Karel Hynek Mácha



„Vzešel máj! hlubokých muži želů!

tvou proč ještě bledosť kryje tvář?

V přírodu jdi, – zlatá slunce zář

růže lícím, poklid vrátí čelu!“


Vyjdu v slunce! Nad luhy zkvětlými

na západu jeho zář se stkvěla;

i má tvář se v jeho lesku rděla,

zdobená co růžemi novými.


Sklesna v prach, – za sluncem rozstru ruce;

borů šum, slavíka klokotání

k němu nesou mojí touhy lkání. –


Konec zdál se blízký mojí muce.

Zašlo slunce! – – Tma splynula šedá,

A má tvář jak jindy byla bledá.