Jiří Pešek
Universitat Masaryk de Brno
KJIA011 Dějiny Katalánska I
Katalánská hrabství (801–988):
Zrod samostatného Katalánska
Muslimská invaze do Katalánska
• 711: Muslimská invaze na Pyrenejský poloostrov, velice rychlé ovládnutí celého
území; Vizigóti nebyli schopní se organizovaně bránit.
• 716: Ovládnutí Katalánska, pád Barcelony. Některá města na území Katalánska
se vzdávají rychle a takřka bez boje (Lleida), jiná bojují do posledního muže
(Tarragona) a jsou následně takřka celá zničena.
• Část dnešního Katalánska (Lleida, Tarragona, Tortosa) zůstane až do poloviny
12. století součástí arabské civilizace (Al-Andalus), avšak druhá část – tzv.
Catalunya Vella – bude v 9. století dobyta franskými oddíly a rozdělena do
několika samosprávných oblastí – hrabství. Z těch se později vyvine
samostatné Katalánsko. V této oblasti také arabská civilizace nezanechá žádné
větší stopy, neboť její vliv zde byl omezen jen na necelých 100 let.
„Znovudobývání“ Katalánska
• V roce 732 Karel Martel (686-741), franský majordomus, zahnal muslimské
oddíly v bitvě u Poitiers. Díky tomu byla zastavena arabská invaze do Evropy a
muslimští nájezdníci byli postupně vytlačeni zpět za Pyreneje.
• Tento fakt potěšil papeže → sympatie vůči Martelovi a pokračovatelům jeho
rodu → Martelův syn, Pipin III. Krátký (714-768), korunován franským králem
(751). V závěti rozdělil říši mezi své dva syny – Karla Velikého a Karlomana I.
• 778: Karel Veliký (742-814) podnikl neúspěšnou výpravu na Pyrenejský
poloostrov, Arabové jsou v té době však již zcela vytlačeni z území dnešní
Francie.
• 785: Franská armáda dobyla Gironu a v pozdějších letech i okolní oblasti;
následoval postup jižněji směrem k „Barxiluně“.
„Znovudobývání“ Katalánska
• V říjnu 800 začalo velké obléhání Barcelony (Barxiluna). Muslimský vládce
města (walí), Sadun al-Ruayni, se pokusil utéct do Córdoby, aby přivedl posily,
avšak byl dopaden a popraven. Posledním muslimským vládcem Barxiluny tak
byl Harun. Ten hodlal bojovat do posledního muže a nevydat Frankům město
za žádnou cenu. Byl spřízněn s místní vizigótskou šlechtou a ta ho nakonec
zajala a město vydala dobyvatelům – Barcelona tedy nakonec padla bez boje
(3. dubna 801)
• Dobyvatelé: Lluís el Pietós (778-840) a Guillem de Tolosa (768-812). Lluís el
Pietós následně vytvořil Barcelonské hrabství (Comtat de Barcelona) a
jmenoval jeho vůdce, hraběte. V prvním období Barcelonského hrabství tak
nešlo o žádný dědičný titul – hraběte jmenoval vždy franský král (tak tomu
bylo i u ostatních hrabství).
Rozšiřování franské říše
(Zdroj: wikipedia.org)
Vznik katalánských hrabství
• Ihned po připojení katalánského území k franské říši bylo toto rozděleno do
menších správních celků – hrabství.
• Celému nově připojenému území se též v průběhu 9. stol. říká Marca
Hispànica. Tento termín ale v žádném případě neoznačoval nějakou vyšší
správní jednotku, šlo spíše o geografické pojmenování určité oblasti.
• Katalánská hrabství: Barcelona, Berga, Besalú, Cerdanya, Conflent, Empúries,
Girona, Manresa, Osona, Pallars, Ribagorça, Roselló, Urgell.
• V čele každého hrabství byl hrabě jmenovaný franskými králi. Většinou šlo o
šlechtice franského původu, občas ale pozici hraběte zastávali i „domácí“
zástupci původní vizigótské šlechty. Postupem času byla jednotlivá hrabství
spojována (9.–12. stol.). Nejdůležitějším bylo již od počátku Barcelonské
hrabství (Comtat de Barcelona), jehož panovníci postupně ovládli okolní
území.
Marca Hispànica: nárazníkové území franské říše (9. stol.)
(Zdroj: Rodó, 2007: 11)
Barcelonská hrabata
• Berà I (801-820)
• Rampó (820-825)
• Bernat de Septimània (826-832 a 835-844)
• Berenguer I (832-835)
• Sunifred I (844-848)
• Guillem I (848-850)
• Aleran i Isembart (849-852)
• Odalric I (852-858)
• Unifred I (858-864)
• Bernat de Gòtia (865-878)
• Guifré I el Pelós (Pilós) (878-897)
• Guifré II (Borrell I) (897-911)
• Sunyer I (911-947)
• Borrell II (947-993) + Miró (947-966)
Barcelonská hrabata
Berà I (801-820)
• Prvním barcelonským hrabětem se stal Berà, syn Guillema de Tolosa a
princezny Kunegundy. Berà se aktivně účastnil obléhání a dobytí Barcelony.
Během svého působení zavedl v hrabství franské právo, obyvatelé Barcelony se
pak těšili privilegiím plynoucím z pozice hlavního města hrabství. Účastnil se
společně s Ludvíkem Pobožným též tří tažení na Tortosu (804, 808, 809), ale
všechna byla neúspěšná, muslimové město pokaždé ubránili.
• Později se stává i hrabětem z Girony a z Conflentu. V letech 812 a 815 mír s
muslimy, Berà tehdy aktivně prosazoval právě mír, zatímco Lluís el Pietós chtěl
muslimy v Tortose a dalším okolí vyhnat – oba se tedy ve svých názorech
značně rozcházeli. Proto byl následně Berà obviněn ze zrady. Musel podstoupit
souboj, prohrál, vyhoštěn do Rouenu, kde 844 zemřel.
Rampó (820-825)
• Náhrada za Berà I, franský šlechtic z císařského dvora, zemřel v roce 825.
Barcelonská hrabata
Bernat I de Septimània (826-832 a 835-844)
• Nevlastní bratr Berà I. Během své vlády měl problémy s intrikařením na
franském královském dvoře + potíže s revoltami (Berenguer I). Díky vojenským
úspěchům vládl v Barceloně, Gironě, Narbonne, Carcassone a Toulouse. Ve
svém druhém období vlády si budoval silnou vůdčí pozici – náznak seces.
tendence od franské říše. Nakonec obviněn ze zrady a 844 v Toulouse
popraven.
Berenguer I (832-835)
• Politický protivník Bernata I. Využil situace, politických intrik a Bernata
nahradil. Ale jen na pár let, pak nečekaně zemřel → návrat Bernata I.
Sunifred I (844-848)
• Titul hraběte získal za věrnost franskému králi. Syn: Guifré el Pelós.
Guillem I (848-850)
• 848 převrat, ovládl Barcelonu a Empúries (rebélie proti franskému králi).
Guillem I byl synem Bernata I, chtěl zpět území, kterému dřív dominoval jeho
otec. Jeho příklad ilustruje vnitřní rozepře a intriky uvnitř těchto franských
hrabství. Nakonec spojenectví s muslimy → poražen a zemřel v Barceloně 850.
Barcelonská hrabata
Aleran I (849-852)
• Pověřen ukončit Guillemovu rebélii. Mír ale neudržel dlouho → Guillemovi
muslimští spojenci v roce 852 vyplenili Barcelonu mezi nimi možná i
samotného Alerana. Aleran vládl spolu s Isembardem.
Odalric I (852-858); Unifred I (858-864)
• Po podpisu míru s Maury, kteří vyplenili Barcelonu, byl na místo barcelonského
(gironského, rossellonského, etc) hraběte dosazen Odalric. I on ale doplatil na
dvorské intriky, 858 sesazen Unifredem I. Ten ale dopadl podobně, sesazen
865 Bernatem II.
Bernat II/Bernat de Gòtia (865-878)
• Řada z předchozích rebélií proti franským králům jen dokazovala snahu
regionu o osamostatnění se (nebo alespoň snahu všech jeho panovníků).
Stejný byl i případ Bernata II, který též odmítl složit přísahu věrnosti králi, který
byl v té době v Itálii. Společně s dalšími šlechtici roku 877 vedl povstání vůči
králi. V roce 878 odvolán a nový franský král rozhodl o novém dělení hrabství.
Ta si rozdělili bratři Guifré (Barcelona, Girona) a Miró (Rosselló, Vallespir,
Conflent).
Barcelonská hrabata
Guifré I el Pelós (878-897)
• A právě ti dva nakonec položili základ k budoucímu vzniku nezávislého
Katalánska, státu, který přestane být závislý na franské říši. Od Guifrého bude
titul dědičný, začíná tak jedna velká dynastie, první krok k budoucí
nezávislosti katalánských hrabství.
• Narodil se okolo r. 840, jeho otcem byl Sunifred I. V roce 878 dostal za svou
věrnost od franského krále barcelonské a gironské hrabství. Během své vlády
se snažil hlavně o zalidnění zóny mezi BCN a Gironou a La Seu d’Urgell.
• Založil hrabství Osona a kláštery v Ripoll (879) a v Sant Joan de les Abadesses
(887). Také se poměrně dobře bránil muslimským nájezdům. V roce 897 se
muslimská vojska z Lleidy snažila o útok na Barcelonu – Guifré při této bitvě
zemřel.
• Po jeho smrti došlo k prvnímu dědičnému předání moci – katalánská hrabství
si rozdělili jeho synové (manželka Guinedilda) takto: Guifré II Borrell –
Barcelona, Girona, Osona; Sunifred – Urgell; Miró – Cerdanya, Conflent,
Berguedà; Sunyer – nejmladší, pod dohledem Guifrého II. Další jejich děti se
staly představenými ve zmiňovaných klášterech.
Sant Joan de les Abadesses
Sant Joan de les Abadesses
Klášter v Ripoll
Klášter v Ripoll
Barcelonská hrabata
Guifré II znám také jako Borrell I (897-911)
• Prvorozený syn Guifrého a pokračovatel dynastie, která povládne až do
počátku 15. století. Jeho vláda znamenala opětovný příklon k franskému králi,
především však kvůli územním ziskům a větší jistotě kvůli porážce svého otce
od Maurů. Guifré II neměl žádného dospělého následníka, a tak po jeho smrti
vládu přebral nejmladší syn Guifrého I, Sunyer.
Sunyer I (911-947)
• Hrabě z Barcelony, Girony a Osony. Snaha o udržování co nejkorektnějších
vztahů s franským králem, lépe mu to ale šlo se zástupci církve, kteří již tehdy
měli solidní moc. Během své vlády čelil mnoha maurským útokům; dobyl
Tarragonu; vládci z Tortosy mu platili daně.
• Po jeho smrti se vlády ujali jeho synové, Borrell a Miró. Miró zemřel 966, pak
vládl už jen Borrell. Jeho panování bylo přelomem v katalánských dějinách.
Barcelonská hrabata
Borrell II (947-993) + Miró (947-966)
• Oba bratři vládli společně hrabstvím Barcelona, Girona, Osona a Urgell až do
Miróovi smrti 966, pak vládl Borrell II sám.
• Nyní už je řeč o nezávislém katalánském území – franští králové již nemají nad
Katalánskem moc. Hlavní linií politiky během vlády těchto dvou jsou opět
vztahy s Maury. Borrell II dělá diplomacii na vysoké úrovni, v roce 950 např.
jede do Córdoby, promluvit s chalífou Abdurrahmánem III. Nicméně velký
dopad to nemá, okolo roku 960 je Tarragona opět maurská a po smrti
Abdurrahmána opět začnou tvrdé maurské výpady směrem na sever.
• 966: Borrell II uzavřel partnerskou smlouvu s Maury, ale ani to neochrání
Katalánsko před dalším ničivým vpádem Arabů.
• 985: je vypleněna Barcelona a oblast Vallès (Al-Mansor).
• 988: Borrell II žádá o pomoc proti Arabům franského krále, ten mu nevyhoví,
naopak po něm chce opět přísahu věrnosti. Tu Borrell II nesloží → tento akt se
stává de facto vyhlášením samostatnosti Katalánska.
Vznik katalánštiny
• Po pádu Říma dochází k postupné diferenciaci lidové
latiny, která trvá několik staletí. Nemáme však
dokumenty, které by tento proces jasně zachycovaly.
• Pravděpodobně v 8. – 9. stol. již existují takové rozdíly
v lokálních variantách původní lidové latiny, že
můžeme mluvit o zrodu románských jazyků. Na území
Katalánska se tedy mluvilo katalánsky již v 8. století
(ačkoliv písemnosti z toho období jsou ještě stále v
latině).
• Od 9. stol. se objevují první katalánské výrazy i v
psaných textech. První dochovaný vesměs katalánsky
psaný text, Jurament de Radulf Oriol, pochází z
poloviny 11. stol. Za první dochovaný literární text v
katalánštině jsou považovány katalánské komentáře
evangelia známé jako Homílies d’Organyà z přelomu
12. a 13. stol.
Homílies d’Organyà
(Zdroj: www.xtec.cat)
Moderní přepis nejstaršího dochovaného katalánsky psaného textu
La senyera
• Oficiální katalánská vlajka. Původně erb barcelonských hrabat a později
aragonských králů.
• Její původ sahá pravděpodobně do 10. či 11. stol., kdy senyera sloužila coby
znak barcelonského hraběte. Jedná se tak o jeden z nejstarších heraldických
znaků na světě.
• Llegenda de les quatre barres de sang – legenda, která vznikla v průběhu 16.
století. Podle ní tento znak vznikl na konci 9. století:
"Barcelonský hrabě Guifré el Pelós se svými vojáky pomohl franskému králi
porazit Normany. V bitvě však utržil těžká zranění. Když pak ležel na smrtelné
posteli ve svém stanu, navštívil ho právě onen franský král a jako poslední
laskavost svému spolubojovníkovi pro něj a jeho hrdinné vojáky měl navrhnout
symbol. A tak učinil. Namočil své čtyři prsty do krve prýštící z válečníkových ran
a pak jimi nakreslil čtyři rudé pruhy na Guifrého zlatý štít... Od té doby má
Katalánsko svůj národní symbol, čtyři rudé pruhy na zlatém pozadí. "
Origen de l’escut del comtat de Barcelona
(Claudi Lorenzale Sugrañes, 1843-1844)
(Zdroj: Rodó, 2007: 12)
Více informací:
• BALCELLS, Albert. Història de Catalunya. Barcelona: L’Esfera dels llibres/La
Butxaca, 2011. Str. 125-202.
• RODÓ, Jordi et al. Historia del autogobierno de Cataluña. Barcelona:
Generalitat de Catalunya, 2007. Str. 7-14.
• SOBREQUÉS, Jaume i MORALES, Mercè. Comtes, reis, comtesses i reines de
Catalunya. Barcelona: Base, 2011.
• SOLER, Toni. Història de Catalunya (Modèstia a part). Barcelona: Columna,
1998. Str. 55-68.
• Catalunya 2011. La Senyera:
http://catalunya2011.blogspot.cz/2013/02/la-senyera.html