Počátky výuky češtiny v habsburské monarchii

Před vznikem českého národního hnutí byla společenská úloha češtiny dána jednak potřebami
absolutistického mnohonárodnostního státu, jednak opozicí české zemské šlechty k centralizující
police vlády. Zájem rakouského státu o český jazyk sledoval zřetele ryze praktické. Proto se
obracel k češtině především jako k živému jazyku, kterým mluvila značná část obyvatelstva a který
byl použitelný také ve styku s jinými slovanskými národnostmi monarchie. Výuka češtiny tedy
vyplývala především z potřeby zvládnout složitou národnostní situaci říše. Měla na zřeteli
především jistou sumu praktických znalostí nezbytných pro vojenskou, politickou a hospodářskou
správu. Mělo být vychováno úřednictvo schopné překládat a vykládat nařízení vlády a usnesení sněmu
a dále důstojnický sbor, který by byl schopen dorozumět se česky s vojáky různých slovanských
národností (ti totiž tvořili velkou část armády). K tomu přistupovalo osvícenské úsilí aktivizovat
jazykově českou osvětou rolnictvo k větší produktivitě zemědělské práce (za tímto účelem byly do
češtiny překládány různé spisy pro poučení rolníků, např. o dobytčích nemocech), ale především mělo
předcházet zbytečným úmrtím a epidemiím (např. vysoké kojenecké úmrtnosti měly čelit pokusy zvýšit
kvalifikaci porodních bab, a to prostřednictvím překladů nejnovějších porodnických příruček, např.
J. V. Zlobický přeložil spis Uvedení k pravému a dokonalému babímu umění…, Vídeň 1772).

První školou v habsburské monarchii, na níž byla zavedena výuka českého jazyka, byla tereziánská
vojenská akademie ve Vídeňském Novém Městě (od 1752 – vyučující: Ant. Klobás, V. Wiedemann…).
Zpočátku učili podle gramatiky Jandytovy, od vydání gramatiky Pohlovy se tato užívala až do konce
18. stol. V průběhu druhé poloviny 18. stol. se čeština vyučovala na podobných typech škol nejen ve
Vídni, ale i v českých zemích: např. ve Vídni ještě na tereziánské rytířské akademii, určené
šlechtické mládeži (tam měli učitele češtiny již od r. 1746), nebo na rytířské a ženijní akademii
(od r. 1785), v Brně např. na šlechtické akademii, a to od r. 1778 (bližší poučení: Kudělka a kol.:
Česká slavistika, 1995, s. 53n).

Rovněž při zavedení výuky vysokoškolské byly sledovány zřetele praktické. Prvenství patří Vídni.
Zde byla r. 1775 zřízena katedra českého jazyka a literatury a prvním profesorem české řečí a
literatury se stal Josef Valentin Zlobický. Přes naznačené cíle praktické usiloval Zlobický o to,
aby měla výuka vědecký ráz. Výklad o jazyce spojil s výkladem o české literatuře (měl z obojího
bohaté – až obdivuhodné znalosti a k tomu jednu z nejbohatších soukromých knihoven té doby).  Jím
zavedené učební postupy pak byly uplatňovány i později v Praze.  Zlobický přednášel podle gramatiky
Tomsovy (Böhmische Sprachlehre, 1782). Stojí za zmínku, že Zlobický současně působil jako úřední
překladatel, zejména zákonů (např. Všeobecný řád soudní, 1781) a jako cenzor českých a
slavistických prací. Po potřeby překladu si pořizoval sbírky slov jako doplňky k tehdejším
slovníkům a ochotně je půjčoval těm, kdož se chystali psát slovník, např. Thamovi, část Zlobického
sbírek začlenil do svého slovníku i Jungmann.  Zlobický byl v kontaktu s řadou tehdejších
významných osobností vědy. V odborné literatuře bývá často citován v souvislosti se svou
korespondencí s Dobrovským (vydal Patera, 1908). Podrobněji Vintr – Pleskalová (eds.): Vídeňský
podíl na počátcích českého národního obrození…, 2004.

Na pražské univerzitě bylo vyučování češtiny zavedeno r. 1791. I zde měla výuka zpočátku praktické
zaměření. Posluchači měli získat speciální znalosti potřebné pro překlad z němčiny do češtiny a
naopak a také pro překlad starých českých textů. Cíl určil požadavky na výběr profesora. Ten měl
vedle živého jazyka znát též starou češtinu. Program výuky: dvouměsíční gramatický kurz, dále četba
klasiků s upozorňováním na jevy syntaktické a na slovník. S výkladem starobylých slov, která již
nebyla obecně srozumitelná, měl být spojen výklad dějin českého jazyka, dále mělo být upozorňováno
na užívání češtiny ve veřejném životě, a to se zvláštním zřetelem na dochované ústavní a právní
památky. Prvním profesorem češtiny byl Fr. Martin Pelcl, druhým Jan Nejedlý.

Podrobněji: Kudělka 1995, viz výše, Pleskalová ad. (eds.): Kapitoly z dějin české jazykovědné
bohemistiky, 2007, NESČ.