Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století FONOLOGICKY VÝVOJ ČEŠTINY FONOLOGICKÝ SYSTÉM PRAČEŠTINY Následkem kontrakce, zániku a vokalizace jerů a denazalizace došlo k podpoření korelace měkkosti u souhlásek, ale také samohlásek. Aby se odlišilo nové ä od staršího jať majícího původně širokou artikulaci blízkou denazalizací vznilému nízkému fonému ä, došlo k proměně jať na diftong s vokalickou složkou e-ovou (tj. *'ä > * 'e > !e, *ľäto > *ľeto > *lěto X *p$t > p'äť). Vokalický systém: monoftongy diftongy přední zadní přední vokalický komponent zadní vokalický komponent vysoké i u středové e o l-e (e) nízké ä a Systém dlouhých a krátkých vokálů byl společný (tzn. stejný systém je možno předpokládat pro dlouhé samohlásky): monoftongy diftong přední zadní přední zadní vysoké / ú středové é ó l-é (i) nízké ä á Vokalický systém se všemi měkkostními variantami: monoftongy diftong přední zadní přední zadní vysoké 'i y u u středové 'e e 'o o l-e (e) nízké 'ä ä 'a a 1 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století -2- Konsonantický systém se také vyznačoval rozvinutou korelací měkkosti. Disponoval celou řadou palatalizovaných (a palatálních) konsonantů, které tvořily s tvrdými konsonanty privativní opozici měkkosti. Konsonantický systém: místo artikulace labiály alveoláry palatály veláry způsob artikulace okluzívy ústni neznělé P P' t ť k znělé b b' d ď g nazální m m' n ň ň semiokluzívy neznělé c' č znělé konstriktivy neznělé s s' š ch znělé w w' z z' ž laterální l ľ vibranty r r' aproximanty j Jak už bylo řečeno výše, fonologický systém se vyznačoval vysokou mírou korelace měkkosti. palatalizované k. nepalatalizované k. ďeň X den (gen. pl. substantiva dno) kosťú X cěstú />w(,piju') /wííXpouť') V dalším vývoji češtiny pak můžeme sledovat zřejmou tendenci tento rozsáhlý systém korelace měkkosti u vokálů a konsonantů redukovat. Z uvedeného konsonantického systému je zřejmé, že čeština nedisponovala fonémem/ 2 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století -3 - VÝVOJ FONOLOGICKÉHO SYSTÉMU 11.-14. STOLETÍ ZMĚNA DZ>Z Semiokluzíva dz v průběhu 11. stol. splynula s konstriktivou z: (*g>)dz> z' {*dj >)dz> z' *bodz 'i > boz 'i *medz 'a > mez 'a ROZVINUTÍ KORELACE MĚKKOSTI Jak již bylo řečeno, následkem kontrakce a zániku a vokalizace jerů se v pč. posílila korelace měkkosti konsonantického systému. Většina konsonantů tvořila dvojici lišící se privativní opozicí měkkosti (palatalizovanosti): p —p', b - b', mm', w — w', t —ť, d-ď, n-n', i — ľ, r -r', s - s', z - z'. Nepárové zůstaly: a) tvrdé konsonanty k, g, ch, b) měkké č, ž, š, c', z', ň, j. V tomto období se posílil dvojí stupeň měkkosti ť, ď, ň. Již na začátku pč. období se vedie sebe vyskytovalo měkké ň palatalizované jotací a změnkčené n' palatalizované e, měkkým jerem a kontrakcí. Tento rozdíl se ještě posílil u ť a d\ a tak vznikly palatály ť, d\ ň a palatalizovanými alveory t, d, n: a) palatální ť, d\ ň byly palatalizovány jotací, i, ě, b) změkčené ť, ď, n' byly palatalizovány e a měkkým jerem. Pračeská depalatalizace je syntagmatická (kontaktová) změna, která nevedla k úplnému zániku palatalizovanosti daných konsonantů, nýbrž ke ztrátě měkkosti jistých palatalizovaných konsonantů v určité pozici ve fonologickém řetězci. Směr depalatalizace je regresivní a přesahuje hranice slabiky. Tzn. že souhláska (obvykle tvrdá) způsobí ztvrdnutí předchozí souhlásky. Představuje dva typy: PRAČESKÁ DEPALATALIZACE A) CeC > CeC, C'äC > CäC Proběhla před tvrdou dentálou, včetně sykavek ar,/: 3 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století -4- *ďes a:tý > desátý (X *ďes a: t' > ďesěť > deset) *p at 'er ý > paterý (*p at' > pět) Ne každá tvrdá samohláska depalatalizaci způsobila, např. depalatalizaci nevyvolává k: *mäkký > měkký, *päkný > pěkný. Tato změna byla završena do konce 12. stol, mohla však proběhnout již před zánikem jerů (CeC > CeC je starší). B) C'C > CC (měkkost je stopou po zaniknuvším měkkém jeru) Podobně jako depalatalizace typu A) není ani tato depalatalizace způsobena všemi tvrdými souhláskami, např. jí nezpůsobuje k, na rozdíl od této změny ji však působí měkké souhlásky (např. c', č, š). ťn > tn *pam at ný > památný r'c' > rc *r c z > rci n'š > nš *men'ší > menší ť r > tr *t ru > tru (nč. třu) Tato změna proběhla do konce 12. století a podobně jako depalatalizace typu A) podpořila morfofonologické alternace: řku ~ rčeš, rci stařec ~ starce, starček PŘEHLÁSKA 'A>Ě V systému nízkých samohlásek došlo k přeskupení jednotlivých variant. Nejprve se ztotožnily měkkostní varianty otevřeného a - ä, 'a - a (tento proces byl završen během 12. stol): a +'a > 'á ä + a > a Splynutí měkčících variant nastalo vždy na konci slova, uprostřed slova tuto změnu podmínila měkkost / tvrdost následující souhlásky (před tvrdými vzniklo a): 4 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století -5- Jan Jan 'e > Jane ležal ležali > ležali uslyšán uslyšáni > uslyšaní duša > duša päť pätý > pátý svätiti svätý > svatý jazyk > jazyk sägnúti > sáhnúti Výjimku představuje ä, které zůstává zachováno i v pozici před k, tj. tvrdou souhláskou: mäkký, päkný. Bezprostředně po této změně nastala vlastní přehláska 'ä > ě: ta zasáhla 'ä jak původní, tak právě 'ä vzniklé z 'a (s výjimkou moravských nářečí, viz níže). Z původního 'a Z původního a Jáne > Jene páť > pět ležáli > leželi svátiti > světití uslyšáni > uslyšeni sá > sě dusá > duše rámá > rámě Přehláska je důsledně provedena na území Čech. Na území Moravy směrem na východ přibývá případů s neprovedenou přehláskou: 1. Nejdříve v těch pozicích, kde se 'a nacházelo na konci slova (na rozdíl od a, které přehlásce podlehlo) - tu by však mohly hrát roli také morfologické faktory (unifikace koncovek typu naša kaša ve prospěch koncovek tvrdých vzorů, tj. jako ta žena). 2. Směrem dále na východ těchto případů přibývá také uprostřed slova. Vývoj 'a je v okrajových moravských a moravskoslezských dialektech dosti komplikovaný a nepřehledný (držáni, jasle, ležali X pr 'átel > pr atel > přietel > přítel; sm ati > sm ati > smieti > smít'/sa/ ,smát se'). 5 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století -6- VÝVOJ L Ve 13. století došlo ke změně skupiny: *l'ě > le, *l'ě > lé (*l'ěs > les, *l'ěto > léto). V důsledku této změny vzniklo středové / (vedle měkkého /' a tvrdého í). ZMĚNA G>y>H Na přelomu 12. a 13. století se g změnilo v y (znělé ch). V průběhu 13. stol. vzniklo h. Tato změna beze zbytku zasáhla staročeský fonologický systém, takže g přestalo být českým fonémem. Pozice [g] se znova posílila ve 14. století, kdy se stalo znělým protějškem [k]. *bóga > boya > boha *glava > ylava > hlava *tegdy > teydy > tehdy ASIBILACE A VZNIK Ř U silně palatalizovaných konsonantů ť, ď docházelo při jejich artikulaci ke vzniku sykavkového šumu, tzv. asibilaci. ticho > čicho dětě > dzěčě Asibilované formy zůstaly zachovány v části moravských a slezských dialektů češtiny. V průběhu 13. století vznikl v češtině samostatný foném ř. Vytvořil se ve dvou typech fonologické konstelace: 1) Z palatalizovaného r'tzv. asibilaci: *rka > řka, *rěka > řeka. 2) Ze skupiny r s asimilací způsobu artikulace: * trstina > třtina, Kurfůrst - kurfiřt. HISTORICKÁ DEPALATALIZACE Fonologická změna, která vedla k odstranění rozsáhlé konsonantické korelace měkkosti u konsonantů: po provedení této změny ztvrdla převážná většina měkkých (či změkčených) konsonantů. Stč. před touto změnou zřejmě disponovala dvojím typem palatalizovanosti: a) „slabší" palatalizovanost způsobenou měkčícím 'e nebo lichým jerem (C'V, event. CeV); 6 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století - 7 - b) „silnější" palatalizovanost způsobenou jotací, tj. i, ě nebo neslabičným j (C"V, event. CV). Opozici palatalizovanosti u konsonantů si lze znázornit následovně: p-p'Y p b-b'/b " w -w' /w m — m'/m Depalatalizace proběhla ve dvou fázích, přičemž její výsledky se mírně odlišují. Hlavním faktorem rozhodujícím o provedení první, nebo druhé fáze depalatalizace byl stupeň palatalizovanosti měkkých konsonantů: A) V první fázi (ve 13. stol.) CV > CV, event. CeV > CV. P P > P s — s' > s t—ť > t b-b' b z-z' z d-ď d mm' m š-š' š n-n'1 n v -v' Příklady: v f- ž' ž č - c č c - c' c m 'et 'e > mete s 'edí > sedí z'eme > země p'eče > peče b 'éře > béře Po dokončení první fáze historické depalatalizace si lze opozici palatizovanosti představit následovně: 1 V slezskočeských dialektech neproběhla depalatalizace ď, n' > t, d, n: nebuďeťe (/ňebudžeče /ňebudžeče). 7 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století -8- P-P " b-b " w - w mm" B) Ve druhé fázi depalatalizace došlo také ke ztvrdnutí většiny palatalizovaných souhlásek s vyšším stupněm palatalizovanosti: C"V > CV, event. CV > CV. p—p" >p b-b" b mm" m w - w" w s- s" > s if-f") f z-z" z š —š" š ž-ž" ž č-č" č c - c' c 11 > l Nejprve depalatalizace zasáhla konsonanty t", d", n", u nichž však nezpůsobila jejich depalatalizaci, nýbrž proměnu ve skutečné palatály, tj. t" > ť, d" > d\ n" > ň. Posléze proběhla depalatalizace sykavek: s">s, z"> z, c">c, š">š, ž">ž, č">č: s' 'ěmo > semo (sem) z"ět > zeť c' 'ěsta > cesta dus' 'ě > duše ž"ěleti > želeti pláč' 'ě > pláče 8 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století -9- Depalatalizace sykavek měla za následek ztvrdnutí i po sykavkách: c"iz"í > cyzý. Dále zasáhla depalatalizace labiályp", b", m", v" a také/'třebaže představovalo periferní foném. Výsledky depalatalizace se liší podle fonologického okolí. V případě, že labiály předcházely ě, vytvořil se na místě mezi labiálou a e samostatný foném neslabičné j 2 p' eť > pjet b' eda > bjeda m' 'ěsto > mjesto v' 'ěrný > vjerný of 'ěra > ojjera V ostatních případech vznikla z labiály tvrdá souhláska: p' 'ivo > pivo b' 'ič > bič v' 'ítati > vítati m' 1ti > míti Depalatalizace nebyla provedena v okrajových dialektech češtiny: symptomy pozdního završení této změny lze spatřovat v jihozápadočeských dialektech, kde se vyskytuje asynchronní výslovnost měkkých labiál (b'ič > bjič), v severní (valašské) podskupině východomoravských dialektů, kde zůstaly uchovány měkké labiályp", b", m", v". Ve velké části slezskomoravských dialektů přetrvala palatalizovanost konsonantů ve značném rozsahu (včetně palatalizovanosti způsobené vokálem e a měkkým jerem ve skupinách ťe, ďe, ňe). Zajímavé svědectví o této depalatalizaci podávají jihozápadočeské dialekty, v nichž se po depalatalizaci č 'ě, ž 'ě, š 'ě, j 'ě, ř'ě > če, že še, je, ře pro zvýšení rozdílu mezi původním slabikami č"ě - če, ž"ě — že, š"ě — še, j' 'ě -je, ř"ě - ře změnilo e > a: kač'er > kačar srš 'en > sršán jehla > jáhla Nakonec (na přelomu 14. a 15. stol.) podlehla procesu depalatalizace také dvojice l—l. Tato změna neproběhla v okrajových nářečních celcích, v části východomoravských dialektů a 2 V severovýchodočeských dialektech došlo k zániku jotace také u labiál: p 'ěť > pet, b 'ěžeti > běžet. 9 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století - 10- v dialektech slezskomoravských, v nej starších nářečních výzkumech byly pozůstatky tvrdého / zachyceny také v jihozápadočeských dialektech a středomoravských dialektech. V části dialektů má podobu neslabičného u. Depalatalizace proběhla také na konci slova: s výjimkou ť, d\ ň palatalizovaného jotací se prosadila u ostatních palatalizovaných konsonantů: zeď> zed, paměť > pamět, den' > den, krev' > krev, hus' > hus. Podoby typu zeť, zpověď se vytvořily v následujícím období vyrovnáním slovního základu podle jiných pádových forem: zeť-ě, zpověď-i. V části českých nářečí v užším smyslu a západomoravských nářečí se zachovaly depalatalizované formy typu zed, pamět. PŘEHLÁSKY 'U>I, 'O > Ě Tyto změny proběhly ve 2. třetině 14. století. Přehláska 'u > i se uplatnila po všech měkkých souhláskách bez ohledu na slovní pozici, zřejmě se realizovala ve dvou fázích 'u > ů > i, o čemž svědčí záznamy lyudie (ludie). bŕuch(o) > bňch{ó) čuch > čich kožuch > kožich plúcé > plíce našu kašu > naši kaši kupujú > kupuji mažú > maží prac 'uješ > praciješ Některé výsledky byly odstraněny následujícím morfologickým vývojem, např. u sloves 3. třídy s kořenovou souhláskou zakončenou na měkký konsonant již v 15. stol. bylo i nahrazeno u (praciješ —> pracuješ). Podobně byla nahrazena koncovka 1. os. sg. -i a 3. os. pl. -/: kupujú —> kupuji, mažú —> maží. Její výsledky vedly k nářeční diferenciaci češtiny, neboť na směrem na východ její intenzita slábne (ve českomoravských dialektech není provedena v některých koncovkách: našu kašu, 10 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století - 11 - přes ulicu, ve středomoravských, východomoravských a slezskomoravských absentují její výsledky také uprostřed slova břuch/břoch, čuch/čoch). Přehláska 'o > ě má mnohem menší rozsah než přehláska 'u > i, což souvisí s tím, že ve stč. není mnoho případů, v nichž by se o nacházelo po měkké souhlásce (v tomto fonologické kontextu totiž podlehlo přehlásce o > e již v psi. období). Všechny případy se realizují na hranici mezi morfy. oráčovi > oráčěvi Judášovi > Judáševi oráčóm > oráčiem královic > králevic koňóm > koniem bičovati > bičěvati mořóm > mořiem noc 'ovati > nocěvati Výsledky přehlásky o > ě byly zřejmě teritoriálně omezené. Navíc byly v drtivé většině případů nahrazeny původními formami na základě unifikačního procesu sjednocujícího podobu afixů: oráčěvi > oráčovi, oráčiem > oráčóm (> oráčům), Judáševi > Jidášovi, bičěvati > bičovati. Jen v některých případech zůstaly výsledky přehlásky zachovány: koniem (koním), mořiem (mořím). VÝVOJ Ě V důsledku historické depalatalizace došlo k zániku ě (jať) - distribuce tohoto fonému byla spjata s palatalizovanými konsonanty, a tak jakmile tyto konsonanty zanikly, ztratilo ě svůj fonologický kontext: k jeho zániku došlo ve 2. pol. 14. stol. Jak již bylo dříve řečeno, jať mělo diftongický charakter: bylo tvořeno velmi slabou počáteční diftongickou /-ovou složkou a dominantní vokalickou složkou e-ovou. Vývoj ě se lišil podle samohláskové délky: 1. Krátké ě: Krátké ě se ztotožnilo s e. Tento proces se realizoval dvěma způsoby: 11 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století - 12- • po labiálách tak, že se z z'-ové složky stala samostatný foném j (tzv. vydělení jotace3): vernosť > vjernosť, běhati > bjehati, město > mjesto; • po ostatních konsonantech z-ová složka zanikla (tzv. zánik jotace): cesta > cesta, řeka > řeka, sě > se. V některých českých dialektech (zejména severovýchodočeských) došlo k zániku jotace po labiálách: město > mesto, pět > pet. Projevy této změny lze sledovat také v některých stč. památkách: človek, měděný, vece. 2. Dlouhé ě: U dlouhého ě se vydělila a posílila z-ová složka, čímž se posílil jeho diftongický charakter (hovoří se o tzv. rozvinutí jotace): běda > bieda, měr a > miera, věr a > viera. Poznámka o fonologické platnosti, grafice a transkripci ě: artikulační hledisko systémové hledisko staročeská grafika krátké ě '= [-'e] ě = ľel kombinace z-ových liter s písmenem e: dlouhé ě = ě = ľ d ě / ě = , , <íe> ě někdy jako , , , později Při transkripci stč. textů přepisujeme krátké ě jako <ě> a dlouhé jako : Powiez —> Pověz, Lybuffye —> Libuše, zreffeníe —> zhřešenie, muziee —> mužie, neymiyel —> nej, bratrfije —> bratřie. V této učebnici používáme pro záznam dlouhého ě ve vlastním výkladu symbolu <ě >. Nvč. písmeno ě nelze ztotožňovat se stč. fonémem ě. V nové češtině jde o grafém, který má trojí zvukovou hodnotu: \je]: oběd [objed] [ ]: tělo [ťelo] [ňe]: měsíc [mňesíc] 3 Tyto případy bychom mohli chápat jako zachování asynchronní výslovnosti palatalizovanosti předchozího konsonantu (viz výše). 12 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století - 13 - VÝVOJ OPOZICE Y-I Po depalatalizaci palatalizovaných ostrý sykavek došlo ke změně y > i: c'iz'í > cyzý, voz'ík > vozýk, kdežto po depalatalizaci měkkých labiál se zpočátku zachovával původní distribuce y-i (pivo -pyšný). Tímto způsobem se z pozičních alofonů_y-/ vytvořily dva samostatné fonémy, a to zejména zásluhou i, které se mohlo nacházet jak po měkkých, tak také tvrdých konsonantech. Nicméně po završení historické depalatalizace (na začátku 15. století), v jejímž rámci zanikla většina palatalizovaných souhlásek, tvrdé y podléhá zásadním zěnám. V těch útvarech češtiny, ve kterých se důsledně prosadila historická depalatalizace, došlo k zániku tvrdého y (během 15. stol): 1. y se ztotožnilo s měkkým i - ve spisovné češtině nebo jižní části východomoravských dialektů, v případě měkkého i také ve většině českých dialektů v užším smyslu; 2. y se ve středomoravských dialektech změnilo v e: ryby > rebe; 3. ý se na větší části českého jazyka diftongizovalo v ej, ve středomoravských dialektech pak v é: dobrý > dobrej > dobré (viz níže). VÝVOJ /, r SONANS U původních (tj. zděděných z psi.) slabikotvorných likvid se až do konce 14. století vyskytoval neurčitý, tzv. průvodní vokál. Některé průvodní vokály se proměnily v plné vokály, které se ustálily v pozici za slabikotvornou likvidou: • tvrdé slabikotvorného / se změnilo v lu: čin > člun, dlhý > dlúhý, žitý > žlutý (během 12. stol); • skupina čr, žr > čer, žer: črt > čert, črvený > červený, žrď > žerď, žrnov > žernov (do konce 14. stol). Pč. slabikotvorné likvidy byly tvrdé nebo měkké, krátké nebo dlouhé. Korelace kvantity zanikla u likvid velmi brzy, a to již ve 12. stol. (po změně / > lu), a tak zůstala zachována pouze korelace kvantity: vlk - vjčá, vrgu - vfci. Korelace kvantity zanikla na přelomu 14. a 15. stol. 13 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století - 14- Průvodní vokály nebo plné ústni vokály se u slabikotvorných likvid vyskytují v okrajových dialektech, jak ukazují jihozápadočeské stirnad, severovýchodočeské Kerkonoše a lašské šyrp. VÝVOJ NESLABIČNÝCH SONANT (TZV. POBOČNÝCH SLABIK) V důsledku zániku a vokalizace jerů se některé původně neslabičné sonanty r l m n j ocitly v souhláskové skupině, resp. ve fonologickém kontextu podobném slabice (tradičně se tyto souhláskové skupiny interpretují jako tzv. pobočné slabiky). Tyto sonanty se v češtině vyvíjely rozličným způsobem, v jednotlivých typech pozic a také v rozličných časových etapách (jejich vývoj se v zásadě realizoval v rozmezí 14. a 16. stol, s těžištěm ve 14. století). Zjednodušeně lze říci, že vývoj pobočných slabik se mohl odvíjet podle následujících scénářů: 1. Neslabičná sonora zůstala zachována (pouze v iniciální slovní pozici):4 jmění, jsem, lháti, rty, mdlý. 2. Neslabičná sonora zanikla: jablko > japko, jmám > mám, jsem > sem, nesl > nes. 3. Vedle sonory se ustálil vokál: bidlko > bidélko, básn > báseň, se str > sester, nesl > nesel (nářeční), sedm > sedům. 4. Zanikla souhláska oddělující sonoru od zbytku slabiky: sedlka > selka, tkadlcě > tkalce 5. Z neslabičné sonory se stala slabičná: bratr > bratr, krve > krve, nesl > nesl, sedm > sedm. SAMOHLÁSKOVÁ KVANTITA Patří k nejméně prozkoumaným oblastem ve vývoji češtiny. Zdroje původní pračeské kvantity: 1. Pokračování původní praslovanské kvantity: v určitých pozicích nenastalo pozdně praslovanské krácení. Kvantita zůstala zachována: a) ve slovech dvojslabičných před přízvukem: král, býk, tráva, víno, chvála, tlouci, žiti; b) ve slovech trojslabičných před vnitřní prízvučnou slabikou: národ (< *na'rodb), zákon (< *za 'kom,), *východ (< *vy 'chodb)\ c) ve slovech dvojslabičných s intonací akutovou: dým (< *dym-b), sýr, ráj, vrána, břieza, sláma, jáma, mucha, býti, dáti, piti, směrem na východ však přibývá zkrácených případů: moravské dym, březa,jama, mucha. 4 Pro zjednodušení budeme neslabičnou sonantu označovat tučným řezem písma. 14 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století - 15 - 2. Kvantita se vyvinula ve slabikách pod intonací novoakutovou (takové změny intonace se nazývají metatonie - tyto změny zpravidla souvisí se změnami ve slabičném skladu slova). Intonace novoakutová se vyvinula v těchto případech (citujeme jen některé případy): a) genitiv plurálu: stč. synove - synóv, noha - nóh, hora - hór, slovo - slov (v jiných případech se ovšem vyvinula intonace novocirkumflexová, z níž vzešla krátkost slabiky: vrána - vran, léto - let, játra -jater, dielo - děl); b) nominativ singuláru maskulin a feminin zakončený na -t> a -b (zde nelze v češtině dost dobře odlišit novoakut od náhradního dloužení): bóh - boha, dvór - dvora, sól -soli; c) po zániku prízvučných jerů ve víceslabičných slovech zejména se sufixy *-akb, -ačb, -ikb, -aŕb, -avh, -um,: novák, koláč, hospodář, učedník, klobúk; dále pak před sufixy -■bkb, -■bka, -■bko: hrad - hrádek, pět - pátek, hlava - hlávka, hora - horka (naopak v jiných případech vznikl nový cirkumflex: dům - domek, rána - ranka, kráva -kravka); d) v participiu /-ovém, kde přešel prízvuk z koncového jeru na předcházející slabiku: stč. mohl, rostl zůstalo uchováno především v moravských dialektech: védl, nesl slezkočeské nis (n'ésl > n'és > nís > nis). 3. Kvantita vznikla kontrakcí (tato kvantita je nejpevnější): viz výše. 4. Se zánikem jerů je spjato tzv. náhradní dloužení (v češtině je jen velmi těžko odlišitelné od kvantity vznikly z novoakutové intonace - viz výše): dóm - domu, dól - dolu, vóz - vozu. 5. V určitých specifických pozicích vzniká tzv. sekundární dloužení: ve stč. textech se např. objevují doklady takového dloužení po předložkách či předponách: v oči > vóči, v obec > vôbec, k apoštolom nebo před j: nájde, tajný. Pračeské kvantitativní poměry se pak během historického vývoje poměrně hojně a pronikavě proměnily, a to na základě a) morfofonologického zobecnění jednotlivých pravidel (dloužení - krácení u deminutiv most - můstek X dům - domek), b) analogického vyrovnávání v rámci paradigmatu (morfologického či slovotvorného - sg. nom. ryba, gen. ryby, dat. rybě... X sg. instr. rybu, pl. gen. ryb, dat. rybám... > ryba, ryby, rybě, rybou...) a vlivem různých fonologických či fonetických změn (zánik kvantity v slezskočeských dialektech, fonologizace krácení / a ú v středomoravských dialektech, dloužení o před j a ň v dialektech východomoravských apod.). Na některé kvantitativní vztahy lze uplatnit templatickou interpretaci, např. iterativa (odvozovaná sufixy -ě-, -a-, -ova-) mají „vážit" tři móry (týká se jen součtu váhy kořenného a tematického vokálu): píjet, -hlížet, skákat, -žírat X -chvalovat, -měšovat). 15 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století - 16- VÝVOJ F Psi. a pč. nedisponovaly samostatným fonémem Ifl, pouze znaly hlásku [/], která se objevovala na místě skupiny pv: úpvati > úpfati > úfati. Absence fonému / v nej starších fázích češtiny naznačují nej starší přejímky z němčiny a latiny: něm. fasant - bažant něm. biscof - biskup lat. firmare - biřmovati Postupné prosazování asimilace znělosti, jejímž působením se / stávalo poziční neznělou variantou w, a externí vliv němčiny na češtinu v jazykově smíšených oblastech česko-německých vedly ke vzniku samostatného fonému Ifl ve staré češtině (ve 13. století). PROTETICKÉ A HIÁTOVÉ HLÁSKY Jestliže se ve fonologickém řetězci vyskytnou vedle sebe dvě samohlásky, vzniká kontext, v němž 1. se mohou objevit na švu mezi oběma vokály hiatické hlásky (v nč. X [Marija]), 2. ze dvou slabik vzniká slabika jedna: tento proces se nazývá synizese a je pro něj příznačné to, že se jedna ze samohlásek změní na souhlásku, event. diftongický komponent (v nč. X [Marja]). Jako hiatické hlásky lze také interpretovat hlásky protetické, které se tvoří tehdy, jestliže se slovo začínající samohláskou následuje ve fonologickém řetězci za slovem končícím samohláskou. Z psi. zdědila čeština protetické hlásky v- (*udra > vydra) a j- (psi. *jestb X lat. esť). K nej starším českým protetickým hláskám patří j, jehož rozšíření nepokrývá celé české jazykové území, srov. např.: jídlo X idlo5 jim X im jiskra X iskra jiti X íti 5 Tato podobaje mladšího data, vznikla až ve 14. stol. 16 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století - 17- Vedle toho se v češtině vyskytuje velmi starobylé protetické h-, které má od počátku patrně územní omezení (dialektologickým výzkumem bylo zachyceno v jihozápadočeských dialektech a části dialektů středomoravských). Ojediněle proniká protetické h- také do staročeských památek. Tato protetická hláska se objevuje před všemi samohláskami, a dokonce také před sonantami r, l, n: ale > hale almara > halmara i > hi rohy > hrohy řeže > hřeže ukáže > hukáže Od 14. století se v staročeských památkách ojediněle objevuje protetické v- Jeho výskyt je vždy vázán na pozici před iniciálním o-. V průběhu 15. stol. jeho rozšíření pozvolna vzrůstá, přičemž kulminuje v 16. stol. Standardní čeština 17. a 18. stol. protetické v- nakonec přijímá jako variantu stylově podmíněnou: vyskytuje se zpravidla v textech nižšího stylu. Moderní spisovná čeština protetické v- striktně odmítá. Protetické v- se rozšířilo na drtivé většině českého jazykového území: téměř úplně v českých nářečích v užším smyslu (s výjimkou doudlebských dialektů) a v části středomoravských dialektů (pochopitelně se jeho šíření obtížně prosazuje tam, kde je již etablováno protetické h-). obilí > vobilí osel > vosel orat > vorat okno > vokno ASIMILACE A NEUTRALIZACE ZNĚLOSTI Po zániku jerů se nově vytvořila celá řada souhláskových skupin, jejichž členy se lišily znělostí. V průběhu vývoje češtiny se postupně ustálilo dominantní pravidlo znělostní asimilace, jemuž podléhají jen souhlásky tvořící znělostní páry. Znělostní asimilace je převážně regresivní, tj. znělo st/neznělo st iniciální souhlásky se mění podle neznělo sti/znělosti 17 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století - 18- souhlásky následující. Toto pravidlo se definitivně ustálilo až v průběhu 14. století, jak svědčí změna psaní některých slov: dchoř > tchoř čbán > džbán kde > gde sde > zde V případě, že se znělá párová souhláska nachází na konci slova před pauzou, mění se na neznělou. Tuto změnu nazýváme neutralizace znělosti. Neutralizace znělosti se ustálila až na konci 14. stol. (soudě podle grafiky stč. památek): dub > dub knih > knich pstruh > pstruch vrah > vrach U některých slov nebyl už původ souhláskových skupin interpretovatelný, a proto se v grafice ustálila jejich podoba asimilovaná: džbán, zde, vždy atd. Naopak u slov, jejichž vnitřní struktura je interpretovatelné, se psaní ustálilo podle etymologie: kde [gde] - kam, kudy ovšem [q/Šem] - veškerý knih [knich] - kniha vrah [vrach] - vraha Některé fonémy vyvolávají neočekávaný způsob asimilace znělosti: • M podléhá asimilaci, ale samo ji nezpůsobuje: svůj, tvůj X ovšem [qýŠem], včera [fčera]; v moravskoslezskýchých a jihočeských dialektech však /v/ podléhá progresivní asimilaci: [sfuj], [tvůj]; v tomto případě jde o důsledné uplatnění vlastnosti M podléhat asimilaci znělosti; • Ihl je při asimilaci vždy pravidelné, ale ve skupině sh podléhá buď regresivní asimilaci [zh] (na Moravě), anebo asimilaci progresivní [sch] (v Cechách): [zhoda] X [schoda], [na zhledanou] X [na schledanou], 18 Historická mluvnice - Fonologický vývoj 11. -14. století - 19- • Iři se vždy přizpůsobuje sousedící souhlásce (ať předcházející, tak následující): tři [tři], dři [dři], spařka [spařka], pařba [pařba]. PRÍZVUK Staročeský prízvuk je podobně jako novočeský pevně spjat s první slabikou ve větě (zřejmě od 12. stol, event. od stol. 13.). Tato pozice prízvuku se však vyvinula sekundárně, neboť pro psi. předpokládáme přízvuk volný. Mechanismus této změny není zcela zřejmý, neboť moravskoslezské dialekty se vyznačují podobně jako polština přízvukem na předposlední slabice (tzv. penultimě). A tak není jisté, zdali u slov tvořených třemi a více slabikami nekolísal přízvuk mezi předposlední, nebo první slabikou (jisté svědectví o této původní nevyhraněnosti poskytují kromě moravskoslezských dialektů také jihočeské dialekty s melodickým průběhem zvýrazňujícím předposlední slabiku). 19