plexe gebundene Bestandteil der Rede (Die Aufgabe und Gliede-rung der SprachwiBsenschaft, Halle, 1905» str. 301. Definice ta, jež vlastně Siní nemožnými tzv. distanční kompozita, je zcela ve shodě s tím,co napsal jsem o složeninách a sdruženi-nách ve Sborníku filologickém 1910.Definice Dittrichova (Idg. Forschungen 25, str. 16) směšuje kritéria formální s obsahovými. 6* Franzovu výkladu, že y_g. je tu zeslabený tvar z youj. odporují rýmy na z cá. (viz Vietor,A Shakespeare Phonology, Marburg 1906, str. 162 - 3). ^ Je spravedlivo, abych konstatoval,že rozdíl mezi statickými a dynamickými problémy jazykozpytnými poprvé mi ostře na mysli zatanul,když jsem za universitních studií četl Masarykovy poznámky o jazykozpytu v jeho Konkrétní logice. Pražský lingvistický kroužek TEZE PŘEDLOŽENÉ PRVÉMU SJEZDU SLOVANSKÝCH FILOLOGU V PRAZE 1929 1. Metodické problémy plynoucí z pojetí jazyka jako systému a význam tohoto pojetí pro jazyky slovanské (synchronická metoda a její poměr k metodě diachronické, srovnávání strukturální proti srovnávání genetickému, nahodilost či zákonitá souvislost vývojových jevů jazykových). a) Pojetí jazyka jako funkčního systému. Jazyk jako výsledek lidské činnosti sdílí se s ní o zá-měrnost. At analyzujeme jazyk jako výraz nebo jako sdělení, úmysl mluvčího jest vysvětlení, které je nejvíce nasnaděa je nejpřirozenější. Proto jest při lingvistické analýze dbáti stanoviska funkčního. Zf}J2kí^ií]l£js^ mem účelných výrazových prostředků. Žádnému jazykovému jevu nelze porozumět! bez ohledu na systém, k němuž náleží. Ani lingvistika slovanská se nemůže vyhýbati tomuto aktuálnímu komplexu problémů. b) Úkoly synchronická metody: její poměr kmetodě diachronické. Podstatu a povahu jazykového systému lze nejlépe poznati synchronickým rozborem jazyků dnešních, které jediné poskytují úplný materiál a které lze přímo prožívati. Nejaktuálnějším a také nejzanedbávanéjším úkolem slovanské lingvistiky je tudíž YyPSSSSZáPJ^í^SľL^J-g^ .charakteristiky dneěních jazyků alo- ) Původně vydáno Jako sjezdový materiál pod záhlavím: I. Sjezd slovanských filologů v Praie 1929 - l«|r congres des philologues slaves a Prague 1929. Sekce II. - Section II*"*. - These k diskusi - Propositions 1 - 9. - Úsek 10. vyžel v tezích Sekce III. - Section III*"* jako These k diskusi - Propositions 2a a 2b. 35 Bez takovéhoto postupu není hlubší studium jazyků slovanských vůbec možné. Pojetí jazyka jako funkčního systému _jest třeba dbáti i při studiu minulých stadii, at jde o jejich rekonstrukci nebo o zjistování vývoje. ^S^^^JS5Í^J!iS2ÍS^3SBÍSÍ£éJB^éBZJ^3Í, metodu Bynchjco^^ya. »_diachronickou tak, Jajco.to^jigi ěkola ženevská. Mají-li býti v synchronické lingvistice hodnoceny prvky jazykového systému z hlediska jejich funkcí, nemůžeme ani změny v jazyce posuzovat! bez ohledu na systém, který je těmto změnám podroben.Nelogické by bylo předpokládat!,že změny jazykové jsou jen rušivými zásahy bez účelu, heterogenní z hlediska systému. Změny jazykové mají zhusta zření na systém, na jeho stabilizaci, rekonstrukci atd. Diachronické bádání tedy nejenom že nevylučuje pojmy systému a funkce, nýbrž naopak bez ohledu na tyto pojmy je neúplné. Z druhé strany nemůže ani synchronický popis naprosto vy-lou^iti_^p^em^v^lucej nebot i v useku synchronický pojatém existuje vědomí stadia mizejícího,přítomného a nastávajícího; stylistické prvky, prožívané jako archaismy, dále rozlišování tvarů produktivních a neproduktivních jsou doklady jevů dia-ehroniekých, jež nelze odkliditi z lingvistiky synchronické. e) H o v é možnosti užití srovnávací metody. Až doposud srovnávací zkoumání slovanských jazyků se omezovalo jenom na problémy genetické, především na shrnování společných prvků.Metody srovnávací musí však býti využito šíře; je to metoda povolaná k tomu, aby odhalovala struktur-^ 5£j5j&cojj5jj08£_4a^^ Vděčným ma- teriálem pro srovnávání takovéhoto typu jsou nejen jazyky ne-přibuzné nebo příbuzné jen vzdáleně,svou strukturou co nejvíce rozdílné, nýbrž také jazyky jedné rodiny, např.jazyky slovanské, které jeví v svém historickém vývoji ostré rozdíly na pozadí podstatných a četných shod. DŮ8l£dkystrukturjy^rtho srovnání jazyků příbuzných. Srovnávací zkoumání vývoje slovanských jazyků krok za 36 krokem ruší představu o nahodilém a epizodickém rázu konvergentního a divergentního vývoje, který se vyskytl v dějinách těchto jazyků. Odhaluje zákonitou spojitost mezi jednotlivými, fakty konvergentními a divergentními. Vývoji slovanských jazyků by se takovýmto zkoumáním dostalo jeho typologie, to jest shrnutí řady změn vzájemně souvisících v jeden celek. Poskytujíc z jedné strany cenný materiál pro všeobecný jazykozpyt, z druhé strany obohacujíc dějiny jednotlivých jazyků slovanských,definitivně odklízí neplodnou a fiktivní metodu dějin izolovaných jevů,odhaluje základní tendence vývoje jednoho nebo druhého jazyka aumožňuje vydatněji užívati principu relativní chronologie,jenž jest spolehlivější než nepřímé chronologické údaje čerpané z památek. Oblastní skupiny. Odhalování tendencí ve vývoji jednotlivých slovanských jazyků v různých dobách a konfrontace těchto tendencí s tendencemi ve vývoji jazyků sousedních, slovanských i neslovenských (např. jazyků ugrofinských, jazyka německého, jazyků balkánských kteréhokoliv původu^,poskytne materiál pro soubor důležitých otázek o oblastních skupinách různého rozsahu, do kterých vstupovaly jednotlivé jazyky slovanské průběhem svých dějin. d) Zákonitá souvislost jazykových jevů vývojových. Ve vědách vývojových, k nimž náleží i historický jazykozpyt,. ustupuje dnes koncepce jevů náhodně vzniklých - třeba pak důsledně uskutečňovaných - pojmu zákonité souvislosti vývojových jevů (nomogenezel. Proto také ve výkladu změn gramatických a fonologických teorie konvergentního vývoje zatlačuje koncepci expanze mechanické a nahodilé. Ani expanze jevů jazykových měnících zasažený jazykový systém se neděje mechanicky,nýbrž je určována pohotovostí při- 37 Jímajících, která se projevuje shodně s tendencí vývoje. Tím ztrácejí zásadní význam spory o to,jde-li v konkrétním případě o změnu šířící se ze společného ohniska nebo o jev vyplývající z konvergentního vývoje. Tím se mění smysl problému o rozpadnutí prajazyka.Měřítkem pro jednotu prajazyka je míra, v jaké jsou dialekty schopny prožívati společné změny. Vycházejí-li tyto konvergence z jednoho ohniska či nikoli,je věc vedlejší a stěží řešitelná. Dokud konvergence převládají nad divergencemi,je výhodné předpokládat! konvenčně prajazyk.Z tohoto stanoviska lze řešiti i otázku o rozpadnutí slovanského prajazyka.Pojem jednoty jazykové, jehož tu bylo užito, jest ovšem jen metodický pojem pomocný, určený pro bádání historické, a nehodí se pro lingvistiku aplikovanou, v níž je kritérium jednoty jazykové dáno poměrem mluvícího kolektiva k jazyku, nikoliv objektivními příznaky jazykovými. 2. Úkoly zkoumání jazykového systému, zvláště slovanského. a) Bádání o zvukové stránce jazyka. Problém záměrnosti fonologických jevů nutně vede k tomu, že při zkoumání vnější stránky těchto jevů je nutno zkoumati je na prvním místě z hlediska akustického, protože mluvčí má na zřeteli představu akustickou,nikoliv motorickou (např. nezáleží na různých podrobnostech v artikulaci čes. fj_ rus. ^a pod. při stejném výsledku akustickém"!. ^SJSSSX^SZ^éŠSZěí^J^^^JL.qbJgfrtivTrá fyzikální fakt, jJjkjDjořjsdj^tav^ Instrumentální záznam objektivních akustických imotoric- 38 kých předpokladů subjektivních akueticko-matoriekých představ jest cenný jako ukazatel objektivních korelátů hodnot jazykových. Mají však tyto objektivní předpoklady jen nepřímý vztah k lingvistice a nesmějí se proto ztotožňovat!8 jazykovými hodnotami . Avšak i subjektivní akusticko-motorické představy jsou prvky jazykového systému jen v té míře, v jaké plní v daném jazykovém systému funkci významového rozlišování. Senzuální obsah takových fonologických prvků jest méně podstatný ne$ jejich vzájemné vztahy v systému (strukturální zásada fonolo-gického systému). Základní úkoly synchronické fonologie. • ~ — "li - " ' ■ lil - . — ||*-| — — l -| i -| | — M—| |-| l |_| l_ — _ —_---,_|-_ —, _ . 1. Je třeba charakterizovat! fonologický systém, totiž stanovit! souhrn ne j jednodušších akusticko-motorických představ, významotvorných v daném jazyce (fonémat); při tom je nutno specifikovat! vztahy mezi fonématy, totiž stanovit! gt^qk/-turnj^jjK^iema^lan^ je důležité v/TBestfet^j^aiW speciální typ významotvorných rozdílů fonologické koi^i^|^» Fonologickou korelaci tvoří řada párů protilehlých lišících se podle stejného principu, který může být$; jsa abstrahován od každého z těchto párů (např. ▼ ro4| tyto korelace: dynamická přízvučnost—- nepřízvu$na*«t .mi sek, zn§lost-«-neznělost souhlásek, měkkosttvrdost sek; včešt.: délka-«-krátkost samohlásek, zněloot—*-*í«*nl • souhlásek^. . . ?}i ,„ 2. Je třeba určiti kombinace fonémat realizovaná Ir jazyce naproti všem kombinacím těch fonémat teoreticky f variace pořádku v je jich seskupování a rozsah těchto kombinaísí.1 3. Má se určiti také stupeň, v kterém se jich využívá,' hustota, v které se realizují daná fonémata a dané kombinace fonémat různého rozsahu; má býti rovněž prozkoumáno zatížení různých fonémat a kombinací fonémat v daném jazyce. 4. Důležitým problémem lingvistiky,zvláště slovanské, je morfologické využití fonologic- 39 kých rozdílů (terlfeftttitííOjgle nebo zkráceně morfo-nologie). Složité představy dvou nebo více fonémat schopných podle podmínek morfologické struktury slova se navzájem zaměňovat uvnitř téhož morfématu,totiž morfonémata, mají podstatnou úlohu v slovanských Jazycích (např. v rušt. je morfonéma k/č v ruk^č - ruka, ručnqjj. Je nutno přesně synchronicky stanovití všechna morfonémata pro každý slovanský jazyk nebo dialekt a místo, které dané morfonéma může zaujímat! uvnitř morfématu. Naléhavým problémem slavistiky je provést! naznačený fo-nologický a morfonologický popis u všech slovanských jazyků a jejich dialektů. b) Bádání o slově a o spojení slov. Slovo ze stanoviska funkce je výfiláSSS—iäSíKSXé—ši£225r ■^^j30Jmenovací_, která se leckdy nerozlučně mísí s činností u-souvztažňovací (syntagmat!ckou). Jazykozpyt, který analyzoval řeč jako objektivovaný fakt mechanický, popíral často vabec existenci slova,avšak ze stanoviska funkčního s^mosjtatná^exis^ %S5£S~^í9JB^íS^ZS2A^X3A!!^f^e^a^e se jeví v různých jazycích v různé intenzitě a je faktem jen potenciálním.Činností pojme-novací rozkládá si řeč skutečnost,at vnější nebo vnitřní, reálnou nebo abstraktní, v elementy jazykově postižitelné. Každý jazyk másyůj vlastní systém pojmenování: užívá různých forem pojmenovacích, a to v různé intenzitě, např. odvozování slov, komponování slov a pevných slovních spojení (tak v slovan. jazycích, zejména v řeči lidové, nová substantiva se tvoří většinou odvozováním^, má vlastní pojmenovací klasifikaci a vytváří si svou karakteristickou zásobu slovní. Pojmenovací klasifikace se projevuje především soustavou slovních kategorií, jejíž rozsah, určitost a vzájemný vztah je třeba pro každý jazyk zkoumat zvláší. Kromě toho jsou rozdíly klasifikační také uvnitř jednotlivých kategorií slov: u sub- 40 stantiv např. kategorie rodu, životnosti, čísla, stupně urče-nosti atd., u sloves kategorie rodu, životnosti, čísla, stupně určenosti atd., u sloves kategorie slovesného rodu, vidu, času atd. Nauka o pojmenování analyzuje zčásti stejné jevy jazykové jako tradiční nauka o tvoření slov (kmenosloví) a tzv. skladba v užším smyslu (nauka o významu druhů a tvarů slovních), ale funkční pojetí umožňuje spojovati jevy oddělované, určovat! systém jednotlivých jazyků a výklad tam, kde starší metody jen konstatovaly, např. u funkcí forem časových v jazycích slovanských. Rozborem forem jazykového pojmenování a pojmenovacích klasifikací není ještě ráz zásoby slovní v jistém jazyce dostatečně určen.K její karakteristice je třeba ještě zkoumat! průměrný rozsah a průměrnou určitost významovou u jazykových i pojmenování vůbec i u jednotlivých pojmenovacích kategorií zvláší, určiti pojmové oblasti, které jsou ve zkoumané zásobě slovní zvláší výrazně zastoupeny, stanoviti úlohu afektivnos-ti jazykové na jedné straně, zvýšenou intelektualizaci jazyka na druhé straně, zjištovati způsob, jak se zkoumaná zásoba slovní doplňuje (např. přejímáním nebo překládáním cizích forem pojmenování) aj., tj. zkoumati jevy, kterými se zabývá tzv. sémantika. Jíauiji^j^jjsouy^^ < §5£Í£2ÍJlií>Y-» nejde-li o spojení pevné, je XŽJ53£Š!5S5~š££z no^i^Jisojjyjtažňjojja^íj která se ovšem také leckdy projevuje formou slova jednoho. Záklgdním^jakjfcem^^^ veň vlastním aktem tvořícím větu je predikace. Proto syntax funkční zkoumá především predikační typy, všímajíc si při tom i formy a funkce gramatického subjektu.Funkce subjektu nejlépe vysvítá srovnáním aktuálního členění věty v thema a výpověď s formálním členěním v gramatický subjekt a predikát; např. ukazuje se,že gramatický subjekt v češtině není tak thematic-ký jako gramatický subjekt ve franštině nebo angličtině a že 41 aktuální členění věty nezmechanizovaným slovosledem v češtině v thema a výpověď umožňuje odklízeti rozpor ^nezi thematem a gramatickým subjektem, který jiné jazyky odklízejí jinak, na př. pasívem. Funkční pojetí umožňuje "2SSSéXSÍ^^^JSS^S^3S3~ÍÍSi°^X ^ednojtMv^ch^jävj^ (srov. uvedenou souvislost mezi thematickou povahou gramatického subjektu a rozvojem pasivní predikace) a tím umožňuje poznávati jejich systémovou sounáležitost a koncentrovanost. Morfologie (nauka o systémech forem slovních i skupinových). Útvary slovní a útvary slovních skupin, vyplývající z jazykové činnosti pojmenovací a usouvztažňovací, seskupují se v jazyce v systémy povahy formální. Tyto syBtémy zkoumá morfologie, ovšem v širším slova smyslu, která se neřadí k nauce o pojmenování a o usouvztažňování jako disciplina paralelní (tradiční kmenosloví, morfologie, syntax), nýbrž obojí nauku protíná. Tejidjsnce^tvořící^sv^ držnpsti: udržeti ve formálním systému jednak tvary různé podle funkcí, v kterých se objevuje nositel téhož významu, jednak tvary nositelů různých významů, určované touž funkcí. Pro každý jazyk zvláSt je třeba určiti sílu obou těchto snah i rozsah a uspořádání systémů, které jsou jimi ovládány. V karakteristice morfologických systémů třeba konstato-vati sílu arozsah principu analytického a syntetického ve vyjadřování jednotlivých funkcí. 3. Problémy bádáni o jazycích různých funkcí, zvláště v jazycích slovanských. a) 0 funkcích jazyka. Zkoumání jazyka vyžaduje,aby se přesně dbalo rozmanitosti funkcí jazykových a způsobů, Jak se realizují v daném pří- padě. Bez ohledu na tyto funkce a způsoby je synchronická i diachronická charakteristika kteréhokoliv jazyka zkreslená a do značné míry i fiktivní. Podle těchto funkcí a způsobů se mění hlásková i gramatická struktura jazyka i jeho lexikální složení. 1. Je třeba rozlišovat řeč vnitřní a řeč projevenou. Projevená řeč je pro většinu mluvících jen speciální případ, poněvadž se častěji myslí v jazykových formách než mluví; proto je mylné zevšeobecňovati a přeceňovati význam vnější zvukové stránky pro jazyk a je třeba všímati si zvláště potenciálních jevů jazykových. 2. Příznaky důležitými pro charakteristiku jazyka je in^ telektuálnqst anebo emociálnost jazykových projevů. Oba tyto příznaky se buď prolínají aneb jeden z nich nad druhým převládá. 3 • ^^Si^ílié^L^SŠ^^^iS^SSéj11^ převážně určení sociální (totiž je určena pro styk s někým); ř^č^ejaociální^ mívá též určení sociální, totiž chce vyvolati jisté emoce v posluchad (řeč emotivní), anebo je vybití emoce, jež se děje bez zřetele na posluchače. , rl V^Ú3£z^s^ciálnl je třeba rozlišovati řeč podle vztahu, mezi ní a mimo jazykovou skutečností; má buď funkci, ad ľ ■ ■ ■' n m ........> i" ir-1,,1', ,| , | "fr, III IN 1» *||i~I«|H *| |l »|||-^l ^ | « llľ^ lil l_|H > II " h~»1i~M ~. i~> t m^.h l"j o i zvláště většími požadavky na něj kladenými než na řeč lidovou; spisovný jazyk vyjadřuje kulturní a civilizační život (postup i výsledky myšlení vědeckého, filosofickonáboženského,sociálně politického a administrativně právního). Tento úkol spolu s jeho cílem odborného poučení a formulování především rozši-řujja^amění (intelektualizuje) jeho zásobu slovní; potřeba vy-jadřovati se o věcech, které nemají přímý vztah k reálnému životu, a o věcech nových vyžaduje nových výrazů, kterých lidový jazyk nemá nebo neměl do té doby, také potřeba vyjadřovat! se o známých věcech i z reálného života přesně a souhrnně vede k snaze po slovech-pojmech, po výrazech pro logické abstrakce a k přesnějšímu vymezení logických kategorií prostředky jazykovými. Tjito^inteJ:eJctuaJ;Í3a£i^^^ jazyka působí také po- třeba vyjadřovat! vzájemnou sojivislost a _alo3enost myšlea^Or y^cji^p^chodů^ - což se projevuje nejen výrazy pro příslušné abstraktní pojmy,nýbrž i formami syntaktickými (např. propracováním souvětí podřadného přesnějšími formulemi). Dále projevuje intelektuálizace spisovného jazyka také zvýšenou kontrolou (cenzurou) emoeiálních prvků (kultura eufemismu). S_ pozornější m ^ a_ náro čně j š íiajpomjjjrem k.jazyku je spojen Mimovanější a normativnější ráz jazyka spisovného. Pro spi-sovný jazyk je charakteristické větší funkční využití grama- 11 1n~i i~i ir—i i— i- 111 ■ — i_■—ii i—ii—i -"I .-i — i — i — i — ■ —ni—im—if ■ - ■ — tických a lexikálních prvků (zvláště zvýšená lexikalizace ' ** "* — ~ ~ - — -i i - i -i — 1i i _ i "i . ~ i~ i r slovních skupin a přesnější vynnezenost funkcí, která se jeví 45 větší určitostí vyjadřovacích prostředků a ve speciálnějším jejich rozlišování),a pak boh^těj^ší^3pj>l^^ vé^(jazyková etiketa). Ve vývoji spisovného jazyka je zvjšena ^ úloha uvědomelé záměrnosti; jejím projevem jsou rázné formy jazykového refor-mátorství (zvláště purismus), jazyková politika, důslednější ohled na jazykový vkus doby (jazyková estetika v svých dobových proměnách). Charakteristické rysy spisovného jazyka jsou nejvíce zastoupeny v řeči souvislé a obzvláště v P^lejru^p^semném. Psaná řeč silně působí na mluvenou řeč spisovnou. Hluve^^ř^^^i^o^ná^ je méně vzdálena od řeči lidové, ale přece hranice mezi nimi jsou celkem určité. Vzdálenější od řeči lidové je řeč souvislá, zvláště při veřejných projevech, přednáškách apod., bližší k řeči lidové je řeč střídavě přerušovaná (dialogická), která tvoří stupnici přechodných forem mezi kanonickými formami spisovného jazyka a mezi řečí lidovou. Pro spisovný jazyk je charakteristická z jedné strany snahajjo^ejKganzjLj po funkci "koiné", z druhé strany snaha^stá-ti_Jä£jnojiojDa^^ Obě tyto tendence se projevují v rázu změn a konservování hláskové stránky jazyka. Na všechny tyto vlastnosti spisovného jazyka má se hledě-ti při synchronickém i diachronickém rozboru slovanských spisovných jazyků. Rozbor jejich nemá býti sestaven podle vzoru rozboru"dialektů lidových, ani se nemá omezovati na rozbor vnějších podmínek života a vývoje spisovného jazyka, c) 0 jazyce básnickém. Básnický jazyk zůstával dlouho zanedbanou oblastí lingvistiky. Teprve nedávno začalo intenzívní zpracovávání jeho základních problémů.Většina slovanských jazyků není dosud téměř probádána pod zorným úhlem básnické funkce.literární historikové se sice občas dotýkali těchto problémů,ale pokud neměli dostatečné přípravy v metodologických otázkách jazykových, nebylo možno vyhnouti se podstatným chybám. Bez odkli- 46 zení těchto metodologických chyb není možno úspěšně zkoumat! konkrétní fakta básnického jazyka. 1. Je nutno, aby byly zpracovány zá^ad^s^nch^p^ického poplju^básnl^kJh^^ajyJSa,při čemž je třeba se vyvarovati opakované chyby vzájemného ztotožňování básnického a sdělovacího jazyka.Básnická řeč z hlediska synchronického má formu básnického vyjádření (parole), tedy individuálneho tvůrčího aktu hodnoceného na pozadí aktuální básnické tradice (básnický jazyk * langue) z jedné strany a na pozadí soudobého sdělovacího jazyka z druhé strany.Vzájemný vztah básnické řeči k těmto dvěma jazykovým systémům je velmi složitý a mnohotvárný a má býti bedlivě zkoumán jak synchronicky, tak i diachronicky. Specifickou vlastností básnické řeči je zdůraznění momentu zápasu a přeformování, při čemž ráz, směr i měřítko přeformová-. ní bývají velmi různé. Tak např. přiblížení básnického vyjádření k jazyku sdělovacímu je způsobováno protikladem k dané básnické tradici: sám vzájemný vztah básnického vyjádření a sdělovacího jazyka v některém období je zřetelný, v jiném se skoro neprožívá. 2. Jednotlivé vrstvy básnického jazyka (např. fonologie, morfologie)jsou tak těsně navzájem spjaty,že je nemožné zkoumat! jednu vrstvu bez jakéhokoli ohledu na ostatní vrstvy,jak to často dělali literární historikové; Z tezet že je básnická řeč zaměřenana^vyjadřovánísamo,plyne, že všechny vrstvy ja— huJLjiaj3ý^ya;jjM jjejnný^jřztah^_yrjrt^ sjněj^ujj[í^Jc_jikjjUja^ Stupeň aktualizace různých jazykových prvků v každém daném básnickém vyjádření a v každé dané básnické tradici je jiný; tím je pokaždé dána specifická hierarchie básnických hodnot. Je přirozené, že vztah básnického vyjádření k básnickému a sdělovacímu jazyku je vzhledem k jednotlivým prvkům pokaždé jiný. Básnické dílo je funkční struktura a jednotlivé prvky 47 nemohou být pochopeny bez souvislosti s celkem. Objektivně totožné prvky mohou v rázných strukturách nabývati naprosto různé funkce* V básnickém jazyce mohou býti aktualizovány i ty akustické, motorické agrafické prvky dané řeči, kterých není využito v jejím fonologickém systému aneb v jeho grafickém ekvivalentu. Přesto však vztah zvukových hodnot básnické řeči k fonolo-gii řeči sdělovací je nepochybný a j^sn^fo;njilojleJ^ je^j^tOj^__aby^j>dhja^ Do básnické fonologie patří: stupeň,jak se využívá fonologic-ké zásoby v poměru k řeči sdělovací, zásady, podle nichž se seskupují fonémata (zvlášt v sandhi), opětování fonematických skupin, rytmika a melodika. Veršovou řeč charakterizuje zvláštní hierarchie hodnot: rvtmus je organizujícím principem a s ním jsou těsně spjaty ostatní fonologické prvky verše: melodika, opětování fonemat a fonematických skupin. Sloučením různých fonologických prvků s rytmikou vznikají i kanonické prostředky verše (rým, alite-race atd.). Ani objektivní ani subjektivní akustické nebo motorické hledisko nemůže rozřešit problémy rytmiky,nýbrž může ji řeši-ti jedině fonologická interpretace rozlišující messi fonologic-kou základnou rytmu,průvodními mimogramatickými prvky a prvky autonomními.Zákony srovnávací veršové techniky mohou býti stanoveny jedině na fonologickém základě. Dvě zevně totožné rytmické struktury náležející dvěma různým jazykům mohou býti me-ritorně odlišné, skládají-li se z prvků majících různou úlohu v příslušných fonologických systémech. Paralelismus zvukových struktur realizovaný veršovým rytmem,, rýmem atd. je jeden z nejúčinnějších prostředků, jimiž se aktualizují různé jazykové vrstvy. Konfrontace zvukových struktur navzájem podobných zdůrazňuje shody i neshody struktur syntaktických, morfologických, sémantických. Ani rým není faktemi abstraktně fonologickým; odhaluje morfologickou strukturu i tehdy, kladou-li se vedle sebe podobná morfémata (rým ♦8 gramatický),! naopak tehdy,zavrhuje-li se klásti je vedle sebe. Hým je těsně spjat i se syntaxí (jaké prvky sousloví jsou vyzdviženy a kladeny vedle sebe v rýmu) i se slovníkem (jaká je závažnost slov rýmem vyzdvižených,jaký je stupeň jejich sémantické blízkosti). Struktury syntaktické a rytmické jsou v těsném vzájemném vztahu, a to shodují-li se jejich hranice i neshodují-li se(enjambement). Autonomní hodnota obou struktur je v obojím případě zdůrazněna. I rytmická i syntaktická struktura jsou ve veršovém díle zdůrazněny rytmicko-syntaktic-kými šablonami i odchylkami od těchto šablon. Rytmicko-syntaktické figury mají charakteristickou intonaci a její opětování tvoří melodický impuls deformující intonační poměry řeči,čímž se zase odhaluje autonomní hodnota i melodických i syntaktických struktur veršových. Bá^ini^kj^^sjjovjíík je aktualizován stejně jako ostatní vrstvy básnického jazyka. Odráží se bud od dané básnické tradice nebo od sdělovacího jazyka. Nezvyklá slova (neologismy, barbarismy, archaismy atd.) jsou básnicky hodnotná už tím, že se liší od běžných slov sdělovací řeči svou zvukovou účinností, poněvadž běžná slova následkem častého užívání nejsou dopodrobna vnímána v svém zvukovém složení, nýbrž toliko se odhadují; nezvyklá slova obohacují dále sémantickou a stylistickou mnohotvárnost básnického slovníka. V neologismu je zvlášt aktualizováno morfologické složení slova. Při výběru slov nejde jen o ojedinělá nezvyklá slova, nýbrž o celá lexikální prostředí, která navzájem interferují a svou interferencí dynamizují slovníkový materiál. Bohatou možnost básnické aktualizace poskytuje syntax pro své mnohonásobné spětí s ostatními vrstvami básnického jazyka (s rytmikou, melodikou a sémantikou^; při tom zvláštního zatížení nabývají zrovna takové syntaktické prvky, kterých je slabě využito v gramatickém systému daného jazyka, např. v jazycích s volným slovosledem nabývá slovosled podstatné funkce v básnické řeči. 5. Badatel_Sj3_jnu^^ 49 4 ruahodno^ejií^Jjá^ i»nSJ^gcký_ch _jiprem, v kterých byl yychován.Umšlecký jev minulosti může ovšem trvati nebo oživnouti jako působivý faktor v jiném prostředí, stati se složkou nového systému uměleckých hodnot, ale při tom se přirozeně mění jeho funkce a jev sám podléhá příslušným změnám. Historie básnictví nemá promítat! do minulosti tento jev v podobě přeměněné, nýbrž má jej re-staurovati v jeho původní funkci, v souvislosti s tím systémem, v němž jev ten vznikl. Pro každou dobu je nutná zřetelná imanentní klasifikace speciálních básnických funkcí, tj. soupis básnických druhů. 4. Metodologicky je nejméně zpracována básnická sémantika slov, vět a kompoziCních jednotek většího rozsahu. Není prozkoumána mnohotvárnost funkcí vyplňovaných trópy a figurami. Vedle tropů a figur, přinášených jako forma autorova podání, jsou podstatnými prvky a přitom nejméně prozkoumanými sémantické prvky objektivované, promítnuté do umělecké reality,zahrnuté do syžetové stavby. Např. metamorfóza je příbuzná se srovnáním atd. Sám syžet je sémantická kompoziční struktura a problémy syžetového složení nemohou být vyloučeny z bádání o básnickém jazyce. 5. Otázky básnického jazyka mívají většinou v literárnohistorických bádáních podřízenou úlohu. Avšak^o^g^nizuj^c^in ypíz&Bkem umění, kterým jse_ liší ^^od^osjba^tních^e^i^j^ických e^rj^tuTj^je^zaměře^ znakjsám. Tak organizačním příznakem básnictví je zaměření na slovní vyjádřeni. Znak je dominantou v uměleckém systému, a činí-11 literární historik hlavním předmětem svého bádání nikoli znak, nýbrž to,co se vyznačuje, probírá-li ideologii literárního díla jako veličinu neodvislou, autonomní, porušuje hierarchii hodnot struktury, kterou zkoumá. 6. Imanentní charakteristika evoluce básnického jazyka se zhusta zaměňuje v literární historii kulturně historickou, sociologickou nebo psychologickou úchylkou, totiž odvoláním 50 k jevům heterogenním. Místo mystiky kauzálních vztahů mezi různorodými systémy A£J2BQé^Skomaert^ sobě_. Poetické využiti různých slovanských jazyků je velmi cenným materiálem PJ^^SJ^S^SŠ^SSÍ^^^ŠSij protože divergentní strukturální fakty jsou zde dány na pozadí četných faktů konvergentních. Aktuálním úkolem je srovnávací rytmika a eufónie slovanských jazyků, srovnávací charakteristika slovanských rýmů atd. 4. Aktuální problémy jazyka cirkevněslovanského'. a) Rozumíme-li star^sl^y^n^tinou jazyk,kterého užili věrozvěstové a jejich žáci pro potřeby liturgické a který byl pak v X. až XII. stol. spisovným jazykem u všech Slovanů užívajících slovanské liturgie,nelze zmetodických důvodů připustiti, aby se prostě ztotožňovala staroslověnština s jedním z historických jazyků slovanských a vykládala z hlediska historické dialektologie. V jazyceřkterý od počátku nebyl určen pro lokální potřebu,který se opíral o literární tradici řeckou a nabyl pak úlohy slovanské "koiné", musíme už a priori předpokládati prvky umělé, amalgamní a konvenční. Pj£t°_Jje_JiJteba^^ vjoj^tarj3^rlj^ jiny jazyků spisovných. b> Zkoumání staroslověnských památek X.až XII. stol.ukazuje, že se utvořilo někoJLik^okjQních^j^d^ ny_. Ze stanoviska staroslověnštiny jakožto spisovného jazyka ne^sme^pj^ávnjyi^ Í^JÍSi}í~^3^šS^ÍS^S3éS^SÍ a Dokládati ostatní jen za odchylky od ní a zanedbávat! je. lokální redakce staroslověnské (spisovné dialekty staroslověnské) je třeba odhalovat! rozborem norem, které si kladli písaři od X.stol. do počátku stol.XII; tyto spisovné dialekty je nutno bedlivě odlišovat! od živých 51 slovanských dialektů,Jež pronikají do památek jako omyly a e-pizodické odchylky od normy přijaté písařem. Pečlivého zpracování v rámci dějin staroslověnštiny ■! vyžadují vedle redakcí jihoslovanských a z nich plynoucí redakce ruské také zbytky české redakce a její stopy v nejstaršíeh českých památkách církevních. c) Pro posouzení původu a složení staroslověnštiny, jakož i pro dějiny živých jazyků slovanských, je ovšem důležitým problémem určiti^jj«ijži^^ zvěstové za základ při tvoření spisovného jazyka slovanského. Tento dialekt nelze přímo vyvozovat! ze žádného z dochovaných spisovných dialektů slovanských památek; pro jeho určení je třeba užiti historicko-srovnávací analýzy spisovných dialektů staroslověnských a rozboru obojího staroslověnského písma;také srovnávací rozbor nejstaršíeh údajů o obojí abecedě pomáhá vyjasnit! původní složení abecedy a její fonologickou hodnotu. d) J^^koumání^j^^ ^Ji}S^J^S^^2ÍS!^JL3Ií^^2}^' kdy byly do ní jako normy pojaty podstatné hláskoslovné změny,které se do té doby v jednotlivých jazycích staly, je vhodnější užívati názvu "střední c^rkevně__sj:ojvansk^j[azyk^ e) Velmi naléhavým adosud úplně zanedbávaným úkolem slavistiky je vědecké zpracování dějin církevního jazyka slovanského až do nových časů. Rovněž velmi naléhavým a metodologicky důležitým problémem slovanské lingvistiky jsou dějiny oirkevně^^s tSLJ^?£!!2^áí^^ zvláště v ruštině, a studium vzájemného poměru této vrstvy k ostatním vrstvám těchto jazyků. Církevně slovanské prvky ve spisovných jazycích slovanských musí být probrány z hlediska jejich funkcí v různých časových obdobích,při čemž je třeba řešiti otázku jejich hodnoty podle požadavků kladených na spisovný jazyk. 52 5. Problémy transkripce fonetické a fonologické v jazycích slovanských. de nutno unifikovati zásady fonetické transkri pce pro všechny slovanské jazyky, tj. zásady, jak se mají písmem rej-y^dukjjwiti^^ kterými se realizuje fonologické složení jednotlivých jazyků. V zájmu synchronického i diachronického zpracování slovanských jazyků a zvláště slovanské dlalektologie je rovněž závažným úkolem zjednati zásady fonologické transkripce , tj.zásady, jak se má písmem reprodukovat! f^n^lo^l^kJ__slpJení slovanských jazyků. Rovněž je třeba stanoviti zásady kombinované transkripce fonetické a fonologické . Nedostatek standardizované fonologické transkripce ztěžuje práci o fonologickém charakterizování jazyků slovanských. 6. Zásady lingvistické geografie,její užiti a poměr ke geografii etnografické na území slovanském. a) Stajjp3Íti__meze__p^ojJo^oj^ (nebo časové) jednotlivých jevů jazykových je nutný SSS5SJIiíJĚIS3ÍSS^S^ASií^2XŠ^StS£S3z fie (nebo historie), ale nesmíme činiti z tohoto pracovního prostředku soběstačný cíl teorie. Nelze pojímati prostorové rozšíření jazykových jevů jako anarchii jednotlivých izoglos. Srovnávání izoglos mezi sebou ukazuje, že jj^^ožmj^äpojoyja^ tj. stanoviti ohnisko expanze skupiny jazykových novot a okrajové (periferní) pásy této expanze. Studium stýkajících se izoglos ukazuje,jaké jevy jazykové jsou nutné v zákonité spojitosti. 53 Konečně je srovnávání izoglos předpokladem pro základní problém jazykové geografie,totiž pro věae-£^é-í!SÍ2SSXáSí Jí2££Z ka, tj. dělení jazyka podle ne jplodnějších dělidel. b) Omezujeme-li se na jevy systému jazykového,lze konstatovat!, žeiizolované izoglosy jsou vlastně fikcí, nebot jevy zevně totožné, náleží-li dvěma různým systémům, mohou býti funkčně různorodé (např. zdánlivě stejné „i. má v různých nářečích ukrajinských různou fonologickou platnost: tam, kde před souhlásky změkčují, jsou _i_ a 3^ varianty jednoho fonó-matu; tam, kde se neměkčí, jsou to dvě fonémata). c) Jako v historii jazyka se připouští srovnávání sjino-rodými vývojovými jevy,tak i prostorové šíření jazykových jevů |riiže^J)£ti^j£j5dn^ a to především s izoliniemi antropogeografickými (s hranicemi faktů hospodářské a politické geografie, s hranicemi šíření jevů hmotné a duchovní kultury), dále pak sizoliniemi fyzické geografie (s izoliniemi půdy, květeny, vlhkosti a teploty a fakty geomorfologickými). Při tom se nesmějí zanedbávat! zvláštní podmínky toho neb onoho celku geografického, tak např. srovnání lingvistické geografie s geomorfologií, velmi plodné v evropských poměrech, má vsvětg východoslovanském značně menší úlohu než srovnávání s izoliniemi klimatickými. Srovnávání izoglos s izoliniemi antropogeografickými je možné jak z hlediska synchronického, tak i z hlediska diachronického (s daty historické geografie, archeologie atd.í, ale obojí hledisko se nemá směšovati. Srovnáyání^iznorj^ Sy^^bJSSrJi^rojSP^en^ kdybychom vkládali mezi ně kategorii mechanické kauzality a vyvozovali jevy jednoho systému z jevů systému druhého, zkreslovali bychom syntetické seskupení těchto systémů a zaměňovali bychom vědeckou syntézu zploštujícím jednostranným hodnocením. d) Při mapování faktů jazykových nebo etnografických je třeba dbáti toho, že se expanze těchto faktů nekryje s gene- 54 Ě tickou příbuzností jazykovou nebo kmenovou a že často zabírá i.....'■ i-> i~i ■ i% ii ~> -~< ~i —n -n. Hl ~m i ~ — — —■■■ ■ ~......."ni i '>...... • ni_ . — — území širší. 7. Problémy všeslovanského atlasu lingvistického, zvláště lexikálního. Slovanské jazyky jsou si tak blízké,že často rozdíly mezi dvěma sousedními slovanskými jazyky jsou menší než rozdíly mezi dvěma sousedními dialekty některého jazyka,např.italského • S?Jííi>J*3íjj;3SX-JíSwS^^ sjdruh^m.Není spojení geografického mezi skupinou jihoslovan-skou a severoslovanskou, ale každá z těchto skupin je sama o sobě nepřetržitým geografickým celkem; jedna bahá od Benátek do Thrácie, druhá od Šumavy do Tichého oceánu. Takovéto podmínky samy sebou pobízejí k myšlence o všeBlovanském jazykovém atlase; není pochyby o tom, že je takového atlasu potřeba. Studium v nichž jsou rozšířena jednotlivá 'Sn*~S_iH' S^~^^~*^-ffl~W~^i iii»~w~i»~^I~».» ■ M II ■y~-'*'W~>ITl—W »■ M*l Dřesného zjištění hranic slova. V slovníku Miklosichově ivBernekrově se pokaždé vypočítávají všechny slovanské jazyky,v kterých jsou reflexy příslušného praslovanského slova,ale z těchto údajů nelze získa-ti přesnou představu o rozšíření příslušného slova, nebot ve skutečnosti se meze takového rozšíření vždy přetínají, což 8e v slovníku neoznačuje.Přesné stanovení izolexém ve všeslovan-ském rámci může odkryti nové pohledy na historii všech slovanských jazyků. Co^s^^týJ- i zh^., shoda, apod., v srch. spis. výslovnost ije,, jjs, anebo „ej. Pr^avojoiis, jako věc jen konvenční a praktická,má být, pokud to jen dovoluje jeho funkce vizuálně rozlišovací,snadný a přehledný. Často měniti předpisy pravopisné, zejména, nemá-li to za účel jeho usnadnění,odporuje požadavku ustálenosti.Rozpory mezi pravopisem slov domácích a pravopisem slov cizích buďtež odklizeny alespoň tam, kde vedou ke zmatkům ve výslovnosti (např. v českém pravopisu v cizích slovech jä_mívá platnost js_i _z). y^^o^Tnác^p^jmenojyání^ budiž dbáno individuálnosti jazyka, tj. nebudiž bez naléhavé nutnosti užíváno pojmenovávacích forem v jazyce neobvyklých (např. v češt. slov složených). V zásobě slovní proti požadavku lexikálního purismu nutno po-staviti požadavek bohatosti slovníka a jeho stylové rozrůzněnosti. Stejně jako bohatosti je však dbáti vzásobš slovní významové přesnosti a ustálenosti tam, kde toho funkce spisovného jazyka potřebuje. V avntaxi dložno dbáti jak individuální výraznosti jazy- 58 1 kové, tak bohatství vyjadřovacích možností významově diferencovaných. Je tedy třeba posilovat! rysy, které jsou vlastní jazyku, o který jde (např. vyjadřování slovesné v češtině), ale na druhé straně nesmí se zužovat! syntaktickým purismem zásoba možností vyjadřovacích,jejichž oprávněnost se i v syntaxi musí říditi funkcí jazyka (např. potřeba nominální konstrukce v řeči právnické nebo v jiné odborné^. Morfologie má pro individuální výraznost jazyka význam jenom svým obecným systémem, nikoli detailními zvláštnostmi. Proto ze stanoviska funkčního nemá té důležitosti, jakou ji připisovali puristé starého typu. Jest tedy třeba dbáti toho, aby se zbytečnými archaisrny morfologickými nerozšiřovala bez potřeby vzdálenost jazyka knižního a hovorového. Velmi důležitý je pro kulturu jazykovou kultivovaný jazyk h^vorový_j je pramenem,z něhož beze ěkody se může stále oživovat i jazyk knižní, a utváří prostředí, v kterém lze nejbezpečněji vypěstovat! jazykový cit, jenž je nutný pro ustálenost jazyka spisovného. Jak spisovný jazyk hovorový, tak i spisovný jazyk knižní jpou vyjadřovacími prostředky kulturního života, který u každého národa mnoho přejímá ze společného kulturního fondu celé příslušné vzdelanostní oblasti; je proto přirozené, že odlesk toho kulturního společenství padá i do spisovného jazyka a bylo by nesprávné bojovat! proti tomu ve jménu jazykové čistoty. Péče o čistotu jazykovou má místo v jazykové kultuře,jak vyplývá z výkladů již uvedených, ale každý přepjatý purismus, at logistický nebo historizující nebo folklorizující, o-pravdové kultuře spisovného jazyka škodí. Většině spisovných jazyků slovanských pro jejich poměrně mladou tradici anebo pro přerušovaný nebo překotný vývoj Je péče o kulturu _jazyka v_e)-!'d-_J>?třeb&. V poslední době se intenzívně pracuje o v y t v á -ření spisovných jazyků slovan -s k ý c h , ato i u kmenů bez ustálené literárni tradice •jazykové; v této práci příslušela by funkční lingvistice vý- 59 znamná úloha: zvolit! z existujících fonologických a gramatických variant ty, které jsou nejvýhodnější pro spisovný ja-zyk,a to buď svými diferenciačními hodnotami anebo schopnostmi pro expanzi; vypracovati písmo a pravopis nikoliv tak, aby byly vedeny úsilím po fonetické transkripci a úvahami rázu diachronického, nýbrž tak,aby se řídily synchronickou fonolo-gii, při čemž by se při vyjádření fonologických korelací dosáhlo maximální ekonomie písma; vypracovati slovník, zvláště terminologii; do vypracováni slovníka nemají zasahovati úvahy purismu nacionalistického, archaizujícího ap., poněvadž takový uprílišněný purismus ochuzuje slovník, způsobuje nadbytek synonym, přílišnou etymologickou souvislost termínů se slovy každodenního oběhu, asociativnost a emociální zabarvení škodlivé pro termíny a konečně přílišnou lokální uzavřenost vědecké terminologie. 10. Užití nových směrů lingvistických na školách středních. a) Při vyučování jazyku mateřskému. 1. K řešení praktické otázky, jak se má vyučovati jazyku mateřskému na středních školách, přispívala y^gvj^tiJca^isjto-rj£k£arqvnávací velmi málo; objektem jejího bádání byl vývoj jazyka a přitom si všímala především starších období jazykových a z jazyka doby současné spíše nářečí než jazyka spisovného. No^é^směr^Jjjn^vi^sjWjckJ mohou dáti i pro řešení této praktické otázky bezpečnější podklad; styčné body mezi novou lingvistikou aúkolem vyučování jazyku mateřskému na střední škole jsou zejména tyto: lingvistice synchrpnické jsou objektem bádání synchro-nícké jevy jazykové,tedy vždy jazyk jedné doby, především doby současné: tímto svým objektem se sbližuje s úkolem střední školy, a to tím více, že se i současný spisovný jazyk stává opět objektem lingvistického bádání; funkční lingvistika vidí v jazyce souhrn účelnýoh pro* středků určovaných rozmanitými funkcemi jazyka a cílem pěstování jazyka mateřského na střední škole je schopnost využiti hospodárně a racionálně jazykových prostředků podle účelu a podle situace, tj. schopnost co nejlépe vyhovovat! vurčitých případech dané funkci jazyka (např. v dialogu, v různých druzích písemností, v úvaze apod.); pojetí jazyka jako funkčního systému a úsilí stanovití přesné charaktejpistikj jednotlivých současných jazyků mohou poskytnout! i školské klasifikaci jevů jazykových a výkladu o nich bezpečnější podklad. 2. Podstatný rozdíl mezi vědeckým lingvistickým bádáním a úkolem střední školy v jazyce mateřském je ovšem v tom, že na Škole je cílem co nejlepší pjraktigk^jojyjytóání jazyka v různých jeho funkcích, souvisících s kulturním životem, tedy zvláště spisovného jazyka. V téže věci je právě také důležitý rozdíl mezi předměty naukovými a mezi vyučováním jazyku mateřskému na střední škole: při vyučování jazyku mateřskému nejde o získání jistého množství lingvistických vědomostí. Rovněž je důležitý rozdíl mezi učením jazykům cizím na školách a mezi učením jazyku mateřskému,lépe řečeno jeho pěstováním: v jazyce mateřském jde o postupné rozvíjení jazykové pohotovosti, kterou si žáci sami ze života přinášejí,a to pro jisté funkce jazyka zcela přesnou a propracovanou. 3. Cíl naukový (teoretický) v jazyce mateřském ustupuje do pozadí před tímto cílem praktickým (technickým) a rozsah teoretického učení lze určovati podle toho, kolik znalostí teoretických o vlastním jazyce mateřském je třeba pokládati za nutné pro příslušný stupeň a druh školy ze stanoviska o-becně vzdělávacího a kulturního a kolik je nutno pro praxi jazykovou v speciálních funkcích jazyka spisovného (v.odst.8). 4. K uvedenému postupnémurozyíjení jazykovému pramálo může přispět! znalost faktů historického hláskosloví nebo tva- 60 61 rosloví anebo znalost toho, jak se třídí dialekty ap. Velmi účelně však k tomu přispívá úyaha^o^otovém^ jazyce,při níž žák rozlišuje jazykové prostředky jemu známé a dosud neznámé, poznává způsob jejich užití a uvažuje o tom, jak se jimi dosáhlo zamýšleného účelu. Rovněž k tomu účelně přispívají Y}£SŽ£í~B9z kusy žákovské, v nichž se žák snaží vyhověti jazykovými pro-středky jemu známými dané funkční úloze; ta ovšem začíná nej-jednodušší funkcí komunikační a postupně se stává komplikovanější. Takovým způsobem se rozšiřuje a propracovává zásoba slovní, prostředky pojmenovací a usouvztažňovací a poznávají se způsoby jejich užívání (neboli podle tradičních názvů: slovník, nauka o tvoření slov a o jejich významu a skladby v užším i širším smyslu". Takový přístup se nemá omezovat! jen na projevy písemné, nýbrž má přihlížeti i k projevům ústním, dbát! i o jejich zvukovou stránku a propracováváti ji. 5. Z funkce spisovného jazyka vyplývá, že nelze takovéto pěstování rozvoje spisovného jazyka ukončiti dříve, než žák dospěje k chápání obsahové stránky oblastí vlastních spisovnému jazyku; naopak, že právě VZ^gr&cov&S^ v jeho oblastech odlišných od jazyka lidového 2áleží_d^_vyJ^ ších_tříd střední školy. 6. Je třeba,aby žáci poznali, že se i spisovný jazyk různí podle účelu, že podstata správného a výrazného stylu je v tom, a^^ja^ží^wý^jJr^)^ projevu; nutno naprosto vymýtiti ze škol hodnotící hierarchii stylovou mezi stylem prostým a stylem "ozdobným". 7. Je třeba od počátku - ale postupně - zdúrazňovati z praktických důvodů to, v čem se systém fonologický a gramatický spisovného jazyka liší od jazyka lidového (obecného), známého žákům z rodiny a ze života, ale naprosto není třeba proto učiti i tomu,v čem se s ním jazyk spisovný shoduje. Naopak je třeba velmi pozorně dbáti toho, aby nevznikala u žáka negovat, nýbrž se o ni má opírat*. 8. Je třeba shrnovat nabyté poznatky o jazyku v poznáni 62 Jjazvkoyého^jBj[sjymui odhalování jazykového systému a práce s ním má pro žáka také jiný význam než vzdělávání jazykové, ale uvědomění systému je důležité i pro praxi jazykovou, v níž jde o vědomé účelné vyjadřování a tvoření, nutné právě ve funkcích jazyka spisovného. b) Při vyučování jazykům slovanským. 1. Všeobecně se uznává, že poznání cizího jazyka slovanského na škole musí mít PJ^*kJic^ý___ráz. Takové poznání se obyčejně naprosto oddělovalo od poznání vědeckého,za něž se uznávalo jen poznání historickosrovnávací;takto oddělovati histo-rickosrovnávací studium jazyka jako vědecké studium od poznání praktického,s ním naprosto nesouvisícího, je3t však ze stanou-viska současné lingvistiky jen předsudek. I praktické učení jazyka může a má být vědecky odůvodněno a opřeno. Historickosrovnávací lingvistika nemůže poskytnouti praktickému učení jazyka tento vědecký základ.Praktické učení jazyku požaduje poznání jazyka především v určité jeho funkci, v určitém sociálním prostředí,za určité situace,nebot zkoumání jazyka beze zřetele ke konkrétním funkcím je pouhá abstrakce. Proto f^nkčníj^n^vi^tika, uznávající jazyk za systém prostředků,kterých užívá mluvící jedinec nebo nějaký celek podle účelu mluvení, poskytuje možnost vědecky řešiti tuto otázku. 2. Je obecně známo, že je dosti málo lidí, kteří by i v svém mateřském jazyce stejně ovládali veškeré funkce; často se vyškytají případy,že jednotlivec,třeba i filologicky vzdělaný, jen stěží napíše nebo vůbec nedovede napeati žádost, o-znamení, novinářskou zprávu ap., nejde-li o věc z jeho oboru. Tato skutečnost vytyčuje f^ěj^njjje^jarja^ např. na školách obchodních jde o to, aby žáci ovládali ten jazyk,kterého se užívá pro účely obchodní (obchodní řeč hovorovou, korespondenční, novinářskou, řeč obchodních vědeckých článků ap.); na školách středních v užším slova smyslu jde na rozdíl od škol odborných o to, aby žáci ovládali jazyk obecné kultury (tj. jazyk vrstvy vzdělané bez speciálního odborného 63 zabarvení,a to ve formě mluvené i psané). Mimo speciální funkce jest nutno vždy poznati a ovládnouti jazyková fakta s funkcí elementárních styků sociálních, jako pozdravy, obraty při seznámení, otázky o počasí, o čase ap., ale takových prvků je poměrně málo; jimi může zacíti každé jazykové učeni. 5. Pro učení jazykům slovanským na Školách slovanských je třeba vj^ujttyati^jpjííbuziio^ a to tak, že je třeba vykládat! a cvičiti i při vyučování (přednáškách) i v cvičebnicích od počátku nikoliv jen to, co je společné, ný-brí předevSía to, čím se liší jazykový systém jednoho jazyka slovanského od druhího. Jak učení samo, tak i cvičebnice musí být! diferenční, vybudovaná na různostech mezi mateřským jazykem žáků a jazykem slovanským, kterému se učí. 4. Při učení je třeba přihlížeti k^osgjbitjmw.r^8&m_fonolo-cického systému (i k jeho realizaci ve výslovnosti a k vyjádře-ní v pravopise) a srstému gramatického určitého jazyka slovanského a zároveň k hlavním rysům jeho struktury lexikální. Seznámení s nimi ae děje postupně na obvyklých sděleních a na kontextu,nikoliv na jednotlivých slovech. Podrobnosti postupu jsou určovány tím, který slovanský jazyk v kterém slovanském prostředí se studuje, a druhem a stupněm školy i celkovým vzděláním žáků. Např. při popisu fonologického systému ruského pro Čechy zdůrazníme střídání tvrdých a měkkých souhlásek, redukci neprízvučných samohlásek, hlavní úlohy prízvuku; při popisu fonologického systému českého pro Rusy zdůrazníme úlohu kvantity,její nezávislost na prízvuku, gramatické střídání prepalatálních a postpalatálních vokálů za určitých podmínek (důsledek tzv.přehlásky) ap.Při popisu systému forem slovních je potřebí zdůrazniti produktivní formy flektivní,také při popisu forem skupinových (tzv.skladby1 je třeba upozorňovati na důležité rozdíly (pro ruštinu na úlohu pomocného slovesa, na výrazy nutnosti a možnosti, na slovesné výrazy složité, na předložky, spojky a jejich funkce ap.). Co se týče slovníka,pokládáme za správné,aby se rozšiřovala jeho znalost z kontextu a z jednotlivých jazykových sděle- 64 ní tak, aby celkový postup měl pro jazykovou příbuznost ráz luštění jazyka studovaného ze strany žáka, nikoliv ráz pouhého učení rozluštěného jazyka učitelem, jak tomu bývá při stu-diu jazyků zcela cizích a mrtvých (latiny, řečtiny ap.), totiž, aby porozumění převládalo nad pouhým poznáváním. Ovšem i poznání slovníka každého jednotlivého jazyka slovanského má své důležité zvláštnosti, tak např.pro ruštinu jest velmi důležité ukázati vrstvu církevně slovanských prvků v ní a jejich stylistický význam (glava - golova, otvratií - otvorotií, isčerpat - vyčerpat apod.). 5. Je však nebezpečí,aby se při počátcích studia neupev-nila tí^SÍSJ3LSLIŘ*Ř^Ah?A^A^^ vlastního s Jazjkem. kterému se učí,než je tomu ve skutečnosti: stává se,že se funkce kategorii jiného jazyka slovanského přenášejí v systém jazyka mateřského; z toho vzniká svérázný "jazyk všeslovanský"*nebo jazyk česko-ruský, srbsko-polský, rusko-bulharský ap. Funkce kategorií je třeba probírat! především v jejich vlastním jazykovém systému. 6. Podle toho, co jsme uvedli, nejdůležitější otázka me-todicko-didaktická je zpracovati podle těchto směrnic propracované c^yjjtebnice, chrestomatie a pomůcky, které by umožňovaly postupně ovládnouti jazyk v určitých jeho funkcích. Soubor takových pomůcek by poskytl bezpečný základ jazykového poznání, s nímž by žák šel do života a jejž by mohl rozšiřovat! podle úkolů, které mu dají konkrétní okolnosti, a podle sociálního prostředí, do kterého přijde. 65