1 Chrématonyma

1. Základní otázky onomastické teorie a terminologie

1.1 Onomastika a její rozdělení

Onomastika je jazykovědná disciplína s jistou mírou samostatnosti danou charakterem zkoumaného
materiálu (vlastní jména neboli propria). Zjednodušená definice: nauka o vlastních jménech, o
jejich povaze, tvoření a fungování.  Vlastní jména tvoří v každém jazyce specifickou pojmenovací
soustavu, která funguje na základě jistých systémotvorných pravidel a zákonitostí. Dílčí soustavy
pak tvoří jednotlivé třídy proprií rozdělené podle druhu pojmenovávaných objektů a ty jim vtiskují
specifické rysy.  Srov. např. osobní a místní jména Jan, Novák, Pepíček, Bohunice, Dolany, Staré
Město, Benešov, Dlouhé louky, Svitava. Specifické případy: Josef Opava nebo starobylé toponymické
typy mající podobu shodnou s antroponymy (městys Vladislav, vesnice Gajer, místní část Zahradníci
atd.).

Chrématonyma  často vznikají tzv. transonymizací z jiných proprií. Praha, Vltava – hotel, kino,
nebo jsou popisná (Ústav pro jazyk český).

Ve výše uvedeném smyslu je pak pravdivá spíše definice následující: Onomastika je nauka o tvoření,
fungování a povaze těchto onymických soustav.

1.2 Vlastními jmény se tedy označují:

1.2.1. Živé bytosti: souhrnný termín pro názvy živých bytostí je bionymum. Zahrnuje všechna vlastní
jména živých nebo jakoby živých bytostí a jiných organismů, jež jsou fixovány v sociálních
vztazích.

V jeho rámci se rozlišují: 1.2.1.1 Antroponyma − vlastní jména jednotlivců nebo skupiny lidí
(Ondřej, Němci) a nepravá antroponyma (pseudoantroponyma), tj. vlastní jména smyšlených osob včetně
mytologických nadpřirozených bytostí (starobylý řecký bůh Hermés, princezna Zlatovláska,
personifikované Hoře atd.). 1.2.1.2 Zoonyma – vlastní jména skutečných živočichů (pes Rek) a
nepravá zoonyma (pseudozoonyma), tj. vlastní jména živočichů smyšlených (včelka Mája). 1.2.1.3
Fytonyma  – vlastní jména rostlin: Semtínská lípa, dub Napoleon (pseudofytonyma – masožravá
rostlina Adéla).

1.2.2 Neživé objekty a jevy: souhrnný termín pro jejich názvy je abionymum. Zahrnuje všechna
vlastní jména neživých objektů a jevů, a to jak přírodních (hora Sněžka), tak člověkem vytvořených
(město Brno).

Podle druhu pojmenovávaných objektů se rozlišují: 1.2.2.1 Toponyma (vlastní jména zeměpisná,
geonyma) – vlastní jména objektů, které leží v krajině a jsou kartograficky fixovatelné v mapových
dílech (Brno, Krkonoše, Svratka,  Dolní pole). Jména obydlených objektů se nazývají oikonyma neboli
(vlastní) jména místní, jména neobydlených objektů bývají označována jako anoikonyma neboli
pomístní jména (oronyma, hydronyma...), viz NESČ.

1.2.2.2 Kosmonyma / astronyma – vlastní jména objektů nacházejících se mimo Zemi, tj. galaxií,
planet, hvězd včetně jejich objektů, umělých kosmických těles atd., např. Saturn. Toponyma a
kosmonyma bývají někdy společně označována jako geonyma.

1.2.2.3 Chrématonyma − vlastní jména lidských výtvorů, které jsou zakotveny nikoli v přírodě, nýbrž
v společenských, ekonomických, politických a kulturních vztazích. Patří sem jména výrobků
(jednotlivých  − zvon Václav, produkovaných v sériích −  zubní pasta Elmex  –  na internetu
prezentována v různých druzích, např. E. Sensitiv), jména společenských institucí, organizací a
zařízení (Masarykova univerzita, Česká lékařská komora), jména společenských jevů (Štědrý den) atd.
– Hranice mezi jednotlivými druhy chrématonym mohou být plynulé (např. botel Racek – vlastní jméno
lodi i hotelu).

1.3 Těmto skupinám objektů odpovídá základní členění onomastiky:

 Antroponomastika – zabývá se vlastními jmény osobními neboli antroponymy; toponomastika – zabývá
se vlastními jmény zeměpisnými neboli toponymy; chrématonomastika – zabývá se chrématonymy. Toto
tradiční rozdělení je podle potřeby doplňováno termíny označujícími disciplíny dílčí, např.
zoonomastika − věda zabývající se zoonymy, nebo disciplíny nadřazené, např. bionomastika − věda
zabývající se bionymy.

Onymie  je soubor vlastních jmen na jistém území, v jistém jazyce a v jisté době. Antroponymie je
soubor antroponym na jistém území, v jistém jazyce a v jisté době, podobně toponymie, chrématonymie
atd.

Závazná onomastická terminologie byla poprvé publikována v díle Svoboda, J. et al.: Základní
soustava a terminologie slovanské onomastiky, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 14, 1973, a
v relativní úplnosti byla uvedena v NESČ, 2016.

LITERATURA: Karlík, P. – Nekula, M. – Pleskalová, J. (eds.) Nový encyklopedický slovník češtiny,
2016 (dostupné z www.czechency.org).

1.4 Základy onomastické teorie1.4.1 Předmětem onomastického výzkumu jsou vlastní jména neboli
onyma, propria. Vlastní jména představují jazykové znaky vyznačujícími se zvláštnostmi ve své
obsahové a formální stránce. Od apelativ se odlišují především svou specifickou významovou náplní a
cílem fungování. Vlastní jméno totiž nemá významový obsah, vytvářený souhrnem významových rysů
(designát), nýbrž vždy jen odkazuje ke zcela určitému konkrétnímu jedinci nebo jednotlivině
(denotátu).  Z uvedeného vyplývá, že zatímco apelativa určují druh, třídu objektů (velkoměsta,
děti, knihy), propria pojmenovávají a identifikují jednotlivé objekty v rámci téhož druhu (Brno,
Evička; Babička, Zapadlí vlastenci). Slovy onomastické teorie řečeno:  Základním cílem propria je
pojmenovat daný denotát jako jednotlivinu, identifikovat ji jako jeden prvek dané množiny týchž
denotátů téže třídy, odlišit tento denotát od jiných a určit („lokalizovat“) jeho pozici
(„umístění“) v systému daných denotátů, tj. zařadit propriálně pojmenovaný objekt do určitých
věcných, sociálně konvenčních, kulturních nebo ekonomických vztahů.

1.4.2 1.4.2 Plní tedy propria především funkci pojmenovací, identifikační, individualizační a
diferenciační. Tyto funkce jsou považovány za hlavní onymické funkce, jejich plnění je pro každé
vlastní jméno závazné.  Jsou navzájem propojeny a vyplývají ze základního účelu vlastních jmen
v komunikaci: pojmenovat jeden určitý objekt nezaměnitelný s jiným (např. jednoho člověka
s nezaměnitelnou totožností - f. identifikační), označit ho jako jednotlivce nebo jako jednotlivinu
(f. individualizační), vyjadřuje určitost a singulárnost, i když   může být tento objekt jednoduchý
(jeden člověk) nebo složený (tvoří ho množina členů - jeden rod, jeden národ, obyvatelé jedné
lokality), a odlišit ho od ostatních podobných objektů  stejného druhu (f. diferenciační – čtyři
Janové se v jedné třídě rozlišují různými hypokoristiky). Pokud jméno tyto funkce plnit přestane,
přestává být vlastním jménem, a buď zaniká (jako např. mnohá německá pomístní jména v pohraničí po
vysídlení Němců po 2. světové válce), nebo dochází k jeho apelativizaci, tj. k přechodu propria
v apelativum, např. antroponymum Švejk ´konkrétní literární postava´ ˃ švejk ´šprýmař, (mazaný)
ulejvák´. X Jména užívaná jakoby bez objektu: Dnes má svátek Jaroslav (vývěska v květinářství).

1.4.2.1 Další funkce proprií (specifikováno na chrématonyma)

Vedle základních onymických funkcí, tj. pojmenovací, individualizační, identifikační,
diferenciační, plní chrématonyma ve společenské komunikaci ještě funkce další.

Např. pro sériově vyráběné výrobky (pragmatonyma) vyčleňuje Knappová navíc funkce pasivní a  funkce
aktivní. Do pasivních patří funkce mimojazykové – jména podávají informace o složení výrobku (zubní
pasta Fluora), chuti (sušenky Anýzky), jeho určení (mýdlo Interhotel), informace o velikosti,
množství, tvaru (sýr Delta), barvě, kvalitě (káva Extra speciál), místě výroby (Pardubický perník,
salám Poličan), informace o vynálezci, popř. původci (francouzská léčivá kosmetika Payot – podle
lékařky stejného jména), o době jeho vzniku (džus Pirueta vznikl v době v ME v krasobruslení
v Bratislavě), o jeho příležitostném uplatnění (bonboniéra MDŽ, valentinky…).  Je-li ve funkci
chrématonyma užito propria, poskytuje zároveň odkaz na možné encyklopedické znalosti o užitém jméně
(salám Herkules). Funkce jazykové udávají, že jde o propria, a zároveň o něm poskytují informace
tvaroslovné (rod, č., pád, vzor), slovotvorné (způsob tvoření, pojmenovací postup), lexikálně
sémantické a etymologické.

Funkce aktivní, tj. funkce, které ve společenské komunikaci  chrématonymum plní.  Do komunikace
patří další komunikační prostředky jako obaly, reklama apod. Hlavní jsou  f. pojmenovací,
identifikační, individualizační, diferenciační – jméno individualizuje, diferencuje výrobek jednak
v souboru různorodého zboží, jednak – a  to především –  v souboru výrobků stejného zboží (mýdel,
sýrů, cigaret…).  Další funkce:  f. komunikační – je uskutečňována na základě známosti denotátu a
jeho jména účastníkům řečové komunikace; její součásti je i f. deiktická. Charakterizační f. –
charakterizuje výrobek z hlediska jeho složení, barvy, tvaru, velikosti, kvality, původu, určení,
doby vzniku. Důležitá je funkce konotační, asociační; jméno má navodit k výrobku pozitivní vztah,
probudit v zákazníkovi konotace či asociace a) spojené s průmyslovým a spotřebitelským charakterem
zboží, týkající se se kvality, účelnosti, vzácnosti (bonboniéra Orchidea), výhodnosti koupě,
společenské prestiže (mýdlo Diplomat – tu hrají důležitou roli i značky), b) působící na smyslové
vnímání, emoce a představivost, např. o trávení volného času (mléko Piknik), cestování, exotice,
vkusu, kráse, elegance, módnosti, c) intelektuální, např. z oblasti lingvistiky, historie,
literatury (víno Bušek z Velhartic), a encyklopedických znalostí vůbec; důležité je tu spojení
s národní a mezinárodní kulturou. U základů apelativních vyplývají možné konotace z výchozích
apelativních významů, u základů propriálních je důležité, jakým dojmem jméno působí, jakou
symboliku, popř. i magický význam mají (Bivoj – silný muž, Paříž – elegance, módnost). Pozitivně
působí i jména sympatických literárních postav, mytologických bytostí, dalekých zemí nebo měst
(příchuť exotiky), u ženských jmen se užívá jejich symbolu ženskosti, něžnosti a krásy, ženského
smyslu pro módu, praktičnost…   Funkce eufonická působí přes zvukové vyznění jména, záleží také na
národní a profesní příslušnosti (určité seskupení fonémů známé jen odborníkům, dř. např. bio-).
Při tvoření jmen výrobků s akcentem na eufonii se užívá reduplikací a aliterací.  F. emocionální,
psychologická – jméno působí na emoce a psychiku zákazníka, upoutává jeho pozornost a vybízí ke
koupi výrobku. F. reklamní zároveň výrobek propaguje, reprezentuje  jeho zavedeného výrobce.

Cílem jazykové kultury v oblasti pragmatonym je jejich optimální fungování ve společenské praxi,
tj. musí vyhovovat po stránce jazykové, legislativní, aspekty mimojazykové by měly odpovídat stavu
národní společnosti.

Ze základních onymických funkcí vyplývají všechny vlastnosti a systémové jevy, které jsou
charakteristické pro vlastní jména a které na obecné úrovni tvoří opozici vůči vlastnostem a
funkcím apelativ. Obecná lexikologie považuje  propria za tzv.  druhou vrstvu jazyka, a to ze dvou
důvodů:


1.4.3 Odlišnost apelativního a propriálního významu.

Apelativum s významem o pojmové hodnotě nám pomůže při jeho vyslovení nebo vybavení připomenout si
alespoň podstatnou část významových rysů, které vytvářejí pojem daného slova: např. most ´zařízení
pro přechod, přejezd přes řeku, údolí nebo jinou překážku´, dále ´něco, co most připomíná´(apel.
význam) x toponymum Most ´město v severních  Čechách´ (onymický význam); podobně adjektivum pokorný
´takový, který projevuje pokoru´ x příjmení Pokorný ´konkrétní osoba mužského pohlaví v daném
kolektivu´, nebo babička ´matka jednoho z rodičů´, ´stará žena´, ´porodní asistentka´, nář.
´protěž´ x chrématonymum Babička ´kniha, dílo B. Němcové´. Spojitost proprií Most, Pokorný, Babička
se slovy  most, pokorný, babička je čistě geneticko-etymologická a její průhlednost není podmínkou
existence těchto proprií (Most, Pokorný, Babička), proto i nejasná jména mohou plnit své onymické
funkce spolehlivě: Jan ´Bůh je milostivý´, obec Náklo (˂ nákel ´vlhké, naplavené místo poblíž řeky,
porostlé vrbami, kde klíčí vrboví´, francouzská kosmetika Payot).

1.4.4. Apelativní a onymický objekt

Jevy, objekty, skutečnosti, které nás obklopují, jsou primárně pojmenovány apelativem (tzv.
apelativní objekty). Každý z nich se může stát objektem onymickým, tj. objektem nazvaným propriem,
jestliže ve společenské komunikaci vznikne potřeba s tímto objektem manipulovat jako
s jednotlivinou. Konkrétní vlastní jméno je pak vnějším jazykovým výrazem této společenské
potřeby.  Opačný proces je apelativizace.  Ta tkví v procesu zbavení individuality tím, že se
zobecní jedna vlastnost (popř. jejich komplex): Švejk > švejk. Toto zobecnění se u chrématonym
opírá o jeden důležitý předpoklad, totiž nadprůměrnou frekvenci a reprodukci vztahu objekt –
vlastní jméno, podle toho, zda jde o výrobu kusovou či sériovou. To je okolnost, která tvoří
charakteristický rys chrématonymie  a která stojí u pramene nejasností s jejich propriální nebo
apelativní interpretací (cigarety zn. Sparta, sparta).

Podle Šrámka tvoří onymické objekty dvě skupiny: 1.4.4.1 jednotliviny – literární díla….
Vícenásobný výskyt týchž proprií vázaný vždy na jiné objekty je vícenásobnou reprodukcí motivačních
a jazykově pojmenovacích okolností (časté příjmení Novák).  Pokud je těchto jmen více (Praha –
toponymum, kino, restaurace) jsou vázané na jiné objekty (na základě určitého motivu se na jeden
objekt přeneslo jméno objektu jiného: město Praha > kino Praha).  1.4.4.2 objekty hromadné (někteří
lingvisté nepovažují jejich označení za vlastní jména), a to heterogenní (nestejnorodé) – např.
etnonymum Čech = Petr Novák, Jan Skládal, a homogenní (stejnorodé, jejich prvky jsou vzájemně
zaměnitelné) produkované v sériích, řadách atd. – letadlo v sérii typu Tupolev M 154.

1.4.5 Pevné spojení propria s pojmenovaným objektem.

Vlastní jména jsou s pojmenovávaným objektem spojena přímo, přímo poukazují na daný živý nebo
neživý objekt a vyčleňují jej tak z množiny objektů charakterizovaných určitou společnou
vlastností: díla B. Němcové – Babička, Dobrý člověk, V zámku a podzámčí. Tímto rysem se tedy
propria odlišují od apelativ, která jsou definována svým smyslem, a proto mohou označovat celé
třídy objektů.  Onymie daného jazyka (dialektu) je se systémem tohoto jazyka (dialektu) spjata
prostřednictvím lexikálních prostředků, pojmenovacích postupů, slovotvorných možností apod. Od
apelativní sféry se však odlišuje plněním speciálních funkcí, což způsobuje i specifikaci užitých
jazykových prostředků. Všechna propria (např. Brno, Pokorný, Vítámvás, Dlouhé louky, U zabitého
letce, Pod vršky proti Medličkám, třída Politických vězňů, restaurace U Medvídků, Bible kralická,
USA, Jak jsem poznal vaši matku) jsou substantiva.

literatura: Filipec, J. − Čermák, F. Česká lexikologie, 1985; Knappová, M. Rodné jméno v jazyce a
společnosti, 1989; Lutterer, I. −  Šrámek, R. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
1997; NESČ; Pleskalová, J. Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000−2010, 2011;
Šrámek, R. Úvod do obecné onomastiky, 1999, 11−12.


1.5 Vztahově modelová a strukturní analýza proprií

Základní pojmenovací motivy všech proprií lze postihnout čtyřmi tzv. vztahovými modely: A ´poloha,
směr´ pojmenovávaného objektu (jméno „odpovídá“ na otázky kam, kde, odkud); B ´druh´ pojmenovaného
objektu (co tam je), C ´vlastnost objektu´ (inherentní i založená na ději, příp. na vztahu k jinému
objektu – jaký…), D ´posesivita i jiný vztah k osobám´.  Jazykové ztvárnění VM postihují modely
strukturní (SM - slovotvorné, názvotvorné) a v jejich rámci typy (slovotvorné strukturní,
názvotvorné). Pomocí VM a SM, ST lze postihnout celý pojmenovací proces: OJ Malák (VM C, SM Sd, ST
-ák);  MJ Benešov (VM D, SM Sd, ST -ov), chrématonymum Poličan (VM A, SMd, ST -an).

---------------------------------------------------------------------------------------------------
--------------

2 Chrématonymum a jeho rozdělení

2.1 CHRÉMATONYMICKÝ OBJEKT

Je to objekt, který vznikl lidskou činností, není zakotven v přírodě, nýbrž v ekonomických,
politických, kulturních aj. vztazích. Chrématonymické objekty (dále ch.o.) vznikají ve společenské
komunikaci z  potřeby příslušný konkrétní předmět v komunikaci individualizovat, pojmenovat.
Podle své povahy se rozlišují:  2.1.1  ch.o. jednodenotátové, unikátní (např. Kunderův román Žert,
parník Vyšehrad, taková chrématonyma bývají nazývána též unikátonyma); 2.1.2 ch.o. vícedenotátové,
a to 2.1.2.1 hromadné stejnorodé objekty, zejména ty, které vznikly sériovou výrobou (sérionyma,
např. auto Škoda Superb,  Čokopiškoty, lék Jovesto). Jménem lze individualizovat i jeden
chrématonymický prvek, kus z dané série (unikátonymem, např. jedno letadlo v sérii typu Tupolev M
154 neslo jméno Luhačovice). Ch.o. a jejich vlastní jména jsou zpravidla ustáleny, ovšem průběžně
se vyvíjejí v závislosti na ekonomických, hospodářských, kulturních a politických vztazích ve
společnosti.

Literatura: Hubáček, J. Chrématonyma v železničářském slangu. CHHTP(= Chrématonyma z hlediska
teorie a praxe), 1989, 138–144; Knappová, M. Funkční a jazykově kulturní aspekty pragmatonym.
CHHTP, 1989, 27–34; Knappová, M. Chrématonyma. In Rzetelska-Feleszko, E. & A. Cieślikowa (eds.),
Słowiańska onomastyka  2, 2003, 375–381; Majtán, M. Klasifikácia chrématonýmie. CHHTP, 1989, 7–13;
NESČ;  Pícha, E. Informačná hodnota chrématoným. CHHTP, 1989, 35–44; Šrámek, R. Chrématonymický
objekt. CHHTP, 1989, 13–20; Šrámek, R. Úvod do obecné onomastiky, 1999, 12–14.

2.2 Chrématonymum

Vlastní jméno lidských výtvorů, které jsou zakotveny nikoli v přírodě, ale v ekonomických,
politických, kulturních, historických aj. vztazích. Jejich soubor je značně různorodý a proměnlivý,
s hranicí prostupnou s apelativy. Zvláště chrématonyma sériově vyráběných produktů (pragmatonyma)
mají blízko k apelativům, protože u nich nejde o identifikační vztah mezi jménem a singulárním
denotátem, nýbrž o vztah mezi jménem a singulární sérií, jež může být reprezentována libovolným
výrobkem z příslušné série, protože každý výrobek v dané sérii má tutéž množinu pozorovatelných
vlastností. (Cigarety zn. Sparta, v komunikaci: “dej mi jednu spartu“.)

Chrématonyma  jsou součástí nadřazené třídy abionym. Člení se na:

2.2.1 jména společenských jevů, jako jsou 2.2.1.1 časové pojmy, např. epochy, svátky (Vánoce,
Štědrý den  –  chrononymum), 2.2.1.2 dějinné události (Pražské povstání – akcionymum),
2.2.1.3 společenská ocenění jako vyznamenání, tituly – faleronymum (srov. lat., např. Řád bílého
lva);

2.2.2 jména společenských institucí (ergonymum/institucionymum), a to 2.2.2.1 vojenských,
politických apod. (Občanská demokratická strana), 2.2.2.2 správních, zákonodárných,
administrativních (Parlament ČR), 2.2.2.3 hospodářských, průmyslových, obchodních (Česká národní
banka), též obchodní jméno, 2.2.2.4 školských, kulturních, vědeckých, zdravotnických
apod. (Masarykova univerzita, Národní divadlo);

2.2.3 jména výsledků společenské činnosti jako 2.2.3.1 diplomatických aktů (Listina základních práv
a svobod – aktonymum), 2.2.3.2 jména výsledků umělecké činnosti (Zapadlí vlastenci, Má
vlast – ideonymum), 2.2.3.3 jména jedinečných výrobků či předmětů, např. lodí
(Titanik – unikátonymum), 2.2.3.4 jména dopravních spojů (expres Smetana – porejonymum]),
2.2.3.5 jména spotřebních či užitkových předmětů – pragmatonymum),  a to 2.2.3.5.1 vyráběných
průmyslově (motocykl Jawa, hodinky Prim, Čokopiškoty, pivo Brouček), 2.2.3.5.2 polnohospodářsky
vypěstovaných plemen, odrůd apod. (slepice Vlaška, jablko Sparťan).

Hraniční speciální subsystém tvoří zvláště ergonyma, neboť jsou zpravidla lexikálně a syntakticky
motivována strukturovanými souslovnými pojmenováními obecnými, která byla transponována
z prestižních důvodů do funkcí vlastních jmen (Klub přátel výtvarného umění, Komerční banka). Tato
chrématonyma jsou bezprostředně spjata přímo s objektem, který jakožto apelativa popisují a v rámci
příslušné předmětné kategorie (např. vědeckovýzkumných ústavů) jej vyčleňují, diferencují od
ostatních. Na pojmenovaný objekt tak prostřednictvím jeho pojmového odrazu odkazují a identifikují
jej stejně jako „pravá“ vlastní jména. K individuálnímu hodnocení se tedy druží rys hodnotící,
v tomto případě rys společenské prestiže a významnosti, který se v komunikaci oficiálního zaměření
stává méně závažný. Opakem jednoznačného víceslovného popisného chrématonyma  jsou zkratky, často
nahrazující víceslovné názvy typu ČSOB, specifikem jsou tzv. devokalizované zkratky (Čechová),
např. pivo Gambrinus Excelent se zkracuje na devokalizovanou podobu XCLNL, podobně móda HUSKY se
devokalizuje na HSK. Podobné zkratky jsou pro nezasvěcené téměř nesrozumitelné. Výsledkem
závislosti onymického systému chrématonym  na jisté proměnlivosti společenských, ekonomických,
obchodních i kulturních poměrů dané společnosti je jejich různá míra komunikační stability. Zatímco
chrononyma, akcionyma a ideonyma a do značné míry též jména kulturních, vědeckých a školských
zařízení jsou poměrně konstantní, ostatní druhy chrématonym se vyznačují jistou proměnlivostí.
Např. aktivně přestávají být užívána chrématonyma  poplatná době jejich vzniku a existence,
např. faleronyma (Řád práce), chrématonyma  politických stran (ODA), chrématonyma průmyslových
institucí (Bonex), obchodních  institucí (Kytkoland jako prodejna květin, různé cestovní kanceláře)
i hospodářských, jména průmyslových výrobků (projímadlo Darmol), nepěstovaných polnohospodářských
odrůd (jablko Železná reneta, hruška Solanka), plemen aj.

Literatura: Čechová, K. XCNLT aneb devokalizované zkratky chrématonym. NŘ 95, 2012, 220–223;
Dokulil, M. K problematice názvů společenských institucí a organizací. CHHTP, 1989, 44–54;
Garančovská, L. Vymedzenie chrématoným v onymickom systéme. AOn (=Acta onomastica) L, 2009, 88–99;
Knappová, M. Funkční a jazykově kulturní aspekty pragmatonym. CHHTP, 1989, 27–34; Knappová, M. Mají
vlastní jména konec? In Moldanová, D. & M. Čechová (eds.), Začátek a konec v jazyce a literatuře,
2001, 137–139; Knappová, M. & L. Klimeš. Chrématonyma. In Rzetelska‑Feleszko, E. & A. Cieślikowa
(eds.), Słowiańska onomastyka 2, 2003, 375–381; Majtán, M. Klasifikácia chrématonymie. CHHTP, 1989,
7; Michálková, L. Současná tyronyma – názvy sýrů. AOn XLI–XLII, 2001, 193–202; NESČ; Oliva, K.
Chrématonymum v teorii a praxi. AOn XL, 1999, 152–155; Šrámek, R. & L. Kuba (eds), Chrématonyma
z hlediska teorie a praxe, 1989; Šrámek, R. Úvod do obecné onomastiky, 1999, 165.