obecně výrazný a moderního člověka znovu a znovu udivující znak archaických 1 společností. I v Čechách zřejmě třeba soupeření jednotlivých antropogeografických seskupení, tradičně považovaných za "kmeny", přiřadit k cenným zdrojům sociálního růstu. Docenění tohoto jevu připadá nepochybně větší váha, než samotnému taxonomickému řešení. Nezapomínejme však, že pohled vnímající daný jev by příslušnou sociální strukturu ještě spíše spojoval s náčelnictvím. Každá z uvažovaných sociálních taxonomií rozhodně zdůrazní předěl vyvolávaný zřejmě od 40, let 10. stol. nástupem přemyslovského státu, který vyrůstal z již dříve dobře organizovaného rodového útvaru ve středu země. Podstata moci se zásadně mění, českou zemi prostupuje síť mocenských center, přicházejí doklady pevné suverénní vlády, novou zásadní úlohu plní křesťanství (zejm. Sláma 1983; 1985). Teprve tady jednoznačně a bezpečně zaznamenáváme určující znaky raného státu. Naplňování nových možností ovšem čekalo na řadu generací. Kostra státu spočívala na soustavě hradských center a dvorů. Z jejich nároků vycházela gravitační síla, vyvolávající u předních lokalit postupnou koncentraci osídlení, vyžadující a stimulující i vzestup podílu nezemědělské produkce a rozvoj směny. Nezapomínejme opět na časové relace. Hradská soustava vyrůstá ve 2. polovině 10. stol., zásadní rozvoj sídelních aglomerací Čekal až na 2. polovinu 12. a počátky 13. stol. Právě v této následnosti znovu spatřujeme cenný ukazatel interpretační, přibližující zdroje pohybu středověké společnosti. Tehdejší "výrobní síly" nelze vydělit jako samostatný sektor, zůstávaly uzavřeny vztahy sociálními a nemohly jakýmsi samospádem podmiňovat např. "revoluční přeměnu zemědělství". Poněkud efektivnější chod zemědělství mohl vyplývat až z pohybu uvnitř sociální struktury. 6.4. U některých otázek středověkého zemědělství jsme se již zastavili. Archeologický pohled na proměny něze-medelske výroby samozřejmě podmiňují možnosti a meze archeologické evidence, dovolující přece jen uchopit některé z otázek spjatých s výrobou keramiky a s výrobou a zpracováním železa. Zmínili jsme se už o plili li pné specializaci hrnčířské výroby, která začala zřejmě již v době před počátky expanze přemyslovského | -mi 1'ííslušné svědectví kladené do 9. - 10. stol. nabízí nástup tzv. regionálních keramických typů, studovali dosud zejména ve středních a SZ Čechách, Tento jev zasluhuje vlastní rozbor, jeho váhu však samu ■ i »»t>c asi nelze přeceňovat. Doklady hrnčířské specializace totiž poskytují už některá pravěká období. Archeologie železa, jeho výroby a zpracování, otevírá odlišný úhel pohledu na středověkou skutečnost. '*|m i inlizacc byla samozřejmým a proto starobylým předpokladem takové práce, hutnictví se zároveň muselo »4/ni na teritoriálně poměrně úzkou nabídku zdrojů železné rudy. Studium sledující i vývoj společensko-i»i|iní»rafického kontextu hutnické a kovářské Činnosti předložilo pozoruhodné závěry, v jejichž mozaice opět vyntoupilo v Čechách jedinečné postavení pražské oblasti. Dnes se však zdá, že únosnost některých východi-< V bude třeba znovu ověřit. Podstatnou měrou se totiž odkazujeme na nálezy s nejistou dokumentací, jejichž (id'vnější chronologické zařazení zůstává citlivým problémem, novější nálezy čekají na publikaci. Nesnáze jiiuvázejí i rozlišení hutnické a kovářské činnosti, dřívější určení jsou dnes totiž posuzována mnohem opatr-iii'li. Nedávné hodnocení proto končí velmi střídmě: "jisté však je, že osady pražské sídelní aglomerace v II.-12. stol. se dost intenzívně zabývaly přinejmenším úpravou železných lup" (Pleiner 1984, 52). Měřítko velkého tématu se samozřejmě nezměnilo, odpovědi na podstatné otázky související s výrobou a zpracováním železa v rané Praze a v raně středověkých Čechách vůbec však čekají na revizi výchozích informací. 6.5. Nicháváme-li svůj zájem vést přirozenou časovou posloupností, předbíháme již nástup další ze závažných proměn venkovského prostředí. Od počátků 12, stol. se v Českých zemích naplňuje postupný přechod od řadových pohřebišť k základům farní sítě. Východisko archeologického pohledu nabízí topografie míst pohřbívání. Dřívější prostředí charakterizovala pohřebiště položená při okrajích sídelních komor, obvykle v místech různě Členitého lemu mezi vlastními zemědělskými plochami a lesem. Obraz raně středověké kulturní krajiny se tak členil do množství buněk, rámujících v těsném vztahu pozemský i posmrtný život jednotlivých komunit. Síť pohřebních míst bezpečně známá z mladšího středověku však skládala strukturu podstatně odlišnou. Zpravidla vstupujeme do vazby k sakrální stavbě, zasazené obvykle přímo v sídhštním jádru {obr. 6). Zdůrazněme ovšem, že cesta od staré k nové situaci nebyla jednoduchá a obecně přímočará. Souvislejší svědectví o pohřebištích jednotlivých vesnických komunit opouštíme v Čechách nejpozději na počátku 12. stol. Na druhé straně dynamický nárůst sakrálních staveb začíná až se 2. polovinou 12. stol. Při takovém vyjádření se ale uchylujeme k jakési souhrnné dataci, k součtu zanedbávajícímu vážné regionální rozdíly platné pro obě naše opory, pro stavební i písemné památky. Budeme jistě znovu a znovu diskutovat o neúplnosti pramenné evidence, uvažovanou chronologii venkovských kostelů, její časové rozpětí i její regionální diferenciaci však třeba zároveň dosadit ke směrodatnému historickému pozadí. Teprve nástup pozemkové šlechty totiž na venkov uváděl společenskou sílu, která mohla rozhodujícím způsobem budovat síť kostelů příznačnou pro mladší středověk. Poslední datovatelné stopy řadových pohřebišť a počátky vesnických kostelů proto nesporně může oddělovat různě dlouhá doba, trvající v některých regionech třeba tři až čtyň pokolení. Soudu o přímé návaznosti mezi řadovými pohřebišti a sítí kostelů známých z vrcholného středověku (např. z rejstříku papežských desátků) tak zřejmě připadá jen velice podmíněná platnost, V uvažovaném mezidobí se stýkaly dvě tendence. Jednak se postupně prosazovalo pohřbívání k nečetným sakrálním stavbám, budovaným panovníkem či církví, jednak nepochybně dále sloužila pohřebiště nekostelní, dále umístěná v odstupu od sídlišť. Zda a případně v jaké míře už taková místa náležela více komunitám, odhadujeme jen velmi obtížně. Vytrácejí-li se řadová pohřebiště (jako relativně početná kategorie lokalit) někdy na počátku 12. stol., určuje tato velmi volně chápaná mez začátek zřejmě značných posunů v m/stech pohřbívání. Zdůrazněme přitom, že nárokům už pinč stabilizované církevní správy mohly vyhovoval poměrně rozlehlé obvody, příznačné právě pro majetky církve. Sakrální stavby budované pozemkovou šlechtou tvořily samozřejmé cennou součást postupně vytvářené církevní sítč, svou značnou hustotou však asi leckde překračovaly vnitřní nároky farního provozu, V důsledcích někde farní kostely vznikly v sousedních vsích, jinde se ustálily rozlehlé farnosti. Bezpečný závěr přechodného období, rámujícího v některých oblastech životy několika generací, čekal v Čechách až na 13. stol., na církevní emancipaci a na jasně určenou farní síť. Předchozí výklad načrtl vnější vývojové obrysy, naše otázky však směřují hlouběji, ke smyslu popisované proměny. Do popředí zájmu jistě náleží výpověď o postupu středověké christianizace, a zároveň i o změ- 38 39 nach v prostorovém a sociálním členění středověkého venkova. Teprve snadno dostupný kostel a s ním spojený klérus mohl na vesnici vnést dlouho nárokovaný přelom, Dovoloval dříve nemožný průnik církve do každodenní skutečnosti, hlubší christianizaci ukončující venkovské dvojvěří. Uvolnění tradičních představ bylo ovšem podmínkou opouštění řadových pohřebišť. Teprve po jejím naplnění mohla dlouhodobě užívaná pohřební místa, po generace citlivá část identity vesnických komunit, upadat v zapomnění, měnit se v pole, pastviny, les. Proměna, jíž měl projít duchovní svět našich předků, vyžadovala účinnější zásah, než přinášela slova zákazů, která mohl sotva kdo s potřebnou důsledností prosazovat. Důležitý krok, narušující svět staré víry, odrážel přechod od ukládání předmětů do hrobů k odkazům a darům činěným ve prospěch kostela. Změnu pravděpodobně usnadňovalo obecné zakotvení ve sféře recipročních darů. Vzácné svědectví o nové komunikaci s "božskou mocí" obsahuje příběh líčený Kanovníkem vyšehradským k r. 1137. Zázračně uzdravená žena ze vsi Běstviny tehdy sňala své náušnice a obětovala je na oltář kostela, k němuž příslušela. Proces, jehož zásadní kapitolu znamenal přechod od řadových ke kostelním pohřebištím, spočíval hlavně a především ve složitém a rozporném prostupování dvou kultur a v začleňování složek archaických do kultury křesťanské, přirozeně s častým měněním a překrýváním prvotních významů. Pouze tato zdlouhavá cesta mohla měnit náboženskou mentalitu a posléze i tlumit či eliminovat staré pohřební obyčeje. Konstatovali jsme již, že přechod ke kostelním pohřebištím rušil dříve mimořádně pevnou složku archaické společnosti, znamenal hluboký zásah do mimořádně citlivé oblasti "rites de passage". Jak přesvědčivě doložil např. již A. van Gen-nep (1873-1957), způsob přechodu na onen svět vždy spolupotvrzoval kulturní podstatu a tedy i stabilitu příslušné komunity. Funkce ritu přitom spočívala v kontrole dynamiky sociálního života. Vlastním jádrem kapitoly o proměně pohřebišť je studium postupného uvolňování představy posmrtného života jako pokračování života pozemského ve prospěch posmrtného života duše, Volnější prolnutí obou pohledů zůstalo ale trvale příznačným znakem medievalizace křesťanství. Postupně naplňovaný děj otevíral další závažné souvislosti. Archeologická rekonstrukce mj. přibližuje o geografický rozměr posuzované proměny. Jestliže v dřívější situaci svět živých a svět mrtvých spojoval těsný prostorový kontakt, vytvářela nová struktura pro mnohé vesnické komunity podstatně abstraktnější vztahy, sahající mimo důvěrně známý obzor. Středověký venkov získal ve stabilizované farní síti pevnou územní strukturu, svým širším rámcem zřejmě usnadňující i následnou sídelní koncentraci. Pohled obrácený na české prostředí třeba opět dosazovat do evropských souvislostí. I když na tomto místě ani zdaleka nemůžeme mapovat celkovou mozaiku, o shodě základních vývojových tendencí není pochyb. Jestliže zánik merovejských řadových pohřebišť spadal do doby kolem r. 700, uvažuje současné studium o následné etapě rozptýleného pohřbívání (např. Steuer 1988, 31) a posléze o síti svázané do značné míry s kostely při sídlech šlechty, Značný důraz evropského bádání se obrací k ocenění vzniku relativně malých farností, dlouhodobě stabilizujících vazby vesnických komunit. Ve francouzském prostředí bývá počátek vzniku těchto základních buněk venkovského života kladen již před r. 1000 (Aubrun 1986; Fournier 1982). 6.6. V dějinách Šlechty nás při studiu středověkých proměn především zajímá její podíl na procesu vzniku poměrně pevné struktury pozemkových vlastníků, pokrývající celou zemi. Chceme tedy vědět, od které doby lze hovořit o šlechtě pozemkové. V přemyslovském státě se ve světle písemných pramenů poměrně záhy představují dva hlavní zdroje moci elity, totiž služba panovníkovi a vlastnictví lidí a půdy. Právě vzájemnému poměru těchto zdrojů a proměnám jejich relace připadá rozhodující význam při řešení stanovené otázky. Zdůrazněme ihned, že diskuse o fyzické kontinuitě šlechty, v níž se někdy až nesmiřitelně utkávají zastánci a odpůrci teorie o dlouhodobé tradici nobility usazené i ve venkovském prostředí, sleduje vlastně odlišný okruh otázek. Otázky zaměřené na počátky pozemkové šlechty sc totiž ptají po zásadní změně v chování elity. Předchozí rozlišení zřetelně dělí i možnosti jednotlivých skupin pramenů. Od rozborů pohřebišť asi nebudeme očekávat poznatky o počátcích šlechty pozemkové, dosah jejich výpovědi zřejmě ani teoreticky ■ nemůže přesáhnout obecnou problematiku fyzické kontinuity. Předpokládáme, že časná vazba elity k venkovskému prostředí mohla vyplývat z několika zdrojů, jak z vlastních kořenů a zájmů této vrstvy, tak i z potřeb státu. Usazování bojovníků na venkov, do širšího okolí střediskových lokalit, k důležitým komunikacím, Obr. 15. Vrcholně středověké vesnice a jejicll usedlosti. A - Lann-Gouh Melrand, půdorys bretaňskč vsi datované do 11. stol. {André 1982). B - Hohenrode, usedlost ve vsi v pohoří Harz, 12.-14. stol. (podle P. Grimma). C - Svidna (o. Kladno), ves vytyčená před r. 1300 se soustřeďovala při obdélné návsi, obklopené celkem 14 parcelami. Usedlosti 1 až 3 odkryl archeologický výzkum {Smetánka 1988). -Flg 15. Villages dalant de ľapogée dli Moycn Age et leurs fermes. A - Lann-Goul) Melrand, lc villagc de Bretagne du XIe siěclc, B - Hohenrode, village de Harz (AUcmagnc), XIIe- XIVe siěcle. C - Svídna (centre de la Bohéme), trio de femies tracé avant 1300. k citlivým hraničním místům atd., patřilo k příznačným rysům raných středověkých států (pro arpádovské Uhry a piastovské Polsko např. Bakay 1967; Kara 1992). Časná šlechta mohla s těmito lidmi fyzicky souviset, od konce 10. stol. se ale na českých pohřebištích ztrácejí možnosti studia profesních či právních aspektů a vzhledem k celkové absenci pramenů mizejí další osudy uvažované společenské složky v neurčitém stínu. Zůstává různě hodnotná hrobová výbava, jejíž vlastně vždy už skromná výpověď nás poměrně rychle odvádí od vrcholu společenské pyramidy. Teorie o kontinuálním vývoji šlechty na českém venkově se proto snaží navázat archeologické nálezy sledované do počátků 11. stol. s již jasným svědectvím o pozemkové šlechtě, I která (nejprve v písemných pramenech) vystupuje od poloviny 12. stol. Zopakujme ještě jednou, i kdyby naznačený přístup chybějící články skutečně našel, prokázal by jen a jen jednu z větví "prehistorie" pozemkové šlechty. Důkazy o počátcích vlastní "historie" pozemkové šlechty třeba hledat jinde. Skládaje výpověď pramenů písemných, rozbor sakrální architektury a archeologický výzkum vydělených sídel. Začneme-li celkovým pohledem na společensko-topografický kontext sídel elity, rozlišíme trojí druh souvislostí. Na počátku pramenné evidence vystupují samostatně opevněné dvory (či dvorce, moderní terminologie není ustálená), vložené 41 40 dovnitř hradišť 9. až 11. stol. Podle písemných pramenů některé z těchto útvarů náležely knížeti, jiné velmožům. Tvořilo je několik obytných a hospodářských staveb, uzavřených spolu s poměrně širokou volnou plochou do palisádového ohrazení (Sláma 1986, 19). Další ělánek spatřujeme ve dvorech (dvorcích) budovaných mimo vlastní hradní okrsky, v hradním zázemí, a tím již uvolňovaných z bezprostřední knížecí závislosti, Představa o počátcích těchto sídel se zachycuje Kosmova líčení příběhu bílinského správce Msti-še. Cena dramatické historky zapsané k r. 1061 je značná, poskytuje svědectví výmluvné a nadlouho ojedinělé. Některá další sídla potom písemné prameny uvádějí ve vyspělých aglomeračních útvarech, s uvažovaným typem lokalit spojujeme i tamější koncentrace sakrálních staveb s rozličně zdůvodňovanou raně středověkou tradicí, ^ Zvláštní postavení opět připadá situaci pražské, kde pozornost přitahuje nejen množství románských kostelů, ale i sociální kontext některých románských domů. Dovolili jsme si již podtrhnout názor o vazbě těchto domú s bohatým obchodnickým prostředím, otázka spíše jednotlivého podílu šlechtických vlastníků však již od základní monografie J. Čárka zůstává otevřena. Vímejiž, že pražské kvádříkové domy jsou datovány do poměrně širokého intervalu, během něhož mohlo docházet k určitým posunům v jejich sociálním kontextu, Archeologicky je tato problematika jen obtížně dostupná, překvapivě nový pohled však asi slibuje výzkum v Čimicích, ve vsi vzdálené 6 km od středu Starého Města pražského. Čimické tvrzi ze 2. poloviny 13. stol. totiž předcházela starší sídelní situace, která využila stavební techniku blízkou kvádříkovým domům f obr. 7), Nález by mohl svědčit o přijetí v Čechách jinak výjimeiné techniky i pro výstavbu časného vyděleného sídla. Bohužel neznáme majetkové souvislosti tehdejších Čimic, místo vystupuje až v r. 1328 v držbě svatovítské kapituly (Huml 1986). Odkryvem ze širšího pražského zázemí se přirozeně vracíme k možnosti větší sociální diferenciace mezi pražskými domy. Prvořadou otázkou, celkově podmiňující další diskusi, zůstává dostatečně přesná chronologie čimického sídla. Předběžné zprávy zatím dovolují starší situaci synchronizovat až s pozdním vývojem pražských románských domů. Se třetí skupinou posuzovaných sídel vstupujeme na venkov, abychom se už zabývali vlastní teritoriali-zační problematikou a sledovali projevy změněného chování elity. V Čechách od 40. let 12. stol. během zhruba sta let zachycujeme v písemných pramenech osoby, které ztotožňujeme s ranou pozemkovou šlechtou. Mnohdy vystupují spolu s lokalitami, v nichž hledáme i jejich sídla. Leckde místní charakteristiku doplňují sakrální stavby, které otevírají další z cest k diskutovanému tématu. Nastíněné dělení souvislostí raných sídel do tří skupin by vyhovovalo představě o postupné emancipaci šlechty, o jejím postupném uvolňování z vazeb panovníkovy moci, a naznačovalo by tři etapy uvažovaného procesu. Chápeme však rozhodující vývojové tendence skutečně věrně? Nepodléháme přímočaré interpretaci málo reprezentativních pramenů, dosazovaných do "přirozeného" (tedy apriorního) pozadí jedné z teorií o raném vývoji šlechty? Potřebnou jistotu nám může poskytnout souhra s dalšími druhy pramenů. V písemných pramenech 2. poloviny 12. a počátku 13. stol. sledujeme souběžnou existenci sídel předních mužů v zázemí významných správních hradů i ve venkovském prostředí. Tento vztah by svědčil o tehdejším souběhu obou základních zdrojů moci, urozené služby panovníkovi a vlastní pozemkové držby. Dobu vlastního počátku sídel na venkově zatím nemůže ověřit archeologie, její dosavadní výpověď nás totiž s jistotou nedovede ani k polovině 12. stol., k mezi určované písemnými prameny. Zdůraznit však lze dvojí nezávislé svědectví. - Do 2. poloviny 12. a prvé třetiny 13. stol. spadá v Čechách neobyčejný vzestup četnosti nevelkých vesnických kostelů, z nichž mnohé sloužily právě jako atribut některého z raných šlechtických sídel. Jejich stavební náročnost a výtvarná podoba výmluvně svědčí o nové kvalitě aspirací i ekonomických možností příslušných stavebníků. Právě v prostředí teprve hledajícím majetkovou stabilitu skýtal kostel a jeho nadání cestu k zajištění vlastnictví. Ozvěna slov, která podle kronikáře Kosmy vyřkl bílinský Mstiš r. 1061 dlouho neztratila platnost: "Knížetem jest a pánem, se svým hradem ať učiní, co se mu líbí. Co však můj kostel má, nemůže mi odníti." Od doby kolem poloviny 12. stol. zároveň v českých zemích stoupala četnost zlistiňovaných právních aktů. Tento pohyb bezpečně svědčí o nové povaze majetkových vztahů prostupujících venkov (obr. 2). - V souhrnu několika závažných ukazatelů spatřujeme přesvědčivý důkaz nástupu pozemkové šlechty, důkaz podstatných změn v povaze vlastnictví půdy a lidí. Českou zemi jako celek pokrylo stabilně určené majetkové uspořádání. Nové šlechtické državy zásadně doplnily mozaiku míst s pevněji uspořádaným zázemím, držených panovníkem či církví, Právě zde mohla aktivita šlechty hledat svůj určitý předobraz. Vrátíme-li se k diskusi o přebytku, sotva budeme pochybovat o tom, že pro jeho tvorbu i získávání otevřel nástup pozemkové šlechty zásadně novou situaci. Časný a výmluvný důkaz nabízí už zmípěné množství venkovských kostelů, budovaných leckdy uvnitř nevelkých majetků, složených třeba jen z jednotlivých vsí, Snahu o vyvážený pohled nezbytně provází alespoň letmý zájem o širší evropský kontext. Bádání dnes ;již v řadě zemí oceňuje význam nástupu dědičné a teritoriální aristokracie, který vyvolával fragmentarizaci dřívějších velkých majetkových domén a kvalitativně proměňoval i povahu veřejné moci. Chronologie poěát- 42 A30 V \ \ \ " \ V-> * Os \ \ \ Wi o?>-r"V\ \ '■- \ i te • > / A Oy \ \ " 2 ÍL! — 425 ---■' JO m Obr-16. Zaniklá ves Stahlnhain v pohoří 'Faunus (Hescnsko), 14. stol, usedlost odkrytá archeologickým výzkumem v 1, 1985-1986 (Ernst - Klíípště 1993). Příslušný celek skládalo 5 staveb umístěných ve volných odstupech. Obytný dům (4) tvořilo dvojdílné jádro s ohništěm v největší místnosti (vyznačeno šipkou) a se dvěma menšími prostorami. Ohniště sloužilo také ve stavbě 3. Otevřenou otázkou zůstává možnost podílu nezemědělské výroby, s níž mohla souviset stavba 5. - Fig. 16. Fenne du village deserte de Stahlnhain (Hesse), XIVe siěcle. ků regionálního a místního zájmu šlechty je přirozeně v různých zemích různá, Na západě Evropy těžiště takových proměn zřejmě spadalo do 9.- 11. stol. Nezapomínejme ani, že v uvažované vývojové etapé hledá právně historické hádání posun v pravidlech majetkového dědictví, vyvolávaný úpravou osobních svazků. Přechod od vztahů kognatických k agnatickým vyřazoval z dědické posloupnosti ženy a tímto zúžením vlastně posiloval majetkovou stabilizaci (např. SchmicJ 1957; Fichtenau 1984). Samostatný zdroj poznatků otevírá výzkum vlastní podoby sídel rané šlechty. Situace míst zmiňovaných nejstaršími predikáty, jakož i kontext venkovských sakrálních staveb, přivedly již starší české bádání k úvahám o časných dvorech, o sídelních formách postrádajících výrazné fortifikační prvky a zasazených do bezprostředního vztahu k vesnickému osídlení. Taková sídla spojovala funkce rezidenční a hospodářské. 43 • konkrétni řešení odrážela rozdílné možnosti a nároky stavebníků vřazených do rozdílných úrovní pomyslné společenské pyramidy. Vlastní sídelní jádro obvykle uzavíralo jednoduché otýnění, v obytných částech předpokládáme i vícepodlažní objekty, částečně zahloubené a vyrůstající na kamenné plentě či dřevohlinité subs-trukci. Tehdejšímu ohrazení bývá spíše než plná funkce fortifikační přičítán význam majetkově právní, i když ani obranný efekt jednoduchých konstrukcí nemusíme v daném dobovém kontextu podceňovat. Archeologický příklad lokality spojené s mocným rodem nabízí Vroutek u Podbořan {obr. 8), jmenovaný odkazem Hrabižice Kojaty. Do podstatně skromnějších souvislostí nás uvádí Bedřichův Světec (obr. 9), držený nižším šlechticem, bezpochyby svázaným právě s Hrabišici. Ve Vroutku i v Bedřichově Světci se ozdobou sídla stal kostel, svou podobou opět vyjadřující různou společenskou pozici stavebníků. Leckde ale žádná sakrální stavba nevznikla. K příčinám někdy mohl patřit jednostranný důraz na hospodářské funkce příslušné lokality. Příklad tohoto druhu spatřujeme ve Velebudicích u Mostu. Tam archeologický výzkum odkryl rozlehlou ohradu s osami 70 x 65 m, v jejímž rámci se doklady sídlení soustřeďovaly jen do úzkého pásma. Při interpretaci poukazujeme na shodu s ohradami pro chov zvířat. Podle písemných pramenů zároveň víme, že Vele-budice v 1. třetině 13. stol. náležely do rukou mocných Hrabišiců (cf. Klápště 1993). Diskutované kategorie časných šlechtických sídel se přirozeně projevují v různých částech souhrnné mapy evropských poznatků, dokládá je svědectví písemných pramenů (napr. v německém prostředí Bader 1976; Rôsener 1989) i archeologická evidence, v níž se setkává třeba dolnorýnský Husterknupp (Herrnbrodt 1958), normandské Mirville (Le Maho 1984), či anglické Goltho (Eeresford 1987). Nabízené srovnání přibližuje pozoruhodný jev. Ve středověkých Cechách není pochyb o průkazném předstihu v nástupu pozemkové šlechty (a jejích časných sídel) před vrcholně středověkou stabilizací vesnice. Na západě Evropy se oba jevy časově ' značně sbližují a nezřídka bývají kladeny na víceméně shodnou časovou úroveň. U nás příslušná sídla vstupují do prostředí archaické vesnice, aby potom obě sídelní formy souběžně často ještě řadu desetiletí čekaly na vrcholně středověkou transformaci. Raný středověk (ve výkladu zaostřeném na českou zemi) představujeme jako dobu postupného růstu, dokládaného dlouhodobým rozšiřováním oikumeny, spojujícím životy dlouhé řady pokolení. Zvýšený pohyb odráží 2. polovina 12. a počátek 13. stol. Sem spadal rozvoj sídelních aglomerací u předních hradů přemyslovského státu, venkovem prostupovala síť nového majetkového uspořádání, krystalizace farních obvodů začala hledat obrysy nových vztahů vesnických komunit. Jestliže dřívějšímu postupnému růstu přičítáme do Značné míry spontánní charakter, opřený o pohyb vycházející zdola společnosti, právě nástupem pozemkové šlechty přibyla síla nové kvality, zainteresovaná na provozu nově vytvářených majetkových celků. V souhrnu v Čechách na prahu 13. stol. předpokládáme měnící se společnost, otevřenou novým elementům. 7. Rok tisíc a tři sta navíc Minulost není nikdy mrtvá. Není ani minulá. W. Faulkner Pojem středověké transformace jsme zatím vymezili jen volně, jako přechod ze světa archaického do světa otevírajícího novou dlouhodobou kontinuitu, Rozhodující předěl v řetězu proměn lze stanovovat různými způsoby. Můžeme jej hledat v prosazení zásadních předpokladů transformace a nejspíše tedy položit důraz na nástup pozemkové šlechty, na vytvoření nové majetkové struktury otevírající nové možnosti společenského pohybu. Podobně uvažoval např. R, Hodges (1989) a v proměnách anglosaského prostředí podtrhl majetkovou stabilizaci v 10. stol. Středoevropská pochybovačnost předpoklady ocení, s důrazem si však raději počká až na výsledky, na vlastní naplnění středověké transformace. Při takto orientovaném pohledu nabízí základní ukazatel utvoření kvalitativně nové podoby sídel a krajiny jako celku. Východisko poskytuje skutečnost, že krajina je znovu a znovu poznamenávaná lidskou aktivitou, aby se znovu a znovu stávala sociálním prostorem odpovídajícím určité společenské struktuře a jejím nárokům. Tak z krajiny vzniká naše nejcennější památka, významný dějinný svědek, jehož výpověď do značné míry závisí na možnostech archeologie. Slova písemných pramenů totiž ke starším středověkým poměrům , ,<)84) z burgundské oblasti Maconna.s, kde se v-KW* foimad ávč do vymezeného obdob! 45 44 dalším podstatným ústupem lesa vznikla vesnice příznačná pro následující století. Nad bohatstvím burgund-slcych písemnosti si as, vybavíme, že prvá listina z českých zemí spadá k r. 1000 a množství vydané do polo-vmjr 11 stok sečteme na prstech jedné ruky. Rozdíl opčt ilustruje vývojové posuny, které jsme již mohli zmínit (obr. 2) a zdůrazňuje úlohu archeologického studia českého středověku. 7.1. Stabilizace vesnice patří ke klíčovým problémům středověké transformace; zdánbvě jasné téma však lze chápat rozdílnými způsoby a již prvými poznávacími kroky mířit ke zmatení jazyků, ke shodně znějícím, fakticky ale nesrovnatelným soudům. Začněme připomínkou rozdílů mezi oporami stability starší a mladší středověké vesnice. Struktura raně středověkého osídlení se opírala o kontinuitu sídelních komunit, dlouhodobě vázaných k určitým sídelním areálům. Usedlosti se uvnitř takové buňky mohly soustřeďovat najedno místo, mohly ale skládat i různou měrou rozdělenou mozaiku. Přirozeně ani v tomto ohledu nezůstávalo osídlení statické, procházelo změnami a prostorovými posuny, vzestupy i poklesy, Důraz na vazbu k určitému sídelnímu areálu opravňují jak archeologická pozorování, tak i údaje písemných pramenů a územní pojetí místních jmen, V principech zacházení s prostorem sídelních areálů pozorujeme uvnitř nevelké české země nápadné regionální rozdíly, Při podrobnějším pohledu nikde nenajdeme skutečně "kompaktní" raně středověká sídliště. Zdá se, že i na těch lokalitách, které by se tak jevily pH zběžném posouzení (třeba povrchovým průzkumem), ' se totiž v temže časovém horizontu setkávaly jen usedlosti položené v poměrně volných odstupech. Názorný příklad nabídly Břežánky u Bíliny (Bubeník 1975), kde vzdálenosti mezi čtveřicí uvažovaných usedlostí činily zhruba 30 až 60 m (obr. 11:1). Zůstaneme-li v severozápadních Čechách, zjistíme, že podobný shluk mohl tvořit samostatnou sídelní část, označenou i vlastním místním jménem. Jinde ale zaznamenáme širší spojitosti, které se mohly projevit i na výsledku středověké transformace. Dvě archaická jádra v Jenišově Újezdě na Bílinsku dělila vzdálenost zhruba 800 m, středověkou transformací na jejich místě vznikla jednotná vesnická dispozice (obr. 12:1). Další příklad opakuje dva sídlištní shluky oddělené pravděpodobným odstupem okolo 800 m. Zřejmě z majetkových důvodů ale místo jedné koncentrované vsi navázaly dvě nápadně blízké vrcholně středověké vesnice, Malé a Vysoké Březno. Obdobně jako pojmenování je dodnes spíše sjednocuje než dělí i podivně klikatá katastrální hranice (obr. 12:2). Třetí příklad z Mostecka představuje dvojici raně středověkých sídlišf, která byla ve 13. stol. majetkově oddělena a jedna z lokalit dostala německé místní jméno, "překrývající" starou sídelní tradici. Tak začaly sousedit Slatinicci a Rezel, teprve mnohem později sloučené do téhož katastrálního území. Snad i u této dvojice lze uvažovat o raně středověké spojitosti, bezpečný důkaz však předložit nedovedeme (obr. 12:3). Zmiňujeme-li rané sídlištní dvojice, bylo by přirozeně možné pokračovat i dále, k diskusi o více diferencovaných a přitom opět vzájemně spjatých strukturách, složených z prostorově oddělených shluků usedlostí označených společným místním jménem (obr. 17). Doklady raně středověkých rozptýlených sídlištních komplexů se alespoň zatím soustřeďují do východních Čech. Krajně rozdrobený příklad nabídl povrchový průzkum v Řestokách na Chrudimsku (Frolík - Sigt 1994). Evidoval 9 až 11 sídelních míst, oddělených odstupy 150 až 300 m. Jejich nápadně široká síť prostupuje značnou částí pozdějšího katastru (obr. 11:2; 12:4). Předpokládáme, že zakreslená místa zpravidla odpovídala jednotlivým usedlostem, obklopeným vždy jim příslušným zemědělským zázemím. Toto rozdělení může provázet dlouhá tradice, postupnou diferenciaci právě u Řestok lze sledovat už od 9.- 10. stol. Zároveň ani tady nechybějí stopy vnitřních vazeb, jejichž váha se opět projevila při koncentraci spojené se vznikem vrcholně středověkých vesnic. Příčiny regionálních rozdílů v rané sídelní koncentraci či dispersi odhadujeme jen příliš obecně. Systém rozptýlený nabízel snáze dostupné zemědělské plochy a snižoval tak dopravní nesnáze, ztrácel ovšem ekonomické i sociální výhody územního semknutí sídelní komunity. Zvolené řešení přirozeně záviselo i na povaze terénního reliéfu a jistě snadno si představíme, že rozptýlené sídlištní komplexy vyžadovaly úměrně rozčleněnou síť vodních zdrojů. Sídlištní shluky a komplexy jednotlivých usedlostí se zřejmě lišily povahou sociálních vazeb i nároky na zemědělský provoz. Konkrétní možnosti včetně případných rozdílů ve vlastní zemědělské produkci však zvážit nedovedeme. Teprve se středověkou transformací spojujeme stabilizaci sídelních forem, vznik relativně pevného a dlouhodobě užívaného půdorysného systému vesnického jádra a příslušného zázemí. Ve vesnici nové po- ' h......ilměřovaly již životnost usedlostí nanejvýš dvě tři desítky let, důkladnější konstrukce začaly sloužit"„ i .i. pokolení. Dům, usedlost, vesnice jako celek skládaly systém určený pro trvání. O změně kvality není l»n h y h, její konkrétní míru však určujeme velmi obtížně. Brání nám totiž nedostatečná znalost starších used-(••«11. dřívějších staveb obytných a hospodářských, Poznání právě této kapitoly zůstává jedním z mimořádně iiih.ivýťh úkolů terénního výzkumu (dosud např. Meduna 1992). Teprve novou situaci začal charalc- ii ii/tiviil celistvý kultivační areál, svázaný relativně pevným řádem cest a pozemkových hranic. Teprve zde ......\\ o stabilizace sídelního obrazu vstoupilo na dříve nebývale konkrétní úroveň. Nositelem kontinuity se i .1" prostorové uspořádání vesnice, jejího jádra a zázemí. Archeologické studium stabilizace sídelních forem se soustředůje na vztah závěru archaického vývoje ■i v Ultnfch počátků nové vesnice. V prvém ohledu se může opřít o výzkumy raně středověkých sídlišť a sle-ilinnt, do které doby trvala jejich archaická podoba. Příklady této kategorie skládají radu sahající na západě i ■ ropy do 9.-12. stol. (např. Chapelot 1993; Steuer 1988), u nás do průběhu 13. stol. Příslušná mez poskytu-I dostatečné přesvědčivý ukazatel, svědectví o počátcích nové kapitoly však shledáváme mnohem obtížněji, iirlmť k výzkumu zaniklých středověkých vsí a vsí dodnes žijících nacházíme nepoměrně méně příležitostí. Vzhledem k obecné povaze problému i k nevyrovnanému stavu archeologických možností začněme od ......telové představy. Ve stabilizaci sídelní formy spatřujeme výraz zásadně změněných nároků na vesnici, na /uk ladní výrobní prostředí středověké společnosti. Měnila se jak povaha samotného zemědělského provozu, tiiV /.působ získávání přebytku (renty). Právě oba tyto úzce spjaté aspekty vyžadovaly nové uspořádání země-iliMských ploch i usedlostí, pevné a relativně trvalé rozdělení zemědělské půdy. Jako hnací síla působil zájem po/trnkových vrchností, společenský pohyb zároveň začínala ovlivňovat individuální držba zemědělské pů-, íly bezprostředními výrobci. V odborné literatuře bývá tato proměna často spojována s emfyteutizací, s loka-< ami ture theutunicali. Bližší pohled opřený o sídelně archeologickou rekonstrukci však obecnou míru dikové spojitosti rozhodně nepřipouští. Například v zázemí Prahy či Mostu se ukazuje, že proměny české '.irYdověké vesnice neopustily rámec domácího práva, nesvěřujícího svá ustanovení písemnému záznamu (obr. 13). Vztah různých vrchností k právním formám byl ovšem různý a tak nechybějí ani příklady, které iniiisformaci vesnice a emfyteutizací skutečně sloučily. Podobně jako u městských počátků projevily i u proměn vesnice zvlášť vyhraněné právní vnímání doksanské premonstrátky. Právě s nimi souvisejí prvé dva doklady "německého práva" na českém venkově z r. 1226 a 1234 (Kotyza - Smetana 1992). V nových poměrech se bezprostřední výrobci stávali individuálními držiteli určitého dílu půdy a jejich držba byla zatížena konkrétní rentou, která je začleňovala do systému feudálního pozemkového vlastnictví. V projevech těchto vztahů přičítáme jasně a jednoznačně prvořadý význam pevnému rozčlenění vesnice a je-1 jího zemědělského zázemí. Do takového rámce potom buď takřka hned a najednou nebo asi mnohem častěji postupně a s různými časovými odstupy přibývaly další složky nové skutečnosti. Někde se zemědělská usedlost stabilizovala záhy, jinde svou pevnou středověkou podobu teprve zdlouhavě hledala. Jasifé tedy podtrhujeme prioritu formální stabilizace osídlení, pevného určení půdorysu vsi a jejího zázemí. Přímý důkaz právě léto vesnické proměny (která sama nemusela nastoupit jednorázově) však archeologie přináší poměrně vzácně, neboť časné doklady pevného rozvržení usedlostí či dokonce polí zachycuje jen obtížně. Zástupná úloha proto připadá jevům, jejichž váha se ve spojitosti s vrcholně středověkými proměnami zásadně měnila, jimž však všeobecně platný a tedy i pro nás vždy a všude jednoznačný význam nepatřil. Poměrně Často bývá kladen důraz na místní stabilizaci osídlení, na počátek dlouhodobé vazby vesnických usedlostí k určité terénní situaci. Volba umístění vyžadovala plochu příhodnou ke stavbě usedlostí, výhodný kontakt se zemědělskými plochami a s efektivně přístupným vodním zdrojem. Někde místní kontinuitu podmiňovala jasně vyhraněná nabídka lokálních předpokladů, která by prostě odlišné řešení ani nedovolila (obr. 13). V širším měřítku k místní stabilizaci přispívalo postupné vyhraňování obrysů sítě osídlení, růst sídelní hustoty i vznik pevnějšího majetkového uspořádání. Váha těchto ukazatelů v závěru raného středověku jistě stoupala. Souběžně se navíc zvyšovalo i ovlivnění krajiny Člověkem. Zemědělská činnost urychlovala sedimentační zaplňování nižších Částí terénního reliéfu a tím i zánik některých drobných vodotečí, které ještě vystačily předchozímu sídlení. Hlavní projevy těchto procesů měly teprve přijít, už v počátcích 13. stol. ale nechybějí doklady vyčerpávání starších možností. Řešení nabízel přesun do poloh, které leckdy dovolily dlouhou místní následnost, pokračující přes vrcholně středověkou transformaci až do dneška. Není pochyb, že celková diskuse o raných dokladech místní kontinuity mapuje různorodé faktory se značně nevyrovnanou působností. Především ale jejich vliv skládal tendence působící uvnitř vztahů opřených o kontinuitu sídelních areálů. Počátky místní stabilizace mohou být pozoruhodné v regionálním měřítku, při úzce jednostranném důrazu se s nimi ale snadno a rychle ocitneme mimo kategorie blízké středověké skutečnosti. Důraz na pouhý vztah prostorový by totiž rozhodně neměl zakrýt diskontinuitu ve vlastní povaze vesnických sídlišť. I na jakkoliv dlouhodobě osídlené místo musel vstoupit předěl pevného půdorysného uspořádání. Souhrn českých archeologických výsledků potvrzuje, že vrcholně středověká proměna byla je- 46 47 ' vem obecným, postupně a s různými výkyvy měnícím venkov jako celek. Hypotézy o lokalitách, které by si v podstatě až do mapování v 19. stol. měly uchovat v principu raně středověké uspořádání, dovede bezpečně ověřit jedině archeologie. Ta však obdobné předpoklady vesměs vylučuje (obr. 14). |" V evropském srovnání ještě dodejme, že ani úvahy spojující nástup pravidelných sídelních fo-[ rem s "franskou státní kolonizací" neopouštějí rámec volných hypotéz. Neověřené náměty H.-I. Niíie (např. 1983; 1988) se ale staly běžnou součástí odborné literatury a úvah o značné vyspělosti kaioliuského prostředí. Zároveň lze už shromáždit řadu přesvědčivých kritických výhrad (např. Olt 1970; Glaesšer 1973; Schulze 1974; Filipp 1975; Zadora-Rio 1991; Elmshäuser 1991). Ani pro dějiny osídlení v Čechách není tato diskuse odlehlá, sídelní formy posuzované H.-J. Nitzem by se totiž měly stát i předobrazem vyspělých kolonizačních dispozic, rozšířených v odstupu několika staletí na východě střední Evropy. Transformace středověké vesnice změnila i nároky na místní kontinuitu. Zatímco v raném prostředí se tato tendence někde uplatnila a jinde nikoliv, v nových poměrech začala platit obecně. Archeologickému studiu se tím nabízí podstatná a jedinečná příležitost. Prokazatelné závěry očekáváme především od soustavného regionálního studia, jemuž klademe otázku, kdy se osidlem soustředilo pouze do sítě známé z mladšího středověku, kdy tedy zmizely stopy přímého sídlení mimo mladší stabilizovanou strukturu. Připomněli jsme již, že izolované příklady mohou být zavádějící, v dobře poznaných regionech ale skládáme reprezentativní síť, která s jistotou odráží závěr archaického uspořádání a tak nepřímo i počátek nové sídelně historické kapitoly. Teprve ve změněné situaci vystupovala obecná potřeba stavět "pro trvání", teprve tehdy mohla vesnice dostat pevnou stavební podobu. Ani tady však neplatí nějaká přímočará spojitost. O základních tendencích ^ :j však pochybovat nemusíme, obvyklý důkaz nabízí nástup kamene, určeného ke stavbě zdí nebo alespoň ' I kizolaci konstrukcí dřevěných. Na západě kontinentu bychom opět mohli začít s odkazy na 11.- 12. stol. Takový ukazatel v podstatě platí pro prostředí francouzské (Peset 1985). Pozoruhodné výsledky začaly přibývat z Itálie, např. i v Toskánsku se "kamenné vesnice" znovu objevují až od 11. - 12. stol. (Hodges 1988, 302). Do zhruba téže doby sahají počátky středověkých staveb využívajících kámen i na německém venkově. V diskusi o postupně skládané mozaice zdůrazněme dva aspekty. Všimněme si nejprve vlastních počátků středověkých vesnických staveb užívajících kámen, Zřejmě definitivně je třeba vyloučit stavbu s kamennou obezdívkou z alsaské lokality Barr, jejíž význam podtrhoval P. Donaí (1980). Uvažované merovejské datování bylo totiž nedávno zásadně zpochybněno (Schweitzer 1984). Jedinečné postavení mezitím získaly odkryvy na zaniklé vsi Trainecourt u Mondeville poblíž normandského Caen, Tam se totiž jednoduché kamenné konstrukce objevují už od přelomu 7./8. stol,, aby zprvu sloužily jako podklady uvnitř částečně zahloubených staveb. Celkový vývoj stavební podoby daného sídliště však zatím není zřejmý, rozsáhlý a ještě neuzavřený terénní výzkum čeká na souhrnnou publikaci (Lorren 1981; 1985; 1992), Již dnes se ale zdá, že podstatně přispěje k diferencovanějšímu a tím i živé skutečnosti bližšímu pohledu na proměny středověké vesnice. Obyvatelům Trainecourt nabízel jen mělce uložený kámen velmi snadno dostupný stavební materiál. "Předčasnost", s níž byl na lokalitě v kraji Calvados užíván, je jistě pozoruhodná, nijak se však nekříží se závěrem, že skutečný nástup stavebního kamene čekal až na středověkou transformaci a až v jejích důsledcích získával nové postavení, I tady zřetelně třeba odlišovat celkové stáří jednotlivého jevu od jeho obecného uplatnění v komplexu vrcholně středověkých proměn. Jakkoliv zběžný a dílčí pohled na evropské výsledky asi zaznamená pozoruhodný jev, Západoevropská pevně vázaná vesnická architektura užívající kámen začala velmi prostými stavbami, I v mladším vývoji v řešení usedlostí a celkových vesnických půdorysů zůstávají dispozice poměrně málo pravidelné (obr. 15: A, B; 16). Obrátíme-li se k situaci v Čechách, najdeme jistě rovněž příklady nepravidelných řešení mladších středověkých vesnic, pro 13. až počátek 15. stol. je známe např. u Kostelce nad Černými lesy či v okolí Tá-| bóra. V uvažovaném srovnám však nápadně vystupují lokality soustavně rozměřené. Jejich pravidelné uspořádání určuje všechny základní úrovně, sahající od domu, přes usedlost k vesnickému půdorysu jako celku. V českých archeologických výsledcích připadá zvlášť názorné postavení zaniklé Svídně (o. Kladno), o níž bezpečně víme, že v pevné podobě existovala kolem r. 1300, Pravidelně uspořádanou návesní dispozici skládají usedlosti s různě obestavěným dvorem, u domů se uplatňují trojdílná jádra, slučující pod jednou střechou obytnou jizbu, síň a skladovací komoru (obr. 15:C; Smetánka 1988). V pohledu uzavřeném jen do obvodu české země sotva postihneme formální vyspělost vesnických půdorysů, vznikajících u nás při středověké transformaci. Podobně nám právě naprostá obvyklost asi nedovolí ocenit jednoznačnou převahu koncentrovaných (tzv. jaderných) vsí. Rozptýlená uspořádání, příznačná pro mnohé části Evropy, na mapě půdorysů českých vrcholně středověkých vesnic vlastně ani nenajdeme. Výsledek vesnických proměn však mohl uchovat různé stopy archaické situace. Vztah Malého a Vysokého Března jsme již zmínili (obr. 12:2), jinde uvažujeme o vlivu starších vazeb na vznik nepravidelného půdorysu (obr. 14; 17). t *, - „sří.ir,, Hruítirkv dvůr rodu Markvarticů z 1. po10' Mr. 18. Turnov , okoU. svědectví o vcftolni f^f" —^ "ľci píjelo jednoduché .«io — viny 13. stol. (E) nahradily vrcholně st^0^ ^ ^ím onevnehííMF) Přesun osídlení z míst mezi LibuSkoa a Stebeňkou(D) spojujeme s „é uí v lépe haji.elné poloze a vybavené dMad.eJSm, opevněn .(h) ^ ^ Nu<)v0J0Vlc (C Fig. počátky města Turnova (G). zmiňovaného první v 70. letech 3. ^ ^ ré ionale. Dem d=s chateaux-forts da- nov etses environs (Nord de la Bohéme,. Témo.gnagc, *:»U anf— ™ (£, „ locamé p possédah une demcure tan, de Papogée du Moyen *10* dc5 ^éeľsoh.an.e-dix du Xtlf siécle. I, son, maronés en meme 4') 48 Transformaci středověkých Čech představujeme jako pozdní kapitolu proměn středověké Evropy. Zdá se, že právě tento časový vztah, spojující následnost i současnost, poznamenával povahu změn uvnitř české země. S výjimkou záhumenicových vesnic při obvodu starých sídelních oblastí přitom nenacházíme sídelní formy, u nichž bychom museli předpokládat převzetí z vnějšího prostředí. Vzhledem k časovým posunům mezi různými částmi Evropy se zřejmě česká "pozdní kapitola" ocitala v kontrastnější situaci, podmiňující i kontrastnější výsledky. V uvažovaných souvislostech připadá značný význam pozorování, podle něhož ani pravidelně uspořádaný trojdílný dům, známý z některých českých a moravských lokalit, nenachází svůj jednoznačný protějšek v pramenech z evropského západu (Smetánka 1994). Snad opravdu lze uvažovat o dal-i ších a dalších variantách odpovědí na totožné či v principu velmi blízké nároky. Později utvářené odpovědi mohly ovšem začleňovat a zhodnocovat i zkušenosti z již dříve transformovaných částí Evropy. 7.2. Vývoj od raných Šlechtických dvorů ke stabilizovaným sídlům vrcholně středověkým se rozbíhal několika směry, aby vyústil u hradů, tvrzí, ale i u nejběžnějších sídel nižší šlechty pozdějšího středověku, u popluž-ních dvorů. Šlechtické hrady se pod tlakem strategických a prestižních nároků uvolňovaly z místních vazeb venkovského prostředí. Dříve tak citlivá vazba ke kostelu a jeho nadání se vytratila, držba šlechty se totiž dočkala svého pevného zakotvení a vazbu sídla s kostelem zkřížily emancipační úspěchy církve. Hmotný výraz těchto proměn odráží skutečnost, že v běžné výbavě šlechtických hradů už nenašly své stálé místo ani kaple. Genezi pevné podoby kamenných hradů mohly v různých částech Evropy předcházet a ve vývojové mnohosti i časově doprovázet objekty budované ještě především ze dřeva a hlíny, zasazené ale už do strategicky příhodných "hradních souvislostí" (obr. 18). Nároky na lépe hájitelné sídlo se lak prosazovaly i tehdy, když se noví hradní páni ještě spokojovali se staršími stavebními tradicemi, navyklými na snadno dostupné a snadno použitelné stavební materiály. V Čechách dispozice klasifikované jako přechodný článek mezi raně středověkými hradišti a hrady ve vrcholně středověkém smyslu (Durdík 1978) známe ze založení Šlechtických i královských. V principu blízké doklady postupné "změny uvnitř změny" opět známe z různých částí Evropy, Snad stačí jen připomenout lokality švýcarské, kladené právě na přechod mezi curiis a castrum (např. Meyer 1977; 1983). Obecně srovnatelné objekty přibývají i na půdě britské, francouzské a italské (např. Higham ■ Barker 1992; Bur 1987). Chronologie už stabilizovaných šlechtických hradů skládá další variaci na již známou stupnici. Ve Francii bývá počáteční mez hledána kolem zlomu tisíciletí (Barthélemy 1990), počet staveb z kamene bezpečně kladených před r. 1100 však ještě zůstává velmi skromný (Pesez 1985). V jihozápadním Německu středověký šlechtický hrad vzniká kolem poloviny 11. stol., ale prosazuje se až ve 12. stol. (Maurer 1969). V Čechách příslušná historická kapitola začala na prahu 2. třetiny 13. stol. (Durdík 1978). Blízkou sekvenci skládá nástup vrcholně středověkých tvrzí. Zatímco těžiště výstavby objektů typu motte spadá ve Francii do 11. stol., čekal západ střední Evropy na 12. stol. (Hinz 1981; Le Maho 1984) a České země na průběh 13. stol. (obr. 7; 9). Stabilizovaná podoba sídel vrcholně středověké šlechty a jejich časově rozrůzněný nástup znovu obměňují otázku vztahu domácího vývoje a vnějších vlivů. Zastavme se u tvrze typu motte. Stavba na nevelkém návrší, umělém či přírodním, chráněná zároveň příkopem, nabízela snadno dosažitelnou odpověď na mnohokrát opakovaný a v podstatě vždy shodný nárok. Jednoduché řešení dovolilo vybudovat strategicky výhodné vydělené sídlo bezmála v jakýchkoli přírodních podmínkách. V evropském měřítku budeme asi sotva předpokládat nové a nové nezávislé objevování téhož účelného řešení, spíše se přikloníme k představě postupné difúze. Položená otázka snadno vyvolá diskusi, která by ale neměla zastínit další problémové roviny. Jestliže v sídelních formách spatřujeme jevovou úroveň, otevírající cestu ke společensky konstitutivním elementům, připadá zásadní význam způsobu návaznosti mezi časnými a vrcholně středověkými sídly. Obě kategorie jistě oddělují nápadné rozdíly, oceňované zejména stavebně historickým bádáním, zároveň je ale některé podstatné znaky spojují, Sídla obecně příznačná pro vrcholně středověké prostředí totiž stavěla Šlechta už dříve změněná procesem teritorializace, už dříve spjatá s pozemkovým vlastnictvím. Vnitřní vazby nám nejlépe přiblíží ty lokality, které skýtají přímé srovnání starší a mladší sídelní etapy. Spojitost lze sledovat až do poměrně konkrétních nároků, týkajících se např. oddělení části rezidenční a hospodářské (obr. 9). Zvolený příklad dovoluje zdůraznit vývojovou plynulost opřenou o endogenní změny, které svou povahou zároveň i1 |tf|y usadni překážky k přijetí exogenních kulturních prvků, ale naopak usnadňovaly jejich difúzi. Uva- \ ,„ j 111 vztahům přičítáme značnou váhu, neboť jejich působnost významně spoluurčovala celkovou pova- < i.m ii.iiisíormace středověkých Čech. 7.3. \ (malíky vrcholně středověkých měst se zásadně mění postavení výroby nezemědělské a její vztah k země-■li'Kiví a začíná nová kapitola dějin směny. Výrazem a rámcem nových poměrů se stávají městské regiony, ti, i«- do svých obvodů relativně pevně uzavírají výrobu i směnu. Tato nová struktura prostupuje celou zemí n výmluvně svědčí o završení transformace středověké společnosti, Jednotlivé obvody s jistou dávkou sche-BUtlzace kreslíme na mapě české země, abychom si zároveň ověřili citlivost vztahu mezi městským a venkovským prostředím. Přední centra staršího přemyslovského státu nutně a přirozeně ovládala ekonomicky tfftlcžlté části země a tím posléze otevírala i možnost další návaznosti v odlišné - již městské - kvalitě. Ten-ili m i k takovému druhu kontinuity samozřejmě posiloval společenský a ekonomický profil vyspělých aglomerací, obklopujících právě přední z hradských center. Řada urbanizaČních záměrů ale vstupovala do míst nabízejících podstatně skromnější míru předpokladů. Výhody již koncentrovaného potenciálu dokázali nositelé městského založení poměrně záhy vyrovnat, znásobil ekonomické možnosti zemědělského zázemí však bylo daleko obtížnější. Pomíjíme-Ii města horní a |]Ud i některá města vyhraněně vázaná na dálkový obchod, očekával dlouhodobý růst jen městské organismy upřené o dostatečně lidnatý venkov, poznamenaný vrcholně středověkými sociálními a ekonomickými pro-, inčnami. Jediné na trh takových měst mohl z venkova plynout dostatek zboží a tedy i dostatečná poptávka po vlastní městské produkci i po importu z dalších různě odlehlých oblastí. Právě srovnatelná kapacita zázemí mohla poměrně rychle sblížit úroveň měst navazujících na rozdílné kořeny. Pro zásadní vzestup měst zakládaných mimo dřívější přední centra však v síti osídlení středověkých Čech zbývalo jen nemnoho příležitostí. Rozvinuté a přitom "volné" regiony, které mohly přijmout významné středověké město, spočítáme rychle. ()hrátíme-li se např. k severozápadu Čech, připomeneme si vývoj královského Mostu i Loun, všimneme si < 'homutova. Daleko hojněji se nabízela úkrají příhodná pro menší městské organismy. Některé ze záměrů vstoupily do končin sice rozlehlých, jen chabě ale lidnatých. Rozdíl v potenciální kapacitě regionu a v jeho stávajícím využití dokázala snížit další kolonizace (vyžadující ale řadu let), leckde se však sídelní síť rozvinout nemohla. Nízké výrobní i spotřební možnosti zázemí potom nevyrovnaly jakékoli výhody udělené mestské obci a přehnaný úmysl čekal pád až na úroveň přiměřenou regionálním možnostem. Stačí zmínit osudy královské aktivity v kraji pod Bezdězem, kde měla vyrůst trojice významných měst. Každý z městských záměrů se tedy stával složitě strukturovaným jevem, jehož zdar Či nezdar závisel jak na dlouhodobě působících faktorech, tak i na činnosti lidí svázaných právě s časem městských lokací. Prvý ohled sahá od geografického rozčlenění země, od nestejné nabídky přírodních předpokladů, zahrnuje ale i dlouhodobě utvářenou síť osídlení a osnovu dálkových cest. Vstoupíme-li do vlastních městských počátků a podstatné jevy seřadíme do časového sledu, opakovaně zjistíme pozoruhodnou skutečnost. Sotva najdeme doklady takového přechodu k pokročilejší sídelní formě, který by byl bezprostředně vynucen přímým tlakem ekonomického rozvoje. Přes značné rozdíly sledujeme vztahy spíše opačné, Nezemědělská výroba i po vlastním počátku (lokaci) vrcholně středověkého města teprve postupně opouštěla tradiční vazby a až po různě dlouhé době se v úplnosti prosazovalo stabilizované městské řemeslo. Nejprve musela konkrétní aktivita konkrétních lidí odstartovat počátky vrcholně středověkého mesta. Teprve potom městský rámec uvolňoval i cestu k ekonomickému rozvoji, k vzestupu výrobní kvantity i kvality. Až na tuto dobu čekaly zásadní změny středověké technologie. Zároveň si samozřejmě dosadíme i celé další spektrum změn městského každodenního života, které sahaly od důsledků nebývale zvýšené hustoty obyvatel (a tedy např. i od zacházení s odpadem) až třeba ke zcela novému vztahu k času a jeho hodnotě. Mezi světem města a světem vesnice začal pulsovat trh, na němž pohyb zboží začínala řídit cena, vyplývající ze vztahu nabídky a poptávky. Tržní směnu přinesl středověk a její spojování až s nástupem kapitalismu patří k běžným a důkladně vžitým historickým omylům. Jaksi "náhradou" se setkáváme s přeceňováním středověkého významu peněžní formy směny. Kriterium vytržené ze zcela odlišných podmínek raného kapitalismu se mělo stát obecným měřítkem "pokročilosti", používaným bez respektu k historickým vazbám. Jeden z modelů nově stabilizovaných vztahů nabízejí severočeská města (zejména Litoměřice a Most). V je- 50 51 mfn^kohľľ u T P ^5 SnýmiPeHěŽm'mÍ pIatľl ale takéS důraznou snahou oPfí- my pn tup k obití, ke zboží co nejvýhodněji zhodnocovanému na českých i saských trzích. Právě zde pomeril na dobre poznávame příklad mechanismu, v němž město na svém rozvinutém zázemí bohatlo a vesnľceľda Si sociální prostředí nacházely podporu svého růstu v městském řemesle a směně 7.4. f Snad každá antropologická učebnice nám připomene, že změna patří k základním vlastnostem kultury. Pro-.ces, který jsme se pokusili přiblížit, ovšem představujeme jako zásadní předěl českých i evropských dějin. Tradiční Český pohled se úzce uzavíral Časově i geograficky. Vázal se na "století posledních Přemyslovců" a neopouštěl obvod české země, nové jevy přičítal "vrcholné kolonizaci" a do popředí tak či onak kladl vztah Česko-německý. Obdobné meze stejně vytrvale provázely i ostatní "národní" koncepce dějin střední Evropy. Nezapomeňme, že v principu shodné pojetí (byť v "neutrálně" francouzském ladění) ještě nedávno rozvinul Ch. Higounet (1989). O houževnaté vládě jednoduchých řešení v obecném povědomí není samozřejmě pochyb. Náš důraz se obracel jednak k dlouhodobým předpokladům středověké transformace, jednak k evropským souvislostem vlastního transformačního procesu. Proměny české země ve 13. stol. chápeme jako zhodnocování staletého domácího vývoje a zároveň i jako jednu z kapitol proměn středověké Evropy. Sled listů historického atlasu pohotově opakuje týž jev. Síť hlavních ekonomických, politických a kulturních center zůstávala vlastně vždy vzdálena od geografického středu evropského kontinentu. Česká země, ač starými kos-mografiemi zobrazovaná jako srdce dámy Evropy, si v dlouhých proměnách Času udržovala postavení víceméně periferní. Středověká transformace měnila Evropu postupně, během několika staletí. Jestliže na severu Francie bývá kladena do doby kolem r. 1000, v Čechách spadalo její těžiště až do 13. stol. Relace tohoto druhu vytvářely složité sepětí současnosti a následnosti. Široký rámec politických událostí či dálkové směny spojoval končiny z hlediska transformace velmi rozrůzněné, Nové jevy všude vyrůstaly z dlouhodo-| bého vnitřního vývoje, v pozdější době a tedy spíše v odlehlejších oblastech se ale na jejich utváření mohly podílet zkušenosti shromážděné již předchozím evropským vývojem. Snad nám pomůže archeologická představa složitě rozrůzněné stratigrafie, slučující vedle míst s bohatě vyvinutým sledem vrstev i situace mnohem méně rozčleněné, uchovávající však podstatné horizonty a kladoucí na blízkou úroveň jevy jinde oddělené třeba i značným odstupem. Před důrazem na bezpečně rozebraný detail jsme se snažili dávat přednost nástinu celku. Domníváme se totiž, že středověká transformace patří k těm historickým kapitolám, které právě dnes vyžadují rozbor celkové stavby našich soudů. Jinak i tady můžeme jakkoli vybroušené poznatky vkládat do zděděných a leckdy nepřípadných konstrukcí. Podobná "revize" se samozřejmě neobejde bez diskusního hledání. TRANSFORMATION - ĹA TRANSFORMATION MEDIEVALE ET SES CONDITIONS PRÉALABLES Sommaire: I) Points de depart généraux - 2) Milieu naturel et développement culturel - 3) Développement démographique, causes et consequences - 4) Changements technologiques et leur role - 5) Echange - 6) Mouvement de la structure sociále et conditions de la transformation - 7) Ľan mil et trois cent en plus. Cette esquisse de la transformation de la Bohéme medievale cherche á donner une vue ď ensemble sur la problématique du XII T siě-cle. On la comprend comme un processus oú "le monde archaíque" périssait et les racines de la nouvelle continuité se formajent. Cet essai n'a pu naitre que grace au séjour ä l'Ecole des Hautes Etudes en Sciences Sociales á Paris, en 1992 sur ľ invitation de M. Jean-Marie Pe-sez, Directeur ďétudes. Le fond reel s'appuie pour une grande mesure sur I'etude de "la mémoire du paysage" de la Bohéme medievale du Nord-Ouest (Klápšlě 1993). On voit au XTIIe siěcle en Bohéme, d'une part le sommet du développement regional de longue durée, d'autre part, un des chapitres de la transformation de ľEurope medievale. Quant a la chronologie, on part de ľidée que chacune des activités sociales devrait étre étudiée pre dimension de temps. Un exemple en est dorme par revolution du peuplement de la Bohftne au Moyen Age (F,s. 1). Au me? "vent ,'accent sur la colonisation de .a Boheme. Mais, on ne peut pas assez apprec.er son nnportance sans une con-lobale du processus de colonisation amorce en Boheme au Vl-Vlf s. Quant au terrain, nous nous appuyons sur la conna-ssan- --- -voulons elargir cette comparison a 1'Europe pour sortir du . .1« ilfvdoppement a l'interieur de la Boheme. En meme temps, nous Irnit des rapports envers les pays voisins. 11 Duns les arcanes de la litteraturc sur la transformation me'dievale, il est attlrant de trouver une solution universeUe donnant la I'tioi tit1 A une des parties de la re"alitee e"tudiee, comme le developpement technologique, dernographique et meme a des facteurs erterieurs, II i lirrititiques. Ces solutions ne sont pas adequates: on y privilegie le desk de netted et dc darte" en substituant le partiel a ......I'll-. Le proedde choisi ici evite les questions trop generates qui exigent toujours des reponses universelies. II ne cherchc pas a. itllinllre les grandes theories, mais a decouvrir un processus hjstorique concret, Duns la discussion sur les relations du milieu naturel et du dcVeloppement social el culture!, le texte s'occupe de la climatologie his-IntoMI il nippelle que par les sources Writes nous ne savons que peu dc choses du climat du Moycn Age. Surtotit, quand on etudlie i iulhiriirc du climat stir la production agricolc, on aurait besoin d'une quantity de donnees climatiques detaillees qui ne peuvent pas etre NHpltCfea par des caractcrisliques generates. Le texte suit les differences entre ['influence des hearts climatiques de longuc et de courte ilmCf II sc penche sur la discussion au sujet de la theoric du surplus agricole, il rejettc l'idee qui veut que les elements de la structure so-■ inlr iiflisscnt du simple fait d'un surplus de production agricole. II souligne bien qu'aucun surplus, quel qu'il soit, ne condiUonne en lui-m$m» le developpement social ou culturel. Bref, dans lc developpement climau'que. nous nous permettons de voir le cadre plus on moins lnvnnihlc du developpement tnerJievai. On ne peut y chercher la cause decisive dc la transformation me'dievale, dont on discute si souvent Njoord'hiri. Dans ia discussion sur le developpement dernographique, nous partons de la prob.ematique de 1'evoIuUon de la P^^^ M, ,„,„„ moitie du premier miU^naire. Nous soulignons 1'unici.e des possibility archeologiques. Les divergences dans les expU auou-, Writes son. liees aux limites du temoignage ecrit (Fig. 2). Les progres de la colomsauon sont consid^-, comme le reflet d'efforts plusieurs foil repetes pour resoudre de mamere extensive la h'ii si'iilcment a partir de sources i<** comme le fait d'une prcssion dernographique. ■ .1 p.i|>iil;ituni relative des aires contemporaines. L. . oiisequences possibles du mouvement de longue duree des differentes variables demographiques et des tendances peu visibles, mais agiS' •nut i\ long terme. En poursuivant ces idees, on en vient bientot a quitter 1 'idee du mouvement dc population spontane et a se poser des qu-■iliuiis sur le mouvement fondamcntal social (culturel). I/accent place" sur les changemcnts technologiques met en valeur des elements particuliers: la charrue, le moulin a cau, l'assolement tr ii iiii.il. II prete a leur apparition des consequences prcsque revolutionnaires. Notre discussion rejette la pression "des conditions naturcl-Itl" (jiii surestime, lies souvent, l'importance de quelques elements et les repousse dans un contexte trop ancien. L'analysc rep£tee des questions lities a, la charrue merJicvalc et a rassolcment triennal, inontre des problemes lies a leur apparition archatque. Aux VIIIC- Xf sie-i li-s, par exeinple, on ne peut doutcr dc Pexistence du labourage assymctrique dans les regions dc la Grande Moravie ou de 1'Etat Bulgare. Lm outils employes etaient, sans aucun doute, absolument differents {Fig. 4; 5) de la charrue me'dievale devcloppce. Nous mettons I'ftOCeot sur I'idee globale du developpement de l'agriculture medi^vale, mais aussi du developpement du paysage culturel medieval. Ce ||*Mt i|U'au d6but du Bas Moyen Age, qu'apparaient des villages au noyau et a Penvironnement relativement stabilises. Ce n'est que la, iclativement tard, que cet ensemble d'innovations comme la charrue veritable ou l'assolement triennal pouvaicnt etre mis en valeur. 2) L' analyse de la transfonnation dc la soci&6 medicVale se concentre a une evoIuUon concrete et variee. EUc commence par la re-i■npiiiilation des sources de fond du mouvement de la sociiiti; du Haul Moycn Age. L'idee de l'avance gradueUe de la colonisation pendant \c I laut Moyen Age part de la crise profonde de la population au milieu du premier millenaire environ. Les premiers pas d'une courbe de population ascendente inencnt a une situation plus equilibrec, ou diininuent les divergences entre les possibility de capacity des regions et leur utihsation r^elle. On en cherche 1'explication dans des reflexions thcoriqucs. En ce sens, 1'attention se porte sur la liberalisation des facteurs culturels qui regularised la natalite. - Au VII1C siecle. 1'image du peuplement des pays tcheques est enrichie par des lieux fortifies. A la meme epoque, on commence a voir Pelite legitimer I'exceptionnalite de son etat par des objets exceptionnets acquis, naturel I ement, par des ^changes. Dans la Boheme du IX0 siecle, on en arrive a la probUmatiquc des groupements antropogcographiques, a qui manque evidemmenl le caractcre tribal', avec. cux nous nous retrouvons qnelque part entre le "Non-Etat" et 1'Etat. L'interaction de ces groupements fviclemtneni le caraciore ujuai. avev sua u^..^. ..w,. represente une des sources du mouvement social. Ces relations se manifestaient par la rivalitě des elites au pouvoir, le développement des ccha'iges a distance, mais aussi par la pression sur la production agricole et non agricole. Environ vers le milieu du X* siécle, avec les debuts de 1'Etat des Premyslides, le fondement du pouvoir se transforme de maniére londamentale. La structure de base de 1'Etat reposait sur le complexe des cháteaux-forts (bourgwalls) et des cours princiéres. De Ieurs exigences émanait une force de gravitation qui attirait vers les localités d'importance une concentration progressive de la population, concentration qui stimulait Lessor de la production agricole et non agricole et lc développement des échanges. Mais n'oublions pas, encore une fois, les relations de temps. Le systéme des cháteaux-forts (bourgwalls) s'etend durant la seconde moitié du X* siěcle, alors que le développement décisif des agglomerations se situe durant la seconde moitié du XIIe siěcle et au debut du XIIIe siécle. Et prěciséinent dans ce genre d'enchainement nous voyons un précieux indice ďinterpretation. Les "forces de production" ne peuvent pas ětre prises, dans la societě medievale, comme un secteur indépendant. Elles restaient fermées par les relations sociales et ne pouvaient done pas conditionner ďelles-mémes, "la transformation ré volut i o nn a i re de l'agriculture" par exemplc. Un fonctionn ement plus effectif de l'agriculture ne pou-vait naitre que du mouvement á l'interieur de la structure sociále. Děs le debut du XIÍ siecle, dans les pays tchéques, on passe progressivement des cimetiéres en rangées aux cimetiéres bases sur le réseau paroissial. Les époques antérieures étaient caractérisées par des cimetiéres situés hon de Paire d'habitation, au milieu des terrains agricoles et forestiers. Le paysage était ainsi divisé en une multitude de cellules qui encadraient étroitement la vie terrestre et la vie posthume des communautés particuliěres. Sur les lieux funéraires du Bas Moyen Age on rencontre, en general, une église construite di-rectement au centre de l'aire ďhabitation (Fig. 6). La discussion cherche á expliquer cette intervention dans le domaine exceptionnelle-ment sensible des rites de passage. Elle souligne aussi l'importance de la structure territoriale fixe apportée dans les campagnes par le systéme paroissial. 1 ai cadre plus hirge tie cette structure a ťacilité sureinent la concentration de ["liattitat, liée MIX déplaeement.s de qUelqU-es communautés. 52 53 Dans t'histoire de la noblesse, au cours de celte étude sur la transformation de la société medievale, ce qui nous intéresse avant tout, c'est la participation de cette couclie sociale ä rapparition de la structure des propriétaires foncicrs. La ligne de pattage coincide avec I'augmentation dl] nombre des residences de la noblesse á la Campagne. Cette étape apparaít, en Boheme, des années quarantes du XIIe siěcle au premier tiers du XIIte siěcle. II est hors de doute que l'apparition de la noblesse fonciěre ait ouvert une situation tout á fait nou-velle. La couche des propriétaires intéressés au fonctionnement élémentaire des biens respectifs s'elargit consideravlement et les conditions de formation et ď acquisition des surplus changérent. Un témoignage expressif en est la quantité de petites églises de Campagne construites méme á 1'intérieur de trěs petites propriétés. L'important apport de 1'archéologie consiste á nous faire découvrír les residences de la noblesse du Haut Moyen Age remplacées plus tard par les chateaux-forts, par les mottes seigneuriales ou par les cours du Bas Moyen Age (Fig. 7-10). En Bohéme, le Haut Moyen Age est vu coin me line čpoque de croissance progressive. II faut attendre la deuxiéme moitié du XHC siěcle et les debuts du XIIIC sičcle pour observer une acceleration du mouvement. C'est lá que se situe le developpement des agglomerations pres des chateau x-forts (bourgwalls) les plus importants de I'Etat des Přemyslides. La Campagne était convene du réseau du nouveau rapport des biens; la restructuration paroissiale est le debut de nouvelles relations cntre les communautés rurales. Au total, en Bohéme, au seuil du XIIIC siécle, on observe une société en pleines transformations et ouverte aux nouveaux elements. 3) L'indice de base de la chaínc des transformations médiévales nous semble étre dans la formation d'une nouYelle apparence qualitative des lieux de peuplement et du paysage en tant que tel. Le paysagc est encore et toujours marqué par 1'activité humaine pour devenir encore et toujours un espace social servant á une stmeture sociale déterminée et á ses exigences. De cette facon le paysage devient aussi une source dont la lecture depend pour une grande mesnre de 1'archéologie, et de ses possibilités. Un des problěmes • clés de la transformation medievale, c'est la stabilisation du village. La structure du premier peuplement s'appuyait sur la continuité des communautés, liées pour une longue durée avec certaines aires d'habitation. Les demeures, a. rintérieur d'une telle cellule, pouvaietit se concentrer en un endroit, mais clles pouvaient aussi composer une mosaique diversement divjsée. Ce n'est qu'á la transformation medievale que nous rattachons l'apparition du village au plan stabilise, dans la longue durée. La vitalité de ce nouveau type de village ne dépendait plus de bailments construils pour deux ou trois dizaines d'annees. Des constructions plus solides commencent á scrvir ä plusieurs generations. En Boheme, ce processus de stabilisation est net au XII1C siécle. En méme temps, on observe un changcmenl non seulenient dans le fonctionnement agricole en tant que tel, mais aussi un changement dans l'acquisition des surplus. Ces deux aspects lies trés étroitement l'un á 1'autre demandaient un nouvel aménagement du paysage. Les seigneurs fonciers servirent certainement de nioteur a 1'aménagement nouveau de la vie agricole, á sa restructuration dans ce nouvel etat de choses. Les producteurs directs devenaient propriétaires individuels d'une certaine quantité de terre. Cette possession chargée d'une rente les classait dans le systéme de la proprietě fonciěre. Dans les manifestations de ces relations nous voyons l'importance du village au "cadastre" et á l'environnement fixe. Dans ce cadre, ensuite, d'autres elements de cette nouvclle réalité apparaissent soil tout de suite et tout á coup, soil et cela beaucoup plus souvent, progress i vement. Unc comparaison détaillée attire 1'attention sur la maturito formelle des plans de village, apparaissant au cours de la transformation de la Bohéme medievale. Kile rappelle la domination des villages concentres dans les pays tchéques (Fig. 11-17). - Le texte parle aussi des changements des autres categories de lieux d'habitation. Sur le chemin des chateaux, on rappelle les formes de transition, placées á des endroits avantageux stratégiquement, mais construites encore en bois et en terre. L'accent est mis en méme temps sur la continuité de 1'évolutiort basée sur les changements intérieurs qui ne faisaient aucun obstacle de fond á la reception ďéléments culturels extérieurs. Les regions urbaines refiétent trěs nettement le nouvel état de choses. Elles contenaient sur lcur terrttoire la production et les échanges. Leur nouvelle structure pénétra tout le pays en servant en meme temps de témoignage sur 1'essor de la transformation dans la Bohéme medievale. - Pour résumer, nous avons mis plusieurs fois l'accent sur le changement dans le domains des relations sociales. Cest précisčment ce changement qui ouvrit á plusieurs reprises d'autres possibilités de croissance á la société Literatura Alexandre, P. 1987; Le Climat en Europe au Moyen Age. Contribution ä ľhistoirc des variations climatiqiies de 1000 ä 1425, d'aprés les sources narratives de ľ Europe occidentale. Paris. André, P. 1982: Un village medieval breton du XIC siěcle: Lann-Gouh Melrand (Morbihan), Archeologie medievale 12,155-174. Arrhenius, B. 1985: Merovingian Garnet Jewellery. Emergence and social implications. Stockholm. Aubrun, M. 1986: La paroisse en France des origines au XVe siěcle. Paris. Bader, K. S. 1957, 1962,1973: Studien zur Rechtsgeschichte des mittelaterlichen Dorfes I-I1I. Weimar. — 1976: Burghofstatt und Herrschaf tscigen. Ländliche Nutzungsformen im herrschaftlichen Bereich, Die Burgen im deutschen Sprachraum 2. Vorträge und Forschungen 19, 249 - 272. Bakay, K. 1967: Archäologische Studien zur Frage der ungarischen Staatsgründung. Angaben zur Organisiening des fürstlichen Heeres, Acta Archaeologica Academiae Scicntiarum Hungaricae 19.105-173. Bange, F. 1984: Lager et la villa: structures du paysage et du peuplement dans la region mäconnaise á la fin du Haut Moyen Age (IX* -XIe siěcles), Annales ESC 39, 529-569. Barker, G. - Gamble, C. 1985: Beyond Domestication: A Strategy for Investigating the Process and Consequence of Social Complexity. In: Barker, G. - Gamble, C. eds. Beyond Domestication in Prehistoric Europe. Investigations in Subsistence Archaeology and Social Complexity. London, 1-31. Barral i Allel, X. (ed.) 1987: Le paysage monumental de la France atitour de ľan Mil. Paris. Barthélemy, D. 1990: L'ordre seigneurial (XT - XIIC siěcle). Paris. 1992: La mutation féodale a-t-elle eu lieu ? (Note critique), Annalcs ESC 47, 767-777. Ii.ii toiková, A. 1986: Slovanské depoty železných předmětů v Československu - Slawische Hortfunde von Eisengegenstand en in der Tschechoslowakei. Praha. tirnjnmin, W. 1939: Geschiclitsphilosophisclie Thesen, cit. podle souboru Dílo a jeho zdroj. Praha 1979. Hmtiien, U. 1980: Bauemarbeit im Feudalismus. Landwirtschaftliche Arbeitsgeräte und -verfahren in Deutschland von der Mitte des ersten Jahrtausends u.Z. bis um 1800. Berlin. Ilriiinová, M. 1968: Počátek pluhu na československém území - Die Anfänge des Pfluges auf tschechoslowakischem Gebiet, Archeologické rozhledy 10, 324-330. 1980: Zemědělství starých Slovanů - Die Landwirtschaft der alten Slawen. Praha. 1982: Význam přelomu v zemědělství pro vznik feudální třídní společnosti - Die Bedeutung des landwirtschaftlichen Umbruchs für die Entstehung feudaler Klassengesellschaft, In; Metodologické problémy československé arclteologic, Praha, 103 - 107. 1986: Types of Slavic Agricultural production in the 6th - 12th centuries A.D., Ethnologia Slavica 16 1984, 7-48. Hrresford, G. 1987: Goltho. The development of an early medieval manor, c.850-1150. London. Hiraben, J.-N. ■ Le Goff, J. 1969: La Peste dans le Haut Moyen Age, Annales ESC 24, 1484-1510. Bláha, J. 1984; Časněslovanská osada v Olomouci a počátky řemeslnicko-kupeckétio podhradí. Příspěvek k postavení Olomouce v 10. století - Frühmittelalterliche Siedlung in Olomouc (Olmütz) und Anfange der Handwerksproduktion und des Handels in der Vorburg. Beitrag zur Olomouc - Geschichte im 10. Jahrhundert, Archacologia historica 9, 133-146. Khch, M. 1931: Les caractěres originaux de l'histoirerurale francaise. Oslo. 1935: Avěncmenl et conquětes du moulin ä cau, Annales HES 7, 538-563. Itiihme, H. W. (ed.) 1992a: Siedlungen und Landesausbau zur Salierzcil. Sigmaringen. 1992b (ed.): Burgen der Salierzcit. Sigmaringen. limnassie, P. 1989: Consommation d'alimcnts immondes et cannibalisuie de survic dans l'Occidcnt du Haut Moyen Age, Annales ESC 44, 1035-1056, Doserup, E. 1965: The condilions of agricultural growth: The economics of agrarian change under population presure. Chicago, - 1983: The Impact of Scarcity and Plenty on Development, Journal of Interdisciplinary History 14,383-407. Boutemy, A. 1970: Un calendrier illustre du British Museum (ms. Cotton Julius A VI), Bulletin de la Société nationale des Antiquaircs de France, 79-98. Braudel, F. 1958: Histoire et sciences sociales: la longue durée, Annalcs ESC 13,725-753. Bubeník, J. 1975: Slovanské sídliště u BřeJ.ánek, okr. Teplice - Die slawische Siedlung bei Břežánky in der Gegend von Bílina, Kr. Teplice, Archeologické rozhledy 27, 642-650. Bukowska-Gedigowa, J. 1984: Wyroby bursztynowe z Opola - Ostrówka - Die Bernstein fun de von Opolc-Ostrowek, In: Gediga, B. red. Studia nad kultura wczcsnopolskiego Opola, W-W-K-G-L, 113-151. Bur, M. 1987: Le chateau, in: X. Barral i Altet ed. Le paysage monumental de la France atitour de ľan Mil. Paris, 73-83. Cach.F. 1970; 1972; 1982: Nejstarií české mince I, II. IV. ■ Die ältesten böhmischen Denaren I, II, IV. Praha. Ciaessen, H. 1978: The Early State; A structural approach, in: H. Clacssen - P, Skalník cds. The Early State. The Hague - Paris - New York, 533-596. Claessen, H. - Skalník, P. 1978: The Early State: Theories and hypotheses, in: H. Claessen - P. Skalník eds. The Early State. The Hague -Paris - New York. 3-29. Clark, G. 1992: The Economics of Exhaustion, the Postan Thesis, and the Agricultural Revolution, The Journal of Economic History 52, 61-84. Cohen, R. 1981: Evolution, fission, and the Early State. In: H. Claessen - P. Skalník (eds.). The Study of the State. The Hague - Paris -New York. 87-115. Cornel, G. 1987: Le paysan et son oh til: essai d'histoire technique des céréales (France, VIIIe - XVC siěcles). These presentee pour le doctoral d'état és lettres. Universitě de Provence. A ix-en-Provence. Curschmann, F. 1900: Hungersnöte im Mittelalter. Ein Beitrag zur deutschen Wirtschaftsgeschichte des 8. bis 13. Jahrhunderts, Leipziger Studien aus dem Gebiet der Geschichte 6.1. Leipzig. Dalton, G. 1969: Theoretical issues in economic anthropology. Current Anthropology 10, 63-102. Delort, R. 1982; La vie au Moyen Age. Paris. — 1987: Histoire des fourrures. Paris. Derville, A. 1988: L'assolement triennal dans la France du Nord au Moyen Age, Revue historique 568, 337-376. de Vries J. 1981: Measuring the Impact of Climate on History: The Search for Appropriate Methodologies. In: Rotberg, R.I. - Rabb, T.K. (eds.). Climate and History. Studies in Interdisciplinary History. New Jersey, 19-50. Donat, P. 1980: Haus, Hof und Dorf in Mitteleuropa vom 7. bis 12. Jahrhundert. Berlin. Duby, G. 1973: Guerriers et paysans, VIIC-XIIC siěcle. Premier essor de ľéconomie européenne. Paris. Durdík, T. 1978: Nástin vývoje českých hradň 12.-13. století - Entwicklungsskizze böhmischer Burgen aus dem 12,-13. Jahrhundert, Ar-chaeologia historica 3,41-52, Earle, T. K. 1987: Chiefdoms in archaeological and ethn o historical Perspective, Annual Review of Anthropology 16, 279-308. Eisner, J. 1946: Sídliště ze starší doby hradištní v slovenském Pomoraví - The settlement from the old ringwale period in the basin of river Morava (Slovakia), Památky archeologické 42, 94-105. Elmshäuser, K. 1991: Königsfreie, Lexikon des Mittelalters V, 1327-1328. Ernst, E. - Klapste, J. 1993; Stahlnhain - Eine untergegangene Waldschmiedesiedlung, Hessische Heimat 43,43-50. Fichtenau, H. 1984: Lebensordnungen des 10. Jahrhunderts. Studien über Denkart und Existenz im einstigen Karolingerreich. Stuttgart. Fiiipp, K.H. 1975: Zur Erforschung der Genese südwestdentschcr Siedlungsslnikturen. Rhein-Mainische Forschungen 80, 99-112. Flandrin, J.-L.1983: Un temps pour embrasser. Aux origines de la morale sexuelle occidentale (Vľ - XIC siěcle). Paris. Fossier, R, 1968: La terre et les hommes en Picardie jusqiľá la fin du XIII* siěcle. Paris - Louvain. 54 55 — 1975: La demographic méditívale: Problěmes de méthode (Xc - XIIIe siěcles), Annales de demographic historique, 143-165. — 1982a: Enfance de 1'Europc OC - XIIe sičcles). Aspects économiques et sociaux. Paris. — 1982b: L'assolement triennal Ml tour de Saint-Qncntin a la fin du XIIIC siěcle. In: Melanges ď archeologie et ďliistoire inédiévales en lionm-iii du Doyen Michel de Boüard, Mémoires et documents publies par la Société de I'Ecole des Charles 27,147-1:Mi — 19S4: Paysans d'Occidenl (XIe - XIVe siecles). Paris. Fournier, G. 1978: Le chateau dans la France medievale. Essai de sociologie monumentale. Paris. — 1982: La mise en place du cadre paroissial et revolution du pcuplemenl. In: Cristianizzazionc cd organizzazione ecclesiastica delle Campagne nclTalto medioevo: espansione c resisienze, Settimane di studio del Centro jtaliano di studi suH'alto medioevo 28. Spole-to, 495-575. Fourquin, G. 1969: Histoire écoaomique de ['Occident medieval. Paris. Frotík, J. - Sigl, J. 1994: Příspěvek k vývoji osídlení a jeho strukturálním změnám na Chrudimsku. Památky archeologické' (rkp.). Gille, B. 1962: Recherches surles instruments du labour au Moyen Age. Bibliothěqtie de I'Ecole des Charles 120, 5-38. Gimbuias, M. 1963: The Baits. New York - Washington. Glaesser, H.-G. 1973: Aller und Genese der regelmäßigen Langstreifen Auren in den nördlichen Haßbergen, Frankfurter geographische Hefte 49. Goody, J. 1983: The development of the family and marriage in Europe. Cambridge. Graus, F. 1957: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské II - Histoire de la paysanneric en Bohéme aťépoqueuréhussite. Praha. — 1980: Die Nauonenbildung der Westslawen im Mittelalter. Sigmaringen. Gringmuth-Dallmer, E. 1982: Pfluggeräte des frühen Mittelalters im germanischen Raum - Funde und Befunde, Zeitschrift für Archäologie 16,177-184. — 1983: FriihgeschichÜichePflugspuren in Mitteleuropa, Zeitschrift für Archäologie 17, 205-221. — /990: Tmi Technik mittelalterlicher Rodungen, Gleditschia 18,161-168. Haarnagel, W. 1979: Die Grabung Feddcrsen Wierde. Wiesbaden. Halstead, P. - O'Shea, J. (eds.) 1989: Bad year economics: cultural responses to risk and uncertainty. Cambridge. Hassan, F.A. 1981: Demographic Archaeology. New York. Henning, J.1987: Südosteuropa zwischen Antike und Mittelalter. Archäologische Beiträge zur Landwirtschaft des 1. Jahrtausends u. Z. Berlin. .— 1991: Germanen - Slawen - Deutsche. Neue Untersuchungen zum friihgeschichtlichen Sicdlungswcsen östlich der Elbe, Praehistoris-che Zeitschrift 66.119-133. — 1992: Gefangenenfesseln im slawischen Siedlungsraum und der europäische Sklavenhandel im 6. bis 12. Jahrhundert, Germania 70, 403-426. Herrnbrodl, A. 1958: Der Husterknupp. Eine niederrheinische Burganlage des frühen Mittelalters. Köln - Graz. Heß, W, 1990: Bemerkungen zum innerdeutschen Geldurnlauf im 10., 11. und 12. Jahrhundert, in: K. Jonsson - B. Malmer eds. Sigtuna Papers. 113-119. Higham, Vf. - Barker, P. 1992: Timber Castles. London. Higounet, Ch. 1966: Les foréts de TEurope occidentale du Vc au XIe siěcle, in: Settimane di studio del Centro italiano di studi sull'alto medioevo 13. Spoleto, 343-398. — 1989: Les Allemands en Europe centrale et Orientale au Moyen Age. Paris. Hildebrandt, H. 1988: Systems of Agriculture in Central Europe up to Tenth and Eleventh Centuries. In: Hooke, D. ed, Anglo-Saxon Set-Uements. Oxford - New York, 275-290. Hinz. H. 1981: Motte und Donjon. Zur Frühgeschichte der mittelalterlichen Adelsburg, Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters - Beiheft 1. Köln - Bonn. Hodges, R. 1986: Peer polity interaction and socio-political change in Anglo-Saxon England. In: C. Renfrew - J.F. Cherry eds. Peer polity interaction and socio-political change. Cambridge, 69-78. — 1988: Anglo-Saxon England and the Origins of the Modern World Economy. In: D. Hooke ed. Anglo-Saxon Settlements. Oxford -New York, 291-304. — 1989: The Anglo-Saxon Achievement. Archaeology and the beginnings of English society. London. Huml, V. 1986: Příspěvek k osídlení severního pravobřeží Vltavy (Praha 8) do počátku 15. století - Zur Erforschung der Besiedlung des nördlichen rechtsseitigen Ufergeländes der Vitava (Moldau bei Prag) bis in die Anfänge des 15. Jahrhunderts, Archaeologia his-torica 11, 441-459. Humphreys, S.C. 1969: History, Economics, and Anthropology: The Work of Karl Polanyi, History and Theory 8, 165-212. Huszár, L. 1967: Der Umlauf ungarischer Münzen des 11. Jahrhunderts in Nordenropa, Acta Archaeologica Acaderniae Scientiarum Huti-garicae 19, 175-200. Chapelot, J. 1993: L'liabitat rural: organisation et nature, in: L'Ile-dc-Francc, de Clovis á Hugucs Capct (du Vr siécle au Xe siěcle). Editions du Valhermeil. 178-199. Charvát, P. 1989: Náčelnictví Či raný stát? - Chiefdoms or early states?, Památky archeologické 80, 207-222. Jacob, G. 1891: Welche Handelsartikel bezogen die Araber des Mittelalters aus den nordisch-baltischen Ländern? Berlin. James, E. 1988. The Franks. Oxford - New York. Jope, E. M. 1979: Agricultural implements. In: C. Singer et al. (eds.), A history of technology II. Oxford. 81-102. Kandert, J. 1992: Rané české státy (konec 9.stoj. až 1. polovina ll.stol.) - Early Bohemian States (End of the 9lh century till the first half of the 11th century). Český lid 79 - suplement, 443-469. Kara, M. 1992: The graves of the armed Scandinavians from the early and middle Viking period in the territory of the lirst Piast state. In: Death and Burial. Medieval Europe York 1992 (Pre-printed Papers 4), 167-177. Karras, R.M. 1988: Slavery and Society in Medieval Scandinavia. New Haven - London. Mtimowski, R. 1958: Česká mince v raně středověkém Pomořansku - La monnaic .cheque en Poméranie dans les debuts du moyen age, Numismatický sborník 5, 67-98, I ■■t<', J. 1988: K některým problémům středověké kolonizace - Zu manchen Problemen der mittelalterlichen Kolonisation, Studia ine-diaevalia Pragensia 1, 93-111. 1993: Paměť krajiny středověkého Mostecka - La memoire du paysage du Most medieval. Lom u Mostu (v tisku). h.'tnkowski, L 1977-1979: Die Hauptstrómungen des Marxismus. Entstehung - Entwicklung - Zerfall. München - Zürich. kitfvia, O. - Smetana, J. 1992: Zaniklá středověká osada Múry a města doksanského kláštera - Die untergegangene mittelalterliche Ortschaft Múry und die Städte des Doksaner Klosters, Archeologické rozhledy 43. 611-632. kutmphanzlová. Z. 1970: Jantar v nálezech hradištní doby v Čechách - Burgwallzeitliche Bernsteinfunde in Böhmen. Sborník Národního muzea A 24, 105-117. 1992: Amber: Its significance in the Harly Middle Ages. Památky archeologické 83, 350-371. Ki .■••mieňska, B. 1987: Olomoučtí Přemyslovci a Rurikovci, Časopis Matice moravské 106, 259-268. hufrmvská, T. 1977: Platby poddaného obyvatelstva v období raného a počátcích vrcholného feudalismu - Geldleistungen der Untertanen zu Beginn des gipfelnden Feudalismus, Archaeologia bistorica 2, 291-298. / *■ Goff, J. 1982: La Civilisation de l'Occidcnt medieval. Paris. Li Maho, J. 1984: La motte seigncuriale de Mirville (XIC - XIIC s.). Recherches historiques et archéologiques. Rouen. / r Mené, M. 1977: L'economie medievale. Paris. / rrche, G. 1986: Ridged fields and profiles of plough-furrows, Ploughing practices in medieval and post-medieval times. A study in experimental archaeology. Tools and tillage 5 (3), 131-156. I.orren, C. 1981: Le village de Saint-Martin de Mondevillc (Calvados). Premiers rčsultats des fouiUes (1978-1980). In: A. van Doorselaer (ed.), De Mcrovingische beschaving in de Schcldevallci. Kortrijk, 169-198. 1985: Le village de Saint-Martin-de-Mondeville de FAntiquité au haut Moyen Age. In: P. Périn - L.-C. Feffer (eds.). La Neustrie. Les pays au nord de la Loire de Dagobert á Charles Je Chauve (VIIC - IX* sičcles). Rouen, 351-361. 1992: Le village de Trainecourl, ä Mondevillc, Les nouvelles de ťarchéologie 48/49. 80-83. I.lining, J. 1980: Getreidebau ohne Düngung. Archäologisches Korrespondenzblatt 10, 117-122. Maurer, H.-M. 1969: Die Entstehung der hochmittclallcrlichen Adelsburg in Südwcstdeutschland, Zeitschrift für die Geschichte des Oberrheins 117