51
'Ibho času Libuše uznavši toho lidu hmotného' a řádu neznajícího velikou <ixr> nezbednost,2 při spravování jeho velmi tesklivá byla a povolavši znamenitějších, svou práci, přitom i těžkost jim oznamovala, žádající v tom rady i pomoci. Kteřížto vyslyševše, do druhého dne protahu3 na odpověď žádali. Uradivše se, k Libuši kněžně jsou pověděli: „Ctná kněžno! Tebe jsme všickni po tvém otci za soudci zvolili, nikoli jiného míti nechcme, pomocníky toliko k spravování země některé chcme tobě přidati." A tu hned vyvolili jsou z sebe dvanáct mužův nejmocnějších a nejsilnějších — jednoho z nich ovšem nejznamenitěj-šího, jenž slul hrábí Vršovský, nad nimi ustanovili —, tak aby on i oni radou Libušinou se spravovali a jejímu soudu poddáni byli. A ti všickni od spravování země zemane slouli a někteří od toho, že jsou zemí vládli, vladyky je jmenovali.
Léta sedmistého dvacátého prvního
Mezi týmiž zemany byl jest jeden dosti znamenitý a na dobytek velmi bohatý, jménem Domaslav. Ten sobě hrad postaviti rozkázal a nazval jej Domaslavín. Ten jest poslal své služebníky k Libuši, aby jí pověděli, chtěla-li by jeho za muže míti, že jí chce sto krav a tři sta volův posiati. Kterážto jemu skrze jeho posly odpověď dala, že se ona jemu nechce prodati, neb ona má sedláka vorného sobě za muže vzíti a ten že bude lépe než Domaslav uměti lidi souditi.
Toho času stala se sváda mezi Rohoněm, synem Kalovým, a Milovcem, j <ixv> synem Přeslavovým, ve vsi, kteráž slove Chuchel, o meze a o dědiny, kteréž Sváda me vedle sebe měli. Jsouce znamenití4 a jako správce jiných lidí, tak se proti sobě zemany
1 Hrubého, nevzdělaného.
Svévolnost.
Odročení, odklad. 4 Významní.
52
zazlili, až jeden druhého za bradu1 chytil. Rvačka a bitva mezi nimi tak dlouho trvala, až jeden druhého prstem pod nos pohanbil.2 Mladší jich přiběhše, je jsou na různo rozvedli. Kteříž hanebně sobě domlouvajíce, jeden i druhý k rozeznání na dvůr Libuše jsou přišli a za spravedlivý rozsudek žádali. Kterážto
Libuše soudila na vyšší místo vstoupivši, na koberci se na zemi posadila, loket na koleno zemany a bradu na dlaň zpodepřevši, tu při jest slyšela a uznavši býti křivého v té při Rohoně, jej té dědiny odsoudila a jemu přikukavši,3 aby se pokojně choval, rozkázala. Tu on vida, že jest svou při soudem Libušiným ztratil, počal velmi
Hanění Libuše hanebně o ženách mluviti, třikrát a čtyřikrát sebe samého pěstí neb články4 v hlavu biti vedle na ten čas jích obyčeje, v zemi třikrát kyjem udeřil a bradu nad obyčej usliniv, zkřikl a řka: „Ó křivda veliká a mužům všem nesnesitedlná, že žena bídná nás souditi má! Zdaliž nevíme, že žena má dlouhé vlasy a krátký rozum? Ona umí lépe přísti a jehlou šiti nežli muže souditi. Jistě pravím, že lépe jest mužům zemříti než takovou křivdu trpěti! Neb my toliko sami jiným národům jsme za posměch, správce svého pohlaví nemajíce. Již nás sužují ženská práva." Ona pak Libuše jsouci paní všeho lidu, takové nemírné hanění v své uši slyšící, ač s žalostí a bolestí srdce svého to snášející, všecko mlčením pominula a jeho slov těch štípavých přetrhnouti nechtěla, ale jako by to dobrou myslí snášela, zasmávši se řekla: „Takť jest, jak pravíš. Žena jsem a žensky živa, snad se vám zdá, že málo smyslím,5 protože vás metlou železnou nemrs-kám, jako jiní činí svým poddaným při soudu. A jakož vy bez bázně živi jste, dobře jest, že mnou pohrdáte, neb kde jest bázeň, tu jest i poctivost.6 Jistě jest toho potřebí, abyste měli správci nad ženu ukrutnějšího. Jako někdy holubí luňákem, kteréhož za krále sobě zvolivše, jím pohrdali — tak i vy mnou nyní pohrdáte —, jestřába mnohém ukrutnějšího sobě jsou za správci volili, kterýž bez příčiny viny sobě na ně smýšleje, tak vinné jako nevinné pokutou bezhr-delnou7 tresce a od té chvíle až dodnes jich masem živ jest. Jdětež nyní do svých příbytkův, a když vám i jiným den uložím, u mne se tuto na Libině k volení pána najděte. Nechť se vaše žádost vyplní! Kohož vy za pána voliti budete, tohoť já za muže míti budu a jinačejší jemu poddanost než vy mně zachovám."
Léta sedmistého dvacátého druhého
Libuše své k sobě obeslala sestry, kteréž pro touž věc tolikéž jako i ona popudily se k hněvu, neb srdce jich v umění byla se pozdvihla, takže jedna každá z nich o sobě mnoho smejšlela. Libuše u vědění věcí budoucích dospělá8 byla, takže ani Sybila Kumána9 jí rovná nebyla, kteráž za dnův Tarkvina Priška10 Římanům budoucí věci popsa/a. Druhá kouzedlná travička byla, aniž jest tolikéž
1 Vousy.
2 Luskl na potupu prsty pod nosem protivníka.
3 Domluvivši, vynadavši.
4 Klouby.
5 Přemýšlím; tj. že jsem mdlého rozumu.
6 Úcta.
' Trestem bezhrdlí, tj. smrti.
8 Vyspělá.
9 Sibylla Kúmská, nejslavnější z antických věštkyň boha Apollóna.
10 Tarquinius Priscus, legendární římský král etruského původu, který prý koupil od Sybilly prorocké knihy.
53
těch věcí Medea na ostrově Cholchos1 uměla. Třetí sestra přílišná čarodějnice a v zaklínaní hotová. Ona Circes,2 kteráž Ulixovy3 tovaryše v hovada4 a krále, jenž slul Pikus,5 v straku proměnila, nikdá svým uměním jí rovná nebyla.
V tu noc, dřív než se muži ke dni uloženému sjeli, jakou jsou radu měly neb co jsou tejně svým uměním jednaly, to jest tejné bylo, však potom ráno zjevně se oznámilo skrze sestru jích, Libuši, i místo, kde by byl, i jméno knížete budoucího zjevně jest vyhlášeno.
Tu k rozkázaní Libuše desátý den měsíce máje sešli jsou se všickni obývate- Snem o kníže lé země České před hrad Libin na dvůr Libuše, tak malí, jako velicí, správce i také robotní. Tu Libuše posadivši se na vysoké stolici, drahým kobercem přistřené, rozkázala služebnicem svým dvě poctivé6 stolice postaviti a sestrám I svým se na nich posaditi, a otevřevši ústa svá a rukou pokynutí učini- <x'> vši, aby se lid upokojil, takto mluviti počala: „Ó lide český slavný, z nejzname- Libuše mluvila nitějšího národu charvatského a jazyku slovanského pošlý! Odkud' tobě taková hloupost, že budoucího dobrého svého neznáš neb všecka slova veleslaveného knížete svého, kterýž tě uvedl do této země, dal jsi v zapomenutí? Ó lide bídný příliš, kterýž svobodně živ býti neumíš! Ó nebožátka sprostná a zuřivosti plná! Proč před životem k smrti utíkáte a nesnesitelné j ho na se béřete a neobyčejné služebnosti svá hrdla poddáváte? Ó blázni zpozdilí! Nadarmo želeti budete jako žáby, když jsou sobě čápa za krále volili a on je svým nosem smrtedlně raňuje, trestati počal.7 Nevíte, vy bídní, j akát* jsou práva knížat? Maličko vám je oznámím. Snadnéť jest jistě kníže voliti, ale nesnadné jest voleného zase složití, neb kdož jest nyní pod vaší mocí, když volen bude, vy i všecky věci vaše budou pod jeho mocí, před jeho obličejem vaše tříšti se budou kolena, oněmí jazyk, sklesnou se ústa, k jehožto hlasu pro veliký strach jedva8 budete moci říci: »Tak, pane, ano, tak, pane.« Ale on svým toliko pokynutím bez vaší rady toho odsoudí, jiného vsaditi káže do vězení a jiného na šibenici rozkáže oběsiti. Též z vás některé učiní sobě, kteréžkoli bude chtíti, služebníky — kuchaře, pekaře, mlynáře, poplatníky, katy, biřice — tak, jakž-koli mu se (by i dobře nebylo) líbiti bude. Ustanoví také některé sobě z vás setníky, desátníky, berníky, úředníky, vinaře, rozsévače, žence i mlatce. Synové a dcery vaše bude chtíti tomu, aby se jemu znízka klaněli, nej lepší věci vaše, kteréž se jemu líbiti budou, brati bude, buď na polích, na vinicech i na lukách, ve všech neb v stodolách, v komorách i v truhlách, by i v zemi skryté byly, vám odejme a k svému obrátí užitku. Poň9 toho za mne nebylo. Nu, proč prodlívám aneb proč toto, jako bych vás strašila, mluvím? Jestliže vy na své mysli stojíte, toť se všecko skutkem vyplní. Nuže, zdá-li se vám, ať vám oznámím jeho jméno i místo?"
Tu oni vzkřikli velikým hlasem všickni jako ústy jedněmi pravíce: „Dej nám Poselství kníže! Jmenuj nám kníže!" Kteřížto když se upokojili, ona zdvihši prst ukázala k Přemyslovi
Médeia z Kolchidy, slavná mytická kouzelnice a kněžka bohyně Hekaty. " Kirké, mocná kouzelnice na ostrově Aiaia. " Odysseovy druhy proměnila Kirké ve vepře.
Dobytek.
Picus, laurentský král, do něhož se zamilovala Kirké. Za to, že ji odmítl, ho proměnila v datla. Čestné.
^ Narážka na jednu z Ezopových bajek. Ledva, sotva. Aspoň.
na hory půlnoční a řekla: „Hle, hyn1 za oněmino horami, kdež potok nevelmi příliš veliký jest jménem Bílina, od toho potoku blízko jest ves jménem Stadice. Od té vsi nedaleko jest pole jedno nadél i našíř sto a dvacet kročejí a jest v divném položení mezi jinými pólmi, však k žádnému tomu nenáleží poli. Tu kníže váš dvěma strakatými voře voly — jeden z nich bílým přepásaný v půli a bílou má hlavu, druhý na čele bílý a na zadku zadní nohy maje bílé. Protož zdá-li se vám, mou vezmouce dlouhou sukni a plást — a to ať jest proměnné,2 jakž na kníže sluší —, někteří z vás jeďte a vůli lidu tohoto a mou muži tomu oznamte a přineste vám kníže a mně manžela. Muži tomu jest jméno Přemysl (jako »Přemyšlující«), kterýž na vaše hlavy divná bude vymýšleti práva. Jeho také rod bude v této kralovati zemi za3 pět set osmdesát a čtyři léta."
Vtom hned jsou mezi sebou mužův znamenitějších jako třicet vyvolili, aby nemeškajíce toho knížete hledali. Ti chtíce poselství skutkem dobrým vyko-nati, pilně jsou se na způsob a osobu muže na Libuši vyptávali. Kterýmž ona řekla: „Neptejte se, jeďte bezpečně. Kůň můj bílý, na kterémž já mám obyčej jezditi, vezměte a ten bez uzdy před sebou pusťte a za ním jeti nemeškejte, nebť on tu cestu dobře umí. Před kterýmž člověkem on zařehce a poklonu učiní, tenť jest, o kterémž mluvím. Tu vy mi tepruv na ten čas uvěříte, když svého kníže na železném stole jisti uzříte. Také vám toto oznamuji, že třetího dne bohové pokojní budou vám milostiví. Protož tam jedouce i zase4 se navracujíce pokoj zachovejte. Na té cestě budete-li se vaditi, po tisíci letech bude vám i vašim budoucím to škoditi." 1
i
Třináctý den měsíce máje jedou poslové, žádný z nich, kam se obrátiti má, neví, štěstí a koně následujíce pospíchají, hory přejevše, ke vsi, do kteréž je osud vedl, již se přibližují, o proroctví Libuše mezi sebou rozmlouvajíce, má-li se to tak stati, jakž ona předpověděla, rozvažujíce. Toť mládenec jeden jdoucí ze vsi s nimi se potkal, kterémužto oni řekli: „Slyš, dobrý mládenče! Jest-li tato ves jménem Stadice aneb j e st-li v ní muž, jemuž jméno Přemysl?" „Ta jest," řekl, „kteréž hledáte ves. lile, hyn muž Přemysl nedaleko na poli voly bode ostnem pospíchaje, aby dílo své vykonal."
Přistoupivše poslové k Přemyslovi řekli jsou: „Zdráv buď, muži šťastný, bohům vděčný, kníže náš!" A on (jakž obyčej sedlákům) nic jest neodpověděl. Tu oni opět: „Zdráv buď, kníže! Zdráv buď, kníže, veliké hodný chvály! Vypřez voly a v jiný oblec se oděv a nemeškaje na tento kůň vsedni!" A hned kůň Libušin zařehtav před ním na svá poklekl kolena. A oni přistřevše kůň, jemu knížecí ukázali oděv, pravíce: „Paní naše Libuše a lid všecken od Čecha pošlý5 rozkázali jsou, aby6 bez meškání jel a sobě i svým potomkům aby přijal knížectví. Všecky naše věci i my v tvých rukou jsme, tebe za kníže, za soudci a správci i za obránci, tebe samého nám za pána jsme vyvolili."
K jichžto řeči muž opatrný7 jako by budoucích neznal věcí, zastavil se a osten,8 kterýž v ruce měl, v zemi vtekl a odvázav voly: „Jdětež tam, odkudž jste vyšli," řekl. Kteřížto pozdvihli se, jako by vzlétli, a pod oblaky se vznášeti po-
1 Tam.
1 Slavnostní, zdobné.
3 Po.
4 Zpět.
5 Pocházející.
6 Abys.
7 Rozvážný, moudrý.
s Prut k pohánění dobytka.
čali a odtud'sníživše se, skála jedna pode vsí velmi veliká, ta ukázala se, jako by se otevřela, a oni se tam vnesli, kteráž se po nich zavřela. Z kteréžto skály voda jako hnojná aneb jako by z chléva tekla, takovou vůni má až do dnešního dne. Osten pak lískový do země vstrčený tři ratolesti vysoké z sebe s listím zeleným a ořechy obdýlnými vydal. Muži ti ten div vidouce, velmi stojíce divili se, a on obrátiv pluh radlicí nahoru, vzal mošnu lýčenou a vyložil z ní pecen chleba veliký plesnivý a kus tvarohu, posadiv se na pluh a chléb na radlici položiv, zval hosti k svému obědu.
Poslové se okolo něho na drnu posadili, chléb s ním jedouce a vodu pijíce ze žbánu, a tu mezi sebou proroctví Libuše, kterak bude jisti na železném stole, pošepmo připomínajíce. Na ratolesti také z ostnu vyšlé pilně vzhledá (li, kte- <xir> rak dvě uschly a jedna vzhůru rostla, diviti se nepřestávali. A on: „Co se divíte?" řekl. „Vězte, že z mého rodu mnozí počnou panovati, ale jediný pán toliko zůstane v království vašem panující a paní vaše v této věci by1 nebyla tak pospíšila, tak jako byste vy nyní od Libuše vyjeli, po všecky dny věkův hojnost chleba v této zemi byla by, jediné bych já tuto (kterouž vidíte) úlehlí2 byl mohl dovorati, voráčovi3 neb dědiníku' nebyla by potřeba chleba kupovati. Ale pro tohoto díla nevykonání bude často bývati v zemi hlad a kolik ratolestí, tolik knížat země tato měla by." Oni pak vzpomenuvše na řeč Libušinu, otázali se jeho, proč on má obyčej ne na zemi, ale na železe jisti? Odpověděl: „Proto, neb můj rod bude vás železnou metlou trestati." Když pak od toho obědu vstali, oblékli jsou jej v roucho dlouhé a jako knížecké, kteréž jemu poslala Libuše, i střevíce neznámé,5 jako by králi náležely.
' Kdyby. 1 Úhor, též lada. Sedlákovi.
, CThudému zemanovi, příp. svobodníkovi. Nenošené.
56
<xi
Pľávi "eské zem
Tu hned na kůň bujný vsedl Přemysl a kázal sobě podati střevíc lýčených, v kterýchž obyčej měl prvé choditi, kteréž byl i sám svou rukou ušil lýčím z kor lipových. Ty hned za ňadra vloživ, svůj kůň obrátil a oni vsedavše na své koně, zpředu i zzadu jedou okolo něho. A na té cestě rozličná jsou rozmlouvání (i otázky činíce na Přemyslovi) měli. Jeden pak z nich jako moudřejší otázal se jeho, proč by takové střevíce, kteréž jsou malé vážnosti, s sebou na dvůr Libuše nesl? Přemysl odpověděl: „Na potomní čas aby chovány byly a budoucím mým ukazovány, v čem jest první kníže země této obyčej měl choditi." Potom ty střevíce za dlouhý čas od děkana a kněží vyšehradského kostela u veliké poctivosti vedle jiných klénotův chovány byly a při korunování krále vždycky králi každému i lidu ukazovány. Při dobývaní pak císaře Zikmunda Vyšehradu tu jsou ztraceny.
Když jsou se pak přibližovali ke dvoru Libuše, uhlédali jsou svou paní, ana1 proti ním s velikými houfy služebnic a služebníkův vyšla, vítajíc Přemysla, jemu dobrého a dlouhého zdraví na bozích žádajíc, do příbytku svého jej uvedla. Tu jest veliké veselí bylo, všickni hodují, chleba, zvěřiny, ptákův a ryb za pokrm a medoviny za nápoj požívajíce. Ten pak ctný muž, kterýž od Libuše za manžela a od lidu za kníže vyvolen byl, lid všecken práva od i něho vydaná zachovávati učil a ten jako2 divoký lid svému panství podmanil. Neb3 mnohá práva od něho a od Libuše zřízená a lidu českému vydaná zůstávají v této zemi, některá až do této chvíle. Přemysl a Libuše spolu v dobré lásce obývajíce, nic jiného nehledali než pokoje a vzdělám lidu svého.
1 Jak.
2 Téměř.
3 Vždyť.