Capitulum IV.
Quomodo habeant .potestatem servandi rectitudinem, quam non habent.
Quarta autem potestas improprie dicitur. Quod enim solet irapedire visum, non ob aliud dicitur dare potestatem videndi cum non impedit, nisi quia non aufert. Potestas autem videndi lucem non nisi in tribus rebus est, quia tunc est idem et quod videtur et quod adiuvat. Nonne hoc omnibus est notum?
D. Nulli utique est ignotum.
M. Si igitur absente re quae videri possit, in tenebris positi et clausos sive ligatos oculos habentes, quantum ad nos pertinet, videndi quamlibet visibilem rem potestatem habemus: quid prohibet nos habere potestatem servandi rectitudinem voluntatis propter ipsam rectitudinem, etiam ipsa absente rectitudine, quamdiu et ratio in nobis est qua earn valemus cognosces, et voluntas qua illam tenere possumus? Ex his enim constat prsefata libertas arbitrii.
D. Satisfecisti intellectui meo potestatem hanc servandi rectitudinem voluntatis rationali naturae semper.inesse, atque hanc potestatem in primi hominis et angelorum arbitrio liberam fuisse, quibus invitis rectitudo voluntatis non poterat auferri.
Capitulum V. Quod nulla tentatio cagat invitum peccare.
Sed nunc quomodo est humanae voluntatis arbitrium hac potestate liberum, cum saspe rectam habens homo voluntatem ipsam rectitudinem invitus cogente tentatione deserat?
M. Nemo illam deserit nisi volendo. Si ergo invitus dicitur nolens,
IV. KAPITOLA JAK MOHOU ZACHOVÁVAT SPRÁVNOST, KTEROU NEMAJÍ
Čtvrtá možnost je ovšem možností v nevlastním smyslu. Neboí to, co obvykle v pohledu brání, vidění umožňuje jen v tom smyslu, že to neodnímá jeho možnost, pokud to právě nebráni. Možnost vidět světlo ovšem spočívá pouze v trojím, protože v tomto případě je to, co vidíme, a to, co vidění napomáhá, jedno a totéž. Což to nejsou dobře známé věci?
Žák:  Jistě ano.
Učitel: I když tu tedy není nic, co bychom mohli vidět, a navíc jsme potmě a se zavřenýma či zavázanýma očima, přesto - pokud jde o nás - máme stále schopnost vidět kteroukoli viditelnou věc. Co tedy potom brání, abychom měli také schopnost zachovávat správnost vůle pra tuto správnost samu, ačkoli samu tuto správnost nemáme? Máme přece rozum, kterým ji můžeme poznávat, a vůli, jíž ji můžeme dodržovat. A právě v těchto dvou věcech spočívá svoboda rozhodování, o níž mluvíme.
Žák: Tvůj výklad plně stačí k tomu, abych mohl nahlédnout, že rozumná bytost má vždycky schopnost zachovávat správnost vůle a že takovou scnopnost měl také první člověk i andělé, kteří proti své vůli nemohli správnosti vůle pozbýt.
V. KAPITOLA
ŽÁDNÉ POKUŠENÍ NEDONUTÍ HŘEŠIT TOHO, KDO NECHCE
Jak to ale, že rozhodování lidské vůle je svobodné právě pro tuto svou schopnost, když přece člověk opouští správnost vůle často nedobrovolně,  pod nátlakem pokušení?
210
211
nemo deserít Olam invitus. Lig-ari enim potest homo invitus, quia nolens potest lig-ari; torqueri potest invitus,. quia nolens potest torqueri; occidi potest invitus, quia nolens potest occidi; velle autem non potest invitus, quia velle non potest nolens velle. Nam omnis volens ipsum suum velle vult
D. Quomodo ergo dicitur invitus mentiri, qui mentitur ne occidatur, cum hoc non nisi volens facit? Nam sicut invitus mentitur, sic invitus vult mentiri. Et qui invitus mentiri vult, nolens vult mentiri.
M. Ideo forsitan invitus mentiri dicitur, quia cum sic vult veritatem ut non mentiatur nisi propter vit am: et vult mendacium quia propter vitam, et non vult mendacium propter ipsum mendacium, quoniam vult veritatem; et ideo volens et nolens mentitur. Alia namque est voluntas qua volumus aliquid propter se, ut cum volum us salutem propter se; et alia cum aliquid volumus propter aliud, ut cum volumus bibere absinthium propter salutem. Unde potest forsitan dici secundum has diversas volun-tates, quia invitus et non invitus mentitur. Quapropter cum dicitur invitus mentiri, quia non id vult, inquantum vult veritatem: non repugnat film sententiae qua dico neminem invitum deserere rectitudinem voluntatis; quia mentiendo vult earn deserere propter vitam, secundum quam volun-tatem non invitus earn deserít sed volens, de qua voluntate nunc Ioquimur. De ilia namque Ioquimur qua vult mentiri propter vitam, non de ilia qua non vuli mendacium propter se. Aut idcirco certe mentitur invitus, quia invitus aut occiditur aut mentitur, id est: invitus est in hac angustia, ut ex necessitate unum horům quodlibet fiat. Quamvis enim necesse sit ilium aut occidi aut mentiri, non tamen necesse est ilium occidi, quia potest
212
Učitel: Nikdo ji neopouští jinak než z vlastní vůle. A pokud nedobrovolně znamená totéž co proti své vůli, tedy ji nikdo neopouští nedobrovolně. Člověk může být nedobrovolně svázán, nebot může být svázán proti své vůli. Může být nedobrovolně mučen, protože i to se může stát proti jeho vůli. Může být nedobrovolně zabit, poněvadž také 1 ho může potkat proti jeho vůli. Avšak chtít nemůže nedobrovolně, poněvadž chtít nemůže, nechce-li chtít. Vždyť každý, kdo chce, chce toto své chtění.
Žák: Proč se ale potom říká, že někdo lže nedobrovolně, když lže, aby nebyl zabit - ačkoli to přece nedělá jinak než na základě své vůle? Nebot právě tak jako lže nedobrovolně, také nedobrovolně chce lhát. A kdo chce lhát nedobrovolně, chce lhát proti své vůli.
Učitel: Že lže nedobrovolně, se patrně říká z následujícího důvodu: Když někdo chce pravdu natolik, že lže jen proto, aby si zachránil život - tedy chce lež, aby si zachránil život, ale zároveň ji nechce pro ni samu, neboí chce pravdu. Pak lže na základě své vůle a zároveň proti ní. Neboí je dvojí vůle: jednak vůle, jíž něco chceme kvůli, té věci samé, jako např. když chceme zdraví kvůli zdraví samému; a jednak vůle, která něco chce kvůli něčemu jinému, jako když chceme pít pelyněk kvůli zdraví. A s ohledem na tyto dvě různé vůle se snad může říci, že někdo lže dobrovolně i nedobrovolně. Proto když říkáme, že někdo lže nedobrovolně - poněvadž lhát nechce, pokud chce pravdu -nijak to neodporuje mému tvrzení, že nikdo neopouští správnost vůle nedobrovolně. Neboí když lže, chce správnou vůli opustit v zájmu života - a vzhledem k tomuto chtění neopouští správnost vůle nedobrovolně, nýbrž z vlastní vůle. A právě o této vůli, jíž chce lhát v zájmu života, nyní hovoříme, nikoli o té, jíž nechce lež kvůli lži samé. -Ořuhé možné vysvětleni, proč někdo lže nedobrovolně, je jistě to, že se nedobrovolně ocitl v situaci, kdy bude buďto zabit, nebo zalže. Tq jest nedobrovolně byl přiveden do  této   tísně,   kdy  se  nezbytně  stane  jedno  nebo druhé.
213
V
non occidi si mentitur; nec necesse est ilium mentiri, quia potest non men tin si occiditur. Neutnim enim est determinate in necessitate, quia utrumlibet est in potestate. Ita quoque licet invitus aut mentiatur aut occidatur, non tamen ideo consequitur ut invitus mentiatur aut ut invitus occidatur.
Est et alia ratio quam frequens habet usus, cur invitus et nolens et ex necessitate dicitur aliquis facere, quod tamen volens facit. Nam quod non nisi difficile facere valemus et ideo non facimus, dicimus nos hoc facere non posse et necessitate nos sive invitos deserere. Et quod sine difficultate dimittere nequimus et idcirco facimus, hoc nos invitos et nolentes et ex necessitate facere asserimus. Hoc igitur modo qui mentitur ne moriatur, mentiri invitus et nolens dicitur et ex necessitate; quia men-dacium vitare non valet sine mortis difficultate. Sigut ig-itur qui mentitur propter vitam, Improprie dicitur invitus mentiri, quoniam mentitur volens: ita non proprie dicitur invitus velle mentiri, quoniam hoc non nisi volens vult. Nam sicut cum mentitur, vult ipsum mentiri: sic cum vult mentiri,. vult ipsum velle.
D. Non possum negare quod dicis.
M. Quomodo ergo non est libera voluntas, quam aliena potestas sine suo assensu subicere non potest?
D. Nonne simili ratione possumus dicere voluntatem equl esse liberam, quia non appetitui camis servit nisi volens?
M. Non hie est similiter. In equo namque non ipsa voluntas se sub-icit, sed naturaliter subject a semper necessitate appetitui camis servit; in homine vero quamdiu ipsa voluntas recta est, nec servit nec subiecta est cui non debet, nec ab ipsa rectitudine ulla vi aliena avertitur, nisi ipsa cui non debet volens consentiat; quern consensum non naturaliter
214
Ačkoli bude nutně buď zabit, nebo zalže, přesto není nutné ani aby byl zabit - pokud zalže, ani aby lhal - protože nemusí lhát, dá-li se zabít. Ani jedno není danou nutností, obojí je zatím možnost. A tedy ačkoli je nedobrovolně v situaci, kdy buďto zalže, nebo bude zabit, přesto z toho neplyne, že musí nedobrovolně zalhat anebo se nedobrovolně dát zabít.
A ještě z jiného důvodu často říkáme, že někdo něco dělá nedobrovolně a proti své vůli  a z nezbytí,  ačkoli tó činí na základě vlastní vůle.  Nebot když něco můžeme udělat jen  s  velkými  obtížemi,   a proto to neděláme, říkáme, že   to   udělat  nemůžeme   a   že   od   toho   upouštíme  z nezbytí a  nedobrovolně.   A  zase když něčeho nemůžeme bez nesnází zanechat,  a proto to děláme,  tvrdíme,  že to děláme nedobrovolně a proti své vůli a z nezbytí.  Právě tak když někdo lže, aby nepřišel o život,  říkáme o něm,  že lže nedobrovolně a proti své vůli a z nezbytí, protože se nemůže lži  vyhnout bez nebezpečí smrti.  Jako tedy jen v nevlastním smyslu říkáme, že ten, kdo lže v zájmu života, lže nedobrovolně - nebot přece lže ze své vlastné vůle - podobně  také  jen v  nevlastním smyslu říkáme,   že nedobrovolně chce lhát - poněvadž to přece nechce jinak než ze své vůle.  Vždyt jako když lže, chce toto lhaní, stejně tak když chce lhát, chce toto chtění.
Žák: To, co říkáš, nemohu popřít.
Učitel: Jak to tedy, že není svobodná taková vůle, kterou si žádná jiná moc nemůže podmanit bez jejího souhlasu?
Ž8k: Nemůžeme pak ale na základě podobného důvodu říkat, že také vůle koně je svobodná, protože se nepodřizuje choutkám těla jinak než z vlastní vůle?
Učitel: To není týž případ. Nebot u koně se vůle sama nepodřizuje, nýbrž je podřízena přirozeně a nutně se bez ustání řídí choutkami těla. Kdežto vůle člověka, pokud je správná, nikomu neotročí ani není podřízena, komu nemá, ani ji od její správnosti neodvrátí žádná jiná síla, jestliže ona sama dobrovolně nepřisvědčí,   čemu nemá;   a tento
215
nec ex necessitate sicut equus, sed ex se aperte videtur habere.
D. Satisfecist' huic obiectioni mea? de voluntate equi; redi ubi eraraus.
M. An negabis omnem rem liberam esse ab ea re, a qua cogi nisi volens vel prohiberi non potest?
D. Non video quomodo negem,
M. Die etiam quomodo superat recta voluntas, et quomodo superatur.
D. Velle ipsam rectitudinem perseveranter est illi vincere; velle autem quod non debet, est illi vinci.
M. Puto quia tentatio rectam voluntatem non nisi volentem aut ab ipsa rectitudine prohibere aut ad id quod non debet cohere potest, ut illam nolit et istud velit.
D. Nec hoc ulla ratione falsum esse video.
M. Quis ergo potest voluntatem dicere non esse liberam ad servan-dam rectitudinem, et liberam a tentatione et peccato, si nulla tentatio potest illam nisi volentem avertere a rectitudine ad peccatum, id est ad volendum quod non debet? Cum ergo vincitur, non aliena vincitur po-testate sed sua.
D. Hoc monstrant ea quae dicta sunt.
M. Nonne vides ex his consequi quia nulla tentatio potest vincere rectam voluntatem? Nam si potest, habet po testa tern vincendi et sua potestate vincit. Sed hoc esse non potest, quoniam voluntas non nisi sua potestate vincitur. Quare nullatenus potest tentatio vincere rectam voluntatem; et cum dicitur, improprie dicitur. Non enim aliud intelligitur, quam quia voluntas potest se subicere tentationi, sicut e converso cum imbecillis dicitur posse vinci a forti, non sua potestate posse dicitur sed aliena; quoniam non significatur aliud nisi quia fortis habet potestatem vincendi imbecillem.
souhlas není přirozený ani nutný jako u koně, ale zřetelně plyne z jejího vlastního rozhodnutí.
Žák: Dostatečně jsi odpověděl na mou námitku o vůli koně, vrai se tam, kde jsme ve své úvaze přestali.
Učitel: Můžeš snad popřít, že každá bytost je svobodná vůči tomu, co jí nemůže nic vnutit ani jí v ničem zabránit proti její vůli?
Žák:  Nevím, jak bych to mohl popírat.
Učitel: Pověz tedy také, kdy správná vůle vítězí a kdy je přemáhána.
Žák; Chtít vytrvale, co je správné, to je její vítězství; avšak chtít, co chtít nemá, to pro ni znamená porážku.
Učitel: Mám za to, že pokušení může správné vůli zabránit v tom, co je správné, či ji donutit k něčemu, co nemá, jen pokud ona sama chce.
Žák: Ani v této úvaze neshledávám žádnou chybu.
Učitel: Kdo tedy může říci, že vůle není svobodná v tom, aby si uchovala svou správnost a že není svobodná vůči pokušení a hříchu - jestliže ji, pokud sama nechce, žádné pokušení nemůže svést od správnosti k hříchu, tj. k tomu, aby chtěla, co chtít nemá? Vždyi kdykoli je přemáhána, nepodléhá žádné jiné moci než své vlastní.
Žák:  To je jasné z předchozího.
Učitel: Co myslíš, nevyplývá z toho také, že žádné pokušení nemůže přemoci správnou vůli? Neboi jestliže může, pak má moc nad ní zvítězit a vlastní moní nad ní vítězí. To však není možné, protože vůle nemůže být přemožena žádnou jinou mocí než svou vlastní. Proto pokušení nemůže v žádném případě přemoci správnou vůli, a pokud se to říká, tedy jen v nevlastním smyslu. Nemíní se tím totiž nic jiného, než že se vůle může pokušení podvolit. Je to obdobné, jako když v opačném případě říkáme, že slabý může být poražen od silného. Nemíníme tím, že to může vlastní mocí, ale že je to v moci jiného; neboí to neznamená nic než to,  že silný má moc porazit slabého.
21é
217