chází do vzdálených míst, kde sc mu ději neuvěřitelné věci. Julikož sc ve snech často objevuji obrazv mrtvých, naši předkové sc mohli také domnívat, že duše přežívá tělo a její život po smrti pokračujú. Tím, že su stala zálužitosti virv, mohla strašidla, dušu a duchové \Vhodné posloužit k vysvětlení jinak nevysvětlitelného.
Tvlorova teorie byla pro mnoho lidí neuspokojivá, protože k náboženství přistupoval příliš intelektuálně. Jeho první chvba spočívala v tvrzení, že hlavni funkci náboženství je vysvětlovat véci. Proto také předpokládal, žu myšlenkové pochody našich raných předků byly stejné jako jeho. Náboženství ju však vicu nuž pouhá víra. Jeho součásti jsou také činnosti — fyzické I verbální akty při obřadech a uctívání; a tv nemohou byt považovány za pouhé doprovodné jevy víry. Tylor svvm osobním postojem k náboženství odpovídal obrazu viktoriánského mtclck-ruála a vědců. Považoval nábožunstvi za pochybení, jehož ncjwšším projevem bv-lo krcstansfvi, které už ztratilo svůj původní emocionální nádech. Náboženství ovšem nejenom uspokojuje zvídavost. Provokuje naši mysl složitými obrazv lidského života a osudu, poskytuje nám útěchu a úlevu, zmírňuje pocity úzkosti, muže nás dostat do stavu šílenství; může být hluboce emocionální záležitosti.
Je nepochybné, že náboženství se snaží vysvětlit příliš mnoho, ale je důležité si uvědomit, že žádné náboženství sc nesnaží vysvětlit všechno. Náboženství mnoha primitivních společnosti se pouze okrajově zmiňují o kosmických jevech, jakými jsou vesmírná tělesa, a vysvětluji řadu jiných záležitosti, jako ju například léčení nemoci. Úloha židovsko-křesťanské tradice, coby všeobecného zdroje vysvětlení, je v útlumu již od doby Mikuláše Kopurnika. Mnoho lidi se domnívalo, že Darwinovy spisv o evoluci budou znamenat konec náhoženství. Biblický tundamen-talismus však stále ještě ovlivňuje milióny lidí, kteří věří, že každé slovo v Bibli je Boží pravdou. Pro většinu těchto věřících jsou jevy, kterými se zabývá věda, vzdálené a nepřátelské; to, co oni hledají a nacházejí, je naprostá jistota v měnícím se, zmateném a hrozivém světě a ospravedlnění jejich vlastního konání a názorů. Jc pravda, že většina vzdělaných lidi už nebere biblickou Knihu Genesis vážné, ale ti, kteří předvídali zánik náhoženství, zapomněli vzít v úvahu pružnost teologů, kteří nyní Knihu Genesis už sami neberou vážné. V oficiální ideologii většiny hlavních náboženství, včetně katolického, již evoluční proces nahradil božské stvoření světa, ale teologové těchto vyznání nvní v Knize Genesis nacházejí spíše metaforickou a symbolickou pravdu než doslovné a absolutní slovo Boží.
Animatismtis a moc
Jedním z prvních kritiků Tvlorova díla bvl R. K. Marrett, který zjistil, že ani-mismus nepokrýval celu spektrum skutučně základních a trvalých náboženských jevů, nebot se neodvolával na nadpřirozenou moc. Zavedl tedy termín „animatis-mus", kterým označoval viru v odosobněné, netelesné a stěhující se síly, které se mohou vtělit do lidí, zvířat nebo předmětů. Etnografiekvm prototypem takovéto síly je melanézský a oceánijský pojem mana. Osobnost velikého náčelníka může prostoupil mana a učinit jej tak pro obyčejné lidi nebezpečným. Kdokoliv poruší aureolu obklopující mocnou osobnost, musí počítat nejenom s její přímou moci, ale t.ike s mocí nadpřirozenou. Osobnost náčelníka se stanu tabu, což znamená
[ 172]
bud to, že jc zapovězený, nebo to, že je k němu třeba přistupovat pouze sc zvláštní péčí a etiketou; lidé se mu nesmí ani příliš přiblížit, ani mít svou hlavu výše než on. Zahrady se před zloději ochraňují zvláštními kouzly, která činí z ůrodv tabu, a neštěstí nebo nemoc jsou povazovány za osud nešťastného narušitele zákazu. U severoamerických Indiánů bvl dobře rozvinut animatismus i animismus. Uzlíčky s lékv Indiánů Vclkvch pláni obsahovaly různé předměty, o nichž se věřilo, že jsou obdařeny zvláštni moci, jež v případě potřeby ochrání své majitele. Vzhledem k zaměřeni západních náboženství na bohy, duše a podobné jcw je nám mvšlcnka animatismu trochu v/dálená, ale katolíci přece věří v neosobní sílu obsaženou ve svěcené vodě nebo v třísce opravdového Kristova kříže. (Kdvbv všechny třísky, které maji pocházet i Kristova kříže, bvlv pravé, stačily hv na ukřižování celého obyvatelstva středověké Paříže.) U Židů se prvky animatismu objevují vc složitých předpisech pro přípravu jídla a v obavách o znesvěcení archy. Stejně jako ani-matická náboženství' obsahují animistické prvky, je možný i opačný případ. Nejedná se tedy o vylučující se kategorie; mohou se navzájem prolínat a vytvořit jeden systém víry.
Posvátné a profánní
Záslužnost Marrettovy minimalistické definice náboženství spočívala v tom, že upozorňoyala na jeden z hlavních rysů náboženství: pocit bázně a moci, který doprovází nejenom manu, ale jc možné ho nalézt i v postojích ke světu duchů. Tyto charakteristické rvsv rozvinul vc své teorií náboženství Emile Dürkheim. Dürkheim ve svém klasickém díle Les forma ě/émen/aires de la vie religicuse (Elementárni formy náboženského iivota, 1912) nejprve popsal různé teorie o kořenech náboženství, žádnou z nich však neshledal uspokojivou. Zabýval se subjektivní zkušeností tam, kde se jiní vědci soustředili na náboženské objekty. Poměrně logicky došel k závěru, že sen nebo odraz nejsou natolik zvláštní, aby mohly vyvolat posvátn<m bázeň. Stejné tak většina přírodních zajímavostí a jevů, které lidé uctívají, nejsou natolik výrazné nebo odlišné, aby mohl v vyvolat takové pocity. Některé kultury mohou považovat hvězdy za nadpřirozené důležité, zatímco jiné na ně tak nepohližeji; některé společnosti vybuduji kolem pohvbu Slunce a Měsíce celou kosmologii, zatímco jiné považují východ Měsíce a západ Slunce za tak přirozené a obyčejné, jako jc vzduch.
Věci, v něž lidé věří, podle Durkheima původ náboženství nevysvětluji; objasnění lze najít v tom, co věřící dělají a jak k víře přistupují. Náboženská víra a úkony jsou téměř nekonečně rozmanité, ale postoje věřících vykazuji větší podobnost. Dürkheim si všiml, že lidé na určité kategorie jevů, Činností, předmětů a osob re-agii|í s pocitem bázně, dokonce strachu. Považují jc za odlišné a vzdálené každodenní realitě. Jejich odlišnost a transcendentnost jc řadí do jiného řádu, než kam patří každodenní zažitkv Dürkheim označoval tuto kategorii jako „posvátnou (sakrální)" sféru, která jc opakem sféry „profánní" nebo-Ii každodenní. Obyčejní smrtelnici mohou s posvátnou sférou přijít do stvku, ale pouze za výjimečných okolnosti, když k ni prístupmi obezřetně, s formální náležitostí a opatrně. K věcem profánním jc naopak možno přistupovat pragmaticky a samozřejmé, neboť
173 J
sc nejedná o nic vie než o pouhý každodenní život na tomto svčtč. Toto rozdělení vnímaného svita na posvátny a svetský bylo podle Durkhcima také první formou klasifikace a původem dualismu, který je od té doby základní vlastností lidského myšlení. Dürkheim tak ponechal stranou všechna ostatní binární rozdělení, která by mohla vést k dualistickému myšleni, neboť byl nekompromisní vc své oddanosti čisté sociologickým vysvetlením.
Ať už jsou kořeny Durkheimova rozlišení posvátné a profánní sféry jakékoliv, jejich přímý zdroj je v jeho vlastním dětství, jež prožil v pobožné domácnosti. Jako vnuk vrchního francouzského rabína Dürkheim určitě dobře znal slova mod-litbv Havdala, kterou židé pronášejí každý sobotní večer na znamení přechodu z posvátného času sabatu do všedního pracovního týdne. Jeden verš bude pro ilustraci stačit:
Pochválen budiž, Hospodine. Bože náš, králi světa. Jenž učinil rozdíl mezi svatým a všedním, mezi světlem a temností, mezi Iztaelcm a národy (pohanskými), mezi dnem sedmým a šesti dny práce. Pochválen budiž, Hospodine, |enž učinil rozdíl mezi svatým a všedním!
Dokonalý dualismus této modlitby je vyjádřen ve všech protikladech, které obsahuje: posvátný/světský, světlý/tmavý, sabat/všední den a Izrael/všichni ostatní. V tomto posledním protikladu je obsaženo párové rozdělení my—oni, o němž jsme hovořili v předcházejících kapitolách. Dürkheim ovšem věřil, že první rozlišení věci posvátných a světských bylo rozhodujícím prvkem konstituování a přežití všech lidských společností.
Co tedy způsobuje, že některé věci jsou posvátné a jiné světské? Jeden z Mun-duruků mi jednot! ukázal s naprostou vážnosti flétnu s pěti dírkami, která se používala pouze při určitých, dnes již zaniklých obřadech. Když jsme ho požádal, aby na ni zahrál, vysvětlil mi, že kdyby flétnu použil při jiné než obřadní příležitosti, duchové by se za to na něj rozhněvali. Když jsem ho upozornil na to, že jeho flétna vypadá úplně stejně jako ta, kterou používá k hraní vc svém volném čase, ujistil mě, žc jenom stejně vypadá. Kdybych na flétnu zahrál ja, dopustil bych se svätokrádeže, k níž dochází, stejně jako v případě poskvrnění, tehdy, když člověk smíchá posvátné a profánní věci. Obdobně by si křesťané neměli mýt ruce vc svěcené vodě nebo se opíjet mešním vínem. Posvátné předměty mohou vypadat úplně stejně jako predmětv světské; jejich odlišnost a házeli, kterou vzbuzují, jsou arbitrárni, libovolné. To by nás nemělo příliš znepokojovat, neboť většina významu má arbitrárni povahu a vychází z. lidského myšlení a kultury spíše než z vlastnosti tkvících přímo ve věcech, jimž je význam přisuzován.
Přes svou libovolnost nejsou náboženské významy náhodné; dávají smysl, ale pouze vzhledem ke zbytku kultury. Dürkheim si toho byl vědom a poté, co zakončil přehled možných zdrojů náboženského cítěni, došel eliminačnim procesem k teorii, že pocit posvátna vytváří společnost. Co je to za sílu, kterou, jakkoliv třeba nejasně, cítíme z náboženství, která na jedné straně omezuje naše chováni, je vzdálená a cizí naši běžné zkušenosu, a přesto je od ni neodlučitelná? Podle Durhkeima muže být zdrojem posvámosti pouze společnost; neboť pouze společnost odpovídá jejím nutným znakům. Společnost je v nás a mezi námi, ale je víc než jenom jeden z nás ne-
bo my všichni, protože jedince přesahuje, přežívá je a má svá vlastní pravidla. Má také kontrolní moc nad naším konáním a proniká do našeho pocitu identity, což jsou procesy, které lidé intuitivně chápou, ale nemohou je objektivizoval. Společnost tak přesahuje život, zaplavuje vědomí a vykonává na lidi nátlak; to jsou také hlavní vlastnosti, které vykazuje sféra posvátného. Dürkheim netvrdil, že lidé svou společnost uctívají, tvrdil pouze, že z ni pochází náboženské cítění. Náboženství se tedy rodí ze společenského života, ale také ho, jak Dürkheim dodává, vyjadřuje.
Náboženské pocity se rodí ze skupinového života; z toho vyplývá, že přesvědčení a obřady odrážejí, alespoň částečně, systémy společenských skupin a rolí. Dürkheim věnoval většinu svého díla o náboženství dokazováni této své teorie. Na přikladu australských domorodců dokázal, že celé jejich totemické náboženství je průvodcem místními podmínkami a příbuzenským systémem domorodých společností. Totcmismus je souborem přesvědčeni, ale je také systémem společenské klasifikace, který označuje každý stupeň společenské diferenciace posvátnými myšlenkami a pravidly. Existuji totemické klany; každá místní skupina má totemického předka; jednotlivci mají osobní totemy. A ke všem patří určitá přesvědčeni, obřady a posvátné předměty. Obdobně můžeme při zkoumání starověkých civilizací zjistit, že k rozvoji monotcismu a vzniku centralizovaného státního zřízení došlo současně. Funkce takového jevu je dvojí. Náboženství tím, že rozděluje společnost do posvátných celků a upevňuje je, dodává jednotlivým společenským složkám nadpřirozenou a rajemnou podporu. Totemický klan je více než pouze přebujelá rodina; je to spojení věřících, je to církev. Tuto skupinu prostoupí bázeň z posvátného a loajalita a oddanost jejích členů je tak zajištěna. Přestože tento pocit jednoty víry je v monoteistickém státě vyjádřen méně výrazné, centralizace božstva a všemocnost ncjwššího boha podporuje a odůvodňuje nepostradatelnost a moc stáro. Světsky' řád je tak v očích poddaných replikou řádu božského.
Další lunkec náboženství spočívá v promítnutí společenských vztahů do transcendentní roviny. Tím nám umožňuje přemýšlet a hovořit s ostatními lidmi o těch životní procesech, kterým příliš nerozumíme, které pouze nejasně vnímáme a tušíme a jež nemůžeme zcela pochopit. Je to způsob, jak vyjádřit nevyslovitelné a zhmotnit abstrakci. Proto svůj strach zc života a jeho nástrah přetváříme do podoby bohů, duchů a dokonce do .maličkých věcí, na které může člověk v noci narazit", což jsou pojmy, jimž jsme schopni porozumět, a bytosti, jimiž lze manipulovat. Dürkheim považoval náboženství za společenský život vyjádřený v symbolickém jazyce, za metaforický systém myšlenek a činností. Náboženství je svým způsobem formou umění, neboť představuje východisko pro vyjádřeni poci-rů a myšlenek, které nemohou být artikulovány běžným způsobem. Je stejně jako poezie a hudba nepřímým a kusým způsobem vyjádření věci, které nejdou říci normálním jazykem. Mohli bychom jít ještě o krok dál než Dürkheim a říci, že náboženství je poezií života plného projevů oddanosti, nadějí, utrpení, strachů a nejistot, stejně jako je určitý™ druhem sociologického jazyka. Je proto pochopitelné, že náboženství je všude pevně spjato s uměním. Náboženství je téměř vždy doprovázeno posvátnou hudbou a malba a sochařství jsou nejvýznamnějšími prostředky vyjádřeni jeho hlavních témat. Náboženství, stejně jako umění, se ujímá tam. kde ostatní prostředky porozuměni a komunikace selhávají.
174 ]
I 17i 1
Stálym tématem francouzské ptychologie v dobe Durkhcimova působení bvlo zjištění, žc chovaní lidí v davu k líši od bežného chovaní. Dav, jakkoliv malý, muže v lidech vyvolit pocit jednou-, zapálit je pro určitý cíl ■ přinutit je udělat věci, které bv sami nikdy neučinili. Jak jsme viděli, podle Dürkheims náboženství vyrůstá zc společnosti; Dürkheim ale navíc věřil, že pocitv bázně, vzrušeni a vytržení vznikají při zapojení do skupiny, takže jsou to vlastně prvkv davového chování. Tímto způsobem sc náboženské cítění upevní v těch skupinách, v nichž došlo k emočnímu vzrušení, což dodává skupině určitou posvátnost. Z těchto důvodů považoval Duxhcim náboženství v podstatě za společensky jev a nezahrnoval do něho soukromé nebo tajné praktiky, jako je magie nebo čarodějnictví. Tvrdil, že náboženství ie společenství věřících, kteří tvoří církve v tom pravém smvslu slova.
Kolektivní aspekt náboženství je v naši společnosti výmluvní vyjádřen existencí kostelů a požadavkem, abv se základní formy uctívání provozovalv skupinové. V náboženstvích kladoucích důraz na posvátnost předmětů a obřadů ma tento požadavek jasnou tunkci, ale existuje mnoho náboženství, v nichž se obřad neskládá z ničeho jiného než z kázání nebo duchovních výkladů l modliteb. V islámu se denní série modliteb může pronášet kdekoliv; ale v pátek, o sabatu, se očekává, žc modlitby budou proneseny skupinově v mešitě. Většina Američanů nemá pocit, žc by splnili své náboženské povinnosti sledováním televizního přenosu mše nebo účastí na „drivc-in"1 mši, jaké se dnes v Kalifornii o nedělních ránech běžně konají v „drive-in" kinech a které jsou považovány za jednu z mnoha náboženských výstředností tohoto státu. Skupinový' charakter náboženského uctívání hvl důležitý pro Durkhcimův funkcionalistický přistup k náboženství, které bvlo podle něj jednou z ncjpodstatnéjšich sjednocovacich sil ve společnosti. Kolektivní mše přivádí lidi ke společnému vyznávání a zvyšuje jednotu a pocit smysluplnosti jejich počínání. Protože skupina a církevní společenství se často překrývají nebo jsou totožné, církevní zvyklosti přímo vyjadřují a upevňují totožnost a jednotu dané skupiny. Náboženství vychází ze společnosti, ale přispívá také k jejímu zachování. Dürkheim napsal, že lidé, kteří sc spolu modlí, spolu zůstávají, ale řekl také, že lidé, kteří spolu zůstávají, se spolu modli.
Psychologické teorie
Přístup Bronislawa Malinowského k náboženství měl psychologický nádech, neboť Malinowski náboženství považoval za hlavni prostředek, jak čelit obavám. Všiml si například, že obyvatelé Trobriandských ostrovů rybařili v lagunách zcela samozřejmě, bez zachováváni jakýchkoliv zvláštních zvyklosti. Kdvž se však vydávali na lov v hlubších vodách, prováděli k zajištění úspěchu a bezpečnosti složité magické přípravy. Malmowskj bvl na správné cestě, ale nešel po ní dost daleko, a většina jeho psychologizujících závěrů bvla proto pouze povrchních. Náboženství je zcela jistě způsob, jak se vyrovnat se strachem a nejistotou, ale vzpomeňme
Drivc-in kostely, kina, rcsiaurace a banky jsou dnes v Americe poměrné běžné, zejména na západním pobřeží. Při návštěvě téchtú zařízeni nemusí řidiči vystoupit ze svých vozů, pouze projedou k okénku (v případě bank .1 restaurací) nebo zaparkuji auto na parkovišti, odkud sleduji film nebo mši pohodlně usazeni ve svvch vozech (1'ozn přckl )
I 176 ]
si na to, co jsme si o lidské existenci řekli ve druhé kapitole, a uvědomme si, jak silné rvto obavy mohou být. Lidská inteligence nám přinesla přizpůsobivost v chování a nadvládu nad přírodou, ale tím na nas naložila take určité břemeno; v našem sebeuvědomění a racionalitě ie zároveň ukryt teror osamocenosti. Říká se sice, žc sloni nikdy nezapomínají, ale lidé mají nepochybně mnohem lepši paměť než jakékoliv jiné zvíře, neboť je to současně zásobárna znalostí, které nám umožňují přežít, a pokladnice všeho toho, co se nám už přihodilo. Mezi tím vším, co je uloženo v naší mysli, jsou všechna nebezpečí, hrozby, bolesti a pohromy, které se nám přihodily, i ty, které sc nám sice nepřihodily, ale o nichž jsme slyšeli. A co není uloženo v naši aktivní a vědomé paměti, můžeme většinou najít v našem ne vědomí. Ty zkušenosti, které jsou příliš traumatické nebo společensky nepřijatelné, a které tedy musí být potlačenv, nespočívají nečinné, nenarušovány a samy nenarušujíce v našem nevědomí, ale projevuji se v podobě našeho strachu z jiných věcí a v celkové úzkosti. Naše vzpomínky, jak vědomé, tak nevědomé, nás činí náchylnými k úzkostem, které ještě zveličuje a zhoršuje povědomí o katastrofách, jež se dějí jínde a nás se přímo nedotýkají. Náboženství tedy neni jednoduše pouze způsob, jak sc vyrovnat s tím či oním nebezpečím, ale také způsob, jak sc postavit tváří v tvář existenci plné nebezpečí.
Stanou-li se rvto předchozí znalosti a přibližné předvídání události součástí lidské paměti, zdá se neuvěřitelné, že náš druh taktný tlak vůbec vydrží — někteří jej ovšem nevydrží. Jedinou skutečností, kterou můžeme s jistotou předpovědět, je, že zemřeme, což, jak již bylo řečeno ve druhé kapitole, v nás vytváří existenci-ální strach. Většina náboženství nám v tomto strachu alespoň částečně ulehčí popisem posmrtného života, kam sc odebere naše nesmrtelná duše. Místa posmrtného života jsou často příjemná. Podle rozšířené muslimské představy je posmrtný život plný tančících dívek; a mundurucká duše prý putuje tam, kde si každý člověk může dělat to, co měl za života nejraději. Křesťané zase mají nebe, které má být údajné příjemným místem; ale jelikož většina krestanú si valnou část životních potěšení odpírá, je těžké si představit, co tam dělají. Ale křestané maji také peklo, které je bud místem plným ohně a síry, nebo místem, kde jc člověku odepřena Boží přítomnost; mohli bychom se tedv zeptat, jakou útěchu tato představa nabízí průměrnému hříšníkovi, Odpovéd jc jednoduchá: dokonce 1 peklo je lepší než naprosté vymření a vymizení vědomí a totožnosti. Samotná kategorie „smrti" předpokládá stav pozměněné existence a je to tedy mírnější slovo než „neživot" nebo „neexistence". Náboženství popírají ukončení života a Činí tuto skutečnost pniatclnou pro pozůstalé; představují vítězství představivosti nad starým nepřítelem a stalým společníkem. Řečeno slovy Prvního listu Korintským: „Kde je, smrti, tvé vítězství:' Kde jc, smrti, tvá zbraň?"
Smrt je předpokladem života a předmětem všech lidských projektů k zajištění nesmrtelnosti, at už jc to víra v převtělení nebo v ráj, výchova dětí, oidipovská touha být sám sobě otcem skrze pohlavní spojeni s vlastní matkou, nebo urputnost, s níž ke konci života lneme k trvalvm a známým kulturním svmbolům. Smrt nám také neust.de připomíná, že náš život a osobnost mají hranice, což je omezení, které může vyvolat protichůdné pojetí nekonečnosti. To bv dokazovalo moderní teologickou teorii, že náboženství vychází z našeho rozjímaní o nekonečnu.
Clovčk hv však mohl tento princip pozměnit a říci, že náš pocit nekonečna jc utvářen naším zájmem o konečnost l nevysloveným přáním navrátit sc do rozpínavosti a ncrozpolccnosti našeho raného dětství. Náboženství se vždv rodí I lidské zkušenosti. Jeho podstata spočívá v lidské, nikoliv božské, realitě a dokonce i ty nejméně realistické virv, jak pravil Durkhcim, jsou reálné v tom, že ovlivňuji společensky život, (e dost dobře možné, že neexistuje ani nebe, ani peklo; ale vzhledem k tomu, do jake mín1 víra v existenci těchto míst ovlivňuje naše chováni, vlastně existuji. Voltairc došel ke stejnému závěru, kdvž řekl, že kdvbv neexistoval Búh, tak bv si ho člověk musel vymyslet A člověk si ho vymyslel
Jak jsme již řekli, domníval se Freud, že ncjranéjším náboženstvím bvl tote-mismus, kterv měl svůj původ ve vykořenění pocitu vinv za prvotní zločin otcovraždy. Podle Freuda dochází od té doby v lidské kultuře k nekonečnému a opakovanému projevováni otcovražedného pudu v oidipovském příběhu, včetně potlačení tohoto pudu a svnova ztotožněni se s vlastním otcem. Namísto tělesného požití otcovy moci prostřednictvím kanibalismu chlapec přijme Či internalizujc otcovy rvsv, a to včetně jeho roli a hodnot. Tento proces je důležitým krokem při cnkulturaci dítěte; je to také klíčový bod ve vývoji nadjá nebo-li svědomí a cest, jimiž sc veřejná povinnost stává individuálním nutkáním, lak nadjá, tak i já, ta část naší psychiky, která se vyrovnává se skutečnosti, působí jako potlačující činitelé, odsunující do našeho nevědomí vše nevyslovitelné a nemyslitelné.
Potlačené zkušenosti a pudv nespočívají nečinné v podvedomí, nýbrž se podle Freuda mohou stát zdrojem vážných psychických problémů. Jejich tlak však může být zmírněn neškodným uvolněním ve snech, přeřeknutím se nebo jinými chybnými ůkonv, nutkavým jednáním a stručným přehráním dávno pohřbených událostí. Freud a po něm mnoho dalších antropologů věřilo, že potlačený materiál vlastní celému lidstvu — jako například oidipovská zkušenost — se může projevit v kulturní symbolice, zejména v oblasti mytologie a rituálu. Náboženství je tedy podle tohoto názoru součástí svstému projektování potlačených zkušenosti do světa kultur)'. Mvtv jsou jakési skupinové sny a rituál je zopakováním předchozích událostí. Stejné jako ve snech, je i v mýtech nepřijatelná podstata potlačených zkušeností zaobalena do symboliky a význam mýtů je tedy třeba analyzovat. A mýty stejně jako sny zmírňují úzkost, neboť odhaluji a vyjadřuji přání našeho vnitrního já.
V náboženství jde o víc než pouze o psychické procesy, neboť jeho tunkcí jc sociální kontrola a zachovávání soudržnosti; má také ekonomickou úlohu a vyjadřuje vědomé touhv a představy stejně jako potlačené pudy a zkušenost. Ale skrytá činnost naší mysli prostupuje a zabarvujc všechny tyto zjevné praktické funkce. Činnost naší mvsli je nejzřejmějši přesné v těch oblastech, které se zdají nejméně užitečné, jako například mytologie Většina národů má soubor mýtů, sbirku posvátných a částečné posvátných příběhů i imaginárni vzdálené minulosti, které jsou předávány ústně nebo písemně. Příběh Oidipa, řeckého krále, který nevědomky zabil svého otce a oženil se s vlastni matkou, se k nám dostala v podobě Sofoklow divadelní hrv, ale pochází už z rané řecké mytologie. Mezi brazilskými Munduruky jsem se setkal s podobným příběhem, jehož plné zněni jsem uvedl ve své knize Mundurucú Religion (Náboženství Mundúrukú), zde jej alespoň krátce
shrnu, kdysi žil muž zvaný Wakorompó, který byl tak ošklivý-, ž.e ze studu utekl do lesa. Slunce — to znamená duch Slunce — se nad nim smilovalo, vložilo ho do dělohy své ženy, a kdvž se tento člověk znovu narodil, wtvoŕil z něj krásného muže. Wakorompó se vrátil do své vesnice, kile z něj závistivý muž jménem Ka-ruetaouibo vymámil tajemství jeho přeměny. Karuetaouibo sc snažil zopakovat celý postup, ale měl pohlavní stvk s ženou Slunce, zatímco Wakorompó nikoliv. Rozlícený duch Slunce jej dal do manželčiny dělohy, ale kdvž se narodil, tak jeho rysy groteskně zdeformoval. Kdvž se Karuetaouibo vrátil zpět do vesnice, Wakorompó mu zazpíval písničku „Bvl jsi zvědavý- na matčinu vagínu". Později byli oba muži zabiti nepřáteli, kteří jim usekli hlaw a vzali si je jako trofeje. Jednoho dne se obé hlaw vznesly k nebi a jejich únosci na ně začali střílet. Wakórómpova hlava unikla, zatímco Karuetaouibové vystřelili oči, což je trest, kterv sudičky přiřkly Oidipovi po odhalení jeho zločinu. Freud považoval oslepeni a zmrzačeni (Oidipus kulhal, protože mu jeho otec probodnul nohu oštěpem) za symboly kastrace a tento trest tedy zločinu odpovídal. lato podobnost není náhodná, přitom k ní ale nedošlo rozšířením příběhu ze starověkého Kecka. Spiše je vyjádřením univerzálnosti oidipovské zkušenosti a potřeby lidi na celém světě o ni hovořit a uvolnit napětí, jež vyvolává, prostřednictvím bájného jazyka mýtů a snů.
Chudé Lévi-Strauss, který vyvinul metodu zkoumáni logické struktury mýtu, zjistil, ž.e skrytým významem oidipovského příběhu je mužova touha být sám sobě otcem, být soběstačný, autochtónni. To jc přibližné totéž, co tvrdí Frcudova verze, i kdvž ke stejnému závěru došli oba badatelé zcela odlišnou cestou. Freud se domníval, že oidipovský příběh je důsledkem trýznění libida, zatímco Lévi-Strauss se odvolával na náš vlastní rozum a touhu překonat základní životni rozpory. Člověk si nemusí mezi těmito dvěma perspektivami wbirat, protože mytologie a všechna náboženství se mohou řídit jak principem racionality, tak emocí.
Podobné překrýváni lze nalézt v teoriích Frcudovvch a Durkhcimovvch. Ve své monografii Der Alarm Mows und die monotbeutiube Religion (Mojiíi a monoteis-mui) Freud nalézá původ hebrejské mvšlenkv všemocného nejvyššího boha v patriarchální úloze židovského otce ve starověku. Nadpřirozené bytosti jsou tedy pozemskými rolemi promítnutými do jiného prostoru, což je myšlenka, která dobře zapadá i do Durkheimova díla. Poslušnost a bázeň, již Hebrejci cítí před svým Bohem, odráží přísnou autoritu otce. Splynutí božských a lidských rolí se v katolicismu jasné projevilo v kultu Panny Marie. Vzhledem k jeho rozšířeni v Fvropě i v Novém světě si můžeme položit otázku, je-li ústřední postavou všeobecného uctíváni Ježíš nebo jeho matka. To je zvláště dobře vidět na příkladu Mexika, kde milionv lidí putují k chrámu P. Marie Guadelupské. Většina Mexičanů, kteří hledají pomoc nadpřirozených sil, se modli k Panně Marii, nikoliv k Otci, k Ježíši nebo k nejzáhadnějšímu z této Trojice, Duchu svatému. Nejwšší božská autorita je uznávána, ale Boha většinou lidé považuji za příliš mocného a vzdáleného, než lby k němu mohl promlouvat obyčejný člověk. Místo toho jdou lide k méně za-strašující postavě materské a něžné Marie, již žádají o přímluvu u Boha. Z tohoto důvodu se tedy Panně Marii často říká abogada de Dios, nebo-li „advokát Boha".
Antropoložkv Mav Diazová a Cvnthia Nelsonova nalézají kořeny mexického vyjadřování proseb a uctíváni v systému rolí, který panuje v mexické rodině. Clo-
I 178 1
včk neobtěžuje otce, neboť len je příliš důležitý i nemůže k zabývat malichernostmi svých děti a domácnosti. Jeho místo je na ulici, na náměstí nebo v místním hostinci, kde ve společnosti jiných mužů diskutuje o důležitých otázkách. Děti namísto toho jdou se svými problémy I prosbami k matce, která jim řekne, že se zeptá otce. Ale protože matka může žádost svého dítěte vyložit jakkoliv, činí ve skutečnosti rozhodnutí sama. Navzdory nebo naopak díkv vzdálenosti otcovské role je skutečnou autoritou v domácnosti matka. Zajdc-li mužská prestiž I moc příliš daleko, stává se sebezničující, což je dialekticky proces, který se prolíná celým společenským životem. V Mexiku a dalších zemích je Boži rodina ve skutečnosti rodinou lidskou.
Magk
Náboženské zvyklosti různých kultur jsou velmi rozmanité, ale existuji určité, opakovaně se wskvmjicí vírv, které jsou široce a obecně přitažlivé. Jednou z těchto zwklosrí je magie, nebo-li používání určitých zaklinadel, předmětů nebo činností, které bv měiv vest k žádanvm výsledkům. Někteří antropologové nezahrnují magii do stérv náboženství z důvodů jejího praktického zaměření a individuálního provozování. Zde o ni hovoříme proto, že se také zabývá strašidelnými a nebezpečnými jevy a předmět)', což je vlastnost, již sdílí s posvátným. Magie se zabývá nadpřirozenými nebo přinejmenším nepřirozenými silami a její význačnou charakteristikou je, že účinkuje automaticky, že zdroje sílv, kterou wuživá, jsou neznámé a že nevyužívá duchy nebo jiné zprostředkovatele. Člověk může docílit magického výsledku zcela nečiněné — například rozbitím zrcadla, tím, že mu přes cestu přeběhne černá kočka, nebo tím, že se mu přihodí jakákoliv jiná událost přinášející neštěstí — i kdvž je většinou způsobena soukromým, možná tajným, a zcela záměrným krokem. Antropologové většinou rozlišují dva druhv magie: imilativní (napodobovací) a kontaktní. Imitativni magie je založena na principu replikace. Přivolávač deŠtů rozstříká do vzduchu trochu vody ve víře, že příroda udělá totéž. Nebo Člověk může vyrobit panenku v podobě svého nepřítele a zranit ji tak, jak chce, aby bvl zraněn jeho protivník. Kontaktní magie se zakládá na předpokladu, že něco, co souvisí s člověkem, zvířetem nebo předmětem, si může podržet vlastnosti toho, k čemu původně patřilo, a může mít nad tím moc. Mnoho kultur například věří, že člověk může nepříteli uškodit manipulací s jeho tělesnými odpady. Lidé z těchto kultur musí pečlivě zakopat své výkaly, opatrně sebrat a vyhodit od-střihlé nehty a vlasv a zdržet se pliváni. Stejné jako většina ostatních kategorií, které používáme, se ani tyto dva druhy magie — kontaktní a imitativni — vzájemné nevylučují a při magickém úkonu lze použit oba. Panence zpodobu|ici obě t se například mohou přidat vlasv z oběti, což kouzlo ještě zesílí.
Podobně jako vyhýbání se černým kočkám a opřeným žebříkům obejde se i řada jiných magických věr bez zaklínáni, za říkává ní nebo používáni předmětů. Jednou z nejběžué|ších technik je ..uhranuti" Na Středním východě a v jižní Evropě lidé často věří. že pohled některých lidí je nebezpečny, a je proto třeba se jim vyhýbat. Uhranuti může přinést oběti neštěstí nebo chorobu a ryto věci se mohou stat bez toho, že bv je jejich původce vůbec zamýšlel. Svými následky v místech
svého výskytu je uhranuti velice podobné obavám z toho, že chvála nebo otevřený hovor o štěstí nějakého člověka přinese dotyčnému neštěstí. Říci arabské matce, že má krásné dítě, může Evropanovi možná připadat jako slušnost, ale pro Arabv to znamená, že tím dítě vystavujeme nebezpečí onemocnění nebo neštěstí. Nejedná se jen o místní zwk, protože ve Spojených státech děláme něco velmi podobného. Kdvž herec nebo účinkující vychází na jeviště, zejména pří premiéře, říkají mu jeho kolegové „zlom vaz" Magická logika tohoto rčení spočívá v tom, že kdvbvchom mu přáli mnoho štěstí, přivolali bychom tím na něj neštěstí. Kdvž vám budu přát neštěstí, ncvyprovokuji tím náhodu, která vám neštěstí přivodí. Obdobně studenti, kteří jdou na zkoušku, říkají svým kolegům, že nic neumí a že určité propadnou. Anticipaci neštěstí může někdy logika uhranutí snížit naše sebevědomí a způsobit, že odvedeme špatný výkon. Tím, že nás vede k potlačování pocitu štěstí nebo našeho přirozeného nadání a spojuje obavu z uhranutí se závistí zc strany druhých, napomáhá víra rovněž vyrovnávání společenských rozdílů.
Magie však většinou podporuje sebevědomí a má pozitivní zaměření, a právě I tohoto důvodu často funguje. Kouzlo vytváří iluzi, že lidé jsou vládci svého osudu, svého prostředí, nikoliv jeho loutkimi. Privolávaní deště nemusí fungovat, ale ti, kdo se magického aktu účastni, jak odborníci, tak jejich klienti, dělají v situaci, v níž bv jinak bvli zcela zoufalí a beznadějní, alespoň něco. Tato trocha činnosti a s ní související pocit nadvlády a dosažení úspěchu jim umožní lépe se vyrovnat s tvrdou skutečností sucha; je to přinejmenším uspokojivější než jenom posedávat a mít ruce založené v klíně. Dalším důvodem, proč je magie účinná, je možná to, že se odkládá tak dlouho, až se začne zdát, že příroda dosáhne požadovaného cíle sama. Přivolávači dešrii v západní Africe začnou být aktivní někdy na počátku sezóny deštů, neboť déšť není dříve ani zapotřebí, ani se neočekává. Kromě toho i přivolávači dešťů vědí, že bv nikdv nemohli přivodit déšť uprostřed období sucha.
Pocit moci v kombinaci s nazpamét naučenými formulemi, jak postupovat, činí z magie podivuhodné nutkivou zvyklost, což je rvs, který neunikl Krcudově pozornosti. Magie, nebo-li kouzlo, se odlišuje od modlitby, neboť ta je odosobněná a automatická a musí se řídit přesným návodem. V mixllitbč člověk žádá boha nebo ducha o nějakou laskavost; v některých společnostech se sice bohům a duchům vyhrožuje pomstou v případě, že člověku nevyhoví, ale prosebník se je většinou snaží potěšit, abv mu bvlo vyhověno. Magie nepoužívá prostředníky. Jednoduše se řekne: „Udělej X a potom se stane V.Tato bezprostřednost příčiny a následku vedla Ma-linowského k tomu, že magii nazval vědou primitivních společností, což je generalizace, která ukazuje na hlubokou znalost magie, ale nulové povědomí o vědě. Veda se nesnaží o nalezení malých sérii příčin a následků, vždyť už ani nepoužívá pojem kauzality. Věda je spojením řízených pozorování s lidskou racionalitou tak, aby byla nalezena čitelnost a řád. Magie nic takového nedělá. Většina primitivních lidí má dobrou pragmatickou znalost toho, jak věci funguji, a nevyužívá magii pro běžně se vyskytující záležitosti. Naopak se snaží magii používat v situacích, které jsou velmi neurčité a vyžaduji hodně štěstí, jako například při milostném poměru nebo na lovu. Mezi magické uvažování a primitivismus nemůže být jednoduše postaveno rovnítko. V brazilských tropech maji zemědělci složiry systém pěstování urči-■