2. Období pravopisu spřežkového – 14. stol. Spřežkový pravopis řeší nedostatek latinských písmen pomocí spřežek. K označení potřebné hlásky spřahoval dvě nebo tři písmena, jejichž kombinace nebyly v češtině běžné (cz, chz). Spřežkový pravopis s prvky diakritického pravopisu má dnes např. polština. 2.1 Starší (složitější) spřežkový pravopis se užívá v rozmezí let 1300-1340. Jeho základním rysem je důsledné rozlišování sykavek. Některé spřežky byly komplikované, takže mnohé zápisy jsou pro dnešní uživatele češtiny většinou nesrozumitelné (chzazz, tj. čas). Spřežka/litera označuje hlásku zz = s : zzam (sám) òò , ò (= dlouhé s) = š : lepòòím (lepším) cz = c : czo (co) chz = č : chzazz (čas) z = z : mezí (mezi) s = ž : siwot (život) ch = ch : duch (duch) rs = ř : morse (moře) ie, ye = ě : (tzv. jať) chtyel (chtěl) c zvl. před a,o,u,r = k : cozztel (kostel) g = j ; v přejatých slovech g: gedno (jedno), z galiley Délka samohlásek se označuje jen zřídka, a to zdvojením příslušné samohlásky, přičemž se píší zpravidla nad sebou (ktere^em). - Spřežkový pravopis většinou neodráží tehdejší výslovnostní rozdíl mezi i a y. Obou písmen se užívá promiskue, nadto ještě označují hlásku j (yablek). Starší spřežkový pravopis je patrně dílem jednoho tvůrce nebo několika vzdělaných jedinců. Důsledně byl užit jen v nejstarších českých legendách, méně důsledně v nejstarších rukopisech Alexandreidy. Příklad: Transliterace Transkripce: Tu rsíechzíu hi tўem zamutkem Tú řěčú hi tiem zámutkem -edòòi do zzwe òò chzíepownўczíe… [š]edši do své ščěpovnicě… - a plachzíuczí pade nўczíe… - a plačúci pade nicě… S těmi slovy a v tom zármutku vešedši (vešla) do své štěpnice (sadu) a plačíc padla tváří k zemi. - stačí přeložit přibližně! Legenda o P. Marii z počátku 14. stol. V ostatních textech té doby se starší spřežkový pravopis neuplatňuje. Doklady neliterární povahy (vlastní jména místní, osobní, termíny apod.) jsou i nadále psány nejednoznačnou grafikou vycházející z primitivního pravopisu, ale již méně pestrou a do jisté míry ustálenou, často v ní už nacházíme prvky mladšího spřežkového pravopisu. Toponyma z období 1300-1340: (č není nikdy chz, s není nikdy zz!): Telcz (Telč), Cirnicz (Černice), Zablatie (Záblatí), Zeletaw (Želetava), Nyrzko (Nýrsko), Byscupicz (Biskoupky), Nassedlowicz (Násedlovice), Dalesicz (Dalešice), Oreschin (Ořešín), Slapanicz (Šlapanice). 2.2 Mladší (jednodušší) spřežkový pravopis se formoval od začátku 14. stol., držel se - vedle nově zavedeného diakritického pravopisu – po celé 15. stol. a v jednotlivostech přežíval ještě v dalších stoletích (zvláště v rukopisech). Na rozdíl od staršího spřežkového pravopisu nerozlišuje sykavkové dvojice s-š, z-ž, c-č, zato více respektuje znělost hlásek (odlišuje z-s, ž-š). Spřežka/litera označuje hlásku z = z: zly; ž: zena s, ò = s: yasny, biòkupi; š: budes, òwecz òò = zejm. š: doòòel cz = c: dcery; č: czeòt rz = ř: rzyeka (nč. řeka) Ostatní prostředky zůstaly stejné jako ve starším spřežkovém pravopisu. Transliterace: Transkripce: Knyez Hoòtywyt potom ònyde Kněz Hostivít potom snide, Borzywoy na otczow òtolecz wznyde. Bořivoj na otcóv stolec vznide. Kronika tak řečeného Dalimila Kníže Hostivít potom zemřel, Bořivoj nastoupil na otcův trůn. Vlastní jména místní: 1392 Czernczyn (Černčín), 1373 Sadkow (Sadkov), 1385 Schach (Šach), 1374 Zeletiz (Želetice), 1368 Zhorzecz (Zhořec), 1374 Macow (Makov). Z této doby pochází jediná novočeská spřežka ch; byla už v latině, kde označovala ch v řeckých slovech (charta z chártés, tj. papír, papyrový list). Z dnešního hlediska se jeví jako nesystémová (tak ji hodnotí současné gramatiky češtiny).