METODOLOGICKÉ A ORGANIZAČNÍ PREDPOKLADY SOUSTAVNÉ PRÁCE V HISTORIOGRAFII DIVADLA NA MORAVE A VE SLEZSKU AKTUK ZÄVÓDSK V 11 IÍTOIMI LOIJKJKIÍ ľfíli DľilKLADY Dřívv., nežli se budu podrobněji zabývat metodologickými a organizačními předpoklady historiografie divadla n nás. a na ]\*oravě a Slezsku zvláště, dovolte mi. abych zdůraznil několik tezi. které považuji za nezbytné východisko tohoto bádání. ■Jako základní jeví se mi teze o toni. že naše kultura je nedílná, že je to celek, jehož jednotlivé složky jsou spolu navzájom sváz/my. doplňují se a vzájemně se ovlivňují. Teprve- představa o tomto celku, jednotném a zároveň diferencovaném, o jeho složité struktuře je predstava, která plně objímá skutečnost. Nebudu se zde zabývat věcí tak evident ní. jako je fakt. že kultura je současí í života společnosti, že souvisí s třídním složením spoločnosti, s jej i hospodářskou bází. s její podobou politickou a s její ideologií. .Divadlo je jedním z uměleckých oblastí. Vyvíjí s,e ve styku a v mnohonásobných vztazích s listní slovesností, s literaturou, hudbou, výtvarnictvím, architekturou a v posledních dt setilctích také s filmem, rozhlasem a televizí. Tyto vztahy nikdo ne-popírá. Mně zde jde o to, abych připomněl, že tyto souvislosti mezi všemi uměleckými oblastmi musíme mít neustále na paměti a že je také musíme zkoumat. Ukázal bych je na jednom příkladě. .Jak mnohostranné jsou vztahy mezi lidovými písněmi (babulami), lidovými zvyky a lidovým divadlem! Vzpomeňme jenom vánočních her lidových, ale i dramatických celků uměle komponovaných, jako je Vojna K. F. I!u-riana. Metodologické eh \ by dopoušl i se len tea-trolog. který v podmínkách naší země, v níž působily ftirtulilní kultur;/ ji/nirh iiiirotlinnili. zejména německá, k nim nepřihlíží. České divadlo rostlo v Jihlavě, v Hrne. v Ostravě, v Opavě jinde vedle divadla německého, popřípadě divadla polského. Stýkalo se s nim. většinou se s ním potýkalo, v řídkých případech také s ním spolupracovalo. Vždycky však musilo brát divadlo jiných národností na vědomí, n agovat na ně. na jeho práci, podněty a pod. Je velká škoda, že se dosud málo vykonali) pro poznání dějin divadelní kultury jiných národností v českých zemích, především pro poznání historie divadelnictví německého. Speciální otázkou jsou vztahy mezi divadelnictvím na Moravě a ve Slezsku z ji dné sírany a mezi divadelnictvím na Slovensku z druhé strany. K osvětlení divadelního děni musíme znát jeho organizační předpoklady, misio. kde se hra je, obecenst vo. pro něž se h e uje. ald. A pak. d i v ad h > — í o ik-nť ji ih.ni Činohra. Velmi často se .stává-, že historikové divadla nestudují divadelní jevy v cek'1 jejich komplexnosti: operu, operetu, činohru, muzikál, pantomimu, loutkové divadlo ald. —včetně historiografie divadla, divadelní teorie a divadelní kritiky. Naše divadelní kultura je nedílná ve dvou směrech: a) ve směru horizontálním, tj. ve směru od centra ke krajii m a k jednotlivým místům, 27 b) vc směru vertikálním, tj. od umělecky nejvýše stojící instituce profesionální až k ochotnické družině v malé vesnici. Zastavím se na chvíli u každého z těchto dvou směni. Směr horizontální Divadelní kultura v centru neho v centrech tvoří s divadelní kulturou v regionech a jednotlivých místech celek, ovšem celek neust ále dynamicky se proměňující. Musíme zevrubně poznat historii tohoto celku ve všech jeho fantech — od Prahy a jiných center v Cechách (Plzeň. Budějovice, Hradci: Králové, Ústí nad Labem, Pardubice, Karlovy Varv atd.), od Brna a dalších center na Moravě a ve Slezsku (Olomouc, OnttwnMov. Jihlava, Ostrava. Opava, Český Těšín atd.) až k jednotlivým městům a vesnicím. Divadelní kultura nežije toliko v Praze, v Brně atd., ale pří postupujícím demokratizačním procesu a růstu vzdělání i v mnoha menších místech našeho státu, respektive českých zemi. Směr vcrlikňliii Mnohonásobné dynamické vztahy existují mezi divadlem provozovaným profesionály v institucích »kamennýeh«, v souborech kočovných a mezi herci vystupujícími z libosti. Mezi divadlem ochotnickým a pruh sionáhiím jsou. jak víme, plynulé přechody, a to již od časti, kdy se české divadlo začalo teprve proli sionalizovat. Připomeňme si některá fakta. Na počátku dvacátých let 19. století zrodila se v Teissinjíerově divadle v Praze za vedení Františka Škroupa a Simeona Karla Macháčka ochotnická operní družina. Roku 1823 sehrála poprvé česky Weiglovu operu Rodina švejcarská. Janu Nepomuku Štěpánková se podařilo roku 1824, kdy se stal jako člen ředitelského triumvirátu ve Stavovském divadle vůdcem českých her. vytvořit na půdě Stavovského divadla český profesionální operní soubor. Vstoupili do ucho právě členové oné ochotnické družiny (například Kateřina Kometová). K-lanu Nepomuku Štěpánkovi přešel i František Skroup: jeho opera Dráteník byla jako první česká opera provedena roku 1820 ve Stavovském divadle. Obdobným způsobem konstituoval se i český profesionální soubor činoherní. Uprostřed třicátých let vzniklo za Tylova vedení v Praze Kajetánské divadlo. Jeho herci Jan Kaška, Josef Jiří Kolár, Anna Manetínská aj. se pak stali jádrem souboru činoherního, který Tyl vytvářel od roku 1844 vc Stavovském divadle. Úloha ochotnického divadla v procesu národního obrození byla u nás velmi významná. Vzpomeňme jenom činnosti Václava Klimenta Klieporv v Hradci Králové! V radě míst. v Čechách (na Moravě a vc Slezsku o padesát let později) vznikly ochotnické spolky nebo divadelní skupiny při spolcích čtenářských a pěveckých. Na Moravě známe taková centra ochotnické divadelní činnosti, jako jsou Třebíč, Prostějov, Kroměříž Přerov, Vyškov, Valašské Meziříčí atd. V těchto městech žila a namnoze trvá dlouholetá divadelní tradice. A není jistě náhodou, že to byla právě Třebíč, kde se roku 1041 — za nacistické okupace — realizovala myšlenka prvního oblastního divadla u nás (tehdy se mu říkalo »krajové« divadlo), že tu vzniklo Horácké divadlo. Za rok nato zrodilo se v Hranicích Beskydské divadlo. A k jeho zakladatelům patří tehdejší ochotníci: městský knihovník František Beuoni, který se stal profesionálním hercem, Vladislav Hamšík. který pověsil středoškolskou profesuru na hřebík a z reži- séra—amatéra vyrostl v režiséra profesionálního a pak v ředitele divadla. Stejně tak je příznačné, že právě z Třebíče vyšli významní herci činohry Státního divadla v Brně Helena Kružíková, Leopold Franc, nebo že právě z Kroměříže dostal se do Brna Josef Karlík, že z ochotnického podhoubí v Olomouci vyrostl Josef Husník, člen činohry Státního divadla v Brně. atd. Potřebovali bychom zevrubně znát historii stagion kočovných divadelních společností ve městech na Moravě a ve Slezsku. Na toto téma podal — o jistém údobí 19. století — disertační práci Josef Sácha na filosofické fakultě v Brně. Nebyly to divadelní akce nevýznamné, když například se společností Standcrovou přijel do Vyškova roku ]K(>4 Jindřich Mošna. Bude nezbvlně třeba vidět činnost divadelních ochotníků toho kterého místa v úzkém vztahu k hostování kočovných společností nebo ve vztahu k hostování významných umělců profesionálních. Připomeňme si jenom účinkování Eduarda Vojana na ochotnických představeních v Prostějově! Pro napsání historie českého divadla bude nutno mnoho udělat tím, že připravíme historii ochotnického úsilí v každém významnějším místě. Našim učitelům a jiným kulturním pracovníkům v malých i větších městech nabízí .se lákavý úkol: zpracovat dějiny divadelního snažení v místě, kde působí. Ještě k jedné otázce bych se zde rád vyslovil. K otázce, na kterou si musí hledat odpověď každý badatel o dějinách divadla na Moravě a ve Slezsku. Existuje ftpecificnoxt tnorarttkéhoa xkzxtéhodiva/Muielví ve vztahu fc náNxhii kultuře! Správnou odpověď na tuto otázku najdeme jenom tehdy, přistoupíme-li k celé problematice přísně historicky. Sociální, politická i národnostní situace na Moravě a ve Slezsku se v letech šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých 19. století proti poměrům v Čechách značně odlišovala. Zatímco v Cechách česká buržoazie hospodářsky sílila ň centrum společenského života se přesouvalo do Čech, na Moravě byl průmysl většinou v rukou Němců a němčících kapitalistu židovských. Města si udržovala dlouho ráz německý, i když se v nich postupem let stále výrazněji uplatňovala česká inteligence, česká studující mládež a drobná buržoazie. Oporou českého živlu na Moravě zůstával venkov. Situace se mění po roce 18(17, kdy byla založena dvě »slovanská« gymnasia — v Hrne a v Olomouci. Literatura na Moravě a ve Slezsku měla charakter národné obroditelský, vlastenecký a slovanský. Žil tu silný' folklór a vztahy mezi folklórem a literaturou, hudbou a výtvarnictvím byly velmi živé i plodné. Nestálo tedy divadlo na Moravě na témž uměleckém vývojovém stupni jako divadlo v Cechách, například v Praze neho v Plzni, Čili to, co v Praze už představovalo dožívající etapu uměleckou, v brněnském divadle ještě převládalo. Srovnejme například rozdílné časové určení nástupu psychologického realismu a impresionismu: v pražském Národním divadle k němu dochází od druhé poloviny lot devadesátých: v brněnském divadle je psychologický realismus vládnoucím směrem zhruba o dvacet let později. Jenom máme-li ve vědomí stav českého divadla v celé jeho rozloze horizontální, můžeme přesně stanovit funkci a příčiny toho kterého divadelního jevu mimo Prahu a Brno, například v Olomouci, v Ostravě. V Cechách existovala v druhé polovině 19. století dvě centra divadelní kultury — Praha a Plzeň. Na Moravě se dá o divadelním centru mluvit v Brně od založení profesionálního divadla roku 1884. Přitom ovšem divadelní centrum v Bruč má svoje specifické rysy, dané mimo jiné i blízkostí Brna k Vídni. Ani pro historii českého divadla v Brně noní bez významu rčení, že Brno bylo předměstím Vídně, i když víme, že toto označení se týkalo zejména vládnoucí německé vrstvy v Brně. 28 29 fikraul bych tuto at-sl .svého příspěvku; Problematiku divadelní kultury dlužno posuzovat v její jednoto. litToir.e v úvahu odlišnost stavu cVského divadla v nižných mostech a místech, danou historickými podmínkami. Nevedeme ostré hranice mezi divadly »ka-inonnýini« a divadly zájezdovými, mezi Národním divadlem v Praze a dejme tomu divadlem v Olomouci, nýbrž snažíme se práci všech téohto scén viděl v jejich souvztažnosti, která je dána mimo jiné styky jednotlivých divadel, prostupy hercu, režiséru, kapelníků z divadla do divadla. České divadelnictví studujeme ve vztahu k divadelnictví jiných narodí i, především k divadelnictví německému, které byk> v některých městech a krajích velmi silné (Jihlava. Brno, Ostrava. Opava), ale i k divadelnictví polskému {Český Těšín). České divadlo studujeme komplexne, tj. všechny jeho druhy a žánrové formy — a zahrnujeme sem také historiografii divadla, divadelní teorie a divadelní kritiky, () 1 í Cl A NIZ A 0 N í PŘEDPOKLADY Položme si otázku, jak vypadá síť inst it ueí, ki eré se lak či oiwik ("hádáním, shroiímždováhím materiálu, dokumentací atd.) zabývají historií divadla u nás. (Mi: přehlédněme mapu nnšich st ředisek historiografie divadla. Hádal elským cent rem pečovala o Opavsko, Krnovsko, Těšínsko a severovýchodní Monivn- PITHLTKAOXÍ P fí í LT]Ž ITO STT Není pochyby o tom, že jsou důležité, a 1o nejenom jako možnost sdělit' výsledky práce, ale také jako pobídka k badatelské práci. Všeobecně se naříká na nedostatek publikačních možností. Ale co děláme pro to, aby jich byl pro rhvadeloěvědné příspěvky dostatek',' N~éeo se v tom .směru dělat dá. Velká chybil je, že v ("SSR neexistuje divadelní nakladatelství. Psal jsem o jeho nezbytnosti několikrát, Nemátne divadel nehistorický časopis- řekněme kv;i.rt álník. Společenský význam di\ ad la si jej drive neho později vynutí. Ale některé publikační možnost.i tu přece jenom jsou, například na vysokých školách. Na liln.so-fieké fakultě Universit v J. K. Purkvně v Drně vyšel T, a JL sviizek Otázek divadla a ťiluiu. Pripin-vuje se TTT, svazek. Vyšel r. 197:.í (pozn. rod.). Na filosofické fakultě Karlovy university v Praze vycházejí Thcatralia, JAMU v Urně vydává sborníky. Diviideliiěhistorické materiály otiskuje zčásti také Sborník prací filosofické fakulty brněnské university (v řadách D, K, H). límůnské nakladatelství li lok založilo edici Divadlo. Snad se doěkáme jejího rozkvětu. Domnívám se, že nevyužity zůstávají dosud publikační možnosti při Moravském muzeu v Brně (mohla by zde vycházet rada divadolněhistoriekých studií) a při okresních muzeích a archívech. Záleží tu na iniciativě pracovníku (vzpomeňme jenom na publikační aktivitu okresního archívu v .1 ihlavé[). Naše divadla- (zejména ve velkých městech: Brně, Ostravě, Olomouci, Gottwaldově) jsou kulturní organismy s velkým rozpočtem. Divadelníci by měli donutil jejich správy, aby vydávaly každým rokem ročenku. V ní by se vedle rozmanitých údaju mělo tér najít místo pro dvě 1íi studie o historii toho kterého divadla. Měli bychom usilovat o to, aby se časopisy divadel (programy) dostaly jia náležitou výši, Puk by také mohly čas od času uveřejnit článek z historie divadla. Velké divadlo by si mělo považovat za čest, že založí edici malých monografií. Jsem rád, že jsem našiji pnehopeiLÍ u ředitelství Státního divadla v .Brně. jehož nákladem vychází řada Plamen divadla, ediee malých divadelněliistoriekýeh monografií. Z íěeh několika přikladli, které jsem uvedl, vyplývá, že se dá ledacos udělat i v tak svízelné oblast i. jako je činnost ediční. Nic nepomůže naříkat. Je nutno věc promvslit, přijít na príslušne místo s konkrét ním návrhem, věc velu1] není ně sledoval a dovést ji posléze k cíli. a to včet ně t oho. že se také postaráme o prodej publikace, kterou jsme navrhli, nebo dokonce přivedli na svět. 30 31