VITR
MILOŠ SLADEK
jest ŽIVOT ČLOVĚKA aneb ŽIVOT A SMRT
v české barokní próze
nakladatelství H & H
46
'®I12(I»'
bídě vezdejšího života
1. H f e. nazí se rodíme z života matky naší a zase nazí tam se navrátit; musíme (Job 1), neb to všeckno, co nám po smrti přátelé na tělo naše dají, poruší se; a když při veřejném vzkříšení povstaneme, co medle tehdáž mimo nahotu míti budeme?
2. A jaký jest medle život náš na zemi, kterýž se začíná s pláčem a kvílením, trvá v oudolí vezdejší bídy, v prácech, v souženích, v ouzkostech, v nemocech, v strachu, v zlosti, v hříších a v mnohých pokušeních, takže někdy jako v bahně, někdyjako v blátě, někdy jako v tmí, někdy jako po skálách, někdy jako v sněhu, někdy jako v krupobití, někdy jako v ne-snesitedlném horku, někdy v nevyslovitedlné zimě a někdy jako skrze ouzké žaláře musí duše naše, v tomto tele zavřená, pracné sobě pomáhati, a když k konci přichází, nic jinšího nenalézá, jen pláč a naříkání, kteréž se při smrti děje.
3. Ačkoliv ani toho neměli bychme zamlčeli, že začátek života lidského jest v nečistotě a v smradu, kdežto máteř velikých bolestí zakusuje a s dítětem jako s nějakým hliněným neb sklenným nástrojem zacházeli musí. Nemáme tehdáž žádné známosti, žádné řeci, žádné síly, žádného křtaltu a žádných mocí, abychme sami jiti neb nětco činití mohli. V čemž nás nerozumné hovada převyšují, kteréž se dokonalejší na svět rodí.
4. Všeckno potěšení, kteréž na světě nalézáme, jest zdraví. Neb kdo jest zdráv, také snadné nabývá přirozené síly, čerstvosti, krásy a jiných oučinkův tělesných. Ale když to má, tehdy naběhá se až do ustání, chtějíce neb zbohatnouti, neb se jiným zalíbiti, jednak v prachu, jednak v dešti, jednak po vodě, jednak po zemi, jednak skrze bláto, jednak přes ploty, jednak pres hory, jednak skrz oudolí, jednak po poušti, jednak po moři. Jiní stavějí, jiní boří, jiní hledají zlata v potocích, jiní
___i----;.,„
___—. „ .,?„*„ ; .-,-.,3:/..,!
kov)', jiní je rozpouštějí a zase kují, jiní sekají dříví, jiní lamají kamení, jiní sejí, jiní žnou, jíní štěpují zahrady, jiní vysazují vinice, jiní na štváni jedou, jiní lapají ryby, jiní tancují, jiní fechtují, jíní kupují, jiní prodávají, jiní se vadějí, jiní se tepou a bijí, jiní, kde mohou, ošidějí, jiní falše přemejšlejí, jiní osidla strojí, jiní lhou, až se práší, jiní pro pravdu násilí trpí, jmi se ženějí a vdávají, zej tra pak toho litují a se rozlučují. Sumou jak dlouho živí jsou, všickni se sstarají a fresuji, nepozorujíce na to, že každý z nich smrt za pasem nosí, s smrtí do lože se klade, s smrtí k stolu se sazí, s smrtí chodí a jezdí i cožkoliv činí. Z té příčiny mudřec pozoruje na takové kvaltování, řkouc: Když jsein se dival na všecky skutky mé, a což ruce mé způsobily, a na práci, kterou jsem pracně vedl, shledal jsem, že všeckno jest marnost a trápení ducha a že nic není stálého pod sluncem.
5. Aniž jest jaký stav osvobozený od takových mizerných věcí, neb jak světští, tak duchovní, bohatí i chudí, paní i služebnicí, muži i ženy, staří i mladí, pobožní i zlí, tak v létě, jako v zimě, tak v noci, jak ve dne, tak na jednom, jak na druhém místě, všudy jsou svým zvláštním nedostatkům poddání. A kdo jest, aby se chlubili mohl, že jedinký den v radostí strávil, aby ho přitom ňáká částka v svědomí nebodla? Neb jiným překáží hněv, jiné souží nezřízené žádosti, jiné pozdvihuje pejcha, jiné zarmucuje závist, jiné pohybuje ňáká škoda, jiné prudí potupa, jiný špatným slovem, jiný nerovným pohleděním, jiný ňa-kým Lajným zármutkem snadně se pomíchá a nesnadně zase z toho vyveden bývá. Ach, žádný toho zapřtti nemůže, ale vyznali musí, že jako blahoslavenství světa smíšené jest s hořkostí a na pomíjející radost následuje zármutek, tak ovšem duchovního života běh, jakkoliv svatý, má své pokušení, nesnaže a outrpnosti; odkudž Šalomoun vyznal, že každý smích s bolestí smíšený jest a radosti časné skonávají se v žalosti. Není ť v tomto vezdejším živobytí žádného odpočinutí, bud' že bdíme, neb spíme, ano, i tehdáž, když se člověk nadává velmi bezpečným býti, toť nenadále přichází zarmouceni, někdy od
někdy od známých, někdy od věcí přivtělených; a co kdybych-me rozličné příběhy, všelijaké nemoci, nátisky a kvaltování vyčítali, skrze něž my, bídní lidé, ze všech stran soužení bývá me. Neb den ode dne přirození mdlí, takže i ty věci, které předtím lékařství užitečné byly, již nyní škodlivé se nalézají, a tak nejen malý, ale i velký svět ošedivel, a čím starší bývají, tím vícejí přirození svému pro hříchy ubližují.
6. Co se pak sešlého věku tkne, málo jest bdí, kteříž padesáte let dosahují, a ještě méněji těch, jenž s šedesáti léty chlubili se mohou, a jestli tak daleko člověk dožije, co medle jiného za podíl má, jen že mnoho bídy a nešťastných příběhův pamatuje? Tu již hlava tíží, srdce se třese, ducha ubývá, prsy se ouží, hrdlo syptí, usta se ruší a zapáchají, zuby prachnivějí, tvář a čelo se krčí, osoba se hrbí, oči se zatmívají, oudové se třesou, z nosu kape, vlasy se tratí a lysiny přibývá, uši zaléhají, chrkání a flusy se množí a všeckno starého mrzí, hned se rozhněvá, nerád se smíří, snadně uvěří klevetnému jazyku a dlouho v podezření drží, bývá skrbný, skoupý, nevrlý, lakomý, smutný, rád sobě stěžuje, nerád jiných poslouchá a spěšně v řeč se plete, mladými pohrdá a staré zvelebuje, přítomné věci tupí a na pominulé se rozpomíná, často vzdychá, říhá, kejchá, chroptí, smrká, jest všechen mdlý a lenivý, ovšem nedostatečný a všechněm obtížný až do smrti.
Pročež svatý Augustýn takto mluví: Ó všemohoucí Bože, mněť se jistě v tomto životě stejště, neb nic jiného nenalézám, jen jakés strašné putování. Ach, tento život jest ovšem bídy plný život, všechen nestálý a nejistý život, trpký, nuzný, těžký a nečistý život, v němž zlostní a bezbožní se sílí a pobožní utiskují, tento život jest královna zpurných a pyšných, kdež jest plno drsnatosti, bludu a nepravostí, takže vícejí smrtí než životem slouti může, neb každého okamžení umíráme skrz mnohé křehkosti, nestálosti a rozličné cesty k smrti.
Může-liž to za život jmíno býti, že v tomto světě živi jsme, kdež jednak vlhkostmi otíkáme, jednak bolestmi vysícháme, jinde přílišná horkost souží, jinde povětří nakažuje, jinde jíd-
hned nato rozkošná krmě přeplňuje, žerty a šprýmy k lehkosti pohybují, zármutkové tělo vysušují, strach a děšení kormoutí a zase bezpečnost rozpustilost působí a zavozuje. Bohatství plodí pejchu a chudoba příliš utlačuje. Mladost jest svyvolná a starost snižuje. A na to všeckno následuje ukrutná smrt, a jestliže jaká radost v tomto životě řečená býti může, ona tomu všemu konec činí. Takže jak pomineme živi býti, hned nižádný nás nevšímá rovné, jako bychme nikdy nebyli. Nicméně takové jest porušené a pokažené přirození lidské, že mnozí divají-ce se na to, co se jiným děje, a okusujíce sami této vezdejší strasti, předce však ten marnosti koflík tak jim chutná, že jako opilí lidé na všeckno zapomínají a těm podvodným důměníni a lákáním těla velmi snadně se zajímati dávají. Ach, ach, málo jest těch, kteří milostí Boží opojení těch ohyzd, šerednosti a osidel se štítí. Mluví tehdy dále svatý Augustýn takto: Ach, Pane zástupův, kdo jsem já, abych s tebou mírnil? Běda mně, ó Hospodine, jestliže se nade mnou nesmiluješ! Ach, Spasiteli můj, já to patrně vidím, že nic jiného nejsem, jen smradlavá mrcha před obličejem tvým. Já jistě poznávám to, že jsem ten ošklivý pokrm červův a žížal země. Ach, tělo mé jest jako nějaká nádoba plná smradu a ohavnosti, kteréž ohněm Čištěné býti musí. Ach, nešťastného mne podlé těla! neb jsem narozen z ženy, abych maličký čas na světě se okázal jako květ zjara, jako pára nad hrncem a jako vystřelená v povětří střela. Ale to by ještě cos nádherného bylo, než já tělem mým podobím se nerozumným životčichům zemským a hovadům. Ach, ach, co jsem já? Jsem tmavá propast, přebídná země a prach, nímž vítr zmítá. Jsem syn Iměvu, neužitečná nádoba k potupě a k pohanění, narozený v nečistotě, vychován v bídě a lopotách a umřití musím v ouzkostech. Ach, nyní jsem přebídný člověk, a co potom budu? Hnoji budu podobný a naplním jámu červům. Takhle jsou ti nádherní synové světa otrokové smrti, že jiného vodou zalívá, jiného střelou proniká, jinému osidlo na krk vloží, jiného ohněm spálí, jinému nastrojí lítou zvěř, jiného hladem umoří, jiného žízní z světa sprovodí, jinému připraví
Ä 116
kéin loži, jinému vprostřed rozkoší přeřeže život, jiného za stolem, jiného v kostele, jiného na koni, jiného v zbroji, jiného na poli, jiného v městě, jiného uprostřed dobrých přátel, jiného v lese, jiného zrána, jiného navečer, jiného o poledni, jiného před polednem, jiného v mladosti, jiného v starosti po vůli Boží raní, vynímá, na máry klade, pod zem strká a nedá žádné citací, kdy přijití chce, ale když nejmiň člověk na smrt myslí, to t ona s ním se k soudu těpí.
Solamen aegrotantium aneb Duchovni těšení všem lidem stonajícím, tel velebným P. P. farářům i jiným správním duchovním, kteříž lidské' duše pii posledním čass sohé poručme' mívají, velmi potrebné a užitečné..., 1674
Příprava k dobré smrti
Způsob lásky
! Bože lásky, k čemu mám srdce než k milování tebe, | pravím, jenžs mé svrchované dobré, první můj začátek a poslední můj konec, v němžto se nachází všecko dobré, což ho koli lze žádati. Ty jsi mi učinil, cokoli sem, dal, cokoli mám, od něhož čekám, čeho se naději. Ty, jenžs nikdy nepřestal hned od první chvíle mého početí až podtud tvá dobrodiní vylévati a na tom dostis neměl, vele, aby všecko mí sloužilo, ale co jest víceji, sebe samého, Otce, Ducha svatého (ó převelebná Trojice!) dal si, abys byl mou sílou, mzdou, pokrmem, vykoupením, učitelem, osvícením, chotěm a vším, na Čež sem nemohl ani pomysliti.
Však nechci, abys mi osobně byl to, co jsi, abych nebyl veden neb radši dohnán k milování tebe pro znamení milování, kterážs mi dal, jemužto rovného není. Nejsi-li ty nejvyšší dobré, počáteční krása, studnice a proud všech libosti, obraz vší dokonalosti, svrchovaně dobrý, neskončené moudrý, mocný,
žádného užitku z toho neočekávaje? Slovem, pravím, nejsi-li ty ten, v němžto není žádného nedostatku, jemužto se nedá nic ani samým naším myšlením přidati? Jestliže stvoření tak milujeme, protože mají nětco dobroty, moci neb jiné chvály, ne-jsou-li toliko potůčkové a stok z tvé největší dobroty, paprslko-vé z tvého věčného světla, jiskřičky z tvé lásky, oučastenství skrovné a malé z tvé neskončené dostatečnosti a dokonalosti přicházející?
Proč bych tě tedy neměl mílovati, ó dobroto bez konce? O moc, jížto není rovné! Kráso nevystižiíedlná a cíli všeho milování! Což by mi prospělo míti rozum, než abych tě poznal, vůli, abych tě miloval, pamět, abych na tě samého pamatoval? Ó kýž sem tě dříve poznal, stará i nová dobroto! Ó kýž sem (pravím) měl lásku tak rychle k milování tě, jakoužto sem měl k milování sebe! Ó kýž mám tak velikou jako serafinové a všickni nebeští měšťané! O kýž tě mohu milovati tolika srdci, kolik krůpějí vody spadá na zemi! Ale poněvadž není jiné lásky, která by tě, jak jsi zasloužil, milovala krom tvého Božského a podstatného, věčného a neskončeného milování, Pane můj, to já tobě obětuji a rád sem předce některou býti, která by k dostatečnému milování tebe vždy stačila. Náramně se raduji, znaje tebe býti nejlepšího, nejmoudřejšího, nejdokonalejší-ho, protož že nelze nic dokonce k tvým dokonalostem více přidati. Řekl sem: Bůh můj jsi ty, poněvadž mého dobrého nepotřebuješ. Pakli bys (ač možné není) mohl potřebovat!, radoval bych se i na prach zthičen a v nic obrácen býti, abys ty byl ještě větší.
Přední křesťanského člověka starost. To jest Časná a blízká příprava k dobré smrti, k tomu způsob a hotovost umírání a skonání..., 1644