Pravopis bratrský[1] byl užíván od 16. stol. až do počátku národního obrození. Jde v podstatě o upravený diakritický pravopis Husův; vznikl v souvislosti s přípravou vydání proslulé Bible kralické. Právě jim vděčíme za dnešní diakritika. Pravopis bratrský byl užíván až do počátku národního obrození. Byl představen v mluvnici V. B. Optáta, P. Gzella a Philomatesa 1533, Grammatyka česká. Největším přínosem tohoto díla (tj. jeho části zvané Orthographia) bylo sjednocení tehdejšího rozkolísaného tiskařského úzu, neboť knihtisk byl hlavním prostředkem masového šíření národní vzdělanosti a kultury (klad: reforma nepřinášela radikální inovace, nýbrž s jistou mírou tolerance předkládala to, co bylo stabilní). Další úpravy bratrského rukopisu navrhl Jan Blahoslav ve svém rukopisném komentáři k výše citované gramatice (Grammatica česká Jana Blahoslava, 1571). Bratrský rukopis je ve své podstatě pravopis diakritický s několika prvky pravopisu spřežkového. Mnohé z těchto úprav zůstaly uchovány dodnes. 1. Tečka nad konsonanty/souhláskami byla nahrazena háčkem (č, ď, ň, ř, ť, ž), ale ne ve všech případech. Souhláska š se označovala jednak diakritickým znaménkem nad s, jednak spřežkou òò , příp. různými kombinacemi obojího (ſs). Dvojí l, jehož první grafické rozlišení navrhl Hus, se rozlišovalo jen v některých bratrských rukopisech a tiscích: tvrdé l se značilo jako l s obloučkem vpravo, měkké l jako pouhé l. Se splynutím obou l v jedno střední (15. stol.) však toto rozlišení ustupovalo a posléze zůstalo pouhé l. 2. Od této doby se slabiky dě, tě, ně, bě, pě… píší dnešním způsobem. 3. Délka vokálů se sice označovala čárkou, ale ne u všech samohlásek. Dlouhé í se zapisovalo jako j, což byl pozůstatek zdvojování hlásek při označování kvantity (ij, neboť ii bylo nesrozumitelné, nesnadno se rozlišovalo také í a i). 4. Do této doby spadá dvojí označování dlouhého u: ú, ů. Tzv. ů s kroužkem se vyvinulo z dlouhého stč. ó, jež se postupně měnilo nejprve na dvojhlásku uo, psanou též nad sebou jako ů, a později, když se toto uo změnilo v ú (tj. začalo se vyslovovat jako [ú]), stala se tato dvojhláska psaná nad sebou jako ů označením dlouhého u: stč. kóň > kuoň > kůň. „Kroužkované“ ů je tedy tradičním pozůstatkem z doby jeho diftongické výslovnosti, tj. [uo]. Z uvedeného vyplývá, že kroužkované ů označuje jen takové dlouhé u, které se vyvinulo ze stč. ó: stč. kóra > kuora > novočeské kůra oproti novočeskému manikúra (z lat. cura ´péče´, vyslovovaného [kúra]). 5. Dalším specifikem byl zápis dvojhlásky ou jako au. Ten se držel až do doby národního obrození. Dnes už ho připomínají jen jednotlivá slova uchovávající tento starý pravopis, např. příjmení Aujezdský, vlastně „Oujezdský“, tj. z Újezda. 6. Nápadným znakem bratrského pravopisu je psaní y, ý po s, z, c (cyzý, sýla). Tyto pozůstatky bratrského pravopisu nacházíme rovněž v některých příjmeních (Zyka). – Z této doby pochází trojstupňová interpunkce podle vzoru latinských gramatik: tečka, dvojtečka, čárka. Litera/spřežka označuje hlásku (dvojhlásku) j (ij) = í : widjš au = ou : odpauòò těgte òò = š : odpuòò těno w = v : wám v = u/ú : vmyòl g = j : geòt ğ, ġ, častěji g = g : ffiğůry, grunth ay, ey, oy = aj, ej, oj: naymileyòòij Příklad: Transliterace: Když Pán Bůh zpřjčin gemu òamému známých, na Čeòký Národ w Náboženòtvj čiòtém poòtawený/ z Wlaòti wyhnanòtwj dopuòtil… Transkripce: Když Pán Bůh z příčin jemu samému známých na český národ v náboženství čistém postavený z vlasti vyhnanství dopustil… (Komenský, Zpráva kratičká o morním nakažení) Bratrský pravopis se uplatňoval především v tiscích. Písařský úzus se od tiskařského odlišoval malou mírou využití diakritického pravopisu. Pravopisné změny prováděné v úzu tiskařském pronikaly do písařského úzu se zpožděním a v nestejné míře, některé z nich nepronikly vůbec. Označování měkkosti konsonantů diakritickými znaménky a označování kvantity čárkou bylo zcela nedůsledné a diakritika se užívala jen u některých grafémů. V písařském úzu se běžně užívalo řady spřežek (cž=č, cz=c, zi=ž, rž=ř, uo=ú), litera ž pronikla jen zčásti, zaměňuje se užívání i, y (zvláště v 17. stol.) atd. Rozdíly mezi obojím územ se postupně prohlubovaly a okolo r. 1530 byly už tak nápadné, že šlo v podstatě o dvojí pravopis. Tuto skutečnost konstatují i gramatikové a autoři školních učebnic. V období barokním byla větší míra variability (někdy bývá nazýván tiskařský pravopis). Velká písmena mají funkci: a) Členící – velké písmeno se objevuje pravidelně na začátku samostatného větného celku po tečce, někdy se kladou majuskule mechanicky na začátek každého verše. b) Funkce pojmenovací – velká písmena slouží k individuaci či specifikaci objektu / pojmu jimi označovaného; v této funkci se majuskule blíží funkcím novočeským: propria (Adam, w Egyptě), pojmenování hvězdných těles: ( Hwězdami…, s Płanétami), pojmenování lidských společenství na základě příslušnosti k městu, národu či vyznání: (Nebeſſťané, Židé, Pohané), roční období, dny a jejich část (Léto), personifikace (Holubice), zájmeno referující ke Kristu či Mesiáši: Žádoſtiwý čas máme/ w němž přiſſel k nám Onen. Velkým písmenem se vyjadřuje úcta k postavám či předmětům náboženského kultu: Swatá Trogice. c) Funkce informační – velkými písmeny se označují slova, která mají charakter centra rematické části výpovědi nebo slova (zdá ſe mi že gſem v Rági) Nicméně kladení velkých písmen se v řadě případů jeví jako nadměrné (především z perspektivy vzdělaného uživatele moderní spisovné češtiny). Vývoj interpunkce viz Kosek: Historická mluvnice češtiny – překlenovací seminář, 2014, 20-24. ________________________________ [1] Termín p.b. implikuje, že vznikl v tiscích Jednoty bratrské, ale jeho návrh pochází z kulturního prostředí českého utrakvismu (podrobněji NESČ).