Analýza štípané industrie AEB_137 lekce 1 ‐ úvod do problematiky ‐ základní principy štípání ‐ základní koncepty štípání ‐ pozitiv – negativ ‐ práce s ŠI jako pramenem ‐ refitting (tzv. remontáž) Co je štípaná industrie? • kategorie hmotné kultury pravěku a raného středověku • charakterizována kamennou štípatelnou surovinou • disponuje konkrétními technologickými a morfologickými znaky • může uchovávat stopy specifického opotřebení a mikrozbytky opracovávaného materiálu • datována obvykle na základě morfotypologického a technologického  rozboru a nálezových okolností Principy štípání kamenné suroviny Základním předpokladem  štípatelnosti je lasturnatý  lom – conchoidal fracture Jde o kvalitu/vlastnost  kamenné suroviny, která  umožňuje šíření tlaku/síly  úderu ve vlnách  koncentricky se rozbíhajících  od místa úderu Vlastnost lasturnatého lomu  vytváří charakteristické  znaky, jako je bulbus ‐ bulb,  kontrabulbus – contrabulb a  tlakové vlnky – ripples Tyto charakteristické znaky  jsou různě čitelné podle lesku  a jemnozrnnosti suroviny a  podle techniky úderu ‐ nejčitelnější stopy zanechává  úder tvrdým otloukačem nebo o tvrdou podložku ‐ nejmíň vyvinuté jsou při  pozvolném uplatnění síly ‐ tlaková technika  ‐ lépe viditelné nakloněním  plochy proti světlu nebo při  jejím navlhčení ‐ jsou jen velmi špatně  zachytitelné běžnou  fotografií, fotogrammetrií a  3D skenováním Principy štípání kamenné suroviny tvrdý otloukač měkký otloukač o kamennou podložku Čtení stop lasturnatého lomu Tyto znaky umožňují rekonstrukci postupu a  metody štípání. ‐ podle jejich směru určujeme směr úderu a  rekonstruujeme tak způsob odbíjení jednotlivých  produktů, celých sekvencí, preparačních a  reparačních úprav i retuší ‐ z dalších znaků určujeme techniku, jakou byla  síla nebo tlak aplikován v jednotlivých fázích  výroby Pozitiv ‐ negativ ‐ vhloubená plocha zanechaná na kusu  suroviny/jádře po odbití – negativ ‐ plocha lomu na odbitém kusu je vyklenutá – tvoří  pozitiv ke stopě zanechané na jádře Základní přístupy ke štípání metoda jádro a debitáž kus suroviny se upraví a použije jako  tzv. jádro, tvarem vhodné k tomu,  aby z něj bylo možno odštěpovat  vlastní cílové produkty ‐ tzv. debitáž metoda fasonáže = úprava samotného kusu suroviny  oddělováním menších odštěpů  → valounová industrie, bifasy sekundární produkce je rovněž využívána V obou případech vzniká rovněž  drobný odpad.  Všechny produkty nesou na všech svých  štípaných površích charakteristické stopy,  jejichž analýza nám umožňuje  rekonstruovat  výrobní proces, jeho zaměření, fáze  a další fakta. Štípaná industrie jako specifický hmotný pramen poznání A: kompletnost dat ‐ obvykle se dochovává vcelku – poskytuje kompletní  soubor znaků originálního artefaktu ‐ i fragmentarizace obsahuje archeologickou informaci  (záměrný skart, funkční lom x postdepoziční je min.) ‐ % dochování se blíží 100% ‐ nekoroduje, nedegraduje vlivem vlhka nebo chemismu  půdy, netrpí příliš povrchovým uložením ‐ nedeformuje se, i po požáru uchová alespoň základní  tříditelné znaky ‐ při pečlivém výzkumu můžeme disponovat úplnou  sumou štípaných artefaktů z lokality (plavení, včetně  malých šupin, rydlových odštěpů B: provenience ‐ každý ŠI artefakt nese sám o sobě  data k určení provenience  suroviny bez nutnosti nákladných  analýz jako u jiných typů hmotné  kultury (archeometrie keramiky,  spektrální analýza kovů aj.) ‐ surovinové spektrum lokality  velmi citlivě zaznamenává pohyb  a kontakty populace v krajině ‐ lze identifikovat různé surovinové  preference pro různé funkční  účely ‐ lze identifikovat rozdíly ve statutu  jednotlivých sídel z hlediska  distribuce surovin a produktů Štípaná industrie jako specifický hmotný pramen poznání C: technika a technologie  ‐ nese sama na sobě data o  technických a technologických  aspektech své výroby ‐ zaznamenává celý výrobní proces,  včetně chyb i oprav ‐ pokud je reutilizován, lze to  obvykle rovněž identifikovat  (dochovají se rezidua předchozí  retuše, opotřebení a pod.), na  rozdíl např. od kovové industrie Štípaná industrie jako specifický hmotný pramen poznání D: rekonstruovatelnost výrobní  sekvence ‐ každý odbitý kus lze v ideálních  podmínkách znovu přiložit  k předchozímu (exploatační  sekvence, lomové studie) ‐ lze tedy jednak rekonstruovat  proces výroby a jednak hledat vazby  mezi různými zónami sídlišť  identifikací kusů z jedné série, z  jednoho jádra nebo fragmentů z  jednoho kusu Štípaná industrie jako specifický hmotný pramen poznání E: rekonstruovatelnost operačního  řetězce a life‐cycle ‐ nese procesuální informace od volby  zdroje surovin, přes formy transportu,  fází výroby a distribuce, použití, opravy,  změny použití, po skartaci a depozici i  postdepoziční podmínky ‐ může uchovávat traseologickou informaci o trajektorii pracovního  pohybu a materiálu, který byl  opracováván, při vhodné metodice lze  identifikovat i mikrozbytky ‐ tak poskytuje velké množství informací  o společnosti a způsobu organizace  výroby, distribuce, svých funkčních a  sociálních rolí a dalších etap Štípaná industrie jako specifický hmotný pramen poznání F: chronologická  citlivost ‐ vysoká variabilita ŠI  přinejmenším ve  starším pravěku  vykazuje  chronologickou  citlivost nebo  kulturní  specifičnost,  podobně jako  keramika v mladších  obdobích Štípaná industrie jako specifický hmotný pramen poznání Zásady práce se ŠI ‐ štípaná industrie je  specifickou skupinou  hmotných památek, velmi  citlivou na získávání  intruzivních stop ‐ proto s ní zacházíme tak,  abychom nevytvářeli recentní  stopy na jejím povrchu,  nekontaminovali ji  neodstranitelnými nánosy  různých látek a zabránili  mechanickému poškození ‐ zaměřujeme a obrazově dokumentujeme v ideálním případě polohu a osu každého  jednoho artefaktu ‐ neotíráme ani neoškrabujeme hlínu z artefaktu, uložíme jej do papírového sáčku tak,  jak je ‐ přípustné je pouze odmočení hlíny ostříkáním pod čistou vodou, žádné kartáčování,  mnutí prsty apod. ‐ ošetřujeme a balíme každý kus zvlášť, aby při jejich náhodném kontaktu nedocházelo  k poškozování hran ‐ myté artefakty balíme až po úplném vyschnutí ‐ zabráníme vystavení zabalených artefaktů kontrastu různých teplot, které způsobuje  vznik vlhkosti ‐ zbytková vlhkost z mytí nebo zapaření v plastovém sáčku způsobuje prudkou  degradaci dochovaných organických mikrozbytků ‐ větší množství artefaktů nenosíme v pytlíku, ale v bedničce, vzhledem k váze a  mnohonásobným drobným pohybům se artefakty jeden o druhý olamují Zásady práce se ŠI ‐ při sběru a exkavaci ‐ nikdy se nedotýkáme při kresbě tužkou artefaktu ‐ mastný grafit nelze  odstranit a trvale zakrývá mikroskopické stopy opotřebení ‐ nikdy evidenční a inventární čísla ani značky nepíšeme přímo na  artefakt, nepoužíváme lak, tuhu, tuž, inkoustové tužky, fixy ani jiné  pigmenty, zásadně artefakty nijak nekonzervujeme a nenatíráme ‐ při fotografické nebo mikroskopické dokumentaci nikdy nefixujeme  artefakt pomocí fixačních hmot přímo na povrch, použijeme oddělovací  folii Zásady práce se ŠI ‐ při evidenci a dokumentaci ‐ při prvním vyjmutí artefaktu ze sáčku s nálezovými údaji nebo inventárním  číslem si vždy uděláme pracovní fotografii artefaktu na sáčku, abychom  zabránili pomíchání ‐ pokud přistoupíme k odstranění sintru získáme nejprve souhlas  sbírkotvorné instituce, přesvědčíme se, že artefakt neuchovává citlivá  mikrorezidua a zajistíme důslednou neutralizaci ‐ používáme pouze vhodné a málo koncentrované roztoky, oplachujeme  destilovanou vodou po kyselé lázni i po neutralizační lázni ‐ kyselou lázeň aplikujeme na nejkratší nezbytnou dobu, nenecháváme  čištěné artefakty bez dozoru na průběh, nebo tzv. přes noc ‐ s artefakty manipulujeme vždy nad stolem, nikdy nad podlahou, dlažbou a  pod., ideálně pod artefakty rozložíme měkkou podložku ‐ textil. pěnovou folii  apod. Zásady práce se ŠI ‐ při analýze Metody analýzy ŠI Morfotypologie Základní a komplexní dynamická analýza Operační řetězce Remontáž Traseologie Mikrorezidua Experiment Analýza prostorových dat – microsite, intrasite,  region Analýza nadstavby – etnoarcheologie, sociální  archeologie, archeologie religiozity, kognitivní  archeologie znaky procesy funkce společenské role – těžba, transport,  distribuce, pracovní funkce,  reprezentace, recyklace, nakládání s  odpadem Morfotypologie • definuje artefakt jako soubor typologických  (obvykle morfologických) znaků • typologicky se třídí typy jader, debitáže i  retuše • na rozdíl od původní typologie se nezaměřuje  jen na celkový tvar a standardizovaný typ  retušovaného nástroje, ale dokumentuje  všechny makroskopicky viditelné znaky,  zejména technologické a funkční • databázovými a statistickými metodami  sleduje vzájemné výskyty všech sledovaných  znaků • skupiny sledovaných znaků se mění v  závislosti na cíli analýzy Surovina ‐ petrografické určení, škála kvality, tvar suroviny, alterace povrchu a hmoty  přírodními, technologickými, akcidentálními a postdepozičními procesy (přepálení,  žíhání, chemické alterace, předvýrobní a postdepoziční patinace) Jádro ‐ prostorový koncept, počet podstav a těžních ploch, preparace, organizace těžby,  míra vytěžení, typ těženého produktu, tvar a řez Debitáž ‐ technika odbití, metoda odbití (doklady preparace, systém dorzálních negativů,  patka), množství kůry na povrchu, ergonomie (délkošířkové proporce, tloušťka,  asymetrie příčného řezu, vysoký bok/boky, podélné prohnutí nebo torze), stav  dochování, technické zvládnutí odbití Nástroj ‐ charakter a lokalizace opotřebení, místní retuše nebo retuše Morfotypologie – sledované znaky Základní a komplexní dynamická analýza neretušovaný opotřebený MR RN celkem % souboru KÚ 145 4 6 40 195 9,29% SÚ 235 19 15 85 355 16,91% BÚ 546 76 48 3851055 50,26% janus 28 8 4 22 62 2,95% VÚ 22 2 1 1 26 1,24% PÚ 16 2 n 18 36 1,72% metrické L a l 31 8 2 18 59 2,81% L 6 4 n 33 41 1,95% hrany jádra 13 n 1 3 18 0,86% reparace 44 3 1 7 55 2,62% přirozený úlomek n 1 9 13 22 1,05% celkem 1086 127 87 6241924 ‐ jádra, zlomky, zkoušky 175 8,34% ‐ základy definoval S. Krukowski roku 1939 ‐ rozpracoval R. Schild (1980) ‐ dynamická technologická analýza polské školy ‐ odklon od formální morfologie a rozšíření zájmu z RN na všechny součásti analyzovaného souboru ‐ systém exploatačních sekvencí, resp. jejich produktů od prostého kusu suroviny přes různé předjádrové formy těženého jádra až po zbytky, dále přes etapy dekortikace a těžby cílového produktu až po finální retuš, reparace a remodifikace ‐ sleduje vzájemné poměry těchto jednotlivých skupin – tzv. stadií těžby a rekonstruuje z nich funkční určení lokality, hierarchii osídlení v oblasti a distribuční síť kamenné suroviny ‐ používá k definici ekonomického statusu lokality, k  rozlišení ateliéru, dílny, obecně zpracovatelské lokality nebo plně spotřební lokality ‐ sleduje se, co na lokalitě je, ale stejně významné je to,  co tam chybí a proč Komplexní dynamická analýza netřídí  artefakty lineárně, podle nejvyššího  dosaženého stádia (např. RN), ale  vícevrstevně. Zjistí tak např.  ‐ preference konkrétních typů debitáže ke  konkrétním účelům ‐ funkční využití tzv. sekundární produkce a  odpadu Operační řetězce K hodnocení artefaktu se přistupuje z hlediska použité technologie a specifických postupů s důrazem na jejich  pozici ve výrobním procesu Metoda je zaměřena na samotný proces výroby, použití,  recyklace a vyřazení Moderní částečně archeologický a částečně antropologický směr bádání zahrnující celý proces od  definice kritérií, podle nichž byla vybírána surovina, jak byla formována, upravována a přetvářena v použitelné kulturní produkty a jak se s výrobky nadále nakládalo Spíše než k poznání statických pozůstatků sloužít k rekonstrukci dynamických procesů běžného života v minulosti. Jde o podstatu a význam pravěkých technických aktivit v  minulosti Poukazuje se na přizpůsobivost pravěkých technik, které volně zaměňovaly nebo opakovaly různé části sekvence v závislosti na kvalitě suroviny nebo momentálních potřebách A. Leroi‐Gourhan (autor termínu chaines opératoires) je definuje jako „techniky zahrnující jak pohyby, tak nástroje, řetězově řazené v autentickém sledu, které poskytují operačním sériím ustálenost a zároveň i přizpůsobivost“ P. Lemmonnier (1986) je označil jako „socializované působení na materiál zahrnující náčiní, postupy a znalosti a rozlišoval strategické úkoly (pevné, nemohly být změněny nebo přerušeny bez zániku celého projektu) a technické varianty  (přizpůsobivé volby volitelné v materiálním slova smyslu, příslušné sociálně a  kulturně) Současně je vytvářena hmota i její smysl, jež jsou zároveň vplétány do sociálních vazeb. Smyslem je zahrnout do poznání výrobního procesu nejen suroviny, nástroje a výsledek, ale také všeobecnou vzájemnou souhru mezi duševními a hmotnými možnostmi, zahrnující plánování, činění rozhodnutí, nevyslovené a rutinní reakce,  zkušenosti, neuro‐biologické a socio‐kulturní adaptace (M. Martinón‐Torrés 2002) Operační řetězce Remontáž východiskem metody bylo technologické studium jader a debitáže, potřebné pro  rekonstrukci celého procesu výroby první doloženou remontáž (refitting) publikoval  1893 E. De Munck ‐ rekonstrukce levalloiského jádra cílem je zpětně přiložit k sobě celé sekvence  odbití a rekonstruovat tak proces těžby, jeho  ustálenost nebo variabilitu, identifikovat jeho  fáze – preparace, reparace, těžební sekvence úspěšné remontáže rovněž slouží k identifikaci  vztahů mezi zónami sídliště při zapojení GIS dat  jednotlivých kusů, nebo k rekonstrukci  depozičních a postdepozičních procesů na  lokalitě Traseologie sledování mikroskopických i makroskopických stop  opotřebení štípané industrie, které jsou specifické pro  každou činnost a každý artefaktem opracovávaný materiál opotřebení nevznikají jen funkčním používáním pracovní  hrany, specifická opotřebení způsobuje upevnění do násady,  transport, odkládání nástroje během práce, a dokonce i  držení nástroje při práci v ruce bez rukojeti čím tvrdší materiál, tím úžeji je opotřebení vázáno na hranu a  tím má ostřejší hranici, a naopak lze rozlišit tentýž materiál čerstvý, máčený a suchý základní znaky: vyhlazení, lesk, otupení a zaoblení, striace  nezbytností metody je systematické budování komparační  sbírky experimentálně používaných replik s přesným  záznamem (proces, trajektorie, materiál, podklad, čas,  přítlak, úhel atd.) obtáčení  keramiky postdepoziční pohyby půdy transport v koženém  zavazadle Rezidua minerální a organická rezidua se dochovávají makroskopicky  viditelné (lepicí hmoty, rezidua obalů a držadel) nebo mikroskopicky  viditelné v škvírách a nerovnostech povrchu artefaktů identifikují a analyzují se buď in‐situ, nebo izolované pomocí odběru  v ultrazvukovém tanku či pipetou mezi sklíčky mikrorezidua netvoří jen zbytky opracovávaného materiálu, lze  identifikovat mikrorezidua držadla, obalu, krve po poranění  uživatele, zlomky jeho vlasů či vousů atd. pokud používání artefaktu bylo krátké a traseologická stopa se  nevytvořila, jsou mikrorezidua z pracovní plochy jediným dokladem  funkce artefaktu pro analýzu se artefakty neukládají do plastových obalů (akcelerace  degradačních procesů), manipulují se v rukavicích (kontaminace) nejčastějšími organickými rezidui jsou tuky, bílkoviny, krevní buňky,  škrobová zrna, fytolity, rostlinné buňky, zlomky vlasů a chlupů,  pryskyřice a dehty nejčastějšími anorganickými rezidui jsou pigmenty, kovy a minerály Experiment samotné štípání kamene jako metoda rekonstrukce výrobního postupu (Fr. Bordes, J. Pelegrin, E. Boëda ad.) používání replik artefaktů jako možnost ověřování modelů opotřebení, osvěžování hran, modifikací či reutilizací bylo prokázáno, že tvar a velikost artefaktu se mohly změnit i několikrát během intervalu jeho používání,  ať již byl operativně přizpůsobován náhle vzniklé potřebě, nebo šlo o reutilizace opotřebeného či poškozeného artefaktu Andrefski (1998) „Je nutné chápat kamenné štípané nástroje jako dynamický, neustále se měnící element  lidské materiální kultury“ Základní pravidla – J. Coles 1979, P. Reynolds 1999,  Mathieu 2002, Outram 2005 Analýza prostorových dat ‐ microsite (chata, hrob) ‐ intrasite (funkční zóny, procesy skartace a vyklízení) ‐ region (hierarchizovaná sídelní síť, distribuční model), site‐ catchment analýza ‐ cílem GIS prostorové studie není vytvořit si efektní  „plánek“, ale provést hloubkovou sondu do vzájemných  vztahů mnoha různých geografických, ekologických a  archeologických jevů možnosti využití ‐ vynesení známých dat a studium jejich  vzájemných prostorových vztahů ‐ teritoriální – „site catchment“ a distribuční  analýzy ‐ prediktivní modely s cílem vyhledávat  nové lokality doplňující stávající síť Analýza nadstavby ‐ etnoarcheologie, sociální archeologie,  archeologie religiozity, kognitivní  archeologie ‐ žádné pohádky ‐ modelem sociálních a symbolických  rolí analýza končí, nikoli začíná ‐ model musí být založen na komplexní  znalosti problematiky celé  archeologické kultury, období atd. ‐ zásadně se nevychází z apriorní  analogie, ideologický motivovaných  pohledů na společnost ‐ zásadně se vyhýbá generalizaci a  podhodnocování tzv. primitivních  populací Suroviny ŠI ve střední Evropě • petroarcheologické třídění a určení • určení původní formy suroviny • určení dle škály kvality • identifikace technologických,  předdepozičních i postdepozičních alterací suroviny Petroarcheologické třídění a určení suroviny • znalecké určení, s využitím  komparační sbírky • určení metodou vodní immerze • určení na výbrusu (nežádoucí u  artefaktů) • cílem určení je identifikace zdroje  → ekonomický a distribuční model → model vztahů s jinými skupinami,  oblastmi, dálkové kontakty aj. • Přichystal, A. 2009: Kamenné  suroviny v pravěku východní části  střední Evropy • silicity • minerály SiO2 • přírodní skla • klastické horniny • porcelanity aj. Petroarcheologické třídění a určení suroviny Silicity ‐ silicity typu flint:  SGS Świeciechów Krzemionky Opatowske čokoláda Góry Świętokrzyskie Krakovsko‐čenstochovská jura ‐ rohovce:  Krumlovský les Stránská skála/Švédské valy spongolit Olomučany Troubky‐Zdislavice menilitový rudických vrstev ‐ radiolarity: Sümeg, Szentgál, Mauer,  Vlára aj. ‐ limnosilicity ‐ plattensilexy Minerály oxidu křemičitého ‐ křemen ‐ křišťál ‐ barevné variety křišťálu: citrín, růženín,  záhněda ‐ opály, chalcedony, jaspisy, acháty ‐ křemičité zvětraliny hadců ‐ plazma Přírodní skla ‐ obsidián Porcelanity Petrifikovaná dřeva Klastické horniny ‐ křemence: Krumlovský les, drahanský  sluňák, Tušimice, Bečov, Skršín ‐ brekcie: kubšická brekcie Makroskopické určení surovin • barva a konzistence hmoty  barva a struktura kůry nebo  přirozeného povrchu • lesklá ‐ matná • průhledná – průsvitná – neprůhledná • haptický vjem kluzká – drsná – ostrá • makroskopicky viditelné  částice v hmotě – krupičkovité  zakalení, jehlice, lupínky aj. Munsel color chart for rocks – v knihovně ÚAM Olomučany spongolit obsidián rohovceSGS fotografie na podsvícené skleněné desce • Znaky původní podoby suroviny mohou zpřesnit identifikaci místa zdroje  • to, v jakých podobách se v přírodě surovina vyskytuje, je často dáno samotným druhem  suroviny, ale • další postižení těchto původních forem rozliší zdroje, v nichž surovina byla původně, od  zdrojů, do nichž se dostala redeponována různými přírodními procesy • původní zdroje SGS hlíz jsou v severní Evropě, v Pobal  → pohybem ledovce několik set  km na jih spolu s tlačenou zeminou → vystaveny tlaku, nárazům o jiné části tlačeného  materiálu, omílání →  odštěpy, praskliny → po uvolnění z ledovce táním se na naše území  dostávají splavením z morén ledovcovými řekami a dále fluviálními pohyby ve stálých  řečiš ch → ohlazení, oválení, odštípnutí po nárazu do stabilních kamenů v řečišti  • valouny rohovce KL původně v miocenních píscích a štěrcích → pohyb v mořském písku a  štěrku, nárazy valounu o valoun → síť nehtovitých jizviček i drobných odbi  → po zániku  moře štěrky a písky zčásti oderodovány, zčásti redeponovány → rozlámání a vyhojení  prasklin, velká část valounů vystavena na povrchu → pa na pouštní lak → další pohyby  zřejmě tektonického původu → různé plochy valounů mají různě silnou vrstvu pouštního  laku, tzn. část povrchu se během tohoto horkého klimatického období odštípala a pak  byla znovu překryta patinou, ale ta již dosáhla slabší vrstvy → znovu zakryty sedimentem Určení původní formy suroviny  ‐ identifikace přirozených deformací Určení původní formy suroviny ‐ hlízy: kůra v podobě krusty, silicity  typu flint x redeponované silicity (SGS)  ji často postrádají, tvar mírně nebo  více podélný, zaoblený; i hlízy amorfní ‐ valouny: oblý zjizvený povrch s  drobnými jizvičkami a důlky x řečiště  písčité ‐ velmi hladké; nejde o krustu ‐ kůru, ale o starý povrch, jehož tloušťka  je velmi malá ‐ desky: oblíbené především v  obdobích s důrazem na čepelovou  těžbu z úzké těžní plochy ‐ ostrohranné bloky: pochází z morén  nebo jiných oblastí s výraznými  redepozicemi, kdy původní přirozené  formy suroviny byly rozlámány ‐ amorfní konkrece Nejčastější postižení povrchu surovin ŠI mrazové pukliny a mrazové odštěpy ‐ vznik vlivem glaciálního klimatu,  zmrznutí vlhkosti  vysrážené v kazech a inhomogenitách ‐ typické koncentrické uspořádání tlakových vlnek  kolem bodu v ploše, ne na kraji  praskliny ‐ redeponované suroviny postiženy vlasovými  prasklinami skrytými v hmotě, které se projeví až  při exploataci jádra zalamováním těžby nebo  rozpadem celého kusu • předvýrobní patina (tzv. pouštní lak  rohovců Krumlovského les, oranžová,  hořčičná patina SGS) • bílá tzv. glaciální patina • staré vs recentní poškození Určení dle škály kvality • cílem je identifikovat případné další indicie  k posouzení výběru surovin, např. doložit, že pokles  výskytu jemných importovaných surovin není  důsledkem „úpadku“, ale šlo o záměrnou volbu  tvrdší, k opotřebení rezistentní suroviny • ve výběru surovin nelze apriori jemnozrnné  suroviny hodnotit jako „lepší“, záleží na funkci a  vnějších okolnostech • A) obecná autargií osídlení → jemná surovina  importů by byla nahrazena zvýšeným zájmem o  jemné hmoty lokálních surovin, které k dispozici  byly • B) odklon zájmu o jemnou surovinu obecně, jiné  typů nástrojů → jemná surovina se nápadněji  nevyskytla ani ve výběru lokálních surovin • C) celkový úpadek a zánikové stádium výroby, volba  suroviny nepodléhá cílenému výběru → celková  technická úroveň by byla nízká, podíl retušovaných  nástrojů malý apod. • důležitý statistický prvek  • založeno na makroskopickém a  pohmatovém posouzení • na jednom kusu se mohou setkat  dvě různé hmoty • velmi jemná – vyvolává na dotek  klouzavý až mastný dojem • jemná – velmi hladká až kluzká • jemná/kvalitní – hladká, bez  patrného drhnutí • kvalitní/jemná – ne již zcela hladká • kvalitní – homogenní, jen mírně  drhnoucí • kvalitní/vhodná – drhnoucí na dotek • vhodná – poměrně hrubá na dotek,  ale štípatelná • nekvalitní – štípatelná, ale kazy či  inhomogenity brání perspektivní  těžbě, příp. zalámavá surovina jako  křemen nebo horší odrůda křišťálu • nevhodná – nemá dostatečné  štěpné vlastnosti, je křehká,  nasákavá apod. identifikace alterací suroviny termické A) přepálení ‐ způsobuje, zvláště u nehomogenních surovin,  nerovnoměrné uvolňování chemicky vázané vody ‐ přímý kontakt s ohněm způsobuje tyto změny prudce,  šokově → popraskání kusu suroviny a odpraskání  celých kusů povrchu B) heat treatment (žíhání) ‐ funguje dobře na flint – homogenní ‐ nedochází k přímému kontaktu s ohněm ‐ nedochází k šoku – vzestup i pokles  teploty je pozvolný (den a více) chemické A) alterace vlivem chemismu půd B) alterace ŠI v hrobové výbavě  kostrových pohřbů Techniky a metody výroby ŠI • techniky štípání a jejich  charakteristické znaky • základní metody – exploatační  schémata • princip levallois vs diskovité  metody • typy povrchu artefaktů • rozpoznávání naturfaktů a fals Technika – technologie ‐ metoda Technika ‐ způsob aplikace síly, tedy úderu nebo tlaku, na kus suroviny (technique of percusion) Technologie ‐ specifické postupy, které mají upravit kvality suroviny, jako je například žíhání (heat treatment).  Technologickým postupem je také vytěžení suroviny z jejího geologického výchozu. Metoda (core exploitation method) ‐ kulturně nebo chronologicky ustálené exploatační postupy, ustálený trend úpravy jader a odbíjení debitáže z  nich ‐ metoda vede k produkci více méně standardizovaných produktů ‐ vznikají i sekundární produkty, které jsou dále využívány a odpad; některé metody produkují více sekundárních  než cílových produktů (levallosiká metoda), jiné jsou prakticky bez sekundárních produktů, nebo k jejich  produkci dochází až po vytěžení maximálního množství cílových produktů (paralelní čepelová metoda) Výrobní postup, exploatace jádra nebo redukce jádra(core reduction sequence) ‐ již konkrétní postup pro to  které těžené jádro; do jisté míry rekonstruovatelný proces těžby jádra od přípravy, přes dekortikaci, odbíjení  debitáže, průběžné úpravy až k opuštění Technika vedení úderu – technique of percusion • je dána způsobem vedení úderu, způsobem uplatnění síly nárazu či tlaku, zvoleným úhlem i charakterem  „elementu“, který je k vlastnímu štípání použit • tento „element“ je buď prostředníkem mezi lidskou rukou udělující mu rychlost a razanci a štípaným kusem  nebo je opozitním stabilním prvkem, o který je štípaný kus obíjen. Možná je i kombinace obou přístupů • použití takovéhoto prostředníku je nezbytné, lidská ruka není ke štípání kamenné suroviny vybavena. • použití otloukače a/nebo podložky je nazýváno přímým úderem, použití otloukače a dlátka (a případně i  podložky) nepřímým úderem a) přímý úder v ruce drženým otloukačem – simple direct percussion • použití tvrdého otloukače (kamenného) – hard hammer umožňuje uplatnit lépe razanci úderu,  zanechává často výrazný bulbus, někdy poznamenaný malým plochým výštěpem ‐ úderová jizva – percussion scare a) přímý úder v ruce drženým otloukačem • pokud je úder velmi tvrdý a silný, může úderová jizva dosáhnout až k okrajům ventrální plochy a  vytvoří specifický loďkovitý profil ‐ navella, odštípnutá šupina má obě plochy vyklenuté, protože  její dorzální plochu tvoří část ventralní plochy úštěpu, z nějž odpadla • pokud je úder nepřesný a místo jednoho bodu na podstavě zasáhne větší místo (linii, dva výstupky  vedle sebe), mohou vzniknout dva bulby vedle sebe • naopak měkký otloukač (kostěný, parohový či dřevěný) – soft hammer/billet přidává k síle úderu  pružnost, která je ideální pro pozvolnější rozložení tlaku a umožňuje těžbu metricky relativně delší  debitáže (čepelová těžba); použití měkkého otloukače indikuje jemná římsa – lip na ventrální  hraně patky a nízký difúzní bulbus • pokud je úder veden pod špatným úhlem, dojde k oddělení od hmoty jádra nikoli v místě úderu,  ale až za ním ‐ v odštěpení se to projeví zúžením šířky báze do krčku a pak teprve rozestoupením  laterálů podle reliéfu těžní plochy ‐ bending flake • při použití měkkého otloukače a úzké těžní ploše se síla úderu šíří do délky a kopíruje uvnitř  hmoty zakřivení povrchu jádra až ke špičce jádra, výsledná debitáž proto vykazuje podélné  zakřivení a) přímý úder v ruce drženým otloukačem • samotný měkký otloukač není zárukou podélné debitáže • definuje jen šíření úderu do větší vzdálenosti od místa dopadu, resp. pozvolnější vystupování  nového lomu na povrch hmoty jádra  • záměr těžby podélné debitáže vyžaduje, aby šíření síly úderu neprobíhalo do stran, ale jen do  délky; a toho lze dosáhnout pouze zúžením těžní plochy ‐ lasturnatý lom se vždy šíří koncentricky,  tuto vlastnost nelze ovlivnit použitím jiného otloukače b) přímý úder o kamennou podložku ‐ anvil technique • obíjení (případně jen mrštění kusem suroviny ‐ throwing) o stabilní kamennou podložku, také  nazývané clactonská technika – clactonian technique • síla úderu je udělena štípanému kusu, který narazí na stabilní podložku • tzv. clactonienské úštěpy mají obvykle vysoké výrazné bulby a tupý úhel patky (více než 105o), síla  úderu se rychle vyčerpá a lom již za bulbem rychle stoupá zpět k povrchu jádra ‐ úštěpy tedy mají  silnou patku a masivní bulbus, distální část je však tenká a plochá, debitáž celkově je tedy široká a  krátká, znaky lasturnatého lomu na ventralu jsou nápadné a přítomny jsou i průvodní jevy tvrdého  otloukače ‐ úderové jizvy • specifickou variantou je tzv. technika contre‐coup, kdy je štípaný předmět hranou určenou k  úpravě položen na stabilní podložku a až poté je na něj veden úder nebo tlak – používá se spíše  k retušování, než samotné těžbě z jádra c) bipolární technika – bipolar technique • ! pozor na záměnu s bipolární metodou paralelní těžby (v anglosaské literatuře odlišeno  vhodnějším termínem bidirectional) • kombinuje použití otloukače i stabilní podložky, síla úderu je tak vedena ze dvou stran, na debitáži na straně úderu otloukače zanechává malý nevýrazný bulbus a na distální straně vlnky v opačném  směru, obvykle však již bez vyvinutí markantního bulbu, na tomto terminálním konci debitáže najdeme také stopy nárazu o podložku, výsledkem použití bipolární techniky je podélně přímá  debitáž d) nepřímý úder přes prostředník – indirect percussion/punch technique • umožňuje velmi přesné vedení úderu, mírně pružné dlátko jej převede v maximální plynulosti a  přesně zvoleném úhlu, používá se zvláště při těžbě dlouhých čepelí, které pak mají často bodovou  patku, nebo při precizní plošné retuši • v recentních populacích se používá měděný hrot v organické rukojeti e) tlaková technika – pressure technique • síla pro odštípnutí je objektu předána pozvolna sílícím tlakem, nikoli  úderem, jen na velmi jemnozrnné suroviny (obsidián, jiné kvalitní silicity ‐ radiolarit) • jen silou paže nebo pomocí tíhy celého těla při použití hrudní nebo břišní  opěrky (pak je jádro stisknuto mezi dvě destičky) • používá se často na exploataci jader na boku úštěpu nebo čepele a na  jemnou retuš hran • debitáž pak projevuje jen málo čitelné stopy štípání (bulbus, vlnky) • pro aplikaci tlaku se nejčastěji používá ohlazená výsada parohu, v  recentních populacích se opět setkáme s měděnými hroty v organické  násadě • Technika úderu nemá chronologickou citlivost ani nějaké evoluční zákonitosti • Lze spíše konstatovat, že technika úderu se zčásti přizpůsobuje surovině a zčásti konkrétnímu  účelu debitáže resp. záměru konkrétní typ debitáže vyrábět. Od toho se pak odvíjí preference  technik úderu v různých obdobích • Můžeme sice říci, že ve starém paleolitu se setkáme především s clactonskou technikou, použitím  tvrdého otloukače nebo prostým tříštěním • Ale nemůžeme říci, že tyto techniky jsou primitivní a že se "vyvíjí" v modernější způsoby, jako je  použití měkkého otloukače nebo bipolární techniky • Měkký otloukač slouží k pružnému udělení impulsu, tedy zamezuje vytvoření velkého bulbu a  rychlému vyběhnutí linie štípání z hmoty zase nahoru • Bez preparace jader nebo bez použití např. deskovité suroviny nebo jiné formy s přirozeně úzkou  těžní plochou samotné použití měkkého otloukače k odštěpování dlouhých čepelí nevede • Cílem bipolární techniky je především získat podélně rovnou debitáž, eliminuje svým způsobem  následky použití měkkého otloukače, u nějž díky pružnému udělení impulsu kopíruje odštěpení  křivku povrchu jádra a vybíhá z hmoty až na špičce • Technika tvrdého otloukače je na jižní Moravě běžná v době bronzové, která preferuje velmi tvrdý  rohovec KL I. Technika štípání tlakem se na Moravě nejvíce uplatnila v neolitu, kdy je oblíbená ŠI z  obsidiánu • Principy štípání a praktické provedení všech typů úderu podrobně rozebírá John Whittaker (2007)  ve své základní práci "Flintknapping. Making and Understanding Stone Tools„ (v knihovně ÚAM)  Metoda (core exploitation method) • Znaky metody těžby na dorzální ploše a na patce debitáže; na jádrech • vzorec negativů předchozí těžby svědčí o způsobu preparace (např. dostředné negativy na  levalloiském úštěpu, hřeben na vodicí hraně) nebo o orientaci vlastní těžby (paralelní, protilehlé  nebo dostředné negativy předchozí těžby, změněná orientace jádra, ...) • společně s případnou preparací jádra se podílí na předdefinování podoby výsledného produktu  těžby • ve skutečnosti je jen ideálním konceptem, který je přizpůsobován možnostem suroviny (kvalita,  homogenita, rozměry aj.) • nejstarší způsoby štípání kusu suroviny je problematické nazývat skutečnými metodami (nikoli jen  technikami) exploatace jádra, i když se obvykle ve výčtech metod uvádí  • valounová – pebble method, není v pravém smyslu těžbou jádra, ale úpravou funkční hrany  několikerým odbitím, i když se předpokládá i následné používání odbité debitáže; tato metoda  používá buď techniky přímého úderu otloukačem nebo různé varianty použití kamenné podložky,  odbití jsou buď unifaciální (chopper) nebo bifaciální (chopping tool) • i další exploatační postupy starého paleolitu – abbevillien, acheuléen a clacton uplatňují spíše  nepravidelnou těžbu, jádra jsou obvykle nepravidelně fasetovaná, bikónická nebo pyramidální;  jádra s dostřednou střídavou těžbou jsou v menšině; vizuálně dominují bifaciálně plošně  retušované nástroje (bifasy) tvarované technikou fasonáže quina – La Quina method • získání debitáže asymetrického průřezu s přirozeným (kortikálním) bokem na jedné straně a  neretušovaným ostřím na druhé straně • tato preference se uplatňuje různými cestami, bez ohledu na orientaci bulbu, preferuje podlouhlé hlízy • podle různých variant mohou vzniknout • a) úštěpy s kortikálním obvodem: metodou salámových plátků – salami slices method je podélná hlíza  exploatována úderem z podélné strany, produkty mají kůru po celém obvodu, která je v místě  budoucího držadla ponechána a v místě budoucí pracovní hrany odstraněna retuší • b) úštěpy s kortikální bází: šikmým střídavým sbíjením hlízy – oblique alternating flaking of nodules;  produkty mají kůru na bázi, resp. mají kortikální patku a obvod při bázi, a po zbytku obvodu již mají  ostrou hranu, kterou je případně možné upravit retuší • c) semikortikální úštěpy: paralelní sbíjení – parallel flaking po obvodu podélné hlízy; produkty mají na  polovině dorzální plochy negativ předchozího odbití a tedy i ostrou laterální hranu a na druhé polovině  zaoblenou kůru diskovitá – discoidal method • jádro je těženo po celém svém povrchu z mnoha příležitostných podstav bez zjevného pravidelného  vzorce, orientace těžby je tedy většinou hodnocena jako nepravidelná (mnohapodstavová) – irregular,  produktem jsou úštěpy, případné metrické čepele vznikají spíše náhodně než záměrně • diskovitá středopaleolitická metoda má řadu specifických znaků (definoval BÖEDA 1993, 393‐396), pro  které je vyčleňována z obecného pojetí diskovité metody v pravěku ‐ jádro je těženo výhradně tvrdým otloukačem pouze ze dvou rovnocenných protilehlých ploch,  jako jádro ploché, ale bez jeho plošného konceptu, diskovité jádro je těženo objemově ‐ výrazná konvexita obou ploch je udržována a obnovována systematickou těžbou objemového  konceptu po celém obvodu a ploše ‐ na rozdíl od levalloiských jader jsou všechny produkty rovnocenné a nestřídají se fáze preparace  – po obvodu; a fáze cílové těžby – v ploše plochá – plain method • jádro je těženo z jedné nebo obou opozitních ploch • orientace těžby na každé z ploch může být odlišná, a to jednopodstavová, dvoupodstavová,  dostředná, se změněnou orientací nebo nepravidelná • produktem jsou takřka výhradně úštěpy • typická je jejich plochost (malá tloušťka v průřezu), což je dáno jiným úhlem úderu než u  středopaleolitické diskovité metody, která těží úštěpy masivnější paralelní nelevalloiská – parallel method • orientace těžby může být jednopodstavová, dvoupodstavová (u nás také unipolární a bipolární – v anglosaské literatuře se používá termínů unidirectional a bidirectional) a se změněnou orientací – with changed orientation • koncept jádra je objemový, nikoli plochý jako v případě paralelní levalloiské (čepelové) těžby • způsobem preparace, který predeterminuje čepelovou debitáž je vytvoření hřebenové úpravy – crested preparation ve směru předpokládané těžby čepelí tak, že vystupující plochy negativů hřebenové úpravy  neumožňují, aby se tlak úderu šířil do šířky, ale šíří se jen do délky • po odbití hřebenové čepele – crested blade jsou další čepele odbíjeny podle dalších vznikajících vodicích  hran, což jsou hřbety – ridges negativů předchozích odbití • produkty paralelní exploatace nesou na dorzální ploše stopy předchozí paralelní těžby, které vytváří  rovnoběžné hřbítky v jednom směru a zároveň v souladu s podélnou osou artefaktu • produktem nejsou automaticky čepele, běžná je i produkce úštěpů s paralelními negativy levalloiská – levallois method • jádro je po několika fázích preparace těženo vždy jen na jedné ploše a to z jedné nebo dvou  protilehlých podstav této plochy • spodní plocha jádra není těžena cílovou těžbou, ale slouží jen pro udržování vhodných úhlů pro  odbití z hlavní (těžní) plochy, tedy pro reparace • levalloiské preferenční  jádro je po odbití jednoho  cílového produktu opět  (p)reparováno, levalloiské rekurentní jádro poskytne  více než jeden cílový  produkt v jedné těžní  sekvenci  • technika přímého úderu  tvrdého otloukače • ačkoli je preparováno  bifaciálně, je důsledně  unifaciálně těženo Boeda, E. 1993 • primárním produktem jsou podle  typu preparace buď úštěpy, čepele  nebo hroty • sekundárním produktem je  množství dále využívaných  (p)reparačních úštěpů bez znaků  levalloiské metody • preparační fáze levalloiské metody  je poměrně složitá • v první fázi je vytvořena obvodová  hrana, která se stane podstavou  pro pyramidální úpravu spodní  plochy jádra dostřednými údery  • po jejím dokončení svírají obě  plochy úhel mezi 60o a 80o, který je  vhodný pro odbíjení plochých  úštěpů  • následný postup se liší podle  očekávaného cílového produktu levalloiská – levallois method • a) úštěpy: následuje dostředná plochá obvodová preparace horní plochy jádra tak, aby kontrabulby zůstávající  po obvodu horní plochy jádra nebyly příliš výrazné → pozvolna vybíhající dostředné negativy této fáze  preparace predeterminují pravidelný oválný tvar budoucího levalloiského úštěpu → vytvoření podstavy na  obvodové hraně jádra tak, aby úhel podstavy a horní plochy tvořil 75o‐85o • b) čepele: preparace horní plochy je vedena z jedné nebo dvou opozitních podstav → těžba cílových čepelí  následně sleduje směr preparace. V případě bohunicienské čepelové paralelní těžby nedochází k dalším  preparačním úpravám těžní plochy, ideální je dvoupodstavové sbíjení, které samo vhodný tvar plochy udržuje.  Tím ale již pomíjí jedna ze základních charakteristik levalloiské metody, totiž princip cyklického opakování  preparační a exploatační fáze. Levalloiským znakem zůstává pouze udržovací a nikoli exploatační určení spodní  plochy jádra. • c) hroty: horní plocha jádra se upravuje odštěpením dvou dlouhých čepelí ze strany protilehlé budoucí  podstavě na hroty → křivka obou nega vů postupně vystupuje vzhůru a ustupuje do boků a  m predefinuje triangulární tvar produktu odbitého z pro lehlé podstavy → charakteris cký tvar levalloiského hrotu  s negativy do obráceného „Y“ má až druhý odbitý hrot v sekvenci levalloiská – levallois method Deskripce povrchu, odlišení naturfaktů • Charakter povrchu je primárně analyzován pro vyloučení přírodního původu, tedy určení, zda se jedná o  naturfakt nebo artefakt • Charakter patiny může mít přímý vztah k dataci • Lidskou rukou štípaný povrch – artificially chipped surface ‐ typické znaky lasturnatého lomu, jisté  organizace a záměrnosti těžby, negativy mají jasnou osu a směr úderových vlnek v podobě kruhových úsečí,  patka může mít stopy úpravy • Přírodními procesy štípaný povrch – naturally chipped surface ‐ k porušení konzistence kamenné  hmoty může dojít mnoha přírodními  procesy, ať již jde o povrchové  opotřebení nebo hlubší zásah do hmoty ‐ řada z těchto jevů může připomínat  záměrnou úpravu lidským zásahem ‐ vznikají působením vody, větru,  teplotních výkyvů a přirozeným  pohybem v sedimentu, k záměně za  artefakty dochází zvláště při domnělém  staropaleolitickém stáří • Kůra – cortex. Kůru v užším slova smyslu mají jen suroviny v podobě hlíz. U jiných forem se jedná  spíše o patinu nebo přirozený nekortikální povrch (například na starém lomu nebo prasklině).  Případně může jít o jakousi krustu navětralé hmoty suroviny. • Přirozený nekortikální povrch ‐ natural uncortical surface. Hladký povrch například bloku  suroviny, na němž je patrné, že nejde o čerstvý lasturnatý lom (má obvykle nažloutlý nebo  nahnědlý listr). • Patina – patina. Přirozené stárnutí povrchu, podle specifických znaků lze využít i chronologicky,  například tzv. pouštní lak na rohovci typu Krumlovský les, hořčičně oranžová patina na některých  moravských jurských rohovcích, bělavá patina na kusech vystavených působení glaciálního klimatu  (paleolit) atd. Patinovat může jak kůra, tak přírodními procesy i lidskou rukou štípaný povrch. I u  postpaleolitických artefaktů dochází ke stárnutí povrchu a je tedy možné odlišit recentní  poškození (například při orbě) od starého poškození či záměrné úpravy. Deskripce povrchu, odlišení naturfaktů rozpoznávání falz nebo kopií • první nedůvěru by měl vzbudit atraktivní charakter „nálezu“, bez průvodní industrie • druhou nedůvěru by měl vzbudit stav dochování – kompletnost, čerstvost negativů, ostrost při  dotyku • třetí nedůvěru by měla vzbudit surovina: moderní štípači preferují atraktivní tvary a volí pro ně co  nejkvalitnější suroviny, ke kterým se mohou dostat ‐ recentní materiál (barvené sklo), autentické  suroviny typu flint z Rujany, francouzských, skandinávských, iberských nebo polských výchozů ‐ znalec musí disponovat vědomostmi, které suroviny na naše území byly v kterých obdobích  importovány a vystříhat se určení jen na základě morfotypologie, která může být zvládnutá dobře • další indicií je nesoulad mezi morfologií, použitou technologií a surovinou  ‐ pěstní klín z dánského silicitu a místo nálezu ČR = podvrh  (ve starém a na počátku  středního paleolitu neexistovaly distribuční mechanismy dálkového transportu) ‐ typickým příkladem je například listovitý hrot szeletienu z obsidiánu nebo třeba z rohovců  Moravského krasu ‐ aplikace takových variant levalloiské metody, které se na našem území nepoužívaly, ale  jsou poměrně často vyučovány na štípačských kurzech, workshopech a sympoziích Systém deskripce artefaktu • orientace • terminologie popisu • kategorie popisu • debitáž • jádro Popis debitáže ‐ orientace • před popisem je nezbytné  artefakt správně orientovat • debitáž orientujeme na  základě identifikace osy  odbití • v evropském prostředí je  tradiční orientace ventrální  plochou naspod, bulbem  k sobě • pouze retušované nástroje  s výraznou podélnou osou  (projektily, dýky) jsou  orientovány s ohledem na  tuto osu a bez ohledu na  původní pozici bulbu • v anglosaském prostředí je  používán i odlišný systém  orientace bulbem od sebe,  tedy shodně s orientací jádra osa odbití bulbus Popis debitáže ‐ terminologie Plochy, části a hrany • dorzální: plocha s negativy předchozích odbití,  před odbitím debitáže tvořila povrch jádra • ventrální: plocha, jež vznikla oddělením úštěpu  od jádra, nese bulbus a úderové vlnky • bazální/proximální: část s patkou a bulbem,  tedy část při správné orientaci bližší  pozorovateli • meziální: část uprostřed, myšleno ve směru  odbití, tedy při správné orientaci na svislé nikoli  na vodorovné ose • terminální/distální: část vzdálenější, opozitní  patce • laterální/bilaterální: na boku nebo bocích  úštěpu • bifaciální: na obou plochách, dorzální i ventrální Směr odbití samotného úštěpu i jednotlivých  negativů na jeho plochách je dokládán směrem  šíření koncentrických úderových vlnek dorzal ventral base part terminal part mesial part Popis debitáže ‐ základní znaky / flake landmarks • každý artefakt definovaný jako debitáž (nebo retušovaný nástroj na debitáži) má dvě plochy – dorzální a  ventrální • na dorzální ploše – exterior/dorsal surface je patrný buď původní povrch kusu suroviny (kůra nebo přirozený  nekortikální povrch) nebo negativy předchozí těžby – flake scars; jejich vzájemné hranice se nazývají hřbety  ‐ ridges • na ventrální ploše – interior/ventral surface neretušované debitáže je více či méně patrný  bulbus/úderový kužel – bulb/cone of percussion • bulbus může být výrazný a případně s úderovou jizvou (tvrdý otloukač), dvojitý (pokud úder  tvrdým otloukačem byl velmi silný a nezasáhl jen jedno místo), nevýrazný a s římsou na vnitřní  hraně patky (měkký otloukač), nevýrazný nebo zcela chybějící, s římsou a se zúžením laterálů při  bázi (pokud k oddělení úštěpu nedošlo v místě úderu, ale o něco dál v mase jádra – bending flake), nevýrazný a na opačné straně doprovázený drobnými frakturami (bipolární technika) • úštěp je nicméně vždy možné orientovat podle směru úderových vlnek, pokud ventral nebyl zcela  sejmut následnou plošnou retuší.  • mezi dorzální a ventrální plochou v bazální části úštěpu je více či méně patrná patka – platform s úderovým  bodem – point of percussion • patka je částí podstavy/úderové plochy jádra, na kterou byl veden úder a která se po úderu oddělila • patka sama o sobě nesvědčí o technice úderu, ale o intenzitě a podobě preparace podstavy (úderové plochy)  jádra • od úderového bodu se po ventrální ploše koncentricky rozbíhají úderové vlnky – ripples/compression rings • tlak/síla a tvrdost úderu mohou vytvořit během odbití na vznikající ventrální ploše ve směru úderu drobné  výštěpy na bulbu – éraillure scars a jemné prasklinky nebo neúplná šupinkovitá odchlípnutí od povrchu  ventrální plochy – fissures • v orientované pozici se  stanovuje levý a pravý  laterál (boční hrany  artefaktu) • jejich pojmenování se  dodržuje! i po obrácení  artefaktu ventrální  plochou nahoru (při  dokumentaci nebo  popisu umístění retuše) • pomyslná přímka procházející úderovým bodem a středem bulbu je hlavní  (podélnou) osou artefaktu – axis of piece • na této ose se měří objektivní (nikoli jen metrická) délka artefaktu • šířka se měří v nejširším bodě na přímce kolmé na hlavní (délkovou) osu • tloušťka je nejdelší rozměr kolmý na délkovou i šířkovou osu zároveň • délkošířkový index je jedním z určujících parametrů odlišování úštěpů a  čepelí • obecně lze jen na základě metriky definovat libovolnou kategorii popisu,  pokud máme důvod ji sledovat (ověření tendence k těžbě jader plochého  konceptu → index plochosti debitáže) • pokud sledujeme používání měkkého otloukače nebo úderu přes  prostředník, měříme podélné zakřivení debitáže • metrika příčného řezu artefaktu může být sledována i ve více místech osy  artefaktu, pokud zjišťujeme, kde měl artefakt těžiště Debitáž ‐ metrika • metrické indexy jsou cenné při funkční analýze  a při analýze původní velikosti a výtěžnosti  jader pro distribuční model • záznam metrických indexů, jejichž jediným  účelem je typologické třídění je jen prázdnou  formou Popis debitáže – retuš nebo opotřebení • na obou plochách a všech hranách artefaktu může být umístěna retuš nebo patrné opotřebení  • důsledně rozlišovat retuš – záměrnou úpravu pracovní hrany ještě před užíváním, a opotřebení – nezáměrný důsledek používání artefaktu, ať retušovaného nebo neretušovaného • základním předpokladem pro určení negativů jako retuše je jejich vznik až po oddělení debitáže z jádra • negativy předchozí těžby se mohou vyskytnout i na ventrální ploše ‐ pokud byla síla úderu taková, že prošla celou délkou jádra a sejmula i část další plochy svírající  úhel s momentálně těženou plochou (zvláště u jader malých rozměrů) – potom jsou negativy v distální části  ventrálu ‐ pokud jde o úštěp z boku jádra – potom jsou negativy v laterální části ventrální plochy • snadným odlišením od retuše je v tomto případě nepřítomnost kontrabulbů • na dorzální ploše se běžně zachovávají i  negativy předchozí těžby s kontrabulby,  nebývají však položeny takovým  způsobem jako záměrná retuš • nejčastěji se objevují při bázi – zvláště  v případě paralelní těžby, kdy úderová  hrana byla na stejném místě po celou  exploatační sekvenci • méně často se mohou objevit v terminální  nebo laterální části (jádro dvoupodstavové nebo se změněnou orientací) • žádná z těchto forem ale nemá charakter  intencionální retuše • jiným případem výskytu kontrabulbů předchozí těžby je reparační tableta – core tablet, její morfologie je natolik typická, že  záměna je vyloučená Popis debitáže – retuš nebo opotřebení Postup deskripce debitáže Při popisu debitáže zaznamenáváme kromě  určení suroviny, techniky  vedení úderu a metody  exploatace jádra následující  znaky • stav dochování • znaky technického  zvládnutí štípání • typ a stav patky • stádium těžby • metriku • váhu Stav dochování – state of conservation neporušený, tj. celý kus (úštěp či čepel) zlomený / broken: je dochována část s bulbem a patkou  zlomek / fragment: je dochována část bez bulbu a patky, tj.  meziální a distální část Znaky technického zvládnutí štípání • síla a úhel úderu ideálně odhadnuty →  křivka dorzální a vznikající ventrální plochy  se protnou v ostrém úhlu – tj. přibližují se  k sobě rovnoměrně a plynule • síla úderu nedostatečná → nestačí  vystoupat v plynulé křivce a zalomí se – stepped nebo hinge fracture • úder naddimenzován → křivka vznikající  ventrální plochy vystoupává z hmoty jádra  pozvolněji (je přímější) a může přesáhnout  rozměry jádra dříve, než protne linii  dorzální plochy úštěpu – overshot flake →  distální část úštěpu pak na své ventrální  ploše nese zbytek povrchu jiné plochy  jádra, než ze které byl úštěp těžen nebo  špičku jádra • úder velmi prudký a tlak se šířil hmotou  jádra rychleji, než hmota umožňuje, vznikly  na ventralu masivní úderové jizvy typu  navella Patka ‐ platform = odbitá částí původní podstavy/úderové plochy jádra úprava patky umožňuje získání vhodnějších podmínek pro dobré šíření tlaku/síly  úderu zamýšleným směrem a zvyšuje předpokládatelnost a pravidelnost těžby • jde o vhodný úhel mezi podstavou a těžní plochou (po odbití dorzální úhel  patky – exterior platform angle) a o eliminaci útvarů, které by směr úderu  roztříštily • pro nás je patka informací o tom, zda byla podstava preparována a jak • Kortikální/cortical patka je pokryta původním povrchem kusu suroviny, je zcela neupravena • Povrch ploché/plain patky tvoří plocha jednoho negativu předchozího odbití • Upravená/prepared patka vzniká odštípnutím několika malých úštěpů ve směru od úderové  hrany do plochy podstavy • Pokud jsou negativy na patce dva, jde o patku lomenou – dihedral platform, pokud je jich více,  patka se nazývá fasetovaná – facetted platform • podle tvaru lze rozlišit obvyklou širokou patku s konvexní, příp. téměř rovnou ventrální hranou,  bodovou patku (která svědčí o štípání přes prostředník) a speciální typ fasetované patky, tzv.  chapeau de gendarme, jejíž ventrální hrana je v místě úderu konvexní a po okrajích mírně konkávní • Dorzální hrana patky je často upravena obroušením drobných výčnělků a nerovností – grinding/abraded nebo odražením větších útvarů – trimming, které by bránily pravidelnému šíření tlaku úderu • Sporné je odlišování preparační a cílové debitáže podle upravené či neupravené patky • Charakterem patky lze případně identifikovat i technologii/metodu – levalloiská Třídění dle stádia těžby na základě sledování základních znaků je u debitáže rozlišována pozice ve výrobním řetězci • dochování kůry ‐ kortikální, semikortikální, bez kůry • metrika ‐ úštěpy, metrické čepele, čepele • funkce ‐ preparační, cílová, reparační, jádro na úštěpu, odpad  • vzorec dorzálních negativů – levallois, dostředná, paralelní, bidirekcionální metoda,  úštěp z boku jádra aj.) Popis jádra • základem orientace jádra je určení úderové plochy (podstavy)  – striking platform, která by měla směřovat nahoru • pokud je podstav více, je zvolena hlavní podstava • v případě plochého bifaciálního jádra je orientace  horizontální, jednou plochou nahoru a druhou dolů • v případě jádra objemového konceptu je výškou jádra nejdelší  rozměr jádra měřený v ose kolmé na hlavní podstavu, šířkou  jádra je nejdelší rozměr jádra kolmý na výškovou osu a  rovnoběžný s hlavní těžní plochou, tloušťka jádra je pak  nejdelší rozměr jádra kolmý na výškovou i šířkovou osou  zároveň • u jádra plochého konceptu se měří dva největší, na sebe  kolmé rozměry jádra v ploše a maximální tloušťka v ose na  oba tyto rozměry kolmé • Na povrchu jádra musí být negativní stopy – flake scars po odbití debitáže • Pokud je dochována alespoň jedna úderová hrana – striking edge (nemusí být dochována jen u  některých zlomků jader), musí být některé negativy úplné, tj. včetně kontrabulbu, důlku po bulbu  odbitého kusu debitáže • Dochovaný vzorec negativů svědčí přinejmenším o technologii a orientaci těžby a o typu těženého  produktu, může ale poskytovat informace i o technickém zvládnutí těžby nebo preparaci jádra Úderová plocha/podstava – striking platform • plocha nebo plochy na niž je  veden úder, svírá vhodný úhel  s těžní plochou • po odbití je část úderové plochy  zachována na debitáži jako patka • sleduje se počet podstav a jejich  případná úprava • typickou úpravou podstavy je  fasetáž (neplést s fasonáží) =  odbití několika kratších  šupinovitých úštěpů s cílem  zlepšit úhel pro odbíjení cílových  produktů z těžní plochy • stopy fasetáže jsou patrné také  na patkách debitáže • proto se takovým patkám říká  preparované ‐ upravené  • pokud má více než dva negativy,  nazývá se patka fasetovaná,  protože její podoba je dána  fasetáží podstavy jádra Těžní plocha ‐ exploited platform • plocha nebo plochy z níž se odštěpuje debitáž v určitém vzorci  (paralelně z jedné podstavy, tj. z jednoho směru, dostředně  z celého obvodu, atd.) • sleduje se počet těžních ploch, vzorec jejich exploatace,  pozorovatelné nedostatky těžby nebo přizpůsobení těžby  vlastnostem materiálu Preparace jádra – inicial core preparation = příprava vhodného kusu suroviny k vlastní těžbě, u  většiny jader je nezjistitelná ze samotného jádra, její  znaky jsou již sejmuty těžbou Rozlišují se jádra • bez preparace (nebo bez zjistitelné preparace) • s hřebenovou preparací (zadní, distální, laterální levá  a pravá, bilaterální u jader objemového konceptu) • s plochou preparací (distální, zadní u jader  objemového konceptu, unifaciální, bifaciální,  centripetální u jader plochého konceptu) • fasetovanou preparací (distální), preparace podstavy • Rozvinutá preparace do značné míry předurčuje  formu výsledného produktu těžby, (levalloiská,  hřebenová)  • Preparací jádra se míní i prostá příprava vhodného  úhlu mezi podstavou a těžní plochou nebo  odstranění pro těžbu nevýhodných útvarů před  započetím vlastní exploatace.  • úpravy jádra po započetí vlastní těžby = reparace ‐ sleduje se na debitáži Tvar jádra – core shape částečně dán již preparací a částečně  technologií a strategií těžby hodnotí se celkový tvar, doplněním informační  hodnoty záznamu je pak určení podoby  příčného řezu jádra • prizmatické • kýlové • kuželovité/pyramidální • tužkovité • ploché • diskovité • polyedrické • levalloiské preferenční • levalloiské rekurentní • nepravidelné podstatnější informací je určení konceptu – objemový nebo plochý (tloušťka produktů) Příčný řez jádra – core cross‐section • významné zvláště při hodnocení výrazně čepelové industrie, kdy paralelní lamelární těžba vytváří řadu  specifických tvarů jádra • jde vlastně o tvar těžní plochy z pohledu od podstavy • záměrně udržovaný příčný profil těžní plochy tak, aby vyhovoval záměrům těžby (úzká/vyklenutý profil na  čepele, široká/plochý profil na úštěpy).  • někdy se podobně hodnotí i tvar podélný Orientace těžby – orientation of flaking • počet, lokalizace a vzájemný vztah podstav a těžních ploch • je třeba identifikovat současnost nebo následnost jejich těžby • základní typy: jednopodstavová, dvoupodstavová, se změněnou orientací, dostředná,  nepravidelná, konvergentní, divergentní • orientace těžby nemusí být pouze odrazem dobových preferencí nebo zvyklostí, ale  může zohledňovat i vady nebo specifické vlastnosti použité suroviny Typ těženého produktu – type of exploited blank • rozlišují se jádra čepelová a úštěpová • v řadě případů jde ale i o těžbu  smíšenou, tedy úštěpů i čepelí, podle  možností jádra • nebo o těžbu následnou – po čepelové  těžbě následuje dotěžení zbytku jádra  úštěpově • existují produkty na pomezí těchto  kategorií  ‐ čepelovité úštěpy (paralelní  negativy, těsně nedosahuje délky čepele) ‐ úštěpy s paralelními negativy  (produkt paralelní metody, ale krátký) ‐ metrické čepele (dosahuje  délky, ale není produktem paralelní  těžby) Dynamická analýza stádií těžby • systém třídění založený na technologické analýze • založil Stefan Krukowský v 40. – 50. letech 20. století • uceleně publikoval Romuald Schild 1980 • cílem je definovat soubor na základě zastoupení  jednotlivých výrobních fází • na základě výsledků lze sledovat hierarchizaci lokalit  v distribuční síti jednotlivých surovin Stádia surovina a zkouška Surovina – raw material • jakákoli štípatelná hornina v různých formách (hlízy ‐ nodules,  desky ‐ tablets, valouny ‐ cobbles / pebbles, přirozené bloky se  starým povrchem – blocks,…) • hlíza má kůru tvořenou horninou, v níž je přirozeně uložena  (např. hlízy pazourku mají křídovou kůru, hlízy z vápenců  vápennou a podobně) • valouny mají také kůru, ta je však tvořena vlastní hmotou  suroviny, která je v povrchové části oválena a otlučena nebo  ohlazena působením erozních procesů • surovina v užším slova smyslu, tj. například ve výčtu artefaktů  souboru, je jakýkoli kus štípatelné horniny v kulturním kontextu,  prokazatelně manipulovaný lidskou rukou (přenos od místa  přirozeného výskytu, uložení v areálu aktivit) Zkouška – tested • kus štípatelné suroviny s jedním nebo několika málo odbitími • liší se od počátkového jádra neperspektivností ‐ malými rozměry  • zkouška kvality suroviny na daném místě výchozu či jiného zdroje Stádia počátkové a upravené jádro Počátkové jádro – precore • kus suroviny se stává jádrem v momentě odbití prvního úštěpu • počátkové je jádro ve fázi mezi prvním odbitím a ukončením  přípravy k vlastní těžbě, tedy jádro v jakékoli fázi preparace – například dekalotované jádro s připravenou podstavou • na rozdíl od zkoušky, je zjevně perspektivní k těžbě • lze předpokládat i využití vedlejších produktů, tj. dekortikační i  preparační debitáže Upravené jádro – prepared core • jádro připravené sérií preparačních úderů k započetí vlastní těžby  (odstraněna kůra z těžní plochy a upraven vhodný úhel těžby) • vyskytují se prakticky výhradně v distribučních depotech, protože  fáze dokončení preparace (konec fáze počátkového jádra) a  odbitím prvního cílového produktu (fáze těžené jádro) následují  hned po sobě • výjimkou je situace, kdy v ateliéru jsou jádra upravena, zbavena  balastu atd. a poté před vlastní těžbou distribuována na sídliště Stádium produkty techniky fasonáže Produkty techniky fasonáže • valounová industrie, pěstní klíny, obité kusy suroviny • mají velmi krátký operační řetězec – mezi stádiem surovina a retušovaný  nástroj nejsou žádná jiná stádia Stádium těžené jádro Těžené jádro – exploited core jádro ve stádiu vlastní těžby – tedy po odbití alespoň  jednoho úštěpu, který je možné označit jako cílový u jader v této fázi těžby se určuje  ‐ exploatační koncept plochý nebo objemový ‐ počet podstav a těžních ploch ‐ exploatační schéma ‐ tvar a tvar v řezu ‐ typ těženého produktu ‐ důvod opuštění před vytěžením hmoty Stádium zlomku a zbytku jádra Zlomek jádra – core fragment  • jádro opuštěné po rozlomení • typická je nekompletnost negativů na dochovaném kusu Zbytek jádra – residual core • jádro opuštěné po dotěžení vhodné hmoty Na rozdíl od stádia jádra těženého (opuštěného před dotěžením) je zjevná neefektivnost nebo  nemožnost další těžby v obou případech obvyklé jsou malé rozměry artefaktů v této kategorii Stádium debitáž Debitáž – debitage • v souborech nejvíce zastoupené stádium,  nejširší variabilita, nejvíc tříditelných znaků • jakékoli štípáním oddělené části jádra nebo  fasonovaného kusu • podle fáze a funkce ve výrobním řetězci  rozlišuje se debitáž  ‐ dekortikační ‐ speciální preparační ‐ cílová: úštěpy/flakes, čepele/ blades a čepelky/bladelets ‐ reparační ‐ drobný odpad těžby a odpad retuše /debris (drobné rozměry do 2cm,  nepravděpodobné funkční využití ‐ šupiny, třísky, odpad retuše) Stádium nástroj Nástroje – tools • debitáž, která byla užívána k nějaké pracovní činnosti • často se takto chybně označují pouze retušované nástroje = debitáž, která byla pro svoji funkci  modifikována retuší • velká část debitáže byla k nějaké činnosti používána bez předchozí modifikace tvaru, ostří a úhlu  pracovní hrany • svědčí o tom dobře patrné opotřebení hran nebo částí, případně drobné místní retuše, které  nemusí být nutně aplikovány na pracovní (funkční) hranu • rozlišuje se ‐ opotřebený nástroj ‐ místně retušovaný nástroj ‐ retušovaný nástroj příklad nůž s přirozeným bokem lze jako nástroj označit jen v případě, že ostrá hrana nese jednoznačné  stopy používání – opotřebení srpová čepelka je nástroj (má zřetelné stopy opotřebení) – ale může spadat do kterékoli kategorie Opotřebená debitáž ‐ used debitage debitáž, která nese jednoznačné stopy pracovního  opotřebení hran může být patrné makroskopicky (odrcení, výštěpy a  mikrovýštěpy, srpový lesk a jiné lesky) nebo pod  mikroskopem je nezbytné vyloučit záměnu s přírodním nebo recentním  poškozením hran (pohyb v sedimentu, orba, ...) specifickou skupinou opotřebené debitáže jsou  neretušované srpové nástroje, kde dokladem jejich použití  je srpový lesk podobně mohou být jen na základě opotřebení definovány  neretušované nože s přirozeným, nebo kortikálním bokem nebo dlátka s drobnými bipolárními výštěpy způsobenými  na bázi dopadem perkutoru a na terminální části prudkým  kontaktem se štípaným materiálem Stádium nástroj – opotřebená debitáž Místně retušovaná debitáž – locally retouched debitage • debitáž, která nese takovou retuš,  kterou nelze přiřadit k žádnému  definovanému typu retušovaného  nástroje • příklad: lehká úprava tvaru nebo  obvodu pracovní hrany nebo  hrany za niž je nástroj držen,  ztenčení artefaktu sejmutím  bulbu nebo úderem z boku  ventrální plochy Stádium nástroj – místně retušovaná debitáž Retušovaný nástroj – tool • vzniká uplatněním jednoho nebo více typů retuše – retouching na cílovou, preparační i reparační debitáž • jen ojediněle byla retušována i dotěžená nebo  z exploatačního hlediska opuštěná jádra (tzv. jádrovité  nástroje v paleolitických industriích) • u valounové industrie je retuš (získání vhodné pracovní  hrany) první a jedinou fází opracování, nepředchází jí  preparační ani exploatační/redukční fáze • charakter, umístění a rozsah retuše jsou základními  indiciemi pro morfotypologické třídění nástrojů Stádium nástroj – retušovaný nástroj • Ne vždy probíhají tato stádia lineárně od suroviny po  neretušované a retušované nástroje a odpad • Během procesu může být vynechána preparace jádra, jádro  může být opuštěno v ještě nedotěženém stavu nebo naopak  může dojít i k několikanásobnému zopakování preparace a  redukce jádra • Debitáž vhodných vlastností může být využita jako tzv. jádro na  úštěpu nebo jádro na boku čepele • nebo jádro může být sekundárně použito na výrobu  retušovaného nástroje • Retušované nástroje byly pravděpodobně běžně (i  několikanásobně) přeretušovávány ‐ pro osvěžení stávající pracovní hrany – resharpening ‐ pro vytvoření funkčně jiného nástroje – remodification • Remodifikace poprvé průkazně doložil George Frison 1974 Třídění debitáže • Nejobvyklejší je rozdělení debitáže na úštěpy, čepele a  odpad • Informační potenciál této zanedbávané kategorie ŠI je  mnohem větší • Úštěpy jsou dosud obvykle vydělovány jen negativně,  jako nezajímavé opozitum čepelí a čepelek, které jsou  chápány jako pokročilejší • Můžeme u nich však určovat množství kůry na  povrchu, jejich pozici v operačním řetězci, přítomnost  znaků funkční ergonomie (pohodlné držení a  manipulace)  • úštěpy s kůrou nelze chápat jako pouhou dekortikační  debitáž – jako odpad, konvexita kortikálního dorzalu nebo přirozený kortikální bok mohly být i  anticipovanou žádoucí vlastností artefaktu (quina metoda) • Pro přehlednost můžeme říci, že třídění debitáže má  několik úrovní → • Nejstarší je tradice vydělování levalloiské debitáže, objevuje se již v prvním typáři Bordes 1961 • protože to byla první metoda, kterou badatelé identifikovali jako ustálený způsob exploatace jádra  s velmi standardizovanými produkty • u nás je tradováno, že všechny levalloiské cílové produkty musí mít levalloiskou fasetovanou  patku, ale ve skutečnosti ji mají pouze levalloiské úštěpy, u hrotů a čepelí se vyskytovat nemusí • O něco později se začala praktikovat metrika • z počátku nešlo o skutečné měření, ale o oddělování podélné debitáže od ostatních produktů • postupně byla definována čepel ‐ blade, jako specifický typ produktu, který musí naplňovat dvě  podmínky • první z nich vychází právě z metriky a definoval ji J. Tixier roku 1963 • délkošířkový index 2:1 používal sice již F. Bordes 1961, dělal však z tohoto pravidla hojné výjimky • druhá podmínka definuje čepel pouze jako produkt sériové paralelní exploatace, který má jako  doklad této metody výroby paralelní laterální hrany a paralelní hřbítky na dorzální ploše (Jelinek 1977) • V souvislosti s růstem zájmu o samotný proces výroby se pozornost obrátila i k úštěpům • Původním záměrem bylo odlišit úštěpy z různých výrobních fází • proto začalo být sledováno procento kůry nebo původního povrchu na dorzální ploše debitáže (kortikální, semikortikální, bez kůry) • Úštěpy s kůrou (kortikální a semikortikální) byly dlouho považovány za odpad, za produkt první  fáze úpravy kusu suroviny ještě před započetím vlastní těžby • Postupem času se však ukázalo, že i kortikální a semikortikální úštěpy byly používány a v některých  případech (Quina metoda) byly dokonce cílovými produkty, jejichž získání byla podřízena celá  exploatační strategie (metoda) • V souvislosti se snahami postihnout podle morfologie  debitáže fáze výrobního procesu se začala vydělovat  preparační a reparační debitáž • Preparace je příprava kusu suroviny k těžbě • Může zahrnovat prostou dekalotaci vrchlíku jádra,  dekortikaci těžní plochy, fasetování podstavy nebo celou  řadu složitějších úprav • Reparace je odstranění kazu, který se vyskytl v průběhu  těžení jádra a který brání jejímu pokračování • Kaz je sejmut odštěpením a tak vzniká tento specifický typ  debitáže ‐ úštěp, který na dorzální ploše nese odstraněný kaz • Další snahy o rekonstrukci exploatačních sekvencí vedly k  třídění debitáže bez kůry podle vzorce nebo počtu negativů  na dorzální ploše • z tohoto vzorce můžeme vysledovat, zda debitáž pochází z  jádra těženého z jedné podstavy, ze dvou protilehlých  podstav, dostředně (pokud jde o plochá jádra) nebo byla  orientace změněna či je zcela nepravidelná • v kombinaci s metrikou jsou jako zvláštní kategorie  vyčleňovány produkty paralelní exploatace, které  nedosahují délky čepele ‐ úštěpy s paralelními negativy a  čepelovité úštěpy • s rozvojem revizních analýz čepelovosti ŠI různých  pravěkých kultur (90 léta 20. stol.) byla definována metrická  čepel ‐ debitáž sice dosahující délkošířkového indexu 2:1,  ale bez znaků paralelní exploatace, tzn. její podélnost je  spíše náhodná • s rozvojem výzkumu holocénních industrií byl rozpoznán  úštěp s ventrálním negativem a dvoulící debitáž typu janus  • pro analýzu opotřebené debitáže sledován výskyt debitáže s bokem nebo boky (ergonomie) • V současnosti rozlišujeme tyto základní  typy debitáže ‐ dekortikační debitáž ‐ speciální preparační debitáž ‐ reparační debitáž ‐ debitáž využitá k exploataci – jádra na úštěpech a čepelích ‐ cílová debitáž ‐ drobný odpad • Vždy se však může v analýze vyskytnout  otázka, která si vynutí sledování nového  morfologického nebo technologického  znaku. Dekortikační debitáž • primární úštěp – primary flake: vedlejší produkt preparace jádra, plně kortikální debitáž (100%)  • sekundární úštěpy – secondary flakes: dekortikační úštěpy s negativy předchozí těžby na dorzální ploše  • možné je také rozlišení procentuální ‐ kortikální debitáž – cortical debitage: kůra/starý přirozený povrch zabírají 60‐100% dorzální plochy ‐ semikortikální debitáž – semicortical debitage: v rozmezí 50‐20% dorzální plochy nekortikální debitáže – noncortical debitage (úštěpy bez kůry, úštěpy s paralelními negativy, čepele  a čepelky) maximálně zbytky kůry na boku nebo v distální části  • Podíl kůry se obvykle jen odhaduje, pomůckou je průhledná čtvercová síť (kdy spočítáme políčka s kůrou a  políčka překrývající artefakt celkem → procentuálnímu vyjádření rozsahu kůry na dorzální ploše Preparační debitáž • debitáž odbitá s cílem modifikovat tvar jádra, těžní plochy nebo podstavy do  formy vhodné pro zamýšlenou těžbu • poukazuje na cílenost těžby a snahu udržet zvolený vzorec těžby, preparace  připravuje vhodné úhly odbití a předurčuje tvar produktu (levallois, paralelní) • jen taková, která předchází prvnímu odbití vlastní těžby cílové debitáže • podíl kortikálního nebo původního povrchu suroviny může dosahovat až 100  %, mezi preparační úpravy se počítá i dekortikace jádra • speciálním jsou dekalotační vrchlíky, hřebenové a podhřebenové čepele • hřebenová čepel/vodící hrana nese hřeben a proximální části negativů  s kontrabulby • podhřebenové čepele (odbité následně) nesou jen distální části negativů  hřebenové úpravy, bez kontrabulbů • vodící hrana může být případně jen jednostranná Reparační debitáž • reparace opravuje náhodně vzniklé odchylky ‐ inhomogenity, praskliny, nevhodné úhly a vyčnívající zbytky  hmoty • je výsledkem snah o obnovu kvalit jádra potřebných k zamýšlené těžbě • upravuje tvar těžní plochy, podstavy nebo úderové hrany • pouze produkty reparace jádra x reparace nástrojů jsou obvykle běžným výzkumem nezachytitelné • tvar těžní plochy po zalámání nebo nevhodném stáčení těžby lze upravit sejmutím vadné části  ‐ úštěpem z boku jádra (zalomení blízko podstavy) ‐ masivním úštěpem ze směru podstavy dosavadní těžby (odebírá hodně hmoty) ‐ úštěpem z opozitní podstavy ‐ odražení nerovnosti pomocí dlátka nasazeného kdekoli ve vhodném úhlu • Zalámání nevhodných úhlů podstavy lze odstranit sejmutím tzv. tablety • tableta má na dorzální ploše dosavadní podstavu, včetně jejích úprav, na části obvodu dorzální  plochy dosavadní úderovou hranu a po části nebo celém obvodu proximální část těžní plochy  s proximálními částmi negativů těžby (s kontrabulby) • osvěžení úderové hrany (obnova vhodného úhlu) lze dosáhnout i odražením polotablety nebo  fasetáží podstavy Reparační debitáž Debitáž využitá k další exploataci • má specifickou pozici v operačním řetězci • pozice debitáže je v dalším kroku změněna na těžené jádro • úštěpy s velkým výštěpem na ventralu a tzv. jádra na úštěpu • obvykle bez kůry a větších rozměrů, které slouží k těžbě  vlastních cílových produktů • podobný operační řetězec byl zjištěn i u tzv. pěstních klínů ‐ tedy že přes své multifunkční pracovní použití sloužily zároveň  jako jakési přenosné jádro, z nějž bylo možné bez dalších úprav  kdykoli odštípnout požadovaný produkt, který byl právě potřeba • úštěp s ventrálním negativem slouží k výrobě obvykle jednoho  janus úštěpu – produkt má dvě ventrální (vyklenuté) plochy,  vhodný pro řezné nástroje (bikonvexní příčný řez) • jádro na úštěpu  slouží k výrobě  čepelek a  mikročepelek;  těžba směřuje  kolmo k dorzální  ploše Cílová debitáž • cílové úštěpy – flakes • čepele – blades (délkošířkový index roven a vyšší  než 2,0) • čepelky – bladelets (d/š vyšší než 2, užší než 10  mm)  • mikročepelka (d/š vyšší než 2, užší než 5 mm) • čepelovitý úštěp – bladey flake (délkošířkový index blížící se hodnotě 2,0 – ale nedosahuje ji) • úštěp s paralelními negativy – with parallel scars (metrika nehraje roli) • levalloiské hroty • Podíl kortikálního nebo původního povrchu  suroviny na dorsální straně cílové debitáže by  měl být u těžby z preparovaných jader nulový  nebo minimální • U jader bez preparace, jako jsou jádra diskovitá a  nepravidelná, vznikají úštěpy s různým podílem  kůry už jako cílové produkty Drobný odpad • kusy, které nemají jasné znaky úštěpu, čepele nebo čepelky • jsou menší než cca 2 cm • některé místo lasturnatého lomu jeví spíše stopy tříštění nebo lomu • nedají se prakticky klasifikovat a pro účely analýz se obvykle využívá jen stanovení jejich celkové hmotnosti  a počtu • odpad vzniká při všech fázích těžby i retuše • speciálním typem odpadu je rydlový odštěp s triangulárním (první odštěp) nebo lichoběžníkovitým  (následné odštěpy) příčným řezem a bulbem na boku Popis a třídění nástrojů • typologie retuše • terminologie popisu retuše • typologické třídění nástrojů • funkční třídění nástrojů • základní metrika nástrojů Popis nástrojů • nejprve identifikace ustálených schémat  celkového tvaru artefaktu • později morfologické rozlišování úprav  pracovních hran – přesun od zaměření na  nápadné, tedy estetizující artefakty  pravidelného tvaru na funkční vlastnosti  retuše je pozvolný a trvá dosud • jako první nástroje byly identifikovány  bifaciálně plošně opracované artefakty (pěstní  klíny, klínky) a hroty, které svým tvarem byly  nejbližší intuitivnímu odhadu své funkce • až při rozvoji studia industrií mladšího  paleolitu byly pozorovány pravidelné retuše  hran škrabadel, drasadel, rydel, pilek nebo  čepelek s otupeným bokem • podobně nápadným znakem byl pravidelný tvar a fasetovaná standardizovaná patka levalloiské debitáže; a  to je také zřejmě důvod, proč se vyskytuje v prvních typářích po boku retušovaných nástrojů, ačkoli z  pohledu moderního třídění tam nepatří • morfologické třídění retuší a opotřebení je základem popisu nástroje Retuš – retouche/retouching • hodnocení charakteristik retuše je nejrozvinutějším a nejpropracovanějším  typologickým přístupem • základní rozdělení retuše je dvojí úrovně ‐ zaměřena na plochu (např. plošná, ztenčující)  ‐ zaměřena na hranu (např. strmá, zoubkovaná,...) • a dále, může být  ‐ souvislá (modifikuje hranu či plochu v delším úseku) ‐ nesouvislá (modifikuje hranu či plochu jen bodově) • pro identifikaci, popis a dokumentaci retuše je klíčové studium příčného  řezu retušovaného místa artefaktu • typy retuše posuzujeme podle více znaků zároveň – třídění je víceúrovňové A: Souvislá retuš funkční/pracovní hrany podle úhlu, který vytváří na pracovní hraně • strmá / abrupt – dále se rozlišuje nízká a vysoká • plochá / flat Vysoká strmá retuš / backing • minimálně zasahující do plochy může mít otupující účel, vytváří  tupý hřbet, dobré usazení v dlani nebo násadě, situován proti  pracovní hraně • vysokou strmou retuš mohou mít některá škrabadla (aurignacien) Nízká strmá retuš – truncating/nibbling • používá se k modifikaci tvaru debitáže, zvláště délky úštěpu nebo  úhlu dvou stran • například příčné retuše, některé retušované hroty, rydla na příčné  retuši, nepracovní hrany industrie s otupeným bokem mladého  paleolitu a industrie zasazované bokem do rukojeti plochá retuš vysoká strmá retuš nízká strmá retuš podle rozsahu  • okrajová – light • zabíhající – heavy/invasive A: Souvislá retuš funkční/pracovní hrany okrajová retuš zabíhající retuš podle kvality odbití  • schodovitá/stupňovitá – stepped (velmi stupňovitá až zalamující retuš je  také nazývána Quina retuší)  • šupinová – scalar (v místě hrany je užší,  směrem do plochy se rozšiřuje) • paralelní čepelková – parallel (její  laterální hřbítky jsou dlouhé a  paralelní) A: Souvislá retuš funkční/pracovní hrany stupňovitá retuš paralelní lamelární retuš šupinová retuš podle celkového tvaru/křivky  hrany  • konvexní – convex • přímá – straight • konkávní – concave • zvlněná – sinuous • vyčnělá – salient/outstanding (případně vyčnělá s raménkem) při tomto třídění je nutné mít na  paměti, že tvar hrany je zásadně  deformován stavem/intenzitou  opotřebení, a nemusí být  původním záměrem A: Souvislá retuš funkční/pracovní hrany podle polohy • dorzální, ventrální • laterální, bilaterální • distální/terminální nebo  proximální/bazální • obvodová – circumferential • střídavá – alternate (z  obou ploch, ale z každé na  jiné části obvodu, obvykle  opozitně) • střídající se – alternating (střídavě z jedné a druhé  plochy na jednom  společném úseku, může  se střídat po jednom  negativu nebo po sériích) • bifaciální ‐ bifacial (z obou  ploch zároveň na tomtéž  úseku) A: Souvislá retuš funkční/pracovní hrany bifaciální retuš hrany Při popisu drasadel se tradičně ta s bilaterální  retuší označují jako dvojitá a ta s bifaciální retuší  drasadlové hrany jako oboustranná všechny tyto roviny popisu a  vlastností se navzájem kombinují,  takže můžeme retuš  • škrabadla popsat jako vysokou  strmou lamelární, konvexní,  dorzální terminální  • drasadla jako plochou, zabíhající,  stupňovitou, konkávní, dorzální,  laterální někdy se uplatněná retuš nazývá i  podle vlastností retušované hrany, na  základě již definovaných typických  forem retuše některých skupin  typologických retušovaných nástrojů • např. drasadlová, škrabadlová,  pilkovitá retuš atd. A: Souvislá retuš funkční/pracovní hrany B: Bodová retuš pracovní hrany • odbit z podstavy vytvořené buď přirozenou  (neupravenou) nebo upravenou (zlomenou,  retušovanou) hranou úštěpu (tj. budoucího rydla) • polyedrická rydla a zvláště speciální typ tzv.  kýlovitého rydla – burin carené nesou několik  paralelních negativů rydlových odštěpů zároveň • rydlový odštěp jasně identifikujeme podle směru  vlnek negativu  ‐ vlnky jsou kolmé na podélnou osu,  kontrabulbus je na úzké straně negativu • stopa po lomu má vlnky "na šířku„ • lom debitáže od boku, tak aby vznikl podélný  negativ není možný, debitáž je vždy lámána nebo  zlomena "na plocho", přeražením o nějakou  podložku, což předurčuje také směr negativu lom s vlnkami napříč negativ rydlového odštěpu, kde se vlnky šíří od bodu  na kratší hraně negativu – od kontrabulbu = jedno izolované odbití nebo jejich série v jednom nebo více od sebe  oddělených místech pracovní hrany typickým příkladem jednorázové bodové retuše je rydlový odštěp – burin spall riziko záměny rydla s tzv. pseudorydlem – pseudo‐burin • vzniká podélným rozštípnutím úštěpu při nepřiměřeném úderu • nejde tedy o dělení debitáže z boku, ale podélně, od báze po terminální část • vznikající dvě podélné poloviny mají na boku lom • jeden kus nese pozitiv lomu, tedy plochu vyklenutou s malým bulbem, jako u ventrální plochy • druhý kus nese negativ s kontrabulbem a vkleslým povrchem – což může připomínat rydlový odštěp, tím spíše,  že směřuje od báze, což je časté i u skutečných rydel (hranová rydla) • odhalit pseudorydlo lze, když si uvědomíme šířku jeho pseudorydlového negativu a jeho polohu vzhledem k  bulbu artefaktu ‐ k rozlomení dochází nejčastěji v místě, kde došlo k úderu ‐ v místě bulbu • skutečný rydlový odštěp by byl směřován na okrajový bod patky, nikoli doprostřed šířky patky • pseudorydlo bylo dříve nevhodně označováno jako „rydlo Siret“ • termín není vhodné používat právě proto, že o žádné rydlo nejde B: Bodová retuš pracovní hrany jiným případem nespojité retuše hrany je vrub • vrub vzniklý jediným úderem do hrany se nazývá clactonský – clactonian notch • běžný vrub bývá vypracován sérií paralelních odbití, které vytvarují  konkávní zářez do hrany • více takových konkavit podél jedné hrany tvoří tzv. zoubky – denticulation • dva symetricky položené laterální vruby v (obvykle) bazální části  artefaktu tvarují zářezy pro upevnění, případně řap, sloužící k vsazení  do násady nebo rukojeti C: Souvislá retuš plochy = plošná retuš  • částečná • unifaciální (a face plane) • bifaciální většinou je nutné použít měkký otloukač nebo tlakovou techniku v některých případech má prokazatelně i estetizující (nikoli jen  striktně pracovní) funkci (srpy, drasadla, ruční hroty) D: Bodová retuš plochy obvykle ztenčení artefaktu – thinning • odbitím plochého úštěpu ze  středu nebo laterální části  dorzální plochy • sejmutím bulbu (spolehlivě  odlišit od úštěpu s ventrálním  negativem) Popis retuše • neomezuje se na studium tzv. pracovní hrany • nesmíme opomíjet další morfologické a ergonomické  atributy dosažené záměrnou exploatací jádra, výběrem  vhodného tvaru debitáže nebo retuší • nehodnotíme artefakt ve sběratelském smyslu, ale z  hlediska důvodu, způsobu a smyslu jeho užívání • efektivnost nástroje není dána jen úpravou pracovní  hrany, ale i pohodlným držením a ergonomií celkového  tvaru pro daný pracovní úkon • pohodlné držení v dlani zohledňuje například cílená  těžba asymetrické debitáže s kortikálním nebo  přirozeným bokem, těžba janusů • opačný cíl má výběr debitáže s výraznými hřbety a  konkavitami, které skýtají lepší oporu pro prsty • k retuším zohledňujícím pohodlné držení patří otupení  nebo strmá retuš hrany opozitní hraně pracovní,  ventrální výštěpy pro oporu prstů, ztenčování debitáže a také veškeré úpravy umožňující zasazení artefaktu do  násady (vruby a řapy, otupení boku vkladek do  složených nástrojů) • přizpůsobení suportu ergonomii pohybu můžeme  zvláště dobře sledovat u čepelových škrabadel a  různých typů stiradel, kde délka a zakřivení suportu  ulehčují práci na principu páky Typologické třídění retušovaných nástrojů • ustálený určovací systém založený na přítomnosti nějakého výrazného či nápadného znaku  • často tato rozlišovací pozornost zaměřena na morfologicky či esteticky výrazné artefakty (pěstní klíny,  listovité a jiné hroty, čepele s otupeným bokem atd.) • Ačkoli řada těchto artefaktů nemá jednoznačné a jedinečné chronologické a kulturní určení, systém  tzv. vůdčích typů ‐ index fossile/fossile directeur se udržoval poměrně dlouho a v řadě případů se  užívá pro prvotní zařazení souboru dodnes Typáře – type lists • kulturní a chronologické zařazení souborů pomocí tzv. vůdčího typu je jen rámcové a neumožňuje  hlubší poznání a třídění souborů • pro zpřehlednění a systematizaci popisu souborů ŠI si vytvořila řada badatelů jakési seznamy  vyskytujících se typů artefaktů ‐ vznikla řada často velmi odlišných typologických listů • hlavním problémem byla jak jejich nesourodost, volné pojetí terminologie a závislost na  subjektivním morfologickém či stylistickém pojetí autora – překážka komparaci celků  hodnocených různými autory → vyřešeno érou standardizace terminologie • soustředí se výhradně na retušované nástroje, nereflektuje opotřebené a místně retušované  artefakty → nevnímá soubor funkčně, ale morfologicky • nové či upravené typologické listy vznikaly ještě v 90. letech 20. století • většina seznamů více či méně rozpracovává systém Bordes 1961 a Sonneville‐Bordes – Perrot 1954‐1956 a doplňuje kategorie nově sledované nebo geograficky specifické, které v původních  vzorech nejsou zastoupeny • vzhledem k statistickému a počítačovému zpracování na základě číselného kódování, se uchovává  původní číslování, aby komparace byla stále možná Funkční třídění nástrojů • trend funkčního třídění zohledňuje existenci  neretušovaných nástrojů/opotřebené debitáže a  staví je na roveň retušovaným nástrojům • omezuje excesivní třídění morfologických variant  v rámci typu nástroje, z nichž celá řada mohla  vycházet z jednoho funkčního modelu, kdy u řady  morfotypologických variet nelze prokázat rozdíly  ve funkci a není tu tedy objektivní podklad  daného třídění • při výrobě štípáním kamenné  suroviny je nemožné zcela  unifikovat formu, jako je to  možné u keramiky nebo kovové  industrie • proto i při stejném výrobním  záměru vznikají artefakty  morfologicky odlišné, což dobře  postihují vizuální záznamy  experimentálního štípání I. odstraňování hmoty po vrstvách  (pohyb transverzální) ‐ škrabadla, drasadla, stiradla, příčné  retuše, oškrabovače II. odstraňování hmoty v bodech a liniích  (podélný nebo svislý pohyb pracovního  zahrocení) ‐ rydla III. penetrace hmoty (svislý pohyb  pracovního zahrocení přímý nebo  rotační) ‐ vrtáky, zobce, průbojníky (tvrdá hmota) ‐ hroty retušované a neretušované, sensu stricto i projektily (měkká hmota) Funkční třídění nástrojů IV. dělení měkké/organické hmoty (pohyb  longitudiální, liniový) ‐ retušované, klínové a neretušované nože, pilky,  srpovky, zoubky, vruby V. dělení tvrdé/minerální hmoty (úder liniovou nebo  bodovou pracovní částí) ‐ dlátka, štípače VI. multifunkční nástroje ‐ bifasy, bifaciální štípače (tranchety), klínky,  valounová industrie VII. militária, symbolické a reprezentativní artefakty ‐ projektily (šipky), hroty dýk, kopí a oštěpů, sekery VIII. funkčně nevyhraněné ‐ retušované čepele, kombinace, rozmanitosti třídí nástroje podle ergonomie pracovní hrany, pracovního pohybu a typu materiálu ověřuje se metodou traseologie Měření štípané industrie • původně pro nutné zpřesnění typologických dat – získat  objektivní standardizovaný způsob popisu štípané industrie • vznikla celá řada metrických indexů a metod popisu, někdy  spíše samoúčelných • Jistý kulturně určující aspekt může mít metrický index  škrabadlových hlavic (výškošířkový) • sleduje se i metrika levalloiských hrotů nebo například  neolitických čepelí • detailní měření pěstních klínů (kromě maximální délky, šířky a  tloušťky, se měřila šířka v ¼, ½, ¾ nebo 4/5 délky, tloušťka v ½  délky a vzdálenost místa maximální šířky od báze na podélné  ose) – u ručních hrotů není funkční důvod • naopak u projektilů, které podléhají balistickým zákonitostem  přínosné pro doložení rozdílných balistických vlastností • podobně jako u paleolitických bifasů a hrotů, ani metrické  indexy hrotů dýk a kopí proto nebudou mít pravděpodobně  interpretovatelné výstupy, množství těchto artefaktů je  omezené, což statistické závěry devalvuje • málokdy na celý soubor, spíše se používá k detailnější deskripci  vybraných skupin • pro rychlé a přitom postačující určení přibližné velikosti  (například dekortikační debitáže nebo odpadu) lze přikládat  artefakt na pravoúhlou síť nebo soustavu koncentrických kruhů  na papíře (o zvoleném rozestupu, například 0,5 cm) • při studiu jader ‐ délka a šířku těžní plochy a nejdelší negativ • u patky debitáže se obvykle měří maximální šířka a maximální kolmá výška a analyzuje se jejich podíl • problematické je měření úhlu, který patka svírá s ventrální plochou – úhel patky; jde o dvě různě zakřivené  plochy, rozptyl opakovaných měření je značný • terminální úhel ‐ úhel sbíhání dorzalu a ventralu na distálním konci artefaktu a, b, c jsou různá měření  stejného artefaktu • měření podélného zakřivení – dopočet ze změřitelných rozměrů • Andrefsky (1998, 107‐108) uvádí soustavu vzorců, jejichž výchozími daty je  polovina objektivní délky artefaktu (M) a rozdíl celkové výšky zakřivení  artefaktu a jeho tloušťky (H) v polovině délky (tzv. midpoint). c (zakřivení  artefaktu) = 2(90 ‐ a), přičemž a = tan‐1 H/M • užívá se k rozlišení použití měkkého nebo tvrdého otloukače, avšak míra  zakřivení nemusí být nezbytně dána jen typem otloukače • k odlišení měkkého a tvrdého otloukače slouží měření rozdílu tloušťky úštěpu  na bulbu a v polovině délky, kdy by úštěpy odbité tvrdým otloukačem měly  dosahovat podstatně vyšší hodnoty než úštěpy oddělené měkkým  otloukačem Retušované nástroje I. odstraňování hmoty po vrstvách (pohyb transverzální) ‐ škrabadla, drasadla, stiradla, příčné retuše, oškrabovače II. odstraňování hmoty v bodech a liniích (podélný nebo svislý pohyb  pracovního zahrocení) ‐ rydla III. penetrace hmoty (svislý pohyb pracovního zahrocení přímý nebo rotační) ‐ vrtáky, zobce (tvrdá hmota) ‐ průbojníky, hroty retušované a neretušované, projektily (měkká hmota) IV. dělení měkké/organické hmoty (pohyb longitudiální, liniový) ‐ retušované, klínové a neretušované nože, pilky, srpovky, zoubky, vruby V. dělení tvrdé/minerální hmoty (úder liniovou nebo bodovou pracovní částí) ‐ dlátka, štípače VI. multifunkční nástroje ‐ bifasy, bifaciální štípače (tranchety), klínky, valounová industrie VII. militária, symbolické a reprezentativní artefakty ‐ projektily (šipky), hroty dýk, kopí a oštěpů, sekery VIII. funkčně nevyhraněné ‐ retušované čepele, kombinace, rozmanitosti Škrabadla – end scrapers • již v typologii Bordes 1961 zavedeno třídění na typický a atypický nástroj ‐ typické škrabadlo má souvislou pravidelnou a paralelní retuš ‐ atypické škrabadlo má nižší „kvalitu provedení“ ‐ nežádoucí  subjektivně estetizující hodnocení, jde o funkci • významný vůdčí typ ‐index fossile mladého paleolitu (v rámci paleolitických  studií) • sleduje se procentuální zastoupení v souboru RN, typ suportu (čepelová a  úštěpová škrabadla) a výškošířkový index jejich pracovních hlavic • obvyklé je zaoblení pracovní hrany, mohou se však vyskytnout i škrabadla  s téměř přímou pracovní hranou – pozor na záměnu s příčnou retuší dle  výšky a strmosti retuše  ‐ škrabadlová poměrně strmá, nikoli kolmá, vyšší i u plochých  škrabadel ‐ příčná retuš ‐ strmá, nízká a přímá • dle hodnoty v/š indexu: ploché, vysoké nebo tzv. kýlovité – v/š index ≥ 0,5 • dle rozsahu retuše ‐ vějířovité: zahrocení opozitně zaoblené pracovní hraně ‐ okrouhlé: škrabadlová retuš po celém nebo téměř celém obvodu, v nárysu okrouhlý tvar ‐ nehtovité: škrabadlová retuš je zaoblená, boky přímé krátké • dle zakřivení pracovní hrany ‐ obloukovitě lomené: škrabadlová hlavice není zaoblená, ale nejvyšším bodu podélné osy zalomená ‐ vyčnělé škrabadlo: škrabadlová hlavice je vytažena jednostrannou nebo oboustrannou retuší  • dle specifické úpravy nepracovní části: škrabadlo s plošnou retuší, s boční retuší, na aurignacienské čepeli • dle počtu pracovních hran: jednoduché a dvojité škrabadlo • libovolné kombinace ‐ vějířovité kýlovité, ploché vyčnělé nebo vysoké dvojité Škrabadla – end scrapers Drasadla – side scrapers • obecně chápána jako typický středopaleolitický nástroj, vyskytují se do doby bronzové  • tzv. drasadlová retuš je souvislá, obvykle hrubší – šupinová nebo schodovitá • dle tvaru retušované hrany (závisí na intenzitě opotřebení hrany): přímé, vyklenuté nebo vkleslé • každá pracovní hrana se popisuje zvlášť: např. dvojité konkávní a přímé  • dle počtu drasadlových retuší a jejich umístění: jednoduchá drasadla různých typů, dvojitá, vícenásobná • jednoduchá drasadla ‐ jednoduché dorzální nebo ventrální drasadlo ‐ jednoduché příčné drasadlo (retuš je situována naproti bulbu) ‐ oboustranně retušované drasadlo (bifaciální opracování jedné drasadlové hrany), • rozlišení škrabadla a příčného drasadla ‐ škrabadlová retuš paralelní (případně lamelární), poměrně strmá a pravidelná, vytváří jakousi „hlavici“ ‐ drasadlo spíš lineární pracovní hrana, nikdy retuš netvoří čepelkovité negativy, nejsou paralelně řazené • dvojitá drasadla ‐ úhlové: dvě retušované hrany sbíhající se mimo podélnou osu suportu ‐ hrotité drasadlo: dvě retušované hrany se sbíhají v podélné ose suportu, naproti bulbu,  ale úhel zahrocení je větší než 30o, takže nejde o hrot ‐ dvojité drasadlo: dvě retušované hrany nesbíhavé, na protilehlých laterálech ‐ dvojité dorzální nebo ventrální: obě na stejné ploše ‐ střídavé drasadlo: každá na jiné ploše Drasadla – side scrapers • dle specifické charakteristiky retuše: zoubkované drasadlo, strmé drasadlo • dle úpravy nepracovní části: drasadlo se ztenčenými zády (a dos aminci), plošně retušované drasadlo • drasadlo dejeté: úhlové drasadlo, jehož osa (osa souměrnosti procházející bodem, kde se sbíhají obě  retušované hrany) svírá s podélnou osou suportu úhel větší než 45o • drasadlo na patce (racloir sur talon) ‐ obtížné prokázat, že negativy na patce vznikly až po odbití suportu  z jádra, tedy to, že jsou skutečnou retuší, a ne pozůstatkem začátku těžní plochy jádra • všechny tyto charakteristiky v libovolných kombinacích: dvojité plošně retušované, příčné vyklenuté Drasadla – side scrapers Stiradla ‐ rabots / push planes • dosti variabilní morfologicky nestandardizované  nástroje • společným jmenovatelem je vypracování  obvykle bifaciálně retušované, přímé a  z bočního pohledu zaostřené, tedy ztenčené  hrany • jejím účelem bylo zasadit ostří do hmoty  k jejímu loupání  • na rozdíl od škrabadel, které oškrabovaly  materiály kladoucí menší, ale pružný odpor jako  je kůže a pod • proto má pracovní hrana škrabadel úhel obvykle  ostrý nebo blížící se pravému úhlu, nikoli jej  překračující • ale loupací nástroje mají velmi strmou retuš  pracovní hrany, jejíž úhel sklonu (nikoli úhel  svíraný retuší a ventrální plochou, ten musí vždy  zůstat ostrý) může přesáhnout i 90o • stiradlo lze od škrabadla dobře odlišit  přítomností ventrálních ztenčovacích výštěpů,  které u škrabadel chybí Příčné retuše a oškrabovače – truncations and raclettes • nízká strmá retuš nebo více jejích úseků • výrazné uplatnění terminálních retuší v mladém paleolitu, nejsou vázány jen na čepelový suport • příčné retuše v užším slova smyslu ukončují distální část suportu v linii přibližně kolmé k jeho podélné ose • přímé, vkleslé a vyklenuté strmé retuše vytvářejí obvykle jiný úhel distální hrany • výjimečně mohou také upravovat proximální konec suportu • retuš je aplikována na relativně tenké suporty (je tedy nízká), je obvykle velmi strmá až kolmá • vytvoření strmé retuše může být předstupněm pro výrobu rydla (hranové nebo příčné rydlo na strmé retuši)  nebo dlátka • strmá retuš laterální hrany nebo báze není obvykle sama o sobě definována jako  retušovaný nástroj, často doplňuje opozitní pracovní ostří a ztupuje hranu  drženou v ruce nebo upevněnou do násady • oškrabovače mají strmou, ale nízkou retuš aplikovánu po větší části obvodu,  případně mají retušovaných úseků obvodu více než jeden. Suport  je obvykle, i když ne výhradně, úštěpový Rydla – burins • základem pro identifikaci rydla je rozpoznání jednoho nebo více rydlových odštěpů • je veden v požadovaném úhlu (obvykle ostrém) na již existující hranu • tato hrana může být buď přirozenou hranou suportu, lomem nebo retuší (příčnou, vyklenutou,  vkleslou, přímou, laterální, s vrubem) – pak jde o rydlo hranové, vytvořené obvykle jen jedním  rydlovým úderem • podle typu hrany, na niž je rydlový odštěp veden, se rozlišuje hranové rydlo na lomu, na zlomené  čepeli, na přirozené hraně, na příčné retuši atd • specifickým morfologickým typem hranového rydla na příčné vkleslé retuši v magdalenienu je  hranové rydlo typu Lacan (či Lacam) s výrazně vytáhlou funkční částí • klínové rydlo vzniká odbitím obvykle dvou rydlových odštěpů svírajících požadovaný úhel ‐ středové  nebo boční • Specifickými variantami jsou rydla vytvořená složitější úpravou • u tzv. kýlovitého rydla je nejprve upravena hrana alespoň třemi paralelními čepelkovitými odštěpy a pak  proti nim odbit poslední rydlový odštěp • pokud je kýlovité rydlo doplněno vrubem pod oněmi paralelními negativy, definuje se jako rydlo kanelované • ploché rydlo definuje několik rydlových odštěpů rozložených vedle sebe na ploše ‐ nikoli na hraně • příčné rydlo je v podstatě hranové rydlo, ale úder je veden nikoli na laterál (proti hraně), ale na příčnou  hranu (proti laterálu) • existuje celá řada velmi specifických typů, ve středoevropském materiálu se vyskytnou zřídka a jsou  v místních typologických listech pozůstatkem původních francouzských zdrojů (rydlo des Vachons, Noialles)  • na jednom artefaktu může být několik rydel téhož nebo různého typu: dvojité klínové rydlo,  několikanásobné hranové rydlo, několikanásobné smíšené rydlo • rydla jsou společně se škrabadly nejvýraznějšími mladopaleolitickými typy nástrojů, často se sleduje jejich  vzájemný poměr Rydla – burins Nože a klínové nože – backed knives and wedge knives • základním znakem nožů je bok/hřbet opozitní jejich pracovnímu,  tedy řeznému ostří • tento bok ‐ back může být přirozený (kortikální nebo přirozeně  tupý) nebo uměle vytvořený strmou retuší • Základem identifikace nože je zjištění přímého řezného ostří s  opozitním bokem • takový nůž má vždy asymetrický příčný řez, ačkoli délková osa nože  nemusí být vždy v souladu s osou suportu • nůž by měl mít z hlediska své funkce a morfologie pracovní ostří  přímé a hladké, tedy neretušované, protože jakákoli retuš řezné  vlastnosti zhoršuje, zvětšuje úhel ostří a vytváří na něm nerovnosti • ve středním paleolitu se však setkáváme s noži klínovými, které jsou  definovány bifaciální retuší pracovní hrany – jde funkčně o „pilky“ • typickými příklady nožů s neretušovaným ostřím jsou nože typu  Federmesser z pozdního paleolitu nebo nože typu Zele z doby  bronzové Klínový nůž má v zásadě charakter micoquienského klínku s bifaciální plošnou retuší, ale jeden laterál je buď ponechán  kortikální nebo je strmě retušován a ztupen Retušováno je v tomto případě i pracovní ostří (bifaciální retuš hrany). V detailních typologiích se rozlišuje několik typů. ‐ typ Königsaue A vykazuje malý ztupený hřbet jen v bazální části jednoho z laterálů a jeho distální část je  morfologicky blízká listovitému hrotu ‐ typ Prondnik má ostří nejen na jednom z laterálů, ale i na distální hraně ‐ typ Bockstein identifikuje přímý otupený laterál a zahrocení v distální části ‐ typ Klausennische má otupený laterál i pracovní ostří paralelní. ! jako nůž je také označováno gravettienské dlátko („Kostěnkovský nůž“), ačkoli o žádný nůž nejde (terminologický lapsus) Nože a klínové nože – backed knives and wedge knives Pilky ‐ saws • jsou charakterizovány velmi pravidelnou souvislou  zoubkovanou retuší jednoho z laterálů • retuš musí být zásadně bez srpového lesku – srpové nástroje  mají od středního eneolitu identickou morfologii • obvyklé je otupení opozitního laterálu a tedy i asymetrický  příčný řez • vyskytují se všechny varianty boku – kortikální, přirozený i  retušovaný • zoubkovaná retuš může být aplikována i na příčnou hranu ‐ proti bulbu, který tvoří přirozené ergonomické držadlo Srpové nástroje ‐ sickles • zahraniční terminologie má jasno, jak srpové nástroje označovat, v našem badatelském prostředí jsou  artefakty se srpovým leskem označovány často nahodile • v anglické terminologii je sickle jednodílný srpový nástroj, zatímco sickle insert je vkladka do rukojeti  srpu, jehož ostří je složeno z několika artefaktů • u nás jsou srpové nástroje označovány jako srpové čepelky, i když nejsou neseny čepelovým nebo  čepelkovým suportem, jako srpové segmenty, i když nebyly součástí složeného ostří nebo jako srpové  nože, ačkoli mají retušované ostří • základním znakem pro rozeznání srpu nejsou morfologické, technické a technologické parametry  retuše, ale výskyt tzv. srpového lesku ‐ sickle gloss na některé jeho hraně • srpové nástroje jsou významnou datační indicií ‐ v našem klimatu se neobjevují jiné typy materiálů,  které by způsobovaly tak intenzivní lesk a proto všechny nástroje se srpovým leskem byly  prokazatelně použity k žatvě obilí – tedy od staršího neolitu do BA3 • důležitým parametrem deskripce srpového lesku je jeho distribuce z hlediska ‐ lokalizace na artefaktu: dorzální, ventrální, bifaciální ‐ rozsahu: okrajový ‐ úzce vázaný jen na pracovní hranu, invazivní ‐ pokrývající větší plochu od  hrany dále do středu artefaktu ‐ směr: diagonální (dokládá použití ve složeném ostří), paralelní s hranou (jednodílné srpy) ‐ zjištění ostré jasné hranice mezi plochou lesklou a bez lesku ‐ přítomná ostrá hranice indikuje  původní upevnění v násadě (ta kryla zbylý povrch a zabránila jeho pokrytí leskem), nepřítomná ostrá  hranice indikuje ruční použití bez násady Důležitými parametry popisu srpového nástroje jsou • ‐ charakteristiky ostří: neretušované, unifaciálně retušované, bifaciálně retušované • ‐ charakteristiky boku: bez boku, s kortikálním bokem, s přirozeným bokem, s retušovaným bokem • srpové artefakty, které vykazují srpový lesk na obou laterálech ‐ tedy bilaterální lesk nejsou dvojité srpy (jako dvojité  drasadlo), jde o doklad reutilizace původní srpovky ‐ po ztupení otočena a opotřebena i na druhé straně ‐ tyto  srpovky nemají bok • tzv. srpový nůž ‐ bifaciální plošná (v případě deskovité suroviny jen výrazná bifaciální okrajová) retuš a výrazná  laterální konvexnost pracovní hrany • takové srpové nástroje u nás běžného rozšíření nedošly – severně (Polsko DB) srpové nože typu Zele Srpové nástroje ‐ sickles Zoubky – denticulates a vruby – notches • artefakty se sérií alespoň dvou vrubů na jedné hraně,  jejichž konkavity na sebe navazují • zoubkování může však také charakterizovat  zoubkované drasadlo (zoubkovaná drasadlová retuš),  tayacký hrot (bilaterální sbíhavá zoubkovaná retuš)  nebo pilku (jemné a drobné konkavity, řazené hustě  za sebou v delší řadě na laterálu suportu) • retuš je stejně rozmanitá jako u vrubů, které de facto  zoubkování vytváří • chronologicky i kulturně indiferentní  typologická skupina • buď samostatně nebo součástí  komplexnější retuše jiného nástroje  (vrtáky a zobce, kanelovaná rydla, hroty  s řapem) • jedna nebo více na sebe nenavazujících  konkavit • retuš může být vedena dorzálně,  ventrálně, bifaciálně nebo střídajícími se  údery, může jít o jednorázové vyštípnutí  vrubu na hraně jediným úderem – clactonský vrub nebo o sérii paralelních  odštěpů, které konkavitu vypracují • vrub na lomu a několikanásobný vrub  (nezaměňovat se zoubkovanou hranou,  kde jsou vruby řazené v malých  pravidelných rozestupech) • při identifikaci vrubu objektivně posoudit  záměrnost úpravy a vyloučit přirozené  postdepoziční poškození Dlátka – chisels • dosti variabilní nástroje • společným jmenovatelem je vypracování obvykle bifaciálně retušované, přímé a z bočního pohledu zaostřené,  tedy ztenčené hrany • jejím účelem byl přesný úder silou koncentrovanou v jedné linii, který sloužil k oddělování tužší nebo tvrdé  masy (štípače, dlátka) • dlátka s bodovým zaostřením nejsou definována, protože ani dřevo, ani kost nelze dělit bodovým ostřím ‐ to  vede ke tříštění; a pro opracování kamene jsou vydělovány otloukače jako speciální typ nástroje • mezi nástroji štípacími se zvláště v paleolitických industriích rozlišuje ‐ odštěpovač ‐ splitter: obvykle masivnější, kompaktnějšího tvaru ‐ dlátko ‐ chisel: na podélnějším suportu, který může být i mírně zakřivený, pracovní hrana je užší a plošší ‐ tzv. kostěnkovský nůž: dlátko na čepelovém suportu s drobnými lamelárními výštěpy na dorzální ploše  pracovní hrany a několika plochými ztenčujícími výštěpy na ventrální ploše pracovní hrany ‐ moustérienský štípač – tranchet: příčné neretušované ostří (jen stopy opotřebení), retušované mohou  být případně laterály všechny typy štípacích nástrojů mají pracovní a úderovou hranu často poškozenou odštěpy  (bipolární opotřebení), které vznikají pracovním zatížením Vrtáky a zobce – borers and becs • vrták: bilaterální (dorzální, ventrální nebo střídavou) konkávní retuší je vypracováno jedno (nebo  více) zahrocení, výrazněji izolované od ostatních hran artefaktu • zobec: zahrocení méně izolované od okolních hran (ne tak štíhlé) • střídavý ozub: zahrocení izolují dva vruby (jeden ventrální a druhý dorzální) • krčkovitý vrták: hrot vrtáku velmi dlouhý a štíhlý nebo ještě výrazněji izolován například vrubem  na jedné straně nebo bilaterálně • vrtáky jsou v rámci paleolitických studií chápány jako výrazně mladopaleolitický projev • pracovní pohyb je vždy otáčivý ‐ často mají masivnější tělo ‐ čím větší je plocha na niž aplikujeme  otáčivý tlak, tím je pohyb méně namáhavý • podobně lze využít také suporty s vyššími boky, za něž je možné prsty dobře zapřít Průbojníky – punches • jako průbojník může sloužit jakýkoli hrot s dostatečně malým úhlem hrotu, stejně jako vrtáčky • princip penetrace hmoty je ale jiný, nejde o otáčivý, ale přímý pohyb, případně iniciovaný úderem  na principu kladívka a prostředníku • hrana opozitní pracovní části by tedy měla nést podobné stopy opotřebení jako dlátka, nikoli však  tak výrazné, protože průbojníky je děrována hmota měkčí, kladoucí menší odpor (např. kůže) • na rozdíl od dlátka je kontakt s materiálem bodový, nikoli liniový. Neretušované hroty – unretouched points • hrotitá debitáž může být označena jako nástroj pouze pokud je doloženo funkční  opotřebení v místě zahrocení • levalloiské neretušované hroty jsou sensu stricto cílovou debitáží, nástroj z nich dělá  až opotřebení Retušované hroty – retouched points Třídění retušovaných hrotů je rozvinuto především pro středopaleolitické a mladopaleolitické industrie Z. Evropy • hrotem je pouze takové zahrocení, jehož sbíhající se boky tvoří úhel menší než 30 stupňů ‐ širší zahrocení se  nepovažuje za dostatečně úzké, aby mohlo reálně plnit bodnou funkci Mezi retušovanými hroty středního paleolitu se rozlišují • A) levalloiské hroty v různé míře retušované ‐ levalloiský retušovaný hrot: suportem je neretušovaný levalloiský hrot, retuš jen velmi lehce upravuje  pravidelnost okraje ‐ moustérienský hrot: pokud je retuš výraznější a na obou laterálních hranách; jakýkoli takový hrot, ať je  jeho suportem levalloiský produkt nebo ne ‐ Soyonský hrot: suportem je levalloiský neretušovaný hrot a lehká okrajová retuš je souvislá, ventrální a  bilaterální zároveň ‐ podobnou retuš vykazuje také hrot typu Fontmaure, ale jeho suport je výhradně nelevalloiský • B) pseudolevalloiské hroty: se sbíhavými nebo paralelními dorzálními negativy, jejichž osa se odklání od osy úderu  (zavádějící – nemusí mít levallois suport) • C) Moustérienský hrot  ‐ hrot, jehož trojúhelníkovitého tvaru bylo dosaženo  výraznější bilaterální retuší úštěpu ‐ protáhlé moustérienské hroty ‐ limace (dvouhrot) ‐ výraznější bilaterální schodovitá  nebo šupinová retuš, patka retuší sejmuta, nebo částečně  dochována, mírné zaoblení laterálů (narozdíl od moustérienských hrotů, kde jsou laterály přímé), obvykle vyšší řez suportem moustérienského hrotu levalloiský i nelevalloiský úštěp, rozhodující je intenzita retuše suport také může být místně ztenčen není pravidlem, že hrot leží ve směru podélné osy suportu (tj.  naproti bulbu) Retušované hroty – retouched points • D) hrot typu Quinson ‐ triangulární příčný řez, přičemž jen jedna plocha je retušovaná, druhé dvě bez retuše • E) hrot typu Tayac ‐ trojúhelníkovitý se zoubkovanými (dorzálně, ventrálně nebo střídavě) laterály a přibližně  triangulárním příčným řezem • F) Listovité hroty  ‐ bifaciální plošná retuš, plochý listovitý podélný tvar a bikonvexní (čočkovitý) nebo  plankonvexní (půlčočkovitý) příčný řez ‐ ve střední Evropě chronologicky signifikantní pro EUP (zvl. szeletien), objevují se však i  později (v gravettienu, epiaurignacienu nebo západoevropském solutréenu ‐ solutréenský má příčný řez narozdíl od szeletienských listovitých hrotů velmi plochý ‐ hodnotí se rozšíření plošné retuše a typ suportu ‐ s úplnou bifaciální plošnou retuší a  listovitý hrot „à face plane“ s částečnou plošnou retuší, úštěpové (szeletienské) nebo čepelové  (jerzmanowické ‐ plošná retuš částečná ventrální) • sporné je hodnocení tvaru a metrických indexů  Retušované hroty – retouched points • tváření báze – zaoblená, přímá, zahrocená,  vkleslá celkový tvar– protáhlé, srdčité,  trojúhelníkovité (typ Moravany nad Váhom,  Streleckaja‐Sungir) • rozlišení mezi listovitým hrotem,  micoquienským klínkem a listovitým klínkem ‐ dle příčného řezu při bázi, ve středu  podélné osy a při hrotu (listovité hroty jsou  přibližně stejně ploché po celé délce, klínky mají  masivnější bázi a štíhlejší hrot) • Jako mladopaleolitické retušované hroty jsou chápány  různé varianty hrotů na čepelovém suportu ‐ pozor na  záměnu čepelového hrotu s nožem • A) hroty s otupeným (strmě retušovaným) bokem ‐ hroty aurignacienu ‐ chatelperonienský: přímé neretušované ostří  a zaoblený – vyklenutý otupený bok  ‐ Krems: s perličkovou retuší, častěji na  úštěpovém suportu ‐ hroty gravettienu ‐ La Gravette: mírně vyklenuté neretušované  ostří a přímý otupený bok  ‐ mikrogravetta ‐ de Vachons: gravetta s ventrální bipolární  retuší ‐ Tursac: s bilaterální střídavou retuší ‐ Kostenki: s otupeným bokem a zúžením  proximální poloviny laterálním vrubem a  částečnou ventrální plošnou retuší ‐ Font Yves: s dorzální bilaterální retuší ‐ hroty solutréenu: Font Robert: s otupeným bokem a  bilaterálně upraveným úzkým řapem či stopkou v bazální  části ‐ hroty magdalénienu: ve stř. Evropě nejsou hroty příliš  typické, ze západní Evropy je hrot typu Teyat: bilaterální  retuš proximální části vytváří řap, jinak jsou laterály  neretušované a retuš je pouze na samotném zahrocení Retušované hroty – retouched points Font Robert • B) jiné čepelové hroty lze třídit  ‐ podle umístění retuše (hrot s terminální retuší, bilaterálně, střídavě nebo jednostranně  retušovaný hrot, zoubkovaný hrot, ...) ‐ podle případné bazální úpravy (hrot s řapem, hrot s vrubem při bázi) sloužící k upevnění  do násady  ‐ podle tloušťky artefaktu v místě zahrocení (například vysoký bilaterálně retušovaný hrot,  nízký zoubkovaný hrot) Epipaleolit: výrazný nástup hrotů s řapy Retušované hroty – retouched points tardenoiské hroty sauveterienské hroty mezolit: mikrohroty se šikmou terminální  retuší (typ Komornica), s otupeným  bokem a trojúhelníkovité (tardenoiské),  obvodově retušované dvouhroty (sauveterienské) Retušované hroty – retouched points Valounová industrie ‐ pebble industry • cílem opracování je samotný valoun, jemuž se úpravou  udělují vlastnosti nástroje  • podmínkou klasifikace je to, že hrana je vytvořena alespoň  dvěma odbitími na téže straně • pokud je odbití jen jedno, je možné klasifikovat artefakt  buď jako zkoušku, předjádro nebo rozlomený otloukač,  podle charakteru ‐ nejde o valounový nástroj • výsledkem jednoduché úpravy hrany jsou tzv. sekáče ‐ jednolící (unifaciální) sekáč – chopper: ostří  vytvořeno jen údery z jedné plochy ‐ bifaciální sekáč – chopping tool: hrana upravena  bifaciálně  ‐ inverzní sekáč: ostří není podélnou, ale příčnou  hranou (údery nejsou vedeny na plochy, ale na boky  valounu) • zvláštním typem valounové industrie jsou tzv. polyedry a  sferoidy, jejichž funkční určení je nejasné, stejně jako jejich  odlišení od jader Bifasy (pěstní klíny) bifaciální štípače a klínky – bifaces (hand‐axes), cleavers and wedges • bifaciálně retušované artefakty klínovitého tvaru (mírně i výrazněji zahrocené, s více méně bikonvexním  příčným řezem) • suportem je často samotný plošně oretušovaný kus suroviny nebo masivní úštěp (zvláště v mladších obdobích) • Pěstní klín je chápán jako nejvýraznější index fossile acheuléenu a moustérienu acheuléenské tradice, ačkoli  jsou známy i jeho starší primitivní formy  • abbevillienský pěstní klín s klikatkovitým ostřím (tvrdý otloukač, střídající se směr úderů z obou ploch) a jen  částečnou plošnou retuší (například je často ponechána kortikální báze nebo zbytky kůry ve středu ploch) • k hruběji opracovaným „staropaleolitickým“ bifasům patří špičák (pic) s laterály velmi protáhlými do špičky a  s kvadratickým nebo trojúhelným příčným řezem a další typy s částečnou plošnou retuší a kortikální bází (bez  klikatkového ostří). • Plně bifaciálně plošně retušované pěstní klíny (rovněž laterály jsou pečlivě bifaciálně retušovány, někdy může  být jako hrana upravena i báze) jsou detailně tříděny na základě metrických kategorií (viz kapitola metrické  indexy).  • Podle Bordese se rozlišují dvě hlavní skupiny – pěstní klíny ploché (poměr maximální šířky a maximální tloušťky  je větší než hodnota 2,35) a tlusté (index menší než 2,35) V rámci plochých bifasů rozlišuje • trojúhelníkovité a srdčité: maximální šířka je položena  v blízkosti báze • vejčité, diskovité, platýzovité a loďkovité: maximální šířka  poblíž středu podélné osy Všechny tyto skupiny mají řadu podtypů • trojúhelníkovité mají spíše přímé laterály i bázi, mohou být  protáhle trojúhelníkovité, v podobě žraločího zubu  (laterály jsou lehce konkávní) a subtrojúhelníkovité (s  mírně konvexními laterály) • srdčité mají spíše zaoblenou bázi a konvexní laterály,  zahrocení je ale dobře patrné • diskovité jsou okrouhlé bez zahrocení • vejčité bifasy mají okrouhlou až oválnou formu se  zahrocením • platýzovité výrazně podélné a oválné bez zahrocení  (délkošířkový index je větší než hodnota 1,6) • ‐ loďkovité dvouhroté a velmi podélně protáhlé  (délkošířkový index větší než hodnota 1,5) Tlusté pěstní klíny rozdělil Bordes na • kopinaté (víceméně trojúhelníkovité) • mandlovité (oválné s mírným zahrocením) • a dvouhroté • V rámci kopinatých lze ještě rozlišit micoquienské pěstní klíny (nezaměňovat s micoquienskými klínky) s výrazně  protáhlými a konkávními laterály a pěstní klíny s paralelními laterály a zaobleným distálním koncem • U mandlovitých bifasů se rozlišují typické a krátké (s délkošířkovým indexem menším než hodnota 1,5) • bifaciální štípače: nástroje zpracováním podobné pěstním klínům (bifaciální plošná retuš a bifaciální retuš hran), ale  s příčným ostřím místo zahrocení v distální části, častěji na úštěpu • unifas je opracován jen z jedné plochy Bifaciálně retušované klínky drobnější, ponechána část  kůry – na patce nebo ve středu ploch ‐ micoquienské klínky: tlustá báze a štíhlé zahrocení,  často vyhnuté z podélné osy buď v pohledu z plochy  nebo z bočního pohledu  ‐ listovitý klínek (fauskeilblatt) je mnohem plošší a  štíhlejší, obvykle zcela plošně opracována jen jedna  plocha (může být až vhloubená), zatímco druhá je  retušována jen bilaterálně a na hrotu ‐tím se docílí  ještě výraznějšího prohnutí v bočním pohledu Militária • Šipky – arrow heads obvodově nebo bifaciálně plošně retušované,  případně je plošná retuš jen částečná, nejobvyklejší je trojúhelníkovitý  tvar šipek, variuje báze (konkávní báze, s křidélky nebo báze s vruby,  případně s řapem). Méně časté jsou tzv. příčné šipky (trapézovité) • Dýky – daggers bifaciálně plošně retušované, plochý tvar, někdy  s dochovaným středovým žebrem a úpravami pro upevnění v rukojeti – listovité nebo s řapem. • Sekery – axes s celým povrchem štípaným včetně vypracování ostří, nebo  štípané s dohlazovaným ostřím • Kopí/oštěpy – spears/lances funkční určení se opírá především o nálezové  okolnosti artefaktu (např. poloha, barevná nebo jiná stopa po ratišti),  případně o relativní hledisko velikosti, morfologie identická s morfologií  dýk, ale lze odlišit podle příčného řezu ‐ těžiště ‐ dýka je na hrotu nebo po celé délce plochá a s rostoucí vzdáleností  od báze se výška řezu plynule zmenšuje ‐ kopí jako bodná zbraň má těžiště ve středu nebo při násadě ‐ hrot oštěpu jako zbraně vrhací, má těžiště a tedy i odpovídající řez  vpředu Geometrické mikrolity – microliths • mikrolit není funkční skupina (vyčleněn na základě velikosti), ale geometrický mikrolit ano (funkce) • mikrolity – pilky, škrabadla, hroty, retušované čepelky, nožíky malých rozměrů (patří do svých funkčních  skupin) • Zvlášť se vydělují geometrické mikrolity, jejichž základními typy jsou segmenty (kruhové úseče), trapézy,  lichoběžníky a trojúhelníky – tvoří uniformní vkladky do variabilních složených nástrojů • suportem jsou často čepele dělené v místě vyretušovaného vrubu (technika tzv. pseudo‐mikrorydel) nebo  čepelky, méně často drobné úštěpy, charakteristická je drobná perličková okrajová retuš • segmenty charakterizuje vyklenutá strmá retuš více či méně obloukovitá (široké a úzké segmenty) nebo  asymetrická • mezi trapézovitými tvary mikrolitů se rozlišují dlouhé (s délkošířkovým indexem alespoň 1,7), krátké a  příčné šipky (délkošířkový index menší než 1,0) Retušované čepele – retouched and backed blades • pouze laterální retuše čepelí • pokud je retušována distální část, jde buď o čepelový hrot nebo o  některou z příčných strmých retuší, případně dlátko, rydlo,  škrabadlo atd • podle umístění retuše: čepel s laterální dorzální, laterální  ventrální, bilaterální dorzální, bilaterální ventrální nebo střídavou  retuší • Podle charakteru laterální retuše: čepel s otupeným bokem nebo  částečně otupeným bokem, aurignacienskou čepel (s konkávním  prohnutím obou retušovaných laterálů), čepel s řapem nebo  vrubem Kombinace – combination tools • Vyskytují se početně zvláště v mladém paleolitu, jde o využití jednoho suportu pro vytvoření více  různých pracovních hran • je třeba odlišit vícenásobný nástroj ‐ více pracovních hran téhož typu, (několikanásobné hranové  rydlo, dvojité škrabadlo) • a kombinovaný nástroj ‐ přítomnost více pracovních hran různého typu (škrabadlo‐rydlo,  drasadlo‐škrabadlo, rydlo‐vrub) • vždy sledujeme znaky, které svědčí pro současnost nebo následnost použití jednotlivých  pracovních hran Základy kresebné dokumentace ŠI • mikrotužka 0,5 mm ‐ tvrdost 2 • guma v násadce • pravítko • posuvné měřidlo • kvalitní bělený papír • průsvitka • kvalitní lampa se stínítkem • organizér na vzorky • tušové nebo gelové tužky Smysl • dosud nepřekonaný způsob obrazové dokumentace ŠI • přednosti vyvažují pracnost a časovou náročnost provedení • schopna zachytit všechny morfologické, technické i  technologické charakteristiky artefaktu • jasně vyznačuje směr úderu u všech zakreslených negativů,  přítomnost či nepřítomnost jejich kontrabulbů i objektivní  měřítko všech rozměrů • nezkresluje úhly jako fotografie, díky zakreslení příčných i  podélných řezů dává dobrou informaci i o 3D podobě a těžišti  artefaktu • minimální náročnost na prostředky, zvláště pokud není možné  předmět k dokumentaci zapůjčit mimo sbírkotvornou instituci • 3D modely jsou ideální pro dokonalé zachycení tvaru a objemu  artefaktu, nezachytí technické a technologické aspekty • je schopen ji navzdory zdánlivé obtížnosti zvládnout každý • kreslířské nadání je vedlejší – při správném provedení • kresebný styl se také při déletrvající zkušenosti vyvíjí a  zdokonaluje, tah a švih se uvolňují, linie se zpevňuje • nejlepší způsob čtení artefaktu je  nutnost ho nakreslit • slouží i k provizornímu záznamu  položek DTB popisu Standardní značky Postup ‐ orientace identifikace bulbu nebo směru odbití orientace dorzální stranou nahoru a  bulbem podle zvoleného systému Prvním krokem při vlastní dokumentaci je správná (standardizovaná) orientace artefaktu V orientaci artefaktu se setkáváme se třemi základními přístupy Volba orientace je zcela individuální, zvolený systém je však třeba důsledně dodržovat Postup ‐ orientace I. v souladu se směrem odbíjení  debitáže z jádra  • jádra jsou podstavou blíže (na  papíře dole)  • debitáž bulbem blíže  • Martin Oliva, Petr Neruda,  Zdeňka Nerudová Nerudová 1996, 24‐25 II. v souladu pohledem při odborném  hodnocení • jádra při analýze obvykle přirozeně  stavíme podstavou nahoru a špičkou dolů • debitáž bulbem k sobě a terminální částí  od sebe • Jiří Svoboda, Martin Novák, Petr Škrdla,  Ludmila Kaňáková Postup ‐ orientace Svoboda 2002, 217 III. anglosaský systém • jádra v souladu s pohledem při  hodnocení (podstava nahoře,  špička dole) • debitáž v souladu s tímto  zobrazením jader, jako  kdybychom ji na negativy  nakresleného jádra přikládali,  tedy bulbem nahoře,  terminální částí dole • nástroje bulbem k sobě • Inna Mateiciucová Postup ‐ orientace Mateiciucová 1999, 162‐163 Postup – kresba obrysu dorzální plochy • tužka kolmo, zamezit zkreslení špatným úhlem pohledu • žádný dotyk grafitu s artefaktem • kontrolní měření ve více rozměrech a směrech Postup – kresba vzorce dorzálních negativů • co nejvěrnější přepis vzorce negativů a jiných ploch • kreslí se všechny hrany a hřbety mezi negativy – všechny negativy • nekreslí se změny barvy nebo charakteru hmoty, praskliny • pomohou tečky po obvodu kresby Postup – vyplnění negativů dorzální plochy • nejnáročnějším krokem je prostorová  modelace předmětu pomocí stínování • zakreslené plochy se vyplňují konvenčními  znaky, zároveň se pomocí světla a stínu  prostorově modelují • cílem jsou tři úkoly  ‐ záznam skutečného směru negativů (archeologická informace) ‐ stínování osvětlených x zastíněných ploch (3D modelace) ‐ zachycení perspektivy sklonu ploch (3D modelace) šipky = skutečné směry  odbití ‐ červeně přeškrtnuté  šipky – chybně zakreslené Postup – vyplnění negativů dorzální plochy • protože vycházíme z pravidel osvitného bodu  vlevo nahoře, oblouček vlnky musí začínat na  hraně, která zachycuje světlovlnky vedou  ‐ u vkleslých ploch zleva doprava a shora dolů ‐ u vyklenutých ploch zprava doleva a zdola  nahoru • první obrázek ‐ vlnky lasturnatého lomu  přetínají celý negativ ‐ tím jsou jednak  znejasněny hranice skutečných negativů a  jednak nelze poznat, zda je plocha vkleslá nebo  vyklenutá • druhý obrázek – stín začíná od hrany, která je  nejvíc osvícena, tzn. že stín nevrhá za sebe (jak  to odpovídá zákonitostem, ale před sebe) ‐ kresba budí dojem vyklenutých ploch • třetí obrázek ‐ častá chyba začínání vlnek  jednou od hrany zastíněné a jednou od hrany  osvětlené ‐ tyto větvičky ničí veškerý  prostorový dojem kresby • čtvrtý obrázek ‐ korektní zachycení stínů • platí úzus dopadu světla na  předmět z levého horního rohu  archu • plochy k tomuto osvitnému bodu  přikloněné se musí jevit světlejší,  než plochy zastíněné • dojmu světla a stínu se dosahuje  zároveň třemi způsoby: hustotou  šrafů, jejich délkou a tloušťkou  barevné stopy • osvětlené plochy ‐ krátkými tahy,  řídce a slabě • zastíněné plochy ‐ hustě, silně a  po většinovém rozsahu plochy • jak je odstupňováno reálné  zastínění sklonem ploch, tak je  naznačeno i v kresbě Postup – vyplnění negativů dorzální plochy všechny plochy  stínované stejně  hustě x hustota stínování  dle polohy světla • obloučky vlnek musí odpovídat reálnému směru odbití • jejich uklonění ale odpovídá zákonitostem prostorového zobrazení podle zásad perspektivy  • obloučky ploch, které se v perspektivě k našemu oku stoupají zleva doprava, tzn. jejich levý okraj  je vzdálenější, budou ukloněny směrem dolů, aniž se ovšem změní směr jejich šíření • na vodorovných plochách zaujímají obloučky svůj přirozený směr • na klesajících plochách přijímají sklon nahoru • čím je sklon plochy prudší, tím je výraznější i sklon vlnek Postup – vyplnění negativů dorzální plochy Postup – vyplnění negativů dorzální plochy • nejprve několika krátkými tahy zaznamenáme reálný směr každého negativu • poté přiměřeně zahustíme počtem vlnek, jejich délkou a tloušťkou ty plochy, které mají z  hlediska stínování působit tmavším dojmem • u tečkování kůry nebo šrafur starého povrchu a starého poškození se používá stejný princip nezapomeneme vložit  • značku orientace – bulbu • měřítko Postup – kresba ventrální plochy použití průsvitky pro rychlé,  přesné a čisté překlápění  obrysu 2D plánu artefaktu Postup – kresba ventrální plochy • ventrální plocha je vyklenutá • stín zachycuje její nejvyšší část – začíná zprostředka • pro dobré vyznění tahu začínáme vpravo od hrany a  vedeme tah do středu plochy • negativy na ventrální ploše se stínují jako každé jiné  negativy – vkleslé plochy Postup – řez • pro řez volíme nejzajímavější místo, kolmo na zvolenou hlavní osu artefaktu  • místo řezu musí být na zakresleno na všech zobrazeních daného předmětu  • nejprve změříme šířku předmětu ve zvoleném místě a vyneseme ji na osu • poté na ní vyznačíme body, ve kterých řez protíná zakreslené hrany ‐ hřbítky negativů • pod osu zakreslíme křivku ventralu podle jeho skutečné profilace • měříme tloušťku artefaktu v jednotlivých bodech, vyneseme je do osy  • jednotlivé body spojíme • plochy s kůrou nebo přirozeným nekortikálním povrchem doplníme konvenční značkou Postup – obtah „na čisto“ volba kvalitních prostředků se vyplatí tloušťka max. 0,5 mm – 0,3 až 0,4 lepší nepoužívejte centropen a podobné typu „fix“ – nekryje, dělá kapky na konci tahu nepoužívejte běžné gelové tužky – mají bublinky, takže při tahu vynechávají nepoužívejte obtah na průsvitku – špatně se skenuje centropen – nekryje ve středu linií, dělá kaňky Postup – od raw kresby k publikační kvalitě • očištění obtažené kresby od tuhové verze ušetří  hodně práce s čištěním • naskenování v režimu B&W 50:50, nikdy ne v  barvě nebo stupních šedi • minimální rozlišení je 600 DPI, některé časopisy  chtějí 900 nebo 1200 DPI • ukládání ve formátech tiff, gif – ne v jpg • naskenované kresby uložíme a upravujeme  kopii! • vyčistíme všechny šumy, přetahy, kaňky, slité  vlnky • doplníme všechny díry v liniích, zarovnáme  roztřesená místa • vložíme graficky vytvořené měřítko a standardní  značky bulbu a řezu Proč kresbu čistit, když to na malém obrázku není vidět? ‐ při zvětšení 500x se snadno kresba očistí, vypadá pak profesionálně i při opětovném zmenšení ‐ mezi nečištěnou a čištěnou verzí je zásadní rozdíl v dojmu zanedbání S‐W úprav špatný režim skenování – stupně šedi Nejčastější chyby • dbejte na to, aby vaše linie byla pevná, plynulá a ne roztřesená nebo zdvojená • neryjte, ale vyhněte se i slabému nebo nesouvislému naznačování Mezi nejčastější začátečnické chyby patří • příliš tvrdá tužka a velký tlak (rytí) • nervní vlasová vícenásobná linie (chlupatá) • příliš tmavé stínování bez ohledu na intenzitu osvitu plochy • kreslení změn struktury nebo barvy hmoty • obracení sklonu vlnek • začínání vlnek od špatné hrany • přetahování vlnek přes celý negativ • nepřesné nasazování vlnek na hranu • malá pečlivost a trpělivost