Osvícenské dějepisectví

·                    intelektuální hnutí, společenský proud, filosofický směr

·                    vznik v Anglii (Age of Enlightenment/Reason, The Enlightenment), šíření ve
Francii (siècle des Lumières, Lumières), ve SŘŘ za Fridricha II. (Zeitalter der Aufklärung, die
Aufklärung), v Rusku za Kateřiny II. (Эпоха Просвещения, Просвещение), v Habsburské monarchii za
Marie Terezie (osvícenský absolutismus ─> dvojí vývojový stupeň: vídeňské /tereziánské/
osvícenectví a zemské /tereziánské/ osvícenectví) a Josefa II. (josefinismus)

·                    západní Evropa: druhá polovina 17. století – 18. století (v Anglii již od 16.
století; v Itálii osvícenectví = antiklerikalismus) u nás: rozšiřuje se později, vrcholí založením
akademie věd v roce 1774 a doznívá v polovině 19. století

·                    snaha o konec úplné nadvlády římskokatolické církve nad společností i státem
(v roce 1773 rozpustil papež Klement XIV. jezuitský řád/Tovaryšstvo Ježíšovo – obnoven 1814)

·                    v protikladu s barokní vírou v pravdivost náboženských dogmat představuje
logiku, racionalismus, humanismus, kriticismus (pouze empiricky ověřená fakta) ─> na poli historie
snaha o pravdivé poznání minulosti, kritický přistup k pramenům (kronikám, tradičním představám)

·                    rozmach přírodních věd, vědeckých prací, historie národní i regionální,
vydávání starších textů (již i s jejich kritikou)

·                    během osvícenectví se stal v českých zemích soupeřem školství jezuitského
(strohý náboženský dogmatismus) řád piaristů (M. Ziegelbauer, J.B. Piter, G. Dobner…), jenž
pěstoval společenské vědy, historii, literární historii, klasické jazyky i češtinu, matematiku a
přírodní vědy


Významní představitelé osvícenského dějepisectví

·                    Edward Gibbon (Anglie), William Robertson (Skotsko), Charles Louis de
Secondat, François-Marie Arouet/Voltaire, Jean-Jacques Rousseau (Francie), Hans Joachim Winckleman,
Johan Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller (SŘŘ), Vasilij Nikitič Tatiščev (Rusko)


Osvícenské dějepisectví v českých zemích:

·                    Magnoald Ziegelbauer (1688-1750) byl prvním učencem osvícenectví, chtějícím
jakožto sekretář učené společnosti (první vědecké společnosti u nás) Societas eruditorum
incognitorum in terris Austriacis pěstovat historii založenou na kritice pramenů – kvůli cenzuře
jezuitů vydal jenom literární dějiny benediktinského řádu, a jeho pramenné dílo Bibliotheca
scriptorum bohemicorum zůstalo v rukopisu.

·                    Josef Bonaventura Piter (1708-1764) byl archivářem benediktinského řádu
v Broumově, připravil edici Scriptores rerum bohemicarum (české vyprávěcí prameny), diplomatář
(sbírku listin a listů) Monasticon Moraviense diplomatico-historico-chronologicum (sbírka opisů
listin týkajících se starších církevních dějin Moravy 11.-14. století) a Dictionarium
Vetero-Bohemicum (staročeský slovník) – díla zůstala nevydána, ovšem čerpali z nich další pokolení
historiků, zejména Gelasius Dobner.

·                    Gelasius Dobner (1719-1790) byl pražským ,,Němcem“ (matka Němka, otec Čech),
díky poznání minulosti u něj převládlo české národní cítění. Cítil odpor k barokní ,,zbožnosti“ i
k jezuitům. Popíral pravost Kristiánovy legendy. Na pole historického kriticismu přešel vytvořením
bohatého poznámkového aparátu k staršímu latinskému překladu Hájkovy Kroniky české – Annales
Hageciani – při psaní využíval vlastních badatelských rozborů nových pramenů i svých znalostí
českých dějin. Jeho počinem byla vyvrácena věrohodnost Hájkovy kroniky, což mnozí současníci
(zejména jezuité K. Kříž, V.P. Duchovský, E. Sandrich, F. Pubička) kritizovali jako projev
nevlastenectví. Při vyvracení Hájkových  tvrzení se dotkl třeba i samotného původu Čechů, v rámci
kteréhož označil tradici praotce Čecha za zcela smyšlenou a původ národa odvozoval od mocného (dle
Dobnera barbarského) sarmatského národa Zichů (dnes již ani na Kavkaze kmen nejestvující,
přetavivší se do/splynuvší s Adygejci a Abchazy). Podobně jako J.B. Piter se Dobner pokusil vydat
diplomatář českých listin – sice jej nakonec nevydal, ale tisíce nashromážděných listin v rukopisné
pozůstalosti se stali jedním ze základních pilířů historického díla J. Dobrovského a F. Palackého.
Dobnerovým nedostatkem byla podle některých jeho současníků přílišná úcta k listinám, která mu
bránila připustit, že ne vše, co je v listině, odpovídá skutečnosti – v Německu byl považován za
nejlepšího historika u nás. Dobner ostře kritizoval životní dílo Františka Pubičky.

·                    František Josef Pubička (1722-1807) byl jezuitou, několikrát dekanem
filosofické fakulty univerzity Karlovy a největším odpůrcem Gelasia Dobnera. Chtěl vydat dílo
obsahující veškeré tehdy známé informace o historii Čechů, od doby pohanské až po dobu svou, ovšem
potýkal se s mnoha problémy, dílo bylo vydáváno chaoticky (Chronologische Geschichte Böhmens) a
poslední, sedmý díl nevyšel vůbec. František Palacký (žák Jaroslava Dobrovského) odsoudil dané dílo
jako ,,jalové a nezáživné“.

·                    Mikuláš Adaukt Voigt (1733-1787) ostře vystupoval proti německé kulturní
orientaci a rakouskému patriotismu, podporoval mateřskou řeč a českou kulturu. Spolu s Františkem
Martinem Pelclem se podílel na vzniku první akademie věd v Čechách (Privategesellschaft den Namen
Königlich Böhmische Gesellschaft der Wissenschaften), vydávající pak časopis Abhandlungen, který se
stal výkladní skříní myšlenek českých osvícenců. Je považován za zakladatele české numismatiky.

·                    František Josef Kinský (1739-1805) byl svobodný zednář, blízký přítel Ignáse
Antonína Borna. Zastánce mateřštiny. Napsal několik pedagogických spisů opisujících výukové metody.

·                    František Martin Pelcl (1734-1801) psal svá díla nebývalou stylovou
obratností. Jeho historické dílo zesilovalo národně-buditelské tendence a stavělo se proti starému
(baroknímu, teologickému) pojetí dějin. Ostřeji než Dobner kritizoval povrchnost Pubičkovy práce
Chronologische Geschichte Böhmens. Od latiny přechází k němčině, nakonec k češtině. Napsal oblíbený
Kurzgefasste Geschichte der Böhmen (přehled českých dějin až po svou dobu), Nowou kronyku czeskou
(kvůli cenzuře vyšla jen po husitskou dobu), Kaiser Karl IV., König von Böhmen a Lebensgeschichte
des römischen und böhmischen Königs Wenzeslaus (obě biografie opisné). Veliký syn národa.

·                    Ignác Antonín Born (1742-1791) byl svobodný zednář. Vědecké snahy v Čechách
kladl za vzor všem národům Předlitavska. Zastánce mateřštiny.

·                    Josef Dobrovský (1753-1829) byl silně ovlivněn Karlem Jindřichem Seibtem
(1735-1806),  mimořádným profesorem filosofické fakulty Karlovy univerzity. Většinou stál za
Dobnerem, roku 1787 mu ovšem vytýká, že mění smysl listin. Nepsal česky a nevěřil v budoucnost
českého jazyka – jeho práce se však na jeho záchraně podílely.


Seznam použité literatury:
Kolektiv autorů: Úvod do studia dějepisu. 2. díl. Brno 2014.
KUDĚLKA, Milan: Spor Gelasia Dobnera O Hájkovu kroniku. Praha 1964.
KUTNAR, František – MAREK, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Od
počátku národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. Praha 1997.
POSPÍŠIL, Ctirad V.: Zápolení o pravdu, naději a lidskou důstojnost: Česká katolická teologie 1850
– 1950 a výzvy přírodních věd. Praha 2017.
SLAVÍK, Bedřich: Od Dobnera k Dobrovskému. Praha 1975.