PŘEDMLUVA
A KNIHY
1-4
Praha 200y
ZVYKY
Jan Cassianus
CENOBITU
A LÉKY
NA OSM
ZÁKLADNÍCH .
NEŘESTÍ
(a)
KNIHA CTVRTA
O ZVYCÍCH TĚCH, KTEŘÍ SE ZŘÍKAJÍ SVETA
Kapitoly
1. O přípravě těch, kteří se zříkají tohoto světa, a o tom, jak jsou u Tabcnnési-tfanů a u Egypťanů připravováni ti, kdo jsou přijímáni do klášterů
2. Jak to, že u nich mniši vytrvají v cenobiíeh až do nejvyššího stáří
3. Jakou zkoušku podstupuje ten, kdo má být přijat do eenobia
4. Proč se přijímaným nepovoluje, aby si do eenobia brali něco s sebou
5. Proč ti, kdo se zříkají světa, odkládají po přijetí v klášteřích vlastní oděv a jsou opatem oblečeni do jiného
6. Proč oděvy, v nichž do kláštera vstupují ti, kteří se zříkají světa, uchovává správce
7. Proč těm, kdo jsou přijati do kláštera, není hned povoleno zařadit se mezi ostatní bratry, ale jsou nejdříve svěřeni bratrovi starajícímu se o hosty
8. V jakých zvycích procvičují mladší mnichy nejdříve, aby dokázali překonávat všechny své žádosti
9. Proč se mladším mnichům porouči, aby svému staršímu mnichovi netajili nic ze svých myšlenek
10. Jaká poslušnost se prokazuje starším mnichům i ve věcech přirozené potřeby
11. Jaký pokrm je u nich pokládán za nejvybrančjší
12. Že když uslyší, jak někdo klepe na dveře, nelitují žádné námahy, aby mu mohli jít ihned ochotně vstříc
49
kniha Čtvrtá
13. Za jaký zločin se pokladá, když někdo prohlásí nejakou věc za svou vlastní, i kdyby byla naprosto bezvýznamná
14. Že i když se prací jednoho každého shromáždí mnoho peněz, nikdo se nesmí odvážit překročit střídmé meze toho, co je stanoveno jako dostatečné
15. O nemírné touze po vlastnictví u nás
16. O pravidlech při trestání různých přestupků
17. Odkud pochází zvyk, že jsou bratřím při jídle v cenobiích předčítána posvátná čtení, a jaké mlčení vládne u Egypťanů
18. Jak nedovolené je vzít si cokoliv k jídlu nebo pití mimo společný stůl
19. Jakým způsobem vykonávají své denní služby bratři v Palestině a Mezopotámii
20. O třech zrnkách čočky, která našel hospodářský správce
21. O dobrovolné službě některých bratří
22. O způsobu, který je pro každodenní služby zaveden u Egypťanů
23. O poslušnosti abbajana, díky níž byl doveden až k milosti prorokování
24. O suchém dřevu, které tento abba Jan na rozkaz svého staršího mnicha nepřestal zavlažovat, jako by mělo vyrůst
25. Jak abbajan zahodil na příkaz staršího jedinou vázu s olejem
26. jak abba Jan poslechl svého staršího, když mu rozkázal odvalit skálu, kterou nemohlo pohnout ani mnoho lidí
27. O abba Patermutiovi, který neváhal naplnit svou pokoru a poslušnost tím, že hodil na příkaz staršího do řeky svého malého synka
28. Jak bylo opatovi zjeveno, že Patermutius vlastně vykonal skutek Abrahámův; a že po smrti tohoto opata se stal Patermutius jeho nástupcem v čele kláštera
29. O poslušnosti bratra, který na opatův příkaz roznášel mezi lidmi deset košíků a potom je rozprodal
30. O pokoře abba Pinúfia, který opustil proslulé cenobium, v jehož čele stál jako presbyter, a zamířil z touhy po dokonalosti do vzdáleného kláštera, aby tam mohl být přijat jako novic
31. Jak byl abba Pinúfios doveden zpět do svého kláštera, setrval tam jen krátkou dobu a znovu utekl — na územi palestinské Sýrie.
32. jaké předpisy dal ten abba Pinúfios bratrovi, kterého přijímal do svého kláštera za naší přítomnosti
33. Že stejně jako náleží velká odměna mnichovi, který postupuje námahu podle ustanovení otců, tak také mnich, který je zahálčivý, musí být potrestán; proto nesmí být nikdo v klášteře přijímán příliš snadno
34. Že odřeknutí se světa není nic jiného než umrtvováni a obraz Ukřižovaného
35. Že naším křížem je bázeň před Pánem
36. Že zříkání se světa nic neprospívá, pokud se nadále obklopujeme věcmi, kterých jsme se zřekli
37. Že nám ďábel stále klade nástrahy, aby nám přivodil konec, a že se musíme mít neustále na pozoru před jeho hlavou
38. O přípravě toho, kdo se zříká světa, na pokušení, a že mnichů hodných napodobování je málo
39. Podle jakého pořádku může člověk dojít k dokonalosti, jejímž prostřednictvím potom můžeme vystoupat od bázně Boží k lásce
40. Že mnich nemá hledat příklady dokonalosti u mnoha jiných, ale u jednoho nebo několika málo
41. Že má ten, kdo je v cenobiu, budit zdání některých nemocí
42. Že mnich nemá doufat, že pro sebe získá dobro trpělivosti z ctnosti jiných, ale spíše z vlastní velkodušnosti
43. Shrnutí výkladu, jak může mnich vystoupat k dokonalosti
Vedeni sledem výkladu přecházíme teď od kanonického uspořádání modliteb a žalmů, které je v klášteřích zapotřebí dodržovat při shromážděních během dne, k přípravě toho, kdo se zříká tohoto světa. Nejdříve se pokusíme co možná nejstručněji postihnout podmínky, za nichž mohou být ti, kdo touží obrátit se k Bohu, při-
50
51
Jan Cassianus • ZVYKY A LÉKY
jímáni do cenobií. K tomu připojíme nčco z pravidel Egypťanů a něco od Tabennésiďanů (ti mají cenobium v Thébaidě). Oč více než všechny ostatní je totiž tento klášter osazen mnichy, o to přísnější je také způsob života, který se tu vede. Jeden jediný opat tady vede více než pět tisíc bratří a ti se navzdory tomu obrovskému počtu neustále tomu jedinému staršímu mnichovi podřizují, a to s takovou poslušností, jakou u nás nemůže jeden bratr druhému ani prokazovat, ani ji od něho žádat, a to ani na krátkou dobu.
Domnívám se, že musíme především postihnout, jakou přípravou se jejich velká vytrvalost, pokora a podřídivost utváří a jakým způsobem se může udržet tak dlouho. Ta příprava je tak dokonalá, že díky ní vytrvávají v cenobiu až do vetchého stáří. Je takového druhu, že si nepamatujeme nikoho, kdo vstoupil do našich klášterů, že by ji byl s to vydržet jediný celý rok. Až uvidíme první kroky na cestě jejich odříkání, budeme moci pochopit, že takové základy, položené na začátku jejich cesty, jim pak umožnily dosáhnout tak vznešených výšin dokonalosti.
Proto ten, kdo touží přijmout klášterní kázeň, není přijat, dokud nepodá důkaz své vytrvalosti a touhy po klášterním životě — a zároveň své pokory a trpělivosti — a nevytrvá deset nebo více dní před branou kláštera. Vrhá se tam k nohám všem bratřím, kteří ho míjejí. Všichni ho záměrně odmítají a opovrhují jím, jako by chtěl vstoupit do kláštera ne ze zbožnosti, ale z přinucení. Zároveň je zahrnován nesčetnými urážkami a výtkami. Až tím skutečně osvědčí svou stálost a prokáže snášením této potupy, jak si bude počínat při pokušení, a až se tím prozkoumá vroucnost jeho mysli, je konečně přijat. Nato se s nejvyšší pečlivostí zkoumá, zda na něm nelpí nákaza jeho dřívějšího majetku — byť by šlo o jediný měďák, i Vědí totiž, že pokud tíží něčí svědomí ukryté peníze,
KNIHA ČTVRTÁ 4,1-4,5
i kdyby jich mělo být jen maličko, nemůže v klášterní kázni vytrvat dlouho a nedosáhne ani ctnosti pokory, ani poslušnosti. Takový bratr nebude spokojen ani s chudobou a se strohostí života v cenobiu, a jakmile se při nějaké příležitosti rozruší, jakoby ožije důvěrou ve své předchozí jmění a hned uteče z kláštera, jako když ho vystřelí z praku.
Z toho důvodu odmítají přijímat od vstupujícího peníze dokonce i pro potřeby cenobia. Obávají se především, aby nezpychl sebedůvěrou, že obětoval takový dar, a neodmítl pak žít v rovnosti s chudšími bratřími. Dále se chtějí vyhnout tomu, aby se později -až mu tato povýšenost zabrání sestoupit až ke Kristově pokoře, až nebude moci vytrvat v kázni cenobia a až se stane vlažným a opustí klášter - nesnažil ke škodě kláštera vyžádat si a získat se svatokrá-dežnými myšlenkami zpátky to, co tam přinesl v počátcích svého odříkavého života v duchovním zápalu. Že je toto pravidlo třeba zachovávat, o tom je ostatně mnohokrát poučila řada rozmanitých zkušeností. Do jiných klášterů, v tomto ohledu méně bdělých, byli prostě bez této obezřelosti přijati podobní mniši a ti se pak s velkou rouhavosti pokoušeli to, co přinesli a co bylo určeno k službě Bohu, získat nazpět.
Proto je každý, kdo je do těchto klášterů přijat, zbaven všeho dosavadního majetku do té míry, že mu není povoleno nadále vlastnit ani to, co měl předtím na sobě. Právě naopak: uvedou ho doprostřed shromáždění bratří, tam ho svlečou z jeho oděvu a opat ho vlastníma rukama oblékne do oděvu klášterního. Tak si má příchozí uvědomit, že byl nejen zbaven všech věcí, které doposud vlastnil, ale zároveň že odložil všechnu světskou pýchu a sestoupil až ke Kristově chudobě a k jeho strádání. Pozná, že napříště už nebude žít z prostředků získaných světským způsobem ani
Jan Cassianus • ZVYKY A LÉKY
z toho, co mu zůstalo z předchozího života bez víry. Pochopí, že bude za svou vojenskou službu přijímat žold ze svatých a zbožných milodarů klášteru, že nadále bude šacen a živen jen z toho a že nemá nic. Naučí se nedělat si starosti o zítřek, jak praví evangelium. Přestane se rdít, že je roven chudým, tedy společenství bratří. Ani Kristus se přece nerděl, když ho počítali mezi chudé, a nestyděl se nazývat se jejich bratrem. Naopak, bude se spíše honosit, že je ve společnosti Kristových služebníků.
6 Oděvy, které nově příchozí odložil, dávají na starost hospodářskému správci. U něho zůstávají šaty tak dlouho, dokud bratři rozmanitými pokušeními a zkouškami spolehlivě neprověří, jak nováček pokročil a jaká je ctnost jeho mníšskeho života a vytrvalosti. Když pak s postupem času poznají, že tam může zůstat a že si uchovává své počáteční nadšení, rozdělí jeho oděvy potřebným. Jestliže však poznají jeho nedostatky, například že má sklon reptat, nebo v něm odhalí sebemenší známku neposlušnosti, svlečou ho z klášterního šatu, do něhož byl předtím oblečen, dají mu původní šaty, které mu byly odňaty, a zapudí ho. Nikdo totiž nemá právo odejít z kláštera v oděvu, který tam dostal. Stejně tak ho dále nedovolí nosit nikomu, u něhož jednou zpozorují, že polevil v pravidlech své přípravy. Proto také naprosto nikdo nesmí volně opustit klášter, leda by prchl v noci jako zběhlý otrok, který využívá nej-hlubší temnoty, anebo by byl vyhnán, když se ukáže, že není hoden tohoto postavení a mníšskeho způsobu života. Potom odloží klášterní šat a je vyhnán v potupě a s pokáráním před zraky všech bratří.
7 Když je někdo přijat a prověřen v té vytrvalosti, kterou jsme popsali, když odloží své vlastní oděvy a je oblečen do oděvu klášterního, není mu dovoleno hned se zařadit do komunity bratří. Je svě-
54
KNIHA ČTVRTÁ
4,5-4,9
řen staršímu mnichovi, který pobývá sám nedaleko brány kláštera, má na starosti poutníky a příchozí a věnuje se jim s veškerou pohostinností a přívětivostí. Pokud tam nově příchozí po celý rok vydrží sloužit a prokazovat poutníkům svou úslužnost, aniž si jakkoliv postěžuje, vštípí si tak základní zásady pokory a trpělivosti. Když ho v tom dlouhém cvičení lépe poznají a shledají, že se může připojit ke komunitě bratří, předají ho jinému staršímu mnichovi, který vede deset mnichů mladších. Svěřuje mu je opat, aby je zároveň učil a vedl podle příkazu, který, jak čteme v Exodu, vzešel od Mojžíše.
Prvořadou starostí a hlavní náplní vyučování tohoto staršího 8 mnicha je nejprve naučit svého svěřence, jak přemáhat vlastní přání. To mladšímu bratrovi umožní postupně vystoupat až k nejvyš-ším vrcholům dokonalosti. Při tom pilném a svědomitém cvičení mu bude záměrně ukládat především takové úkoly, u nichž vycítí, že odporují jeho sklonům. Na základě mnoha zkušeností tam totiž tvrdí, že mniši - a zvláště mladší z nich - nemohou zkrotit ani rozkoš ze své žádostivosti, dokud se nejdříve nenaučí umrtvovat svá přání poslušností. Proto prohlašují, že mnich, který se nenaučil nejdříve přemáhat svá přání, nemůže přemoci hněv ani smutek, ani zadusit ducha smilstva. Takový mnich si podle nich nemůže udržet ani opravdovou pokoru srdce, nemůže žít s bratřími v trvalé jednotě, v pevné a dlouhodobé svornosti; takový mnich ani nemůže zůstat delší dobu v cenobiu.
Tyto zvyky tedy usilovně vykládají a vštěpují těm, které zasvěcu- 9 jí, jako abecedu a první slabiky dokonalosti. Díky nim mohou jasně rozlišovat, zda ty bratry naplňuje pokora smyšlená a zdánlivá, nebo pokora opravdová.
Aby mohli k takovému stavu dospět snadno, jsou důsledně vy-
55
Jan Cassianus • ZVYKY A l.ÉKY
kniha Čtvrtá
4,9-4,1 2
učováni, aby ze zhoubného studu neskrývali vůbec žádné myšlenky, které je v srdci trápí, ale aby je sdělili svému staršímu mnichovi hned, jak se vynoří. Přitom si nemají názor na ně vytvářet v žádném případě sami podle svého rozlišování, nýbrž mají věřit, že tohle je špatné a tohle dobré podle toho, jak to posoudil a zhodnotil starší mnich. Prohnaný nepřítel tak nemůže mladého bratra nikdy v ničem zaskočit jako nezkušeného a nevědomého. Nemůže ho ošálit žádnou lstí, neboť vidí, že ho chrání rozlišování staršího mnicha, nikoliv jeho vlastní, vidí, že ho nemůže přesvědčit, aby svému nadřízenému zatajil cokoliv z ponoukání a ohnivých střel, které pokušitel metá do jeho srdce. Ani ďábel tak důvtipný si totiž nemůže zahrávat s mladým mnichem, nemůže ho oklamat jinak, než že ho zláká, aby buď z domýšlivosti, nebo z ostýchavosti tajil své myšlenky. Za obecně platný a jednoznačný projev myšlenky pocházející od ďábla pokládají totiž to, že seji stydíme sdělit staršímu mnichovi.
Pravidlo poslušnosti se dále dodržuje s takovým důrazem, že si mladší mniši bez vědomí a svolení svého představeného nejen nedovolí opustit svou celu, ale že se ani neodváží sami rozhodovat o tom, že uspokojí svou obyčejnou a přirozenou potřebu. Pospíší si bez jakéhokoliv reptání naplňovat všechny příkazy, které jim představený uložil, jako by je vydal Bůh shůry. Tak někdy i příkazy, které nelze uskutečnit, přijímají s takovou důvěrou a zbožností, že se je snaží vykonávat a naplňovat ze všech sil a bez sebemenšího zaváhání. Z úcty k staršímu dokonce ani o uskutečnitelnosti nebo neuskutečnitelnosti příslušného příkazu nepřemítají.
O jejich poslušnosti ale nebudu na tomto místě zvlášť mluvit. Máme totiž v úmyslu o ní rozprávět brzy na náležitém místě a chceme uvést i konkrétní příklady, jestliže nám k tomu Bůh — v odpo-
věď na vaše modlitby - dá příležitost. Nyní se budeme zabývat dalšími zvyky, ale vynecháme ty, které v tomto kraji bud nebylo možno klášterům uložit, nebo je tu kláštery nemohly dodržovat — i v krátké předmluvě jsme slíbili, že tak budeme postupovat. Tak například neužívají oděvů vlněných, ale jen plátěných, a to navíc nikdy dvojích. O výměnu oděvů se pro svou skupinu deseti mnichů stará každý představený, když vidí, že ty, které mají na sobě, se už ušpinily.
Podobně tu vynecháme také onen náročný a zároveň vznešený druh askeze, že se za největší požitek považuje, když se bratřím předloží jako občerstvení bylina nazývaná labsanion, osolená a namočená ve vodě. Nebudeme mluvit ani o řadě dalších podobných způsobů zdrženlivosti, které v této provincii nedovoluje ani podnebí, ani naše křehká konstituce. Budu se věnovat jen těm zvykům, jejichž plnění nemůže zabránit ani tělesná slabost, ani místní podmínky, pokud je ovšem nezmaří křehkost duše a vlažnost mysli.
Když sedí ve svých obydlích, kde se věnují se stejnou horlivostí práci i meditaci, a uslyší, že někdo klepe na dveře a buší na každého z nich, aby je vyzval k modlitbě nebo nějaké práci, vyrazí všichni do jednoho ze své cely jako o závod. Mnich, který vykonává práci písaře, se tak neodváží ukončit ani písmeno, které právě začal kroužit — jakmile k jeho uším dolehne klepání na dveře, co nejrychleji vyskočí a nechce se opozdit ani o chviličku, během níž by mohl dokončit jediný tah započatého písmene. Zanechá tahy nedokončené, nedbá na úsporu práce ani na její výsledek: spíše chce ve vší horlivosti soupeřit v prokazování poslušnosti. Tuto ctnost stavějí nejen nad manuální práci, nad četbu a mlčení; dávají jí přednost také před tichem cely a vůbec přede všemi ostatními ctnostmi. Jsou natolik přesvědčeni, že je třeba dát poslušnosti přednost
56
57
kniha Čtvrtá
přede vším, že ochotně podstupují všechny obtíže a nepohodlí, jen aby bylo zřejmé, že v ničem nezanedbali toto dobro.
13 Co se týče jejich ostatních zásad, pokládám málem za zbytečné byť jen připomenout další ctnost, totiž že nikomu není povoleno vlastnit skříňku, nějaký soukromý košíček nebo něco takového, co by někdo musel označovat svým osobním znamením jako svůj majetek. Víme totiž dobře, že žijí oproštěni úplně a ode všeho, že kromě své košile, mafortu, sandálů, mélóty a psiathia nemají už vůbec nic. V jiných klášteřích, kde se v některých ohledech postupuje poněkud shovívavěji, se pravidlo chudoby dodržuje až doposud co nejpřísněji, takže se tam nikdo neodváží ani jediným slůvkem říci, že mu něco patří. Za veliký zločin se pokládá, pokud mnich vypustí z úst slova jako »moje kniha«, »moje psací tabulky«, »moje pisátko«, »moje košile«, »mqje sandály«. Když nějakou náhodou z nepozornosti nebo nevědomosti někomu z úst podobný výraz unikne, je zapotřebí odčinit to příslušným pokáním.
14 Ačkoliv každý mnich svou vlastní prací a potem každodenně přináší klášteru takové příjmy, že by z nich mohl sám uspokojit nejen své střídmé nároky, ale dokonce v hojné míře naplnit potřeby mnoha jiných lidí, přece to pro něj není důvodem k pýše. Ani si pro ten zisk a pot nelichotí — nikdo se neopovažuje požadovat pro sebe více než dva malé chleby, které v těch končinách stojí stěží více než tři denáry. Neexistuje u nich dokonce žádná soukromá práce — stydím se o tom mluvit... kéž bychom nevěděli, že se tak děje v našich klášteřích! —, které by v nitru dávali přednost, a to ani v myšlenkách, natož skutkem. Mnich věří, že všechny zásoby cenobia jsou jeho majetek, a pečuje o všechny věci s nejvyšší starostlivostí jako pán toho všeho. Přece však, aby si zachoval dosaženou ctnost nahoty, kterou se snaží střežit dokonale a neporušeně až do samé-
58
ho konce, pokládá sebe sama za neúčastného všech věcí. Všechno je mu natolik cizí, že se chová jako poutník, jako přistěhovalec do tohoto světa, že se pokládá spíše za chovance a služebníka kláštera, než aby si představoval, že mu cokoliv říká pane.
Co k tomu máme říci my, nebohá stvoření? Třebaže bydlíme 15,1 v cenobiích a má nás v péči a na starosti opat, nosíme po světě své vlastní klíče... Pošlapali jsme zdrženlivost a stud, které by měly plynout z našich slibů, a nestydíme se dokonce ani vystavovat na svých rukou na odiv prsteny, jimiž si pečetíme věci, které jsme si ukryli? Na uložení věcí, které shromažďujeme nebo které jsme si ponechali, když jsme opouštěli svět, nám nestačí nejenom skříňky a koše, ale ani truhly a pokladnice. Někdy se tolik rozohníme pro nepatrné, nicotné věci... Hájíme si je jako své vlastní tak horlivě, že když se někdo odváží jen prstem se některé z nich dotknout, rozčílíme se na něj tak, že nedokážeme ovládnout pohnutí svého srdce a to se projevuje na rtech i gesty nevole.
Ale vynechme své neřesti a mlčením přejděme záležitosti, kte- 2 ré se ani nesluší připomínat, podle onoho výroku: Ať má ústa nehovoří o činech lidí. Popišme spíše podle započatého sledu výkladu ctnosti, které mají tamní mniši, a zásady, o jejichž naplňování se máme i my snažit co nejusilovněji. Zběžně a krátce nyní rozeberme různá pravidla a různé vzory a potom dospějeme k některým skutkům a činům starších mnichů, které máme v úmyslu uchovat v paměti. Svůj výklad podpoříme svědectvím nejúčinnějším, jestliže všechno, co jsme řekli, spíše doložíme jejich příkladem a autoritou jejich života.
Když někdo nějakou náhodou rozbije hliněný džbán, jemuž ří- 16,1 kají baucalis, může svou nedbalost odčinit jedině veřejným pokáním. Když se všichni bratři shromáždí při synaxi, musí provinilý
59
Jan Cassianus • zvyky a léky
ležet na zemi a v té pozici žádat o odpuštění po celou dobu modliteb. Dosáhne ho v okamžiku, kdy mu opat podle svého uvážení poručí vstát ze země. Stejným způsobem bude konat dostiučinění každý, kdo se, povolán k nějaké práci nebo k obvyklému shromáždění, dostaví později, anebo ten, kdo při zpěvu žalmu i jen nepatrně pochybí. | Podobně bude potrestán mnich, který odpoví nadbytečně, příliš hrubě anebo drze, který to, co mu ukládá poslušnost, naplňuje nedbale, který si i jen nepatrně postěžuje, který dává přednost četbě před prací nebo poslušností a stanovené úkoly pak vykonává příliš liknavě. Stejné pokání čeká také toho, kdo po skončení synaxe nespěchá neprodleně zpátky do své cely, toho, kdo se s někým jiným i jen na chviličku zastaví nebo s ním jen na okamžik někam poodstoupí, toho, kdo vezme někoho jiného za ruku, toho, kdo se odváží s někým, kdo s ním nesdílí celu, prohodit byť jen pár slov, toho, kdo se modlí s tím, kdo je z modlitby vyloučen. Nevyhne se mu ani mnich, který se setká s někým ze svých příbuzných nebo svých světských přátel nebo s nimi promluví v nepřítomnosti svého staršího mnicha, ale ani ten, kdo se pokusí od někoho přijmout dopis nebo někomu odepsat bez svolení svého abba. Až potud a za provinění tohoto druhu a jim podobná se ukládá pouze duchovní pokárání.
S ostatními prohřešky, které jsou u nás přijímány a trestány stejně jako výše uvedené, s prohřešky, které my ostudně tolerujeme, nakládají ovšem jinak. Máme na mysli otevřené urážky, veřejné pohrdání, zpupné namítání, volné a bezuzdné odcházení, důvěrné styky se ženami, hněv, hádky, řevnivost a záští, opovážlivé konání soukromé práce, nákazu lakomství, touhu po zbytečných věcech, které ostatní bratři nemají, a jejich vlastnění, pokrad-mé ujídání mezi pravidelnými jídly a podobné věci. To všechno se
60
kniha čtvrtá 4,16,1-4.18
u nich netrestá duchovním napomenutím, o němž jsme hovořili — je to buď napraveno bitím, anebo odčiněno vyhnáním.
Dozvěděli jsme se, že zvyk předčítat bratřím v cenobiích při jídle posvátná čtení nevychází ze vzoru Egypťanů, nýbrž Kappado-čanů. Když to zaváděli, neměli ani tak v úmyslu podpořit duchovní cvičení, jako se tím nepochybně snažili utišit zbytečné hovory pro zaplnění času a především odstranit rozepře, které při společném jídle obvykle vznikají. Poznali totiž, že těmto obtížím ve svých klášteřích jinak zabránit nemohou. U Egypťanů, a to zvláště u Tabennésiďanů, všichni mniši respektují mlčení natolik, že i když usedne k jídlu společně tak nesmírné množství bratří, nikdo se neodváží ani špitnout - kromě toho, kdo stojí v čele svých deseti mnichů. 1 ten však, když uvidí, že je nutno něco na stůl přinést nebo z něho naopak něco odnést, naznačí to spíše zvukovým znamením než slovem.
Když jedí, dodržují disciplínu tohoto mlčení tak přísně, že si spouštějí kapuce pod úroveň očních víček, aby jejich oči neměly možnost zvědavě těkat. Nehledí na nic jiného než na stůl a pokrmy, které jsou na něm položeny a které si z něho berou. Nikdo z nich tak nepostřehne, jakým způsobem druhý mnich jí nebo kolik toho sní.
S největší obezřelostí se před pravidelným společným jídlem i po něm dohlíží na to, aby se nikdo neodvážil vzít do úst jediné sousto mimo stůl. Tak když mniši kráčejí po zahradách a sadech, nabízí se jim ovoce, které porůznu vábivě visí na stromech. Po ovoci, které je popadané na zemi, by se dalo málem šlapat. Plody jsou jako připravené ke snadnému sbírání a mohou vábit ty, kdo se na ně dívají, aby povolili své žádostivosti. Tahle příležitost a množství plodů může pokoušet touhu i těch nejzdrženlivějších a nejpřísněj-
6l
Jan Cassianus • ZVYKY A LÉKY
ších mnichů. Přesto se pokládá za svatokrádež nejen něco z toho ochutnat, ale i jen rukou se něčeho dotknout, pokud nejde o plody, které se dávají otevřeně všem k společnému jídlu a které hospodářský správce veřejně rozdává prostřednictvím bratří, aby si brali. 19,1 Aby se nezdálo, že jsme něco ze zvyků cenobií opomenuli, pokládám za nutné stručně připomenout, jakým způsobem vykonávají své denní služby bratři v jiných krajích. Tak v celé Mezopotámii, Palestině, Kappadokii a všude v Orientě se bratři při provádění těchto úkolů střídají po týdnu a počet služebníků se stanovuje podle početnosti obyvatel cenobia. Tito bratři se přitom snaží své služby provádět s takovou zbožností a pokorou, s jakou žádný otrok neprokazuje svou službu tomu nejkrutějšímu a nej-mocnějšímu pánovi. Nespokojují se jen těmi úkony, které dělají podle řádného práva, a vstávají dokonce i v noci, aby svým úsilím pomohli těm, kterým náleží určitý úkol, a snaží se nepozorovaně a s předstihem vykonat to, co měli udělat jiní.
2 Tyto služby přijímá každý na týden a je povinen je vykonávat až do nedělní večeře. Když je večerní jídlo u konce, uzavře se služba celého týdne následujícím způsobem: Bratři se sejdou dohromady ke zpěvu žalmů, které obvykle zpívají, než se odeberou na lože, a mniši, kteří mají být vystřídáni ve svých úkolech, myjí postupně po řadě všem nohy. S důvěrou tak požadují za svou celo-týdenní práci takovou odměnu požehnání, aby je při naplňování Kristova přikázání provázela modlitba společně pronášená všemi bratřími. Je to modlitba, která se má přimlouvat buď za jejich nevědomost, nebo za jejich hříchy spáchané z lidské křehkosti, a která zároveň doporučuje Bohu jako oběť tučnou dovršené a ve zbožnosti
3 vykonané služby. | A pak v pondělí po ranních hymnech odevzdají zase svým nástupcům nástroje a nádoby, s nimiž sloužili. Ujíma-
KNIHA ČTVRTÁ 4,18-4,20
jí se jich a střeží je s nesmírnou starostlivostí a péčí, aby se z nich nic nepokazilo nebo nebylo zničeno, jako by věřili, že pokud by se něco jejich nedbalostí poničilo, budou muset složit počet i za nejmenší nádobky jako za posvátné věci nejen správci v tomto čase, ale samotnému Bohu.
Do jaké míry a s jakou vírou a obezřelostí sc zachovává toto pravidlo, budete moci poznat z jediného svědectví, které uvedu jako příklad. Snažíme se sice naplnit vaše horoucí očekávání, s nímž toužíte poznat úplně všecko, a proto chcete v této knížce znova číst dokonce i věci, které sami dokonale znáte - zároveň se však obáváme překročit rozumnou míru stručnosti.
Během týdenní služby jednoho bratra šel kolem hospodář- 20 ský správce a uviděl tři zrnka čočky ležící na zemi. Mnichovi, který právě sloužil, ta zrnka totiž proklouzla mezi prsty, když čočku ve spěchu omýval vodou, aby ji připravil k vaření. Hospodářský správce se šel v té věci okamžitě poradit k opatovi a ten služebníka odsoudil jako toho, kdo z nedbalosti mrhá posvátným majetkem, a vyloučil ho z modlitby. Provinění způsobeného nedbalostí byl zbaven až poté, co je smylo veřejné pokání.
Bratři v těchto oblastech totiž nejen věří, že nenáležejí sami sobě, ale zároveň, že všechno, co jim patří, je zasvěceno Pánu. Proto cokoliv se jednou dostalo do kláštera, je podle nich nutno pokládat za posvátný předmět, k němuž se musí přistupovat se vší úctou. O všechno pečují a všechno uspořádávají s velikou vírou, v níž s naprostou jistotou věří, že se jim dostane odměny od Pána, když se i věci pokládané za hodné opovržení, věci nicotné a bezcenné jenom přemístí a dají na vhodnější místo, když například naplní džbán vodou anebo někomu nabídnou, aby se z něho napil, nebo když odnesou z oratoria nebo z cely tenoučké stéblo.
62
63
Jan Cassianus • ZVYKY A LÉKY
21 Poznali jsme bratry, během jejichž týdenní služby jednou nastal takový nedostatek dřeva, že už ani nebylo na čem připravit obvyklé pokrmy pro mnichy. Opat nařídil, že dokud nebude možné koupit a dopravit dřevo, má se komunita spokojit se sušenými pokrmy. Všichni mniši s tím souhlasili a nikdo si nemohl dělat naději na vařené jídlo. Přesto si bratři, kteří právě sloužili — jako by měli být zbaveni plodu své práce a odměny za službu, kdyby bratřím nepřipravili obvyklé pokrmy, když na ně přišla řada — uložili na svá bedra dobrovolně nezměrnou práci a starost. Hovoříme o suchých a neúrodných končinách, kde nejsou ty krovinaté háje jako u nás, a proto tam dřevo nelze získat jinak, než že se oseká z ovocných stromů. Bratři se tedy vydali dodaleka, cestou necestou, a dorazili až do pouště, která se rozkládá u Mrtvého moře. Posbírali do záhybů oblečení a do náručí tenké větvičky a trny, které vítr rozházel sem a tam, a tak mohli připravit díky své dobrovolné poslušnosti ve službě jídlo podle obvyklých pravidel a nestrpěli, aby cokoliv scházelo. Své služby ostatním bratřím se zhostili s takovou vírou, že i když je mohl oprávněně a čestně omluvit nedostatek dřeva nebo opatův příkaz, nechtěli s ohledem na plod své práce a na svou odměnu té volnosti zneužít.
22 Jak už jsme předznamenali, výše jsou uvedeny zvyklosti celého Orientu. Domníváme se, že je nutné a nezbytné tato pravidla dodržovat i v našich končinách. Naproti tomu u Egypťanů, kde se nade vše dbá na práci mnichů, se týdenní služby nestřídají, aby tyto úkoly nebránily pravidelné práci všech bratří. Péče o sklep a kuchyni se tu svěřuje jedinému osvědčenému bratrovi: ten má tuto práci vykonávat nepřetržitě a trvale, dokud to jeho síla a věk dovolují. Neunaví se totiž přitom velkou tělesnou prací, protože se u nich přípravě pokrmů a vaření nevěnuje taková pozornost. Tito mniši
KNIHA ČTVRTÁ 4,21-4,24,1
se živí převážně sušenými a syrovými pokrmy a nejvíce si pochutnají na listech póru, sekaných každý měsíc, na labsaniu, pražené soli, na olivách a na maličkých solených rybičkách, kterým říkají maenomenia.
Tato kniha pojednává o přípravě toho, kdo se zříká tohoto svě-  2 3 ta. Skrze ni bude člověk doveden k pravé pokoře a dokonalé poslušnosti a pak bude moci dosáhnout vrcholů i v ostatních ctnostech. Proto pokládám za nutné — jak jsme ostatně slíbili — uvést příkladem některé skutky, jimiž starší mniši zazářili právě díky ctnosti poslušnosti. Z mnoha činů vybereme ovšem jen několik případů, nejenom abychom jimi pobídli k dokonalému životu ty, kteří chtějí usilovat o vyšší cíle, ale abychom jim poskytli i vzor k tomu, co si zvolili. Abychom tuto knížku zkrátili, vybereme proto z tak nekonečného množství otců jen dva nebo tři. Jako prvního uvedeme abba Jana, který žil blízko místa jménem Lykón - to je město v Thébaidě. Jan byl pro ctnost poslušnosti pozvednut až k milosti prorokování a proslavil se v celém světě natolik, že byl svými zásluhami proslulý i mezi králi tohoto světa. Ačkoliv totiž bydlíval, jak jsme poznamenali, až v odlehlých končinách Thé-baidy, přece se císař Theodosios neodvážil táhnout do války proti všemocným tyranům, dokud ho nepovzbudily právě Janovy věštby a odpovědi. Císař se na ně spoléhal, jako by mu je seslala nebesa, a skutečně si z válek s nepřáteli, které se zdály ztracené, odnesl trofeje vítězství.
Tento blahoslavený Jan sloužil od svého mládí až do mužné do- 24,1 spělosti staršímu mnichovi, dokud ten zůstal naživu. Naplňoval jeho příkazy s takovou pokorou a oddaností, že i starce samotného jeho poslušnost přiváděla k největšímu úžasu. Chtěl se jasně přesvědčit, zda tato Janova ctnost vychází ze skutečné víry a hluboké
64
65
Jan Cassianus • ZVYKY A LÉKY
4,24,1-4,26
prostoty srdce, anebo jestli je předstíraná, jaksi vynucená a určená jen k tomu, aby ji pozoroval ten, kdo přikazuje. Proto ukládal Janovi dost často i mnoho nadbytečných, málo důležitých, nebo dokonce neproveditelných úkolů, i Uvedu z nich tři, abych mohl ukázat těm, kteří to chtějí poznat, jaká byla integrita jeho mysli a podřídivosti.
Tak jednou vzal stařec ze svého dřevníku hůlku, kdysi dávno uříznutou a připravenou k tomu, aby se spálila na ohništi. Ležela tam, čekala, až přijde příležitost k vaření, a za tu dobu nejen seschla, ale skoro úplně ztrouchnivěla. Stařec ji zarazil Janovi před očima do země a přikázal mu nosit vodu a dvakrát denně ji zalévat. Každodenním zavlažováním měla hůlka zakořenit a stát se živým stromem jako dřív; ten se měl rozkošatit větvemi a skýtat potěchu očím i blahodárný stín ve velkém horku pro ty, kdo pod ním budou sedat. | Tento příkaz přijal mladý Jan s obvyklou úctou, aniž vůbec přemýšlel o jeho uskutečnitelnosti, a plnil ho každý den. Přinášel neúnavně vodu ze vzdálenosti dobrých dvou mil a nepřestal to dřevo zalévat. Po celý rok mu v tom nemohla zabránit tělesná slabost, slavnostní příležitost nějakého svátku ani zaneprázdnění nějakou neodkladnou záležitostí, i když by to jinak byla čestná omluva, proč ten úkol nevykonal. Od dodržování toho příkazu ho nemohl odradit dokonce ani příchod tuhé zimy. | Stařec beze slova, aniž to dal najevo, každý den zkoumal jeho přičinlivost a viděl, že Jan vykonává jeho příkaz z prostého citu svého srdce, jako by to byl příkaz od Boha, aniž hnul brvou a nějak uvažoval rozumem. Přesvědčil se tak o jeho upřímné poslušnosti, plynoucí z pokory, a zároveň se nad ním slitoval pro tak dlouhou námahu, kterou po celý rok s horlivou zbožností vynakládal. Přistoupil k suché hůlce a pravil: »Jene, zapustil ten strom kořeny, nebo ne?« Když mladík
řekl, že neví, stařec, jako by chtěl prozkoumat skutečný stav věcí a vyzkoušet, zda už se hůlka drží kořeny, vytrhl ji jen lehounkým pohybem Janovi před očima ze země, odhodil ji a přikázal mu, aby s tím zaléváním přestal.
Mladík, vychovávaný cvičeními tohoto druhu, tak postupoval každým dnem ve ctnosti poslušnosti. Milost jeho pokory zářila víc a víc a sladká vůně jeho poslušnosti se rozšířila po všech klášteřích. Někteří z bratří žasli nad Janovou podřídivosti, o níž slyšeli, a přicházeli ke starci, aby se o ní přesvědčili, nebo spíše aby si ji vzali za vzor. Tu náhle zavolal mladíka stařec a řekl mu: »Jdi nahoru, vezmi nádobu s olejem a hoď ji dolů z okna.« Byla to však jedna jediná nádoba s olejem, kterou v poušti měli, a poskytovala skromné množství cenné tekutiny pro potřeby mnichů i příchozích. Jan na tu výzvu vyběhl jako o závod po schodech nahoru a hodil nádobku z okna na zem a ta se roztříštila na střípky. Vůbec neuvažoval a nepřemýšlel o šílenosti toho rozkazu. Nedbal na to, že mniši tam olej potřebovali každý den, nedbal na tělesné nemoci, na nouzi, na všechny strázně a obtíže nehostinné pouště, kde by nebylo možné zmařený olej té ceny znovu najít a nahradit, i kdyby jim na to byly stačily peníze.
Když potom zase jiní mniši dychtili po tom, poučit se z příkladu Janovy poslušnosti, zavolal ho starší mnich a pravil: »Jene, běž a přival až sem co nejrychleji tenhle kus skály.« Jan se neprodleně pokoušel ten obrovský kus skály, s nímž by nemohly pohnout ani celé davy lidí, odvalit. Jednou zabíral jen šíjí, jednou zase celým tělem, a to s takovou vervou a nasazením, že se celý zpotil a tak si promáčel nejen úplně své šaty, ale že dokonce potem z jeho týla zvlhl sám kámen. Ani tentokrát z úcty ke starci a k službě vůbec neuvažoval o uskutečnitelnosti toho příkazu a skutku. Poslouchal,
66
Jan Cassianus • ZVYKY A LÉKY
KNIHA ČTVRTÁ
4,26-4,29
veden upřímnou prostotou, s níž bezvýhradně věřil, že stařec nemůže nic přikazovat nadarmo a bezdůvodně. 2 7. i V tuto chvíli by mělo stačit, že byla řeč o několika z mnoha činů abba Jana. Nyní vylíčím skutek opata Patermutia, který si skutečně zaslouží zapamatovat. Když Patermutius prahl po tom, aby se odřekl tohoto světa, vydržel tak dlouho nocovat před branami kláštera, dokud si svou pevnou vytrvalostí nevynutil, že byl přijat — proti všem pravidlům, která v cenobiích platí — i se svým malým synkem, kterému bylo asi osm let. Když byli oba konečně přijati, nejenže je hned předali různým představeným, ale určili jim také oddělené cely k obývání. Stálý pohled na malého chlapce neměl totiž otci připomínat, že z celých svých někdejších statků a tělesných náklonností, které odvrhl, když se zříkal světa, mu zůstal alespoň syn. A když věděl, že už není bohatým mužem, bylo také zapotřebí, aby zapomněl, že je otcem.
2 To bylo třeba důkladněji prověřit: zda totiž prokazuje více náklonnosti a lásky své krvi a plodu svého těla, anebo poslušnosti a umrtvování, jimž má každý, kdo se zřekl světa, dát přednost z lásky ke Kristu. Proto bylo jeho dítě záměrně zanedbáváno a oblékáno spíše do hadrů než do řádného oděvu. Chlapec, pokrytý těmi špinavými cáry, byl tak ošklivý, že kdykoliv by ho otec spatřil, mohl otcův zrak spíše urazit než potěšit. Navíc byl chlapec vystavován ranám a pohlavkům různých lidí. Nejčastěji sám otec přihlížel tomu, jak zasypávají nevinné dítě nezaslouženými ranami, takže nevídal jeho tváře jinak než poznamenané špinavými stopami
3 po slzách. | A ačkoliv se s chlapcem takto nakládalo před Patermu-tiovýma očima den co den, nitro jeho otce zůstávalo přece z lásky ke Kristu a silou poslušnosti pevné a neoblomné. Koho zároveň se sebou samým obětoval Kristu, toho už totiž nepokládal za
68
svého syna. Nedbal na to, že se mu v tuto chvíli ubližuje, ale spíše se radoval z toho, že viděl, že křivdy nejsou snášeny nadarmo. Málo myslel na jeho slzy a dbal spíše na svou vlastní pokoru a dokonalost.
Když starší cenobia poznal sílu a neochvějnou tvrdost Patermu-tiovy mysli, rozhodl se prozkoumat stálost jeho ducha úplně. Jednoho dne uviděl, že chlapec pláče. Předstíral tedy, že se na něj rozhněval, a nařídil otci, aby ho vzal a hodil do řeky. | A otec, jako by 4 mu to bylo přikázáno od Pána, bez otálení popadl syna do náručí a v běhu ho dovlekl až na břeh řeky, do které ho chtěl hodit. Pater-mutiova horoucí víra a poslušnost by to jistě byla završila skutkem, kdyby předtím nebyli bývali záměrně povoláni mniši, aby bedlivě střežili říční břeh. Maličký byl už vržen do řeky, oni ho však nějak vyrvali jejím hlubinám a tak zabránili, aby příkaz, který byl ostatně už splněn poslušností a zbožností otce, nebyl proveden ve skutečnosti a v důsledcích.
Víra a zbožnost tohoto muže byla Bohu tolik milá, že ji vzápě- 28 tí doložilo božské svědectví. Znenadání měl totiž starší mnich zjevení, že tímto projevem poslušnosti napodobil Patermutius skutek patriarchy Abraháma. Když zakrátko týž opat cenobia uzavíral svou pozemskou pouť a odebíral se ke Kristu, postavil Patermutia do čela všem bratřím jako svého nástupce a opata kláštera.
Nezamlčíme ani příběh bratra, kterého jsme sami znali. Podle 29 měřítek tohoto světa pocházel z urozené rodiny; jeho otec byl totiž comes a patřil mezi největší boháče; on sám byl navíc nadprůměrně vzdělán ve svobodných uměních. Když tento bratr opustil rodiče a odešel do kláštera, chtěl starší mnich neprodleně prověřit pokoru jeho mysli a horoucnost jeho víry. Přikázal mu proto naložit si na ramena deset košíků — které vůbec nebylo nutné venku pro-
69
Jan Cassianus • ZVYKY A LÉKY
dávat — a roznášet je dokola po ulicích a nabízet k prodeji. Aby ho při této službě zdržel déle, připojil k tomu podmínku, totiž že kdyby snad náhodou jediný člověk chtěl koupit všechny košíky najednou, aby na to nepřistoupil, ale aby je zájemcům prodával vždy jen po jednom. Tento úkol splnil dotyčný mnich s nejvyšší horlivostí a všechen ostych a zmatek odhodil pro jméno Kristovo a z lásky k němu. Dal si košíky na ramena, rozprodal je za stanovenou cenu a peníze přinesl do kláštera. Přitom ho ten nový, nezvyklý a potupný úkol ani v nejmenším nezastrašil — nepřemítal o nedůstoj-nosti celé záležitosti, o lesku svého původu ani o nespravedlnosti toho, že on musí prodávat. Toužil totiž jen po tom, aby skrze milost poslušnosti dosáhl oné Kristovy pokory, která je opravdovou vznešeností.
30,1 Rozsah této knížky nás už nutí směřovat k závěru. Dobro poslušnosti, která zaujímá nejpřednější místo mezi ostatními ctnostmi, nám však nedovoluje pominout úplným mlčením skutky těch, kteří vynikli právě díky ní. Uvedeme proto ještě jeden příklad pokory, abychom vhodně vyvážili oba požadavky, totiž abychom brali ohled jak na stručnost, tak na přání a užitek horlivých. Ten příklad neposkytl mnich začínající, nýbrž hotový, a dokonce abba. Proto se při jeho čtení nejen mohou poučit mladší mniši, ale dokonce i starší mniši v něm mohou najít pobídku k dokonalé pokoře.
2 Znali jsme abba Pinúfia, který byl presbyterem obrovského ce-nobia, ležícího v Egyptě nedaleko města Panefysis. Pinúfia si všichni vážili a ctili ho pro jeho způsob života, jeho vysoký věk nebo kněžství. On sám však viděl, že právě pro tuto úctu nemůže žít v oné pokoře, po níž ve své planoucí mysli toužil. Cítil, že nemá už jak stupňovat ctnost své podřídivosti, po níž tolik prahl. Pro-
70
kniha Čtvrtá 4,29-4,30,5
to tajně uprchl ze svého kláštera a osamocen se uchýlil do odlehlých končin Thébaidy. Tam odložil mnišský oděv, přijal šat světský a zamířil do cenobia Tabennésiďanů, o němž věděl, že je vedeno ze všech klášterů nejpřísněji. Domníval se také, že ho tam nepoznají a že se tam bude moci snadno skrýt, ať už díky vzdálenosti, odkud přišel, anebo díky velikosti kláštera a množství tamních bratří.
Pinúfios vytrval velmi dlouhý čas před branami kláštera, vrhal 3 se na kolena přede všemi bratřími a nejpokornějšími prosbami se dožadoval, aby byl přijat. Konečně mu to povolili, ale s velkým opovržením. Domnívali se, že jakožto sešlý stařec, který už celý svůj život prožil, žádá o povolení vstoupit do cenobia v okamžiku, kdy už ani není s to sloužit svým rozkoším. Soudili dokonce, že
0 to neusiluje ze zbožné touhy, ale donucen hladem a bídou. Tak mu byla jako starci, který se k žádné práci tak úplně nehodí, svěřena péče o zahradu a dohled nad ní.
Tento úkol vykonával pod vedením jiného, mladšího bratra, je- 4 hož dohledu byl svěřen. Podřizoval se mu nesmírně a s nebývalou poslušností pěstoval ctnost pokory, po níž tolik toužil. Proto plnil se vší přičinlivostí den co den nejen úkoly související s péčí o zahradu, ale vůbec všechny služby, které ostatní bratři považovali za obtížné a nedůstojné a jichž se všichni děsili. Dokonce vstával v noci, aby mohl mnohé provádět pokradmu, pod rouškou temnot, aby nikdo nebyl svědkem jeho práce a nevěděl o ní, takže naprosto nikdo nemohl odhalit osobu, která ve skutečnosti dílo vykonala.
Tak se v tom klášteře skrýval už tři roky, zatímco jeho spolubratři putovali po celém Egyptě, aby ho našli. Nakonec ho uviděl jeden z mnichů, který přišel z Egypta; stěží ho však mohl pro jeho nuzný oděv a bezvýznamnou službu, kterou teď zastával, poznat.
1 Hrbil se totiž s motykou a okopával půdu okolo zeleniny; pak roz- 5
71
Jan Cassianus • ZVYKY A LÉKY
KNIHA ČTVRTÁ
4,30,5-4,33
našel na ramenou hnůj a dával ho ke kořenům rostlin. Když to příchozí bratr uviděl, velmi dlouho váhal, zda to je, nebo není Pinú-fios. Nakonec ale přistoupil blíž, a když pečlivě prozkoumal nejen jeho tvář, ale i jeho hlas, padl mu přímo k nohám. Nejprve však ta příhoda naplnila velikým údivem všechny, kteří to viděli. Dotazovali se, proč cizinec prokazuje takovou úctu muži, který byl mezi nimi pokládán za nejposlednějšího jako novic a člověk, který teprve nedávno opustil svět. Ale vzápětí byli ohromeni ještě větším úžasem, když příchozí vyslovil Pinúfiovo jméno, které i u nich po-6 žívalo nejlepší pověsti. | Všichni bratři ho pak prosili o odpuštění za svou dřívější nevědomost — že ho tak dlouho řadili mezi mladší mnichy a děti. Potom Pinúfia proti jeho vůli odvedli zpátky do jeho cenobia. Plakal přitom, že ho záští ďáblovo připravilo o pokorný způsob života, který byl pro něj náležitý, který tak dlouho hledal a z jehož nalezení se nakonec radoval, a stěžoval si, že se mu nepodařilo dožít v takové podřízenosti, jakou si tu získal. Střežili ho pak s největší obezřelostí, aby jim nevyklouzl a neuprchl od nich podobným způsobem znovu. 31 Pinúfios tam pobyl jen krátký čas. Roznícen stejnou touhou po pokoře a stejným žárem, brzy využil nočního ticha a uprchl. Tentokrát se však nevydal do sousední provincie, ale zamířil do oblastí neznámých, cizích a velmi vzdálených. Nasedl na loď, aby mohl doplout do Palestiny, protože věřil, že se bezpečněji skryje, když se odebere do těch končin, v nichž nikdo nikdy neslyšel ani jeho jméno.
Když přišel do Palestiny, vyhledal bez otálení náš klášter nedaleko od jeskyně, kde se ráčil z Panny narodit náš Pán. A schovával se tam jen velmi krátce — nemohl se ukrývat déle stejně jako město položené na hoře, o němž mluvil Pán. Velmi záhy totiž někteří z brat-
ří, kteří se vypravili z Egypta na svatá místa, aby se tam modlili, Pinúfia poznali a přiměli ho nejnaléhavějšími prosbami k návratu do jeho vlastního cenobia.
Vzhledem k důvěře, jakou si mezi námi předtím získal v na- 32 šem klášteře, jsme potom tohoto starce s největším úsilím vyhledali v Egyptě. Když jsme přišli do jeho cenobia, přijímal tam jednoho bratra a dal mu povzbuzení, které teď mám v úmyslu vetkat do tohoto dílka. Domnívám se totiž, že z něho může vyplynout jakési poučení:
»Víš dobře, kolik dní jsi ležel před branami kláštera, než jsi sem mohl být dnes přijat. Ze všeho nejdříve musíš poznat důvod této obtížné zkoušky. Tato překážka ti totiž může na cestě, jíž se hodláš vydat, hodně prospět, pokud poznáš její smysl a pokud přistoupíš ke službě Kristu důsledně, a jak náleží.
Stejně jako se slibuje do budoucna nezměrná sláva těm, kte- 33 ří věrně slouží Bohu a lnou k němu podle pravidla této přípravy, tak se připravují nejtěžší tresty pro ty, kteří se tímto pravidlem řídí vlažně a nedbale, pro ty, kteří opomenou přinášet Bohu plody svatosti, které by odpovídaly tomu, co slíbili, i tomu, zač je pokládají lidé.
Podle výroku v Písmu je totiž pro každého lépe neslibovat než slibovat, a neplnit. A dále: Zlořečený, kdo koná Hospodinovo dílo nedbale. Proto tedy jsme tě tak dlouho odmítali. Ne proto, že bychom z celého srdce nechtěli podporovat tvou spásu a spásu všech. Ne že bychom nechtěli jít daleko vstříc těm, kdo se chtějí obrátit ke Kristu. Bylo to proto, abychom si nerozvážným přijímáním do kláštera nevysloužili u Boha sami trest za lehkomyslnost a tobě nepřivodi-li trest ještě těžší: to v případě, že bys byl pro tuto chvíli snadno přijat, ale nepochopil váhu tohoto způsobu života, a později bys
72
73
Jan Cassianus • zvyky a léky
kniha Čtvrtá
4,33-4,36,2
ten život opustil nebo bys byl vlažný. Proto musíš ze všeho nejdříve poznat samotný důvod zříkání se světa. Až ho pochopíš, bude na základě toho zdůvodnění možné jasněji tě vzdělat v tom, co máš dělat.
34 Zříkání se světa není nic jiného než svědectví o kříži a o sebe-umrtvování. Proto musíš vědět, že dnešního dne jsi opravdu umřel pro tento svět, pro jeho činy a jeho touhy. Byls, jak praví Apoštol, pro tento svět ukřižován, stejně jako byl tento svět ukřižován pro tebe.
Proto rozjímej o tom, co přináší kříž, pod jehož posvátným znamením budeš napříště povinen žít na tomto světě. Protože už nežiješ ty, ale žije v tobě ten, který byl pro tebe ukřižován.
Proto musíme podle vzoru, který nám dal on svým chováním a vzezřením, když byl za nás pověšen na kříž, vést tento život i my. Když — jak praví David — přibíjíme své tělo bázní před Pánem, naše vůle a všechna přání nemají sloužit naší žádostivosti, ale má se upírat k jejímu umrtvování. Tak totiž naplníme příkaz Páně: Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden.
Možná řekneš: jak může člověk nést svůj kříž neustále? Nebo jak by mohl být ukřižovaný někdo, kdo je zároveň naživu? Vyslechni si krátce zdůvodnění.
35 Naším křížem je bázeň před Hospodinem. Ukřižovaný člověk už nemá moc pohnout svými údy nebo se obrátit, kam by chtěl. Stejně tak musíme my svou vůli a svá přání řídit nikoliv podle toho, co nám je příjemné a co nás v tuto chvíli těší, ale podle zákona Božího — podle toho, k čemu nás zavazuje. Ten, kdo je přibit na dřevo kříže, už nerozjímá o věcech přítomných, nemyslí na věci, k nimž cítíval náklonnost, nerozrušuje se starostmi a obavami ze zítřejšího dne. Nepohne jím ani stín žádostivé touhy po vlastnictví,
neroznítí ho pýcha, spor ani řevnivost. Netrápí ho současné křivdy a nevzpomíná už na křivdy minulé. I když stále ještě dýchá ve svém těle, věří, že všem pozemským věcem už umřel. Pohled svého srdce upíná dopředu, tam, kam se odsud brzy odebere, jak dobře ví. Stejně i my, kteří jsme ukřižováni bázní před Pánem, musíme tomu všemu umřít — nejen tělesným neřestem, ale dokonce všem pozemským věcem. Svůj vnitřní zrak musíme usilovně upínat tam, kam každým okamžikem — jak máme doufat — přejdeme. Tímto způsobem pak budeme moci dosáhnout umrtvení veškeré žádostivosti a tělesných náklonností.
Střež se proto, abys nikdy nepřijal znovu žádnou z věcí, které 36,1 jsi opustil ve chvíli, kdy ses zříkal světa. Dbej, aby ses navzdory zákazu Páně nevrátil z pole evangelní činnosti a neoblékl se znova do tuniky, které ses předtím zbavil. Vystříhej se návratu k nízkým pozemským žádostem a zájmům tohoto světa. Nesestupuj proti Kristovu přikázání z vrcholu dokonalosti a neodvažuj se vzít si nic z toho, čeho ses vzdal, když ses zříkal světa.
Dbej, abys nevzpomínal na své příbuzné, na své dávné náklonnosti, aby ses — povolán zpátky k starostem tohoto věku — nestal nezpůsobilým vstoupit do království nebeského, když pokládáš ruku na pluh a ohlížíš se za sebe, jak říká Spasitel.
Jako začátečník teď z horoucí víry a naprosté pokory zašlapáváš 2 do země svou pýchu. Dbej, abys nikdy neuvažoval o tom, trochu se pozvednout a oživit ji, až začneš okoušet jistou znalost žalmů a tohoto způsobu života. Kdybys takto podle Apoštolova výroku znova vybudoval, cos zničil, udělal bys ze sebe sama podvodníka. Vytrvej spíše až do konce v té nahotě, kterou jsi slíbil před Bohem a jeho anděly. V pokoře a trpělivosti, s níž jsi vydržel deset dní ležet před branami kláštera a s níž jsi proléval slzy a prosil, abys byl
74
75
Jan Cassianus • ZVYKY A LÉKY
přijat, nejen vydrž, ale také v ní postupuj a neeh ji dále růst. Bylo by totiž opravdu velké neštěstí, kdyby ses počal vracet a upadl do stavu nižšího, než v jakém jsi byl na počátku, místo abys od základů a počátků postupoval dále a mířil k dokonalosti. Ne ten, kdo začal žít v odříkání, ale ten, kdo vytrvá až do konce, bude spasen. 37 Prohnaný had je nám totiž neustále v patách, to znamená, že klade nástrahy, aby nás zahubil, a snaží se nám až do konce našeho života podrážet nohy. Proto ti nebude k ničemu, žes dobře začal a s plným zapálením si osvojil první stupně zříkání se světa, jestliže ty věci podobně nezavrší a neuzavře náležité zakončení a jestliže si až do posledního okamžiku života nebudeš střežit Kristovu pokoru a chudobu, které jsi teď před ním slíbil, a to tak, jak jsi začal.
Abys to mohl uskutečnit, pozoruj stále dáblovy hlavy, to jest počátky myšlenek, a neprodleně je předkládej staršímu mnichovi. Tak se totiž naučíš potírat zhoubné počáteční fáze jeho působení, jestliže se nebudeš stydět nic z nich odhalit staršímu. 3 8 Proto ty, který jsi podle Písma vykročil, abys sloužil Pánu, zůstaň v bázní Boží a připravuj svou duši — ne na klid a na bezstarostnost, ne na potěšení, nýbrž na pokušení a na úskalí. Do království Božího musíme totiž vejít mnoha utrpeními — těsná je brána a úzká je cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji nacházejí.
Proto si uvědom, že od této chvíle patříš k několika málo vyvoleným. Nenech se zchladit příkladem vlažnosti těch, kterých je mnoho. Naopak, žij jako ti, kterých je málo, aby sis zasloužil octnout se s těmi, kterých je málo, v království: mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených, a malé je stádce, jemuž se Otci zalíbilo dát dědictví. Proto si nemysli, že páchá lehký hřích ten, kdo jednou složil slib dokonalosti a jde za nedokonalým.
KNIHA ČTVRTÁ 4,36,2-4,39,3
K tomu stavu dokonalosti se přichází po těchto stupních a v tomto pořádku:
Počátkem naší spásy a její nejlepší ochranou je bázeň před Hospo- 3 9,1 dinem. Skrze ni mohou ti, kteří jsou vzděláváni na cestě dokonalosti, dosáhnout svého počátečního obrácení, stejně jako očištění od neřestí a ochrany v ctnostech. Jakmile bázeň Boží pronikne do mysli člověka, způsobí opovržení všemi věcmi, zapomnění na příbuzné, dokonce zrodí hrůzu před tímto světem. Tímto opovržením a ztrátou všech statků se pak získává pokora.
Pokoru dokazují tyto známky: zaprvé, jestliže v sobě člověk 2 umrtví celou svou vůli; zadruhé, jestliže nezatají staršímu mnichovi nejen žádný svůj skutek, ale ani žádnou svou myšlenku; zatretí, jestliže nic neposuzuje podle svého rozlišování a všecko podrobí úsudku staršího a jeho napomenutí poslouchá dychtivě a rád; začtvrté, jestliže ve všech věcech zachovává poslušnou mírnost a stálou trpělivost; zapáté, jestliže nejen nikomu nepůsobí křivdu, ale ani se netrápí a nermoutí, když někdo ublíží jemu; zašesté, jestliže nepodniká nic a neodváží se ničeho, co by nedoporučovalo buď obecné pravidlo, nebo příklady našich předchůdců; zaseďme, jestliže se spokojí se vším laciným a jestliže se bude cítit jako špatný nádeník, který si nezaslouží nic z toho, co mu dávají; zaos-mé, jestliže se bude prohlašovat za méně významného než ostatní nejen rty a jako na povrchu, ale bude tomu upřímně věřit hluboko ve svém srdci; zadeváté, jestliže bude ovládat svůj jazyk a nebude hlučný; zadesáté, jestliže nebude příliš snadno náchylný k smíchu.
Pravá pokora se tedy poznává podle těchto a podobných pro- 3 jevů. Když této pokory opravdu dosáhneš, dovede tě hned na vyšší stupeň — k lásce, která nezná bázně. Z lásky pak začneš všechno, cos dřív nemohl zachovávat bez bázně před trestem, dodržovat
76
77
Jan Cassianus • ZVYKY A LÉKY
KNIHA ČTVRTÁ
4,39,3-4,43
bez jakékoliv námahy, přirozeně. Tentokrát už tě nepovede vyhlídka na trest nebo nějaký strach, ale láska k dobru samému a potěšení, které dávají ctnosti. 40 Abys k tomu mohl dojít snáze, měl bys, když pobýváš v komunitě, vyhledávat příklady k napodobování a vzory dokonalého života u několika málo bratří, dokonce jen u jednoho nebo u dvou, a ne u více. S životem, který je prověřený a vycizelovaný do absolutní čistoty, se totiž můžeme setkávat jen vzácně. A kromě toho je tu ta výhoda, že jsme důkladněji vzděláváni a formováni k dokonalosti ve zvoleném způsobu života — v životě v cenobiu — příkladem jednoho jediného člověka. 41.1 Abys mohl toho všeho dosáhnout a vytrvat pod tímto duchovním pravidlem navždy, musíš uvnitř komunity nutně dodržovat tato tři pravidla podle žalmistova výroku: jfá jsem však neslyšel, byl jsem jako hluchý; a jako němý jsem ani ústa neotevřel. A stal se ze mě člověk, který neslyší a nemá ve svých ústech žádné výčitky. Také ty se chovej jako hluchý a němý a slepý. Kromě pohledu na toho, koho sis pro jeho dokonalost vybral k napodobování, buď jako slepý a nedívej se na nic, co by se ti zdálo méně poučné, abys nebyl autoritou nebo zevnějškem těch, kteří to dělají, sveden k tomu, co je horší 2 a cos předtím zatratil. | Když uslyšíš člověka neposlušného, vzdorovitého, utrhačného, člověka, který jedná jinak, než jak ti bylo vštípeno, nepohoršuj se nad tím, ale nenechej se ani zvrátit takovým příkladem k jeho napodobení. Naopak, buď jako člověk hluchý, který vůbec nic neslyšel, a všecko přejdi. Pokud se tobě nebo někomu jinému bude spílat nebo křivdit, zůstaň nepohnutý a naslouchej tomu jako němý, neoplácej. Přitom si v srdci neustále zpívej tento žalmistův verš: Řekl jsem si: Budu dbát na své cesty, abych nezhřešit svým jazykem. Do úst jsem si dal uzdu, dokud bude přede mnou
hříšník. Byl jsem zticha a byl jsem ponížen a nemluvil jsem o dobrém.
Ovšem pěstuj nade všechna ostatní ještě čtvrté pravidlo, které 3 zdobí a završuje ta tři uvedená výše — chovej se podle Apoštolova příkazu v tomto světě jako blázen, aby ses stal moudrým. Z toho, co ti bude poručeno, nic neposuzuj, nic sám nesuď. Vždycky prokazuj poslušnost plnou prostoty a víry. Pokládej za svaté, užitečné a moudré jen to, nač ti ukáže buď zákon Boží, nebo zkouška staršího mnicha. Když budeš v takových zásadách pevně vzdělán, budeš v této disciplíně moci pevně vytrvat a nebudeš z cenobia vytržen žádným pokušením nepřítele ani žádným stranictvím.
Proto nemáš doufat, že získáš trpělivost z ctnosti jiných, myslet 42 si, že jí dosáhneš pouze tehdy, když nebudeš nikým popouzen: není totiž v tvé moci, aby se to nedělo. Spíše jí dosáhneš svou pokorou a velkodušností — a ta závisí na tvé vůli.
Aby se tohle všechno, co jsme trochu rozvláčně vyložili, mohlo   4 3 snáze vštípit do tvého srdce a aby to mohlo zanechat v tvém smýšlení co nejpevnější stopu, vytvořím z toho teď jakési shrnutí. S jeho pomocí, díky jeho stručnosti a zkratce, se budeš moci naučit všechny příkazy nazpaměť.
Vyslechni si tedy v několika slovech, po jakých stupních můžeš vystoupat k nejvyšší dokonalosti bez jakékoliv námahy a obtíží.
Počátkem naší spásy a moudrosti je podle Písma bázeň před Hospodinem. Z bázně před Hospodinem se rodí spásná zkroušenost. Ze zkroušenosti srdce vychází zříkání se, to jest nahota a opovržení všemi statky. Z nahoty se vytváří pokora. Z pokory přichází na svět umrtvování vůle. Umrtvováním vůle se vykořeňují a oslabují všechny neřesti. Po zapuzení neřestí vyraší a vzrůstají ctnosti. Růstem ctností se získává čistota srdce. Čistotou srdce se dosahuje dokonalosti apoštolské lásky.«
7«
79