Georg Trakl
MELANCHOLIE VEČERA
Les, který zahynuv se rozkládá — kol neho stíny jsou jak ohrada. Zvěř chvějíc se jde z úkrytů, co potok smýká se jen potichu
a smáčí kapraď, staré balvany a v listech třpytí se jak stříbrný. Zas z černých jícnů slyšeti ho jest. Již planou snad i jiskry hvězd.
V tmě niva zdá se beztvará,
ves, bažina i jezera,
cos šálí tě jak plameny.
Lesk po cestách se míhá studený.
Lze vytušiti pohyb v nebesích, voj ptáků divokých se snuje v jih, v kraj jiný, krásný jako zahrada. Šum rákosin se zdvihá, upadá.
ZIMNÍ SOUMRAK Maxovi von Esterlemu
Černé nebe kovové se klene. Křížem rudý vichr žene večer vrány, vzteklé hlady, nad zsinalé nad zahrady.
V mracích zmrzá paprsk bílý;
7, Satanových kleteb rozkroužily let svůj ony černé vědmy, zřicují se v počtu sedmi.
V shnilině, jež plna mdlobně sladké rosy, zobáky jich nehlesnouce kosí.
Domy z němé blízkosti nás děsí. Plna světel divadla jsou, plesy.
Chrámy, mosty, nemocnice v šerosvitu mají hrůzy líce. Mnohé prostěradlo krví poskvrněné, plachtou na průplavu vítr žene.
RONDEL
Rozteklo se zlato dnů,
modré, hnědé barvy večera:
mrtva sladkých fléten pastýřských jest hra,
modré,, hnedé barvy večera,
rozteklo se zlato dnů.
V  OPUŠTĚNÉM POKOJI
Okna, květin modř a nach, zaznívají varhany. Stíny tančí v tapetách divou radou, podivný.
Keře planou, vějí tmou, komárů roj kolotá, v dálce v polích srpy žnou, zpívá voda stoletá.
čího dechu cítím útěchu? Bludné znaky kreslí vlaštovka. V neomezenu se potichu lesnatý kraj zlatem roztěká.
Ze záhonů tryská ohňů nach. Divý řad se splétá uchvácen po žlutavých tapetách. Dveřmi se kdos dívá sem.
Sladce hrušky voní, kadidlo; sklo i truhlice se tmí. Vřelé čelo pomalu se sklonilo za bílými hvězdami.
V JESENI
Slunečnice u plotu jsou rozsvíceny, choří tiše sedí v záři sluneční. V poli zpívajíce lopotí se ženy, zvonů klášterních hlas k tomu zní.
Ptáci vyprávějí dálnou báji, zvonů klášterních hlas k tomu zní. Z dvorce sladké tóny houslí doléhají. Šlapou dneska hnědé víno letošní.
Človek milé, radostné má chvíle. Šlapou dneska hnědé víno letošní. Dokořán jsou jizby umrlčí, a mile barvami je krášlí světlo sluneční.
MELANCHOLIE
Stíny modravé. Vy temné zornice,
jež tu jdouce, upíráte na mne pohled dlouhý.
Kytar zvuky jeseň provázejí přesladcc
v sadě, rozpuštěny v hnědé louhy.
Smrti vážnou zachmuřelost chystají
ruce nymfy, z rudých prsů žízeň hasí
rtové zpráchnivělí, v černých louzích smýkají
slunce-jinocha se vlhké, kadeřavé vlasy.
proměněn!
ODPOLEDNI NASEPTÁNO
Podél zahrad, podzimních, a sžehlých do nachová: život statečný zde, pokojná jest niva. Člověk v loktech hnědé hrozny chová, sladká bolest k zemi pokorně se divá.
Večer: krajem černým kroky lépe hlaholiti slyšíte, když mlčí rudých buků lesy. Modré zvíře chce se smrti pokloniti, prázdné roucho rozpadá se, chodce děsí.
Před hospodou tichá píseň těká, do trávy se zřítila tvář opilá. Bezinky, hra flétny toužná, měkká, vůně rczedek, jež ženství omývá.
ZASMUŠILOST
Světa neštěstí jak přízrak odpolednem kráčí. Zahrádkami hnědými a spuštěnými letí baráky. Kolem hnoje spáleného kolotají jiskérky, šedi, smyti, domů potácejí se dva spáči.
Dítko běží po vyprahlé trávě na úbočí, svýma očima si černýma a hlaďounkýma pohrává. Zlato s kalných, zemdlených křů skapává. Starý muž se smutně v větru točí.
Večer zase nad hlavou si úděl budu čisti bídný, Saturn němě sžene mi ho kdes. Za sebe se schovávají strom i pes, černě kymácí se nebe Boží, otrháno z listí.
Po potoku rybička si hbitá jede; zlehka dotýká se ruka zemřelého přítele, lásky plna hladí po rouchu i po čele. Světlem procitají v jizbách stíny bledé.
UPADÁNÍ
Navečer, když zvony znějí k pokoji, překrásnému letu ptačímu se dívám s touhou, již jak poutníkové zbožní shlukli v řadu dlouhou, do podzimních jasných dálav mizejí.
Zahradou se procházeje plnou soumraku, rozjímám sně osudy jich světlé, libé, cítím, hodin rafije že sotva se již hýbe.
V drahách jich je sleduji až do mraků.
V tom se rozechvívám dechem upadání. Na haluzce holé lkaje kos se ozývá. Rudé víno kymácí se na rezavé mříži,
a, jak v bledých dětí tanečku, se sklání na roubení studnic, tmavá, práchnivá, kolo modrých, zimomřivých aster, větru tíží.
Slunce v podzimních dnech bledne, s větví padá plodů nach: |K)koj v modrých prostorách. Dlouhé, dlouhé odpoledne.
Cinká umíráček kovový; bílé zvíře unaveno klesá, hnědých dívek drsné písně z lesa nezní, zavály jsou v listoví.
O barvách si dumá Boží čelo, cítí měkká křídla šílenství. Stínové M otáčejí na kopci, hnití Černě kolo jejich ověnčilo.
Soumrak plný pokoje a vína; kytary se roztěkají truchlivé. Navracíš se k milé lampě své, jak když duše v snách se rozpomíná.
DĚTSTVÍ
Pln plodů černý bez; tiše přebývalo dětství v modré sluji. O zaniklé stezce, kde nyní hnědavá svistí planá tráva, dumá pokojné větvoví; sumo t Hstu
týž jest, zní-li modrá voda v skále. Líbezný je nářek kosův. Pastvec
bez hlesu jde za sluncem, jež s podzimního pahorku se kotálí.
Modrý okamžik již není než duší.
Na okraji lesa zjevuje se plachá zvěř, a pokojný
na dně odpočívají staré zvony a temné dvorce.
Nábožněji znáš smysl tmavých let,
chládek a jeseň v osamělých jizbách;
a v svaté modři se rozléhají zářící kročejc.
Tiše drnká otevřené okno; v slzy dojímá pohled na zřícený hřbitov na pahorku, vzpomínka vyprávěných legend; ale občas rozzáří se duše. pomní-li radostných lidí, temně zlatých dní jara.
ZIMNÍ VEČER
Zříš-li v okně sněhu chvění, klekání se rozčeří, mnozí jdou již k večeři, pořádek jest po stavení.
Leckdo, unaviv se za dne, temnou stezkou najde vrata. Milostí strom pln, je zlata, květň z země šťávy chladné.
Tiše vchází putující; bolest v kámen mění práh. Zazáří v tom úběl, nach, chléb a víno ve světnicí.
ZASMUŠ ILOST
Šebestián ve snu
Adolfu Loosovi
Mocna jste temná ústa
uvnitř, z jesenních oblak
zpodobená postava,
ze zlatého ticha večerního:
zelenavě šeřící se ručej
v polámaných sosen
stínoví.
Dědina,
jež zbožně odumírá v hnědých obrazech.
Tu vyskakují černí koně na mlhavé louce. Vy vojíni!
S pahrbku, kde slunce zmírajíc se kotálí řítí se rozsmátá krev — pod duby
bez hlesu! Ú hněvivé zasmušilosti
voje! sršící přílba
upadla řinčíc s nachového čela.
Noc podzimní sc tolik chladna blíži, rozzařuje se hvězdami nad polámanými hnáty -mužů, mniška tichá.
Podzimní duše
Pokřik lovců, krev a psi; kříž kraluje hnědým stráním, rybník tiše slepne za ním, jestřáb břeskně halasí.
Za strništěm stezka v tmě a tam teskní ticho soví; čisté nebe ve větvoví; potok teče malátně.
Zvěř a ryby zastře šlář. Modrá duše, dálky siné urvaly nám milé, jiné. Večer střídá smysl, tvář.
Chléb a víno života, ve tvé dlaně, Bože tichý, vkládá člověk smrt, své hříchy, rudé viny, trýzní sta.
1
Matka chovala děťátko pod bílým měsícem, ve stínu ořechu, prastarého černého bezu, opita šťavami máku, nářkem drozda; a zvolna
se nad nimi soucitně skláněla vousatá tvář
potichu ve tmě okna, a domácí nářadí po otcích
se rozpadalo; láska a podzimní snění.
Den roku byl takto temný, truchlivé dětství,
když chlapec tiše scházel k chladivým vodám, k stříbrným rybám, klid a tvář;
když se kamenně vrhl před splašené vraníky, v šedivé noci se nad ním zjevila jeho hvězda;
nebo když mrznoucí matčina ruka vedla ho večer podzimním hřbitovem svatého Petra, ve tmě márnice tiše ležela něžná mrtvola a chlapec pozvedl nad ní studená víčka.
On však byl ptáčetem v holých haluzích, listopad, večer a dlouho zazníval zvon, otec ho nebudil, když ve spánku scházel po šerých točitých
schodech.
2
Mír v duši. Osamělý zimní večer, temné postavy pastýřů u starého rybníka, děťátko v slaměné chýši; ó, jak tiše se v černé horečce propadala tvář. Svatá noc.
Nebo když tvrdá otcova ruka ho vedla
tiše nahoru na temnou Kalvárii,
a v šeřivých skalních výklencích
modrá postava člověka šla jeho legendou,
z rány pod srdcem purpurově se řinula krev.
Ó, jak tiše se v temné duši pozvedal kříž.
Láska; když v černých koutech tál sníh,
modrý větérek rozjarené se zachytil ve starém bezu,
pod stinnou klenbou ořechu;
a chlapci se tiše zjevil jeho růžový anděl;
radost; když v chladných pokojích zazněla večerní sonáta, v hnědém trámoví
modrý motýl vylézal ze stříbrné kukly.
Ó blízkost smrti. V kamenné zdi se sklonila žlutá hlava, mlčelo dítě, když v onom březnu měsíc se rozpadal.
3
Růžový velikonoční zvon v hrobním klenutí noci a stříbrné hlasy hvězd,
až v úděsu se spáčova čela opadlo temné šílenství.
Ó, jak tichá je chůze po proudu modré řeky
v rozjímání o zasutých dějích, kdy v zeleném větvoví
drozd cizího cosi volal k zániku.
Nebo když kostnatá starcova ruka ho vedla večer před rozpadlé městské hradby a stařec v černém plášti nesl růžové děťátko, ve stínu ořechu duch zla se zjevil.
Tápat po zeleném schodišti léta. O, jak tiše
se rozpadala zahrada v hnědém podzimním poklidu,
vůně a smutek starého černého bezu,
kdy v Šebestiánové stínu zmíral andělův stříbrný hlas.