STUDIE A ČLÁNKY Der Anteil der Landesselbstverwaltung bei der Errichtung des lokalen Eisenbahnnetzes und die entsprechenden Maßnahmen auf Landesebene in Österreich-Schlesien (bis 1918) Die vorliegende Studie befasst sich mit der Errichtung des lokalen Eisenbahnnetzes j^ \ im Zeitraum der sog. Eigeninitiativbahnen und der Rolle der Landesselbstverwaltung in diesem Prozess. Seit Ende der 1880er Jahre bis zum Ersten Weltkrieg sind wir in Zisleit-hanien Zeuge von Bemühungen, die die Landesselbstverwaltungsorgane im Bereich der Errichtung eines Eisenbahnnetzes entfalteten. Die Mehrzahl der Landtage in Zisleithanien erließ eigene Gesetze, mit deren Hilfe sich die Länder in unterschiedlicher Form am Aufbau lokaler Eisenbahnen beteiligten. Diese Phase des Baus lokaler Bahnen zeichnet sich durch *4 \ mehrere gemeinsame Merkmale aus. Die Impulse zum Bau gingen dabei in erster Linie von lokalen Interessenten (häufig Unternehmern oder Vertretern von Großgütern) sowie örtlichen Selbstverwaltungen (mitunter auch auf Bezirksebene). Die finanzielle Hauptlast schulterten dabei die Landesorgane, die lokalen Interessenten und der Staat und sie errichteten in der Regel wenig leistungsfähige (zum Teil unrentable) Bahnen, an denen die großen Verkehrs- , gesellschaften wenig Interesse zeigten. j , Die Landesverwaltungen wurden unter dem Druck des Staates und der Öffentlichkeit seit den achtziger Jahren des 19. Jahrhunderts auf dem Gebiet des Aufbaus örtlicher Eisenbahnnetze aktiv. Die einzelnen Länder Zisleithaniens gingen die Frage eines lokalen Eisenbahnnetzes jedoch unterschiedlich an. Die schlesischen Landesorgane setzten von ^ ; Beginn an auf eine möglichst enge Zusammenarbeit mit dem Staat. Dies schuf ein System T \ mit Vor- und Nachteilen. Schlesien musste in den Aufbau keine großen Summen investieren : ■. und finanzielle Probleme wie andere Länder lösen, sondern man begnügte sich lange Zeit mit geringen Subventionen. Auf der anderen Seite zog sich jedoch die Errichtung lokaler Linien, an denen Land und örtliche Interessenten Interesse zeigten, unverhältnismäßig in die Länge. i Eigene Aktionen zur Errichtung eines Eisenbahnnetzes kamen in Schlesien erst vor dem ersten ^ s Weltkrieg in Gang. Dies geschah zu einem Zeitpunkt, als die Nachbarländer ihre schlechten Erfahrungen mit eigenen Maßnahmen zum Bau von Eisenbahnen bilanzierten. Die schlesischen Landesorgane zogen ihre Lehren aus den Fehlern der Nachbarländer und investierten in die zukünftige Infrastruktur im Grenzbereich zwischen Lokalbahn und vorstädtischem Straßenbahnverkehr. Damit verringerten sie die Investitionskosten und sicherten sich eine Í; { zahlenmäßig starke Klientel in einem sich stürmisch entwickelnden Industriebereich. . Die Anstrengungen bei der Errichtung eines Eisenbahnnetzes im Zeitraum der sog. Eigeninitiativbahnen werden sehr widersprüchlich bewertet. Auf der einen Seite wurde vor dem Ersten Weltkrieg eines der dichtesten Eisenbahnnetze in Europa errichtet. Auf der ande- ; 1 ren Seite wurden seit Beginn des 20. Jahrhunderts mit dem Aufkommen des Autobusverkehrs jj, Lokalbahnen errichtet, die einen wesendich geringeren Aufwand erforderten. Der Druck der "r ; öffentlichen Meinung, der Lobbyismus der Landtags- und Reichstagsabgeordneten sowie die Vision einer Eisenbahn als heilbringendes Mittel für die peripheren Regionen bewirkten, dass zahlreiche Bahnen unter ungünstigen Bedingungen entstanden. Dies hatte deren geringe Konkurrenzfähigkeit sowie die Notwendigkeit einer nachfolgenden finanziellen Unterstützung zur Folge. übersetzt van Thomas Krzenck STUDIE A ČLÁNKY Jiří Lach Laichteräv projekt České dějiny v kontextu české nakladatelské práce* Jiří Lach: Laichter's Project Czech History (České dějiny) in the Context of the Czech Publishing Activity Laichter's project Czech History (České dějiny) belongs to the significant attempts on a general interpretation of the nation's past. The idea appeared in the beginning of the 20th century in connection with both the boom of publishing and the progress of the Czech positivist historiography. The article follows the beginning of the project and the political historical and professional reasons for which it finally remained incomplete. The author further focuses on the role of the key publishers (Jan and František Laichter) and historians, who participated on the synthesis (e.g. Václav Novotný, Kamil Krofta, Rudolf Urbánek and Josef Šusta). Key words: České dějiny (Czech History), Laichter's Publishing House, Czech historiography, Jan Laichter, František Laichter, Václav Novotný, Kamil Krofta Počátky nakladatelství1 Za vrchol české pozitivistické historiografie jsou zpravidla považovány dvě rozsáhlé syntézy: v obecných dějinách Dějiny lidstva odpravěku k dnešku spojené s 30. a počátkem 40. let 20. století,2 v připadne zevrubného a zároveň kritického zpracování národní minulosti vystupují České dějiny, projekt, který lemoval šest dekád 20. věku.3 Při vzniku obou syntéz - stejně jako pro jejich nedovŕšení - muselo dojít k naplnění několika předpokladů: česká historiografie musela získat odstup od romantického dějepisectví, předně od zakladatelské osobnosti Františka Palackého, aby bylo možno k jeho kanonické práci Dějiny národu českého v Čechách Tento text vznikl v rámci projektu GAČR 404/06/1151. 1 Poznámka k prostudovaným pramenům. V této studii čerpám mimo jiné z osobních fondů Jana Laichtera a Františka Laichtera v LA PNP ve Starých Hradech. Jelikož se jedná o dosud neinventarizované fondy, uvádím v odkazech uložení jednotlivých pramenů v úplnosti. Materiály k zde představovanému tématu jsou totiž zejména u pozůstalosti F. Laichtera umístěny v řadě kartónů či složek a zkrácené odkazy by mohly případnému zájemci jejich dohledání značně zkomplikovat. 2 Lach, Jiří: Josef Šusta a Dějiny lidstva. Olomouc 2001. 3 Od prvního impulsu na jaře 1905 do vydání druhého svazku Bartošovy Husitské'revoluce v roce 1966. STUDIE A ČLÁNKY a v Moravě zaujmout kritický postoj neovlivňovaný českým veřejným míněním. Tato podmínka byla zvláště podstatná pro Laichterův nakladatelský počin. Obě uvedené práce vznikly až po mohutném rozvoji české historiografie a několika desetiletích analytické průpravy. Doslova rozmach českého nakladatelského trhu pak reprezentuje poslední podmínku. V případě obou citovaných syntéz vzešel prvotní impuls právě od nakladatelů, nikoliv od historiků samotných.4 Prvotní impuls k novému zpracování národních dějin vzešel od Jana Laichtera, který symbolizuje vzestup nakladatelské činnosti v českých zemích před první světovou válkou. Dobrušský rodák od osmnácti let zažíval svá učednická léta u několika knihkupců především ve východních Čechách, aby v roce rozdělení Karlovy univerzity - později jeho nejhojnější autorské základny - přišel do Prahy. Tam J. Laichter sbíral zkušenosti u Jana Otty,5 vůdčí figury české kulturní a vědecké knihy. Jan Laichter během svého života častokrát zdůraznil význam sedmileté zkušenosti u Ottů. Reflexe beánských inspirací nalezneme např. v Laichterově snaze vydávat nejen knihy, ale též vědeckou revue. U vydavatele Athenea, proslulé encyklopedie, či Zlaté Praky se Jan Laichter ovšem přiučil ještě jedné věci: jestliže má nakladatelská firma přežít, musí zakladatel včas hledat nástupce. Zánik Ottová podniku jej zcela nepochybně inspiroval ke včasnému zajištění faktického a později i právního kontinua ve své firmě. Jan Laichter se osamostatnil v polovině 90. let 19. století.6 Přestože na éru u Otty vzpomínal rád a autor doposud jediné obsažnější práce o Ottovi uvádí, že se vztah obou mužů nezměnil,7 neodcházel J. Laichter idylicky. Ještě jako Ottův zaměstnanec začal v roce 1893 vydávat revue, kterou inspirovali František Drtina a T. G. Masaryk.8 Laichterova Naše doba - de facto odezva na nemožnost odstranit některé nedostatky kdysi slavného Athenea - po roce existence Jana Ottu přiměla, aby dal Janu Laichterovi 4 V případě Českých dějin kontaktoval následného prvního redaktora Václava Novotného J. Laichter. Srov. A AVČR, fond V. Novotný, kart. 19, inv. č. 1126, J. Laichter V. Novotnému 8. března 1905, koncept listu viz LA PNP, fond Jan Laichter, složka Václav Novotný. Hlavního redaktora Dějin lidstva Josefa Šustu dokonce původně oslovily dva nakladatelské domy, Orbis a Melantrich. Srov. A AVČR, fond V. Chaloupecký, složka M. Weingart, dopis z 10. února 1934. Opis tohoto listu se nachází v LA PNP, fond Melantrich, složka V. Chaloupecký. Nabídka Orbisu je zřejmá z NA Praha, fond Josef Šusta, kart. 19, inv. č. 17, dopis Orbisu J. Šustovi z 15. března 1934. 5 LA PNP, fond F. Laichter, kart. T - Seznamy knih Laichterova nakl. Naše doba. Křesťanská revue; R - Laichter J. + Frant; RádL Em. Rukou J. Laichtera sepsaný přehled o „štacích". Působil mimo jiné v Rychnově n. K. a v Jičíně. 6 Tamtéž. Vysvědčení k schválení Dra Františka Laichtera náměstkem nakladatelské koncese. Oprávnění vést nakladatelskou živnost získal J. Laichter 16. ledna 1896. 7 Švehla, Jaroslav: Jan Otto. Kus historie české knihy. Ed. Robert Sak. Jinočany 2002, s. 67. 8 Promotorská řeč Alberta Pražáka při udělování čestného doktorátu J. Laichterovi. In: Universita Karlova českému nakladateli Janu Laichterovi. Projevy a přednášky. Praha 1946, s. 13. LAICHTERŮV PROJEKT na vybranou:,,.. nebude asi možno, abyste zůstal v mém závode a zároveň se staral o podnik svůj. "9 J. Laichter nechtěl na Královských Vinohradech sídlící firmu budovat jako olbřímí koncern10 a prokázal též menší ediční rozevlátost než Otto.11 Rodinný podnik se dostal v průběhu své půlstoleté existence několikrát do finančních potíží, ale ty šly na vrub dobových makroekonomických jevů. Fundátor firmy se staral o to, aby na knižním trhu příliš neriskoval a vytvářel rezervy pro léta chudá. Sám přitom později poukázal na příklad Otakara Štorcha-Mariena, kterého rychlý úspěch přivedl k hazardnímu podnikání a nakonec vedl ke krachu jeho Aventina.12 Bezprostředně po osamocení došlo k založení patrně nejslavnější řady, tedy Laichterova výborů nejlepších spisů poučných. I koncepce této edice vylučovala, aby se nakladatelství rozvinulo v koncern typu Melantricha 30. let 20. století, neboť majitel se snažil číst všechny práce určené k překladu pro tuto řadu a popřípadě rukopisy českých autorů, pokud byly již napsány. Laichterův cit pro literaturu osvědčují též jeho samotné básnické náběhy, jež zčásti otiskl v tehdy proslulých Cechových Květech}^ České dějiny - čtvrtstoletí s Václavem Novotným Projekt se zrodil mezi lety 1903 a 1905. První letopočet vyznačuje reakci Václava Novotného na úvodní svazek Bachmannova vypsání historie českého území, v němž se německý dějepisec rodem z Chebu dostal k roku 1400.14 V. Novotný v téměř stostránkovém posudku analyzuje Bachmanno-vu práci v koncepčním ohledu a v chronologickém řádu sleduje přehmaty díla, které aspirovalo na překonání Palackého vylíčení. Ivančický rodák je ve svém soudu sice mírnější něž o sedm desetiletí později František Kutnar,15 který v práci našel osten silného německého nacionalismu, ale zjevně ukazuje, že A. Bachmann nenaplnil svůj cíl - podat zdárnou revizi Palackého. V. Novotný sleduje Bachmannovy interpretace a hledá omyly v detailech. Upozorňuje i na kritiku Bachmannovy práce z pera německých badatelů, 9 LA PNP, fond, J. Laichter, korespondence. J. Otto J. Laichterovi 1. prosince 1894. 10 ,JVikdy si neudělej z naldadatelstvífabriku % vzpomínal na otcova slova syn. LA PNP, fond F. Laichter, kart. Výplatní listiny členů rodiny. F. Laichter, Vzpomínka Nedatovaný strojopis. 11 Promotorská řeč Alberta Pražáka, s. 12. 12 LA PNP, fond F. Laichter, kart. Výplatní listiny členů rodiny. Strojopis interview do Listů pro umění a kritiku z března 1934, s. 6. 13 Laichter, Jan: Vyhnanci na pomezí Květy 6,1884, říjen, s. 492-496. Že se jednalo o publikaci ve společností tehdy nejvýznačnějších českých literátů svědčí i to, že zde budoucí vydavatel Českých dějin publikoval svou báseň vedle pokračování Jiráskových Psohlavaí 14 Novotný, Václav: Prof. Bachmann a české dějiny. Zvláštní otisk z Čes. čas. hist. ročník LX. Praha, b. d. 15 Kutnar, František - Marek, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a slovenského dejepisectvu Praha 19972, s. 450-452. STUDIE A ČLÁNKY LAICHTERÜV PROJEKT čímž posiluje své pozice. Kniha německého dějepisce a její kritika z pera V. Novotného jsou pro budoucí syntézu české minulosti podstatné v několika ohledech. Pres své rezervy Bachmannovy Geschichte Böhmern důsledně připomněly, že čeští historici do počátku 20. století nebyli s to vytvořit dílo dosahující hodnoty Palackého dějin. Za druhé, kritika Bachmanna působila jako impuls na Jana Laichtera, aby do nakladatelského plánu zařadil syntézu českých dějin. A konečně Novotného rozbor předznamenal styl všech čtyř svazků prvního düu, tedy rozsáhlé rozbory pramenů a literatury. Rys neoddělitelný od útvaru recenze, ale velmi sporný v případě syntézy. V březnu 1905 psal Jan Laichter Václavu Novotnému: „.. .potřeboval bych pro Výbor nejl. spisů poučných Dějiny Čech, které by zabraly nejvýše tři svazky po 50 arších, dohromady tedy asi 150 archů. Kritikou Bachmana [sic!] vykonal jste již kus práce a kdybyste se chtěl o něco poděliti na př. s p. prof. Pekařem a ještě s někým jiným spolehlivým, potom byl by podnik tím spíše usnadněn. Času je dost, dvě tři léta k vydání prvého svazku."16 V. Novotný nabídku přijal, zniínil i potenáální spolupracovníky a nevyloučil ani součinnost s Josefem Pekařem, byť tehdy již jejich vztahy měly mnohou trhlinu. Hned na sklonku dubna 1905 někdejší Tomkův asistent zmínil první spoluautory: Bohumila Navrátila z brněnského Moravského zemského archivu a Julia Glücklicha, tehdy středoškolského učitele. První měl provést čtenáře relativně krátkým, leč komplikovaným stoletím od roku 1526 do Bué Hory a Navrátilův pozdější kolega z Masarykovy univerzity se hodlal věnovat epoše následující.17 Tím však komunikace mezi dějepiscem a nakladatelem nadlouho ustala. Po roce čekání se Jan Laichter tázal V. Novotného na pokrok díla,18 ale ten prozatím sdělil jen málo. „... Pomýšlel jsem - a pomýšlím dosud vypracovati určitý plán celého díla..." a k tomu slíbil dodat závazný seznam spolupracovníků, z nichž uvedl prozatím jen mladého Kamila Kroftu.19 To vše do konce roku 1906.20 Jan Laichter strávil léto v Dobrušce a trpělivě čekal na zprávy od redaktora düa. V počátcích celé práce vstupuje do života V. Novotného tragická rodinná událost. Na sklonku roku 1907 mu zemřel syn Václav v necelém roku věku.21 Dnes již patrně nelze zrekonstruovat dopad ztráty syna na historikovu práci, lze však soudit, že k celkové intelektuální kondici redaktora Českých dějin záležitost nepřispěla. Až do konce roku 1910 se vydávání práce nerozbehlo. Pro firmu měla situace postupně nejen neblahý hospodářský dopad, šlo též o samotnou prestiž. Jen nedlouho po prvních ujednáních totiž projekt vešel ve známost 16 1905. 17 18 1906. 19 20 21 A AVČR, fond V. Novotný, kart 19, inv. č. 1126, J. Laichter V. Novotnému 8. března LA PNP, fond J. Laichter, V. Novotný J. Laichterovi 28. dubna 1905. A AVČR, fond V. Novotný, kart. 19, inv. č. 1126, J. Laichter V. Novotnému 6. června Níže ukáži, že V. Novotný v případě K. Krofty jednal poněkud nešťastně. LA PNP, fond J. Laichter, V. Novotný J. Laichterovi 17. června 1906. A AVČR, fond V. Novotný, kart. 2, inv. č. 50, kapesní kalendář na rok 1907. v intelektuálních kruzích. Nakladatel doufal, že první sešity Českých dějin obdrží abonenti již v roce 1908, v době završení dvou jiných objemnějších edic - České politiky a Literatury XIX. století.22 Nedlouho nato vinohradský nakladatel ohlásil brzké uvedení nové syntézy národních dějin čtenářské obci. Až tragicky se mýlil v posledním odstavci třístránkového reklamního letáku, když deklaroval: „Po dlouhých svědomitých přípravách dospělo se konečně tak daleko, že díl I. (od počátku do r. 1346), napsaný V. Novotným začne vycházeti ještě během r. 1909, přípravy ke svazkům dalším pokročily tou měrou, že jejich vydání nevyžádá si většího prodlení."23 První svazek spatřil v celistvosti svědo světa až v roce 1912 a jeho autor - právě v tomto období povýšivší do ranku řádného profesora - pokročil sotva do 11. století.24 Žádné z očekávání vkládaných do nového vypravení české minulosti nedošlo plného naplnění. V. Novotný využil osm set stran svazku k minucióznímu rozkladu pramenů a známé literatury, ale v knize triumfující pozitivistická kritika nemohla uchvátit vzdělaného, leč obecného čtenáře, jenž stál v Laichterově nakladatelské koncepci na místě z nejvýznačnějších. Autor rovněž zaostal za programem, dle něhož se měly české dějiny v první svazku propracovat až k vylíčení smrti Jana Lucemburského u Kresčaku. Snad ještě závažnější byla percepce obsáhlého úvodního svazku v historické obci. Především tandem Josef Pekař a Josef Šusta zareagoval zvláště kriticky. Na vrcholu sil stojící úspěšný autor Knihy o Kosti stručně ale kriticky zhodnotil Novotného práci již v jejím časném stádiu v ČČH.25 Josef Šusta v duchu svého rozvážného naturelu vyčkal pokračování26 a vystavil oba svazky o pět let staršího kolegy zásadní kritice na stránkách právě založené Vědy české.27 Tehdy již profesor všeobecných dějin na Karlově univerzitě nekritizoval pouze jeden aspekt z dvou tisíc stran, které jeho kolega do roku 1913 otiskl: faktografickou správnost jeho dílčích analýz. Avšak přemíru detailů vykreslil zároveň jako jeden z nejzávažněj-ších problémů Novotného syntézy: podrobné popisování událostí válečných, dynastických a jiných episod osobního rázu zaplavuje nespoutané knihu. Jako zrnka v růženci jde miniatura za miniaturou a skoro nikde není odstupu od 22 A AVČR, fond V. Novotný, kart. 19, inv. č. 1126, J. Laichter V. Novotnému 15. října 1906. 23 LA PNP, fond F. Laichter, kart. T - Seznamy knih Laichterova nakl. Naše doba. Křesťanská revue; R - Laichter J. + Frant; Rádi, Em.: Literární oznátnení V.: České dějiny. I. 1. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. 125. 24 Novotný, Praha 1912, 783 s. 25 ČČH 17, 1911, 26 Novotný. 1216 s. 27 Š u s t a , J.: Václav Novotný: České dějiny. Věda česká 1,1914, s. 13-21. J. Šusta sice ubezpečuje, že mu nejde o kritiku za každou cenu (srov. s. 20), ale přesto Novotného dílo vychází z posudku velmi negativně. V.: České dějiny. I. 2. Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha 1913, STUDIE A ČLÁNKY jednotlivých událostí, jakého žádá obraz velkých rozměrů. "28 Takto pojaté líčení nemohlo dle J. Šusty zaujmout širší čtenářskou obec, byť na to V. Novotný pomýšlel.29 Podle něj se V. Novotný vyhnul tomu nejdůležitějšímu: vykreslení a zejména interpretaci epoch namísto únavných osobních historií, které oběma knihám dominují.30 Absentuje rovněž velkorysejší pokus o novou periodizaci českých dějin.31 Novotného starší české dějiny jsou v Šustové chápání kronikou událostí a výčtem bádání, v nichž výrazně absentuje samostatné hodnotící hledisko. Jako historik všeobecných dějin referent kritizuje i odtažitost výkladu o českém prostoru od širšího evropského kontextu.32 Právě tyto devízy se bude J. Šusta jako pozdější spoluautor snažit do Laichterova projektu zanést od poloviny 30. let. V případě všech Novotného svazků tak proti sobě stojí dva principy: úctyhodný sběr informací a přehled dostupného bádání a proti tomu roztříštěný obraz českých dějin bez pevnější celistvosti. Neviděli to jen Novotného hlavni kritikové, kolegové z Karlova učení J. Šusta a J. Pekar,33 ale též zahraniční badatelé upozorňovali na tento rozpor.34 V roce Husova výročí vyšel první svazek vyprávějící o 15. století. Došlo tak k vynechání druhého dílu, ve kterém měly Dějiny vylíčit vzestup českých zemí v lucemburské éře a následně pohnuté děje husitské. Uvedené partie si pro sebe vytknul Václav Novotný, který se však na patnáct let odmlčel.35 Ke slovu přišel Rudolf Urbánek. Během tři let předložil dva rozměrné svazky o Věku Poděbradském.36 Přestože R. Urbánek nerezignoval na detailní průzkum epochy, sepjal fakta v o něco kompaktnější celek, než V. Novotný. Věk Poděbradský dodnes bezesporu zůstává nezbytným fundamentem pro studium politických a zvláště církevních poměrů té doby. Z pohledu čtenáře došlo ovšem jen k malému pokroku v záběru, neboť autor vypsal 28 Šusta, J.: Václav Novotný: České dějiny, s. 14. 29 N o v o t n ý , V.: České dějiny. I. 2, s. VI. 30 Š u s t a , J.: Václav Novotný: České dějiny, s. 15. 31 Tamtéž. 32 Tamtéž, s. 19-20. 33 J. Pekar krátce referoval také o posledním 3. svazku, vydaném za Novotného života. Jedná se o gendemanskou kritiku. V. Novotný není šmahem odmítán a J. Pekař je s to nalézt též přívětivé slovo pro text svého kolegy: „ Celek představuje výkon úctyhodné pile a práce sběratelské i kritické, jenž dalšímu studiu bude vítanou oporou i tam, kde narazí na nesouhlas... "ččH, 34, 1928, s. 438. 34 Polský medievista Bronislaw Wlodarski Novotného přístup popsal v recenzi Šustova Soumraku Přemyslovců: ,,.. .Mialq ona [Novotného metoda, pozn. J. L.] swojq dobra strone w tem, ze dawala sczegótowyprzeglqd' dotychczasowego stanu badán nad historjq Czech, lecz z drugiej strony, wskutek zbytwielu sczególów zaciemnal sie neraz obraz catosci." Wlodarski, B.: Šusta Józef: České dějiny, Dilu II čast 1. Soumrak Přemyslovců, a jejich dědictví. Praga 1935, str. 808. Kwartalnik Historyczny, 50, 1936, s. 291. 35 Je zajímavé, že B. Wlodarski vysvětloval dlouhou césuru vypuknutím první světové války a jejími důsledky. Wlodarski, B.: Šusta, s. 291. 36 České dějiny. Dílu ĽI. část 1. Věk Poděbradský I. Praha 1915, 976 s. (pokrývající léta 1438-1444); České dějiny. Dílu m. část Z Věk Poděbradský II. Praha 1918,1047 s. (pokrývající léta 1444-1457). r I LAICHTERŮV PROJEKT ifP' I pouze několik let pohusitského vývoje. Proto i Urbánek sklidil od povola- ného referenta a budoucího redaktora práce Kamila Krofty významný díl kritiky v tomto ohledu.37 První čtyři korpusy vzešlé z pracovních stolů V. í Novotného a R. Urbánka navíc komplikovaly pokračování díla. V. Novot- ný rozhodně nepřestal uvažovat o samostatném dovršení díla až k době Husově, časový plán ovšem neznal nikdo. První dva Urbánkovy svazky situaci neulehčovaly a tak proponovaní původní pokračovatelé pro etapu raného novověku postrádali výchozí bod, od něhož by se mohli odrazit. Z nakladatelského pohledu se dílo rovněž měnilo v nevídaný problém. Jan Laichter čelil oprávněným výtkám čtenářstva a nemalým finančním ztrátám: „Vážený pane profesore, přikládám z mnoha dotazů dva písemné, kdy doj de na pokračování Dějin, čtenáři a odběratelé už je netrpělivě očekávají, tudíž je nutno veřejnosti něco určitého říci a já rovněž bych rád věděl, kdy se mám uchystat na další vydávání.. ",38 Jasnější informace nezískali vydavatelé ani od R. Urbánka a v mezičase se dramaticky proměnila situace v celé společnosti. Nabytá samostatnost přinesla pro všechny významné české historiky nové možnosti a úkoly. Hektičnost dobyje srovnatelná snad pouze s návalem práce po roce 1945. Na Karlově univerzitě rychle přibývalo studentů a Václav Novotný prodělal svůj děkanský rok.39 Stál též u dalších počinů, jako byla Archivní škola a její časopis. Ještě daleko před branami lét Jiříkových stojící R. Urbánek přichází na Masarykovo brněnské učení, kde je mu kolegou proponovaný pokračovatel Dějin Bohumil Navrátil, stojící zároveň stále jednou nohou v Moravském zemském archivu. Podobně je na tom Vlastimil Kybal, který však profesuru v Praze kombinuje s počínající diplomatickou kariérou. V každém případě se od roku 1918 Laichterovy České dějiny na dlouhých deset let odmlčí. Snad proto, aby zastínil dlouhé intermezzo, oslovil Václav Novotný již šedesátiletého nakladatele, aby vydal spis o Janu Husovi, jeho dalším životním tématu, kterému první světová válka příliš nepřála.40 Ani vzájemná korespondence nakladatele a dějepisce, ani samotná práce o kostnickém martyrovi neumožňuje kategorické stanovisko, zda s Vlastimilem Kybalem sepsané pětisvazkové dílo mělo dočasně nahradit stagnující syntézu národní minulosti41 či bylo omluvou nakladateli za trvalé 37 K r o f t a , Kamil: Václav Novotný. České dějiny. Dílu III. část 1. a 2. Věk Poděbradský I. a R Napsal Rudolf Urbánek. ČČH, 25, 1919, s. 302-303. 38 A AVČR, fond V. Novotný, kart. 19, inv. č 1126, J. Laichter V. Novotnému 4. května 1925. 39 Dějiny Univerzity Karlovy IV. 1918-1990. Praha 1998, s. 553. V. Novotný zastával děkanský post v akademickém roce 1918-1919. Na FF UK tehdy studovalo 1526 studentů. Srov. tamtéž, s. 597. 40 Působila cenzura úřadů i autocenzura badatelů. Husovské téma bylo politikum. Srov. Psychologický experiment Bedřicha Mendla, Neznámá anketa k 500. výročí upálení M. Jana Husa. Dějiny a současnost, 15, 1993, č. 1, s. 44-48. 41 Novotný, V. - Kybal, V.: Hus. Život a učení. I. 1-2 a II. 1-5. Praha 1919-1931. STUDIE A ČLÁNKY neplnění podmínek Českých dějin. Přes záslužnost tohoto podniku, který získal ocenění české akademie věd a umění, a význam, jež zaujímá v díle obou dějepisců, se zdá, že spíše dále zpomalilo práci, kterou měli oba věnovat dřívějšímu zadání a navíc pasivní bilance z prodeje titulu donutila nakladatelství Jana Laichtera k půjčce.42 Novotného tempo zpomalovala ještě jedna záležitost. Jako kdysi Palacký, snažil se i on syntetické vylíčení ukotvit v pramenných edicích. A tak ještě v čase ubývajících sil vydal již dříve připravený osmý svazek Fontes Rerum Bohemicarum. Edice pro dobu husitskou jistě užitečná, ale dále rozptylující autorovu koncentraci.43 Za svého života Václav Novotný dokončil ještě jeden svazek - pro něhož nakladatel i autor dokonce hledali pozitivního referenta.44 Opět na tisíci stranách provedl čtenáře šestapadesátiletou vládou Přemysla Otakara I. a jeho syna Václava I.45 Pokročil k rozpracování panování krále železného a zlatého, ale v sešitové podobě se před smrtí dočkal jen malé části. Podle Josefa Vítězslava Šimáka kolegu brzdila též myšlenka fundamentální revize prvního svazku českých dějin.46 Novotného rukopisná pozůstalost nicméně neumožňuje zmapovat dalekosáhlost či realizaci tohoto plánu. Hledání nového redaktora a nové dynamiky V červenci 1932 zemřel v necelých 64 letech Václav Novotný. Život si nepochybně ukrátil též nekonečnou prací nad Českými dějinami, které přes jejich torzovitost považovali mnozí za nejvýznamnější Novotného práci.47 Fyzické vypětí doplňoval trvalý stres nad neúnosně pomalým nárůstem vlastních partií, které výmluvně dokládá vzájemná korespondence historika a jeho nakladatele,48 stejně jako pohled na práci kolegy 42 LA PNP, fond F. Laichter, D - Protektorát, r. 1938, 2. sv. válka, rozpočet, bilance, cenzura; úvěry nakladatelské plány. Složka Věřitelé 1938/1939. Hospodářská situace. J. Laichter si u Živnobanky musel půjčit 136 tisíc. 43 V. Novotný se zabýval řadou jiných projektů a R. Urbánek se dokonce podivoval nad tím, jak v pestré směsici úkolů, kterým se věnoval, mohl v roce 1928 dokončit třetí svazek Dějin. Urbánek, Rudolf: Václav Novotný. Praha 1933, s. 59. 44 LA PNP, fond Arne Novák, korespondence. F. Hrubý A. Novákovi 2. července 1928: „Pokud se týče referátu o novém svazku Novotného dějin, byl jsem z přátelské strom/ upozorněn, že nakladatelstvíLaichterovo i sám p.prof. Novotný hledali v Brně referenta jiného, dílu prof. Novotného bližšího a také příznivějšího... " 45 N o v o t n ý , V.: Českédějiny. Dílul. část 3. cechy královské za Přemysla I. aVáclava I. Praha 1928, 1085 s. 46 Š i m á k , Josef Vítězslav: Za Václavem Novotným (5. IX. 1869 -13. VĽ. 1932). ČČH, 38, 1932, s. 539. 47 Tamtéž. „Pro budoucnost však položil Novotný základy, jež... zůstanou pomníkem jeho zásluh na věčnéěasy.'\ W l o d a r s k i , B.: Š.p. Wadam Novotný. Kwartalnik Historyczny, 46, 1932, s. 561; stejný názor měl také autor nejrozsáhlejšího vědecko-pedagogického nekrologu Urbánek, R.: Václav Novotný, s. 8-9. 48 A AVČR, fond V. Novotný, kart 19, inv. č. 1126, korespondence J. Laichtera; LA PNP, fond J. Laichter, korespondence V. Novotného. 1' LAICHTERŮV PROJEKT Urbánka, jenž až v roce 1930 představil v celistvosti další svazek rozsáhlé í poděbradské fresky, aby však opět detailně prozkoumal jen několik málo I let a postupoval v intencích všech předchozích partů Dějiny I Urbánkovu I knihu proplétá rozsáhlé množství exkurzů, které místo uvedení hlavních ■ os vývoje přinášejí každý v pramenech nalezitelný detail.50 Autor do textu í navíc vkládá celé životopisy hlavních postav, včetně obsáhlého biogramu jj Petra Ghelčického.51 Pozoruhodné přitom je, že v akademii věd vydaném f nekrologu V. Novotného R. Urbánek hovoří o tom, že nezdar byl již ; zakódován v samotné koncepci díla a souhlasně resumuje Novotného | pozdní myšlenky: „... ,České dějiny' zůstaly torsem, byť i mohutným, jez je | znamením jedné z nejvštších tragédií našeho nového života vědeckého. "i2 Sám j přitom nepostupoval o mnoho odlišně a nejen díky neblahým politickým ! podmínkám odděluje předposlední a poslední svazek Věku Poděbradského í dlouhých dvaatřicet let. { Nástup Kamila Krofty do redaktorské židle je všeobecně znám, ale I okolnosti nikoliv. Politicky nejexponovanější historik z Gollovy líhně se t k Novotného syntéze přiblížil mnohem dříve než po jeho skonu a nejednalo se o kontakt harmonický. Ve svých třiatřiceti letech K. Krofta odmítnul nabídku V. Novotného, aby přistoupil do autorského kolektivu. Zmínil tradiční zaneprázdněnost archiváře-úředníka,53 ale uvedl přesně též osobní a badatelské pohnutky. Kroftovi nekonvenoval způsob Novotného oslovení, dějinná etapa, jíž měl podle hlavního redaktora zpracovat54 a v neposlední řadě fakt, že Václav Novotný neoslovil některé dějepisce, „kteříbyli by takřka předurěeni zpracovali některá období. Jmenuji toliko Pekaře, Šustu, Glůcklicha. Tím Vás podnik nabývá snad proti Vaší vůli rázu silnějednostranného, jako by Vaše České dějiny měly býti dílem toliko určité skupiny naší mladší generace historické. "S5 O deset let později se Krofta kolem projektu opět nepřímo mihnul v podrobné recenzi prvních dvou svazků Věku Poděbradskému pro Český časopis historický, kde se v kulantněji pojaté formě přihlásil k jed- 49 České dějiny. DíluM. část 3. Věk Poděbradský III. Praha 1930. Zde se R. Urbánek ještě vrátil k době Ladislava Pohrobka v letech 1453-1457, s. 3-219 a následně vylíčil čtyřletí 1458-1462, s. 223-989. 50 Upozorňuje na to O. Odložilík v recenzi díla. ČMM55, 1931, s. 251. 51 Tamtéž, s. 256 nn. 52 Urbánek, R: Václav Novotný, s. 8. 53 K. Krofta byl tehdy již habilitován (1905), ale v tehdejším systému docentúra nepostačovala k důstojnému živobytí. Srov. Dějiny Univerzity Karlovy III. Ed. Jan Havránek. Praha 1997, s. 268. 54 V. Novotný oslovil K. Kroftu poprvé v roce 1905 a lákal jej, aby sepsal starší ústavní dějiny. Pak se redaktor nadlouho odmlčel a oslovil kolegu až v roce 1909 s tím, aby zpracoval období 1627-1848 a to až poté, co byl program dějin veřejně publikován. Srov. A AVČR, Praha, fond V. Novotný, kart. 12, inv. č. 528, K. Krofta V. Novotnému 2. prosince 1909. 55 Tamtéž. Přestože se jedná o pozoruhodný list, upouštím na tomto místě od rozsáhlé citace, neboť celé znění Kroftova dopisu bude otištěno v edici komplexně mapujíc! projekt Českých dějin. STUDIE A ČLÁNKY LAICHTER Ů V PROJEKT nomu z hlavních argumentů Šustovy kritiky V. Novotného ve Vědě české. i Urbánkovi se ve snaze zachytit každý detail ztrácí hlavní osa výkladu.56 Jak se tedy dostal K. Krofta v roce 1932 ke skomírající syntéze? Značnou iniciativu převzal syn Jana Laichtera František, jehož druhdy Ottův učeň považoval za nejkompetentnějšího ze svých potomků pro nakladatelské poslání.57 Sám František Laichter v jedné z četných poválečných vzpomínek na K. Kroftu zmínil, že jeho redakci doporučoval literární historik Jiří Horák.58 Avšak výběr nového koordinátora díla se stal nepochybně obšírněji diskutovaným a konzultovaným tématem u Laichterů i jejich přátel a známých v intelektuálních kruzích. Např. právní historik z Masarykovy univerzity František Čada radil Janu Laichterovi ml., bratru Františka, aby dokončení Novotného partií svěřil Václavu Vojtíškovi. F. Čada ve stejném listu zmiňuje údajné Novotného předsmrtné přání, aby redakce spočinula v rukou Jaroslava Prokeše a Otakara Odložilíka. Jak ukáži níže, neobejde se aspirace obou dějepisců bez negativních rezonancí.59 Pozoruhodné jsou ovšem vhled a doporučení Emanuela Rádla, byť reagoval na dotazy Františka Laichtera dva týdny poté, co už Kamila Kroftu požádal o redigování dějin Jan Laichter. Autor řady polemických spisů skepticky napsal: „... Z mladších historiků není myslím schopen nikdo /Odložilík, Bartoš, Opočenský Prokeš, Groh/; ze starších bych nepočítal vůbec s Glücklichem, Bidlem, Urbánka skoro neznám. Ani Kybal, ani Pekař se nehodí/Pekař by ani nepřijal a pak je pňliš konzervativní/. Zbývají dva: Šusta a Krofta. Nemám rád Šustu /mluvím v dopise docela upřímně/je to synpanského úředníka, kterému z otcova povolání zůstala úhorovitost; je studený jako žába a nemá programu; jeho tendence jsou přibližně simmelovská a lamprechtovská /to je lokální německý směr/ Nevím, co na něm chválit, leda že je obratný - snad.íí60 Oproti tomu Rádi pochvalně psal o Kroftovi: Je po Pekařovi nejčestnější z našich historiků; má také dobré jméno a není intrikán; hledí tu a tam udělat také ústupky pokrokovcům a je dosti liberální o husitství. Vědeckost /ve smyslu, jak jinoši historikové znají/by byla dobrá. Předností jeho je také, že je nezávislý.af>x Ale i zde viděl kritický filozof rezervy. V organizačním ohledu tipoval, že by Krofta Dějiny mohl řídit, ale těžko se do nich zapojit 56 ČČH 25,1919, s. 308; též Š m a h e 1 , František: Husitská revoluce I. Doba vymknutá z kloubů. Praha 1993, s. 26. 57 Jasně to vyřkl J. Laichter ve své nakladatelské závěti z roku 1944. LA PNP,. fond F. Laichter, kart. Výplatní listiny členů rodiny; závěť J. Laichtera. 58 Laichter, F.: Kamil Krofta v době okupace. Svobodné slovo, 9. září 1945,2.vydání, s. 1. Vyplývá to rovněž z poznámky ^Použito částečného návrhu univ.prof. dr. Jiřího Horáka"), kterou si zapsal F. Laichter na kopii dopisu, v němž jeho otec oslovoval ministra K. Kroftu k vedení Českých dějin, LA PNP, fond F. Laichter, kart. D - Nakladatelská činnost - České dějiny - Laichterova filosofická knihovna, složka Po roce 1947, kopie dopisu J. Laichtera K. Kroftovi z 23. července 1932. 59 Tamtéž, dopis F. Čady J. Laichterovi ml. z 25. září 1932. 60 LA PNP, fond F. Laichter, korespondence, Em. Rádi F. Laichterovi 9. srpna 1932. 61 Tamtéž. I autorsky, čímž správně odhadl budoucí praxi. Snad až příliš odvážné je i Rádlovo tvrzení o Kroftově myšlenkové závislosti na Josefu Pekařovi,62 ; neboť zaměňuje Kroftovu schopnost dialogu s podřízeností.63 Skeptický ; naturel Rádla dokonce přiměl k tomu, že F. Laichterovi doporučil, aby I vůbec zvážil, zda v díle, které tak dlouho zkoušelo trpělivost abonentů, vůbec pokračovat.64 V každém případě historika bratrského dějepisectví | považoval za mnohem schopnějšího než prvního redaktora Českých dějin \ „Pod jeho vedením by Dějiny byly spisem liberálně vlasteneckým v dobrém Íslova smyslu. Novotného si [K. Krofta, pozn. J. L.] nevážil; ukazoval na to, že t Novotnému schází vypravovací talent - a to bylo právem.CC6s « Pro nakladatele se České dějiny ve třetím desetiletí trvání staly nebý- ! valou ekonomickou zátěží, ale v Laichterově kotěrovské vile na Vinohra- I dech kladli na první místo službu knize a Novotným kdysi zahájené dílo | patrně nikdy nespojovali s podnikatelským profitem.66 Zakladatel nakla- I datelství to otevřeně psal nově vytipovanému redaktorovi, ale zároveň i s Kroftovou případnou redakcí spojoval revizi celého díla.67 Tehdy v Praze f dlící K. Krofta68 vyslovil s přistoupením k projektu obecný souhlas, ale dopředu upozorňoval na možnou kolizi redaktorské práce s povinnostmi 1 na ministerstvu a závazný souhlas hodlal učinit až po ústním jednání.69 Díky pečlivosti Františka Laichtera víme, že 13. září 1932 Benešův blízký politický intimus převzal nelehký úkol. Po otci stále více úkolů přebírající František si zapsal: „Dlouho [K. Krofta] váhal, až dospěl z věcných důvodů k tomu, aby se nám sám nabídl. "70 V souvislosti s redakcí po Novotného smrti vystupuje jméno Jaroslava Prokeše a Otakara Odložilíka. Oba stáli blízko zesnulému profesorovi a z deníku druhého jmenovaného víme, že nakladatelovo rozhodnutí pro Kroftu nesl s takovou nelibostí, že se rozhodl jak s otcem, tak synem 62 Tamtéž: „Myšlenkověje docela závislý na Pekařovi/ačkoli to popírá/ a nemá žádné theoretické vzdělání a ponětí o cílech pokrokových /o Masarykovi na přj mu docela schází." 63 Srov. postřehy Karla Kučery ve stati Krofta - Pekař. In: Kučera, Karel: Historie & historici. Praha 1992, s. 63-89, zejm. s. 83. K Rádiově vztahu k historiografii nejzevrubněji Hermann, Tomáš: Emanuel Rádi a české dějepisectví Kritika českého dějepisectví ve sporu o smysl českých dějin. Praha 2002. 64 Nakladatelství muselo vědět, že se jedná o poznámku přiléhavou, neboť obdrželo znepokojující dopisy typu: „.. .přestávám odebíraá České dějiny z těchto důvodů: vydávání bylo delší čas přerušeno, tento moment při mém vysokém věku působí, že dokončení Dějin se nedočkám. jedná se o dopis Jana Olivy (faráře ve výslužbě) z 3. prosince 1934. LA PNP, fond F. Laichter, kart. D - Nakladatelská činnost - České dějiny - Laichterova filosofická knihovna, složka Urbánek 65 LA PNP, fond F. Laichter, korespondence, Em. Rádi F. Laichterovi 9. srpna 1932. 66 Srov. níže. 67 LA PNP, fond F. Laichter - Nakladatelská činnost - České dějiny - Laichterova filosofická knihovna, kopie dopisu J. Laichtera K. Kroftovi z 23. července 1932. 68 Po návratu z Berlína v roce 1927 byl K. Krofta šéfem Prezidia MZV. j [ 69 LA PNP, fond J. Laichter, korespondence, dopis K. Krofta z 28. července 1932. t 70 LA PNP, fond F. Laichter - Nakladatelská činnost - České dějiny - Laichterova filo- f sofická knihovna, složka Jednání s Kroftou. STUDIE A ČLÁNKY LAICHTERŮV PROJEKT Františkem přerušit veškeré styky.71 Tehdy třiatřicetiletého 0. Odložilíka rozezlil fakt, že Laichtrové měli využít nezávazných jednání s ním a J. Prokešem k tomu, aby vylákali informace o možné další koncepci, které pak předali K. Kroftovi. Dílem za celou událostí spatřoval dva kolegy, s nimiž do určité míry dlouhodobě soupeřil - F. M. Bartoše a Františka Hrubého.72 Aspirace mladého badatele rodem z Kostelce na Hané se mohou jevit přehnané, Odložilík však v mnoha ohledech stál Václavu Novotnému nejblíže. Podobně jako J. Prokeš s ním pracoval na historických partech Československé vlastivědy™ a z denních zájmů se zdá, že s kolegou z Archivu Ministerstva vnitra Prokešem asistovali rovněž u Českých dějin, byť to nelze přesně verifikovat.74 Hlavně však O. Odložilík náležel k odchovancům V. Novotného. Na fakultě mu od habilitace v roce 1926 trvale pomáhal a v době nemoci jej suploval.75 Otakar Odložilík interpretoval Kroftovo pověření následovně: „Na místo spolupracovníkům a žákům vydává se dílo [tj. České dějiny, pozn. J. L.] odpůrců??! a skupině, na niž Novotný nejméně myslil Mstí se tu, že Novotný za života rozhodnutí neudělal, že odkládal neustále a že věci dospěly tam, žejsme v den smrti formálně spolupracovníky nebyli. "16 Všechny okolnosti změny v redakci dnes již nelze rozkrýt. Tandem O. Odložilík a J. Prokeš neprošel pro jasnou disonanci mezi otcem a synem Laichterovými a J. Prokešem, kterou dlouho po smrti většiny aktérů zmínil bez bližších detailů František Laichter.77 J. Prokeše navrhnul Rudolf Urbánek, ale nakladatelé jej vyslechli jen ze zdvořilosti.78 71 Odložilík, Otakar: Deníky z let 1924-1948/1.1924-1939/. Ed. Mlada Sekyrková. Praha 2002, s. 517, záznam z 26. listopadu 1932. Tuto hrozbu O. Odložilík nevyplnil, protože připravil rejstřík k posthumně vydanému čtvrtému svazku. Srov. LA PNP, fond F. Laichter - kopie korespondence s autory. Průklep děkovného dopisu F. Laichtera O. Odložilí-kovi z 10. května 1937 za sestavení rejstříku. O. Odložilík navíc po válce spolu Josefem Luklem Hromádkou u Laichterů vydal exilové memoáry: S druhého břehu. Úvahy z amerického exilu 1940-1945. Praha 1946. 72 Minimálně v případě F. Hrubého vykazovaly antipatie obousměrnost. Srov. Josef Šusta a F. Hrubý ve vzájemné korespondenci Edd. Tomáš Borovský - Jiří Lach. Brno 2006, např. s. 143. 73 Československá vlastivěda IV. Dějiny. Praha 1932. 74 Alespoň ne podle materiálů, které jsou k Českým dějinám uloženy v Novotného pozůstalosti v A AVČR. 75 Srov. Sekyrková, Milada: Úvod In: Odložilík, O.: Deníky z let 1924-1948 /I. 1924-1939/, s. 14-15; táž: Otakar Odložilík před první a druhou emigrací. In: Věda v Československu v letech 1953-1963. Praha 2000, s. 376-377. 76 Odložilík, O.: Deníky z let 1924-1948/1. 1924-1939/ s. 514 (11. listopadu 1932). 77 LA PNP, fond F. Laichter, kart. D - Vydavatelská činnost, Bartoš F. M. Kopie obsáhlého dopisu F. Laichtera F. M. Bartošovi z 27. května 1970. Jedná se o reakci na Vzpomínky husitského pracovníka (Bartošovy paměti z roku 1970) a korekci Bartošovy verze změny redakce Českých dějin. V pozměněné podobě F. Laichter své rozklady publikoval KBartošovým„ Vzpomínkám". Kostnické jiskry 55, 1970, č. 35. 78 Tamtéž: ,JByljsem spolu s otcem hned při prvním, námi nevyžádaném, ale nám nabídnutém jednání s dr. Jaroslavem Prokešem, kterého k nám na své přání uvedl a dle svého plánu jako redaktora Českých dějin doporučil autor, Věku poděbradského'. Jak si takto doporučený kandidát na redakci Veřejnost čekala na sdělení o novém směřování Dějin až do ledna 1933, kdy nakladatel a nový koordinátor Kamil Krofta ve čtyřstránkovém prohlášení dal čtenářům naději, že syntéza dostává novou dynamiku.79 Abonenti ještě neobdrželi celkový přehled spoluautorů, ale nakladatel s redaktorem je ujistili o brzkém pokračování díla a dvou nových autorech. Josef Vítězslav Šimák měl pokračovat v nedokončeném partu V. Novotného výkladem kolonizace a Josef Šusta slíbil vylíčení vrcholného středověku do smrti Karla IV. Také vinohradské nakladatelství měnilo tvář. Stále intenzivněji začal vystupovat nejmladší syn František. Absolvent pražské filozofické fakulty a žák Václava Tilleho se zřetelným zájmem o teorii nakladatelské činnosti zastával v otcově firmě již od dvaadvaceti let nejprve místo praktikanta a následně další posty. Během první třetiny 30. let František Laichter přebral de facto celý proces výroby knihy od kontaktů s autory až po distribuci80 a rovněž v případě Českých dějin se stal hlavní osobou. V roce 1934 Jan Laichter i veřejně deklaroval, že dokončení jemu nejmilejšícli edičních řad - a na prvním místě jmenoval České dějiny - je už věcí jeho synů.81 Pokus o oživení autorského týmu po roce 1933 a osudy díla za druhé světové války Po nemoci a následném skonu Václava Novotného nedoznala změny pouze redakce Českých dějin. Odchodem neúnavného pozitivisty pozbylo dílo také autora partií, na které Laichterův dům čekal nejúpěnlivěji: vrcholný a pozdní středověk posledních Přemyslovců, lucemburské periody a husitství. Vylíčení drahé poloviny 13. století V. Novotný rozepsal, ale původnímu záměru rozkrýt složitou epochu Husova vystoupení a hnutí se ani nepřiblížil. Po nalezení redaktora vyvstávala před tímto konsolidace autorského kolektivu. Zatímco se z plánů pomalu vytrácejí kdysi proponované příspěvky Bohumila Navrátila a Vlastimila Kybala, přicházejí v letech 1932-1933 do diskuzí další čeští badatelé. Kamil Krofta v souhlasu s nakladatelem pověřil Josefa Vítězslava Šimáka, aby dokončil Novotného part s důrazem na kolonizaci českých zemí, kterou J. Pekař postrádal již ve 3. svazku. Poctivý badatel v regionálních starožitnostech nedostal pověření k sepsání samostatného svazku, problematika emfyteuse měla zaokrouhht Novotného výklad od Českých dějin počínal, o tom dnes pomlčím. Vyslechli jsme ho a byli jsme utvrzeni v našem naprosto odlišném stanovisku." 79 LA PNP, fond Nakladatelské domy, J. Laichter, prohlášení J. Laichtera a K. Krofty z ledna 1933. 80 LA PNP, fond F. Laichter, kart. T - Seznamy knih Laichterova nakl. Naše doba. Křesťanská revue; R - Laichter J.+ Frant; Rádi, Em.: Vysvědčení k schválení Dra Františka Laichtera náměstkem nakladatelské koncese. 81 LA PNP, fond F. Laichter, kart. Výplatní listiny členů rodiny. Strojopis interview do Listů pro umění a kritiku z března 1934, s. 9. STUDIE A ČLÁNKY nástupu Přemysla Otakara II. Popis středověké kolonizace se změnil ve výzvu neúměrně zatěžující Šimákovy síly. Představa vydavatele, že se na sklonku léta 1933 netrpělivě cekající publikum dostane k dalšímu penzu díla, byla mylná.82 Tato situace komplikovala vylíčení pozdně přemyslovské a raně lucemburské éry, neboť jejich autor prozatím nemohl přesně odhadnout, kde navazovat. Šimák sám o sobě měl ovšem svízelnou situaci v tom, že měl dokončit čtvrtou část prvního dílu, kde ivančický rodák rozpracoval problematiku kolonizace, a že původně neměl vzniknout samostatný svazek. Novotný však kolegovi zanechal nesnadné dědictví. Naposledy se zde autorovi výklad změnil v kritiku pramenů a především literatury německého jazyka, kterou mohl ocenit snad jen velmi úzký okruh specialistů, ale nikoliv obecný čtenář, na nějž se chtěl nakladatel vždy rovněž orientovat.83 Poslední Novotného partie, které vydal z rukopisu J. V. Šimák, potvrdily neúnosnost jeho přístupu, jež našla odrazu i v poklesu zájmu čtenářstva a opětovně i kritických odborných posudcích. Průvodcem posledními léty přemyslovské dynastie se stal Josef Šusta, přestože ve zmiňovaných ústních jednáních v září 1932 padla pro přelom 13. a 14. století také jména Otakara Odložilíka a Václava Chaloupecké-ho, teoreticky mohl dynamickou epochu vylíčit sám Kamil Krofta, který pozdní Přemyslovce jen nedávno zpracoval pro Cambridge MedievalHistory a dokonce si vysloužil ocenění i v zahraničí.84 Snad stojí za to uvést, jaký scénář připravoval odmítnutý plán J. Prokeše a O. Odložilíka. Figurují zde Václav Vojtíšek, Jan Bedřich Novák nebo Bedřich Mendl pro různé aspekty dějin do roku 1346. Zlatý věk „Otce vlasti" měl vypsat opět B. Mendl, tehdy ještě docent hospodářských a sociálních dějin středního věku. Václava IV. plán přiřkl Otakaru OdložiKkovi a pak měl před svůj poděbradský part R. Urbánek vklínit husitské války a za něj jagelonské období. Další epochy, jež nebyly nikdy sepsány, hodlali autoři konceptu přidělit O. Odložilíkovi, Karlu Sdoukalovi (1526-1648) a J. Prokešovi (1648-1848). Poslední díl pro léta do nabytí samostatnosti počítal s Karlem Kazbundou, Zdeňkem Hájkem a Jaroslavem Werstadtem.85 Designovaný hlavní redaktor se prozatím 82 LA PNP, fond F. Laichter - Nakladatelská činnost - České dějiny - Laichterova filosofická knihovna, složka Jednání s Kroftou, koncept smlouvy mezi K. Kroftou a J. Laichterem z 22. dubna 1933. 83 Novotný,?.: České dějiny I. 4. Rozmach české moci a Přemysla II. Otakara. Praha 1937. Ke kolonizaci se Novotný dopracoval v závěru svazku (s. 462-499), ale výklad zatížil neuvěřitelně dlouhým odkazem s rozkladem o literatuře (s. 474-487). 84 F. M. Powicke, recenzent 7. svazku The Cambridge Medieval History. Dedine of Empire and Papacy (Cambridge 1932), to jasně vyjádřil takto: „English readers, and in this case nearly everybody is dependent on translations, will welcome Dr. Kamil Krofta s lucid chapter on Bohemia." English Historical Review 48, 1933, s. 466. 85 LA PNP, fond F. Laichter - Nakladatelská činnost - české dějiny - Laichterova filosofická knihovna, složka Jednám s Kroftou, Seznam jmen dodatečně označený Laichterovou rukou Návrh Urbánek, Odložiltk, Prokeš. Do určité míry tento scénář koresponduje s koncepcí na dokončení Dějin, kterou v roce 1944 nabídl J. Šusta F. Laichterovi. Viz níže. LAICHTERŮV PROJEKT spokojoval se střízlivější perspektivou. Se svými spolupracovníky hodlal usilovat o zacelení mezer díla, které by mělo s dokončením poděbradské ságy alespoň trochu ucelenější charakter. Po rychlém rozehnání mráčků neshod nad honorářovými podmínkami z léta roku 1933 se velmi rychle ujal práce J. Šusta.86 Jan Laichter a Kamil Krofta Šustovo oslovení správně načasovali. Dějepisec na prahu šedesátky sice neoplýval nejlepším zdravím,87 ale ocitnul se právě v mezidobí své badatelské práce. V roce 1931 J. Šusta dokončil devítisvazkové kompendium Dějiny nového věku a teprve rok po Laichtrech ho oslovil Melantrich, aby redigoval Dějiny lidstva.^ Již tehdy ctěný syntetik a ČAVU oceněný autor Dvou knih před závazným souhlasem k napsání díla představil Kamilu Kroftovi naprosto jasnou koncepci práce.89 Vrátil se v ní o bezmála dvacet let zpět, neboť program jeho příspěvku k Laichterově projektu je zřetelně inspirován recenzí prvních dvou svazků Českých dějin od V. Novotného. V pozoruhodném dokumentu se J. Šusta distancuje od metody zesnulého kolegy, která musela odradit laické abonenty dlouhými soupisy klášterů, hodnostářů atp.,Jesttřeba nalézá střední cestu vědecké synthésy [podtrženo v orig., pozn. J. L.], která by sloužila badateli, zároveň však zachovala i zájem obecného čtenáře. Soudím, že toho lze dosáhnouti, dodá-lise v jednotlivých svazcích vypravování více velkorysé plastiky a současněsoustředěnosti, aniž se věc stane z míry bezbarvou přílišným potlačením podrobností. I detailů jest k oživení látky třeba, ale detailů nehromaděných mechanicky, nýbrž organicky spjatých s hlavním pásmem událostí. "90 Pro vykreslení stoletého období od osudového boje Přemysla Otakara II. s Rudolfem Habsburským o římskou korunu do smrti Karla IV. požadoval J. Šusta tři svazky.91 Jana Laichtera s odkazem na práci pro Společnost národů,92 povinnosti na univerzitě a také zdravím vyžádanou lázeňskou léčbu J. Šusta prosil o trpělivost. Zároveň ovšem ujišťoval nakladatele o poměrně rychlém podání Soumraku Přemyslovců, 86 NA, fond J. Šusta, kart. 18, inv. č. 17, J. Laichter ujišťuje 11. srpna 1933 J. Šustu, že honorář nemůže být překážkou pro Šustovu účast na projektu. Jedná se o reakci na historikovu představu o financích, jež by měl za práci obdržet. LA PNP, fond J. Laichter, korespondence, J. Šusta 4. srpna 1933. 87 ANM, Praha, fond Josef Hobzek, kart. 18, inv. ě. 565/1, opis Šustova osobního spisu (v AUK Praha ztraceného). J. Šusta žádal v létě 1933 MŠNO o snížení přednáškového úvazku ze zdravotních důvodů. 88 Podrobnosti k tomuto dílu: L a c h , J.: Josef Šusta a Dějiny lidstva. 89 Šustův obsahově totožný program z 30. dubna 1933 jsem nalezl ve třech fondech: v A AVČR, fond K. Krofta, kart. 22, inv. č. 669 (Šustův rukopis); A AVČR, fond Václav Cha-loupecký, kart. 4, inv. č. 293, korespondence s K. Kroftou (strojopis programu) a v LA PNP, fond F. Laichter, kart. D - Nakladatelská činnost - české dějiny - Laichterova filosofická knihovna, složka nazvaná Po roce 1947 (strojopis programu). 90 Tamtéž. 91 Tamtéž. První do 1310, druhý do 1346. Na okolnosti vedoucí k opuštěn! této představy poukáži níže. 92 Ktomusrov. L ach, J.: Historik v politice: příklad'Josefa Šusty.Im Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Politologica 2, Olomouc 2003, s. 89-102. STUDIE A ČLÁNKY LAICHTERŮV PROJEKT neboť fundament látky rozkryl již dříve ve Dvou knihách, aniž by hodlal v novém rukopisu podat autoplagiát.93 Rozvážnost v odevzdávám rukopisu si mohl dovolit s odkazem, že bude navazovat na Šimákův part. Takový postup se však brzy ukázal jako nerealistický. Oproti Rudolfu Urbánkovi, jenž osmnáct let (1930-1948) sliboval brzké pokračování líčení doby Jiřího z Poděbrad, úpěnlivě žádaném nakladatelem i jeho synem,94 doznával trutnovský rodák kajícně přeceňování svých sil: „Pane ministře, pokládám za svou povinnost se Vám omluviti; selhal můj odhad že s dilem o kolonisaá budu hotov v listopadu. Nepromeškaljsem ani chvilky; od počátku září, co jsem v Praze, sedím na té práci, vše ostatní odkládaje. Ale úkol se znásobuje nad každou tušenou míru...