EURIPIDES Orestes Rod Tantalův stĺka stálé neštěstí. Orestes sa sestrou a s Pyladem zabili Kiylaiméstru — obec má nad nimi vynesl rozsudek. Menelúůs se vrátil a přijde co nevidět^. Helena jc ui v paláci i s Hermionou. Orestes leží. před palácem a spi po zúchvatu7 který ho nyní sužuje. Élektrd je u neho a ošetřuje ho; nevSdí, co se s nimi stane. Marné čekají na pomoc od Meneláa. Také Klytaiměslříti otec Tyndareós jejich čin odsuzuje. Občané města Argu ss usnesou usmrtit je, Orestes se s Pyladovou pomocí zmocní paláce^ aby zabil Meneláovu manželku Helenu a jeho dceru Hermionu; Apollón však rozvadenou rodinu smíří, Orestes musí prožít rok mimo vlast. Potom se v Athénách dostatú pred soud a bude prohlášen nevinným, Hermioné sc stane manželkou Pyladovou a Menvláos bude králem ve Spařte. Etický význam dramatu: odsouzení krevní msty. OSOBY ELEKTRÁ, dcera niykcuského krále Againeumonn ORESTES, Elektřin bratr MENELÄOS, spartskv král TYNDAREÓS, spartský král," otce Helenin HERMIONÉ, Helenina dcera PYLADES, věrný přítel Orestův POSEL ERYG, sluha Helenin APOLLÓJí SBOR patnácti argejskýeli dívek, družek Elektirinýcli Děj sfí odehrává před palácem sUrvovctt v Argu (~ v Mykénách) a částečné v nem; spadá do osmého roku po skončeni trójské, války ELEKTRA sedí u lůžka Orestova Tak hrozné slovo nelze ani vyslovit, ni pohromu, ni hoře dané od bohů, že tíhu jejich člověk nemohl by snést. Vždyť šťastný Tantalos, ]>rý vlastní Diův syn (tím božské osudy já nechci hanobit) teď visí ve vzduchu n odpykává trest a strach má z balvanu, jenž tkví mu nad hlavou; ač byl jen člověk, cti prý stejné požíval, že společně i s bohy sedal u stolu — však jazyk drzý měl, tu nectnost ohavnou. Měl syna Pclopa a Pclops Átrea. Svou nití Sudička mu osud utkala, že s Thyestem, svým bratrem, vždy měl rozbroje. Proč probrat měla bych, co říkat nemá se? lile, Atreus k bodům dal mu děti zabité. Byl Átreovýin synem (pominu, co dál) král Agamemnón slavný, pakli slavný byl, a Mcneláos, krétske Äeropy syn. Ten Helenu měl za choť, bohům odpornou; a Klytaiincstru vzal si Agamemnón, král — zlou pověst v Kecku měl ten sňatek. Dcery tři jsme z jedné matky: já a ífigeneia, též Chrýsothemis a pak bratr Orestes; jsme všichni čtyři dětmi matky bezbožné, jež zahalila chotě v roucho celistvé a zabila ho. Proč? To říkat nesluší se dívce — záhadu ať jiný objasní. Proč přičítat mám tuto křivdu Foibovi? Ten pohnul Oresta, ať matku zabije, svou rodičku —■ tím v světě 6lávu nezískal. A přec ji zabil, boba ve všem poslušný. I já, ač žena, měla účast na vraždě a Pyladés, jenž s námi vykonal ten cin. A od té doby chřadne hroznou nemocí náš chudák Orestes, jenž leží po pádu zde v loži — k šílenství krev matčina ho štve. Já ostýchám se říkat jméno Eumenid, těch bohyň, jež ho straší, hrozně sužují. A dnes je šestý den, co oheň očistil mé matky tělo, která ranám podlehla. On po tu dobu do úst pokrm nepřijal, též tělo nemyl si; je pláštěm zabalen, a nemoc když mu v těle trochu poleví, tu při vědomí pláče. Jindy vyskočí zas kvapem z lůžka jako hříbě zpod jařma. Zde usnesli se v Argu, že nás nepřijmou ni pod střechu, ni k ohni, nikdo nepoctí ni slovem matkovrahy. Určen dnešní den, kdy obec argejská má o nás rozhodnout, zda ukamenováním máme zahynout, [či na šíji meč ostrý má nám dopadnout]. Přec naději však máme, že tu nezemřem, neb Meneláos z Tróje připlul do vlasti, svým loďstvem naplnil již přístav nauplijský a u břehu teď kotví. Z Tróje dlouhý čas se plahočil a bloudil. Dříve poslal vsak k nám Helenu, zdroj nářků. Na noe počkal si, tak aby někdo z těch, jimž padli synové tam před íliem, po ní kámen nehodil, až spatřil by ji ve dne jít. Teď doma je a pláče nad sestrou i strastmi rodiny. Však přec má v žalu jakous vnitřní útěchu: Když k Tróji vladař plul, tu v domě zanechal bvou dceru Hermionu; když si ze Sparty ji přivedl, mé matce dal ji na starost: tou těší se a zapomíná na strastí. I hledím po všech cestách, kdy už uvidím se Meneláa vracet — jinak naše moc je slabá, jestliže nás nezachrání on. Dům jednou nešťastný má nesnáz na nesnáz. Hermioné odejde vlevo, Helena do paláce ÉLEKTRÁ Jak velkým zlem jsi lidem, schránko tělesná, však ku prospěchu těm, co jsou půvabní. K obecenstvu. Vždyť ustřihla si, hle, jen konce vlasů, čímž svou krásu šetřila — je žena jako dřív. Ať nenávist máš bohů, neb jsi zničila mne s bratřeni, celé Kecko. Ach, já ubohá! Mezitím přichází sbor Již jdou sem milé družky, aby s nářkem mým tu pěly žalozpěv. Jej vzbudí ze spánku a z klidu vyruší. Mé oko zaplaví proud slz, až zase spatřím bratra v šílenství. Jen, předrahé mé ženy, tiše kráčejte, a nedupejte příliš, nedělejte hluk. Je vaše přátelství mi milé, avšak to, že probudí se bratr, bude neštěstí. ÉLEKTRÁ Velebná, velebná ?\oci, ty dárkyně spánku přeubohým lidem, vynoř se z podsvětí, na křídlech zaleť k nám, do domu vládcova zaleť; hořem a neštěstím zničeni zmíráme, hyneme již! A nedělej hluk! O ticho, o ticho nedbáte nic — ztlumte řeč hlasitou, milené družky mé, nechte ho požívat klidného spánku. SBOK ÉLEKTRÁ Dívko ty, Élektro, když jsi tak nablízku, nesmí li uniknout, bratr jak skonává, neb se mi nelíbí spánek tak hluboký. ORESTES se probouzí C) milé kouzlo spánku, nemoc mírnící, v čas nouze přišlo jsi a pro mne tak příjemné. Jak, Zapomnění strastí, moudré, velebné jsi božstvo, nešťastnými všemi vítané! Však odkud jsem se asi dostal sem a jak? Už nevzpomínám, neboť byl jsem bez smyslň. ÉLEKTRÁ 0 milený, svým spánkem jaks mč polěšil! Mám trochu zdvihnout té a tím ti pomoci? ORESTES Nu uchop, uchop 7nne a /, úst mých ubohých mi špínu / pěny setři, víčka očist! mil ÉLEKTRÁ Hle, sladká služba! A já rukou sesterskou so nezpSčnji údy bratru ošetřit. ORESTES Bok po boku zde sedni, vlasy zcuchané mi a čela odhrň, nebol' oči cloní mi. ÉLEKTRÁ Ó hlavo nešťastná s tím vlasem špinavým, jak divoce jsi zpustlá, dlouho nemytá! ORESTES Zas na lůžko mě polož! Nemoc šílenství když ustane, jsem slabý, v údech malátný. ÉLEKTRÁ Je lůžko nemocnému jisté vítané; ač bolestná to věc, je přece potřebné. ORESTES A zas mě posaď zpříma, záda opři mi; svou slabostí je chorý málo libý tvor. ÉLEKTRÁ Zda nepřál by sis nohy na zem postavit a zas.se projít? Vždy je změna příjemná. ORESTES Jak rád! Tím představím si, že jsem zase zdráv. Je mocná představa, byl! pravdy vzdálená. ÉLEKTRÁ Ted poslyš, ty má drahá hlavo bratrská, slyš, pokud Líl.ice ti smyslů dopřejí. ORESTES Co povíš nového? Když dobré, měj můj dík, když něco ke škodě — už dost mám neštěstí! Již Mencláos, bratr otcův, vrátil se a jeho kryté lodě kotví v Nauplii. ORESTES Cos řekla? Vzchází světlo v našem neštěstí, náš příbuzný, jenž otci vázán vděčností. Je zde — že mluvím pravdu, důkaz máš i v tom, žc přivezl si z trójských hradeb Helenu. ÉLEKTRÁ Jen sám se zachránit — on lip by na tom byl; však vede-li si ženu, s velikým jde zlem. Dvě dcery Tyndareós zplodil, potomstvo tak špatné, zlopověstné v celé Helladě. ORESTES Sem podej pružný luk, dar Loxiův, jejž dal mi na obranu Foibos proti bohyním, když vzteklým šílenstvím by snad mě děsily. Z těch bohyň některou svou rukou smrtelnou já střelím, nezrnizí-li z mého dohledu. Přfflřslířó stříleni, z laku Vy neslyšíte, nevidíte, jak můj luk už střílí na vás rychlé šípy z tětivy? Ha, ha! Proč meškáte? Jen vzhůru k nebi na křídlech a na Foibovu věštbu si tam stěžujte. Přidiázi k sohč Co to? Co běsním tu a třeštím, dýchám z plných plic? Kam od svého jsem lí-žka, kam jsem zabloudil? Zas vidím klidné moře, vlny jsou ty tam. Proč, sestro, lkáš, proč hlavu skrylas do šalu? Já hanbím se tě činit družkou útrap zlých, svou nemocí ti, dívce, nesnáz působit. Ty pro mé neštěstí se žalem netrýzni! Sic svolila jsi k tomu, já však prolil sám krev naší rodičky. A kinu. Foibovi, jenž vybídl mě k činu přenezbožnému a slovy jen mě těšil, skutky ale ne. A niysh'in, že i otec, kdybych tváří v tvář se vyptával ho, zda mám matku usmrtit, k mé bradě s vroucí prosbou ruce vztáhl by, ať k vraždě matky své meč nikdy netasím, když k životu by tím sc on už nevzkřísil, a já bych chudák v těžké strasti zabředl. A teď už, milá sestro, odhal hlavu svou a přestaň plakat, i když na tom jsme tak zle. A kdykoli mě spatříš s myslí sklíčenou, svou útěchou hleď mírnit hrozné myšlenky, můj rozum zmatený. A lkát-li budeš ty, zas já tu musím být a vKdně chlácholit — jsou takovéto služby krásné u přátel. Teď jdi už ale domů, sestro ubohá, a k spánku zamhuř víčka dlouho bez spánku, též jídlem posluž si a tělo vykoupej. Vždyť zchřadneš-li, neb nemoc při mé obsluze si uženeš, je po mně! V tobě jediné mám pomoc, neboť nemám (víš to!) nikoho. ÉtläKTRÄ [Tu nckc — jenom s tebou život zvolím si neb smrt, vždyť je to stejné: kdybys zemřel ty, co, žena, počnu si? Jak sama zachráním se bez bratra a olee, bez přátel? I to však musím provést, cbccš-li.] V lůžko lehni si, strach neměj příliš ze strašidel, která tě teď zahánějí z lože, zůstaň v posteli! I kdybys nestonal, ty stůnčš v představách, a lidem z únavy se rodí nesnáze. NÁČELNICE SBORU Ach, ach! Vy rychlé, krídlaté, vznešené bohyně, za nimiž průvod jde jiný než za Bakchem, slzy jen, nářek a pláč. Lítice černých tel, které se vznášíte vysoko k nebesům, krvavý mstíte čin. za vraždu trestáte, vroucně já prosím vás, vroucně já prosím vás, dovolte, aby směl nešťastný Orestes vypustit z mysli své běsnivé šílenství, těkavou zuřivost. Kobk běd stála tě, ubohý, touha tvá! Zkázou se staly ti z Foibovy trojnožkyr věštecké výroky, které ti zněly vstříc, z. rokliny zazněly, kde je, jak říká se, umístěn Země střed. Při bozích, jaká to starost, jaký to boj krvavý blíží se, stíhá tě, ubohý! Nějaký zlý to duch hromadí k pláči pláč, žalostnou matčinu vraždu vnesl ti do domu, šílenství tvého zdroj. Velmi tě Lituji, velmi tě lituji. Nemívá trvání štěstí tak veliké u lidí smrtelných. Jako když do plachet korábu udeří, potopí štěstí bůh v strašlivou prohlubeň svízelů zlých, jako by do strže divokých mořských vln, ze kterých vyvěrá záhuba, smrt a zmar. Který bych měla rod jiného člověka ve větší úctě mít nad ten, jenž původ svůj z božského sňatku má, Tantalův slavný rod? Hle, tu již přichází panovník zc Sparty, z nádhery zevnějšku jasně lze rozeznat, že je to mocného Tantala vlastní syn. Vítán bud", který jsi s tisícem korábů provázel voj ski své v asijskou zem a jenž jsi Štěstěny hýčkaný syn. Veškerá přání tvá bozi již splnili. MENELÄOS Jak rád zrak upírám, můj dome, na tebe, když z Tróje jsem zas doma. Hledím však a lkám: Lak strašným neštěstím kolkolem sevřený já žádný jiný krb až dosud neviděl. Můj bratr Agamcmiión jaký osud měl i smrt — žc totiž zhynul rukou choti své —, jsem zvěděl, když jsem s lodí mířil k Maleii. Z vln dal mi zprávu Claukos, věštec lodníků, bůh neznající lhát, a věštec Nércův. Ten zjevil sc mi sám. a takto řekl mi: „Tvůj bratr, Meneláe, mrtev leží už, ten do léčky své ženy padl v koupelně." Mně slz)' vytryskly i četným z plavců mých. Když v Nauplii jsem potom přistál k pevnině a manželka má sem už napřed spěchala, já myslel jsem, že sevřu v náruč přátelskou i Oresta (byl syn to Agamcmnonův) i matku, oba šťastné — od rybáře však zvím o bezbožné vraždě na Kly Laimčstře. Ted řekněte mi, dívky, kde je bratrův syn, jenž odvážil se toho činu hrozného. Vždyť nemluvně byl tehdy v rukou matčiných, když opouštěl jsem dům a k Tróji odplouval — už ner>oznal bych bo, i kdybych spatřil jej. ORESTES se zvedne z lože Já Orestes jsem, králi, na něhož se ptáš, a sám li říkám o svém činu ukrutném. Tvých kolen dotýkám se jako prosebuík a pronáším svou prosbu jenom bez snítky: ach, zachraň mě, když přišels v nouzi vrcholné! MENELÄOS Co vidím, bozi, koho z mrtvých spatřuji? ORESTES Tak jest. Jsem strastmi mrtev, přec však naživu. MENELÄOS Jsi, ubohý, jak divoch — to ten zpusllý vlas! ORESTES Mě hyzdí zlý můj čin, ne vnější podoba. MENELÄOS Jak hrozně díváš se ■/. těch vyschlých zřítelnic! ORESTES Je tělo pryč a jen mi jméno zůstává. MENELÄOS Ach, jak mě překvapila la tvá ohyzdnost! ORESTES Tak vypadám jak vrah své matky nešťastné. MENELÄOS Již slyšel jsem. A chraň se častej říkat zlé! ORESTES Já chráním se, však bůh mě zahrnuje zlem. MENELÄOS Čím trápíš se a jaká nemoc hubí tě? ORESTES Mé svědomí, že sám vím o svých činech zlých. MENELÄOS Jen jasná řeč je moudrá, ne však nejasná. ORESTES Co nejvíce mě ničí, to je zármutek.,. MKNELÁOS Toť sice nemoc zlá, vsak dá se vyléčit. ORESTES a stavy Šílenství, trest, matky za vraždu. MKNELÁOS Kdy běsnění tn zaělo? Který to hyl (len? ORESTES Když do hrobu jsem nesl matku nešťastnou. MENELÄOS Zde doma, či jsi seděl u hranice již? ORESTES Až v iioei — čekal jsem, až pohřbí ostatky. MENELÁOS Tiyl někdo u tebe, kdo ošetřoval tě? ORESTES Jen Pyladés, jmiž se mnou matku zavraždil. MENELÁOS Když stůněš, jaké při tom míváš přeludy? ORESTES Tři dívky ve snu vidím, černé jako noe. MENELÁOS Vím, které míníš, nechci je však jmenovat. ORESTES Jsou vznešené, však lépe nejmenovat je! MENELÁOS Ty pro vraždu tvé matky štvou tě běsněním? ORESTES Jak ubožáka honí, jak jsem jimi štván! MENELÁOS To není zlo, když trpí zlem sám pachatel! ORESTES Však já bych mohl vinu jinam přesunout. MENELÁOS Chceš na boha ji svalit? Nemoudré to je! ORESTES Mě Foibos vyzval, abych matku usmrtil. MENELÁOS Ten dobro však a právo nepatrně zná. ORESTES Ať cokoli jsou bozi, jsme jim poddám. MENELÁOS A ve tvém neštěstí tě Foibos nechrání? ORESTES Ten váhá — tak to mají bozi v povaze. MENELÁOS Jak dlouho už, co z matky život vyprchal? ORESTES Šest dní; je ještě teplé místo po žehu. MENELÁOS Jak bohyně mstí rychle vraždu matky tvé! ORESTES Jsem nemoudrý, však vpravdě přítel přátel svých MENELÁOS A žc jsi pomstil otce, jaký prospěch máš? ORESTES Dnes žádný; váhat však je jako nečinnost. NÁČELNICE SBORU Však hic, tu stařeckými kroky pospíchá sem Sparťau Tyndarcós v černém oděvu a s ostřihaným vlasem — truchlí pro dceru. ORESTES Je po mně, Meneláe! Tyndarcós k nám se ubírá a jemu přijít na oči se nejvíc bojím pro to, co jsem provedl. On malého mě kdysi vychoval a dal mi spoustu polibků a v domě v náručí jak Leda nosil mne, synka bratrova — mm; stejně měli rádi jako syny své. Těm já (ó nešťastné mé srdce, duše má!) tak nepěkně se odvděčil. Ach, v jakou tmu mám zahalit svou tvář? A jaký mrak si mám dát před sebe a očím starce uniknout? Vystoupí TYNDAREÓS veden, dvěma diiliy Kde asi Meneláa, chotě dcery své, kde spatřím? Když jsem vléval na hrob úlitba své ženě, slyšel jsem, že šťastně v Nauplii on po tolika letech přistál s chotí svou. Jen veďte mne! Chci v náruč sevřít přítele, stát u něho, když dlouho jsem ho nespatřil. V své nenávistí právem matku zlmuil jsem: vždyť muže zradila, jenž vzdálen ve válce (byl vůdcem v zájmu celé země hellénské), a navíc poskvrnila lože manželské. Když poznala svou vinu, sama nepřiřkla si trest, a aby muž ji netrestal, tu trest svůj předešla a mého otce zabila. TYNDAREÓS Když drzoii mysl máš a mluvíš neskromně a odpovídáš tak, že srdce bolí mne, tím víc mě nutíš, abych prosadil tvou smrt. Jak krásný doplněk to bude obtížné mé cesty, abych zde hrob dceřin ozdobil! Ted1 půjdu na svolanou schůzi Argejských a poštvu na tebe i na tvou sestru lid, ať kamením (chtěj nechtěj) za trest zničí vás. Tvá sestra zaslouží si smrti víc než ty: ORESTES Jedno jen mě ohrožuje. PYLADÉS Co zas říkáš nového? ORESTES Šílenství kéž nezdrží mne! PYLADÉS Postarám se o tel>e. ORESTES Zlé je chorých dotýkat se. PYLADÉS Pro mne však to není zlé. ORESTES Chraň se zkusit šílenství mé! PYLADÉS To ať proto k ďasu jde SBOR Veliké štěstí, sláva i moc, kterou se pyšnil Atrcův rod v Řecku i u proudu Simoentových, po velkém štěstí zas do strastí přešla. To dávné, dávné je neštěstí rodu, když mezi potomky fryžského Tantala o zlaté jehňátko vypukl spor. Rozepře skončila hostinou přesmutnou, obětí nevinných tělíček dětských. Odtud se vražda tam s vraždou jen střídává, zdráhá se opustit sídlo potomků Atreových. Nemusí krásné krásné být vždy, pomsta je čestná, vsak nečestné je zasáhnout rukou, jež objímá zbraň, pro pomstu rodiče své. Ktví však zbrocený meč do záře sluneční na odiv klást je šílená bezbožnost prokletých zločinců, podlých a hanebných zmatené mysli. V hrůze své vydala strašlivý sten nešťastná Tyndareovna: „Dítě, odvážný, bezbožný podnikáš čin zabitím matky. Tím však, že chceš otci se zavděčit, zjednáš si trvalou liE.nbu." Jaká to choroba, žalostný bol, kdepak je neštěstí větší než to, ruce si poskvrnit matčinou krví? Takový čin když provedl on, štván je teď, šílenstvím jat, kořistí Lític se pro vraždu stal, těkavým zrakem se dokola dívá Orestes Agameinnonův. Nešťastný syn! Když matky své prs vídával zc šatu tkaného zlatem, jak se mu vypíná vstříc; přesto však vraždy se dopustil na matce, aby Lak oplatil otcovu smrt. ÉLEKTRÁ Snad, ženy, neodhěhl domů Orestes, ten nešťastník, či zase podleh' šílenství? SBOR Ach ne, on k lidu argejskérnu odešel, chce dostavit se na soud, jak je určeno, kde rozhodne se o smrti neb životě. ÉLEKTRÁ Ach běda, co to proveď? Kdo ho přemluvil? SBOR Nu Pyladés. A zdá se, žc li zakrátko již posel řekne, jak tam bratr pořídil. Vysioupí POSEL Ó Agameninonova dcero nešťastná, ach poslyš, ubohá, však vzácná Éloktro, má slova, ve kterých ti nesu neštěstí. ÉLEKTRÄ Je po nás! Běda! Jasné je, to z řeči tvé. [Jak zdá se, se špatnou sem zprávou přicházíš.] ÉLEKTRÁ Jak mlčet mohla bych? Svit boží nesmíme ■my dva tak ubozí už nikdy vidět zde. ORESTES I ty mě ničíš? Stačí, žc jsem, nešťastný, již mrtev rozsudkem. Zla přítomného dost! ÉLEKTRÁ Ó žel, tvůj mladý věk, tvůj osud, Oreste, i smrt tvá předčasná! Máš žít a umíráš! ORESTES Jen (při bozích!) mě k zbabělosti nesváděj a nenuť k slzám připomínkou neštěstí. ÉLEKTRÁ Vždyť máme zemřít — nelze nad zlem nevzdychat. A ztratit milý život bolestné je všem. ORESTES Den dnešní o nás rozhodne: buď musíme se chopit smyčky na krk nebo brousit meč. ÉLEKTRÁ Spíš ty mě, bratře, zabij, aby z Argejských tu nepotupil kdos rod Agamemnonův. ORESTES Mně stačí krev mé matky. Neusmrtím tč, však vlastní rukou zemři — způsob zvol, jak chceš. 7j paláce vysioupí OVÍDIUS Žalozpěvy, Listy z Pontu Nikdy jsem jízlivým veršem se nikoho nedotkl v básni, poklesky nikoho z lidí neuved v známost můj verš. Vždy jsem se vyhýbal vtipům, jež hořkosti plny, jsa čestný, není v mém jediném slově přimíšen posměšku jed. V celém národě našem, kde tisíce vydáno spisů, výtvory Kalliopiny zranily toliko mne! Myslím, že jediný Říman se nemůže těšit z mých strastí, naopak, mnohým můj osud zármutkem naplnil hrud, nevěřím, že by se někdo mé pohromě posmívat mohl, jestliže k čistému srdci váže se nějaký vděk. Tyto a jiné věci kéž obměkčit mohou tvé božství, otče a ochránce vlasti, jejíž jsi blaho a zdar! Neprosím za návrat v italský kraj — snad později teprv, dlouhým trváním trestu zcela až smířit se dáš — o místo bezpečnější a trochu klidnější prosím, aby se poklesku mému rovnal i určený trest. Kniha vyhnancova „S bázní do Říma vcházím, já, vyhnance kniha, již poslal — vlídně, čtenáři milý, znavenou do ruky chop! Neměj nejmenších obav, že k necti a hanbě ti budu: lásce na těchto listech neučí jediný verš. Takový los má nyní můj pán, že ubožák nesmi tíhu údělu svého odívat v nějaký žert! ■Proklíná, odporu pln — však příliš, ach, pozdě! — i dílo, které na škodu sobě v mládí kdys žertovně psal. Hled, co přináším s sebou! Jen smutek uvidíš na mně, básně, které ti budou zrcadlem smutných těch dnů. Že pak střídavým veršem mé básně kulhají trochu, toho jsou příčinou stopy, nebo snad daleká pouť. Od cedru žlutá že nejsem, že nejsem hlazena pemzou ř Stydím se víc mít ozdob, nežli má původce můj. Budou-li v písmě skvrny a místa, kde smazána slova, básník toto své dílo porušil slzami sám! Kdyby se náhodou zdálo, řeč mateřská někde že vázne, barbarská byla to země, ve které verše ty psal! Rcete mi, čtenáři, možno-li vám, kam měla bych jiti, které vyhledat místo, v Římě když cizinkou jsem ?" Vydržel strasti ty duch a síly dodával tělu, takže jsem snesl věci, stěží jež snášeli lze. Dokud jsem v nejistotě se na zemi, na moři zmítal, námaha nedala myslit na choré srdce a bol; když se však skončila pouť a ustaly obtíže cesty, když jsem se dotkl již země, v které mám pykati trest, chce se mi toliko plakat a proudy ze zraku mého řinou se stejně jak voda, taje-li na jaře sníh. Toužím po známých místech a myslím na domov, na Rím, na vše, co nechal jsem v městě, pro mne jež ztraceno jest. Běda mi, kolikrát smrt už bušila na dveře mého náhrobku, ale ty dveře zavřeny zůstaly vždy. Proč jsem unikl tolika mečům, proč nešťastnou hlavu tolikrát hrozící bouře neskryla na mořském dně ? Bozi, mající podíl i na hněvu jednoho boha, jejichž zatvrzelou, přílišnou zakouším zášť, zrychlete již, ó presím, můj váhavý, pomalý osud, zakážte uzavřít bránu, vedoucí v zánik a hrob! Loučení v předtuše smrti Jestliže tento můj dopis snad u tebe vzbuzuje podiv, cizí proč psala jej ruka, věz, že tu nemocen jsem! V nejzazších končinách neznámé země já nemocí chřadnu, málem jistoty nemám, budu-li nadále živ. Když tak v chorobě ležím v té drsné krajině nyní uprostřed Sarmatů, Getů, víš as, jak v duši mi jest ř Podnebí činí mi obtiž, ni na vodu nemohu zvyknout, také v oblibě nemám tuhletu nevlídnou zem. Nemám vhodného domu ni stravy, již v nemoci třeba, ani tu lékaře není, bolest jenž mírnil by zlou, také tu přítele nemám, jenž doved by v zármutku těšit, druha, jenž řečí by krátil pomalu plynoucí čas. V nejzazších končinách ležím já vyčerpán, u cizích kmenů, v zármutku často si myslím na vše, co vzdáleno je — Ačkoli vzpomínám na vše, přec na tebe nejvíc, má choti, místečka není v mém srdci, v kterém bys netkvěla tyl Jméno tvé šeptá můj ret, ač nejsi tu, hovořím s tebou, vzpomínka na tebe krášlí všechny mé noci i dni. Dokonce říkají o mně, že tak jsem v horečce mluvil, že ač smysly se mátly, jméno tvé šeptal můj ret. I kdybych síly už ztrácel a jazyk se přitiskl k patru, takže i kapkami vína stěží by vzkříšen moh být, někdo tak zprávu mi přinést, má paní ke mně že přišla, vstal bych, a naděje v tebe zas by mi dodala sill Já tedy zahynu ted tak daleko, v neznámém kraji, žalostný bude můj osud samotnou krajinou již. V domově, na známém lůžku, mé údy nebudou chřadnout, rovněž se nenajde nikdo, kdo by tu nad mrtvým lkal; nebude pan! má plakat a slzami líce mi skrápět, aby tak maličko mohla oddálit ode mne smrt. Nedám poslední vzkazy, a nebude moci ni přítel naposled volat mě jménem, zatlačit hasnoucí zrak. Nebude pohřební průvod a nebude náhrobek čestný, mrtvolu neoplakanou krýt bude barbarská zem. Kéž pak zanikne též má duše zároveň s tělem, kéž té hranici dravé neujde nejmenší část! Jestliže duch, jenž smrti je prost, se vc výši vznáší, Pythagorova slova jestliže pravdivá jsou, Římana Stín mezi Sarmatů Stíny pak blouditi bude, barbarů duše kde žijí, cizincem zůstane vždy. Dbej však, aby mé kosti se v malé vrátily urně, abych-tak, třebas i mrtev, nemoh se vyhnancom zvát! Nikdo ti nebude bránit: vždyť pohřbila milého bratra Ántigoné, ač vládce zakázal takovou věc. K ostatkům vonné dej listy a balzámu drahého přidej, urnu pak v předměstské čtvrti s popelem do země vlož! V mramor pomníku, prosím, dej nápis veliký vyrýt, tak, aby řádky ty poutník pohledem letmým moh číst: „Básník Násó zde leží, jenž milostné-popěvky skládal, básník, jenž nadání svého smutnou se obětí stal. Kdokoli mimo teď kráčíš a v živote mikrúáls také, zajisté s ochotou řekneš: Klidný at Násó má sen!" Postačí jistě ten nápis, neb písní mých svazečky útlé větším mi pomníkem budou, delší též přečkají věk; i když mi na škodu byly, přec věřím pevně, že jméno nesmrtelné mi dají, slávu pak po všechen čas —__ Kdokoli hrozným mečem snad ukončí tento můj život; sláva má potrvá dál, i když už zahynu sám, dokud pak s pahorků svých Rím Martův se vítězně bude po světě zdolaném dívat, básně mé budou se číst. Ty, jež činnosti své však šťastněji můžeš se oddat, unikej, jak ti je možno, pohřební hranici své! Běda, vždyť ani vzduch, ni podnebí, zemé, ni voda nejdou mi k duhu, a tělo stále se cítí tu mdlé: budto můj nemocný duch též údy nákazou ruší, anebo v krajině samé neduh můj příčinu má — co jsem do Pontu dospěl, mě stálá bezesnost trápí, jsem jen kost a kůže, nemám tu na jídlo chuť; jako je zbarveno na podzim listí, jež první mráz spáií, kdykoli nové zimy zhoubný sc ukáže vliv, takovou barvu mám já a nohy mě nemohou unést, nikdy mi nechybí důvod, v zármutku bolestném lkát. Na duchu silnější nejsem než na těle: obě dvě části stejná sužuje nemoc, snáším tak dvojité zío. Tkví a před zraky mými jak skutečná postava tane tvářnost osudu mého, na nějž ted upírám zrak. Kruté vyhnanství Jestli kdo zmizelého tam Násóna vzpomíná ještě, trvá-li v Římě mé jméno, sám když tam nemohu být, nechať se doví, že žiji, ach, uprostřed barbarské země, nad kterou hvězdy se nikdy nenoří v hlubinu vod. Sarmate, divoký lid, kmen Bessů a Getů je kolem ■— jaká to podivná jména, nehodná věru mých vloh! Dokud je vzduch tu teplý, jsme chráněni přehradou Histru; plynnými vodami svými odvrací válečný ryk. Když však škaredou tvář zas ukáže nevlídná zima, zemi když do běla zbarví mramoru podobný mráz, brání-li vítr a sníh zde v krajinách severních bydlet, národy tyto — tof jasné — sužuje mrazivý pól. Leží tu sníh, jenž deštěm ni sluncem nemůže roztát, tuhost a trvání dlouhé dává mu Boreův dech. Nepíši pilně, bych došel pochvaly, nemám též péči zajistit budoucnost jménu — mělo spíš ztajeno být! — mysl zálibou poutám a hledím tak přehlušit bolest, činností tou se snažím nemyslit na strastí své. Co bych měl raději dělat tak samoten v krajině pusté, jakoupak jinou pomoc hledal bych pro všechen bol ? Hledím-li k místu, kde dlím, je vskutku to odporné místo, nad něž na celém světě nemůže smutnější být; hledím-li na lidi, ach, ty stěží lze nazývat lidmi — .více než u vlků divých jeví se ukrutnost v nich. K zákonům nemají úctu a nad právem vítězi síla, do prachu zdeptaná práva pokořil bojovný meč. Kožich je před zlými mrazy a široké kalhoty chrání, mají dlouhými vlasy přikrytu divokou tvář. Strasti nekonečné,,. Od doby, v Pontu co dlím, již třikrát zamrzl Hister, třikrát již utuhl povrch hladiny euxeinských vod — mně se vsak zdá, že tolik už let jsem z domova vzdálen, kolik jich minulo od dob, Tróju kdy obléhal Řek. Čas tak pomalu plyne, že zdá se, jak by byl stanul, a jen pomalým krokem šine se kupředu rok. Ani slunovrat letní mi nikterak nezkrátí noci, ani když nastane zima, nijak mi nezkrátí den: patrně přírody řád jest u mne ted docela zvrácen, ten pak mými strastmi ostatní zdlužuje vše. Či snad společný čas má obvyklý průběh i dále, či se jen krutějším jeví pro život toho, jenž dlí v krajinách na břehu moře, jež klamně je „Hostinným" zváno, vpravdě však neblahá země, skythského moře kde břeh ? Na tomto neklidném místě se skrývám, jsa občan tu nový: ach, jak pomalu plyne smutného osudu čas! Přece však k bývalé službě a k veršům se vrátila Múza, snáší ty veliké strasti, snáší, že cizinkou jest. Nemám tu nikoho však, ach, komu bych předčítal básně, nikoho, kdo by vnímal poslechem latinskou řeč. Sám tady — co mám dělat ? — jen píšu a předčítám sobě; bezpečny nyní mé verše, jsem-li jim soudcem já sám. „Komu ted snažím se psát ?" já často již k sobě jsem řekl, „budou snad Sarmate někdy, Getové spisy mé číst?" Často, když takto jsem psal, mně slzy vytryskly z očí, často napsaný řádek od pláče mého již zvlh. Cítí srdce mé stejně jak nové, tak dřívější rány, stále se na prsa řinou přívaly žalostných slz. Myslím-li na ony změny, čím býval jsem dříve, čím nyní, přijde-li na mysl osud, odkud mě zanes a kam, často již zmatená ruka v žár ohně hodila básně na sebe rozhněvána, na činnost básnickou též; Smutné stáři Skvčlost labutích per mé skráně již napodobují, bílé stáří mi barví do Šeda černý můj vlas. Blíží se křehká léta a stáří neschopné práce, sotva sc na nohou držím, síly jak ochably již. Teď měl nastatí čas, kdy ukonče veškeré strasti, měl bych pokojně žít, zbaven jsa úzkostí všech, měl bych požívat klidu, jenž srdci se líbíval vždycky, měl bych se v příjemné prázdni věnovat zálibám svým, bydliti v malém domku a u starých Penátů dlíti, vzdělávat otcovské role, které teď bez pána jsou, spočívat v objeti choti a v kroužku milených přátel, měl bych, starostí zbaven, zestárnout ve vlasti své. Takto jsem dříve doufal, žc stáří prožívat budu — byl jsem zajisté hoden, abych tak trávil svůj věk. Manželce Už ten chabější věk mi skráně protkává stříbrem, už i stařecké vrásky pozvolna brázdí mi tvář, už mi uvadá svěžest i síly v znaveném těle, hry, jež v mládí jsem měl v oblibě, netěší již; kdybys mě spatřila náhle, ach, mne bys nemohla poznat — takové trosky ze mne učinil pozdní můj věk. Přiznávám, činí to léta, iec jiná je příčina ještě; duševní úzkost a stesk, bez konce svízel a strast, neboť kdo neštěstí mé by rozdělil do dlouhých roků, starší než Nestor z Pylu, věř mi, že byl bych pak já. Copak bych spíše měl dělat? Mně nelze žít v nečinném klidu! V zahálce ztracený čas pro mne je tolik, co smrt; netěši mne se mořit až do rána hltáním vína, vábivá v kostky hra nepoutá nejistou dlaň. Jestliže věnuji spánku ty hodiny, tělo jež žádá, jakýmpak způsobem, bdím-li, trávit mám předlouhý čas? Nemám otcovských mravů již dbát, mám napínat luky sarmatské, upoután být uměním obvyklým zde ? Avšak síly mi brání i činnosti této se chopit, víc než pohublé tělo dokáže tady můj duch. Zvážíš-li správně, co dělám, nic není as užitečnější, nežli je umění to, v němž není užitku nic; při něm já dosáhnu toho, že nemyslím na vlastní strasti: stačí, když půda má tuto mi navrací žeň.