Přehled variantních tvarů sloves

1.      Variantní tvary od kmene infinitivního

a)      –t(i) (archaická × neutrální) – všechna slovesa (včetně substandardních (c)-t/(c)-ti)

b)      –i-t(i)/-[eě]-t(i) (omezená skupina sloves typ mysl[ei]t)

c)      (c)-0-i/(c)-0-t(i) (nelze vždy říci, že (c)-0-i je archaická a (c)-0-t neutrální, (c)-0-ti
je okrajová a hyperkorektní )

d)      –nou-t(i)/-0-t(i) (varianta u několika sloves kolísajících mezi vzorem nést a tisknout :
zabříst/zabřednout)

e)      –nou-t(i)/-í-t(i) (varianta u několika sloves vzoru začít : tnout/tít)

f)       alternace dlouhé kořenné samohlásky ([áéíý]|ou)(.)-0-t(i)/[aeiyu](.)-0-t(i) : krást/krast,
svést/svest, pít/pit,  pokrýt/pokryt, obout/obut) a alternace kmenové samohlásky –á-t(i)/-a-t(i)
(brát/brat), -nou-t(i)/-nu-t(i) (tisknout/tisknut). K alternaci kořenné samohlásky dochází u sloves
vzoru nést (nést/nýst/nyst), péci (péci/píct/pict), krýt (krýt/kryt), k alternaci kmenové
samohlásky u sloves vzorů brát, mazat, dělat  (brát/brat, psát/psat, tkát/tkat) a u sloves II.
třídy (začít/začit, stisknout/stisknut). Jejich hodnocení je velmi pestré (teritoriální varianty
různého rozsahu).

Český infinitiv má univerzální koncovku –t. Uzavřená skupina sloves s kořenovou finálou c/k/č má
někdy výhradně spisovnou podobu bez –t, takže končí na (c)-i. Ve většině mluvnic se uvádí variantní
koncovka –ci. Nicméně formálně vzato jde o případ morfémového uzlu, který vznikl v důsledku psl.
alternace skupiny kt/gt, což je dodnes patrné z toho, že c se střídá tak, jak je v češtině
systémově obvyklé s k/č. Neobvyklé je střídání s h/ž/z (pomoci/pomohu/pomůžeš/pomoz).

A.     l-ové příčestí a tvary odvozené (přechodník minulý, adjektivum na -(v)ší)

a)      -i-l/)/-[eě]-l (omezená skupina sloves typ mysl[ei]l)

b)      –nu-l/-0-l/-0-0 (slovesa vzoru tisknout: tisknul/tiskl/tisk)

c)      –nu-l/-a-l/-0-0 (slovesa vzoru začít: napnul/napjal)

d)      –mu-l/-a-l (zajmul/zajal)

e)      C-0-l/C-0-0 (nesl/nes)

f)        alternace kořenné samohlásky (sil/sel)

Varianty v l-ovém příčestí jsou pouze a) u několika sloves IV. třídy, u sloves II. třídy vzoru
začít a apokopa tvarové maskulinní singulárové koncovky –l u sloves s uzavřeným kořenem bez
kmenotvorné přípony (I. třída vzory nést, péci a II. třída vzor tisknout). Alternace kořenové
samohlásky jsou oblastní.

B.     n-ové a t-ové příčestí a tvary odvozené (adjektiva na -ný/-tý a substantiva na -ní/-tí)

a)      –nu-t/-0-en (nařknut/nařčen, tisknut/tištěn)

b)      –nu-t/-a-t (napnut/napjat)

c)      –mu-/-a-t (zajmut/zajat)

d)      -0-n/-0-t (vysán/vysát(ý))

e)      alternace kořenové finály (smísen/smíšen, unesen/unešen)

Pasivní příčestí (potažmo tvary susbtantiva slovesného) mají variantní tvary pouze a) variruje-li
kmenotvorná přípona (ve II. třídě u sloves kolísajících mezi I. a II. třídou, u malé skupiny sloves
II. třídy vzoru tisknout a většiny sloves vzoru začít), b) variruje-li tvarová koncovka pasivního
participia (u některých sloves III. třídy vzoru krýt) a c) variruje-li finála kořene (u sloves IV.
třídy vzorů prosit a trpět a odtud tendence působí na nestandardní tvary sloves I. třídy vzoru
nést).

2.      Variantní tvary od kmene přítomného

A.     Imperativ

a)      -0-0/-ej-0 (nezdivoč/nezdivočej)

b)      –i-0/-ej-0 (?nestavěj/nestav se na zadní)

c)      –i-0/-0-0 (oprosti/oprosť, opatři/opatř)

d)      -/+ alternace kořenné samohlásky –i-0/-0-0 (léči/leč)

e)      -/+ alternace kořenné samohlásky –ej-0/-0-0 (lam/lámej)

f)       -/+ alternace kořenné samohlásky, alternace kořenové finály –ej-0/-0-0 (haž/házej)

g)      alternace kořenné samohlásky (kamaraď/kamaráď)

h)      alternace kořenové finály (vraz/vraž)

i)        alternace kořenové finály –0-0/-n-i-0 (střez se/střehni se)

j)        alternace kořenové finály alternace kořenné samohlásky –0-0/-n-i-0 (oblec/obleč/oblékni,
rci/řekni)

Reforma z roku 1993 značně rozvolnila systém sloves IV. třídy. Imperativní tvary nejsou v úzu u
řadě sloves doloženy, takže je velmi obtížné varianty doložit a klasifikovat. Nicméně platí, že
heteromorfémová souhlásková skupina (tisk-n-) vynucuje –i-0 variantu tehdy a jen tehdy není-li
konsonant slabikotvorný (stárni, přilni ALE shrň, strň, klňme). Dále platí, že pravidelně ve tvaru
imperativu dochází ke krácení kořenové samohlásky tedy a jen tehdy, je-li kmenotvorná přípona -0-.
Proto kolísá-li sloveso mezi třídami/vzory, pak se spolu s variantou kmenotvorné přípony alternuje
kořenová samohláska (pokud lze krátit). Výjimkou jsou slovesa utvořená z víceslabičných jmen.

B.     Indikativ prézentu aktiva, přechodník přítomný, procesuální adjektivum

a)      –u/-i (píšu/píši, kryju/kryji, kupuju/kupuji)

b)      –me/-m (neseme/nesem)

c)      –u/-m (kopu/kopám)

d)      –u/-i/-m (hážu/háži/házím)

e)      -0–u/-n-u (řku/řeknu)

f)       alternace kmenové samohlásky (prosím/prosim)

g)      alternace kořenové finály (peku/peču)

h)      alternace kořenné samohlásky alternace kořenové finály (mohu/můžu)

i)        alternace kmenové samohlásky –m/-u popř. –m/-i/-u (zřím/zřu, tlím/tleji/tleju)

j)        nepravidelnosti (jedí/jí/jijou, je/jest)

Indikativní tvary mají stabilní inventář koncovek. Existují varianty (většinou rovnocenné) u sloves
I. třídy (vzor mazat) a III. třídy. Pravidelné jsou variantní tvary 1. os. pl. (apokopa me[DEL: (e)
:DEL] ).  Dále varírují koncovky při přechodu mezi I. a V. třídou. Další varianty souvisejí
s alternacemi finály kořene a kmenové i kořenové samohlásky. Ty se váží na jednotlivé lexémy.