Gramatografie a lexikografie (humanistické období)

Gramatiky: Polemika o podobě českého jazyka v Novém zákoně vedla k sestavení první české mluvnice,
pojednávající z velké části o problémech překladu bible. Tato první česká gramatika nazvaná
Grammatyka česká vyšla roku 1533 v Náměšti nad Oslavou. Jejími autory byli Beneš Optát, Petr Gzell,
Václav Philomates. Skládala se ze dvou částí: Orthographia a Etymologia. Autorem Ortografie je
Beneš Optát. V ní je podáno poučení o všech českých hláskách a o způsobu jejich psaní. Optát zde v
podstatě kodifikuje pravopisný úzus bratrský (až na malé výjimky při psaní velkých písmen). Poté
následuje pojednání o interpunkci, v němž se zavádí trojstupňová interpunkce
(tečka-dvojtečka-čárka) a poučuje se o užívání otazníku, rozdělovacího znaménka a závorek.  Třeba
poznamenat, že je to první poučení o interpunkci vůbec. Etymologii napsal Václav Philomates.
Termínem Etymologia se tehdy rozuměla jakási nauka o jazykové správnosti. Východiskem této části
jsou poznatky získané při překládání Nového zákona. Popisované dílo tedy ještě není soustavným
popisem jazyka, gramatika v našem pojetí, nýbrž uspořádaný souhrn pravopisných pravidel a
stylistických rad. Ale představuje úspěšný pokus o vystižení některých problémů soudobého
spisovného úzu vyššího stylu na obecné rovině. (Jen v několika případech se objevují pokusy
usměrňovat úzus podle individuální představy: Philomates  např. navrhuje odlišovat u adjektiv a
zájmen feminin akuz. od instr.:  akuz. míru dobrú X instr. tou měrou.Ve výkladu nacházíme partie
psané latinsky (zvl. Phil.). O tom, že byla gramatika oblíbena, svědčí její několikeré vydání:
1543, 1588, 1643.

První česká gramatika zaujala Jana Blahoslava (význačný činitel Jednoty bratrské a později též její
biskup). Také jeho dovedla ke gramatice především činnost překladatelská. Blahoslav nejprve velmi
podrobně okomentoval celou Grammatyku českou a nakonec k ní připojil vlastní poznámky, jež nazval
Přidání některých věcí k Grammatyce české příhodných. Tato pozorování o jazyce shromažďoval téměř
dvacet let. Rukopis (nazývaný Grammatica česká) ukončil v r. 1571 a téhož roku v Mor. Krumlově
zemřel. Blahoslavovo Přidání je opět jen soubor poznámek k různým problémům rozčleněný do 7 oddílů.
Pro naše potřeby je poučný oddíl třetí o cizích slovech. Blahoslav se nebrání přejímání cizích
slov, ale nemá být samoúčelné. Měla by se přejímat taková slova, která jazyk potřebuje
k přesnějšímu vyjadřování. Existují-li uzuální domácí slova stejného významu, má se jim dávat
přednost před cizími. Za potřebné považuje odborné termíny (např. lékařské), zčásti i řemeslnické,
ale nepovažuje velké množství něm. řemeslnických termínů u nás užívaných za velkou výhodu.
Připouští, že u těch, kteří si zároveň s řemeslem osvojili německou terminologii, je to třeba
tolerovat, ale nevidí důvod, proč by se v tom mělo dále pokračovat. V jiných oddílech zase
Blahoslav představuje svůj názor na jazyk bible. Bible má být psána vysokým stylem, obraty a tvary
z mluveného jazyka do ní nepatří, dialektismy jsou zcela nevhodné. V samostatném oddíle věnuje
Blahoslav pozornost dialektům. Za dialekty ovšem považuje jednotlivé slovanské jazyky nebo jejich
skupiny. Jejich třídění se od dnešního liší. Ale mnohem cennější je jeho konstatování diferenciace
dialektu českého. Základní rozdíl vidí mezi Čechami a Moravou. Upřednostňuje hláskové podoby české
(„Moravané, ačkoli českým jazykem mluví, však ne tak pěkně a slušně vyříkají slov někteří“), a
je-li mezi Čechami a Moravou lexikální diference, zastává se podoby české a moravskou považuje za
nevhodnou a nekulturní (Čechové řkou pěkným slovem hlemejžď, Moravci mrzutě slimák).  Blahoslav
také poukazuje na rozdíly mezi dialekty. V duchu starší tradice zařadil do svých výkladů příklady
vzorného vyjadřování: různé citáty, sbírku přísloví, která obsahuje jednak přísloví zděděná od
Matěje Červenky, jednak přísloví, která získal sám z jiných pramenů. Protějškem těchto doporučených
stylových ozdob jsou ukázky nevhodných obratů a nedokonalých překladů, které vybral z různých
(starších i soudobých) překladů bible. Za nejzávažnější nedostatek považuje pronikání hovorových
prvků, které se v té době šířily v mluveném jazyce, do jazyka biblického překladu. Do svých
pozorování zahrnuje také kritiku stylu dobových a starších autorů. Jsou to bystré postřehy, které
mnohdy dobře vystihují stylové nedostatky jednotlivých autorů (mezi ně patří přílišná závislost na
latinském nebo řeckém způsobu vyjadřování, záliba v individuálních neologismech atd.). Blahoslavovo
dílo nevyšlo ve své době tiskem.  Její první edice byla pořízena až v minulém století a druhá v r.
1991, a to editory D. Šlosarem. M. Čejkou a J. Nechutovou. Tato edice je srozumitelná a spolehlivá.
– Blahoslavovo pojetí jazykové správnosti a dobrého stylu mělo velký ohlas mezi dobovými autory a
výrazně ovlivnilo další jazykovou praxi. Jeho překlad Nového zákona se stal normou pro další
překladatele (dohromady tvoří tyto překlady Bibli kralickou).

Na teoretických pracích o jazyce se i v této době podílel Emauzský klášter. Poslední utrakvistický
superior kláštera Na Slovanech Matouš Benešovský Philonomus napsal dílo Grammatica Bohemica (1577),
v němž se pokusil postihnout českou paradigmatiku.  (Nově ji vydal r. 2003 O. Koupil.) Je také
autorem „prvního onomastického slovníku“, ovšem výběrového – Knížka slov českých vyložených…
(1578). Je to zároveň první pokus o etymologický výklad českých slov.

Ovšem první skutečnou českou mluvnicí – podle našich dnešních měřítek – je Grammaticae bohemicae
libri II od Vavřince Benedikta Nudožerského z r. 1603. Tato gramatika se stala základem, z něhož
vycházely další popisy češtiny. Úvodní poznámky pojednávají o výslovnosti a pravopisu, první kniha
pojednává o tvarosloví a druhá o syntaxi jednoduché věty. Mluvnická soustava, která je tu
popisována, odpovídá standardu Bible kralické, ale vedle toho se autor zmiňuje o podobách
hovorových (o výslovnosti ej vedle ý, o úžení v adjektivních tvarech – dobrýho, o skloňování
posesivních adjektiv podle složené deklinace – např. jmenný tvar gen. sg. Janova X složená dekl.
Janového). Důležité: jde o první komplexní popis. Neřídila se pouze schématem dobových gramatik
latiny, nýbrž věnovala pozornost i jevům, které v latině obdobu nemají (rozdíl mezi dokonavými a
nedokonavými slovesy atd.). Nudožerský opírá svůj popis jazykového materiálu o skutečný dobový úzus
a nesnaží se jej násilně regulovat. V případě uvádění dubletních tvarů a podob se pokouší i o
jejich stylistické hodnocení. – Gramatika vyšla v r. 2000, vydala ji Nancy Smith, Američanka žijící
v Německu.


Latinsko-český slovník z r. 1560 je dílem T. Rešela (Reschelius). Vznikl na základě slovníku
P. Dasypodia Dictionarium latinogermanicum et vice versa germanicolatinum z r. 1537. Vrcholem
humanistické lexikografie jsou slovníky D. Adama z Veleslavína Nomenclator quadrilinguis a Sylva
quadrilinguis (1598): uvádějí lat., řec. a něm. ekvivalenty č. slov a představují reprezentativní
průřez dobovou slovní zásobou. Věcně řazený Nomenclator obsahuje přes 5000 substantiv a asi 1700
adjektiv, abecedně řazená Sylva uvádí také slovesa. Zvláštností je sedmijazyčný
(latinsko-italsko-německo-charvátsko-maďarsko-polsko-český) slovník P. Lodereckera z r. 1605.
Vznikl doplněním Vrančićova pětijazyčného slovníku (Benátky 1596).