V dnesnf dobe se kolektivnf identita netesf v zapadnfch zemfch dobre povesti.
Vyvolava tam podezfenf, ze pfedstavuje jakesi spiknutf proti individualnf
svobode. Radeji se jako na specificky lidsky rys klade duraz na
schopnost kazdeho jedince branit se veskeremu urcovanf zvnejska, veskere
fyzicke ci kulturnf dedicnosti. K tomu pfistupujf dalsf, velmi rozmanite
duvody, proc zmfneny pojem odmftat jako nepatficny. Jako pffklad
byvajf uvadeni vsichni ti, kdo vlastnf kolektivnf identitu ztracejf nechtene,
koho potfeby ekonomickeho razu nebo politicky natlak vyzenou z domova
a dovedou daleko, do sveta, kde se pohyby pffslusnfku ruznych
spolecenstvf neustale zrychlujf a v:Yrazne jich pfibyva. Na druhem konci
spolecenskeho spektra se pffznive hodnotf existence jakesi globalizovane
elity, skladajfcf se z uspesnych obchodnfku, hvezd medialnfch i hereckych,
ale take proslulych vedcu a spisovatelu, kteff travf spoustu casu
v letistnfch halach, snadno mluvf nekolika jazyky a podle vlastnfch slov
se cftf doma vsude.
Toto upoustenf od kolektivnf identity se samozrejme netyka vsech, a to
ani v zemfch zapadnfch, ani - a to predevsim - v ostatnfch castech sveta.
Abychom duvody a rizika zmfneneho nesouladu pochopili, musfme se
na ony kolektivni identity podfvat trochu blize. Existuje jich totiz nekolik
druhu. Nebudu se pokouset o prflisne puntickarstvf a navrhnu, abychom
rozlisovali alespoii kulturni pffslusnost, obcanskou identitu a sounalezitost
s urcit:Ym politickym a mravnfm idealem. To nam umoznf zkoumat
konflikty, ke kterym mezi nimi obcas dochazi; nedavno vytvorene francouzske
ministerstvo narodnf identity nam poskytne nazorne ukazky dusledku
smesovani uvedenych pojmu.
63
skupin obyvatelstva, aby se verejne uznala pozitivni uloha francouzske
kolonizace, nebo aby se dokonce stavely pomniky byvalym prislusnikum
OAS.
Tyto boje o pozmeneni kolektivnf pameti jsou nazornym dokladem neustaleho
vytvareni a pretvareni minulosti, majicich zcela konkretni dusledky:
uz nejakou dobu pfestava byt Napoleon narodnim hrdinou, protoze
se dopfava sluchu hlasu jeho obeti (za nez mluvi jejich potomci
nebo jejich obhajci). Z hlediska civilizace - a vlastne take historie - musime
zavrhnout cernobile vyklady minulosti, zjednodusene pfipisujici
celym spolecnostem i kulturam roli kata, nebo obeti. Naopak je na miste
vyuzit momentu, kdy si jedinec uvedomi identitu sve vlastni skupiny
a zacne byt schopen pozorovat ji jakoby ocima nekoho jineho - ziskava
tak dokonce moznost kriticky zkoumat svou minulost a nachazet v ni
davne stopy jak lidskosti, tak barbarstvi. Sve vlastni tradice ani kulturu nemuzeme
poznat, jestlize od nich nedokazeme zaujmout jist:Y odstup, coz
rozhodne neni totez jako systematicke hanobeni sebe sama nebo flagelantstvi,
ale ani nicim nerusena jistota, ze jsme vzdy meli pravdu. Jde spise
o to, nahradit hrdy kfik i kajicne slzy otazkou po pricinach a smyslu
minulych udalosti.
Funkce kultury
K cemu kultura slouzi? Podle toho, jake hledisko zaujmeme, muzeme
na tuto otazku odpovidat ruzne. Jak uz jsem fikal, plni ulohu obrazu sveta
a klice k jeho chapani, bez nehoz by kazdy mel pocit, ze se ocitl uprostfed
desiveho chaosu. Slouzi jako urcite pouto k danemu spolecenstvf,
ktere je sdili, a umoziiuje jeho pfislusnikum vzajemnou komunikaci. Bytost
bez kultury neni pine clovekem. Ale kultura rna i funkce jine povahy.
Poskytuje latku i formy, jez potfebuje kazdy jedinec k vytvofeni vlastni
osobnosti. Ciovek se nespokojuje jen biologickym zivotem, potrebuje
citit, ze existuje, a toho dosahne pouze zaclenenim do specificky
lidske spolecnosti: ta tvofi prostredi, bez nehoz se nemuze obejit, protoze
dukazy sve existence nenajde sam v sobe. Sebeuvedomeni vznika
uznanim ze strany tech druhych, mezilidske predchazi lidskemu a zaklacta
je.3
72
si" neznamena ,slepe nasledovat", jak si to predstavuji skalni konzervativci
libovolneho presvedceni. Konzervativci odmftajicf pi'edstavu Cloveka
jako nepopsaneho listu nebo jako beztvareho testa maji pravdu, protoze
vzdycky marne nejakou prvotni kulturu; nemyli se vsak proto reformiste
ci revolucionari tvrdici, ze zmena je mozna. Kultury existuji, nejsou
vsak ani nemenne, ani navzajem neprostupne. Musfme ponechat stranou
plany protiklad mezi dvema koncepcemi - koncepcf abstraktniho jedince
vzdaleneho realite a existujfcfho mimo kulturu na strane jedne a koncepcf
jedince dozivotne uvezneneho ve svem puvodnim kulturnim spolecenstvi
na strane druM. Mezi ostatnfmi zivocisnymi druhy se ten nas
vyznacuje vetSi ulohou pi'ipadajfcf kulturnim mechanismum a zaroveii
i vyssf schopnosti adaptace na nove podminky, a tedy i schopnostf vymanit
se ze sveho puvodnfho prostredi.
To muzeme pozorovat uz u lidskych mlad'at. Jiz oct prvniho roku zivota
je dite vedeno protichudnymi pudy. Na jedne strane totiz chce byt uklidfzovdno,
tj. nachazet se v duverne znamem fyzickem a lidskem prosti'edi:
klid mu pi'inasf jeho pokoj, jeho hracky, jeho matka, jeho otec. Na druM
strane vsak chce byt pfekvapovdno, tj. pokousi se objevit nove polohy
pro sve vlastni telo a osvojit si je, zkoumanfm rozsii'it vlastni prostor, seznamit
se s dalsfmi lidmi. Dfte, ktere by hledalo jen bezpecf, by bylo po
strance dusevni i telesne invalidou; dite, ktere by znalo vzdy jen to nove,
by bylo tvorem labilnfm a vnitrne neklidnym. Onu poti'ebu rovnovahy
tedy znovu nachazfme u dospeleho jedince, trebaze ji zaznamename
obtizneji: jedinci sice hledaji pi'islusnost ke sve uz existujici identite a take
potvrzeni teto identity, zaroveii jsou vsak vedeni zvedavosti, schopnostf
divit se a obdivovat, touhou osvojovat si nove oblasti, a pi'emeiiovat tak
svou puvodni kulturu. Obe tyto slozky jsou pro lidskou psychiku stejne
nezbytne a nemuzeme mezi nimi volit prave tak, jako nemuzeme pi'ekonat
antinomii mezi determinismem a svobodou, mezi jednotou a ruznostf.
Kdyz nastala dekolonizace, mohlo dojft ke konfliktu mezi dvema volbami.
Stacilo nahradit britsky nacionalismus keiiskym nebo nacionalismus
Francouzu nacionalismem Alziranu? Kolonizatorova dominantni
kultura by byla zatlacena hegemonickou kulturou jinou, tentokrat mfstnfho
puvodu, spolecenstvi by si vsak jedince podrobovalo dal, a jeste vic.
Nebo se snad dalo snit o osvobozeni radikalnejsim, nejen skupiny oct
skupiny jine, ale take o osvobozeni jedince oct jeho skupiny vlastni?
74
menu naseho druhu, avsak predmet jeho oddanosti uz neni tyz. Obetovat
se pro sve blizke je postoj pochopitelnyvsem, ti'ebaze ne vsichni jsou
ochotni takovou obef podstoupit. Prani nasadit zivot za stat ci demokracii
je mene obvykle, presto se s nim vsak setkavame. Oddanost vuCi druhym,
jeste nedavno zamerena vylucne na narod, pravdepodobne nezanikne,
ale v budoucfm svete se rozdelf mezi zminene kolektivni entity,
a to podle osobnich sklonu kazdeho a podle prave hrozicich nebezpeci.
To, co bylo nedavno udelem nekterych mensin v ramci narodniho statu
- napi'iklad Zidu z hlediska kultury, Francouzu co do loajalnosti, kosmopolitu
pi'esvedcenim -, se tedy stane obecnym pravidlem.
Ministerstvo totoznosti
Jestlize nechceme odmitat chapat svet, ve kterem zijeme, musime mit
neustale na zi'eteli rozdilne znaky, jez jsme pnive pripomneli, af uz je
budeme nazyvat jakkoliv. V teto souvislosti nas neprekvapi rozruch, ktery
v kvetnu 2007 ve Francii vyvolalo vytvoi'eni ministerstva narodni identity.
S touto myslenkou prise! behem prezidentske kampane probihajici
v pfedchozich mesicich kandidat Nicolas Sarkozy. Nebylo snadne zjistit,
k cemu se vyraz ,narodni identita" vlastne vztahuje ani proc musi byt
tato identita sverena nejakemu ministerstvu. Kandidat rikal: ,Francie, to
jsou vsichni !ide, ktei'i ji miluji, ktei'i jsou ochotni hajit jeji ideje, jeji hodnoty...
Byt Francouz znamena mluvit a psat francouzsky." Uvedene vyroky
se vsak nedaly brat doslova- bohuzel vime, ze temer ctvrtina obyvatel
Francie jen stezi cte a piSe, zatimco spousta cizincu, obyvatel jinych
zemi, se francouzsky vyjadi'uje snadno... Co se onech hodnot tyee
- kandidat uvadel svetsky charakter spolecnosti a rovnopravnost muzu
a zen-, ty nejsou soucasti francouzske identity, nybrz republikanskeho
paktu, jimz se i'idi obcane zeme i dalsi osoby v ni usazene. Udrzovani
zen v podi'fzenem postavenf je zavrzenfhodne ne snad proto, ze odporuje
francouzske identite, ale proto, ze porusuje platne zakony nebo
ustavni principy.
Avsak kandidatuv cil mel s temito terminologickymi problemy zjevne
pramalo spolecneho - svymi vyroky se snazil ziskat cast hlasu volicu.
Yasmina Reza ve sve knize o dotycne volebni kampani uvadi slova, ktera
89
tehdy padla: ,Kdybychom nemeli Narodni identitu, zustali bychom za
Segolene... Tficet procent mam proto, ze marne Le Penovy volice."16
Kdyz byl kandidat zvolen, zmineny organ byl skutecne vytvoi'en: jmenuje
se ministerstvo imigrace, integrace, narodni identity a sdileneho rozvoje.
Problematickym prvkem v jeho nazvu je samozi'ejme ,narodni identita".
V odpovedi na projevy kritiky, ktere mu byly adresovany, chtel prvni
ministr tohoto rezortu, Brice Hortefeux, upi'esnit, jak tento obrat
chape.17
Kdyz vsak jeho odpoved' cteme, nezda se, ze by nam neco doopravdy
objasnil. ,Vedet, kym jsme, znamena take chapat, kam se ubirame,"
prohlasuje na zacatku sve uvahy. To je krajne sporny postulat, podle
ktereho minulost a pi'itomnost urcuji budoucnost, jako bychom se nikdy
nemohli oprostit od toho, elm jsme, a zamii'it jinam. V kazdem
pripade marne pocit, ze identita je povahy pi'edevsim kulturni, protoze
ministr dale naznacuje, ze v minulosti ji vstepovala statni televize, zatimco
dnes ji ohrozuje globalizace informad, kterou pi'inasi internet. Nicmene
ministr pokracuje: ,Skutecnost, ze jsme Francouzi, od nynejska pocifujeme
spis jako volbu nez jako udel. Francie nas vybizi, abychom se k ni
spiS hlasili, nez abychom se ji podrobovali." Hlasime se vsak pouze
k hodnotam: takze tu marne co delat s jinym typem identity, kdy si volime
moralni a politicke principy, misto abychom citove pi'ilnuli k urcitemu
uzemi. Ministr nakonec dodava, ze ka2dy Francouz bude mit ,povinnost
slouzit" sve zemi: pi'echazime tedy do pozice obcana, jemuz pi'fslusnost
ke statu udili nektera prava, ale zaroven i uklada povinnosti.
Uvedene ruzne slozky ,narodni identity" se tu nesnazim rozlisovat
z nejakeho puntickarskeho poteseni, nybrz proto, ze kdyz je chceme pozmenit,
musime pouzit ruznych forem zasahu. Neexistuje jedina, homogenni
francouzska kultura, ale urcicy soubor rozmanicych, ba dokonce navzajem
si odporujidch tradic, ktere se neustale pi'etvareji a jejichz hierarchie
se meni a bude se menit dal. Ministerstvo skolstvi rna za ukol
prosti'ednictvim osnovami stanovene latky probirane behem povinne
skolni dochazky vytvaret obraz- rovnez promenlivy- toho, co musi kazde
dite o kultui'e sve zeme vedet. Tento schematicky obraz pochopitelne
nezahrnuje vycerpavajicim zpusobem vsechno, co muzeme oznacit nalepkou
,francouzska kultura". Navic neexistuji zadne francouzske hodnoty,
nybrz hodnoty moralni a politicke, potencialne univerzalni a rozhodne
oficialne pi'ijate vsemi zememi Evropske unie. Naproti tomu nepo-
90
ni cizinci jejich rodici biologickymi. Neni to znepokojive, kdyz identita
biologicka nabyva vrchu nad identitou obcanskou, jako u zvifat? Nezaslouzi
si snad vzit v uvahu dlouhy proces, behem nehoz novorozenec
dosahuje samostatnosti dospeleho jedince a: behem ktereho za nej pfebiraji
zodpovednost rodice, af uz biologicti, ci nikoliv? Cizinci jsou vzdy
spojovani se zlocinci, protoze prave zlocince zavirame a vyhosfujeme
nebo je identifikujeme na zaklade DNA. Jde tedy o skutecnou lekci xenofobie
- nebo barbarstvi, chcete-li.
Jestlize nektefi !ide zijici dnes ve Francii odmitaji pravni stat, utiskuji
sve zeny nebo se soustavne uchyluji k fyzickemu nasili, musime je odsoudit
nikoliv proto, ze takove projevy chovani jsou cizi francouzske identite
(ostatne ji ani cizi nejsou), ale protoze porusuji platne zakony, ktere zase
vychazeji z urciteho jadra moralnich a politickych hodnot. Sve citove valby
musi provadet kazdy jedinec sam, vlada ani snemovna do nich nesmeji
zasahovat. Prave v tom je nase demokracie liberalni: stat nekontroluje
obcanskou spolecnost uplne, kazdy jedinec je v ureit,Ych mezich svobodny.
Narodni identita se vymyka zakonum, denne se vytvari i oslabuje cinnosti
milionu jedincu ob,Yvajidch tuto zemi - Francii.
K nev,Yhodam spjat,Ym s uzivanim v,Yrazu ,narodni identita" pfistupuje
dalsi - b,Yva totiz spojovan s jinymi tfemi v,Yrazy, ktere se vsechny vztahuji
k cizincum: imigrace, integrace (kdyz uz jsou u nas), sdileny rozvoj (kdyz
zustavaji doma). V teto souvislosti je tezke nedtit, ze cizinci b,Yvaji vnimani
jako hrozba pro francouzskou identitu. Avsak zatimco je normalni, ze ka2dy
stat zavadi urcitou politiku kontroly hranic, udileni viz nebo mezinarodnich
projektu, je nepodlozene prezentovat cizince jako problem sam
o sobe a ohrozeni narodni identity. Musime snad znovu pfipominat, ze
vsechny moderni narody vznikly v dusledku setkavani spolecenstvi ruzneho
puvodu, ve Francii stejne jako jinde, a to od casu Galli, Franku a Rimanu
a2 dodnes? Nebo ze pfistehovalci b,Yvaji zpravidla podnikavejsi nezli domaci
obyvatelstvo, a tedy pro danou zemi mimofadne cenni? A konecne, pokud
jde o promeny narodni identity, muzeme fici, ze sp!Se nez v dusledku
nahleho kontaktu s cizinci k nim dochazi vlivem soupefeni mezi skupinami
tvoficimi soucast teze spolecnosti: vcerejsi pariove se zmocnuji prvnich
mist a vypuzuji z nich dfivejsi privilegovane. Tato zjisteni neznamenaji, ze
bychom zavirali oci pfed nekterymi nepfizniv,Ymi jevy nebo snad zapominali
na obtize, ktere integrace pfedstavuje.
92