František Novotný:
BRADBURYHO STÍN
D
Jakmile Voronov ohlásil složení záchranné výpravy, vypukla hádka. "Norton je můj kámoš, táhnem to spolu už nějakej pátek," řval Björn a zmítal se v popruzích jako skutečný medvěd, právě lapený do tenat, "a nestrpím, aby no šel zachraňovat nějakej póvl z východu. To jste celí vy, všiví komouši," hrozil Voronovovi mohutnou pěstí, škrtící se v objetí vlněné manžety podskafandrové kombinézy, "vždycky si vyberete někoho z toho vašeho zparchantělýho bloku!"
Jiří Vltava mlčel a klidně pozoroval zuřícího Švéda, zavěšeného na válcové stěně motýlkárny šikmo pod ním. Nebo nad ním? Těžko rozhodnout v prostoru, který obíhá ve výši sto osmdesát kilometrů nad povrchem Marsu. Mlčel, ač příčinou Björnova vzteku byl on. Konečně velitelem expedice je Děmjan, a je tedy na něm, aby obhájil své rozhodnutí, usoudil, a nevzrušené sledoval, jak sliny z ust prskajícího Švéda, proměněné v dokonalé šedobílé kuličky, letí v mraku napříč nejstarší částí družice Sagan -- prý pochází ještě z nějakého Voschodu nebo Mim ~ a pokoušel se uhádnout jeho trajektorii, tedy který z mužů, přišpendlených naproti, zmokne. Mohl by to být Jacques, malý Kanaďan.
"Ty velké, bílé prase," zaječel Jacques, i jemu již bylo jasné, že přeháňce neunikne, a zpod ofiny drátovitých černých vlasů vrhl vzteklý pohled na Skandinávce, "co si, sakra, myslíš, kdo je zvedavej na tvoje flusance?!" a schválně plivl na Björna zpět.
Jako by to byl signál, na nějž všichni čekali, válec.motýlkárny se přes celý průměr čtyř metrů rozduněl rykem zlostných výkřiků. Björn řval jako tur, že toho kanadského skrčka zabije, jiní spílali jemu, a Jacquesovi nepřátelé zase jim. Až na Voronova a Vltavu. Ti mlčeli. Vzduch zkalněl vířícím smetím a množícími se kapičkami slin a vzniklou mlhovinu protínaly čím dál tím častěji velké projektily zpěněných kuliček, stále více mužů začalo po sobě prosté plivat. Vltava, chráně si obličej před lepkavým deštěm, se zájmem sledoval Arnolda Kuntze, kterak se zlomyslným úsměvem střídavě obšťastňuje jak Jacque-se, tak i Björna. Měl dobrou mušku.
Geologická expedice Areolog II trvala příliš dlouho. Po půlroční cestě její příslušníci dalších sedm měsíců harfovali na tancích nebo kráčeli v nitru šerpu po pustých pláních Marsu, hledali a někdy i nacházeli rudné žíly s ložiska, podzemní jezera nebo prameny vody a nechávali od palubních počítačů kreslit jejich mapy, obklopeni vražedným mrazem a něčím, což bylo spíše nepovedeným vakuem než atmosférou. Přes sedm měsíců si ničili plíce kovově chutnajícím kyslíkem, marně snili o koupeli, pot a tělní maz si stírali chomáči vaty namočené v lihu, a při tělesné potřebě si na sebe navlékali nechutné přístroje, podobné středověkým mučícím nástrojům. Měli už všeho po krk. i sebe samých. Vytvářely se mezi nimi chorobné nenávisti i náklonnosti, vytahovaly se na světlo rasové a národnostní předsudky, z hrobů se vykopávaly dávno pohřbené politické
křivdy. ,
A právě v okamžiku, když uz az na jeden byly všechny
týmy staženy z povrchu, kdv se všichni jako malé děti těšili na návrat, na přílet transpo.tního planetoletu, ohlásil Laponec Keimi Ratanen zmizení svého partnera, amerického zástupce velitele expedice. To oni, nejschopnější sensibilové, tvořili poslední ještě neevakuovaný tým.
Příkopy Marinerů. Nejpodivnější útvar na Marsu. Norton tam musel něco najít. Nebo něco si našlo jeho, napadla Vltavu bláznivá myšlenka. A musel tam jít najisto. Proč by jinak požádal Děmjana Voronova o ten týden navíc a místo Björna poprosil Keimiho, aby šel s ním? I ten laponský šaman musel něco tušit, zdráhal se a těsně před sestupem dlouho čistil a olejoval tu svou směšnou pušku, kterou všude tahá s sebou, ač v těch mrazech, co panují dole, je téměř k ničemu. A stejně dole nebylo nic, absolutně nic, na co by se dalo střílet. Směšný chlapík, ten Ratanen.
Zítra dvojici končil termín, za osmnáct hodin se měli připojit k ostatním a dalších šedesát pět hodin si tříděním materiálu krátit čekání na "Skytrain". S planetoletem již byli v přímém rádiovém spojení. Místo toho zavolal vyděšený Ratanen. Mel Norton se před patnácti hodinami ztratil v Tithoniově rokli. Polkl ho zkamenělý duch, doslova hlásil Ratanen vysílačkou. Má ještě na šest hodin kyslík, potvrdil, ale on ho sám hledat nepůjde. Ať přiletí někdo na pomoc, sám má strach...
Čeho se mohl Keimi tak vyděsit, vždyť to byl pastevec sobů, sepjatý s přírodou jako nikdo jiný z expedice, lovec, který nejen že zastřelil pěknou řádku vlků, leč také ledních medvědů, neboť byl jedním z expertů, jež pomáhali likvidovat jejich invazi do severního Norska, když ty drzé a přemnožené šelmy přišly na to, že je snadnější se živit odpadky ve městech než lovit tuleně v Severním ledovém oceánu. Uměl výtečné naslouchat přírodě, a proto byl vlastně najat. Jeden z nejlepších proutkařů a hledačů vody na Zemi. A tady také, přemítal Vltava, Ratanenovo marské podzemní jezero je již nesmazatelnou skutečností, řádně zaznačenou na mapách expedice. Planeta bude kolonizovaná, nic tomu nezabrání, zatoulával se Vltava v myšlenkách čím dál tím více, když rozvášněné hlasy v motýl-karně přehlušil jediný mocný zvuk. Jekot poplachové sirény.
Tucet obličejů ztuhlo v přihlouplých grimasách s pootevřenými ústy a ustrašenýma očima, gestikulující ruce a nohy rázem poklesly, jako když se loutkám přeříznou ovládací nitě. Nyní všichni skutečně připomínali motýly, šachovnicově přišpendlené řemením postrojů po celé válcové ploše družicové zasedačky. Té podivné zasedačky bez židlí a stolů.
"Jak je vám všem známo," vyhlásil Voronov ponuře, když vypnul sirénu, "velitel expedice zodpovídá jenom správní radě. takže Björne, až se vrátíme, můžeš si stěžovat ředitelům. Ale dolů se mnou poletí Džordž," dořekl tvrdé a letmo zavadil pohledem o Vltavu. "Jestli jste si totiž nevšimli, je z vás jediný, kdo má ještě nervy v pořádku."
Expedice Areolog II nebyla žádným vědecky dobročinným podnikem. Šlo o peníze. A to všem. Jak organnacím NASA. ESA a Sovkostorgu - upsaly kapitál a očekávaly, se jim bohatě vrátí v podobě areologických map s početnými nalezišti - tak členům výpravy. Ať už proutkařům sensibilům, či technikům přístrojářum Björnova typu, kterým se zase jednalo o výši prémie.
Každý jel na vlastní triko, či vlastně dvojtriko. zásadně se pracovalo ve dvojicích, a Vltavu napadlo, zda tohle nebylo příčinou Švédova vzteku.
O tom, že Björn je neurvaly hulvát, po těch sedmi měsících již nikdo nepochyboval, a před týdnem ho hodil přes palubu i Mel, jeho dlouholetý partner, se kterým pracoval již na Luně. Stejně se každý v branži divil, co ty dva spojuje. Norton bvl jemný kultivovaný člověk, nadaný sensibil, milovník barokní hudby a vášnivý čtenář. Jedině on," s výjimkou Vltaw. si přitáhl na Mars pár skutečných knížek, a oba' proto přijdou o slušnou sumu, až jim budou z vyplácené prémie strhávat poplatek za dopravu osobních věcí.
Naproti tomu švédský prospektor četl maximálně comics a na otázku, kdo byl Amadeus Mozart, by pravděpodobně odpověděl, že snad vynálezce nového typu vrtáku pro rychloodběr mčsič-ních hornin. To bylo totiž jediné, o co se Björn mimo ženských skutečné zajímal. Sondy, vrtáky, magnetometrv a lerrametrv. seismografy, spinoskopy, nukleární zářiče, multispektrální kameřv a všechno to nádobíčko, kterým se dají pitvat kamenv zblízka i z dálky a zkoumat horniny do stakilometrových hloubek, to vše měl v malíku. Uměl udržovat tyto vesměs citlivé' strojčeky v perfektním stavu i za podmínek, při nichž by pozemský servisní technik zešedivěl. Take se netajil, že má rád peníze, šestimístné konto v bance je ta správná životní jistota a s Meiern je na nejlepší cestě, často prohlašoval, jak tohoto cíle dosáhnout.
22 -
Děmjan elegantní proplul posledním uzávěrem a Vltava přestal myslet na Björnovu lásku k penězům. Následoval velitele do přechodové komory. Byl to dvacet metrů dlouhý válcovitý prostor, vlastně studna, kde proti sobě se nacházely dvě symetricky umístěné dvojice mohutných, kónusovitě vystupujících uzávěrů, velice podobných tomu, jímž se do komory protáhli. Zatímco Voronov pomalu plachtil v ose studny do její hlubší části, Vltava se otočil čelem k vstupnímu průlezu, ukotvil nohy do držáků, přiklopil vypouklý poklop na kruhovou osazenou přírubu a pečlivě dotáhl volant Šroubového uzávěru. Vždy za sebou zavírej, znělo první přikázání bezpečnostního desatera.
"Oba íerpy jsou OK, Šéfe," zaslechl Jacquesovo hlášení, když i on doplul k zadní dvojici uzávěrů. Jejich sférická víka byla odklopena a odhalovala krátkými zářivkami osvětlené vnitřky spojovacích Sachet. Za nimi, úplně na dně přechodové komory, Dyl zavěšen Björn a poklízel kabely testorů. Ovíjely se kolem něho jako hadi okolo Láokoonta. Vida, pomyslil si Vltava, už to překousl. Člověk se sotva stačí převléci, sbalit si pro strýčka příhodu pár věcí -- depilační krém, ústní a tělní dezodorant, jedno dvě balení gumoplastových trychtýřů, toho toaletního papíru kosmonautů, pár ručníků a lihových utěrek--a Björn už testuje. Ať je jaký je, je přece jenom profesionál.
"Provozní hmoty doplněny na normu, kyslíku dvě stě procent," hlásil dál Jacques a vypínal již nepotřebné testery. Jejich obrazovky, umístěné na konzolách vedle uzávěrů, postupně hasly. Voronov se bez řečí začal soukat do připraveného skafandru a Björn mu připlul na pomoc. Jacques zase asistoval Vltavovi. Jeho plochá tvář s rozpláclým nosem, zděděným spíše po eskymácích než indiánských předcích, byla zcela bezvýrazná, avšak páska s navajským vzorem kolem čela vyjadřovala jeho protest, hlásala jeho rasovou hrdost. A také nevědomost. Loviště jeho skutečných indiánských předků ležela totiž tisíce kilometrů na sever od teritoria Navajů. Přesto pásku, již značně ušmudlanou, nosil vždy, když se domníval, že mu "bílé tváře" ukřivdily. Já jsem Indián a Eskymák a ne Kanaďan, tvrdil neústupně v hádkách, které v posledních čtrnácti dnech propukaly stále častěji. Obvykle se dostal do sporu právě s Björnem, světlovlasým a hromotluckým vikingem, jako by se v jejich genech probudila tisíc let stará vzpomínka na boje, jimiž se jejich předkové nemilosrdně hubili ve Vinlandu.
Teď oba mlčeli a úspornými pohyby vykonávali to, co vykonáno být muselo. Jako profesionálové znali řemeslo do posledního šroubku, do poslední přezky, jež právě dopĺňali na Voronovově a Vltavově skafandru. Stále, když bylo třeba,, dokázali vypnout své emoce.
Konečně byli oba členové záchranného týmu uvězněni v pozlacených nádherách za dva milióny dolarů a mohli z prostoru přestupní komory vstoupit do šerpu 02 a 03.
Oba stroje, univerzální dopravní prostředky a manipulátory v jednom, byly zvnějšku zavěšeny na modul komory, přiléhaly íc ní tečně svými břichy, aby vstup do jejich nitra, jakýsi pupeční otvor, se kryl se spojovací šachtou uzávěru.
Vyrábělo Je japonskoamerické konsorcium pod komplikovaným označením Single Handed Erected Robotíc Pacer, leč každý, mechaniky Firmy počínaje, je podle počátečních písmen zkráceně nazýval šerpy. Byli skutečně silní a spolehliví jako ti himalájští nosiči. Samozřejmě že tato jednomístná vzpřímená robotická kráčedla dokázala víc než jenom chodit. Byt' s jistým omezením byla schopna i létat, sestupovat z nízkých oběžných drah a zase se na ně vracet, přistávat a startovat za různých režimů, kolmo, z rampy nebo vodorovně po dráze.
Jejich konstrukce se v podstatě skládala z téchže částí jako lidské tělo. Na plochý trup, obsahující úplné vespod, v břichu, strojovnu s reaktorem, nad ní v hrudi obytný prostor, jenž přecházel kupolí z pancéřového skla přímo do hlavy, byl na spodních kulových čepech zavěšen pár mohutných noh, na horních pak dvě pákovité paže, zakončené v základním provedení čtyřprstými manipulátory se zdvihem patnácti tun. V prosklené kopuli hlavy se nacházelo ovládací stanoviště, operátorský kokpit s křeslem, navigačním a zajišťovacím displejem palubního počítače, reproduktory a mikrofony spojových soustav a interko-mů a centrální panel, plný ovládacích tlačítek, kontrolek a ukazatelů početných senzoru. Z panelu se také daly vysunout náramky a okovy ~ skutečně výstižně přezdívky pro klešťové snímače, do nichž musel operátor upnout ruce a nohy. když chtěl šerpu řídit ručně.
U zádové stěny trupu, tam, kde člověk má páieř, se táhl žebřík, vlastně jenom stupačky, vetknuté do samonosného pláště stroje. Zhruba v místech bránice je přerušovala přepážka s tlakutésným poklopem. Tvořila podlahu obytného prostoru, obdélníkovité kobky se sklápěcím lehátkem, skříňkou na osobní věci, mrazícím boxem s potravinami, mikrovlnným ohřívačem a kontrolním monitorem počítače. A také se skříní toalety, které se neřeklo jinak než železná panna. Z ní pak ústil na zádovou
stranu šerpu nouzový únikový otvor, jenž se dal použít i k nakonektování tak zvaného P-batohu. Ke kráčedlu byla vyvinuta unifikovaná řada zádových nástaveb, pro které se vžilo označení batoh. Šestý člen řady zkonstruovali jako jednomístný obytný
grostor s nezávislou jednotkou obnovy životního prostředí, íkalo se mu personální batoh, P-batoh, a právě v něm očekával dole Ratanen přílet záchranné výpravy.
Někdo z nás si ho bude muset vzít na záda, předbíhal Vltava události, když se opatrně protahoval šachtou, přilbu společně s rukavicemi zavěšenou u pasu. V nitru šerpu ho přivítal pach rozehřátého oleje a ona nedefinovatelná vůně vzduchu, ohřátého odpadním teplem elektrických součástek. Ve tváři pocítil vlažný průvan, vystupující ze změti plunžrových čerpadel, kompresorů, servomotorů, rozvodů hydraulické kapaliny s červenožlutě kroužkovaných hadů elektroinstalace. Jedině jejich ostré barvy, kde kombinace kroužků kódovaly jednotlivé vodiče, byly k rozeznání v příšeří strojovny.
Špičkami skafandrových bot se jemné odrazil od vypouklého víka reaktorové nádoby ~ tvořilo podlahu strojovny - a začal ručkovat po chytech žebříku napřič stísněným prostorem mezi agregáty. U hrudní přepážky odjistil západky pruvlaku a protáhl se do obytné kobky. Opět průvlak zajistil, odepnul od zad kontejner s osobními věcmi a zasekl jej do pérových držáků v mezeře mezi skříní toalety a mrazícím boxem. Udělal to vláčným, tisíckrát opakovaným pohybem a téměř plynule okračoval vzhůru do kokpitu jako zlatý vorvafi, který spěchá k ladině, aby se mohl nadechnout. Stupy s madly, vedly k operátorskému křeslu, trčícímu jako mořský útes do prostoru kopule, nepotřeboval. Přetočil se kolem opěradla, nohama zavadil o pancéřové zasklení a měl trošku potíže ustabilizovat příliš rychlý pohyb. Konečně se připoutal.
Rukou přejel po řadě přepínačů a centrální panel před ním ožil.
"Nula trojka připravena," ohlásil se řídícímu centru.
"Let po paprsku, padesát hektometrů za nula dvojkou, dynamické přistání," rozvážně promluvil reproduktor pod navigačním displejem Kuntzovým hlasem, "start za dvacet sekund, odpočítávání již běží. Zlom vaz, Džordži," a Vltava tiše žasl, jak je najednou ten arogantní Němec pokorný a zdvořilý.
Vrhl pohled ven, pancéřovými skly kopule.
Ano, v tom to bylo. Arnold vidi přece na obrazovkách totéž. Jako vždy ho i nyní uchvátila velkolepá nádhera vesmíru. Mars, ani jeho měsíce neviděl. Planeta byla někde pod ním, toliko narudlá záře, v niž se strašidelně rýsoval propletenec trub, krátkých i dlouhých válců, mřížových konstrukcí,, anténních stožárů a ramen, vypouštécích katapultů a lapacích plošin, výměníkových a slunečních panelů a přístrojových pyramid ~ tedy stanice Sagan - prozrazovala její přítomnost.
Pohlédl vzhůru, kde nad jeho hlavou zářily nesčetné roje hvězd. Prostor, jenž je vyplněn šumotem andělských křídel, prostor, kde není místo pro lidskou nízkost. Jednou si konečně musí udělat čas a vyhledat, odkud pochytil to přirovnání, zda od Byrona nebo do Shelleyho, opět si sliboval.
" ...devět, osm, sedm," proboha, odpočítávání, teprve nyní postřehl soprán tety Nancy, za chviličku se odpojí od stanice. Musí ještě přetočit křeslo. Šerp poletí hlavou dopředu, paže složeny k tělu, aby vznikly plochy pro aerodynamické řízení. Též dolní končetiny jsou přetočeny o sto osmdesát stupňů pod trup, u lidí to dokáží toliko artisté s uvolněnými klouby, takže tah raketových motorů, zabudovaných do stehenních dílů. bude působit v těžišti. A jelikož lýtkové díly, vlastně přistávací lyže, jsou harmonikovitě zase sklopeny pod motory, žhavým plynům, které za okamžik začnou proudit z výstupních trysek, nebude nic vadit při práci. Šerp přechodně pozbyl své podoby s člověkem ~ přešel do druhé podoby, do konfigurace dvoumoto-rového raketoplánu s pilotem v samé špici.
" ...tři, dva, jedna, start," oznámil počítač starostlivým ženským hlasem, navozujícím představu přísné, leč laskavé tety ~ proto ta přezdívka -- a hvězdy vně kopule se pohnuly. Potrubní propletenec Saganu se propadl kamsi dozadu. Vltava na okamžik pocítil svou váhu a bublinu kopule zalehl obrovitý rudohnědy srpek.
Ping, ping, ping, dokazoval reproduktor, že šerp je v ose radarového paprsku a tedy na stanovené dráze, a Vltava postřehl před sebou a jakoby trošku nad hlavou malý bod. To bvl Děmjanova nula dvojka. Odlétaly od ní drobounké jiskřičky ohně. když dva plamenné meče, které prosekly prostor vedle kopule, oslnily jeho zrak a škubly tělem, prozradily Vltavovi. že i jeho šerp brzdí.
Zamrkala kontrolka radiové výzvy a Vltava přepnul na kanál
D.
"To ti to ale trvalo," ozval se z reproduktoru Děmjan. "Nemáme moc času, za deset minut sedáme. Más čistý příjem?" 23 -
projevil náčelník péči, leč Vltava se nenamáhal odpovědět. Místo toho se predklonil v kfesle na plnou délku poutačích popruhů, zatápal pravou rukou pod konzolou vysílače a povolil několik konektorů. Kanál D byl nyní chráněn proti odposlechu a automatickému záznamu i na jeho stranč.
'Teď už ano," odpověděl smluveným heslem. Délali to často, nikdo si nelibuje v tom, aby každý zvuk, který vydá, a to nejen miuvidly, byl monitorován. "O co se jedná, Děmjane?"
"Mluvil jsem s Rátaném ještě jednou. Přes SPOJ 3."
Chráněná soukromá linka mezi velitelem a jeho zástupcem, uvědomil si Vltava. "Napojil mě na Nortona. Vlastně na nahraný vzkaz, starý deset hodin. Vypadá to, že mu nic není, rozumíš, že jen trpí nějakou duševní poruchou, a proto nechci, aby z naši akce existoval autenticky záznam. Pak to nějak sesmolí-me..."
"Co mu teda vlastně je?"
"Odmítá se vrátit. Řekl mi .. vlastně Ratenenovi fekl, že uvázl v Bradburyho stínu..." "V čem?"
"V Bradburyho stínu," pečlivě zopakoval Děmjanův hlas. "Že rý je to nejsenzačnější objev v dějinách lidstva a že prý ty udeš vědět, o co se jedná, máš pry tu knihu s sebou. To je skutečný důvod, proč jsem trval na tobě, na tvé účasti v záchranné výpravě. Řekni, víš, co to je ten Bradburyho stín? Já to jakživ neslyšel. Nechce se mi věřit, že by se Mel zbláznil."
Kopuli šerpu prošlehl blesk. Ohnivý kroužek propálil sametovou čerň před Čelním sklem a sluneční paprsky se na hranách čirého bloku rozložily do spektrálních proužků--vzorkovnice barev, jež vytrhly předměty v kokpitu z jejich stínovité šedi. Objevily se ostře zelené pruhy tmelu, jimiž byla jednotlivá pancéřová skla těsněna v leštěných nerezových rámech, prozradily se tmavomodré pulty s hranami obloženými měkkým žlutým pěnoplastikem, slunce orysovalo rámování kopule i na zadní stěnu, pokrytou vínově červenou koženkou.
"Snad myslel Marťanskou kroniku. Mel u mě viděl její český překlad. Napsal ji více než před sto lety americky básník Bradbury jako vizi o americké invazi na Mars. Vlastně je to Wells naruby. Ale pokud si dobře vzpomínám, není tam řeč o žádném stínu — o ničem, co by se dalo nazvat Bradburyho stínem. Co přesně Mel vzkázal?"
Aby mi Ratanen vyřídil, že uvázl v Bradburyho stínu. Že neví, jestli najde sílu, aby z něho vyšel. Že neví, co se stane, když do stínu vstoupí další lidé. Ať počkáme, až si to přebere a zjistí, co za tím je. Že se ozve za deset hodin. Už se neozval a Ratanen oficiálně spustil poplach.
Šerp se opět škubavě otřásl intenzívním brzděním a i za žebrovím kopule se počaly rozvíjet barvy. Dosavadní čerň ožila fialovými odstíny a poté matnějící hvězdy provedly čelem vzad a Vltavy se zmocnil pocit, že pomalu padá do obrovského měděného kotle. Opotřebeného kotle dávnými kosmickými hostinami, popraskaného žárem dávných hvězdných hodokvasů a pokrytého jako neštovičnými jizvami strupy kyzu. Ta nejvétší jizva vpravo vpředu je Olympus a hned za ním, přímo v ose letu, tři další menší vady na kráse - krátery Arsia, Pavonis a Ascraeus. Rovníková oblast západní polokoule Marsu. Na monitoru v zeleně se jiskřící síti souřadnic již pulsoval světelný bod - radiomaják Nortoriova a Ratanenova tábora. Překopíroval se i na navigační obrazovku a žlutá křivka sestupu u něho končila.
'To mi, bohužel, nic neříká, nevím, co myslí Norton tím termínem," bezradně řekl Vltava.
"Vlastní fáze sestupu, do cílové oblasti zbývá tisíc pět set kilometrů, výška čtyřicet," vmísila se teta Nancy a nemínila již umlknout. Museli rozmluvu ukončit, Vltava slyšel i hlubší hlas, jak se u Děmjana rozštěbetala altem jeho teta. ' "Šikmá vzdálenost tisíc, výška třicet," zvonil vítězně soprán palubního počítače a Vltava měl bláznivý dojem, že šerp zabloudil do obří jeskyně s cihlovým stropem, který se mu řítí na hlavu. Leč tato představa trvala pouhý okamžik, neboť jako v grafických hříčkách Eschera se vše převrátilo, nahoře bylo dole a naopak. Cihlová klenba se změnila v podlahu, na kterou po zádech padal. Vyvolalo to silnou závrať, Vltavovi připadalo, že opět prožívá jeden z těch hrůzných létacích snů, jaké ho sužovaly v dětství. Musel zavřít oči.
Zvenku zaznívaly zvuky trhaného balícího papíru a šerp se nepravidelně otřásal. Průvodní jevy přistávám v atmosféře, a když byl schopen otevřít oči, uviděl i standardní pyrotechnické efekty, doplněné o výšlehy plamenů z brzdících trysek. Poté ho naopak přirazilo zrychleni do křesla, cihlová plocha za klenbo-vím kopule zarotovala, a jakmile opět stanula, rozpukla se v ohromnou jizvu, v celou spleť jizev.
"Základní poloha pro dynamické přistání, vzdálenost čtyři sta, výška dvacet hektometrů, oprava, oprava, nřekalibrace. překalibrace, výška padesát," nastavovala tety Nancy nulu výškomeru na dno Kaňonů Marinerů, neboť v jednom z nich
ležel tábor těch dvou.
Let šerpu nyní připomínal let nadzvukového letounu s měnitelnou geometrií křídel. Předloktí se odklonila od trupu, aby svými plochami usnadnila aerodynamické řízení, a až následkem poklesu rychlosti přestanou v řídké atmosféře postačovat, zajistí stabilitu sestupu pomocné raketové motorky, ukryté v zápěstních náramcích.
Stroje se nyní řítily nad povrchem ve stupňovité formaci, ve vzdálenosti padesát metrů. Pod jejich břichy, i když to vlastně byly hřbety s velkými oranžovými a černě lemovanými čísly, proklouzla kruhová hradba kráteru Oudemans, a jako by čekaly pouze na toto, stočily se náhle na sever. Poté za burácení motorů přeskočily jižní větev kaňonů, nazvanou na počest Diovy milenky Io Chasma, a sotva pod sebou zanechaly tuto propast, otevřela se před nimi na okamžik další rokle. Bleskurychlou zatáčkou se do ní snesly a srovnaly do osy. Propadaly se do Tithonium Chasma, na obou stranách kopule se řítily rozervané břehy, do dotyku s povrchem zbývaly sekundy.
"Přistávací lyže vysunuty, rychlost tři sta," hlásila radostně teta Nancy, a opravdu, úprk cihlově rudého povrchu se znatelně zpomalil, byl blizoučko, na dosah ruky, Vltava viděl, jak pod Ďěmjanovým rozkřižovaným strojem se začínají vyklápét holeně, oba šerpy nyní letěly na úrovni -- a pak v pokleku pokorně přistály na dně Tithoniovy rokle. Na dně kaňonu dvakrát hlubšího a šestkrát širšího, než je Great Canyon v Arizoně-ve státě, kde se narodil nezvěstný Mel Norton.
"Je devět hodin třicet pět minut místního času, venkovní teplota činí mínus čtyřicet dva stupně Celsia, rychlost větru jeden a půl metru za sekundu, západní směr," oznamovala suše teta Nancy a Vltava si připadal jako o víkendu na chalupě, když ráno poslouchá předpověď počasí.
Zvířeny písek se již usadil a šerpy přešly z letové do kráčivé podoby. Pruh oblohy, sevřený z obou stran rozeklanými úbočími, měl lososově růžovou barvu, neboť konvekční atmosférické proudy již stačily vynést vzhůru limonitový prach. Slunce se na tom nasládlém nebi rozpíjelo jako vejce na plátku opečené šunky a jeho dopolední paprsky ozařovaly severní, strmější stěnu rokle, k níž oba šerpy rozvážně kráčely dlouhými třímetrovými kroky. Stěna s obnaženými areologickými vrstvami v různých odstínech hnědi a červeni připomínala rozříznutý kakaový dort s višňovou náplní a čokoládovou polevou.
"Už vidím tábor," komunikoval Děmjan a i Vltava zahlédl pár stříbrných kostek pomocných skladišť, lesklou bublinu nafukovacího iglů, avšak hlavně oranžovou kapku P-batohu. na jejímž vrcholku blikající modrý majáček označoval přítomnost člověka. Šamana Ratanena, černookého mužíka s řídkým vousem, laponského pastevce a sensibila ze severu Starého kontinentu, z oblasti, o které jak Norové, tak Finové ani nevědí, komu vlastně patří.
"Vezmeš ho na záda," rozhodl Voronov, korespondovali opět na stíněném kanále D, "nesmíme ztrácet čas, Nortonovi zbývá kyslík na tři hodiny. Ohlásím se ještě, pokud to jde, Kuntzovi do řídícího střediska," připojil. Oba věděli, že na dně kaňonu spojení vysazuje.
Když stroje v obláčcích cilhového prachu dodusaly k P-batohu, Děmjanův šerp stanul u kapky s modře blýskajícím majáčkem, rozkročil sloupovité nohy a podupáním si ověřil, že vroubkované články chodidel mají pevnou podporu. Pak se mírně předklonil, zasklením zlatě probleskl Voronovovův ochranný oblek, a svými čtyřprstými pařáty sevřel ze stran P-batoh. Vltava přiměl svou nula trojku k obratu a nastavil její záda druhému stroji. Oranžová kapka, vetknutá špičatější částí do povrchu, se bez jediného zachvění pozvedla, z dříku neslyšně odpadly hroudy prachu a Vltava zaslechl slabé skřípění, jak výstupky P-batohu zapadly do zámků na zádech jeho kráčedla.
"Zdravím tě, náčelníku, i tebe, Džordži, můj nosiči, zdravím," rozhodl se Keimi teprve teď připojit na frekvenci, "bylo navýsost prozíravé oddělit kanál, na kterém mluvíme." čert ví. jak věděl o manipulaci s konektory, "nechtěl bych. abv někdo vlastnil důkaz mého strachu."
"Jakého strachu? Co to meleš," Keimi? A vůbec, kde je vlastně Norton?" spustil Voronov nakvašeně. "Proč jsi ho nepřivedl sám? Co tady vlastně vyvádíte?! Neměl jsem vás pouštět dolů. Víš, co to bude stát. zbytečné nasazení dvou šerpu s dynamickým přistáním a se zpětným výstupem do orbitu?"
Oba stroje stály čelem k sobě. operátory dělily pouze dvě tabule skla, takže Vltava jasně viděl, že Voronov se hněvivě dívá kamsi nad jeho hlavu. Otočil se i s křeslem a hned za kopulí spatřil oranžový vrchlík P-batohu. V jeho přední části byl mohutný průzor a za ním. jako ikona ve stříbrném rámu. se rýsoval provinilý Keimiho obličej s řídkou bradkou a povislvmi
24 -
C
kníry. Jeho černé oči se dívaly skutečně vystrašeně.
'Vždyť jsem ti to, náčelníku, řekl do rádia. Kamenný duch se probudil a Norton je v jeho moci. Obávám se, že ani my tfi proti němu nic nesvedeme. Jeho síla je strašná, cítím ji až sem. Myslím, že Norton zemfe, a možná i jiní," prorokoval Ratanen tiše a jeho hlas byl tak sugestivní, až Vltava cítil, jak mu vlhnou dlaně.
"Co víš o Bradburyho stínu? Co to vlastně je?" vyslýchal Děmjan Keimiho nahněvaně dál.
"To je stín toho ducha. Začíná támhle, za ohybem, pod tou skálou ve tvaru králíka. Proto jsme ji s Melem začali říkat Králičí skála. On tam odešel už včera ráno. Napřed tady cosi tři dny měřil a pak Sel k duchovi. Naposledy se ozval včera pozdě večer. Že našel jádro. Jádio Bradburyho stínu a že se Jde na ně podívat. Tak to řekl. A že bude obtížné se vrátit, že neví, jestli to dokáže. Že se za deset hodin ozve a ať si nedělám starosti. Už se neozval, ale to přece, Dčmjane, víš. Poslal sem ti přece Molovou linkou jeho záznam. Napřed jsem chtěl jít za ním, ale ručně bych moc kyslíku nepohral. A mám strach. Mám malou sílu a takovou předtuchu. Ten duch je příliš mocný. A potměšilý a zlomyslný, zakýval hlavou v rohaté laponské čepici. Přitom se odkryla hlaveň té směšné staré pušky. Zaseji má s sebou, pomyslel si Vltava.
"To zatím stačí," rozhodl Děmjan. "Půjdeme. Já první, ty, Džordži, sto metrů za mnou."
Vyrazili.
Severní stěna kaňonu byla náhle velmi blízko. Splývala s nebe jako nařasená opona, změť visutých galérií, převisů a balkónů, čišela z ní hrozba a Vltava pocítil cizost toho rudého světa s takovou intenzitou jako ještě nikdy. Vybavil se mu český název planety.
Smrtonoš.
Přinese opravdu smrt někomu z nich? I přes domácké teplo, panující v nitru šerpu, se zachvěl.
"Tady se ještě nemusíš bát, Džordži," zahovoril reproduktor Keimiho hlasem, "stín začíná až za Králičí skálou."
"Nekecejte!" napomenul je sto metrů vzdálený Děmjan. I on propadl nervozinervozitě.
Dál již posádky kráčedel mlčely. Až k čedičovému ostrohu, jehož černošedý zoban přehrazoval výhled. Čněl do plochého cihlového dna kaňonu jako silueta čichajícího králíka se sklopenými slechy. Před ostrohem ležela hluboká návěj limonito-vého prachu od poslední písečné bouře a Děmjanův šerp připojil své otisky ke dvacet čtyři hodiny staré Nortonově stopě. Důkaz, že tudy šel. Na úrovni skály, teď již vůbec nepřipomínala králičí hlavu, Voronov svůj stroj zastavil a čekal na Vltavu. Zvířený prach se v třetinové gravitaci jenom pozvolna usazoval a stojícímu šerpu z něho vyčnívala toliko horní třetina trupu. Řídká atmosféra, odpovídající pozemské ve výši devadesáti pěti kilometrů, způsobovala, že se prachové částice lepily na povrch strojů, takže oba šerpy, když stanuly bok po boku, připomínaly řezníky, zacákané až k pasu krví.
Za ostřím skály se otevřel pohled do další části Tithoniovy rokle. A byl to pohled impozantní.
Jako všude i zde ploché dno svíraly boční svahy, avšak severní nebyl tvořen obvyklou soustavou teras -- na jeho místě se asi v délce deseti kilometrů tyčila gigantická, téměř jednolitá plotna až kamsi do růžového nebe. Bylo obtížné od ní odtrhnout oči, a Vltava sí uvědomil, že tahle jako půlnoční tygr šedě a černě žíhaná stěna mu»í být vysoká nejméně tři kilometry.
"Džordži, co ti hlásí čidla?"
"Nic," odpověděl, když přejel zrakem obrazovky.
"Mně taky nic," pripustíľ Děmjan. "Přepni na dalekohled íi vezmi si dno. Já beru stěnu."
Jeden dotek klávesy a na přehledovém displeji naskočil zvětšený obraz límonítového dna rokle. Již tento takt byl záhadou. Jak to, že zde, tři kilometry pod úrovní marských planin, se nachází tatáž hornina jako nahoře? Jak vlastně vznikla soustava Kaňonů Marínerů, když sopečná činnost a vodní eroze jsou právě tímto faktem vyloučeny.' Jedinou rozumnou odpověď nabízela teorie "vtlačeni', ale kdo nebo co a proč vtlačil či vtlačilo, také nedokázala zodpovědět.
Kamera včjířovitě snímala čím dál tím vzdálenější pruhy cihlově červeného dna rokle, přejížděla od terasovitého jižního břehu až do stínu k úpatí obří stěny, kde se jako příboj bíle třpytil pruh jinovatky. A právě tam, na pokraji návěje / krystalku oxidu uhličitého, pfi třetím kyvu kamery, Vltava cosi zahlédl. Něco se tam pohybovalo.
Chtěl přepnout na větší zvětšení, když ucítil, že se cosi dotklo jeho nohy. Prudce sebou škubl a vyděšeně sklonil hlavu. S úlekem civěl do metr vzdáleného skřítkovského obličeje. Těsně pod jeho křeslem, na příčlích žebříku vedoucího do kokpitu stál Keimi a provinile se usmíval.
"Promiň, že jsem té polekal, ale já už nevydržím být sám.
Ve dvou nám bude lip, uvidíš," dořekl a uhladil si volnou rukou rozježenou mandarínskou bradku. Vltava se beze slova předklonil a Ratanen se protáhl za něho, aby se obkročmo usadil na válcovém držáku křesla. Jedině tam se mohl další člověk ve skafandru vecpat. Ještě se ani nestačil uvelebit, když se zepředu ozval reproduktor.
"Proboha!" vykřikl v něm Děmjanův hlas, "podívej se na stěnul Odměr dvacet osm, náměr třicet dva."
Vltava napřed uložil tetě Nancy do paměti poslední souřadnice nastavení kamery a pak s Ratanenem, dýchajícím mu do týlu, vyťukal koordináty, jež mu sdělil Voronov.
Obraz se rozběhl vlevo a přitom plachtil vzhůru. Displej se vyplnil detailem stěny -- balvanitou deskou s úzkou římsou, na které stál šerp. Normanův šerp 01. Část římsy se musela čerstvě utrhnout, vlastně propadnout do nitra, nebot pravá noha stroje visela do prázdna. I patní část levé nohy čněla nad propastí, římsa byla totiž užší než délka článkovitého chodidla. Stroj vlastně visel na manipulátorech, levý pařát vetknut do šikmé trhliny, a pravým svíral trojboký balvan v klenbě nad dírou, která vznikla propadem při zřícení římsy.
Šerp připomínal ukřižovaného Krista. S jedním rozdílem. Byl ke stěně přitisknut hrudí a vystavoval užaslým pohledům záchranné výpravy záda s otevřeným havarijním průlezem. Mrtvé z něho splývalo lano až na římsu, na její zachovalou část, která vedla do prázdna. Mela nikde vidět nebylo.
'Ta římsa je šest set padesát metrů vysoko," řekl s nevěřícím úžasem Děmjan. "Mel musel vypnout automatiku a při šplhání ovládat šerp ručně. Nikdy bych nevěřil, že je to možné," dodal zmámeně.
Vltava vyťukal na klávesnici palubního počítače další akord a obraz začal couvat do dáli, displej zachycoval čím dál tím větším plochu stěny, a jak silueta ukřižovaného stroje se zmenšovala a posunovala k hornímu okraji obrazovky a jak se více a více rozevírala propast pod nohama těžkopádného kráčedla, uvědomil si Vltava obludnost situace v plné šíři. Byl to ještě člověk, kdo dokázal dostat pětadvacetitunový stroj do té výše? A kde je jeho operátor teď?
Nadechoval se k otázce, když se ozvala teta Nancy vzrušeným sopránem. "Pohyblivý objekt na souřadnicích dvacet osm. mínus nula pět rozpoznán
jako -- " v tu chvíli řečový syntetizátor vysadil, jako by si palubní počítač nebyl jist, a se zpožděním dodal. "-- jako člověk."'
Ještě než dopadly jeho ruce na klávesnici, zavíril Vltavovi v hlavě roj myšlenek. Odměr objektu je stejný jako odměr šerpu. Zřítil se Mel ze stěny? Ale jak by se mohl pohybovat? Pád z více jak půlkilometrové výše se dá těžko přežít i v podmínkách třetinové gravitace.
Konečně na uvolněný displej vhupl obraz.
A pak bylo dlouho ticho. I Děmjan mlčel, maje před očima tentýž obraz, i on se bez dechu díval.
Závěj z krystalů oxidu uhličitého byla v těch místech přerušena haldou balvanů. Ostrých, šedých až do černá, čerstvě odloupnutých skalních úlomků. A na nich stála žena. Zena ve večerní toaletě tyrkysové barvy. Rytmicky rozpažovala a připažovala nahé paže, otočena čelem ke kameře. A vůbec jí nevadil padesátistupňový mráz, nebrala ohled ani na to. že se nachází v prostředí, které se od úplného vakua liší toliko bezvýznamnou hodnotou devíti hektopascalů tlaku. Ta žena v toaletě rozvážně signalizovala jejich směrem SOS a jak to vyhlíželo, vůbec si nepřipouštěla, že nad ní se tyčí stěna Tithonium Chasma a ještě vyše lososová obloha Marsu.
"Džordži," Děmjan se konečně vzpamatoval, "řekni mi přesně, co vidíš."
"Ženu ve večerních šatech, která signalizuje SOS." odpověděl zajíkavě Vltava a i přes protipotní prádlo cítil praménky potu, stékající mu po zádech.
"Ja vidím totéž," přiznal velitel.
Byl to bláznivý pohled a Vltava-i přes Děmjanovo potvrzeni propadl panice. To se mi zdá, jsme obětmi fatv niorgány. nějakého nejapného Melova vtipu, pokoušel se' o logické vysvětlení.
"Ona existuje," ozval se Keimi, na kterého úplně zapomněli a lačně přes Vltavovo rameno nahlížel do obrazovky, "první z pomocných duchů, který nás vítá."
"Ty ji také vidíš?" optal se Voronov.
"Má tvar ženy," souhlasil Laponec nepřímo, "ale síla je jinde." . ,
"Indikátory?!" ujišt oval se Děmjan chvatně, a po záporné Vltavovč odpovědi dodal již klidněji: "Půjdeme se tedv podívat blíž na ten tvar ženy.
Stroje vykročily a obraz ženy se plavně zakymácel, jak gyroplošina kamery se zpožděním vyrovnala hoůpavv diod šerpu.
25 -
"Ostrý pokles teploty. Mínus osmdesát test stupňů," vyjekla náhle vzrušeným altem Děmjanova teta Nancy. "A ten člověk není človek," připojila se zděšeným sopránem její kolegyně ve Vltavoví lerpu. "Nelze stanovit, nelze stanovit, nelze stanovit..." začala hystericky vykřikovat.
"Stáhni inteligenční kvocient na polovinu!" překřičel Děmjan blábolení Vitavova počítače. "Já už jsem to udělat"
Jediný hmat na centrální panel a teta Nancy, proměněná v blbečka, zmlkla.
Zena musela zpozorovat pohyb strojů, poněvadž nechala poklesnout ruce a vztyčena jako vládkyně hleděla vyčkávavě jejich směrem. Dorazili k ní za deset minut. Čedičová deska se vzpínala přímo nad nimi, římsa i s uvázlým serpem zmizela kdesi v růžovém nebi, a mohutnost kráčedel se proměnila v titěrnost hraček. Ze stěny nyní vyzařovala velebnost a cosi záhadného a božského, vanulo z ní totéž, co člověk pociťuje v chrámu před útesem mlčících varhan, jejichž píšťaly, mizící v závratné výši gotické klenby, jsou svým hlasem skutečným stánkem Božím a ne ten směšný stolek s bílým ubrusem na opačném konci; vnukala posvátnou bázeň a zároveň vzrušené očekávání na okamažik, kdy promluví, kdy zařve Božím hlasem,
Vltava byl ve skrytu duše přesvědčen, že hromada čerstvě zřícených balvanů bude pusta, až k ní dorazí. Leč, když konečně odtrhl pohled od stěny a sklonil hlavu, aby pohlédl dolů nejspodnějším dílem zasklení kopule, srazil se s očima té ženy. Zatočila se mu hlava a pocítil závrať, jako by byl silně opily. Shlížel do dokonalého oválu tváře pod korunou rusých vlasů, ozdobených briliantovým hřebenem, obhlížel celou dokonalou postavu, obnažená ramena a pod obloukem perlového náhrdelníku plná ňadra, tryskající jako ten nejušlechtilejší kov z hluboce vystřiženého živůtku. Stíhlost pasu byla ještě zvýrazněna bílou krajkovou šerpou, volný cíp krajky splýval jako napěněný vodopád podél záhybů sukně, v jejímž tyrkysu se snoubila modř pozemské oblohy se zelení severských moři. Tváře krásných žen si každý muž pamatuje a Vltava si uvědomil, že i tuhle zrale krásnou dámu odněkud zná. To není možné, se zděšením si pomyslel, a když uviděl, že jen karmínové nalíčená ústa se pohnula, reflexivně přepnul na vnější odposlech.
Do nitra šerpu pronikl ženský hlas. Žádné sotva slyšitelné piitivé zvuky, jediné, co se doposud dalo na Marsu zaslechnout, nýbrž jasný lahodný alt, nyní podbarvený úzkostí.
"Pánové, prosím vás, zachraňte mé dítě. Prosím vás, zachraňte mé dítě, opakovala úpěnlivě a přitom si tiskla ruce v krajkových rukavičkách k ňadrům gestem všech madon.
Jistě, madam, uděláme pro vás všechno, ale napřed musíme vystoupit." I přes šokující pohled na tu ženu před šerpem pracoval Děmjanův mozek hladce. Tak se přece ocitl v situaci, o níž nž několikrát uvažoval. Jaká pravidla vyplynula z těch úvah? Za prvé se nesmí nechat zaskočit. Pravda, nečekal zrovna lidský fantóm, natož fantóm paní Nortonové, poznal ji hned a věděl o její tragické smrti před lety, v rámci povinností velitele expedice ho seznámili s osobními spisy všech účastníků, ale od okamžiku, kdy poprvé vstoupil do vesmíru, uvažoval, jak se zachovat při setkání s něčím neznámým, s něčím nepochopitelným, rozvažoval o vhodných strategiích a taktikách.
Nyní k takovému případu bezpochyby došlo, a bylo tedy nutno stanovit příslušnou strategii a taktiku. Bohužel vstupuje do kontaktu s nevýhodou, druhá strana má pravděpodobně Mela a on se bude muset rozhodovat pod časovým nátlakem. Z toho vyplývá strategie - musejí napřed najít Nortona a pak jako druhořadý cíl zkoumat neznámý jev. Možná někdo jiný by zaměnil pořadí, avšak on nemůže. Byl natolik sebekritický, aby i věděl proč. Příliš dobře zná historii svého národa, jeho sklon k marnotratnému prolévánfrkrve. Proto pro něho neexistuje větší hodnota než lidsky život. Musí zachránit Nortona za každou cenu, na ostatní bude čas až pak. Okamžitě si zvolil i postup, jak toho cíle dosáhnout. Nesmí se nechat vyvést z konceptu, musí učinit to, co jeho protihráč nejméně očekává -- chovat se tak, jako by vše bylo normální, jako by bylo běžné, že na bezvzdušném Marsu se při arktickém mrazu pohybují dámy ve večerní róbě, v jaké se chodí na ples k monackému knížeti, dámy, které se bez jakýchkoli technických prostředků napojují na jejich interkomy. Jenom musí doufat, ze Džordž i Keimi budou natolik inteligentní, aby se řídili jeho příkladem. Proto nasadit neutrální tón a přívětivý, klidný obličej...
"Jistě, madam, uděláme pro vás všechno, ale napřed musíme vystoupit," musel říci ve svem šerpu Děmjan, jelikož právě tato slova transmitoval reproduktor vzájemného spojení i ve Vltavovč stroji. Avšak také je nějak zaslechla ta žena, neboť se vděčně pousmála.
"Vystupujem, chlapci," připojil ještě klidně tlampač Děmjano-vým hlasem, avšak Vltava se nehýbal a ohromeně sledoval postavu sestupující půvabně z balvanů. Sklonila se napřed pro stříbromodrou norkovou štólu, přehodila si ji přes obnažená
ramena, konečky prstů uchopila sukni, jemné ji nadzvedla, až se objevily špičky stříbrných střevíčků, a vzápětí kladla jejich vysoké jehlově podpatky na ostré hrany balvanů s takovou jistotou a samozřejmostí, jako by sestupovala po honosném schodišti Metropolitan opery.
Védčl, kdo to je. Před jejich šerpy stanula paní Patricie Nortonová, matka Mela Nortona. Zahlédl její fotografii v Melově kabině v magnetickém držáku na stolku. Již tehdy ho ohromila její krása. 'To byla má matka", odpověděl na jeho tázavý pohled olvsalý brýlatý Mel. 'Tragicky zahynula před Šestnácti lety a tohle je její nejhezčí fotografie", dodal. Nejsem příliš po ní, že, otázal se s matným úsměvem ve své bezvýrazné soví tváři s vysokým čelem a staromódními brýlemi, a Vltava, ač nebyl sensibil, pochopil, že Mel i nadále žije v jejím stínu, že si nikdy neodpustísvou všednost, kterou tak zklamal její půvab.
"Ďžordži, máme vystoupit," vytrhl ho z úvah Keimi.
Jeden za druhým pak sestoupili do strojovny, vyprostili z držáků kyslíkové tanky a připnuli si je navzájem na záda. Jakmile si nasadili přilby, pach zahřátého oleje a oceli vystřídala kovová pachuť kyslíku. Vltavovi byla vždy odporná, leč nyní ji přivítal s ulehčením, stejně jako zlověstný sykot unikajícího vzduchu při vyrovnávání tlaků. Jak rád by zůstal u těchto domáckých zvuků a pachů, neboť měly logiku a řád. Nezbývalo však nic jiného než vystoupit do světa, jenž odporoval všem jeho znalostem, všem lidským zkušenostem.
Šerp mezitím poklekl, takže z pupečního otvoru, přestože byl stale ještě tři metry nad úrovni terénu, se dalo pohodlně sestoupit po stehnových dílech jako po šikmé rampě. Děmjan zcela normálně hovořil s paní Nortonovou a pohled na tuto dvojici byl opět pro Vltavu jako direkt pod bradu. Proti sobě stáli zlatý obr s lesklou bublinou místo hlavy a zralá krásná žena s dokonalým make upem, oblečená jako do plesu v opeře.
"... je zavalen tam nahoře v jeskyni. Vysvoboďte ho, prosím vás, nechci, aby zahynul," prosila opět dáma ve večerní róbě a její jasný alt nyní zazníval ze sluchátek ISS spojení, kde nemohl být napojen nikdo jiný než oni tři, "vždyt je to můj syn."
"Jistě, madam, pokusíme se o to, vyprostíme vašeho syna. Ale kde je zavalen, kde je ta jeskyně?" optal se Děmjan zcela vážně a soustředěně.
"Děmjane, " zaprostestoval Vltava, byť s potížemi se konecAě vymanil z vlivu hypnotické podívané, "co to tady hraješ?! Přece nemůžeš věřit tady té..., tady tomu...," nevěděl, jak dál.
Žena se obrátila k němu a její velké průzračně zelené oči se zalily slzami: "Pane, vy nechcete pomoci memu..."
"Džordži," Voronov ji neurvale přerušil a Vltava mohl pozorovat jeho přísný obličej za siplexem přilby, "Mel tady někde je a já budu hrát jakoukoli strašidelnou komédii, abych se k němu dostal dřív, než mu dojde kyslík. Když ti to pomůže, ber všechno jako sen! Madam," obrátil se zpět k paní Nortonové. "kdeje váš syn?"
"Tam," paní Nortonová pozvedla nahou, medově opálenou paži, masivní platinový náramek se sesmekl až k oblému lokti, a ukázala vzhůru do stěny.
Blížilo se poledne, slunce kulminovalo a právě jeho téměř rovnoběžné paprsky i při nepříznivém úhlu zviditelnily na stěně něco, co by se dalo nazvat jako střelecký terč. Nebo kruhy na vodě. Jako by kdysi cosi do skalní desky udeřilo či na ní explodovalo, roztavilo ji do ruda a zchladilo dříve, než zvlnění, vyvolané tímto nárazem, stačilo opadnout. Nyní byly tyto nepatrné koncentrické vyvýšeniny zvýrazněny hrou světla a stínu a perspektiva je zkreslovala do eliptických oblouků, a právě tam, kde se dal tušit střed těch kružnic, ukazovala ruka v jemné krajkové rukavičce.
"Mluví pravdu," promluvil konečně i Ratanen, který se doposud neustále rozhlížel kolem, jako by ještě někoho čekal. "Norton tam skutečně je. Vím to. Zkamenělý duch ho drží v tlamě. Ona mluví za něho," zlato jeho skafandru odrazilo široký blesk, když naznačil posunek ve směru paní Nortonové. Puška, zavěšená na rameni, mu tím pohybem sklouzla a musel přitáhnout její aramidový řetízek, aby neupadla do hnedočerveného prachu.
"Je tam prostě jeskyně," řekla žena nervózně a úkosem si prohlížela Ratanena, 'a moje dítě do ní vlezlo, "její hlas zůstával chladný, i když se zase dívala na Voronova. 'přestože jsem ho varovala, ať tam neleze. Ale znáte chlapce. Jsou všichni tak neposlušní..."
"Musíme se s ním spojit," přetrhl jí Děmjan řeč. "Keimi. nemůžete se dohovořit jako sensibilové?"
Nový zlatý blesk, jak Ratanen pokrčil rameny: "Je mi líto, ale síla ducha to nedovoluje. Optej se jí."
"Můžeš se zeptat přímo mě, Děmjane. Vítám tě v Bradburyho stínu," zazněl všem třem do sluchátek nepříliš hlučný hlas. Leč oni měli dojem, že to zaburácel hrom.
"Odkud..., jak..., " zakoktal se Voronov a pod pfilbou otáčel hlavu na viechny strany.
"Neměj strach, tohle nejsou žádné kejkle, nýbrž poctivá pozemská technika. Zapomněl jsi na elektrostrikční komunikátor. Já také. Ozval bych se dřív. Tahle hornina má celkem vyhovující modul pružnosti, takže signál má dostatečnou velikost, aby jej mohl odebrat můj šerp? Slyšel jsem i dupot vašich strojů, ale chvilku mi trvalo, nei jsem domluvil jejich počítačům, aby mne připojily na ISS. Nemuseli jste z nich dělat až tak veliké blbečky..."
"Kde, Mele, u viech čertů vězíš? A co znamená ta..., ten fantóm?"
"Neříkej jí tak. Je to moje matka. A je sama?" "Co tím myslíš? Jak sama?"
"Zapomeň na to. Předpokládal jsem. že se to vyvine trošku jinak. No, nechrne toho. Jako bych nic neřekl. Už ti Džordž všechno vysvětlil? Apropos, zdravím tě, Džordži. Bylo to přece u tebe, kde jsem viděl Bradburyho Marťanskou kroniku?"
"Nevzpomínám si, že by se tam psalo o nějakém stínu," vyhrkl Vltava. Nerozuměl již vůbec ničemu.
"Jen si vzpomeň na osud druhé výpravy. Co každý z nich našel na Marsu. To si přece pamatuješ. Vždyť vidíš, co jsem našel já...
"Poslyš, Nortone, už toho mám dost," Děmjanův hlas zněl nyní rozhněvaně. "Přestaň žvanit o knížkách a řekni přesně, kde jsi a kolik ti zbývá kyslíku. Teď je důležité jediné -- jak tě dostat ven. A všechno ostatní budeme ignorovat, jako by to tady nebylo - nebo brát jako samozřejmost. Tak mluv. čekám tvoje hlášení."
OK, ty jsi šéf. Jak vám řekla matka," při těch slovech Děmjan zuřivě sešklebil obličej a Mel, jako by ho viděl, vsunul, "— tím jsem teda proto, abychom spíše věci brali tak, jak jsou --, takže jak řekla matka, sedím skutečně v jeskyni, asi tak dvě stě padesát metrů nad vámi. Je to taková kaverna, bublina, která vznikla, když se část horniny změnila žárem v plyny. Stalo se to při dopadu impaktu. Nebo jádra, jak říkám já, protože věřím, že to jádro je. Jádro něčeho, zbytek čehosi většího... No, to je jedno. Je to zkrátka křemenný valoun a část jeho povrchu se noří z čelní stěny jeskyně. Svítím si na něj přilbovým reflektorem. Mimochodem, tahle jeskyně je blízko povrchu stěny. Vrstva skály není silnější než takové tři metry, protože zvenku je nálevkovité zahloubení, které skalní vrstvu zeslabuje. Měřil jsem to echolotem a inframetrem a přitom objevil tuhle jeskyni. A taky komín. Přece ty žhavé plyny musely nějak ven...
"Myslíš, že ten křemenný ímpakt, to jádro..." vmísil se Vltava nesměle do Nortonova hlášeni.
"Jsem o tom přesvědčen, Džordži. Jádro je navíc velice teplé, na povrchu asi padesát stupňů nad nulou, a mně je tady dost horko. Musí k těm jevům nějak získávat energii a pracuje tedy jako tepelná pumpa. Snad jste si všimli ostrého poklesu teploty v rokli pod stěnou. On je to totiž skutečný stín,' Melův hlas byl nyní přímo veselý, 'a ne jenom laciná básnická metafora. Vychází vějířoví té z jádra a dole má šířku osm kilometrů, ověřil jsem sí to. Začíná u Králičí skály, Keimi vám ji určité ukázal, a končí u Černého pilíře. To je takové osamělé čedičové skalisko asi pět kilometrů na východ. Jinak stín přehrazuje celou strž, a když z něho vystoupíte, tak je zase všechno normální, úplné normální," zdůraznil Norton, "jestli mi rozumíte. Když jsem v šerpu lezl nahoru, abych se té -• věci dostal na kobylku, tak jsem to vzal traverzem a byl jsem naštěstí mimo. A to bylo dobře, protože ona...," Mel opět na chvilku zaváhal, ona zanikla a nemohla mé vidět. Asi by se jí to nelíbilo. Nikdy mí nechtěla nic dovolit. í do skautu jsem chodil proti jejímu zákazu."
"Kolik ti zbývá kyslíku?" přerušil ho znovu Voronov. "To mě teď zajímá nejvíce. Zbytek, celý ten bláznivý podnik, si probereme později."
'nezlob se, Démjanc, Ale já nemohl odolat. Chápete, že ten křemenný valoun je ještě organizovanější hmota než náš mozek? Vy byste sem tím komínem vlezli taky. Nemůžu za to. že se mi zavalil zrovna za putami,,,"
'Ten kyslík, ten kyslík," dotíral opět Děmjan. "Řekni, kolik ho máš, abychom věděli, jak mnoho času máme na akci."
"Asi na tři hodiny."
"Snad to bude stačit. Musí to stačit. Uděláme to takhle." Voronov dále mluvil čelem ke skalní stěně, jako ostřílený kosmický harcovník si již odvykl natáčet se obličejem k lidem, k nimž hovoří, "pošlem oba šerpy asi tak tri sta metrů od úpatí. Až inťračidlem zjistí polohu impaktu, zapustíme clo stěny kousek nad něj raketovou kotvu a uděláme si lanovku. Pak se provrtáme k Melovi,"
"To bude trvat příliš dlouho," ozval se Ratanen.
- 27
"A jak se k němu chceš dostat rychleji?" opáčil Voronov.
'Trítolem, Děmjane, tritolem. Jako v Afghánistánu.''
Vltava napřed usoudil, že to opět promluvil Ratanen, a teprve se zpožděním si uvědomil cizí akcent hlasu. Takhle nemluvil nikdo z expedice. Hlas také přicházel zvenku. Nezbylo mu než se otočit.
Podivné kníkavé zvuky, v něž marska řídká atmosféra pretransformovala skřípot podešví všech tří párů skafandrových bot, mu prozradily, že Keimi a Děmjan se nemotorně obracejí.
Obrat dokončila jejich těla automaticky. Mozky se na něm podílet nemohly, neboť byly zablokovány ještě bizarnější podívanou než v případě paní Nortonové.
Na cihlově rudém limonitovém povrchu pod úzkým pruhem růžového marského nebe, na pozadí nafialovělých teras protější stěnou kaňonu, stál voják ve skvrnité maskovací kombinéze s hodnostním označením staršího seržanta sovětské armády na náprsní kapse. Odřené popraskané holínky, stejné jako otlučená přilba, bylý pokryty nepřehlédnutelnou vrstvou prachu, ale byl to jiný prach než limonitový. Byl šedý jako mužova unavená tvář s dvojicí neklidných očí. Jeho ruce i přes okolní devadesá-tistupňový mráz klidně spočívaly přímo na kovových dílech samopalu typu Kalašnikov, neboť tu zbraň z dob Varšavské smlouvy měl zavěšenu na vybledlém popruhu přímo kolem krku a jenom si ji za závěr a za hlaveň přidržoval. Segmentový zásobník byl na svém místě a další v nábojových sumkách se dělily na opasku o místo s věncem mastně se lesknoucích ručních granátů a s násadou ženijní lopatky.
Rozpačitě přešlápl, snad pod soustředěným pohledem tří zlatých obrů, vajíčkovité granáty na jeho opasku zachrastily, a pak na jeho ukoptěném obličeji vykvetl rozpačitý úsměv.
Vždyť je to kluk! Dvacetiletý kluk, uvědomil si náhle Vltava. A ta první myšlenka protrhla hráz celé záplavě dalřích dojmů a pozorování. Šedomodré oči, stejně strmé čelo jako u Démjana. stejné rysy a držení těla, vzpomínka na jednu malou polozapo-r ~nutou válku a Voronovova prudká reakce, když na ni před časem přišla řeč.
To nebylo vše, myšlenky se dál množily jako baktérie na agaru v Petriho misce, a Vltavovi se do břicha zavrtal červ strachu. Věděl už, proč Norton nazval tuto oblast Bradburyho stínem. Vyděšeně zakroutil hlavou do stran. Opět cítil, jak mu pod pažemi stéká pot. Přešlápl z nohy na nohu. Kdy přijde jeho strašák? Kdo vystoupí z jeho minulosti?
Přes dvojí siplex na něho hleděla Keimiho rezignovaná tvář. Neboj se, my se dočkáme, říkala.
"Jestli chceš, Děmjane, navrhnu ti rozmístění vrtů a silu náloží. Dělal jsem to mnohokrát," navrhl voják.
"Keimi, Džordži, poslouchejte mě dobře. "Voronov se pořád díval upřeně na vojáka a Vltava viděl v siplexové bublině jeho houževnatý profil, i ty, Mele. Nevím, kdo nebo co si s námi hraje, a kašlu na to. Ale jedno vím jistě. Není to žádné neviňátko. Má na tebe, Mele, zálusk. A možná i na ostatní, a proto nás rafinovaně zdržuje. Takže od teďka, i kdyby sem vyvrhly obsah všechny pozemské hroby, nebudeme na nic reagovat. Musíme dostat Mela ven, ze stěny..."
Děkuji vám, pane. Věřím, že mého chlapce zachráníte." paní Nortonova, ke které se nezdvořile obrátili zády. je všechny tři obešla a postavila se vedle vojáka. Vltava křečovitě zamrkal. Nechtěl, nemohl se dívat na ten nerovný pár. pózující na pozadí čokoládových teras jižního úbočí Tithoniovy rokle.
Také Děmjan se díval bokem. Vyvolal svou tetu Nancy a vykročil do středu strže. Ostatní se zařadili za něho. přičemž přední trojice se snažila vyhnout pohledu na podivný pár, který .uzavíral průvod. Oba šerpy je za okamžik předběhly a oni potě sledovali jejich goliášské stopy.
"Kdo z vás mluvil o tritolu? Co s ním chcete dělat?" ptal se znepokojené Norton.
"Je tady jeden - voják," odhodlal se Vltava k odpovědi, když Voronov se k tomu neměl, "víš asi jaký. Má celkem rozumný nápad. Až napneme lanovku, vyjede jeden z nás k tobě nahoru a vyvrtá do stěny otvory pro nálože. V těch místech, kde je skála zeslabena vnikem impaktu. Ty zalezeš do komínu a natluku ješ si skafandr na maximum. Tlaková vlna stejně nebude silná, takže ti nic nehrozí. Možná, že kotva vezme za své, ale můžeme vystřelit druhé lanko a ty po něm pěkně sjedeš dolů, během řeči sledoval šerpy a chránil se ohlédnout.
Stroje již stály a jeden z nich, Voronovova nula dvojku usedl jako pes čelem ke stěně. Zavrtěl zadkem, až mříže chladiče reaktoru se zaryly do limonitového povrchu. Potě /vedl přivou horní končetinu a namířil ji v úhlu asi čtyřiceti pěti stupňů ivi skálu. Ctyřprsty drapak se těsně nud náramkem halančn.ch motorů odklopil do struny a z amputovaného předloktí se vyvalil černý dým Pfotknuty oranžovou čepeli dlouhého plamene Mihlo se sírově žluté tělo raketové kotvy, táhnoucí za sebou ve spirále se vlnic, sedostřihrné KR lanko. Kotvu tvarem připom,-
nala pancéřovou pěst z arzenálu 2. světové války a také měla podobnou konstrukci. I v jejím případě se pod čelním kuželovi-tým krytem skrývala kumulativní nálož. Až po nárazu vypálí do skály otvor, v dalSf milisekundě do něj vnikne setrvačností ocelová jehla, vlastní kotva, aby se zbytkovou explozí raketového motoru zatemovala do horniny jako dobře rozklepaný nýt.
"Děmjane, slyšíš mě?" Norton se nyní důrazně dožadoval Voronova. "Zapomněl ses zeptat na jednu věc. Sakra --" Vltavovi a ostatním dvěma zahřměl ve sluchátkách praskavý zvuk.
"Co se stalo, Mele? Jsi v pořádku?" vychrlil ze sebe nervózně Děmjan, ač navenek klidně stál - zlatá socha vedle stejně nehybného Šerpu, jehož nyní pojila čťyřsetmetrová linka s flíčkem skály, se středem "terče". Vltava nelenil a přepnul zorné pole přilby do funkce dalekohledu.
Najednou měl cílovou plochu přímo před zrakem. Tvořila ji okrouhlá skvrna sklovitě hladké černe hornhy, nálevkovitě vchlípená dovnitř. Kotva se vtavila do skály necelé dva metry nad vchlípeninu. Tam, kde měla. Jako obvykle teta Nancy odvedla dobrou práci.
"Žádné obavy, všecho je OK," Nortonův hlas zněl opět čistě, "to byla ta vaíe zatracená kotva. Elektrostrikční komunikátor sejmul otřes při zaseknutí."
"Dobré zprávy, Mele. Vyjedu za tebou osobně. Beru vrtačku a nálože. Za dvě hodiny jsi volný."
"O to právě jde, Děmjane. Jestli o to stojím, jestli budu souhlasit."
"Jak souhlasit? S čím souhlasit? Nerozumím."
"Se záchranou. Za tu cenu."
"O čem to, k čertu, Mele žvaníš?!"
"Podívej, Děmjane, znám vaše možnosti stejně dobře jako vy. Řešení s odstřelem je dobré a asi jedině možné. Komín nezprůchodníte, kdoví, kolik metrů je zavaleno. Mně to trvalo pět hodin, než jsem se spustil. Nahoru by to trvalo přinejmenším stejně dlouho, i kdyby byl úplně čistý. Původně jsem chtěl začít vystup před šesti hodinami, ale pak to ztratilo smysl. No a vyvrtat tunel, lépe řečeno kombinovat vrtání a ražení malými náložkami - to nestihnete. Takže zbývá jen odstřel ve velkém měřítku. Což o to, já bych ho přežil, Džordž má pravdu, tlaková vlna bude k smíchu a před úlomky bych se skutečně mohl ukrýt v ústí komínu - ale co on?! Exploze to jádro zničí, přinejlepším vyvalí ze stěny. A to já nepřipustím. Rozumíš, Dčmjane,ktomuNIKDYNEDÁMSOUHLASÍ!!,fposledníNortono-va slova přímo ve sluchátkách burácela.
"Nejsi normální," odsekl Voronov, "dál se s tebou odmítám bavit."
"Nula dvojko, nula dvojko," začal bezprostředně vyvolávat svůj šerp, "vyzkoušej kotvu. Tah deset tun."
Plochý alt Děmjanovy tety Nancy potvrdil příkaz a šerp začal pomalu rovnat pokrčené nohy. Jejich obrovitá chodidla, podobná článkům tankového pásu, počala s neúprosnou pomalostí vnikat do cihlového podloží. Napnuté lanko, stříbrné kopí vetknuté do pupku stěny, se zachvělo a poté se prudce rozvibrovalo. Amplitudy kmitů rychle poklesly, o to více však vzrostl kmitočet té stříbrné struny, až se stal nepostřehnutelným pro lidské oči. Chodidla stroje vyrobila metr dlouhé rýhy, tak hluboké, že po patních článcích v nich zmizely i prstové.
"Deset tun, kotva drží," ohlásila nula dvojka. Druhý stroj se zatím přikolébal těsně vedle a působil dojmem, že se přehrabuje ve vlastních útrobách. Skutečně tak činil. Ze skladiště temperovaného odpadním teplem reaktoru, umístěného nad levou kyčlí, si opatrně vytahoval několik podlouhlých oranžových kontejnerů a beden. Vltava, Voronov a Ratanen se k nim nahrnuli. Paní Nortonová a voják růstali stál opodál, ale jakmile voják zpozoroval na jedné bedně černě vyvedené nápisy DANGER a EXPLO-SIVE, přikročil blíž.
"Skutečno, tritol," konstatoval s uspokojením, když se společně s muži ve skafandrech sklonil nad otevřenou bednou, samopal maje přehozen přes záda. "Pro čtvercovou šachtu, " napřímil se a obhlédl golemovité figury svých společníků, "jeden krat jeden metr potřebuješ devět děr. Musíš je vrtat po půl metru," hovořil zřejmé k Děmjanovi, který si ho však nevšímal a obezřetně lovil z bedny trhavinu, "to ti dá po obvodu osm--a devátou doprostřed. Kolik říkáš, že je ta stěna silná? Dva, tři metry? Tak to bude chtít vrtat nejméně jeden metr hluboko a do každého otvoru založit tak šest set gramů." a Vltavovi neuniklo, jak Děmjan k pětadvaceti dvousetgramovým roubíkům přiložil ještě dva. "A prostředek odpal s třistamilisekundovým zpožděním. Pak to musí vyjít a dostaneš štolu jak podle pravítka," spokojeně uzavřel.
Vltava začal vybalovat vrtačku na nukleární pohon. Lesklý, metr a půl dlouhý válec s masivní přírubou a nastřelovacími hřeby. Tohle zařízení by totiž žádný vrtač nedokázal udržet v ruce. V ose válce byla dutina pro magnetické upínáni vrtáků s automatickým  podáváním, rychlost posuvu sto milimetrů za
minutu. V žule. V čediči to půjde o něco rychleji, uvažoval Vltava, když do dutiny zakládal vrták s diamantovým ostřím.
"Pěkná mašinka," pochválil seržant vrtačku a přidřepl k Vltavovi. .
Ratanen měl již vybalenu lanovku. Kleštinu magnetického závěsu a zároveň lineární motor, ovládací skříňku s propojovacím kabelem, i vlastní postroj.
''Už můžu?" optal se Voronova, který do kevlarového vaku . pozorně ukládal jednotlivé roubíky tritolu a rádiové rozbušky, a kdyžDřikývl, začal ho strojit do popruhů lanovkového závěsu.
"Dčmíane, já nechci, abyste mé zachraňovali," pronikl zase do přileb Nortonův hlas. "Copak nechápeš význam našeho objevu?! Jev, na který jsme narazili, se musí zkoumat dál! I za cenu lidských životů! Co když je ta věc živá?! Co když je to forma kosmického superživota, to, co nás žene do vesmíru--splnění naděje na setkání s jiným rozumem? Vždyť ty ho chceš vlastně zavraždit!" rozkřičel se Norton, "vyhandlovat život za život. Ale já nejsem tak podlý, abych žil na cizí účet. Slyšíš," duněl jeho hlas i ve Vltavově přilbě, "já ti zakazujú ho zničit, zakazujú ti mě zachránit, zakazujú..."
"Mele," při řeči se Děmjan vysápal na koleno svého stroje, Keimi mu přidržoval postroj a Vltava třímal vrtačku, "nevím, kdo nebo co to je. Ale i kdybych připustil, že je to živé, o čemž pochybuji, nezaváhal bych. To ty jsi člověk, můj kamarád, příslušník mého rodu, to spolu máme všechno společné ~ a s ním nic. A proto, znovu opakujú, i kdybych připustil, že ta věc je živá, máš pro mne miliónkrát větší cenu a za tvůj život bych klidně obětoval milión inteligentních balvanů. Copak nechápeš, že je to naopak," nyní křičel i Voronov, "že je to on, kdo tě vlákal do pasti, kdo tě chce zabít?! Hraje o čas, bestie..."
"Pane, omluvte laskavě mého chlapce, jeho pošetilé chování," paní Nortonová popošla dopředu, lem dlouhé sukně se houpavě nesl těsně nad rudým kobercem limonitu, a chtěla se opřít rukou v krajkové rukavičce o struskou pokrytou holeň šerpu. Leč drobné prstíky se pohroužily do kovu, modře se zablesklo, a paní Nortonová škubla rukou zpět. "Musíte chápat, je to ještě nerozumné dítě. Vždycky měl ztřeštěné nápady. Vzpomínám si...
"Dost řečí," uťal Děmjan všechna další slova. Vztyčil se na stehenním dílu šerpu, převzal od Ratanena postroj lanovky, rozpojil magnetický závěs do podoby rozevřených kleští a sevfel jej kolem lanka nad hlavou. Vltava mu podal na popruhu zavěšenou vrtačku a on si ji zavěsil na opačné rameno, než měl připnutý vak s tritolem.
Proud," zavelel a teta Nancy v nula dvojce přiložila na keramickokevlarové lanko napětí. V devadesátistupňovém mrazu měl jeho materiál supravodivé vlastnosti a bezeztratová cirkulace proudu proměnila celé lanko v silný magnet. Děmjan přidřepl a přenesl váhu na závěs. Duralonové popruhy se napnuly, leč oko závěsu zůstalo okolo lanka přesně \7centr0van0, jako by na šedostříbrnou strunu byla navlečena skleněná neviditelná trubka. Pozvedl ruku v tlusté rukavici a dotkl se hrudi, kde měl připevněnu ovládací skříňku. Jeho tělo se zhouplo, pokrčené nohy pozbyly kontakt s povrchem šerpu, a Voronov se rozjel šikmo vzhůru do prostoru jako na lyžařském vleku. Zlatý výsadkář, místo aby padal, absurdně stoupající k lososovému nebi a šedorůžové stěně.
"Děmjane, já vím, proč jedeš nahoru," ozval se znovu Mel a již v prvních slovech zněl zlomyslný tón. "Zapomněl jsi, že jako vedoucímu americké sekce mi v NASA ukázali tvůj osobní spis. Džordži, tys mluvil o nějakém vojákovi. Jestlipak vám ho soudruh Voronov představil?! Tak co, chlapci, pochlubil se vám svým dědečkem?! Můj Bože, že mě to nenapadlo hned," v Nortonově hlasu zaznělo rezignované překvapení. "Děmjane, slyšíš, Děmjane, takhle už nikoho nevzkřísíš. Nebo si skutečně mvslíš, že když vyprostíš jednoho člověka, smažeš tím minulost, kdy tvůj dědeček tritolem lidi za živa pohřbíval?! Komu chceš, ty blázne, ten odpustek nabídnout? Nebo snad věříš na Boží spravedlivost, ty, materialista?!"
"Nevěděl jsem, že jsou tam ženy a děti," vykřikl nešťastně voják a přitiskl si ruce ke spánkům, jako by chtěl rozmáčknout tu ocelovou přilbu, co ho zbytečně stínila před marskvm mrazivým sluncem.
"Mlč, Petroviči, mlč!" zlatá figurka na stříbrné nitce se zakymácela jako pod nárazem větru. Teč pak stoupala plvnule dál.
"Proč bych měl mlčet?!" rozhořčil se voják a udeřil dlaněmi o rýhovaná těla ručních granátů zavěšených k opasku. "Celv svňj život jsem musel mlčet. Napřed ze strachu a pak ze studu. Ä pravdu, tu jsem dokázal napsat jenom do dopisu na rozloučenou. Vnukovi, který se ještě nenarodil."
Seržant si srovnal přilbu a zahleděl se nu skalnatou stenu, kde se soukal vzhůru zlatý pavouček. Musel vidět jiná sk;ilisk;i.
"Bylo to v horách Kandaháru. v údolí Tamaku. Potřebovali
28 -
jsme prorazit na Kálat a dušmani méli nad průsmykem obsazený u,f *• Takovou skalnatou věž, prošpikovanou chodbami a jeskyněmi. Naii napfed zaútočili bitevními letouny, letkou suček pětadvacítek. Ale proti té pevnosti byly jejich rakety bezmocné. A při odletu skupiny jí jeStč dva stroje sestřelili. Snad každý duíman na té skále měl Red Eye. Tu ruční raketu. Spíš by se měla jmenovat "krvavé oko" než rudé. Naši pak nasadili pluk Migfl třiadvacítek. Jsou rychlejší. Udělali kruh kolem toho útesu, takové čertovo kolo, odpalovali rakety a stříleli z kanónů, až celý vršek zmizel v dýmu a mraku střepin a úlomků. Mě posadili do vrtulníku, byl to Mil osmička, jako operátora specialistu. Pod břichem jsme měli dvě tuny tritolu a mou úlohou bylo tu minu spustit na útes do nějaké pukliny a pak odpálit. Nedělal jsem to poprvé, na takovou práci jsem byl expert. To bylo před polednem. A odpoledne naši ženijní četu vysadili v průsmyku pod útesem, abychom zprůchodnili silnici. Zavalily ji trosky. Balvany velké tak chalupa. Exploze miny totiž tu skalní věž rozštípla jako těžká sekera shnilý špalek. No a mezi balvany jsme je našli. Těla těch, co byli nejníž. Spousta těl a jejich cáry. Na kaši rozdrcené hlavy, kde jenom skalpy s dlouhými prameny krví slepených vlasů ukazovaly, že se jednalo o ženy. Sedavé, kamenným prachem obalené uzlíčky, z kterých trčely drobné dětské ručky nebo jenom pahýlky s drobnými kůstkami. Cáry tkání a ostrý zápach výkalů a bleskem sežehlého kamene. Míso, řekl náš poručík tehdy mému kamarádovi z čety, vezmi Petrovi-čovi samopal a odveď ho pryč. Proseděl jsem celý zbytek dne na kameni, za dalším ohybem průsmyku, kilometr daleko, Míša mě se smutnýma očima hlídal, a já měl jediné přání -- aby si mě nějaký dušman odstřelovač vzal na mušku. Nezbyl tam ale nikdo, všechny vesnice v okruhu padesáti kilometrů byly vypálené. Dali mi řád, a zasvinili tak duši dvojnásob. Ale žít se musí, a já se i oženil. Pak přišla ta autonehoda, a když jsem se probral po nárazu, vyčnívala z trosek předního sedadla ručička mého staršího. Potah toho sedadla byl šedý a hnědý jako skály Kandaháru. Nic mi nebylo, a přesto jsem přežil své dítě jen o jeden den. To proto, abych stačil napsat dopis. U nás na Sibiři jsou ještě stromy se silnými větvemi a s lany jsem také uměl zacházet, pracoval jsem jako lodník Amurské flotily, přesto že mi nabízeli lépe placené zaměstnání střelmistra..."
Voják skončil a všichni mlčeli. Nikdo nevěděl, co má říct. Paní Nortonová si zimomřivě přetáhla norkovou štólu přes nahá zářivě bronzová ramena, a ten šíleně absurdní pohyb přiměl Vltavu, aby si znovu na zornou část přilby nechal zobrazit údaje venkovního teploměru. Mínus sto deset stupňů, ukázaly segmentové číslice další skok teploty dolů. Bradburyho stín se prohluboval, temněl, a Vltava cítil, jak prostupuje jeho vědomí.
"Máš pravdu, teď je řada na nás," odpověděl Keimi hlasitě na jeho myšlenku a pevněji sevřel tlustou pozlacenou rukavicí aramidový řetízek své směšné pušky.
"Jsem nahoře, nastřeluji vrtačku k prvnímu vrtu," hlásil Voronov násilné lhostejným hlasem. Bum, bum, bum, bum. zazvonilo jim čtyřikrát ze sluchátek do uší, avšak pouze paní Nortonová zaklonila hlavu, aby mohla sledovat zlatého pavoučka, přišpendleného stříbrným vláknem k obludné stěně. Vltava a Ratanen byli zaujati něčím jiným. Neměli čas dumat nad tím, co si zrqvna myslí Děmjan, pustili z hlavy i vojákova slova, zaposlouchaní do svých niter. Něco se blížilo. Mírné předkloněni, soustředěně propátrávali očima dno strže od jednoho okraje k druhému. Rozhovor mezi Děiryanem, Melem, paní Nortonovou a vojákem vnímali jako vzdálené šumění, jako rozhlasovou hru, kterou je možno kdykoli vypnout.
"... Mele, buď přece rozumný chlapec..."
"... kašlu na tvoje pseudofreudistické rozbory..."
"... a nezapomeň, Děmjane, ty nálože utěsnit..."
"... zbytečné se namáhaš... "
"... nenechte se přemluvit, pane..."
"... copak, Mele, nevidíš, jak ta bestie bije pod pás'.'!"
4)
Skleněný nářek vyplnil nitro jeskyně. Ali Bahovy jeskyně, napadlo Nortona s uspokojením, neboť skrývá take poklady. Přinejmenším dva, které jsou spolu dialekticky propojeny. Sklopil hlavu a posvítil si na svůj ochranný oděv. Jak tady leží, nepřipomíná snad zlatý balvan, kde pod vzácnou slupkou je nicotný obsah, a - pozvedl hlavu tak, aby paprsek přilbového reflektoru ozářil protější stěnu, z jejíž sklovité černi vystupoval vrchlík světle šedého, jakoby kalně průhledného valounu-není ten druhý pravým opakem, jedinečné organizovanou hmotou pod nevábným povrchem?
Ovšem tím dialektika vztahů teprve začíná. Jeho mozek ;i ten magický krystal jsou členy téže posloupnosti organizovanosti, a přitom jsou konstrukčně zcela protikladné, jsou si navzájem generátory - vzájemnými šémy s podivnými pravidly
podřízenosti a priorit. Nemá jiné přání než je zkoumat až do konce života.
Právě z té nesamostatnosti a závislosti na vnější iniciaci usoudil, že krystal je přeživším jádrem něčeho většího a ještě dokonalejšího. Vytušil jeho existenci již před třemi měsíci, vnímal jeho přítomnost na planetě jako neodolatelné nutkání a vábení, jako příslib splnění všech snů. Také Keimi o něm věděl, a oba o sobě věděli, že vědí, ale ten potomek laponských šamanů se na rozdíl od něho bál.
Vlastně měl předtuchu daleko dříve. Ihned jak mu oznámili, že je zařazen do expedice Areolog II. To ta dvojka ho udeřila do očí a musel si okamžitě přečíst v Marťanské kronice o osudech druhé výpravy Pozemšťanů. Od té chvíle věděl, že znovu uvidí matku.
Ze je nevydařeným dítětem, nevydařeným synem, zjistil tak ve věku dvanácti třinácti let. Stačilo toliko registrovat, jak se muži dívají na jeho matku a jak spolužačky na něho. Ztratil již dětský půvab a stával se z něho neohrabaný, málo vzhledný mladík, ošklivé kačátko, které, na rozdíl od pohádky, se nikdy nestane po vzoru matky krásnou labutí. Pochopil, že nikdy neuspěje jako lev salonů, v království matky lvice, a rozhodl se hledat si štěstí jinde, tam, kde mohl uplatnit svůj intelekt, a později, když prozřel, jedinečné schopnosti sensibila. O to se však pocit neúspěchu a odepřeného raje neumenšil. Vždyť kdo více než on mohl toužit po společenském úspěchu a po obdivu půvabných žen, již v dětství uštknut matčinou krásou?
Propadl i ve světě baseballu, rugby a oválů atletických drah. Pak našel při zakládání skautského tábora vodu. Taková nesmyslná hra na proutkaře. Populární školní hvězdou se stal na okamžik, leč získal celoživotní zájem. Mimo psychotroniku začal studovat geologii a její kosmické příbuzné, selenologii a areologii. Stal se kosmickým prospektorem, uznávanou veličinou, začal vydělávat slušné peníze, ač je vlastně nepotřeboval. Zakázal si analyzovat, proč ho i nadále matka miluje. Stačilo totiž slůvko do telefonu, a žádný z těch mužů, kteří měli vše, co on postrádal, ji nedokázal zadržet. Měl absolutní prioritu a nechtěl odhalit, že ho matka prohlédla. Že ví o jeho životním neúspěchu a snaží se jej vynahradit soucitem.
"Samantha mě přihlásila na Dámskou regatu Královského jachtklubu. Letím do Anglie," telefonovala mu tenkrát ze světa Hiltonů, soukromých letadel, na zakázku vyrábějících automobilů a megajachet.
O čtyři dny později se v noci probudil nárazem děsu. který jako úder perlíkem vyrazil kolík z kotvové zarážky jeho myslí. Mozkem mu řinčel řetěz, propadal se průvlačnicí vědomí a ón s hrůzou čekal, až kotva dopadne na dno poznání.
Bylo léto, srpen, a přesto do Anglického kanálu, kterému pouze suchozemci říkají La Manche, vnikla nenadálá jihozápadní bouře. Mezi jachtami, jež údery chladných vln proměnily v mokré rakve, byl i Samanthinin slup.
Dorazil na ostrov Wight ještě dříve, než zmatení pořadatelé vůbec získali přehled, kdo přežil a kdo ne. Byla stále krásná, ač její vylouhované tělo pokrývaly sinavé skvrny početných zhmožděnin.
Šestnáct let čekal na její návrat a tady ji skutečně našel. Pod tou Boží stěnou. Oddaně a trpělivě doprovázela jeho šerp. když křižoval strž, aby vymezil rozlohu stínu. A vždy, když překročil hranici, ještě než se rozplynula, nabývala podoby té utonulé...
V jeskyni, kaverně vyfouknuté tlakem rozžhavených plynů, bylo čím dál tím tepleji, jako by se měl opakovat okamžik jejího zrodu. Skafandr, konstruovaný pro marske mrazy, nebyl schopen zvládnout příval tepla a Norton vnímal, jak kapky potu si hledají cestu obočím, aby se mohly štiplavě zabodnout do oči. V rozpacích zatřepal hlavou. Jak rád by si otřel obličej rukou, leč tomu bránil poklop přilby. Pociťoval stále silnější nutkání si ji sejmout, stejně jako vysvobodit svědící a přehřáté tělo z horce vlhkého nitra skafandru. A tělo zase není nic jiného než skafandr duše a on, úder myšlenky jím otřásl jako náraz bucharu, se může jedním rázem zbavit obojího balastu.
"Už jsou tady. přicházejí z druhé strany." zašeptal mu do ucha tichý hlas a on se zmaieně rozhlédl po stěnách kavernv. přičemž ukazovátko reflektoru vypichovalo ze tmy černá jezírka otavené skály. Zvedl se na loktech a světlo zachytilo kovový prut, vbitý do dna. Svou do stran zploštělou hlavici připomínal brejíovce, hotovícího se k útoku. Byl to elektrostrikčni komunikátor, měnící elektrické kmity na mechanické a naopak, jeho pojítko se světem venku. Tudy a plochým vodičem vedoucím od hrejlovcovy kápě k jeho hrudi k němu vešel len tichý hlas. Slyšel i rychlé dýchání, pištivý skřípot a pak čtyři údery zvonu. Děmjan nastrelil vrtačku před další vrt. Chtěl zaprotestovat, ule prostor jeskyně, ne, pouze prostor přilby opět vyplnil skleněný nářek.
Nyní jej vnímal jésiě ostřeji, bvl to skutečný nářek někoho.
kdo čeká na svůj zánik. Bědování bezbranného, žádost o slitování. Zalehl mu uši jako vodou, měl pocit, že vazkou kapalinou je vyplněn celý siplex přilby.
"Děmjane, přestaň vrtat," rozhodl se volat do té dusivé kapaliny, "prosím tě, přestaň vrtat," avšak drásavý kvil, lkající nad neodvratným zánikem, vyplňoval i nadále vnitřek přilby. Zatápal rukou po náprsníku skafandru, aby vytrhl káblik a zbavil se te nesnesitelné litánie. Leč přerušil pohyb, neboť ve skřípavém nápěvu rozpoznal nový ton. Melodii naděje, vykoupeni a závazného slibu.
"Když byl malé dítě, myslel si, že je nesmrtelný a na rozdíl od ostatních lidí tomu pevně věří až dosud. On nikdy nezemře, teď mu to bylo potvrzeno s konečnou platností. Jenom Děmjan musí přestat vrtat. Jako by ho ten venku slyšel. Chrupá vý zvuk rytmicky drceného skla ustal.
"Varujú tě, přestaň vrtat!" okamžitě vykřikl. Přenosový kanál byl volný, avšak nedělal si iluze, že Děmjan poslechne.
"Nejsi už normální," promluvila sluchátka rozhodně. "Nejsi schopen rozumně uvažovat. Za hodinu a půl tě máme venku a z dosahu té ďábelské věci."
"Nemáš právo!" odpověděl křikem a dál zuřivě protestoval a hádal se s neústupným Děmjanem.
Ať si jde Voronov zachraňovat někoho jiného, když ho pálí svědomí. On má přece také svědomí, uvědomil si další, ještě hlubší příčinu svého rozhodnutí. Nesnese, aby měl Bradbury pravdu. Musí zabránit tomu, aby živá bytost, s níž sdílí prostor, byla zničena právě kvůli němu, krajanovi těch, kteří už jednou život na Marsu zničili. A vůbec nezáleží na tom, že se to odehrálo jen v básníkově fantazii.
Vždycky mu bylo zle z nafukovacích myšáků Mickeyů a kačerů Donaldů, z párkařských stánků a hamburgerů, žvýkací gumy a kečupu, basketbalových hvězd, královen krásy a west-pointských kadetů v bílých rukavicích. To, že nesnese, aby znovu připravil matku o život, byl pouze nepatrný přídavek, ač vidět ještě jednou, jak se její zářivá krása proměňuje v mramor mrtvé sochy, poznamenané stigmaty krutého umírání, by ho definitivně připravilo o rozum...
"Už jsou tady," tiše pronesl Keimi, "přicházejí z druhé strany. Kryjí je šerpy."
Vltava se prudce otočil na patě, málem ztratil rovnováhu, pracně jí nabyl a nemotorně poodběhl stranou.
Uviděl je hned.
Šli pospolu při úbočí té nestvůrné stěny, v závěji marského sněhu. Chlapec a pes. Obrovitý bílý pes, dosahující dítěti téměř až k ramenům.
"Fenri, vlčí démon!" vyjekl Ratanen.
Vltava si přepnul zvětšení a musel dát, Keimimu za pravdu. Byl to skutečně vlk. Obří zvíře, téměř bílé, s masivní hlavou, mohutnými našedlými tlapami a huňatým ocasem. Pozoroval, jak chlapec a vlk opustili sněhovou závěj a zamířili šikmo od stěny k nim. Blížili se rychle a vlčí znaky šelmy byly více než zřetelné. Hrdá trojúhelníkovitá hlava s mohutnými čelistmi pod lesklým černým čenichem. Nad nimi v bílé masce šikmé žluté oči s krvavým svitem v koutcích. Občas zvíře ohrnulo pysky a odhalilo běloskvoucí tesáky, mezi nimiž kmital jako žihadlo rudý jazyk.
Chlapci, kráčejícímu vedle, to zřejmě nenahánélo strach. V zorném poli, nabízejícím další detaily, Vltava pozoroval, jak se jeho drobný obličej s pohybujícími se rty naklání k té obludné hlavě a jak se levou rukou přidržuje husté a dlouhé srsti na hřbetě zvířete. Mohlo mu být jedenáct, možná dvanáct let. Oblečen byl spoře, nad kostnatými koleny tnu plandaly modré bermudy, hnědě opálené paže trčely z krátkých rukávů bílého trička a do cihlového limonitového prachu pleskaly tenisky v bflomodré kombinaci. To bylo vše.
Vltava se mu upřeně zahleděl do obličeje, na jemný nos pod patkou hnědých vlasů, leč tvář ani postava mu nic neříkala, nikoho nepřipomínala. Přesto patřil k němu, musel být někým, koho nosí v sobě. Tolik už pochopil z činnosti impaktu, křemenného zázraku objeveného Nortonem.
Asi padesát metrů od skupiny lidí, strojů a těch druhých se vlk zastavil a přisedl na zadní. Keimi snad cosi říkal, ale Vltava nerozuměl. Prostor přilby vyplnil kvílivý skřípot, jako když se dvě střepiny skla smýkají hranami po sobě. Děmjan začal vrtat první díru, pochopil, a vibrace diamantového vrtáku, snímané a zesílené elektrostrikčním komunikátorem, zahltily společný přenosový kanál. Bylo třuba odpojit frekvenci Nortonova šerpu, avšak ani jeho, ani Voronovova teta Nancy to neprovedla. Rezavý zvuk se mu s podivnou úporností zavrtával do mozku jako nebozez.
Chlapec mezitím přišel až k němu. Stál před ním, malý, drobný, hnědovlasou hlavu zakloněnu, na ústech nesmělý úsměv a v očích naději. Jeho drobné rty se začaly pohybovat, něco musel říkat, mluví na mne, uvědomil si Vltava, a musí to být
něco naléhavého, když pozoroval, iak chlapcova tvář se krabatí čím dál tím větším úsilím a jak se do jeho očí vkládá beznaděj.
"Nerozumím ti!" křikl. "Sem, dovnitř," poklepal pozlacenou rukavicí na siplex přilby, "není nic slyšet. Musíš počkat, až Děmjan dovrtá díru."
Chlapec nemohl čekat. Pohlédl přes rameno na vlka. Šelma nž stála, zadní nohy napjaty, a hrozila, obnaženými tesáky. Drobný obličej se znovu zvedl vzhůru. Ústa v něm se náhle zachvěla a do očí vstoupily slzy. Prudkým trhnutím těla se chlapec otočil a rozběhl zpět k vlkovi.
"Počkej!" vzkřikl Vltava zoufale a dal se do kolébavého běhu. Již věděl, kdo od něho utíká.
Prvním jeho pocitem bylo bezútešné poznání, že od tohoto okamžiku si nebude moci nic nalhávat. Připadal si jako pacient, který po chirurgickém zákroku přichází k sobě, když v těžkých přetěžkých botách a v nafouknutém skafandru s neohebnými koleny se namáhavě valil za prchající postavičkou. I v něm neustale sílila bolest a byl zděšen její intenzitou...
Háže rukama jako Hana, i ty oči má její, jak to mohl přehlédnout, divil se sám sobě, když si konečně vypnul !SS a v božském tichu, jež ho obklopilo, zaznamenal toliko pištivé zvuky dopadajících podrážek.
Od té události vídával Hanu zřídka. Naposledy ji potkal před pěti lety a došlo pouze ke konvenčně zdvořilostnímu dialogu. A přece existovaly časy, kdy si byli navzájem nejbližšími osobami. Aspoň si to myslel až do té doby, kdy mu pyšně oznámila, že je v jiném stavu a jeho úloha končí. Ať si děla, co chce, ona ho potřebovat nebude. Byl uražen a ponížen, cítil se degradován na pouhý nástroj. Ač byl vlastně rád, neodolal nenávistnému nutkání, ať o to přijdeš!, sykl jí do tváře.
Osud ho vzal za slovo a on nenašel sílu, aby s kyticí jako olivovou ratolestí zašel za Hanou, když ji zhroucenou a nešťastnou propustili z nemocnice. Selhání, které uložil hluboko do duše, a které vyplouvalo na povrch jenom za osamělých nocí. Možná mohlo být všechno jinak. Pravda, tenkrát ho více lákaly hvězdy než role otce, byl přijat na akademii a brány vesmíru se před ním otevíraly.
Čas vyčítání a osamělých nocí přišel mnohem později. Vlastně teprve nedávno. Že neudělal, co udělat měl. Možná by dnes měl někoho, ke komu by se mohl vracet, někoho, na něhož by mohl myslet a komu by mohl ukazovat svět. Ne jeden, dokonce několik.
Dnes se dozvěděl, že by to byl syn.
Nesmí připustit, aby se ještě jednou minuli. Nedopustí se dvakrát téže chyby.
Pohyboval se ve světě němého filmu, a přesto hrozba zvířete neztratila nic na své účinnosti. Rudé oči šelmy mu náhle sálaly přímo do obličeje, naplno rozevřená morda s obrovitými tesáky se škubavě natahovala jeho směrem, čenich nad ní byl zvrásnčn napnutými šlachami a zježené dlouhé chlupy na hrudi vlka se rytmicky vlnily, jak pod kůží pulsovaly svaly.
Udělat ještě krok, věděl Vltava, a zvířecí fantom skočí! Za ním, na cihlové rudém marském povrchu, dřepělo dítě. hlavu skrytu pod zkříženými pažemi.
Chlapče!" vykřikl a pokusil se vlka obejít. Musí se 'dostat k synovi, Avšak Fenri se také posunul stranou a zlověstně se nahrbil. Jeho ocas byl teď naplocho přitisknut k limonitovému povrchu. Vlnil se na té rudé ploše jako mohutný mořský had.
K dítěti mě nepustí, uvědomil si a znovu zavolal. Došlo mu. že má vypnutý interkom a bleskurychle jej zapjal. Přilba se okamžitě proměnila v hmoždíř, kde nějaký silák roztlouká střepy skla. Děmjan opět vrtal. Nenáviděl ho za to.
'Synku!" vykřikl znovu a poté to slovo ještě zašeptal. Chlapec sebou ani nehnul.
Sklonil hlavu a podíval se s odporem na hrudní část ochranného obleku. Zlatý povlak vrhl do zorného pole přilby světelný reflex. Náhle vnímal ten životadárný obal jako svěrací kazajku, jako vězení, které svírá víc než jenom jeho tělo. Musí se skafandru zbavit. Musí si sejmout přilbu, aby ho uslyšel svn. Pozvedl ruce a objal si jimi krk, aby dosáhl na zámky přilbového límce.
Zapomněl na Fenriho. Na zvířecí agresivitu. Tím pohybem šelmu vyprovokoval. Mohutný náraz ho srazil do cihlového prachu.
"Tu pušku," Keimi s faječkou v koutku úst ukázal na dřevěnou stěnu z palubek, kde visela karabina Mauser vzor l)«S. "musím mít s sebou. Jinak nemá cenu. abych podepisoval kontrakt."
"Na Marsu není nic, po čem by se dalo střílet, pane Ratane-ne," namítl zástupce ESA, "a navíc pro příslušníky expedice je zakázáno brát si zbraně do kosmu."
30 -
"Proto vás na to upozorňujú," faječka se přestěhovala do protilehlého koutku, "tu pušku ukořistil můj praděd a je v našem rodě už Čtvrtou generaci. Je to něco jako rodinný talisman, a jestli mé chcete najmout za proutkaře, tak ta puška musí s sebou. Bez ní nefungujú. Dopustil bych se podvodu, kdybych vas na to neupozornil a podepsal kontrakt."
Dovolili, aby si ji vzal s sebou. Avšak bez munice. Stejné by nemohl střílet, vysvětlovali mu experti. V marském mrazu
Eřechlazcná ocel staré karabiny ztratí mechanickou pevnost, a dyž ne při prvním, tak určitě při druhém výstřelu by se roztrhla hlaveň. Přesto si propašoval jeden magazínek nábojů, ze kterého jako chocholky kuřátek vyčnívalo sedm mosazných kulek. Při první příležitosti je uhnízdil v pušce a pak byl teprve spokojený.
Nyní míl karabinu na zádech, ač musel její popruh, který se v tom šíleném okolním mrazu záhy přelámal, nahradit aramido-vým řetízkem. Cítil sflu, pramenící z té staré zbraně, tvořila ochrannou bublinu, jet ho zaštiťovala před mocí toho zkamenělého. Byl zlatým zrnkem v kapce oleje, a proto ho nemůže dravý okolní proud strhnout na dno.
Vnímal jej, kalný tok síly, pramenící z toho místa ve skále a dopadající širokým vějířem jako olbřímí vodopád na dno strže. Ještě než vstoupil do toho zuřícího proudu, cítil na dálku vírnaté vlny, podmflající břehy jeho vědomí. Teď byl stržen do té největší hloubky, sotva držel hlavu nad hladinou, ale Vltava tonul.
Rozběhl se za ním. Dal-li se ovšem pohyb při třetinové gravitaci a v ochranném obleku za běh označit.
Viděl před sebou jenom vlka - úhlavního nepřítele sobích stád a pohltila ho dědičná nenávist pastevců k této šelmě. Zapomněl na strach.
Deset kroků ho dělilo od místa střetnutí, když spatřil, jak Vltava zvedl ruce a chytil se za krk. Vlčí démon se chystal ke skoku, vnímcl jeho zuřivost jako sálání stepního požáru. Sesmekl pušku - ne, k líci ji nepřiloží, má přece přilbu— nezbylo mu než opřít si pažbu o prsa a pokusit se vtěsnat ukazováček pravačky, zbobtnalý rukavicí, do lučíku spouště.
Zaslechl slabounké tlesknutí a na boku zvířete se objevil kruhový, žlutě a červeně lemovaný otvor, z kterého se odvíjela drobná spirála modrého dýmu. Fenri zlobné švihl hlavou a upřel rudé oči přímo na Keimiho. Udeřil horečně do závěru a podařilo se mu znovu nabít Druhé tlesknutí a na šedobílé hrudi šelmy se objevil další duhový a kouřící otvor. Obrovský vlk sebou škubl a obnažil ještě více sněhobílé tesáky lemující rudý jícen. Keimi se znovu pokusil nabít, ale táhlo závěru se neslyšné odlomilo a zpomaleně dopadlo na cihlový povrch. Bezmocně potřásl zmrzačenou puškou, teprve teď zaznamenal, že má roztrženou i hlaveň, rozmáchl se, vztekle zařval, hodil ji po Fenrim a vzápětí se vrhl za ní. Vlčí démon se nemotorné uhnul a pak se potácivě rozběhl stranou.
Narazil do Vltavy a strhl ho k zemi. S úděsem pochopil, že si odjišťuje zámky od přílby. Začal mu od nich odtrhávat ruce, v zápase se váleli po povrchu, ukryti v oblaku limonitového prachu.
"Džordži, prosím té, ne," vyrážel ze sebe zoufale, "to nesmíš, prosím té, nedělej to," a to zoufalství se ještě prohlubovalo jistotou, že démon Fenrí se vrátí, a on už nebude mít pušku, talisman, který by ho ochránil a dodal mu sílu. Zlaté zrnko padlo ke dnu - je obyčejný človék.
"Džordži, prosím té, ne, to nesmis, prosím tě, nedělej to. nezabíjej se, prosím té, nezabíjej se," nikdo na Vltavu mluvil u rval se s ním, odlamoval mu ruce od límce. Nic neviděl, toliko rudou mlhu, jet jak se désíl. se co nejdříve zkoneentruje do dvou uhlíků vlčích očí. Leč félo, se kterým se převaloval no limonitu, bylo hladké a oblé, žádné zvířecí chlupy a uzly svalů. Přesto tápavé hledal krk obludy, aby se pokusil udržet si od těla vražednou mordu, Pří viem tom zápolení byl opět posluchačem rozhlasové hry. Nékde daleko tise, ale dôrazne hovořilo rádio.
Přely se tam dva hlasy.
"Varujú té, přestaň vrtat!"
"Nejsi už normální. Nejsi schopen rozumně uvažovat. Za hodinu a půl tě máme venku a z dosahu té ďábelské věci."
"Nemáš právo jí zničit, í kdyby byla skutečné ďábelská. A nevymlouvej se na mne. Můj život patří jediné mně a ty o něm rozhodovat nebudeš. Je to živé, rozumíš, živé. i když jinak než my. Proč jsi vůbec letěl do vesmíru, Děmjane? Aby sis tady jako Parkhill postavil párkařský stánek, aby ses stal vrahem'.'!"
"Mluvíš pitomosti. Tak abys věděl, vůbec nezáleží na tom, zda je ten balvan živý či ne. Jestli je živý, pak je to agresor, nebezpečný dravec. Požádal nás o dovoleni, než si i nás nadělal pokusné králíky'.'! Přehrabuje se nám v mozcích jako bytový zloděj v zásuvkách vykrádaného prádelníku! A kdoví, co ještě dalšího 7. nás vyčetl. Je to bud" lstivý pavouk a my mouchy, co
uvázly v jeho síti - nebo mrtvý stroj, lapací mechanismus, nastražená past na takové důvěřivce, jako jsi ty. V obou případech nevidím důvod, abych pro zachování té věci obětoval tvůj život."
f'Ale já ano! Děmjane, jestli začneš znovu vrtat, zabijú se. Nebudeš mít co zachraňovat!
'To neuděláš! Naštěstí nemáš čím!" "Odšroubuju si přilbu."
'To nesmíš! Dítě, co to mluvíš?! Pane, zakážte mu to!" vmísil se do dialogu třetí, ženský hlas.
"Chápej, Děmjane, že nemohu připustit, aby kvůli mně byl zničen první nepochopitelný jev, na který lidstvo ve vesmíru narazilo. To budeme vždy ničit vše, co nepochopíme? Uvědomuješ si, jaký nebezpečný precedens bys vytvořil? A navíc, zapomínáš, že jsem Američan, že Sam Parkhill byl můj krajan...
"Co s tím, sakra, má společného ta tvoje všivá národnost?!" "Džordž ti to vysvětlí.''
"Nikdo mi nebude nic vysvětlovat. Ta bestie hraje o čas a ty jí pomáháš. Vrtám dál!"
Vltavovu přilbu opět vyplnil nervy drásající skřípot navzájem se troucích skleněných střepů. Seděl na limonitovém povrchu, proti němu klečel Keimi a ustrašeně mu nahlížel do tváře. Zlatý povrch jejich skafandrů zrudl nalepeným prachem.
Chlapec a vlk zmizeli. Alespoň nebyli v zorném poli jeho přilby.
"Kde jsou?" optal se a zkřivil tvář, jak ho od bezděčného pohybu zabolely svaly. Keimi nemůže slyšet, uvědomí si vzápětí a vzpomněl si na linkové spojení. I přes bolest vyňal z náprsního vaku tenký káblik, rozvinul jej, odklopil víčko na pravě straně prsou a zasunul jeden z konektorů do vzniklé dutiny. Druhý konec podal Ratanenovi. Ten učinil totéž. Rázem se ocitli v oáze ticha.
"Džordži, jsi v pořádku?" zaslechl okamžitě starostlivý Keimiho hlas. "Nestalo se ti nic? Musel jsem se s tebou prát, když sis chtěl sundat přilbu. Zkamenělý duch tě měl už ve svých spárech.
"Jak... Cože?" vykoktal Vltava. "Kde je můj - kde jsou oni?" opravil se.
"Na druhé straně," přitlumeně odpověděl Keimi. "On -- on je tvůj nenarozený syn, že?" nahnul se k Vltavovi, až bylo vidět
Přes zaprášeny zorník jeho lesklé oči. "Legendy říkají, že s enrim  běhají duše  nenarozených chlapců.  Patří  do jeho smečky..."
V němé shodě se opřeli navzájem o ramena a pomohli si vstát. Neuplynulo ještě příliš času od poledne, a přesto měl Vltava dojem, že na dno Tithoniovy rokle se sriáší nachový soumrak. Vše vzdálenější se ztrácelo v narudlé mlze, nejen gigantická severní stěna, nýbrž i daleko bližší sousoší dvou Šerpu. I neforemná postava po jeho pravici byla od kulové hlavy až k přezkám skafandrových bot celá rudá.
"Očisti si přilbu," poradil Vltava Keimimu a sklonil hlavu, aby bradou stlačil výstupek, který generoval na povrchu přilby elektrostatické pole.
Prachové částice zavířily po silokřivkách řídkou atmosférou a svět Marsu se ihned stal meně krvavým. Zahlédl chlapce i stín vlka. Přetínali právě spojnici mezi stanovištěm šerpu a stěnou a vlčí tělo se při každém kroku líně vlnilo. Vltava vykročil za nimi. Káblik, spojující ho s Ratanenem, se napjal.
"Ne, nechoď za nimi," opět čirou bublinou přilby bylo vidět, jak Keimi důrazně zavrtěl hlavou. Černé oči nad ostrým nosem a řídkým knírem se zase dívaly vyděšeně. "Džordži, pojďme odtud pryč. Hned teď. Víš, já už nemám svou pušku, Keimi se zmateně rozhlížel kolem dokola, "nasedněme do šerpu a odjeďme. Děmjan nás dohoní v druhém. Počkáme na něho za hranicí stínu, přízraky zmizí, ty se přestaneš trápit a já ~ já nebudu mít strach z Fenriho. On se na mě chystá, chce mě zabít, pomstít své bratry...," drmolil čím dál tím naléhavěji.
"A co Mel?!" obořil se na něho Vltava.
"Copak to nechápeš?!" vyjekl náhle Keimi a rozhodil beznadějně rukama. "Zkamenělý duch ho právě požírá. Neslyšíš, jak chroptí?" vykřikl a rozběhl se bezhlavě pryč. Žlutohnědý konektor se vytrhl Vltavovi z prsou a vlnil se za zádv prchajícího Ratanenu jako rolnička na ocasu chřestýše.
"Co to povídá za nesmysly? Nikdo mě nepožirá. Právě jsem se vysvobodil. A sám. Měl bys to říct Děmjanovi. Ať se zbytečně nedře. Mně by třeba nevěřil."
Vltava se ohlédl.
Pět kroků za ním stál Mel. V odřených džínech přepásaných širokým mexickým pásem s velkou stříbrnou přezkou a" ve flanelové kárované košili, přes kterou měl přetaženu vestu z mývalích kožek. A na nose své staromódni brýle, ač už se dávno mohl podrobit optochirurgickému zákroku.
f cle, ty >i...," vydechl Vltava. "Nebudeme o tom, Džordži, mluvit," Norton se za brýlemi měkce usmál. "Hlavně že už jsem venku. Musím běžet za matkou. Aby si nedělala starosti. Omluvíš mě, Džordži?"
Vltava neobratné pfeilápl a zatékal očima po okolí. Toužebně ti pral, aby tady s ním byl ještě někdo. Někdo živý. Na okraji zorněno pole zachytil pohyb. Dvě stě metrů od něho běžel Fenri. Hlavu se sklopenýma ušima nataženu k zemi, a aniž by zvířil jediné zrničko puku, jako by se tlapami nedotýkal povrchu, hnal se obří polární vlk za Ratanenem.
"Mele, musil pomoct Keimimu. Já nemohu tak rychle utíkat. Slyšíš, Mele, musQ pomoct Keimimu," zvolal za vzdalujícím se Nortonem.
"Nemůžu, fakt, nemůžu. Matka na mě čeká," dorazila k němu opět proti vší logice nezkreslená slova. Jako by byla vypustená v Kaibabské rezervaci v Arizoně, kde obvykle Mel travíval dovolenou - a ne v Tithoniově rokli na Marsu.
Vltava se bezradné rozhlédl. Fenri právě dostihl Ratanena. Odrazil se ke skoku, leč útok nevysel, postava ve zlatém ochranném obleku padla k zemi dřivé. Ihned se zvedla a se směšně odstáhýma rukama nemotornými skoky prchala dál. Vlk ji obloukem oběhl a skočil znovu. Vše se opět opakovalo. A opět. Jako by někdo slepil kousek filmu, němé grotesky, do nekonečné smyčky. Fenri spiše než vlka připomínal ovčáckého psa, zahánějícího do stáda neposlušného berana.
"Nula trojko!," vzpomněl si Vltava na svůj nečinný šerp, "člověk v nebezpečí!," vykřikl, "člověk v nebezpečí, vektor devadesát," odhadl přibližné naměř, neboť Ratanen se při všech pádech a kozelcích úporné držel východního směru, jako by bylo možné vydržet těch pět kilometrů, co ho dělilo od hranice stínu, "a zažeň tu bestii! Zaútoč na zvíře, podoba vlk, opakuji, podoba vlk," pokusil se přizpůsobit zadání strojové mysli robota, neboť lov vlků teta Nancy určité neměla ve standardní výbavě.
"Je to ten člověk, co padá?" ozval se stroj kupodivu hladce, a jakmile Vltava potvrdil správnost zaměřeni, sousoší šerpu se rozpadlo a jeden z nich se kyklopským krokem rozběhl na východ.
"Co to k čertu, Džordži, vyvádíš?" uvědomil si teprve nyní velitelův hlas, jenž mu bzučel tiž delší dobu v přilbě. "Do boha, kam posíláš nula trojku? Vždyť ti už potřetí říkám, že budu potřebovat další vrtačku. Ta moje se nějak zadřela a mám vrtat ještě čtyři díry. Vyjeď s ní za mnou nahoru, ať neztrácíme čas. Mel se musel odpojit, není už na frekvenci. Asi se souká do komínu té své Jeskyně. Já věděl, že přijde k rozumu..."
"Děmjane, Vltava rychle uhnul pohledem od postavičky chlapce, která se osamoceně courala pod stěnou, "lepší bude, když ty sjedeš dolů. Nemusíš už dál vrtat, nic se nemusí vyhazovat do povětří... Mel už je tady •• " a po malé pauze dořekl,"- zachráněný."
"Jak to myslíš, zachráněný? Co to blábolíš za nesmysly?!"
"Sjeď dolů a přesvědč se sám," Vltava se cítil náhle nesmírně unavený. Šouravě vykročil k Voronovovu kráčedlu. Měl již všeho dost a v hlavě mu vířilo jediné přání. Být zase v normálním světě.
"Udělal to, čím ti vyhrožoval,'' přinutil se ještě doříci, "je z něho taky jeden - jeden z nich."
Ve sluchátkách bylo ticho, leš přesto cítil, že jeho slova našla adresáta. Pouze tam někdo hlasité dýchal. Asi Děmjan. Ale mohl by to být také Keimí. Nebo on sám? Bylo mu to lhostejné,
"Děmjane, Džordž má pravdu," ozval se nakonec hlas, který nejméně čekal. "Sjeď dolů. Já už jsem tady. Maminka ti chce poděkovat."
'To zvíře vlk se nedá chytit," jekot tety Nancy vystřídal Nortona.
To znamenalo konec. Nemělo smysl pokračovat. Děmjan Voronov se pustil válce vrtačky a přitáhl ss za levé poutači lanko. Nevydržela, potvora, pomyslel si teskně, ale vzápětí mu došlo, že už ji stejně nebude potřebovat. Jeho tělo ne zakývalo a tupé špičky skafandrových bot zavadily o sklovitě hladkou stěnu. Visel vlastně v převisu, neboť otavená hornina se pod ním vchlipovala nálevkovitým ústím. Tudy to vniklo do stěny. Nevěřil, že se jedná o živý organizmus. Snad stroj, lapací mechanismus, past, ale nejspíš náhoda, hříčka přírody, jako je třeba kulový blesk nebo ozvěna. Meteorit z matérie s psycho-tronním působením. Na každý pád zrádná, nebezpečná věc.
Postroj se s ním začal otáčet, duralonové popruhy se překrucovaly a křížily, hladký překrystalizovaný čedič s pěli vyvrtanými otvory -- každý obklopen čtyřmi hlavičkami nastrelených kotvících hřebů -- úplná horní a pravá svislá strana zamýšleného čtverce, mu pomalu klouzal ze zorného pole
a místo toho se otevíralo panorama strže.
Chytil se znovu válce zmrtvělé vrtačky, tentokrát pravou rukou, nechá ji tady, a zahleděl se přes dno strže na protější úbočí. Jeho terasy ležely v plném jasu sklánějícího se slunce, jedna na druhé jako plástve tmavého lesního medu. Schody do nebe...
A pak, jako by mu mozkem prolétla třpytná jiskra, vzplál v jeho vědomí požár představ. Střízlivá mysl, kterou byl obdařen, se sice pokusila couvnout, avšak nestihla to. Zřel gigantického tvora, sálajícího horkými plameny, ještě rozžhaveného pádem do atmosféry, jak se nemotorně valí po těch obřích stupních, zavaluje je jako hora, a ony se drtí a pukají pod tou kosmickou váhou, v trhlinách kolotá žhavá láva mladého Marsu, olbřími ramena vymačkávají horninu a pak taví obnaženou stenu, skála se rdí višňovým žárem a posléze v kotoučích rudého dýmu pod ohnivým dechem tvora bíle plane a je tvárná jako vosk.
Ano, teď je ten správný okamžik, gigant napůl skrytý v oblacích strusky a rozžhavených par se neobratně otáčí, těsný kaňon praská ve švech, zvrchu se řítí laviny rudého písku a on je v křečích pěchuje po miliónech tun pod sebe, vbodávaje se stále zuřivějším pohyby do hořící skály.
Křeče sílí, ramena bijí kolem sebe, až gejzíry písku vystři-kují na oběžnou dráhu, planeta se halí do nachu globální písečné bouře -- a konečně je biomechanické vajíčko sneseno, konečně je fixováno do rychle tuhnoucí horniny jako vzácný drahokam, spící zárodek budoucího giganta...
Náhlá bolest hlavy přiměla Voronova, aby ji uvnitř siplexové přilby přitiskl k prsům. Mezi tupými špicemi bot o dvě stě padesát metrů mže se hnědě odráželo dno kaňonu. Naštěstí nikdy netrpěl závratí, a proto se klidně díval dál.
"Děmjane, Džordž má pravdu," oslovil ho známý hlas. "Sjeď dolů. Já už jsem tady. Maminka ti chce poděkovat."
Zapátral zrakem v propasti pod sebou, ale jakmile rozpoznal svůjšerpa u něho tři drobounké postavy, uhnul zrakem.
Zase jsme, Petroviči, prohráli, pomyslel si, zase jsme prohráli. Pořád ta věčná otázka. Mají se lidé k pokroku nutit násilím? A tedy k dobru, připustíme-li, že pokrok dobro je? Anebo vždy, když tato otázka vyvstane, je to znamení, že se jedná o falešný pokrok, o falešné dobro, za nímž je ukryta dobře utajená staronová touha po moci?
To byl tvůj problém, Petroviči. Chtěl jsem ti s ním pomoct, protože jsem si myslel, že já žádný nemám a nikdy mít nebudu.
Zavadil kyslíkovým tankem o stěnu.
Jaký je vlastně jeho problém? Tentýž a přece jiný. Obtížnější. Vždyť on ani není schopen rozeznat dobro od zla. Co je vlastně černé a bílé zde v Tithoniově rokli, kde se ani nedá rozpoznat živý a mrtvý člověk?
Bude muset napsat hlášení o tom všem, co se tady dnes stalo. Ale ví to vůbec?! Budou po něm chtít, aby navrhl další postup. Ale co má navrhnout?! Co mohou zjistit sebepočetnčjší a sebeyybavenější expedice? Ztroskotají na téže otázce jako on. Zničit nebo nezničit?
Znovu zapátral očima v propasti pod nohama. Jeho pozornost upoutal Vltavův šerp. Z te vyše to vyhlíželo, jako by kráčedlo skotačilo s malým bílým štěnětem. Rozeznal i podlouhlý zlatý a červený balvan, kolem kterého si ta umělá dvojice hrála. Výtvor člověka a zřejmě výtvor toho neznámého. Vrátila se mu znovu představa netvorného giganta a on ji s odporem zahnal. Přepnul zvětšení.
Proboha, vždyť tam leží Ratanen.
'To zvíře vlk se nedá chytit," vzteklým sopránem si teta Nancy usurpovala přenosový kanál pro sebe.
Na ten výkřik se Vltava, po kolikáté už, přiměl k otočeni. Jaké děsivé překvapení ho čeká teď? Co zas uvidí?
Jeho stroj poskakoval překvapivě blízko. Asi sto padesát metrů od něho se točil dokolečka a kryl nějakou hromádku před dotírajícím Fenrim. Manipulátory bičovaly řídkou atmosféru jako lopaty větrného mlýna ve vychřici, to vše v marné snaze uchopit šedostříbrné vlčí tělo. Kovové pařáty jím volné pronikaly, jako kdyby se bláznivý rybář rozhodl přelévat moře sítí. Pitvorné podívaná, neboť, i když to bylo zbytečné, vlk se pokoušel kovovým čelistem uniknout.
"Člověk Ratanen nejeví známky života!" zaječela teta Nancv.
Džordži, přikaž nula trojce, ať vynese Ratanena ze stínu-- a nastup do ní. Tady končíme!" vykřikl Děmjan ve Vltavovveh sluchátkách.
Bylo .to čiré týrání mozku. Musel se přinutit wdat posloupnost logicky na sebe navazujících příkazů. Poručil šerpu aby Ratanenovo tělo uchopil pravým manipulátorem a vyzvedl do šestimetrové vyše. I to bylo skoro málo, neboť Fenrfho tesákv se zatínaly do prázdnoty těsně pod zavěšeným břemenem Sě slepou zuřivostí vyskakoval vlk s napjatým tělem do čtyřmetrové výše, jako útočící žralok se přetáčel břichem vzhůru vinil se jako had, aby se vyhnul doteku levého manipulátoru, jím? se ho
u jící teta Nancy pokoušela lapit, telo ztrácelo proporce, se a natahovalo, jako by bylo namalováno na průhledné fólii, kterou kdosi muchu, a modře jiskřilo v místech, kde bylo proniknuto ocelovým pařátem šerpu, a vždy kočkovité dopadalo na všechny čtyři.
Vyčkal na vhodný okamžik, zezadu se vyšplhal po nohou stroje na záda a kolem P-batohu se pak škrabal do prohlubně mezi kopulí a Špičkou oranžové kapky.
Poté tam obkročmo usedl jako poháněč velbloudů a nechal se nést na východ, trosečník rozprášené karavany, ve sluchátkách slyšel Děmjana, jak likviduje lanovku, a aniž by sklidil nářadí, tak nasedá do kráčedla a následuje jeho stopy. Měl doprovod, z korespondence pochopil, že Mel, jeho matka i voják jdou za strojem.
Cekal na Děmjana těsně za hranicí stínu. Poznal ji snadno, teplota vystoupila skokem téměř o šedesát stupňů, segmentové číslice automaticky promítané na zorné pole přilby ukazovaly minus padesát tri stupňů, a co důležitějšího, Fenri, který vytrvale se zvednutou hlavou, krvavé oči upřeny na vztyčený pravý manipulátor, klusal za šerpem, se náhle zastavil. A poté se začal rozplývat, šedl a tmavěl, ale při tom všem průhledněl, až zbyl pouze hladký cihlově červený povrch.
"Tatínku, proč mě znovu zabíjíš?!" proťal prostor přilby najednou zoufalý dětský křik a Vltava' tlačítkem okamžitého stopu zablokoval kráčedlo. Leč ve sluchátkách už bylo jen ticho.
^'Není to člověk, Džordži," zasáhl Voronov.
"Proboha, mlč!"
Pak napínal sluch, ale sluchátka jenom tiše šuměla. Ponořil se do toho šumotu, skryl se pod jeho hladinou, byla to útěcha-- naslouchat hlasu skutečně mrtvé hmoty, vědět, že to šumí excitované elektrony, vířící všude kolem a i v něm podle jednoznačných zákonů termodynamiky. Aspoň něco se chovalo normálně, otupený mozek se zase zmohl na myšlenku, a tak přemohl nutkaní, aby otočil šerp a vrátil se do stínu. Jak řekl Děmjan, není to člověk. Není to člověk, není to člověk, opakpval si stále dokola. A musí se věnovat Keimimu.
Ještě než dorazil Voronov, podařilo se mu vtáhnout Ratane-novo tělo do šerpu a použít medan. Anylyzátor bohužel potvrdil, co již tušil. Keimi byl mrtev, ač skafandr neměl trhlinu. Vlčí zuby se ho ani netkly a Vltava pochyboval, zda by toho vůbec byly schopny. Diagnóza zněla na selhání srdce.
To zvíře nebylo hmotné v běžném slova smyslu, stejně jako osoby, které se vynořily za Děmjanovým šerpem. Přesto ale žily, a Vltava věděl, že Voronov bude za chvilku stát před obdobou jeho problému. Vlastně těžšího než jeho. Byli to přece lidé, kteří už jednou žili, které měl rád a kterých si vážil
A proto váhal s jejich likvidací. Zastavil svůj šerp přesně na hranici. Skalní stěna za siluetou stroje byla nyní černá a chmurná. Místo, kde tkvěl Nortonův valoun, generátor všech těch Jevů a Melův hrob zároveň, již zaniklo v hlubokém stínu.
"Džordži, co mám dělat?" snad poprvé, co ho znal, postřehl Vltava v Děmjanově hlasu bezradnost a náznak paniky. Zasklením kopule bylo vidět jeho obličej a Vltava věděl, koho tak upřeně pozoruje.
Voják stál tak, jak ho uviděli poprvé. Kalašnikovův samopal měl opět kolem krku a granáty u pasu se blyštély stejně mastně jako ostří polní lopatky nad levým stehnem. Na rozdíl od paní Nortonové, jež přímo zářila mateřskou láskou, byl jeho obličej sklíčený. Mel se tvářil rozpačité a Vltava si uvědomil, že ještě zdaleka nejsou z Bradburyho stínu venku. Tedy Děmjan.
Oba zapomněli, že oni je slyší.
"Na co čekáš?" promluvil drsně voják. "Oba víme, co musíš udělat. Stejně se mě nezbavíš, jsem v tobě navěky. Jako mnoho dalších lidi. Děkuji ti za ně za všechny. Že nezapomínáš," řekl prostě. "Dnes jsi nemohl udělat víc. Chci ti to ulehčit, odejdu sám. Už jednou jsem to dokázal," dodal se širokým úšklebkem a poté si přetáhl samopal na záda, uvolněnýma rukama srovnal přilbu a dopnul její podbradník, kýbl hlavou, jako by si sám sobě něco schválil, a rázně se otočil. Nezvířilo se ani jediné zrnko limonitu, a ani pak, kdyř pochodoval ke skalní stěně, jeho postava byla menší a menší, zůstávalo za ním dno Tithoniovy rokle hladké. Beze stop.
"Pět kroků zpět," zavelel Voronov vyschlým hlasem a po celou dobu, kdy šerp nemotorně couval k Vltavovu, bylo slyšet v reproduktoru jeho přerývaný dech.
"Děmjane, ti dva nezmizí," vyhrkl náhle Vltava. "Budou tady existovat navěky." Skuteční Marťané, došlo mu s ohromením.
"Ano," volala ze vzdálenosti patnácti metrů paní Nortonová vesele, "teď už mi nikdo Mela nevezme. Žádná ošklivá geologie a kosmonautika. Nikdy se ode mne nevzdálí. Budeme navždy spolu. Není to nádherné?" hlaholil její alt a jako by se jim chtěla odměnit, nechala sklouznout norkovou štolu na předloktí a odhalila svá překrásná ramena. Rozpačitý Mel postoupil o tři kroky a poté zvedl ruku dlaněmi dopředu, jako by se opíral o
skleněnou stěnu.
"Odpusťte mi to, kamarádi," volal i on, "ale já nemohl jinak. Já nechci, aby měl Bradbury pravdu... Džordži, ty mně přece rozumíš," s točil pohled k levému šerpu. Červené slunce se již sklánělo, dno kaňonu potahovaly stíny, rudohnědé jako ssedlá krev, a oba zaprášeně stroje se tyčily nad pustým dnem-sesazení bohové, osamělí a nepotřební jako moai na Velikonočním ostrově.
I přes tupou bolest hlavy Vltava rozuměl. Bradburyho stín. Každý si ho nese na duši, každý si pamatuje hanebné chvilky svých selhání a trpí za omyly předku. To jsou totiž ty pravé majáky k lidství, onen rozměr, kterým je pak nutno poměřovat vlastni život. V tom je úděl člověka - a jak byl unaven, nedokázal posoudit, zda to, co učinil Norton, že se totiž svého stínu zbavil, je hrdinství či zbabělost. Pravda, má čisté ruce, odmítl se chovat stejné jako jeho krajani v té knize -- avšak zároveň se zbavil zodpovědnosti a sounáležitosti s tápajícími a chybujícími, přestal být lidským nejen fyzicky...
Díval se za odcházejícími Marťany, ženou ve večerní toaletě a muži v kovbojském, až se ztratili v temnotě pod skalní stěnou. Kolik miliónů let tam budou spolu popocházet, čím se zabaví v těch nekonečných eónech času, než se dočkají vyhasnutí Slunce? Nebo zaniknou o něco dříve, až to tělo tam, y zavalené jeskyni, se rozpadne v prach?
Nevěřil tomu. Pani Nortonové se splnil sen všech matek, napadlo ho ještě, má nyní pro sebe svého syna navěky.
V kaňonu se již ujímala vlády noc, a když otáčeli šerpy, povšiml si Vlatava osamělé hvězdy na fialovém nebi. Za hodinu, za dvě, až ochlazená atmosféra dovolí zvířenému prachu usednout, obloha bude tmavě modrá a objeví se na ni tisíce hvězd, ale pro něho a pro Děmjana zůstane důležitá právě tahleta. Marská jitřenka Země.
Průzor P-batohu byl naštěstí pokryt jinovatkou. Mohl zapomenout na jeho zmrazený obsah. Zárodek dalšího stínu, uvědomil si, protože přijdou dny, kdy se výčitky, že Keimi dal svůj život za jeho, stanou neodbytnými.
Ve svitu reflektorů si klestili cestu z Tithoniovy rokle. Šerpy postupně vystupovali z jedné terasy na druhou. Jejich vnitřky se opět rozvoněly pachem mazadel a olejů, periodicky se ozývalo supění kompresorů a klapaly zpětné ventily plunžrů. zněly varhanky tyristorových regulátoru, v tabulkách pancéřového skla se matně odrážela rubínová a smaragdová očka a vysílačka vyplivovala čím dál tím naléhavější výzvy, hysterické otázky. Kuntzova zapřísahání a Bjornovy kletby, vše prokládáno naslepo vyhlašovanými oznamy se souřadnicemi kóty. kde jsou pro ně připraveny přídavné nádrže s palivem a kyslíkem.
To byl nedočkavý hlas Země, která stále kralovala na postupně se rozšiřujícím pruhu borůvkově modré oblohy. Hlas neodbytně zvědavý a dobyvatelský, ochotný obětovat cokoli poznání "a z něho pramenící moci.
Avšak Voronov a Vltava mlčeli. Nevěděli, co tomu hlasu odpovědět.
Inka Jelínková:
JAK SE STAL MWAMBO SYNEM SLUNCE
Věc
Bílí duchové přiletěli - jak sami tvrdili - z jinvch časů. v plechové bedně tři krát čtyři krát dva metry.
Bongové, kteří se jich ujali ve své lesní vesnici, neznali plech ani bedny, a tak nazvali onu podivnost prostě Věcí. s velkým V.
Mwambo
Mwambo byl z celého kmene nejmuzanějši a duchové si ho vyvolili mezi všemi pro jeho Učenlivosl a nabídli mu i své přátelství.
Mwambo se zpočátku duchů bál, ale brzv se otrkal a později ho bylo dokonce možno viděl, jak obezřetně, avšak důstojné vstupuje do Věci a dává si ukazovat všechna ta hejblata uvnitř. '
Duchové
Duchové všechny ujišťovali, že jsou jen lide. obyčejní lidé.
33 -
povyk krčilo