Pomalá kinematografie V Chantal Akerman Chantal Akerman •(*1950 – †2015) •Belgická filmařka, která ve své tvorbě propojuje tradice evropského uměleckého a amerického avantgardního filmu •Do artové kinematografie vnáší unikátní ženskou (feministicky orientovanou) perspektivu •Ve svém nejslavnějším snímku Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel zásadně mění představy o tom, co a jak může film zobrazovat Prvotní godardovská inspirace •Zážitek z filmu Jeana-Luca Godarda Bláznivý Petříček (1965) mladou Chantal ovlivní natolik, že se sama chce stát filmařkou •O tři roky později režisérka natáčí svoji krátkometrážní, godardovsky hravou prvotinu Skoč, mé město (1968) •Akerman ve filmu zároveň ztvárňuje dívku, která anarchisticky pobíhá po kuchyni a nakonec páchá sebevraždu výbuchem plynového sporáku • Pobyt v USA •V roce 1971 filmařka odjíždí na rok do New Yorku, kde se seznamuje s tvorbou amerických avantgardních umělců (Andy Warhol, Michael Snow, Jonas Mekas…) •Pod vlivem strukturálního filmu natáčí němý experimentální dokument Hotel Monterey (1972) a později také News From Home (1977) na pomezí městské symfonie (New York) a deníkového filmu (čtení dopisů od matky) • Strukturální opakování a variace •Po vzoru strukturálních filmařů začíná Akerman ve svých experimentálních dokumentech pracovat s konceptuální formou •Tvar snímku Hotel Monterey určuje napětí mezi přítomností lidí (hotelových hostů) v rámu a jejich absencí •Střídá zalidněné/vylidněné záběry, chodby hotelu se postupně vyprazdňují Zcizující pohledy do kamery •Režisérčiny filmy často přímo i nepřímo oslovují diváka – znemožňují sledovat film bez toho, aniž bychom si uvědomovali vlastní diváckou pozici •Filmy střídavě „obrací tvář“ směrem ke scéně a směrem k divákovi •Postavy či aktéři v některých scénách hledí přímo do kamery – frontální kompozice podtrhuje dojem performance Minimalistický exces •Ačkoli je Akerman minimalistkou, její filmy charakterizují různé formy excesu: •Dlouhé warholovské „zírání“ v nepřerušeném „reálném čase“ •Vrstvení rolí – tenze mezi hercem/postavou, autorkou/performerkou, dcerou/matkou •Kolísání mezi doslovným a symbolickým, mezi „realistickým“ zobrazením skutečnosti a performancí Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel •Film o ženě v domácnosti, která žije sama se svým synem a vydělává si prostitucí •Popisným stylem vypráví o Jeanne a její každodenní domácí rutině – úklid, vaření, všední rituály •Soustředí v sobě tendence evropského modernismu (Bresson, Dreyer) a americké avantgardy (Warhol…) •Stává se důležitým „ženským“ filmem (80% štábu tvořily ženy), který polemizuje s konvenčním filmovým (ne)zobrazováním ženské rutinní práce > Casting proti typu •Do hlavní role režisérka obsahuje populární francouzskou herečku Delphine Seyrig - prototyp dámy z lepší společnosti •Záměrným castingem „proti typu“ dochází k distancujícímu účinku •Sledujeme při domácích pracích ženu, kterou bychom si s takovou činností nespojovali •Výsledkem je zviditelnění jindy neviditelného či přehlíženého > Tyranie kamery •Níže posazená kamera zdůrazňuje symetrii a lineární perspektivu •Odmítá voyeurský (subjektivizující) pohled, nevyužívá záběry/protizáběry – identifikovat se lze pouze s kamerou •Frontální kompozice a sporadické dialogy/monology přispívají k „teatralizaci“ filmu – těsné propojení hyperrealistického zpřítomnění všednosti a zcizující performance Minimalistické drama •Film dokonale převrací klasické dramatické konvence - ukazuje to, co jiné filmy vynechávají a naopak skrývá to, co jiné filmy ukazují (např. sex) •Podprahové drama ženy v domácnosti se místo toho soustředí do drobných změn a narušení v opakujících se rituálech, které film vyjadřuje skrze proměňující se rytmus (střih/kompozice) a jemné změny v herectví, kostýmech (učesaná/rozcuchaná) a mizanscéně •Jediný způsob, jak se na Jeanne „napojit“ je právě skrze pozorné sledování těchto jindy nepodstatných maličkostí a drobných posunů • Ženská domácí práce v poválečné modernistické kinematografii coby znak oddramatizované povahy filmů Ženská domácí práce v Jeanne Dielmanové jako plnohodnotná součást minimalistického dramatu