Až tedy přijde, tu, prosím, si nechtěj ulevit v slzách,
vyplýtváš-li je snad, budeš jich maličko mít. Kudy cesta má vede, to vůbec ti nebude známo;
císař totiž teď má všude své vyzvědače. Na tom, že list můj je kusý a chybí na něm mé jméno,
císař jen vinu má, jeho se bojí můj list. Bojí se, kdyby byl spatřen, že by se ocitl v ohni,
nebo že za své by vzal rukama roztrhaný. Obvyklý aby však nechyběl konec, tu stojí v něm „Zdráv buď,"
či ještě odvážněji: „Zdráv buď, Nasone můj."
Hildebert de Lavardin      1056— 1133
Hildebert, zvaný podle svého rodiště z Ľavardinu, se latinsky nazývá Cenomannensis podle kláštera du Mans, kde působil jako učitel. Pokládá se za jednoho z nejvýznamnějštch středo-latinských básníků. Dokázal dokonale ovládnout techniku latinského hexametru a elegického disticha. Z jeho tematicky velice různorodé tvorby přinášíme typicky středověký nářek.
O ÚPADKU TOHOTO SVĚTA
Nedávno byl jsem bohat a obklopen přáteli mnoha,
dlouho se na mne smály Šťastného osudu dny. Ceres, arkadský bůh a Bakchus mi plnili štědře
obilím, dobytkem, vínem stodoly, stáje a sklep. Zahrada, služky a včely mi ovocem, koberci, medem
hostiny, dům a hrnce bohatě zásobily. Pravici tížily šperky a plody ovocné stromy,
louky trávou a stáda mlékem zas oplývaly. Hojnost majetku, pokojný klid a přátelé četní
poskytovali rozkoš, spánek a dostatek rad. Nač dál vypočítávat, co svědčí o šťastném stavu?
Všechno dokazovalo, že mě vždy provází zdar. Přísahal bys, že to, co si přeji, mi bohové plní
a že se odnaučily poměry neúspěch mít. Až jsem se dokonce divil, že jsi mi tak, Štěstěno, věrná,
divil se, že jsi tak stálá, běžně jsi nestálá přec. Často jsem říkal sám sobě: „Proč všechno se daří tak skvěle?
Co tak veliká hojnost majetku znamená as?" Bědami! Na světě není kus věrnosti, stálosti žádné.
Věci svou vrtkavostí každého učí, čím jsou. Poměry lidské i lidi co chvíli převrací kostka,
největší vzestup často sleduje nejhlubší pád. Nejistá náhoda řídí vše smrtelné; co není stálé,
přímo už v sobě má dáno, nikdy že nebude stát.
116
117
Všechno, co dnes máš, mít nemusíš možná už zítra,
anebo o čem teď mluvíš, přestává právě být tvým. Takto si Štěstěna hraje a nenechá vladaře dlouho
zpupnými být či zase otroky ohýbat hřbet. Ta naše lstivá družka je jenom svým vrtochům věrná,
věčnou přízeň nám nedá, bez konce nesouží nás. Štěstěna kdys svým veselým smíchem mě oblažovala,
pak však změnila tvář svou, nyní ji zahalil mrak, jako by chtěla přinést mně bídnému trvalou zkázu,
naději na všechnu radost dokonce odnesla pryč. Rozená taškářka spláchla a spálila, zničila pole,
domy a vinice; nástroj: lijáky, oheň a mráz. Nadto mi rovněž zbořila, střásla a zbavila síly
(nepřítel, vítr a nemoc!) stodoly, ovoce, brav. K těmm pohromám přibyl ten nový a obtížný tyran,
jenž jako konsul o práva připravil Cenomanny. Pro dědy nečestné je, že zplodili zločinů strůjce,
byl jako Štěstěna lstivý, stejně kam vítr, tam plášť. Ten, jenž vlasti je hanbou, když zákony spravedlnosti
hájil jsem, z vlasti mě vyštval — takový stihl mě trest. Vstoupím pak na loď, svůj život tak svěřím divokým bouřím,
plachty se dmou a dvojí pomocí tažen je člun. Přístav daleko byl, když moře silnější vítr
rozbouřil, do výše vichr hladinu zbrázdil a vzdul. Vichřice sílí, smršť žene mou loď a ode dna víří
vlny; je nasáklá plachta, černá noc zakrývá den. Naději bere vítr, svým vířením, příbojem moře,
obloha sršící ohněm, skály, jež běží nám vstříc. Do křehké lodi snad celý svět se hněvivě opřel,
všechno, co uškodit může, je nyní nepřítelem. Když tak vichřice zuří, když bledne i kapitán lodi,
ohromen, a má strach, že stane se potravou ryb, v tu chvíli hltavý vír, jenž zvedá spoustu vod k hvězdám,
přihání k pevné zemi koráb, jenž nemá už záď. Tak jsem, nešťastně šťasten, po zničeni lodi se dostal
na břeh, ušel jsem větrům, výhrůžkám moře i skal. Co je člověku dáno? Co po otci zákonně zdědil?
Čímpak se jako věnem pochlubit může ten bloud?
118
Člověku dáno je, že jak jde čas, všechno je horší,
vždy že se dočká dne, kdy tak či tak stihne ho smrt. Člověku dáno je, že zrodí se nahý a nahý
k matce se vrátí a z jmění svého si nevezme nic. Člověku dáno je, že změní se, zpráchniví v zemi,
že se, ubožák, v popel postupně rozpadne zas. Takový úděl každého Čeká a nic není jisté
tak jako to, že jinou odměnu nemůžeš chtít. Věci a majetek půjčkou jsou jen, jen na čas ti slouží,
ráno bohatý budeš, večer pak budeš zas chud. Věci se nenaučily, jak řídit se pokyny Udí,
nikdo jim nemůže přiřknout právo, jak bez změny stát. Bůh jim předepsal právo a držet se zákonů určil,
určil i stát, či se hýbat, tak jak jim pokyne on. Naráz, jednou a sám vše předvídal, sám všechno činil,
všechno pak dělá stejně, jako to předvídal kdys. Činí, jak uznal, že činit se má, a bez práce vládne,
tvary, časem a místem, účelem rozlišuje. Věcem určuje snahu růst, a i když je mění
podle zákonů skrytých, zůstává neměnný sám. Neměnný sám, ač hýbá vším, se o choré lidi
stará a učí je tomu, do čeho naději klást. Smí-li se, Štěstěno, věřit, že zmúžeš co, vůbec že jsi tu,
on sám ti dal, co zmúžeš, i to, že existuješ. Dovol mi, Štěstěno, říci, že lichotit, hrozit mi můžeš,
abych si naříkal, či se radoval, nedokážeš. Ať na mě onen mocný a vlídný zákon a věcí
jednota naloží, co chce, patřit mu já budu vždy.
119
1